načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vekslák III -- A po nás potopa - Pavel Frýbort

Vekslák III -- A po nás potopa

Elektronická kniha: Vekslák III -- A po nás potopa
Autor:

Autor příběhu o veksláku Michalu Najmanovi (Vekslák a Vekslák II aneb Malý český bordel) dotáhl příběh bývalého veksláka k vyvrcholení. Hrdina románu se při své cestě za ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Indeart
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 538
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor příběhu o veksláku Michalu Najmanovi ( Vekslák a Vekslák II aneb Malý český bordel ) dotáhl příběh bývalého veksláka k vyvrcholení. Hrdina románu se při své cestě za vysněným bohatstvím opět dostává do maléru a při tom se setkává s lidmi, které už zná z podsvětí i ze zákulisí velkých obchodů a vysoké politiky. Jde o stovky miliónů a také o život, protože se zahlazují stopy. Hrdinům tohoto románu se v patách valí potopa a do poslední kapitoly zůstává na vahách, koho zničí.

Zařazeno v kategoriích
Pavel Frýbort - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pavel Frýbort

Pavel Frýbort, vl. jménem Pavel Hříšný, byl spisovatel a novinář, autor mnoha kriminálních románů.

Pocházel z Liberce, od svých šesti let však žil v Semilech. V letech 1966-68 studoval psychologii v Krakově. Po nedokončených studiích na Filozofické fakultě v Praze absolvoval při zaměstnání obor scenáristika na FAMU. Po studiích pracoval ve Filmovém studiu Barrandov.

Pavel Frýbort začínal jako novinář. Jeho první knížka vyšla v roce 1984.

V roce 1995 získal Pavel Frýbort Cenu Jiřího Marka za společenský román s kriminálním motivem Vekslák 3 - Po nás potopa.

Vekslák 3 - A po nás potopa

Autor příběhu o veksláku Michalu Najmanovi (Vekslák a Vekslák 2 aneb Malý

český bordel) dotáhl příběh bývalého veksláka k vyvrcholení. Hrdina románu se při

své cestě za vysněným bohatstvím opět dostává do maléru a při tom se setkává

s lidmi, které už zná z podsvětí i ze zákulisí velkých obchodů a vysoké politiky. Jde

o stovky miliónů a také o život, protože se zahlazují stopy. Hrdinům tohoto románu se

v patách valí potopa a do poslední kapitoly zůstává na vahách, koho zničí.


Obsah

ČÁST 1 - Vabank

ČÁST 2 - Salto mortale

ČTĚTE ELEKTRONICKÉ KNIHY

Pavel Frýbort

Vekslák 3

A po nás potopa

2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Pavel Frýbort – heirs c/o DILIA, 2015

© INDEART, 2015

www.indeart.cz

978-80-7519-096-3 (PDF)


Tento román je fikce. Osoby, které v něm vystupují jako žijící lidé,

neexistují. Popsané obchody a podvody jsou vymyšlené stejně jako

jednání a názory románových postav. Jakákoliv podobnost se

skutečnými událostmi je proto čistě náhodná a autor za ni nenese

žádnou odpovědnost, neboť „...je to příběh vypravovaný blbcem,

hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz“.

(W.Shaespeare: Macbeth V, 5, překlad E.A.Saudka)

ČÁST PRVNÍ

VABANK


1

Kaţdý má právo snít.

Na rozdíl od dividend nebo podílu na moci vám tenhle nárok nikdo neupírá. Jde jenom o to, jestli sníte jen tak v hospodě u piva, anebo jestli se rozhodnete, ţe si ty sny splníte a budete si místo metrem vozit zadek v rollsu. Pak se vám mŧţe stát, ţe narazíte. Teoreticky sice má na rollse právo kaţdý, jenomţe počet rollsŧ je omezený. Kdyţ se v něm budete vyvalovat vy, nedostane se na jinýho. Tudíţ se vám mŧţe stát, ţe vás přes ty ručičky nataţený po klíčkách někdo klepne. Tak fest, aţ vám z nich vypadne všechno, co jste do tý chvíle nahrabali.

Mě klepnul, pán, který si říká JUDr. Mareš. Píšu „říká“, protoţe čím víc o něm vím, tím větší mám pochybnosti, ţe tohle jméno stojí v jeho rodném listu. Má příliš mnoho tváří: proč by tedy nemohl mít víc jmen? Já sám mám pečlivě schovanou jednu občanku a jeden německý pas a oba doklady ze mne dělají zcela jiného člověka. Potíţ je v tom, ţe ať si vyberu jakoukoliv identitu, pořád pod ní bude člověk, který jedinkrát v ţivotě měl pohromadě dvanáct milionŧ korun, a neţ se stačil aspoň pokochat pohledem na ně, přišel JUDr. Mareš, dal mu obrazně řečeno nŧţ na krk a během pěti minut s dvanácti melouny odkráčel a nechal Michala Najmana stejně holého, jako přišel na svět.

Tedy, abych byl přesný - něco málo mi zbylo. Především mi zŧstala naděje a vědomí, ţe nejsem chodící mrtvola, jelikoţ velkopodnikatel a velkogauner Luban, který moji touhu po rollsu nedobrovolně sponzoroval, je po smrti, takţe mě mŧţe strašit nejvýš ve snu. A já mám naštěstí spánek hluboký a klidný, protoţe jsem se díky školení v krimu snadno adaptoval na nové poměry a ţádné výčitky svědomí si nepřipouštím.

Ale to jako obvykle odbočuju. Chtěl jsem říct, ţe jsem se prokopal na hlínu, prachy jsem zoufale potřeboval, ale přitom jsem měl lufty pustit se do něčeho, na čem by mě rŧzní Marešové mohli utočit a vrátit tam, odkud jsem byl na podmínku propuštěn. Podmínka znamenala, ţe se do ničeho nenamočím. Já se namočil - jako obvykle pod tlakem okolností, ale to pány v černých talárech nezajímá. Ohánějí se svobodnou vŧlí a paragrafy. Já jich měl na hrbu víc neţ poţehnaně. Ti, kdo by o mých výletech za hranici zákona mohli mluvit, naštěstí mlčeli. Zdenička proto, ţe je chudák neboţka. A Mareš proto, ţe za mlčení dostal svoje. Totiţ - moje. Těch dvanáct melounŧ. Nikde ale nebylo psáno, ţe proti mně nevyjede znovu - protoţe těch pár korun nutkavý pocit pana doktora Mareše prosazovat spravedlnost a likvidovat drbany všemi prostředky pravděpodobně nezměnilo. Lidé jsou holt rŧzní. Některým je nejlepší zdaleka se vyhnout. A nedávat jim do ruky ţádnou zbraň proti sobě. Prostě ţít v mezích zákona: i kdyţ to dneska dělají jenom idioti, a ti jsou pak po právu chudí, aţ to bolí.

Já zŧstal chudý tak, ţe mi nezbylo neţ začít ze zbytkŧ svých snŧ výprodej.

2

Zazvonil telefon a nějaký muţský hlas se mě zeptal, jestli jsem dával do Annonce inzerát na prodej kamery s tím a tím typovým označením.

„Byl jsem to já. Vy víte, o co se jedná?“

„Jo. Mohl bych tu mašinu vidět?“

Jen znalec mohl podle uvedeného kódu poznat, oč se jedná. Tohle zřejmě znalec byl.

Po definitivním odchodu Zdeničky ode mne i ze světa zel mŧj byt na Petřinách prázdnotou. Kdysi tady bývalo ţivo, především v obýváku. Ještě mi zŧstaly vzpomínky a některé videokazety, na kterých byly bez vědomí zúčastněných dvojic zaznamenány jejich sexuální hrátky a hlavně chlubivé řeči. Pánové se před dámičkami rádi vytahují. Po třicítce se uţ většinou nedá oblaţovat dámu svého srdce bez přestávky, a tak kdyţ nemŧţu dokázat, jaký jsem chlapák fyzicky, dokazuju to v pauzách alespoň slovně. Z těch nahrávek jsem uţ ale vytěţil, co se dalo, a obnovovat firmu Azyl pro milence jsem nemohl. Majitelka domu profesorka Čebovská proti ní měla námitky. Já bych je měl taky, kdybych zjistil, ţe mi nájemník udělal z baráku takový malý český, leč přece jen bordel. Prásknout mě se neodvaţovala, protoţe i ji jsem zachytil v mimořádně choulostivé situaci a otevřeně jsem ji varoval, ţe nebudu váhat znemoţnit ji tím po celém okolí, jestliţe proti mně něco podnikne - mlčela tedy, ale já musel provoz Azylu ukončit. Zŧstalo mi z něj jen nahrávací zařízení, za které jsem zaplatil majlant. Videokamera velikosti krabičky cigaret mě i s mikrofony a instalací přišla na sto čtyřicet papouchŧ. Jenţe kdyţ jsem se Ivana Krásy, který mi aparaturu sehnal a uvedl do chodu, zeptal, jestli by nevěděl o někom, kdo by měl o takovouhle praktickou hračku zájem, pokrčil rameny. Technika prý upaluje mílovými kroky. Dnes uţ jsou na trhu modernější, citlivější a miniaturizovanější kamery.

„Nehoň si triko, brácho,“ povídám. „Já chápu, ţe jsi mě natáhnul a ţe uţ zpátky svoje prachy nedostanu. Svoje jsem si s tím uţil, takţe jsem s nějakou ztrátou smířenej. Ale pokud vím, v ţádným bazaru ani u soňákŧ jsem nic podobnýho neviděl.“

„Snad nemyslíš, ţe se takovýhle věci prodávaj v obchoďákách,“ zasmál se Ivan.

„Ne. Právě proto jsem za ni dal tolik, kolik sis řek. A právě proto si myslím, ţe bude pořád ještě draţší neţ obyčejná véháeska nebo osmička.“

Nedohodli jsme se. „Byl jsi první, kdo to sháněl,“ povídá. „Profíci totiţ mají zdroj přímo od pramene.“

Tak jsem šel na Poříčí. Tam sídlí Annonce. Za dva dny byl inzerát v novinách. Tedy dnes. A v devět zazvonil ten telefon.

„Mŧţete,“ povídám. „Mám ji doma. Kdy byste se stavil?“

„Jak je k vám daleko?“

„Bydlím na Petřinách. Jiřincová ulice.“ Prozradil jsem mu číslo domu.

„Fajn. Za hodinku bych byl u vás. Moţná se dohodneme... pokud mi to bude vyhovovat a budete rozumný s cenou.“

Zavěsil. Ani se nepředstavil.

„Novák.“

Přijel skutečně za hodinku. Přesněji řečeno za pětapadesát minut. Měl bílýho favouše, auto, jakých po ulicích jezdí desetitisíce. Prostě konfekční auto ke konfekčnímu jménu.

On sám ale příliš konfekčně nevypadal. Kromě toho, ţe měl kanárkově ţlutou košili, červeného motýlka s bílými puntíky a zeleně kárované fialové sako, měřil asi metr sedmdesát. Prostě menší pivo. Co mu scházelo na výšce a na hlavě - měl pleš, které se říká bleskovka - doháněl sebevědomím. Na první pohled chlapík, který ví, co chce, a umí si to prosadit. Pár podobných jsem v ţivotě potkal. Většinou ke své škodě. Snad pro jednou pŧjde o výjimku.

Nová k se hrnul do kvartýru jak velká voda, v předsíni se rozhlédl, jako by větřil, a zajel do obýváku.

Kamera leţela na konferenčním stolku.

Okoukl ji ze všech stran, jako by se bál, ţe uvnitř je časovaná bomba. Čekal jsem, jestli ji taky neočichá; nos měl v proporcích k postavě dost dlouhý a hlavně ostrý, chyběl mu jen kartáčovitý knírek, a vypadal by jako figurka ze starých grotesek.

„To je ono?“ Potěţkal kameru, prohlédl si objektiv a potom konektorové vstupy.

„Máte k tomu šňŧru?“

Měl jsem všechno přichystané. Kameru jsem zapojil do televize a ukázal mu dálkové ovládání.

„Bezva, je to komplet,“ potěšil se. „Uţ jsem se bál, ţe dálku budu muset shánět extra. Hm, šikovná věcička, zvlášť kdyţ se umí dobře pouţívat.“

Zatrnulo mi. Čekal jsem otázky odkud a proč a na co.

„Já to měl...,“ zabručel jsem, ale Novák mě přerušil.

„Vy jste z branţe? Ţe vás neznám...,“ ostře se na mě podíval.

„Já z ţádný branţe nejsem,“ povídám. „Já vŧbec nevím, co máte na mysli.“

„No nevadí,“ odtušil chlapík Novák. „Já jen ţe takováhle věc se na trhu moc nevyskytuje a...“

Přerušil jsem ho. Byl čas hodit do placu připravenou legendu. „Přivez mi to kamarád zvenčí. Měl jsem to na chalupě - pro případ, ţe by mě někdo vykrad. Udělali mě totiţ dvakrát po sobě. Jenţe od tý doby nic... a hlavně jsem chalupu prodal, takţe uţ tenhle krám nepotřebuju.“

„Aha.“ Tvářil se, jako by mi věřil. „Na kolik byste si to cenil?“

„Byla drahá,“ povídám opatrně. „Sto tisíc.“

Chlapík vrátil kameru na stolek a prstem se dotkl hlavy, jako by naznačoval pozdrav. „Těšilo mě, pane Najman.“ Otočil se k odchodu.

„Počkejte!“ Kruci, válí to! Hned jsem si říkal: Malý pivo, ale střihoun. „Já se v tomhle zboţí moc nevyznám. Stálo mě to dost peněz, tak jsem myslel...“

Vrátil se. Pochopitelně. Při licitování lidi odcházejí hlavně proto, aby se mohli vrátit do výhodnější pozice.

„Mladý muţi,“ pravil Novák. „Na to, kolik vás tahle věcička stála, zapomeňte.“ To se mu snadno řekne, pomyslel jsem si, jeho peníze to nebyly. „Takováhle věc, modernější a fungl nová, vás přijde na nějakých pět tisíc marek. Opakuju, ţe nová a modernější.“ Otevřel kufřík, který si přinesl s sebou, a vytáhl svazek bankovek. Hodil je na stolek.

„Padesát tisíc. Berte, nebo nechte leţet.“

Polknul jsem. Padesát tisíc znamená ztrátu přesně devadesát tisíc. Na druhé straně mi kamera vydělala slušné peníze, víc neţ desetinásobně se zaplatila. Jenomţe z těch peněz nic nemám, všechny spadly Marešovi do klína.

Chlapík se na mě napjatě díval. Pochopil jsem, ţe ani on si není výsledkem své hry tak docela jistý: udělal to stejně jako já mockrát s Lájošem. Poloţil mi před oči hotové peníze, vrabce v hrsti namísto pochybného holuba vyšší ceny od někoho jiného na střeše, tedy v nedohlednu.

„Tak oukej,“ kývl jsem. „Osmdesát a je vaše.“

Zavrtěl hlavou. „My si nerozumíme, pane Najman. Já tuhle věc chci, to je fakt. Ale ani za sto, ani za osmdesát. Chci ji za padesát. A jsem zvyklý dostávat, co chci.“

Pokrčil jsem rameny. A vtom jako na zavolanou zazvonil telefon.

Zvedl jsem sluchátko a nepřestal se koutkem oka dívat na chlapíka.

„Slyším,“ povídám do telefonu ze zvyku.

„To je ten Azyl...?“ zeptal se tichý ţenský hlas. Paneboţe, musela být hodně nadrţená a v nouzi, nebo si popletla datum. Poslední inzerát na Azyl pro milence vyšel před několika měsíci.

„Jistě, je to tady,“ řekl jsem. Začala něco breptat, ale skočil jsem jí do řeči. „Jistě, za devadesát je to vaše. Je tu sice ještě jeden zájemce, ale to víte, kdo dá víc, ten bere. Jako ve voku.“

Poloţil jsem telefon.

„Starej fór,“ pravil chlapík znechuceně. „No ale ať je po vašem.“ Sáhl do kapsy a přihodil k tomu štŧsku tisícovek patnáct tisíc. „Vejš ale nejdu v ţádným případě,“ upozornil mě. „I kdybyste si objednal třeba deset fingovanejch kupcŧ.“

„Pane, já vám přísahám...,“ začal jsem, ale přerušil mě. Uţ schovával kameru do kufříku. Tentokrát si byl jistý, ţe necuknu.

„Koukněte, ta pohádka o tý chalupě byla hezká. Je vidět, ţe máte fantazii. Vypadáte, ţe jste ve formě. Kdybyste náhodou byl bez angaţmá, moţná bych pro vás měl dţob. Já nespěchám. Práce je pořád dost.“

Podal mi vizitku. „Privat Eye - detektivní agentura.“

Tak tomuhle se říká fór!

Dţob bych potřeboval jako sŧl. Zajímalo by mě, z čeho a jak ţijou lidi, co tvrdí, ţe je prachy vŧbec nezajímají. Nejspíš jich mají dost. Já je nemám. Těch pětašedesát kolíkŧ, které mi leţí na stole, představuje spolu s dalšími přibliţně třiceti tisícovkami na mém vyhublém kontě sumu, která ohromuje snad jen nějakýho sociála s pěti táci měsíčně hrubého. Já jsem zvyklý na jiný ţivotní standard. Nevím ovšem, co by pan Novák říkal tomu, ţe mám škraloup. Jenţe podle toho, co čítám v novinách a co jsem i viděl, není to tak veliká vada na kráse. Horší by bylo mít záznam v registru svazkŧ StB.

4

Golfíka jsem dal do baziše ještě dřív, neţ jsem se pustil do prodeje kamery. Nechtěl jsem, aby mně - a především některým lidem - připomínal minulost.

V bazaru mi moc nadějí nedávali, bylo to něco podobného jako s videokamerou. Starý model. Pŧvodně jsem za něj dal sto sedmdesát tisíc, teď měl hodnotu o padesát míň, a to jsem si ještě mohl olíznout všech deset, ţe se ho podařilo po čtrnácti dnech čekání udat, protoţe podobnejch šunkáčŧ, jak se rozšafně vyjádřil prodavač, je tady jak nasráno. Loni prý byla skoro polovina všech nově zaregistrovaných auťákŧ zvenčí - většinou stejný popelnice jako ta moje. Podle toho se pozná rozvojová země: stává se skladištěm odpadkŧ.

Prodavač zapomněl dodat, ţe dobrá čtvrtina všech těch ojetin se k novým majitelŧm dostává bez vědomí majitelŧ předchozích. Dokonce proti jejich vŧli. Jsou prostě kradené. Kupovat auťák na inzerát, zvlášť kdyţ nabídka je víc neţ lákavá, například dva roky stará audina stovka TDI za sto osmdesát tisíc nebo ještě míň, znamená koledovat si o malér. Jistější prý je kupovat v bazaru. Inkasoval jsem tedy sto dvacet papírŧ minus pět procent provize a na místě jsem si začal vybírat novou starou káru.

„Byl by tu bavorák,“ pokoušel mě prodavač. „A není drahej. Sto třicet. Síbr, klimatizace, všecko na elektriku, šest reprákŧ, stodvacetiwattovej radiomagneťák...“

„Jak je ta mašina stará?“ přerušil jsem ho.

„No...,“ začal neurčitě. „Poslední model to není, to je jasný.“

„Kolik má najeto?“

„Málo. Teda na bavora, ţe jo.“

„Kolik?“

Mám rád optimisty, kteří věří, ţe konečně narazili na hejla.

„Sto...“

„Sto tisíc? Jenom?“

„Sto devadesát,“ řekl kysele prodavač. „Jenomţe bavorák vám najede tři sta tisíc, ani nemrknete.“

„Jistě,“ pravil jsem, protoţe jak říkám, nemám nic proti tomu, kdyţ někdo sní, ale nesmí to trvat celou věčnost. „Zvlášť kdyţ uděláte generálku motoru, pořídíte si nový čepy, brzdy, tlumiče, poloosu... a nejlíp taky rovnou vlastní benzinový čerpadlo, protoţe to ţere aspoň dvacet na sto. Heleďte, já nejsem náročnej. Jenţe taky nejsem automechanik. Já potřebuju vŧz, o který se nemusím starat. A který jezdí za sedm a je docela obyčejnej. Radši kdyţ bude mít v pořádku brzdy neţ šest reprákŧ.“

Bílé tipo splňovalo všechny moje poţadavky. Na tachometru mělo osmdesát tisíc, takţe ještě nějaký kilometr mŧţe najezdit. Ţádný brko to jistě nebylo, ale svých sto čtyřicet udělá a jezdí za nějakých pět šest litrŧ. Aspoň se to o něm tvrdí. Podle toho, jak jsem se s ním za prodavačova doprovodu projel, mělo v pořádku i ty brzdy. Rok výroby v techničáku 1990. Ten by mohl na rozdíl od tachometru odpovídat skutečnosti.

Cena sto osmnáct tisíc. Prostě supercena.

Tipo mělo dokonce zelenou i červenou známku na espézetce, prošlo tedy všemi kontrolami a na tři roky bych měl mít od policajtŧ a všech buzerací spojených s provozem automobilu pokoj... jsem si říkal druhý den cestou do Kongresové na Dopravní inspektorát, abych auto přihlásil.

Šlo to rychle.

Aţ moc.

Ţe je auto kradené, zjistili podle čísla motoru za deset minut.

Velký techničák, ve kterém tyhle údaje jsou, se sice neodlišoval od čísel vyraţených na motoru, ale to číslo tam bylo vyraţeno dodatečně a pod ním, mírně zbroušené, zřejmě bylo to pŧvodní. Také SPZ nebyla nikde zaregistrovaná a doklad o převodu byl zfalšovaný stejně jako všechno ostatní. Na autě byla pravá jen skutečnost, ţe se jedná o Fiat Tipo.

„Já ho neukrad,“ zablekotal jsem zoufale, kdyţ trapná fakta vyšla najevo.

Poručík v montérkách, který technickou kontrolu prováděl, se na mě výsměšně podíval.

„To říká kaţdej.“

„Ale já na to mám papíry. Tady...,“ ukazoval jsem doklad o zaplacení a kupní smlouvu z baziše. Ani se na to nepodíval.

„Jen jste ho výhodně koupil, ţe jo?“

„V bazaru, pane! V bazaru!“

„To je vaše věc kde. Kradený je v kaţdým případě.“

„No jo, ale co mám dělat?“

„Zkuste z nich dostat peníze nazpátek.“

„Jak to? Vy mi... co s tím autem bude?“

„Necháme si ho tady. Určitě ho někdo postrádá.“

„No dobře, říkáte, ţe je kradený...“

„To teda říkám,“ pravil poručík lhostejně. Skutečnost, ţe někdo přišel zcela bezelstně zaregistrovat kradený automobil, ho nijak nevzrušovala. Zřejmě se s něčím podobným setkával denně.

„Tak ho snad někdo ukrad, ne?“

„Nepochybně. Ale to je věc kriminálky. Sepíšou s vámi protokol, a aţ věc vyšetří...“

„Vyšetří...,“ řekl jsem výsměšně. Krádeţe vozŧ jsou dnes téměř beztrestný byznys. Sem tam poldové chytí kluky, kteří se chtěli svézt a v opici auťák naboří. To jo. S těmi pak soud zatočí. Ale jestli tohohle fiátka ukradl a střelil do bazaru někdo, kdo v tom umí chodit - a zřejmě ano, pak mám stejnou šanci jako sněhová koule v pekle.

Na kriminálce se mnou protokol sepsali, pravili, ţe není jejich věcí, aby mi věřili nebo nevěřili, nejsou faráři, auto je prostě šlohnutý a zŧstane na policii. To znamená, ţe kdyţ nenajdou majitele, tak ho po určité době někdo známý velice výhodně za zŧstatkovou odhadní cenu odkoupí. Já utřu nos. Mŧţu se vozit jedině po prodejci. Zatím smím odejít. Aţ mě budou potřebovat, tak mě obešlou.

5

Prodavač v autobazaru měl po šichtě. Majitel nebyl přítomen. Dţentlmen, který ho zastupoval, se dloubal v zubech sirkou a zadumaně hleděl na potvrzení, ţe vŧz Fiat Tipo mi byl zabaven.

„No jo, tohle je holt riziko,“ řekl uváţlivě. „To víte, dneska se auta kradou jako na běţícím pásu.“

Nadechl jsem se a počítal do deseti. Předpokládal jsem, ţe v bazaru se podělaj hrŧzou, aţ jim sdělím, ţe se podíleli na trestném činu, a rozklepanými prsty mi vysolí mých sto osmnáct tisíc okamţitě nazpátek.

„Čí to je riziko?“ zeptal jsem se tedy, kdyţ jsem měl pocit, ţe se mi nebude třást hlas.

Znovu zalovil v zubech, vytáhl zápalku z huby a dŧkladně si její konec prohlédl.

„Kupujícího,“ odpověděl. „To víte, jak my mŧţeme vědět, ţe auto nebylo kradený? Vy jste ještě auto neprodával?“

„Jo, u vás.“

„Tak vidíte. Nepodepsal jste nám něco?“

Matně jsem si vzpomněl, ţe mi dali podepsat nějaký papír, na kterém stálo, ţe vŧz je skutečně mŧj. A ještě nějaký dodatek maličkými písmeny, který jsem moc nestudoval.

„No a stejnej papír nám podepsal ten člověk, co jste od něj tipouše koupil.“

„Jenţe já na rozdíl od něj toho svýho golfa neukrad.“ Bodrý rozšafa za stolem mě uţ začínal iritovat. Lidi zřejmě dělil na střihouny a na ovce. Sebe nepochybně počítal mezi ty první. Já byl za ovci. Nu dobrá, předvedu mu, ţe si mě popletl s beranem.

„Víte určitě, ţe ten člověk to auto ukrad?“

„Policajti říkali, ţe auto není košer, ţe bylo čajznutý, ţe nemá v pořádku papíry, ţe má na bloku motoru vybroušený pŧvodní číslo a vyraţený nový... to vám snad je málo? Já z toho mám malér a běhání a hlavně nemám auto. Vysolil jsem vám za něj sto osmnáct papírŧ - vraťte mi prachy a jsme si kvit.“

Jemně se usmál, jako se usmíváme roztomilým, ale naivním nápadŧm dítěte.

„Ty peníze jste nezaplatil nám, ale majiteli. My jsme pouze zprostředkovali prodej. Za to jsme dostali svoji provizi. Veškerou odpovědnost po právní stránce nese prodávající. Vy jste, pane, nečetl dŧkladně kupní smlouvu!“ Zavrtěl nade mnou hlavou. „Já nevím, lidi, co vy jste zač. Takovejch peněz kaţdej zaplatí bez mrknutí - a ani si nepřečte smlouvu!“

„Heleďte, pane,“ povídám uţ opravdu naštvaně, „nedělejte ze mě vola. Vraťte mi moje peníze a dojděte si pro auto - jestli vám ho vydaj. A jsme si kvit. Já zapomenu, ţe existujete, a nikomu o tom nebudu povídat.“

„Povídat si mŧţete, komu chcete, co chcete. Peníze uţ nemáme. Poslali jsme je na konto majiteli. Za ním jděte, ten vám to auto prodal.“ Vytrhl mi moji smlouvu z ruky a prstem ukázal, ţe nelţe. Fakt. Člověk takový detail přehlédne. O nějakém autobazaru tam nebyla ani řádka. „My nejsme detektivní kancelář, abysme zkoumali u kaţdýho auta, jestli je kradený...“ Pokrčil rameny, posadil se k telefonu a začal vytáčet číslo. Uţ se mnou skončil. Měl jsem si přečíst pořádně smlouvu. I to, co tam stálo maličkými písmeny. Měl jsem prostě být chytřejší.

„Jestli mi ten člověk peníze nevrátí, tak se vrátím a vrátíte mi je vy,“ řekl jsem skrz zaťaté zuby.

Znovu se usmál. Zmáčkl nějaký knoflík a do dveří vstoupil z vedlejší místnosti pořízek asi metr devadesát, s buldočí čelistí a štěrbinami, ve kterých měl usazené oči tak blízko vedle sebe, ţe z toho maličko šilhal. Ţvýkal a díval se skrz mě.

„Vendo, pán odchází. Kdyby náhodou nechtěl, doprovoď ho a ukaţ mu cestu. Aby nám tu nezabloudil.“

Šel jsem sám.

6

„Dneska se nedá věřit nikomu a ničemu.“

Dročkář, kterému jsem se cestou se svou smŧlou svěřil, byl snad zaloţením skeptik. Ale v tomhle měl pravdu. Vyplakal jsem se mu málem na rameni, protoţe jsem neměl nikoho jinýho, komu bych si mohl vylít srdce.

„Já měl včera kunčafta, šéfe,“ pravil taxikář, „naloţil jsem ho v Dejvicích na Kulaťáku a jeli jsme do Vysočan. Tam povídá, abych zastavil, ţe si jenom skočí domŧ pro nějaký papíry, a zase se vracíme. Čekal jsem tam pŧl hodiny, neţ mi došlo, ţe jsem za vola,“ odplivl si otevřeným okýnkem. „Jo jo, lidi byli verbeţ a sou verbeţ. Čím dál tím větší.“

Verbeţ, na jejíţ jméno zněly doklady od tipa, se jmenovala Viktor Lorenc a bydlela na Černém Mostě. Nemám rád sídliště, protoţe jsou anonymní, bez tváře, pachu a charakteru. Noclehárny bez duše. Ale kdybych se chtěl někam ukrýt, nic jiného neţ sídliště bych si nevybral. Naprosto ideální. Najít tam někoho, pokud nemáte po ruce vojenskou mapu s přesným plánkem, je prakticky vyloučené. Poznal jsem to na vlastní kŧţi. A stálo mě to skoro tři stovky.

„Mám čekat?“ zeptal se dročkář nadějně. Nebyl jsem tak špatný ryto. Na taxametru uţ naskočila částka 280 Kč a měl naději, ţe ani cestu nazpět do centra nepojede na vlastní náklady. Rozhodně lepší neţ se nudit na štaflu anebo se courat Prahou a doufat v zazobanýho a hodně tupýho cizáka. Neţ si člověk vyjezdí za den tolik, aby zaplatil benzin, licenci, leasing, pojištění a ještě si vydělal na chleba, tak se fakticky nahoní. Pokud nepatří mezi nějaké vyvolené, co se o nich píše v novinách. Mŧj muţík na to nevypadal. Zřejmě byl obyčejným dělníkem volantu. Proto ten pesimismus.

Zaplatil jsem mu. Jestli Lorence nezastihnu doma, nemá smysl zvyšovat uţ beztak šílenou ztrátu. Autobus stojí šest kaček a domŧ mě taky dopraví.

Vedle zvonkŧ byla většina jmenovek prázdná.

V chodbě měla viset tabule, na které by byl podle pater seznam nájemníkŧ. Visela tam, ale byla vyplněná stejně prázdnými bílými místy jako jmenovky u zvonkŧ. Budu to muset brát dveře po dveřích. Ale odshora, protoţe šlapat nahoru moţná osm nebo deset štokŧ se mi vŧbec nechtělo. Vysokému pánovi s hřívou našedivělých vlasŧ sčesaných dozadu a s brýlemi ve zlaté obroučce nejspíš zrovna tak.

„Já do posledního,“ povídám ve výtahu.

„Taky,“ vyštěkl. Zřejmě byl řádně nabroušený. Nebo litoval, ţe nemŧţe jet sám.

Mlčeli jsme. Nahoře jsem mu dal přednost - byl o poznání starší. Něco zabručel, vyhrnul se ven a na chodbě se nerozhodně zastavil.

„Nevíte náhodou, kde tady bydlí nějaký Lorenc?“

A tak jsme se seznámili, dva druzi v neštěstí.

Šedovlasý pán s brýlemi se jmenoval doktor Jeřábek. Jeho historie byla stejně prostá a krátká jako ta moje. V bazaru, pro změnu venkovském, si koupil poměrně výhodně renaulta devatenáctku.

„Vţdycky jsem kupoval auťák v bazaru,“ stěţoval si doktor Jeřábek a uklidňoval se na schodišti cigaretou. „Bývalo to nejjistější. Dneska uţ přestávám věřit všemu. Všude samej zloděj.“

„Všichni nekradou a nepodváděj,“ vyhrkl jsem, protoţe se mě jeho odsuzující hodnocení podvědomě dotklo.

„Já netvrdím, ţe nejsou solidní bazary. Určitě jo. Moţná většina. Jenom nevím, proč jsme museli mít tu smŧlu, ţe jsme zrovna oba narazili na podvodníky.“

Poprvé mě napadlo, ţe všechno mŧţe být úplně jinak: co bych dělal já, kdyby mi patřil autobazar? Prověřoval bych si kaţdý auto, které mi někdo nabídne k prodeji? Měl bych k tomu moţnost? Asi ne - a tak bych se proti šmejdŧm ochránil právnickými fintami, jako to udělali oni. Ale tohle jsem nemohl panu Jeřábkovi povídat. Ruce se mu klepaly tak, ţe si popel z cigarety trousil po kalhotách.

„Tak na to pŧjdem,“ povídám. „Kdyţ jsme na něj dva, moţná dostane rozum i bez toho, ţe bysme mu museli nejdřív dát po hubě.“

„Rozšlapu ho...,“ zachrčel pan doktor. Uţ jsem věděl, ţe je doktorem filozofie, tedy člověk v podstatě neškodný a zbytečný. Pracoval v nějakém vědeckém ústavu, o kterém jsem nikdy neslyšel a který zkoumal stále ještě za peníze daňových poplatníkŧ věci, jeţ nikoho kromě badatelŧ nezajímaly.

„Ve kterým kvartýru bydlí?“ podíval jsem se na čtverý dveře. Označené byly opět jenom jedny, ale Lorenc na nich nestálo.

Doktor Jeřábek se na mě udiveně podíval a hlas se mu zadrhl:

„Já myslel, ţe to víte...“

Tak tomuhle říkám situace!

Kdyţ jsme zazvonili na první dveře, z pana doktora veškerá vitalita a pomstychtivost vyprchala. Stál s rukama svěšenýma a zdrceně něco mumlal o proklaté smŧle, která ho provází ţivotem.

V prvním bytě nikdo nereagoval, ve druhém se po chvíli ozvaly tiché kroky, a ve dveřním kukátku se objevilo tmavé oko.

Zazvonil jsem ještě jednou, aby dotyčná osoba věděla, ţe se nejedná o omyl, a zavolal jsem, ţe hledáme pana Lorence.

„Tady nebydlí,“ ozval se tlumený ţenský šepot.

„A kde bydlí?!“

„Tady nebydlí...,“ zaznělo znovu. Oko zmizelo. Vypadalo to, ţe zdejší nájemníci nemají k náhodným návštěvníkŧm velkou dŧvěru.

Nakonec jsme kupodivu uspěli. U posledních dveří v patře. Jmenovku sice taky neměly, ale po delším zvonění se pootevřely a ve škvíře zajišťované řetězem se objevila muţská tvář.

„Hledáme pana Lorence,“ řekl jsem a snaţil se tvářit mile, abych ptáčka nevyplašil.

„Co mu chcete?“ zeptal se muţ. Nebyl nejmladší, dokonce bych řekl, ţe vypadal ještě starší neţ Jeřábek, kterého jsem odhadoval na dobrých pětačtyřicet. Řekl „co mu chcete?“, a ne, „co mi chcete?“, takţe to mohl být Lorenc, ale nemusel. Třeba je to jeho táta.

Rozhlédl jsem se kolem. Chodba sice byla aţ na nás dva prázdná, ale taková hraná opatrnost vţdycky udělá v podobné situaci dojem.

„Radši bych mezi čtyřma, tedy šesti očima,“ zašeptal jsem. „Jak jistě chápete, je to poněkud delikátní záleţitost.“

Zaváhal, zřejmě uvaţoval, jestli nás má pustit dovnitř. Já osobně bych ţádný dva mameluky, který vidím prvně v ţivotě, do kvartýru nepustil. „Máte prŧkaz?“ zašeptal muţ.

Nadzvihl jsem obočí. Prŧkaz? Zřejmě chtěl říct občanku. Sáhl jsem do náprsní kapsy, ale muţ jen mávl rukou.

„Dobrý, dobrý, já vám věřím. Čekám vás. Věděl jsem, ţe přijdete.“ Takţe přece jenom Lorenc a já se opět v odhadu lidí zmýlil...

Byt byla garsonka - pokojík a kuchyňka s mini jídelnou a balkon, jemuţ se v inzerátech honosně říká lodţie. V kuchyni stál sporák a stará vrčící lednička, v pokoji lehátko a jedna ţidle. Prosté, ale účelné zařízení - pokud v takovém bytě nemáte v úmyslu často pobývat. To na Borech jsme měli celu zařízenou skoro luxusněji.

Muţ si nervózně mnul ruce. „Ani vám nemám co nabídnout. Kafe tu nezŧstalo, ono tady vlastně skoro nic nezŧstalo.“ Rozhlédl se po pokoji. Nohou se neúspěšně pokusil odkopnout pod lehátko špinavou ponoţku.

„Nepřišli jsme na kafe,“ vyjel doktor Jeřábek. „Přišli jsme si pro to, co nám náleţí.“

Muţ rozhodil rukama.

„Vám? Snad mně! No ale jestli myslíte... Tohle je všecko, co zbylo. Jak povídám, ani kafe tady není.“

„Pane, my jsme opravdu nepřišli na kafe. Pan doktor má pravdu...“

Jakmile muţ slyšel akademický titul, zhroutil se do sebe. Chytil se za hlavu a teatrálně zaúpěl.

„Já to věděl, ţe to takhle skončí!“

Nevím, za jakého doktora Jeřábka povaţoval, za zubního lékaře rozhodně ne.

„Muselo to tak skončit,“ řekl jsem přísně. „Nebo jste si snad myslel, ţe se na to nikdy nepřijde? Mŧţete být rád, ţe se to snaţíme řešit takhle mezi čtyřma očima, mohlo by to být horší.“

Opravdu mohlo. Existují specializované agentury, které se zabývají vymáháním dluhŧ. Nevím, jak to dělají, ale asi pouţívají nějakého velice účinného nátlaku, aby donutily člověka vysolit peníze. Ţlučníkový kámen odevzdáte chirurgovi celkem bez hlesu, ale vysolit penízky, které jste pracně z nějakého kořena vymačkali a které často uţ ani nemáte, to bolí. To fakt bolí!

„Ale pánové,“ zavyl muţ, „to snad je nějakej omyl, ne?“

„Pěknej omyl,“ utrousil dr. Jeřábek. „On vám soud uţ ten omyl vysvětlí.“

„Proč mně?“ vyděsil se muţ. Nechápavě se na nás díval. „Kruci, uţ toho mám dost!“ Rozhlíţel se, do čeho by rázně udeřil pěstí na dotvrzení svých slov, ale bouchnout nebylo do čeho. Jedině ţe by se udeřil do prsou. „Já vám snad volal první, ne?“

„Vy nám?“

Podívali jsme se s Jeřábkem po sobě a zasmáli se.

„Chcete říct, ţe jste nám volal, abyste se omluvil, ţe šlo u hluboký nedorozumění? A ţe máte prachy nachystaný?“

„Mám všechny bankovky poznamenaný!“ vykřikl výhrŧţně dr. Jeřábek.

„Tak vidíte, pane Lorenci,“ povídám podle četnických manýrŧ. „Klec spadla. Člověk má vědět, kdy prohrál. Já například budu tak slušný, ţe ani neţádám náhradu za škodu, kterou jsem utrpěl, a za ztrátu času. Stačí mi, kdyţ vrátíte, co mi dluţíte.“

Muţ mrkal a marně otvíral ústa, aby něco řekl. Já se ale nenechal přerušit. „Záleţí jen na vás, jak celou záleţitost skoncujeme. My tady s panem doktorem jsme připraveni chovat se jako dţentlmeni - ale to se tak musíte zachovat i vy. Jasné? Jinak...,“ rozhodil jsem rukama, abych dal najevo, ţe v takovém případě neberu za další vývoj věcí odpovědnost.

Muţík začínal dostávat podivuhodně nachovou barvu.

„Jakej Lorenc?“ vyrazil ze sebe. „Jsem já snad Lorenc? Kdo je tady Lorenc, pánové? Já vás přece zavolal, abyste sehnali Lorence, abyste ho zavřeli, aţ zčerná, a vy místo toho...“ Začal se dusit. Dal jsem mu herdu do zad. Vztekle se na mě místo poděkování podíval, sáhl do kapsy a začal mi před nos strkat občanku.

Ukázal mi i adresu bydliště: Na Bojišti.

„Vaněk, pánové, dycinky Vaněk! Tatínek se jmenoval Vaněk, maminka Vaňková, brácha je taky Vaněk a děda s babičkou jsou Vaňkovi.“

„Všichni?“ zeptal jsem se pochybovačně. To mě zaujalo. Nestává se pokaţdé, ţe se sejdou a vezmou dva lidé se stejným příjmením.

„Co všichni?“ vypadl na chvíli z obrazu.

„No, druhý dědeček s babičkou. Kaţdý má dva dědečky a dvě babičky. Tedy - pokud pochopitelně zná oba své rodiče.“

„Chcete říct, ţe jsem panchart?“ zasyčel. „Říkám, ţe se moje matka jmenuje Vaňková...“

„A její rodiče jsou také Vaňkovi? Nejmenují se náhodou Lorencovi?“

„Hovno Lorencovi! Tajchmanovi! Dědeček je Tajchman! A babička...“

„Moment, pane kolego,“ přerušil nás Jeřábek. „Obávám se, ţe meritum věci se nám začíná ztrácet v nedohlednu. Vy tedy tvrdíte, ţe nejste Lorenc. Já vám věřím,“ řekl, kdyţ mu zběsilý Vaněk znovu začal strkat pod nos občanský prŧkaz. „Proč jste nám tedy otvíral a pouštěl nás dovnitř, kdyţ jsme se ptali na Lorence? Člověče, vy jste buď slabomyslný, takříkajíc napŧl blbec, nebo tomu nerozumím. Kdo tady vlastně bydlí? Vy, nebo Lorenc?“

„Lorenc!“

Povzdechl jsem si.

„Takţe jste přece jenom Lorenc... nebo jeho komplic. V tom případě ponesete odpovědnost za něj.“

„Já si budu stěţovat vašim nadřízeným,“ řekl muţík dŧstojně. „A dám to do novin. A do televize. A prezidentovi. Všichni policajti jsou starý bolševický struktury, mučili jste statečný vlastence před revolucí a myslíte si, ţe s náma mŧţete zacházet jako s hovadama i dneska! Ale to je omyl, panáčkové!“ zahrozil na nás prstem. „A teďka laskavě vypadněte.“

Konečně jsem pochopil. On nás povaţuje za četníky!

„Vy nás povaţujete za četníky, člověče nešťastná...,“ zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„Vy nejste od policie?“

„Pane!“ PhDr. Jeřábek se dŧstojně napřímil. „Míra mé trpělivosti přetéká. Být okraden a ještě uráţen - to je za jediný den poněkud příliš!“

„Tak co tady sakra děláte?“ rozběsnil se Vaněk. „Ven, vypadněte, ať uţ jste pryč!“

Pokoušel se nás vystrkat. S doktorem Jeřábkem by snad uspěl, ale já byl tvrdší oříšek. Kdyţ se pak na lehátku zresuscitoval, dozvěděli jsme se po kouscích celou historii.

7

Lorenc skutečně existoval. Jestli je to jeho pravé jméno, těţko říct. Vaňkovi se tak alespoň představil. Dohodli se na pronájmu této garsonky, patřící Vaňkovi. Nechtěl za ni, jak se dušoval, moc. Jenom pět tisíc měsíčně. Coţ je, jak uznáte, téměř charita.

„Dal mi zálohu tři tisíce. Pak jsem dvakrát nedostal peníze vŧbec a včera mi přišla upomínka, ţe dluţím za pŧl roku nájemný. Tak jsem sem vlítnul...“

„To měl platit taky Lorenc?“ zeptal jsem se kvŧli přesnosti.

Zle se po mně podíval. „Samozřejmě! Bydlel tady on, nebo já?“

Nekomentoval jsem to.

Byt byl prázdný. Sousedé tvrdí, ţe Lorence uţ dávno neviděli.

O Lorencovi neví víc, neţ ţe mu je kolem třicítky, snad o maličko starší neţ já, ţe je hnědovlasý, vlasy krátké jako na jeţka. Vazoun. V pravém uchu má náušničku.

„Vidíte, vidíte,“ pokýval jsem hlavou. „Neměl jste se nechat obloudit vidinou mamonu. Já osobně bych například chlapovi s náušničkou nevěřil. Má tady pan doktor náušničku? Nemá. Mám ji já? Taky ne. A proč ne? Protoţe jsme solidní lidi.“

„Lidi jsou verbeţ,“ řekl Vaněk chmurně. Dr. Jeřábek mlčel. Tvářil se malomyslně a zřejmě uţ dával dohromady argumenty, s nimiţ předstoupí před manţelku a svoji rodinu. Podle obličeje vypadal na to, ţe je nejenom ţenatý, ale i majitelem dítek. A dítka, kdyţ tatínek naletí a rodinné úspory jsou v pekle, bývají nesmírně zlá, aţ mstivá.

„Tak jsem zavolal policajtŧm,“ povídá Vaněk. „Proto jsem si myslel, kdyţ jste zazvonili, ţe vy jste oni.“

„Jak uţ jistě chápete, nejsme. Obávám se, ţe patříme do stejné kategorie jako vy. Jenţe naše ztráta je vyšší, takţe aţ toho pána potkáme, přijdete se svými nároky na řadu aţ po nás.“

„Na pořad práva civilního...,“ ozval se najednou doktor Jeřábek. „Uţ jste, pánové, zkoušeli domoci se svých nárokŧ pořadem práva civilního?“

Zavrtěli jsme hlavami.

„Já ano,“ řekl Jeřábek smutně. „Před pŧldruhým rokem si má šílená ţena objednala na inzerát od nějaké obskurní zásilkové sluţby jakési hrnce. To, co přišlo, mělo sice tvar nádob určených k vaření, pečení a smaţení, ale ţádný z těchto úkonŧ se v nich úspěšně provádět nedal. Tak jsme ty nefunkční výrobky v řádném termínu vrátili a podle slibu v inzerátu čekali, aţ dostaneme nazpět osm tisíc. Po pŧl roce jsem se obrátil na soud. Po dalších devíti měsících čekání přišla naše causa na řadu. Zástupce firmy, která nemá adresu, ale jenom PO. box, se nedostavil. Nedostavil se ani na druhé stání. Případ byl odloţen.“ Mávl rukou. „I kdyţ se nakrásně ono zvyjebené individuum podaří dopadnout a my své nároky uplatníme a při vyhrajeme, odsoudí ho ke splátkám. Bude nám v nejlepším případě posílat stokorunu měsíčně. Moţná i míň. Tím dostojí svému závazku, přesněji řečeno, dá najevo dobrou vŧli, a my jsme nahraní.“

Klasickej intoš, který to, co mu ukradli, dostává z drbanŧ nazpět prostřednictvím soudŧ. Prostě vŧl, co ještě věří ve spravedlnost a zákony.

Bylo mi jasné, ţe tady uţ nemám co pohledávat. Ti dva mi kromě nářkŧ nemohli poskytnout nic.

Lorenc byl prostě střihoun. Opravdu jsem měl chuť se s ním seznámit.

8

Vaňka s Jeřábkem jsem nechal, aby si vzájemně líčili svá příkoří, a vydal se po domě. Nebylo moţné, aby se v desetipatrovém baráku nenašla alespoň jedna drbna.

Našel jsem dvě. V sedmém a ve čtvrtém patře. Vydával jsem se za dealera, dříve cesťáka, v oboru nového vydání Kralické bible. Dámy o mé zboţí, které jsem s sebou momentálně bohuţel neměl s ohledem na jeho váhu, zájem neprojevily a nevěděly ani o nikom, kdo by bibli chtěl. Prý tady ţijou lidi, kteří mají jiný starosti. Zmínil jsem se, ţe jsem se minulou neděli na bohosluţbách v naší českobratrské modlitebně na Vinohradech seznámil s jistým panem Lorencem, který má ţít v tomto domě. Zapŧsobil na mne dojmem člověka inteligentního, citlivého, plného víry.

V obou případech to vyvolalo mírně řečeno podiv. Podle první drbny to je asi nějakej omyl, protoţe ten člověk je děvkař a hulvát, nezavírá za sebou dveře od výtahu a v kvartýru pořádal tak divoký mejdany, ţe z toho byl celej barák auf. Druhá dáma mi prozradila něco výţivnějšího: ta cuchta, co si ji vodil do bytu nejčastěji, se prej za prachy svlíká v jednom nočním podniku kousek odsud, dřív tam bývala Pradlenka. Teď se to jmenuje nějak anglicky. Ale mají tam namalovanýho černocha v cylindru. Projevil jsem o tuto skutečnost zájem tak malý, aţ to hraničilo s dobře skrývaným pocitem nechuti. Zřejmě se opravdu jednalo o něja ký omyl, o jiného pana Lorence.

Nejzajímavější informaci mi podali dva kluci na kolečkových bruslích, kteří právě sprejem stříkali na zeď protějšího paneláku velký nápis, ţe Milerová je kráva. Milerová, jak mi vysvětlili, je jejich třídní.

Lorence znali. A taky věděli, ţe si vodil bezva kočky. Nejvíc nazrzlou buchtu, který říkal Dţudy.

To jméno mě zelektrizovalo. Chápu, ţe kaţdá šlápota si mŧţe říkat, jak chce a ţe jejich verbální fantazie a slovní zásoba je omezená, ale i kdyţ jsem se s touto sortou děv občas stýkal víc, neţ bych touţil, na Dţudy jsem narazil jen jedinkrát.

9

Nalézt noční podnik, který měl jako reklamu občana černé pleti s cylindrem na hlavě a nesl název Free World, nedalo mnoho práce.

V devět večer uţ to tam začínalo pěkně ţít.

Rudý plyš, mosaz, květiny. Pekelně narudlé fluoreskující světlo, ve kterém jsem měl ruce, jako kdybych si je vykoupal v panenské krvi, coţ byl vzhledem k personálu tohoto podniku příměr, jakému se říká nadsázka. Dívky, které obsluhovaly, byly nahoře bez. Ve dvou případech jsem měl pocit, ţe bych si za ten pohled zaslouţil nějakou slevu. Dudy jim visely málem k pupku. Černocha tady ţádného neměli, ani s cylindrem, ani v kšiltovce. Jen asi tři spoluobčany tmavší pleti, ale indoevropského pŧvodu.

Dal jsem si ţito, které vydávali za skotskou. Všechny drinky měly jednotnou cenu 50 Kč, všechna jídla stála devětaosmdesát babek. Pokud jsem si všiml, většina hostŧ jen nasávala. Z reprákŧ rozmístěných na kaţdých pěti čtverečních metrech, duněla muzika. Zesilovač museli mít aspoň pětisetwattový a obsluze zřejmě nikdo nevysvětlil, ţe tím knoflíkem, co je na něm napsané Volume, se dá lehkým pohybem doleva nářez decibelŧ stáhnout, aby host slyšel, na co se ho nahatá servírka ptá, a nemuseli se domlouvat posunkovou řečí.

„Coţe?“ zahulákal jsem vidlácky a dal si dlaň k uchu jako nahluchlý výměnkář.

Znovu něco zaševelila a naklonila se ke mně. Prsa se jí rozhoupala a jedno mě plesklo po hubě. Ovanul mě odér deodorantu a potu. Odtáhl jsem se.

„Heleďte, slečno, já si nemŧţu pomoct, já vás vŧbec neslyším.“

„Sem se ptala, jesli si nepřejete dámskou společnost... třeba i v soukromí!“ zařvala vztekle. Několik hostŧ od vedlejších stolkŧ se ohlédlo.

Deklarovali se jako noční klub. Ţe tady jde o docela obyčejný hampejz, nebyla nikde zmínka. Jinde ve světě by je za to policie a ţivnostenský úřad sjeli a sebrali by jim licenci.

„Dámskou společnost?“ povídám. „Ale jo. Chtěl bych. Není tady dneska Dţudy?“

„Teď bude mít výstup,“ řekla otráveně, ţe jsem neprojevil zájem o ni. „Tak jestli potom... se zeptám, jestli je volná.“

„Buďte od té dobroty,“ zabručel jsem. Whisky chutnala po myšině, takţe to whisky snad byla. Dívka, která po nějaké fanfáře právě vtrhla na maličké pódium vedle baru, se ale té Dţudy, co si se dvěma kamarádkami pod taktovkou Luboše udělala z mé garsonky veřejný dŧm, moc nepodobala. Snad to bylo tím, ţe měla černé kozačky aţ do pŧli stehen, černou koţenou vestičku na holém těle, rudý podvazkový pás bez kalhotek, stříbrné dlouhé vlasy a v ruce dŧtky. Sekundovala jí baculatá brunetka, kterou hvězda Dţudy týrala. Musela se podřídit kaţdému jejímu přání a rozkazu. Přání byla prostá - šlo o to, aby se brunetka svlékla, lehla si na záda, rozhazovala nohama a přitom s dŧtkami prováděla něco jako masturbaci.

Znuděně jsem zazíval. Osud mě neušetřil ničeho, budu tedy muset představení protrpět aţ do konce a potom do téhle sadomasochistky investovat pár panákŧ, abych z ní zkusil něco vyrazit. Kdyby to byla skutečná Dţudy, určitě bychom se dohodli rychleji. Pravda, kdysi ke mně měla jisté výhrady, hlavně kdyţ jsem ji a její kamarádky ze svého bytu po Lubošově zatčení v Německu vyhnal na ulici, ale stará láska nerezaví.

Hosteska dodrţela slovo.

Asi dvacet minut po představení, pil jsem uţ třetího vizoura a přemýšlel, jestli na něj vlastně mám a jestli mě hon na Lorence nepřijde dráţ neţ to, co z něj chci vyrazit, se nade mnou ozvalo: „Dobrý večer, pane. Já jsem Dţudy.“

Vzhlédl jsem.

Nade mnou bez paruky, ve svých pravých vlasech, stála pravá Dţudy.

Poznala mě taky.

„Ty mizero...,“ zasyčela v okamţiku, kdy hudba na chviličku ztichla. „Co tu chceš?“

Nedalo se svítit, musel jsem dát do placu bublinky. Měli jen bohemku anebo nějaké podezřelé italské. Špuntato. Nebo Spumante... nějak tak to znělo. Bohemka stála dvě stě, import pětikilo.

Dţudy se po delším přemlouvání posadila. Své někdejší pestrobarevné háro, zelené nehty a černě nalíčené rty inovovala za něco decentnějšího. Ve zdejší pekelné iluminaci byly její vlasy rudé, ale barevně ladily s lakem na nehtech a mejkapem. Zírala na mne s jistou nenávistí, která mě rmoutila. Já osobně si totiţ myslím, ţe lidé si mají odpouštět. I tak je na světě těţko.

Takhle nějak jsem to Dţudy řekl. Vlastně ani nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje. Pokud si vzpomínám, Dţudy byla nějaká televizní seriálová opice... Tahle Dţudy s ní má společné - kromě dávných předkŧ z jednoho vývojového stromu - jen to, ţe má taky velice ráda banány.

Mlčela, dokud erosenka nedonesla šampus a ona ji nesprdla, ţe není dost ledový. Zřejmě aby se předvedla. Kdyţ do sebe nalila první skleničku, uráčila se prvně seknout pyskem. Především mi vysvětlila, ţe osobně by proti mně nic neměla, jenom jsem ji a její dvě kamarádky namíchnul, protoţe jsem je vyhodil na ulici.

„Děvče,“ povídám s povzdechem, „mně tenkrát nic jinýho nezbejvalo. Poldové mi šli po krku, a kdybych vás tam nechal, zatáhnul bych vás do nemilýho maléru.“

Chtěla vědět, jaký to byl malér a jestli v něm lítal taky jejich pasák Luboš, ale mávl jsem nad tím rukou. Co bolo, to bolo. Chtěla vědět i další věci. Například jestli to ještě peču se Zdeničkou. Po pravdě jsem jí odpověděl, ţe se Zdeničkou to uţ nepeču, protoţe Zdenička je neboţka.

Dţudy si nalila druhou skleničku a projevila zdrţenlivou účast. Potom si mě s ironickým úsměškem prohlédla.

„Seš pěknej blbec. Tenkrát sis moh se mnou šoupnout křápem zadara. Klidně bysem ti dala, uţ jenom abych vytočila Zdenu. Teďka ti to příde na smetanu za pŧl hodiny.“

„Kde? U tebe doma nebo...“

Zasmála se. „Ty vole, ty si myslíš, ţe kvŧli tý pŧlhodině pojedu domŧ? Tady na to jsme zařízený.“

„Proč jenom pŧl hodiny?“ zeptal jsem se naivně.

„Hele, brouku, nedělej ze sebe nadsamce.“ Fíha, Dţudy začíná být vzdělaná. „Nezapomeň, já chlapy znám. Zaválím to tak, ţe vystříkneš přesně za dvacet minut... a protoţe se ti za těch deset minut znova nepostaví, budeš rád, ţe vypadnu a ţe se nebudeš ztrapňovat. To víš, jsem profík.“

Podivné. V téhle zemi je kaţdý profík. Nevím sice, proč se za profíka označuje buchta, která se ţiví tím, ţe v určitém rytmu roztahuje a stahuje stehna a heká při tom, ale budiţ jí přáno. Dţudy je proto profík, ţe si nejdřív řekne o peníz. Teprve pak je ochotna přijmout i penis.

„Víš, já ani tak nepřišel skotačit s tebou... prostě jsem slyšel, ţe tady hákuješ, tak si povídám - uţ jsem ji dávno neviděl, skočím na kus řeči, zavzpomínat si a pozeptat se, jak jde ţivot.“ Nový bublinky jsem ani objednávat nemusel, kelnerka nám uţ nesla další stříbrný kyblík s lahví v ledu. S tuzérem mi účet začínal dělat asi šest kilo.

Dţudy se na mě podezíravě podívala.

„Pche! Tydle pohádky mi mŧţeš povídat místo večerníčka. A vŧbec, jestli sis nepřišel zapíchat, tak vybal, vo co ti kráčí. Utíkaj mi prachy.“ Od vedlejších stolŧ se po Dţudy dívali alespoň tři nadrţení devianti. Dţudy tady nejspíš byla za hvězdu. Vţdycky dělá chlapovi dobře, kdyţ hobluje hvězdu... i kdyţ se jedná o pouhou pornohvězdičku.

Dţudy dopila a netrpělivě se na mě podívala. Nadechl jsem se.

„Hledám jistýho chlapa. Jedu v jednom kšeftu a máme pro něj zakázku. Uţ pro nás párkrát dělal, ale teď změnil adresu... chápeš, jo?“

„Ne.“ Pokusila se vstát. Chytil jsem ji za ruku a stáhl nazpátek.

„Ţádný chlapy neznám.“

Rozesmál jsem se. „Jestli ty neznáš ţádný chlapy, tak já jsem svatej Mikuláš.“

„Chlapi jsou prasata. Stačí mi, ţe vysolej prachy, neţ si to vodbydou. Jak se jmenujou, to mě nezajímá. Neptám se jich.“

„Tohohle znáš docela určitě.“

„Jak se teda jmenuje?“

„Lorenc.“

Setřásla dlaň, kterou jsem měl ještě mimovolně poloţenou na její paţi. „Co je to za kšeft, kterej pro vás dělal?“

„Autíčka.“

Zamyslela se. Přemýšlení jí činilo potíţe, krabatila čelo a kousala se do rtu. „Odkud vŧbec víš, ţe já... proč jsi kvŧli tomu přišel za mnou?“

Dříve nebo později ji to muselo napadnout. Jak říkám, úplně blbá nebyla. Dvě a dvě sečíst dokázala.

„My víme ledacos...,“ utrousil jsem tajemně, aby si to mohla vyloţit všelijak. Dţudy si to samozřejmě vyloţila po svém a úplně pitomě.

„Ty ses dal k chlupatejm?“ zasyčela.

„Seš magor?“ odsekl jsem, i kdyţ tuhle otázku jsem si měl spíše poloţit já. Vypustit před ní okřídlenou policajtskou větu byla skutečně slabomyslnost. Jestli jsou doroty na něco citlivý, tak na fízlácký prŧpovídky. „Dovol, abych se zasmál.“

„Lidi jsou svině.“ Snad počtvrté jsem uţ dneska slyšel smutnou filozofii doby, ve které ţijeme.

„Ne, milá Dţudy,“ řekl jsem a díval se jí při tom upřímně do očí. „Jestli ti na něco mŧţu dát čestný slovo a jestli mi mŧţeš něco doopravdy věřit, tak teda to, ţe s policajtama jsem neměl nikdy nic společnýho - pokud neberu v úvahu to, ţe mě jednou zašili. A stejně tak ti mŧţu dát čestný slovo, ţe pokud jde o Lorence, jedná se fakt o autíčka a o kšeft s nima. A ţe ho hledám kvŧli tomu kšeftu, a ne kvŧli policajtŧm.“

„Já ti stejně nevěřím, ale to je fuk. Jestli ho najdeš, máš u mě deset čísel zadara. Ten parchant totiţ vzal dráhu.“

„Milé děvče,“ povzdechl jsem si, „tohle pro mě není ţádné sladké tajemství. Kdyby nadále bydlel v tý garsonce na Černým Mostě, co měl pronajatou od pana Vaňka, tak ho tady nesháním. A nezdrţuju tě od práce.“ Od barpultu se na nás totiţ díval nějaký opálený chlapík v bílém smokinku. Vypadal, jako by se v něm narodil. Nevtíravým gestem ukazoval na zlaté hodinky na zápěstí.

„Ţe zahnul kramle, mě kór moc nebolí,“ pokračovala Dţudy a ignorovala výzvu k návratu do pracovního procesu. „Kaţdej chlap jednou práskne do bot. Někdy je to lepší. Hauroval, co má škváry, myslela jsem si, ţe se trochu zahojím, a nakonec si vodě mě pučil padesát kolíkŧ. Prej na kšeft. Od tý doby jsem ho neviděla.“ Vstala a podívala se konečně na bílého otrokáře. „Aby ses neposral, smetáku,“ utrousila. Pochopil jsem, ţe slova nebyla určena mně.

„Musím se zase vrátit. Koukej, Majku, jestli ho najdeš a ty prachy z něj vyrazíš, tak ti to nezapomenu. A kdyby náhodou chtěl zlobit, tak mi brnkni. Je tady pár hochŧ, co by mu domluvili. Ani by to nebylo drahý.“

Chtěla uţ odkráčet a zanechat mě tu s neveselými perspektivami a účtem. Něco mě napadlo.

„Ty, Dţudy...“ Zastavila se a vyčkávavě se na mě podívala. Snad myslela, ţe jsem se konečně rozhoupal a přece jenom si tím hrbem po vystoupení hodíme. Musel jsem ji zklamat. Na sex jsem opravdu neměl ani pomyšlení. „Dţudy... ten chlap chodil jenom sem?“

„Jak - sem? Kam by měl chodit?“

„No myslím, jestli neměl nějaký stálý lokál. Hospodu, snack nebo tak. Chápeš? Tady s tebou moţná bejval večer, ale přes den určitě taky chodil někam nasávat.“

„Jo, k Zubrovi. Ale pochybuju, ţe ho tam najdeš. Já uţ tam byla. Všichni měli zašitou hubu. Dělali, ţe o něm v ţivotě neslyšeli.“

Odplula převléknout se do kozaček a červeného podvazkového pásu. Anebo teď moţná jen do kozaček. Kalhotky si stahovat nemusela, kalhotky nejspíš nenosila nikdy.

10

Od Dţudy jsem vypadl v deset večer. Příliš brzy na to, jít domŧ, kde mě čekalo jenom špinavé nádobí od oběda a neveselé vzpomínky. Řekl jsem si, ţe kdyţ uţ jsem v tom, mŧţu vyzkoušet štěstí ještě u Zubra. Nikdy jsem o takovém podniku neslyšel, ale jeden z dročkářŧ na štaflu před Svobodným světem naštěstí ano. Oznámil mi, ţe to bude za sto pade, a chtěl prachy dopředu. Na oplátku jsem poţádal o kvitanci. Nejdřív mě poslal kamsi, ale kdyţ jsem mu vysvětlil, ţe se nejedná ani o buzeraci, ani o kontrolorský pokus dostat se mu na kobylku, ale ţe potřebuju účetní doklad kvŧli daním, a ţe je mi proto ganz egal, kolik bude jízdné činit, změkl a po celou cestu nadával na berňák, na radnici, na vládu, na počasí, na konkurenci, na Němce a na svoji starou.

Já většinou mlčel. Jednak proto, ţe mě nepustil ke slovu, jednak jsem si v duchu přehrával scénku, kterou jsem zaţil ve Free Worldu při placení. S účtem přišel švihák v bílém smokinku. Zeptal se mě, jestli se mi v podniku líbilo. Odpověděl jsem, ţe velice, ţe takhle dobře, vkusně a přitom za přijatelnou cenu, tedy přesně tak, jak uvádějí jejich propagační letáky, rozhozené po všech stolcích, jsem se jiţ dávno nepobavil a ţe se jistě časem stanu pravidelným hostem. I já jsem člověk, který dokáţe ocenit skutečnou kvalitu.

„Moţná ale, ţe pro vás nejsme dost dobrý,“ řekl a naklonil se ke mně. Pod očima měl váčky a vrásky na snědé tváři svědčily buď o zhýralém ţivotě, nebo o věku, který se snaţil zamaskovat sportovním výzorem.

Zavrtěl jsem hlavou. Ne, skutečně jsou vynikající! Hlavně ten program. Dţudy se totiţ na plácku u baru opět předváděla. Lehla si na záda a udělala most, aby podle zlatavé srsti bobříka kaţdý poznal, ţe je ve skutečnosti blondýna.

„No, já vám říkám, ţe pro vás moc dobrý nejsme. Takţe bych byl radši, kdybyste si našel podnik svý úrovně. Tady je vás škoda... navíc byste mohl narazit na nějaký nesnášenlivý lidi...,“ podíval se k baru. O pult se opírali dva chlapíci, na kterých saka praskala ve švech.

Pokrčil jsem rameny. „Sice nechápu, čím jsem vás popudil, ale vnucovat se nebudu. Stejně uţ mám zaplaceno.“

Pokýval hlavou. „Správně. Je čas jít domŧ. A jestli vám mŧţu něco doporučit - nechte Dţudy na pokoji. Lanaře tady nemáme rádi.“

Otočil se a za zvukŧ Bohemian Rhapsody odkráčel zpátky k baru. Zŧstal za ním jen oblak kořeněného parfému a hrozba, jejíţ nesmyslnost mi teď přišla k smíchu.

Zubr byl v tiché uličce kousek od centra. Napŧl hospoda, napŧl vinárna tvářící se jako restaurant. Jeden z těch novodobých podnikŧ, které se nedokáţou rozhodnout, na co si vlastně hrají. Prostě bezpohlavní patlanina bez atmosféry, pokud nepočítám smrad z přepáleného oleje a cibulky.

Dal jsem si dotek přírody s etiketou Mattoni. Ta whisky a šampus mi stačily. Namixovat k tomu ještě jednoho panáka nebo dokonce pivo, byl bych groggy. Mladý pár u stolu, ke kterému jsem si přisedl, mě ignoroval. Klukovi bylo kolem devatenácti, holce tak o rok míň. Kouřili stuyvesantky, ona pila holandský kokosový likér, on samozřejmě ţito. Povídali si o nějakém filmu Woody Allena. Holka měla bennetonky a prsty plné zlata. Kluk měl jenom jeden tlustý zlatý řetěz kolem krku. K dţínám světle zelenkavé kárované sáčko z tak měkoučké vlny, aţ skoro předlo. Víc jak patnáct tisíc nestálo. Dívka na štětku nevypadala, právě naopak, ani kluk na nějakýho šmelku. Peníze z nich přesto čišely, ale naprosto přirozeně. Prostě je měli. Nemuseli se o nich bavit ani na ně myslet. Byly pro ně samozřejmostí.

Číšník mi donesl minerálku a postavil ji na stŧl s gestem, které by citlivější povahu dokázalo urazit. Já ho dloubal do ucha. Byl tady od toho, aby mě obslouţil, a co si při tom myslel, mě nezajímalo.

„Nebyl tady dneska Viki



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist