načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve světle toho, co víme - Zia Haider Rahman

Ve světle toho, co víme

Elektronická kniha: Ve světle toho, co víme
Autor:

Přátelství dvou mužů a zrada jednoho z nich na pozadí rozpadu států a stahujících se mraků ekonomické krize. Čtyřicetiletý investiční bankéř, jehož kariéra i manželství ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8% 20%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 591
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu In the light of what we know ... přeložila Gisela Kubrichtová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1877-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přátelství dvou mužů a zrada jednoho z nich na pozadí rozpadu států a stahujících se mraků ekonomické krize. Čtyřicetiletý investiční bankéř, jehož kariéra i manželství jsou v troskách, má jednoho zářijového rána roku 2008 nečekanou návštěvu. Na prahu jeho domu v západním Londýně se objeví snědý muž zanedbaného vzhledu s batohem na zádech, v němž vypravěč poznává svého přítele, někdejší zázračné dítě matematiky, který před lety záhadně zmizel. Přítel má na srdci znepokojivé vyznání. Rahman nás bere na ohromující cestu přes Kábul, Londýn, New York, Islámábád, Oxford, Princeton a bangladéšský Silet, na které se zabývá tématy, jako je láska, sounáležitost, vykořeněnost, finančnictví, věda, náboženství a válka. Zia Haider Rahman  (nar. 1971) pochází z Bangladéše, v dětství s rodiči emigroval do Velké Británie. Studoval na univerzitách v Oxfordu, Cambridgi a Mnichově a na Yaleově univerzitě ve Spojených státech. Pracoval jako investiční bankéř a právník v oblasti mezinárodních lidských práv. Za svou první knihu  Ve světle toho, co víme  (2014, česky Host 2017) získal v roce 2015 nejstarší britskou literární cenu James Tait Black Memorial Prize a několik dalších nominací.

Zařazeno v kategoriích
Zia Haider Rahman - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1 Příjezd

aneb

špatné začátky

2 Všeobecné blaho

našeho Východního impéria

3 Výchozí bod

aneb

dům smutku

4 Vítejte domů

aneb

vyhnanců matka

5 Situace v našich

koloniích

6 Bloodův telegram

aneb

Bill a Dave

7 Housle

aneb

Lipsko

8 Poggendorff

a Purkyně

9 Drezura

a umění

vycházet s lidmi

10 V čase






IN THE LIGHT OF WHAT WE KNOW

Copyright © 2014, Zia Haider Rahman

All rights reserved

Inside pictures © ML Design

Translation © Gisela Kubrichtová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

ISBN 978-80-7577-241-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-242-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-243-5 (Formát MobiPocket) Věnováno Lily

Zaobíráme-li se historií, tvrdil Hilary,

zaobíráme se předem připravenými

a do našeho mozku vrytými obrazy,

na něž bez hnutí zíráme, zatímco

pravda je někde jinde, opodál, kde

ji ještě nikdo neobjevil.

W. G. Sebald, Austerlitz

11

1

Příjezd

aneb

špatné začátky

O exilu je kupodivu podmanivé přemýšlet, alezaží

vat ho je hrozné. Je to vynucená nezhojitelná průrva

mezi lidskou bytostí a rodnou zemí, mezi já a jeho

skutečným domovem. Jeho zásadní smutek nelze

nikdy překonat. Je sice pravda, že v literatuřei v ději

nách najdeme hrdinské, romantické, velkolepé, bado

konce vítězné epizody ze života exulantů, nejsou však

ničím jiným než snahami o zdolání ochromujícího

zármutku, způsobeného odloučením. Úspěchy exilu

jsou neustále podrývány pocitem nenávratné ztráty.

Edward W. Said, „Reflections of Exile“ („Přemítání o exilu“)

Víte, už jako malý kluk jsem měl vášnivě rád mapy.

Celé hodiny jsem se vydržel dívat na Jižní Ameriku,

na Afriku nebo Austrálii, všechna ta objevitelská

sláva mi popletla hlavu. V té době byla na zeměkouli

ještě spousta neprobádaných končin, a když jsem

uviděl nějakou, která vypadala na mapě obzvlášť

vábivě ( jenže takové mi připadaly všechny), zapíchl

jsem do ní prst a řekl: Až vyrostu, rozjedu se tam.

Joseph Conrad, Srdce temnoty

Není to zakresleno v žádné mapě; skutečná místa

tam nikdy nejsou.

Herman Melville, Bílá velryba

12

Jednou v září roku 2008 se v časných ranních hodinách na pra­

hu našeho domu v Jižním Kensingtonu objevil ztrhaný a vyčer­

paný člověk snědé pleti, s vystouplými lícními kostmi a zane­

dbaným vousem. Mohlo mu být tak kolem padesátky. Měřil asi

sto osmdesát centimetrů, o pár míň než já. Na sobě měl větrov­

ku z Berghausu. Suchý zip visel nezapnutý a krátké rukávy od­

halovaly pruh světlejší kůže nad zápěstím pravé ruky, kde dřív

možná nosíval hodinky. Vybledlé pohorky měl zavázané různý­

mi tkaničkami a z vyboulených kapes vojenských kalhot vyku­

kovaly hrany neidentifikovatelných předmětů. Na zádech nesl

batůžek a na práh si odložil plátěnou cestovní tašku.

Vypadal rozrušeně. Nemluvil nesouvisle, ale spustil s proni­

kavou naléhavostí. Nedělal si starost s nějakým představováním,

jako by pokračoval v dávno přerušeném rozhovoru. Nechal jsem

ho nerušeně mluvit a přitom jsem se usilovně snažil zjistit, co

mi na něm připadá povědomé, až mne najednou upoutalo ně­

mecké jméno, které jsem neslyšel už téměř dvacet let.

Tehdy se mi jednotlivé podrobnosti těch okamžiků do vě­

domí nevtiskly. Teprve později, když jsem si začal věci zapiso­

vat, se mi podařilo si je postupně vybavit. Svůj profesní život

jsem strávil ve finančnictví, což je odvětví zabývající se takový­

mi drobnůstkami, jako jsou malé pohyby měnového kurzu, na

nichž může záviset osud milionů dolarů, liber nebo jenů. Měl

bych ale říct, že za svůj profesní úspěch — tedy za úspěch, kte­

rý jsem dříve měl — vděčím ani ne tak citu pro detail, který

je ve finančním sektoru dost běžný, jako spíše své schopnosti

pojmout situaci jako celek. Rozpoznat v ní obecné vzorce

a zcela nové obchodní příležitosti. Avšak při zaznamenává­

ní svých hovorů se Zafarem, při třídění a přípravě veškerého

poskytnutého materiálu, včetně jeho mnoha obsáhlých a pest­

rých zápisníků, jakož i při svém vlastním výzkumu všeho po­

třebného, mi nejvíc práce dalo právě líčení detailů. Přesněji

řečeno podrobností jeho příběhu, který je — ač by Zafar tako­

vé patetické výrazy odmítl — příběhem rozvratu států, války

13

v jednadvacátém století, sňatků anglické aristokracie a mate ma­

tikou lásky.

Jméno rakousko­amerického matematika dvacátého století Kur­

ta Gödela jsem naposledy slyšel o jednom červencovém víken­

du na počátku devadesátých let, když jsem pobýval v New Yor­

ku. Přijel jsem tam z Londýna na měsíční zaškolení v centrále

investiční banky, do které jsem před nedávnem nastoupil. Do

jisté míry jsem za své místo ve firmě, v níž jsem se později stal

společníkem, vděčil Zafarovi. Ten už tehdy prováděl derivativní

transakce v kancelářích stejné banky na Wall Street a rychle si

vybudoval pověst brilantního, i když poněkud nevypočitatelné­

ho finančního mága.

Já jsem stejně jako Zafar studoval matematiku v Oxfordu, to

však bylo celkem vzato asi tak všechno, co jsme měli společného.

Pocházel jsem z privilegovaného prostředí. Můj otec byl potom­

kem známé pákistánské rodiny s rozsáhlým majetkem. V Páki­

stánu se také seznámil a oženil s mou matkou. Novomanželé

potom odcestovali do Princetonu a tam jsem se jim narodil já,

takže jsem americkým občanem. Otec v Americe získal dokto­

rát a pak se s námi přestěhoval do Oxfordu, kde přijal místo pro­

fesora fyziky. Já nejsem žádný génius a vím, že bez nejlepších

anglických škol bych příležitostí, které se mi naskytly, nikdy tak

dobře využít nedokázal.

Zafar však přijel v roce 1987 do Oxfordu se svérázným vzdě­

láním, které dal z velké části dohromady vlastním úsilím. Ve

školách se buď nudil, nebo ho tam šikanovali, a tak přecházel

z jedné do druhé. Jeho rodina se přestěhovala do Británie, když

mu bylo teprve pět, ale potom, ve dvanácti, nebo podle nových

výpočtů spíš v deseti letech, se Zafar z Británie vrátil na pár let

do vesnice v Bangladéši.

Pro něj byl Oxford určitě vysněnou metou, něčím, kam to, jak

se říká, dotáhl. V prvním ročníku jsme spolu často sedávali ve

společenské místnosti u oken, která vedla na nádvoří, a já jsem

14

si všiml, jak groteskně špatně vyslovuje jména různých evrop­

ských matematiků — Lebesguea, Gausse, Cauchyho, Legendra

a Eulera. Nerad to říkám, ale nejdřív jsem se mu v duchu po­

smíval. Jenže mi brzy došlo, že Zafarovy nedostatky dodávají

jeho vzdělání punc samostudia, kdežto já za to svoje vděčím

vynikajícím učitelům. Přiznám se, že jsem mu tenkrát malin­

ko záviděl.

Avšak největší odlišnost mezi námi spočívala v tom, že jsme

pocházeli z různých společenských tříd. Až teprve za dva roky

po našem prvním setkání jsem si začal uvědomovat, jak je ten­

hle rozdíl důležitý. Už jsem se zmínil, že otec byl vysokoškol­

ským profesorem na Oxfordu, a moje máti, poté co vyprovodila

své jediné dítko na univerzitu, navázala na svou profesi psycho­

terapeutky. S vervou se pustila do rekvalifikace, aby si doplnila

vědomosti, které jí unikly během let, kdy mě vychovávala. Děde­

ček z matčiny strany byl pákistánský velvyslanec ve Spojených

státech a dostal se do elitních mezinárodních kruhů. Jeho nej­

bližším přítelem byl Muhammad Asad, krátce po roce 1947 vel­

vyslanec Pákistánu při OSN, původním jménem Leopold Weiss,

rakousko­uherský Žid, narozený na dnešní Ukrajině. Dědeček

z otcovy strany byl průmyslník, který svůj majetek, založený

na vlastnictví a pronájmu pozemků, ještě rozšířil o zisk z podni­

kání ve spedici.

Během roku se mnou Zafar párkrát přišel na oběd do domu

mých rodičů, což byla velká třípatrová viktoriánská budova, po­

dobná spoustě jiných v téhle části Oxfordu, avšak o něco pro­

stornější než domy většiny profesorů. Ještě dnes mne zaplaví

pocit pohody a lehkosti, kdykoliv se tam vrátím, po velikém

oblouku příjezdové cesty kráčím k vitrážovým vstupním dve­

řím a pod nohama mi křupe štěrk.

Při své první návštěvě zůstal Zafar stát na prahu s pusou

lehce otevřenou, opakovaně si čistil boty o rohožku a těkal oči­

ma po rozlehlé hale. Očividně užasl nad knihami — to se lidem

stává často —, protože byly všude: police s knihami zabíraly

15

stěny do posledního místečka, knihy přetékaly na podlahu, do­

konce i na schodiště, kde stály opřené o zeď a připomínaly tahací

harmoniku. Stará vydání vědeckých časopisů hřadovala v šano­

nech na regálech, které protínaly stěny obýváku jako linky v po­

známkovém bloku. Novější čísla ležela v malých štosech roz­

místěných na sekretáři a po zemi. Zafar si to všechno prohlížel,

ale nakonec spočinul očima na vzdálené stěně, kterou pokrý­

vala otcova sbírka zarámovaných starých map indického sub­

kontinentu pod britskou vládou, oblasti, která se dnes táhne od

Páki stánu přes Indii až do Bangladéše. Zafar se u map zastavil

a zjevně soustředil svůj zájem na jednu z nich, na mapu severo­

východního cípu subkontinentu. Dlouhé minuty na ni beze slo­

va zíral. Teprve když bylo na čase přemístit se do jídelny k obě­

du a otec položil Zafarovi ruku na rameno, pak se z náruživého

zkoumání mapy probral.

Po obědě jsme odcházeli a Zafar navrhl, abychom nejezdili

autobusem a vrátili se do školy pěšky, a já jsem souhlasil. Do­

mníval jsem se, že se mnou chce o něčem mluvit. Matematik

Kurt Gödel taky chodil pěšky, vyrážel za západu slunce a vracel

se po půlnoci. Zjistil totiž, že v tuhle dobu dostává nejlepší nápa­

dy. Albert Einstein pracoval také ve vědeckém institutu v Prince­

tonu a měl Gödela moc rád. Říkával, že v posledních letech, kdy

už neprováděl mnoho výzkumů, chodil každý den do institutu

jenom proto, aby mohl jít s Kurtem pěšky domů.

Myslel jsem si, že se mnou Zafar chce mluvit, ale on celou

cestu po Banbury Road mlčel. Vytušil jsem, že ani tak nehle­

dá správná slova, jako že si spíš snaží utřídit myšlenky. Vzpo­

mněl jsem si na tu mapu, která ho viditelně přitahovala, a rád

bych se ho zeptal, co tak upoutalo jeho pozornost. Ale nechtělo

se mi jeho zahloubané mlčení rušit. Když jsme došli na Broad

Street a blížili se k branám koleje, promluvil. Musíš se seznámit

s mými rodiči, řekl. A u toho zůstalo.

Než k tomu došlo, uběhl víc než rok. Jednoho dne Zafar složil

závěrečné zkoušky — dostudoval o rok dřív, za dva roky místo

16

tří, zatímco já jsem měl ještě rok před sebou. Řekl mi, že druhý

den ráno o půl osmé přijedou jeho rodiče. Poprosil mě, abych na

něj počkal u severního vchodu koleje a pomohl mu naložit věci,

a potom prý bude moc rád, když s nimi půjdu na snídani do ka­

várny v Headingtonu, protože po ní oni tři, Zafar a jeho rodiče,

vyrazí zpět do Londýna.

V sobotu v půl osmé ráno byl — a řekl bych, že každou sobo­

tu stále je — v Oxfordu naprostý klid. Připadalo mi zvláštní, že

jeho rodiče mají přijet tak brzy, vždyť jim cesta z Londýna přece

nemůže zabrat víc než zhruba hodinu. Nedokázal jsem si to vy­

světlit jinak, než že se Zafar za své rodiče stydí. Nechce, aby se

s nimi ostatní setkali, a z toho důvodu si zařídil, aby ho vyzved­

li takhle časně.

Když jsem přišel, Zafar s otcem už nakládali tašky a krabi­

ce do kufru vozu Datsun Sunny. Jeho otec měl plnovous a na

hlavě těsnou čapku. Stál tam v šedivých kalhotách, kožených

polobotkách a zeleném svetru s výstřihem do V. S úsměvem

mne vítal. Připadalo mi, že přitom jakoby uctivě sklání hlavu.

As-salámu alaikum,“ pozdravil mne, a potom začal mluvit urdsky.

Vím, že Bangladéšané určitého věku tuhle řeč znají, ale dnes je

udrština hlavně jazykem Pákistánců. Zafar mu patrně řekl, že

moje rodina je původem z Pákistánu. Když jsem odpověděl,

že urdsky moc dobře neumím, Zafarův otec se zatvářil zkla­

maně, ale potom vzal moji ruku do obou dlaní a trochu nejistě

několikrát zopakoval

dobrý den“.

Zafarova matka stála u auta v indigově modrém sárí, jehož

cíp měla přehozený přes hlavu. Také mne pozdravila

as-salámu

alaikum“, ale na rozdíl od Zafarova otce se chovala sebevědomě.

Ukázala na pískovcové budovy kolem nás, z nichž některé tu

stály několik staletí, a poznamenala, že v Oxfordu všechno vy­

padá staře. Cožpak si nemohou dovolit něco nového? ptala se

bezelstně. Podíval jsem se na Zafara, a ačkoliv jsem si byl jistý,

že to slyšel, mému pohledu se vyhnul. Pochopil jsem, že to bylo

za ty dva roky, které strávil v Oxfordu, městě vzdáleném od Lon­

17

dýna necelých sto kilometrů, poprvé, co ho rodiče navštívili —

a to teprve když odtud jednoho rána v tichosti odjížděl.

Slova as-salámu alaikum říkali Zafarovi rodiče poněkud afek­

tovaně. Poznal jsem, že je vyslovují jako někteří pobožní mus­

limové, zejména mnozí z těch, co podnikli povinnou pouť do

svatého města Mekky. Tam, uprostřed davu tisíců muslimů

z celého světa, v babylonu jazyků, kde Nigerijec zdraví Malaj­

sijce a Bangladéšan Uzbeka, nabývá tenhle pozdrav zvláštního

významu, je totiž prostředníkem mezi všemi. Arabská výslov­

nost tohohle sousloví možná zdůrazňuje ducha bratrství. Zafa­

rův otec nakládal do auta poslední bednu a já jsem se v duchu

ptal sám sebe, jestli to je právě zbožnost rodičů, za co se Zafar

stydí, ačkoliv dnes, když už něco vím o jeho náboženském obra­

tu, je mi jasné, že to tak asi nebylo. Myslím si, že se sice za rodiče

styděl, ale daleko víc se styděl za to, že se stydí.

Můj otec mne vedl k chápání posvátných povinností víry, aniž

se někdy zřekl autority vědy. Je to muslim, žádný fanatik, ale

střízlivý věřící. Odjakživa se účastní pátečních modliteb, ale bere

je spíš jako společenskou událost, která mu pomáhá udržovat

vztah ke kořenům. Některá pouta pod vlivem času a vzdálenosti

přirozeně zeslábla, jiná opustil záměrně, neboť prý touží po tom,

aby jeho syn byl plnohodnotným Zápaďanem. Kromě pátečního

rituálu se otec nemodlí ani jedenkrát za den, natož pětkrát den­

ně, jako to nařizuje sunnitský islám. Můj otec také nikdy nenosí

čapku a nemá sebemenší pocit provinění při pití alkoholu. Pije

jen příležitostně,

samozřejmě o křtinách a obřadech bar micva“,

jak s oblibou podotýká. Jen se podívejte, říkává a vytahuje při­

tom ze skříňky lahev patnáctileté whisky, tahle whisky už roz­

hodně dozrála. Pojďme ji pokřtít ve jménu otce a syna.

Vzdor těmhle bezbožnostem — jež jsou, upřímně řečeno,

v Páki stánu tradičně tolerovány už od dob zakladatele státu

Džinnáha, velkého milovníka whisky —, se můj otec dříve stejně

jako dnes označoval za stoupence víry. Když jsem se ho jednou

zeptal, jak může fyzik věřit v Boha, řekl, že fyzika nevysvětluje

18

všechno a že neodpovídá na otázku: Proč tyhle zákony, a ne jiné?

Jemu nestačilo nahlížet na svět v jeho jednoduchosti. Musel

bych se rozhodnout, jestli mi věda dostačuje, říkal mi.

Moje máti měla oproti tomu pro náboženství jen pohrdání.

Tvrdila, že islám utlačuje ženy a nabádá lidi, aby přijali svůj mi­

zerný úděl na tomhle světě výměnou za příslib jakéhosi smyš­

leného šťastného a věčného života. Takový opiát prý není nic

pro ni.

Zafarova matka mne zaujala víc než jeho otec. Když píšu ty­

hle řádky, vybavuji si velice zajímavý článek z jednoho časo­

pisu, který je dnes možné snadno dohledat na internetu. Tahle

práce z pera primatologa Franse De Waal se týká rozpoznává­

ní příbuzenských vztahů u šimpanzů. De Wall s kolegyní Lisou

Parrovou zadali zkoumaným šimpanzům následující úkol: opice

měly přiřadit digitalizované portréty neznámých samic k obráz­

kům jejich potomků. Šimpanzi překvapivě dokázali spárovat ob­

ličeje matek a synů, čímž potvrdili, že jsou schopni rozpoznat

příbuznost, aniž předtím s dotyčnými jedinci přišli do styku.

Kdybych byl před stejný úkol postaven já, jsem si téměř jistý,

že bych Zafara k jeho matce nepřiřadil, protože jsem mezi nimi

neviděl sebemenší podobnost. Ve vzhledu jeho otce — měkkých

očích, kulatém obličeji i ve sklonu hlavy — v tom všem jsem

Zafara poznával. Avšak jeho matka byla mému příteli se svýma

pronikavýma a rozhodnýma očima, podlouhlým, hubeným obli­

čejem a napjatými ústy podle mého dojmu naprosto cizí.

Když se setkáme s nějakou tváří, vnímáme ji jako celek, a to

díky procesu integrace jednotlivých částí, který se podle někte­

rých vědců a lékařů odehrává ve zrakovém nervu dlouho před­

tím, než dojde k nějakému přenosu do mozku. Na sítnici útočí

přehršle informací, jež by nedokázala zpracovat, nebýt nervo­

vých vláken za okem, která z nich vydestilují znak, jejž naše in­

teligence dokáže vstřebat. Vidíme­li řádek písmen, například

slogan na billboardu, neubráníme se tomu, abychom přečetli

slovo; nevidíme jednotlivá písmena odděleně, spíš okamžitě po­

19

chopíme celé slovo, a navíc i jeho význam. Onoho červnového

rána v Oxfordu mi připadalo, že tvář kamarádovy matky nevy­

kazuje sebemenší náznak podobnosti se Zafarem, jako by jejich

obličeje byla slova napsaná v různých jazycích.

Dodnes lituji toho, že jsem se omluvil a na tu snídani do Hea­

dingtonu s nimi nešel. V tu chvíli a bezprostředně potom jsem

si namlouval, že jsem pochopil, že mě tam můj přítel vlastně ne­

chce. Ke své hanbě však musím přiznat, že jsem se spíš za něj

styděl. Ještě ostřejší byl zneklidňující pocit, který jsem v těch

několika minutách měl; totiž že se mezi mnou a ním rozevře­

la vzdálenost z důvodů, jež byly zčásti mimo mé chápání. Od

toho dne se už Zafar o svých rodičích nikdy nezmínil. Jestliže

za přátelství něčím platíme, tak možná tím, že v sobě vždycky

nese břímě viny. Nepopírám, že jsem v určitých věcech selhal,

například jsem neposkytl pomoc v těžké chvíli nebo jsem ne­

zasáhl v okamžiku, kdy by přítel zasáhnout měl, že jsem zkrát­

ka selhal jako přítel. Moje lítost nad tím, co jsem neudělal, však

bledne před vinou, již nesu za to, čeho jsem se dopustil, a za ná­

sledky tohoto činu.

Stejně tak mne za psací stůl s perem v ruce a touhou vyrov­

nat se se Zafarovým příběhem, svou rolí v něm i s naším přátel­

stvím nepřivádí pouze má vina. Je to spíš cosi, co se nedá nazvat

jedním slovem, co však, jak doufám, získá svůj tvar v průběhu

psaní. Tohle všechno je vlastně celkem příznačné — a také by

mělo být —, když vezmeme v úvahu předmět Zafarovy dlouho­

trvající posedlosti. Je jím údajně největší matematický objev mi­

nulého století, poučka s prostým poselstvím, že i kdybychom

toho věděli sebevíc, nemůžeme dokázat, že to je pravda, dokon­

ce ani v matematice. V jistém smyslu jsem si tedy troufl vydat

se na neprobádanou půdu, aniž jsem měl jistotu, že je vůbec

možné ji probádat.

Když můj zpustlý přítel stál na prahu našeho domu, vyslo­

vil Gödelovo jméno zřetelně a správně a já jsem si okamžitě

20

vzpomněl na to jasné nedělní odpoledne v New Yorku, kdy jsem

mu naznačil, že jsem ho už v matematice dohnal. Měl jsem za

to, že Zafar už matematiku tak skvěle neovládá, protože poté,

co složil bakalářské zkoušky na prvotřídní Oxfordské univerzitě,

k překvapení všech studium matematiky úplně opustil a začal

studovat práva na Harvardu. Já jsem oproti tomu po završení

třetího ročníku a jednom roce volna pokračoval ve studiu eko­

nomie a aplikované matematiky.

Toho rána před lety, kdy jsme kráčeli alejí stromů v Green­

wich Village, odpověděl na můj názor větou, jež mi tehdy při­

padala záhadná: Matematika je plná krásy. Cítil jsem nutkání

se ho zeptat, co považuje z matematiky za nejkrásnější, a mož­

ná tohle právě chtěl — abych se ho takhle zeptal —, to nedo­

kážu říct. Gödelův teorém neúplnosti, odpověděl bez zaváhání.

Ačkoliv jsem si výrok teorému pamatoval celkem dobře, vů­

bec jsem nechápal, proč ho považuje za tak mimořádně krásný.

V každém daném systému existují tvrzení, která jsou pravdivá,

ale jejich pravdivost nelze dokázat. Tak praví teorém. Jak pros­

té. Ve svých důsledcích je to samozřejmě šokující věta a o něco

později, čili v týdnech, které následovaly po Zafarově náhlém

objevení se na našem prahu, mnoho let od onoho červencové­

ho dne v New Yorku, mi jednoduše vysvětlil, proč je pro něj

Göde lův teorém neúplnosti tak důležitý a proč — smím­li vy­

slovit svůj vlastní názor — je svět v době dogmat tak pošetilý, že

ho ignoruje.

Jak jsem s ním tak kráčel tou newyorskou ulicí, pomyslel

jsem si, že ta krása, kterou on vnímá, možná spočívá spíš v dů­

kazu teorému než ve výroku samotném. Jenže důkaz Gödelovy

znepokojivé poučky jsem si nedokázal vybavit — nejsem si jistý,

jestli jsem ho vůbec někdy znal — a soudil jsem, že když Zafar

před pár lety matematiku opustil, určitě už ho také zapomněl.

Ovšemže jsem se mýlil, protože sotva jsem ho po bídl, začal

předkládat argumenty, dychtivě jako děcko doplňoval zdánlivě

nesouvisející kousky skládanky do všech jejích rohů. Stačilo ně­

21

kolik takových kousků, a už mi v duchu před očima vyvstal útrž­

kovitý obraz důkazu. Zachytil jsem tehdy cosi z krásy, bohužel

z krásy teprve vznikající, o níž nedokážu říct, jestli jsem ji do­

opravdy viděl, nebo jsem jen propadl kamarádově eufo rii. Jeho

vzrušený výklad byl vzápětí přerušen, protože jsme narazili na

kolegu a takříkajíc jsme ztratili nit.

V ulicích New Yorku, kam jsem téměř každý měsíc přijížděl

na služební cestu, a později v ulicích Londýna jsme podobných

procházek podnikali bezpočet. Mnohé se mi zapsaly do paměti,

pokud však z ní některé vystupují výrazněji než ostatní, jsou to

určitě ještě dvě další.

První se odehrála nedaleko Wall Street, a přestože zřejmě

neměla pro Zafarův příběh větší význam, rád na ni navzdory

nynějším okolnostem vzpomínám. Větší část procházky mne

můj přítel vyučoval — pomáhal mi naučit se zpaměti báseň

e. e. cum mingse

kam jsem nikdy necestoval“. Hovořil o jejím

rytmu a kadencích a rozebíral postupně její obrazy. V paměti

měl bezednou studnici poezie a tahle báseň byla jeho odpovědí

na mou prosbu o něco, čím bych mohl okouzlit ženu, která se

měla stát mou paní.

Druhá vycházka měla úplně jiný charakter. Byla znepokoji­

vá, neboť odhalila jednu Zafarovu stránku, o níž jsem do té chví­

le neměl ani tušení, a to už jsem ho znal skoro deset let. Bylo to

v roce 1996, moje žena a já jsme se zrovna usadili v našem no­

vém domově v Jižním Kensingtonu. Zafar se vrátil z New Yorku

a bydlel v Londýně. Na konci pracovního dne jsme se s povole­

nými kravatami sešli na skleničku v jedné hospůdce v Notting

Hillu. V tu dobu jsme se už moc často nevídali. Vypil jsem pár

piv a Zafar si jako vždy objednal sklenku šampaňského. Jeho vol­

ba by mohla působit poněkud snobsky, nebýt toho, že moc ne­

vydržel a obecně ho alkohol příliš nelákal. Navíc, jak mi jednou

vysvětlil, měl šampaňské docela rád, jelikož mu bublinkami při­

pomínalo limonádu, ale na rozdíl od ní mu nekazilo žaludek. Na

univerzitě — jak se dalo čekat — se jeho záliba stávala terčem

22

posměšků, ale časem snad tenhle zvyk začali všichni brát jako

roztomilý vrtoch.

O hodinu později jsme vyrazili ke křižovatce na Portobello

Road, kde jsme se měli rozejít. Já jsem chtěl jet domů taxíkem,

on se chystal jít za Emily. Později jsem se dozvěděl, že tou do­

bou už byly potíže s Emily v plném proudu. Žasnu teď nad tím,

že mi tenkrát při hovoru v hospodě nic neprozradil.

Šli jsme zvolna ulicí, když vtom zaduněl nějaký hlas: Hej, ty!

Zafar a já jsme se ohlédli a spatřili dva chlapy s pečlivě vyholený­

mi hlavami. Oba byli v džínách a vypadali, že často zdvihají činky.

Opírali se o zábradlí a hleděli na nás. První muž, zřejmě ten, kte­

rý promluvil, byl o dost větší než ten druhý. Navzdory ročnímu

období byl jenom v bílém tričku. Druhý měl na sobě rozepnutou

koženou bundu, která jen nepatrně zakrývala jeho nadváhu. Vy­

soký chlap v bílém tričku, očividně alfa samec téhle dvojice, se

za měřil na mého přítele. Ve tváři se mu objevil posměšný výraz.

Mluvíš anglicky? zeptal se Zafara.

Zafar se na něj zahleděl, otočil hlavu k menšímu muži, pak ji

znovu obrátil k alfa samci a odpověděl se strojeně dokonalým

přízvukem toho nejnadutějšího Angličana: Bohužel. Ani slovo.

Hezký den.

Zafar mne zlehka vzal za loket, oba jsme se otočili a šli dál. Po

několika krocích jsem se ho polohlasem zeptal: Co to sakra mělo

znamenat? Zafar mi řekl, že z místa, kde jsem stál, jsem ne mohl

vidět to, co viděl on.

A to bylo co? zajímal jsem se.

Rameno toho chlapa v tričku, odpověděl.

Co? Že měl rukávy vyhrnuté až k rameni?

A na něm vytetovaný hákový kříž a pod ním C18, dodal.

Co znamená hákový kříž, jsem věděl, ale neměl jsem ani po­

tuchy, co je to C18.

C18, vysvětloval Zafar, je zkratka pro Combat 18. Combat zna­

mená boj, jednička odpovídá prvnímu písmenu abecedy a os­

mička osmému.

23

No a? divil jsem se.

A. H. jsou iniciály Adolfa Hitlera a Combat 18 je nechvalně

známá militantní neonacistická skupina.

Aha, hlesl jsem.

Po třech blocích Zafar ostře zahnul do postranní uličky, která

nás odvedla z Portobello Road. Řekl, že to chce vzít oklikou. To

mi připadalo divné, protože už tehdy měl trochu zpoždění na

večeři s Emily.

V polovině cesty prázdnou uličkou jsem na dlažebních kost­

kách zaslechl kroky. Když jsem se otočil, spatřil jsem ty dva

skinheady, jak jdou za námi. Zafar mi nařídil, abych mlčel, a za­

stavil se. Došli až k nám.

Jseš vtipnej, co? spustil na Zafara chlap v bílém tričku. Tako­

vej náš chytrolín, co? Ty jeden přičmoudlej Pakouši.

Vy jste rasista? opáčil Zafar.

Nějakej drzej, ne?

Zafar neodpověděl, ale podíval se na mě a řekl: Vidíš, co má

ten džentlmen na rameni? Podíval jsem se mu na rameno a to­

též udělal on, ten alfa samec. Podíval se na svoje vlastní rameno.

A pak se najednou válel na zemi. Dusil se, kašlal, chytal se za

hrdlo, děsivě sípal a lapal po dechu.

Chlap v kožené bundě stál jako zařezaný. Zafar mu řekl, ať

poslouchá.

Dal jsem tvému kamarádovi ránu do ohryzku, vysvětlil Zafar.

Můžeš si to se mnou rozdat, nebo můžeš zavolat pomoc a ka­

maráda zachránit.

Chlap se ani nehnul.

Máš telefon? zeptal se Zafar.

Chlap kývl.

Zafar mě vzal za loket a vraceli jsme se uličkou zpět. Za zády

nám znělo příšerné chrčení muže na zemi a zmatené drmolení

jeho kumpána do mobilu. Byl jsem v šoku.

Na Portobello Road jsem se Zafara zeptal, jestli si myslí, že

půjdou na policii.

24

U soudu by to bylo slovo dvou mírných Jihoasiatů proti slo­

vu násilnických skinheadů, z nichž jeden má vytetovaný háko­

vý kříž a zkratku Combatu 18. Co by tak asi řekli? Že jsme vyvo­

lali rvačku?

Potom jsme se rozešli. Teprve později, když se mi znovu vy­

bavily výjevy z onoho večera, se dostavily určité otázky. Snažil se

Zafar těm dvěma vyhnout, nebo ve skutečnosti tu rvačku vyvo­

lal? Zahnul do tiché uličky, aby skinheadům zmizel z očí, nebo

aby se s nimi utkal?

Toho večera v šestadevadesátém se mi Zafar zjevil v pro mě

dosud neznámém světle. Nevěděl jsem však, co s tím. Ta udá­

lost se zdála skoro absurdní, ale skutečně se stala. Kdyby mi ji

někdo vyprávěl, nevěřil bych mu.

1

Při psaní těchto řádků jsem

si uvědomil, že jsem Zafarův návrat onoho zářijového rána

roku 2008 uvítal nejen proto, že rozdmýchal uhlíky našeho dří­

vějšího přátelství, které nikdy nepřestaly žhnout, ale také pro­

to, že mě přivedl na jiné myšlenky. Prolomit zevnitř návyky

mys li není snadné. V době Zafarova příchodu jsem zrovna čas­

to přemítával nad životem. Do jisté míry to přivodil zmatek

na finančních trzích a hrozba předvolání před kongresový či

parlamentní výbor. Jakožto menšinový společník firmy jsem

z toho všeho byl bezradný. Takové pocity jsou v mé branži urči­

tě cizí mnoha mužům a ženám, kterým narostlo obrovské sebe­

vědomí, když jako matadoři zdolávali býčí nebo medvědí trh. Já

jsem však v roce 2008 nesnil o ještě větším bohatství, ale spíš

o tom, že znovu nabudu pocitu kontroly nad svým osobním

životem.

Moje zahloubanost do značné míry rostla spolu s rozšiřují­

cí se propastí mezi mnou a mou manželkou — ženou, jež ve

mně už nevzbuzovala žádnou vášeň a kterou mi přišlo čím dál

1 Příští rok jsem se v tisku dočetl o zatčení a odsouzení mnoha členů

skupiny Combat 18. Dva z jejích vůdců uprchli do Spojených států,

kde překvapivě získali politický azyl.

25

těžší respektovat. Když jsem se s ní seznámil, zrovna přišla do

finanční sféry z předměstí keňského města Kisumu u Vikto rii­

na jezera, kde rok pracovala jako učitelka. Mluvila tenkrát bez

přestání o těch dětech. Očividně si je zamilovala. Vyprávěla mi

o osmiletém Onekovi. Kdykoliv položila třídě otázku, Oneka vy­

střelil ruku do vzduchu, a když ho kývnutím vyzvala k odpově­

di, řekl: Nevím. Pamatovala si děti jménem, posílala jim pohledy

a stále říkala, jak moc se tam chce vrátit a pobýt delší dobu. Pe­

níze vydělané ve financích si chtěla naspořit, aby měla větší svo­

bodu a mohla brzy odjet. A jak se rozvíjela naše láska, byla si jis­

tá, že až ten den nadejde, přesvědčí k odjezdu i mě. Ale o patnáct

let později už její idealismus zeslábl a ona se s vervou věnovala

finančnictví, k němuž nadšeně konvertovala. Když jsme napo­

sledy v hovoru narazili na téma jejího pobytu v Africe a jejích

tehdejších snů, zastyděla se. Kdyby se styděla proto, že se k dě­

tem nevrátila, něžně bych ji utěšoval: Cožpak se neříká, že když

smrtelníci plánují, bohové se smějí? Pochopil jsem však, že se

cítí trapně proto, že vůbec kdy takové ideály měla — pohrdala

svou vlastní naivitou.

Chladná, bezcitná statistika nám říká, že polovina manžel­

ství dnes končí rozvodem. Mnozí naši známí se právě rozchá­

zeli nebo už se rozvedli. My jsme však dlouho doufali, že jsme

chráněni před těmi ohavnými vichry, které rozervaly tolik párů

okolo nás. Dokonce jsme se utěšovali vymýšlením skutečných

příběhů o těchto zkrachovalých manželstvích — že byla dopře­

du odsouzena k záhubě. Že tahle rozvedená dvojice neměla do­

statečně podobné zájmy a tamtu zas rozvrátila řevnivost, kterou

jsme my dva odhalili hned na počátku.

Dnes jasně vidím, že víra ve výdrž našeho společného života čer­

pala hlavně z podobnosti našeho kulturního zázemí. Já i moje

žena jsme byli dětmi pákistánských přistěhovalců, muslimů. Vě­

řili jsme, že náš svazek je spojením něčeho většího, než jsme my

sami, že nejen přežije, ale bude vzkvétat díky historii generací,

26

které se v nás proplétají. Vůbec nás nenapadlo, že by síla našeho

přesvědčení mohla být pouze dílem touhy.

Dlouhé týdny zadumanosti živily rostoucí obavy z toho, co

nám chystá budoucnost. Zafarovo zjevení pro mne bylo úlevou

a rozptýlením, přestože to později znamenalo mnohem víc. Po­

hled na kamaráda ve mně zažehl pocit propojení, který tu byl

dříve než mé manželství i má práce, pocit neomezených mož­

ností. Vzkřísil věci, na které jsem během let úmorného profes­

ního kolotoče dávno zapomněl, a jen jsem sledoval, jak z mého

domova odchází život. Stačilo mi Zafara vidět, a už se ve mně

rozpoutala bouře po léta dřímajících asociací. Ucítil jsem čer­

stvý závan nadčasové krásy, kterou jsem poznal za studií. Jak

Zafar řekl před mnoha lety v New Yorku, matematika nemůže

zkrotit svou vlastní krásu.

Tehdy mi připadalo zvláštní, že se můj geniální přítel roz hodl

vzdát kariéry matematika a jít studovat práva. Když jsem se ho

jednou zeptal, proč tak ostře změnil kurz, odpověděl jen, že by to

mohlo být zajímavé. Kurt Gödel se v průběhu života ocitl na hra­

nici šílenství. Ke konci vždycky nutil svou trpělivou ženu, aby

jeho jídlo ochutnala první ona, protože se bál, že by mohlo být

otrávené. Když potom sama vážně onemocněla a nemohla tu hle

funkci vykonávat, Gödel umřel hlady. Myslím, že Zafar měl ja­

kési neblahé tušení, že by na něj v matematice také mohlo číhat

šílenství. Dnes ale vidím, že ho tohle nebezpečí vlastně nikdy

neopustilo. Tak jej tedy nyní chápu: jako člověka, který prchá

před duchy, a přitom pronásleduje stíny. To také vysvětluje peri­

petie jeho pracovního života, změny směru, které jsem většinou

sledoval jen zpovzdálí, jelikož naše přátelství časem ztratilo svůj

pevný bod, jak se to spolužákům z vysoké často stává.

Prostřednictvím sítě přátel a známých jsem si udržoval jis­

té povědomí o Zafarových krocích, ale i před jeho zmizením se

toho o něm vědělo překvapivě málo. Někdy v roce 2001 se Za­

far ztratil z dohledu úplně. Pak se o něm čas od času objevova­

ly různé fámy, některé vysloveně vyšinuté, jako že konvertoval

27

k římskokatolické víře a oženil se s anglickou šlechtičnou, že

byl viděn v Damašku, v Tunisu či v Islámábádu, že zabil člově­

ka, zplodil dítě a, což bylo nejabsurdnější, stal se špionem brit­

ské tajné služby.

Onoho dne v roce 2008, kdy se Zafar ukázal u mých dveří, zů­

stal na okamžik nehybně stát na prahu a čekal, až ho pustím dál.

Zablýsklo se mu v očích a já jsem pochopil, že to tu poznává. Od

jeho poslední návštěvy uplynulo už skoro deset let. Dům se moc

nezměnil. Zeptal se mě, jestli jsem už opravil tu nohu od otoma­

nu v pracovně. Rozesmál jsem se. Jeden roh otomanu byl pořád

ještě podepřený štosem knih.

Máš tu nohu?

Je pořád pod psacím stolem, odpověděl jsem.

Já to spravím — ale dneska ne. Potřebuju se vyspat.

Hodinu poté, co jsem ho uložil v hostinském pokoji, jsem se

vrátil pro jeho oblečení. Vedle plátěné tašky jsem našel malou

hromádku věcí. Zafar ze spaní něco mumlal. Asi minutu jsem

se snažil rozluštit, co říká, ale nepovedlo se mi to.

Odnesl jsem mu prádlo do čistírny. Zapsal jsem si velikost

kalhot a košile (nepodíval jsem se mu tehdy do kapes, což mě

teď mrzí). Ještě předtím, než jsem zamířil do kanceláře odsedět

si tam svých pár hodin, jsem se zastavil v obchodě. Hodlal jsem

mu koupit nějaké nové šaty, podobné těm, jaké měl na sobě —

vojenské kalhoty a flanelové košile. Teprve u pokladny jsem si

uvědomil, že jsem bezmyšlenkovitě vybral obyčejné khaki kalho­

ty a modrou bavlněnou košili. Bankéřův oděvní vkus je asi to je­

diné, co je v bankovnictví předvídatelné.

Ten první den spal až do pozdního odpoledne a potom se

dlouho koupal. Hladce oholený a oblečený do županu jedl u sto­

lu v kuchyni omeletu se šunkou a houbami, kterou jsem mu

připravil. Zapíjel ji kávou a pomerančovým džusem. Jedl poma­

lu, skoro opatrně. Pořád se zdál na svůj věk starší, i když proti

tomu, jak vypadal ráno, když se objevil na našem prahu, o něco

28

omládl. Od očí se mu rozbíhaly vrásky a tváře mu na čelisti vi­

sely jako vytahané brašny na sedle starého koně. Divil jsem se,

co se během jednoho desetiletí muselo přihodit v životě člově­

ka, kterého jsem kdysi znal, že vypadá tak vyčerpaně. Když do­

jedl, uložil vidličku a nůž svorně na talíř, odsunul ho a pustil se

do vypravování.

29

2

Všeobecné blaho

našeho Východního

impéria

Naše politika na severozápadní hranici Indie je velice

důležitá, neboť se dotýká všeobecného blaha našehoVý

chodního impéria, a je zvláště zajímavá v současné době,

kdy jsou podél hranice ve značném měřítku prováděny

vojenské operace proti seskupení nezávislých kmenů.

Je třeba pochopit, že současný stav není jen pouhým

nenadálým povstáním ze strany našich nepokojnýchsou

sedů. Jeho příčiny tkví mnohem hlouběji a jsou důsledky

událostí dávno minulých let.

Pokusil jsem se na následujících stránkách podat

stručný historický přehled jeho proměnlivých fázív na

ději, že by to veřejnosti do jisté míry mohlo pomocipo

rozumět obecným dopadům tohoto stavu a vytvořit si

správný názor na politiku, jež by se měla v budoucnosti

uplatňovat.

Generál sir John Adye, Indian Frontier Policy: An Historical Sketch

(Politika indických hranic: Historický nástin)

Když po prohrané bitvě u Atbary přivedli Muhammada

Ahmeda v poutech ke Kitchenerovi, velitel se ho otázal:

Proč jsi přišel pustošit a drancovat mou zem? Takto

promluvil vetřelec k člověku, jehož země to byla, a ten

jen sklonil hlavu a neřekl nic. Dobře, když říkáte... Ano,

mí drazí pánové, přišel jsem jako vetřelec až do vašich

domovů: kapka jedu, kterou jste vstříkli do žil historie.

„Nejsem žádný Othello. Othello byl klam.“

At-Tajjib Sálih, Season of Migration to the North (Období stěhování

na sever)

30

V pátek dvaadvacátého března 2002 jsem na letecké základ­

ně za Islámábádem nastoupil na palubu dvoumotorové cessny.

Uvnitř už seděli tři pasažéři a za rozhrnutými záclonkami ješ­

tě dva členové posádky. Komisařka OSN pro lidská práva Mary

Robinsonová měla v klíně tlusté desky a její volně vyčesané vla­

sy se dotýkaly zakřiveného trupu letadla. Naproti ní seděla Síla

Džaláluddínová, manželka Muhammada Džaláluddína, a jak

jsem lezl dovnitř, kývnutím dala na srozuměnou, že mě poznává,

ale jinak se se mnou nebavila. Hned za nimi byla další dvě seda­

dla. Na jednom jsem zahlédl mladého muže v obleku a kravatě,

kterého jsem neznal. O holeň měl opřený kovový kufřík. Dru­

hé místo bylo volné pro mne. Cestoval jsem do Kábulu, zatím

jen s velmi neurčitým záměrem. Požádal mne o to zpravodaj

OSN v Afgháni stánu a Emily, která pracovala pro Džaláluddí­

na v jeho nové Agentuře pro rekonstrukci a rozvoj. Moje za­

dání však postrádalo jakékoliv podrobnosti, takže jsem se ne­

mohl vyhnout myšlence, že tam jedu jen za Emily. Mým úkolem,

aspoň podle dokumentů, bylo působit jako poradce na oddělení

nové afghánské vlády. V Kábulu bylo poradců bezpočet, jako

toulavých psů v Bombaji; i poradci měli své poradce a všich­

ni působili přinejmenším jako

zvláštní poradci“ nebo

vrchní

poradci“.

Krátce po startu vedle nás vylétl tryskáč amerického letec­

tva. Od skleněné kupole kokpitu se odrazil šíp slunečního svět­

la, vzplanul a vzápětí se ztratil. Letoun nás měl doprovázet na

cestě. Myslím, že to byl F­15 Eagle — ale co já vím? Byla to stí­

hačka. Nic výjimečného. Vznesla se vedle nás, přesně jak to dě­

lají stíhací letouny ve spoustě filmů. Člověk ten výkon nepro­

žívá v daném okamžiku, ale skrze zaostřený obraz nesčetných

filmových ztvárnění vojenské síly Spojených států. Který maza­

ný senátor neví, že může získat podporu lidí naočkovaných pře­

svědčením, že dokážou dělat totéž, co jejich hoši, jejich hrdinové,

dělají na plátně? Skutečnost se takové fantazii nemůže rov­

nat. Ale ne mys li si, že jsou tihle senátoři a kongresmani o něco

31

chytřejší. Sami jsou odkojení touhle krmí prohnanosti a vítěz­

ství — satelitními snímky s laserovými terči v podobě zamě­

řovacích křížků, co se vznášejí nad nepřátelskými základnami,

a přikrčenými siluetami speciálních jednotek, které při zvlášt­

ních operacích v poušti vstupují do nepřátelských stanů. Kolik

z nich si utváří představu toho, co Amerika zmůže, ze záběrů

amerických filmů zhlédnutých na plátně?

Miluju Ameriku jako ideu. Skutečnost je důležitá, ale rozporu­

plná. V Senegalu stojí budova, ve které drželi otroky, než je po­

slali do Nového světa. Postavili ji ve stejném roce, kdy byla

v Americe podepsána Deklarace nezávislosti. Miluju Ameriku

pro tu jasnou ideu za mračnem reality. Bez téhle ideje by radosti

Ameriky byly pouhou náhodou, efemérou vrženou rukou osudu,

aby se rozplynula ve vzduchu. A co je to za ideu? Je to idea nadě­

je, ona velkolepá, troufalá myšlenka, nad níž se Brit červená stu­

dem. Snad je to idea, na které leckomu nezáleží, ale já ji potře­

buju, chci ji. Miluju Ameriku, protože v první řadě myslí na to,

kam člověk jde, a ne odkud přišel. Miluju ji pro její majestátní

optimismus navzdory šedivému nezájmu Evropy, zejména Bri­

tánie, takže si v Americe připadám jako sexuální bytost a také

sexuální bytostí jsem. Před jedenáctým zářím jsem byl nevidi­

telný, bezpohlavní tvor. Jak je to možné, že po jedenáctém září si

mě lidé najednou všímají — a nejen že si mě všímají, jsem pro

ně zajímavý, vracejí se ke mně pohledem, hodnotí mě, ba dokon­

ce na mě sem tam zamrkají? Byla to jen náhoda, že si mě všimli,

důsledek toho, že už jsem nebyl jen osobou určitého původu,

nebo v tom bylo něco mnohem horšího? Snad si uvědomili, že

ten člověk mezi nimi už není ten poddajný Ind, ten poddajný

Pákistánec, ten sipáhí, ale opravdový muž? Před jedenáctým zá­

řím jsem byl ukrytý za hradbou koloniální viny a staletí poroby

mne zbavila mužnosti.

Zdálo se mi, že se Zafar svým velebením Ameriky nechal po­

někud unést, a je docela možné, že jsem se nad tím mimoděk

pousmál. Po chvíli pokračoval ve vyprávění.

32

S letounem F­15 Eagle po boku jsme letěli přes nejdivočejší

krajinu, jakou jsem kdy viděl. Malá letadla obvykle nelétají

ve velkých výškách a stíny šikmo dopadajících paprsků ran­

ního slunce zdůrazňovaly reliéf terénu. Dvě letadla vrhala na

zemi ostrý stín, takže nebylo těžké si představit, jak proplouvá­

me mezi horami a kopci severovýchodního Afghánistánu. Teh­

dy nám řekli, že se někde poblíž, v rozlehlém pohoří Tóra Bóra

skrývá Usáma Bin Ládin, muž pronásledovaný už předtím, než

se pyšně přihlásil k odpovědnosti. Věřili jsme, že ho brzy na­

jdou. Při pohledu z okna jsem viděl nehostinnou zemi, mnohem

krásnější, než jakou jsem poznal v Bangladéši. Došlo mi, proč

se v tomhle místě s tvrdými životními podmínkami daří dobro­

družným představám, které tak fascinují Zápaďany. Afghánistán

pode mnou byl strohý — nerostla tam tráva, ani jediné stéblo.

Nebyl svěží, zelenavý a vlhký jako Bangladéš, byla to prašná kra­

jina zemitých tónů. Zatímco můj nádherný Silet pěl každoročně

cyklickou píseň ročních období, vyprahlá, rozervaná bezútěš­

nost Afghánistánu skučela dlouhý žalozpěv starověkých příbě­

hů. Jeho pukající krajina byla připravena přijmout spadlé jezdce,

ztraceného cestovatele i všechny zmasakrované kmeny. Chá­

pal jsem, proč to Evropana do takových míst táhne. Rozuměl

jsem, proč chce procházet nesčetné hedvábné stezky, jež křižují

ten to pruh střední Asie, a v duchu jsem slyšel kázání britských

kolonistů a postkolonistů, kteří lámou chléb a dávají ho domo­

rodcům. Buď aby se mohli vrátit domů s báječnými historka­

mi o tom, jak přežili v horách mezi bandou muslimů, nebo aby

velebili humánnost Afghánců a s bezmeznou zbožností zdů­

razňovali potřebu stavět mosty mezi kulturami.

Letadlo v bezpečné vzdálenosti opisovalo linii příkrého srá­

zu, tu a tam přerušovaného rozeklaným skalnatým výčnělkem.

Představoval jsem si, že kdybych zavřel jedno oko, mohl bych

prstem obtáhnout ostrou hranu skály. Myslel jsem na mapy

s vrstevnicemi, které používají horolezci a orientační běžci.

Mapy spojující čarou dva body o stejné výšce, které ve dvou roz­

33

měrech poskytují dojem třírozměrného reliéfu známého světa.

Kdysi jsme vídali stejný princip na meteorologických mapách

v televizi — izobary, zakřivené čáry stejného tlaku vzduchu. Po­

tom se všechno zjednodušilo a z obrazovky na nás dnes září jas­

ná sluníčka s paprsky, jako by je nakreslilo dítě, a bublinkovité

mraky. Mapy, ty s vrstevnicemi i všechny ostatní, nás fascinu­

jí, protože jsou to metafory, nástroje poskytující dojem věcí, je­

jichž skutečnost je daleko bohatší, ale bez nichž bychom si ne­

uvědomovali nic a nikdy bychom nenašli svou polohu. To mapy

záhadným způsobem dělají: mažou informace, aby nám nějaké

vůbec mohly poskytnout.

Jako mapa londýnského metra, poznamenal jsem.

Ta ti nikdy neřekne, kde která stanice vlastně je, chytil se

toho Zafar. V jistém smyslu to vůbec není mapa, ale diagram.

Není topografická, ale topologická a vždycky se nabízí otázka:

K čemu vlastně má taková mapa sloužit? Její tvůrce, Harry Beck,

musel dobře vědět, že když jedeš podzemkou, vlastně tě moc ne­

zajímá zeměpisná poloha stanic ani vzdálenosti. Je známo, že

kdyby ses držel mapy a chtěl se dostat ze stanice Bank na Man­

sion House, jel bys Centrální linkou na Liverpool Street, tam

bys přesedl na Okružní linku a vystoupil bys na páté zastávce,

na Mansion House. Ale až by ses dostal na úroveň ulice a roz­

hlédl se, zjistil bys, žes ujel sotva čtyři sta metrů. Mapa ti pomá­

há hledat cestu po svém vlastním schematickém světě a žádá tě,

aby ses zřekl reality asfaltových ploch, budov a parků. Teprve

potom zase vystoupíš a znovu najdeš Londýn.

2

2 Zafar v rozpravě o mapách pokračoval, ale já jsem se ji sem rozhodl

vložit jako poznámku pod čarou. Vzpomínám si na úryvek z knihy

Na ostří nože od Williama Somerseta Maughama (toho jsem měl rád

jako kluk), kde vypravěč říká: „Připadá mi správné upozornitčtená

ře, že může tuto kapitolu s klidem přeskočit, aniž by ztratil nitpří

běhu, neboť se většinou nejedná o nic víc než o záznam méhorozho

voru s Larrym.“ Poté co vypravěč pasáž takto znevážil, podle mého

34

zcela nesmyslně pokračuje: „Měl bych nicméně dodat, že nebýt

tohoto rozhovoru, možná by mi nestálo za to napsat tuto knihu.“

Maughamovo pokračování vynechám, vkládám však Zafarovu diskuzi

o mapovém zobrazení. Připojil jsem ještě dvě schémata stažená

z internetu, která odpovídají nákresům, jež Zafar sám velmizjedno

dušeně během hovoru načrtl.

Viděl jsi někdy Petersovo zobrazení světa? zeptal se mě Zafar.

Slyšel jsem o něm.

Viděl jsi ho?

Myslím, že ne.

Je to mapa světa, na které jsou pevniny zakresleny podle svýchskuteč

ných rozměrů, vysvětlil mi Zafar.

To je taková ta mapa, jak na ní Afrika vypadá obrovská, skočil jsem mu

do řeči. Na tu si vzpomínám.

Afrika tam vypadá obrovská, protože obrovská je. V Mercatorovězob

razení, které se nejvíc používá a které každý zná a každý si hopama

tuje, vypadá Grónsko větší než Afrika, ale ve skutečnosti by se do ní

vešlo čtrnáctkrát.

To jsem netušil.

35

To ještě nic není, řekl Zafar. V Mercatorově zobrazení vypadá Brazílie

přibližně stejně velká jako Aljaška, ale ve skutečnosti je pětkrát větší.

Další divná věc je, že Finsko se zdá od severu k jihu delší než Indie.

Ve skutečnosti je to obráceně.

Když to v osmdesátých letech poprvé vyšlo najevo, pokračoval můj

přítel, Petersovo zobrazení způsobilo zlou krev právě proto, ževol

ba kartografického zobrazení měla očividně politické důsledky pro

naše vnímání světa. Kritikové Mercatorovy projekce zdůrazňovali

její nedostatky a měli pravdu. Vždyť kolik školáků se při pohledu na

mapu zeptá: Která je největší země na světě?

Ústřední problém zobrazování světa spočívá v tom, jak přenéstzakři

vený povrch země, zploštělého sféroidu, na rovnou plochu. A je tu

ještě jedna komplikace: když stojíš na zemi, vydáš se jakýmkoliv

směrem a jdeš pořád dál a dál, nikdy nenarazíš na žádný mantinel.

Můžeš prostě jít kolem dokola zeměkoule. Ale když stojíš na mapě,

na obdélníkovém kusu papíru, a uděláš totéž, ve výsledku narazíš

na konec papíru. Dostat znázornění zakřiveného povrchu země na

ohraničený kus plochého papíru, to je úkolem projekce.

Je to stejné, jako když překládáš poezii. Začneš v jednom jazyce a musíš

dílo promítnout do jiného. Ta podobnost jde ještě dál. Při mapové

36

projekci máš spoustu věcí, které chceš zachovat, jako je rozloha,

vzdálenosti, úhly a tak dále. Potíž je v tom, že je nemůžeš zachovat

všechny. Matematika ti to nedovolí. Plochá mapa ti nedokážezobra

zit každou z těch věcí, dokonce ani přibližně. Musíš mezi nimi vybrat

ty, které chceš zachovat. A v tu chvíli nastupuje volba zobrazení.

Jak Mercator dospěl ke svému zobrazení, se dá snadno předvést.Vez

meš míč a trochu ho seřízneš nahoře a dole. A pak si představíš, že

ho natahuješ, takže jeho povrch vypadá jako dutý válec. Teď uřízneš

pruh po délce toho válce. Ten můžeš položit na stůl. Všimni si, že jsi

přišel o úplný vršek a spodek míče, a když se podíváš naMercatoro

vu mapu světa, tak zjistíš, že vlastně vůbec neukazuje severní a jižní

pól, a dokonce ani menší oblast kolem nich. To je Mercatorovozob

razení, ale existují různé způsoby, jak zobrazit svět.

A ta podobnost s poezií? zeptal jsem se.

Úkolem kartografa je vzít materiál na zemském povrchu — jezera, hory

a města — a vykreslit je na plochý povrch. Překladatel vezme báseň,

kus textu v jednom jazyce, a jeho úkolem je pokusit se vyjádřitas

pekty té básně — rým, metrum, rytmus, metaforu a význam —v ji

ném jazyce. Kartograf ti nepředloží miniaturu zeměkoule se všemi

podrobnostmi té skutečné. Stejně tak ti překladatel prostě nedá

stejnou básničku jako originál, jen s maďarským lexikem.

Oba stojí před stejným problémem, totiž že nemohou zachytit všechno

přesně, a že aby mohli vůbec něco sdělit, musejí se některých věcí

vzdát. Když jde kartograf ze zakřiveného povrchu země na rovnou

plochu mapy, chtěl by v ideálním případě zachovat spoustuaspek

tů, jako jsou relativní vzdálenosti (aby byl poměr vzdálenosti mezi

Islámábádem a Kábulem a mezi Londýnem a Dhákou stejný na mapě

jako ve skutečném světě), relativní rozloha (aby byl poměr rozlohy

Nigérie k newyorské čtvrti Brooklynu stejný jako ve skutečnosti),

úhly (aby byl úhel protilehlých přímek, které svírá letecká základna

Bagrám za hranicí Kábulu s leteckou základnou na ostrově Diego

García v Indickém oceánu, kde sídlí americké letectvo, a sezáklad

nou RAF Brize Norton v královském hrabství Oxfordshire stejný jako

37

Když jsem se v kabině letounu díval dolů do údolí, honily se

mi hlavou myšlenky na topografické mapy. S ostatními pasažé­

ry jsem vůbec nemluvil, nevyměnili jsme si jedinou zdvořilostní

frázi, a jakmile z mraků vysvitlo jasné slunce, zabořil jsem nos

do Dantova Pekla, které mi poslala Emily, když jsem byl ve špitá­

le. Léčil jsem se totiž na psychiatrii.

Pakliže Zafarův pohled potvrzoval obvinění, které jsem cítil

z jeho slov, nevšiml jsem si toho. Samozřejmě jsem si to pama­

toval. Ale byla to nepříjemná vzpomínka, z mnoha důvodů, a ke

své hanbě musím přiznat, že jsem si z té epizody od Zafarova

příchodu až do okamžiku, kdy mi to připomněl, nevybavil vůbec

nic. Úplně jsem ji vytěsnil.

ve skutečnosti) a tak dále. Existuje spousta takových aspektů, víc

než těch pár, co jsem zmínil, ale pravda je taková, že kartograf je

nemůže zachovat všechny.

Všechno záleží na tom, co chceš, aby mapa zobrazovala, a k jakému

účelu má sloužit. Mluví se o věcech, které se v překladu ztrácejí, ale

některé věci se překladem dají také získat. Kartograf může na mapu

přidat třeba hranice, které se mohou nebo nemusí na zemském

povrchu reálně projevovat. Ale i když ve skutečném světě označuje

hranici plot, tenhle plot není stejný jako politická hraniceznázorně

ná na mapě: díra v plotě politickou hranici nenaruší. Červená čára

přece ve skutečnosti není symbolem plotu, ale plot samotný jepou

hým symbolem hranice.

Podstata toho všeho ale spočívá v tom, že všechna tahle znázornění či

překlady vycházejí z nějakých potřeb. Ztráta informacea porozu

mění, kterou každé takové zpodobnění obnáší, je potom výsledkem

aktu destrukce, který něčemu slouží. Mohlo by se zdát, že děláme

krok kupředu, ale ve skutečnosti uděláme krok zpátky a dva kroky

kupředu. Vždycky když chceme něčemu porozumět, musímezjedno

dušovat a redukovat a hlavně se vzdát vyhlídky na to, žeporozu

míme všemu, abychom mohli porozumět vůbec něčemu. Myslím, že

takhle je to s veškerým hledáním pravdy.

38

Přiletěli jsme na leteckou základnu Bagrám za Kábulem, po­

kračoval. Pod sluncem se zvedala linie hor, ale bylo to chabé

slunce, sice jasné, ale nehřálo, takže když se otevřely dveře le­

tadla a já jsem za Mary Robinsonovou a Sílou Džaláluddínovou

vystoupil, studený březnový vzduch mě praštil do obličeje, jako

bych dostal facku. Tak mě uvítal Afghánistán.

Landrover mě dovezl k AfDARI, Afghánskému institutu pro roz­

voj, pomoc a rekonstrukci, nedaleko parku Šahr­e Nau. Pozdě­

ji jsem pochopil, že organizace si své vznešené jméno měla te­

prve zasloužit. Vůz se prohnal každou křižovatkou. Tehdy měli

vojáci ISAF

3

pokyn nikdy na cestě nezastavovat, a tak ve měs­

tě vypukl zmatek — bylo zaplavené všemožnými land rovery,

pajery, land cruisery a monstrózními humvee. V AfDARI mne

zřízenec odvedl do ubytovny. Posunkem mi ukazoval, kudy

mám jít. Minuli jsme společnou umývárnu se záchodem a vel­

kým vědrem s vodou, ve kterém plaval plecháček. Za ní byla lož­

nice, prázdná místnost s jedno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist