načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve stínu Říše -- Antologie české fantastiky – Leoš Kyša; Boris Hokr

Ve stínu Říše -- Antologie české fantastiky

Elektronická kniha: Ve stínu Říše
Autor: Leoš Kyša; Boris Hokr
Podnázev: Antologie české fantastiky

- Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45 % na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele:  Ve stínu říše - I více než sedmdesát let po skončení druhé světové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 657
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7083-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kupte si elektronickou knihu a získejte slevu 45 % na nákup papírové knihy na stránkách nakladatele: 

Další popis

I více než sedmdesát let po skončení druhé světové války tvoří třetí říše a vše s ní spojené nedílnou součást naší historie, ale také popkultury. Dokonalí padouši, slizcí gestapáci, hororové obrazy koncentračních táborů, brutální řežby na bitevních polích od Atlantiku po Pacifik, od Evropy přes Afriku po Asii…, ale i bláznivé černé komedie nebo svérázné městské legendy. Jen máloco kdy podnítilo tolik rozmanitých příběhů. Málokdo dokáže představovat tak dokonalé bezcharakterní zlé postavy nebo naopak terče parodie a posměchu jako nacisté. Právě proto jsme dali nacisty na hraní těm nejlepším spisovatelům a spisovatelkám domácí fantastiky napříč generacemi. Připravte se na popkulturní blitzkrieg, jaký jste ještě nezažili!


Zařazeno v kategoriích
Leoš Kyša; Boris Hokr - další tituly autora:
Jak přežít manželství Jak přežít manželství
Ve stínu Říše - Antologie české fantastiky Ve stínu Říše
Ve stínu apokalypsy - Antologie české fantastiky Ve stínu apokalypsy
Věda kontra iracionalita 6 Věda kontra iracionalita 6
 (e-book)
Ve stínu apokalypsy Ve stínu apokalypsy
Ve stínu magie -- Analogie české fantastiky Ve stínu magie
 (e-book)
Ve stínu magie -- Antologie české fantastiky Ve stínu magie
 
K elektronické knize "Ve stínu Říše -- Antologie české fantastiky" doporučujeme také:
 (e-book)
Panský dům 1 Panský dům 1
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_Rise_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.10.17 21:58

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_Rise_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 15.10.17 21:57

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_Rise_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 16.10.2017 10:16:28

Process Black


Copyright © Tomáš Bandžuch, Roman Bureš,

Dan Černý, Pavel Fritz, Markéta Klobasová,

František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc,

Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová, Jakub Mařík,

Julie Nováková, Petr Schink, Kristýna Sněgoňová,

Petr Stančík, David Šenk, René Vaněk, 2017

Cover Illustration © Satine Zillah, 2017

Cover Art © Lukáš Tuma, 2017

Preface © Martin Fajkus, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017

ISBN 978-80-7557-460-2 (pdf )


Obsah

Odvážná čtenářko, statečný čtenáři ČÁST PRVNÍ BOJ ZAČÍNÁ

Markéta Klobasová Oni

Julie Nováková Opona padá, hra skončila

Tomáš Bandžuch Jitro po zlé noci

David Šenk Dým nad Mnichovem

I. Láska bez hranic

II. Celá hořím, miláčku!

III. Poslední maso ČÁST DRUHÁ BOJ ZUŘÍ

František Kotleta Dos grojse genareraj

Doslov

Pavel Fritz Tenkrát na Ukrajině

Petr Stančík Ahaswehrmacht

Petr Schink Meyrink

Roman Bureš O lidském dobytku

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

Jakub Mařík Chlad věčnosti

Míla Linc Dokud nás smrt nerozdělí ČÁST TŘETÍ BOJ NEKONČÍ...

Jan Kotouč Argentinské probuzení

1. Pověření

2. Stopování

3. Střetnutí

4. Probuzení

René Vaněk Digimengele

Petra Lukačovičová Stroj na výrobu havranů

Kristýna Sněgoňová Na vlastní kůži

Den první

Den druhý

Den třetí

Den čtvrtý

Den pátý

Den šestý

Den sedmý

Den osmý

Den devátý

Den desátý

Den jedenáctý

Den dvanáctý

Den třináctý

Den čtrnáctý

Den patnáctý

Lucie Lukačovičová Jediný člověk

Dan Černý Nacimars Zabij si svého nácka Medailonky Autorů

Markéta Klobasová (* 1990)

Julie Nováková (* 1991)

Tomáš Bandžuch (* 1986)

David Šenk (* 1977)

František Kotleta (* 1981)

Pavel Fritz (* 1968)

Petr Stančík (* 1968)

Petr Schink (* 1979)

Roman Bureš (* 1975)

Jakub Mařík (* 1981)

Míla Linc (* 1982)

Jan Kotouč (* 1987)

René Vaněk (* 1983)

Petra Lukačovičová (* 1984)

Kristýna Sněgoňová (* 1986)

Lucie Lukačovičová (* 1980)

Dan Černý (* 1982) Dobrá nácek, mrtfá nácek.

Odvážná čtenářko,

statečný čtenáři

Jsem velice rád, že právě mně připadla ta čest, uvítat vás na prvních stranách této antologie. Předmluva obvykle bývá místem, kde páni editoři seznamují čtenáře s  tím, v  jakých bolestech se jejich projekt rodil a jaké hrůzostrašné problémy a překážky přitom museli řešit a překonávat, obvykle za skřípění zubů a nadprodukce potu, krve, slz a jiných tekutin. Naštěstí ale pánové Boris Hokr a Leoš Kyša uznali, že si tato antologie zaslouží poněkud originálnější úvod, a s  úlevou to hodili na krk mně. (Ani si nepřejte vědět, za kolik nitek jsem musel zatahat, kolik laskavostí si vybrat a kolika lidem pohrozit, abych dosáhl svého.) Ptáte se proč? Protože tohle je antologie, jaká tu ještě nebyla. A já nejsem (zatím) spisovatel, takže to byla jediná příležitost, jak sem propašovat svoje jméno.

Netuším, koho ta myšlenka napadla jako prvního. Jestli to byl Boris Hokr, když seděl v oblíbeném křesle v póze do detailů napodobující jeho vzor Ernsta Stavro Blofelda se sklenkou dobrého vína v ruce a neodmyslitelným kocourem Brodym na klíně. Nebo Leoš Kyša, jehož široké slovanské tváři a statné postavě by ze všeho nejvíce slušel kožený kabát a brigadýrka s  rudou hvězdou, jakou nosívali jen ti nejdrsnější komisaři Rudé armády. Každopádně, když mi ti dva oznámili, že budou dělat antologii povídek tematicky zaměřenou na nacismus a „nácky“, byl jsem stejně okouzlený, nadšený i znepokojený jako oni sami.

Jedna z nejzákladnějších literárních pouček totiž praví, že hrdina může opravdu vyniknout jen v případě, že má odpovídajícího protivníka. Vždyť, jak by to vypadalo, kdyby se hlavní

Odvážná čtenářko, statečný čtenáři

protagonista probojoval hordami odporných skřetů k finálnímu střetnutí s Temným pánem, jen aby vzápětí zjistil, že je to retardovaný imbecil s IQ šumící trávy. To by bylo prostě faux pas. Ostatně, právě záporáci bývají největší slabinou mnoha příběhů. Ne každý autor dokáže stvořit někoho takového jako Sauron, profesor Moriarty, Voldemort či Cthulhu. To jsou zloduši, jejichž nechvalný věhlas už dávno přesáhl oblast literatury a udělal z nich součást popkultury. Jenže na každého takového připadá tuna zlolajného kanónfutru.

Náckové v  tomto ohledu představují téměř ideální záporácký materiál. Jejich třetí říše byla skutečným impériem zla a temnoty, které minimálně o silikonové desítky prsa poráží vše, co kdy byli schopni vytvořit Sauron i jeho velký učitel Morgoth. Dokonce i klaun Pennywise by se cítil jako úplně neschopný břídil, kdyby se s  nimi měl porovnávat v  metodách, jak vyvolat strach a hrůzu. Navíc se nacistická mašinérie smrti ze všeho nejvěrněji přibližovala tomu, jak si lidé představují peklo. Jen nebyla zaměřena na trestání hříšníků, ale těch nevinných.

A co víc, tento obludný systém vyprodukoval stovky a tisíce nelidských zrůd bez jakéhokoliv svědomí a skrupulí, jež se pásly na utrpení jiných lidských bytostí. Jejich mozky byly plné zvráceností a z  tváří jim sálal fanatismus, který nepřipouštěl pochyby. A co bylo úplně nejhorší, až do konce tyhle stvůry věřily, že dělají správnou věc a vlastně pracují ve prospěch vyššího dobra.

Je děsivé, jak jeden člověk a jedna ideologie dokázali zfanatizovat naprostou většinu národa, přimět ho zapomenout na lidskost, soucit a humanitu, aby jim na oplátku dali iluzi pocitu nadřazenosti a všemocnosti, jež ale stejně nakonec splaskla jako mýdlová bublina. A velikášské plány na světovládu skončily porážkou a pokořením. Nepřipadá vám v  tomto ohledu Adolf Hitler skoro jako nějaký šílený čaroděj, který prostřednictvím krvavých obětí tisíců lidí hodlá vyvolat temnotu, aby Ve stínu Říše sloužila jeho plánům? A je mu přitom naprosto jedno, jestli zahynou nevinní, jeho nepřátelé nebo vlastní přisluhovači? Když už mluvíme o těch přisluhovačích, kde jinde byste našli tak odporné zjevy, jakými byli mistr lží Goebbels, manipulátor Bormann, padlý hrdina tlustý Göring či Anděl smrti Mengele.

Proti Hitlerovi byl Sauron naprostý amatér, protože měl jen devět Černých jezdců. Nacisté jich měli mnohem víc a  většina jich chodila v  černých uniformách se stříbrnými lebkami na čepicích a runami SS na klopách. Působí to sice poněkud klišovitě, ale černá má v řadách záporáků dlouhou tradici a tak nějak se hodí k jejich osudu. Takže by se mohlo zdát, že nácci budou ideálním prototypem zloduchů, které by autoři fantastiky mohli obsadit do svých příběhů. Zvlášť u nás, v zemi, kde to schytal Reinhard Heydrich, trojka nacistické mašinérie! A přesto se tu objevují spíše jen sporadicky.

Snad je to tím, že na rozdíl od všech těch legií zkázy, krvelačných skřetů, brutálních orků či rytířů chaosu a jejich pánů byli a jsou nacisté skuteční! A vzpomínky na jejich řádění jsou prostě ještě (ano, i přes sedmdesát let po jejich pádu) příliš živé, příliš děsivé a příliš nepochopitelné. Možná, že za pár stovek let upadnou v zapomnění stejně jako tolik jiných krutovlád a tyranií. Ale spíše bych tipoval, že se jejich hrůzné činy zakódovaly do našeho podvědomí tak hluboko a výrazně, že se stanou synonymem pro skutečné a nefalšované zlo.

A právě to může být důvodem, proč naše fantastika obchází kolem nacismu spíše obloukem. Je rozdíl vymyslet si papírového zloducha a obdařit ho rádobymyšlenkami plnými temnoty a zla, a přivést na scénu nacisty s celou jejich zvrácenou ideologií. Jak se říká: Když příliš dlouho zíráš do propasti, začne se propast dívat na tebe.

Právě proto je tato antologie jiná než všechny ostatní. Editoři se totiž rozhodli ten pohled risknout. Díky jejich úsilí tak máte před sebou sedmnáct zastavení (podobnost s úspěšným

Odvážná čtenářko, statečný čtenáři

sovětským seriálem ze sedmdesátých let minulého století je čistě náhodná), ve kterých se čeští autoři fantastiky po svém vyrovnávají s nacismem, jeho zrůdností i protagonisty. A to nejen na bojištích druhé světové války či území třetí říše, ale na rozmanitých úrovních prostoru i času. Protože nacismus byl sice poražen, ale bohužel nezemřel s Adolfem Hitlerem.

Takže se připravte na příběhy děsivé i kruté, plné smutku i  hrůzy, ze kterých vás bude mrazit, ale i takové, kde se budete moci zasmát. Protože i smíchem se dá bojovat proti zlu a temnotě, i když je představuje něco tak obludného jako Velkoněmecká říše. To ostatně činí i moji oblíbenci z kultovního seriálu Haló, haló! v  čele s  největším francouzským odbojářem René Artoisem...

Přeji tedy příjemné čtení a nejedno Bodré podoledne!

Martin Fajkus


ČÁST PRVNÍ

BOJ ZAČÍNÁ


Markéta Klobasová

Chceme něco o Hansovi! slýchala jsem často.

Nacistický křivák sturmbannführer Johann Siegfried totiž nepřirostl k  srdci jenom mně, ale i těm pár čtenářům, kteří s ním už měli tu čest. Démonolog, co si vždycky najde skrytou cestičku, przní Zřídla a stojí za vznikem legendárních prstenů pro celou SS, ten ve svém životopise přece musí mít celou řádku epických příběhů. Ne?

Má. Ale mě vždycky zajímalo, jak to všechno začalo. Prozření postav a zrod hrdinů mě baví, stejně jako hrátky s jejich plným potenciálem, kdy mění osud ř(Ř)íší nebo rvou na kusy reality... či svoje soupeře. (A znalí vědí, že Hans dokáže oboje.) Ale kde se v něm ta síla vzala a kde přišel k těm záhadným tetováním? Kdo vlastně Johanna Siegfrieda, jak ho známe z doby během války, stvořil?

Inspirací pro povídku Oni mi byla první německá expedice do Tibetu uspořádaná v  roce 1939 pod patronací Ahnenerbe. Události v příběhu se však odehrávají o mnoho dříve, na úsvitu nacismu, kdy Himmler o své budoucí organizaci zatím ještě nemá ani tušení, Hitlera sotva pustili z vězení a Mein Kampf voní tiskařskou novotou.

Píše se rok 1925 – a v nepřístupných Himálajích číhají oni.

Oni

„Teď nemůžeme vyrazit.“

Johann Siegfried se podíval otevřeným křídlem stanu ven. Barevné modlitební praporky sebou ve větru škubaly jako lapení papoušci a nebe prošpikované vysokými štíty zasněžených hor, před chvílí ještě blankytně modré, se během pár desítek minut zatáhlo hutnými tmavými mračny. Vichr přinesl vůni mrazu a sněhu.

Bruno měl pravdu. Nemohli vyrazit.

Jako vždycky.

Johann začínal mít neblahé tušení, že pověrčiví šerpové možná nejsou tak daleko od pravdy. Bylo to až příliš náhod najednou. A ti dva snědí, šlachovití domorodci s kůží jako sušené maso se něčeho doopravdy báli. Místo aby zalezli do stanu, jak mnohokrát při náhlé změně počasí radili jim, sebrali se a pospíchali na hranici tábora.

„Kam jdou?“ zpozorněl Manfred Jung, nízký, robustní mladík s módně podholeným sestřihem a diplomem z geofyziky. „Hej, Bruno! Doufám, že ti čmoudi čínští neberou do  zaječích! I s naším těžce uloveným masem!“

„Nesou obětinu...“

Manfred se na Johanna otočil:

„C o ? “

„To maso je obětina, aby nás to v noci nechalo být. A zároveň se modlí k duchům hor – proto ta snítka doutnajících bylin. Klasický očišťovací rituál.“

„To? Co to?“

„To zatím nevím...“

„Tos mě teda uklidnil,“ frkl Manfred.

Johann si ho však nevšímal. Raději se i přes kvílení větru, který začal tábor bičovat štiplavými vločkami, usilovně snažil zaslechnout jejich slova. Ta čínská hatmatilka, která se lišila téměř údolí od údolí, mu však nedávala smysl. Což ho jako antropologa a tlumočníka zdejší výpravy dráždilo.

Johann počkal, dokud i šerpové nezmizí ve svém stanu, a pevně ten jejich, který sdílel s Manfredem a Brunem, zašněroval. Kvílivá bouře mezitím nabrala na síle a vztekle škubala tuhou látkou.

Takhle to bylo pokaždé. Když se už už blížili cíli – venku se rozpoutalo bílé peklo.

A Johann nebyl jediný, kdo si toho všiml.

„Taky vám přijde, jako by se nám na paty lepila neskutečná smůla?“ Manfred podrážděně hodil zmačkanou kuličku papíru do přenosných kamen a vzal do ruky odlitek obrovského chodidla. „Kdykoli konečně narazíme na ty stopy, tak se počasí zblázní a můžem začít odznova.“

„Stává se,“ pokrčil nevzrušeně rameny Bruno Schäfer, zoolog a velitel jejich výpravy, aniž by zvedl oči od čištění své pušky. „Počasí v horách se někdy mění každou hodinou. Zvlášť v  tomhle ročním období. Nebo snad začínáš být pověrčivej jako Gutnták s Natyrlichem, co?“ Gutnták a Natyrlich vyslovil schválně špatně, jako to dělali jejich čínští poskoci – byla to jediná německá slova, která znali, a podle toho jim také začali říkat.

„To jsem neřekl. Jenom mi to přijde divný, to je všechno,“ oponoval Manfred. „Jednou je to náhoda, dvakrát smůla. Ale třikrát...“

Třikrát je to zatracená smůla – ve které má někdo prsty, pomyslel si Johann, ale nahlas nic neřekl. Ne, dokud si to řádně neověří.

A proto, jakmile Bruno zhasl lampu a dech jeho společníků se prohloubil, vyklouzl s  kožešinovou kapucí na hlavě do vánice.

***


20 Jejich posedlost se zrodila před necelým týdnem. A za to, že se teď trmáceli mimo původní plán a seděli další den ve stanu, zatímco venku zuřila bouře, mohl Bruno.

„Víš, jaký by to bylo terno?“ prohlásil tehdy zničehonic nadšeně a v jeho šedých očích zasvítila známá jiskra dobrodruha a lovce, který procestoval skoro celou Čínu a lovil už kdeco od opic po tygry. „To by byl kardinální kousek. Vždyť tady v Himálajích je to legenda. A my máme jedinečnou šanci ji odhalit. Slyšel jsem, že zrovna v  téhle oblasti jsou jeho pozorování jedny z nejčastějších.“

„A o čem přesně to teď mluvíš?“ zeptal se Johann. Když se Bruno pro něco nadchl, nedělal rozdíl mezi tím, co si myslel a co řekl nahlas. To bylo asi tím, že jindy většinu času trávil tiše, jako na čekané v džungli.

„O yettim přece. O sněžným muži.“

Johann vzhlédl od svého zápisníku, kde se v pravítkem pečlivě vymezených sloupcích táhly seznamy čísel. „Není cíl naší výpravy něco poněkud jiného?“

„Ale no tak, Hansi. Měřit lidem lebky budeš moct i tak. Čím hlouběji do hor půjdeme, tím zajímavější exempláře můžeš najít. My všichni.“

„Víš, Bruno, já ti nechci kazit tvůj entuziasmus...“

„... ale máš to v povaze...“

„... ale to, o čem si myslíš, že je yetti, v  překladu ve skutečnosti znamená horský medvěd,“ pokračoval Johann, jako by jeho rýpnutí neslyšel. „Podle mě se Charles Howard-Bury jenom nechal unést fantazií a místním folklórem...“

„No... v tom případě já taky, drahý příteli,“ zazubil se Bruno a pohodil hlavou, aby ho Johann následoval.

Antropolog schoval notes do kabátu a nasadil si brýle proti sněžné slepotě. Čerstvý sníh na svahu údolíčka, kde strávili posledních několik dní, se ve slunci třpytil víc než ostré světlo na operačním sále a kypře jim vrzal pod pevnými botami.

Oni

Sluneční paprsky takhle zrána ještě nestačily proměnit povrch na křupající zledovatělou krustu.

Jinak by v něm nemohlo být tohle.

Johann si přidřepl ke stopám na hřebeni. V jedné už tuhla sádra a vedle druhé ležel cepín kvůli měřítku na fotografiích. Bruno se vítězoslavně usmíval.

„Tak co?“

„Zajímavé...“

„Zajímavé?! Z  tebe taky vykřesat kousek nadšení, chlape...“ Bruno zakroutil hlavou, ale pak se už bez vytáček zeptal: „Souhlasíš teda, jako můj zástupce, s touhle neplánovanou změnou trasy? Necháme zbytek kluků pracovat podle původního plánu a my se vydáme na lov. V zájmu vědy...“

Johann se na Bruna zkoumavě podíval... a protentokrát se rozhodl mu ten entuziasmus nekazit.

***

Neřekl jim o tom. Neřekl jim tehdy, že si je téměř jistý, co doopravdy stopují. Takový úlovek by totiž měl mnohem větší cenu než pitomá sněžná opice, která z lingvistického hlediska vlastně žádnou opicí nebyla.

Michê. Dzu-teh. Migoi... Když se nad tím zamyslel, najednou to všechno dávalo smysl.

Johann pro jistotu odjistil pušku, ačkoli v  té bílé tmě by nestihl ani zamířit, i kdyby věděl kam. Sníh kolem něj vířil, a jak tam stál na hranici tábora, kam šerpové odnesli maso, a naslouchal kvílení vánice, vločky ho zasypávaly stejně jako mrznoucí obětinu kdesi pod jeho botami.

A pak si toho všiml.

Ano, sníh kolem něj vířil. Ale tak... jinak. Pravidelně. V kruzích.

Johann si posunul pušku na záda a neobratně zalovil ve vnitřní kapse kabátu. Upřímně doufal, že to nebude muset Ve stínu Říše použít, protože tahle věcička ho v Honkongu stála nehorázné peníze: jako vždy za správnou mrtvolu na správném místě, samozřejmě od toho správného člověka, jehož mlčení bylo spolehlivější než mlčení jeho svěřenců v  márnici – protože jak slyšel, půtky starých mágů a šamanů z ní dělaly malý očistec plný šeptavého chrčení a sípání.

Vytáhl lahvičku s vyleptanými ornamenty. I přes jekot větru měl pocit, že slyší tlumený ženský pláč. To bylo dobré znamení. Půl roku jeho života, které náročné malajské kouzlo vysálo z jeho kostí, nepřišlo vniveč.

Korek se prstům v rukavici bránil, a tak ho s tichým popnutím vytáhl zuby. Fňukání zaraženě ustalo a z  hrdla lahve se nesměle vznesla narudlá mlha. Johannovi přišlo, že vidí protáhlé vychrtlé ruce s  nepřirozeně dlouhými prsty, jak se derou přes okraj. Zavanula zkažená krev.

Siegfried se pousmál a tělem mu projelo napjaté očekávání – jako pokaždé, když poprvé zkoušel svůj nový výtvor. Pokaždé ho zachvacovala směsice vytržení i nevíry, že některé věci doopravdy fungují. Že jsou.

Bylo to fascinující.

„Najdi ho,“ šeptl k přízraku a přetáhl si šálu zpátky přes nos.

Cár mlhy vystřelil po jeho slovech ven celý, a než dopadl na sníh, nabyl na hustotě: kapičky se přestaly mísit s bodavými sněhovými vločkami a semkly se. Johann tu transformaci zaujatě sledoval. Polongovi v knihách nebyly věnovány žádné popisy – a Johann už chápal proč. Některé věci se obyčejnými lidskými slovy prostě popsat nedají.

Pohyboval se po čtyřech, ale ve skutečnosti neměl stálý tvar. Krvavé provazce se přelévaly společně s  jeho kroky – kupředu se vždy natáhl jeden vazký šlahoun zakončený těmi dlouhatánskými prsty a celé neforemné tělo se v  mžiku oka přesunulo za pařáty zaťatými do sněhu. Johann pochyboval, že by ho někdo vůbec obyčejným zrakem zahlédl – během pár vteřin překonal tak velkou vzdálenost, že kdyby nevnímal

Oni

to pouto, jaké mezi nimi vytvořil, když ho poprvé nakrmil svou krví, ve vánici by ho beznadějně ztratil.

Ale polong ho vedl jako stopařský pes na dlouhém vodítku.

Přímo do nekonečné, vražedné bílé tmy.

***

Johann se prodíral sněhem po kolena už dobrou půlhodinu. Vítr si našel skuliny pod kabát a vločky ho zasypávaly, až vypadal jako oživlý sněhulák, ovšem démon ho dál dychtivě táhl kupředu, jako by měl kolem pasu omotané lano z  provazců jeho krvavých svalů. Ta k dychtivě, až ho Johann několikrát, v  posledních zbytcích pudu sebezáchovy, který ječel, aby se vrátil zpět do relativního tepla a bezpečí stanu, málem zarazil. Rozkaz mu však společně s kapičkami sraženého dechu zmrzl na rtech, když se opět pozorněji zadíval na tančící vločky: jejich rej tu vytvářel zcela nepřirozené obrazce a on na kořeni nosu a v konečcích prstů pocítil to prazvláštní mravenčení.

Magie.

Johann se zarazil a vzhlédl.

Právě včas.

Za hradbou vloček na moment zahlédl tmavou siluetu. Dřepěla na skále jenom pár metrů nad ním, úplně tiše, jako duch. V pravé ruce svírala hůl.

Johann s bušícím srdcem ztuhl, a i když ho pichlavý sníh řezal do očí, neodvažoval se mrknout. Polong se krčil u příkré stě ny.

Jenom chviličku.

Povel démonovi nezazněl nahlas. Vykřikla ho celá Johannova duše.

– Dostaň ho.

Démon se vazkými provazci zachytil na drsné skále a s jedním meziskokem se přehoupl přes okraj plošiny. Ve stínu Říše

Jenže silueta tam už dávno nebyla.

„Sakra...!“ ulevil si Johann syčivě.

A vánice mu tu nadávku vrátila. Jenom ne německy.

Johann se zprvu zarazil, jestli se mu to nezdálo, ale pak ten hlas uslyšel znovu. Hrdelní vyštěkávané drmolení, jako když se drolí skála.

Zaříkávání.

Johann cítil, jak spojení mezi ním a polongem praská. Vlákno po vláknu.

– Umlč ho!

Ale ještě než ten divoký impuls doputoval k polongovi, Johanna jako by do hrudi kopl kůň. Řádný pivovarnický valach.

Zalapal po dechu, v dlaních hladké dřevo Gewehru 98, a ucítil, jak se démon definitivně utrhl. Zbytky magického pouta se mezi nimi kymácely jako zuby přervaná pupeční šňůra.

Těmi zuby, které se zablýskly jenom pár metrů od něj, když do sněhu dopadlo těžké mohutné tělo.

Michê.

***

Legendy nelhaly. Vážně byl obrovský. Robustní. A zatraceně chlupatý.

Ale tím to končilo.

Johann nejdelší vteřinu ve svém životě hleděl do tváře, do mordy tvora, před kterým by Brunův vysněný yetti raději utekl. Domorodci jediným slovem vystihli jeho podstatu naprosto přesně, to jenom lidi neposlouchali.

Michê. Medvědí muž.

Tyčily se před ním více než dva metry huňaté našedlé kožešiny. Michê stál na zadních, lehce přikrčený, a jeho protáhlá tlama i přes humanoidní stavbu těla připomínala medvědí.

Byla to bestie.

A přece ne tak úplně.

Oni

Kolem boků měla uvázanou tmavě rudou bederní roušku a  pod vytím větru se neslo sotva postřehnutelné cinkání bronzových penízků a cingrlátek na jejích náhrdelnících a  náramcích. V pracce, velké jako Johannova hlava, svírala dlouhou hůl z  podivného, pravidelně krouceného dřeva a  hrotem na  konci. Primitivní oštěp byl zdobený navrtanými svazky pírek a kůstek a Johann upřímně doufal, že nejsou lidské. Protože kdyby ano, michê by ho mohl jednou ranou srazit a rozdrtit stejně snadno jako mouchu.

Kdyby Johann nevystřelil první.

Rána z lovecké pušky s tvorem trhla – ale to bylo všechno. Kalibr určený na lov vysoké a medvědů nedokázal mase svalů a kožešiny doopravdy ublížit. Jenom ji rozzuřil.

To byla trochu čára přes rozpočet.

„Kurva...,“ hlesl Johann a nasucho polkl, když michê nebezpečně zavrčel.

Takhle si svá poslední slova před smrtí nepředstavoval...

***

Nevrhl se na něj.

Michê místo toho máchl oštěpem jako holí, cetky melodicky zacinkaly. Rozložitou hrudí zahřmělo zavrčení.

Další nesrozumitelná slova.

Johann rychle trhl závěrem a znovu zamířil, tentokrát výš. Musel ho umlčet, musel, než...

Hlaveň vylétla k nebi a od skal se odrazilo prásknutí zbytečného výstřelu. Johann s  heknutím padl na záda, jak ho něco draplo za nohu a stáhlo k zemi. Pod zem. Sníh se kolem něj sypal jako tekutý písek a v  uších mu zněla smrtonosná mantra medvědího muže.

Umlčet ho, umlčet...! drtil Johann vlastní mantru, když se naposledy zhluboka nadechl a zmrzlými prsty nahmatal spoušť. Zbývaly mu tři náboje. Ve stínu Říše

Výstřel zazněl jako tlumený polštářem a druhou ránu už neslyšel vůbec. Tělo mu trnulo a plíce praskaly nedostatkem kyslíku.

Umlčet ho...

A pak náhle ucítil známý pohyb a mravenčení hluboko v  břiše, před očima mu na moment bleskl obraz, který nemohl patřit jemu. Přes rudý filtr zahlédl michêho obří nahrbená záda.

Pousmál se. Pupeční šňůra mohla být přeťata, ale dítě k matce tíhlo dál.

Polong se odlepil od skály a dravě po michê skočil.

Tlak sněhu povolil a Johann se vyhrabal na vzduch právě ve chvíli, aby zahlédl michêho vzteklý tanec. Potřásal hlavou, kterou mu démon obalil jako chobotnice, rytmicky chřestil a cinkal penízky a drápy si drásal obličej. Polong se mu však nepřestával všemi otvory drát do lebky, umlčel ho. Medvědí muž vyčerpaně padl na kolena a z hrdla se mu dralo už jen bublavé vrčení a hekání. Zůstávala za ním rudá kropenatá stopa a vločky vířily stále zuřivěji, jako roj afrických vos, který se Johannovi i přes několik vrstev oblečení zabodával do kůže.

Bylo mu to však jedno. Dokonce se přistihl, že se usmívá. Tohle už bezpečně poznával.

Takto vypadala posedlost.

Polong už v  něm zmizel celý. Visel mezi nimi na posledním vlákénku, který byl tak tenký, že si ho předtím ani jeden z  nich nevšiml. Nakonec udělal dobře, že si vybral tu ženu, která měla za nehty stopy krve a kůže svého vraha. Měla v krvi se rvát.

Johann oklepal pušku od sněhu a poslal do komory poslední náboj. Pro jistotu. Ačkoli by ho velmi zarmoutilo, kdyby tu lebku musel prostřelit – tenhle úlovek se bude v mnichovském muzeu vyjímat. A bude pod ním jeho jméno, ne to Schäferovo.

Ale ještě předtím musel pár věcí dořešit.

Oni

– Nech ho odpovídat.

„Proč jsi na nás seslal tu bouři?“

Medvědí muž ho nevnímal. Křečovitě se setrvačností plazil po čtyřech a z tlamy mu za ohavného chrčení kapala krev. Johann ho opatrně následoval, mířidla srovnaná s místem, kde tušil jeho srdce. Muselo být obrovské, byla to jistá trefa.

„Mluv, michê. Byls to ty?“

Bestie zachraplala, ozvalo se dávení a hrdelní zvuk podobný zavrčení. Johannovi po už tak zmrzlém těle přejel mráz.

Ta krev nebyla jeho – ale polongova.

Zraněný michê nečekaně hbitě vyrazil kupředu. Po cestě drapl svou podivnou hůl a máchl jí za sebe. Vločky se stáhly do jednoho dlouhého šálu a Johann si s výkřikem instinktivně předloktím bránil oči, když se na něj ledové krystalky vrhly jako had. Rychle si nasadil brýle houpající se mu na popruhu kolem krku a pozvedl pušku.

Poslední náboj michêho na rozloučenou trefil do zad těsně vedle páteře.

Ale na tom už nezáleželo.

Střela ho zasáhla, zrovna když s rozběhem skočil ze srázu. Johann se dobrodil ke kraji, a když se podíval dolů, zahlédl na sněhu o něco tmavší bod. Nehýbal se a vytí bouře zázračně rychle utichalo.

Siegfried vyčerpaně zafuněl a pak se úlevně uchechtl.

Dostal ho. Pád z takové výšky nemohl přežít ani on...

***

„Tys ho dostal?!“ třeštil na něj Manfred oči, jako by nevěřil svým uším.

Johann, který se do tábora dopotácel z posledních sil, dokonale promočený a promrzlý, právě hltal horkou polévku. Celý se třásl, až lžíce rachotila o plecháč jako zvonce ochočených jaků. Měl pocit, že tu zimu z něj nevyžene už ani oheň, Ve stínu Říše natož rakši – ačkoli domácí pálenka se o to pokoušela řádně. V jícnu mu doutnal tekutý oheň.

„Ty jsi vážně magor, Hansi. Proč jsi nás nevzbudil?“ přidal se Bruno. Poněkud rozladěně. Vždyť on byl vedoucí výpravy, on tu byl zoolog a lovec.

„Všiml jsem si ho až kus od tábora. Kdybych se vracel, ztratil bych v tom psím počasí stopu.“

„Tak ses raději rozhodl se nechat zabít?“

Johann k Brunovi zvedl oči, hlavu stále skloněnou nad vývarem ze zvěřiny. „Jako bys ty neudělal to samé, kdybys měl příležitost...“

„Jo! Ale já mám zkušenosti, sakra! A hlavně,“ ukázal na něj Bruno rozčileně prstem, „ty tu máš být ten rozumnej. Ne?“

Johann pokrčil rameny. „Možná ses mi stal vzorem.“

Bruno nad jeho ironií frkl. „Nechám ti tu Gutntáka, tak se mezitím dej do kupy. Chlapi, poberte...“

„Jdu s vámi,“ skočil mu Johann rozhodně do řeči, ačkoli s drkotajícími zuby to tak tvrdě neznělo. „Přece jen jsem ho ulovil já.“

„Bojíš se snad, že ti zkurvím exemplář k převozu? To tím chceš říct?“

„Ne, tím chci říct, že nevíš, kde přesně je,“ odvětil Johann klidně. „Vezměte si horolezecké vybavení,“ zhltl rychle zbytky v ešusu a vstal. „Bude to trochu štreka.“

***

„Neříkals, že přesně víš, kde je?“

Johann Bruna probodl temným pohledem a raději to nekomentoval. Tehdy to tělo viděl naprosto jasně. Leželo pod stěnou, kterou před několika hodinami slanili.

„Možná ho zavál sníh. Hledejte dál.“

„Říkals, že od té doby nesněžilo. A i kdyby, byl by na něm jenom poprašek.“ Manfred si posunul brýle na čelo. „Nic tu není, Hansi. Tak už si to přiznej...“

Oni

„Vidíš tu skálu, Manny?“ máchl Johann rukou za sebe. „Jak je vysoká – sto metrů? To prostě nemohl přežít, do prdele. Ne, když jsem ho střelil skoro do páteře!“

Jeho společníci se na něj zaraženě podívali. Málokdy ho slyšeli zvedat hlas. Pokud vůbec.

Natyrlich, mladší a bystřejší z obou šerpů, cosi zadrmolil.

„Co říká?“ chtěl vědět Manfred.

Johann znovu mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. „Že sledujeme ducha. Proto ho nikdy nemůžeme dostihnout.“

„Hmmm. Tím bych si nebyl tak jistej...,“ ozval se zničehonic zepředu Bruno, a když se na ně otočil, ve vousech mu blýskly cigaretami zažloutlé zuby. Výmluvně ukázal na tmavou šmouhu na kameni. „Pokud vím, pánové... tak duchové nekrvácejí.“

***

Duchové možná nekrváceli, ale ten jeho vykrvácel. Z michêho t l amy.

Johann ve světle lampy studoval hnědý lékárenský flakonek, na němž bylo písmem pallawi vyryté potřebné kouzlo, ale už necítil vůbec nic. Když michê skočil, poslední vlásek se přetrhl a démonické novorozeně bylo rozmetáno do stovek kapiček na čerstvém sněhu. Nepomohlo, ani když jich část z posledních sil sesbíral.

Johann nelitoval jeho jako takového – kdo by truchlil pro fámula? – ale polong by se jim teď zatraceně hodil. S každou hodinou, kdy se jako bavorští barváři hnali za zraněnou kořistí, v něm totiž rostl neklid. Čím déle jim michê unikal, tím delší dobu měl na to, aby se vzpamatoval. Strašlivá magická vánice je dnes nepostihla a nebe bylo opět krásně čisté, plné ledových krystalků hvězd, ale to se mohlo rázem změnit. Ve stínu Říše

Zašustila látka stanu. Johann pohotově schoval flakonek do kapsy a opět se chopil knihy, kterou mu kolegové do Asie přivezli. Dovnitř se z  večerní obhlídky okolí vrátil Bruno. Manfred chrápal naproti ve spacáku.

Bruno si stáhl šálu z obličeje a odložil pušku. Zrak mu padl na knihu.

„Myslel jsem si, že by tě to mohlo zaujmout.“

„Pár zajímavých věcí tam je,“ připustil Johann. Mein Kampf, stálo na přebalu. Spis mladého ambiciózního politika, kterého už během svých studií v Mnichově zdáli pozoroval, a i když do NSDAP nevstoupil, než ji přede dvěma lety rozpustili, byl si poslechnout pár schůzí.

Zastrčil záložku mezi stránky a knihu zaklapl. Bruno vypadal nějaký nesvůj.

„Děje se něco?“

Lovec se posadil vedle a začal si balit cigaretu, aby zaměstnal mozolaté ruce.

„Hele, Hansi, chtěl jsem... Prostě jsem se ti chtěl omluvit,“ olízl papírek a opatrně si připálil o plamínek lampy. „Jenom mě to trochu nasralo. I když jsme tě sebrali takříkajíc po cestě a jako externistu, pořád mám za tebe zodpovědnost. Nerad bych těm tvým podivným mecenášům z Mnichova vysvětloval, proč tě domů vezu v bedně.“

„Myslím, že mých podivných mecenášů z Mnichova se bát nemusíš. Zrovna dva týdny před tím, než jsme se v Hongkongu setkali, mi došel dopis, že mé služby už nebudou potřeba.“

„Oni tě tu nechali?“ zamrkal Bruno překvapeně.

„Ale ne. Chtěl jsem tu zůstat. Domů mě nic netáhne.“

„Zato tady je to terno, mezi komoušema...“

Johann se ušklíbl. „Aspoň mě nikdo nebude soudit za to, když mi někde v  divočině selže pistole. Na rozdíl od mnichovských ulic...“

Oni

Bruno se zasmál. „Jo, to máš pravdu. Ale možná se začíná blýskat na lepší časy,“ pohodil bradou k Mein Kampf. „Hitler je už z vězení venku, NSDAP znovu agituje...“

„Nemusíš mě domů lákat, Bruno. Až toho michêho dostaneme, tak samozřejmě, že pojedu. Nenechal bych celou slávu tobě, aby ses tím mohl vytahovat na univerzitě.“

„Hmmm. V tom případě bych tě tu v horách měl asi někde diskrétně zapomenout,“ uculil se lovec.

Johann se slabě pousmál. „Jo, to by ti bylo podob...“ Mág naklonil hlavu k rameni. „Slyšels to?“

Bruno se zaposlouchal, ale přes Manfredovo zařezávání by neslyšel přistávat snad ani Albatros. Podrážděně do něj dloubl botou, mladý geofyzik chrochtl a věnoval jim rozespalý pohled.

„Už je snídaně?“

„Zmlkni.“ Bruno nastražil uši, ale pak zakroutil hlavou a vzhlédl k Johannovi, který tam seděl jako zachmuřená socha. „Nic neslyším.“

„To není možný...,“ zavrčel antropolog a s  gewehrem přes rameno rozšněroval vchod. Do stanu dýchl studený noční vzduch a definitivně Manfreda probral. „Znělo to jako...“

„Ááá!“

Manfredův výkřik křísl ostře a krátce – a ihned umlkl, jako by ho pohltila voda. Johann se prudce otočil, ale viděl už jenom Bruna s puškou v ruce, jak nechápavě zírá na přítelovo rozházené prázdné lůžko a uvolněnou plachtu stanu.

„Co to do hajzlu bylo?!“ vydechl lovec, ale pak se ihned vzpamatoval a vrhl se k východu. „Manny!“

„Ne!“ chtěl ho Johann zarazit, ale Bruno měl vždycky větší sílu. Snadno ho odstrčil a vyběhl ven.

A pak to Johann uslyšel znovu. Rytmické kovové cinkání. A Bruno, zarytý ateista, zasípal kristeježíši.

Johann se prosmýkl ven škvírou u země, ale i když ho po setkání s medvědím mužem mohlo už máloco překvapit, v první chvíli ztuhl jako přikovaný. Ve stínu Říše

Místo michêho stálo venku něco mnohem horšího.

Démon.

A ten blázen Bruno po něm vystřelil.

Obr v černé exotické lamelové zbroji a přilbě, které z čela vyrůstaly ploché čepele půlměsícových rohů, se ani nezastavil, když mu o hrudní plát křísl puškový náboj. Jednou rukou Brunovi gewehra vyrval, pažbou ho nemilosrdně uhodil přímo do obličeje a zoolog se v kratičkém gejzíru krve z nosu a úst skácel na sníh.

Vydrž, Bruno, pomyslel si Johann, když démon popadl tělo jeho přítele a hodil si ho na rameno stejně jako bezvládného Manfreda. Johann přikrčeně přeběhl ke stanu šerpů, ale vzápětí v duchu zaklel: démonovi na laně přes prsa visel i polomrtvý Gutnták, jako by nebyl víc než ulovená křepelka. Musel ho dostat, když byl na hlídce.

Poslední nadějí tak zůstával Natyrlich. A ten jako vždy nezklamal.

Mládenec se krčil ve stínu stanu a v  třesoucích se rukou křečovitě svíral pušku. Zajisté neutekl jenom proto, že na démonově hřbetě se houpal jeho otec.

„Dostanu ho,“ slíbil Johann, když přidřepl krok za ním. „Pomůžeš mi?“

Natyrlich mu věnoval pohled plný směsice strachu i odhodlání a několikrát rychle přikývl. Hrdlo měl příliš stažené, než aby skrz něj prošla slova.

„Vý b o r n ě . “

Johann měl od války tenhle pohyb pod kůží. Vytrhnout nůž z pouzdra u pasu, chytit zezadu za ústa, vodorovně trhnout. Stejně prosté jako recept na polonga: lahvička s  kouzlem, krev zavražděného a dva týdny zrání a zaříkání. To bylo vše, co k tomu potřeboval.

A přesně toho posledního se mu nedostávalo. Musel to udělat jinak.

Johann přitiskl flakonek k  bublajícímu Natyrlichovi a  zachytil vyvěrající krev; ta jeho se už mísila na dně se zbytky

Oni

prvního polonga. Johann kluzkou lahvičku rychle zazátkoval a začal recitovat malajské kouzlo, které šeptal už do nespočtu bezesných nocí.

Démon se při utahování provazů kolem své kořisti zarazil a ohlédl se přes rameno. Ačkoli temnota pod přilbou ani náznakem neprozrazovala, jak vypadá, Johann věděl, že se na něj nehezky usmál.

Nepřestával však zaříkávat. Ani když se k němu démon vydal.

Byl ještě vyšší než michê. U pasu se mu pohupovalo dao či snad katana a Johann konečně zjistil, co vydává ten tichý a o  to znepokojivější kovový zvuk – řemdih. S  koulí velkou skoro jako jeho hlava.

Johann se donutil ještě chvíli stát na místě. Cítil, jak ho začíná brnět kořen nosu a konečky prstů, cítil vzdouvající se magii. Mixtura uvnitř lahvičky se tetelila a bublala.

Jenže to nebyla jeho magie, která ho olízla.

Někde v dálce cinkly penízky.

Jako na povel zadul studený horský vichr a Johann si teprve nyní uvědomil, že začalo sněžit. Drobně, jako padající nadýchané kousky vaty. Ale vichr je smetl do bílých proudů a přeměnil měkkou bavlnu na pichlavou tříšť. Vločky se poslušně semkly do bodajícího šálu...

A zaútočily na démona.

To byla jeho šance.

Johann se pekelně soustředil na každé slovo. Hlas mu nezakolísal, opakoval černokněžnickou mantru stále ve stejném tempu.

„Přestaň!“

Prudká rána mu málem přerazila předloktí. Johann sykl, upustil lahvičku a nit kouzla se přeťala. Nahromaděná magie mu uvízla v hrudi a zkrátila mu dech, na prsou se mu usadila neskutečná tíha.

Vítr mezitím zavyl zuřivěji, až se musel přitisknout k zemi, aby ho nesrazil. Ve stínu Říše

Už neviděl, co se s démonem děje. Neviděl skoro nic – zorné pole mu vyplnila světle šedohnědá srst, jak michê šelmím obloukem skočil před něj a zprudka třískl holí o balvan. Penízky zachřestily, jako by se rozsypaly po mramorové podlaze, a Johann zaslechl něco podobného uchechtnutí, vzdálené a jako v mlze.

Michê před ním popuzeně zavrčel a zafuněl. Otočil se k němu čelem, nahrbený jako tehdy.

„Hmmm. Nan-wu...,“ zabručel k  Johannově překvapení tím podivným čínským nářečím z okolních údolíček a začal ho pomalu obcházet jako mrchožrout. Hůl, o níž se opíral, s každým krokem cinkla. „Proč jsi na mě poštval toho mogwaie?“

Johann se pomalu, opatrně, centimetr po centimetru zvedal na kolena.

„Myslíš démona? Ten nebyl můj. Vždyť...“ Johann se zadíval na místo, kde bojovník naposledy stál, ale nezbylo po něm vůbec nic – mrtvola, zbroj, ba dokonce ani popel nebo sněhová hromádka. A po jeho přátelích taky ne.

„Tam dole. Krvavého,“ upřesnil michê, který sledoval jeho pohled.

Johann se podíval na něj a zamračil se. „A proč jsi ty na nás seslal tu bouři?“

„Pro vaše vlastní dobro. Ačkoli...,“ michê ho zkoumavě probodl jantarovýma očima a hlasitě nasál vzduch, „u tebe si nejsem tak jistý. Nan-wu...“

Nan-wu, vyvolávač.

Ano, to byl.

Johann ve sněhu konečně nenápadně nahmatal flakonek.

„Řekl jsem, abys toho nechal!“ vyštěkl michê a bles kurychlým pohybem ho uhodil holí do obličeje. Jenom tak něžně, že se Johannovi skoro rozskočila hlava a chvíli trvalo, než svět přestal existovat dvakrát. Na patře cítil měděnou pachuť.

„To kvůli tobě se to stalo,“ vycenil na něj michê tesáky. Hlas mu vibroval v  hrdle jako opravdovému medvědovi. „To ty

Oni

máš na svědomí své kamarády, nan-wu. Oni nikdy tak nízko nescházejí. Ale přilákala je tvá nečistá kouzla. Zavětřili je jako mršinu...“

Johann vyplivl krev a opatrně si přejel jazykem přes zuby. Žádný se naštěstí neviklal.

„Kdo... oni?“ Už se ani nepokoušel vstát a pozorně si michêho prohlížel. Jeho hůl nebyla ze dřeva, jak si původně myslel. Byl to... roh. Narovnaný šroubovitý roh nějaké obrovské horské kozy, jejíž velikost si těžko dokázal představit. „Co to bylo zač?“

„Oni,“ zopakoval michê, jako by to všechno vysvětlovalo. „Ti, co dlí v mlžných vrších. Požírači duší. A jestli si nepospíšíme... nakrmí se na nich,“ dodal důrazně.

Johann se konečně odvážil napřímit. Michê byl takhle zblízka, jen pár čísel od něj, ještě strašlivější a smrděl mokrou kožešinou a kouřem z bylin, ale on mu pohled tvrdě opětoval. Nan-wu se nesměl bát žádných démonů – ani těch, co vypadali proti tomu oni tak... světsky. Zvlášť když věděl, že michê žádným démonem není – nemohl být, už o podobných jako on slyšel. Jenom se mu nikdy nepoštěstilo se s nimi setkat.

„Proč ti tak záleží na tom, aby přežili?“

Michê si odfrkl a nahrbeně se k  němu sklonil. V  jantarových očích blýskla chladně zelená šelmí světýlka, penízky zacinkaly.

„Když se mogwai krmí, nikdy to není dobré. Sílí. Zrovna ty bys to měl vědět, nan-wu.“

„Jistě... A co máš teď v plánu, když se... vypařil kdovíkam? Zahnals ho snad?“

Michê potřásl hlavou. „Oni nejsou jako ostatní. Není to tak snadné.“

„Tak jak je zachráníme?“

Medvědí muž se narovnal do své úctyhodné výšky. „Uděláme obchod,“ ušklíbl se.

A holí poslal Johanna do bezvědomí. Ve stínu Říše

***

Ten zmrd.

To byla první smysluplná myšlenka, která mu prolétla třeštící hlavou – hned po záblesku bolesti a nutkání se vyzvracet. Svět se s ním houpal a Johann musel zavřít oči, aby nevyhodil zbytky skromné večeře.

A teprve pak si uvědomil, že se svět doopravdy houpe.

Michê ho nesl přes rameno jako démon jeho přátele.

Ten zasranej zmrd!

„Tomuhle říkáš obchod?“ zavrčel a i u těch tří slov se skoro zadýchal – museli být vysoko, protože vzduch tu citelně zřídl. Zato medvědovým mocným a především navyklým plicím nedostatek kyslíku problémy nedělal. Pootočil k němu ušatou hlavu a sevřel ho pevněji, svaly pod vlhkou páchnoucí srstí se napjaly, jako by čekal, že něco udělá – a on by moc chtěl, jenom neměl co a jak. Medvěd mu svázal ruce a sebral zbraně.

„Nikdo neříkal, že to bude obchod s tebou, nan-wu,“ zabručel v oblacích páry a vyskákal po strmé stezičce vytesané do boku skály. Johann se nikdy výšek nebál, ale pohled dolů, kde vzdáleně šuměla dravá řeka, a ještě vzhůru nohama, mu neudělal dobře. Stejně jako naražený žaludek.

„A s kým? To jako s nimi?!“ zafuněl podrážděně.

„Překvapuje mě, že se divíš.“

„Já nebyl ten, kdo tvrdil, že je špatné, když se démoni krmí!“

„Svět je šedý jako tahle obloha a hory kolem. A vše má svou cenu. Jen hlupák věří v  absolutní dobro. A jen hlupák koná absolutní zlo,“ poučil ho Medvěd.

Johann na to nic neřekl a chvíli pozoroval míhání se jeho zadních běhů. Pravidelné klapání rohovinové hole po kamenech mu bušilo do hlavy jako kladivo, ale penízky... penízky záhadně mlčely.

Vlastně měl pravdu. Svět nebyl černobílý a vše mělo svou cenu.

Oni

Třeba zacházet s Johannem Siegfriedem jako s kusem masa.

Michê jeho lahvičku nezahodil. Cítil to. Ležela v  kožené kapsičce na jeho opasku, která se rytmicky houpala sem a tam, od něj a k němu. Téměř hypnoticky.

Johann sladil houpání svázaných zápěstí s michêho svižným krokem a opatrně se k ní natáhl...

Michê náhle zastavil a slyšitelně nozdrami nasál vzduch.

Vzduch, který byl přímo prosycen magií.

Temně hučela někde před nimi, jako řeka hluboko pod skálou, a Johann ztuhl s prsty na vázání. Na hrudi ho pořád dusilo přeťaté kouzlo a tíha syrové Moci ten tlak jenom zhoršovala. Na varování lékařů, že násilné přerušení styku a zaříkání může mít pro muže vážné zdravotní následky, něco bylo.

Ale s tím si asi nebude muset lámat hlavu.

Do strašidelného ticha se totiž ozvalo ono známé zlověstné cinkání. Temné a nevyhnutelné. Jako smrt.

Johannovi po zádech přeběhl mráz a v břiše se mu usadil slizký studený kámen. Už chápal, jak se cítí obětovaná zvířata, ale donutil se zůstat klidný. Alespoň navenek.

„Pusť mě,“ sykl, zatímco milimetr po milimetru nořil ruku do kapsičky. „Zabijeme ho spolu.“

„Jako jsi to sliboval tomu hochovi?“

„Slíbil jsem mu, že ho dostanu. A že on mi pomůže. Což by se stalo, nebýt tebe.“ Johann pod prsty nahmatal hladký povrch flakonku a kouzlo v jeho prsou sebou nedočkavě cuklo. Pousmál se. „A to první mám pořád v plánu.“

„Jak myslíš, nan-wu,“ utrousil michê s úšklebkem – a shodil ho z ramene jako pytel. Rovnou před démona.

Oni stál jenom pár metrů od nich jako oživlá socha z chrámu za ním. Stavba postavená na skále se zpola topila v mléčné mlze, že místy z ní byly vidět pouze obrysy, jako stín obrovského a nepochopitelného záhadného zvířete. Jediné, co Johann v kalném bezčasí ocelového nebe viděl jasně, byla Ve stínu Říše silueta kamenné brány torii u paty širokého klikatého schodiště táhnoucího se podél skály.

A také démonův obličej. Nebo spíš masku.

Byla děsivá. Tmavě rudá berserkrovsky rozšklebená tvář kulila divoké oči a Johann raději nechtěl přemýšlet, jak vypadá pod ní. Ale stejně si nemohl pomoct a napadlo ho, jak fascinující ten ohava je. Opravdový ztělesněný démon, natolik fyzický, aby se třemi vzrostlými chlapy nakládal jako s  panenkami.

Ale to michê dokázal taky.

Medvěd uťal jeho myšlenky tím, že ho vzal za límec a vyzvedl ho nad zem. Johann vztekle zaskřípal zuby, ale to bylo jediné, co mohl, pokud chtěl zachránit sebe i je. A tak tam poníženě visel jako kotě, oči přivřené.

„Obchod. On – za ty tři,“ vyslovil šaman pomalu a srozumitelně a doprovodil to jasnými gesty levé pracky. „Dej mi je a já ti dám jeho. Stejně tě přilákal on, nemám pravdu?“

Démon místo odpovědi pootočil hlavu za zašustěním křídel. Na výčnělek poblíž dosedl havran a nad chrámem na chvíli zamrzlo napjaté ticho.

A pak démon přikývl.

Havran odletěl a pár vteřin nato se ozvaly tupé nárazy. Ze schodů se skutálela tři bezvládná nahá těla.

Michê po démonovi podezřívavě koukl. Vypadali hrozně. Všichni byli dobití a zkrvavení a Johann by přísahal, že Gutntákovi chybí oči. Ale i přesto museli žít – protože když k nim Medvěd přidřepl a zkontroloval jim tep, bez skrupulí Johanna hodil k démonovým nohám.

Siegfried rozechvělýma rukama pevně sevřel lahvičku, když se na něj oni pod tou svou ohavnou maskou stejně ohavně usmál.

Teď to bylo jenom mezi nimi dvěma.

Nebo si to aspoň myslel, než v mlze nad schody zahlédl další siluetu.

Oni

***

Všude byla mlha.

A nekonečné schody.

Kdyby chtěl, mohl by je spočítat. Démon ho vlekl za límec za sebou a každá hrana se Johannovi zarývala do páteře jako zářez do hlavně lovecké pušky. Ten hnusák ho určitě chtěl slyšet skučet a prosit, ale tu radost mu nemínil udělat. Jim nemínil udělat – někde pod ním rozvážně kráčela nahoru silueta druhého, kterého zatím pořádně neviděl.

Johann zaťal zuby, až mu trnuly čelisti, a zavřel oči. Musel se soustředit.

Jenže to dost dobře nešlo.

Už ho nemravenčil pouze kořen nosu a prsty, brnění prostupovalo celým tělem. Mléčná mlha mu vnikala do dýchacích cest podobna yperitu, ale místo poleptání plic jako by se ho dotýkala i zevnitř. Vyplnila prázdné místo po nedostatku kyslíku, ale hlavu měl lehkou stejně.

A pak surová masáž zad konečně přestala. Schodiště skončilo a démon se zastavil před další torii, tentokrát opatřenou masivními vraty. Johann s bradou na prsou napjatě čekal.

Bylo to tady. Ta d y dunělo a hučelo to zřídlo syrové energie, zvuk těsně na hranici slyšitelnosti, protože ve skutečnosti neexistoval. Ve vzduchu, který byl doposud cítit vlhkými kameny, ostře voněl ozon. Úplně jako při letní bouřce, v  tom mezičasí, než o zem zabubnují první kapky.

Připomnělo mu to domov.

Ale démon ho ihned vrátil do reality. Zezadu ho pod pažemi vytáhl na svázané nohy a Johann čekal, že s ním znovu smýkne, něco udělá, něco řekne – on ale zůstával děsivě tichý. Stejně jako jeho druh, který se konečně vynořil z mlhy a stanul před nimi.

Jeho maska se lidskému obličeji podobala ještě méně. Neměla oči ani nos, jenom obrovská svislá ústa přes celou tvář, Ve stínu Říše kterými by, kdyby byla opravdová, Johannovi klidně mohl ukousnout hlavu jako pampelišku.

Démon k  němu přistoupil a sklonil se nad ním, jako by to vážně chtěl udělat. Zpoza opasku vytrhl dýku podobnou wakizaši.

Johann zadržel už tak mělký dech a tentokrát ten prapůvodní lidský strach, který jindy nahrazovala fascinace a chuť adrenalinu, vybublal na povrch. Vytřeštěnýma očima sledoval, jak se ostří blíží k jeho tělu.

Ještě ne...!

Ještě ne. Kouzlo ještě nebylo dost silné, vzpříčilo se mu v hrudi jako kus suchého chleba v hrdle a mantra v jeho mysli byla na cáry. Už se na ni nedokázal soustředit. Ne, když ho wakizaši horce olízl na kůži, hluboko pod vrstvami oblečení.

„NE!“ vykřikl. Vlastní hlas mu zněl cize, jako štěrk, a hlava se mu točila jako při střemhlavém pádu v dvouplošníku. Zoufale mu chyběl kyslík.

Démoni se zasmáli a zubatý znovu sekl nožem přes nábal tlustého oblečení. Vylupoval ho z něj jako hřebenatku a nepotřebné hadry odhazoval.

Ještě – kurva – ne!

Johann mělce funěl a mžitky před očima už měly velikost kaněk rozpitých ve školním sešitě. Věděl, že za chvíli omdlí. Ale s lehkou hlavou nezatíženou myšlením jako by najednou věděl, co musí udělat.

Nesměli mu tu lahvičku vzít. A když magie nedosáhla až ven...

Johann rychle zvedl svázané ruce k ústům a nacpal si flakonek do krku.

Démon se zarazil a mág se jeho údivu krátce zasmál. Načež omdlel.

Kyslíku bylo vážně málo.

***


41

Oni

Mohl tam umrznout. Mohl se tam udusit.

Ale to by bylo příliš jednoduché.

Záhořovo lože vedle toho, jak se cítil, vypadalo jako vcelku příjemná postel. Končetiny mu trnuly zimou (a bylo by vážně ironií osudu, kdyby přežil setkání s fyzickými démony, ale museli by mu kvůli omrzlinám uřezat údy), zato v  břiše planula vybuchující supernova.

A to si myslel, že po asijském koření už zvládne cokoli.

Johann zafuněl a se zuby drkotajícími zimou odlepil tvář od země.

Na nádvoří s  udusaným sněhem, zdobeným mozaikou drobných i větších cákanců krve, rostlo několik stromů. I když, rostlo... to bylo přehnané. Prostě tam byly. Staré zčernalé mrtvé s a ku r y.

A na jejich křivých větvích havrani.

Seděli tam nehybně a úplně tiše, až si Johann v první chvíli ani nebyl jistý, jestli tam doopravdy jsou. Byli jako namalovaní na porcelánu, jeden jako druhý, jednolité černé skvrny. Ale ta tíha upřených pohledů ho z pochybností vyvedla. Byli tam. A jemu se vybavil ten krátký pohled na Gutntáka.

Johann nasucho polkl, ale začal se pomalu zvedat. V zátylku ho šimral známý pocit, jako by ho měl na mušce odstřelovač.

Napřímil se.

Nestalo se nic. Havrani dál seděli jako sochy – a tak se odvážil udělat první opatrný krok směrem k masivním vratům do chrámu. Černaly se přímo naproti němu v  podloubí kolem nádvoří a on věděl, že přesně tam vyvěrá ta Moc.

Musel za ní.

Jeho další krok už byl rozhodnější. Havrani z  větví stále nevzlétli, nepohnuli ani křídlem – ale pozorovali ho. Každý jeho pohyb. Synchronizovaně, jako jedna bytost.

A Johannovi došlo, že ti dva démoni nebyli to nejhorší, čeho by se měl obávat. Ve stínu Říše

Nevěděl jak, ale slyšel v nich ozvěnu té temné řeky. Dunění, které rezonovalo hluboko uvnitř. Mlhy, která mu krátila dech. A vůně ozónu, která ho nabíjela energií jako Teslův transformátor.

Johann se pod jejich upřeným pohledem na moment zase cítil jako kluk, co měl proběhnout tmavou alejí v Kielu, aby se co nejrychleji dostal domů.

Sig...frithu...

Mág se navzdory zimě zarazil a pevně k sobě stiskl drkotající zuby. Znělo to jako šepot, ale havrani stále nepohnuli jediným pírkem. Seděli a zírali.

A pak Johann ucítil, jak se Moc za dveřmi převalila a protáhla podobna rozespalému zvířeti. Její chapadla vonící ozonem se natáhla ven a rozvětvila se jako koruny sakur okolo.

Přímo do těch ptáků.

Vzduch přesyceně zapraskal zatím nepoznanou koncentrací magie a Johannovi jako by se po těle přelila vlna statické elektřiny. A stejná vlna se šířila i mezi havrany – mág s  rostoucím znepokojením sledoval, jak se jejich oči rozsvěcují mrtvolně fosforeskujícími světýlky. Jedno po druhém, jako probouzející se světlušky. Jedno po druhém... naprosto všude.

Jako by na něj zasvítil obří reflektor. Viděli do něj. Viděli jeho divoce bušící srdce, viděli polonga v jeho břiše. Viděli všechno.

Johann střelil pohledem ke dveřím do chrámu.

A v tu chvíli se na něj ptáci vrhli.

Vykřikl. Ten nápor byl tak silný, že ho srazil na kolena. Instinktivně si bránil obličej, ale oni nacházeli jiná slabá místa. Zobáky se mu draly pod kůži – oni se mu drali pod kůži. Johann s hrůzou zahlédl, jak celý pták zmizel v jeho předloktí, jako by nebyl víc než stín.

Zalapal po dechu. Černá havraní esence mu putovala tkání a mrazila ho v kostech a Johann měl pocit, jako by krom ševelení křídel slyšel i vzdálený šepot. Zněl tvrdě, hrdelně, a tady, uprostřed tibetských hor, zcela nemístně, ale i když slova ne

Oni

rozeznával, přesto mu byla čímsi povědomá. Jako by mu zela hluboko v morku kostí, jen se rozpomenout.

Ale to by musel přemýšlet.

Zbytek smysluplných myšlenek se rozplynul, když mu vyklovali oči. Johann se s  nelidským vytím raněného zvířete svíjel na zemi a srdce mu dělalo zoufalé kotrmelce, jak do něj dál a dál, s každým havranem, který se mu rozpíjel po dlaních a předloktích jako kaňky, surově proudila Moc.

Byla všude. Oni byli všude. Ti havrani, ten šepot.

A on se v jednu chvíli už nedokázal bránit. Už nedokázal vzdorovat.

Moc ho obalila černým živým peřím a stáhla ho k sobě.

Srdce se zastavilo.

***

Jeskyní se ozýval bolestný křik. Celou nekonečnou půlhodinu, co tu seděli u praskajícího ohně, téměř nazí a zachumlaní do dek, zatímco venku vyla bouře.

„Tak už ho proboha doraž...,“ zaúpěl Manfred šeptem, prázdný pohled upřený do plamenů.

Znělo to skoro zoufale. Stejně jako Gutntákovo neartikulované naříkání s lehkou notou šílenství.

Postarší Číňan přišel o obě oči i jazyk a tělo mu křižoval nespočet drobných ran. Jako by mu něco uždibovalo kusy masa, napadlo Bruna. Podobná zranění už viděl u mrtvol oklovaných ptáky. A Gutnták už vlastně takovou mrtvolou byl. K čemu byl slepý šerpa?

Číňan znovu plačtivě zanaříkal, jako by věděl, nad čím uvažují.

A pak se ozvalo lupnutí vazu a nářek utichl. Manfred vydechl a složil poraněný obličej do dlaní.

Zato Bruno zrak neodvracel. Už dobrých dvacet minut upřeně sledoval toho tvora, který je do téhle šlamastyky doVe stínu Říše stal, přičemž listoval svým mentálním zoologickým atlasem, aby nemusel myslet na krvácející rány na tváři a hrudi. Ale ať vzpomínal sebevíc, ani za nic nemohl přijít na to, kam by ho zařadil. Dokonce už nad ním ani nepřemýšlel jako nad yettim. Nebyl to lidoop, ba ani primát, ačkoli humanoidní prvky měl. Byl to... byl to prostě medvěd na dvou nohách, konstatoval si pro sebe nakonec zcela nevědecky. Medvěd s lidskou anatomií rukou a dost možná i mozku, medvěd s  jasnými prvky nějaké vlastní kultury.

Medvěd-šaman.

Od Gutntákova těla k  nim dolehlo krátké bručivé, hrdelní zaříkání doprovázené chřestěním kostí a penízků. Bruno té řeči nerozuměl, ale to zrovna tady nebylo nic zvláštního. Medvěd naposledy zacinkal cetkami, vzal tělo do náručí a pomalu vyšel ven do vánice. Bruno tušil, že ho tam někde položí do závěje, ale byl to ten nejdůstojnější pohřeb, jakého se člověku s vyklovanýma



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist