načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve znamení trabanta - PhDr. Bohumil Svoboda

Ve znamení trabanta

Elektronická kniha: Ve znamení trabanta
Autor:

Autor vystudoval klasické gymnázium v Praze, poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Filmovou fakultu Akademie múzických umění: z FAMU byl při politických prověrkách v lednu 1949 ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 166
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: ilustrace Helena Filcíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-738-7639-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lehce laděné vyprávění o životě katolické farnosti v posledních letech komunistického Československa. Novela křesťanského novináře a publicisty se odehrává koncem 80. let a líčí všední život několika katolických duchovních a jejich oveček v nepříznivé době na sklonku komunistického režimu. S vlídným nadhledem přechází od úsměvně laděných historek i k vážnějším problémům a morálním otázkám nejen tehdejší doby.

Popis nakladatele

Autor vystudoval klasické gymnázium v Praze, poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Filmovou fakultu Akademie múzických umění: z FAMU byl při politických prověrkách v lednu 1949 jako křesťan ze studia vyloučen. Pracoval jako novinář, publicista, filmový pracovník a spisovatel. Z jeho literárního díla uvádíme: sborník Laterna magica (Filmový ústav 1968), Texas – země osamělé hvězdy (Vyšehrad 1985) a novelu Mírně střelená laň (pod pseudonymem Vladimír Nový, Aeterna 1990). Dále uspořádal sborník ke svatořečení Blahoslavená Anežka Česká (Česká katolická charita 1989), sborník Kardinál Tomášek (spolu s J. Hartmanem a V. Vaškem, Zvon 1994), s Jiřím Reinsbergem napsali knihu Legio angelica a P. Method Klement OSB (Trinitas 2000). Z dalších prací: Svedl jsi mě, Hospodine – rozhovory s biskupem Jaroslavem Škarvadou (Karmelitánské nakladatelství 2000), Kniha o Janu Lebedovi (Vyšehrad 2003), Hospodin rozjasnil svou tvář – rozhovory s Msgr. Jiřím Reinsbergem (Vyšehrad 2003), Víra je můj pevný hrad – rozhovory s arcibiskupem Karlem Otčenáškem (Vyšehrad 2004). Jako editor zpracoval rukopis Methoda Klemanta Jsem ražen z českého kovu (Vyšehrad 2000), práci Jana Svobody Přes propasti věků (Vyšehrad 2001), Dominique Patiérové Svatý Prokop a Byzanc (Občanské sdružení „Karel IV.“ 2009) a Vlasty Orané Blanka (Občanské sdružení „Karel IV.“ 2011). Z jeho prací vynikají dále kniha o kardinálu Tomáškovi Na straně národa (Vyšehrad 2006), Kardinál Josef Beran (Vyšehrad 2008) a předkládána je novela Ve znamení trabanta. Jako předseda ediční komise Občanského sdružení „Karel IV.“ zmapoval a vydal celé dílo císaře a krále Karla IV., dílo literární, státnické, hospodářské (Zdeněk Kalista: Karel IV. a Itálie) i duchovní (Zdeněk Kalista: Karel IV. – jeho duchovní tvář) a vydal práci Milana Machovce Česká státnost.. (lehké vyprávění z nelehkých časů)

Zařazeno v kategoriích
PhDr. Bohumil Svoboda - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Svatý smutný? Smutný svatý !

Sv. Filip Neri

Ve znamení

trabanta

Bohumil Svoboda

Stanislav Juhaňák – TRITON

Lehké vyprávění z nelehkých časů


Ve znamení

trabanta

Bohumil Svoboda

Stanislav Juhaňák – TRITON

Lehké vyprávění z nelehkých časů


© Bohumil Svoboda, 2013

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2013

Illustrations © Helena Filcíková, 2013

Cover © Renata Brtnická, 2013

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-639-5

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani

jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Bohumil Svoboda

Ve znamení trabanta


5

Psal se rok od narození Páně 1987.

O

d barokní klenby kostela sv. Mikuláše se neodrážel velebný zvuk varhan, jak by se dalo očekávat, nýbrž jednotvárný hukot vysavače značky Elektrolux, kterým otec Ondřej Dušek vysával koberec svého hlavního chrámu. Bylo před svátkem Krista Krále, dokonce vlastně slavností, ale tady se to stejně nepoznalo, advent přede dveřmi, za chvilku budou Vánoce a kdypak by se potom k téhle práci dostal. To až zase po nich, až bude tento praotec koberců propíchán stovkami smrkových jehliček ze sváteční výzdoby. Kostelníka žádného neměl, na to,


6

aby si někoho najal, nebylo ani pomyšlení, nemluvě o tom, že

by přitom dotyčného nebo dotyčnou musel stejně hlídat. Sem

tam tady něco udělá paní Kučerová, ale ta se postará spíš na faře.

A že by to jinak někdo jiný dělal zadarmo – ani sesterstvo, to byl

takový modlící kroužek okolo Markéty Kořenné (ta jediná by

si možná té slavnosti všimla, kdyby ji neohlásil), se do uklízecí

činnosti nijak nehrnulo. Byl rád, že pár lidí přijde aspoň občas

v neděli do kostela, ale i to jen tak skoro kradmo, kdepak ně

jak se moc ochomýtat okolo kostela. Jo, a to ještě napřed bude

svatého Mikuláše a poutní slavnost – i když tady se to moc ne

pozná. Oni akorát někteří vědí, že se večer před tím dnemroz

dávají nějaké dobroty a chodí – spíš chodíval – to se snad ješ

tě drží spíš ve městech – Mikuláš s mitrou na hlavě a nezbytný

čert řádně načerněný a s pěknýma rohama. Ondřej se zadíval

na obraz nad hlavním oltářem, na němž se svatý Mikuláš pořád

stejně sklání k chudým věřícím stojícím nebo napůl sedícím na

nějakých stupních, aby to malíři vyšlo, a něco rozdává. Asi měl

z čeho rozdávat. Zamyslel se – jestlipak rozdával z nadbytku

anebo z nedostatku jako ta žena v evangeliu? To druhé bysamo

zřejmě bylo cennější. Svatý Mikuláš je sice na obraze oblečen

v biskupském, v pluviálu a s mitrou na hlavě, ale to samo o sobě

moc neříká. Obraz byl církevní klasika, ale pěkná. Zato si uvě

domil, že to znamená pro něho jeho každoroční úkol,mikuláš

skou nadílku, kterou dělal moc rád a nikdy by si ji od té doby,

co byl zpátky v duchovní správě, nenechal vzít. On mu ji taky

nikdo nebral, už proto, že z nadřízených o ní nikdo nevěděl.

Nad hlavou mu visel mohutný skleněný lustr se spoustou

drobných přívěsků, ustavičně zaprášených, protože se k nim

nemohl nikdo dostat, ledaže by se lustr spustil z půdy dolů,

ale na to neměl otec Dušek ani čas, ani chuť. Kolem dokola po

stěnách byly rozvěšeny obrazy křížové cesty, taky klasika, žád

ný takový pokus o jejich nahrazení scénami z dějin církve, jak

se to nedávno vyskytlo, kdepak. I když otec Dušek by vlastně


7

nebyl ani proti tomu, kdyby mu to někdo nabídl. Byl v gruntu

modernista, aspoň ve snaze o nalézání nových cest k věřícím.

Jenže teď o to nešlo, v současné situaci, kdy vládla trochurezavějící železná pěst dělnické třídy, to byla spíš snaha o udržení

alespoň zbytků bývalých velkých církevních obcí.

Svatý Mikuláš měl asi z čeho rozdávat, což se o otci Duškovi určitě říci nedalo. Ne že by se měl špatně, ale na vyskakování to taky nebylo. Ani na zoufání. Byl povahou optimista. Koneckonců i tenhle kostel už viděl za nějakých tři sta letsvého bytí ledacos. Od slavné doby baroka a tak řečeného temna přes pozvolné uhasínání té slávy z 18. století až po současnou etapu vlády vítězné dělnické třídy. Že ta taky vezme svůj konec, o tom otec Dušek nepochyboval ani v nejmenším, byla to jen otázka času, jenže kdovíjak dlouhého. Jenom za jeho života, co si pamatoval, se režim změnil asi pětkrát, tak proč by neměl pošesté, že?

Jednotvárný hukot vysavače byl najednou – aspoň se mu to zdálo – narušen jiným zvukem, který do hukotu nepatřil – ohlédl se – a opravdu: u vchodu do kostela stála ženskápostava a něco volala. Vypnul vysavač, který si v závěru své činnosti zachrchlal a oddechl úlevným zapískáním a zachraptěním. Podívejme se – paní Kupšíková, spolehlivá doručovatelka listovních zásilek a zároveň mnoha dalších místních novinek. To, co volala, byl zřejmě jeho titul nebo jméno. Ostatně do nastalého ticha zaznělo volání znovu:

„Pane faráři!“

Otec Dušek odložil trubku vysavače na okraj lavice a pomalu, aby o rozložené součásti aparátu nezakopl, se vydal na cestu ke vchodu.

„Pane faráři,“ volala paní Kupšíková od prahu kostela – dál nešla, aby si nezadala – nebo třeba aby nenašlapala? hájil ji v duchu otec Dušek – vždycky raději viděl věci z té lepšístránky. „Mám tady pro vás dopis.“


8

„To jste mohla hodit do schránky,“ řekl trochu vyčítavě. Přebíral obálku se zahraniční známkou. „Ale rád vás vidím.“

„No jo,“ řekla paní Kupšíková, „ale ono je to z ciziny, ze záadní,“ zdůraznila. Jako by to byl důvod k dodání do vlastních rukou.

„Prosím vás, kdopak nám to píše ze západní ciziny?“ Už to, jak to tak vyslovil, znělo podezřele. Obracel v rukou obálku. Jenže to bylo právě to, co se chtěla paní Kupšíková dozvědět. Kdo a co mu má někdo psát ze Západu, že? Ale otec Dušek se k otvírání obálky neměl – kdo ví, jestli to vůbec opravdu patří mně, říkal si pro sebe. Kdopak by psal obyčejnému vesnickému faráři – aještě k tomu v komunistickém režimu. I když jméno a adresa byly správné. On, který mohl dostat tak nanejvýš nějaký úředníoběžník anebo účet. Ale ty byly všechny vždycky jenom z domova.

Paní Kupšíková se neměla k odchodu a bedlivě sledovala počínání otce Ondřeje. Rubová stránka obálky byla opatřena řadou drobných razítek – neklamné znamení, že dopis byl cenzurními orgány režimu řádně otevřen, jeho obsah zkontrolován a zanesen do patřičných hlášení – bdělá očka pečovala o blaho občanů ve dne v noci. Otec Dušek držel obálku v rukou, jako by ho pálila, ale k otvírání se neměl. Paní Kupšíková by mu ji nejraději vytrhla z rukou.

„Potřebujete nějaké potvrzení?“ zeptal se konečně, když si uvědomil její vytrvalé přešlapování.

„Ne,“ řekla doručovatelka, „já jenom kdybyste s tímpotřeboval třeba pomoct.“

„No, číst snad ještě umím,“ řekl otec Dušek. „Ačkoliv bych to někdy nejradši zapomněl.“ (Zvláště když se někdy, třeba uholiče, podíval do denního tisku.)

Paní Kupšíkové nezbývalo než se otočit k odchodu. Velká kožená brašna na řemeni přes rameno ji vzápětí následovala.

„Tak s Pánem Bohem,“ řekla docela nezvykle pokřesťansku. Udělala směrem k hlavnímu oltáři neurčitý pohyb, snad jakýsi


9

zbytek kříže, a pukrletem naznačila pokleknutí. Snad to Pán ve

svém nekonečném milosrdenství jako pokleknutí přijme, podrbal se otec Dušek za uchem a pokynul zklamané listonošce,

mizející ve dveřích. Jestlipak je pokřtěná? zeptal se jen tak pro

sebe. Otázka zůstala bez odpovědi, ale vypadalo to, že by u ní

o nějaké zbytky náboženské výchovy mohlo jít. Budu se na ni

muset trochu zaměřit, napadlo ho.

Na druhé straně poněkud zprohýbané a ušpiněné obálky se černala zpáteční adresa z imperialistického Německa a jakési jméno: Franz Blahoutek. Blahoutek, Blahoutek – jméno otci Duškovi nic neříkalo. Možná že to byl ten člověk, který se tady vyskytl před nějakým časem a všechno si v kostele důkladně prohlížel. Až moc důkladně, takže si otec Dušek, který ho od oltáře nedůvěřivě sledoval, pomyslel, že by to mohl být prima možný budoucí zloděj. Jak je v kraji zvykem. Tenhle kostel už vykraden byl – a dokonce dvakrát – samozřejmě se nic nevyšetřilo. Taky jak je v kraji zvykem. Jinak žádné známé v západní Evropě neměl – jenomže komu to bude vykládat. A kdyby je měl, tak by je určitě zapřel.

Ztratil zájem o vysávací činnost a rozhodl se, že si obsahdoisu přečte raději doma na faře. Kromě toho pocítil v hrdlesucho, které bylo třeba odstranit douškem něčeho tekutého. Zlí jazykové o otci Duškovi tvrdili, že se vlastně původně jmenoval Doušek, ale jakýmsi podivným jazykovým vývojem to „o“ jaksi zmizelo. Stejně to museli být opravdu zlí jazykové, protože otec Dušek zašel do některé z hospod v Makovicích nebo v okolí, které duchovně spravoval, jenom tehdy, když sháněl nějakého řemeslníka. A kde jinde ho hledat než v hospodě – to dá rozum. Z toho ovšem vyplynulo, že hospody navštěvoval dost často, protože pro své chátrající chrámové a jiné církevní budovy potřeboval pomoc každou chvíli.

Roztržitě za sebou zamkl dveře kostela – stejně sem nikdo nepřijde, je všední den – a kráčel pomalu pěšinou farní


10

hrady ke svému domovu. Když usedl za psací stůl v kanceláři

farního úřadu – farní úřad, to znělo hrdě – zmocnila se ho na

chvíli jakási úzkost. Cítil neznámé nebezpečí, které se mohlo

v obálce skrývat. Dopis ze západního Německa! Kdyby to bylo

aspoň z východního, od hodných Němců – ale tohle!

Trochu jím projela zima. Přiložil dvě polínka do bubínku, a povzbudil tak dohasínající oheň, pak sáhl do prostoru mezi vnějším a vnitřním oknem, který mu od podzimu do

jara nahrazoval ledničku, pro láhev s mlékem a s chutí se napil.

Místnost mu sloužila jako kancelář, obývací pokoj i ložnice –

při jedné straně stála velká knihovna, v níž měl uloženy nejenom knihy, které měl rád, ale žádný čas na ně, nemluvě o tom,

že se mu je nikdy nepodařilo pořádně srovnat, ale i všelijaké

šanony s úředními spisy. Otec Ondřej nerad úřadoval, ale někdy nebylo zbytí. Nejhorší bylo účetnictví, to neměl vůbec rád,

stovka sem, stovka tam, stejně nakonec nula od nuly pošla, ale

sepsat se to prý muselo. Nejraději měl systém účetnictvíkanovníka Brožka na konzistoři: Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, budiž

jeho Jméno pochváleno – a co je komu jinak do toho, že jo?

Pravda vás vysvobodí, řekl si po chvíli a usedl do křesla

u rozměrného psacího stolu, který tu zřejmě zůstal po předchozích kněžských generacích. Odhodlaně ponořil špičku

dlouhých kancelářských nůžek do rohu obálky. Šlo to špatně, těžko, bdělá očka zalepila obálku důkladně. Jakýsi Franz

Blahoutek mu v dopise celkem dobrou češtinou, i když s pravopisnými chybami a bez háčků a čárek, které na svém psacím stroji zřejmě neměl, sděloval, že když asi před rokem navštívil kraj, z něhož pocházeli jeho předkové (v kterépak asiemigrační vlně? ptal se sám sebe otec Dušek) – všiml si, že se z kostela neozývají velebné zvuky zvonů, svolávající věřící ke službám Božím. Dozvěděl se po několika dotazech u místních občanů, že se ozývat nemohou, neb na věži kostela žádné nejsou, byvše ukradeny nacistickými úřady pro účely válečné. Což se


11

posléze velice hodilo úřadům komunistickým, doplnil si pro

sebe otec Dušek. I rozhodl se proto pan Blahoutek, že koste

lu v Makovicích věnuje zvon, pořádný zvon, žádné klinkátko,

co se teď občas rozezní, když pan farář zatahá zezdola zašpa

gát. To se musel pan Blahoutek nebo jak se jmenuje, opravdu

důkladně dívat, pomyslel si otec Dušek, byla to svatá pravda,

akorát že to nebyl špagát, ale kus řemene, na který navazoval

drát. Za ten zatahal, když kolikrát přiběhl ke službám Božím

na poslední chvíli, kdepak aby lezl někam nahoru. Finančnísi

tuace pana Blahoutka je prý natolik dobrá, že si to (vzahníva

jícím kapitalismu! – zvedal oči k nebi otec Dušek) můžedovo

lit. Teď že už zvon bude brzy hotov, ulit místními odborníky,

kolem 150 kilo váhy, a v blízké budoucnosti bude odeslán na

místo určení, to je ke kostelu svatého Mikuláše v Makovicích.

A aby pan farář laskavě všechno připravil k jeho umístění na

věž chrámu Páně, odkud budou znít do celého širého kra

je (rodného tam nebylo, ale stejně básnický slovník pana

Blahoutka končil někde u Sládka) a budit jeho obyvatele zná

boženské lhostejnosti, o níž se pan Blahoutek mohl osobně

přesvědčit. To by otec Dušek samozřejmě velice uvítal, alene

bude se to líbit úřadům. On sám, Blahoutek, nežádá pro sebe

žádné uznání nebo slávu kromě toho, že zvon se budejmeno

vat jednak podle něho Franz, teda František, a jednak Joachim

podle křestního jména posledního knížecího potomka rodu,

jemuž kdysi tahle oblast přináležela.

Pan farář Dušek – vlastně jakýpak farář, administrátor – fa

rářská jmenování už se dávno neudělují, aby nebylo potíží,

když se duchovní znelíbí stranickým a státním orgánům a je

třeba mu odebrat státní souhlas k duchovenské činnosti, jak se

tomu odborně říká. U administrátora se to vyřídí škrtem pera –

takže administrátor Dušek se po přečtení posledních řádků

zhluboka nadechl a opřel o opěradlo svého úředního křesla.

Jeho cit pro nebezpečí situace vycvičený mnoha zkušenost


12

mi ze studií, jak se říkalo nucenému pobytu v kriminále nebo

v manuálním pracovním nasazení (na ta pořádná se dlouhone

mohl dostat), v PTP (kam se naopak dostal velice snadno a kde

mu vlast odmítla čest vojenské služby se zbraní v ruce), a jako

dělník (když si údajně napravoval svůj kádrový profil) i z du

chovenské činnosti. Byl na čtyřech místech během deseti let,

než zakotvil v Makovicích. Ten mu okamžitě zavelel zvýšenou

bdělost. Informace pana Blahoutka byly samozřejmě napros

to správné, ty o stavu zvonů na věži docela přesné. Také o kraji

a jeho řádně provedené ateizaci, jak svědčily zprávy okresního

církevního tajemníka Velíška nadřízeným orgánům nahoru.

I když, pravda, v poslední době se začaly projevovat lehké ne

dostatky. Přibylo několik křtů – většinou romských obyvatel –

což musel tajemníkovi zdůvodňovat jejich nižší kulturníúrov

ní, takže vlastně křtem přispívá k jejich zkulturnění (což byla

trochu pravda). Taky byla pravda, že na věži zůstal opravdu

jenom jeden zvonek, umíráček, který se každou neděli snažil

nahradit činnost bývalých kolegů a povzbuzovat občany k ná

vštěvě domu Božího. To se mu dařilo jen u nemnohých už díky

jeho slabému hlásku, nemluvě o tom, že se většinou rozezněl

na poslední chvíli, když otec Dušek přispěchal odjinud z jiné

bohoslužby.

Taky bylo od pana Blahoutka hezké, že všechny náklady bral

na sebe – asi znal situaci kněží a jejich za komunistůznameni

té finanční požitky. Jenomže – co on s tím? Měl na starosti pět

farností s jedenácti kostely a kaplemi a byl rád, že je jakžtakž

ve svém obstarožním trabantu objezdí a aspoň jednou za dva

týdny v těch hlavních z nich může sloužit mši svatou a sem tam

někoho vyzpovídat a tak. Ale kajícníků bylo málo, nezdálo se,

že by obyvatelé trpěli přílišnými výčitkami svědomí. Bodejť –

omlouval je ve své dobrotě otec Dušek – kde by se taky vzaly

po skoro čtyřech desetiletích blahodárné péče strany a vlády

o jejich duchovní úroveň. Také mnozí z nich věděli, žehospo


13

daří v rámci družstva na církevním majetku, on tady totiž kdysi

býval arcibiskupský statek, a tudíž byl jejich zájem úzce spjat se

zájmy stranických a státních úřadů. Přitom si byl v těch kostelech většinou sám vším – kostelníkem i ministrantem, zvoníkem i – kdyby to šlo – varhaníkem (kdyby varhany někde náhodou fungovaly). Tady, v jeho hlavním kostele v Makovicích,

varhany na mou duši fungovaly a varhanice paní Šedivá na nich

za malý obolus zahrála i několik mešních písní. Když se jí to

povedlo. Když se jí to nepovedlo, sváděla to na lustr, přes který

prý dobře nevidí.

V hlavě mu začal kmitat obranný mozkový systém, jenžuváděl možná nebezpečí – mohlo jít o provokaci – někdo mu

chce tuto akci podstrčit a nakonec ho pro přílišnou horlivost

zbavit státního souhlasu. To by se otci Duškovi nelíbilo – těch

všelijakých strázní si užil už dost, kriminál ho v minulosti lízl

sice jen tak okrajově a státní souhlas k duchovenské činnosti

dostal teprve, když už si nahoře zřejmě nevěděli vůbec rady

a vytáhli ho rovnou ze stavby socialismu, který tam úspěšně

rozkládal navzdory tvrzení, že stavba pomáhá udržet mír ve

světě a jeho přítomnost je tudíž nezbytná. Nebyl o tom sice

vůbec přesvědčen, ale jmenování do Makovic nakonec přijal – nanejvýš ho zase odvolají, jako tomu bylo v posledním

případě jeho duchovenské činnosti, předtím než nastoupil na

zmíněnou stavbu socialismu. Když sem přišel, tak mu okresní

církevní tajemník řekl:

„Tam do těch vesnic nemusíte už vůbec jezdit, tam vámstejně nikdo nepřijde.“

A on mu na to odpověděl:

„To my zase máme zásadu, že když už jsme na dně, tak to

může jít jenom nahoru, pane tajemníku, to je nezvratný fyzikální zákon.“

Tajemník se ušklíbl:

„To jste teda optimista.“


14

Byl optimista. Přece jen se v těch vesnicích postupně pár dušiček našlo. Lehké zlepšení náboženské situace, k němuž za několik let jeho působení došlo, nebylo sice orgány strany a vlády rádo viděno, nicméně to zvládal svým osobním šarmem, podporovaným tu a tam lahví slivovice od kolegů z Moravy, kteří zase úspěšně rozvraceli materialistický socialismus v myslích tamějšího lidu, jenž hojně setrvával v náboženském tmářství.

A teď tohle! Vždyť k tomu bude zapotřebí schváleníkdovíjakých úřadů, razítek – počínajíce od těch místních přes církevní (což nebude o nic snadnější, spíše naopak). A ještě k tomujméno toho „feduála“, jak říkal kdysi prezident Zápotocký, kterému to slovo ne a ne vylézt správně z huby, toho posledního knížete na zvonu, kdyby si toho tak někdo všiml – a oni si všimnou!

Otec Dušek si opřel hlavu do dlaní. Dovedl si představit, že bdělá očka odněkud bedlivě pozorují, co se z téhle šlamastiky vyklube, aby ve vhodnou chvíli rázně zakročila. Socialismus si


15

rozvracet nedáme, řeknou, a budit nějakejma zvonama se nedáme taky!

Vycouval se svým otlučeným trabantem ze stodoly, která opustila svůj původní účel a teď sloužila jako skladiště všeho možného, ale hlavně jako přístřešek jeho věrného spoluracovníka před nepohodou. Musel ještě předtím dát trochu stranou zaprášené jízdní kolo – kdysi svůj jediný dopravní prostředek. Jo, bývávaly časy, kdy nad něj nebylo, co se na něm našlapal, panečku. Pohladil ho laskavým pohledem a zavřel za sebou vrata pevnou závorou, která tam zůstala ještě z minulých časů, ale sloužila pořád dál a dobře.

Když vyjel z vrat dvora, která zůstávala přes den většinou otevřena dokořán, takže každý mohl vidět, že se za nimi neděje nic nekalého, poznal, že pošťačka paní Kupšíková nezklamala. Na náměstí, přesněji řečeno na návsi, bylo možno vidět hlouček obyvatel hlavně ženského pohlaví ve vzrušeném rozhovoru, takže během dopoledne se musela zřejmě celá obec dozvědět, že farář dostal jakýsi záhadný podezřelý dopis ze Západu – vůbec ho ani nechtěl přede mnou otevřít! řeklaurčitě paní Kupšíková – Co mu má kdo ze Západu psát, že? Nejspíš mu píšou z Vatikánu (vyslovila to pěkně měkce, s měkkým i, takže to připomínalo tikání) – on to přece jen bude nějakej špión nebo agent – oni soudruzi budou možná přece jen mít pravdu. Prosím vás, co by tady špiónoval, odfrkla paní Moudrá, akorát že na nic nejsou peníze, jen na policii a na úředníky. – Tak to zase pozor, paní, řekla jiná, to zase prr, abystenenarazila, ostražitost muší bejt. Prošel pootevřenou brankou ve hřbitovní zdi, která obepínala jeden z jeho filiálních kostelů a starý hřbitov, jenž jej obklooval. Už se tady sice dávno nepohřbívalo, ale přesto byl občas poctěn návštěvou různých nenechavců a vandalů. Původní hroby postupně zarůstaly travou a všelijakým býlím, které bylo


16

čas od času třeba posekat. Nezdálo se, že by to někomu moc

vadilo, a tak se toho v létě většinou ujímal sám. Měl na to jednak kosu, se kterou se naučil dost slušně zacházet, jednak poslední výkřik techniky, ruční sekačku značky Husqvarna, tu

používal hlavně při projíždění uliček mezi hroby, kde mu to

s kosou moc nešlo.

Přehlédl zkušeným zrakem současný stav a pak otevřel dvěma velkými zarezlými klíči stejně zarezlé zámky ve dveřích, jež byly neuměle vyspraveny několika prkny napříč po nějakých snahách o vniknutí, zcela násilně a nestylově. To ovšem nebylo jeho dílo, ale dědictví po předchůdcích, na to byl příliš citlivý a svým způsobem maximalista. Bylo by třeba ty dveře vyměnit, ale kdy a za co? Teď se nezdály být nově terčem nějakéhonájezdu. Prošel kostelem, podíval se starostlivě na boční zeď, kde se opravdu nedávno objevila hluboká škvíra. Všiml si jí užposledně, když tu měl mši svatou, ale neměl čas se jí zabývat. Uhlavního oltáře svítilo elektrické červené věčné světlo, znamení, že je tu přítomno Sanctissimum. Poklekl na chvíli a poklonil se„nejvyššímu šéfovi“, který tady zůstával od neděle k neděli většinou sám a opuštěn, ale přesto zůstával a čekal. „Tak vidíš,“ řekl svému Pánovi, „jsi tady, pořád jsi tady – ale sám – no, ono to není jinde o moc lepší, ani v mém hlavním kostele, kde se sloužídenně mše svatá a večer co večer se přikutálí hrstka babek. Ale budu Ti tady asi muset zrušit to věčné světlo, aby to náhodou od té elektriky nevyhořelo.“ Podíval se s obavami po starých točených drátech elektrického vedení, které se vinuly po stěnách.

Pak vstal a šel si prohlédnout škvíru zblízka. Tady zevnitřnevypadala ještě zase tak moc velká, ale zdivo zřejmě pracovalo, venku se možná propadl nějaký hrob a zdivo povolilo a zima tomu ještě určitě napomůže. Mělo by se to spravit dokudnezačnou velké mrazy, ale kdo to udělá? To znamená zvenku lešení, prasklina byla několik metrů dlouhá. Copak podpěrné sloupky z kulatiny by měl, taky prkna a několik žebříků na postranice.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist