načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve stínu temných křídel – Zdenka Sidonie Pšeničková

Ve stínu temných křídel

Elektronická kniha: Ve stínu temných křídel
Autor: Zdenka Sidonie Pšeničková

– Když se na vás snese stín temných křídel, víte, že jste ztraceni. Démoni nikoho neušetří, nesmlouvají, neznají milosrdenství – démoni loví. Někdo už by s tím měl něco udělat. Svět potřebuje hrdinu. Někoho na bílém koni, někoho se silou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  70
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Nová vlna
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 203
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-858-4527-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se na vás snese stín temných křídel, víte, že jste ztraceni. Démoni nikoho neušetří, nesmlouvají, neznají milosrdenství – démoni loví. Někdo už by s tím měl něco udělat. Svět potřebuje hrdinu. Někoho na bílém koni, někoho se silou Herkula, chrabrého, udatného, neznajícího strach. Ale o takovém hrdinovi tento příběh není.

Zdenka Pšeničková se narodila roku 1993 a od té doby píše. Mezi psaním si našla čas vystudovat Gymnázium Ostrov (ale psala o přestávkách, pod lavicí i po lavici), přečíst všechno od Terryho Pratchetta a občas něco namalovat.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VE STÍNU TEMNÝCH KŘÍDEL

Lidé jsou zlí, ale člověk je dobrý.

Lion Feuchtwanger


Zdenka Peničková

VE STÍNU

TEMNÝCH

KŘÍDEL


Domečku

Copyright Š Zdenka Peničková, 2013

Illustrations Š Zdenka Peničková, 2013

Copyright Š Nová vlna, 2013

ISBN 978-80-85845-27-3


Kniha první

DANIEL PACIČKA


I. Jeden

Říkali mu:

Nezáleí na tom, kdo jsi, ale na tom, kdo chce být. Nemusí být tím, čím ses narodil. Měli pravdu. Nemusí ale můe. Vyprávěli to tak, e byla bouřka, na nebi se blýskalo a byla tma. Bylo to po jednom boji s démony. Lidé své domovy ubránili. Nepřátele zabili nebo vyhnali.

Hej, Río, koukni sem! vykřikl jeden z muů do zadunění hromu. Druhý se pokusil setřít z obličeje deovou vodu a zamoural k místu mezi vysokými listy kapradí.

To je jejich vesnice, ne? řekl Pavel. Prodral se mokrým kapradím a uviděl stany, chatrče, větinou vechno strhané, pobořené, z půdy se stalo kluzké bláto.

Jo. Myslím, e sem se u nevrátí, co? Hehe, pokusil se zasmát Ría, ale otevírat ústa v tomhle počasí bylo rozumné jen v případě, e jste měli skutečně obrovskou ízeň.

Oba byli z domobrany, oba nesli cosi jako zbraň, i kdy to byly zbraně, které jetě včera slouily jako zemědělské nástroje.

To rozhodně ne. Neslyels něco? Pavel znejistěl a přelápl, co ho stálo rovnováhu. Uklouzl a slétl do bahna na zemi. Zatímco se drápal na nohy, oklepala ze sebe ve stínu pod kapraďovými listy vodu lika a zalezla do nory.

Lika, uklíbl se pobaveně a pomohl kamarádovi na nohy.

Jasně. Já vím.

To byl ten zvuk.

Já vím.

Ale nevěděl jsi to.

Věděl! Vdycky jsem to věděl!

Za jejich zády něco zaustilo.

Lika.

Samozřejmě. Kdo jiný by to taky byl?

Kdo by si taky troufl na nás dva, e jo?

Démon? zkusil Pavel.

Ría ho zprail pohledem:

Ne. Nikdo.

Aha.

Nikdo si na nás netroufne.

Jo. Byl by to blázen, kdo by si na nás troufl.

Něco zaustilo opravdu velmi blízko. Oba nadskočili a rozklepali se.

Ta lika byla na druhé straně...

Třeba je to jiná lika?

Pohlédli na sebe, pohlédli k hustému podrostu a pak znovu na sebe. Chvíli zadrovali dech, pak vydechli a s křikem se dali na útěk. Někdo sem běí.

Vojáci se zvedli od hrnku horkého čaje (kapka čaje tam jistě byla) a roztrpčeně si oblékli plátě a vyhlédli do detě.

Hej, vy dva tam, co se děje?!

Démoni, jsou tam! Ukrývají se v lese! Zaútočili na nás!

Co budeme dělat, pane? zeptal se ten mladí a doufal, e odpověď bude vrátíme se ke svému čaji. Tak to bohuel nebylo.

Já nevím.

Musí to vědět, jsi můj nadřízený musí mi dávat rozkazy.

V tom případě tady jeden rozkaz má mlč. Včera jsem byl pekař a rád bych se k tomu zaměstnání jetě někdy vrátil! Kalu na nějaké hodnosti, jestli má nějaký nápad, tak sem s ním.

Mladí voják si uvědomil, e čaj teď asi nepřichází v úvahu:

Popadneme meče a půjdeme to prozkoumat?

Meče? No, nějaké vidle tu jetě najdeme. Semknutí k sobě procházeli místem, kde ili démoni.

Odkud se to ozývalo, vy... ehm, pane...?

Pavel Pacička, pane.

Dobrá, take, Pacičko, kde jste to slyeli?

Tam, přímo tam, odhrňte ty listy a uvidíte to.

Já? Proč bych to měl odkrývat zrovna já?

Protoe jste velitel výpravy, pane! odpověděl Pacička a zasalutoval, přičem se uhodil násadou sekerky do hlavy. Jauvajs!

Vichni popadli zbraně:

Stalo se něco? Kdo tě napadl?

Démoni! Démoni udeřili!

Kde udeřili?

Do mé hlavy!

Velitel pekař, nebo to u nemohl vydret, se natáhnul a odhrnul mokré listy.

Bum, vajs, zavatlalo to něco pod listy a zatleskalo ručkama.

Vdy je to miminko, řekl pekař. Ňo opak adi děláme, o?

Prosím tě, nezesměňuj se tady tím iláním!

Já? Kdo utíkal s jekem před miminkem? Tie se rozesmáli.

Tak hele, já nebyl jedinej. Tys taky křičel, bránil se Pacička hozením viny na někoho dalího.

Ne, nekřičel, to byl válečný pokřik.

Chvíli se zabýval moností připomenout mu, e válečný pokřik se pouívá spí při útoku ne útěku, nakonec ovem jen pokrčil rameny a pověděl:

No samozřejmě. Válečný pokřik. Přesně to jsem dělal i já.

Vichni tam tak chvíli stáli a přemýleli o válečných pokřicích. Pak někdo řekl:

Co s ním budeme dělat?

Putěm tomů, zamumlalo dítě a rozesmálo se.

Nemůeme ho tu nechat, mínil pekař. Někdo se o něj musíte postarat.

Jak postarat? hrozil se Pacička.

Slyel sem, e v tom kláteře u Karmínového jezera se starají o nalezence. Můeme ho odnést tam.

Prima, tak to jo, oddechl si Pacička, to se teda o něho postarám. Natáhl se k dítěti, ale pak se zarazil a narovnal se.

Stalo se něco? Tváří se vyděeně.

Já... on... rychle zauvaoval. Nemáte někdo u sebe deku, do který bych ho mohl zabalit? Prelo tak hustě, e bylo načase uvaovat o tom, nemají-li místo chůze začít plavat. Voda po nich stékala ve strukách, zablácené holínky měli plné vody a dé, jen útočil ze vech stran, a nepřetritý tiplavý vítr se dostávaly i pod silné kabáty.

No, obvykle mám po kapsách tak dvě tři deky, ale zrovna

Jasně, to stačí, udělám to takhle, zamračil se a svlékl si kabát. Koile mu okamitě promokla do poslední nitky. Spěně dítě do kabátu zabalil, doufaje, e si nikdo nestačil vimnout křídel.

II. est a půl

Daniel Pacička seděl na kraji lavice a četl si:

Máma mele maso. Ema má

Dane! Proč tu jetě sedí? kola začíná.

Sklapl knihu:

U běím.

Protoe kola nebyla tehdy jetě povinná, byla oblíbená. Dan tam chodil rád naučil se číst, psát, počítat, alespoň troku ode veho. A byl mezi lidmi. Líbilo se mu být mezi lidmi. I kdy sám věděl, e on člověk není. Někdo by snad řekl, e je lepí dítěti neříkat, e bylo adoptované, proč mu zbytečně přidělávat starosti a způsobovat mu obavy, vdy na tom nakonec ani nezáleí jene někdy je nemoné to utajit, někdy je to prostě očividné. Jako třeba, kdy vám ze zad vyrůstá třetí pár končetin.

Jemu nikdo nemusel vysvětlovat, kdo není a kdo je. Zato mu táta musel dlouze a pečlivě vysvětlovat, proč na to nesmí nikdo přijít. Opakoval mu to asi kadý den, ne proto, e by si to Dan nemohl zapamatovat, ale jen z obavy, aby nezapomněl, aby na to neustále myslel.

Byl jenom malé dítě vatlající nesmysly v deti a zimě nemohl ho přece prozradit, oni by ho zabili. Byl démon, běs, ďábel...

Kdyby ho odnesl sestrám, nebylo by to o nic lepí byly sice velice laskavé a činily jen dobro, jenome ono se zabití démona za dobro povaovalo.

est let to vechno vycházelo. Měl zůstat tady, začít s ním pracovat na pronajatém poli, stejně jako on a jeho otec a dědeček, dřít se a do své smrti, moná mít nějakou rodinu a nakonec umřít ít normální běný ivot. Jene pak přiel ten učitel s tím kdo ví, jak k tomu přiel! e je to chytrý kluk, e má předpoklady pro dalí vzdělání, nadání a bůh ví co, a e by byla koda, aby své monosti řádně nevyuil, aby své schopnosti nerozvíjel, a on se Danovi ten nápad zalíbil, zalíbila se mu kola. A jeho to stálo peníze. Peníze za učebnici, za pero, za inkoust, za oblečení, v něm by mohl mezi lidi a v něm by zůstala temná křídla dobře skryta. Ale to vechno... to vlastně bylo to nejmení. U praprapradědeček je zadluil tak, e se z nich stali nevolníci alespoň jetě pro přítích deset generací, take nějaká dalí mení půjčka na kolní pomůcky se v tom ztratila. Kadý den vak trpěl nepřekonatelným strachem, e někde někdo Dana odhalí, e mu ho vezmou

Kdyby zůstal zavřený doma, byl by v bezpečí.

Nezáleí na tom, kdo jsi, ale na tom, kdo chce být. Nemusí být tím, čím ses narodil, říkal mu a věřil tomu. Anděl nebo ďábel? On přece nikdy nikomu neublíil. Ani neublíí, opakoval si v noci před usnutím; kdy to bude opakovat dost často, stane se z toho pravda. áků tam bylo asi est. U posté četli ty samé věty uměl je u nazpamě. Rozhlédl se. Vichni zírali do slabikáře s nosem milimetr vzdáleným od písmenek a přelouskávali text. Zavrtěl se. Svědila ho křídla ké by si je mohl protáhnout, cítil se celý ztuhlý z toho věčného sezení.

Dane? Co ty to tam tropí. Sedni si rovně.

Ano, pane učiteli, hlesl.

To jsem zvědav, jestli teď ví, kde jsme. Tak pokračuj ve čtení.

Ani by se podíval do knihy, pověděl:

Máma mele maso?

Učitele to, jak se zdálo, uspokojilo a on se začínal zase nudit. Otevřel učebnici a vzadu, kam se jetě nedostali, a hledal něco zajímavého. Za chvíli se obrátil a vyhlédl z okna. Dneska počasí výjimečně celkem ulo zázrak! Foukal sice chladný vítr a ani první rostlinky se jetě neodváily vystrčit hlavu z půdy, alespoň vak konečně jednou neprelo. Rozhodně to nevypadá na bouřku, kdepak, dnes v noci ádné blesky a hromy moná vůbec poprvé přemluví tátu, aby ho pustil proletět se tolik po tom touil, jene to bylo pořád samé na to jsi jetě moc malý a pak v bouřce je to nebezpečné a dneska sice není bouřka, ale nikdy neví, kdy můe přijít. Ale dneska, dneska si zalétá. Tak jak bylo ve kole?

Docela dobze. Máma mele Emu, maso má Mílu, obrátil oči v sloup. pozád dokola, u z toho blázním... Tati, u je mi est.

Já vím.

A je pěkně.

No to je. Proč?

Můu si večel zalétat? Slíbil jsi, e a budu dost stalý a a bude hezky, budu moct. Plosííím, a nasadil pohled, který naprosto odporoval jeho původu vypadal docela jako andílek, ani svatozář by nebyla přesvědčivějí.

Otec se zamyslel, vypadalo to ovem, e se zamýlí nad tím, jaká výmluva by byla nejvhodnějí:

Ne.

Ale ploč? zakňoural.

Protoe nejsi dost starý.

Co? Ale jsem!

Vdy jetě ani neumí vyslovit R.

Dan si odkalal a pak řekl:

Rrr. Můu?

Ne. Co Ř?

Řřř. Tak můu u, plosím?

Ne, Dane, nemůe, a u o tom nemluv. Jsem unavený. Jdu spát. A ty bě taky, zítra vstává do koly.

To není fél, mumlal si pro sebe a oupal nohama směrem ke své slaměné matraci. To vůbec není splavedlivé.

Sedl si na postel a sundal koili. Nesnáel to křídla musel mít zkroucená, připlácnuta na zádech. Teď si je protáhl, zamával jimi, bylo mu nejpohodlněji, kdy je nechal takhle za zády, jako to dělá motýl, ale větinu svého ivota je musel mít pod koilí. Ani doma si je nemohl dovolit roztáhnout tátovi se to taky nelíbilo nejraději by úplně zapomněl, e vůbec jsou.

Jen večer, kdy jetě zůstal sám vzhůru, to udělal objal se jedním křídlem a prohlíel si ho bylo celé potrhané, plné trhlin a rýh. To měl odjakiva. Nebo přinejmením co si pamatoval.

Stalo se to, kdy ho otec přinesl domů a pokusil se mu křídla odřezat, usekat, upilovat zkouel pilu, sekeru, nů byl zoufalý, kdy selhaly vechny nástroje, pokusil se je rozervat rukama, trhal, drápal a lámal, avak démoní křídla jsou silná a odolná a on je dokázal pouze takto zohyzdit, pokodit a rozplakat dítě.

Dan nikdy nezlobil, nikdy se nestalo, e by neuposlechl jetě ne. Zatřepal černými křídly. patně utěsněným oknem sem profoukl studený vítr. V tom vzduchu se mu křídla zachvěla. Co by se mohlo stát? To není přece ani poruení slibu, vdy on vůbec neslíbil, e nepoletí. Vstal a otevřel okno. Nadechl se. Páni. To je neodolatelné. A nemůe se stát nic atného. Je tma lidé ve tmě nevidí. A bude tam jen chviličku. No, do rána bude jistě zpátky. Vůbec nic patného se nemůe stát.

Vzlétl. Nečekal, e to bude a tak skvělé bylo to... byl to, jako by se vznáel! Doposud to zail jen ve snech. Mával křídly ze vech sil, letěl maličko nemotorně, jako batole, co se poprvé postaví na rozklepané nohy bylo mu nádherně, vítr čechral havraní peříčka křídel. Letěl nad střechami domů, prolétl nad nízkou hradbou vesnice a vlétl mezi stromy. Občas do nějakého narazil, sem tam se mu křídlo zamotalo do větviček. Pak ucítil únavu, ale nevímal si jí, zpomalil, zalapal po dechu, zastavit k odpočinku vak nemínil.

Musí se opřít do větru.

Zpanikařil. Vyděeně se obrátil za tím hlasem, zapomněl létat a vrazil do stromu.

Au, to muselo bolet.

Větvičky se mu zachytávaly do atů i peří, praskaly, pokrábaly ho a pak začal padat. Natáhla se po něm nějaká ruka a vytáhla ho k sobě na silnou větev. Dan sebou zazmítal, pokusil se uvolnit ruka ho nezastavila. Přitiskl se ke kmeni a s očima rozířenýma strachem zakoktal:

Co co odváil se vrhnout krátký pohled k místu, kde seděl majitel hlasu, co jste říkala?

Říkala jsem: netřep furt těma křídlama jak kolibřík. Zkus vyuít větru, opři se do něj. Bude tě nést. Ty jen plachti. Takhle ti brzo dojdou síly.

Nedokázal pohnout jediným svalem křídla! Ona má křídla!

Co tak valí voči? Tos jetě nikdy neviděl

Démona.

Prosím?

Ty jsi démon.

Zkuste si představit, e vám někde ve městě na ulici nějaký cizí člověk řekne ty jsi člověk, pak si moná dokáete představit, jak se démonka zatvářila.

Jistě. Co to má znamenat? Ty jsi taky démon, já taky, vichni jsme.

Vás je tu víc?

Vtom se jí rozsvítilo:

Ty jsi z té zničené vesnice, e ano? Mysleli jsme, e tam tehdy nikdo nepřeil. A ty jsi jetě dítě, jak jsi to dokázal? To jsi tady v lese dokázal přeít úplně sám?

Já... přeil jsem díky lidem... zamumlal. Tohle se nemělo stát, kdyby zůstal doma, vechno by bylo jako dřív, co se stane teď? Jako dřív... na druhou stranu, proč by ve mělo být jako dřív? Ona má křídla! Můe roztáhnout křídla a plachtit ve vzduchu, nemusí je před ní schovávat, nemusí se za ně stydět.

No jo vlastně, lidi, docela sem zapomněla, e sou tady poblí. Mňam, tos měl kliku, es měl jídlo tak po ruce.

To ho okovalo:

Coe?

Kolik ti bylo, kdy se to stalo?

Asi rok, odpověděl mylenkami jetě stále u toho jídla.

Páni, a tos dokázal lovit tak maličký? Jsi přirozený talent, jen co je pravda! Já jsem sem přiletěla před několika dny. Dlouho tohle místo zůstávalo oputěné. Nikdo pořádně nevěděl, co se tu tehdy dělo, a na to, e za to mohou lidi. Přila jsem to zdokumentovat, ví, je to velká katastrofa a démony to zajímá. A teď díky tobě z toho bude váně trhák. A mě okubou, jestli o tom nebudou psát vechny noviny. Kadej s tebou bude chtít rozhovor. U vidím ty titulky! Jediný, kdo přeil. Nebo: Lovil od narození. Jako stín nad lesem, jako duchové zavraděných, jako krvavá pomsta, vznáel ses tady nad svou mrtvou vesnicí a stín tvých křídel se snesl na kadého, kdo se sem opováil, jsi jako tichá rychlá smrt... nebo ne, ne rychlá, vsadila bych se, e trpěli, co? U se v tom natolik ztrácel, e nedokázal nic říci, ona ovem na jeho odpověď ani nečekala. Jasně, e trpěli. To bude zpráva století jaképak století! Tisíciletí. Hrdina vech dob.

Posly, já nikoho nezabil... zaeptal skoro plačtivě. A nikoho jsem nesnědl, to u mu tekly po tvářích slzy. Co se to děje? Co to říká? Posadil se rozkročmo na větev a vechno jí to pověděl. Ona ho vyslechla a tvářila se velice váně.

Posly, tohle bys neměl nikomu říkat. Já si to nechám pro sebe. Ale pokud se o tobě někdo dozví, tak já si ani nedokáu představit, co by udělali. Kadopádně by se jim to nelíbilo. Tohle se jetě nikdy nestalo. Ty jsi... co jsi? Člověk, nebo démon?

Bezradně pokrčil křídly.

Vidí? Jak dlouho takhle bude moct ít? Křídla ti porostou. Chce je mít celý ivot svázaná? Nebo chce, aby na to přili a upálili tě? Nebo se bude bratříčkovat s lidma a létat s námi? Co kdyby na to přili démoni? Kdo vůbec jsi? Neví. Ty sám neví, kdo jsi? Jednou si bude muset vybrat.

Ale já vím, kdo jsem, vzhlédl. Jsem Daniel Pacička.

Chviličku mlčela, jakoby opařená:

To si myslí? Tak tě pojmenovali lidé? Opravdu to má být jméno? A jak ses jmenoval předtím? Jak tě pojmenovali praví rodiče?

Nevím. Byl mi lok, zakňoural.

Chce, abych to zjistila?

To bys mohla?

Jo, moná jo. Záleí na tom, jestli tě stačili zapsat. Mám to zkusit?

Zkus to, plosím.

Dobrá, zamávala křídly a postavila se před něj do vzduchu. Bude tady zítra ve stejnou dobu?

Budu. Můu se jetě zeptat...? Jak se jmenuje?

Stříbra Vranokřídlá.

To je jméno? neudrel překvapení.

Jasně, moulo. To tvoje bude taky hezčí ne nějaký Dan Pacička.

Jo. Moná, hlesl.

A můu se teď na něco zeptat já?

Samozzejmě.

Proč někdy vysloví r a někdy l?

Danovi se rozzářila celá tvář, usmál se a prozradil:

Je to loztomilejí.

A protoe to byla neoddiskutovatelná pravda, máchla mocně křídly a zmizela ve tmě. Jeho oči, které v temnotě viděly lépe ne lidské, jetě chvilku rozeznávaly její siluetu plachtila na nočním nebi a jen občas mávla, aby nabrala výku. Zkusil svá křídla, mávl, vznesl se a zkusil to také tak jakmile přestal mávat, ihned se zřítil k zemi. Ve vzduchu po něm zbyl jen oblak černého peří. Nejspí se za ním jetě otočila a uviděla jeho nemotorný pokus, nebo nocí se nesl tichý pobavený smích.

Vymotal se z klubka nohou, rukou a křídel, s ním jako by si pohrálo tucet rozdováděných koat, zvedl se na nohy a zkusil to znovu. Domů se vrátil celý potlučený od pádů a s kůí plnou krábanců, peří měl pomuchlané a měl v něm suché listí a větvičky, stejně jako ve vlasech, byl unavený a astný jako jetě nikdy. A nebyl sám poprvé za ivot nebyl sám.

Křídla měl ztuhlá a rozbolavěná, ovem docela příjemně, ne jako po celém dni pod koilí.

Strčil do přivřených okenic a vlezl dovnitř.

Na stole stála petrolejka a v ní plápolal malý plamínek. Úsměv mu rázem ztuhl na tváři táta seděl na lavici a ve slabé záři petrolejky na něčem pracoval. Chvíli tam tak stál u okna a čekal, jestli mu vynadá, ale otec nic neřekl, ani se na něho nepodíval. Zalezl tedy do postele a svá křídla tiskl co nejblí k tělu, aby pod dekou nebyla vidět ani sebemení nerovnost. Bylo ráno. Vstal, stáhl křídla pruhem látky a přetáhl přes hlavu koili. Kdy přiel ke stolu pro snídani, otec se tvářil jako obvykle a zdálo se, e se vůbec nezlobí, co Dana mátlo a tvalo, nebo kdyby mu táta býval začal nadávat, mohl by něco odseknout, nějak se bránit. Přál si, aby to u bylo za ním, a tak pověděl:

Zlobí se.

Ne, Dane, nezlobím, zavrtěl otec hlavou, jsem jen zklamaný. Nedovolil jsem ti to, a tys to stejně udělal.

No tak jsem jednou neposlechl, kadý někdy neposlechne! Tak mi vynadej, dej mi zaracha nebo jiný trest, ale...

Kadý někdy neposlechne... uklíbl se táta. myslí, e si kadý někdy jde zaletět?

Ale...

Tady nejde o to, jestli jsi mě poslechl nebo ne. Kdybys já nevím... el třeba bez dovolení ven z vesnice nebo si hrál venku dlouho do noci, kdyby ses porval s nějakým klukem... ale ty chce létat, Dane, ty chce být démonem.

To není pravda!

... nemusí být tím, čím ses narodil, otec se na něj poprvé podíval. Nemusí, ale můe.

A pak odeel a ani se nezajímal o to, zda Dan odejde včas do koly, jako kadý jiný den. Má má ma má... má...

Co je, Dane? Tobě to jetě dělá potíe? No, chtěl jsem dnes pokročit trochu dál, ale vidím, e budeme muset jetě opakovat.

To se u Dan div nezhroutil opakovat?! Pokročit trochu dál konečně? Opakovat?

Ne.

Není ti něco? Ty pláče? Stalo se něco? učitel mu sáhl na čelo. Vdy celý hoří, dám zavolat tvého otce.

Kdy si pro něho Pavel Pacička přiel, Dan leel na lavici a vypadal opravdu hrozně. Odvedl ho domů a uloil do postele. Dan měl kolem hrudi a břicha omotaný a pevně utáhnutý kus látky, stahující křídla, díky němu mohl sotva dýchat. Rozvázal uzel a Dan se zhluboka nadechl, rozkalal a chvilku chytal dech.

Co jsi blbnul, Dane? zkontroloval mu otec teplotu. Má horečku. To je z toho, jak poletuje venku bez svetru, a slabě se zasmál.

U to nikdy neudělám, tati.

Odteď si bude brát svetr?

Jo, usmál se, zívl a zavřel oči.

Slunce zalo a on seděl na slamníku a bojoval sám se sebou. Zítra ve stejnou dobu? Musí se dozvědět své jméno

Moje jméno je Dan Pacička

I kdybych chtěl být jen člověk, mám křídla. Jak dlouho budu moci předstírat, e jsem člověk? Jak dlouho vydrím odolávat? Nejdřív to je docela nevinné chcete si jen zalétat, proč ne? Ale ta chu létat není ani náhodou lidská, to je z té jeho démoní části a kdy si povolí tohle, kdy přijde chu na něco dalího? Na maso? Je to váně pravda? To si musela dělat legraci, přece by doopravdy

Slíbil, e u to nikdy neudělá. Jene tam na něj čeká odpověď. Musí se dozvědět, jaké jsou monosti, aby si mohl vybrat, kým chce být. Musí znát obě jména. Rozhodl se volání noci bylo neodolatelné.

Musím tam jít. Musím se to dozvědět. Otevřel okno a vylezl ven. Křídla se mu v nočním vzduchu jakoby sama roztáhla, ale on je násilím stáhl, přikryl koilí a nezapomněl ani na svetr. Musím tam jít. Cestou vesnicí se bál asi vůbec nejvíc jakmile vstoupil do hlubokého, temného, straidelného lesa, vydechl úlevou, mezi suchými větvemi připomínající pařáty si konečně připadal v bezpečí. Nakonec mohlo by tu být něco děsivějího ne démon?

U tam na něho čekala seděla na nejnií větvi mohutného stromu a u z dáli mávala. Zamával jí taky, pokoueje se vymotat z pavučin a větviček, které ho chytily za koili, nechtěly pustit a k tomu mu házely jehličí za límec. Prodíral se dál křovím. Kdyby tak mohl letět. Neměl ádné boty a zem byla plná ostrých kamínků, jehličí a po dlouhém prodírání skrz houtí ostruiní měl chodidla plná trnů a dlouhé červené krábance se mu táhly a nad kolena.

Pole, ty moulo, zavolala. Dělal, e ji neslyel. Uklíbla se a začala si čechrat peří, jen tak, aby zabila čas. Konečně se dostal k ní, vyplhal na větev a znaveně se tam usadil, opřev se o hrubou kůru kmene.

Ahojky, moulo, tak co, u umí létat?

Proč mi říká moulo? zeptal se maličko nevrle. Byl unavený, popálený od kopřiv, pokrábaný a natrhl si koili. Neměl dobrou náladu.

Protoe jsi moula, vysvětlila bez zaváhání.

Nejprve měl chu něco odseknout, jene pak to nevydrel a usmál se: No jasně. Tak na to ti u nemůu nic namítnout.

A co to létání? Trénoval jsi?

Udělal nejasný posunek hlavou, tak aby to pokud mono pochopila jako ano, ale on mohl později kdyby zjistila pravdu tvrdit: vdy jsem říkal ne. Pravda byla, e minulou noc cestou domů cvičil plachtění, ale příli mu to nelo, a od té chvíle křídla neroztáhl...

Tak mi to předveď.

... a ani to neměl v úmyslu.

Nemůu, zavrtěl hlavou. slíbil jsem to tatínkovi.

Obdařila ho veříkajícím pohledem bylo z něj ihned patrné, co o něm soudí. Tomu u není pomoci myslela si ten je nadobro ztracený.

A proč bys nemohl létat?

Já nevím. To, e bych létal, přece jetě nemusí znamenat, e se ze mě stane lidorout, viď? Její zvlátní pohled si v tu chvíli nedokázal vyloit. Kadopádně jsem to slíbil...

Hm. No dobrá. Aspoň es přiel. Bývala bych to hledala zbytečně.

Take tys zjistila moje jméno? vyhrkl dychtivě. Váně jsi to nala? Ví, jak se jmenuju?

Jasně. Chce ho slyet?

Ano!

Určitě?

Jaképak určitě? Samozzejmě, e chci. Nenapínej mě, sem s tím.

No, nebylo to lehké. Ale kdy má tenhle průkaz, řekla a zamávala mu jakousi kartičkou před obličejem, tak tě pustí kamkoli a vude se k tobě chovají jako ke králi, protoe se prostě bojí, abys o nich nenapsal nic patného. Haha, zasmála se.

Co je to za kartičku?

Podala mu ji:

Říkala jsem ti, proč jsem sem přijela? Zjistit, co se tu stalo. Vlastně mě sem poslaly noviny, pro které pracuji. Kdy jsem říkala, e se potřebuju podívat do matriky, chtěli vědět proč a velijak mě vyslýchali, ale jak jsem tasila tohle, kývla ke kartičce, ji si se zájmem prohlíel, byli najednou jako med.

Med? To jako tekutí?

Slaďoučcí, opravila ho. Nedáte si čaj? Sedněte si tady. Kdybyste jetě něco potřebovala... Není vám vedro? Chcete ovívat? No dobře, dobře, tohle u troičku přeháním, připustila, kdy si vimla jeho nevěřícného výrazu. Take co jsem zjistila. V té době, alespoň podle matriky, tu byly dvě malé děti. Stejně staré. To byl poslední záznam, nic víc připsáno u nikdy nebylo.

Stejně staré? Jak tedy poznáme, které z nich jsem já?

Jednodue. To druhé byla holka. Naamah Ostrodrápá.

Nedokázal si pomoct, ale ta jména mu připadala tak legrační... Nemohla se jmenovat třeba Barbora nebo Lucka?

A já?

Roztáhla rty v úsměvu a odhalila tak dokonalé bílé zuby:

Je to dobré jméno, starý rod, ve světě má sílu. Azrael Stínolet. Azrael. Pojmenovali ho zrovna tak.

Azrael, zkusil to vyslovit. Azrael Stínolet. Daniel Pacička. Skoro se zasmál byl to takový rozdíl. Přál se podívat do zrcadla, byl zvědav, co by tam uviděl. Koho by tam uviděl.

Mám tu svačinu. Nechce kousek?

Ne, díky, zbledl.

Ale ty vegetariáne zatracenej, zasmála se. Jsou to jen tousty. ádné maso, přísahám.

Nedůvěřivě se jeden vzal, očichal ho a pak riskoval kousnutí.

Myflel fem, fe fy jíte jenom mafo? zahuhlal plnými ústy.

Jistěe ne, ty moulo, mám ráda pestrou stravu. Ví, jaké by to bylo jíst pořád to samé?

Hm, řekl teď u Azrael, který den co den jedl pouze chleba a pil vodu. Měsíc pomalu postupoval po obloze, noc ubíhala.

Je mi líto, e nemá nic do těch svých novin, pověděl. Můu jetě jeden?

Jistě, jen si ber, přisunula k němu sáček s tousty. A e nemám nic? Blázní?

Slíbilas přece, e se o mně zmiňovat nebude, připomněl s obavami.

Mám svoje metody, jak říct to zajímavé a přitom nevyzradit pravdu. Polu ti pak jeden výtisk, ano?

Přikývl. Vzal si dalí toust bylo to váně stralivě chutné.

Co je v tom?

No coby? Sýr, marináda, okurka, rajče... pověz, pamatuje si něco z té doby, co vyvradili vesnici?

Ne. Umřeli vichni, e ano?

Úplně vichni. A na tebe, samozřejmě, dodala.

Nemohl třeba někdo uprchnout? ptal se s nadějí.

Ne.

Ale já přeil. Taky bys nevěřila, e bych přeil, kdybys mě neviděla na vlastní oči, nemám pravdu?

No to sice ano

Take teoreticky mohl přeít jetě někdo dalí?

Kdyby byl někdo naivu, dal by o sobě u dávno vědět. A o co ti vůbec jde? O rodiče?

Chtěl bych je poznat, přiznal. Ví, kdo byli?

Jména? Ta znám. Ale nic o nich.

Určitě to byli... lidorouti, e?

V očích jí viděl pobavení: Lidorouti? Nejspí jedli maso, ano. Kdy byla válka. Ano.

Válka?

Jíme různá masa, k tomu lidskému se dostaneme větinou jen po bitvě.

Je to hnusný, mínil.

Skutečně? Je vidět, e smýlí částečně jako člověk. Kuře si taky myslí, e jíst kuřata je nechutné, zafilozofovala. Ale my se na to díváme jinak.

Kuřata? Ale kuřata jedí vechno, těm je to úplně jedno, na to Dan, slepice u nás ve vesnici se klidně sní navzájem, a to nemusejí mít ani hlad. Ony jsou dost hloupé.

Po chvíli mlčení: Kolik e ti je?

Sedm.

Aha.

Seděl, pohupoval nohama a hleděl do tmy. Křídla ho tlačila a noční vzduch, teplý vítr se ho pokouel zlákat k letu. Povzdychl si: Co jen budu dělat?

Kdyby sis to s tím slibem rozmyslel, vzala bych tě na prolet. Určitě by se ti to líbilo. Líbilo by se ti být démonem.

A na ty boje s lidmi...

I to by se ti líbilo, odporovala mu. Věř mi, e neexistuje lepí slast ne trhat lidem hrdla, vude ten pach a krev a

Přestaň, prosím, zaúpěl.

Pokrčila rameny. Jen ti říkám, e to nejlepí, co s lidmi můe udělat, je roztrhat je na kusy. Na spoustu malých kousků.

Ty to dělá schválně, viď? obvinil ji, poté co se ujistil, e aludek zůstane na svém místě.

No jo. To ví, e jo.

Stříbro?

Hm? pootevřela jedno z přimhouřených očí. Tvář měla nastavenou k měsíci, jakoby se nahřívala.

Něco mi slib, prosím.

A copak, maličký?

Slib mi, e nebude lovit v mojí vesnici... e nikomu z mých lidí neublíí.

Buď v klidu, moulo pousmála se. Já těm tvým mazlíčkům nezlomím jediný vlásek.

To nejsou... začal, ale pak se vzdal. Fajn. Díky.

Cesta zpátky byla snad jetě horí. K domu se dostal těsně nad ránem, kdy sice jetě nevylo slunce, ale obloha u byla jasnějí. Sáhl po klice, avak nestačil se jí ani lehce dotknout, a dveře se samy od sebe rozevřely. Dan polekaně uskočil, uklouzl a spadl rovnou na zadek. Au, sakra, tati, vyděsils mě!

Ten se ani nehnul, jen promluvil: U to nikdy neudělá, co? neřekl to nazlobeně, spí pobaveně. Jako by ho pobavila vlastní naivita... Jak jsem mohl být tak hloupý.

Démon zůstane démonem nevyřkl to nahlas, ovem Danovi připadala ta mylenka hlasitějí ne křik. Polkl: Ale... ne, tak to nebylo, tati! vyskočil na nohy. Tak to není. Není to, jak si myslí. Já jsem neletěl, psísahám! vyhrkl plačtivě, a aby otce obměkčil, zkusil i zailat.

Prosím tě, buď zticha, sykl Pavel Pacička a vtáhl ho do domu. Jetě se rozhlédl, zda je někdo nemohl slyet, ale na to bylo jetě příli časně vichni obyvatelé vesnice tvrdě spali, a na pár koček, které si vyly chytat první sluneční paprsky. Jetě tě někdo uslyí! A tyhle obličeje na mě nezkouej, Dane, odfrkl si, kdy se k němu s úmyslem seřvat ho jako psa obrátil a uviděl jeho andílkovský nevinný výraz říkající já to neudělal. Nakonec, pravda je, e má přes křídla nataenou koili snad skutečně nelétal

Dan zatahal za látku příli velkého a vytahaného edého svetru, a chytaje se stébla, zamumlal: Ale vzal jsem si svetr...

Otec protočil očima a povzdechl si no copak se na něho mohl kdo hněvat? Opravdu jsi nelétal?

Ne.

Tak cos tam pak dělal tak brzy, no, Dane?

Kdyby mu bývalo bylo víc jak sedm, neudělal by to: Ví, e já se doopravdy nejmenuju Dan Pacička ale Azrael Stínolet? I v těch sedmi mu vak bylo jasné dokonce jetě dřív, ne doznělo poslední slovo e udělal chybu.

Pavel Pacička byl bílý jako stěna, díval se na něho přimhouřenýma nevěřícnýma očima a dlaně se mu nevědomky svíraly v pěsti

Dan se na lavici přikrčil tak, e se skoro celý schoval za mohutný dřevěný stůl, nad jeho deskou mu vykukovaly jen velké, doiroka otevřené tmavé oči.

Aha, pokýval otec po dlouhé době hlavou, take tě odteď mám oslovovat Azraeli, ano?

Dan zafňukal: Ona mi to tak řekla.

Kdo ona?!

Ta, co má křídla jako já... sklopil tvář. Víc by nejspí říkat neměl. Promiň, tati, já... jenom jsem chtěl říct, e mě tak pojmenovali... kdy jsem se narodil... já chci, chci, abys mi říkal Dan.

Bě si lehnout, znělo to bezvýrazně. U myslel na něco jiného.

Dan podklouzl pod stolem a odoupal se k slamníku.

Take někde tady je démon... honilo se Pavlovi Pacičkovi hlavou. Blbne hlavu Danielovi a... a je jen otázka času, kdy zaútočí na vesnici... Celé věky tu nebyl. Naposled před esti lety. Pomalu pootevřel dveře. Vyvalil se na něho oblak kouře, zakalal a vstoupil dovnitř. Pamatoval si ten stůl, sedávali tam vdycky, a ani dnes větina z tehdejího osazenstva nechyběla. Přistoupil k němu, vzal idli a přisedl si.

Mu po jeho pravici po něm nejprve hodil nevímavý pohled, pak ale druhý, vyvalil oči, překvapením vdechl douek piva, nějakou dobu se dusil, zatímco okolosedící jevili jen mírný zájem o to, zda se udusí či neudusí, a pak vyprskl:

Ty vole, Pavle, co ty tady?

Ahoj, Río.

Věčnost ses neukázal!

Jo, já vím.

Vod doby, co se táta, zaklebil se Ría.

To nevim proč, zauvaoval dalí. Já mam taky děcka.

Jene von je na to sám, vysvětloval Ría.

Ty se jako svobodná... otec? zeptal se někdo a pokouel se uchopit korbel, který naschvál pokadé o kousek uhnul. Tý vole, to má tak, kdy se nechá zbouchnout před svatbou.

Před Pavla automaticky poloili korbel a on to raději naráz vechno vypil, aby se aspoň částečně přiblíil jejich mylenkové vlně a byl tak schopen porozumět.

Ty vole, von není vopravdovej votec, to je to děcko, co sme nali v lese po bitvě, pamatuje? Stejně mi nikdy nelo do hlavy, co tam dělalo... zamyslel se Ría.

Asi ho unesli démoni a chtěli si ho vykrmit, předloil svou teorii ten, co mu stále uhýbala sklenice. Ví, jako si ty vykrmí sele... koupí si malý prasátko a pak má tááákhle moc...

Moc čeho? to se probral někdo, kdo doteď leel pod stolem.

Co-y če-o... to-o... nó toho... huhlal, vítěze nad podlou sklenicí a pije poslední douek.

Čeho?

Prase!

Tak hele, vole, tos přehnal ! vykřikl ten, co si před několika minutami pozvracel koili, kalhoty i boty. Voslovovat mě vole jako nějaký zvíře, vole? a u se zvedal a býval by mue se sklenicí uhodil pěstí, kdyby se netrefil do někoho úplně jiného.

Prasete moc! Prasete moc! bránil se a rozčilením rozlil pití. Pivo se rozlilo po stole a začalo kapat Pavlovi do klína. Bezva! Pavel vypil pátý korbel, ale jetě stále byl jejich mylení příli vzdálený.

Vo co tady vlastně de? ptal se ten, co vylezl zpod stolu.

Přiel sem za náma Pavel ...!

Jak to?

Proč by nemoh? Ten jeho u je velkej, můe ho nechat doma samotnýho, co?

Koho? jetě stále se v tom ztrácel. Prase?

Né, kluka.

Jó ták. Kolik to u je tomu tvýmu klukovi, Pavle?

No est a půl, von si rád přidává, usmál se Pacička a hodil do sebe mení skleničku, která se před ním na stole zjevila, ani nevěděl jak.

Jo tak teprv? To je jetě mrně.

No von si myslí, e u je dost starý na lítání zarazil se a hodil obviňujícím pohledem po právě vyprázdněném korbelu. Do háje!

Jo, voni moji kluci taky pořád někde lítaj, přitakal chápavě ten, co má taky děcka. A pak aby dokázal, e je na tom jetě o mnoho hůř dodal: A kolikrát bez svetru!

Tvoji taky? vykulil na něho oči Pavel. Ale jak to? Copak oni sou taky dé jó ták, ahá, jasně.

Tak, tak. Zlatý časy před esti lety, co? ádný starosti, ádný děcka...

Hm.

Kdy jsme si tak vysedávali pod střechou na hradbách, povzdechl si dětmi obdařený nostalgicky, kdy vude lilo a my popíjeli ná horký čaj

S rumem, doplnil Ría.

Jo. Pravda. Rum s čajem. Ké by to tak bylo zpátky.

No já nevim, klucí, zavrtěl hlavou Pacička. Co ty věčný boje s démony? Ne e bych to byl zrovna já, ale hodně lidí mělo strach, a to víte, e ve vesnici, kde se vichni a na mě, samozřejmě klepou strachy, se zrovna dobře neije...

A mě.

Coe?

Vichni se klepou strachy a na tebe a mě.

Jo, mě, jasně, dy to řikám.

Pavel má svatou pravdu! Teď je to mnohem lepejí. est let se v naí vesnici u neobjevil jediný démon!

Pacička zamrkal něco z toho, co Ría řekl, mu zaklepalo na lebku a zeptalo se slyels? Jene uvnitř nebyl momentálně nikdo doma.

Ale e sme se s nima moc hezky vypořádali, co?

Se ví. Taky to máme v krvi u můj prapra...pra... to u byly moc sloité počty, proto raději vytáhl dlaň a začal odpočítávat na prstech, a jo, u to mám, pradědeček, bojoval proti dé



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.