načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve znamení leknínového květu – Jan Řehounek

Ve znamení leknínového květu

Elektronická kniha: Ve znamení leknínového květu
Autor: Jan Řehounek

– Úspěšný překladatel a vysokoškolský pedagog Honza se vrací po sedmi letech ze Spojených států, kde ztratil svoji lásku, do rodné vesnice. I když se mezi obyvateli objeví náznaky nedůvěry, brzy se s nimi sžívá. Nachází i nové přátele ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 199
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1447-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úspěšný překladatel a vysokoškolský pedagog Honza se vrací po sedmi letech ze Spojených států, kde ztratil svoji lásku, do rodné vesnice. I když se mezi obyvateli objeví náznaky nedůvěry, brzy se s nimi sžívá. Nachází i nové přátele včetně cikánské rodiny, kterou v prvním okamžiku vesnice zcela odmítá přijmout, brzy se ale ukáže, že neopodstatněně.

Realita současnosti se všedními starostmi a radostmi, ale i dramatickými událostmi, se Honzovi prolíná se vzpomínkami na dětství. Nenadálý nález dědečkovy skryté ilegální knihovny z doby druhé světové války a z komunistických padesátých let vyvolá téměř detektivní pátrání po příčinách jeho věznění a dokonce po udavačích, kvůli nimž přišlo o život několik lidí. Hlavního iniciátora – paradoxně svého dědečka – pomůže odhalit Honzova nová láska.

 

V románu se střídají autobiografické prvky, humor, napětí, návraty do historie. Je situován do konkrétní vesnice, vystupují v něm autentické postavy, ale příběh je do velké míry fabulován. Autor jím chtěl vzdát hold svému dědečkovi, jenž byl jako vesnický knihovník pronásledován a dokonce vězněn v době druhé světové války a posléze i v padesátých letech.

Zařazeno v kategoriích
Jan Řehounek - další tituly autora:
Zlatým pruhem Polabí Zlatým pruhem Polabí
Nymburk literární Nymburk literární
 (e-book)
Ve znamení leknínového květu Ve znamení leknínového květu
Svatojiřským lesem mezi Labem a Jizerou Svatojiřským lesem mezi Labem a Jizerou
Toulky krajem dolní Cidliny Toulky krajem dolní Cidliny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Ve znamení leknínového květu

Jan Řehounek

Z českého originálu Ve znamení leknínového květu

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 4. 8. 2015

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-47-8 (pdf)

ISBN 978-80-88014-49-2 (epub)

ISBN 978-80-88014-58-4 (mobi)

3


4


Obsah

I....................................................7

II................................................19

III...............................................31

IV...............................................40

V.................................................46

VI...............................................60

VII..............................................69

VIII............................................83

IX...............................................99

X..............................................122

XI.............................................142

XII............................................155

XIII..........................................169

XIV...........................................178

O autorovi ...............................196

5


6


I.

Seděl jsem v baru na rohu osmadvacáté a Central Avenue.

Hlučnou společnost kolem sebe, ani řvaní bejsbolových

fanoušků z veliké televize vpravo vedle pultu jsem téměř

nevnímal, stejně jako mi bylo jedno, co piju za břečku z pivní

plechovky. V tomhle napůl nepříčetném stavu chodím bezcílně

po městě už osm dní. Od té chvíle, co se ozvaly výstřely, a já

uviděl, jak její bezvládné tělo klesá k zemi.

„Proč se to muselo stát zrovna nám? Proč jsem na ni v ten

nevlídný dubnový den čekal před stadionem a ne v parku, jako

mnohokrát předtím? Proč nemůže v tomhle městě vyjít člověk

na ulici, aniž by se musel obávat o svůj život?“ Takové otázky

se mi honí hlavou.

Večer, když uléhám, se mi v mysli vybavují ještě jiné obrazy.

Nejčastěji, jak jsem Katrin potkal poprvé. Na poslední chvíli

naskočila do zavírajících se dveří metra, zavrávorala a upustila

sáček s nákupem. Pomeranče se jí rozkutálely po špinavé

podlaze. Když jsem sebral poslední, podívala se na mne svýma

velikýma černýma očima. Jako bych v tu chvíli uviděl oči své

babičky. Nádherné, hluboké, trochu posmutnělé oči. Kdykoliv

jsme se pak viděli, ty její oči mne fascinovaly, připravovaly mě

o rozum. Po půl roce, před měsícem, jsem ji požádal o ruku.

Tehdy se její oči poprvé usmály.

Pak ale přišel ten osudný den. Katrin šla po chodníku

k Rooseveltovu stadionu na čtyřiadvacáté, kde jsem na ni

čekal. V nedalekém zlatnictví jsme si měli vybrat prstýnky.

Uviděl jsem ji, jak přechází ulici. V té chvíli zakvílely

pneumatiky, z boční ulice vyjelo šílenou rychlostí auto a

zaštěkaly výstřely. Napravo ode mne se rozstříklo sklo

výkladní skříně, bezděčně jsem cukl hlavou tím směrem, a

7


když jsem otočil zrak zpět, uviděl jsem, jak moje láska padá a

zůstává ležet na bílém pruhu přechodu. Přiběhl jsem k ní – pod

hlavou měla kaluž krve a její veliké oči se na mne dívaly ze

strnulé tváře... vesele. „Katrin, Káťo, Kačenko...“

V hlučném baru jsem přeslechl zvonění mobilu, jen jsem ucítil

slabou vibraci v kapse. Nepřítomně mačkám tlačítko.

„Tady je starosta Hasiny Vaněk,“ ozvala se z telefonu čeština.

„Mám pro vás smutnou zprávu. Včera zemřela vaše babička.

Pohřeb jsem vyjednal až na pětadvacátého, abyste měl čas

zařídit si všechno potřebné v zaměstnání a letenku. Jestli teda

přiletíte,“ ukončil hovor, aniž by čekal na moji reakci.

Chvíli jsem téměř nechápal, co se stalo.

„Určitě přiletím,“ zamumlal jsem si pro sebe po chvíli.

„Přiletím určitě a už se nevrátím! Co mě tady vlastně drží?

Káťa je mrtvá, přátele tu nemám, externí úvazek na univerzitě

můžu kdykoliv zrušit. Stejně se to roční stipendium nějak

hodně protáhlo,“ promlouvám nahlas česky, nevšímaje si

udiveného pohledu černého barmana.

Jakoby mi tyto hlasitě vyslovené úvahy přinesly úlevu,

osvobození. Poprvé po osmi uplynulých dnech jsem schopen

racionálně myslet...

Taxikář před ruzyňským letištěm na mě spustil, poučen

visačkami na kufrech, špatnou angličtinou. Po mé české

odpovědi, že chci na Masarykovo nádraží, protáhl obličej.

Celou cestu urputně mlčel, což mi vyhovovalo. Nechtěl jsem

odpovídat na přiblblé otázky nějakýho nabušenýho frajera

v kožený vestě, s těžkými zlatými řetězy na krku a tetované

pravačce.

Pantograf z Masaryčky byl stejně zanedbaný a špinavý jako

před sedmi lety, kdy jsem jím jel opačným směrem naposledy.

Taxikář Pavel Šimůnek před nymburským hlavním nádražím

8


byl daleko úslužnější nežli ten pražský a dovezl mě až před

barák za poloviční peníz, než jsem zaplatil z Ruzyně do centra.

Narozdíl od toho tetovanýho přiblbla byl symapatický, takže

jsem mu na jeho pár nevtíravých otázek odpovídal, alespoň

cesta rychle utekla. I když mně by ubíhala rychle i bez

konverzace, protože mě zajímal každý detail při silnici či ve

vsích, co mi z dřívějška uvízl v mozku, případně je novinkou.

Při loučení mi dal Šimůnek navštívenku.

„Když budete něco potřebovat, brnkněte. Po letech venku

nemáte žádný známosti, já vám můžu ledaskam otevřít dveře.

Od revoluce tady vládnou jiný pořádky, všechno se změnilo.

Takže kdybyste potřeboval třeba s něčím poradit, stačí

brknout,“ nabídl a prohrábnul zadními gumami bláto na cestě.

Dvířka zavrzala, vstoupil jsem do svého světa, který se za těch

uplynulých sedm let vůbec nezměnil. Jen ořešák na konci

dvora měl rozlomenou korunu a v plotě chybí sem tam tyčka.

Na okně kvetou babiččiny muškáty, záclonky za skly svítí

bělobou, kočka se mi otírá o nohavice, cedulkou nade dveřmi

je vítán každý, kdo v dobrém přichází. Sáhl jsem pod rohožku

– klíč je na svém místě. V síni je pečlivě uklizeno, na sporáku

stojí modrá smaltovaná konvice, jakoby ji tam právě teď

babička přistrčila, aby byla káva pro příchozího teplá.

V pokoji, jak babička říkala – v seknici, leží na stole hromádka

dokladů, nějaké papíry a několik obálek. Na jedné z nich je

tužkou napsané číslo mého mobilu a připsaná věta: „V této

obálce jsou peníze na telefon pro mého vnuka. Zavolejte mu,

že jsem umřela!“

„Počítala s tím! Všechno připravila,“ zarazil jsem se, „...a mně

stále psala, že je zdravá a má se dobře.“

Rozhrnul jsem záclonky a otevřel okno do zahrady. Vůně

rozkvetlých jabloní a bzukot včel se vhrnuly dovnitř – na

9


okamžik mne to úplně omámilo.

„Je tady někdo?“ vytrhl mne z intenzivního opojení ženský

hlas od dveří. „To seš ty, Honzíku?“

Honzíku mě nikdo neoslovil celých sedm let. Babička

mi dopisy nadepisovala Milý Jendo, a jinak jsem byl John. Na

zápraží stála Slávina Zítová, sousedka. Je ode mne jen čtyři

roky, zestárla, v rysech obličeje má patrnou únavu, ale stále si

drží pěknou figuru a přímé držení těla. Bývala to krásná holka.

Když mi bylo čtrnáct, šmíroval jsem ji za rozsvíceným oknem,

když se večer myla ve škopku. Vystudovala zemědělskou školu

a pracovala jako živočichářka v družstvu. Po revoluci, psala mi

babička, se jí vrátil rodinný statek, je vidět, že se na něm dře

sama. Nikdy se nevdala. Měla známost – Mirka Vopálku.

Pracoval na Příbrami v dolech, zemřel v závalu. Pak, i když se

chlapi mohli přetrhnout, jak jí nadbíhali, už žádného nechtěla.

„No to sem ráda, že tě vidím! Akorát Andulka se toho měla

dožít. Furt se těšila, že se jednou vrátíš. Chuděra, umřela úplně

tiše. Sedla si na lavičku na zápraží a usnula tam. Našla jsem ji

až ráno. A na stole měla všechno srovnaný, jako že až si ji Pán

povolá, aby měla všechno v pořádku. Tak sem dala starostovi

na tebe telefón. To víš, já na telefónování nejsem. Dyť to snad

ani néni možný, aby to z tý malinkatý krabičky bylo slyšet až

v Americe,“ chrlila na mě příval slov a chlapskou silou mne

objala. Cítil jsem z ní vůni mýdla a nikoli nepříjemný pach

chléva.

„Ale já tady melu a ty máš určitě hlad. Po takový dlouhý cestě.

Hned ti něco přinesu. Vaříno nemám, nepočítala sem s tebou,

ale makový buchty, co si pamatuju, si měl dycky rád. Jestli se ti

těma hamburgrama, či co se to v tý tramtárii jí, nezkroutila

huba,“ otočila se na podpatku a braňkou v plotě spěchala

domů, aby za chvilenku přiběhla s talířem zlaťoučkých buchet

a hrnkem mléka.

10


„Po tomhle se mi v Americe stejskalo,“ po pravdě jsem s plnou

pusou pochválil Slávčino kuchařské umění.

Posun času a cesta, při níž jsem nezamhouřil oko, mě zdrchaly,

a tak jsem v babiččině kanafasu usnul ještě před setměním.

Vzbudila mě Slávina – přinesla mi k snídani míchaná vejce,

krajíce chleba namazané domácím máslem a zase čerstvě

nadojené mléko. Položila podnos na práh, zabouchala na okno

a zmizela. Obsluha jako v Alkrónu a se vší diskrétností.

Máslo a mléko, na jehož hladině se usazuje na prst silný

smetanový povlak, to je něco jiného než margarín bez vůně a

chuti či Američany tolik oblíbené burákové máslo, které moje

chuťové buňky zavrhly hned při prvním ochutnání, či bílá

tekutina z krabice, jež má k mléku stejně daleko jako

hamburger k masu.

Připomnělo mi to úsměvnou příhodu. Bylo mi asi deset. Od

oběda zbylo trochu bramborové kaše a mě kolem čtvrté

odpoledne přepadl hlad. Namazal jsem si velký krajíc chleba

tou bramborovou kaší a sedě na zápraží tuto svoji oblíbenou

pochoutku pojídal. Večer zavolala stará paní Zítová babičku k

plotu a sdělovala jí: „Andulko, nechci žalovat, ale Honzík si

namazal krajíc tááákhle silně máslem!“

To by byl skutečně velký prohřešek, protože máslem, ačkoliv

ho z mléka od pěti krav bylo dost, se muselo šetřit. Máslo bylo

totiž jedním z mála produktů, z jejichž prodeje plynuly do

domácnosti hotové peníze, kterých nikdy nebylo nazbyt.

Na výrobě másla jsem se musel odmalička podílet. Nadojené

mléko se nalilo ve sklípku do velkých keramických krajáčů, z

nichž se opatrně sbírala usazená smetana. Trochu zkyslou jsem

v máselnici, což byl dřevěný soudek, zvenčí opatřený klikou,

uvnitř rotačními lopatkami, stloukal – uvnitř se postupně

tvořily máselné hrudky. Pro malého kluka to byla docela

11


zabíračka. Aby to lépe utíkalo, přeříkávaly se k tomu takzvané

stloukačky. Proč v každé figuroval pes, dodnes nevím.

„Panímáma stloukala, pes jí převrh putnu, počkej, mrcho

chlupatá, já ti ocas utnu!“

„Naše máma vrtí dnes, pozvala si celou ves, všichni psi, z celý

vsi, přišli k nám na podmáslí.“

„Vrť se, vrť se, smetanice, naší bábě ve kbelíce! Naše bába

vrtěla, až se všechno třáslo, kočky jedly smetanu, pes jí sežral

máslo.“

Zhruba po hodině vrtění se to všechno přecedilo, zbytkový

produkt bylo podmáslí. Co na něj přišli ti psi z celý vsi. Dodnes

tenhle, zvláštně nakyslý, lahodný bílý nápoj miluju. Máslové

hrudky se v látkové utěrce vymačkaly a prohnětly, pak se

hotové máslo pěchovalo do dřevěných forem. Po vyklopení

vznikly po stranách vroubkované cihličky, nahoře s plastickou

kytičkou či ptáčkem. Pro tyhle kostky másla, zabalené

v křenových listech, si dvakrát týdně přijížděl pan Kratochvíl z

Jičína, jenž na něj měl vzadu ve svém autě, někdejší německé

vojenské sanitce – ještě se pod tmavě šedou barvou rýsovaly

červené kříže na střeše a na bocích – velké oplechované bedny

s dvojitými stěnami, mezi nimiž byl nadrcený led, aby se mu

máslo v autě nerozehřálo. Tahle jeho živnost mu kupodivu

vydržela ještě dlouho po združstevnění, i když už vykupoval

jenom trošky ze záhumenkových krav.

Z přístěnku jsem vytáhl svoje staré kolo, napumpoval duše a

vydal se na obecní úřad.

„Rád vás poznávám. Já jsem Vaněk, přistěhoval jsem se, až

když vy už jste byl pryč, a od revoluce tady dělám starostu,“

přivítal mě sympatický třicátník. „Slávina mi na vás dala číslo.

Jsem rád, že jsem se dovolal a že jste přijel. Zařídil jsem

kremační obřad na úterý dvacátého pátého. A taky autobus, aby

12


se mohli zdejší se zesnulou jet rozloučit. To víte, spojení je

mizerné, jsme tady jako na ztracený vartě, na veřejnou dopravu

spoléhat nemůžeme.“ Podal mi několik lejster. „Je to všechno

zaplacený, paní matka měla na pohřeb připravené peníze, ty mi

Slávina taky dala. Zbytek jsem jí vrátil.“ Rázným gestem

odmítl moje díky a zeptal se: „Jak dlouho se zdržíte?“

„Vrátil jsem se. Natrvalo. Takže se zároveň chci, pro pořádek,

nahlásit k trvalému pobytu. I když jsem si ho nikdy nezrušil.“

„Tak to jste mi udělal radost. Už jsem přemýšlel o tom, že tu

zůstane další prázdná chalupa. To je magnet pro zloděje – my

samozřejmě opuštěný baráky hlídat nemůžem. Teď jich tady

máme pět, z toho dva v majetku obce, a všechny vykradený.

Rádi bychom ty naše prodali, ale chceme jenom k trvalýmu

bydlení. Chalupářů už tu máme dost. To víte, jde o dotace. Ty

dostanem jenom na naše občany.“

Ještě dodal, že si dal moje telefonní číslo do mobilu, protože

aktuální zprávy z obecního úřadu posílá hromadnou esemeskou

všem lidem v obci, kteří mají mobil.

Z vedlejší místnosti úřadu se ozvalo bouchnutí dveří a hlasitý

hovor.

„Musím mluvit se starostou. S tím se musí něco udělat. Rybáři,

když bagrovali horní strouhu, úplně rozjezdili cestu podle

rybníka a teď se k tomu nehlásej! Jestli chceme ty parcely Na

Tarabce prodat, potřebujeme tam do vybudování infrastruktury

alespoň trochu slušnej příjezd!“

Rozletěly se dveře. „No né! Američan je tady! Nazdar

Honzane!“ zahlaholil Luboš Brůna, můj kamarád z dětství.

„Včera jsme zrovna s klukama v hospodě o tobě mluvili. Jestli

přijedeš. Musíš zajít večer mezi nás. A vypravovat! Jak se ti

žije v tom Njůjorku. No a... vlastně... přijmi soustrast.

Babička byla bezva ženská. Jak jsem ji potkal, vždycky říkala:

Lubošku, zajdi na makovou buchtu! Jako když jsme byli malí

13


kluci,“ trochu zjihnul, ale hned se zase vrátil do reality.

„Tak co uděláme s těma rybářema?“ hartusil už na starostu.

Slíbil jsem, že do hospody zajdu a odporoučel se.

Když už jsem byl na tomhle konci vesnice, vyšlápl jsem na

Vyhlídku. Je to kopec, na jehož jedné straně je les V Kroužku,

z druhé strany pod ním dlouhé mělké údolíčko s cestou vedoucí

uprostřed mezi pastvinami k mlýnu u Bučického rybníka.

Dálnice se jí říká. Z temene kopce je krásný výhled – celá

vesnice je tu jako na dlani. Vpravo Nový rybník a od něho

k někdejšímu panskému dvoru Nová Hasina, vlevo za řekou

Stará Hasina, jejíž historie sahá až do čtrnáctého století.

Stavení v řadě podél silnice se ztrácejí v zeleni stromů, jen

vysoký štít mlýna s děravou střechou mezi nimi vyčnívá, pak

následuje mezera s proužky záhumenek a pod lesem se bělají

štíty chalup původní vesnice, jako by je namaloval Josef Lada.

Proti lesknoucí se hladině rybníka se rýsuje černá silueta

rybářské boudy. V ní jsem přišel před sedmadvaceti lety o

panictví, uvědomuji si s úsměvem.

Jezdívala sem tenkrát na prázdniny krásná panička – Milena

Salačová. Manželka nějakého generála. O něm se ale jen

povídalo, že je to už starej chlap, že si ji vzal kvůli

reprezentaci. Nikdy sem za ní nepřijel. Asi věděl proč, ona totiž

byla náramně veselá. Chlapi se u ní střídali jak na běžícím

pásu.

Jednou vpodvečer jsem se přijel na kole vykoupat k rybníku.

Ona seděla na břehu mezi rákosím – v polorozepnutých světle

růžových lehounkých šatech, poodhalených přes pevná stehna,

jí to v zapadajícím slunci náramně slušelo. Oči mi lezly

z důlků. „Mohl bys mi utrhnout leknín?“ zavolala na mne.

Doplaval jsem doprostřed rybníka, utrhl bílý květ, skousl do

zubů, doplaval k ní a hodil jí ho. Ohnula se pro něj, obrovská

14


ňadra se jí z výstřihu vyvalila téměř úplně, až jsem zapomněl

šlapat nohama vodu – málem jsem se napil. Plaval jsem od ní

pryč, ale stále mi to kroutilo hlavou, abych ji neztratil z

dohledu. Na okamžik se mi nohy zamotaly do leknínových

lodyh, podíval jsem se dopředu... V ten okamžik zmizela.

Vylezl jsem po chvíli z vody a šel se, jako obvykle,

převléknout z plavek do rybářské boudy. Ona tam ležela na

orobincové otepi, v rozhozených rusých dlouhých vlasech

vetknutý můj leknín, šaty rozepnuté, bílé tělo v šeru přístřešku

alabastrově svítilo... naučila mě, jak se to dělá...

Ze vzpomínek mě vyrušil přátelsky se se mnou vítající

dlouhosrstý irský setr. „Byla i tam úplně stejně zářivě rezavá,“

uvědomil jsem si.

Za psem vyšel z lesa hajnej. „Vidím, že jste Rexovi

sympatickej,“ zasmál se. „Vás neznám, ale podle toho co jsem

slyšel, musíte bejt ten Amerikán.“

Vstal jsem a podal mu ruku. „Radši budu, když mi budete říkat

Honzo, všichni mi tak říkají.“

„Já jsem Jarda Koška, zdejší hajnej. Před pěti lety jsem se sem

oženil, vzal jsem si Janu Jandovou, teda za svobodna

Hrdličkovou. S tebou prej chodila do školy.“

I jemu jsem slíbil, že večer zajdu do hospody. On s Rexem

kráčeli dolů k hájence krčící se mezi korunami starých jabloní

veliké zahrady pod lesem, já sednul na kolo a ujížděl do

obchodu, nakoupit si nějaké zásoby, abych nebyl odkázaný na

catering od Sláviny.

Večer to v hospodě pěkně vřelo. Můj pozdrav zanikl v tom

hučícím úlu, stejně se ale všechny oči otočily na mne a lokál

ztichnul.

„No to je dost, žes zašel!“ ozval se Bohouš Drozen, můj

vzdálený příbuzný, další z klukovské party mého dětství.

15


„Pojď si sednout k nám!“ postrčil volnou židli Luboš Brůna.

Než jsem stačil dosednout, stálo přede mnou pivo. „Já jsem Ota

Skřivánek,“ představil se hospodský pokynutím hlavy, protože

měl ruce plné půllitrů.

Rozhlédl jsem se kolem. Řada tváří mi nic neříká. Tam je stůl

letitých chalupářů, poznávám Marečka, Jiřičku, Vejtrubu,

Košvance..., tam na mne kyne můj známý z dopoledne Jarda

Koška, sdílící stůl se starostou, nějakým fousatým chlápkem a

blonďatou ženskou. Vedle vidím Emana Sedláčka – je vůbec

možné, že se ještě neuchlastal? Postavil se na vratké nohy,

napůl vypitý půllitr v ruce, a na moji adresu, ale s pohledem

švidrajících očí do strany, k výčepnímu pultu, pronesl:

„Američan z Vysočan se přijel ukázat. Prodat chalupu. Eště se

hrob nezavřel a krkavci už kroužej!“

„Koleduješ si vo pár přes držku!“ zarazil ho Skřivánek pádnou

rukou do židle, až mu vycáklo pivo na košili.

Abych předešel dalším případným poznámkám a dotazům, řekl

jsem dostatečně nahlas: „Nic prodávat nebudu, vrátil jsem se.

Zůstávám tady, ve svým. Chalupa je moje, děda mi ji dal

přepsat, ještě než umřel. Pokud se to někomu nelíbí, je mi to

srdečně jedno. A ostatním připíjím na zdraví. Jsem rád zase

doma!“

Eman se přiblble podíval do téměř prázdného půllitru a

zablekotal do prázdna: „Tak by to moh šoupnout aspoň dvakrát

dokola, né?“

Dlouho přes půlnoc jsem musel vyprávět, jak to chodí ve

Státech, co jsem tam vlastně dělal, jaký jsou Američanky, jestli

jsem měl někdy nějakou černošku, jaký tam maj pivo. Tomu

českému jsem odvykl, a tak jsem odklopýtal domů s velkými

potížemi.

Protože jsem potřeboval řadu věcí pro každodenní život a také

16


objednat věnec na rakev pro babičku, zavolal jsem taxikáře

Pavla Šimůnka. Vyzvedl mne v půl osmé a moc mi pomohl. Šéf

pohřební služby je jeho bývalý spolužák. Ujistil mě, že obřad je

kompletně zajištěný a můžu se spolehnout, že všechno

proběhne dobře a věnec že si bere na starost osobně.

Prodavač mobilů je kamarád taxikářova syna, v bance se mi

věnoval sám ředitel, s referentkou ve zdravotní pojišťovně si

tykal, na živnostenském úřadu nás vzali přednostně, úřednici

na správě sociálního zabezpečení strčil čokoládu a říkal jí

Jarmilko.

Jenom oblek jsem si musel dojít koupit sám. „Co se týká hadrů,

jsem absolutně bezradnej. Cokoliv mám na sebe, mně

odjakživa kupujou ženský. Dřív máma, pak žena a teď i dcera.

Sorry, do toho krámu já nevlezu!“ zabejčil se před obchodem,

který mi předtím ochotně ukázal.

Naštěstí uvnitř byla velmi ochotná starší prodavačka, která mi

nejen vybrala, ale i omrkla, jak mi oblek sedí a doporučila

několik košil a kravat.

„Oblek na kremaci mám. Teď už musíme koupit jenom auto.

Přece nemůžu věčně jezdit s vámi.“

Můj poradce měl okamžitě jasno. „Auta prodává brácha mý

první ženy Zdeněk, jedeme k němu, udělá vám cenu.“

Podnikavý exšvagr sice ze základní ceny slevil, ale vnutil mi

centrál, rádio, airbagy a klimatizaci, takže byl na svým a ještě o

dvacet tisíc výš. „Zítra odpoledne se zastavte, budete mít vůz

připravený k odebrání,“ klaněl se ve dveřích.

„Ještě potřebuju počítač a připojení k internetu,“ vyslovil jsem

při pozdním obědě, který už byl po hektickém dni nezbytný,

poslední přání.

„Takových firem je tady několik, ale já doporučuju Net Servis.

Mám od nich internet a jsem spokojenej,“ pravil Pavel, s nímž

jsme si potykali.

17


A tak jsem si za půlhodinku odvážel jak písíčko s monitorem,

tak noťas, který budu potřebovat na cestách, a instalační

cédéčka potřebných programů.

Ještě večer jsem si nainstaloval software do počítače a

překopíroval jsem si do něj data z externího disku přivezeného

ze Států. Obrovské množství materiálu, poznámek, překladů,

rukopisů – dlouholetou práci, kterou, doufám, budu moci

zúročit i doma.

II.

18


Pavel mne vyzvedl i nazítří – jeli jsme do krematoria. Autobus

se smutečními hosty dorazil zcela přeplněný, kromě toho ještě

spousta aut. Když jsem se rozhlédl, konstatoval jsem, že kromě

Emana Sedláčka, ostatně toho bych tu ani nečekal, přijela celá

vesnice včetně několika dětí, připitého Adamce, chalupářů,

které ještě neznám, a řady lidí, jež jsem v životě neviděl.

V záplavě květin visela veliká babiččina fotografie. Kde ji

vzali, nevím. Asi od Sláviny. Starosta pronesl dojemnou řeč,

zahrály varhany a z reproduktorů zazněla Ta naše písnička

česká, kterou babička nesmírně milovala. Po celou dobu

obřadu na mě z fotografie upírala ty svoje veliké černé oči.

Bolestně jsem si opět uvědomoval, že měla oči úplně stejné

jako Katrin, takové mírně posmutnělé, které začaly jiskřit jen

ve vypjatých situacích. Usmívaly se možná i tehdy, když onen

večer seděla na lavičce na zápraží. Určitě se usmívaly, protože

byla smířená s odchodem a jistě vzpomínala na všechny své

blízké – na dědečka, přísného, ale milého člověka s obrovským

srdcem, na moje rodiče, kteří zahynuli při autonehodě, když

jsem byl ještě maličký kluk, na bráchu, který pět let po rodičích

umřel na otravu krve, a možná i na mne, i když jsem byl ve

chvíli, kdy by mě nejvíc potřebovala, daleko za Velkou louží.

Kondolence po obřadu nebraly konce, všichni mi přišli

stisknout ruku, babky mě objímaly a máčely mi obličej a sako

slzami, Slávina mě v náručí zmáčkla tak, že mi zapraskalo v

kloubech. Spousta sousedů mi namísto vyslovení soustrasti

řekla: „Kdybys něco potřeboval, kdykoliv přijď.“

Docela mi chvíli trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval.

Namísto pocitu smutku z posledního rozloučení mě hřálo

vědomí, že měli babičku rádi a mě přijali zpátky mezi sebe.

Pavel na mě čekal u taxíku. „Musel jsem odtamtud odejít. Mně

19


umřela máma před třema měsíci, zase se mi to vrátilo.

Promiň!“ řekl zbytečnou omluvu.

Jeli jsme k jeho švagrovi do autosalonu. Za tři čtvrtě hodiny už

jsem šlápnul na plyn své nové škodovky. Proti obrovskému

buicku, co jsem měl ve Státech, mi připadá jako hračka, ale

jezdí dobře. „Teď už budeš dopravně soběstačnej, tak adié!

Kdybys ale někde potřeboval přitlačit nebo otevřít dveře, stačí,

když zavoláš!“ loučil se Pavel.

Přišel čas, abych začal shánět nějakou práci. Mám sice ještě

rozdělané dva překlady pro americké časopisy, ale s penězi na

převedeném kontě jsem pořádně zahýbal, musím začít

vydělávat nové. Tak jsem v následujícím týdnu vyrazil do

Prahy a zašel na univerzitu za někdejším spolužákem, teď

vedoucím katedry slavistiky Jardou Sekotem.

„Pár externích přednášek za měsíc pro tebe můžu vyčlenit,“

slíbil. „Určitě taky zavolej na pardubickou univerzitu, je tam

Karel Votoček, jistě ho pamatuješ, zabýval se Čapkem a teď

tam rozjíždí velkej grantovej projekt o masarykovském okruhu

literárních autorů – Čapek, Konrád, Poláček, Vančura... to je

tvoje parketa,“ poradil mi ještě a spěchal na jakousi poradu.

„Plodných pět minut,“ konstatoval jsem a šel na kafe do Slávie,

třeba potkám nějaké dřívější známé od kultury. Kromě několika

herců z Národního, poznávám Postráneckého a Švehlíka, ty

mladé neznám, je tady docela pusto. Vypiju tedy kafe a jdu se

projít po Starém Městě, Malé Straně, zajdu i na Hradčana,

připomenout si stará známá místa z dob studií, kdy jsem se rád

toulal uličkami, které tehdy bývaly téměř opuštěné a dnes je

zaplňují davy fotografujících Japonců, nakupujících Rusů a

vyřvávajících opilých Němců. V hospůdce U Zlaté hrušky na

Novém Světě, kam jsme na vejšce chodívali oslavovat každou

zkoušku, si dávám oběd, nic moc za tři stovky, a po druhé

20


hodině odjíždím z Wilsoňáku domů.

V pátek přijeli v dodávce tři maníci z Net Servisu, na štít

střechy mi připevnili anténu, natáhli kabel a připojili mi počítač

na internet. Za hodinku jsem mohl poprvé kliknout a vydat se

do virtuálního světa.

Našel jsem si kontakt na profesora Votočka a napsal mu mail,

zda by neměl zájem o moji spolupráci na jeho projektu o

prvorepublikové literatuře. Jaké bylo moje překvapení, když mi

za necelých pět minut odepsal, že mě vítá zpátky doma a těší se

na spolupráci. Jestli jsem schopen mu do měsíce napsat studii o

historických novelách Františka Kubky. Napsal jsem mu

zpátky, že to vítám, protože Kubkou jsem se zabýval již za

studií a Karlštejnské vigilie a Pražské nokturno byly mezi

mými tématy v přednáškách na univerzitě v New Yorku.

Protože jsem sehnal první práci, což zaslouží oslavit, a doma

nemám nic kloudného k jídlu, vyrazil jsem do hospody.

Potřebuju se trochu zorientovat – takové to: kdo s kým, co kde

a podobně, a dát si večeři.

Tentokrát seděl s Lubošem, jeho mladším bráchou Pavlem,

starostou Vaňkem a Jardou Koškou jeho švagr Lojza Hrdlička.

Sestava jakou právě potřebuju. Zatímco do mě padala skvělá

sekaná s knedlíkem a kyselým zelím, probrali jsme chalupu po

chalupě, kde kdo teď bydlí, kdo za ty uplynulé roky umřel, kde

se narodily děti...

„Co Slávina?“ zeptal se Pavel.

„Slávina je fajn holka. Starala se o babičku, a když jsem přijel,

tak i o mne, než jsem se stačil trochu zařídit,“ pokrčil jsem

rameny.

„Já jenom, aby tě neznásilnila. Určitě jí ta samota leze na

mozek!“ uchechtnul se Pavel.

21


„Seš mladej a blbej!“ obul se do něho brácha. „Když nám bylo

dvacet, tos ty, vejškrabku, eště tahal kačera, tak jsme za ní

běhali, že jsme si mohli nohy ušoupat. Co bysme za to tenkrát

dali, kdyby nás chtěla. Jenomže vona se zabouchla do Vopálky,

a když ho to v dolech zabilo, už vo žádnýho chlapa ani

nezavadila. Je trochu cvok, ale jinak je to zlatá holka. A

strašnej dříč.“

„To musím potvrdit,“ přidal se Hrdlička. „Když vidím, jak si

nádherně sama opravila barák a jak si poradí s tím svým

hospodářstvím, klobouk dolů. To, co my děláme ve třech, vona

dělá sama. A to má na mlíko známku nejvyšší kvality!“

„To vy nevíte...“ obrátil se ke mně starosta „...ale co, nebudem

si tykat? Je mi blbý to nabízet, jsem mladší, ale tykám si tady

snad se všema.“

Ťukli jsme si na tykání, a to i s Lojzou, a Jirka pokračoval:

„Vloni vlezli Slávině do baráku nějaký dva mezuláni. Takový

z posiloven vymakaný tetovaný bouráci, holý hlavy. Přijeli

starým oplem kombíkem, ten zaparkovali za stodolou,

vymáčkli okno a hrabali se jí v šuplíkách. Asi byli zklamaný,

protože v tom velikým baráku určitě hledali nějakej majetek.

Jenomže Slávina nic nemá, ani televizi, nic cennýho, na šperky

nikdy nebyla. Největší majetek pro ni jsou krávy a pole.

Nenašli ani žádný peníze, ani korunu. Zrovna den předtím jí

dodělali koupelnu, tak se vyčerpala z hotovosti. Ona byla v tu

dobu vyjednotit pár řádků řípy, co má na krmení pro dobytek, a

vrátila se zadem, od polní trati, kde uviděla to auto a pak i to

rozbitý okno. Potichu odemkla, vešla dovnitř a ty dva násadou

od motyčky tak zmalovala, že jsem musel volat záchranku,

když mi je jak chcíplý čerty přivedla na úřad. Crčela z nich

krev. Přijeli taky policajti – nejdřív to, blbouni, vyhodnotili

jako nepřiměřenou obranu a dělali na chudáka holku bu bu bu,

jako že za to může jít sedět pro vážné ublížení na zdraví, pak

22


jim ale našli v auťáku pistoli a zjistili, že se jedná o celostátně

hledané recidivisty podezřelé z loupežného přepadení. Za pár

dní za ní přijel nějakej reportér z Práva, že o ní napíše do

novin. Ona mu řekla, že s ním mluvit nebude a jestli chce bejt

užitečnej, ať si veme vidle a poklidí kravám. Taková je

Slávina.“

„Je po mámě. Stará Zítová byla nemlich to samý. Jednou,

kdysi, se vracela z pole, osekávala chrást na krmný řípě a od

silnice vidí, jak se podle plotu kradou dvě cigánky. Zkrátila si

cestu vrbičkami, a když ta mladší už lezla na vrata, Zítová jí

ten sekáček zaťala do řiti až na kost,“ přidal historku Hrdlička.

„Už jsi viděl Romanu?“ zeptal se Luboš.

S Romanou Tomčíkovou z Rožďalovic jsem po studiích chodil

skoro dva roky, už jsem dokonce myslel na to, že půjdu

požádat o její ruku. Pak jsem ji šel o posvícení vyzvednout,

byli jsme dohodnutí, že půjdeme na zábavu, a její matka mi ve

dveřích strčila do ruky svatební oznámení. „Romanka se bude

vdávat. S vámi, pane doktore, nic ve zlém, ona být nemůže, vy

s těma vašema knížkama nejste pro praktický život. Romanka

potřebuje pořádné materiální zajištění a oporu!“

Vzala si o dvacet let staršího chlápka, vedoucího prodejny

zeleniny v Praze na Vinohradech, s vilou v Průhonicích,

mercedesem a chatou na Sázavě. Rozchod s ní tehdy podpořil

moje odhodlání ucházet se o stipendium ve Státech.

„Neviděl, kde bych ji moh vidět?“

„No přece u mámy, v Rožďalkách.“

„To už není s tím svým zelinářem?“

„Kdepak! Kde je tomu mamlasovi konec! V devadesátým

prvním roce zprivatizoval ten svůj krám Ovoce z lenina a po

roce ho zašili. Dostal pár let za krácení daní a bůhvíco ještě. A

Romana přicábrovala k mámě. Hele, co ti budu povídat, to byla

výhra, že ti tenkrát dala kopačky! No... až ji uvidíš... Má

23


dobrejch sto třicet kilo a vypadá jako kdyby jí bylo šedesát!“

„Má pravdu. Prodává v textilu a je kyselá jak tejden starej

guláš. Měls kliku! To stojí za panáka!“ rozjařil se Pavel a

zamával na Skřivánka.

„Abych pravdu řek, nikdy jsem nelitoval. A tehdy mi to vlastně

pomohlo k rozhodnutí, že jsem odjel do tý Ameriky,“ pokyvuji

hlavou.

„Hele, kluci, onehdy jsem zahlídnul Milenu Průšovou. Ona už

není v tý Sýrii, nebo kam se to vdala?“ asociovalo mi to jinou

naši vrstevnici..

„Kdepak! Vona vod toho Araba utekla a vrátila se k mámě.

Přivezla si čtyři děti, sou takový líznutý – černý vlasy, snědá

pleť, ale hezoučký. Von ji mlátil, kus hadru tam prej má větší

cenu nežli ženská. Chvíli se s ní tahal na dálku přes soudy a

pak řek, že má doma eště tři ženský, že mu to nestojí zato.

Říkala mi to Průšovka,“ přispěchal se zasvěcenými

informacemi Pavel Brůna.

Dveřmi ze dvora se vpotácel na šrot ožralej Eman Sedláček.

Než si stačil sednout na nejbližší volnou židli, hospodský ho

zase silnou rukou vyprovodil. „Běž tam, kde ses vožíral

doteďka!“ houknul za ním.

„Když vidím Emana, víš, že se Jana Sedláčková trhla vod toho

doktora?“ ptá se Luboš.

„Od toho z vily pod lesem?“

„Jo. On prý je nějaký velký zvíře na ministerstvu vnitra.

Vždycky přijede auťákem, má takovýho černýho bavoráka,

zavře vrata – je tam opevněný jako na hradě, dvoumetrovou

zdí, a vůbec nevychází. V neděli večer zase odjede. No, a když

stará Sedláčková šla do špitálu na operaci s okem, tak od něho

Jana odešla i s dětma a nastěhovala se do máminy chalupy.

Jestli se rozvedli to nevím. Každopádně ta velká holka s ním

nemluví a on ani za těma malejma dětma nechodí,“ vykládá

24


Luboš.

„Myslíš, že jsou ta dvojčata jeho? Dyť je to už starej chlap.

Možná si je upletla s někým jiným, a proto od něj odešla,“

kombinuje Jarda Koška.

„To těžko. Taková vona není. Nemá to jednoduchý. Bráchu

vožralu, co prochlastal dvacet hektarů polí, násilnickýho

manžela, kterej ji bil jako žito...“ pokyvuje hlavou Lojza.

„Co je támhleto za týpka?“ ukážu očima na zarostlého chlápka

v montérkách sedícího sólo u malého stolku vedle dveří do

chodby.

„To je Karel Otčenášek. Když umřela stará Kubáčková,

pronajal si od mladejch ten její vejminek. Moc toho o něm

nevím, jenom to, že za totáče několikrát seděl, většinou za

drobný zlodějny na pracovišti, takže za rozkrádání majetku

v socialistickém vlastnictví. Ale on o sobě prohlašuje, že je

politickej vězeň. Jednou mi vypravoval, za co seděl poprvé.

Tenkrát bydlel v Benátkách nad Jizerou, dělal v komunálních

službách, staral se o hřbitov. Když umřel Brežněv, hlásil

městský rozhlas, že městský národní výbor vyzývá občany, aby

ve čtrnáct hodin přišli na náměstí uctít památku zemřelého

generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu

soudruha Leonida Iljiče Brežněva. V poledne tam přijel

Otčenášek s kolečkem a začal v parku naproti služebně SNB

kopat krumpáčem v trávníku. Esembáci na něj koukali z okna,

volali do komunálu, proč ho tam poslali, ti ale o ničem

nevěděli. Tak náčelník sešel dolů a ptá se Otčenáška, co to tam

vyvádí.

On s vážnou tváří povídá: „Slyšel sem, že ste hlásili rozhlasem,

že tady bude pohřeb ňákýho Brežněva a protože sem tady

neviděl hrob, tak mu ho kopu.“

Zavřeli ho na dva měsíce a od tý doby se to s ním vezlo. Tady

ale seká dobrotu. Maká v Košíku v cihelně a Vondráček si ho

25


docela chválí, že je to dříč.“

Do výčepu vešli dva chlápci. Oba jsou oblečení do tmavě

šedých sak, kravaty u krku, mezi osazenstvem hospody,

oblečeným zčásti v montérkách, zbytek v riflích a vytahaných

mikinách, vypadají trochu nepatřičně.

„Přišli Laurel a Hardy!“ povytáhl obočí Pavel.

„Co jsou zač?“ ptám se.

„To sou komančové zpod lesa,“ brouknul Luboš.

„Indiáni?“ civím nechápavě, protože ty kravaty mi jaksi k

lidem vyznávajícím sepětí s přírodou, kteří si stavějí týpí a

tančí kolem ohně, o nichž jsem četl, že se po revoluci objevili,

nesedí.

„Hovno indiáni! Ty seš z tý Ameriky úplně zblblej. Komunisti

to sou!“ šklebí se Pavel.

„Oba jsou to partajní krysy z minulého režimu,“ vysvětluje

starosta. „Ten mrňavej kulatej se jmenuje Hampl, dělal

podržtašku zemědělskému tajemníkovi okresního výboru.

Když někam přijde, nikdy neopomene představit se jako

doktor. On je ten RSDr., jak se říká – z rozhodnutí strany

doktor. A ten, co vypadá jako anténa, je inženýr Horáček. Ten

byl referentem rostlinné výroby na okresní zemědělské správě.

Jsou to nerozluční kamarádi. Když je vylili z těch jejich

teplejch místeček do penze, nemohli snést, že je lidi ve městě

potkávali a nezdravili, tak se rozhodli pro venkov. Koupili si

nahoře pod lesem vedle sebe parcely a nechali si postavit

dvojdomek. Hrajou spolu šachy a užíraj se ztrátou společenské

prestiže.“

„V kravatách choděj i na houby! Šaškové... Ale můžeš sbírat

klidně za nima, protože jsou slepí jako patrona, musej vo hřiba

zakopnout, aby ho viděli,“ zubí se Koška.

„Říká se, že Hampl byl pěkná svině, že donášel a intrikoval, ale

já s ním do styku nikdy nepřišel. Zato s Horáčkem ano. To byl

26


odborník na svým místě. Jednou v nějakým dopise napsal

zemnědělství. Chápete? Zemnědělství s m n ě. A když se sem

nastěhoval a zryl zahrádku, tak se mě přišel optat, jestli se

brambory sázej naležato nebo špičkou nahoru. Takovej on je

zemědělskej inženýr,“ pochichtává se škodolibě Hrdlička.

Už jsme se skoro rozcházeli a starosta si vzpomněl: „Jo, chlapi,

asi máme kunčofta na Zajíčkovu chalupu. Ozvala se mi realitka

z Ostravy.“

Zajíčkova chalupa sousedí se Slávinou, je to číslo popisné 3,

moje chalupa je číslo 1. Starej Zajíček, dlouholetý čestný člen

dobrovolného hasičského sboru, odkázal před smrtí všechen

svůj majetek obci s podmínkou, že utržené peníze za barák

musí sloužit hasičům. Umřel před třemi lety – od té doby se

starosta snaží chátrající stavení prodat.

Protože jsem dostal další práci – několik urgentních překladů,

pracoval jsem dva týdny takříkajíc na doraz. Včera jsem je

odevzdal – musím si udělat pár dnů volna, abych si vyčistil

hlavu. A tak chodím po okolí – oživuju si vzpomínky. Je

podivuhodné, jak se některá místa za těch pár let změnila.

Hlavně ta, o něž se přestali lidé starat. Řadu parcel dostali

restituenti, kteří se domnívali, že na nich zbohatnou, ale jak se

ukázalo, zájemci o koupi zemědělských pozemků se nehrnou.

Ale ta „svoje“ oblíbená místa z dětství poznávám i přesto, že

stromy a keře povyrostly, odvodňovací potůčky, jimiž na jaře a

na podzim vždycky zurčela voda, jsou suché, příkopy zarostly

vegetací, studánky u polních tratí zmizely, z mnoha polí, která

bývala vzorně obdělaná, a to i za družstevního hospodaření,

jsou nyní v lepším případně pastviny, v horším bodláky a

lebedou zarostlá lada.

Na jednom takovém poli, kdysi Adamcově, pamatuji-li si to

dobře, se mi otevřel obraz připomínající onu známou definici

27


surrealismu – setkání deštníku a šicího stroje na operačním

stole. Uprostřed již náletovými křovinami zarůstajícího

pozemku stojí na vyšlapaném fleku dřevěný stůl s dvěma

židlemi, na opěradle jedné z nich pověšené, deštěm zčernalé,

dříve kostkované sako, a na stole v lahvi od piva uschlé polní

kvítí. Kdo sem to bizardní zátiší postavil, kdo dal do „vázy“

kytky? Snad nějaký šílený umělec, bezdomovec, který si chtěl

udělat chvilku pohody, děti z bujnosti...

Na svých toulkách jsem zabloudil do míst, kde mívali naši

pole. Říkalo se tu Na Koupenejch. Chodívali jsme sem, celá

léta, na švestky. Ze stromořadí tu teď zbyly jen dva zubožené

pahýly.

Když si babička brala dědu, dostala od svého tatínka, mého

pradědečka, věnem pole a louku. Mezi nimi byl do vysokých

travnatých břehů zaříznutý příkop, nahoře na planince s

rybníčkem lemovaným orobincem, v němž se držela voda i

přes léto. Potůčkem odtékala voda ze svahů pod lesem Kálkem

při jarním tání či při velkých deštích, ale malým čůrkem na dně

mezi pomněnkami a mátou tekla a dosud teče celoročně. Podél

tohoto příkopu nasázel děda zamlada onu řadu švestek.

Když pozdější socialističtí zcelovači babičce ty pozemky

zabrali a začlenili je do společných lánů jézetdé, příkop

nezaorali, jako v mnoha dalších případech – pravděpodobně se

mezi tehdejšími družstevními plánovači našla alespoň trochu

osvícená hlava, která si uvědomila, že když nebude mít voda

kudy odtékat, podmáčí pole a namísto vytoužené cukrovky

tady poroste ostřice a rákos. Anebo, právě když rozorávali

meze, pršelo a příkopem tekla zrovna proudem voda, což

znemožnilo, aby pásové traktory značky Stalinec ze

Sovětského svazu tenhle zelený proužek mohly zlikvidovat. A

tak na něm zůstaly i ty švestky.

I když ty stromy léta pokroutila a mnohé větve proschly,

28


vždycky na podzim se jejich koruny zamodraly množstvím

jemně stříbrně ojíněných oválných plodů – karlátek. Když

těsně před příchodem mrazů dozrály „na padrť“ a na jazyku se

rozplývaly nádhernou sladkou chutí, přicházel vždycky můj

úkol – úrodu sklidit. Postupně jsem pod stromy rozprostřel bílé

plachetky, vylezl do koruny a třásl větvemi, až švestičky jen

pršely. Sem tam nějakou méně zralou jsem utrhl, zbytek zůstal

mezi listím, jak říkala babička „pro ptactvo nebeské a ostatní

tvory boží“. Z plachetek jsem úrodičku sesypal do košíků a na

vozíku dovezl domů.

Potom babička roztopila brzy ráno v síni velký sporák

s medencem na vodu a troubou, v níž s oblibou vyspávala

Micka, postavila na něj obrovský mosazný hrnec, co prý ho

ještě před světovou válkou vyrobili kočující cikáni – kotláři, do

něj nasypala švestky s trochou vody na dně a vařila. Dlouhé

hodiny stála u kamen, přikládala dubová polínka a velikou

dřevěnou vařečkou míchala houstnoucí, bublající a prskající

černou salakvardu v hrnci. Když uznala, že je to hotové, hrnec

odstavila a já nad připravenými kameninovými dvouuchými

hrnci povidláky držel velký cedník, jemuž se také říkalo

krásným slovem dršlák, skrz který se kouřící hmota nalévaná

naběračkou propasírovala a do hrnců už stékala lesknoucí se

hustá povidla. Z cedníku jsem do kbelíku vyklápěl zbyteček

slupek a pecky. V hrncích pak povidla pomalu vychladla a

ztuhla, potom je babička přikryla voskovaným papírem,

převázala špagátem a uložila do sklípku.

Při té vzpomínce jako bych na jazyku ucítil tu neopakovatelnou

chuť babiččiných obrovských povidlových koláčů či navrchu

zlatých, po stranách hedvábných buchet, nebo skvělé švestkové

omáčky s uzeným masem a bramborovým knedlíkem.

„Tenhle kus země je vlastně stále můj,“ uvědomuji si, že jsem

před lety, u notáře, při převodu chalupy a pozemků na mě, když

29


mi je děda s babičkou darovali, na snímku z geodézie pátral, co

je to v elvéčku zapsané za pár metrů čtverečních v kategorii

„vodní plochy“. Ostatní pole naštěstí tehdy odkoupilo družstvo.

Co bych si s nimi teď počal?

Předsevzal jsem si, že z piety k předkům příkop i rybníček

vyčistím a vysázím tady nové švestky. Sotva z nich budu vařit

povidla, ale ať se má dobře ptactvo nebeské a ostatní tvorové

boží.

III.

30


Pracoval jsem na zahradě, když se tu objevil nějaký chlap

v riflích a modré košili. „Dobrý den. Promiňte, pane doktore,

že obtěžuji, ale poslal mě za vámi pan starosta.“

V jeho osmahlé, pečlivě vyholené tváři, je vidět, že mu není

zrovna do řeči. Odmítl nabízené pivo, že řídí, i kávu, že nebude

dlouho obtěžovat. Posadili jsme se v pokoji.

„Tak povídejte, co vás za mnou přivádí!“ pobídl jsem ho.

„Jmenuju se Štefan Horvát. Koupil jsem, tady kousek...“

mávnul rukou k vesnici, „...dům. Po nějakém Zajíčkovi. Právě

jsem se byl dohodnout s panem starostou, jak to bude dál

probíhat. Obchod se uskutečňuje přes realitní kancelář, takže

jakmile to oni zaplatí, bude nemovitost zapsaná do katastru a

nastěhujeme se.“

„Jak se chcete stěhovat? Vždyť je to vybrakovaná ruina!“

podivuji se.

„Střechu to má dobrou. Nejprve opravím jednu místnost,

abychom měli kde spát, a pak budu pokračovat v rekonstrukci.

Víte, já jsem zedník, takže si to budu dělat sám. Protože jsme

ale z Ostravy, nemůžu to dělat na dálku.“

„A proč jste přišel za mnou?“ ptám se.

„Je mi to trochu trapné, vás obtěžovat. Jsme cikánská rodina.

Dovedu si představit, jaká nastane mezi občany nevole, že obec

prodala barák cikánům. Pan starosta říkal, že na vás zdejší lidé

dají a že za nás určitě ztratíte slovo. Aby v tom nebyl on sám.

Z Ostravy se stěhujeme právě proto, že jsme cikáni. Kvůli

dětem. Tam je romská komunita obrovská. Většinou jsou ti lidé

nezaměstnaní a určitě víte, jak to mezi nimi chodí. Alkohol,

drogy, kriminalita, a to i mezi mládeží. Zkrátka nechci naše děti

vychovávat v takovém vnějším tlaku. Proto jsem sháněl přes

realitku nějaký dům na venkově, v prostředí, kde romská

otázka, jak tomu blbě říkají politikové, není tak akutní.“

31


„Kolik máte dětí?“ ptám se se zájmem.

„Pět. Čtyři kluky – Martinovi je patnáct, Vildovi třináct,

Pepíkovi jedenáct, Standovi osm, a pětiletou Adélku.“

„Myslím, pane Horváte, že tady vám podobné problémy jako

v Ostravě určitě nehrozí. A lidi ve vsi... možná budou ze

začátku někteří reptat, ale zvyknou si. Jak vás vidím a po tom,

co jste mi řekl, je brzo sám přesvědčíte... promiňte, že to tak

říkám, že není cikán jako cikán. Já vám v tom rád pomůžu. Dá

li někdo na mě.“

Na plnění slibu došlo hned večer. Sotva jsem vstoupil do

výčepu, bylo mi jasné, kolik uhodilo.

„To snad nemyslíš, starosto, vážně! Natáhnout sem nějakou

cigánskou pakáž!“ přiopile křičel Tonda Adamec.

Bohužel se k němu přidali i další. Bohouš Drozen připomněl,

že do Brodku se nastěhovala nejprve jedna romská rodina a teď

jich v tom jediným baráku žije nejmíň třicet.

„Ukradnou, na co se podívaj!“ konstatoval Lojza Hrdlička.

„Já jsem, chlapi, s tím Horvátem mluvil!“ vmísil jsem se do

debaty. „Vypadá jako slušnej člověk. Je to zedník a chce si

chalupu opravit sám. Dokonce tak, že v ní chtějí od samýho

počátku bydlet a opravovat ji za pochodu.“

„To je jasný! Voni budou klidně bydlet ve vybydlený chalupě.

Jsou na to zvyklý! Zapálej si v sekníci táborák!“ vyřvával

Tonda.

„Od tebe takovýhle řeči seděj, magore! Tobě ten tvůj barák

spadne na hlavu, ani si v něm nemusíš rozdělávat vohníčky,“

usadil ho soused Košvanec.

„S podobnými argumenty za mnou přijďte, až se sem

Horvátovi nastěhujou a něco se stane. Ale ne že se na ně bude

svádět kde co. Nerad bych řešil podobnou kauzu, jako když

vloni chalupáři zpod lesa obvinili chalupáře ze vsi, že zavážej

32


dolík pode dvorem odpadkama, přičemž to dělal jeden z nich!“

podrážděně promluvil Vaněk.

„Jo, jo, to tenkrát dělal ten vošoust Dengler. Když jsem ho u

ďolíku načapal, měl štěstí, že jsem mu nenakopal prdel!“

poznamenal Vejtruba, který tu věc tenkrát objasnil.

I přesto, že starosta debatu ukončil, promílalo se téma prodeje

domu Horvátovým celý večer a v následujících dnech i mezi

ženskejma na návsi.

Po čtrnácti dnech jsem zaregistroval, že se v sousedství něco

děje. Slyšel jsem dětské hlasy a viděl odjíždět náklaďák. Šel

jsem se tam podívat.

„Vítám vás, pane doktore! A děkuju. Starosta mi řekl, že jste se

nás zastal!“ zahlaholil Horvát a srdečně mi tiskl ruku.

„To je moje žena Marie, tohle je Standa, tento je nejstarší

Martin, maličká je Adélka, a tihle dva – Pepík a Vilda,“

představil mi svoji rodinu.

„Moc mě těší!“ polkl jsem naprázdno při pohledu na Marii

Horvátovou. Je to nádherná ženská. Lesklé vlnité havraní vlasy

stažené do culíku a hluboké černé oči napovídají, že je cikánka,

ale pleť má bílou, téměř alabastrovou, jen s mírně

zarůžovělými líčky. Kromě Martina, jenž má tváře opálené,

jako jeho otec, jsou ostatní děti bílé po matce.

„Pojďte se podívat. Dal jsem do pořádku ty dvě podkrovní

cimry a teď budeme s klukama pokračovat dole,“ vedl mě po

schodech do podstřeší. Na vydrbané podlaze vidím srovnané

slamníky, v koutě jednu skříň, v druhé místnosti starý stůl a

několik židlí, pod stropem na drátech žárovku. Opravdu

skromné obydlí.

„Žena s dětmi se ještě na dva týdny vracejí do Ostravy, kvůli

škole, ale dají jim o čtrnáct dní dřív vysvědčení a pak už tady

33


budeme napořád.“

„Vy už tu zůstáváte?“ ptám se.

„Já už tady budu makat. Chci tu opravu zvládnout do konce

srpna a od září si musím sehnat nějakou práci. V Ostravě jsem

skončil. Nechal jsem si přivézt nějaký materiál, koupil jsem

starou míchačku.“

„Tak vám přeju, ať se vám tady líbí!“ popřál jsem, při stisku

ruky jsem zblízka ocenil jemné rysy paní Horvátové, a

k novému sousedovi jsem prohodil: „Když tady budete sám,

zajděte někdy večer ke mně. Dáme si to pivo, co jste onehdy

nemohl kvůli řízení.“

V následujících dnech bylo přes Zítovu zahradu slyšet neustálé

vrčení míchačky. Přijelo další auto s materiálem. Horvát

nepřišel, klepání kladívka a šoupání lopaty se ozývaly až do

tmy. Po týdnu jsem si ho došel kolem osmé vyzvednout. Tři

místnosti v přízemí měl omítnuté. Vytáčel se, že má moc práce

a že je špinavý od malty, nakonec ale shodil montérky, opláchl

se u pumpy a šel. Na tom, jak mu chutnalo nakrájené uzené –

dostal jsem šrůtek domácího od Hrdličky, bylo vidět, že při své

práci jídlu moc nedá. Pivo ale vypil jen jedno.

„Já vlastně ani snad nejsem správnej zedník. Pivo totiž vypiju

jen mimořádně. Však se mi chlapi na stavbě posmívali, že z tý

vody budu mít v žaludku čolky,“ řekl na omluvu.

Vyprávěl mi, že se vyučil zedníkem a na otcovo přání ještě

vystudoval stavební průmyslovku.

„Táta pracoval jako nádeník na stavbách. Když byl kluk, tak

ještě jeho rodina kočovala. Do školy chodil jenom pět let, a to

ještě jen někdy, sotva uměl číst. Měl jenom mě, máma umřela,

když mi bylo pět a jemu osmačtyřicet. Chtěl, abych se měl líp

než on. Jenže když jsem po škole přišel někam do stavební

firmy, vůbec je nezajímalo, že mám na maturitním vysvědčení

34


jednu dvojku, nabídli mi jen zednickou lžíci. Pro průmyslováka

– cikána práci neměli. Ale já to dělám rád. Je to krásný, když

za sebou člověk vidí hotový dílo, rovnej komín, hladce

omítnutou zeď. Abych si vydělal a mohl zabezpečit rodinu,

chodil jsem do práce i o víkendech, dělal jsem přesčasy.

Poslední dva roky jsem pracoval u soukromý firmy, to bylo

fajn. Šéf mi nikdy nedal znát, že jsem cikán a dával mi dobře

placenou práci. Když jsem mu řekl, že končím, přemlouval mě,

nabídl o tři tisíce víc. Samozřejmě by byly dobrý, ale kvůli

dětem jsem tam nemohl zůstat.“

Než kolem půlnoci odcházel, už jsme si tykali.

Rozhodl jsem se využít několika volných dní ke zřízení

pracovny. Všechen nábytek z babiččina pokojíku jsem

vystěhoval do stodoly, oškrábal jsem starou malbu a místnost

vybílil. Po vymalování jsem sroloval staré lino na podlaze –

mělo to velkou výhodu – nemusel jsem se drbat s tou špínou po

malování. Zjištění, že se pod linem ukrývají krásné borové

fošny, mi ušetřilo peníze i další práci – pokládání nové

podlahové krytiny. Prkna jsem jen pořádně vyšůroval

babiččiným rejžákem.

Na internetu jsem našel celkem zajímavý kancelářský nábytek,

jehož součástí jsou stavebnicové regály, které potřebuji na

knihy. Podle uvedených rozměrů bylo hračka spočítat, kolik se

mi jich vejde na celé dvě stěny. Využil jsem výhod

internetového obchodu a objednal si vybraný nábytek i s

dovozem.

Ve čtvrtek dopoledne mi vyložili na zápraží haldu krabic

plných jednotlivých prken.

Celý víkend jsem se podle přiložených návodů mořil se

skládáním polic, skříněk a psacího stolu. V neděli odpoledne

byla pracovna vybavená. Stačilo jen z pokoje přestěhovat

35


počítač.

Několikadenní práce mi nedala možnost jít mezi lidi, takže

v pátek večer přišla na řadu hospoda. Starosta mi sdělil, že se

už celá rodina Štefana Horváta nastěhovala.

„To je ženská! Kamaráde, kdyby mi pánbu jednou nohou

pomohl, druhou bych se odrážel jako na koloběžce!“ pošeptal

mi.

Do výčepu se vkolíbal Luděk Laštovka. Je o dva roky mladší

nežli já. Jako dítě trpěl nedostatkem růstového hormonu, proto

mu narostly krátké nožičky, tělo normální a obrovské ruce.

Odjakživa se snažil vyrovnat se nám, ostatním klukům. Někteří

ho odháněli, jiní se mu posmívali za jeho krátké nožičky a za

blbou výslovnost, on totiž neumí vyslovit souhlásku el, což je

při jeho jménu docela velký handicap. Všichni mu celý život

říkají Vuděk Vaštovka. Ale naše klukovská parta ho už jako

jako malého vzala mezi sebe a chránili jsme ho. Od dědy vím,

že Luďkův prapradědeček býval ve vsi rychtářem. Jeho rodiče

mívali veliký statek – čtyři páry koní, dvacet krav a traktor.

Komunisti jim ho sebrali, jak se tenkrát říkalo – rozkulačili je,

starého Laštovku na tři roky zavřeli a Laštovkovou s malým

klukem vystěhovali do domku vedle statku, bývalého

výměnku. Pracovala v družstvu u prasat a Luděk jí musel

odmalička pomáhat, protože jeho táta si z příbramského lágru

přinesl tuberu a umřel. Po škole se Luděk vyučil opravářem

zemědělských strojů a dělal v družstevní dílně. Po osmdesátém

devátém se mu grunt vrátil a dostal i nějaké odškodné. Za pár

let dal statek do pucu, ale nezná nic než pr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.