načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve stínu islámu - Jiří Gebelt

Ve stínu islámu
-4%
sleva

Elektronická kniha: Ve stínu islámu
Autor:

Oblast Blízkého východu, odedávna žhavá půda, stojí dnes v popředí pozornosti ještě více než jindy. Pod vlivem aktuálních bouřlivých událostí probleskují v tisku zprávy o ... (celý popis)
221
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 444
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), mapy, portréty
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Náboženství
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 7.31
PDF velikost (MB): 5.88
MOBI velikost (MB): 7.0
ISBN: 978-80-7429-692-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor studií věnujících se vybraným menšinovým náboženstvím a nábožensko-etnickým skupinám na Blízkém východě, která byla nejvíce zasažena událostmi po r. 2001 (svržení S. Husajna, arabské jaro, občanské války, Islámský stát apod.) V úvodní kapitole je představen vztah islámu k neislámským menšinám a postavení náboženských menšin v Osmanské říši. Následuje analýza menšinových komunit v kontextu měnící se situace na Blízkém východě ve 20. a zejména v 21. století. Mezi tyto menšiny patří křesťanské skupiny (Asyřané, Arméni, Koptové, maronité), dále menšinové islámské skupiny (alawité, alevité, drúzové atd.) a nakonec jezídismus a mandejství. Kniha je zaměřena zejména na skupiny z Egypta, Iráku, Sýrie, Libanonu, Turecka, Íránu a Zakavkazska. Nezabývá se judaismem, zoroastrismem ani baháismem.

Popis nakladatele

Oblast Blízkého východu, odedávna žhavá půda, stojí dnes v popředí pozornosti ještě více než jindy. Pod vlivem aktuálních bouřlivých událostí probleskují v tisku zprávy o náboženských uskupeních dlouhou dobu koexistujících ve větším či menším souladu s majoritním islámem. Životní praxe i věroučné zásady těchto obcí jsou neodborníkům povětšinou jen velmi málo známy, stejně jako forma soužití s jejich okolím. Přitom jejich poznání a zachycení jejich historického vývoje a osudů zprostředkovávají závažný vhled do myšlenkového i politického vývoje celé oblasti. Přední domácí odborníci na jednotlivá blízkovýchodní náboženství proto spojili své síly v nové monografii mapující marginalizované nábožensko-etnické skupiny Blízkého východu. Čtenář najde v knize kapitoly věnované jezídům, mandejcům, alawitům, drůzúm, šabakům a járesáníům, syrským a arménským křesťanům, maronitům, koptům a álevitům, jakož i zamyšlení nad vývojem v oblasti Blízkého východu za poslední dvě staletí. Texty jsou v naprosté většině založeny na přímém terénním průzkumu a znalostech z první ruky. Svazek je doplněn unikátními fotografiemi pořízenými samotnými autory. (menšinová náboženství na Blízkém východě)

Další popis

Původní monografie českých odborníků mapuje spiritualitu, historické osudy a problematické postavení náboženských menšin Kniha vychází z přímých terénních průzkumů a osobních zkušeností V době, kdy se dění na Blízkém a Středním východě dnes a denně ocitá v popředí světového zpravodajství, představuje kulturně-náboženské poznání tohoto prostoru naléhavou výzvu. Teprve díky zprávám z nedávné doby se například mnozí v Evropě vůbec dozvěděli o tom, že blízkovýchodní oblast je nábožensky pluralitní, že zde vedle většinového islámu existují další náboženské skupiny. Nová publikace českých badatelů se snaží tuto slepou skvrnu odstranit. Na knize se podíleli B. Ostřanský, S. Taglia, M. Řoutil, P. Košťálová, V. Pargačová, L. Kropáček, K. Vytejčková, S. Kubálek a J. Gebelt, který je také editorem celého svazku. Ten zahrnuje kapitoly věnované křesťanským uskupením (arménští a syrští křesťané, koptové, maronité), náboženství vzešlá z islámu (alawité, alevité, drúzové, šabakové a járesáni) a náboženství synkretistická (mandejci, jezídi), přičemž většina textů vychází z původních terénních výzkumů. Publikaci doprovázejí originální fotografie pořízené autory svazku.


Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Ve stínu islámu Ve stínu islámu
Gebelt Jiří
Cena: 310 Kč
Věcná argumentace Věcná argumentace
Warner Bill
Cena: 130 Kč
Samostudijní kurz politického islámu Samostudijní kurz politického islámu
Warner Bill
Cena: 69 Kč
Samostudijní kurz politického islámu Samostudijní kurz politického islámu
Warner Bill
Cena: 130 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří Gebelt a kol. V e stí nu islámu

menšinoVá náboženstVí

na blízkém Východě

Vyšehrad

Jiří Gebelt a kolektiv Ve stínu islámu

menšinoVá náboženstVí

na blízkém Východě

Kapitolu Stefana Taglii Náboženství

v Osmanské říši přeložila Lenka Zilvarová

Mapy vytvořila Kateřina Vytejčková

Typografie Vladimír Verner

Odpovědný redaktor Martin Žemla

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1584. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 230 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, s. r. o.,

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

Recenzovali:

Mgr. Karel Černý, Ph.D.; Mgr. Marek Dospěl, Ph.D.; doc. PhDr. Václav Huňáček, CSc.;

doc. PhDr. Marek Jakoubek, Ph.D. et Ph.D.; PhDr. Zuzana Kříhová, Ph.D.;

Mgr. Daniel Křížek, Ph.D.; PhDr. Petr Kučera, Ph.D.; Mgr. Mlada Mikulicová, Ph.D.;

PhDr. Petr Novák, Ph.D.; doc. Dr. phil. Wolf B. Oerter, CSc.; Mgr. Anna Sochová, Ph.D.;

Mgr. Petr Štěpánek, Ph.D.; PhDr. Jan Zouplna, Ph.D.

© Jiří Gebelt a kol., 2016

ISBN 978-80-7429-843-1

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Vychází s podporou Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy

Obsah

I. Obecná část

Menšinové nábožensko-etnické skupiny

na Blízkém východě

Jiří Gebelt............................................. 11

Islám a nemuslimové

Náboženské menšiny a jejich islámská reflexe

Bronislav Ostřanský..................................... 30

Náboženství v Osmanské říši

Stefano Taglia.......................................... 39

II. Křesťané

Křesťané na Blízkém východě

Michal Řoutil .......................................... 75

Asyřané/Syřané

Michal Řoutil .......................................... 104

Arméni

Petra Košťálová ........................................ 137

Koptové

Viola Pargačová ........................................ 163

Maronité

Monika Langrock....................................... 193

III. Náboženství ve vztahu k islámu

Alawité

Luboš Kropáček ........................................ 229

Alevité

Kateřina Vytejčková..................................... 257

Drúzové

Luboš Kropáček ........................................ 291

Járesáni a Šabakové

Petr Kubálek .......................................... 322

IV. Další menšinová náboženství

Jezídi

Petr Kubálek .......................................... 351

Mandejci

Jiří Gebelt............................................. 380

Ediční poznámka ....................................... 411

Summary ............................................. 414

O autorech ............................................ 423

Rejstřík............................................... 426 i. obecná část

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě11

Menšinové nábožensko-etnické skupiny

na Blízkém východě

1

Jiří Gebelt

Úvodem

Titul Ve stínu islámu rozehrává celou škálu významů. Zatímco na Blízkém východě je stín chápán jako zdroj ochrany před žhnoucím sluncem, a má tedy konotace spíše pozitivní, v našem prostředí chápeme „být v něčím stínu“ jako méně významné či podřadné postavení. Jak marginalizace menšinových náboženství, tak status „chráněného lidu“ (ahl adh-dhimma), jejž islám některým menšinám přiznává, je sice tématem knihy, přesto chce zvolený název vyjadřovat primárně něco jiného: odkazuje na to, jak malé pozornosti se těmto skupinám dostává. V tomto smyslu je záměrem předložené monografie nechat menšinová náboženství vystoupit ze stínu islámu, tedy ze stínu pozornosti, jež se soustřeďuje na většinový islám, a to v kontextu proměn, jimiž region Blízkého východu prochází.

Když izraelský badatel Mordechai Nisan v předmluvě ke druhému

vydání své monografie o menšinách na Blízkém východě v roce 2002 napsal, že menšiny v tomto regionu „jsou daleky toho, aby se jim na počátku 21. století vedlo lépe než dříve“,

2

nemohl ještě tušit, jaké důsledky

bude pro menšinové komunity

3

a vůbec obyvatele regionu mít „válka

proti terorismu“, kterou prezident Bush v reakci na atentáty na území USA vyhlásil 20. září 2001. Po svržení režimu Saddáma Husajna v březnu roku 2003 bylo pro členy náboženských či etnických menšin, stejně jako pro všechny obyvatele Iráku, důležité především zajištění podmínek pro bezpečný každodenní život a následně postupné vytvoření právního rámce, který by garantoval rovnoprávné postavení všech Iráčanů v nově se konstituujícím státě, možnost podílet se na jeho společenském a politickém

|

Obecná část12

životě a také svobodně praktikovat své náboženství. Paralelně se vzni

kem a etablováním demokratických procesů a struktur se však Irák stával

místem boje znesvářených skupin a etnických čistek. Po útocích na křes

ťanské kostely byl v únoru 2006 konflikt ještě umocněn zničením mešity

al-‛Askaríja v Sámarrá, jednoho z nejposvátnějších míst šíitského islámu.

Jestliže definice občanské války pracují s počtem tisíce obětí ozbrojeného

konfliktu za rok, tak jenom ve dnech, jež následovaly po bombovém

útoku v Sámar rá, zemřelo více než tisíc civilistů.

4

Nevládní organizace

Iraq Body Count uváděla mezi 20. březnem 2003 a 31. prosincem 2013

5

více než 134 tisíc zdokumentovaných případů násilné smrti civilistů.

Spirála násilí s sebou postupně strhla všechny vrstvy irácké společnosti

bez ohledu na etnickou či náboženskou přináležitost a nebylo, respek

tive není skupiny, jejíž jedinci by nebyli cílem etnických čistek, únosů,

znásilnění, brutálního vraždění atd. Fatální dopad však měla a má válka

v Iráku především na menšinové komunity.

6

Počet iráckých křesťanů klesl

na polovinu, možná až na třetinu, oproti předpokládaným údajům z roku

2003, mandejce přivedla válka na práh jejich téměř dva tisíce let dlouhé

existence na území Iráku. Když se pak Irák stal počátkem roku 2014 opět

místem válečného konfliktu, přeneseného sem zpět ze sousední Sýrie, celý

svět obletěly zprávy o zločinech spáchaných na severoiráckých jezídech

jednotkami tzv. Islámského státu v srpnu téhož roku.

Sýrie se v té době již několik let zmítala v konfliktu, jenž vypukl v roce

2011, kdy se do země přelila vlna protestů proti vládnoucím režimům

označovaná jako arabské jaro či arabské revoluce. Původně spontánní

protesty začaly v Tunisku na přelomu let 2010 a 2011 a nečekaně rychle

zasáhly s různou intenzitou více než dvacet arabských zemí v regionu

Blízkého východu a severní Afriky. Průběhem a cíli se od sebe protesty

v jednotlivých státech lišily odrážejíce různé politické kultury, souvislosti

vzniku státních útvarů, struktury společnosti atp. Nejhlouběji zasáhly

Tunisko, Egypt, Libyi, Jemen, Bahrajn a Sýrii, přičemž v prvních třech

zemích přivodily v horizontu několika měsíců pád vládnoucích režimů.

Označení arabské jaro vzniklé na Západě evokuje podobnost s evropskými

revolucemi a protesty byly často přirovnávány k pokojnému přechodu

od totalitních režimů ve střední Evropě v 90. letech 20. století. Počáteční

optimismus, jenž dění v arabském světě doprovázel, však poměrně brzy

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě13

vystřídalo vystřízlivění. Egypt se po svržení režimu a demokratických vol

bách vrátil skrze kontra-převrat k armádou podporovanému režimu, pova

žovanému s odstupem zpravidla za více autokratický, než byla vláda pre

zidenta Mubáraka. Libye a Jemen jsou dnes rozvrácenými státy. Tunisko,

byť ve špatné ekonomické situaci, je s pětiletým odstupem považováno

za jediný stát, v němž protesty vyústily v demokratický režim. Ve většině

zemí, jimiž prošla vlna protestů, se zhoršila ekonomická a bezpečnostní

situace, společnosti se polarizovaly a s revolučními událostmi se vynořila

řada tenzí uvnitř jednotlivých států. Jedním z důsledků arabského jara je

i posílení vlivu radikálního islamismu na dění na Blízkém východě, jež

můžeme považovat za jednu stranu mince, jejíž druhou stranou je posta

vení neislámských menšin, respektive menšinových islámských hetero

doxních skupin. Výmluvným příkladem je postavení křesťanů v Egyptě,

kteří se vinou nárůstu vlivu islamismu po pádu starého režimu na jedné

straně a neschopností státu za vlády Muslimského bratrstva i prezidenta

as-Sísího poskytnout jim náležitou ochranu na straně druhé stávají terčem

nábožensky zdůvodněné perzekuce.

V Sýrii přerostly původně poklidné protesty vyzývající k reformám již

počátkem roku 2012 ve válečný konflikt, jenž je považován za největší

humanitární katastrofu od konce druhé světové války. V pět let trvajících

bojích přišlo o život již více než 250 tisíc lidí, podle jiných zpráv má kon

flikt téměř půl milionu obětí. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprch

líky uvádí, že více jak 11 milionů obyvatel Sýrie bylo nuceno opustit své

domovy a téměř 5 milionů jich v souvislosti s boji opustilo zemi. Konflikt

původně neměl náboženské zdůvodnění, ale jak se boje zintenzivňovaly,

radikalizovaly se sektářské vazby a válka dostala náboženské či sektářské

směřování. Území Sýrie se postupně proměnilo v bojiště, na němž se stře

távají stoupenci režimu prezidenta Asada, sekulární opozice a radikální

islamistické skupiny a v různé míře zde hájí své zájmy regionální a svě

tové velmoci. Náboženský konflikt má několik rovin, válku většinových

sunnitů proti alawitům, střet sunnitského a šíitského islámu, v tak značné

míře rozdmýchaný občanskou válkou v Iráku, a v neposlední řadě je to boj

dobře ozbrojených a organizovaných radikálních skupin za vznik státního

útvaru, přísně založeného na vlastní kruté představě o islámském státu.

Alawité, kteří v tomto konfliktu bojují o vlastní existenci, se semknuli

|

Obecná část14 k podpoře režimu prezidenta Asada, stejně jako křesťané, jež k podpoře vládnoucího režimu vedly obavy z nárůstu islamismu potvrzené osudy křesťanů v Iráku a Egyptě. Podobný postoj zaujala také většina jiných menšin žijících na území Sýrie.

7

Pochopení menšiny

Termínem menšina bývají v každodenním a často i odborném jazyce označovány skupiny znevýhodněné, diskriminované, porůznu marginalizované či stigmatizované.

8

Takové pojetí převládá v lidskoprávní

literatuře, časté je ale i v odborných antropologických či sociologických textech. Vztah mezi menšinovou skupinou a jejím podmaněním či bezmocností je však záležitostí, kterou je třeba zkoumat a analyzovat, nikoli z ní vycházet. Přínosnější je proto přistupovat k takto označeným skupinám ne apriori jako k bezmocným, pouze pasivním obětem většinové společnosti či náboženství, nýbrž jako k (minimálně potenciálně) aktivním aktérům společenského a politického dění, již mohou užívat různé strategie nejen k posílení vlastních pozic v rámci většinové společnosti, ale též k prosazování zájmů celospolečenských.

9

Jako příklad lze uvést přínos Koptů

egyptské ekonomice či politické kultuře a v neposlední řadě je třeba zmínit důležitou roli, jakou sehráli egyptští křesťané v hnutí odporu proti prezidentu Mubárakovi v roce 2011.

10

Menšina je proto v této knize chápána v širokém a otevřeném významu

jednoduše kvantitativně jako skupina méně početná oproti společnosti či skupině většinové, od níž se menšina odlišuje určitými sociálními, kulturními, jazykovými, nábožensko-konfesijními a etnickými rysy. V případě etnické menšiny sdílí taková skupina přesvědčení o společném původu, dějinách a kultuře a vědomí sounáležitosti.

11

Pro vlastní status či posta

vení takto kvantitativně či numericky pojímaných menšin v rámci státu přitom není primárně důležitá jejich početní podřízenost, ale jejich vztah k mocenským strukturám. Skupina může být nepočetná, přesto může mít velký vliv, nebo dokonce dominantní postavení. Důležité je, že tento vztah k mocenským strukturám nelze chápat jako statický, může se vyvíjet, proměňovat, má procesuální a dynamickou povahu.

12

Obojí dokládají


|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě15

syrští alawité, kteří se z utlačované a marginalizované skupiny postupně vypracovali do pozice vládnoucí elity.

Náboženství může být pojímáno jako alternativa, konkurent, doplněk či subkategorie etnické a národní identity.

13

Všechny skupiny popiso

vané v knize bývají v odborné literatuře zpravidla řazeny mezi skupiny etnicko-náboženské, tedy takové, v nichž se náboženská příslušnost pojí s vědomím odlišnosti etnické,

14

a v některých případech nachází výraz

v endogamní povaze dané skupiny, byť v praxi s různou důsledností.

15

Mírou náboženské identifikace se od sebe jednotlivé skupiny liší, tato míra je ale různá i napříč skupinami samotnými, jak to pozorujeme například u tureckých alevitů, u nichž nacházíme celou škálu chápání alevismu od různě koncipovaného pojetí náboženského až po zcela sekulární.

16

Kolektivní identita, stejně jako identita individuální, je kumula

tivní, tj. sestává z více složek, má komponentu národní, náboženskou, ale také profesní atp. Její jednotlivé složky mohou být v určitých situacích či dobách zdůrazněny, jiné potlačeny, identita má tedy zároveň situační povahu.

17

Mandejci se v rozhovorech, které jsem s nimi vedl, prezentují

v závislosti na konkrétním kontextu někdy jako vyznavači mandejského náboženství, jindy jako Iráčané. Většina v textu popisovaných skupin spojuje relativní rozkvět a prosperitu s obdobím, v němž politiku blízkovýchodních států určovaly národní a socialistické ideje na úkor idejí náboženských. Obrat nastal přibližně od 80. let 20. století, kdy začaly být myšlenky egyptské, irácké a syrské identity vnímány jako prázdné a oslabené a do popředí začaly vystupovat identity náboženské.

18

Skutečnost, že

tento trend lze vysledovat nejen ve většinové společnosti/náboženství, ale i v menšinách, jimiž se kniha zabývá, dokládá tezi, že skupiny a identity se spíše než v izolaci etablují a rozvíjejí ve vzájemné interakci/kontaktu s jinými skupinami,

19

především s většinovým náboženstvím a společností

(a platí to i naopak).

Většinovým náboženstvím, jehož existence nás vůbec opravňuje hovořit o náboženských menšinách, je ve všech popisovaných kapitolách sunnitský, případně šíitský islám. Ale ani islám nelze chápat jako nějakou jednotnou a statickou fólii, na jejímž pozadí je možné vykládat menšinová náboženství. Rozmanité jsou i jednotlivé státní útvary, některé jsou etnicky i nábožensky pestré, jako třeba Libanon, jiné, jako společnost egyptská,

|

Obecná část16 jsou v tomto ohledu považovány za poměrně homogenní. Právě v souvislosti s událostmi „arabských revolucí“ se poukazovalo na to, jak vnitřně rozdílné jsou jednotlivé arabské státy Blízkého východu.

20

Vybrané skupiny a cíle monografie

Oblast Blízkého východu bývá určována různě. Zaměření našeho textu víceméně odpovídá užšímu vymezení regionu Blízkého východu zahrnujícímu Egypt, Izrael a palestinská území, Libanon, Sýrii a Turecko, dále Jordánsko a státy Arabského poloostrova, Irák a Írán.

21

Výjimku z tohoto poměrně úzkého geografického vymezení představují oblasti k turecké a íránské hranici přiléhajícího Zakavkazska, jež se dostává ke slovu v souvislosti s arménským křesťanstvím a jezídy. Záměrem není podat vyčerpávající přehled všech menšinových náboženství takto vymezeného geografického prostoru – takový text by musel nutně mít encyklopedickou povahu –, jde nám spíše o to, nabídnout čtenářům v původních

Orientační mapa oblastí, o nichž se hovoří v monografii.


|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě17

autorských příspěvcích hlubší vhled do problematiky několika vybraných blízkovýchodních náboženských menšin.

V centru pozornosti stála především ta menšinová náboženství, jež byla zásadním způsobem zasažena výše uvedenými událostmi na Blízkém východě a zároveň bylo možné oslovit českého badatele, který by kapitolu zpracoval na základě vlastního dlouhodobého bádání a pokud možno na základě terénních výzkumů. Turecké alevity výše uvedené občanské války v regionu ani protesty v arabských zemích bezprostředně nepostihly, pojí je však s ostatními představenými náboženskými skupinami stejné kulturní dědictví, jež jim zanechala Osmanská říše. Postavení náboženských menšin v Osmanské říši je věnována samostatná kapitola, protože znalost tohoto historického pozadí považujeme za nezbytnou pro hlubší pochopení problematiky jednotlivých nábožensko-etnických skupin současnosti.

Vzhledem k tomu, že výklad zoroastrovců, jejichž počty v Íránu dnes asi nepřesahují 20 tisíc, volal po širším zdůvodnění v kontextu dějin Perské říše, Republiky Irán a vztahů s indickou komunitou Pársů, rozhodli jsme se od jejich zařazení upustit. Součástí monografie není ani výklad komunity bahá’í, jež se z domovského Íránu rozrostla do světového náboženství, majícího více než pětimilionovou členskou základnu. Náboženství bahá’í vzniklo na půdě islámu, a i když se od svých původních kořenů brzy oddělilo, jsou jeho stoupenci považováni za odpadlíky od islámu a především v Íránu jsou tvrdě pronásledováni.

22

Stranou pozornosti musely zůstat také osudy židovské komunity na Blízkém východě a až na výjimky rovněž problematika menšin v Izrae li a Palestině.

23

Židé jsou samozřejmě zmíněni v kontextu výkladu mille

tového systému Osmanské říše a výkladu principů vztahu islámu k menšinám. Vývoj postavení Židů ve 20. století, problematika a status v jednotlivých státech regionu, migrace do Státu Izrael, vztahy Arabů a Židů a další otázky však představují natolik komplexní problematiku, že by její zhuštění do jedné kapitoly mohlo nabídnout jen velice obecnou a povrchní informaci.

Společným cílem je analýza menšinových komunit v kontextu měnícího se Blízkého východu ve 20. století a především v souvislosti s výše naznačenými dramatickými změnami posledních zhruba patnácti let, které nejenže přivedly tyto skupiny na první stránky světových médií,

|

Obecná část18

ale především před samotnou otázku jejich další existence na Blízkém východě. Jednotlivé statě sledují tyto cíle: 1. představit danou nábožensko-etnickou skupinu; 2. analyzovat a popsat proměny, jimiž prošla ve 20. a 21. století; a 3. charakterizovat stav, ve kterém se ocitla následkem výše stručně nastíněných proměn Blízkého východu.

Texty jsou zaměřeny na současnost vybraných skupin, ale porozumění současnosti předpokládá uvedení do dějin, popřípadě vzniku, dále nauky a rituální praxe dané skupiny v jejím příslušném kontextu. Odtud pak plyne základní trojčlenná struktura všech kapitol, jež čítá úvod do dané skupiny, analýzu současnosti v původním blízkovýchodním prostředí a následně v diaspoře. Nad tento rámec nemělo smysl podsouvat autorům jednotlivých kapitol nějakou univerzální strukturu. Pojednávané skupiny jsou různorodé, různá jsou i disciplinární východiska jednotlivých autorů, zastoupena je etnologie, religionistika, církevní dějiny, islamistika.

S výjimkou úvodní kapitoly o náboženských menšinách v Osmanské říši, jejímž autorem je italský orientalista a pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR Stefano Taglia, lze předloženou kolektivní monografii chápat též jako doklad stavu českého bádání v této oblasti. Jsme si však vědomi toho, že se v žádném případě nejedná o doklad vyčerpávající. K některým blízkovýchodním komunitám či k dílčím problémům bylo publikováno množství statí v odborných periodicích.

24

Pokud je mi známo,

neexistuje však žádná souborná publikace českých badatelů obdobného zaměření. Jiná je situace v literatuře světové, v níž se problematika menšin stává přibližně v posledních dvou desetiletích stále častěji předmětem analýz. Jejich výsledky nelze jednoduše shrnout na několika řádcích, rád bych ale upozornil na několik souborných prací k problematice menšin v oblasti Blízkého východu, které se koncepcí a zaměřením blíží naší knize. Žádná z nich se s ní však nekryje zcela, jsou zaměřeny na jiné, někdy dílčí problémy, jinak vymezují geografický prostor a věnují se zčásti jiným skupinám.

25

Za průlomové se považuje dílo A. Houraniho

Minorities in the Arab World z roku 1947. Hourani vykládá jednotlivé menšiny postupně dle geografického rozšíření, zvláštní pozornost věnuje proměnám od 19. století až do druhé světové války, přináší mnoho statistických údajů, a je tak v řadě ohledů pro nás důležitým pramenem k situaci menšin v polovině 20. století. M. Nisan v knize Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression pojednává

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě19 jak o etnických, tak o náboženských menšinách, pracuje s širším pojetím regionu Blízkého východu, takže vykládá například Berbery či Balúče a zabývá se detailně křesťanstvím v Súdánu. Na rozdíl od našeho textu se věnuje problematice Židů v regionu. O. Bengio a G. Ben-Dor vydali monografii Minorities and the State in the Arab World, která tematizuje etnicitu jako určující faktor politického života v osmi vybraných arabských státech. Kniha zkoumá v těchto státech vazby mezi většinovou společností a etnickými a náboženskými menšinami. Jednotlivé (původně konferenční) příspěvky monografie Nationalism and Minority Identities in Islamic Socie ties editované M. Shatzmillerovou analyzují procesy formování identity náboženských a etnických menšin v zemích s většinou islámského obyvatelstva, konkrétně to, jak sekulární pojetí národních států (nation-state) na Blízkém východě ovlivnilo formování (kulturních, náboženských či jazykových) identit menšinových komunit. Asi nejblíže má naše publikace svým pojetím ke sborníku Religious Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, který pro vydání připravily A. N. Longvaová a A. S. Roaldová. Předmětem jsou náboženské menšiny, a to – podobně jako v našem případě – islámské i neislámské. Některé kapitoly jsou věnovány dílčím komunitám, jiné mají komparativní povahu – zabývají se více menšinami v jednom státě, například vztahem křesťanství a kmenových náboženství v Africe či muslimsko-křesťanskými vztahy v palestinských oblastech. Na březen 2017 ohlásilo vydavatelství I. B. Tauris vydání zcela nové publikace Religious Minorities in the Middle East and North Africa připravené Ericou Hunterovou.

Ke struktuře monografie

Pro přehlednost jsme výklad jednotlivých skupin rozdělili do tří dílčích oddílů. První je věnován křesťanství na Blízkém východě, druhý náboženstvím, respektive nábožensko-etnickým skupinám, jež se nějakým způsobem vztahují k islámu. Třetí oddíl přináší výklad mandejců a jezídů.

Vlastnímu textu o vybraných náboženských skupinách předchází dvě

kapitoly, jež mají především vytvořit předpoklady pro lepší pochopení celkového rámce postavení popisovaných skupin v prostředí většinového

|

Obecná část20

islámu. První z nich má povahu spíše systematickou. Bronislav Ostřanský v ní uvádí čtenáře do vztahu islámu k neislámským menšinám – jak se vytvářel v počátcích islámu, jak je kodifikován v Koránu a jak jej dále rozvíjí islámské právo. Přitom zdůrazňuje, že – jak ostatně ukazují další kapitoly – reálné postavení jednotlivých menšinových skupin se odvíjí od legislativy konkrétního státu a lokálních politických a sociálních poměrů. Ostřanský objasňuje základní dělení obyvatelstva na muslimských územích na muslimy, jinověrce („lidé chránění“, ahl adh-dhimma) a modloslužebníky (mušrikún) a důsledky z něj plynoucí pro postavení v rámci většinové islámské společnosti. V kontextu zhoršující se situace menšin na Blízkém východě pak připomíná i současné snahy islámských učenců o vytvoření adekvátního rámce pro postavení menšin ve většinových muslimských společnostech, tzv. Marrákešskou deklaraci z ledna 2016.

To, jakým způsobem tyto základy našly výraz v postavení, jež nemuslimům přiznávala Osmanská říše (1299 –1923), sleduje Stefano Taglia. Taglia vyvrací názor, že komunity nemuslimů v Osmanské říši byly uzavřené a pouze náhodně vstupovaly do kontaktů s většinovým obyvatelstvem. Podle něj se nemuslimové aktivně podíleli na vzniku a konsolidaci říše a zaujímali v ní důležité administrativní posty. Obecně je třeba se bránit generalizacím ohledně konkrétního postavení nemuslimů, neboť to se v dějinách Osmanské říše měnilo v závislosti na konkrétní lokalitě a řadě interních a také externích faktorů. Taglia analyzuje, jak se postupně měnil i význam tzv. milletu, způsobu organizace obyvatelstva do administrativních jednotek dle náboženské příslušnosti, jenž stál v zárodku rozvoje národních identit v 19. a 20. století.

Kapitoly o křesťanských skupinách otevírá text „Křesťané na Blízkém východě“. Michal Řoutil v něm uvádí čtenáře do složité terminologie a základních rozdílů v teologiích jednotlivých církví a přináší stručný a přehledný nárys základních milníků dějin křesťanství na Blízkém východě včetně jeho osudů ve 20. a 21. století. Text zároveň stručně seznamuje s těmi křesťanskými církvemi regionu, kterým nemohla být věnována samostatná kapitola. Pro porozumění výkladu dalších kapitol je důležité Řoutilovo připomenutí skutečnosti, že kromě náboženské funkce plní blízkovýchodní církve řadu úkolů v oblasti společenské, politické, hospodářské atp. a mnohdy jsou nositelkami kulturní identity komunit. Pro autory jednotlivých kapitol z toho mj. plyne otázka, jak se zhostit

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě21

výkladu etnické a náboženské komponenty identity dané skupiny. Zatímco v případě Koptů a Arménů může výklad postupovat tak, že se primárně zaměřuje na jednu dominantní církev, vychází Michal Řoutil v kapitole o Asyřanech/Syřanech (označení je zde chápáno jako synonymní) z toho, že chápe Asyřany jako jedno etnikum, jehož osudy sleduje na pozadí většinové společnosti a různých režimů až do současnosti, a na konci kapitoly pak charakterizuje čtyři hlavní církve, v nichž syrské křesťanství nachází institucionální výraz. Přitom především pro moderní dějiny platí, že tam, kde politicky neodporovali vládnoucím režimům, dosahovali Asyřané vysokého postavení v rámci příslušných státních útvarů.

Výklad Arménů ukazuje status vyvolené menšiny odsouzené ke strádání jako nedílnou součást arménského sebepochopení. Petra Košťálová postupně odkrývá jednotlivé obrazy a koncepty, jež se na skladbě arménské identity podílejí, a vysvětluje politicko-historické události, jež ji formovaly. V dlouhodobé absenci vlastního státního útvaru a velice záhy i absenci společného komunikačního jazyka byla celá staletí nositelem arménské identity Arménská apoštolská církev. Události posledních let jako kdyby zmíněné sebepochopení naplňovaly, když je tradičně pronásledovaná komunita postupně postižena občanskými válkami v Libanonu, Iráku a Sýrii a válkou mezi Arménií a Ázerbájdžánem o oblast Náhorního Karabachu.

Kapitola Violy Pargačové nabízí v několika ohledech vyvážený pohled na situaci Koptů v Egyptě. Především ukazuje, že jejich postavení nelze vměstnat do černobílého klišé muslimové versus křesťané. Vlastní dynamiku výkladu pak i tato kapitola rozvíjí v napětí mezi důrazem na etnickou, státní a náboženskou identitu. I pro egyptské křesťany, stejně jako pro řadu jiných blízkovýchodních menšin, platí, že se jejich poměrně dobré postavení za vlád režimů zdůrazňujících sekulární ideje státu s nárůstem islamismu postupně zhoršovalo. Jeden z důvodů platnosti nedávnými empirickými výzkumy potvrzené teze, že blízkovýchodní náboženské menšiny na rozdíl od menšin jazykových inklinují k podpoře autoritářských režimů, spočívá právě v tom, že náboženské menšiny chápou autoritářské režimy jako garanty omezení expanze politického islámu.

26

Představitelé Koptů reagovali na sílící vliv islamismu prohlubováním vlastní náboženské identity, jež ale vedlo k uzavřenosti a izolaci komunity, vposledku k jejímu vydělení z celku společnosti a marginalizaci. Proti

|

Obecná část22

tomuto stavu se časem vzepřeli aktivní laici a jejich postoje našly výraz také v aktivní účasti Koptů na událostech arabského jara. Na konkrétních příkladech kapitola rovněž ukazuje komplikovanost vztahů mezi komunitou v původní lokalitě a v diaspoře, když líčí snahy diasporních komunit zpětně ovlivňovat situaci v Egyptě.

I když bývá kapitola o maronitech tradičně součástí publikací o blízkovýchodních menšinách,

27

je třeba již na tomto místě zmínit, že v pes

tré skladbě obyvatelstva Libanonu jsou se svými asi 20 % v pořadí třetí největší náboženskou skupinou za šíity a sunnity, v obou případech s přibližně 30 %. Monika Langrock charakterizuje maronitskou komunitu jako „sebevědomou, vzdělanou, ekonomicky úspěšnou, politicky vlivnou“, kulturně a intelektuálně na Blízkém východě dominující. Zároveň ji také ukazuje jako komunitu vnitřně rozpolcenou mocenskými boji sekulárních vůdců, tenzí mezi sekulárními vůdci a církevními představiteli (patriarchou), komunitu, která vinou občanské války, války mezi křesťany a migrace ztratila své dominantní postavení a musí se vyrovnávat s politickou marginalizací a ztrátou ekonomické dominance. To vše v prostředí společnosti polarizované válkou v Sýrii na odpůrce a podporovatele prezidenta Asada, navíc v situaci strachu z přenesení války a možného rozšíření náboženského extremismu, a to především z řad utečenců ze Sýrie, kteří činí čtvrtinu obyvatelstva Libanonu.

Míra či způsob, jímž se náboženské skupiny figurující ve druhé části monografie vztahují k islámu, jsou různé a chceme-li tento vztah blíže charakterizovat, je třeba upřesnit, zda máme na mysli historickou rekonstrukci původu a vývoje dané skupiny, popřípadě analýzu nauky, to, jak na tento vztah nahlíží hlavní sunnitské či šíitské směry, anebo zda nám jde o sebepochopení současné komunity. První dvě kapitoly jsou věnovány syrským alawitům a tureckým alevitům, komunitám vzešlým ze šíitského ʽalíjovského základu, z něhož také odvozují své označení. Tyto dvě skupiny mohou být snadno zaměňovány díky svým jménům, ačkoli se, jak připomíná autor kapitoly o alawitech Luboš Kropáček, odlišují vírou i praxí, dějinami i současnou orientací. Radikální rozdíl spočívá v jejich početnosti a také v tom, jak se ona početnost paradoxním způsobem odráží v jejich rozdílném postavení ve státních útvarech. Zatímco mnohamilionoví alevité nedosáhli v Turecku oficiálního uznání, alawité, kteří tvoří asi 12 % obyvatelstva, se stali fakticky velmi vlivnou vrstvou v Sýrii.

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě23

Kapitolou se prolíná výklad dvou spolusouvisejících procesů: jak svébytná náboženská identita ustupuje (programově) do pozadí ve prospěch začlenění do uznávaného šíitského islámu. Druhým sledovaným procesem je vzestup politické moci vždy marginalizované a perzekuované menšiny až k dominantnímu postavení, setrvávajícímu navzdory řadě vnitřních i vnějších faktorů více než půl století.

Oproti syrským alawitům se turečtí alevité snaží vzkřísit a udržovat tradice, mají své náboženské specialisty a praktikují rituály, jimiž se jasně odlišují od většinového sunnitského islámu. Přesto jsou tureckým státem oficiálně považováni za sunnitské muslimy. Kateřina Vytejčková sleduje genezi alevitů či Kızılbaşů, jak byli dříve nazýváni, v prostředí mystických islámských řádů, především ve vztahu k bektašíji. Popisuje nauku, rituální praxi a postavení alevitů v průběhu dějin na pozadí proměn moderního tureckého státu, zvláštní pozornost přitom věnuje problému identity. Všímá si, jak původně náboženská komunita postupně nabývá jiných rysů a stává se z ní spíše etnická či etno-náboženská skupina, aby pak své náboženskosti – byť pouze pro část alevitů – zcela pozbyla. Tím zároveň ukazuje na výše již zmíněnou šíři pojímání alevismu zahrnující různá pojetí náboženská či kulturní.

Mezi uskupení, kterým se dostává v české literatuře vůbec poprvé větší pozornosti, patří drúzové. Endogamní komunita semknutá kolem ezoterické nauky tvoří v Sýrii zhruba 3 % obyvatelstva a v Libanonu, na jehož životě se aktivně podílí, je jednou z osmnácti konfesních komunit (tá’ifa). Luboš Kropáček drúzy ve svém druhém příspěvku v monografii charakterizuje jako „konfesi s uzavřenou vírou a zároveň extrovertní v životě širší společnosti“ se schopností integrovat se do ní a být k ní loajální. To potvrzuje například skutečnost, že zatímco drúzové v Sýrii respektují prezidenta Asada, libanonští drúzové se kloní na stranu opozice vůči Asadovu režimu a v Izraeli se zase drúzové (s výjimkou Golanských výšin) ztotožňují se státem v takové míře, která je v rámci tamějšího arabského obyvatelstva jedinečná. Na rozdíl od alevitů, kteří byli původně obyvateli venkova, a po celou dobu marginalizovaných alawitů měli drúzové vždy schopné vůdce, již úspěšně usilovali o prosazování zájmů komunity.

Další kapitola se zabývá dvěma komunitami, jež sdílejí tolik společných rysů, že je možné jejich výklad spojit v jeden. Šabakové a járesáni se dle Petra Kubálka formovali jako neortodoxní komunity na pomezí

|

Obecná část24

šíitského islámu a sdílejí podobnosti v ohledu geografickém (obě skupiny

žijí na okrajích kurdského osídlení), jazykovém (vztahují se k íránskému

jazyku gúrání) a spojoval je zčásti též tradiční rolnický způsob života.

S řadou dalších komunit představených v naší monografii mají pak spo

lečné to, že ve 20. století v těchto skupinách započaly procesy hledání

vlastní identity, jež vedly k zásadním proměnám a vnitřnímu štěpení.

Šabakové během 20. století položili důraz na odlišnost etnickou, zatímco

nábožensky se asimilovali do té míry, že není jisté, zda a jaké prvky

někdejší náboženské praxe vůbec zachovali. Náboženská komunita járe

sánů se v průběhu 20. století rozdělila na tradicionalistickou a reformní

část, navíc se osudy járesánů odvíjely odlišně v Iráku a v Íránu. Zatímco

v Íránu jsou coby heterodoxní komunita vystaveni marginalizaci a diskri

minaci, v Iráku jsou oficiálně považováni za muslimy, což se paradoxně

projevuje v absenci uznání jakýchkoli specifických práv – járesáni nejsou

zmíněni v ústavě a na celostátní úrovni nejsou zahrnuti do systému garan

tovaných zastoupení v politice. Jak járesáni, tak Šabakové se na území

Iráku stali po roce 2003 terčem násilí motivovaného náboženskou nesná

šenlivostí. I v případě těchto komunit se českému čtenáři dostává vůbec

prvně do rukou rozsáhlejší odborné pojednání.

Poslední dvě menšiny spojuje mimo jiné to, že je nelze zařadit do žád

ného z předchozích dvou oddílů výkladu. Mandejci byli sice křesťan

skými misionáři považováni za heretické křesťany, které je třeba přivést

zpět ke katolické víře, a také byli některými badateli kladeni do blízkosti

křesťanství, nicméně dlouhodobě je konsensem bádání poznatek, že

mandejství je na křesťanství nezávislé náboženství, jehož základní texty

a rituální praxe mají prokazatelně předislámský původ.

28

Podobně je snaha

zaškatulkovat počátky jezídů jako „íránské“, „pohanské“ nebo „islámské“

přibližně od 90. let 20. století považována za zjednodušenou a překona

nou.

29

Petr Kubálek ukazuje jezídismus jako autonomní náboženství, jež

vedle originálních rysů vykazuje vliv súfismu, staroíránských představ

a praktik, antické mytologie a gnóze, ale také vlivy křesťanství a judaismu.

Společné mají jezídi s mandejci také to, že rekonstrukce jejich počátků

má značně hypotetickou povahu. Organizační základnou pozdější jezídské

obce bylo dle Kubálka islámské bratrstvo ʽadawíja vzniklé ve 12. století,

za zásadní mezník formování komunity však považuje období 16. a 17. sto

letí. Nejpozději tehdy se komunita známá v té době již jako jezídská stává

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě25 endogamní, její členové se pokládají za vyznavače náboženství odlišného od islámu a svým okolím jsou takto vnímáni. Především radikální proudy islámu však i dnes oživují pohled na jezídy coby odpadlíky od islámu se všemi důsledky z toho plynoucími, jak ukazují zejména teroristické útoky vedené vůči jezídům v srpnu 2007 a vyvražďování jezídů po dobytí jejich hlavního demografického centra v Sindžáru v srpnu 2014.

Mandejci jsou jednou ze tří náboženských skupin, které nová irácká

ústava platná od roku 2005 zmiňuje v pasáži o svobodě vyznání. Jiří Ge belt se ve svém příspěvku zaměřuje na proměny, jimiž mandejská komunita v Iráku ve 20. a 21. století prošla. Nejprve proměnou obývaných lokalit, následně změnami v sociální oblasti a reformami rituální praxe a nakonec se věnuje politické angažovanosti mandejských laiků. Výklad vyzdvihuje kontrast mezi situací mandejců v Iráku režimu Saddáma Husajna a jejich postavením po roce 2003. Toto postavení je ambivalentní: mandejci sice dosáhli vrcholného zastoupení na politické scéně, v důsledku dlouhodobě špatné bezpečnostní situace však již nespojují, respektive nemohu spojovat svou budoucnost s Irákem. V souladu se zaměřením monografie je mandejcům žijícím v Íránu věnována pozornost pouze okrajově.

Ke způsobu práce

Výklad každé z kapitol o konkrétních náboženských skupinách doprovází mapa původních lokalit zmíněných v textu, jež má čtenářům usnadnit orientaci ve výkladu. Jednotlivé kapitoly uzavírá komentovaný výběr domácí i zahraniční literatury a odkazy na webové stránky příslušné skupiny. Život popisovaných komunit mají čtenářům přiblížit také vyobrazení v textu a v barevné příloze knihy.

Poděkování

Michal Řoutil se společně s Petrem Kubálkem podílel na formování celkové koncepce monografie. Petr Kubálek revidoval arabské přepisy v kapitole o mandejcích, Luboš Kropáček sjednotil přepisy z arabštiny v celé knize. Zmíněným kolegům patří můj dík, stejně jako Kateřině

|

Obecná část26

Vytejčkové, která vytvořila všechny mapy doprovázející výklad každé z kapitol. Za pročtení rukopisu děkuji kolegovi Marku Vinklátovi.

Zvláštní poděkování je třeba vyslovit kolegyním, kolegům a členům popisovaných menšin, kteří ochotně poskytli fotografie k publikování. Jsou to: Seyedeh Behnaz Hosseini, Michal Hájek, Yousif Muharam, Tereza Svášková, Bassem Tellawi, Mahmut Agbaht a spolek Friends of Maaloula.

Rád bych rovněž poděkoval Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a jmenovitě děkance fakulty paní docentce Kamile Veverkové za finanční podporu vydání monografie.

Poznámky

1 Za podnětné připomínky k textu děkuji panu docentu Marku Jakoubkovi z Ústavu etnologie

Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Kapitola vznikla v rámci řešení projektu Prvouk

P01 na UK HTF. 2 Mordechai Nisan, Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression,

Jefferson (2) 2002, str. 1. 3 Termín „komunita“ používám synonymně s termínem „skupina“ v souvislosti s konkrétními

nábožensko-etnickými menšinami. Hovořím tedy o „komunitě mandejců“, „komunitě ale

vitů“ atd. K terminologickému rozlišení mezi „menšinou“ a „skupinou“ viz poznámku č. 11. 4 Toby Dodge, Iraq: From War to a New Authoritarianism, Abingdon – Oxon, 2012,

str. 16–17; Errol A. Henderson – David J. Singer, „Civil War in the Post-Colonial World,

1946–92“, in: Journal of Peace Research 37, 3 (2000), str. 275–299, 284 –285. 5 Rok 2006 byl nejkrvavějším rokem incidentu, dle odhadů v něm zemřelo 29 253 až 34 452

civilistů a rekord smutné statistiky drží červenec 2007 s 3279 mrtvými. Viz online: http://

www.iraqbodycount.org (10. 4. 2016). 6 Dokládají to např. statistiky Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro

uprchlíky (UNHCR), které např. pro rok 2005 uvádí v Sýrii procentuálně velmi vysoká

čísla křesťanských a mandejských uprchlíků z Iráku v poměru k tomu, jak se tyto menšiny

podílely před rokem 2003 na celkové populaci Iráku. Křesťané, kterých mělo být před

rokem 2003 v Iráku přibližně 3 %, činili ve statistikách uprchlíků 45 %, mandejci, kterých

bylo asi 0,2 %, činili 10 % z celkového počtu iráckých utečenců v Sýrii. 7 Emile Hokayem, Syria’s Uprising and the Fracturing of the Levant, Abingdon 2013 (Kindle

Edition). Viz zvl. kap. „The Uprising and the Regime“, pasáž „The Political Geography

of the Syrian Uprising“. 8 Mariana Liakova, „Minderheit“, in: Günter Endruweit (ed.), Wörterbuch der Soziologie,

Konstanz – München 2014, str. 319 –320; Friedrich Heckmann, Ethnische Minderheiten,

Volk und Nation: Soziologie inter-ethnischer Beziehungen, Stuttgart 1992, str. 55 –56. 9 Anh Nga Longva, „Domination, Self-Empowerment, Accommodation“, in: Anh Nga

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě27

Longva – Anne Sofie Roald (eds.), Religious Minorities in the Middle East: Domination,

Self-Empowerment, Accommodation, Leiden 2015, str. 1–23, 3 – 4. 10 Mariz Tadros, „Copts of Egypt: Defiance, Compliance, and Continuity“, in: Allen D.

Hertzke – Timothy Samuel Shah (eds.), Christianity and Freedom. Volume 2, Contem

porary Perspectives, New York 1996, str. 338 –371, 345. 11 Heckmann, Ethnische Minderheiten, str. 55 –57. Jediný rozdíl mezi „etnickou skupinou“

a „etnickou menšinou“ spočívá dle Heckmanna v marginalizovaném či diskriminujícím

postavení dané skupiny. „Menšina“ pak nutně neznamená početní menšinu, ale diskrimino

vanou skupinu, tzn., že v tomto pojetí by šíité v Iráku do roku 2003 byli menšinou, i když

měli početní převahu. Protože považuji takový význam termínu „menšina“ za zavádějící

a navíc za nevhodné pojímat menšiny jako z povahy věci skupiny marginalizované, chápu

termín „etnická menšina“ jako synonymní s termínem „etnická skupina“. Schetter zdů

raznil, že představu o společném původu nelze vztahovat pouze na časovou dimenzi, ale

rovněž na prostorovou. (Conrad Schetter, Ethnizität und ethnische Konflikte in Afghanistan,

Berlin 2003, str. 59 – 61.) 12 Anh Nga Longva, „Domination, Self-Empowerment, Accommodation“, str. 5. 13 Thomas Hylland Eriksen, Etnicita a nacionalismus: Antropologické perspektivy, Praha

2011, str. 10. K „národní identitě“ viz Miroslav Hroch, Národy nejsou dílem náhody: Pří

činy a předpoklady utváření moderních evropských národů, Praha 2009, zvl. str. 37– 40.

K termínu národ viz Miroslav Hroch (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus: Čítanka

textů, Praha 2003, str. 11–23. Problematika užití termínu národ v literatuře o Blízkém

východě spočívá jednak v odlišných významech, jež navzdory společnému základu

v latinském natio mají jeho různé ekvivalenty v evropských jazycích, jednak v zakořenění

fenoménu národa v evropském kontextu. (Hroch, Pohledy na národ, str. 23.) Podobně je

i termín „stát“ spojen s moderními evropskými představami a institucemi, které neodpo

vídají nutně blízkovýchodním skutečnostem. (Philip S. Khoury – Joseph Kostiner (eds.),

„Introduction“, in: tíž, Tribes and State Formation in the Middle East, Berkeley – Los

Angeles 1990, str. 1–22, 2.) 14 Odborná literatura se v tomto ohledu často rozchází, zpravidla v závislosti na vymezení

„etnické menšiny“ a v neposlední řadě také v závislosti na tom, jak moc je tematizována

dynamika a proměny sebepochopení popisovaných skupin. Jako příklad lze uvést heslo

„Ahl-i Haqq“ z třetího vydání The Encyclopaedia of Islam, v němž Martin van Bruines

sen hovoří o kákají jako o „etno-náboženské komunitě“ (in: Kate Fleet et al. [eds.], The

Encyclopaedia of Islam. Third Edition, Leiden 2009, sv. 2, str. 51–58, 51.), zatímco Petr

Kubálek akcentuje v příslušné kapitole naší publikace tuto komunitu jako náboženskou

(viz kap. „Járesáni a Šabakové“). O Šabacích hovoří Kubálek jako o skupině etnické,

jež se nábožensky asimilovala s islámem, zatímco např. van Bruinessen je popisuje jako

„heterodoxní náboženskou skupinu“. (Martin van Bruinessen, „Shabak“, in: Clifford

Edmund Bosworth et al. (eds.), Encyclopaedia of Islam. New Edition, Vol. IX., Leiden

1999, str. 152–153, 152.) 15 Proces etablování etno-náboženské skupiny má dle Victorie Arakelové několik základních

stadií: 1. skupina se odděluje od vlastního/původního náboženského prostředí, vytváří se

náboženská specifika nové skupiny; 2. skupina se odlučuje od svého etnického prostředí

|

Obecná část28

a uzavírá se vůči němu, stává se endogamní. (Victoria Arakelova, „Ethno-Religious Com

munities: To the Problems of Identity Markers“, in: Iran and the Caucasus 14 (2010),

str. 1–18.) 16 Viz k tomu kapitolu Kateřiny Vytejčkové. 17 Schetter v navázání na G. H. Meada (Schetter, Ethnizität und ethnische Konflikte,

str. 42– 44). 18 Tarek Osman, Islamism: What it Means for the Middle East and the World, New Haven –

London 2016 (Kindle edition). Viz kap. „The Minorities’ Fears“. 19 Eriksen, Etnicita a nacionalismus, str. 34. 20 Miloš Mendel, Arabské jaro: Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě,

Praha 2015, str. 201–202, 305. 21 K různým vymezením regionu viz David Šanc, „Blízký východ jako politicko-geogra

fický region“, in: Michaela Ježová – Helena Burgrová (eds.), Současný Blízký východ:

Politický, ekonomický a společenský vývoj od druhé světové války do současnosti, Brno

2011, str. 9 –22. K různým označením regionu a jejich genezi viz Luboš Kropáček, Blízký

východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sousedství Evropy, Praha

1999, str. 11–16. 22 K zoroastrovcům viz Michael Stausberg, Die Religion Zarathustras: Geschichte – Gegen

wart – Rituale, Bd. 1–3, Stuttgart 2002–2004; k bahá’ismu viz např. Margit Warburg,

Citizens of the World: A History and Sociology of the Baha’is from a Globalisation Per

spective, Leiden 2006. 23 Dějiny Židů na Blízkém východě, včetně řady dílčích otázek a samotných kapitol věno

vaných analýze situace v jednotlivých státech regionu, obsahuje sborník Reeva Spector

Simon – Michael Menachem Laskier – Sara Reguer (eds.), The Jews of the Middle East

and North Africa in Modern Times, New York 2002; K migraci Židů z jednotlivých států

regionu viz např. Malka Hillel Shulewitz (ed.), The Forgotten Millions: The Modern Jewish

Exodus from Arab Lands, New York 2000. 24 O významných menšinách se ve svých pracích zmiňoval Alois Musil. Jedná se zvl. o jeho

knihy Křesťanské církve nynějšího Orientu (Olomouc 1939), Mezi Eufratem a Tigridem:

Nový Irák (Praha 1935), Dar Nilu: Nový Egypt (Praha 1935), Zaslíbená země: Nová Pales

tina (Praha 1937) a Od Libanonu k Tigridu: Nová Sýrie (Praha: 1938). Ze soudobých prací

je třeba upozornit alespoň na knihu Moniky Šlajerové, Palestinská církev dnes: Politická

a teologická problematika (Červený Kostelec 2009). Křesťanství na Blízkém východě se

věnuje Salve: Revue pro teologii a duchovní život, 26, 2 (2016). 25 Albert Habib Hourani, Minorities in the Arab World, Oxford 1947; Mordechai Nisan,

Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression, Jefferson (2)

2002 (Kniha byla kritizována za místy protiislámskou/protiarabskou militantní rétoriku.);

Ofra Bengio – Gabriel Ben-Dor (eds.), Minorities and the State in the Arab World, Boul

der 1999; Maya Shatzmiller (ed.), Nationalism and Minority Identities in Islamic Soci

eties, Montreal – Kingston 2005; Anh Nga Longva – Anne Sofie Roald (eds.), Religious

Minorities in the Middle East: Domination, Self-Empowerment, Accommodation, Leiden

2015; Erica C. D. Hunter (ed.), Religious Minorities in the Middle East and North Africa:

A Complete Survey of Non-Muslim Communities, London 2016.

|

Menšinové nábožensko-etnické skupiny na Blízkém východě29

26 Ceren Belge – Ekrem Karakoç, „Ethnicity, Religion and Support for Authoritarianism“,

in: Political Research Quarterly 68 (2015), str. 280 –292. 27 Pojednávají o nich všechny publikace uvedené v poznámce 25. 28 Viz např. Kurt Rudolph, Die Mandäer I: Prolegomena. Das Mandäerproblem, Göttingen

1960, str. 252–255; týž, Die Mandäer II: Der Kult, Göttingen 1961, str. 340 – 427. 29 Christine Allison, „Yazidis I. General“, in: Encyclopaedia Iranica. Online, http://www.

iranicaonline.org/articles/yazidis-i-general-1 (10. 4. 2016).

Literatura

Z monografií o menšinách na Blízkém východě, jejichž přehled a základní charakteristiku uvádím v textu, lze doporučit především: Hunter, Erica C. D. (ed.), Religious Minorities in the Middle East and North Africa: A Complete

Survey of Non-Muslim Communities, London 2016. Longva, Anh Nga – Roald, Anne Sofie (eds.), Religious Minorities in the Middle East: Domi

nation, Self-Empowerment, Accommodation, Leiden 2015. Shatzmiller, Maya (ed.), Nationalism and Minority Identities in Islamic Societies, Montreal –

Kingston 2005. V českojazyčné literatuře se situaci na současném Blízkém východě věnují zejména tyto publikace: Beránek, Ondřej (ed.), Arabské revoluce: Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické

dopady, Praha 2013. Hermann, Rainer, Konečná stanice Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arab

ském světě, Praha 2016. Kropáček, Luboš, Blízký východ na přelomu tisíciletí: Dynamika přeměn v muslimském sou

sedství Evropy, Praha 1999. Křížek, Daniel – Tarant, Zbyněk et al., Arabské jaro: Příčiny, průběh, důsledky. 2. díl. Sýrie

a Arabský poloostrov, Plzeň 2014. Mendel, Miloš, Arabské jaro: Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě,

Praha 2015. Müller, Zdeněk, Islám a islamismus, Praha 2010. Tureček, Břetislav, Blízký východ nad propastí: Cesta od orientálních diktatur ke svobodě

a zase zpátky, Praha 2016.

|

Obecná část30

Islám a nemuslimové

Náboženské menšiny

a jejich islámská reflexe

bronislav ostřanský

Mezi většinově muslimskými státy na Blízkém východě ne - najdeme v současnosti žádný, kde by nebyli přítomni nemuslimové. Ať již se jedná o starobylé a vnitřně diverzifikované křesťanské komunity (mj. Libanon, Sýrie, Egypt), nebo početné zahraniční pracovníky (např. Saúdská Arábie a další státy Arabského poloostrova), muslimové s přítomností nemuslimů na svých územích počítají, byť přístup k nim se v jednotlivých zemích liší, často velmi citelně. Islámské právo (fiqh) se této problematice věnuje obsáhle a systematicky, ovšem na samý úvod třeba zdůraznit, že faktické postavení nemuslimů ve většinově muslimských blízkovýchodních státech se odvíjí od mnoha faktorů, přičemž náboženská východiska dnes představují jen jeden z nich. Islámský faktor je ve větší či menší míře určující v tzv. otázkách osobního statusu (ahwál šachsíja), jež představují významnou součást islámského práva,

1

dnes snad nejodolnější vůči vše

možným sekularizačním či westernizačním tlakům.

Nežli tedy přejdeme k islámským východiskům, dlužno připomenout,

že skutečné postavení nemuslimů se v jednotlivých zemích odvíjí od tamních legislativních daností a také od lokálních politických i sociálních poměrů, přičemž zároveň nutno dodat, že obě dvě řečená východiska nemusí být vždy v souladu, ba mnohde se prokazatelná praxe zcela zásadně rozchází nejen s tamní literou zákona, ale je ve sporu rovněž s islámskými východisky. Do současných poměrů na Blízkém východě však nahlédneme v závěru tohoto stručného přehledu, jenž nemá ambici být ničím jiným než jen velmi letmým a rámcovým nástinem obsáhlé, složité a nadmíru nejednoznačně vykládané problematiky.

2


|

Islám a nemuslimové. Náboženské menšiny a jejich islámská reflexe31

Islámská východiska

Šaríʽatská ustanovení (šaríʽa, tzn. soubor pravidel, která by měli muslimové respektovat, primárně vyplývající z Koránu a vzoru proroka Muham mada) byla pro život nemuslimů v muslimském prostředí plně relevantní v dávné minulosti. Ovšem bez těchto středověkých východisek se při pokusu o porozumění současné situaci přesto neobejdeme. Klasické islámské právo – a tím nutno začít – totiž řeší především situace, kdy jsou muslimové vládnoucí většinou, zatímco nemuslimové ovládanou menšinou. Naopak, v současnosti tolik rozšířenému stavu, kdy muslimové mnohde tvoří minority v dominantně nemuslimských státech, se z principu příliš nevěnuje. Přesto, nebo právě proto, se touto moderní otázkou o to více zabývají současní islámští učenci (ʽulamá’).

V případě nemuslimských menšin na muslimských územích je šaríʽat

ský diskurz o poznání přehlednější. V zásadě se tradičně rozlišovalo mezi trvale usazeným obyvatelstvem a cizinci, tedy nemuslimy na cestách, jako byli například obchodníci, poutníci či poslové. V té nejobecnější rovině rozlišuje islámské právo ve vztahu k náboženství tři kategorie osob, jejichž práva i povinnosti se liší. Plnoprávní a také všemi povinnostmi vázaní byli pouze dospělí, svobodní a svéprávní muslimové, přičemž zde je třeba položit si základní otázku, kdo to vlastně je muslim. Většinový konsensus k muslimům řadí sunnity, cháridžovce a šíity, byť u některých šíitských odnoží (mj. alawité) panují dlouhodobé spory. Naopak za muslimy zpravidla nebývají pokládáni stoupenci věroučných směrů, jež sami muslimové nazývají příznačně ghulát (tj. extrémní); to se týká například drúzů nebo jezídů. Sunnitští extremisté (zdaleka nejen z řad tzv. Islámského státu, dále jen IS) však mohou za nemuslimy pokládat mnohem širší škálu osob a v tomto ohledu je třeba připomenout, že rozdmýchávání sektářství v posledních letech bohužel mnohde provází blízkovýchodní dění a způsobuje nezměrné tragédie.

Druhou kategorii představují jinověrci, zvaní „lidé knihy“ (ahl al-kitáb)

nebo též – slovy Ivana Hrbka – „vlastníci Písma“, čímž se poukazuje na fakt, že byli příjemci Božího zjevení (wahj). V islámském právu figurují jako „lidé chránění“ (ahl adh-dhimma, sg. dhimmí), čímž se zase naráží na povinnost muslimů poskytovat jim – za přesně daných podmínek – ochranu.

|

Obecná část32

A konečně třetí kategorií byli tzv. modloslužebníci, arabsky mušrikún,

tedy „ti, kdož přidružují k Bohu (někoho nebo něco jiného)“, což v dnešním pojmosloví obnáší především polyteisty. Ti by měli být, dle klasického výkladu, přinuceni přijmout islám, zotročeni, nebo zabiti. Litera práva však i ve středověké praxi narážela na lokální historická specifika a společenské danosti, takže v reálu se vztah muslimů k jinověrcům i modloslužebníkům lišil zemi od země, a to nejen v jednotlivostech, ale často zcela zásadně.

Ze středověké geopolitické perspektivy se celý svět členil na „příby

tek islámu“ (dár al-islám) a území nemuslimů neboli „příbytek války“ (dár al-harb), tj. země, které měly být pro islám teprve získány. Praktické potřeby si záhy vynutily vytvoření třetí kategorie „příbytek příměří“ (dár as-sulh), tzn. země nemuslimské, s nimiž však muslimové nebyli ve válce (s touto kategorií operovala mj. osmanská praxe).

3

Relevance této perspek

tivy však v moderních časech vyprchala spolu se vznikem mezinárodních smluv i organizací a také přehodnocením výkladu: za součást dár al-islám nemusí být pokládána pouze země většinově muslimská, ale postačí, když v ní muslimové mohou žít v souladu s islámem (jako např. ve Francii).

Postavení jinověrců

Ale zpět k jinověrcům. Mezi ně muslimové řadí židy (jahúd), křesťany



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist