načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vějíř s kosatci - Laura Joh Rowlandová

Vějíř s kosatci

Elektronická kniha: Vějíř s kosatci
Autor:

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  244
+
-
8,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9488-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nevšední samurajský detektiv Sano Ičiró se v Japonsku roku 1709 ocitá ve velmi komplikované situaci. Šógun je nemocný a Sano je hrou intrik degradován na obyčejného policistu. V troskách je i jeho osobní život. V této chvíli však dojde k pokusu o zavraždění šóguna, ke kterému si vrah vybral podivnou zbraň. Sano Ičiró se pustí do vyšetřování, v jehož průběhu se náhle ocitá uprostřed vzpoury a následně i občanské války ohrožující celé Japonsko. Výjimečná poutavá četba z dávných a exotických časů vedle napínavé zápletky čtenáři také otevírá dveře do úchvatného a pestrého světa starého Japonska. Osmnáctý a zároveň závěrečný román kultovní historicko-detektivní série ze starého Japonska rozehraje zřejmě nejnebezpečnější případ dobrodružné kariéry samurajského vyšetřovatele Sana Ičiró.

Popis nakladatele

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v Japonsku, píše se rok 1709… Šógun je starý a nemocný. Sano Ičiró, kdysi druhý muž ve státě, je dvorskými intrikami zbaven vysokého úřadu a degradován na obyčejného policistu městské hlídky. A nejen to. Také jeho manželství je v troskách. Nevyzná se už ani ve své ženě Reiko, natož v tom, proč jeho dlouholetý sok Janagisawa uzavřel nepochopitelné spojenectví se šógunovým synovcem a následníkem Ienobuem, kterého by měl naopak nenávidět. Co za tím vězí? A pak dojde k neuvěřitelnému zločinu. Někdo pokusí zavraždit šóguna. Ve spánku, v jeho vlastní ložnici. A také zbraň je naprosto neobvyklá. Útočník mu zasadí několik bodných ran vějířem s ostrými kovovými hroty. Sano se opět ocitá v centru dění. Před sebou má nejdůležitější a nejnebezpečnější případ, jaký kdy musel vyšetřit. Znelíbí-li se šógunovu nástupci, který ho vůbec nemá v lásce, bude odsouzen k smrti i s celou rodinou. Na Sanově pomoci je přitom závislá i rodina jeho hlavního dvořana a přítele Hiraty, který ji opustil, když se stal hříčkou temných sil, rozpoutaných jistou tajnou společností. Propadá jim čím dál víc… A ani děti Sanovi a Reiko nic neulehčí, hlavně proto, že už přestávají být dětmi. Sano se nečekaně ocitá v centru vzpoury, uprostřed občanské války, jež ohrožuje celé Japonsko.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

VĚJÍŘ S KOSATCI

VĚJÍŘ

S KOSATCI


3

VĚJÍŘ S KOSATCI

VĚJÍŘ

S KOSATCI

Laura Joh Rowlandová

Přeložil Viktor Faktor


4

Laura Joh Rowlandová

THE IRIS FAN

Text Copyright © 2014 by Laura Joh Rowland

Translation © Viktor Faktor, 2016

Czech edition © Metafora, 2016

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-694-1 (pdf) Tato kniha je fikce. Některé postavy, lokality a děje vylíčené v tomtorománu jsou dílem autorčiny fantazie. Případná podobnost se skutečnýmiosobami, ať už žijícími či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.

VĚJÍŘ S KOSATCI

Historická

poznámka Śógun Tokugawa Cunajoši zemřel v únoru 1709. Podleněkterých zdrojů ho bodla manželka, která chtěla zabránit tomu, aby po něm syn komořího Janagisawy zdědil vládu. Podle jiných zdrojů to byla pouhá fáma. Oficiální příčinou smrti bylyspalničky. Novým šógunem pak byl jeho synovec Ienobu. Ten zemřel v roce 1712 a po něm se šógunem stal jeho pětiletý syn, který žil do roku 1716. Poté nastoupil šógun Tokugawa Jošimune, který vládl Japonsku dvacet devět let. Zapsal se do historie jako velký a osvícený reformátor. Janagisawa Jošijasu zemřel v roce 1714 ve věku padesáti šesti let. Dovolila jsem si však uměleckou volnost a posunula jsem jeho smrt o pět let dozadu.

7

VĚJÍŘ S KOSATCI

EDO

OBDOBÍ HOEI,

ŠESTÝ ROK,

PRVNÍ MĚSÍC

(Tokio, únor 1709)

9

VĚJÍŘ S KOS)TCI

Pomalý, syčivý dech jako by rozpínal a zase smršťoval vzduch

v místnosti temné jako dno krypty. Okenicemi otřásal vítr. Na

střechu bubnoval déšť se sněhem. V chodbě před místností

zaskřípala podlaha pod kradmými kroky. Mihotavá žlutá záře

olejové lampy pronikala stěnou z latí a papíru do pokoje. Kroky

se zastavily a dveře se odsunuly tak tiše jako zašeptání. Ruka

zahalená rukávem černého kimona držela lampu a pakpřekro

čila práh jakási postava. Plamen osvětlil spací matraci se zlatou

pokrývkou z brokátu a saténu, pod níž spali dva lidé.

Přikrývka se zvedala a klesala s jejich dechem. Černě oblečená

postava se zastavila na prahu, pak po špičkách jen v ponožkách

vešla do ložnice. Lem jejího hedvábného kimona klouzal po

tatami na podlaze. Její dech byl mělký, přerývaný strachem.

Zastavila se u lůžka, přidržela světlo nad oběma spáči, jejichž

jemné, rytmické oddechování pokračovalo. Poklekla a postavila

lampu na noční stolek vedle lůžka, aniž by vydala jediný zvuk.

V mdlém světle lampy ruka opatrně stáhla ze spáčů přikrývku.

Pod ní ležel na břiše muž s hlavou odvrácenou od vetřelce.

Na hlavě měl bílou noční čepičku, ale jinak byl nahý. Nezvaný

Prolog

10

Laura Joh Rowlandová

host pozoroval jeho hubená záda, vyčnívající žebra a páteř,

vychrtlé údy. Na zpocené nažloutlé kůži byly vidět rudé skvrny.

Stále spal, neprobouzel se.

Vetřelec dosedl na paty. Jeho trhavý dech se zrychlil, když

hmátl za šerpu a vytasil dlouhou tenkou věc s ostrými lesklými

kovovými hroty. Pohlédl přes rameno ke dveřím.

Na chodbě vládly ticho a klid.

Na střechu dopadal déšť se sněhem jako spršky šípů.

Zasténal vítr.

Noční host vydal hluboký, trhavý vzdech, zdvihl zbraň nad

spícího muže – a bodl.

11

VĚJÍŘ S KOSATCI

„To je ošklivý večer na cestu do zábavní čtvrti,“ prohodilde

tektiv Marume.

„Bude to dobrý večer, když se budeme držet první stopy,

kterou jsme při vyšetřování tohohle případu po více než čtyřech

letech objevili,“ odpověděl Sano.

Jeli na koních po Japonské hrázi, dlouhé vyvýšené cestě nad

rýžovými poli severovýchodně od Eda. Na zádech se jimpohu

povaly kovové lucerny připevněné na tyčích. V tomto zimním

večeru hned po Novém roce měli silnici do Jošiwary jen pro

sebe. Pláště měli promočené šlehajícím deštěm se sněhem,

který je bodal do tváří. Kovové přilby pokrývala ledová krusta.

Studený vichr pronikal tlustou podšívkou Sanova pláště i přes

vyztuženou tuniku a kimono. Pak plískanice přešla ve sněžení

a závoj bílých krystalů jim znemožňoval vidět dál než na pár

kroků.

„Jak se vám vůbec podařilo dosáhnout přidělení na patrolu

hráze?“ zajímal se Marume.

„Nemusel jsem o to vůbec usilovat. Víte přece, že kapitán

s oblibou přiděluje ty nejhorší úkoly zneuctěnému bývalémuko

1

12

Laura Joh Rowlandová

mořímu a někdejšímu druhému nejvyššímu muži po šógunovi.“

V suchém Sanově tónu zazněla hořkost.

V posledních čtyřech letech byl degradován čtyřikrát, z úřadu

komořího až na strážného městské hlídky, nejnižší hodnost

v tokugawském režimu. Jeho sedmnáctiletý syn Masahiro teď

rovněž sloužil jako obyčejný strážný bez vyhlídek na povýšení

a jejich rodina byla ze své rezidence na edském hradě vyhnána.

Pro Sana to představovalo strašlivé ponížení, ale měl štěstí, že

směl zastávat vůbec nějaké postavení. Přes čtyři roky tajně pátral

po řešení jistého zločinu, aby si tak alespoň uchoval čest, když

už se díků za to nedočkal.

Marume se zasmál. „Poskytl nám službu, aniž by o tomvě

děl.“ Tomuhle mohutnému samurajovi humor nescházel, ať se

dělo cokoli. „Jak jste vlastně zjistil, že naši noví podezřelí budou

dnes v Jošiwaře?“

„Od jednoho informátora.“ Sano totiž podplatil sluhu pána

Tokugawy Ienobua, šógunova synovce a určeného nástupce

a dědice.

Před nimi se za rýžovými poli zvedala Jošiwara, město ve

městě, jediné místo v Edu, kde se směla legálně provozovat

prostituce. Světla ve vysokých hradbách způsobila, že padající

sníh nad obehnanou čtvrtí vypadal jako zářivá aura. Sano sMa

rumem přejeli po můstku k bráně, kde byla strážnice se dvěma

hlídači. Vodní příkop, brána i stráže měly zabránit výtržníkům

ve vstupu do zábavní čtvrti a nešťastným kurtizánám v útěku.

Strážní otevřeli bránu a Sano s Marumem vjeli dovnitř.

Nakanočó, dlouhá hlavní ulice, která se táhla mezi řadami

nevěstinců, byla téměř prázdná. Potácelo se tam jen několik

opilců. Sníh mrzl na střešních taškách domů lásky a mezičerve

nými lucernami zavěšenými na okrajích střech visely rampouchy.

Zamřížovaná okna, v nichž se obvykle předváděly kurtizány,

chránily nyní před sněhovou bouří okenice. K Sanovi slabě

doléhala hudba: šamizen, flétny a bubínky.

„Zákazníci zůstali v té zimě doma,“ podotkl Marume.

„Nebo taky kvůli spalničkám.“

Epidemie řádila po celé zemi od podzimu. Do Japonskapro

13

VĚJÍŘ S KOSATCI

nikla s čínskými mnichy, kteří navštívili Nagasaki, jediné místo,

kam směli cizinci vstoupit. V Nagasaki pak zemřelo deset tisíc

lidí. V Edu se jich nakazily stovky. Nákaza bývala často, i když

nikoli ve všech případech, smrtelná. Tady v Jošiwaře, stejně jako

ve městě, hořely přede dveřmi vonné látky, aby zahnaly zlé duchy

téhle choroby. Všichni se děsili, že onemocní.

„Když už se zmiňujete o spalničkách, jak je šógunovi?“

nadhodil Marume. Šóguna sklátila tahle pohroma na lože těsně

před Novým rokem.

„Slyšel jsem, že se zotavuje, ale sám jsem to neviděl,“odpo

věděl Sano. Před čtyřmi lety dostal zákaz vstupu ke dvoru. Jako

trest za to, že neuposlechl šógunova příkazu ukončit právě toto

vyšetřování. Pokračoval v něm pro dobro režimu, ale k újmě

své vlastní kariéry a domácího míru.

S Reiko kvůli tomu mívali ostré hádky. „Dlouhé hodinyhlíd

kování jsou požehnáním pro muže, který nechce být doma.“

„Takže to vypadá, že šógun neumře,“ prohlásil Marume

s úlevou.

„Nezemře, ale je hodně zesláblý. Vždycky měl křehké zdraví

a je mu už třiašedesát. Dříve nebo později se vlády ujme pán

Ienobu.“

Právě proto byla tato nová stopa tak důležitá.

Sano s Marumem stočili koně do jedné z úzkých uličekve

doucích z Nakanočó a zastavili před malým nevěstincem. Když

nahlédli dovnitř okenicemi, pootevřenými kvůli tomu, aby měl

kudy unikat dým z ohřívadel na dřevěné uhlí a tabákový kouř

z dýmek, uvítal je smích. V jasně osvětlené místnosti sedělasku

pina lidí. Mladé ženy, ve svých veselých kimonech pestrobarevné

jako motýli, silně nalíčené a s vlasy plnými ozdob, flirtovaly se

čtyřmi samuraji a pilně jim dolévaly saké.

„Kdo je kdo?“ chtěl vědět Marume.

„Ten starší muž v čele stolu je Manabe Akira, hlavní dvořan

pána Ienobua.“

Manabe, kterému nechybělo mnoho do šedesátky, měl šedivý

copánek a právě tak šedivý oděv. Vyholenou korunku na hlavě

měl opálenou stejně jako tvář, leskla se mu jako železná válečná

14

Laura Joh Rowlandová

maska k nácviku bojových umění na slunci. Svého času patřil

k nejlepším šermířům. Když si ho jedna kurtizána začala dobírat,

odpovídal jen bručením.

„Vskutku společenský člověk,“ komentoval to Marume.

„Ti dva, co jsou k nám otočení zády, se jmenují Secubara

Ihei a Ono Džozan,“ pokračoval Sano. Oba byli velcí a svalnatí

v módních kimonech s křiklavými vzory a copánky měli kluzké

od oleje. Zvedli v přípitku kalíšky. „Jsou to Manabehopoboč

níci.“

„Ten naproti nim musel být v době vraždy ještě dítě.“

„Kuzawa Daimon. Devatenáct let. Je to strážce.“

Kuzawa byl stejně vysoký a statný jako Manabehopoboč

níci a také stejně oblečený, ale jeho obličej i tělo měly přece

jen poněkud měkčí mladistvý vzhled. Kurtizána mu vyprávěla

něco žertovného a přitom jej hladila po masité paži. Hlasitě se

rozesmál.

„Proč si myslíte, že tohle jsou muži, kteří zabili šógunova

syna?“

„Jošisato nebyl šógunův syn,“ připomněl Sano.

„Já vím, ale je snadnější mu říkat ,šógunův syn‘ než ,kukaččí

mládě, které komoří Janagisawa šógunovi podstrčil‘.“

Před šesti lety totiž Janagisawa skutečně nastrčil svého syna

Jošisata do dědické linie diktátorství drzou lží, že Jošisato je

šógunovým tajným, dlouho ztraceným synem, zatímco on sám

jen Jošisatovým adoptivním otcem. Sano se pokusil odhalit

a dokázat skutečný stav věcí, ale neuspěl. Šógun Janagisawovi

věřil, stejně jako nejvyšší představitelé vlády a daimjóové, feudální

páni, kteří vládli provinciím. Šógun pak jmenoval Jošisata svým

nástupcem, což znamenalo, že Janagisawa by se pak fakticky

ujal vlády nad Japonskem místo něho a získal absolutní moc.

Jenže za dva roky poté Jošisato zahynul při požáru úmyslně

založeném v jeho domě.

Sano odpověděl na Marumeho dotaz: „Jošisatova smrt vyčistila

cestu pánu Ienobuovi, aby se stal nástupcem po šógunovi, a víme,

že za ten zločin žhářství nese odpovědnost právě Ienobu.“

„Žena, která ten požár založila, vypověděla, že ji k tomu

15

VĚJÍŘ S KOSATCI

navedl, ale hned po přiznání zemřela,“ připomínal si Marume

okolnosti zločinu a pozoroval, jak Manabe tam uvnitř bafá

z dýmky. „Myslíte si, že tady ten pánu Ienobuovi s přípravou

vraždy pomáhal?“

„Přesně tak. Můj informátor tvrdí, že krátce předtím, než

v Jošisatově domě začalo hořet, Manabe a další tři muži odešli

z Ienobuova sídla a vrátili se teprve následující den. Jsou to

jediní lidé z jeho okolí, kteří nemají alibi.“

„Jakou v tom ale hráli roli přímo on?“

„To se právě chystáme zjistit. Pak budeme mít důkaz, že

Ienobu je vinen nejméně jednou vraždou.“

Sano už věděl, že Ienobu má na svědomí také vraždušó

gunovy dcery. Ten, kdo se na jeho příkaz zločinu dopustil

a promluvil o Ienobuově spoluúčasti, byl však naneštěstí už také

po smrti. Sano toužil po důkazu stejně zoufale jako hladovějící

po jídle. Nebyla to jen povinnost, co ho nutilo předvést Ienobua

před spravedlnost, a zabránit tak tomuhle vrahovi, aby se stal

příštím šógunem. Bylo tu ještě něco jiného. Sano měl Jošisata

rád, přestože ten hoch byl Janagisawovým synem a Janagisawa

Sanovým odvěkým nepřítelem. Chtěl proto pomstít Jošisatovu

smrt, a navíc měl ještě další, osobnější důvod, proč si přálIeno

buův pád. To Ienobu se postaral o Sanovu ponižující degradaci.

Pomstil se mu tak za to, že Sano šógunovi sdělil, že Jošisatovým

vrahem je právě Ienobu. Šógun se zdráhal uvěřit, že jehosy

novec a následník zavraždil mladého muže, o němž byl pevně

přesvědčený, že je jeho synem. Přesto Sana ode dvora nevykázal

a nezbavil úřadu. Pán Ienobu však neustával v hledání nových

a nových způsobů, jak Sanovi znepříjemnit život.

Manabe hovořil se svými podřízenými drsným, rázným

hlasem. Všichni čtyři muži vyprázdnili své pohárky se saké

a zamířili ke dveřím. Sano s Marumem zavedli koně do uličky

a pozorovali čtveřici vycházející z nevěstince. Pak projeli bránou

za nimi. Za příkopem si muži vyzvedli v jedné nájemní stáji koně

a připevnili si na záda tyče s lucernami. Sana a Marumeho, kteří

je následovali podél příkopu, si nevšímali. Hlídkující vojáci byli

všudypřítomní, a tudíž neviditelní. Všechno, co Sano z téhlesku

16

Laura Joh Rowlandová

pinky viděl, byla světla jejich lamp pohupující se jako hvězdy ve

tmě. Již dovršil padesátku a jeho noční vidění už za moc nestálo.

Záře v dálce naznačovala, že se blíží k Edu. Sano i Marume

pobídli koně do klusu. „Stůjte!“ vykřikl Sano, když čtveřici mužů

dostihli.

Všichni čtyři se ohlédli přes rameno. Jejich lucernypřekleno

valy svými paprsky silnici. Otočili koně a s ostražitými pohledy

očí přivřených před sněhovými vločkami hmátli po mečích.

V Manabeho lesknoucí se tvrdé tváři se mihlo poznání.

„Sano-sane,“ zachraptěl nesouhlasně. „Co chcete?“

Sano měl konečně příležitost vyřešit Jošisatovu vraždu

a porazit pána Ienobua. Vzrušení se v něm ale mísilo s obavami.

Toto byla jeho jediná šance, avšak současně ohromné riziko.

„Promluvit si s vámi čtyřmi.“ Marume, stojící vedle něho, položil

ruku na jílec meče.

„Máte nařízeno nechat nás a všechny ostatní dvořany pána

Ienobua na pokoji,“ zavrčel Secubara. Se svými silnýmičelist

mi, výrazným nosem a ostrými lícními kostmi byl přehnanou

karikaturou mužnosti.

„Jsou to příkazy pána Ienobua a vy to víte.“ Onovy hrbolaté

rysy Sanovi připomínaly hořký meloun.

A přestože se mu mocně rozbušilo srdce, odpověděl jim

s klidem. „Až uslyšíte, co vám povím, budete rádi, že jsem ten

příkaz porušil.“ Pohlédl na Kuzawu. Mladý samuraj vypadal

neklidně a rozčileně. Ještě se nenaučil skrývat emoce.

„Až se pán Ienobu dozví, že jste ho neposlechl, připraví vás

o hlavu.“ Manabe trhl bradou směrem ke svým mužům. Všichni

začali obracet koně.

„Odešli jste z Ienobuova sídla,“ vyhrkl Sano rychle, „krátce

předtím, než v rezidenci následníka vypukl požár. Není tozají

mavá náhoda?“

Všichni čtyři mlčeli. Sano se zaměřil na Kuzawu, který měl

oči vytřeštěné strachem. Když to Sano uviděl, pochopil, že má

pravdu, a pocítil nával radosti.

„Šli jsme k řece na noční rybolov,“ zavrčel rozzlobeněMa

nabe.

17

VĚJÍŘ S KOSATCI

„Chytili jste nějakou velkou rybu?“ prohodil pohrdavěMa

rume.

„Můžeme si to navzájem dosvědčit,“ ozval se Ono.

„Tím chcete říct, že nikdo jiný vám to dosvědčit nemůže,“

upřesnil Sano. „Nebyli jste na rybách. Jste namočení až po krk

v Jošisatově vraždě.“

Manabe vydal znechucený zvuk. Secubara a Ono vrtěli

hlavami v hraném soucitu s někým tak hloupým, jako je Sano.

Detektiv Marume se zasmál a ukázal na Kuzawu, který vypadal

tak vyděšeně, že si z toho málem pustil do kalhot. „K přiznání

viny stačí pohled na vašeho mladého kamaráda.“

Kuzawa sklopil hlavu. „Nic nám nemůžete dokázat,“ utrhl

se na Sana Manabe.

„To se velmi mýlíte,“ zalhal Sano. „Mám důkaz.“

„Jaký důkaz?“ odfrkl Ono pohrdavě.

„První, kdo se o něm dozví, bude šógun.“

„Nemáte možnost mu cokoli sdělit.“ Pohrdavý tón však

Secubarovy obavy tak docela nezamaskoval. „Máte zakázaný

přístup ke dvoru.“

„Postarám se, aby to, co vím, vykřikoval každý prodavač novin

v Edu,“ oznámil mu Sano. „Brzy o tom začnou vykládat i všichni

samurajové na hradě. A nakonec se k šógunovi dostanu. Dozví

se, že jste stejně vinni jako ta žena, která požár založila.“

„A pak dá srazit hlavy vám,“ doplnil Marume.

Kuzawa naprázdno polkl. Secubara s Onem na něho zlostně

pohlédli, ale i oni už vypadali vystrašeně. Manabe sevřel pevněji

meč v dlani.

„Jestli pomýšlíte na to, že nás teď zabijete, tak na to zase hned

zapomeňte,“ prohlásil Sano. „Vědí to i jiní lidé. Pokud se nám

něco stane, dostane se důkaz na veřejnost. Budete souzeni za

zradu.“

A trestem za zradu byla smrt. Tři níže postavení samurajové

hleděli nervózně na Manabeho. Ten se mračil. Sano pobídl koně

a popojel k nim. „Ale neudělám to, když se přiznáte, že jste se

na Jošisatově vraždě podíleli na příkaz pána Ienobua.“

Čtyři muži v šoku zírali, když si uvědomili, co je Sanovým

18

Laura Joh Rowlandová

cílem. Detektiv Marume jim to vysvětlil po lopatě: „Nejde po

vašich tlustých zadcích, ale po hubené zadnici pána Ienobua.“

„Dejte mi pána Ienobua a já se postarám, abyste dostalimi

lost,“ dodal Sano.

Věděl však, že po nich žádá příliš. Byli svému pánovipovi

nováni naprostou věrností. Takové bylo bušidó, cesta válečníka,

samurajský kodex cti. A přestože šógun byl pánem všechJa

ponců, svazek těchto čtyř s Ienobuem byl těsnější, protože byli

jeho osobními dvořany. Tváře jim potemněly hněvem, když

pochopili, že Sano po nich chce, aby volili mezi vlastní záhubou

a zradou svého pána, největším možným hříchem.

„Nepodrobíme se vydírání,“ procedil Manabe skrze zaťaté

zuby. „Nepomůžeme vám zničit našeho pána.“ Zbylí tři muži

přikývli.

Sano je tedy bude muset buď zlomit, nebo spoléhat na pomoc

nebes. „Dobře. Buďte správnými samuraji, ale neočekávejte, že

vás pán Ienobu bude chránit, až vyjde najevo, že jste měli prsty

v Jošisatově vraždě.“

„Raději svalí veškerou vinu na vás, než by přiznal, že jste

jednali na základě jeho příkazů, a nechal se odsoudit na smrt

s vámi,“ sdělil jim detektiv Marume.

I tohle bylo bušidó: loajalita byla jen jednostranná. Čtyři muži

zírali na Sana a Marumeho, obličeje zrůzněné emocemi. Sano

vycítil v jejich výrazech strach, zmatek... a ještě cosi zvláštního.

Vítr zesílil. Plameny luceren syčely, jak na ně dopadaly sněhové

vločky. V okamžiku, kdy si Sano uvědomil, co bude následovat,

ti čtyři vytasili meče a zaútočili.

Sano a Marume sotva měli čas tasit vlastní zbraně, a už byli

u nich. Koně na sebe naráželi, ržáli a uskakovali. Sano seklme

čem, ale zasáhl jen padající sněhové vločky. Lucerny na zádech

všech mužů se bláznivě kymácely. V jejich občasných záblescích

se míhali jeho protivníci – červený náprsní krunýř zdobený

reliéfy, paže v drátěné košili, Onův zkřivený obličej.

Jinak tu vládla tma. Sano byl vinou svého špatného nočního

vidění v nevýhodě. Jeho protivníci se vynořovali ze tmy. Něčí

čepel zasáhla jeho přilbu a zařinčení kovu mu otřáslo lebkou.

19

VĚJÍŘ S KOS)TCI

Uskočil a zuřivě se oháněl mečem. Byla to jeho první bitva po

více než čtyřech letech. Každé ráno sice cvičil bojová umění, ale

skutečný boj byl jiný, chaotický, nesvázaný pravidly. A přestože

už dokázal zvítězit i proti obrovské početní převaze, dnes už

byl přece jen starší. Možná by dokázal porazit Manabeho, ale

pro tři mladší samuraje, kteří měli ostřejší zrak, rychlejší reflexy

a větší výdrž, nebyl rovnocenným soupeřem.

Marume vykřikl. Světla se zakomíhala. V jejich záblesku se

nakrátko objevil Marume pokrytý krví a padající s roztaženými

pažemi. Sano byl zděšen. Nejen proto, že Marume byl dnes večer

jeho jediný spojenec a patřil k několika málo dvořanům, kteří mu

ještě zbyli, ale po celých dvacet let mu byl i přítelem. Nehledě

na vlastní bezpečí Sano seskočil z koně. Klopýtal mezibušící

mi kopyty a míhajícími se meči, které se ho snažily zasáhnout,

v zoufalé snaze zachránit Marumeho.

Marume se zvedl ze země. „Jsem v pořádku! Sekli jen mého

koně,“ křičel.

I jejich soupeři seskočili ze sedel. Kuzawa popadl Sanazeza

du. Sano se divoce zmítal, ale z mladíkova sevření se vyprostit

nedokázal. Secubara a Ono zápasili na zemi s Marumem.

Kuzawa svázal Sanova zápěstí tak pevně, až se mu provaz

zařezával do masa. Sano vrhl zlostný pohled na Manabeho.

„Dva proti čtyřem. Opravdu jste tak hloupí?“ vysmíval se mu

Manabe. Pak oznámil svým mužům: „Vezmem je k pánuIeno

buovi. On už si s nimi poradí.“

Vystrkali Sana i Marumeho na Sanova koně, omotali jepro

vazem, aby nemohli utéct, a zabavili jim meče, které upustili na

zem.

„Myslíte si, že něco víte, ale přitom nevíte nic,“ utrousilMa

nabe se soucitným pohledem na Sana. „Budete si přát, abyste

se byl raději staral o sebe.“

20

Laura Joh Rowlandová

Sano, potupně eskortovaný Ienobuovými muži, dorazil zpátky

do Eda asi tři hodiny před půlnocí. Byl rád, že je tak hrozné

počasí, protože tak alespoň nikdo neviděl, jak jsou s Marumem

přivázaní na jeho koni jako dopadení zločinci, a neházel po nich

kamením.

V Edu, domově milionu občanů, se ještě stále projevovaly

důsledky sopečné erupce hory Fudži, ke které došlo přede

dvěma roky. Z nebe tenkrát celou noc padal písek a oblázky

a ráno bylo ve městě po kotníky popela. Domy, nově postavené

po velkém zemětřesení před pěti lety, byly ušpiněné popelem,

který vítr z hor nepřestával přinášet. Popel obarvil došeda

i mokrý sníh v ulicích a na střešních taškách.

Hrad se tyčil na kopci nad městem a jeho budovy se vkaská

dovitých kruzích zvedaly až na vrchol. Z oken krytých chodeb

na opěrných zdech okolo každého okruhu zářila světla. Sněhové

vločky jiskřily ve světle a kroužily kolem strážních věží. Hrad

vyhlížel jako mlhavé kruhy zlatých hvězd mezi vrstvami tmy.

Sano zde kdysi bydlel, ale od té doby, co mu byl pobyt ve

zdech edského hradu soudem zakázán, dovnitř nevstoupil.

2

21

VĚJÍŘ S KOSATCI

Když se dostali k vodnímu příkopu, Manabeho muži Sana

a Marumeho rozvázali. Marumemu dovolili jet domů, zatímco

Sana vedli k bráně. Sano přemýšlel o dvaceti letech strávených

v této pevnosti, někdy obtížných, ale převážně dobrých. Sem

si přivedl Reiko jako svoji mladou nevěstu a tady se také do

sebe zamilovali. Narodily se tu obě jejich děti. Zde povýšil ze

šógunova hlavního vyšetřovatele až na komořího, druhého

nejmocnějšího muže Japonska.

Tohle se ale návratu domů nepodobalo. Spíš to připomínalo

vstup do nepřátelského tábora. Hezké časy byly pryč a život

jeho rodiny v troskách.

Strážní otevřeli bránu. Manabe vedl Sana průchody mezi

kamennými zdmi k rezidenci šógunova nástupce v západní

pevnosti, v nejvyšším kruhu budov hned pod palácem navr

cholu. Zdi pod zakřivenými taškovými střechami byly nabílené

vápnem a křídla domu chodbami propojená s hlavní budovou.

Z rampouchů na okolních borovicích kapala voda na trávu se

sněhovou glazurou. V kamenných lucernách podél štěrkové

cestičky hořely plameny. Právě tady před čtyřmi lety zahynul

Jošisato při požáru, přičemž původní rezidence lehla popelem.

Teď už tu stála nová a jejím obyvatelem byl pán Ienobu.

Tři Manabeho nohsledi hlídali Sana na nádvoří, zatímco

Manabe šel uvědomit pána Ienobua. Po chvíli odvedl svého

zajatce do přijímací síně, dlouhé místnosti se stěnou z latěk

a papíru po jedné straně a posuvnými dveřmi vedoucími ven na

druhé. Na stupínku s kovovými, zlatem vykládanými lucernami

a polštáři ze saténového brokátu seděli před nástěnnou malbou

s jasně červenými a oranžovými pivoňkami na zlatém pozadí

dva muži.

„Takže jste zase tady, Sano-sane,“ promluvil pán Ienobu.

„Neuposlechl jste mých příkazů a byl jste přistižen.“ Se svojí

zakrslou postavou, vyčnívajícími lokty a hrbem na zádech, oděný

v zeleno-zlatém kimonu splýval s nástěnnou malbou za sebou

jako cvrček mezi květinami. Vypadal mnohem starší než na

svých osmačtyřicet. Nad ustupující dolní čelistí mu vyčnívaly

horní zuby. Jeho tělesné vady byly dědičné. „Kdy už si konečně

22

Laura Joh Rowlandová

vezmete ponaučení? Nebo vám to už ve vašem věku dochází

pomalu?“ Jeho přísný, chraptivý hlas z něho vycházel jakocvr

kání. Za ty dva roky, co ho Sano neviděl, přibral na váze, jako by

ztloustl přecpáním mocí. Možná vypadá spíš jako tučná larva,

pomyslel si Sano.

Manabe jej stlačil na kolena. Ohřívače na dřevěné uhlí pod

podlahou s tatami propouštěly železnou mříží horko, ale na kost

prochladlého Sana to nezahřálo. Rozzlobený marností svého

tvrdohlavého úsilí i tím, že se mu Ienobu vysmívá a trestá ho,

odsekl: „Kdy už konečně přestanete zapírat, že neseteodpo

vědnost za Jošisatovu smrt? Opravdu si myslíte, že vám to bude

procházet donekonečna?“

Ienobu se netrpělivě zašklebil. „Já s tím nemám nicspoleč

ného. Dům podpálila ta ženská. Korika.“

„V přiznání před smrtí však vypověděla, že jste ji navedl vy,“

opáčil Sano.

Druhý muž na stupínku, jímž nebyl nikdo jiný než komoří

Janagisawa, se do toho vložil příjemným tónem: „A kdopak to

její doznání před smrtí slyšel?“

„Moje žena,“ odpověděl Sano. Z Janagisawových slov v něm

vzkypěl vztek.

Byli už dvacet let nepřátelé. Od začátku viděl Janagisawa

v Sanovi soupeře v boji o politickou moc a začal ho k smrtine

návidět. Sanovo nepřátelství naopak pramenilo z Janagisawových

neustálých útoků na něj i na jeho rodinu. Jejich dlouhá nevraživost

se vystupňovala, když Janagisawu napadlo vydávat svého syna

za šógunova. Byl to podvod, který Sano nemohl nechat mlčky

projít, přestože šógun Jošisata, to kukaččí mládě, přijal za své.

Janagisawova moc, vpravdě vláda na Japonskem, kterou byJoši

satovým následnictvím získal, by znamenala Sanovu zkázu, ale byl

to i hrdelní zločin proti šógunovi, pánu, jemuž byl Sano povinen

sloužit. Bušidó vyžadovalo, aby zjednal nápravu, a to nezávisle na

tom, že je Jošisato mrtev. A nyní Janagisawa spáchal další nečestný

čin navíc, když se spřáhl s Ienobuem, mužem odpovědným jak

za Jošisatovu vraždu, tak za smrt šógunovy dcery.

Sano nedokázal pochopit, co ho k tomu vedlo.

23

VĚJÍŘ S KOSATCI

„Ach tak, vaše žena.“ Janagisawův pohled hlásal přesvědčení,

že manželka svého muže samozřejmě ochotně podpoří jakoukoli

lží.

Sano si zkoumavě prohlížel Janagisawu, kterého už čtyři roky

nespatřil. Komoří byl ve svých jednapadesáti letech příkladem

toho, jak hezký může muž být, i když zestárne. Hedvábný oděv

v šarlatových a bronzových odstínech dodával barvu jehopo

kožce, dosud pevné nad silnými, pěkně modelovanými kostmi.

Stříbrná vlákna v jeho lesklých černých vlasech jen podtrhovala

jeho mužnou krásu. Ale oči, které se kdysi leskly jako stvořené

z tekuté temnoty, byly nyní suché a horké jako kamenyrozžha

vené v ohni. Když ho Sano vedle pána Ienobua uviděl, zmocnil

se ho podivný pocit, jako by se Ienobuovi dařilo vysávat morek

z Janagisawových kostí.

„Proč jste tak rychle uvěřil v jeho nevinu?“ otázal se ho Sano

a namířil prstem na Ienobua. „K Jošisatově vraždě měl ten

nejlepší motiv. Odstranil tím překážku na cestě k tomu, aby se

mohl stát příštím šógunem.“

„To už jste se mi pokusil namluvit před více než čtyřmi lety,“

odvětil Janagisawa unaveně. „Od té doby to vykládáte každému,

kdo je ochotný naslouchat.“

„Smím vám znovu připomenout, že neexistuje jediný důkaz,

že by se na žhářství kromě Koriky podílel ještě někdo jiný?“

ozval se pán Ienobu.

„Jak se asi mohla dostat k rezidenci následníka, založit požár

a odejít, aniž by byla přistižena?“ chtěl vědět Sano. „Rezidence byla

důkladně hlídaná. Navíc je zde nový důkaz, že jí někdo pomáhal.“

Vylíčil, co ví o Manabem a zbylých třech mužích. „Myslím, že to

oni zabili Jošisatovy strážce. Proto Koriku nechytili.“

„Moji muži mají alibi,“ prohlásil Ienobu.

„Vaši muži si poskytují alibi navzájem. Tím neprokážou, že

nebyli v rezidenci následníka, aby zavraždili Jošisata.“

„Nic ale nedokazuje ani to, že tam byli,“ kontroval Ienobu.

„Opakuji, že Manabe a jeho muži zabili Jošisata i jeho stráže,

a požár pak skutečnou příčinu jejich smrti zamaskoval.“

Janagisawa smutně zavrtěl hlavou „S divokými příběhy už

24

Laura Joh Rowlandová

jste přicházel v minulosti, ale to, co tvrdíte teď, jen potvrzuje,

že jste zešílel.“

„Já? To vy jste přece chtěl, aby se Jošisato stal šógunem. A jeho

smrtí jste ztratil šanci na vládu nad Japonskem. Pán Ienobu byl

Jošisatův sok a váš nepřítel, ale spojil jste se ním snad ještě dřív,

než Jošisatův popel stačil vychladnout.“ Sano nechápavě vrtěl

hlavou. „Proč?“

Vyprahlý žár v Janagisawových očích zaplápolal, jako kdyby

pod jeho klidnou fasádou doutnal hněv. „Co bylo, je pryč. Měl

jste to zkusit sám. Usnadnilo by vám to život.“

„Jak jste mohl? Vím, že vám na Jošisatovi záleželo. Viděl

jsem, co to s vámi udělalo, když jste spatřil jeho sežehnuté tělo.“

Janagisawa se zašklebil, jak ho rozlítilo, že se Sano zmiňuje

o takové nicotnosti, jako že truchlil nad smrtí svého syna. Pán

Ienobu je spokojeně pozoroval. „Nebylo to jen proto, že jste

ztratil svého politického pěšce. Vy jste ho miloval.“ Sano, který

sám byl otcem, poznal otcovskou lásku, když ji viděl. A sJa

nagisawou už soupeřil tak dlouho, že jejich schopnost číst v tom

druhém byla bezmála mystická. „Jošisatova smrt vás pořádně

zdrtila. Jak jste ho mohl zradit paktováním s jeho nepřítelem?“

„Ano, byli jsme s pánem Ienobuem nepřátelé,“ přiznalJa

nagisawa, „ale rozhodli jsme se, že pro nás oba bude nejlepší

spojenectví.“

„Chcete říct, že jste se rozhodl připřáhnout svoji káru

k šógunovu novému nástupci.“

„Kdybyste s pánem Ienobuem spolupracoval, místo abyste šel

hlavou proti kamenné zdi,“ oznámil mu Janagisawa, „byl byste na

tom líp. A právě tak i vaše rodina.“

Rodina byla také tím jediným důvodem, proč Sano litoval, že

se staví proti Ienobuovi. Dost kvůli tomu trpěla.

„Opravdu byste měl přijmout nabídku, kterou jsem vám

učinil,“ vmísil se pán Ienobu.

Už několikrát nabídl Sanovi slušné postavení výměnou za

ukončení snahy usvědčit ho z Jošisatovy vraždy, a vyřadit jej tak

z linie nástupnictví. Sano však pokaždé bez váhání odmítl. S Reiko

se ovšem kvůli tomu hádali.

25

VĚJÍŘ S KOSATCI

Rozezleně na Janagisawu vyjel: „Cožpak vy nechcete pomstít

Jošisatovu smrt? Proč mi odmítáte pomoci pohnat jeho vraha

před soud? Nedlužíte to jen Jošisatovi, ale i šógunovi. Takto se

přece samuraj nechová!“

„Falešnými obviněními proti pánu Ienobuovi mě na svou

stranu nedostanete.“ Nepřátelství v Janagisawových očích

mluvilo o dvou desetiletích zlé krve mezi nimi. Možná že právě

pro to dlouhé nepřátelství Janagisawa věřil v Ienobuovunevi

nu, a nikoli Sanovým slovům, ale Sano vycítil, že s ním je něco

v nepořádku.

„Co je to s vámi?“ zeptal se udiveně, ale upřímně.

Pán Ienobu zvedl ruku. „Sano-sane, nevyužil jste poslední

příležitosti k tomu, abyste s tím svým směšným vyšetřováním

přestal. Jednou provždy vám to zakazuji.“

„Jak toho chcete docílit?“ Sano se opovržlivě zasmál.„Vyže

nete mě? Zbavíte mě i funkce obyčejného strážníka? Kdybyste

mohl, tak už byste to dávno udělal. To, že jsem stále ještě zde,

ovšem znamená, že šógun pro mě buďto má jistou slabost,

nebo si není jistý, zda o vás náhodou neříkám pravdu. Můžete

mě zdegradovat třeba na uklízeče latrín, ale já přesto dokážu,

že jste se provinil vraždou a zradou.“

Pán Ienobu se zakřenil, rty se mu stáhly dozadu a obnažily

vyčnívající zuby. „Věci se změnily. Byl jsem jmenovánšóguno

vým zástupcem. Dokud se Jeho Excelence nezotaví ze spalniček,

mám moc učinit, cokoli budu chtít.“

Sano byl příliš ohromen, aby dokázal skrýt své zděšení.„Jme

nován kým?“

Janagisawa se usmál, a připojil se tak k Ienobuově triumfu.

„Radou starších.“ Čtyři staří muži rady představovali vládnoucí

orgán Japonska, byli šógunovými hlavními poradci. „Rozhodli,

že se mám dočasně ujmout vlády.“

„Kdy k tomu došlo?“

„Dnes.“

Čím hůř se Sano cítil, tím déle mu trvalo, než tuto zprávu

vstřebal. Nevědomky se dopustil hrozné chyby tím, že šel po

Manabem a jeho nohsledech, když bylo tolik v sázce. Hluboko

26

Laura Joh Rowlandová

v břiše jako by se mu otevřela děsivá ledová jáma. Déle než čtyři

roky na sebe přivolával neštěstí a teď tedy dopadlo na jeho hlavu.

Pán Ienobu už otevíral ústa, aby pronesl slova, která ze Sana

učiní rónina – samuraje bez pána – a připraví jej o živobytí i místo

ve společnosti. Skončí na ulici, jeho rodina bude hladovět a Sano

navždy pozbude šance pohnat pána Ienobua před spravedlnost.

Janagisawa se podivně uculoval. V tom úsměvu se radost mísila

s bolestí. Než ale mohl Ienobu promluvit a Sano protestovat,

vřítil se do místnosti Manabe.

„Odpusťte, můj pane. V paláci se stalo něco hrozného.Po

bodali šóguna!“

27

VĚJÍŘ S KOSATCI

Po té zvěsti, které Sano ani nemohl uvěřit, následovalo zděšené

ticho. V paláci vládla nejpřísnější bezpečnostní opatření v celém

Japonsku. Jak mohl někdo bodnout šóguna? Sanův šok se změnil

v hrůzu, a to nejen proto, že se jeho pán, důvod samurajovy

existence, stal objektem útoku. Pokud je šógun mrtev, stane se

pán Ienobu novým diktátorem. Sano by tak nejen ztratil své

místo v režimu i samurajské postavení, ale ještě k tomu by ho

pán Ienobu stejně jako celou jeho rodinu odsoudil k smrti dřív,

než by skončily pohřební obřady za starého šóguna.

Ienobu otevřel ústa. Nadšení v něm očividně stoupalo jako

plynové bubliny ke hladině jezírka se stojatou vodou, když viděl,

že vládu nad Japonskem má na dosah.

Janagisawa vyhlížel jako zasažený střelou. Jeho pohlednýob

ličej zesinal, jak z něj odtekla všechna krev. Sano úžasem nakrčil

čelo. Janagisawa přes čtyři roky Ienobua podporoval. Měl by

tedy být touto zprávou nanejvýš vzrušen. Jenomže zjevně nebyl.

Dokonce se zdálo, že ho Ienobuova náhlá šance na vzestup

k moci, který by současně znamenal i Sanův definitivní pád, nijak

netěší. Jeho oči jako by hleděly do vlastního nitra.

3

28

Laura Joh Rowlandová

„Je můj strýc...?“ Hlas pána Ienobua se táhl doztracena,

nedokázal svůj dotaz dopovědět. Držel poslední slovo v ústech

jako dítě, vychutnávající si kus cukroví.

„Mrtev?“ dokončil za něho Manabe. „Ne, není. Ale je vážně

zraněn.“

Sana zaplavila mohutná vlna úlevy.

„Jak k tomu došlo?“ Janagisawa promluvil divným,bezvý

razným tónem.

Manabe zavrtěl hlavou.

„Bude lepší, když se vydáme do paláce, abychom to zjistili,“

prohlásil pán Ienobu. Vycupital ze dveří rychleji, než ho Sano

kdy viděl se pohybovat.

Janagisawa spěchal za ním a Sano se také přidal. Manabe se

držel v Sanově blízkosti pro případ, že by se zajatec rozhodl

zmizet. Večerním tichem se ozvěnou nesly výkřiky vojáků, kteří

mezi sebou šířili po hradě novinku. Hrbáč Ienobu pospíchal

v chumelenici špatně osvětlenými průchody stoupajícími nahoru

do kopce. Palácový komplex byl osvětlen, jako by se tu konala

nějaká slavnost. Okolo hrázděné budovy s taškovou střechou

stáli v rozestupech vojáci. Jejich lucerny a louče vrhaly nažloutlé

světlo na zasněženou trávu, keře a cestičky. Jejich mlčení bylo

tajuplné a rozčilení přímo hmatatelné.

„Pusťte nás dovnitř,“ zavelel Janagisawa.

S pánem Ienobuem, Sanem a Manabem pak spěšně zamířil

do paláce. Procházeli bludištěm chodeb, kde pobíhaly skupinky

vyděšených sloužících a vojáků. Strážní je vpustili do soukromých

šógunových komnat. Až do chodby, kterou se Sano a ostatní tři

muži ubírali, se neslo bědování. Papírovými stěnami šógunovy

ložnice prosvítalo světlo. Uvnitř se jako ve stínovém divadle za

laťkovím pohybovali lidé. Posuvné dveře byly otevřené a linulo se

z nich sténání. Pán Ienobu a Janagisawa se v nich, ve snaze vejít

co nejrychleji dovnitř, navzájem srazili. Když Sano překročil práh,

zasáhl ho puch průjmu a sladkoslaný, železitý závan krve. Šógun

ležel nahý na břiše na matraci a mezi žebry měl dvě hluboké,

rozeklané krvácející řezné rány, dvě další pak po stranách páteře.

Bílé prostěradlo pod ním a přikrývka u jeho nohou byly nasáklé

29

VĚJÍŘ S KOS)TCI

krví a umazané od výkalů, jak si mimovolně vyprázdnil střeva.

Hlavní palácový lékař, starší muž v dlouhém tmavomodrém plášti,

znaku své profese, se skláněl nad skříňkou s léky. Dva sluhové

se pokoušeli odstranit znečištěné prostěradlo. Když se je snažili

zpod šóguna vytáhnout a nadzvedli ho, vykřikl.

„Přestaňte! To bolí!“

Sana, znepokojeného jeho zraněními, udivilo, jak šógun za

poslední čtyři roky, kdy ho neviděl, zestárl. Vlasy měl šedivé

a tělo pohublé. Pán Ienobu ze všech sil skrýval svojezklamá

ní – jistě doufal, že šógun už bude mrtev. Janagisawa naprázdno

polykal při pohledu na svého pána, jehož milencem v mládí

býval a jehož ochrana ho pozvedla z nízko postaveného vazala

do výšin polické moci.

Další důležitou osobou v místnosti byl kapitán Hosono

z noční palácové stráže, asi čtyřicetiletý samuraj. Stál v rohu

a jeho obvykle příjemný výraz byl poznamenán hrůzou,proto

že k útoku došlo za jeho služby.

„Nedovolíte-li sloužícím, aby vám upravili lůžko, budeme vás

muset přemístit do jiného pokoje,“ promluvil k šógunovi lékař.

„Ne! To bych nevydržel! Dejte mně víc opia!“ dožadoval se

šógun.

„Už jsem vám dal nejvyšší možnou dávku,“ namítl lékař.

Šógun vyjekl, když zpod něj sloužící konečně vytáhliprostě

radlo a pokryli potřísněnou matraci čistým plátnem. Jeden sluha

odnesl špinavé lůžkoviny, druhý šóguna omýval. Lékař nanesl

na jeho rány štiplavý bylinný roztok. Šógun sténal a jeho křehké

tělo se napjalo bolestí. Spalničková vyrážka byla na bledé kůži

jasně červená. Pán Ienobu a Janagisawa, ve strachu z nákazy,

zůstali stát u dveří vedle Sana.

„Jak se cítíte, strýče?“ otázal se Ienobu s přehnaným zájmem.

„Copak to nevidíš? Nebo jsi stejně slepý jako ošklivý?“ Šógun

býval kdysi mírný, ostýchavý muž, který se bál mluvit otevřeně,

aby neurazil. To, že se choval hrubě, ale nebylo jen bolestí. Před

několika lety obrátil list. Změnil se. „Au, působíte mi bolest!“

„Počínám si tak jemně, jak je to jenom možné,“ hájil se lékař.

„Musím vám rány vyčistit.“

30

Laura Joh Rowlandová

„Hanba vám, hanba celé lékařské profesi! Jste pouhá banda

šarlatánů!“

„Jak se to stalo?“ obrátil se pán Ienobu na kapitána Hosona.

„Jeho Excelence ležela na lůžku. Někdo se vplížil dovnitř

a zaútočil na něj.“

„Kdo to byl, Vaše Excelence?“ vypravil ze sebe Janagisawa

sevřeným hlasem, jako by dělal, co mohl, aby se nepozvracel.

„Neviděl jsem ho. Spal jsem,“ zasténal šógun. Když seme

dikus pustil do čištění další rány, zavřískl: „Dávejte pozor!“

Sano se v duchu přestal zabývat Jošisatovou vraždou a zaměřil

pozornost na tenhle útok. Měl pocit, jako by tlačil káru a snažil

se s ní vyjet z hlubokých kolejí, ve kterých kodrcala déle než

čtyři roky.

„Kde byli tělesní strážci Jeho Excelence?“ chtěl vědět pán

Ienobu.

„Poslal je pryč,“ vysvětlil kapitán Hosono. „Měl u sebekon

kubínu.“

Sano slýchal, že šógun už se na mnoho nezmůže, a cokoli

rušivého, jako třeba lidé přede dveřmi, způsobí naprostoune

schopnost styku. „Kde je ta konkubína?“

Kapitán Hosono vzhlédl, užaslý, co tady Sano dělá, když má

přístup ke dvoru zapovězen. „Tady.“ Otevřel dřevěnéposuv

né dveře mezi ložnicí a vedlejším pokojem, šógunovoupra

covnou.

Do ložnice doslova spadl malý chlapec, který klečel na tatami

s uchem přitisknutým na dveře, a chvatně zase vyskočil na nohy.

Mohlo mu být tak devět. Šógun dával přednost sexu se stejným

pohlavím, zejména pak s malými nebo dospívajícími chlapci. Jen

zřídkakdy spával se ženami. To byl také jeden z důvodů, proč

Sano nevěřil, že zplodil Jošisata. Měl své pochybnosti dokonce

i o tom, že Curuhime, již rovněž zavraždili, byla skutečněšó

gunova dcera.

„Tys nás poslouchal, co?“ udeřil kapitán Hosono na hošíka.

Ten ostýchavě přikývl. Bílá pokrývka, ve které byl zabalený,

mu sklouzla a odhalila nahá hubená ramínka. Rychle se zahalil

a uhladil si rozcuchané vlasy. Měl tvářičku jako dívka, jemnou,

31

VĚJÍŘ S KOSATCI

hezkou a nevinnou.

Sanovi ho bylo líto. Byl šógunovou sexuální hračkou, sdílel s ním

lože, riskoval, že se nakazí spalničkami, a byl přítomenvražedné

mu útoku. Sano k němu přistoupil a otázal se: „Jak se jmenuješ?“

„Dengoro,“ odpověděl hoch jasným příjemným hlasem.

„Můžeš mi, Dengoro, povědět, kdo pobodal Jeho Excelenci?“

Chlapec zavrtěl hlavou a povzbuzen Sanovým přátelským

přístupem vysvětlil: „Spal jsem. Probudil jsem se, až když Jeho

Excelence začala křičet. Někdo vyběhl z pokoje.“

„Dokázal bys toho člověka popsat?“

„Ne. Byla tam tma, takže jsem toho moc neviděl.“

Lékař se připravoval na šití šógunových ran dlouhou jehlou.

Sano chlapce propustil. Šógun těžce oddychoval a celý se třásl.

Janagisawa a pán Ienobu ho pozorovali se svraštělým čelem.

Sano oslovil kapitána Hosona: „Kdo byl první na místě činu?“

„Osobní sluha Jeho Excelence. Zavolal tělesné strážce.“ Další

Sanovu otázku Hosono vytušil. „Ani on ale nikoho neviděl.

Útočník už byl pryč.“

Sano se vyptával dál, přestože teď už byl jen obyčejným

strážníkem městské hlídky a tohle nebyl jeho případ, který by

měl řešit. „Byly nalezeny nějaké stopy?“

„Věc, kterou byl ten útok spáchán.“ Kapitán Hosonovykro

čil ke stolu u lůžka, zvedl dlouhý úzký předmět ovinutý bílým

plátnem a podal ho Sanovi. „Leželo to na zemi u lože. Napadlo

mě, že bude lepší, když to do něčeho zabalím.“

Sano rozbalil plátno a spatřil veliký složený vějíř. Žebra byla

nahoře opatřena dlouhými hroty a zeleným hedvábnýmstřap

cem na spletené zelené šňůrce dole. Špičky byly rudé od krve.

Sano vějíř rozložil a objevil se tlustý rýžový papír snamalova

nými modrými kosatci na stoncích se zelenými listy. Kosatce

značily smělost, odvahu a sílu. Možná sloužily pachateli jako

talisman.

„Jak mohlo toto být způsobeno vějířem?“ Ienobupochybo

vačně ukázal křivým prstem na šógunova záda. Lékař provlékl

ouškem jehly dlouhou žíni z koňského ocasu.

Sano měl pocit, že vějíř je neobvykle těžký. „Žebra jsou

32

Laura Joh Rowlandová

kovová a na koncích zaostřená.“ Nebyl to běžný vějíř, jaký se

v létě užívá k ochlazení. Byla to zbraň určená k sebeobraně, jakou

často nosili obchodníci, rolníci nebo ženy. Nosit meč zákony

povolovaly jen samurajům.

Lékař se chystal vpíchnout do okraje rány mezi šógunovými

žebry otupující lektvar. Když vbodl jehlu, šógun zasténal, ale

jen tiše: opium už začínalo působit.

„Pojď sem, synovče.“ Šógun natáhl chvějící se ruku k pánuIe

nobuovi. Ienobu váhal, zdráhal se přiblížit k šógunovi ve strachu

z nákazy, ale neodvážil se odmítnout, aby se šógun nerozzlobil

a nezbavil ho nástupnictví. Jakmile poklekl u lůžka, sevřel mušó

gun pevně ruku a přivřel oči. Lékař začal šít. Ienobu se odvrátil,

aby neviděl, jak jehla proniká do masa a zase z něj vychází ven.

Sano přemýšlel o šógunovi, který tu sténal a pofňukával. Bušidó

sice nařizovalo, že samuraj je povinen chovat ke svému pánovi

jen úctu a zachovávat mu věrnost, ale Sano občas šóguna za jeho

sobectví, nespravedlnost a krutost nenáviděl. Nyní byl ale jeho

pán, kterému dvacet let sloužil, pouhým trpícím starým mužem.

A Sano měl na pachatele stejnou zlost jako u každé jiné nevinné

oběti zločinu. V duchu si přál útok na svého pána pomstít.

Lékař udělal uzlík na poslední žíni, odřízl ji, potřel sešité rány

léčivým balzámem a přikryl šóguna čistou pokrývkou.

„Mohu si s vámi promluvit?“ oslovil jej pak Janagisawa a odtáhl

lékaře na chodbu.

Pán Ienobu se chystal vyjít za nimi, ale šógun mu sevřel dlaň.

„Zůstaň se mnou, synovče.“

Ienobu vrhl na Janagisawu varovný pohled. Sano si uvědomil,

že mezi jeho dvěma nepřáteli se v okamžiku, kdy se dozvěděli

o útoku na šóguna, něco změnilo. Politická herní deska sepro

měnila a hráči zaujímali nová postavení. Krize vytvořila několik

nových příležitostí i nový problém, a to se týkalo i Sana.

Pak si šógun konečně všiml Sanovy přítomnosti. Zornice už

měl rozšířené opiem a omámeně se usmál, jako by zapomněl, že

Sana vykázal ode dvora, a nyní vítal milého, dlouho ztraceného

přítele. „Vy zůstaňte také, Sano-sane.“

33

VĚJÍŘ S KOSATCI

Na chodbě se Janagisawa tiše otázal lékaře: „Jak to vidíte?“

„Jeho Excelence může mít vnitřní krvácení. Rány se mohouza

nítit. Je tady také nebezpečí trvalého poškození vnitřních orgánů...“

„Nevykládejte mi, co všechno by se mohlo stát!“ Úzkost

vyhnala Janagisawův hlas do výšky, přestože se snažil ovládat.

Nepřál si, aby ho Sano uslyšel, protože by poznal, jak nesmírně

si přeje, aby šógun žil, a začal by přemýšlet o důvodu. Ani Ienobu

se nesmí nikdy dozvědět, jak strašlivě se bojí. „Povězte mi, jestli

to přežije.“

Lékař váhal. Bylo zřejmé, že se zdráhá připustit nejhorší

možnost, aby to šógunovi nepřineslo smůlu, ale přitom nechce

dávat falešné sliby. „To, že je naživu, je dobrým znamením, ale

jeho stav je velmi vážný,“ pronesl nakonec.

Janagisawovi zatrnulo u srdce hrůzou. Kdyby šógun zemřel,

znamenalo by to konec jeho spojenectví s pánem Ienobuem,

konec jeho ambicí, že bude někdy vládnout Japonsku, konec

jeho života. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Šógunova smrt by

rovněž znamenala konec Janagisawových nadějí na záchranu

jediné osoby na světě, kterou miloval.

4

34

Laura Joh Rowlandová

„Promiňte, že vás teď opustím,“ omluvil se lékař, „ale musím

se vrátit k pacientovi.“

Janagisawa osaměl na chodbě a hlavou mu táhly vzpomínky

na ohromení, které zažil den po Jošisatově pohřbu, když vyslechl

tu neuvěřitelnou zvěst. Stál tehdy před palácem a ve vzduchu se

ještě vznášel dým a zápach spáleného masa, když pán Ienobu

pronesl slova, která převrátila jeho svět vzhůru nohama.

„Jošisato žije. Při tom požáru nezahynul.“

Zprvu mu Janagisawa neuvěřil. Pak mu to ale Ienobu vysvětlil.

Ujistil prý Koriku, že když ten večer založí požár, tak se jí nic

nestane. Zařídil, aby strážní nebyli na svých místech. Korika se

tedy vydala k rezidenci následníka, ale ještě před ní tam dorazilo

pět Ienobuových mužů. Zabili Jošisatovy osobní stráže, Jošisata

spoutali a omámili. Korika podpálila dům a utekla. Ale ještě než

to všechno lehlo popelem, zatáhli Ienobuovi muži mrtvéstráž

ce dovnitř. Pak zabili jednoho ze svých druhů a jeho mrtvolu

zanechali v Jošisatově pokoji. Živého Jošisata vynesli z hradu

v truhle.

„Proč jste ale Jošisata zachránil?“ chtěl vědět Janagisawa. Živý

Jošisato by přece byl první šógunovou volbou.

„Mám nepřátele, kteří si nepřejí, abych se stal příštímšó

gunem,“ vyložil Ienobu. „Potřebuji vás, abyste mi pomohl je

zneškodnit. Až se stanu šógunem, Jošisata vám vrátím.“

Poté mu pán Ienobu ukázal dopis, psaný Jošisatovou vlastní

rukou. To vyvrátilo veškeré Janagisawovy pochybnosti. Už věděl,

že mu Ienobu říká pravdu.

„Kde je?“ naléhal.

A dozvěděl se, že Jošisata drží na jistém tajném, přísněstře

ženém místě. „Zmiňte se někde o tomto našem rozhovoru a už

ho nikdy neuvidíte,“ pohrozil mu Ienobu.

„Zabiju vás!“

„Pokud se mi něco stane, nebo mě odmítnete podporovat

jako budoucího šóguna, zemře Jošisato doopravdy.“

Janagisawa dobře věděl, že to Ienobu myslí vážně a že mu

tudíž nezbývá nic jiného než na jeho podmínky přistoupit. Byl si

jistý, že jinak by Ienobu Jošisata skutečně zavraždil. Janagisawa

35

VĚJÍŘ S KOSATCI

neměl jinou možnost než svého syna najít dřív, než současný

šógun zemře a Ienobu už pak Jošisata nebude potřebovat jako

rukojmí. Aby mohl společně s Jošisatem vládnout Japonsku,

musí Ienobua zničit dřív, než se šógunův synovec stane novým

šógunem. Pátral po Jošisatovi už přes čtyři roky. Jeho špehové

tajně pročesávali Japonsko, zatímco Janagisawa se choval jako

ostražitý spojenec. Několik Ienobuových nepřátel ve vláděvy

hnal do exilu na vzdálené ostrovy, jiné degradoval nebo poslal

sloužit do vzdálených provincií. To v dalších Ienobuovýchne

přátelích vzbudilo strach, takže už se o nic nepokoušeli. Přestože

si Janagisawa přál spojit síly se Sanem, aby společně dokázali,

že Ienobu je zrádce a zločinec, předstíral, že věří v jeho nevinu.

Na této ponižující komedii závisel život jeho syna.

Veškerá snaha o Jošisatovo nalezení však končila ve slepéulič

ce, a kdyby šógun mezitím zemřel, stal by se diktátorem Ienobu.

A pak by Jošisata – a Janagisawu s ním – odsoudil k smrti.

Janagisawy se zmocnila panika, jako by do něj bušila horda

řvoucích šílenců. Jak by mohl Jošisata zachránit? Možná mu

zbývají už jen dny, hodiny nebo jen okamžiky, aby stihl uspět.

Instinkty, které mu během tří desetiletí v politice velice dobře

sloužily, mu poradily první část strategie v naléhavé situaci: musí

udržet šóguna naživu a Sana pod kontrolou a současně bránit

Ienobuovi v získávání dalších výhod.

Sano klečel po levé straně lože. Šógun spočíval na boku a hleděl

na Ienobua, klečícího po jeho pravici. V nohou lůžka klečellé

kař, kapitán Hosono o kus dál u stěny. Čpělo to tu krví a výkaly.

Sloužící rozdmýchávali vějíři ohřívadla na dřevěné uhlí,zapuště

ná v podlaze, aby bylo šógunovi teplo. Sano si přál, aby mohl

otevřít dveře dokořán a nechat dovnitř proudit chladný,osvěžu

jící vzduch. Mohl by mu vymést šok a zmatek z hlavy, aby mu to

začalo jasně myslet.

Šógun se čas od času roztřásl, zklidnil se a znovu jím začala

lomcovat zimnice. Nepřestával přitom svírat ruku pánaIeno

bua. Ienobu nasadil patřičný starostlivý výraz, ale Sano mohl

téměř vidět, jak se mu ze srdce rozlévá zlo jako černý inkoust,

36

Laura Joh Rowlandová

protéká žilami v jeho paži a vlévá se do šóguna. Sano měl chuť

je popadnout a odtrhnout jejich ruce od sebe.

Janagisawa se vrátil se dvěma strážnými. Poklekl vedle lékaře

a zkoumavě hleděl na šóguna. „Proč se tak třese?“

„Je v šoku,“ vysvětlil medikus.

„Tak s tím něco udělejte.“ Janagisawův zájem se na rozdíl od

Ienobuova zdál nepředstíraný.

„Podal jsem mu lék. Víc pro něj v této chvíli udělat nemohu.“

„Postaral jsem se zatím, aby byl ve větším bezpečí,“ prohlásil

Janagisawa. „Vybral jsem mu dva strážce, kteří budou po celou

dobu s ním.“ Ukázal na muže, které přivedl – věrné,důvěryhod

né, kteří Tokugawům sloužili už léta. „Nikdo nemá povoleno

být s Jeho Excelencí o samotě.“

Přestože Sano dobře věděl, že Janagisawa je zkušený herec,

nemohl se zbavit silného pocitu, že si opravdu nepřeje, abyšó

gunovi kdokoli ublížil. Když na něho pán Ienobu upřel tázavý

pohled, zareagoval Janagisawa nicneříkajícím výrazem. Ten výraz

Sano dobře znal: dokázal zamaskovat veškeré zlé úmysly. Proč

si Janagisawa s Ienobuem tak náhle přestali rozumět?

Pán Ienobu, jako by se v té chvíli ulekl, že neprojevujedo

statečnou starost o šóguna, rychle vyhrkl: „Mohu pro vás něco

udělat, strýče?“

„... ano.“ Šógunův hlas byl slabý, ospalý, ale podbarvený

hněvem. „Chci vědět, kdo mi to provedl.“

Pro Sana to byl pokyn, že se mu naskýtá jasná příležitost,

zářivá jako křišťál s mnoha fazetami. „Já to zjistím, VašeExce

lence.“

Šógun se začal otáčet k Sanovi. Ienobu vyvalil očiznepoko

jením a sevřel pevněji šógunovu ruku. „Ne, strýče! Nechte to

na mně.“

Sano chápal, proč si Ienobu nepřeje, aby pátral po původci

útoku na šóguna: dostal by tak novou šanci způsobit Ienobuův

pád.

„Nechte nás na chvíli o samotě,“ obrátil se Janagisawa k lékaři,

kapitánu Hosonovi, strážcům a služebnictvu. Bylo zřejmé, že

nechce, aby roznášeli po městě to, co se chystá pronést.

37

VĚJÍŘ S KOSATCI

Šóguna se zmocnil další záchvat třesu, ale po chvíli zase ustal.

Omámený opiem zamžoural přivřenýma očima na Ienobua, pak

na Sana.

„Pán Ienobu by neměl vést vyšetřování,“ pravil Sano.

Ienobu začal protestovat. Janagisawa se naklonil kupředu

a oheň v jeho očích vzplál silněji. Ani tento pohled nebyl Sanovi

neznámý: Janagisawa v duchu rozebíral situaci ve snaze najít

v ní pro sebe nějakou výhodu. Šógun však Ienobua přerušil

a stručně se Sana otázal: „Proč ne?“

Sano ale nemohl odpovědět: Protože si myslím, že vraha najal on.

Už zjistil, jak nebezpečné je obvinit šógunova nástupce z vraždy

a zrady. Pokud Ienobua obviní znovu a šógun mu zase neuvěří,

výsledkem bude místo další ztráty vlivu ztráta života.„Proto

že nemá s vyšetřováním zločinů žádné zkušenosti,“ odvětil



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist