načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Věčné mládí - Alix Girod de l'Ain

Kniha: Věčné mládí
Autor:

Je věčné mládí opravdu to po čem toužíme? Mládí je jako virus, který napadá současnou společnost. Být mladý se vyžaduje v profesi i v soukromém životě. Když hrdinka Alice zjistí, ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  211
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
15%
naše sleva
7
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-08-24
Počet stran: 261
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: Ain
přeložila Dana Melanová
Doporučená novinka pro týden: 2016-35
ISBN: 9788026706823
EAN: 9788026706823
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Je věčné mládí opravdu to po čem toužíme? Mládí je jako virus, který napadá současnou společnost. Být mladý se vyžaduje v profesi i v soukromém životě. Když hrdinka Alice zjistí, že ona a její manžel začínají vypadat jako „přátelé rodičů“ za jejího dětství, vyděsí se a okamžitě nastolí omlazovací kúru. Předepíše sobě i manželovi posilovnu, dietu, psychologický koučing, změnu šatníku, změnu slovníku… Zkrátka se musí radikálně omladit. Zakrátko si všichni všimnou, jak se dvojice změnila, ale je tato honba za věčným mládím, vyvolávající řadu humorných situací, opravdu to, oč by měl člověk usilovat? Alix Girod de l’Ain se narodila 3. července 1965 v Boulogne Billancourt ve Francii. Pracuje jako novinářka v časopise Elle a v rádiích France Inter a Europe 1, a píše také scénáře. Provdala se za Laurenta Laffonta, syna zakladatele jednoho z největších francouzských nakladatelství Roberta Laffonta. V roce 2003 vydala svůj první román Z druhé strany postele (De l’autre côté du lit), který ji proslavil a podle nějž byl natočen i film se Sophie Marceau a Danym Boonem v hlavních rolích (u nás se promítal pod názvem Domácnost naruby).

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Věčné mládí" mají také často zájem o tyto tituly:
Jáchymovští démoni -- Letopisy královské komory Jáchymovští démoni
Vondruška, Vlastimil
Cena: 223 Kč
Žena s červeným zápisníkem Žena s červeným zápisníkem
Laurain, Antoine
Cena: 228 Kč
Kdo jinému jámu kopá...sám do manželství padá Kdo jinému jámu kopá...sám do manželství padá
Jakoubková, Alena
Cena: 199 Kč
Vánoce po francouzsku Vánoce po francouzsku
Valpy, Fiona
Cena: 225 Kč
Vůně života Vůně života
Keleová-Vasilková, Táňa
Cena: 204 Kč
Při návalech aspoň není zima Při návalech aspoň není zima
Heldt, Dora
Cena: 248 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
1
Alice Mignan-Bertinová byla pon ěkud zvláštní.
Přestože s manželem už dvacet let sdílela koupelnu, pořád
ho ještě snášela. A co hůř, ještě do něj byla
zamilovaná. Ach ano, samozřejmě ne jako na začátku, když se
vám svírá žaludek, sotva zazvoní telefon, kdy máte
dojem, že se klidně obejdete bez pití a beze spánku, ale
nepřežijete, když se toho chlapa okamžitě nedotknete.
Je to už dávno, kdy o jednom silvestru spolkla – ano,
doslova – vizitku, kterou jakási neznámá ženská
strčila Nicolasovi do kapsy. Kdykoli však zaslechla, že
strká klíče do zámku – Alice patřila k ženám,
které jsou schopné poznat jen podle zvuku otevíraných
dveří, kdo se vrací domů, jestli děti nebo manžel –,
pokaždé zažila kratičký pocit radosti. Ano, bylo to
mnohem víc než obyčejná úleva, že se skútr vrátil
neporušený do přístavu a že se ještě dnes večer
nestane manželkou tetraplegika. Kdykoli ji Nicolas dráždil
(ta jeho pomalost! ta ospalost o víkendech!) a byla na
něj nepříjemná – Alice byla neuvěřitelně zdatná, ale
k jejím nadpřirozeným schopnostem rozhodně
nepatřilo, že bude vždycky jenom vlídná a laskavá –,
představovala si, co by dělala, kdyby ji opustil. A bylo to,
jako by se před ní otevřela propast. Ješitnost nebo





10
strach ze samoty s tím nem ěly nic společného, ten
pocit seděl někde v oblasti solaru plexu, jako by život
bez něj znamenal pád do nějaké díry.
Tady je důkaz: když trpěla nespavostí, unášely ji
vidiny jako určitě spoustu jiných lidí na pohřeb těch
nejbližších. Alice sice často ve snu přihlížela
vlastnímu pohřbu, ale kdykoli si představila, jak pochovávají
jejího manžela, vždycky se v myšlenkách zhroutila už
při pohledu na rakev.
Tyhle funebrální obrazy, vidina pádu do propasti
nebo ochrnutí, to není nic veselého, že? P řesto byla
Alice pravým opakem mrzoutské ženy. Veselost a vtip
byly její silná stránka, její charakteristika a
dokonce i její chléb vezdejší; už celá léta psala jako
spoluautorka slavné humoristické skeče v depresivním
a nevrlém rádiu, ale to si nikdo neuvědomoval, protože
panuje obecně rozšířené mínění, že kousaví komici
jsou v soukromí nesmělí a milí. Což je často názor
zcela mylný. Třeba její mladý šéf Guillaume Ballin
byl stejně sprostý a nevymáchaný jako jeho rozhlasové
vtělení Raoul Ringard.
Alice potřebovala patrně kvůli rovnováze
pochmurné prostředí, aby mohla perlit vtipem. Doma byly
stěny její pracovničky vytapetované drahými zesnulými,
a když jí chyběla inspirace, linuly se z její MP3 hlasy
Léa Ferréa a Barbary. Po zbytek času však hýřila
veselostí a optimismem, často a ráda se smála,
pohotově reagovala na idiotské kecy a uvědomovala si, jaké
má štěstí, že má tak dobrou povahu, byť netušila,
jestli vděčí genetické výbavě nebo pouze náhodě za
své sklony vidět sklenici vždy do poloviny plnou. Za tu





11
trvalou zamilovanost do manžela mohla patrn ě také
její povaha. Právě proto ji vyvedlo z míry – a sama
nad tím žasla –, co cítila při pohledu na Nicolasovu
fotografi i, která jí přistála v mailové schránce toho
pondělního rána. Sotva stačila přečíst vzkaz od své
nejlepší přítelkyně Claire: 45 let! Díky, žes mi v tom
tragickém dni poskytla podporu!, a už se na obrazovce
otevíral snímek, obrovský, ostrý, bůhvíkolik pixelů.
Ano, opravdu se dívala na svého manžela a na sebe.
On měl na tváři nepřirozený úsměv jako vždycky
před objektivem, ona se tvářila lehce triumfálně jako
pokaždé, když stála vedle něj. Ano, byli to oni, ale ta
fotka byla příšerná.
Chvilku si Alice říkala, proč to tak je. Nejdřív ji
napadlo, že ji jen dráždí ten styl old school,
nemoderní účesy a výrazy správné rodinky, něco jako saláty
z osmdesátých let s bílou šunkou nakrájenou na
kostičky a s pěkně pravidelnými kousky ementálu. Ale
ne, šlo o něco jiného, cosi jí to připomínalo... Jakmile
jí to došlo, spadlo jí srdce do kalhot: podobali se
přátelům rodičů.
Přátelé rodičů... Tenhle rozplizlý, vágní a nedefi -
novatelný živočišný druh patřící do minulosti, když
pěkně učesaná a v domácím úboru cupitala k
nakadeřeným dámám a pánům v manšestrácích, kteří
zatahovali břicho, v den, kdy měli rodičové návštěvu. Vůně
pudru a vody po holení Old Spice, „ta nám ale
vyrostla“, a pak trochu odpudivý polibek na tvář a šup do
postele. Příjemní lidé neurčitého věku, kteří mluvili
příliš nahlas, smáli se příliš nahlas a podobali se
jeden druhému.





12
Opravdu vyrostli. Kdo je ten pár na fotce, ti dob ře
oblečení dospělí, dobře živení, trochu svraštělí, ne
snad oškliví, ale v rysech jakoby hotoví lidé? Alice si
vždycky myslela, že člověk musí dospět do určitého
věku, aby měl tvář, jakou si ostatní navždy
zapamatují. Nikdo si nevzpomene na hodně mladé obličeje, ani
na obličeje moc starých lidí, ale na obličej, co zůstane
v mysli zafi xovaný jednou provždycky, říkala si. Je
přesně takovýhle: hlava přátel rodičů. A teď jsou tady,
Nicolas a ona, usmívají se do objektivu, spokojeni sami
se sebou, jako by odmítali připustit, že je po všem, že
mejdan skončil. Protože právě o to tady kráčí.
V jakou chvíli sklouzneme do druhého tábora? Ve
kterém okamžiku přejdeme tam, kde se dny zkracují?
Kdy nám prodavačka v parfumerii poprvé strčí k
nákupu vzorek krému proti vráskám? Kdy už menu
Happy Meal nestačí ukojit hlad vašeho synáčka? Kdy
vám bude trvat tři dny, než se vzpamatujete po tahu?
Kdy se stane, že vám v kanceláři stážisté nedokážou
tykat? Kdy si uvědomíte, že znáte stěží čtvrtinu tváří,
co se objevují na obálce časopisů? Kdy už vás osloví
„slečno“ jenom pouliční prodavači zeleniny?
Nicolas a Alice Mignan-Bertinovi patrně
sklouzli z jednoho břehu na druhý onoho 12. ledna mezi
23.30 a 23.45 uprostřed společnosti čtyřiceti lidí, kteří
vůbec nic nezaregistrovali.
Ach ano, Alice už v poslední dob ě lehce
zaznamenala, že to všechno jde nějak šejdrem... Vlastně hlavně
se to týkalo Nicolase. Fyzicky sešel určitě víc, to je
jisté. Byl o pět let starší než ona a dvacet let





13
ních ob ědů o třech chodech způsobilo, že se začal
podobat důchodkyni po mnoha porodech, i když to
byla ona, která byla ustavičně těhotná od roku 1994,
krucinál! Ani intelektuálně nebyl už zrovna extra na
výši: nejenže se mu zhoršila paměť, nevzpomněl si na
žádné jméno a vždycky počítal s ní, aby obstarávala
představování, ale několikrát ho přistihla při tom, jak
vykládá, že je všechno v háji, Francie, Evropa,
planeta, doprava v Paříži, včely na venkově... Zkrátka jako
starý senilák. A není kruté, že si to myslí, to určitě
ne, Alice není zlá holka, možná trochu moc kritická,
to ano, ale zlá nikdy. Ostatně i když její Nicolas
skončí s hlavou jako koleno, stejně ho bude milovat, tedy
aspoň je to pravděpodobné. Ale ona? Ne, děkuji. Na ni
je příliš brzy, až příliš brzy, aby složila zbraně.
Při pohledu na tu fotku se Alice ohromeně nadechla.
Ne, když o tom tak uvažovala, krev v žilách jí
netuhla kvůli záhybům, vráskám, nerovnostem, povislým
tvářím. To kvůli tomu, co jejich tváře vypovídaly
o budoucnosti. Krize padesátky byla přímo na dosah.
Lednice plná žrádla s nízkým obsahem
cholesterolu. Děti jako jediné téma rozhovoru. Téměř žádný
sex, aspoň už ne společný. Snad jen hodně
omezeně či pouze v náznaku cizoložství jako labutí píseň.
Nicolas, zatahující břicho před každou novou obchodní
partnerkou. Ona, snící o studentech (panebože, jen ať
nikdy nespím s nějakým kámošem mého syna!
sténala Alice). Manželská postel oddělená příkopem, jak se
ani jeden z nich nepřibližoval k jejímu středu. Nicolas
a ona každý na své straně, na nose brýle na blízko,





14
jeden čte týdeník televize a satirický týdeník, druhý
Paměti Lionela Jospina. Tobogan nevyřčených slov,
podráždění na obou stranách, a to všechno až do...
přibližně roku 2050 vzhledem ke stále se prodlužující
délce života, mimochodem taky úplně absurdní.
V záblesku znovu uviděla napudrovaný obličej
máminy kamarádky tety Denisy – Alicini rodiče
patřili ke generaci a do prostředí, kde každý ochotně
rozšiřoval svůj genealogický strom o přátele, a tak
děti říkaly lidem, co nepatřili do rodiny, „strýček X“
a „teta Ypsilonová“...
(Nikdy ale neříkaly „tetinko“ a „strýčínku“, to
opravdu ne, to by zcela jistě klipsy v uších Christine
Mignanové spadly přímo na parkety položené v
šikmém stylu, „to není vůbec chic, drahoušku!“.) Tedy
obličej tety Denisy, která v jejích dětských
vzpomínkách vždycky zastiňovala svého manžela Didiera,
jako by Didier neměl vlastní život. Ještě ji slyšela,
jak dokončuje každou větu svého životního druha,
na nějž se nikdy nepodívala jinak než se sevřenými
rtíky jakoby nalakovanými naoranžovo. A co když je
to zkrátka osudová nutnost, že manželský pár musí
skončit takhle, se staženými ústy a s únavou v
partnerově společnosti?
Ne, něco takového ona nepřipustí. Alice byla v
kanceláři sama, a tak pohladila manželův obličej na
obrazovce.
„Nicolasi, právě teď se pár staroušů snaží zmocnit
našich těl. Ale neboj se, my to nedopustíme.“
■ ■ ■





15
Nicolas Bertin zvedl obo čí. Když mu Alice psala
maily velkými písmeny, neznačilo to nikdy nic dobrého.
KOUKNI SE NA TY KSICHTY! PŘÁTELÉ
RODIČŮ, hlásala kolonka předmět. A pod tím jejich fotka,
naprosto normální, říkal si, tedy pokud pomineme
fakt, že se jeho manželka stále více podobá své
matce... Což se střehl jí odepsat, i když by to bylo v legraci
a ještě navíc v mailu.
„Aby dva zůstali spolu, musí být jeden z nich
svatý,“ říkávala s povzdechem Alicina oblíbená babička,
která celých padesát dva let trápila svého
obdivuhodného manžela, a mluvila tudíž z vlastní
zkušenosti. Mignan-Bertinovi byli ovšem oba přesvědčeni, že
plní tuto úlohu světců: Alice soudila, že jen díky její
energii se neustále vyhýbají manželskému kómatu,
Nicolas tvrdil, že bez laskavosti a vstřícnosti, které
jsou mu vlastní, by se už dávno zabili. Při čtení
mailu od matky svých dětí si pomyslel, že se musí opět
vyzbrojit postojem stoického partnera.
Je Alice až moc přecitlivělá, nebo paranoidní?
Často o tom debatoval s dětmi, samozřejmě když u toho
Alice nebyla. Ztřeštěnost a nesnesitelnost byly jistě
důsledkem Aliciny nádherné vitality. Ještě po dvaceti
letech ho manželčina rozhodnost omračovala stejně
jako první den, kdy ho osvítilo malé slunce uprostřed
snobské recepce plné lidí, kteří vypadali, že už jsou
naložení ve formaldehydu. Dnes stejně jako včera
stačilo, aby někam vešla, a okamžitě se částečky volně
plující vzduchem zkoncentrovaly kolem ní a dostaly
se do pohybu. Většinou to bylo úžasné. Občas
vyčerpávající.





16
V mailu ho Alice žádala, aby p řišel z agentury
domů včas, protože si musí promluvit.
Nicolas se neklidně zamračil. Zkušenost ho
naučila, že přistupoval k takové ženině formulaci s
obavami. Dříve to znamenalo, že chtěla, aby se vzali, nebo
že je těhotná; v poslední době mu spíše oznamovala,
že má v úmyslu nastolit v domácnosti striktní
rovnoprávnost, nebo že se rozhodla převést celou rodinu
na biopotraviny, zkrátka uváděla do praxe fi xní ideje,
které právě plnily stránky ženských časopisů.
Naštěstí nic netrvalo věčně, nebo spíš, jak v žertu říkávala:
„Nic, co by neodolalo tvé značně vyvinuté
netečnosti, lásko.“ Alice dokonale formulovala, to se jí nedá
upřít. A taky měla kurevský smysl pro humor, téměř
mužský. Ale dneska z toho měl Nicolas skoro bobky.
Ta fotka, na níž se jeho žena tolik podobala Christine
Mignanové, mu nesdělovala nic podstatného.
Nicolas Bertin stiskl tlačítko delete a vymazal
vzkaz své polovičky, načež si pomyslel, že jestli má
jeho žena v úmyslu hnát je na plastickou operaci, bude
to přes jeho mrtvolu. On měl rád svoje váčky pod
očima, dodávaly mu něžný výraz.
■ ■ ■
Vzala jsem si autistu, pomyslela si A lice. Její p
řítelkyně Claire, která psala pro psychologický časopis, tudíž
se vyznala v lidské duši, by jí odpověděla, že jsme si
všechny vzaly autisty. Ale v Nicolasově případě nešlo
jenom o bonmot. Vykazoval skutečný nedostatek
vztahových a kognitivních funkcí. Neřekl jí snad tuhle,





17
že on vidí po řád dobře, ale noviny tisknou čím dál
menšími písmeny? Ležela ve vaně plné vody s pěnou,
až výsměšné svou hojností – Alicino ekologické
přesvědčení nešlo tak daleko, aby obětovala své pohodlí,
hlavně když by ta oběť znamenala, že bude klepat
kosu pod čúrkem vody ve sprše – a kladla si otázku,
jestli se podobný genetický hendikep může projevit až
s blížící se padesátkou.
Když děti odešly nahoru spát, posadila manžela do
červeného křesla v obýváku, bylo sice příliš měkké,
ale udělá mu dobře, nalila mu sklenici
meursaultského a pořádně se nadechla. Zatímco podrobně
popisovala, co se jim dvěma právě děje, tedy že je začíná
zákeřně ohlodávat zub času, že pomalu sklouzávají
do temnot, že se jim objevují povislé tváře („Ale jo,
jen se koukni, miláčku, za chvíli budeme vypadat jako
kokršpaněl...“), díval se na ni se zkříženými pažemi
a nic neříkal. Asi v polovině jejího proslovu se pokusil
ji přerušit: „Ale člověk je vždycky starší než někdo,
Alice. Náš sedmnáctiletý syn považuje Britney Spears
za vykopávku!“ Okamžitě triumfálně odpálila: „Byla
jsem si jistá, že mi tohle řekneš! A máš naprostou
pravdu! Samozřejmě že jsme vždycky starší než někdo
jiný. Problém je, Nicolasi, v tom, že jestli hodně rychle
nezareagujeme, budeme za chvíli nejstarší na světě!“
Načež rozvinula teorii o přátelích rodičů, o tom, jak
se duše nakonec začne podobat tělu – „všechno spolu
souvisí, zlato, fyzično a psychika jsou spojené nádoby,
koukni na Obamovy, ti to mají pod kontrolou“ –, proč
se musí bojovat a jak si to představuje, načež začala
tím, že z tohohle domu vykáže všechno, kde jsou





18
dy a glycidy, tedy čokoládu, tučné sýry a slané máslo,
a s tím pochopitelně souvisí její druhé rozhodnutí,
totiž že místo na úterní ochutnávku vína půjdou na
něco lepšího, na pilates, co tomu říká? Zjevně nic.
Alice se vždycky domnívala, že v intimní sféře jsou
to ženy, které dávají impulz, zamířila proto k modemu
a vytáhla ho ze zásuvky. Když tedy teď z gruntu
změní život, nepřichází v úvahu, aby čučeli na bednu jako
dva starouši, okomentovala svůj čin vesele.
„Odnynějška se bude chodit do divadla, do kina, na výstavy,
zkrátka bude se držet prst na tepu světa!“ Manžel ji
ihned poslechl, odlepil paže z hrudníku a zamířil ke
dveřím, které za sebou zabouchl jen tak hlučně, aby
nevzbudil děti.
Moje žena je prašt ěná, říkal si v duchu Nicolas cestou
k bulvárům. Jeho kámoš Christophe by jistě řekl, že
jsme se všichni oženili s praštěnými ženami, ale on,
Nicolas, si vzal nepochybně to největší eso. Jak jinak
si vysvětlit, že Alice se sice začíná čím dál víc podobat
své matce a často jí vynechává paměť – tuhle večer si
nemohla vybavit příjmení lidí, s nimiž večeřeli před
třemi měsíci –, a přitom mu chce současně zabavit
auvergneskou klobásku i oblíbený pořad reportáží
na třetím kanále? Podíval se na svůj odraz ve
výloze McDonald ́s. A ty tváře jsou pěkná blbost, stačí,
aby trochu zvedl bradu, a vypadá na třicet. Navíc
se vůbec necítí starý. Staří jsou ti, co už nerozumějí
době, v níž žijí. A on chápe skoro všechno. Nerozumí
akorát lidem, co ještě jezdí ve 4x4. Těm, co kupují
nastrouhanou mrkev v odporných sáčcích, zatímco





když si ji doma sami nastrouháte, p řijde vás třikrát
levněji. Taky nechápe people, který vyrabuje hotelový
pokoj – proč to ti lidi dělají? Nechápe zahalené ženy,
ty snad do světa přímo vysílají zprávu „už nikdy
nechci mít sex“. A taky mu pěkně lezou na nervy ti, co
říkají „mějte hezký den“, tak odporný anglicismus! Ale
všechno ostatní chápe. Nakonec osmačtyřicet a půl
není žádný věk, kurva. Je ještě mladý. A má hlad.
Vst oupi l dov n itř a objednal si menu Maxi Best Of.
Tohle si přece nenechá líbit.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.