načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vějíř s kosatci - Laura Joh Rowlandová

Elektronická kniha: Vějíř s kosatci
Autor:

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
Doporučená cena:  244 Kč
6%
naše sleva
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9488-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sano Ičiró stojí před nejnebezpečnějším případem své kariéry. Kdo se pokusil zavraždit šóguna? „Neuvěřitelný závěr této kultovní série!“ - Booklist Jsme v Japonsku, píše se rok 1709… Šógun je starý a nemocný. Sano Ičiró, kdysi druhý muž ve státě, je dvorskými intrikami zbaven vysokého úřadu a degradován na obyčejného policistu městské hlídky. A nejen to. Také jeho manželství je v troskách. Nevyzná se už ani ve své ženě Reiko, natož v tom, proč jeho dlouholetý sok Janagisawa uzavřel nepochopitelné spojenectví se šógunovým synovcem a následníkem Ienobuem, kterého by měl naopak nenávidět. Co za tím vězí? A pak dojde k neuvěřitelnému zločinu. Někdo pokusí zavraždit šóguna. Ve spánku, v jeho vlastní ložnici. A také zbraň je naprosto neobvyklá. Útočník mu zasadí několik bodných ran vějířem s ostrými kovovými hroty. Sano se opět ocitá v centru dění. Před sebou má nejdůležitější a nejnebezpečnější případ, jaký kdy musel vyšetřit. Znelíbí-li se šógunovu nástupci, který ho vůbec nemá v lásce, bude odsouzen k smrti i s celou rodinou. Na Sanově pomoci je přitom závislá i rodina jeho hlavního dvořana a přítele Hiraty, který ji opustil, když se stal hříčkou temných sil, rozpoutaných jistou tajnou společností. Propadá jim čím dál víc… A ani děti Sanovi a Reiko nic neulehčí, hlavně proto, že už přestávají být dětmi. Sano se nečekaně ocitá v centru vzpoury, uprostřed občanské války, jež ohrožuje celé Japonsko.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Hra s vonným dýmem Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Hra s vonným dýmem  Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Róninova milenka Róninova milenka
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 300 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
VĚJÍŘ S KOSATCI
VĚJÍŘ
S KOSATCI





3
VĚJÍŘ S KOSATCI
VĚJÍŘ
S KOSATCI
Laura Joh Rowlandová
Přeložil Viktor Faktor





4
Laura Joh Rowlandová
THE IRIS FAN
Text Copyright © 2014 by Laura Joh Rowland
Translation © Viktor Faktor, 2016
Czech edition © Metafora, 2016
Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-694-1 (pdf)
Tato kniha je fikce. Některé postavy, lokality a děje vylíčené v tomto romá -
nu jsou dílem autorčiny fantazie. Případná podobnost se skutečnými
osobami, ať už žijícími či zesnulými, místy a událostmi je čistě náhodná.





5
VĚJÍŘ S KOSATCI
Historická
poznámka
Śógun Tokugawa Cunajoši zemřel v únoru 1709. Podle někte -
rých zdrojů ho bodla manželka, která chtěla zabránit tomu, aby
po něm syn komořího Janagisawy zdědil vládu. Podle jiných
zdrojů to byla pouhá fáma. Oficiální příčinou smrti byly
spalničky. Novým šógunem pak byl jeho synovec Ienobu. Ten zemřel
v roce 1712 a po něm se šógunem stal jeho pětiletý syn, který žil
do roku 1716. Poté nastoupil šógun Tokugawa Jošimune, který
vládl Japonsku dvacet devět let. Zapsal se do historie jako velký
a osvícený reformátor. Janagisawa Jošijasu zemřel v roce 1714 ve
věku padesáti šesti let. Dovolila jsem si však uměleckou volnost
a posunula jsem jeho smrt o pět let dozadu.





7
VĚJÍŘ S KOSATCI
EDO
OBDOBÍ HOEI,
ŠESTÝ ROK,
PRVNÍ MĚSÍC
(Tokio, únor 1709)





9
VĚJÍŘ S KOS)TCI
Pomalý, syčivý dech jako by rozpínal a zase smršťoval vzduch
v místnosti temné jako dno krypty. Okenicemi otřásal vítr. Na
střechu bubnoval déšť se sněhem. V chodbě před místností
zaskřípala podlaha pod kradmými kroky. Mihotavá žlutá záře
olejové lampy pronikala stěnou z latí a papíru do pokoje. Kroky
se zastavily a dveře se odsunuly tak tiše jako zašeptání. Ruka
zahalená rukávem černého kimona držela lampu a pak překro -
čila práh jakási postava. Plamen osvětlil spací matraci se zlatou
pokrývkou z brokátu a saténu, pod níž spali dva lidé.
Přikrývka se zvedala a klesala s jejich dechem. Černě oblečená
postava se zastavila na prahu, pak po špičkách jen v ponožkách
vešla do ložnice. Lem jejího hedvábného kimona klouzal po
tatami na podlaze. Její dech byl mělký, přerývaný strachem.
Zastavila se u lůžka, přidržela světlo nad oběma spáči, jejichž
jemné, rytmické oddechování pokračovalo. Poklekla a postavila
lampu na noční stolek vedle lůžka, aniž by vydala jediný zvuk.
V mdlém světle lampy ruka opatrně stáhla ze spáčů přikrývku.
Pod ní ležel na břiše muž s hlavou odvrácenou od vetřelce.
Na hlavě měl bílou noční čepičku, ale jinak byl nahý. Nezvaný
Prolog





10
Laura Joh Rowlandová
host pozoroval jeho hubená záda, vyčnívající žebra a páteř,
vychrtlé údy. Na zpocené nažloutlé kůži byly vidět rudé skvrny.
Stále spal, neprobouzel se.
Vetřelec dosedl na paty. Jeho trhavý dech se zrychlil, když
hmátl za šerpu a vytasil dlouhou tenkou věc s ostrými lesklými
kovovými hroty. Pohlédl přes rameno ke dveřím.
Na chodbě vládly ticho a klid.
Na střechu dopadal déšť se sněhem jako spršky šípů.
Zasténal vítr.
Noční host vydal hluboký, trhavý vzdech, zdvihl zbraň nad
spícího muže – a bodl.





11
VĚJÍŘ S KOSATCI
„To je ošklivý večer na cestu do zábavní čtvrti,“ prohodil de -
tektiv Marume.
„Bude to dobrý večer, když se budeme držet první stopy,
kterou jsme při vyšetřování tohohle případu po více než čtyřech
letech objevili,“ odpověděl Sano.
Jeli na koních po Japonské hrázi, dlouhé vyvýšené cestě nad
rýžovými poli severovýchodně od Eda. Na zádech se jim
pohupovaly kovové lucerny připevněné na tyčích. V tomto zimním
večeru hned po Novém roce měli silnici do Jošiwary jen pro
sebe. Pláště měli promočené šlehajícím deštěm se sněhem,
který je bodal do tváří. Kovové přilby pokrývala ledová krusta.
Studený vichr pronikal tlustou podšívkou Sanova pláště i přes
vyztuženou tuniku a kimono. Pak plískanice přešla ve sněžení
a závoj bílých krystalů jim znemožňoval vidět dál než na pár
kroků.
„Jak se vám vůbec podařilo dosáhnout přidělení na patrolu
hráze?“ zajímal se Marume.
„Nemusel jsem o to vůbec usilovat. Víte přece, že kapitán
s oblibou přiděluje ty nejhorší úkoly zneuctěnému bývalému ko-
1





12
Laura Joh Rowlandová
mořímu a někdejšímu druhému nejvyššímu muži po šógunovi.“
V suchém Sanově tónu zazněla hořkost.
V posledních čtyřech letech byl degradován čtyřikrát, z úřadu
komořího až na strážného městské hlídky, nejnižší hodnost
v tokugawském režimu. Jeho sedmnáctiletý syn Masahiro teď
rovněž sloužil jako obyčejný strážný bez vyhlídek na povýšení
a jejich rodina byla ze své rezidence na edském hradě vyhnána.
Pro Sana to představovalo strašlivé ponížení, ale měl štěstí, že
směl zastávat vůbec nějaké postavení. Přes čtyři roky tajně pátral
po řešení jistého zločinu, aby si tak alespoň uchoval čest, když
už se díků za to nedočkal.
Marume se zasmál. „Poskytl nám službu, aniž by o tom
věděl.“ Tomuhle mohutnému samurajovi humor nescházel, ať se
dělo cokoli. „Jak jste vlastně zjistil, že naši noví podezřelí budou
dnes v Jošiwaře?“
„Od jednoho informátora.“ Sano totiž podplatil sluhu pána
Tokugawy Ienobua, šógunova synovce a určeného nástupce
a dědice.
Před nimi se za rýžovými poli zvedala Jošiwara, město ve
městě, jediné místo v Edu, kde se směla legálně provozovat
prostituce. Světla ve vysokých hradbách způsobila, že padající
sníh nad obehnanou čtvrtí vypadal jako zářivá aura. Sano s
Marumem přejeli po můstku k bráně, kde byla strážnice se dvěma
hlídači. Vodní příkop, brána i stráže měly zabránit výtržníkům
ve vstupu do zábavní čtvrti a nešťastným kurtizánám v útěku.
Strážní otevřeli bránu a Sano s Marumem vjeli dovnitř.
Nakanočó, dlouhá hlavní ulice, která se táhla mezi řadami
nevěstinců, byla téměř prázdná. Potácelo se tam jen několik
opilců. Sníh mrzl na střešních taškách domů lásky a mezi
červenými lucernami zavěšenými na okrajích střech visely rampouchy.
Zamřížovaná okna, v nichž se obvykle předváděly kurtizány,
chránily nyní před sněhovou bouří okenice. K Sanovi slabě
doléhala hudba: šamizen, flétny a bubínky.
„Zákazníci zůstali v té zimě doma,“ podotkl Marume.
„Nebo taky kvůli spalničkám.“
Epidemie řádila po celé zemi od podzimu. Do Japonska pro-





13
VĚJÍŘ S KOSATCI
nikla s čínskými mnichy, kteří navštívili Nagasaki, jediné místo,
kam směli cizinci vstoupit. V Nagasaki pak zemřelo deset tisíc
lidí. V Edu se jich nakazily stovky. Nákaza bývala často, i když
nikoli ve všech případech, smrtelná. Tady v Jošiwaře, stejně jako
ve městě, hořely přede dveřmi vonné látky, aby zahnaly zlé duchy
téhle choroby. Všichni se děsili, že onemocní.
„Když už se zmiňujete o spalničkách, jak je šógunovi?“
nadhodil Marume. Šóguna sklátila tahle pohroma na lože těsně
před Novým rokem.
„Slyšel jsem, že se zotavuje, ale sám jsem to neviděl,“ odpo -
věděl Sano. Před čtyřmi lety dostal zákaz vstupu ke dvoru. Jako
trest za to, že neuposlechl šógunova příkazu ukončit právě toto
vyšetřování. Pokračoval v něm pro dobro režimu, ale k újmě
své vlastní kariéry a domácího míru.
S Reiko kvůli tomu mívali ostré hádky. „Dlouhé hodiny
hlídkování jsou požehnáním pro muže, který nechce být doma.“
„Takže to vypadá, že šógun neumře,“ prohlásil Marume
s úlevou.
„Nezemře, ale je hodně zesláblý. Vždycky měl křehké zdraví
a je mu už třiašedesát. Dříve nebo později se vlády ujme pán
Ienobu.“
Právě proto byla tato nová stopa tak důležitá.
Sano s Marumem stočili koně do jedné z úzkých uliček
vedoucích z Nakanočó a zastavili před malým nevěstincem. Když
nahlédli dovnitř okenicemi, pootevřenými kvůli tomu, aby měl
kudy unikat dým z ohřívadel na dřevěné uhlí a tabákový kouř
z dýmek, uvítal je smích. V jasně osvětlené místnosti seděla
skupina lidí. Mladé ženy, ve svých veselých kimonech pestrobarevné
jako motýli, silně nalíčené a s vlasy plnými ozdob, flirtovaly se
čtyřmi samuraji a pilně jim dolévaly saké.
„Kdo je kdo?“ chtěl vědět Marume.
„Ten starší muž v čele stolu je Manabe Akira, hlavní dvořan
pána Ienobua.“
Manabe, kterému nechybělo mnoho do šedesátky, měl šedivý
copánek a právě tak šedivý oděv. Vyholenou korunku na hlavě
měl opálenou stejně jako tvář, leskla se mu jako železná válečná





14
Laura Joh Rowlandová
maska k nácviku bojových umění na slunci. Svého času patřil
k nejlepším šermířům. Když si ho jedna kurtizána začala dobírat,
odpovídal jen bručením.
„Vskutku společenský člověk,“ komentoval to Marume.
„Ti dva, co jsou k nám otočení zády, se jmenují Secubara
Ihei a Ono Džozan,“ pokračoval Sano. Oba byli velcí a svalnatí
v módních kimonech s křiklavými vzory a copánky měli kluzké
od oleje. Zvedli v přípitku kalíšky. „Jsou to Manabeho
pobočníci.“
„Ten naproti nim musel být v době vraždy ještě dítě.“
„Kuzawa Daimon. Devatenáct let. Je to strážce.“
Kuzawa byl stejně vysoký a statný jako Manabeho
pobočníci a také stejně oblečený, ale jeho obličej i tělo měly přece
jen poněkud měkčí mladistvý vzhled. Kurtizána mu vyprávěla
něco žertovného a přitom jej hladila po masité paži. Hlasitě se
rozesmál.
„Proč si myslíte, že tohle jsou muži, kteří zabili šógunova
syna?“
„Jošisato nebyl šógunův syn,“ připomněl Sano.
„Já vím, ale je snadnější mu říkat ,šógunův syn‘ než ,kukaččí
mládě, které komoří Janagisawa šógunovi podstrčil‘.“
Před šesti lety totiž Janagisawa skutečně nastrčil svého syna
Jošisata do dědické linie diktátorství drzou lží, že Jošisato je
šógunovým tajným, dlouho ztraceným synem, zatímco on sám
jen Jošisatovým adoptivním otcem. Sano se pokusil odhalit
a dokázat skutečný stav věcí, ale neuspěl. Šógun Janagisawovi
věřil, stejně jako nejvyšší představitelé vlády a daimjóové, feudální
páni, kteří vládli provinciím. Šógun pak jmenoval Jošisata svým
nástupcem, což znamenalo, že Janagisawa by se pak fakticky
ujal vlády nad Japonskem místo něho a získal absolutní moc.
Jenže za dva roky poté Jošisato zahynul při požáru úmyslně
založeném v jeho domě.
Sano odpověděl na Marumeho dotaz: „Jošisatova smrt vyčistila
cestu pánu Ienobuovi, aby se stal nástupcem po šógunovi, a víme,
že za ten zločin žhářství nese odpovědnost právě Ienobu.“
„Žena, která ten požár založila, vypověděla, že ji k tomu





15
VĚJÍŘ S KOSATCI
navedl, ale hned po přiznání zemřela,“ připomínal si Marume
okolnosti zločinu a pozoroval, jak Manabe tam uvnitř bafá
z dýmky. „Myslíte si, že tady ten pánu Ienobuovi s přípravou
vraždy pomáhal?“
„Přesně tak. Můj informátor tvrdí, že krátce předtím, než
v Jošisatově domě začalo hořet, Manabe a další tři muži odešli
z Ienobuova sídla a vrátili se teprve následující den. Jsou to
jediní lidé z jeho okolí, kteří nemají alibi.“
„Jakou v tom ale hráli roli přímo on?“
„To se právě chystáme zjistit. Pak budeme mít důkaz, že
Ienobu je vinen nejméně jednou vraždou.“
Sano už věděl, že Ienobu má na svědomí také vraždu
šógunovy dcery. Ten, kdo se na jeho příkaz zločinu dopustil
a promluvil o Ienobuově spoluúčasti, byl však naneštěstí už také
po smrti. Sano toužil po důkazu stejně zoufale jako hladovějící
po jídle. Nebyla to jen povinnost, co ho nutilo předvést Ienobua
před spravedlnost, a zabránit tak tomuhle vrahovi, aby se stal
příštím šógunem. Bylo tu ještě něco jiného. Sano měl Jošisata
rád, přestože ten hoch byl Janagisawovým synem a Janagisawa
Sanovým odvěkým nepřítelem. Chtěl proto pomstít Jošisatovu
smrt, a navíc měl ještě další, osobnější důvod, proč si přál
Ienobuův pád. To Ienobu se postaral o Sanovu ponižující degradaci.
Pomstil se mu tak za to, že Sano šógunovi sdělil, že Jošisatovým
vrahem je právě Ienobu. Šógun se zdráhal uvěřit, že jeho
synovec a následník zavraždil mladého muže, o němž byl pevně
přesvědčený, že je jeho synem. Přesto Sana ode dvora nevykázal
a nezbavil úřadu. Pán Ienobu však neustával v hledání nových
a nových způsobů, jak Sanovi znepříjemnit život.
Manabe hovořil se svými podřízenými drsným, rázným
hlasem. Všichni čtyři muži vyprázdnili své pohárky se saké
a zamířili ke dveřím. Sano s Marumem zavedli koně do uličky
a pozorovali čtveřici vycházející z nevěstince. Pak projeli bránou
za nimi. Za příkopem si muži vyzvedli v jedné nájemní stáji koně
a připevnili si na záda tyče s lucernami. Sana a Marumeho, kteří
je následovali podél příkopu, si nevšímali. Hlídkující vojáci byli
všudypřítomní, a tudíž neviditelní. Všechno, co Sano z téhle sku-





16
Laura Joh Rowlandová
pinky viděl, byla světla jejich lamp pohupující se jako hvězdy ve
tmě. Již dovršil padesátku a jeho noční vidění už za moc nestálo.
Záře v dálce naznačovala, že se blíží k Edu. Sano i Marume
pobídli koně do klusu. „Stůjte!“ vykřikl Sano, když čtveřici mužů
dostihli.
Všichni čtyři se ohlédli přes rameno. Jejich lucerny překleno -
valy svými paprsky silnici. Otočili koně a s ostražitými pohledy
očí přivřených před sněhovými vločkami hmátli po mečích.
V Manabeho lesknoucí se tvrdé tváři se mihlo poznání.
„Sano-sane,“ zachraptěl nesouhlasně. „Co chcete?“
Sano měl konečně příležitost vyřešit Jošisatovu vraždu
a porazit pána Ienobua. Vzrušení se v něm ale mísilo s obavami.
Toto byla jeho jediná šance, avšak současně ohromné riziko.
„Promluvit si s vámi čtyřmi.“ Marume, stojící vedle něho, položil
ruku na jílec meče.
„Máte nařízeno nechat nás a všechny ostatní dvořany pána
Ienobua na pokoji,“ zavrčel Secubara. Se svými silnými
čelistmi, výrazným nosem a ostrými lícními kostmi byl přehnanou
karikaturou mužnosti.
„Jsou to příkazy pána Ienobua a vy to víte.“ Onovy hrbolaté
rysy Sanovi připomínaly hořký meloun.
A přestože se mu mocně rozbušilo srdce, odpověděl jim
s klidem. „Až uslyšíte, co vám povím, budete rádi, že jsem ten
příkaz porušil.“ Pohlédl na Kuzawu. Mladý samuraj vypadal
neklidně a rozčileně. Ještě se nenaučil skrývat emoce.
„Až se pán Ienobu dozví, že jste ho neposlechl, připraví vás
o hlavu.“ Manabe trhl bradou směrem ke svým mužům. Všichni
začali obracet koně.
„Odešli jste z Ienobuova sídla,“ vyhrkl Sano rychle, „krátce
předtím, než v rezidenci následníka vypukl požár. Není to
zajímavá náhoda?“
Všichni čtyři mlčeli. Sano se zaměřil na Kuzawu, který měl
oči vytřeštěné strachem. Když to Sano uviděl, pochopil, že má
pravdu, a pocítil nával radosti.
„Šli jsme k řece na noční rybolov,“ zavrčel rozzlobeně
Manabe.





17
VĚJÍŘ S KOSATCI
„Chytili jste nějakou velkou rybu?“ prohodil pohrdavě Ma -
rume.
„Můžeme si to navzájem dosvědčit,“ ozval se Ono.
„Tím chcete říct, že nikdo jiný vám to dosvědčit nemůže,“
upřesnil Sano. „Nebyli jste na rybách. Jste namočení až po krk
v Jošisatově vraždě.“
Manabe vydal znechucený zvuk. Secubara a Ono vrtěli
hlavami v hraném soucitu s někým tak hloupým, jako je Sano.
Detektiv Marume se zasmál a ukázal na Kuzawu, který vypadal
tak vyděšeně, že si z toho málem pustil do kalhot. „K přiznání
viny stačí pohled na vašeho mladého kamaráda.“
Kuzawa sklopil hlavu. „Nic nám nemůžete dokázat,“ utrhl
se na Sana Manabe.
„To se velmi mýlíte,“ zalhal Sano. „Mám důkaz.“
„Jaký důkaz?“ odfrkl Ono pohrdavě.
„První, kdo se o něm dozví, bude šógun.“
„Nemáte možnost mu cokoli sdělit.“ Pohrdavý tón však
Secubarovy obavy tak docela nezamaskoval. „Máte zakázaný
přístup ke dvoru.“
„Postarám se, aby to, co vím, vykřikoval každý prodavač novin
v Edu,“ oznámil mu Sano. „Brzy o tom začnou vykládat i všichni
samurajové na hradě. A nakonec se k šógunovi dostanu. Dozví
se, že jste stejně vinni jako ta žena, která požár založila.“
„A pak dá srazit hlavy vám,“ doplnil Marume.
Kuzawa naprázdno polkl. Secubara s Onem na něho zlostně
pohlédli, ale i oni už vypadali vystrašeně. Manabe sevřel pevněji
meč v dlani.
„Jestli pomýšlíte na to, že nás teď zabijete, tak na to zase hned
zapomeňte,“ prohlásil Sano. „Vědí to i jiní lidé. Pokud se nám
něco stane, dostane se důkaz na veřejnost. Budete souzeni za
zradu.“
A trestem za zradu byla smrt. Tři níže postavení samurajové
hleděli nervózně na Manabeho. Ten se mračil. Sano pobídl koně
a popojel k nim. „Ale neudělám to, když se přiznáte, že jste se
na Jošisatově vraždě podíleli na příkaz pána Ienobua.“
Čtyři muži v šoku zírali, když si uvědomili, co je Sanovým





18
Laura Joh Rowlandová
cílem. Detektiv Marume jim to vysvětlil po lopatě: „Nejde po
vašich tlustých zadcích, ale po hubené zadnici pána Ienobua.“
„Dejte mi pána Ienobua a já se postarám, abyste dostali mi -
lost,“ dodal Sano.
Věděl však, že po nich žádá příliš. Byli svému pánovi
povinováni naprostou věrností. Takové bylo bušidó, cesta válečníka,
samurajský kodex cti. A přestože šógun byl pánem všech
Japonců, svazek těchto čtyř s Ienobuem byl těsnější, protože byli
jeho osobními dvořany. Tváře jim potemněly hněvem, když
pochopili, že Sano po nich chce, aby volili mezi vlastní záhubou
a zradou svého pána, největším možným hříchem.
„Nepodrobíme se vydírání,“ procedil Manabe skrze zaťaté
zuby. „Nepomůžeme vám zničit našeho pána.“ Zbylí tři muži
přikývli.
Sano je tedy bude muset buď zlomit, nebo spoléhat na pomoc
nebes. „Dobře. Buďte správnými samuraji, ale neočekávejte, že
vás pán Ienobu bude chránit, až vyjde najevo, že jste měli prsty
v Jošisatově vraždě.“
„Raději svalí veškerou vinu na vás, než by přiznal, že jste
jednali na základě jeho příkazů, a nechal se odsoudit na smrt
s vámi,“ sdělil jim detektiv Marume.
I tohle bylo bušidó: loajalita byla jen jednostranná. Čtyři muži
zírali na Sana a Marumeho, obličeje zrůzněné emocemi. Sano
vycítil v jejich výrazech strach, zmatek... a ještě cosi zvláštního.
Vítr zesílil. Plameny luceren syčely, jak na ně dopadaly sněhové
vločky. V okamžiku, kdy si Sano uvědomil, co bude následovat,
ti čtyři vytasili meče a zaútočili.
Sano a Marume sotva měli čas tasit vlastní zbraně, a už byli
u nich. Koně na sebe naráželi, ržáli a uskakovali. Sano sekl
mečem, ale zasáhl jen padající sněhové vločky. Lucerny na zádech
všech mužů se bláznivě kymácely. V jejich občasných záblescích
se míhali jeho protivníci – červený náprsní krunýř zdobený
reliéfy, paže v drátěné košili, Onův zkřivený obličej.
Jinak tu vládla tma. Sano byl vinou svého špatného nočního
vidění v nevýhodě. Jeho protivníci se vynořovali ze tmy. Něčí
čepel zasáhla jeho přilbu a zařinčení kovu mu otřáslo lebkou.





19
VĚJÍŘ S KOS)TCI
Uskočil a zuřivě se oháněl mečem. Byla to jeho první bitva po
více než čtyřech letech. Každé ráno sice cvičil bojová umění, ale
skutečný boj byl jiný, chaotický, nesvázaný pravidly. A přestože
už dokázal zvítězit i proti obrovské početní převaze, dnes už
byl přece jen starší. Možná by dokázal porazit Manabeho, ale
pro tři mladší samuraje, kteří měli ostřejší zrak, rychlejší reflexy
a větší výdrž, nebyl rovnocenným soupeřem.
Marume vykřikl. Světla se zakomíhala. V jejich záblesku se
nakrátko objevil Marume pokrytý krví a padající s roztaženými
pažemi. Sano byl zděšen. Nejen proto, že Marume byl dnes večer
jeho jediný spojenec a patřil k několika málo dvořanům, kteří mu
ještě zbyli, ale po celých dvacet let mu byl i přítelem. Nehledě
na vlastní bezpečí Sano seskočil z koně. Klopýtal mezi bušící -
mi kopyty a míhajícími se meči, které se ho snažily zasáhnout,
v zoufalé snaze zachránit Marumeho.
Marume se zvedl ze země. „Jsem v pořádku! Sekli jen mého
koně,“ křičel.
I jejich soupeři seskočili ze sedel. Kuzawa popadl Sana
zezadu. Sano se divoce zmítal, ale z mladíkova sevření se vyprostit
nedokázal. Secubara a Ono zápasili na zemi s Marumem.
Kuzawa svázal Sanova zápěstí tak pevně, až se mu provaz
zařezával do masa. Sano vrhl zlostný pohled na Manabeho.
„Dva proti čtyřem. Opravdu jste tak hloupí?“ vysmíval se mu
Manabe. Pak oznámil svým mužům: „Vezmem je k pánu
Ienobuovi. On už si s nimi poradí.“
Vystrkali Sana i Marumeho na Sanova koně, omotali je
provazem, aby nemohli utéct, a zabavili jim meče, které upustili na
zem.
„Myslíte si, že něco víte, ale přitom nevíte nic,“ utrousil
Manabe se soucitným pohledem na Sana. „Budete si přát, abyste
se byl raději staral o sebe.“





20
Laura Joh Rowlandová
Sano, potupně eskortovaný Ienobuovými muži, dorazil zpátky
do Eda asi tři hodiny před půlnocí. Byl rád, že je tak hrozné
počasí, protože tak alespoň nikdo neviděl, jak jsou s Marumem
přivázaní na jeho koni jako dopadení zločinci, a neházel po nich
kamením.
V Edu, domově milionu občanů, se ještě stále projevovaly
důsledky sopečné erupce hory Fudži, ke které došlo přede
dvěma roky. Z nebe tenkrát celou noc padal písek a oblázky
a ráno bylo ve městě po kotníky popela. Domy, nově postavené
po velkém zemětřesení před pěti lety, byly ušpiněné popelem,
který vítr z hor nepřestával přinášet. Popel obarvil došeda
i mokrý sníh v ulicích a na střešních taškách.
Hrad se tyčil na kopci nad městem a jeho budovy se v
kaskádovitých kruzích zvedaly až na vrchol. Z oken krytých chodeb
na opěrných zdech okolo každého okruhu zářila světla. Sněhové
vločky jiskřily ve světle a kroužily kolem strážních věží. Hrad
vyhlížel jako mlhavé kruhy zlatých hvězd mezi vrstvami tmy.
Sano zde kdysi bydlel, ale od té doby, co mu byl pobyt ve
zdech edského hradu soudem zakázán, dovnitř nevstoupil.
2





21
VĚJÍŘ S KOSATCI
Když se dostali k vodnímu příkopu, Manabeho muži Sana
a Marumeho rozvázali. Marumemu dovolili jet domů, zatímco
Sana vedli k bráně. Sano přemýšlel o dvaceti letech strávených
v této pevnosti, někdy obtížných, ale převážně dobrých. Sem
si přivedl Reiko jako svoji mladou nevěstu a tady se také do
sebe zamilovali. Narodily se tu obě jejich děti. Zde povýšil ze
šógunova hlavního vyšetřovatele až na komořího, druhého
nejmocnějšího muže Japonska.
Tohle se ale návratu domů nepodobalo. Spíš to připomínalo
vstup do nepřátelského tábora. Hezké časy byly pryč a život
jeho rodiny v troskách.
Strážní otevřeli bránu. Manabe vedl Sana průchody mezi
kamennými zdmi k rezidenci šógunova nástupce v západní
pevnosti, v nejvyšším kruhu budov hned pod palácem na
vrcholu. Zdi pod zakřivenými taškovými střechami byly nabílené
vápnem a křídla domu chodbami propojená s hlavní budovou.
Z rampouchů na okolních borovicích kapala voda na trávu se
sněhovou glazurou. V kamenných lucernách podél štěrkové
cestičky hořely plameny. Právě tady před čtyřmi lety zahynul
Jošisato při požáru, přičemž původní rezidence lehla popelem.
Teď už tu stála nová a jejím obyvatelem byl pán Ienobu.
Tři Manabeho nohsledi hlídali Sana na nádvoří, zatímco
Manabe šel uvědomit pána Ienobua. Po chvíli odvedl svého
zajatce do přijímací síně, dlouhé místnosti se stěnou z latěk
a papíru po jedné straně a posuvnými dveřmi vedoucími ven na
druhé. Na stupínku s kovovými, zlatem vykládanými lucernami
a polštáři ze saténového brokátu seděli před nástěnnou malbou
s jasně červenými a oranžovými pivoňkami na zlatém pozadí
dva muži.
„Takže jste zase tady, Sano-sane,“ promluvil pán Ienobu.
„Neuposlechl jste mých příkazů a byl jste přistižen.“ Se svojí
zakrslou postavou, vyčnívajícími lokty a hrbem na zádech, oděný
v zeleno-zlatém kimonu splýval s nástěnnou malbou za sebou
jako cvrček mezi květinami. Vypadal mnohem starší než na
svých osmačtyřicet. Nad ustupující dolní čelistí mu vyčnívaly
horní zuby. Jeho tělesné vady byly dědičné. „Kdy už si konečně





22
Laura Joh Rowlandová
vezmete ponaučení? Nebo vám to už ve vašem věku dochází
pomalu?“ Jeho přísný, chraptivý hlas z něho vycházel jako cvr -
kání. Za ty dva roky, co ho Sano neviděl, přibral na váze, jako by
ztloustl přecpáním mocí. Možná vypadá spíš jako tučná larva,
pomyslel si Sano.
Manabe jej stlačil na kolena. Ohřívače na dřevěné uhlí pod
podlahou s tatami propouštěly železnou mříží horko, ale na kost
prochladlého Sana to nezahřálo. Rozzlobený marností svého
tvrdohlavého úsilí i tím, že se mu Ienobu vysmívá a trestá ho,
odsekl: „Kdy už konečně přestanete zapírat, že nesete
odpovědnost za Jošisatovu smrt? Opravdu si myslíte, že vám to bude
procházet donekonečna?“
Ienobu se netrpělivě zašklebil. „Já s tím nemám nic
společného. Dům podpálila ta ženská. Korika.“
„V přiznání před smrtí však vypověděla, že jste ji navedl vy,“
opáčil Sano.
Druhý muž na stupínku, jímž nebyl nikdo jiný než komoří
Janagisawa, se do toho vložil příjemným tónem: „A kdopak to
její doznání před smrtí slyšel?“
„Moje žena,“ odpověděl Sano. Z Janagisawových slov v něm
vzkypěl vztek.
Byli už dvacet let nepřátelé. Od začátku viděl Janagisawa
v Sanovi soupeře v boji o politickou moc a začal ho k smrti
nenávidět. Sanovo nepřátelství naopak pramenilo z Janagisawových
neustálých útoků na něj i na jeho rodinu. Jejich dlouhá nevraživost
se vystupňovala, když Janagisawu napadlo vydávat svého syna
za šógunova. Byl to podvod, který Sano nemohl nechat mlčky
projít, přestože šógun Jošisata, to kukaččí mládě, přijal za své.
Janagisawova moc, vpravdě vláda na Japonskem, kterou by
Jošisatovým následnictvím získal, by znamenala Sanovu zkázu, ale byl
to i hrdelní zločin proti šógunovi, pánu, jemuž byl Sano povinen
sloužit. Bušidó vyžadovalo, aby zjednal nápravu, a to nezávisle na
tom, že je Jošisato mrtev. A nyní Janagisawa spáchal další nečestný
čin navíc, když se spřáhl s Ienobuem, mužem odpovědným jak
za Jošisatovu vraždu, tak za smrt šógunovy dcery.
Sano nedokázal pochopit, co ho k tomu vedlo.





23
VĚJÍŘ S KOSATCI
„Ach tak, vaše žena.“ Janagisawův pohled hlásal přesvědčení,
že manželka svého muže samozřejmě ochotně podpoří jakoukoli
lží.
Sano si zkoumavě prohlížel Janagisawu, kterého už čtyři roky
nespatřil. Komoří byl ve svých jednapadesáti letech příkladem
toho, jak hezký může muž být, i když zestárne. Hedvábný oděv
v šarlatových a bronzových odstínech dodával barvu jeho po -
kožce, dosud pevné nad silnými, pěkně modelovanými kostmi.
Stříbrná vlákna v jeho lesklých černých vlasech jen podtrhovala
jeho mužnou krásu. Ale oči, které se kdysi leskly jako stvořené
z tekuté temnoty, byly nyní suché a horké jako kameny
rozžhavené v ohni. Když ho Sano vedle pána Ienobua uviděl, zmocnil
se ho podivný pocit, jako by se Ienobuovi dařilo vysávat morek
z Janagisawových kostí.
„Proč jste tak rychle uvěřil v jeho nevinu?“ otázal se ho Sano
a namířil prstem na Ienobua. „K Jošisatově vraždě měl ten
nejlepší motiv. Odstranil tím překážku na cestě k tomu, aby se
mohl stát příštím šógunem.“
„To už jste se mi pokusil namluvit před více než čtyřmi lety,“
odvětil Janagisawa unaveně. „Od té doby to vykládáte každému,
kdo je ochotný naslouchat.“
„Smím vám znovu připomenout, že neexistuje jediný důkaz,
že by se na žhářství kromě Koriky podílel ještě někdo jiný?“
ozval se pán Ienobu.
„Jak se asi mohla dostat k rezidenci následníka, založit požár
a odejít, aniž by byla přistižena?“ chtěl vědět Sano. „Rezidence byla
důkladně hlídaná. Navíc je zde nový důkaz, že jí někdo pomáhal.“
Vylíčil, co ví o Manabem a zbylých třech mužích. „Myslím, že to
oni zabili Jošisatovy strážce. Proto Koriku nechytili.“
„Moji muži mají alibi,“ prohlásil Ienobu.
„Vaši muži si poskytují alibi navzájem. Tím neprokážou, že
nebyli v rezidenci následníka, aby zavraždili Jošisata.“
„Nic ale nedokazuje ani to, že tam byli,“ kontroval Ienobu.
„Opakuji, že Manabe a jeho muži zabili Jošisata i jeho stráže,
a požár pak skutečnou příčinu jejich smrti zamaskoval.“
Janagisawa smutně zavrtěl hlavou „S divokými příběhy už





24
Laura Joh Rowlandová
jste přicházel v minulosti, ale to, co tvrdíte teď, jen potvrzuje,
že jste zešílel.“
„Já? To vy jste přece chtěl, aby se Jošisato stal šógunem. A jeho
smrtí jste ztratil šanci na vládu nad Japonskem. Pán Ienobu byl
Jošisatův sok a váš nepřítel, ale spojil jste se ním snad ještě dřív,
než Jošisatův popel stačil vychladnout.“ Sano nechápavě vrtěl
hlavou. „Proč?“
Vyprahlý žár v Janagisawových očích zaplápolal, jako kdyby
pod jeho klidnou fasádou doutnal hněv. „Co bylo, je pryč. Měl
jste to zkusit sám. Usnadnilo by vám to život.“
„Jak jste mohl? Vím, že vám na Jošisatovi záleželo. Viděl
jsem, co to s vámi udělalo, když jste spatřil jeho sežehnuté tělo.“
Janagisawa se zašklebil, jak ho rozlítilo, že se Sano zmiňuje
o takové nicotnosti, jako že truchlil nad smrtí svého syna. Pán
Ienobu je spokojeně pozoroval. „Nebylo to jen proto, že jste
ztratil svého politického pěšce. Vy jste ho miloval.“ Sano, který
sám byl otcem, poznal otcovskou lásku, když ji viděl. A s
Janagisawou už soupeřil tak dlouho, že jejich schopnost číst v tom
druhém byla bezmála mystická. „Jošisatova smrt vás pořádně
zdrtila. Jak jste ho mohl zradit paktováním s jeho nepřítelem?“
„Ano, byli jsme s pánem Ienobuem nepřátelé,“ přiznal
Janagisawa, „ale rozhodli jsme se, že pro nás oba bude nejlepší
spojenectví.“
„Chcete říct, že jste se rozhodl připřáhnout svoji káru
k šógunovu novému nástupci.“
„Kdybyste s pánem Ienobuem spolupracoval, místo abyste šel
hlavou proti kamenné zdi,“ oznámil mu Janagisawa, „byl byste na
tom líp. A právě tak i vaše rodina.“
Rodina byla také tím jediným důvodem, proč Sano litoval, že
se staví proti Ienobuovi. Dost kvůli tomu trpěla.
„Opravdu byste měl přijmout nabídku, kterou jsem vám
učinil,“ vmísil se pán Ienobu.
Už několikrát nabídl Sanovi slušné postavení výměnou za
ukončení snahy usvědčit ho z Jošisatovy vraždy, a vyřadit jej tak
z linie nástupnictví. Sano však pokaždé bez váhání odmítl. S Reiko
se ovšem kvůli tomu hádali.





25
VĚJÍŘ S KOSATCI
Rozezleně na Janagisawu vyjel: „Cožpak vy nechcete pomstít
Jošisatovu smrt? Proč mi odmítáte pomoci pohnat jeho vraha
před soud? Nedlužíte to jen Jošisatovi, ale i šógunovi. Takto se
přece samuraj nechová!“
„Falešnými obviněními proti pánu Ienobuovi mě na svou
stranu nedostanete.“ Nepřátelství v Janagisawových očích
mluvilo o dvou desetiletích zlé krve mezi nimi. Možná že právě
pro to dlouhé nepřátelství Janagisawa věřil v Ienobuovu nevi -
nu, a nikoli Sanovým slovům, ale Sano vycítil, že s ním je něco
v nepořádku.
„Co je to s vámi?“ zeptal se udiveně, ale upřímně.
Pán Ienobu zvedl ruku. „Sano-sane, nevyužil jste poslední
příležitosti k tomu, abyste s tím svým směšným vyšetřováním
přestal. Jednou provždy vám to zakazuji.“
„Jak toho chcete docílit?“ Sano se opovržlivě zasmál.
„Vyženete mě? Zbavíte mě i funkce obyčejného strážníka? Kdybyste
mohl, tak už byste to dávno udělal. To, že jsem stále ještě zde,
ovšem znamená, že šógun pro mě buďto má jistou slabost,
nebo si není jistý, zda o vás náhodou neříkám pravdu. Můžete
mě zdegradovat třeba na uklízeče latrín, ale já přesto dokážu,
že jste se provinil vraždou a zradou.“
Pán Ienobu se zakřenil, rty se mu stáhly dozadu a obnažily
vyčnívající zuby. „Věci se změnily. Byl jsem jmenován
šógunovým zástupcem. Dokud se Jeho Excelence nezotaví ze spalniček,
mám moc učinit, cokoli budu chtít.“
Sano byl příliš ohromen, aby dokázal skrýt své zděšení.
„Jmenován kým?“
Janagisawa se usmál, a připojil se tak k Ienobuově triumfu.
„Radou starších.“ Čtyři staří muži rady představovali vládnoucí
orgán Japonska, byli šógunovými hlavními poradci. „Rozhodli,
že se mám dočasně ujmout vlády.“
„Kdy k tomu došlo?“
„Dnes.“
Čím hůř se Sano cítil, tím déle mu trvalo, než tuto zprávu
vstřebal. Nevědomky se dopustil hrozné chyby tím, že šel po
Manabem a jeho nohsledech, když bylo tolik v sázce. Hluboko





26
Laura Joh Rowlandová
v břiše jako by se mu otevřela děsivá ledová jáma. Déle než čtyři
roky na sebe přivolával neštěstí a teď tedy dopadlo na jeho hlavu.
Pán Ienobu už otevíral ústa, aby pronesl slova, která ze Sana
učiní rónina – samuraje bez pána – a připraví jej o živobytí i místo
ve společnosti. Skončí na ulici, jeho rodina bude hladovět a Sano
navždy pozbude šance pohnat pána Ienobua před spravedlnost.
Janagisawa se podivně uculoval. V tom úsměvu se radost mísila
s bolestí. Než ale mohl Ienobu promluvit a Sano protestovat,
vřítil se do místnosti Manabe.
„Odpusťte, můj pane. V paláci se stalo něco hrozného.
Pobodali šóguna!“





27
VĚJÍŘ S KOSATCI
Po té zvěsti, které Sano ani nemohl uvěřit, následovalo zděšené
ticho. V paláci vládla nejpřísnější bezpečnostní opatření v celém
Japonsku. Jak mohl někdo bodnout šóguna? Sanův šok se změnil
v hrůzu, a to nejen proto, že se jeho pán, důvod samurajovy
existence, stal objektem útoku. Pokud je šógun mrtev, stane se
pán Ienobu novým diktátorem. Sano by tak nejen ztratil své
místo v režimu i samurajské postavení, ale ještě k tomu by ho
pán Ienobu stejně jako celou jeho rodinu odsoudil k smrti dřív,
než by skončily pohřební obřady za starého šóguna.
Ienobu otevřel ústa. Nadšení v něm očividně stoupalo jako
plynové bubliny ke hladině jezírka se stojatou vodou, když viděl,
že vládu nad Japonskem má na dosah.
Janagisawa vyhlížel jako zasažený střelou. Jeho pohledný ob -
ličej zesinal, jak z něj odtekla všechna krev. Sano úžasem nakrčil
čelo. Janagisawa přes čtyři roky Ienobua podporoval. Měl by
tedy být touto zprávou nanejvýš vzrušen. Jenomže zjevně nebyl.
Dokonce se zdálo, že ho Ienobuova náhlá šance na vzestup
k moci, který by současně znamenal i Sanův definitivní pád, nijak
netěší. Jeho oči jako by hleděly do vlastního nitra.
3





28
Laura Joh Rowlandová
„Je můj strýc...?“ Hlas pána Ienobua se táhl doztracena,
nedokázal svůj dotaz dopovědět. Držel poslední slovo v ústech
jako dítě, vychutnávající si kus cukroví.
„Mrtev?“ dokončil za něho Manabe. „Ne, není. Ale je vážně
zraněn.“
Sana zaplavila mohutná vlna úlevy.
„Jak k tomu došlo?“ Janagisawa promluvil divným, bezvý -
razným tónem.
Manabe zavrtěl hlavou.
„Bude lepší, když se vydáme do paláce, abychom to zjistili,“
prohlásil pán Ienobu. Vycupital ze dveří rychleji, než ho Sano
kdy viděl se pohybovat.
Janagisawa spěchal za ním a Sano se také přidal. Manabe se
držel v Sanově blízkosti pro případ, že by se zajatec rozhodl
zmizet. Večerním tichem se ozvěnou nesly výkřiky vojáků, kteří
mezi sebou šířili po hradě novinku. Hrbáč Ienobu pospíchal
v chumelenici špatně osvětlenými průchody stoupajícími nahoru
do kopce. Palácový komplex byl osvětlen, jako by se tu konala
nějaká slavnost. Okolo hrázděné budovy s taškovou střechou
stáli v rozestupech vojáci. Jejich lucerny a louče vrhaly nažloutlé
světlo na zasněženou trávu, keře a cestičky. Jejich mlčení bylo
tajuplné a rozčilení přímo hmatatelné.
„Pusťte nás dovnitř,“ zavelel Janagisawa.
S pánem Ienobuem, Sanem a Manabem pak spěšně zamířil
do paláce. Procházeli bludištěm chodeb, kde pobíhaly skupinky
vyděšených sloužících a vojáků. Strážní je vpustili do soukromých
šógunových komnat. Až do chodby, kterou se Sano a ostatní tři
muži ubírali, se neslo bědování. Papírovými stěnami šógunovy
ložnice prosvítalo světlo. Uvnitř se jako ve stínovém divadle za
laťkovím pohybovali lidé. Posuvné dveře byly otevřené a linulo se
z nich sténání. Pán Ienobu a Janagisawa se v nich, ve snaze vejít
co nejrychleji dovnitř, navzájem srazili. Když Sano překročil práh,
zasáhl ho puch průjmu a sladkoslaný, železitý závan krve. Šógun
ležel nahý na břiše na matraci a mezi žebry měl dvě hluboké,
rozeklané krvácející řezné rány, dvě další pak po stranách páteře.
Bílé prostěradlo pod ním a přikrývka u jeho nohou byly nasáklé





29
VĚJÍŘ S KOS)TCI
krví a umazané od výkalů, jak si mimovolně vyprázdnil střeva.
Hlavní palácový lékař, starší muž v dlouhém tmavomodrém plášti,
znaku své profese, se skláněl nad skříňkou s léky. Dva sluhové
se pokoušeli odstranit znečištěné prostěradlo. Když se je snažili
zpod šóguna vytáhnout a nadzvedli ho, vykřikl.
„Přestaňte! To bolí!“
Sana, znepokojeného jeho zraněními, udivilo, jak šógun za
poslední čtyři roky, kdy ho neviděl, zestárl. Vlasy měl šedivé
a tělo pohublé. Pán Ienobu ze všech sil skrýval svoje
zklamání – jistě doufal, že šógun už bude mrtev. Janagisawa naprázdno
polykal při pohledu na svého pána, jehož milencem v mládí
býval a jehož ochrana ho pozvedla z nízko postaveného vazala
do výšin polické moci.
Další důležitou osobou v místnosti byl kapitán Hosono
z noční palácové stráže, asi čtyřicetiletý samuraj. Stál v rohu
a jeho obvykle příjemný výraz byl poznamenán hrůzou,
protože k útoku došlo za jeho služby.
„Nedovolíte-li sloužícím, aby vám upravili lůžko, budeme vás
muset přemístit do jiného pokoje,“ promluvil k šógunovi lékař.
„Ne! To bych nevydržel! Dejte mně víc opia!“ dožadoval se
šógun.
„Už jsem vám dal nejvyšší možnou dávku,“ namítl lékař.
Šógun vyjekl, když zpod něj sloužící konečně vytáhli
prostěradlo a pokryli potřísněnou matraci čistým plátnem. Jeden sluha
odnesl špinavé lůžkoviny, druhý šóguna omýval. Lékař nanesl
na jeho rány štiplavý bylinný roztok. Šógun sténal a jeho křehké
tělo se napjalo bolestí. Spalničková vyrážka byla na bledé kůži
jasně červená. Pán Ienobu a Janagisawa, ve strachu z nákazy,
zůstali stát u dveří vedle Sana.
„Jak se cítíte, strýče?“ otázal se Ienobu s přehnaným zájmem.
„Copak to nevidíš? Nebo jsi stejně slepý jako ošklivý?“ Šógun
býval kdysi mírný, ostýchavý muž, který se bál mluvit otevřeně,
aby neurazil. To, že se choval hrubě, ale nebylo jen bolestí. Před
několika lety obrátil list. Změnil se. „Au, působíte mi bolest!“
„Počínám si tak jemně, jak je to jenom možné,“ hájil se lékař.
„Musím vám rány vyčistit.“





30
Laura Joh Rowlandová
„Hanba vám, hanba celé lékařské profesi! Jste pouhá banda
šarlatánů!“
„Jak se to stalo?“ obrátil se pán Ienobu na kapitána Hosona.
„Jeho Excelence ležela na lůžku. Někdo se vplížil dovnitř
a zaútočil na něj.“
„Kdo to byl, Vaše Excelence?“ vypravil ze sebe Janagisawa
sevřeným hlasem, jako by dělal, co mohl, aby se nepozvracel.
„Neviděl jsem ho. Spal jsem,“ zasténal šógun. Když se
medikus pustil do čištění další rány, zavřískl: „Dávejte pozor!“
Sano se v duchu přestal zabývat Jošisatovou vraždou a zaměřil
pozornost na tenhle útok. Měl pocit, jako by tlačil káru a snažil
se s ní vyjet z hlubokých kolejí, ve kterých kodrcala déle než
čtyři roky.
„Kde byli tělesní strážci Jeho Excelence?“ chtěl vědět pán
Ienobu.
„Poslal je pryč,“ vysvětlil kapitán Hosono. „Měl u sebe
konkubínu.“
Sano slýchal, že šógun už se na mnoho nezmůže, a cokoli
rušivého, jako třeba lidé přede dveřmi, způsobí naprostou
neschopnost styku. „Kde je ta konkubína?“
Kapitán Hosono vzhlédl, užaslý, co tady Sano dělá, když má
přístup ke dvoru zapovězen. „Tady.“ Otevřel dřevěné
posuvné dveře mezi ložnicí a vedlejším pokojem, šógunovou
pracovnou.
Do ložnice doslova spadl malý chlapec, který klečel na tatami
s uchem přitisknutým na dveře, a chvatně zase vyskočil na nohy.
Mohlo mu být tak devět. Šógun dával přednost sexu se stejným
pohlavím, zejména pak s malými nebo dospívajícími chlapci. Jen
zřídkakdy spával se ženami. To byl také jeden z důvodů, proč
Sano nevěřil, že zplodil Jošisata. Měl své pochybnosti dokonce
i o tom, že Curuhime, již rovněž zavraždili, byla skutečně
šógunova dcera.
„Tys nás poslouchal, co?“ udeřil kapitán Hosono na hošíka.
Ten ostýchavě přikývl. Bílá pokrývka, ve které byl zabalený,
mu sklouzla a odhalila nahá hubená ramínka. Rychle se zahalil
a uhladil si rozcuchané vlasy. Měl tvářičku jako dívka, jemnou,





31
VĚJÍŘ S KOSATCI
hezkou a nevinnou.
Sanovi ho bylo líto. Byl šógunovou sexuální hračkou, sdílel s ním
lože, riskoval, že se nakazí spalničkami, a byl přítomen
vražednému útoku. Sano k němu přistoupil a otázal se: „Jak se jmenuješ?“
„Dengoro,“ odpověděl hoch jasným příjemným hlasem.
„Můžeš mi, Dengoro, povědět, kdo pobodal Jeho Excelenci?“
Chlapec zavrtěl hlavou a povzbuzen Sanovým přátelským
přístupem vysvětlil: „Spal jsem. Probudil jsem se, až když Jeho
Excelence začala křičet. Někdo vyběhl z pokoje.“
„Dokázal bys toho člověka popsat?“
„Ne. Byla tam tma, takže jsem toho moc neviděl.“
Lékař se připravoval na šití šógunových ran dlouhou jehlou.
Sano chlapce propustil. Šógun těžce oddychoval a celý se třásl.
Janagisawa a pán Ienobu ho pozorovali se svraštělým čelem.
Sano oslovil kapitána Hosona: „Kdo byl první na místě činu?“
„Osobní sluha Jeho Excelence. Zavolal tělesné strážce.“ Další
Sanovu otázku Hosono vytušil. „Ani on ale nikoho neviděl.
Útočník už byl pryč.“
Sano se vyptával dál, přestože teď už byl jen obyčejným
strážníkem městské hlídky a tohle nebyl jeho případ, který by
měl řešit. „Byly nalezeny nějaké stopy?“
„Věc, kterou byl ten útok spáchán.“ Kapitán Hosono
vykročil ke stolu u lůžka, zvedl dlouhý úzký předmět ovinutý bílým
plátnem a podal ho Sanovi. „Leželo to na zemi u lože. Napadlo
mě, že bude lepší, když to do něčeho zabalím.“
Sano rozbalil plátno a spatřil veliký složený vějíř. Žebra byla
nahoře opatřena dlouhými hroty a zeleným hedvábným
střapcem na spletené zelené šňůrce dole. Špičky byly rudé od krve.
Sano vějíř rozložil a objevil se tlustý rýžový papír s
namalovanými modrými kosatci na stoncích se zelenými listy. Kosatce
značily smělost, odvahu a sílu. Možná sloužily pachateli jako
talisman.
„Jak mohlo toto být způsobeno vějířem?“ Ienobu
pochybovačně ukázal křivým prstem na šógunova záda. Lékař provlékl
ouškem jehly dlouhou žíni z koňského ocasu.
Sano měl pocit, že vějíř je neobvykle těžký. „Žebra jsou





32
Laura Joh Rowlandová
kovová a na koncích zaostřená.“ Nebyl to běžný vějíř, jaký se
v létě užívá k ochlazení. Byla to zbraň určená k sebeobraně, jakou
často nosili obchodníci, rolníci nebo ženy. Nosit meč zákony
povolovaly jen samurajům.
Lékař se chystal vpíchnout do okraje rány mezi šógunovými
žebry otupující lektvar. Když vbodl jehlu, šógun zasténal, ale
jen tiše: opium už začínalo působit.
„Pojď sem, synovče.“ Šógun natáhl chvějící se ruku k pánu
Ienobuovi. Ienobu váhal, zdráhal se přiblížit k šógunovi ve strachu
z nákazy, ale neodvážil se odmítnout, aby se šógun nerozzlobil
a nezbavil ho nástupnictví. Jakmile poklekl u lůžka, sevřel mu
šógun pevně ruku a přivřel oči. Lékař začal šít. Ienobu se odvrátil,
aby neviděl, jak jehla proniká do masa a zase z něj vychází ven.
Sano přemýšlel o šógunovi, který tu sténal a pofňukával. Bušidó
sice nařizovalo, že samuraj je povinen chovat ke svému pánovi
jen úctu a zachovávat mu věrnost, ale Sano občas šóguna za jeho
sobectví, nespravedlnost a krutost nenáviděl. Nyní byl ale jeho
pán, kterému dvacet let sloužil, pouhým trpícím starým mužem.
A Sano měl na pachatele stejnou zlost jako u každé jiné nevinné
oběti zločinu. V duchu si přál útok na svého pána pomstít.
Lékař udělal uzlík na poslední žíni, odřízl ji, potřel sešité rány
léčivým balzámem a přikryl šóguna čistou pokrývkou.
„Mohu si s vámi promluvit?“ oslovil jej pak Janagisawa a odtáhl
lékaře na chodbu.
Pán Ienobu se chystal vyjít za nimi, ale šógun mu sevřel dlaň.
„Zůstaň se mnou, synovče.“
Ienobu vrhl na Janagisawu varovný pohled. Sano si uvědomil,
že mezi jeho dvěma nepřáteli se v okamžiku, kdy se dozvěděli
o útoku na šóguna, něco změnilo. Politická herní deska se
proměnila a hráči zaujímali nová postavení. Krize vytvořila několik
nových příležitostí i nový problém, a to se týkalo i Sana.
Pak si šógun konečně všiml Sanovy přítomnosti. Zornice už
měl rozšířené opiem a omámeně se usmál, jako by zapomněl, že
Sana vykázal ode dvora, a nyní vítal milého, dlouho ztraceného
přítele. „Vy zůstaňte také, Sano-sane.“





33
VĚJÍŘ S KOSATCI
Na chodbě se Janagisawa tiše otázal lékaře: „Jak to vidíte?“
„Jeho Excelence může mít vnitřní krvácení. Rány se mohou za -
nítit. Je tady také nebezpečí trvalého poškození vnitřních orgánů...“
„Nevykládejte mi, co všechno by se mohlo stát!“ Úzkost
vyhnala Janagisawův hlas do výšky, přestože se snažil ovládat.
Nepřál si, aby ho Sano uslyšel, protože by poznal, jak nesmírně
si přeje, aby šógun žil, a začal by přemýšlet o důvodu. Ani Ienobu
se nesmí nikdy dozvědět, jak strašlivě se bojí. „Povězte mi, jestli
to přežije.“
Lékař váhal. Bylo zřejmé, že se zdráhá připustit nejhorší
možnost, aby to šógunovi nepřineslo smůlu, ale přitom nechce
dávat falešné sliby. „To, že je naživu, je dobrým znamením, ale
jeho stav je velmi vážný,“ pronesl nakonec.
Janagisawovi zatrnulo u srdce hrůzou. Kdyby šógun zemřel,
znamenalo by to konec jeho spojenectví s pánem Ienobuem,
konec jeho ambicí, že bude někdy vládnout Japonsku, konec
jeho života. Ale to ještě nebylo to nejhorší. Šógunova smrt by
rovněž znamenala konec Janagisawových nadějí na záchranu
jediné osoby na světě, kterou miloval.
4





34
Laura Joh Rowlandová
„Promiňte, že vás teď opustím,“ omluvil se lékař, „ale musím
se vrátit k pacientovi.“
Janagisawa osaměl na chodbě a hlavou mu táhly vzpomínky
na ohromení, které zažil den po Jošisatově pohřbu, když vyslechl
tu neuvěřitelnou zvěst. Stál tehdy před palácem a ve vzduchu se
ještě vznášel dým a zápach spáleného masa, když pán Ienobu
pronesl slova, která převrátila jeho svět vzhůru nohama.
„Jošisato žije. Při tom požáru nezahynul.“
Zprvu mu Janagisawa neuvěřil. Pak mu to ale Ienobu vysvětlil.
Ujistil prý Koriku, že když ten večer založí požár, tak se jí nic
nestane. Zařídil, aby strážní nebyli na svých místech. Korika se
tedy vydala k rezidenci následníka, ale ještě před ní tam dorazilo
pět Ienobuových mužů. Zabili Jošisatovy osobní stráže, Jošisata
spoutali a omámili. Korika podpálila dům a utekla. Ale ještě než
to všechno lehlo popelem, zatáhli Ienobuovi muži mrtvé
strážce dovnitř. Pak zabili jednoho ze svých druhů a jeho mrtvolu
zanechali v Jošisatově pokoji. Živého Jošisata vynesli z hradu
v truhle.
„Proč jste ale Jošisata zachránil?“ chtěl vědět Janagisawa. Živý
Jošisato by přece byl první šógunovou volbou.
„Mám nepřátele, kteří si nepřejí, abych se stal příštím
šógunem,“ vyložil Ienobu. „Potřebuji vás, abyste mi pomohl je
zneškodnit. Až se stanu šógunem, Jošisata vám vrátím.“
Poté mu pán Ienobu ukázal dopis, psaný Jošisatovou vlastní
rukou. To vyvrátilo veškeré Janagisawovy pochybnosti. Už věděl,
že mu Ienobu říká pravdu.
„Kde je?“ naléhal.
A dozvěděl se, že Jošisata drží na jistém tajném, přísně
střeženém místě. „Zmiňte se někde o tomto našem rozhovoru a už
ho nikdy neuvidíte,“ pohrozil mu Ienobu.
„Zabiju vás!“
„Pokud se mi něco stane, nebo mě odmítnete podporovat
jako budoucího šóguna, zemře Jošisato doopravdy.“
Janagisawa dobře věděl, že to Ienobu myslí vážně a že mu
tudíž nezbývá nic jiného než na jeho podmínky přistoupit. Byl si
jistý, že jinak by Ienobu Jošisata skutečně zavraždil. Janagisawa





35
VĚJÍŘ S KOSATCI
neměl jinou možnost než svého syna najít dřív, než současný
šógun zemře a Ienobu už pak Jošisata nebude potřebovat jako
rukojmí. Aby mohl společně s Jošisatem vládnout Japonsku,
musí Ienobua zničit dřív, než se šógunův synovec stane novým
šógunem. Pátral po Jošisatovi už přes čtyři roky. Jeho špehové
tajně pročesávali Japonsko, zatímco Janagisawa se choval jako
ostražitý spojenec. Několik Ienobuových nepřátel ve vládě vy -
hnal do exilu na vzdálené ostrovy, jiné degradoval nebo poslal
sloužit do vzdálených provincií. To v dalších Ienobuových
nepřátelích vzbudilo strach, takže už se o nic nepokoušeli. Přestože
si Janagisawa přál spojit síly se Sanem, aby společně dokázali,
že Ienobu je zrádce a zločinec, předstíral, že věří v jeho nevinu.
Na této ponižující komedii závisel život jeho syna.
Veškerá snaha o Jošisatovo nalezení však končila ve slepé
uličce, a kdyby šógun mezitím zemřel, stal by se diktátorem Ienobu.
A pak by Jošisata – a Janagisawu s ním – odsoudil k smrti.
Janagisawy se zmocnila panika, jako by do něj bušila horda
řvoucích šílenců. Jak by mohl Jošisata zachránit? Možná mu
zbývají už jen dny, hodiny nebo jen okamžiky, aby stihl uspět.
Instinkty, které mu během tří desetiletí v politice velice dobře
sloužily, mu poradily první část strategie v naléhavé situaci: musí
udržet šóguna naživu a Sana pod kontrolou a současně bránit
Ienobuovi v získávání dalších výhod.
Sano klečel po levé straně lože. Šógun spočíval na boku a hleděl
na Ienobua, klečícího po jeho pravici. V nohou lůžka klečel
lékař, kapitán Hosono o kus dál u stěny. Čpělo to tu krví a výkaly.
Sloužící rozdmýchávali vějíři ohřívadla na dřevěné uhlí,
zapuštěná v podlaze, aby bylo šógunovi teplo. Sano si přál, aby mohl
otevřít dveře dokořán a nechat dovnitř proudit chladný,
osvěžující vzduch. Mohl by mu vymést šok a zmatek z hlavy, aby mu to
začalo jasně myslet.
Šógun se čas od času roztřásl, zklidnil se a znovu jím začala
lomcovat zimnice. Nepřestával přitom svírat ruku pána
Ienobua. Ienobu nasadil patřičný starostlivý výraz, ale Sano mohl
téměř vidět, jak se mu ze srdce rozlévá zlo jako černý inkoust,





36
Laura Joh Rowlandová
protéká žilami v jeho paži a vlévá se do šóguna. Sano měl chuť
je popadnout a odtrhnout jejich ruce od sebe.
Janagisawa se vrátil se dvěma strážnými. Poklekl vedle lékaře
a zkoumavě hleděl na šóguna. „Proč se tak třese?“
„Je v šoku,“ vysvětlil medikus.
„Tak s tím něco udělejte.“ Janagisawův zájem se na rozdíl od
Ienobuova zdál nepředstíraný.
„Podal jsem mu lék. Víc pro něj v této chvíli udělat nemohu.“
„Postaral jsem se zatím, aby byl ve větším bezpečí,“ prohlásil
Janagisawa. „Vybral jsem mu dva strážce, kteří budou po celou
dobu s ním.“ Ukázal na muže, které přivedl – věrné, důvěryhod -
né, kteří Tokugawům sloužili už léta. „Nikdo nemá povoleno
být s Jeho Excelencí o samotě.“
Přestože Sano dobře věděl, že Janagisawa je zkušený herec,
nemohl se zbavit silného pocitu, že si opravdu nepřeje, aby
šógunovi kdokoli ublížil. Když na něho pán Ienobu upřel tázavý
pohled, zareagoval Janagisawa nicneříkajícím výrazem. Ten výraz
Sano dobře znal: dokázal zamaskovat veškeré zlé úmysly. Proč
si Janagisawa s Ienobuem tak náhle přestali rozumět?
Pán Ienobu, jako by se v té chvíli ulekl, že neprojevuje
dostatečnou starost o šóguna, rychle vyhrkl: „Mohu pro vás něco
udělat, strýče?“
„... ano.“ Šógunův hlas byl slabý, ospalý, ale podbarvený
hněvem. „Chci vědět, kdo mi to provedl.“
Pro Sana to byl pokyn, že se mu naskýtá jasná příležitost,
zářivá jako křišťál s mnoha fazetami. „Já to zjistím, Vaše
Excelence.“
Šógun se začal otáčet k Sanovi. Ienobu vyvalil oči
znepokojením a sevřel pevněji šógunovu ruku. „Ne, strýče! Nechte to
na mně.“
Sano chápal, proč si Ienobu nepřeje, aby pátral po původci
útoku na šóguna: dostal by tak novou šanci způsobit Ienobuův
pád.
„Nechte nás na chvíli o samotě,“ obrátil se Janagisawa k lékaři,
kapitánu Hosonovi, strážcům a služebnictvu. Bylo zřejmé, že
nechce, aby roznášeli po městě to, co se chystá pronést.





37
VĚJÍŘ S KOSATCI
Šóguna se zmocnil další záchvat třesu, ale po chvíli zase ustal.
Omámený opiem zamžoural přivřenýma očima na Ienobua, pak
na Sana.
„Pán Ienobu by neměl vést vyšetřování,“ pravil Sano.
Ienobu začal protestovat. Janagisawa se naklonil kupředu
a oheň v jeho očích vzplál silněji. Ani tento pohled nebyl Sanovi
neznámý: Janagisawa v duchu rozebíral situaci ve snaze najít
v ní pro sebe nějakou výhodu. Šógun však Ienobua přerušil
a stručně se Sana otázal: „Proč ne?“
Sano ale nemohl odpovědět: Protože si myslím, že vraha najal on.
Už zjistil, jak nebezpečné je obvinit šógunova nástupce z vraždy
a zrady. Pokud Ienobua obviní znovu a šógun mu zase neuvěří,
výsledkem bude místo další ztráty vlivu ztráta života.
„Protože nemá s vyšetřováním zločinů žádné zkušenosti,“ odvětil
tedy.
„Zatímco vy už odhalujete zločince dvacet let.“ Přestože
šógunův pohrdavý tón snižoval Sanovu zkušenost, současně ji
i vyzvedával. „To je pravda,“ zamumlal potom ještě.
Ienobu ovšem spěšně namítl: „Ale strýče, vždyť jste
Sano-sanovi zakázal přístup ke dvoru.“
„Jeho Excelence může zákaz zase zrušit,“ opáčil Sano
a promluvil přímo k šógunovi. „Je vaším právem dát pokus
o vaši vraždu vyšetřit mužem, kterému jste jako vyšetřovateli
vždy důvěřoval.“
Šógun se natočil k Sanovi. Ienobu svíral jeho ruku tak pevně,
až mu jeho vlastní klouby zbělely. „Strýče, jmenoval jste mě přece
svým zástupcem, abych v době vaší nemoci vše vykonával za
vás.“
„Vaše Excelence může zrušit i to jmenování,“ nedal se Sano.
Šógun znepokojeně svraštil čelo rudé od vyrážk


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist