načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Večerníčky pro Cassia - Bohumil Hrabal

Večerníčky pro Cassia

Elektronická kniha: Večerníčky pro Cassia
Autor:

Texty z let 1989-1991, které byly postupně publikovány ve třech souborech: Listopadový uragán (Tvorba 1990), Ponorné říčky (Pražská imaginace 1991) a Růžový kavalír (Pražská ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 227
Rozměr: 15 cm
Vydání: V Mladé frontě 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-2687-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorovy eseje, koláže, zápisky a glosy k životu a politice z let 1989 - 1994. Výbor autorovy polistopadové literární žurnalistiky začíná třemi obsáhlejšími texty - Kouzelná flétna, Několik vět a Listopadový uragán. Další, kratší texty pak pocházejí především z jeho Dopisů Dubence - textů věnovaných americké studentce bohemistiky April Giffordové - a z próz posledního Hrabalova životního období, psaných na chatě v osadě Kersko a adresovaných jeho kocouru Cassiovi. Mezižánrové prózy kombinují reflexe soudobého dění, vzpomínky, úvahy, komentáře a drobné příběhy, přičemž zachovávají autorův charakteristick styl a poetiku.

Popis nakladatele

Texty z let 1989-1991, které byly postupně publikovány ve třech souborech: Listopadový uragán (Tvorba 1990), Ponorné říčky (Pražská imaginace 1991) a Růžový kavalír (Pražská imaginace 1991).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Bohumil Hrabal

Večerníčky pro Cassia

vybrané texty z let 1989–1994

© Bohumil Hrabal – dědicové, 2006, 2013


kouzelná flétna

někdy když vstanu, když procitám z mrákot, bolí mi celá

místnost, celá má cimra, bolí mi pohled z okna, děti jdou doško

ly, lidé jdou nakupovat, každý ví, kam má jít, jen já nevím, kam

bych šel, tupě se oblékám, vrávorám, poskakuji na jedné nohavici,

když si natáhnu kalhoty, jdu a holím se strojkem, už kolik let, když

se holím, tak se na sebe nedívám do zrcadla, holím se potmě anebo

za roh, sedím na židli na chodbičce a zástrčka je v koupelně, už

se na sebe nerad dívám, sám se lekám svého pohledu v koupelně,

bolí mne už i můj vlastní pohled, v očích zahlédnu včerejší opilství,

už ani nesnídám, a když, tak kávičku a cigaretu, tak sedím u stolu,

někdy se mi prolomí ruce a několikrát si opakuji, Hrabale, Hrabale,

Bohumile Hrabale, tak jsi se uvítězil, dosáhl jsi vrcholu prázdnoty,

jak to učil můj Lao-c’, dosáhl jsem prázdnoty a všechno mi bolí,

bolí mne i cesta k autobusu, bolí mi i celý ten autobus, sklápím

provinilé oči, bojím se lidem podívat do očí, někdy křížím dlaně

a nastavuji zápěstí, nabízím ruce, aby mne lidé zatkli a předvedli

k esenbákům, protože mám pocit viny i z té mé už nehlučnésa

moty, protože mne bolí nejen eskalátor, který mne unáší do pekel

dolů, bolí mne i pohledy lidí stoupajících vzhůru, každý má kam jít,

zatímco já jsem dosáhl vrcholu prázdnoty a nevím, kam bych šel.

vím to, ale nakonec mne zachraňují ty moje děti, kočičky v lese,

které na mne čekají, jsou to mé děti, tak jedu podzemní drahou, ale

i ta podzemní dráha mne bolí, lidé stoupají vzhůru, zatímco jiní,

a já jsem s nimi, sestupují stojíce na místě eskalátorem dolů, pak

zase stoupám vzhůru po schodech, tam v bufáčku na Florencipro

vinile kupuji čtyři kuřecí grilovaná prsa a provinile platím a vidím,

jak se mi třesou ruce, protože kupuji kuřata kočkám, zatímco tam

někde v africe hladoví děti. Bolí mne i ten bufáček na Florenci,

i ta živá ulice, křižují se v protisměrech náklaďáky a osobní auta,

každý ten, kdo řídí, ví, kam má jet, jediný já to nevím, i když tam


někde v lese na mne čekají moje poslední naděje, poslední důvod

k žití, kočičky, které trnou hrůzou, co kdybych nepřijel, co by bylo

s nimi, kdo by jim dal najíst, kdo by je pohladil, protože ty kočenky

mne milují, zatímco mne bolí už nejen ta moje ložnička, mne bolí

už celý město, ve kterým žiju, bolí mi už celý svět, protože nadránem ke mně přicházejí bytosti, které ne neznám, ale naopak, které

zvolna, ale jistě vystupují po eskalátoru mé duše, zaostřují se nejen

jejich tváře, ale jisté děsivé události, tak jako portrét, tak jako film,

dokumentární film o tom, nejen jak jsem kdy miloval k zbláznění,

ale jak jsem i zklamal. tak ten vnitřní monolog pokračuje, ne, už

nehovořím sám se sebou, ale tak jako před vyšetřujícím soudcem

jsem vyslýchán, všechno, co jsem kdy řekl, všechno, co jsem kdy

udělal, všechno je neustále proti mně, od této chvíle nač jsem byl

nucen si myslet, všechno je proti mně. kolikrát tak kráčím načervenou, kolikrát jdu skrz proud aut, ale ač zadumán, doprovází mne

anděl strážný, můj andělíček strážný, protože chce ten můj anděl,

abych ještě byl na světě, abych se dobral svého dna, abychsestouil ještě o jedno patro níž, tam, kde je poslední dno výčitek, proto

mi bolí celý svět a bolí mne i ten můj anděl, kolikrát jsem chtěl

skočit z pátého patra, z toho mého bytu, kde mne bolí každá cimra,

ale vždycky anděl mi v poslední chvíli zachrání, stáhne mi tak, jak

chtěl z pátého patra skočit můj doktor Franz kafka, tam z Maison

Oppelt, kam se vchází ze staromáku, ale pan doktor by dopadl za

roh do Pařížské, taky ho asi bolel svět a bolel jej jeho život, tak,

jak chtěl taky z pátého patra skočit Malte Laurids Brigge, taky

jej bolel v Paříži svět. taky Brigga bolel celý svět, Rainera Mariu

Rilkeho taky.

uvítězil jsem se, dosáhl jsem vrcholu prázdnoty. teďka to mám,

co jsem si nadrobil, je tady. konstantin Biebl skočil z okna, napřed

ale si, a to bylo dávno předtím, nechal namalovat od Štyrskéhoobraz, muže padajícího pozpátku z okna, jako když obrátíš stránku.

tak. a tatínek arthura schopenhauera skončil sebevraždou taky.

a seneca v salamance taky. ale já už skákat z okna nebudu, můj

strážný anděl mi to ne rozmluvil, ale pošeptal mi, že ten, který mi

daroval vrcholek prázdnoty, mu řekl, že by to bylo málo, odejít

tak příliš lehce, já si to, že mi bolí celý svět, musím znovu prožít,

tak jako poslední čínský císař, kterého nepopravili, ale dvanáct let

mu vyplachovali mozek tak, aby poznal to všecko, co udělal, aby

se dobral ne vrcholu prázdnoty, ale aby se stal obyčejnýmčlově

kem, který chodí nakupovat tak jako ti druzí, aby se polidštil. tak

jezdím každý den autobusem, to je má pojízdná zpovědnice,jez

dím jednou tam a ten samý den nazpátek, tak jako jezdí tramvaje

a vlaky a letadlo, jednou tam a potom zase nazpátek...

tak sedím v autobuse, loutám housku, pak ještě druhou,sme

tám drobečky z klína a myslím, na hospodu myslím, kde mi dávají

opilci útržky svých vět, jako by žili pro mne, jako by to, co mi

řekli, střádali jen pro mne, aby mne potěšili, nebo zranili...dob

ře vědí, že můj zápisníček nosím s sebou v hlavě... když se tak

ptám, jak se vám žije?, jako by si pro mne nacvičili tu svoji báseň,

to svoje životní krédo... Jak? Ráno sebevražda, dopoledne práce,

v poledne oběd v kantýně, vodpoledne ještě tak trochu tý rachoty

a pak už jsem tady v Brčálce, Zelený laboratoři, a piju jedno pivo

za druhým, jeden kousek, až ten poslední a tak až do večera...Štěd

rej den... ráno sebevražda... a tak dále... proč mi to říká, ten můj

opilec, který jen na mne čeká, aby mi řekl... dneska je mi jako po

náletě, kterej nebyl... a jindy... Mám místo hlavy papiňák... Bóžo,

Bohoušku, Božku... říká mi, abych jej vyslyšel a zapamatoval si

to, co mi řekl, navždycky... a sedí dál, s rukama založenýma, nikdy

si nevysvléká zimník, tak sedí jak poraněný holub... a ano, já si

vzpomínám, když leží na asfaltu zabitý holub, vždycky, než i jej

třeba přejela pneumatika, tak zůstal ležet ve smrti tak krásně, jako

by se upravil pro můj pohled, tak jako utonulá ze seiny. tak sedím

v té mé pojízdné zpovědnici a musím domyslet obrazy, které mne

navštěvují, které jsem slyšel vyprávět, a najednou, aby mi ještě víc

bolela ta moje místnost, kde spím, aby bolel mne celý svět... tam

někde v německu, tam u jezera v městě, každý večer vzletělaho

řící labuť a až uhořela, padla do hladiny, občané byli zděšeni, pak

nastražili hlídky a chytili mladého muže, který na housku přilákal

labuť další, polil ji lahví benzinu a pak zapálil a kochal se do noci

vzlétnuvší hořící labutí... a když jej chytili, tak to byl mladík,kte

rý na obranu řekl, že byl inspirován salvadorem dalím, že hořící

žirafa, kterou namaloval, jej plašila za noci tak, až jej bolelamíst

nost, kde snil o hořící žirafě, o metodě paranoicko-kritickésalva

dora dalího, chtěl v zoologické zahradě polít žirafu a její hořící

hřívu, ale nedosáhl tak vysoko, a tak si zavolal přítulnou labuť,

a když hořící vzletěla, viděl až nahoru do zenitu, než padla, viděl

hořící žirafu salvadora dalího... a tak jej přestal bolet svět, aniž by

věděl, že ten obraz mne zasáhne tak jako hladinu rybníku, kam se

pádem letí zchladit ta krásná kdysi labuť... tak sedím v autobusu,

cestu znám zpaměti tak, že i když zavřu oči, tak vím, tělem cítím,

podle dlažby a asfaltky vím, kde jsem, už podle šaltování řidiče

uhádnu, do které zatáčky vjíždíme, už podle šlápnutí na brzdy vím,

co mému autobusu na cestě hrozí... a proto mi bolí i ten pokojík

v mé hlavě, o té labuti jsem slyšel, ale o té žirafě hořící a metodě

paranoicko-kritické jsem si ne domyslel, ne že bych chtěl, ale já

mám takové myšlení, že to samo tam přiskočí, to, co jsem slyšel, to

všecko mi je málo, já musím to domyslet, protože to patří k tomu

mému zaměstnání, které jsem si nezvolil, ale které mi bylovnuce

no, z kterého jsem se kdysi těšil, dokud jsem byl silný, tak jsem se

z toho mohl radovat, čím jsem to poctěn, tou vážnou hrou, které se

ale teď děsím tak, jako jsem býval pyšný na to, že jsem pil, i když

mi to nechutnalo, že jsem byl chuligán tak jako Jesenin, o kterém

jsem si nedomyslil, že umřel mlád, a já teď už budu mítpětasedm

desát let... a že teď jsem sám proti sobě, protože jsem se uvítězil,

když jsem dosáhl hlučné samoty... prázdnoty, ve které se alezrca

dlí a ozvučují všechny bolesti světa, i když se častokrát zaklínám veršem Jeseninovým... domů se navrátím, radostí cizí se potěším,

v zelený podvečer pod voknem se jim tam oběsím... ale za deset let potom, co serjoža tohle napsal, se oběsil a zastřelil pro jistotu, že se uvítězil... večery měsíčné, večery siné, byl jsem kdys mlád a vše bylo jiné...

Bohové opustili tuto zemi, odešli i antičtí hrdinové, Hérakles i Prométheus... moje žena odešla raději, zrovna tak i Perla, dcera rabína z Bratislavy, ta, která mne milovala, a já ji, protože se tolik podobala mé Pipsi, tuto neděli jsem zažil podvečer, kdy zapadalo krvavé slunce nad Prahou a skořicová oblaka před západemvěštila, že přijde vichr, staroměstské náměstí bylo uzavřeno žlutými obrovskými auty s mřížovanými ploty a nápisem vB a v kaprovce stříkala vodní děla a smetala chodce pod auta, ve výklenku se vzpamatovávali lidé, kteří před chvílí byli biti, francouzskáberlička a osmdesátiletá stařena, která volala: kdo mi zaplatí tenpromáčený skvostný můj kožíšek? skupina členů milice stála před uMPRuM a dožadovala se vstupu, okna uMPRuM bylarozsvícená, míhaly se tam postavy žáků, protože dvakrát do roka slavili dva dny závěr, jednou teď v pololetí, podruhé na konci roku...mladý muž přišel s klíčem, milicionáři se dožadovali, aby jimodemknul, ale mladý muž asistent pravil, tohle že je akademická půda, kam nikdo nesmí, milicionář řekl, že všechny milicionáře tam vpustit musí, protože před chvílí tam vešli tři muži maskovaníkáími jen s otvory pro oči, ale mladý asistent řekl, že sám prohlédne uMPRuM a výsledek svého šetření jim sdělí, vešel a zamčel za sebou... a zatím v podchodech metra plakali lidé ne dojetím, ale slzným plynem, policie v ulicích zatýkala ty, kteří byli promáčení, a já jsem nešel do Brčálky, protože tam bylo z technických důvodů zavřeno, tak jsem seděl u Ottů, u vedlejších stolů přisedl mladý muž v zeleném svetru, pak přišli tři a posedali si za mne a náš stůl a byli to také do bund a barevných svetrů přestrojení a tak konající službu mladí policisté a vypadali jako fotbalisté, a podle očí jsme

se očichali a já jsem se bál a nemrkajícíma očima jsem zíral do

samotného srdce tišiny a ticha, protože bohové opustili tento svět

a toto město, tento nedělní večer jsem dosáhl té pravé hlučnésamoty a vrcholu prázdnoty, dosáhl jsem konečného neklidu, kam

dospěl kierkegaard a Friedrich nietzsche. tolikrát jsem chtělskočit z okna pátého patra, kde bydlím, ne pro tohle, ale pro to,

že jsem dlouho viděl umírat moji Pipsi, moji ženu, které se tolik

podobala Perla, ale když jsem se dočetl, že kafka chtěl skočit

z pátého patra tam, kde bydlel, Maison Oppelt, velkoobchod svínem, který skladoval pod staromákem na sedum set tisíc lahví

vzácných vín, když jsem se dočetl, že Malte Laurids Brigge taky

bydlel v Paříži v pátém patře, když jsem se o těch pátých patrech

dozvěděl, odložil jsem ten svůj skok z okna, a kdybych měl sílu,

tak bych si koupil kanystr benzinu a podpálil se taky, ale já sebojím, já nejsem statečný, já nejsem jako Macius scaevola, tenmladík, který si upálil levici před zděšenýma očima svých nepřátel,

s poznámkou, takových, jako jsem já, je v Římě na tisíc, ale já

mám strach a koneckonců, já se rád bojím, jsa pln konečnéhoneklidu, tak jako kierkegaard, tak jako nietzsche, já, který mám plné

oči slz a jsem zmáčený, tak jako ti, kteří vlastníma očimaochutnali slzný plyn, vlastním tělem náraz proudu vodního děla, díkfantazii a vlastnímu hmatovému prožitku, který tělem i duší okusili

jiní... tuhle neděli jsem ale i pochopil, proč jsem před dvaceti lety,

když mi mí čtenáři podkládali moje knihy k podpisu, proč jsem

střídavě vpisoval dvě lokality... u Zlatého tygra nebo inGallicien... už před těmi dvaceti lety jsem si všímal, že lidé začínají mít

posunuté oko tak, jak je mívali synové rabína z Belzu a židévůbec... když jsem v pondělí přijel do Prahy z kerska, když jsem

vystoupil u Muzea ve čtvrt na čtyři, viděl jsem sochu svatéhováclava, tyčící se jako hrozba v plné zbroji, kolem něj se zády k jeho

hřebci ostražitě procházeli esenbáci, mladí lidé se staženýmikabáty s mocným faldem na zádech, aby tím víc vynikla jejich hruď, viděl jsem proudící lidi kolem těch, kteří stáli na obrubnících chodníků a zírali tam na to místo, kam chtěli položit kytice ti,kterým to bylo ne zakázáno, ale ne dovoleno, z protějšího chodníku se ozývalo hvízdání na prsty, viděl jsem, jak vlastně na chodnících a obrubách stojí i takoví esenbáci jako ti, kteří vzdávali svatému václavovi nežádoucí ochranu a pomoc, viděl jsem, jak toho pištce esenbák odvádí skrz dav do průjezdu... ale já už jsem nepotřeboval slzný plyn, já jsem tiše plakal nad tím, že asi opravdu bohovéopustili tento svět a odešel Hérakles a odešel i Prométheus, že odešly ty síly, na kterých se otáčel svět, že tady jako poslední zůstal hořící, hořící, hořící ne keř, ale mladý student, který v tu chvíli upálení byl ten, který byl. Já, kdybych byl tu chvíli s ním, tak já bych jej na kolenou prosil, aby hořel, ale jinak, aby hořel slovem, které by se mohlo stát tělem, které by pomohlo těm ještě nehořícím, a když, tak hořícím duchem a v duchu. ale stalo se. Pane, můžeš-li,odevrať ode mne tento kalich... i kristus nechtěl na kříž být vbit. ale nakonec se stalo tak, jak se to stalo, tak jako v Praze sirka, kterou se zapaluje dětský ohýnek nebo cigareta, ta sirka vzňala všechno to smrtelné, co na člověku je, a ponechala pouze vzpomínku, kterou se zapalují ti, kteří i dnes protestují proti tomu, aby v téhle zemi byla cizí vojska. a tak jsem kráčel se skloněnou hlavou dolů anáhle mi došlo, že jsem potkal zase vzhůru stoupající dívčí ruce,senuté tak, aby neporanily v prstech křehké kytičky mombrecií i karafiátů, a viděl jsem, že nad těmi kyticemi jsou oči mladých žen, rozšířené tak, jako by šly k přijímání nebo na koncertBachových mší, vrátil jsem se s jednou tou kytičkou, zůstala stát tam na chodníku u svatého václava a sledována očima diváků přešlajízdní dráhu, chvíli zaváhala, dokonce se zastavila, ale mladý esenbák mírným pohybem ruky ji převedl na druhý chodník. a to bylo půl

čtvrté a potom dole u koruny seděla skupina pankáčů, zrovna tak

mladý esenbák třesoucími se prsty listoval v občance jednoho

z nich, na odpočívadle měli svoje nástroje ve futrálech a byli to

pankáči, ale vyzařoval jim z očí úsměv a klid, a já jsem se styděl,

že jsem dosáhl vrcholu prázdnoty a hlučné samoty, že jsem dosáhl

„konečného neklidu“ a že už nejsem k ničemu, že kdybych dostal

nějakou cenu, nějaké vyznamenání za literaturu, že kdybych byl

charakter, že upálím aspoň ten papír, na kterém je potvrzeno, kdo

nejsem, protože kdybych byl ten, za kterého se mám a za kterého

mne mají mí čtenáři, tak bych tam nahoře vzal něžně z ruky tédív

ky tu chvějící se kytičku a položil ji pod kopyto koně svatéhovác

lava... ale já vím, že na tohle už nemám, že tedy po zásluze bych

byl odměněn omylem tím, že by mně vodní dělo přerazilo páteř

a ostrá jehlice slzného plynu mi vyrvala oči, tak jako si je osudem

zdrcený Oidipus rex vytrhl z očních důlků... ale jak laciné to je,

pane Hrabale, říci to, co Heidegger, že bohové už opustili tento

svět, že odešel i Hérakles, i Prométheus, krásně se to poslouchá,

pane Hrabale, ale takové obsahy takových vět jsou za korunušede

sát deset dekagramů tlačenky, protože mladý student filozofie,

pane Heidegger, dokázal, že staří bohové snad umřeli, ale že se

rodí bohové noví, kteří musí zaplatit tak, třeba jen jako uříznuté

ucho vincenta van Gogha, který nepotřeboval mýtů a přesto svým

dílem zprůhlednil ten viditelný svět... vlastně co se to tady v tomto

městě stalo za ty dva dny? Myslím, že to byly ozbrojené sílypoli

cie a milice, které hrubým způsobem se vměšovaly do záležitostí

mladých lidí, kteří si vytvořili mýtus svého světce, myslím, že to

byly ozbrojené síly, které si osobují právo vykročit z meze nutné

obrany proti lidem, kteří nepoužili ani střelné zbraně, ani kamene,

ani klacků, kteří měli s sebou jen slova a píšťalku ze dvou prstů,

kteří měli s sebou děťátko v kočárku, ani ne tak jako Odysseovi,

který oral, položili do brázdy jeho synka, aby jej mocní donutili,

aby se zúčastnil trojské války... ale co? Oči se vyplaví slzami

a ophtal je účinnější než slzný plyn, šaty se usuší anebo koupí

nové, zajištění mladí lidé nakonec půjdou domů, život se vhrkne

nazpátek do starých kolejí... ale opravdu, pane Hrabale, nazpátek

do starých kolejí? kdepak! ti mladí lidé, kteří se zúčastniliskuteč

ně anebo i duchem a v duchu, to už je jistá angažovanost, ten jistý

akt solidarity a to jisté přitakání jistému dobru, které nakonec musí

být splatno v budoucnosti...

a tak jsem seděl u Zlatého tygra, přemýšlel jsem jako vždycky,

kdyby mne bohové měli rádi, tak bych zhebnul při sklenici piva,

seděl jsem a naslouchal detailům toho velkého Pondělí a velkéne

děle, ty zprávy přednášené planoucíma očima mi vytvořily zvolna,

ale jistě velký koberec, který už nemůže být odvolán ani zapálen,

protože obsahy se staly a byly vyšity skutečností, a to, co se stalo,

to se už nedá odestát. tak jsem snil u Zlatého tygra o svésmr

ti, těch mých pár piv, dneska jsem jich vypil šest, a všechno to,

co jsem slyšel a čemu jsem naslouchal, všechno se vymklo ze

svých čepů a já už jsem slyšel jen lidský hovor, který minedá

val smyslu, a tak jsem zaplatil, pak mi darovali ještě jedno pivo

a pak jsem vyšel do noci, zvedl hlavu a jako vždycky jsem se díval

na nebe, tam nad nebe svatého Jiljí, bude studená noc a hvězdy,

a takhle šikmo z mého okna v pátém patře uvidím dnes večer srpek

měsíce, a tak jsem šel a Pařížská třída už byla tichá, projelesen

bácký vůz, tichounce zastavil, vystoupil příslušník a za stírače aut

tichounce kladl předvolání těm, kteří stáli tam, kde je stánízaká

záno, pak tichounce reflektory zahnuly k Maison Oppelt, odkud

z pátého patra chtěl jednou skočit Franz kafka, a já jsem stál pak

na staromáku sám, nikdo nešel, posadil jsem se na první lavičku

a zasnil... proti mně se tyčil pomník Mistra Jana Husa, toho,které

ho když upalovali, tak stařenka přinesla trošku roští, aby Jan Hus

líp hořel, ten pomník byl uprostřed náměstí a ve tmách, zatímco

tam kinského palác a jeho stěny a celá ta východní stěna náměstí

zářila, osvětlována prudkými sodíkovými lampami tak, že růžové

a béžové stěny paláců a domů dávaly vyniknout černé siluetěpo

mníku, a já jsem seděl sám, mladík vyskočil na lavičky apřeskako

val po sedadlech z jedné té lavičky na druhou, a ze srdcestaromá

ku se ozval tichý hlas flétny, tichounký a přece tak naléhavý hlas

flétny, jako by tryskal ze samoty, z pastviny, z osamělého jezera,

ten hlas flétny byl dojímavý právě sám sebou a potom tím, že před

několika hodinami odtud odejela poslední auta se slznými plyny

a vodními děly, poslední auta s vlčáky, těmi krásnými německými

ovčáky, kteří jistě teď už jsou ve svých kotcích po namáhavé neděli

i pondělí... ale taky na staromáku zazníval ze srdce pomníku hlas

flétny tak, až jsem se polekal, zvedl jsem se, zvedl ruku, natočil

hlavu... a ano, ten hlas flétny stoupal a rozšiřoval se náměstímko

lem dokola z těch křovisek, nad kterými se tyčí socha Mistra Jana

Husa, z těch konifer, které ani v zimě neuvadají, stoupal hlasflét

ny, několik chodců přešlo, jejich hlas byl silný prázdnotounáměs

tí, ale nikdo se nezastavil, diagonálami přešly kročeje z železné

do Pařížské, z dlouhé do Melantrišky a potom hlas flétny ustal,

bylo ticho k prasknutí jak přepjatá struna a já jsem viděl, jak po

obrubníku kolem Jana Husa se rozhrnuly větvičky a kdosi vyskočil

na dláždění, které ve druhém plánu zářilo osvětlenými stěnami,

a potom jsem viděl, jak z černého pomníku se oddělila druhápo

stava a před sebou držela dětský kočárek a z černé tmy pomníku

teď do prudkého světla u bývalé lékárny u Jednorožce vešlamla

dá žena s mladým mužem a tlačili před sebou dětský kočárek, na

kterém snad ležela ta kouzelná flétna, a já, protože jsem literát,

zadíval jsem se do okna v prvním patře bývalé lékárny avzpome

nul jsem si, že tady měla salon paní Berta Fanta, salon, v kterém se

účastnili za Rakouska hovorů Franz kafka, albert Einstein, Rudolf

steiner, Max Brod a polští básníci... a dětský kouzelný kočárek

zahnul na královskou cestu, z Pařížské zahýbal taxík, zvednutím

ruky jsem zastavil jeho osvětlenou čelenku... a když jsem sepo

sadil, uvědomil jsem si, že ta kouzelná flétna zněla přesně z těch

míst, kde se odvíjí vertikální poselství... věřím, že vláda lidu věcí

tvých se opět navrátí do rukou tvých... a jel jsem na sokolníky,

abych se díval z okna pátého patra na měsíc. když jsem vyprávěl taxikáři, mladému muži, který ještě slzel z toho, čeho byl svědkem, když jsem mu řekl, že jsem slyšel hlas kouzelné flétny ze srdce Husova pomníku, řekl s úsměvem... a byl tam i dětský kočárek, viďte? a byl tam i muž a ženské, viďte? Povídám, přesně tak... Řekl mi, to jsou mí známí, ti budou mít radost, až jim to řeknu, že jste je slyšel, totiž před dvěma nedělema a taky v pondělí tady byli v tom roští a taky odtud lidé naslouchali tý flétně, ale pak je příslušníci perlustrovali a pustili je i s tou flétnou domů... tibudou mít radost, pane Hrabale, až jim řeknu, že jste jim naslouchal, že jste je slyšel... P. s. a doma jsem si nalistoval závěr třetí kapitoly t. s. Eliota Pusté

země a četl jsem jej z pátého poschodí měsíci... Hořící, hořící,hořící. Ó pane, ty mne rveš, ó, pane, ty rveš... hořící.

a v poznámkách jsem si našel, že tento text je z kázání ohně...

který sepsal Buddha... amen.

Kersko, úterý 17. ledna 1989


několik vět

MiLá duBEnkO, vy jste ta ariadna a já jsem ten théseus, vy

jste ta, která namotává několik tisíc kilometrů dlouhou nit, já jsem

v té situaci, jak mne označil pan Marysko, já jsem ta kulovádesítka, já jsem ten zobrazený medvěd, který má v nose řetízek,který drží medvědář... a tak jsem už měl v Praze dva měsíce hotové

všechny papíry, jenom PanaM, letecká společnost ameriky, mi ne a ne, nepředala letenku, a tak jsem tam chodil každý den, a pak už byl čtvrtek a já, který jsem měl začít v sobotu být namotáván vámi ve stanfordu, já jsem pořád byl pleite... a tak jsem pil, tuze jsem pil, vždyť v sobotu jsem měl vyletět z Prahy, a v kanceláři tam v Pařížské pořád dvě dámy krčily rameny, a ve vídni už měla spakované kufry Zuzana, ta Švejcara, která mi měla dělat cestou po těch vašich spokojených státech tlumočnici... a tak jsem po slovansku žalem pil, co se dalo a kde se dalo. a tak jsem teprve v pátek dostal letenky a měl jsem takovou radost, že jsem se opil, a potkala mne malířka Pavlová a dala mi pro štěstí lahvičkumyslivecké kořalky, aby mi to ve spokojených státech myslelo...

a tak jsem poprosil slečnu ze zahraničního oddělení, aby ráno pro

mne přijela služebním autem do sokolníků... a já jsem špatně spal.

a já jsem si s sebou vzal jen to nejnutnější, jako bych jel na víkend,

a ráno jsem se napil té myslivecké kořalky, a když jsem vyšel před

ten můj věžák v sokolníkách, tak jsem klopýtnul a padl jsem tváří

na obrubu chodníku, zatmělo se mi v hlavě, tak tak jsem hned na

začátku nepřetrhl tu nit, kterou jste začala navíjet... a oteklo mi

oko, a měl jsem ani ne tak maličký otřes, spíš jsem byl ještě anebo

znovu opilý... a krásná dívka ze zahraničního oddělení spráskla

ruce, přerazil jsem si nové kalhoty, ale šel jsem, byl jsem otřesený

a zakrvácený, ale usmíval jsem se, a tak, jak medvěd nažaludské desítce, jak théseus, opačným znaménkem tisíce a stovky mil

dlouhým, jsem se vydal na jitřní letiště... Hi hi.

Moje žena Pepsi, dubenko, začala půl roku před smrtí býtinamotávána na dlouhou, předlouhou nit... a já jsem byl u toho a viděl

jsem tu nit, slyšel jsem ji, dokonce jako by ta nit mi procházela

srdcem, ta nit mi procházela i tím mým chřípím, stačilo jenmaličko zacukat, maličko popotáhnout, a plně jsem ten čas pochopil, co

to je pro koníčka, když mu ráno nasadí do tlamičky uzdu – potom

kočí cuká opratí, tak jak to jízda vyžaduje, juj! dubenko, promiňte,

že odbočuji, já totiž už nejsem nic jiného než to, že jsem neustále

odváděn z cesty, tedy nedivte se, že někdy moje psaní bude čehý

a jindy hot, někdy budu i couvat, tak, jak to museli umět ti mí

nešťastní pivovarští valaši, tak, jak to musejí umět koňové nacelém světě... teď, když vám, dubenko, píši, musím vám sdělit, že

moje žena, když umírala, tak kolikrát tam v Bulovce, přednávštěvami, mi z ničeho nic řekla... Jdi domů, jdi si domů převlíct košili!

a já jsem šel domů, abych si doma tu košili vzal čistou, a měl jsem

radost, že mi žena peskuje před lidmi u té své postele na Bulovce,

a měl jsem radost, že mi nadává tak, jak mi nadávala, když byla

zdravá... Jednou ale mi tam na Bulovce řekla... Já bych chtěla

domů. Povídám... kam domů, do sokolníků? ale ona posunutým

okem řekla... ne, já chci domů. Povídám... do kerska? a onazavrtěla hlavou... Povídám... tak kam domů, k sestře doschwetzingen? ale moje žena se rozslzela a řekla... ne, tam, jak je papá...Povídám... ten je na hřbitově, tam u Heidelbergu... ne, já bych chtěla

tam, nahoru, domů... to mi řekla moje žena Pipsi, a pak se stal ten

zázrak, že okřála, ta představa nebe ji zvedla z postele a byla ještě

kolik neděl v kersku, dokonce jsme se rozletěli na kypr... ale já

jsem to věděl a já jsem to viděl, kudy moje žena chodila, tudy jí

a celou její bytostí pořád procházela, kam se hnula, tudyprocházela jí ta nit, na které ji zvolna, ale jistě přitahovala smrt... tak ta nit

procházela jejími játry a tak, jako psíček, který je řetízkem na laně

připoután ke své boudičce na doživotí... dubenko, tam, jak jsme

spolu sedávali, u Háku, v Brčálce, v Zelené laboratoři, a pili jsme



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist