načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vějíř s kosatci - Laura Joh Rowlandová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Vějíř s kosatci
Autor:

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244 Kč 229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9488-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v Japonsku, píše se rok 1709… Šógun je starý a nemocný. Sano Ičiró, kdysi druhý muž ve státě, je dvorskými intrikami zbaven vysokého úřadu a degradován na obyčejného policistu městské hlídky. A nejen to. Také jeho manželství je v troskách. Nevyzná se už ani ve své ženě Reiko, natož v tom, proč jeho dlouholetý sok Janagisawa uzavřel nepochopitelné spojenectví se šógunovým synovcem a následníkem Ienobuem, kterého by měl naopak nenávidět. Co za tím vězí? A pak dojde k neuvěřitelnému zločinu. Někdo pokusí zavraždit šóguna. Ve spánku, v jeho vlastní ložnici. A také zbraň je naprosto neobvyklá. Útočník mu zasadí několik bodných ran vějířem s ostrými kovovými hroty. Sano se opět ocitá v centru dění. Před sebou má nejdůležitější a nejnebezpečnější případ, jaký kdy musel vyšetřit. Znelíbí-li se šógunovu nástupci, který ho vůbec nemá v lásce, bude odsouzen k smrti i s celou rodinou. Na Sanově pomoci je přitom závislá i rodina jeho hlavního dvořana a přítele Hiraty, který ji opustil, když se stal hříčkou temných sil, rozpoutaných jistou tajnou společností. Propadá jim čím dál víc… A ani děti Sanovi a Reiko nic neulehčí, hlavně proto, že už přestávají být dětmi. Sano se nečekaně ocitá v centru vzpoury, uprostřed občanské války, jež ohrožuje celé Japonsko.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
1 VĚJÍŘ S KOSATCI VĚJÍŘ S KOSATCI 3 VĚJÍŘ S KOSATCI VĚJÍŘ S KOSATCI Laura Joh Rowlandová Přeložil Viktor Faktor 4 Laura Joh Rowlandová THE IRIS FAN Text Copyright © 2014 by Laura Joh Rowland Translation © Viktor Faktor, 2016 Czech edition © Metafora, 2016 Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved ISBN 978-80-7359-694-1 (pdf) Tato kniha je fikce. Některé postavy, lokality a děje vylíčené v tomto romá - nu jsou dílem autorčiny fantazie. Případná podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná. 5 VĚJÍŘ S KOSATCI Historická poznámka Śógun Tokugawa Cunajoši zemřel v únoru 1709. Podle někte - rých zdrojů ho bodla manželka, která chtěla zabránit tomu, aby po něm syn komořího Janagisawy zdědil vládu. Podle jiných zdrojů to byla pouhá fáma. Oficiální příčinou smrti byly spalničky. Novým šógunem pak byl jeho synovec Ienobu. Ten zemřel v roce 1712 a po něm se šógunem stal jeho pětiletý syn, který žil do roku 1716. Poté nastoupil šógun Tokugawa Jošimune, který vládl Japonsku dvacet devět let. Zapsal se do historie jako velký a osvícený reformátor. Janagisawa Jošijasu zemřel v roce 1714 ve věku padesáti šesti let. Dovolila jsem si však uměleckou volnost a posunula jsem jeho smrt o pět let dozadu. 7 VĚJÍŘ S KOSATCI EDO OBDOBÍ HOEI, ŠESTÝ ROK, PRVNÍ MĚSÍC (Tokio, únor 1709) 9 VĚJÍŘ S KOS)TCI Pomalý, syčivý dech jako by rozpínal a zase smršťoval vzduch v místnosti temné jako dno krypty. Okenicemi otřásal vítr. Na střechu bubnoval déšť se sněhem. V chodbě před místností zaskřípala podlaha pod kradmými kroky. Mihotavá žlutá záře olejové lampy pronikala stěnou z latí a papíru do pokoje. Kroky se zastavily a dveře se odsunuly tak tiše jako zašeptání. Ruka zahalená rukávem černého kimona držela lampu a pak překro - čila práh jakási postava. Plamen osvětlil spací matraci se zlatou pokrývkou z brokátu a saténu, pod níž spali dva lidé. Přikrývka se zvedala a klesala s jejich dechem. Černě oblečená postava se zastavila na prahu, pak po špičkách jen v ponožkách vešla do ložnice. Lem jejího hedvábného kimona klouzal po tatami na podlaze. Její dech byl mělký, přerývaný strachem. Zastavila se u lůžka, přidržela světlo nad oběma spáči, jejichž jemné, rytmické oddechování pokračovalo. Poklekla a postavila lampu na noční stolek vedle lůžka, aniž by vydala jediný zvuk. V mdlém světle lampy ruka opatrně stáhla ze spáčů přikrývku. Pod ní ležel na břiše muž s hlavou odvrácenou od vetřelce. Na hlavě měl bílou noční čepičku, ale jinak byl nahý. Nezvaný Prolog 10 Laura Joh Rowlandová host pozoroval jeho hubená záda, vyčnívající žebra a páteř, vychrtlé údy. Na zpocené nažloutlé kůži byly vidět rudé skvrny. Stále spal, neprobouzel se. Vetřelec dosedl na paty. Jeho trhavý dech se zrychlil, když hmátl za šerpu a vytasil dlouhou tenkou věc s ostrými lesklými kovovými hroty. Pohlédl přes rameno ke dveřím. Na chodbě vládly ticho a klid. Na střechu dopadal déšť se sněhem jako spršky šípů. Zasténal vítr. Noční host vydal hluboký, trhavý vzdech, zdvihl zbraň nad spícího muže – a bodl. 11 VĚJÍŘ S KOSATCI „To je ošklivý večer na cestu do zábavní čtvrti,“ prohodil de - tektiv Marume. „Bude to dobrý večer, když se budeme držet první stopy, kterou jsme při vyšetřování tohohle případu po více než čtyřech letech objevili,“ odpověděl Sano. Jeli na koních po Japonské hrázi, dlouhé vyvýšené cestě nad rýžovými poli severovýchodně od Eda. Na zádech se jim pohupovaly kovové lucerny připevněné na tyčích. V tomto zimním večeru hned po Novém roce měli silnici do Jošiwary jen pro sebe. Pláště měli promočené šlehajícím deštěm se sněhem, který je bodal do tváří. Kovové přilby pokrývala ledová krusta. Studený vichr pronikal tlustou podšívkou Sanova pláště i přes vyztuženou tuniku a kimono. Pak plískanice přešla ve sněžení a závoj bílých krystalů jim znemožňoval vidět dál než na pár kroků. „Jak se vám vůbec podařilo dosáhnout přidělení na patrolu hráze?“ zajímal se Marume. „Nemusel jsem o to vůbec usilovat. Víte přece, že kapitán s oblibou přiděluje ty nejhorší úkoly zneuctěnému bývalému ko- 1 12 Laura Joh Rowlandová mořímu a někdejšímu druhému nejvyššímu muži po šógunovi.“ V suchém Sanově tónu zazněla hořkost. V posledních čtyřech letech byl degradován čtyřikrát, z úřadu komořího až na strážného městské hlídky, nejnižší hodnost v tokugawském režimu. Jeho sedmnáctiletý syn Masahiro teď rovněž sloužil jako obyčejný strážný bez vyhlídek na povýšení a jejich rodina byla ze své rezidence na edském hradě vyhnána. Pro Sana to představovalo strašlivé ponížení, ale měl štěstí, že směl zastávat vůbec nějaké postavení. Přes čtyři roky tajně pátral po řešení jistého zločinu, aby si tak alespoň uchoval čest, když už se díků za to nedočkal. Marume se zasmál. „Poskytl nám službu, aniž by o tom věděl.“ Tomuhle mohutnému samurajovi humor nescházel, ať se dělo cokoli. „Jak jste vlastně zjistil, že naši noví podezřelí budou dnes v Jošiwaře?“ „Od jednoho informátora.“ Sano totiž podplatil sluhu pána Tokugawy Ienobua, šógunova synovce a určeného nástupce a dědice. Před nimi se za rýžovými poli zvedala Jošiwara, město ve městě, jediné místo v Edu, kde se směla legálně provozovat prostituce. Světla ve vysokých hradbách způsobila, že padající sníh nad obehnanou čtvrtí vypadal jako zářivá aura. Sano s Marumem přejeli po můstku k bráně, kde byla strážnice se dvěma hlídači. Vodní příkop, brána i stráže měly zabránit výtržníkům ve vstupu do zábavní čtvrti a nešťastným kurtizánám v útěku. Strážní otevřeli bránu a Sano s Marumem vjeli dovnitř. Nakanočó, dlouhá hlavní ulice, která se táhla mezi řadami nevěstinců, byla téměř prázdná. Potácelo se tam jen několik opilců. Sníh mrzl na střešních taškách domů lásky a mezi červenými lucernami zavěšenými na okrajích střech visely rampouchy. Zamřížovaná okna, v nichž se obvykle předváděly kurtizány, chránily nyní před sněhovou bouří okenice. K Sanovi slabě doléhala hudba: šamizen, flétny a bubínky. „Zákazníci zůstali v té zimě doma,“ podotkl Marume. „Nebo taky kvůli spalničkám.“ Epidemie řádila po celé zemi od podzimu. Do Japonska pro- 13 VĚJÍŘ S KOSATCI nikla s čínskými mnichy, kteří navštívili Nagasaki, jediné místo, kam směli cizinci vstoupit. V Nagasaki pak zemřelo deset tisíc lidí. V Edu se jich nakazily stovky. Nákaza bývala často, i když nikoli ve všech případech, smrtelná. Tady v Jošiwaře, stejně jako ve městě, hořely přede dveřmi vonné látky, aby zahnaly zlé duchy téhle choroby. Všichni se děsili, že onemocní. „Když už se zmiňujete o spalničkách, jak je šógunovi?“ nadhodil Marume. Šóguna sklátila tahle pohroma na lože těsně před Novým rokem. „Slyšel jsem, že se zotavuje, ale sám jsem to neviděl,“ odpo - věděl Sano. Před čtyřmi lety dostal zákaz vstupu ke dvoru. Jako trest za to, že neuposlechl šógunova příkazu ukončit právě toto vyšetřování. Pokračoval v něm pro dobro režimu, ale k újmě své vlastní kariéry a domácího míru. S Reiko kvůli tomu mívali ostré hádky. „Dlouhé hodiny hlídkování jsou požehnáním pro muže, který nechce být doma.“ „Takže to vypadá, že šógun neumře,“ prohlásil Marume s úlevou. „Nezemře, ale je hodně zesláblý. Vždycky měl křehké zdraví a je mu už třiašedesát. Dříve nebo později se vlády ujme pán Ienobu.“ Právě proto byla tato nová stopa tak důležitá. Sano s Marumem stočili koně do jedné z úzkých uliček vedoucích z Nakanočó a zastavili před malým nevěstincem. Když nahlédli dovnitř okenicemi, pootevřenými kvůli tomu, aby měl kudy unikat dým z ohřívadel na dřevěné uhlí a tabákový kouř z dýmek, uvítal je smích. V jasně osvětlené místnosti seděla skupina lidí. Mladé ženy, ve svých veselých kimonech pestrobarevné jako motýli, silně nalíčené a s vlasy plnými ozdob, flirtovaly se čtyřmi samuraji a pilně jim dolévaly saké. „Kdo je kdo?“ chtěl vědět Marume. „Ten starší muž v čele stolu je Manabe Akira, hlavní dvořan pána Ienobua.“ Manabe, kterému nechybělo mnoho do šedesátky, měl šedivý copánek a právě tak šedivý oděv. Vyholenou korunku na hlavě měl opálenou stejně jako tvář, leskla se mu jako železná válečná 14 Laura Joh Rowlandová maska k nácviku bojových umění na slunci. Svého času patřil k nejlepším šermířům. Když si ho jedna kurtizána začala dobírat, odpovídal jen bručením. „Vskutku společenský člověk,“ komentoval to Marume. „Ti dva, co jsou k nám otočení zády, se jmenují Secubara Ihei a Ono Džozan,“ pokračoval Sano. Oba byli velcí a svalnatí v módních kimonech s křiklavými vzory a copánky měli kluzké od oleje. Zvedli v přípitku kalíšky. „Jsou to Manabeho pobočníci.“ „Ten naproti nim musel být v době vraždy ještě dítě.“ „Kuzawa Daimon. Devatenáct let. Je to strážce.“ Kuzawa byl stejně vysoký a statný jako Manabeho pobočníci a také stejně oblečený, ale jeho obličej i tělo měly přece jen poněkud měkčí mladistvý vzhled. Kurtizána mu vyprávěla něco žertovného a přitom jej hladila po masité paži. Hlasitě se rozesmál. „Proč si myslíte, že tohle jsou muži, kteří zabili šógunova syna?“ „Jošisato nebyl šógunův syn,“ připomněl Sano. „Já vím, ale je snadnější mu říkat ,šógunův syn‘ než ,kukaččí mládě, které komoří Janagisawa šógunovi podstrčil‘.“ Před šesti lety totiž Janagisawa skutečně nastrčil svého syna Jošisata do dědické linie diktátorství drzou lží, že Jošisato je šógunovým tajným, dlouho ztraceným synem, zatímco on sám jen Jošisatovým adoptivním otcem. Sano se pokusil odhalit a dokázat skutečný stav věcí, ale neuspěl. Šógun Janagisawovi věřil, stejně jako nejvyšší představitelé vlády a daimjóové, feudální páni, kteří vládli provinciím. Šógun pak jmenoval Jošisata svým nástupcem, což znamenalo, že Janagisawa by se pak fakticky ujal vlády nad Japonskem místo něho a získal absolutní moc. Jenže za dva roky poté Jošisato zahynul při požáru úmyslně založeném v jeho domě. Sano odpověděl na Marumeho dotaz: „Jošisatova smrt vyčistila cestu pánu Ienobuovi, aby se stal nástupcem po šógunovi, a víme, že za ten zločin žhářství nese odpovědnost právě Ienobu.“ „Žena, která ten požár založila, vypověděla, že ji k tomu 15 VĚJÍŘ S KOSATCI navedl, ale hned po přiznání zemřela,“ připomínal si Marume okolnosti zločinu a pozoroval, jak Manabe tam uvnitř bafá z dýmky. „Myslíte si, že tady ten pánu Ienobuovi s přípravou vraždy pomáhal?“ „Přesně tak. Můj informátor tvrdí, že krátce předtím, než v Jošisatově domě začalo hořet, Manabe a další tři muži odešli z Ienobuova sídla a vrátili se teprve následující den. Jsou to jediní lidé z jeho okolí, kteří nemají alibi.“ „Jakou v tom ale hráli roli přímo on?“ „To se právě chystáme zjistit. Pak budeme mít důkaz, že Ienobu je vinen nejméně jednou vraždou.“ Sano už věděl, že Ienobu má na svědomí také vraždu šógunovy dcery. Ten, kdo se na jeho příkaz zločinu dopustil a promluvil o Ienobuově spoluúčasti, byl však naneštěstí už také po smrti. Sano toužil po důkazu stejně zoufale jako hladovějící po jídle. Nebyla to jen povinnost, co ho nutilo předvést Ienobua před spravedlnost, a zabránit tak tomuhle vrahovi, aby se stal příštím šógunem. Bylo tu ještě něco jiného. Sano měl Jošisata rád, přestože ten hoch byl Janagisawovým synem a Janagisawa Sanovým odvěkým nepřítelem. Chtěl proto pomstít Jošisatovu smrt, a navíc měl ještě další, osobnější důvod, proč si přál Ienobuův pád. To Ienobu se postaral o Sanovu ponižující degradaci. Pomstil se mu tak za to, že Sano šógunovi sdělil, že Jošisatovým vrahem je právě Ienobu. Šógun se zdráhal uvěřit, že jeho synovec a následník zavraždil mladého muže, o němž byl pevně přesvědčený, že je jeho synem. Přesto Sana ode dvora nevykázal a nezbavil úřadu. Pán Ienobu však neustával v hledání nových a nových způsobů, jak Sanovi znepříjemnit život. Manabe hovořil se svými podřízenými drsným, rázným hlasem. Všichni čtyři muži vyprázdnili své pohárky se saké a zamířili ke dveřím. Sano s Marumem zavedli koně do uličky a pozorovali čtveřici vycházející z nevěstince. Pak projeli bránou za nimi. Za příkopem si muži vyzvedli v jedné nájemní stáji koně a připevnili si na záda tyče s lucernami. Sana a Marumeho, kteří je následovali podél příkopu, si nevšímali. Hlídkující vojáci byli všudypřítomní, a tudíž neviditelní. Všechno, co Sano z téhle sku- 16 Laura Joh Rowlandová pinky viděl, byla světla jejich lamp pohupující se jako hvězdy ve tmě. Již dovršil padesátku a jeho noční vidění už za moc nestálo. Záře v dálce naznačovala, že se blíží k Edu. Sano i Marume pobídli koně do klusu. „Stůjte!“ vykřikl Sano, když čtveřici mužů dostihli. Všichni čtyři se ohlédli přes rameno. Jejich lucerny překleno - valy svými paprsky silnici. Otočili koně a s ostražitými pohledy očí přivřených před sněhovými vločkami hmátli po mečích. V Manabeho lesknoucí se tvrdé tváři se mihlo poznání. „Sano-sane,“ zachraptěl nesouhlasně. „Co chcete?“ Sano měl konečně příležitost vyřešit Jošisatovu vraždu a porazit pána Ienobua. Vzrušení se v něm ale mísilo s obavami. Toto byla jeho jediná šance, avšak současně ohromné riziko. „Promluvit si s vámi čtyřmi.“ Marume, stojící vedle něho, položil ruku na jílec meče. „Máte nařízeno nechat nás a všechny ostatní dvořany pána Ienobua na pokoji,“ zavrčel Secubara. Se svými silnými čelistmi, výrazným nosem a ostrými lícními kostmi byl přehnanou karikaturou mužnosti. „Jsou to příkazy pána Ienobua a vy to víte.“ Onovy hrbolaté rysy Sanovi připomínaly hořký meloun. A přestože se mu mocně rozbušilo srdce, odpověděl jim s klidem. „Až uslyšíte, co vám povím, budete rádi, že jsem ten příkaz porušil.“ Pohlédl na Kuzawu. Mladý samuraj vypadal neklidně a rozčileně. Ještě se nenaučil skrývat emoce. „Až se pán Ienobu dozví, že jste ho neposlechl, připraví vás o hlavu.“ Manabe trhl bradou směrem ke svým mužům. Všichni začali obracet koně. „Odešli jste z Ienobuova sídla,“ vyhrkl Sano rychle, „krátce předtím, než v rezidenci následníka vypukl požár. Není to zajímavá náhoda?“ Všichni čtyři mlčeli. Sano se zaměřil na Kuzawu, který měl oči vytřeštěné strachem. Když to Sano uviděl, pochopil, že má pravdu, a pocítil nával radosti. „Šli jsme k řece na noční rybolov,“ zavrčel rozzlobeně Manabe. 17 VĚJÍŘ S KOSATCI „Chytili jste nějakou velkou rybu?“ prohodil pohrdavě Ma - rume. „Můžeme si to navzájem dosvědčit,“ ozval se Ono. „Tím chcete říct, že nikdo jiný vám to dosvědčit nemůže,“ upřesnil Sano. „Nebyli jste na rybách. Jste namočení až po krk v Jošisatově vraždě.“ Manabe vydal znechucený zvuk. Secubara a Ono vrtěli hlavami v hraném soucitu s někým tak hloupým, jako je Sano. Detektiv Marume se zasmál a ukázal na Kuzawu, který vypadal tak vyděšeně, že si z toho málem pustil do kalhot. „K přiznání viny stačí pohled na vašeho mladého kamaráda.“ Kuzawa sklopil hlavu. „Nic nám nemůžete dokázat,“ utrhl se na Sana Manabe. „To se velmi mýlíte,“ zalhal Sano. „Mám důkaz.“ „Jaký důkaz?“ odfrkl Ono pohrdavě. „První, kdo se o něm dozví, bude šógun.“ „Nemáte možnost mu cokoli sdělit.“ Pohrdavý tón však Secubarovy obavy tak docela nezamaskoval. „Máte zakázaný přístup ke dvoru.“ „Postarám se, aby to, co vím, vykřikoval každý prodavač novin v Edu,“ oznámil mu Sano. „Brzy o tom začnou vykládat i všichni samurajové na hradě. A nakonec se k šógunovi dostanu. Dozví se, že jste stejně vinni jako ta žena, která požár založila.“ „A pak dá srazit hlavy vám,“ doplnil Marume. Kuzawa naprázdno polkl. Secubara s Onem na něho zlostně pohlédli, ale i oni už vypadali vystrašeně. Manabe sevřel pevněji meč v dlani. „Jestli pomýšlíte na to, že nás teď zabijete, tak na to zase hned zapomeňte,“ prohlásil Sano. „Vědí to i jiní lidé. Pokud se nám něco stane, dostane se důkaz na veřejnost. Budete souzeni za zradu.“ A trestem za zradu byla smrt. Tři níže postavení samurajové hleděli nervózně na Manabeho. Ten se mračil. Sano pobídl koně a popojel k nim. „Ale neudělám to, když se přiznáte, že jste se na Jošisatově vraždě podíleli na příkaz pána Ienobua.“ Čtyři muži v šoku zírali, když si uvědomili, co je Sanovým 18 Laura Joh Rowlandová cílem. Detektiv Marume jim to vysvětlil po lopatě: „Nejde po vašich tlustých zadcích, ale po hubené zadnici pána Ienobua.“ „Dejte mi pána Ienobua a já se postarám, abyste dostali mi - lost,“ dodal Sano. Věděl však, že po nich žádá příliš. Byli svému pánovi povinováni naprostou věrností. Takové bylo bušidó, cesta válečníka, samurajský kodex cti. A přestože šógun byl pánem všech Japonců, svazek těchto čtyř s Ienobuem byl těsnější, protože byli jeho osobními dvořany. Tváře jim potemněly hněvem, když pochopili, že Sano po nich chce, aby volili mezi vlastní záhubou a zradou svého pána, největším možným hříchem. „Nepodrobíme se vydírání,“ procedil Manabe skrze zaťaté zuby. „Nepomůžeme vám zničit našeho pána.“ Zbylí tři muži přikývli. Sano je tedy bude muset buď zlomit, nebo spoléhat na pomoc nebes. „Dobře. Buďte správnými samuraji, ale neočekávejte, že vás pán Ienobu bude chránit, až vyjde najevo, že jste měli prsty v Jošisatově vraždě.“ „Raději svalí veškerou vinu na vás, než by přiznal, že jste jednali na základě jeho příkazů, a nechal se odsoudit na smrt s vámi,“ sdělil jim detektiv Marume. I tohle bylo bušidó: loajalita byla jen jednostranná. Čtyři muži zírali na Sana a Marumeho, obličeje zrůzněné emocemi. Sano vycítil v jejich výrazech strach, zmatek... a ještě cosi zvláštního. Vítr zesílil. Plameny luceren syčely, jak na ně dopadaly sněhové vločky. V okamžiku, kdy si Sano uvědomil, co bude následovat, ti čtyři vytasili meče a zaútočili. Sano a Marume sotva měli čas tasit vlastní zbraně, a už byli u nich. Koně na sebe naráželi, ržáli a uskakovali. Sano sekl mečem, ale zasáhl jen padající sněhové vločky. Lucerny na zádech všech mužů se bláznivě kymácely. V jejich občasných záblescích se míhali jeho protivníci – červený náprsní krunýř zdobený reliéfy, paže v drátěné košili, Onův zkřivený obličej. Jinak tu vládla tma. Sano byl vinou svého špatného nočního vidění v nevýhodě. Jeho protivníci se vynořovali ze tmy. Něčí čepel zasáhla jeho přilbu a zařinčení kovu mu otřáslo lebkou. 19 VĚJÍŘ S KOS)TCI Uskočil a zuřivě se oháněl mečem. Byla to jeho první bitva po více než čtyřech letech. Každé ráno sice cvičil bojová umění, ale skutečný boj byl jiný, chaotický, nesvázaný pravidly. A přestože už dokázal zvítězit i proti obrovské početní převaze, dnes už byl přece jen starší. Možná by dokázal porazit Manabeho, ale pro tři mladší samuraje, kteří měli ostřejší zrak, rychlejší reflexy a větší výdrž, nebyl rovnocenným soupeřem. Marume vykřikl. Světla se zakomíhala. V jejich záblesku se nakrátko objevil Marume pokrytý krví a padající s roztaženými pažemi. Sano byl zděšen. Nejen proto, že Marume byl dnes večer jeho jediný spojenec a patřil k několika málo dvořanům, kteří mu ještě zbyli, ale po celých dvacet let mu byl i přítelem. Nehledě na vlastní bezpečí Sano seskočil z koně. Klopýtal mezi bušící - mi kopyty a míhajícími se meči, které se ho snažily zasáhnout, v zoufalé snaze zachránit Marumeho. Marume se zvedl ze země. „Jsem v pořádku! Sekli jen mého koně,“ křičel. I jejich soupeři seskočili ze sedel. Kuzawa popadl Sana zezadu. Sano se divoce zmítal, ale z mladíkova sevření se vyprostit nedokázal. Secubara a Ono zápasili na zemi s Marumem. Kuzawa svázal Sanova zápěstí tak pevně, až se mu provaz zařezával do masa. Sano vrhl zlostný pohled na Manabeho. „Dva proti čtyřem. Opravdu jste tak hloupí?“ vysmíval se mu Manabe. Pak oznámil svým mužům: „Vezmem je k pánu Ienobuovi. On už si s nimi poradí.“ Vystrkali Sana i Marumeho na Sanova koně, omotali je provazem, aby nemohli utéct, a zabavili jim meče, které upustili na zem. „Myslíte si, že něco víte, ale přitom nevíte nic,“ utrousil Manabe se soucitným pohledem na Sana. „Budete si přát, abyste se byl raději staral o sebe.“ 20 Laura Joh Rowlandová Sano, potupně eskortovaný Ienobuovými muži, dorazil zpátky do Eda asi tři hodiny před půlnocí. Byl rád, že je tak hrozné počasí, protože tak alespoň nikdo neviděl, jak jsou s Marumem přivázaní na jeho koni jako dopadení zločinci, a neházel po nich kamením. V Edu, domově milionu občanů, se ještě stále projevovaly důsledky sopečné erupce hory Fudži, ke které došlo přede dvěma roky. Z nebe tenkrát celou noc padal písek a oblázky a ráno bylo ve městě po kotníky popela. Domy, nově postavené po velkém zemětřesení před pěti lety, byly ušpiněné popelem, který vítr z hor nepřestával přinášet. Popel obarvil došeda i mokrý sníh v ulicích a na střešních taškách. Hrad se tyčil na kopci nad městem a jeho budovy se v kaskádovitých kruzích zvedaly až na vrchol. Z oken krytých chodeb na opěrných zdech okolo každého okruhu zářila světla. Sněhové vločky jiskřily ve světle a kroužily kolem strážních věží. Hrad vyhlížel jako mlhavé kruhy zlatých hvězd mezi vrstvami tmy. Sano zde kdysi bydlel, ale od té doby, co mu byl pobyt ve zdech edského hradu soudem zakázán, dovnitř nevstoupil. 2 21 VĚJÍŘ S KOSATCI Když se dostali k vodnímu příkopu, Manabeho muži Sana a Marumeho rozvázali. Marumemu dovolili jet domů, zatímco Sana vedli k bráně. Sano přemýšlel o dvaceti letech strávených v této pevnosti, někdy obtížných, ale převážně dobrých. Sem si přivedl Reiko jako svoji mladou nevěstu a tady se také do sebe zamilovali. Narodily se tu obě jejich děti. Zde povýšil ze šógunova hlavního vyšetřovatele až na komořího, druhého nejmocnějšího muže Japonska. Tohle se ale návratu domů nepodobalo. Spíš to připomínalo vstup do nepřátelského tábora. Hezké časy byly pryč a život jeho rodiny v troskách. Strážní otevřeli bránu. Manabe vedl Sana průchody mezi kamennými zdmi k rezidenci šógunova nástupce v západní pevnosti, v nejvyšším kruhu budov hned pod palácem na vrcholu. Zdi pod zakřivenými taškovými střechami byly nabílené vápnem a křídla domu chodbami propojená s hlavní budovou. Z rampouchů na okolních borovicích kapala voda na trávu se sněhovou glazurou. V kamenných lucernách podél štěrkové cestičky hořely plameny. Právě tady před čtyřmi lety zahynul Jošisato při požáru, přičemž původní rezidence lehla popelem. Teď už tu stála nová a jejím obyvatelem byl pán Ienobu. Tři Manabeho nohsledi hlídali Sana na nádvoří, zatímco Manabe šel uvědomit pána Ienobua. Po chvíli odvedl svého zajatce do přijímací síně, dlouhé místnosti se stěnou z latěk a papíru po jedné straně a posuvnými dveřmi vedoucími ven na druhé. Na stupínku s kovovými, zlatem vykládanými lucernami a polštáři ze saténového brokátu seděli před nástěnnou malbou s jasně červenými a oranžovými pivoňkami na zlatém pozadí dva muži. „Takže jste zase tady, Sano-sane,“ promluvil pán Ienobu. „Neuposlechl jste mých příkazů a byl jste přistižen.“ Se svojí zakrslou postavou, vyčnívajícími lokty a hrbem na zádech, oděný v zeleno-zlatém kimonu splýval s nástěnnou malbou za sebou jako cvrček mezi květinami. Vypadal mnohem starší než na svých osmačtyřicet. Nad ustupující dolní čelistí mu vyčnívaly horní zuby. Jeho tělesné vady byly dědičné. „Kdy už si konečně 22 Laura Joh Rowlandová vezmete ponaučení? Nebo vám to už ve vašem věku dochází pomalu?“ Jeho přísný, chraptivý hlas z něho vycházel jako cvr - kání. Za ty dva roky, co ho Sano neviděl, přibral na váze, jako by ztloustl přecpáním mocí. Možná vypadá spíš jako tučná larva, pomyslel si Sano. Manabe jej stlačil na kolena. Ohřívače na dřevěné uhlí pod podlahou s tatami propouštěly železnou mříží horko, ale na kost prochladlého Sana to nezahřálo. Rozzlobený marností svého tvrdohlavého úsilí i tím, že se mu Ienobu vysmívá a trestá ho, odsekl: „Kdy už konečně přestanete zapírat, že nesete odpovědnost za Jošisatovu smrt? Opravdu si myslíte, že vám to bude procházet donekonečna?“ Ienobu se netrpělivě zašklebil. „Já s tím nemám nic společného. Dům podpálila ta ženská. Korika.“ „V přiznání před smrtí však vypověděla, že jste ji navedl vy,“ opáčil Sano. Druhý muž na stupínku, jímž nebyl nikdo jiný než komoří Janagisawa, se do toho vložil příjemným tónem: „A kdopak to její doznání před smrtí slyšel?“ „Moje žena,“ odpověděl Sano. Z Janagisawových slov v něm vzkypěl vztek. Byli už dvacet let nepřátelé. Od začátku viděl Janagisawa v Sanovi soupeře v boji o politickou moc a začal ho k smrti nenávidět. Sanovo nepřátelství naopak pramenilo z Janagisawových neustálých útoků na něj i na jeho rodinu. Jejich dlouhá nevraživost se vystupňovala, když Janagisawu napadlo vydávat svého syna za šógunova. Byl to podvod, který Sano nemohl nechat mlčky projít, přestože šógun Jošisata, to kukaččí mládě, přijal za své. Janagisawova moc, vpravdě vláda na Japonskem, kterou by Jošisatovým následnictvím získal, by znamenala Sanovu zkázu, ale byl to i hrdelní zločin proti šógunovi, pánu, jemuž byl Sano povinen sloužit. Bušidó vyžadovalo, aby zjednal nápravu, a to nezávisle na tom, že je Jošisato mrtev. A nyní Janagisawa spáchal další nečestný čin navíc, když se spřáhl s Ienobuem, mužem odpovědným jak za Jošisatovu vraždu, tak za smrt šógunovy dcery. Sano nedokázal pochopit, co ho k tomu vedlo. 23 VĚJÍŘ S KOSATCI „Ach tak, vaše žena.“ Janagisawův pohled hlásal přesvědčení, že manželka svého muže samozřejmě ochotně podpoří jakoukoli lží. Sano si zkoumavě prohlížel Janagisawu, kterého už čtyři roky nespatřil. Komoří byl ve svých jednapadesáti letech příkladem toho, jak hezký může muž být, i když zestárne. Hedvábný oděv v šarlatových a bronzových odstínech dodával barvu jeho po - kožce, dosud pevné nad silnými, pěkně modelovanými kostmi. Stříbrná vlákna v jeho lesklých černých vlasech jen podtrhovala jeho mužnou krásu. Ale oči, které se kdysi leskly jako stvořené z tekuté temnoty, byly nyní suché a horké jako kameny rozžhavené v ohni. Když ho Sano vedle pána Ienobua uviděl, zmocnil se ho podivný pocit, jako by se Ienobuovi dařilo vysávat morek z Janagisawových kostí. „Proč jste tak rychle uvěřil v jeho nevinu?“ otázal se ho Sano a namířil prstem na Ienobua. „K Jošisatově vraždě měl ten nejlepší motiv. Odstranil tím překážku na cestě k tomu, aby se mohl stát příštím šógunem.“ „To už jste se mi pokusil namluvit před více než čtyřmi lety,“ odvětil Janagisawa unaveně. „Od té doby to vykládáte každému, kdo je ochotný naslouchat.“ „Smím vám znovu připomenout, že neexistuje jediný důkaz, že by se na žhářství kromě Koriky podílel ještě někdo jiný?“ ozval se pán Ienobu. „Jak se asi mohla dostat k rezidenci následníka, založit požár a odejít, aniž by byla přistižena?“ chtěl vědět Sano. „Rezidence byla důkladně hlídaná. Navíc je zde nový důkaz, že jí někdo pomáhal.“ Vylíčil, co ví o Manabem a zbylých třech mužích. „Myslím, že to oni zabili Jošisatovy strážce. Proto Koriku nechytili.“ „Moji muži mají alibi,“ prohlásil Ienobu. „Vaši muži si poskytují alibi navzájem. Tím neprokážou, že nebyli v rezidenci následníka, aby zavraždili Jošisata.“ „Nic ale nedokazuje ani to, že tam byli,“ kontroval Ienobu. „Opakuji, že Manabe a jeho muži zabili Jošisata i jeho stráže, a požár pak skutečnou příčinu jejich smrti zamaskoval.“ Janagisawa smutně zavrtěl hlavou „S divokými příběhy už 24 Laura Joh Rowlandová jste přicházel v minulosti, ale to, co tvrdíte teď, jen potvrzuje, že jste zešílel.“ „Já? To vy jste přece chtěl, aby se Jošisato stal šógunem. A jeho smrtí jste ztratil šanci na vládu nad Japonskem. Pán Ienobu byl Jošisatův sok a váš nepřítel, ale spojil jste se ním snad ještě dřív, než Jošisatův popel stačil vychladnout.“ Sano nechápavě vrtěl hlavou. „Proč?“ Vyprahlý žár v Janagisawových očích zaplápolal, jako kdyby pod jeho klidnou fasádou doutnal hněv. „Co bylo, je pryč. Měl jste to zkusit sám. Usnadnilo by vám to život.“ „Jak jste mohl? Vím, že vám na Jošisatovi záleželo. Viděl jsem, co to s vámi udělalo, když jste spatřil jeho sežehnuté tělo.“ Janagisawa se zašklebil, jak ho rozlítilo, že se Sano zmiňuje o takové nicotnosti, jako že truchlil nad smrtí svého syna. Pán Ienobu je spokojeně pozoroval. „Nebylo to jen proto, že jste ztratil svého politického pěšce. Vy jste ho miloval.“ Sano, který sám byl otcem, poznal otcovskou lásku, když ji viděl. A s Janagisawou už soupeřil tak dlouho, že jejich schopnost číst v tom druhém byla bezmála mystická. „Jošisatova smrt vás pořádně zdrtila. Jak jste ho mohl zradit paktováním s jeho nepřítelem?“ „Ano, byli jsme s pánem Ienobuem nepřátelé,“ přiznal Janagisawa, „ale rozhodli jsme se, že pro nás oba bude nejlepší spojenectví.“ „Chcete říct, že jste se rozhodl připřáhnout svoji káru k šógunovu novému nástupci.“ „Kdybyste s pánem Ienobuem spolupracoval, místo abyste šel hlavou proti kamenné zdi,“ oznámil mu Janagisawa, „byl byste na tom líp. A právě tak i vaše rodina.“ Rodina byla také tím jediným důvodem, proč Sano litoval, že se staví proti Ienobuovi. Dost kvůli tomu trpěla. „Opravdu byste měl přijmout nabídku, kterou jsem vám učinil,“ vmísil se pán Ienobu. Už několikrát nabídl Sanovi slušné postavení výměnou za ukončení snahy usvědčit ho z Jošisatovy vraždy, a vyřadit jej tak z linie nástupnictví. Sano však pokaždé bez váhání odmítl. S Reiko se ovšem kvůli tomu hádali. 25 VĚJÍŘ S KOSATCI Rozezleně na Janagisawu vyjel: „Cožpak vy nechcete pomstít Jošisatovu smrt? Proč mi odmítáte pomoci pohnat jeho vraha před soud? Nedlužíte to jen Jošisatovi, ale i šógunovi. Takto se přece samuraj nechová!“ „Falešnými obviněními proti pánu Ienobuovi mě na svou stranu nedostanete.“ Nepřátelství v Janagisawových očích mluvilo o dvou desetiletích zlé krve mezi nimi. Možná že právě pro to dlouhé nepřátelství Janagisawa věřil v Ienobuovu nevi - nu, a nikoli Sanovým slovům, ale Sano vycítil, že s ním je něco v nepořádku. „Co je to s vámi?“ zeptal se udiveně, ale upřímně. Pán Ienobu zvedl ruku. „Sano-sane, nevyužil jste poslední příležitosti k tomu, abyste s tím svým směšným vyšetřováním přestal. Jednou provždy vám to zakazuji.“ „Jak toho chcete docílit?“ Sano se opovržlivě zasmál. „Vyženete mě? Zbavíte mě i funkce obyčejného strážníka? Kdybyste mohl, tak už byste to dávno udělal. To, že jsem stále ještě zde, ovšem znamená, že šógun pro mě buďto má jistou slabost, nebo si není jistý, zda o vás náhodou neříkám pravdu. Můžete mě zdegradovat třeba na uklízeče latrín, ale já přesto dokážu, že jste se provinil vraždou a zradou.“ Pán Ienobu se zakřenil, rty se mu stáhly dozadu a obnažily vyčnívající zuby. „Věci se změnily. Byl jsem jmenován šógunovým zástupcem. Dokud se Jeho Excelence nezotaví ze spalniček, mám moc učinit, cokoli budu chtít.“ Sano byl příliš ohromen, aby dokázal skrýt své zděšení. „Jmenován kým?“ Janagisawa se usmál, a připojil se tak k Ienobuově triumfu. „Radou starších.“ Čtyři staří muži rady představovali vládnoucí orgán Japonska, byli šógunovými hlavními poradci. „Rozhodli, že se mám dočasně ujmout vlády.“ „Kdy k tomu došlo?“ „Dnes.“ Čím hůř se Sano cítil, tím déle mu trvalo, než tuto zprávu vstřebal. Nevědomky se dopustil hrozné chyby tím, že šel po Manabem a jeho nohsledech, když bylo tolik v sázce. Hluboko 26 Laura Joh Rowlandová v břiše jako by se mu otevřela děsivá ledová jáma. Déle než čtyři roky na sebe přivolával neštěstí a teď tedy dopadlo na jeho hlavu. Pán Ienobu už otevíral ústa, aby pronesl slova, která ze Sana učiní rónina – samuraje bez pána – a připraví jej o živobytí i místo ve společnosti. Skončí na ulici, jeho rodina bude hladovět a Sano navždy pozbude šance pohnat pána Ienobua před spravedlnost. Janagisawa se podivně uculoval. V tom úsměvu se radost mísila s bolestí. Než ale mohl Ienobu promluvit a Sano protestovat, vřítil se do místnosti Manabe. „Odpusťte, můj pane. V paláci se stalo něco hrozného. Pobodali šóguna!“ 27 VĚJÍŘ S KOSATCI Po té zvěsti, které Sano ani nemohl uvěřit, následovalo zděšené ticho. V paláci vládla nejpřísnější bezpečnostní opatření v celém Japonsku. Jak mohl někdo bodnout šóguna? Sanův šok se změnil v hrůzu, a to nejen proto, že se jeho pán, důvod samurajovy existence, stal objektem útoku. Pokud je šógun mrtev, stane se pán Ienobu novým diktátorem. Sano by tak nejen ztratil své místo v režimu i samurajské postavení, ale ještě k tomu by ho pán Ienobu stejně jako celou jeho rodinu odsoudil k smrti dřív, než by skončily pohřební obřady za starého šóguna. Ienobu otevřel ústa. Nadšení v něm očividně stoupalo jako plynové bubliny ke hladině jezírka se stojatou vodou, když viděl, že vládu nad Japonskem má na dosah. Janagisawa vyhlížel jako zasažený střelou. Jeho pohledný ob - ličej zesinal, jak z něj odtekla všechna krev. Sano úžasem nakrčil čelo. Janagisawa přes čtyři roky Ienobua podporoval. Měl by tedy být touto zprávou nanejvýš vzrušen. Jenomže zjevně nebyl. Dokonce se zdálo, že ho Ienobuova náhlá šance na vzestup k moci, který by současně znamenal i Sanův definitivní pád, nijak netěší. Jeho oči jako by hleděly do vlastního nitra. 3 28 Laura Joh Rowlandová „Je můj strýc...?“ Hlas pána Ienobua se táhl doztracena, nedokázal svůj dotaz dopovědět. Držel poslední slovo v ústech jako dítě, vychutnávající si kus cukroví. „Mrtev?“ dokončil za něho Manabe. „Ne, není. Ale je vážně zraněn.“ Sana zaplavila mohutná vlna úlevy. „Jak k tomu došlo?“ Janagisawa promluvil divným, bezvý - razným tónem. Manabe zavrtěl hlavou. „Bude lepší, když se vydáme do paláce, abychom to zjistili,“ prohlásil pán Ienobu. Vycupital ze dveří rychleji, než ho Sano kdy viděl se pohybovat. Janagisawa spěchal za ním a Sano se také přidal. Manabe se držel v Sanově blízkosti pro případ, že by se zajatec rozhodl zmizet. Večerním tichem se ozvěnou nesly výkřiky vojáků, kteří mezi sebou šířili po hradě novinku. Hrbáč Ienobu pospíchal v chumelenici špatně osvětlenými průchody stoupajícími nahoru do kopce. Palácový komplex byl osvětlen, jako by se tu konala nějaká slavnost. Okolo hrázděné budovy s taškovou střechou stáli v rozestupech vojáci. Jejich lucerny a louče vrhaly nažloutlé světlo na zasněženou trávu, keře a cestičky. Jejich mlčení bylo tajuplné a rozčilení přímo hmatatelné. „Pusťte nás dovnitř,“ zavelel Janagisawa. S pánem Ienobuem, Sanem a Manabem pak spěšně zamířil do paláce. Procházeli bludištěm chodeb, kde pobíhaly skupinky vyděšených sloužících a vojáků. Strážní je vpustili do soukromých šógunových komnat. Až do chodby, kterou se Sano a ostatní tři muži ubírali, se neslo bědování. Papírovými stěnami šógunovy ložnice prosvítalo světlo. Uvnitř se jako ve stínovém divadle za laťkovím pohybovali lidé. Posuvné dveře byly otevřené a linulo se z nich sténání. Pán Ienobu a Janagisawa se v nich, ve snaze vejít co nejrychleji dovnitř, navzájem srazili. Když Sano překročil práh, zasáhl ho puch průjmu a sladkoslaný, železitý závan krve. Šógun ležel nahý na břiše na matraci a mezi žebry měl dvě hluboké, rozeklané krvácející řezné rány, dvě další pak po stranách páteře. Bílé prostěradlo pod ním a přikrývka u jeho nohou byly nasáklé 29 VĚJÍŘ S KOS)TCI krví a umazané od výkalů, jak si mimovolně vyprázdnil střeva. Hlavní palácový lékař, starší muž v dlouhém tmavomodrém plášti, znaku své profese, se skláněl nad skříňkou s léky. Dva sluhové se pokoušeli odstranit znečištěné prostěradlo. Když se je snažili zpod šóguna vytáhnout a nadzvedli ho, vykřikl. „Přestaňte! To bolí!“ Sana, znepokojeného jeho zraněními, udivilo, jak šógun za poslední čtyři roky, kdy ho neviděl, zestárl. Vlasy měl šedivé a tělo pohublé. Pán Ienobu ze všech sil skrýval svoje zklamání – jistě doufal, že šógun už bude mrtev. Janagisawa naprázdno polykal při pohledu na svého pána, jehož milencem v mládí býval a jehož ochrana ho pozvedla z nízko postaveného vazala do výšin polické moci. Další důležitou osobou v místnosti byl kapitán Hosono z noční palácové stráže, asi čtyřicetiletý samuraj. Stál v rohu a jeho obvykle příjemný výraz byl poznamenán hrůzou, protože k útoku došlo za jeho služby. „Nedovolíte-li sloužícím, aby vám upravili lůžko, budeme vás muset přemístit do jiného pokoje,“ promluvil k šógunovi lékař. „Ne! To bych nevydržel! Dejte mně víc opia!“ dožadoval se šógun. „Už jsem vám dal nejvyšší možnou dávku,“ namítl lékař. Šógun vyjekl, když zpod něj sloužící konečně vytáhli prostěradlo a pokryli potřísněnou matraci čistým plátnem. Jeden sluha odnesl špinavé lůžkoviny, druhý šóguna omýval. Lékař nanesl na jeho rány štiplavý bylinný roztok. Šógun sténal a jeho křehké tělo se napjalo bolestí. Spalničková vyrážka byla na bledé kůži jasně červená. Pán Ienobu a Janagisawa, ve strachu z nákazy, zůstali stát u dveří vedle Sana. „Jak se cítíte, strýče?“ otázal se Ienobu s přehnaným zájmem. „Copak to nevidíš? Nebo jsi stejně slepý jako ošklivý?“ Šógun býval kdysi mírný, ostýchavý muž, který se bál mluvit otevřeně, aby neurazil. To, že se choval hrubě, ale nebylo jen bolestí. Před několika lety obrátil list. Změnil se. „Au, působíte mi bolest!“ „Počínám si tak jemně, jak je to jenom možné,“ hájil se lékař. „Musím vám rány vyčistit.“ 30 Laura Joh Rowlandová „Hanba vám, hanba celé lékařské profesi! Jste pouhá banda šarlatánů!“ „Jak se to stalo?“ obrátil se pán Ienobu na kapitána Hosona. „Jeho Excelence ležela na lůžku. Někdo se vplížil dovnitř a zaútočil na něj.“ „Kdo to byl, Vaše Excelence?“ vypravil ze sebe Janagisawa sevřeným hlasem, jako by dělal, co mohl, aby se nepozvracel. „Neviděl jsem ho. Spal jsem,“ zasténal šógun. Když se medikus pustil do čištění další rány, zavřískl: „Dávejte pozor!“ Sano se v duchu přestal zabývat Jošisatovou vraždou a zaměřil pozornost na tenhle útok. Měl pocit, jako by tlačil káru a snažil se s ní vyjet z hlubokých kolejí, ve kterých kodrcala déle než čtyři roky. „Kde byli tělesní strážci Jeho Excelence?“ chtěl vědět pán Ienobu. „Poslal je pryč,“ vysvětlil kapitán Hosono. „Měl u sebe konkubínu.“ Sano slýchal, že šógun už se na mnoho nezmůže, a cokoli rušivého, jako třeba lidé přede dveřmi, způsobí naprostou neschopnost styku. „Kde je ta konkubína?“ Kapitán Hosono vzhlédl, užaslý, co tady Sano dělá, když má přístup ke dvoru zapovězen. „Tady.“ Otevřel dřevěné posuvné dveře mezi ložnicí a vedlejším pokojem, šógunovou pracovnou. Do ložnice doslova spadl malý chlapec, který klečel na tatami s uchem přitisknutým na dveře, a chvatně zase vyskočil na nohy. Mohlo mu být tak devět. Šógun dával přednost sexu se stejným pohlavím, zejména pak s malými nebo dospívajícími chlapci. Jen zřídkakdy spával se ženami. To byl také jeden z důvodů, proč Sano nevěřil, že zplodil Jošisata. Měl své pochybnosti dokonce i o tom, že Curuhime, již rovněž zavraždili, byla skutečně šógunova dcera. „Tys nás poslouchal, co?“ udeřil kapitán Hosono na hošíka. Ten ostýchavě přikývl. Bílá pokrývka, ve které byl zabalený, mu sklouzla a odhalila nahá hubená ramínka. Rychle se zahalil a uhladil si rozcuchané vlasy. Měl tvářičku jako dívka, jemnou, 31 VĚJÍŘ S KOSATCI hezkou a nevinnou. Sanovi ho bylo líto. Byl šógunovou sexuální hračkou, sdílel s ním lože, riskoval, že se nakazí spalničkami, a byl přítomen vražednému útoku. Sano k němu přistoupil a otázal se: „Jak se jmenuješ?“ „Dengoro,“ odpověděl hoch jasným příjemným hlasem. „Můžeš mi, Dengoro, povědět, kdo pobodal Jeho Excelenci?“ Chlapec zavrtěl hlavou a povzbuzen Sanovým přátelským přístupem vysvětlil: „Spal jsem. Probudil jsem se, až když Jeho Excelence začala křičet. Někdo vyběhl z pokoje.“ „Dokázal bys toho člověka popsat?“ „Ne. Byla tam tma, takže jsem toho moc neviděl.“ Lékař se připravoval na šití šógunových ran dlouhou jehlou. Sano chlapce propustil. Šógun těžce oddychoval a celý se třásl. Janagisawa a pán Ienobu ho pozorovali se svraštělým čelem. Sano oslovil kapitána Hosona: „Kdo byl první na místě činu?“ „Osobní sluha Jeho Excelence. Zavolal tělesné strážce.“ Další Sanovu otázku Hosono vytušil. „Ani on ale nikoho neviděl. Útočník už byl pryč.“ Sano se vyptával dál, přestože teď už byl jen obyčejným strážníkem městské hlídky a tohle nebyl jeho případ, který by měl řešit. „Byly nalezeny nějaké stopy?“ „Věc, kterou byl ten útok spáchán.“ Kapitán Hosono vykročil ke stolu u lůžka, zvedl dlouhý úzký předmět ovinutý bílým plátnem a podal ho Sanovi. „Leželo to na zemi u lože. Napadlo mě, že bude lepší, když to do něčeho zabalím.“ Sano rozbalil plátno a spatřil veliký složený vějíř. Žebra byla nahoře opatřena dlouhými hroty a zeleným hedvábným střapcem na spletené zelené šňůrce dole. Špičky byly rudé od krve. Sano vějíř rozložil a objevil se tlustý rýžový papír s namalovanými modrými kosatci na stoncích se zelenými listy. Kosatce značily smělost, odvahu a sílu. Možná sloužily pachateli jako talisman. „Jak mohlo toto být způsobeno vějířem?“ Ienobu pochybovačně ukázal křivým prstem na šógunova záda. Lékař provlékl ouškem jehly dlouhou žíni z koňského ocasu. Sano měl pocit, že vějíř je neobvykle těžký. „Žebra jsou 32 Laura Joh Rowlandová kovová a na koncích zaostřená.“ Nebyl to běžný vějíř, jaký se v létě užívá k ochlazení. Byla to zbraň určená k sebeobraně, jakou často nosili obchodníci, rolníci nebo ženy. Nosit meč zákony povolovaly jen samurajům. Lékař se chystal vpíchnout do okraje rány mezi šógunovými žebry otupující lektvar. Když vbodl jehlu, šógun zasténal, ale jen tiše: opium už začínalo působit. „Pojď sem, synovče.“ Šógun natáhl chvějící se ruku k pánu Ienobuovi. Ienobu váhal, zdráhal se přiblížit k šógunovi ve strachu z nákazy, ale neodvážil se odmítnout, aby se šógun nerozzlobil a nezbavil ho nástupnictví. Jakmile poklekl u lůžka, sevřel mu šógun pevně ruku a přivřel oči. Lékař začal šít. Ienobu se odvrátil, aby neviděl, jak jehla proniká do masa a zase z něj vychází ven. Sano přemýšlel o šógunovi, který tu sténal a pofňukával. Bušidó sice nařizovalo, že samuraj je povinen chovat ke svému pánovi jen úctu a zachovávat mu věrnost, ale Sano občas šóguna za jeho sobectví, nespravedlnost a krutost nenáviděl. Nyní byl ale jeho pán, kterému dvacet let sloužil, pouhým trpícím starým mužem. A Sano měl na pachatele stejnou zlost jako u každé jiné nevinné oběti zločinu. V duchu si přál útok na svého pána pomstít. Lékař udělal uzlík na poslední žíni, odřízl ji, potřel sešité rány léčivým balzámem a přikryl šóguna čistou pokrývkou. „Mohu si s vámi promluvit?“ oslovil jej pak Janagisawa a odtáhl lékaře na chodbu. Pán Ienobu se chystal vyjít za nimi, ale šógun mu sevřel dlaň. „Zůstaň se mnou, synovče.“ Ienobu vrhl na Janagisawu varovný pohled. Sano si uvědomil, že mezi jeho dvěma nepřáteli se v okamžiku, kdy se dozvěděli o útoku na šóguna, něco změnilo. Politická herní deska se proměnila a hráči zaujímali nová postavení. Krize vytvořila několik nových příležitostí i nový problém, a to se týkalo i Sana. Pak si šógun konečně všiml Sanovy přítomnosti. Zornice už měl rozšířené opiem a omámeně se usmál, jako by zapomněl, že Sana vykázal ode dvora, a nyní vítal milého, dlouho ztraceného přítele. „Vy zůstaňte také, Sano-sane.“ 33 VĚJÍŘ S KOSATCI Na chodbě se Janagisawa tiše otázal lékaře: „Jak to vidíte?“ „Jeho Excelence může mít vnitřní krvácení. Rány se mohou za - nítit. Je tady také nebezpečí trvalého poškození vnitřních orgánů...“ „Nevykládejte mi, co všechno by se mohlo stát!“ Úzkost vyhnala Janagisawův hlas do výšky, přestože se snažil ovládat. Nepřál si, aby ho Sano uslyšel, protože by poznal, jak nesmírně si přeje, aby šógun žil, a začal by přemýšlet o důvodu. Ani Ienobu se nesmí nikdy dozvědět, jak strašlivě se bojí. „Povězte mi, jestli to přežije.“ Lékař váhal. Bylo zřejmé, že se zdráhá připustit nejhorší možnost, aby to šógunovi nepřineslo smůlu, ale přitom nechce dávat falešné sliby. „To, že je naživu, je dobrým znamením, ale jeho stav je velmi vážný,“ pronesl nakonec. Janagisawovi zatrnulo u srdce hrůzou. Kdyby šógun zemřel, znamenalo by to konec jeho spojenectví s pánem Ienobuem, konec jeho ambicí, že bude někdy vládnout Japonsku, konec jeho života. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Šógunova smrt by rovněž znamenala konec Janagisawových nadějí na záchranu jediné osoby na světě, kterou miloval. 4 34 Laura Joh Rowlandová „Promiňte, že vás teď opustím,“ omluvil se lékař, „ale musím se vrátit k pacientovi.“ Janagisawa osaměl na chodbě a hlavou mu táhly vzpomínky na ohromení, které zažil den po Jošisatově pohřbu, když vyslechl tu neuvěřitelnou zvěst. Stál tehdy před palácem a ve vzduchu se ještě vznášel dým a zápach spáleného masa, když pán Ienobu pronesl slova, která převrátila jeho svět vzhůru nohama. „Jošisato žije. Při tom požáru nezahynul.“ Zprvu mu Janagisawa neuvěřil. Pak mu to ale Ienobu vysvětlil. Ujistil prý Koriku, že když ten večer založí požár, tak se jí nic nestane. Zařídil, aby strážní nebyli na svých místech. Korika se tedy vydala k rezidenci následníka, ale ještě před ní tam dorazilo pět Ienobuových mužů. Zabili Jošisatovy osobní stráže, Jošisata spoutali a omámili. Korika podpálila dům a utekla. Ale ještě než to všechno lehlo popelem, zatáhli Ienobuovi muži mrtvé strážce dovnitř. Pak zabili jednoho ze svých druhů a jeho mrtvolu zanechali v Jošisatově pokoji. Živého Jošisata vynesli z hradu v truhle. „Proč jste ale Jošisata zachránil?“ chtěl vědět Janagisawa. Živý Jošisato by přece byl první šógunovou volbou. „Mám nepřátele, kteří si nepřejí, abych se stal příštím šógunem,“ vyložil Ienobu. „Potřebuji vás, abyste mi pomohl je zneškodnit. Až se stanu šógunem, Jošisata vám vrátím.“ Poté mu pán Ienobu ukázal dopis, psaný Jošisatovou vlastní rukou. To vyvrátilo veškeré Janagisawovy pochybnosti. Už věděl, že mu Ienobu říká pravdu. „Kde je?“ naléhal. A dozvěděl se, že Jošisata drží na jistém tajném, přísně střeženém místě. „Zmiňte se někde o tomto našem rozhovoru a už ho nikdy neuvidíte,“ pohrozil mu Ienobu. „Zabiju vás!“ „Pokud se mi něco stane, nebo mě odmítnete podporovat jako budoucího šóguna, zemře Jošisato doopravdy.“ Janagisawa dobře věděl, že to Ienobu myslí vážně a že mu tudíž nezbývá nic jiného než na jeho podmínky přistoupit. Byl si jistý, že jinak by Ienobu Jošisata skutečně zavraždil. Janagisawa 35 VĚJÍŘ S KOSATCI neměl jinou možnost než svého syna najít dřív, než současný šógun zemře a Ienobu už pak Jošisata nebude potřebovat jako rukojmí. Aby mohl společně s Jošisatem vládnout Japonsku, musí Ienobua zničit dřív, než se šógunův synovec stane novým šógunem. Pátral po Jošisatovi už přes čtyři roky. Jeho špehové tajně pročesávali Japonsko, zatímco Janagisawa se choval jako ostražitý spojenec. Několik Ienobuových nepřátel ve vládě vy - hnal do exilu na vzdálené ostrovy, jiné degradoval nebo poslal sloužit do vzdálených provincií. To v dalších Ienobuových nepřátelích vzbudilo strach, takže už se o nic nepokoušeli. Přestože si Janagisawa přál spojit síly se Sanem, aby společně dokázali, že Ienobu je zrádce a zločinec, předstíral, že věří v jeho nevinu. Na této ponižující komedii závisel život jeho syna. Veškerá snaha o Jošisatovo nalezení však končila ve slepé uličce, a kdyby šógun mezitím zemřel, stal by se diktátorem Ienobu. A pak by Jošisata – a Janagisawu s ním – odsoudil k smrti. Janagisawy se zmocnila panika, jako by do něj bušila horda řvoucích šílenců. Jak by mohl Jošisata zachránit? Možná mu zbývají už jen dny, hodiny nebo jen okamžiky, aby stihl uspět. Instinkty, které mu během tří desetiletí v politice velice dobře sloužily, mu poradily první část strategie v naléhavé situaci: musí udržet šóguna naživu a Sana pod kontrolou a současně bránit Ienobuovi v získávání dalších výhod. Sano klečel po levé straně lože. Šógun spočíval na boku a hleděl na Ienobua, klečícího po jeho pravici. V nohou lůžka klečel lékař, kapitán Hosono o kus dál u stěny. Čpělo to tu krví a výkaly. Sloužící rozdmýchávali vějíři ohřívadla na dřevěné uhlí, zapuštěná v podlaze, aby bylo šógunovi teplo. Sano si přál, aby mohl otevřít dveře dokořán a nechat dovnitř proudit chladný, osvěžující vzduch. Mohl by mu vymést šok a zmatek z hlavy, aby mu to začalo jasně myslet. Šógun se čas od času roztřásl, zklidnil se a znovu jím začala lomcovat zimnice. Nepřestával přitom svírat ruku pána Ienobua. Ienobu nasadil patřičný starostlivý výraz, ale Sano mohl téměř vidět, jak se mu ze srdce rozlévá zlo jako černý inkoust, 36 Laura Joh Rowlandová protéká žilami v jeho paži a vlévá se do šóguna. Sano měl chuť je popadnout a odtrhnout jejich ruce od sebe. Janagisawa se vrátil se dvěma strážnými. Poklekl vedle lékaře a zkoumavě hleděl na šóguna. „Proč se tak třese?“ „Je v šoku,“ vysvětlil medikus. „Tak s tím něco udělejte.“ Janagisawův zájem se na rozdíl od Ienobuova zdál nepředstíraný. „Podal jsem mu lék. Víc pro něj v této chvíli udělat nemohu.“ „Postaral jsem se zatím, aby byl ve větším bezpečí,“ prohlásil Janagisawa. „Vybral jsem mu dva strážce, kteří budou po celou dobu s ním.“ Ukázal na muže, které přivedl – věrné, důvěryhod - né, kteří Tokugawům sloužili už léta. „Nikdo nemá povoleno být s Jeho Excelencí o samotě.“ Přestože Sano dobře věděl, že Janagisawa je zkušený herec, nemohl se zbavit silného pocitu, že si opravdu nepřeje, aby šógunovi kdokoli ublížil. Když na něho pán Ienobu upřel tázavý pohled, zareagoval Janagisawa nicneříkajícím výrazem. Ten výraz Sano dobře znal: dokázal zamaskovat veškeré zlé úmysly. Proč si Janagisawa s Ienobuem tak náhle přestali rozumět? Pán Ienobu, jako by se v té chvíli ulekl, že neprojevuje dostatečnou starost o šóguna, rychle vyhrkl: „Mohu pro vás něco udělat, strýče?“ „... ano.“ Šógunův hlas byl slabý, ospalý, ale podbarvený hněvem. „Chci vědět, kdo mi to provedl.“ Pro Sana to byl pokyn, že se mu naskýtá jasná příležitost, zářivá jako křišťál s mnoha fazetami. „Já to zjistím, Vaše Excelence.“ Šógun se začal otáčet k Sanovi. Ienobu vyvalil oči znepokojením a sevřel pevněji šógunovu ruku. „Ne, strýče! Nechte to na mně.“ Sano chápal, proč si Ienobu nepřeje, aby pátral po původci útoku na šóguna: dostal by tak novou šanci způsobit Ienobuův pád. „Nechte nás na chvíli o samotě,“ obrátil se Janagisawa k lékaři, kapitánu Hosonovi, strážcům a služebnictvu. Bylo zřejmé, že nechce, aby roznášeli po městě to, co se chystá pronést. 37 VĚJÍŘ S KOSATCI Šóguna se zmocnil další záchvat třesu, ale po chvíli zase ustal. Omámený opiem zamžoural přivřenýma očima na Ienobua, pak na Sana. „Pán Ienobu by neměl vést vyšetřování,“ pravil Sano. Ienobu začal protestovat. Janagisawa se naklonil kupředu a oheň v jeho očích vzplál silněji. Ani tento pohled nebyl Sanovi neznámý: Janagisawa v duchu rozebíral situaci ve snaze najít v ní pro sebe nějakou výhodu. Šógun však Ienobua přerušil a stručně se Sana otázal: „Proč ne?“ Sano ale nemohl odpovědět: Protože si myslím, že vraha najal on. Už zjistil, jak nebezpečné je obvinit šógunova nástupce z vraždy a zrady. Pokud Ienobua obviní znovu a šógun mu zase neuvěří, výsledkem bude místo další ztráty vlivu ztráta života. „Protože nemá s vyšetřováním zločinů žádné zkušenosti,“ odvětil tedy. „Zatímco vy už odhalujete zločince dvacet let.“ Přestože šógunův pohrdavý tón snižoval Sanovu zkušenost, současně ji i vyzvedával. „To je pravda,“ zamumlal potom ještě. Ienobu ovšem spěšně namítl: „Ale strýče, vždyť jste Sano-sanovi zakázal přístup ke dvoru.“ „Jeho Excelence může zákaz zase zrušit,“ opáčil Sano a promluvil přímo k šógunovi. „Je vaším právem dát pokus o vaši vraždu vyšetřit mužem, kterému jste jako vyšetřovateli vždy důvěřoval.“ Šógun se natočil k Sanovi. Ienobu svíral jeho ruku tak pevně, až mu jeho vlastní klouby zbělely. „Strýče, jmenoval jste mě přece svým zástupcem, abych v době vaší nemoci vše vykonával za vás.“ „Vaše Excelence může zrušit i to jmenování,“ nedal se Sano. Šógun znepokojeně svraštil čelo rudé od vyrážk


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist