E-kniha: Ve stínu magie -- Antologie české fantastiky – Leoš Kyša; Boris Hokr

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_magie_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 17.9.2019 9:30:04

Process Black

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_magie_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 17.9.2019 9:30:20

Process Black

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_magie_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 17.9.2019 9:29:39

Process Black

Copyright © Theo Addair, Roman Bureš, Oskar

Fuchs, František Kotleta, Jan Kotouč, Vilém Koubek,

Míla Linc, Lucie Lukačovičová, Petra Lukačovičová,

Michaela Merglová, Petra Neomillnerová, Julie

Nováková, Mark E. Pocha, Kristýna Sněgoňová,

Petr Stančík, Zuzana Strachotová, David Šenk,

Dalibor Vácha, 2019

Translation © Erika Ena Adamcová, Oskar Fuchs, 2019

Cover Illustration © Satine Zillah, 2019

Cover Art © Lukáš Tuma, 2019

Preface © Martin Fajkus, 2019

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2019

ISBN 978-80-7557-218-9 (print)

ISBN 978-80-7557-769-6 (ePub)

ISBN 978-80-7557-770-2 (mobi)

ISBN 978-80-7557-771-9 (pdf)

5

Líbezná čtenářko,

chrabrý čtenáři,

pokud jste stránky této knihy otevřeli cíleně, rád bych vám pogratuloval k  dobrému vkusu. A v  případě, že se tak stalo pouhou náhodou, je to názorný důkaz, že máte šťastnou ruku, takže by možná nebylo od věci vsadit si ve Sportce. Ať už to ale bylo tak či onak, jsem neobyčejně rád, že jste to udělali, a umožnili mi tak přivítat vás na startovní čáře další opravdu Epochální antologie, tentokrát s  příznačným názvem – Ve stínu magie.

O tom, že je tato antologie skutečně „Epochální“, nemohou být žádné pochybnosti, stačí se jen podívat na jméno nakladatelství, které ji vydává. Ale teď vážně, jen vy sami po přečtení samozřejmě rozhodnete, jaký knize dáte přívlastek. Ale vzhledem k tomu, že je přímou následovnicí populárních antologií Ve stínu Říše (2017) a Ve stínu apokalypsy (2018), je tu víc než slušná šance, že budete spokojeni. Když totiž vyjde jedna kniha, může to být náhoda. Když vyjdou dvě, může to být štěstí. Ale tři za sebou? To znamená skutečnou kvalitu a zájem čtenářů. Takže mě právě napadá, že budu asi dobrý autor předmluv, když mě angažovali už potřetí. Nebo je tu ještě druhá možnost – prohnané dvojici editorů vyhovuje, že píšu bez jakéhokoli nároku na honorář, a navíc mě ani nemusejí zvát na autogramiády. Jako celoživotní optimista volím první alternativu.

A když už jsem nakousl téma editorů, slušelo by se o jejich podílu na této knize zmínit víc. Oba dva totiž zachvátila permanentní antologofi lie. Příznaky byly naprosto signifi kantní. Už nedlouho poté, co dali loni do tisku Ve stínu apokalypsy, zapomněli na všechny své horoucí přísahy a kletby začínajíVe stínu magie cí slovy UŽ NIKDY VÍCE..., a jako správní spiklenci se začali tajně scházet, aby připravili nový, zákeřný plán, jenž by ubohým autorům patřičně „osladil“ život a jim přinesl bohatství a slávu. Není přitom bez zajímavosti, že podle dobře informovaných zdrojů se Boris na těchto schůzkách objevoval výhradně ve standardní blofeldovské uniformě a s kocourem v náručí, zatímco Leoš budil hrůzu ve svém oblíbeném koženém kabátě, za který by se nemusel stydět ani ten nejdrsnější komisař Rudé armády. Příjemným sekundárním bonusem této poněkud extravagantní stylizace byl fakt, že u obsluhujícího personálu budil děs a hrůzu, takže veškeré občerstvení (a že ho nikdy nebylo málo), šlo obvykle na účet podniku.

Skutečným cílem schůzek ovšem bylo najít nové téma, které by zaujalo jak čtenáře, tak autory. Po dlouhých úvahách zvolili jako téma poněkud překvapivě magii.

Proč překvapivě? Témata obou předchozích antologií byla mnohem temnější, jednoznačnější a negativističtější. Na nacistické třetí říši ani na apokalypse obvykle mnoho pozitivních věcí nenajdete, na druhou stranu spisovatelům tyto skvělé kulisy poskytují dostatek vhodných námětů pro vytvoření příslušného konfliktu, jeho eskalaci a dovedení do finále. Prostě, extrémní situace a setkání tváří v tvář se skutečným zlem (ať už vědomým či nevědomým) jsou nejpříhodnějším výchozím bodem, kde se rodí i lámou hrdinové.

Oproti tomu magie je už ze své podstaty spíše neutrální a obvykle záleží na uživateli a jeho úmyslech, jak se nakonec projeví. Proto také může být tak rozmanitá. Pro někoho je jejím symbolem čaroděj Gandalf, jak ho známe z obrazů Johna Howea či Alana Lee, pro jiného filmový Harry Potter mávající hůlkou, další si představuje temnou nekromantku, která pro své cíle bez jakýchkoli výčitek svědomí obětuje nevinné, či dokonce čarodějnici ve stylu Baby Jagy. A to ani nezmiňuji moderní pojetí magie zakomponované v současném světě, kdy si kouzla a čáry v  ničem nezadají s  moderními techno

Líbezná čtenářko, chrabrý čtenáři

logiemi. Harry Dresden či konstábl Peter Grant jsou jen dva příklady z mnoha.

Magie je navíc jednou ze základních ingrediencí fantasy jako takové. Je kořením, které žánr odlišuje od „obyčejných“ příběhů a dává mu šmrnc i jedinečnou přitažlivost. A přestože nad ní spousta lidí ohrnuje nos, někde v tom nejzaprášenějším koutku jejich duše se skrývá střípek pochybností i přání, aby byla skutečná! Bylo by přece skvělé, kdyby existovala síla schopná i z  toho největšího lůzra udělat superborce, co s  přehledem nakopává zadky i mnohem silnějším protivníkům. Ale jako u všeho, i tady existuje háček. Protože za všechno se musí platit. A otázkou je, jestli za takovou moc není nutné zaplatit příliš mnoho. Protože, jak známo, moc korumpuje tím víc, čím je větší. A cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly...

Ale vraťme se zpět k antologii. Hokr s Kyšou samozřejmě okamžitě potenciál magického tématu rozpoznali a pak už jim nic nebránilo opětovně rozhodit své sítě a lapit do nich osmnáct „nešťastníků“, kteří se s chutí pustili do díla netušíce, co na ně čeká. Ale když už se dostanete do spárů tak prohnané dvojice jako je Hokr–Kyša, můžete si být jisti, že z vás dostanou to nejlepší. Ostatně výsledek můžete posoudit sami. Autoři jednotlivých povídek rozhodně svou fantazii nekrotili a rozebrali téma magie v nejrůznějších podobách i formách.

Takže se na stránkách knihy můžete setkat s klasicky pojatými příběhy i netradičními experimenty. Navštívíte středověká království, podivuhodné říše i vzdálené světy, přičemž všude na vás budou čekat nebezpečná dobrodružství i tajemství, za jejichž odhalení se platí životem.

Chybět nebude ani nekromancie, elfská magie či nadpřirozené schopnosti, které svým majitelům obvykle moc štěstí nepřinášejí. A co víc, pro odlehčení je připravena humorně laděná story, v níž se vše točí kolem jedné čarodějky, jednoho neschopného prince a jednoho drakobijeckého úkolu. Vět

8

Ve stínu magie

šina ostatních textů je však zpracována v  mnohem vážněj

ším duchu, přičemž mezi nimi můžete nalézt i tragédie, jež

by se neztratily ani ve starém Řecku či Římě. Prostě, v rozma

nitosti je síla, a opravdu silných příběhů nabízí Ve stínu magie

víc než dost. Ostatně, za většinu z  nich mohou obvyklí po

dezřelí, které už znáte z předchozích dílů jako Franta Kotle

ta, Kristýna Sněgoňová, Míla Linc, Petr Stančík, Jan Kotouč,

David Šenk či Oskar Fuchs. K  nim pak HoKy (zkratka pro

Hokr–Kyša) přidali pár nových, neokoukaných jmen, která

se však v konkurenci starých „kozáků“ neztrácejí. Ba naopak,

infuze „nové krve“ ukazuje, že česká fantastika rozhodně ne

schází na úbytě.

Martin Fajkus

Michaela Merglová

Napsat úvod k povídce – tahle poznámka mi strašila v kalendáři i mysli skoro týden.

Nemluvím ráda o sobě nebo svých příbězích, připadám si u toho vždycky jako podomní obchodník, takže když mi přišlo upozornění, že už to opravdu nebudu moct odložit, ztěžkl mi žaludek.

Mnohem radši bych totiž mluvila o ostatních, se kterými tenhle sborník sdílím.

Třeba o povídce Stáčení nevinnosti, která byla první, co jsem před lety četla od Kristýny Sněgoňové, a posloužila (spolu s mečem a několika litry laciného vína) jako základ jednoho skvělého přátelství. Nebo o tom, jak mrazivě depresivní je Stín čaroděje od Míly Lince, kterého jsem ve dvanácti hltala v Pevnosti a jehož tvorba stojí za mou láskou k fantasy. Jak jsem se dva týdny bála dát Honzovi Kotoučovi zpětnou vazbu na Obléhání, i když byla pozitivní, a jak mě těší být v jedné knížce s Luckou Lukačovičovou, která mě na kurzech tvůrčího psaní postrčila správným směrem. Jak se těším na pohádku Oskara Fuchse, jsem zvědavá na nového Kotletu a trochu se bojím povídky Marka E. Pochy, z níž jsem zatím zaslechla jen slovo kozel.

Prostě a jednoduše bych ráda řekla, že mám radost, že jsem se ocitla ve společnosti tolika skvělých autorů. A je mi ctí, že příběh, který vznikl v jednom z nejmizernějších období mého života, může tuhle knížku otevřít.

Nájemné meče

Moč zkropila křoví. Darín úlevně vydechl. Po boji se vždycky potřeboval vymočit.

Když si utahoval opasek, všiml si krve na nohavici a zamračil se. Nesnášel, když mu někdo zničil oblečení.

Loupl pohledem po mrtvé čtveřici.

V počtech je síla.

No, těmhle cucákům ani přesila nepomohla, pomyslel si.

Prvnímu zela díra v  krku, druhému v  břiše – šlahouny posekaných střev z  něj trčely jako chapadla chobotnice. Třetí dodýchal v  trávě s  rozseknutou hlavou a poslední zrzek – ze všech nejurputnější – vykrvácel z tepny na stehně.

Být to vojáci nebo elfové, neměl by Darín šanci. Ale z jejich výcviku i zbrojí si veterán jen smíchy odplivl. Nejspíš lapkové, které sem dohnala bída a hlad. Od konce války se lesy takovými hemžily – slabí, podvyživení, špatně vycvičení a zoufalí.

Darín se vrátil k ohni, který loupežníky přilákal, a natáhl k němu prsty. Z představy, že ho čeká nocování po boku mrtvol, radost neměl, ale v Kalenianu zažil horší večery – tam ty mrtvoly většinou znal.

„Hned po boji pochcat strom. Pořád stejnej, co?“ ozval se bodrý hlas. Vzhlédl.

Do světla ohně přicházela žena.

Měla úzké dlouhé prsty vyčnívající z kožešinkou obšitých návleků. To byla ovšem také její nejženštější část, protože popelavé vlasy si seřezávala jako chlapec, postavou připomínala mužského, a i když prsa asi měla, rozhodně by běžnému chlapovi nestála za zmínku. Ve stínu magie

Darín se usmál, ale nenápadně stiskl nůž. „To je mi ale náhoda, Sigrído. Co ty tady?“

Pohodila rameny. „Práce, co jinýho. Můžu si přisednout?“

„Můžeš. Ale jídla mám málo.“

„Když budeš slušnější, třeba se s tebou podělím o trochu svýho.“

„Slušnější?“

„Jasně. Přece jenom, jsem dáma.“ Posadila se a velmi nedámským způsobem se rozkročila.

„Ty a dáma? Nenech se vysmát.“

Uculila se, ale mlčela.

„Tak co tě sem vede? Myslel jsem, že jsi cestovala s Jarfem?“

„Cestovala, no.“

„A?“

„Kchchchrrrr,“ vyrazila skřípavě mezi zuby a přejela si ukazovákem po krku.

„Je mrtvý?“

„Jo.“

„Co se stalo? Neznal jsem rychlejšího lukostřelce.“

„Luk a šípy jsou k hovnu, když tě chytne chrlení krve,“ odvětila a z jejího klidu Darína zamrazilo.

„To je mi líto,“ řekl, ale bylo mu to vlastně jedno. Jarf sice dokázal trefit letícího ptáka na sto kroků, ale dát dohromady dvě souvislé věty zvládal s obtížemi.

„Aspoň to měl rychlý.“

„Chrlení krve moc rychlé není.“

„Není, ale prořízla jsem mu krk.“

Na to neřekl nic. Neměl chuť ani odvahu se zeptat, jestli předtím měl Jarf šanci se k tomu vyjádřit.

Odkašlal si. „Takže práce. Jaká?“

„Hejtman ve vesnici prej shání nájemný meče.“

„K čemu?“

„Pokud zaplatí, je mi fuk, co bude chtít posekat – klidně třeba trávu.“ Obezřetně se na něj zadívala. „Myslela jsem, že jsi tu ze stejnýho důvodu.“

Nájemné meče

Potřásl hlavou. „Já jen procházím.“

„Procházíš.“ Upřela na něj ostrý pohled. „Cos posral?“

Záblesk vzpomínky na rusé vlasy a modré, doširoka otevřené oči.

Usmál se. „Nic.“

Nedal najevo lež. To, že v lese potkal starou známou, mohla být náhoda – ale Darín se už dávno naučil v ně nevěřit.

Zejména, když mu šli po krku zabijáci.

Sigrída se ušklíbla. „Jasně, nic. To ti...“ Najednou hmátla pro tesák a zatvářila se jako brakýř, který zvětřil krev.

Darín ztuhl, ale uvědomil si, že její pohled směřuje stranou.

Zaslechl pohyb.

Stočil oči.

Kolem dubů se jako šmátravé prsty kroutily cáry mlhy. To však nebylo to nejhorší. I v té tmě totiž Darín rozpoznal čtyři siluety, které se bledým oparem cukaně blížily.

Žaludek mu ztěžkl.

„To přece...,“ začal.

Sigrída vstala.

Postavy došly do světla ohně a Darínovi se zježily vlasy v zátylku.

„Kolikrát je budu muset zabít?“ zašeptal spíš pro sebe, ale Sigrída se jeho slov chytila.

„Víš určitě, že byli mrtvý?“

„Myslíš, že nepoznám mrtvolu?!“

„Tak, nikdy jsi nebyl z nejbystřejších.“

***

Čtveřice se přiblížila. Jejich tváře vypadaly jako posmrtné masky. Jeden měl hlavu padlou ke straně, jak mu krk proděravěl nůž, další za sebou trousil kličky střev. Zrzek výhrůžně syčel. Ve stínu magie

Darín tasil meč. Zařval, aby si dodal odvahu, a vrhl se kupředu – právě zrzek stál první na ráně. Lapka se trhaně otočil a zvedl ruku.

Meč sekl.

Rána do masa, ohavné křupnutí, když čepel přesekla kost. Zrzkova končetina odletěla do trávy.

Obyčejní lidé po takovém zranění křičeli neschopni dalšího boje, a Darín proto zaváhal.

Chyba.

Zrzkova druhá ruka se vymrštila jako vzteklý had a drapla žoldnéře za zápěstí. Lepkavý studený stisk. Darín se zkusil vyškubnout, ale zrzek zmáčkl – a v Darínově zápěstí zapraskalo. Žoldnéř zařval. Z rozevřených prstů mu vypadl meč.

Darín vší silou vykopl.

Zrzek uvolnil sevření a vrávoravě upadl.

Žoldnéřovo zápěstí zalila bolest. Zaklel a sehnul se pro meč.

Sigrída zaječela, ale Darín neměl čas se ohlížet – ze strany na něj vyběhl dlouhán s doslova půlkou mozku.

Drapl – žoldnéř taktak ucukl. Meč zůstal ležet v trávě.

Mrtvý skočil kupředu. Pěst, rána a Darínovi secvakly zuby. V ústech ucítil krev.

Další úder vykryl a zabodl protivníkovi nůž do prsou.

Půlhlavce to ani nezpomalilo – a uštědřil Darínovi do spánku takovou, až se žoldnéři zatmělo před očima.

Ani si neuvědomil, že podklesl v kolenou, ale najednou se rukou opíral o zem a nad ním se tyčil mrtvý lapka – půl čelisti pryč, místo nosu kráter, levá jamka prázdná jen s rozteklým sklivcem, z prsou trčící rukojeť nože. Nehybné oko ve světle ohně šíleně zářilo.

Darín viděl za války hodně – ale tohle nikdy. Ochromil ho děs.

„Uraž jim hlavu!“ zařvala Sigrída.

Strach se rozplynul.

Nájemné meče

Bezmozek se rozpřáhl – a Darín mu podkopl nohy. Půlhlavec sletěl po zádech na pomalu se ploužícího zrzka a přimáčkl ho na zem. Vypadali jako dva šašci.

Za jiných okolností by se tomu Darín zasmál.

Za hodně jiných okolností.

Po čtyřech se doplazil k meči a ztěžka vstal. Motala se mu hlava a vyplivl krev.

„Kurva práce!“ zaklel a vykročil k motajícím se mrtvolám.

Useknout hlavu bezmozkovi ho nestálo moc práce – vlastně jen dokončil, co předtím začal. Obratle luply, šlachy povolily a lebka se neškodně skutálela.

Zrzek ale nepostál a nezastavil se, ani když ho Darín připravil o zbývající ruku. Syčel, ňafal, zuby šíleně cvakaly.

Žoldnéř podruhé toho večera ucítil strach a ustoupil.

Zrzek se rozběhl.

Darín mu napřáhl nohu.

Bezruká mrtvola skončila svůj pohyb pádem po tváři do ohně.

Mrtvá ústa plná popela a jisker vydrala zachrčení, z  něhož mrazilo v kostech. Tělo sebou ještě chvíli zmítalo, ale pak ochablo a vzduch naplnil puch škvařícího se tuku.

Teprve tehdy se Darín otočil.

V trávě kus od něj se válely dvě hladce uťaté hlavy. Sigrídin tesák byl očividně ostřejší než žoldnéřčina slova a ona sama seděla v  podřepu u těla s  vyhřezlým břichem a proklepávala mu kapsy.

Darín necítil potřebu jí říkat, že v nich nenajde nic zajímavého. Sám už je prohledal, když je zabil poprvé. Místo toho zamířil ke stromu.

„Zase chcát?“ zeptala se Sigrída, když zápolil s opaskem.

„Udělej mi laskavost a zmlkni,“ zabručel.

„Ale no tak, snad nejsi vystrašenej?“

„Právě na mě vyběhli cápci, co jsem před chvíli poslal pod zem – jsem podělanej až za ušima!“ Ve stínu magie

„Pořád lepší, než kdyby se něco takovýho stalo v Kalenianu, ne?“

Neodpověděl.

Mlha mizela a mezi stromy se opět začalo vracet ticho. Jen na chvíli ho přerušil kropivý zvuk.

***

Darín se rozhodl nechat mezi sebou a mrtvolami tolik mil, kolik jen půjde, a Sigrída vyjádřila tichý souhlas.

„Měli bysme jít na sever. Je tam ta vesnice, o který mi říkali,“ řekla.

„Co ti řekli o té práci?“

„Nic zvláštního, jen že místní pán shání meče.“

„Takže nic o oživlých mrtvolách?“

„Ne.“

„Jak jsi tedy věděla, že jim mám jít po hlavě?“

„Urazila jsem jí jednomu, a když se nehejbal, přišlo mi to jako dobrá strategie.“

Před svítáním našli širokou cestu.

Darín ji uvítal. Sice to znamenalo lidi a lidé znamenali nebezpečí, zejména teď se zabijáky v zádech, ale pořád si hýčkal naději, že tady snad nikdo neslyšel jeho jméno. A že pokud ano, zvládne se s ním vypořádat.

Vesnici chránil val s kolovou hradbou a ranní mlha se držela tak nízko nad zemí, že osada vypadala, jako by plavala v krajině. Darínovi z toho pohledu naskočila husí kůže.

Nepříjemný pocit ještě zesílil, když došli na dohled brány.

Byla otevřená. A hlídaly ji jen cáry zlověstně se pohupující mlhy.

Třicet kroků.

Dvacet.

Deset.

Darín se zastavil.

Nájemné meče

„Co děláš?“ zamračila se Sigrída.

„Tohle se mi nelíbí.“

„Proč?“

„Kolik vesnic s dokořán  otevřenou bránou jsi kdy navštívila?“

„Dost, abych věděla, že v  nich může bejt něco cennýho. Třeba je hlídka banda lemplů,“ rozhodila rukama. „Co jinýho chceš dělat? Jít zpátky do lesa za těma štyrma nadvakrát zabitejma?“

Váhavě ukročil, ale odpovědět jí už nestačil. Kolem obličeje mu něco hvízdlo.

Darín zažil příliš mnoho bojů na to, aby věděl, co to je.

Šíp.

A ze směru, odkud přišli.

V ohybu cesty se objevila postava. Hlava jí padala na prsa, ale když založila nový šíp, bylo v těch pohybech cosi známého.

To není možné, Jarf je přece prý... mrtvý...

Darín se rozběhl. Prudce zakličkoval a za branou se ihned vrhl stranou. Napůl čekal, že ho mezi oči praští pěst strážného, jenže uvnitř panovalo stejné ticho jako venku. Nikde nikdo.

„Zavři bránu! Zavři tu bránu, kurva, dělej! Zavři to!“

Sigrída se napůl vpotácela, napůl vběhla dovnitř a po zádech se svezla po palisádě. „Ách,“ zaryčela. Po nohavici jí stékala krev.

Do země se zabodl šíp.

Darín uviděl po levici silný provaz. Jakmile uvolnil masivní dřevěný klín u návinu, kolo se roztočilo jako o závod a lano se začalo samo odvíjet. Krátce nato se ozvalo skřípění. Brána z dubových klád s rachotem mlaskla o zem.

Do vzduchu se zvedl zvířený prach.

Ticho.

Sigrída zaklela. Z  lýtka jí trčel šíp. Pokusila se ho vytáhnout, ale zaúpěla a zkrvavené prsty stiskla v pěst.

Zamířil k ní. „Ukaž, pomůžu ti.“ Ve stínu magie

„Jen si jdi pochcat nějakou stěnu!“ odsekla, ale nechala ho, aby ji zvedl a podepřel.

„Pro jednou to vydržím,“ ucedil. „Kdo to byl?“

Zasvištění šípu a nezaměnitelná tupá rána, když se zabodl zvenčí do brány. „Měli bysme jít kus dál,“ zhodnotila Sigrída a rozhlédla se. „Kde jsou všichni? Práskneme jim tu dveřma a nikdo se ani nejde podívat – je tu divně mrtvo.“

„Zrovna tohle slovo bych s  ohledem na minulou noc nepoužíval.“

Sykla, když našlápla na zraněnou nohu, ale pustila se ho. „To zvládnu. Ale kurva doufám, že tu maj aspoň felčara.“

„Doufej, že to nebude špičatý ucho.“

„Haha, nestraš.“

Vyrazili mezi domy. Sruby působily neobvykle hezky, Darín si všiml dobře opracovaných trámů, dokonce pěkné dřevořezby na jednom z nich.

Zamračil se.

Poznal elfí práci, když ji viděl.

Za války jí viděl až moc.

Hlavou mu bleskly vzpomínky na Kalenian, na roztrhaná hrdla přátel, krvavá ústa elfů, vyceněné zuby, když k němu jeden vyrazil, zatímco Darín nemohl odtrhnout přibodnuté rameno od sudu.

A pak záblesk rusých vlasů a modré, doširoka otevřené oči.

„Zasraný bestie.“

„C o ? “

Uvědomil si, že se na něj Sigrída nechápavě otočila.

Vzpomínky zmizely.

Promnul si bezděčně jizvu pod klíční kostí a potřásl hlavou. „Nic. Pojďme.“

Rozhlížel se po vývěsce hostince, jenže i přes brzké ráno se nemohl vyvarovat dojmu, že je ospalost této vesnice divná.

Pozotvíraná okna a dveře bez nejmenší stopy po lidech zabrnkaly na známou strunu. Darín už viděl vypleněné město.

Nájemné meče

A po zdejších lesích chodí mrtvoly.

„Možná bychom měli jít zpátky,“ sykl, když minuli první dům.

„Zavřel jsi bránu.“

„Ta se dá otevřít.“

„Ne s tim, co je za ní.“

Řekla to vystrašeně a Darín si uvědomil, že její bledá tvář není ani tak důsledkem zranění jako zděšení.

Znovu si vybavil lukostřelce a jeho podezření se náhle změnilo v jistotu.

„A to?“ zamračil se.

I když už odpověď tušil, dočkal se místo ní jen zaskřípění dveří odněkud z mlhy.

Sevřel prsty na jílci. „Je tam někdo?“

Vrzání zakončilo prásknutí o stěnu.

Ticho.

Syčení větru.

„Hnusný místo,“ odplivl si.

„Ach, bohové.“

Žoldnéřka svírala tesák a dívala se stranou.

Na hranici přízračné mlhy stála žena. Šaty na prsou a rukávech pokryté zaschlou krví, pokousaná šedá tvář značící, že místo chození po vesnici by jí prospěl spánek v dubové truhle.

Darín polkl.

Mrtvá je pozorovala slepě zakalenýma očima. Mlha za jejími zády začala tmavnout.

Sigrída couvla. „Daríne?“

Na cestě se objevily další postavy.

Žoldnéřka se rozběhla. Na to, že ji ještě před pár okamžiky musel podpírat, vyvinula slušnou rychlost. Zmizela mu z dohledu, než se stačil vzpamatovat.

Mrtvá se pohnula – a Darín rychle následoval Sigrídina příkladu. Ve stínu magie

Sprintem zahnul mezi domky a dohnal kulhající žoldnéřku. Cestu před nimi začala ovíjet mlha.

Darín zaklel a vrhl se vlevo přes plůtek. Sud, druhý sud, žebřiňák – a na něm dlouhý zaschlý stříkanec.

V bočnici zaražená sekera.

Zamířil k domu. Užuž chtěl vrazit do dveří, když se se zaskřípěním otevřely. Na žoldnéřovy smysly zaútočil hnilobný puch. Cáry bílé mlhy se zatřepotaly kolem muže, v jehož obličeji zela krvavá jáma.

Žoldnéř zařval. Smykem zahnul podél stavení, v  horečné hrůze přeskočil další plot a hnal se dál.

Mlha se rozlila na cestě před ním. A začaly se z ní vynořovat siluety.

Darína se zmocnila panika. Rozběhl se vpravo, aniž tušil, kam. Svaly ho začínaly pálit, dech se mu krátil.

Útočiště! Musí najít nějaké útočiště!

Sigrída měla obdivuhodnou výdrž. I když chrčela a funěla bolestí, pořád ji slyšel za sebou. Netušil, jestli jsou jim v patách i mrtví, ale nenašel odvahu otočit se.

Běžel, mlha se mu ovíjela kolem kotníků, chňapala po rukou, sápala se mu po krku. Slizká a mokrá jako dotyk mrtvého zrzka. Už byla všude kolem něj, neviděl na krok.

Ani si neuvědomil, kdy začal křičet, ale najednou mu došlo, že řve hrůzou z plných plic.

„Daríne!“

Otočil hlavu – prásk! Ramenem vrazil do něčeho tvrdého. Klopýtl, pochva s mečem se mu vmotala pod nohy a natáhl se na zem. Prsty zaryl do hlíny.

Zuby mu secvakly, ústa zalila krev.

Zasténal.

Užuž čekal, že se mu do zad zakousne sekyra, že ucítí nehty a zuby. Ale nic se nedělo.

Zvedl hlavu.

A ztuhnul.

Nájemné meče

Elf.

Ten, na koho zíral, byl elf.

Než mu došlo, že je to jen tvář vyřezaná ze dřeva, měl pocit, že uplynula věčnost.

„Zvedni tu prdel a pojď!“ Sigrídin hlas ho vytrhl z transu.

Vyškrábal se na nohy. Vrhl ještě rychlý pohled na totem, do něhož vrazil. Stál před domem, kterému jako by se mlha vyhýbala. A nebylo divu – zčernalá, zpola propadlá střecha, stěny od sazí, pach spáleniny. Tohle stavení navštívil rudý kohout.

Darín odtrhl pohled a po zvuku vyrazil za Sigrídou. Dohonil ji právě ve chvíli, kdy zaječela a ohnala se tesákem po chlapíkovi s vykroucenou sanicí. Rána čelist ještě trochu pocuchala a mrtvý odletěl nazad.

Darín už skoro nic nevnímal, v uších mu bušila krev, dech ho pálil v plicích, celé tělo svíralo ledové objetí hrůzy. Už nemohl. Držel se zuby nehty po boku kulhající žoldnéřky, před očima se mu tmělo. Když proto Sigrída zařvala „Tudy!“, následoval ji.

Cesta se svažovala a místo udusané hlíny dorazili na vlhkou trávu.

Mlha se protrhala a před nimi se objevila nízká kamenná zídka, dvacet kroků trávy a tam, za tím – dům bohů!

Bytelné zdi z tmavého dřeva, nad kterými se zvedala roubená valba do trojúhelníkového štítu a nízké věže.

Nikde mlha.

Nikde mrtví.

Darínovi ten pohled dodal naději. Zrychlil.

Dveře byly zavřené, ne však zamčené. Padl na ně celou vahou a rozrazil je.

Krok, dva, sklouzl na kolena. Dech bolel. Nohy také. Všechno bolelo.

Žoldnéřka kulhala, trhané pohyby připomínaly mrtvé, kteří jí vykukovali za zády. Nepronásledovali ji však. Ve stínu magie

Za zídkou se stáčela bledá mlha a z  ní vyhlíželi vesničané. Muž s dírou po sekeře ve tváři, vedle něj zakrvácená žena a chlapík s  hlavou kleslou ke straně a další s  vyškrábanýma očima...

Jako strašidelné loutky nahlíželi, ale nešli dál, jako by dům bohů chránilo kouzlo. Ostrůvek v moři odolávající divokým vlnám.

Sigrída dosupěla ke dveřím. Třásla se, vlasy ulepené potem a, jak si Darín všiml, krví. Očividně se s mrtvými potkala během zuřivého úprku blíž než on.

Neřekla nic, jen na něj vrhla divoký pohled a po zádech se svezla na dveře.

Bouchnutí se rozlehlo síní.

„No,“ zasípal Darín, když konečně popadl dech, „aspoň není místní felčar špičatý ucho.“ Rozesmál se. A smál se, až mu do očí vhrkly slzy.

***

Sigrídina rána nebyla vážná, ale žoldnéřka klela jako mořský vlk, co zjistil, že v bordelu nezbyla jediná volná děvka.

Když použila už čtvrtou nadávku v řadě, Darín se zamračil. „Jsme v domě bohů, ženská! Neklej, nebo se nám to vymstí.“

„Kurghórovi jsou nadávky u řiti.“

„Jemu možná. Ale dalším ne.“

„Další jsou sráči.“

„Skvělé, jen pokračuj. Protože to, co ke štěstí právě teď potřebujeme, je blesk od rozvztekleného boha.“

Ušklíbla se, ale k  jeho překvapení skutečně zmlkla. Jen úpěla a tiskla vztekle zuby. Zatímco si zahnutou jehlou sešívala kůži, Darín si kradmo prohlédl šíp.

Zlomený, přesto povědomý.

Až příliš povědomý.

Tohle byl určitě Jarfův šíp.

Nájemné meče

Darín si ho uložil do paměti a vstal. „Rozhlédnu se tu.“

Kývla, ale neodtrhla oči od práce.

Nechal ji sedět a vyrazil obhlédnout jejich útočiště.

Pochyboval, že by na někoho narazil – přece jen dorazili hlasitě a Sigrídino klení by nepřeslechl ani hluchý. I tak si však připravil dýku.

Člověk nikdy neví.

Dům bohů byl malý. Obřadní síň, kam vpadli, zela prázdnotou a shlížely na ně jen vyřezané sochy šesti bohů.

Éala, smyslná bohyně koní, s větrem ve vlasech a zvířecí divokostí v srdci.

Ríalah, pán lesů a hor, jemuž z kadeřavých vlasů vyrůstaly parohy jelena, z rukou křídla sokola a z nohou pařáty vlka.

Sinra, ochránce řemeslníků a měst, nosící opasek se zdobenou sponou, loutnu v ruce a na rtech vždy dobrou radu.

Kaéra, matka.

Orbáh, stařec.

A pak nejstrašlivější ze všech. Kurghór, válečník, bůh smrti a války, pán ohně.

Darín zíral na jeho sochu jako u vytržení.

Měla na výšku skoro osm stop a řezbář se činil. Vypadal opravdově, oči vzteklé, pohled planoucí nenávistí, napřažená zbraň jako by měla taktak dopadnout.

Žoldnéř se otřásl.

Zblízka rozpoznával znamení, která ho neklamně přesvědčila, že za tímhle dílem nestojí žádný lidský mistr.

Ne.

Tohle byla práce elfa.

Elf, který vyráběl sochy bohů!

Darín si z  té představy zatoužil odplivnout, před sochou válečného boha se však neodvážil. Polkl žluč a zamířil dál.

Za síní našel dvojici místností. V  komůrce zřejmě spával kněz, ležel tam slamník, přikrývky a u zdi pár zavoskovaných džbánků se sladkým vínem. Ve stínu magie

Ve druhém pokojíku se bez ladu a skladu válely zaprášené bedýnky, soudky a lahve a od stropu visely snopy voňavých bylin. Zběžná prohlídka ukázala, že se tu nachází olej, látky, mušle, korálky a další obětiny, které lidé přinášeli bohům.

Jídlo však žádné.

Na konci chodby našel žebřík vedoucí vzhůru na věž.

Vítr foukal a zábl v kostech i plicích. Žoldnéř sklidil dýku, když si uvědomil, že je nahoře skutečně sám, a zahleděl se na vesnici.

Zídka tvořila téměř dokonalý kruh kolem domů bohů. Za ním se vznášel opar, z něhož vystupovaly střechy a ostré hroty kolové hradby.

Zatímco většina domů se topila v  mlze, ruiny spáleniště, kde Darín narazil do elfího totemu, viděl jasně, jako by se jim vyhýbala.

„Zajímavé,“ zamumlal.

Postavy polkla mlha, když se však zadíval pozorněji, uvědomil si, že tam stále číhají, jen se skryly na samé hranici viditelnosti.

Každou chvíli se objevil tmavší stín, který vyhlédl jeho směrem.

Pak se jeden trhaně přiblížil k zídce a Darína zamrazilo.

Neměl hlavu, táhl za sebou roztřepené zbytky vnitřností a ulepené šaty si žoldnéř pamatoval až příliš důvěrně. Včera totiž prohledával jejich kapsy.

Jeden z nočních lapků.

Sledoval je a teď čekal jako tichá upomínka Darínových činů.

Tak jako rusovlasá.

Žoldnéř si promnul jizvu na rameni, která ho zničehonic rozbolela, a potřásl hlavou.

Musí na to přestat myslet. Musí zapomenout.

Poslední týdny se o to pokoušel s kořalkou na rtech v posteli prsaté Sněženky. To ona mu řekla o mužích, kteří se

Nájemné meče

na něho vyptávali. Věděl, kdo je poslal, ale nehodlal jim nic usnadnit. A tak utekl do lesů.

Jenže všechno se zvrtlo. Narazil na lupiče, mrtvoly začaly vstávat z hrobů a teď skončil tady – v domě bohů obklopený strašidelnou mlhou, bez jídla a se starou známou, o níž už ale léta neslyšel.

„Jak dvě slípky v kurníku,“ zabručel si do vousů.

Z  mlhy se vynořila postava s  lukem a hlavou padlou ke straně.

Darín se vrátil k žebříku.

Přišel čas poslechnout si pravdu.

***

„Zatím jsme v  bezpečí.“ Posadil se na zem naproti Sigrídě a podal jí džbán.

„Co to je?“

„Víno.“

„Našels víno?“ uculila se, ale nepohrdla. Na nádobě zůstaly po jejích prstech krvavé stopy.

„Co noha?“

„Přežiju. Ale bolí to jak šukat ježka.“ Zlomila zátku a prolila si hrdlem víno s takovou chutí, že jí vyšplíchlo koutkem až na bradu. „Sladký,“ kývla pochvalně. „Bude po něm bolehlav.“

„Venku chodí mrtvoly. Myslím, že nic horšího neuvidíme ani s kocovinou.“

„Ale jo – uvidíme je dvakrát,“ zachechtala se a znovu se napila. „Kněz tu neni?“

Potřásl hlavou. „Myslím, že jsem ho viděl venku.“

„Aha. Tak furt lepší, než kdyby tu byl s náma.“

„To rozhodně.“ Odkašlal si. „Viděl jsem tam i další lidi.“

„O tom nepochybuju, když jsme zdrhali, bylo jich moc.“

„Někoho jsem poznal.“

„Hm.“ Vyhýbavé kývnutí, sklopený pohled. Ve stínu magie

„Kdo byl ten lučištník, co nás zahnal za bránu?“ zeptal se přímo.

„Další chodící mrtvola,“ odvětila, ale poznal faleš v  jejím hlase.

„Další chodící mrtvola,“ zopakoval. „A čí asi tak?“

„Netuším.“

„Netušíš?“ zvýšil hlas. „Takže to nebyl Jarf ? Ten šíp, co sis vytáhla, není jeho? Po všech těch letech, co jsi s ním putovala, jsi ho nepoznala, to mi chceš tvrdit?“

Zadívala se na něj, bledá bolestí a ztrátou krve, přesto ostražitá jako divoké zvíře. Neodpověděla.

Darína se zmocnil vztek. „Vědělas to, co? Když se ti mrtví lapkové probudili, ani jsi nemrkla, a sotva se ten lučištník objevil, řvala jsi, ať zavřu bránu – dobře jsi věděla, co se děje!“

„Jak to myslíš?“ zeptala se přiškrceně.

„Věděla jsi, že se tady zvedají mrtví!“

„Copak myslíš, že bych se sem hnala, kdybych to tušila?“

„Takže tě to překvapilo?! Protože mě jsi překvapená nepřipadala!“

„Šla jsem s tebou ani ne půl noci...“

„A?“

„Neměla jsem čas...“

„Jestli se chystáš vymlouvat, žes neměla čas mi říct, že máš za zadkem chodící mrtvolu, tak to ani nezkoušej,“ varoval ji ostře. „Seděla jsi se mnou u ohně, měla jsi víc než jednu příležitost mě varovat, že se ti čtyři zvednou!“

„Ty to nechápeš!“ štěkla. „Já to nevěděla! Nebyla jsem si jistá.“ K jeho překvapení se najednou ztěžka nadechla. „Bylo to... špatný, jasný? Jarf už dlouho kašlal a pak dostal záchvat uprostřed lesa. Oba jsme věděli, že je to konec. Šla z něj krev, celej se klepal, zuby mu jektaly, brečel a prosil, abych...“ Potřásla hlavou a odmlčela se.

Sigrída nikdy neměla měkké jádro, všechen hnus a hrůzy války po ní klouzaly jako po ledu. Nikdy neplakala. Nikdy ne

Nájemné meče

litovala. V Kalenianu se brodili po kolena vnitřnostmi kamarádů a tlejícím humusem z mrtvých elfů.

Zlomilo to spoustu chlapů, ale ne Sigrídu.

A přesto tu teď seděla se smutkem ve tváři, jak ji Darín nikdy předtím nespatřil.

Jiné ženy by plakaly. Sigrída jen chladně vyprávěla. Přesto, anebo možná právě proto, to však bylo horší.

„Udělala jsem to. A držela jsem ho a pak jsem ho zakopala do mělkýho hrobu. Zasypala ho hlínou a listím a šla jsem dál. Ale dalšího rána se objevil na cestě. Napřed jsem si myslela... Měla jsem radost,“ skoro až zavrčela. „Pak po mně střelil první šíp a já ho uviděla pořádně. Tváře bílý jako mlíko, všude zaschlou krev a mokrou hlínu, hlava se mu kinklala... Zdrhla jsem tak rychle, jak to jenom šlo. Myslela jsem, že se mi to zdálo, že jsem měla prostě vidiny. Ale když jsem večer mezi stromama uviděla oheň, šla jsem k němu.“

„Ve skupině je síla.“

„Tak nějak. Když se pak probudili ty štyry, myslela jsem jenom na to, že je potřeba najít bezpečný místo. Myslela jsem, že ve vesnici...“

„... najdeme lidi a pomoc.“

„Když nic jinýho, našli jsme aspoň víno.“ Pozvedla lahev a znovu se napila.

„Víno, ke kterému není žádné jídlo.“

„Víno je nejlepší samotný.“

„To si povíme za pár dní.“

„I v Kalenianu jsme měli hlad. A přežili jsme to.“

„V Kalenianu jsme věděli, že přijdou posily.“

„Co ty víš. Třeba přijdou i sem. Když se budem modlit, haha.“

V  síni bohů se rozhostilo ticho. Darín se zadíval na sochu válečníka a zapřemýšlel, jestli bude k  něčemu prosit ho o pomoc.

Dobře si vybavoval sliby, které šeptal za studených nocí, když kolem něj padal sníh, duněly bubny a svištěly šípy. Ve stínu magie

„Budu dobrý člověk,“ říkal tehdy. „Ochraň mě před elfy a já už nikdy nepozvednu za peníze meč. Když přežiju, odejdu daleko, založím si rodinu a budu žít poctivě ve jménu bohů.“

Pustá lež.

Už tehdy věděl, že pokud se z Kalenianu dostane jinak než na márách, bude pokračovat v životě mečem a krví. I tak ale přísahal opak.

Co by asi slíbil za Kurghórovu ochranu teď? Další lži o poctivém životě? Nebo své černé svědomí?

Mohou bohové vyslyšet někoho s duší propálenou hříchy?

A chtěli by?

„Mrzí mě to s Jarfem,“ promluvil. Tentokrát vážně. „Byl to dobrý chlap.“

„Byl to vůl.“ Sigrídin hlas zněl znovu ostře a břitce. Pak však na Darína krátce pohlédla. „Ale byl to můj vůl,“ zašeptala.

Neodpověděl jí. Jen mlčky odlil na zem trochu vína, jako to dělávali za padlé přátele, a s vydatným lokem si opřel hlavu o stěnu.

***

Křik. Řinčení zbraní, zvuky umírání. Vzduch páchl kouřem, škvařeným masem a krví.

První hradba padla.

„Ústup! Zpátky!“ řval velitel. „Zp...!“ Do krku se mu zarazil šíp.

Nádvoří se proměnilo v jatka.

Darína štípal v očích kouř. Běžel, kašlal, sípal. Přes slzy neviděl. Kameny pod podrážkami klouzaly krví. Na někoho stoupl, prasklo to pod botou. Možná žebra? Byl to nepřítel, nebo nešťastník, co upadl při útěku? Nevěděl.

Někdo se na něj lepil – další voják prchající před blížící se smrtí, smrděl vystrašeným potem.

Nájemné meče

Darín slyšel jeho výkřik, když po něm zčistajasna skočil hubený elf. Zakousl se vojákovi do krku, zuby zanechaly krvavý obtisk.

Žoldnéř vyběhl zpoza rohu a uviděl bránu druhé hradby. Ano! Byla na dosah, byla...

Zavírala se. Její křídla se pomalu přitahovala k sobě jako čelisti hladového zvířete.

„Ne!“ zaječel.

Černá průrva se zmenšovala, vojáci se cpali kupředu, ale elfové už se k nim dostali.

Nestihne to!

Pokusil se zrychlit, už jen kousek, kousek...

Buch!

Škvíra se zavřela. I přes rachot bitvy uslyšel, jak na druhé straně brány zapadla závora.

Zmocnila se ho panika. Elfové se vrhali na obránce uvězněné před branou a bylo jich mnoho, tak mnoho...

Jako mravenci ve svých černých zbrojích proudili do ulice, rty rudé, zbraně ostré, oči šílené krvelačností.

Darín se zastavil zády k  sudům. Musí se odsud dostat! Takhle neumře! Za tohle mu nestojí žádné zlato světa!

Prvního elfa sekl do obličeje, druhého do ruky. Krev, pot, strach. Pach tlení, mokré půdy, lesního humusu.

Elfí pach.

Někdo do něj vrazil, Darín zavrávoral a upadl na koleno.

A pak odněkud přiletěl ten šíp.

Provrtal mu rameno a přibodl ho k sudu.

Žoldnéř zaječel. Nemohl se pohnout. Přišpendlený jako krysa v  pasti. Rameno bolelo, nešlo s  ním pohnout. Ruka ochabla, meč vypadl z  prstů. Horká krev se řinula po  rukávu.

Jeden z  elfů si ho všiml, úsměv krvavých úst, zajiskření v očích.

Vyrazil k Darínovi. Ve stínu magie

Žoldnéř sebou cukl, ale šíp nepovolil. Zaryl patami na  dlaždicích. Na těch dlaždicích, které se leskly krví jeho spolubojovníků.

„Ne!“ zaječel, jak se elf přiblížil.

Najednou se před ním objevila maličká rusovláska s velkýma modrýma očima.

Nepatřila tam.

Proč je uprostřed boje? Co tady dělá?

„Daríne!“ vykřikla a vztáhla k  němu ruce. „Pomoz mi! Daríne!“

Zavřel oči.

„Daríne!“

„Ne, prosím...“

„Hej! Daríne!“

Zamrkal.

Chvilku mu trvalo než ve tváři, která se nad ním skláněla, poznal Sigrídu.

Roztřeseně zvedl ruku. Necítil žádný odpor. Žádný šíp, žádný sud, žádný elf.

Nádvoří zmizelo, vzpomínka se rozplynula. Sen odešel, ale strach z něj zůstal.

„Měl jsem... měl jsem sen,“ zamumlal a promnul si rameno. Stará jizva zase bolela.

„Kalenian?“ zeptala se vědoucně a chopila se lahve.

Přikývl.

„Taky se mi o něm zdává. Byla to hnusná díra.“

„To teda.“

Ponořili se do sdíleného ticha.

Darín se v duchu vrátil opět do Kalenianu.

Sigrída s Jarfem mu zachránili krk, když ho šíp přibodl k sudu. Žoldnéřka tehdy také skončila na té špatné straně brány, ale v malém hloučku bila elfy hlava nehlava. A pak se brána otevřela a přeživším vojákům vyjeli na pomoc jezdci. Rozehnali elfy na dost dlouho, aby se ranění dostali do bezpečí.

Nájemné meče

Byl to zázrak. Darín nikdy předtím nezažil, že by se obránci vraceli pro své lidi.

Až později zjistil, že Sigrída s Jarfem našli na bitevním poli zraněného knížecího syna, a dovlekli ho až před bránu, kde ho uviděl kníže.

Ti dva za to dostali trojnásobek žoldu a našli mezi sebou pochopení a lásku. Ona, škaredá a neženská, on hloupý prosťáček.

Někdy stačí málo.

A Darín měl prostě štěstí. Přežil svou smrt, rameno se mu zahojilo a po bitvě odešel na sever, kde zapomněl na své sliby o počestném životě. Ale elfí oči zářící krvelačností ho ve snech nikdy nepřestaly strašit.

Stejně jako ty druhé – modré oči dítěte, které potkal mnohem, mnohem později.

Natáhl se po lahvi nedopitého vína.

Žoldnéřka zamlaskala. Očividně i její myšlenky se točily kolem války, protože se zeptala: „Jak se jmenoval ten řezbář, co nám ho strčili na povel? Carún? Corún?“

„Corbún.“

„Corbún! Byl strašnej.“

„To ano. Pamatuješ si tu sošku, co míval?“

„Tu, co vypadala, že jí místo ksichtu vyřezal zadek? Jasně, že jo. Strašil s ní každýho, kdykoli jí vytáhnul.“

„Nikdy jsem nepochopil, jak to mohl být řezbář.“

„Když mu rozštípli hlavu na dvě půlky, tak jsem celkem pobrala, že to nebyl voják.“

„I tak ale vydržel dlouho.“

„Dýl než jiný zelenáči. Ale ono je fuk, jestli člověk umře první nebo poslední den bojů – mrtvej je pořád stejně. A Corbún přežil tak dlouho jen proto, že máchal mečem jak větrnej mlýn. Stála jsem vedle něj jednou a málem mi vypíchnul oko. Byl jak posednutej.“

„Třeba ho posedl Kurghór za to, že zprznil jeho sochu.“ Ve stínu magie

„Kdyby ho posednul Kurghór, tak jsme vyhráli.“

Darín zklamaně protáhl tvář. „Dodnes nechápu, jak s nimi mohli uzavřít mír.“

Sigrída pokrčila rameny. „Já dodneška nechápu, proč jsme tam zůstali tak dlouho.“

„Jak to myslíš?“

„Měli jsme prásknout do bot, hned jak to začalo vypadat blbě. Sice slibovali hodně zlata, ale moc lidí tam chcíplo a ty, co ne, z toho měli stejně leda hovno.“

„Ty s Jarfem jste z toho měli pěknou sumičku.“

„Za to, co jsme tam museli vydržet? Ani zdaleka ne. Měli jsme z toho akorát šrámy.“

„Na duši?“

„Na těle, blbečku. Duši ať vezme Kurghór.“

Ušklíbl se. „Co jsi za ta léta vlastně dělala? Myslel jsem, že si s Jarfem koupíte statek – mluvili jste o tom.“

„Mluvili.“

„To nevyšlo?“

„Očividně.“

„Proč ne?“

Žoldnéřka hvízdavě upustila vzduch mezi zuby. „Jarf byl nemocnej, ve městě jsme našli felčara, ale bylo to drahý. A prachy po čase vyschly, tak jsme prostě zase nabízeli zbraně těm, co zaplatili. Chvíli jsme sloužili na hradě jednomu chlapíkovi, fajn práce, v teple, v suchu...“ Pohled se jí na okamžik rozostřil, než potřásla hlavou. „Ale pak natáhnul brka. A ty časy jsou už stejně pryč.“ Zadívala se na něj a ušklíbla se. „Jaká je tvoje výmluva?“

„Moje výmluva?“

„V Kalenianu ses zapřísahal, že si najdeš ženskou a budeš mít hafo dětí. Ale u pasu máš meč, ve vlasech vši a vypadáš, jako že zase zdrháš před průserem. Tak co se stalo u tebe?“

Modrooké dítě s  rusými vlasy, které k  němu natahovalo ruce, šípy svištící vzduchem.

Nájemné meče

Vzpomínka zaútočila plnou silou.

Sklonil oči a rychle upil z lahve, aby Sigrída neviděla jeho výraz, než se uklidní.

„Obvyklý příběh,“ odpověděl pak chraplavě. „Děvky, chlast, kostky. Chtěl jsem si najít ženu, ale v  první vesnici za Kalenianem jsem našel Sedmikrásku. Nebo Pomněnku? Už nevím. Ale byla hezká a blízko, a když přinesla víno, nějak jsem na hledání ženy zapomněl. A tak to šlo všechny ty roky – občas práce, pak ženské a kořalka.“

„A dál?“

„Dál?“

„Co se podělalo, že jsi tady, a ne v náruči děvky?“

Křičela. Strašlivě a pronikavě, volala jeho jméno jako úpěn­ livou modlitbu, ale on se neotočil. A ty modré oči se mu zary­ ly do duše, viděl je...

Zhluboka upil. „Došly mi prachy. Co tvoje noha?“

Naklonila hlavu ke straně. „Proč uhýbáš?“

„Neuhýbám. Nemám ti co říct.“

„Nevěříš mi.“

Na tváři se mu objevil pochmurný úsměv. „Já nevěřím nikomu, Sigrído.“

„Prošli jsme spolu válkou.“

„Válkou jsem prošel s hodně lidmi a tam jsem se naučil, že důvěra zabíjí. Je to lepší bez ní.“

„Jsi srab.“

„Já vím,“ řekl málem, ale nakonec neodpověděl. Jen si promnul rameno. Jizva ho zase rozbolela. „Půjdu se projít.“

„Do vesnice mezi mrtvoly?“

„Potřebuju si provětrat hlavu. Moc vína.“

Prošel kolem dřevěných soch.

Když míjel Kurghóra, měl pocit, že se na něj bůh válečník zlomyslně šklebil.

***

34 Ve stínu magie Výhled na vesnici byl pořád stejně beznadějný. Ticho, mlha, plíživé stíny mrtvých.

Darín se zamračeně zadíval ke spálenému domu.

Jediné místo, které mrtvolné pavučiny neobpletly.

Proč?

Vzpomněl si na elfí totem.

Darín viděl v Kalenianu vysoké sloupy s  obličejem hnusného boha vyhlížejícího z listnaté koruny. Co ale dělala jedna z těch věcí tady?

Možná válečná trofej? Ale proč by si ji někdo vystavil před domem? S magií elfů nebylo radno si zahrávat.

Proč jinak by ale ve vesnici, zcela očividně plné lidí, kteří uctívali dobré bohy, měl stát...

D obré b ohy.

Sochy bohů tu také vyrobil elf. Darín znovu zatnul pěsti. Samotná ta představa mu přišla zvrácená.

Jenže.

Bitva o Kalenian proběhla před lety a válka skončila už před téměř desetiletím. A elfové dokázali kouzelné věci. Darín už slyšel, že se ve městech na jihu někteří z nich usazovali.

Byla to krvelačná stvoření, divoká a nezkrotná jako lesní zvěř, ale lidé je mezi sebe přijímali, jako by hezké sošky a trocha magie dávaly zapomenout na vyvražděné osady u hranic.

Darín zabloudil očima k domu, který čněl nad pařáty mlhy.

Mohlo se to stát i tady? Mohli mezi sebe zdejší lidé přijmout elfa? Patřil ten dům s  hnusným totemem špičatému uchu?

„Žádný div, že skončil na popel,“ odplivl si a potřásl hlavou.

Elfové nebo ne, ten dům byl podivný. A jestli se odsud mají dostat, možná právě tam leží klíč k  celé záhadě ožívajících mrtvol.

***

35

Nájemné meče

Stejně jako první den strávili v domě bohů další dva – a nic nenaznačovalo, že by se to mělo změnit. Mrtvá torza se stále plížila za zídkou, a pokud do vesnice dorazila nějaká posádka zachránců, nejspíš skončila roztrhaná na kusy.

Žoldnéřka většinu času načerpávala síly spánkem a vínem.

Zásoby se jim však povážlivě tenčily, a když Darín žvýkal tuhé maso a zamračeně zíral ze zvonice, kručelo mu v žaludku.

Znovu pozoroval spálený dům. Znal už ho nazpaměť – zčernalé trámy, propadlá střecha, kus stěny, okno nedotčené ohněm. Proto ho překvapilo, když najednou uviděl něco, co k tomu obrazu nepatřilo.

Člověka.

Mihl se za oknem jako přízrak. Prošel kolem okna, dokonce se před ním zastavil.

Darínovi se rozbušilo srdce.

Možná je to mrtvola. Třeba se dostaly už i do trosek spáleného domu...

Přimhouřil oči, aby lépe viděl.

Člověk v okně něco dělal, něco tam hledal nebo... věšel?

Pak pohyb ustal a postava zmizela.

Darín se však usmál. V okně zůstalo něco, co tam předtím nebylo. Možná jen snopek bylin, ale pro žoldnéře to znamenalo mnohem víc.

Znamenalo to naději.

***

„Sigrído.“

Se zavrčením se převalila na bok. „Co?“

„Co dělá tvoje noha?“

„Bolí.“

„A hojí se?“

„Očividně – jinak bych už polykala hlínu.“ Ve stínu magie

„Nebo spíš strašila v ulicích.“

„Pravda, no.“

„Zvládneš běžet?“

„Kam?“

„K tomu vyhořelému domu, kde jsem upadl.“

Zadívala se na něj, jako by přemýšlela o jeho příčetnosti. „A to jako proč?“

„Někoho jsem tam viděl.“

„Mrtvolu.“

„Ne. Člověka. Živého.“

„Ach. A proč za ním chceš jít?“

„Protože je to v celé vesnici jediný dům, kde není ta mlha. Nechodí tam žádní mrtví. Jako by se mu vyhýbali – jako tady.“

„Možná proto, že je to hnusný spáleniště?“

„Možná. Ale stojí u něj elfí totem.“

„Aha. Takže tam nepotkáme mrtvolu, ale špičatý ucho. Velký zlepšení.“

„Přemýšlel jsem o tom. Přijde mi, že se tomu domu mlha vyhýbá z nějakého důvodu.“

„Myslíš, že nějakej elf začaroval celou zem tak, že z ní začaly vstávat mrtvoly?“

Pokrčil rameny. „Možná? Elfí magie...“

„Souvisí s lesama. Se stromama, hlínou, dřevem. Ne s mrtvolama. V životě jsem neslyšela, že by špičatý ucha probouzeli mrtvý.“

„Já v životě neslyšel, že by trhali lidem krky. A pak jsem to viděl v Kalenianu na vlastní oči,“ odsekl netrpělivě.

Sigrída se podrbala na nose. „Což o to, jít tam můžem, ale jestli je tam schovanej elf, co udělal něco takovýho, tak jsme pěkně v řiti, Daríne.“

„To jsme stejně. Dochází nám jídlo a jsme tu zavření jako krysy na potápějící se lodi. Když půjdeme k tomu domu, třeba zjistíme, co se tu stalo. A třeba se nám povede tam najít aspoň další zásoby...“

Nájemné meče

„A třeba tam chcípneme.“

„Ano. Ale řekla jsi to sama – je jedno, jestli člověk umře první nebo poslední den bojů, mrtvý je pořád stejně. Už teď jsme zesláblí, a čím déle tu zůstaneme, tím horší to bude. Den, dva, jakmile dojde jídlo, jsme vyřízení. Takhle se aspoň pohneme z místa. A pokud tam nic nenajdeme, můžeme pořád zkusit utéct.“

Chvíli na něj mlčky hleděla. „Takže jakej máš plán? Vyrazíme a budeme usekávat hlavy, než se odsud probijeme k elfímu baráku?“

„Tak nějak. Ale zapomněl jsem ti říct jednu maličkost.“

„Hádám, že nějakou výživnou.“

„No, to useknutí hlavy úplně nefunguje.“

„Ne?“

„Ne. Před pár dny jsem venku viděl bezhlavé torzo s vykuchanými vnitřnostmi, co zíralo mým směrem.“

„Jak mohlo zírat bez očí?“

„To je... to je jedno. Prostě, sekat hlavy je zbytečná práce, protože se za námi potáhnou i tak.“

Sigrída si povzdychla a svezla se po zádech na lůžko.

„Sigrído, já...“

„Ráno,“ usekla a zašmátrala kolem sebe, než našla otevřenou lahev vína. „Připravíme se a vyrazíme ráno.“

„Tak se ale neožer.“

„Řekla jsem, že se připravíme. Tohle je příprava. Jestli chceš, přidej se. Jestli ne, mlč.“

Po krátké úvaze dospěl k  názoru, že bude lepší, když alespoň jeden z  nich zůstane střízlivý, a odporoučel se spát k sochám.

Nad ránem se ale vrátil a společně dopili poslední lahev vína.

Střízlivost se přeceňuje.

***

38 Ve stínu magie Noc se zvolna vytrácela.

Darín se ztěžka nadechl. Čím víc se blížil okamžik, kdy opustí bezpečí domu bohů, tím nervóznější byl. A s nervozitou ho začal tížit plný měchýř.

Sigrída se vpotácela do síně. Vypadala přepadle – kruhy pod očima, kůži bledou, vlasy slepené potem. V ruce ale držela tesák a z očí jí sršelo odhodlání.

„Jdem?“

Darín sevřel meč. „Jdeme.“

***

Studený vzduch jim olízl tváře – ostrý kontrast s  nakyslým pachem uvnitř domu bohů.

Rozběhli se.

Ranní rosa klouzala pod nohama, zídka se blížila a s ní i hustá mlha. Nehýbala se, jako by čekala, až je pohltí ve svém objetí.

Pět kroků.

Čtyři.

Tř i .

Dva.

Mlha ztmavla.

Darín se vrhl přes zídku. Špatně odhadl vzdálenost, dopadl těžce, zavrávoral a svezl se na zadek. Nad hlavou se mu prohnala pěst.

Sladký puch hniloby a rozkladu zahltil Darínovi chřípí.

Žoldnéř vykopl. Pata narazila na odpor, něco prasklo a prohnulo se dovnitř, mrtvý se skácel po zádech do mlhy.

Darín se vyhrabal na nohy. Sigrída se se zídkou očividně poprala lépe, protože slyšel její kroky vzdalující se ulicí.

Vyplivl, aby se zbavil pachuti, která se mu rozlila v ústech, a vyrazil za ní.

Z mlhy vystupovaly vybledlé obrysy domů.

A mrtvých.

Nájemné meče

Hýbali se trhaně jako někdo, kdo se probudil, ale ještě nezískal plnou vládu nad svým tělem. Velmi rychle si však všimli, že dvojice vyrazila na cestu.

A očividně neměli v  úmyslu nechat si je proklouznout mezi prsty.

Sigrída zaječela. Syknutí zbraně, čvachnutí – ticho.

Darín zrychlil.

Něco mu sjelo po zádech. Nehty? Drápy?

Běžel dál.

Zprava po něm chňapla ruka. Ucukl a se srdcem v krku zahnul za roh.

Na bíle omítnuté zdi spatřil stříkanec krve.

Čerstvé.

„Sigrído!“

Vzápětí ji uviděl. Rukáv měla zbrocený krví a zahnali ji do kouta. Jedna mrtvola se jí škubala u nohou, hlavu na kaši, sápal se po ní ale chlapík s  červy kroutícími se v jamkách po očích, sanici vyháknutou, jako by jí chtěl spolknout tvář.

Žoldnéřka ho sekla do krku – hlava se zvrátila dozadu, z hrdla ale netekla žádná krev. Mrtvý ji nepustil ani neustoupil, jen pohodil rameny. Hlava s obludně mlaskavým zvukem sklouzla po rameni zpět.

Darín k  němu doběhl a rozmáchl se. Lebka odletěla jako vykopnutý míč a s kuriózní přesností se trefila do otevřeného okna.

Sigrída se vyškubla z mrtvých pařátů. „Kdes byl?“ zasípala.

„Díky by stačilo,“ odsekl Darín.

„Kdybys mi kryl záda, jaks měl, nebylo by za co.“

Měl chuť něco zavrčet, ale vyřítil se na něj chroptící dědek s obličejem, u něhož se úroveň rozkladu nedala pro mokvající leprotické strupy rozeznat. Než se ho zbavil, žoldnéřka mu opět zmizela v mlze.

Darín zaklel. „Kdybys mi neutíkala, bylo by to krytí zad zatraceně jednodušší!“ Ve stínu magie

Znovu zahnul a konečně spatřil spálený dům.

A Sigrídu.

Krčila se za otevřenými dveřmi nejbližšího stavení, ale k jejich cíli neběžela.

Proč pochopil vzápětí – to, když mu kolem ucha prosvištěl šíp a zanechal na tváři horkou brázdu sedřené kůže.

Darín se vrhl vedle Sigrídy.

„Je tu tvůj starej!“

„Skvělej postřeh, rychloočko!“ vpálila mu a až v tom okamžiku si uvědomil, že jí z poškábané ruky trčí šíp.

„Och.“

Darín vyhlédl zpoza dveří, jestli lučištníka neuvidí. Se znepokojením si uvědomil, že zatímco po Jarfovi není nikde ani stopy, před vypáleným domem se slézají mrtví.

„Musíme jít,“ zhodnotil.

„Ani nápad!“

„Tady nemůžeme zůstat!“

„Ten zkurvysyn si ze mě dělá jehelníček a ty mě chceš použít jako terč?!“

„Jdeme!“

Nezjišťoval, jestli ho následuje. Z nasládlého puchu rozkladu se mu zvedal žaludek, tvář ho pálila a srdce mu bubnovalo až v krku.

Zakličkoval jako zběsilý zajíc. První mu do cesty vkročila ohnutá žena, z břicha jí plandaly cáry vnitřností. Zasyčela, ale když se po ní ohnal, uskočila.

Další ho zkusil zastavit pohublý kněz – ani ten neuspěl.

Darín už vi