E-kniha: Ve stínu faraona – Karel Cubeca

Copyright © PaedDr. Karel Kostka, MBA, Ph.D., 2018

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © PaedDr. Karel Kostka, MBA, Ph.D., 2018

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2018

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-946-8

Sága rodu Irvingů

(Romány z Jihoafrické republiky

a Austrálie

o zlatokopecké rodině)

Prokletí zlatokopů (2005)

Zlato Afriky (2006)

Zlatá skrýš (2007)

Tajemství skrytého kláštera (2008)

Poselství v dlani (2011)

Písky času (2013)

*

A Bůh mlčel... (2009)

(Samostatný válečný román

z 1. sv. války

v Německé východní Africe)

*

Ve spárech osudu (2010)

(Životopisný román

o Sebastianu Leopoldovi

Richardu von Kaunitz)

*

Pravá tvář anděla (2012)

(Dobrodružný román

z námořní plavby

k Ostrovům koření ze 16. st.)

Kdo probudí hvězdy (2014)

(Historický román

z východní Austrálie v období

1500 let př. n. l.)

*

Kawa 9 (2015)

(Emotivní příběh o tom, jak se

křovák Kawa 9 dostal z pralesa

až do Prahy a ovlivnil při tom

dějiny Evropy a světa)

*

Kdo jsme?

Obecná teorie vědomí, času,

prostoru a bytí (2015)

(Psané přednášky o principu

existence a zamyšlení

nad podstatou vědomí,

světa a života)

*

Faraonův následník (2016)

(Historický román

ze starověkého Egypta)

*

Faraonův soud (2017)

(Historický román

ze starověkého Egypta v období

vlády Amenhotepa III.)

Romány Karla Cubecy

vydané v nakladatelství Alpress

Hlavní postavy románu

Prof. PhDr. Karel Fiala, Ph.D. – univerzitní profesor

psychologie

Vojta – syn Karla Fialy

Ani – syn písaře (profesorovo první Já)

Ptahhotep – faraon

Seb (Ctěný) – vypravěč (profesorovo druhé Já)

Donkor (Pokorný) – syn faraona Ptahhotepa

Anhur (Nosič oblohy) – věštec, otec Seba

Halima (Jemná) – matka Seba

Karu – velitel armády

Merej a Ostrakon – velitelé části královy armády

Hori – zástupce velitele armády

Na světě není smrti ani zmaru.

Jen tělo chátrá, zmírá a zachází, aby se vzápětí vynořilo

očištěné a omlazené ve své nové podobě.

A život? Tím je především duše, která nikdy neumírá.

Vytrvává, buduje sebe sama po věky, přibližuje se k vyšším

ideálům a ke spojení s prvotním zdrojem, od něhož se při

svém vzniku v pradávné minulosti odpojila.

Každý z nás je díky ní starý statisíce či miliony let

a je nositelem dávné historické zkušenosti. Ve své duši tak

máme uloženy vedle svých i dějiny celého lidstva, přestože

jako jedinečné vnímající bytosti existujeme pouhých

několik desítek let.

To, co v našich životech činíme a prožíváme dnes,

jsou pouze opětovné a znovu objevované zážitky a principy,

které jsme již mnohokrát ve svých předcházejících

existencích praktikovali a u nichž se snažíme o jejich

přeformulování a dokonalejší podobu.

Karel Kostka – Cubeca

Tento podivuhodný příběh Vám mohu vyprávět jen shodou mnoha náhod, pokud vůbec náhody existují a naše životy se neřídí osudem, který žádné náhody nepřipouští.

Přednášel jsem na mnoha světových univerzitách psychologii a zabýval se reinkarnační regresí, aniž bych kdy tušil, že já sám se stanu objektem reinkarnační regrese, prostřednictvím které se mi pokusí zachránit život můj syn Vojtěch.

Vojta byl ještě mladý a nezkušený a zapomněl na jednu zásadní věc – na konci reinkarnační regrese zopakovat kouzelnou formuli, díky které bych na své reinkarnační existence zapomněl a nechal je uzavřeny hluboko v temných zákoutích své archetypální paměti a duše.

Pamatuji si je díky tomu docela zřetelně a přesně, a v této knize o nich píšu tak, jak se udály.

Ve své první reinkarnaci jsem žil jako zaříkávač a šaman Ani jen krátký život, který jsem ukončil v závislosti na činech faraona Ptahhotepa.

V mé druhé reinkarnaci je tomu jinak. Je to s podivem, ale já se i v dalším životě vrátil do období vlády faraona Ptahhotepa a žil v něm tentokrát delší život uprostřed faraonovy nejbližší komunity.

Jmenoval jsem se Seb a mým otcem byl věštec Anhur (nosič oblohy), a nesmějte se – měl opravdu nadání vidět dopředu, až za obzor času. Alespoň jsem mu to vždycky věřil.

Svědčí o tom mimo jiné i jméno, které mi dal. Jméno Seb totiž znamenalo ve staroegyptském jazyku ctěný, a já se opravdu ctěným stal. Co na tom, že až v jednadvacátém století.

Už jsem naznačil, že čas je všesměrný, všudypřítomný, a že je mnohem důležitějším aspektem našich životů než prostor. Nebýt času, žádný prostor by nebyl, ale o tom pojednávám v jiných svých knihách. Můj prožitek dvou minulých životů mne v tomto přesvědčení jen utvrdil.

Karel Fiala



JAK VŠECHNO ZAČALO

„Ve vesmíru neexistuje nic tajemnějšího a záhadnějšího, než je mysl,“ pronesl profesor Fiala na závěr své přednášky na Karlově univerzitě, kde už dlouhá léta působil jako přednášející experimentální psychologie.

„Vědomí, jako nositel mysli, je cosi, co všichni vnímáme, čím v menší či větší míře disponujeme, ale v zásadě nemůžeme s určitostí definovat, o co přesně se jedná. Mysl může léčit i zabíjet, díky ní navazujeme sociální vztahy nejenom k lidem, živočichům, rostlinám či věcem, ale budujeme si vztahy i s planetou, galaxií, s každou subatomární částicí vesmíru... Individuální vědomí je maličké elementární konkrétní já uprostřed prázdného prostoru nekonečné inteligence. Ačkoli se naše mysl koncentruje jakoby v individuálním vědomí, ve skutečnosti je částí i celkem celého světa, kterému vtiskuje základní pravidla a vlastnosti. Představte si, že jste stvořiteli veškerého světa, nic kromě vás neexistuje a vše, co vnímáte, jste vytvořili vy sami v sobě a ze sebe...“

Už poněkolikáté za poslední půlhodinu přerušil profesorův výklad spontánní potlesk studentů. Fiala pozvedl ruku, aby tím jednoduchým gestem studenty utišil, a když se tak stalo, docela potichu pokračoval: „Víte, jen předávám myšlenky, které se ve mně berou odkudsi z hluboké archetypální paměti. Nestor experimentální psychologie a můj velký vzor profesor Stanislav Grof zažil stejně jako já k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a spousty útoků, negativních oponentur a nesouhlasných reakcí, přesto...“

„Co si opravdu myslíte o drogách?“ vykřikl kdosi z posluchačů. „Grof je přece užíval a zkoušel sám na sobě. Vždyť to není normální a je to i v rozporu s etikou.“

Profesor Fiala se zadíval na tazatele, pokýval hlavou a usmál se: „Zřejmě jste na mých přednáškách často absentoval. Jinak byste odpověď znal. Tedy jen stručně. Experimentovat lze pouze v případě, a to je extrémně důležité, že jste dostatečně odborně znalý a erudovaný a nemáte psychické kontraindikace. Také musíte vědět, o čem hovoříte, když používáte slovo drogy. Je nepřesné, obecné, povrchní. Co droga je a co droga není? Obecně užívání drog, tak jak drogy chápe široká populace, ničí nejenom jedince, ale i jeho okolí a rozvrací společenské vztahy, navíc...“

„Ale psychedelika jsou přece nenávyková, mají terapeutický účinek, a kdyby lidé věděli, jak s nimi nakládat, žilo by se líp,“ přerušil nepříliš vhodným způsobem jiný student nedokončenou odpověď.

„Myslíte?“ pokrčil profesor rameny, aniž by se pozastavil nad jeho neomaleností. „Z vašeho hlasu zní jistota, jako byste si sám nějaká psychedelika aplikoval. Aby bylo jasno. Experimentální práce s psychedeliky, třeba s LSD nebo lysohlávkami, má zcela přesná a jednoznačná pravidla. Je velmi nezodpovědné, pokud se do experimentů pouští někdo, kdo je nezná. Profesor Grof věděl přesně, co dělá, i když samozřejmě nemohl výsledek předjímat. Není věštec, je vědec. Experimentování je odvozeno od slova expert a expert je člověk, který se vyzná, ne ten, kdo ví jen málo a...“

„Ale vy přece sám provádíte výzkumy jiných stavů vědomí, a do nich umíte dostat člověka nejenom hypnózou, ale i chemickými sloučeninami, které namícháváte podle tajných receptů.“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Tajných receptů?“ rozesmál se profesor. „Nenecháte mne domluvit, a tak nemůžu ani na jednu z otázek řádně odpovědět. Za prvé: Ano, pomocí hypnózy provádím dlouhá léta reinkarnační regresi, a studuji tento dosud vědecky ne zcela objasněný proces prožívání údajných minulých životů. A nepopírám, že vedle hypnózy zkoumám i vliv nejrůznějších sloučenin na schopnost člověka otvírat v paměti okna do hluboké minulosti. Za druhé: Neexistuje chemická sloučenina, kterou by stvořil sám člověk. Veškeré sloučeniny ve vesmíru jsou miliardy let potenciálně naprogramovány. My je nemůžeme stvořit, ale pouze objevit. A za třetí: Psychedelika mají tak intenzivní a rozporuplný vliv na mysl a prožívání jedince, že neexistuje člověk, který by o nich věděl všechno. Stačí souhra náhod, nebo jen drobná chyba při aplikaci, a je konec. Můžete si prohloubit poruchu osobnosti, můžete skončit na psychiatrii nebo dokonce umřít. Nicméně, můžeme tuto problematiku prodiskutovat znovu, až se vrátím z konference. Pokud se nemýlím, uvidíme se znovu za tři týdny. Připravte si otázky, rád vám na ně odpovím, pokud budu znát odpověď.“

„Pane profesore, ještě prosím jeden dotaz: Grof údajně přednášel o tom, že vědomí mají i rostliny a obecně všechny živé organismy. Jaký je váš názor na tato tvrzení?“

„Profesor Grof dokonce přišel s názorem, a já ho nijak nezpochybňuji,“ usmál se profesor povzbudivě, protože ho těšilo, jak se studenti o problematiku zajímali, „že existují lidé schopní napojit se prostřednictvím určitých postupů a technik, například holotropním dýcháním, na vědomí rostlin, přičemž pociťují hluboké a silné duchovní dimenze tohoto zvláštního stavu bytí. Přitom vnímají vědomí rostlin jako pozitivní model pro život, protože rostliny nevedou až na výjimky životy dravců, ale žijí spokojeně a klidně z toho, co jim poskytuje příroda – čerpají životadárnou energii ze slunce, živí se z půdy a napájejí z dešťů, nezabíjí jiné živé bytosti, neubližují jim, naopak samy jsou potrak a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a vou a rozvíjejí tak životy další. Lidé se už v dávné minulosti v některých kulturách a dokonce i v primitivních společnostech dokázali ztotožnit s vědomím rostlin a rozvíjeli jejich kult, prohlašovali je za posvátné a také je uctívali. Prožitkový vhled do rostlin a s ním spojený transpersonální zážitek tak znamenal vysoký stupeň motivace k uvažování nad autentičností a mechanizmem životního cyklu a bytí jako celku, který je smyslům a rozumu jakoby utajen. Ale dnes už opravdu musíme skončit, nebojte se, pokud vás zrovna tahle oblast psychologie láká a zajímá, vrátíme se k ní podrobněji a budeme si povídat jak o přednostech, tak o úskalích toho kterého názoru. Děkuji za pozornost a těším se, až se s vámi zase potkám na další přednášce, případně na semináři.“

Studenti znovu odměnili profesora Fialu bouřlivým potleskem, a on si ho, i když to nedával příliš najevo, užíval.

Kdo by nebyl rád, když jiní lidé spontánně ocení jeho práci.

Váš potlesk je víc než peníze, které za přednášku dostanu, pomyslel si, zeširoka se usmál a mávl studentům na rozloučenou.

¢

Osobní automobil značky Škoda Superb se konečně vymanil z úzkých pražských uliček a zamířil po výpadovce směrem k Letišti Václava Havla.

Zastavil u terminálu jedna, mladý muž sedící za volantem svižně vyskočil, vytáhl nevelký kufr a podal ho staršímu muži, který si kontroloval doklady.

„Snad mám všechno,“ poznamenal a významně si poklepal na příruční zavazadlo.

„Určitě máš, tati, nepamatuju si, že bys někdy něco zapomněl.“

„Pokaždé něco zapomenu.“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Šťastnou cestu a pozdravuj v Americe.“

„Jistě, Vojto. Příště poletíš se mnou, slibuju. Za deset dnů jsem zpět, zavolám, přijedeš pro mne na letiště a hodíš mě domů jako vždy. Můžu s tím počítat?“

„Jasně, rád.“

„Díky.“

„Tati, dokdy máš platný pas? Mrkni se, pro jistotu.“

„Do září dva tisíce dvacet pět.“

„Tak to by ti mělo stačit.“

Oba muži se zasmáli, pak se objali a nakonec si podali ruce.

Bylo brzo nad ránem a noční chlad se oběma mužům doslova prodíral pod oblečení.

Starší z mužů lehounce políbil mladšího na tvář, usmál se, zamával a spěchal do odletové haly.

Vojta nasedl, nastartoval, také na rozloučenou zamával, pak auto zavrčelo a zmizelo ve tmě.

¢

„Pan Karel Fiala,“ usmála se hezká mladá žena při odbavování, podívala se cestujícímu do očí a podala mu palubní vstupenku, „kdy jste byl naposledy v první třídě?“

„Když jsem chodil do školy,“ odpověděl a šibalsky mrkl.

Rozesmála se.

„Myslím v letadle,“ doplnila.

„Pochopil jsem. To byl jen pokus o vtip. Lítám běžně v ekonomy class, ale tentokrát mi platí cestu partneři v USA, asi nevědí, že mám raději druhou třídu než první. Ve dvojce se cítím víc sám sebou, nemusím si hrát na něco, co nejsem.“

„Vaši partneři si vás považují. Letíte obchodně? A kam? Ježíši, promiňte, nic mi po tom není, všude kolem řádí GDPR a já se ptám takhle hloupě, ještě přijdu o místo.“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Slečno, nebo mladá paní, škoda, že nemám víc času. Na GDPR se vykašlete. Za chvíli nám zakážou, abychom se oslovovali jménem. Letím na University of Southern California, jsem učitel a mám tam nějaké přednášky a projev na konferenci. Nic zvláštního.“

„Nic zvláštního? Vůbec jste se nezměnil. Dobře vás znám, pane profesore,“ pokývala hlavou. „Lidi, co opravdu něco znamenají a umí, jsou vždycky mnohem skromnější než ti, co umí a vědí houby. Víte, že jste mne učil? Jmenuji se Šárka Kopecká.“

„Vás?“ podivil se. „Přednáším psychologii, nevím...“

„No jasně,“ přerušila ho, „studovala jsem na Karlovce.“

„A není vás na tomto místě, nechci se vás dotknout, nebo vaši práci dehonestovat a podceňovat, škoda? Přece jenom psycholožka s vysokoškolským vzděláním...“

„Zvládla jsem jen tři semestry, neurofyziologie byla nad mé síly, prostě – vyhodili mě.“

„Neměla jste se nechat, každá překážka se dá zvládnout, jen se člověk nesmí vzdát.“

Pokrčila rameny: „Neměla jsem na to už nervy.“

„Kdybyste řádně nastudovala právě neurofyziologii, tak byste je právě měla! Tam se o tom učí,“ rozesmál se znovu. Krásné a chytré mladé ženy mu vždy zvedly náladu.

„Asi jo. Ale vaše přednášky jsem milovala. Byl jste nejlepší ze všech, žrali jsme každou vaši větu, ani nevíte, kolik jsem si z vašich slov vzala do života. Vaše přednášky byly fakt výživné.“

„To mě těší,“ přikývl a sáhl do kapsy. „Tady je má navštívenka. Za deset dnů se vrátím z L. A., kdybyste chtěla studovat dál, zavolejte mi, třeba najdeme nějakou cestu. Když už máte v kapse tři semestry, je škoda nepokračovat dál. Psychologů nikdy nebude dost, myslím těch vystudovaných. On je jinak každý člověk amatérským psychologem, takže každého potencionálního profesionála škoda, ať se poměry trochu vyváží.“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Mám taky manžela a malou dceru, už je na studia pozdě.“

„Nikdy není pozdě.“

Vzala si navštívenku a sledovala ho, jak odchází.

Nic si nevymýšlela.

Profesor Fiala byl pojem. Neobyčejně vzdělaný a na každou přednášku skvěle připravený. Pokaždé, když své přednášky dokončil, studenti mu tleskali, to se jiným profesorům nestávalo nikdy, nebo jenom sporadicky.

„Člověk musí mít pořád plné kapsy překvapení,“ pamatovala si jeho slova, když jednou komusi odpovídal na dotaz, jak je možné, že na jeho přednáškách je vždycky plno.

Byl skoro o třicet let starší než ona, přesto jej za dob studia, vlastně jen před pár lety, platonicky milovala.

„Nikdy jsem nepoznala chytřejšího chlapa,“ líčívala tu a tam kamarádkám, „kdyby mě chtěl, hned bych se mu nabídla. Nevadilo by mi, i kdyby mu bylo devadesát. Člověk stojí vedle něj a cítí se stokrát chytřejší, než když je sám nebo s někým jiným.“

„No jo, sexy mozek,“ rýpla si do ní spolubydlící v narážce na bývalou manželku bývalého premiéra Jiřího Paroubka, která stejná slova používala v souvislosti se svým exmanželem.

„Fialo, Fialo,“ pomyslela si, a když jí zmizel z dohledu, vzdychla. Jak je možné, že výjimečných lidí je tak málo a povrchních hlupáků jsou plné ulice?

Četla si navštívenku a přepadla ji nostalgie.

Kdyby mi řekl, ať mu zavolám, nebo mi dal na sebe telefonní číslo před čtyřmi lety, kde jsem dnes mohla být? zakroutila zasněně hlavou.

Třeba bych s ním právě za chvilku odlétala první třídou do L. A., napadlo ji nádavkem. Trochu se zasnila a dokonce malinko ušklíbla.

,Kdyby‘ však bohužel v životě neplatí, a kdyby bylo možné spočítat všechna kdyby, která člověku protečou mezi prsty... k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Vzdychla a ušklíbla se nad slovní hříčkou, která jí bleskla hlavou. Kdyby, kdyby, kdyby...

„Je vám dobře?“ uslyšela netrpělivý hlas a rychle se vrátila do reality.

„Jistě, promiňte,“ odpověděla s leknutím a začala odbavovat dalšího pasažéra.

¢

Karel byl nevyspalý, a když zjistil, že nástup do letadla se uskuteční až za hodinku, usadil se pohodlně na sedačce v odletové hale a za pár vteřin usnul.

Létal často a věděl, že jakmile bude ohlášen nástup, probudí se. A i kdyby se náhodou neprobudil, probudí ho personál.

Sotva jej spánek přikryl typickou lehkostí bytí, uslyšel naléhavé hlášení: „Dobrý den, vážení cestující, hovoří k vám kapitán vašeho letadla. Mám pro vás dvě zprávy. Ta špatná je, že nám vysadily všechny motory a letadlo není schopné letu.“

Trhl sebou a rázem se začal s úlekem probírat.

Lehkost bytí byla rázem vystřídána panickou hrůzou. Létal rád, ale vždy si uvědomoval, jak fatální následky jej čekají, pokud letadlo havaruje.

Než mu ovšem stačily vyrazit první krůpěje potu na čele, což byl u něj typický průvodní projev stresu, jakoby zdálky uslyšel další kapitánova slova: „Dobrou zprávou ovšem je, že jsme dosud neodstartovali z letiště.“

„Fialo, Fialo,“ napomenul se potichu, „co se ti to zdá za pitomosti?“

Ale už bylo po spánku, dobře věděl, že znovu neusne.

Se spánkem je to jako s penězi: nejlepší kvalitou je kvantita, uvědomil si.

Ve snu můžeme prožít všechny jevy, které lze zažít i ve skutečnosti, blesklo mu hlavou. Je pozoruhodné, jak se umí k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a do snů vetřít to, co se nám stalo, nebo i to, co nás čeká. Veškerý obsah snů pramení jak z vědomí, tak z nevědomí, je vybavován a reprodukován, aniž víme přesně, z jakého pramene pochází. Sen vládne vzpomínkami i budoucností, sděluje...

„Sakra,“ vyklouzlo mu z úst, „nejsem na přednášce!“

Starší paní, která seděla vedle něho, se překvapeně zeptala: „Co jste říkal pane?“

„Nic, nic, omlouvám se, přepadl mne hloupý sen.“

Chápavě se usmála: „Taky se mi pořád něco zdá, akorát si z toho nic nepamatuji.“

„Jak potom můžete vědět, že se vám něco zdálo?“ optal se jen ze zdvořilosti.

„Prostě to vím,“ naklonila se k němu a důvěrně dodala: „Někdy jsou to věci, které by do mě nikdo neřekl.“

Její spiklenecký výraz ho rozesmál: „Myslíte nějaká erotika, nebo...?“

„No dovolte,“ ohradila se. „Co si o mně myslíte?“

„Nechtěl jsem se vás dotknout, erotické sny má každý člověk, bez rozdílu věku a pohlaví.“

Zvedla se a bez pozdravu si přesedla na druhý konec místnosti.

Už mu nevěnovala ani kratičký pohled a on si představil, jak bude hned na dalším setkání s kamarádkami barvitě líčit, že se ji přímo na letišti snažil svést postarší seladon, mohl to být klidně milionář nebo významný politik, ale ona má přece úroveň a nehodlala se nechat svádět jen tak někým, a proto mu dala kopačky ještě dříve, než mohlo něco začít.

V myšlenkách se vrátil ke snu, v němž letadlu vysadily všechny motory: Nešlo o varování, ať do toho zatraceného letadla nesedá? Nepromítla mu intuice do snu zdvižený prst s podtextem ,pozor, cosi hrozí‘? Nešlo o významnou indicii prozřetelnosti, ať zůstane sedět doma na zadku a nikam neletí? k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Jak by mu poměr právě uplynulého konkrétního snu ve vztahu k bdělému vědomí vysvětlil ve svých výkladech snů Sigmund Freud? Nebo Carl Gustav Jung?

Směs podvědomých obav mu proudila hlavou, ale zaháněl ji rozumem, aby nedal zbytečně velký prostor stresu. Přesto došel k závěru, že sny mají opravdu ozdravný a užitečný účinek, pokud s nimi člověk umí pracovat.

Jsem k smrti unavený, uvědomil si také, bylo toho na mne v posledních týdnech moc, sen mě jen varoval před tím, abych se neudřel k smrti, hledal vysvětlení.

Letadlo s nefunkčními motory bylo jen symbolickým vyjádřením žádosti těla a mysli, abych jim poskytl úlevu a odpočinek, jinak mi hrozí kolaps...

Sen mi posloužil jako bezpečnostní ventil, vezmu ho vážně, a jak se vrátím do Prahy, dám si pár dnů volno, rozhodl se.

Letu se rozhodně nebál, létal hodně a rád.

Nicméně nezvyklou tíseň ve své duši pociťoval stále, nedařilo se ji zapudit.

„Jako psycholog vám mohu doporučit, abyste své sny nepodceňovali,“ nabádal vždy své posluchače v přednáškových sálech i na konferencích.

A teď by ses tím měl řídit také sám, vole, pomyslel si, ať si na vlastní kůži nevyzkoušíš, že za těmi slovy se skrývá nejenom teoretická poučka, ale realita a pravda.

Když se letadlo vzneslo k obloze, využil toho, že sedí přímo u okýnka, a zadíval se na Prahu. Mizela rychle ze zorného úhlu, a přestože bylo zrovna na přelomu mezi nocí a ránem, svítila do odcházející temnoty jako obrovská louč plná malých zářivých teček.

Mám to tady rád, uvědomil si. Mám rád svoji zemi navzdory všem peripetiím a více či méně demokratickým vládcům, kteří se jako psi rvou po každých volbách o svůj ždibek moci. Klaus, Zeman, Babiš, Kalousek, Hamáček,

1 k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Fiala a desítky dalších politiků, pro něž se politika stala neodolatelným lákadlem.

Co je přitom moc?

Jen chvilkový pocit naplnění vlastního ega a vlastní důležitosti. Časově vymezený, relativně krátký okamžik na piedestalu politické moci, a potom pád z výsluní do stínu všednosti a následná beznaděj... Jako by život ztratil smysl, přitom on ho měl vždy, bez ohledu na to, jestli člověk seděl v parlamentu, nebo ve stáji.

Politici ho neznepokojovali, jen zajímali z hlediska jejich společenského i individuálního postavení a s tím spojené osamělosti, která byla zajímavá nejenom psychologicky, ale byla i pozoruhodně inspirativní pro studium neuróz.

¢

Letadlo dosedlo v L. A. na minutu přesně, a když z něho vystupoval, ještě pořád cítil pachuť tísnivého pocitu, který jej po celou cestu doprovázel.

Zatracený sen, který jej probudil v odletové hale Letiště Václava Havla v Praze – vysadily všechny motory a letadlo není schopné letu – se mu pořád vracel na mysl. Co to mělo znamenat?

Otázky, které klademe sami sobě, jsou mnohem vtíravější než ty, které nám kladou jiní, v tom měl jasno, ale jakási podivná předtucha jej neopouštěla, ať už ty své nekonkrétní a spíše jen tušené otázky ignoroval, nebo přímo potlačoval.

Naštěstí byl živ a zdráv, stál na pevné zemi v L. A., a tak měl slušnou šanci na vtíravou tíseň konečně zapomenout.

Po vyřízení nezbytných formalit se probojoval davem lidí k východu z příletové haly a ještě dříve, než uviděl Josepha Greena s cedulí FIALA, už se k němu Joseph prodíral a se širokým úsměvem jej vítal: „Zdravím, profesore, tak vás tu máme zase. Jaký byl let?“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Skvělý. Skoro celý jsem jej prospal, až na ten jeden přestup,“ zalhal – až na hodinku lehkého spánku celou dobu pracoval na své nové publikaci Cognitio Dei (Poznání Boha).

Karel nebyl nikdy v pravém smyslu slova věřící, nicméně věřil vnitřní spontaneitě, niterné schopnosti člověka nabírat z duše data, aby prostřednictvím vědomí, zkušeností a snů mohla pronikat do trojrozměrného světa, času a uvědomování. A nejenom do uvědomování, ale i do sebepoznání vlastního spiritus rector, tedy vůdčího ducha našich životů jak po stránce biologické, tak psychické.

Naše životy nejsou založeny na nicotnostech, ale na poznávání a poznání v širokém slova smyslu, poznamenal si do počítače těsně před přistáním. A co jiného je Bůh než dokonalé, absolutní poznání?

Joseph ho dovedl k velkému černému autu, za chvíli už seděli na pohodlných kožených sedadlech luxusního vozu, a on si v duchu přehrával téma, které chtěl se svými studenty probrat na zítřejší přednášce a s vědci a posluchači na navazující konferenci.

„Trousdale Pkwy, jsme tady, kočár je na místě, tentokrát jsme to zvládli bez jediný kolony jako Concorde, profesore,“ poznamenal Joseph po půlhodinové jízdě tichým hlasem, jako by nechtěl profesora rušit v jeho přemítání, a dodal: „Jste dnes nějaký zamlklý, Charlesi.“

„Omlouvám se. Hlavou mi táhnou úvahy nad mojí novou knihou.“

„Každý máme své vlastní myšlenky,“ pokrčil Joseph rameny.

„V tom s vámi bezpodmínečně souhlasím!“ poklepal ho Karel po rameni. „Díky za bezpečnou jízdu, doufám, že mne povezete i zpátky na letiště, až si tu splním své povinnosti.“

„To si pište, profesore. Víte, že moje žena má doma všechny vaše knihy? Pokaždé když vás vezu, musím jí vyprávět o všem, co jsem si s vámi povídal.“

„Tak to abych si dával pozor!“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Nemusíte. Nikdy jí neříkám všechno.“

„Ale to klidně můžete.“

„Chlap, který své ženě říká všechno, brzy narazí,“ rozesmál se Joseph. „Víte, mám i vaše knížky napsané v češtině, nejenom ty v angličtině. Občas předstírám, že si v nich čtu. To ji vždycky úplně vykolejí. Myslí si, že jste mě naučil česky.“

„A to je dobře, nebo špatně?“

„To je dobře! Není si jistá, jak to opravdu je. Ženskou musíte udržovat v napětí a v nejistotě. Pak máte jistotu, že nebude pokukovat po jiných chlapech, ale jen po vás.“

„Tak to je originální filozofie, nebo spíš psychologie,“ usmál se pro změnu Karel. „A tak se chováte ke všem ženám?“

„Samozřejmě! Získávám na tajemnosti a tajemství každou přitahuje. Copak bych mohl být pro ženskou zajímavý, kdybych byl jen tuctovým chlápkem, kterého si každá přečte za pár vteřin?“

„A není to trochu podvod?“

„Je. Samozřejmě. Celý život je podvod, ale o tom vy víte, profesore, jistě více než já.“

„Myslíte?“ užasl.

„Jste přece psycholog!“

„To jsem, ale...“

„Jen nechte být. Nemusíte mi odpovídat. Každej člověk hraje, jeden míň, jiný víc. Vy, já, všichni lidi na světě. Jen se tváříme, že o tom nic nevíme, a přitom se snažíme aspoň trochu odhadnout, co mají v palicích ti druzí, aby nás nepřevezli.“

„Budu nad vašimi slovy přemýšlet,“ poklepal ho Fiala po rameni.

„To přemýšlejte,“ pokýval hlavou Joseph. „A jestli o tom někde budete psát, nezapomeňte na mý autorský práva!“

„Budu na ně myslet ve dne v noci.“

„Tak jo. Hezkej pobyt v L. A. a ať na tý konferenci všem natrhnete prdele.“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Konference není zápas, Josephe. Není to kdo s koho, ale...“

„Celej život je jeden velkej zápas, kdo s koho, o tom vím svý.“

Karel vystoupil před komplexem budov University of Southern California, rozhlédl se kolem, protáhl se a zamířil k hlavnímu vchodu.

¢

Projev profesora Fialy na téma „Touha je klíčem k lidskému štěstí“ vyvolal na konferenci zasloužený obdiv.

Dokonce i jeho skalní vědečtí odpůrci se postavili a dlouze tleskali.

Na následném rautu přijímal jedno blahopřání za druhým, ani si nemohl pochutnat na dobrotách, které byly připraveny všude kolem.

Následně podepisoval bezpočet výtisků své poslední knihy, která vyšla teprve před několika dny v anglickém překladu, a když konečně dostal prostor k tomu, aby si ždibl něčeho z nabízených pochutin, zjistil, že téměř vše je snědeno.

Pokrčil rameny a pokusil se potichu a nenápadně zmizet.

Skoro se mu to podařilo, jenomže na chodbě jej doběhla Sofie Dugasová, jeho největší oponentka a kritička.

Neměl nic proti oponentům, naopak, pokud byly jejich oponentury promyšlené a argumentačně podložené, posouvaly vědění dopředu.

Ale Dugasová byla v jeho očích podlá, falešná, domýšlivá, nekonečně svárlivá, povýšená a nadutá ve své potřebě drancovat myšlenky, přednášky, úvahy, články i knihy akademiků, nejenom ty jeho, což činila s potěšením a jakousi až zuřivou nenávistí. S vědou neměl její přístup nic společného.

Jenom díky shovívavosti kritizovaných akademiků byla ještě naživu, ačkoli ji už nejméně polovina z nich chtěla k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a vydělit z lidské společnosti a potichu a potajmu někde v ústraní mučit a zavraždit, což samozřejmě nikdy nepřesáhlo stadium úvah, a tak tu byla pořád.

Vedena marnivostí své představivosti si na rozdíl od ostatních myslela, že je všeobecně oblíbená a uznávaná, a to především pro svoji schopnost sebeobětování, pro výtečné komunikační dovednosti a pro své mravní hodnoty. Také pro svoji dobrosrdečnost, statečnost, nepodplatitelnost, nevychloubačnost a neposkvrněnost v zásadách, které za všech okolností vyznávala.

Když se pro něco rozhodla, šla za tím jako buldok. Člověk, který není ochoten pro svoji pravdu zemřít, přece není hoden toho, aby žil, opakovala častokrát.

Bože můj, zrovna tahle čůza, pomyslel si, když jej oslovila a donutila otočit se.

Krásná, mladá a inteligentní potvora, budující svůj image na tom, že se strefovala do jiných a napadala jejich vědecké závěry. Její mocichtivost a neukojená ctižádost byly pověstné...

„Dnes jste byl přesvědčivý,“ podala mu ruku, „sice trochu bulvární, ale koho by dnes upoutala suchá věda, že?“

Pokrčil rameny: „Mám vaše slova chápat jako výtku, nebo pochvalu? Bulvarizace znamená v přeneseném významu emocionalizaci, a pokud ji vnímáte stejně jako já, pak s vámi musím souhlasit. Touha i štěstí jsou duševní stavy podložené emocemi, logicky jsem tedy musel emoce do své přednášky zahrnout.“

„Vždycky se umíte ze všeho tak lehce vykroutit,“ rozesmála se. „Bulvarizace znamená, že si také trochu vymýšlíte, trochu lžete, trochu balamutíte, trochu s posluchači manipulujete. Chcete mé závěry popřít?“

„Nikdo nás neposlouchá, novináři jsou daleko, tak proč bych to dělal? Vaše slova mají jen velmi omezený dosah.“

„Považujete se vy sám za omezený dosah, pane profesore? Vy se tak podceňujete!“ k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

„Naopak. Často jsem přeceňován. Představte si, že jsem letěl do L. A. první třídou. Já! Ten, co mi zabukoval letenky, mě strašlivě přecenil.“

„Ale letělo se vám pohodlně, ne?“

„Ano. Stejně, jako bych letěl ekonomy...“

„Vždy se stylizujete do role skromného tichošlápka?“

„Máte ten pocit?“ pozvedl překvapeně obočí.

Beze slova přikývla.

„Právě že ne,“ pokrčil rameny, „ale nějak mi uniká, o čem se tu vlastně bavíme.“

„Bavíme se o bulváru.“

„Jistě. Něco jiného jsou bulvární média, která se chovají tak, jak říkáte, tedy vymýšlí si a manipulují, a něco jiného je věda. Bulvarizace ve vědě není totéž co v médiích. Mohu svoji přednášku koncipovat přísně odborným jazykem, suchým a nezáživným, jak jste sama naznačila, načež posluchači budou za pár minut usínat nudou. Nebo ji přednést živě a emocionálně, tedy bulvarizovaně, aniž bych ubral na vědecké přesnosti, a oni mne budou pozorně poslouchat a pak ještě několik dnů přemítat o tom, co slyšeli. Která alternativa je podle vás lepší?“

„Co kdybychom pro dnešek zakopali válečnou sekeru a dali si někde dvojku dobrého vína?“ odpověděla jakoby bez souvislosti.

No to mne zabije, pomyslel si zděšeně, ale byl slušně vychován a tak odpověděl: „Rád. Nebude vám vadit, když se stavíme u mne na hotelu? Dal bych si sprchu, ať ze sebe smyju celodenní únavu, a pak si můžeme dát trochu toho vína.“

„Ani v nejmenším mi to nevadí. Třeba bych vám mohla i umýt záda...“

„To snad ani nebude nutné,“ zhrozil se upřímně, „víte, já...“

„Žertuji,“ upozornila ho a potměšile pozvedla obočí.

Ženská prostořekost, promyšlenost, strategie i nadřazenost v sociálních vztazích, to ho vždy šokovalo. Ženy si k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a s muži dokázaly častokrát pohrávat jako s hračkami, aniž by si to muži uvědomovali.

Ženská manipulace měla takovou škálu poloh, o jaké se mužům mohlo jenom zdát.

V té chvíli se u nich zastavil Joseph Green a zeptal se: „Chcete někam odvézt?“

„Ne, děkuji, teď zrovna ne, ale počítám s vámi s odvozem na letiště, až přijde čas,“ usmál se Karel Fiala, „nicméně vážím si vaší pozornosti a ochoty.“

Uvědomil si, jak nekonečně prostá byla snaha Josepha ovládat ženy v jeho okolí dětinským předstíráním. Možná si ve své naivitě myslel, že je tím pro ně opravdu přitažlivý.

Mnohem pravděpodobnější bylo, že ho ženy dávno prokoukly a o to víc si s ním pohrávaly.

Já jsem naštěstí psycholog, pomyslel si Karel Fiala, a tak mám tyto záležitosti, pokud se týká mne samotného, přece jenom trochu více pod kontrolou.

„Půjdeme?“ podíval se Sofii Dugasové do očí a snažil se vypadat nezúčastněně.

Přikývla a mrkla na souhlas.

Mrkl i Joseph a zdviženým palcem popřál Karlovi hodně štěstí. Pak sjel úlisným a neskrývaně lačným pohledem po Sofii od hlavy až po paty a uznale pokýval hlavou.

Jak se v tomto božském těle může skrývat taková potvora?

Nakonec proč to řeším, pomyslel si, profesor si ji určitě nezve na pokoj kvůli její povaze, a vůbec, co je mi po tom.

Ať si každý dělá, co chce.

Sofii neuniklo, jak chtivým pohledem ji Joseph analyzoval, a neuniklo jí ani to, že si toho Karel dobře všiml.

Karlovi zase neuniklo, že si Sofie všimla, že mu to také neuniklo, a uvědomil si, že fyzická krása není všechno. Až krása podpořená intelektem je opravdu přitažlivá. k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Bylo nezpochybnitelné, že Sofie měla nejenom krásné tělo, ale i břitký a zatraceně vysoký intelekt, i když na svém výstupu nesnesitelný.

Z popudu přírody tak představovala přece jen o něco více předností než vad, a takový poměr je podstatou vzájemné lidské přitažlivosti.

Zlá povaha je vada, která se dá postupně odstraňovat, nedostatek intelektu neodstraníte, ani kdybyste se rozkrájeli, blesklo Karlovi hlavou a zdánlivě ledabyle se optal: „Opravdu chcete jít se mnou?“

„Samozřejmě. Copak jsem někdy něco řekla jen tak? Těším se na oboustranně příjemný večer.“

„Doufám, že váš předpoklad naplníme,“ pousmál se Karel a v duchu si nadával, že hned nepřišel s nějakou co nejpravděpodobnější výmluvou, díky které by se Sofie už v úvodu jejich rozhovoru zbavil.

Proč se dnes večer nenalepila na někoho jiného?

Třeba na profesora Gasseta, který na minulé konferenci v Tokiu v opilosti vykřikoval, že by si i kurvu vzal, kdyby ho měla opravdu ráda.

Sofie byla ovšem úplně jiný případ, omluvil se v duchu Gassetovi za zcestnou úvahu a Sofii za to přirovnání.

Sofie rozhodně nebyla kurva, neměla ani partnera, s velkou pravděpodobností byla asexuální, protože měla ráda výhradně sebe a nechtěla se o svoji lásku s nikým dělit. Neměla jen narcistickou poruchu osobnosti, ale byla též anxiózní, emočně nestabilní a disociální. Dost na to, aby s ní rozumný muž nikam nechodil.

Každý náznak lásky v sobě s velkou pravděpodobností okamžitě ukončovala.

Byla vlastně analogií lidstva, vždyť neexistují jiní tvorové ve vesmíru, kteří by zabíjeli své nejchytřejší a nejschopnější jedince, aby je pak mohli uctívat a milovat jako své mučedníky. k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Lidstvo, to je jeden velký protiklad, a Sofie byla stejným protikladem, jenom v menším vydání.

Když vykročili, chvíli uvažoval, jestli jí má nabídnout rámě, ale usoudil, že by to mohlo být chápáno jako výzva k nějakým následným intimnostem, které už dopředu ve své mysli rozhodně odmítl.

Jestli na něj ta ženská něco zkusí, ohradí se a odkáže ji do patřičných mezí.

Naštěstí byl věkový rozdíl mezi nimi natolik propastný, že ji taková myšlenka snad ani nemohla napadnout.

¢

Policie neponechala nic náhodě, vyslechla dostupné svědky, požádala o záznamy kamer, prostě provedla rutinně vše, co bylo potřeba, aby bylo možno vyloučit či potvrdit podíl jiné osoby na smrti profesora Fialy.

Přestože jak zaměstnanci hotelu, tak záchranáři hovořili o nešťastné náhodě, policisté věděli své. Kolik podobných případů ukazovalo na banální úmrtí, a pak se za ním objevilo nečekané...

Jenomže tady vše nasvědčovalo tomu, že šlo skutečně o nešťastnou náhodu.

Profesor si šel v noci zaplavat, tělo ho zradilo v ten nejméně vhodný okamžik a on se utopil, protože na blízku nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.

Škoda, že hotelové kamery jsou v okolí bazénu vždy v noci vypnuty. Zapínají se jenom v průběhu provozní doby, aby napomáhaly hlídat bezpečnost plavců, protože hotelová ochranka provádí neustálý monitoring, a když občas pohlédne i na bazén, jen to zvyšuje potenciální možnost pomoci někomu, kdy by pomoc potřeboval.

Kamery tak sloužily jako vítaný doplněk a posila v účinnosti a efektivitě práce plavčíků. k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Fiala už nebyl žádný mladík, a jestli ho zradilo srdce, už asi neměl sílu dostat se z vody ven.

A v noci bohužel nebylo nikoho, kdo by se vyskytoval poblíž a mohl by mu pomoci.

Jakmile budou známy výsledky nařízené soudní pitvy, bude se vědět víc.

Kriminalisté identifikovali a zaznamenali všechny dostupné stopy, prohledali nejenom blízké, ale i vzdálenější okolí a vše zaprotokolovali.

Svědecké výpovědi zapsali do předepsaných tiskopisů a dali vedení hotelu souhlas k tomu, aby byl v areálu opět plně obnoven provoz.

Jenom dva kriminalisté v civilu ještě zůstali.

Jejich úkolem bylo pozorovat chod hotelu a všímat si čehokoli podezřelého. Pokud by přece jenom za utopením profesora stál někdo druhý, možná by ztratil ostražitost, ostatně takových kauz už bylo, kdy pachatel dospěl k přesvědčení, že už se mu nemůže nic stát...

„Rozuzlení případů bývá často překvapivé,“ naklonil se starší z obou mužů k mladšímu, „minulý týden jsme objevili měsíc pohřešované manžele. Oba sedmdesátníci, půjčili si od známého na léto chatu a jeden večer se rozhodli věnovat netradičním sexuálním praktikám. On ji připoutal k posteli, trochu ji trýznil a vzrušoval, vše bylo na její výslovné přání, chtěla si vyzkoušet něco z toho, co viděla v televizi, a pak s ní začal souložit, jenomže dostal infarkt, skulil se z ní dolů, spadl z postele a umřel. A ona, připoutaná pevnými pouty, umřela v následujících dnech žízní a hladem. Když jsme je našli, už jim nebylo pomoci. Nejdříve jsme si mysleli, že jde o mord...“

„Ale tady to vypadá na jasný případ.“

„Vypadá. Ale nedej se zmást. Někdy stačí drobnost a všechno je jinak. Jen je třeba se pozorně dívat.“

¢

2 k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Nemocniční chodbou kráčela skupinka lidí.

Šli pomalu, jako by chtěli oddálit okamžik, kdy budou muset vyřknout konečný verdikt.

Jen málokteré rozhodování v životě je lehké, není ale nic těžšího než rozhodnout o životě a smrti blízkého člověka. A právě toto rozhodnutí je za chvíli čekalo.

„Nevnímá a necítí už vůbec nic,“ hovořil potichu lékař, kterého kráčející lidé při pomalé chůzi obklopovali. „Jeho mozek nevykazuje ani sebemenší aktivitu, nedostatek kyslíku způsobil odumření mozkových buněk, které jsou tím rozhodujícím faktorem pro...“

„... ale životní funkce mu pořád pracují, nebo ne?“ zeptala se starší žena.

„Těžko hovořit o funkcích. Jestli myslíte činnost jednotlivých orgánů těla, ano, pak musím říci, že vše je v pořádku. Ale jde jen o biologické přežívání, vegetativní stav. Mozek, jako hlavní řídicí centrum, už svoji činnost nevykonává. Kdyby váš manžel nebyl připojen k přístrojům, jeho konec by byl nevyhnutelný.“

Vešli do malého pokoje, uprostřed kterého stálo jedno jediné lůžko obklopené řadou přístrojů, které blikaly a pípaly. Cosi pod postelí tiše vrnělo a klimatizace vháněla do prostoru ochlazovaný vzduch.

Na lůžku ležel muž a vypadal, že spí.

Měl zdravou barvu, z úst mu vedla do jednoho z přístrojů průhledná trubička, ostatně podobných trubiček vedlo k jeho posteli několik. Mizely pod peřinou, která jeho tělo zakrývala jako bělostný sarkofág.

„Podívejte,“ ukázal lékař na jeden z přístrojů, „tady měříme aktivitu jeho mozku. Vidíte? Nic. Absolutní nic. Je mi to líto, ale mrtvý mozek lékařská věda oživit neumí.“

„Zemřít v osmapadesáti je hrozné. Měl toho ještě tolik před sebou,“ zavzlykala žena, která se před chvílí obrátila na lékaře s dotazem na manželovy životní funkce. k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Sehnula se a pohladila pacienta po tváři: „Byl hodný a vzdělaný, jen málo lidí mělo tolik znalostí jako on. Víte, pane doktore, vystudoval historii a poté ještě psychologii, ale rozhled měl o všem, sportem počínaje a hudbou konče, přece není možné, aby to všechno někam zmizelo. Co jen přečetl knih, kde všude byl, přednášel na tolika univerzitách, domluví se, vlastně domluvil se, několika jazyky...“

Zavrávorala a málem upadla.

Před třemi dny odlétali z pražského Letiště Václava Havla, přestupovali v Amsterodamu, pak ještě v New Yorku, a v Los Angeles přistáli sotva před třemi hodinami. Lepší letecké spojení se narychlo sehnat nepodařilo.

Ubytování měli skromné, zajistili si ho přes internet v malém hotelu Reymar Tropicana nedaleko letiště.

Taxikář je tam z letiště přepravil rychle, jeli pouhých třicet minut a to mikrobus nijak nehýřil rychlostí.

Vyřídili na recepci formality, zavazadla odnesli do pokojů, opláchli se a za chvíli se už znovu usazovali v mikrobusu, který na ně zatím počkal před hotelem.

Vyrazili v tichosti, nikomu nebylo do řeči, taxikář se ptal na Prahu a pokoušel se dokonce chvíli žertovat, ale když mu řekli, že se stalo neštěstí, že jejich manžel a otec byl nalezen ve zdejším hotelovém bazénu bez známek života a že přicestovali překotně a bez přípravy, vyjádřil jim soustrast a zmlkl.

„Mrtvý ale není,“ dodala manželka Karla Fialy s nadějí v hlase, když se taxikář zatvářil jako na pohřbu, „podařilo se ho oživit, a proto spěcháme do nemocnice, abychom byli u něj.“

„Tak snad bude nakonec v pořádku, držím palce,“ pokýval hlavou.

„Snad, doufám.“

To ještě měla naději, že všechno skončí dobře.

Sice ji po telefonu upozornili, že manželův stav je kritický, ale Karel byl tvrdá nátura, nikdy o své zdraví přík a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a liš nedbal a měl doslova sebevražedné stravovací návyky, a přece byl pořád plný elánu a síly.

Zdál se neunavitelný, stíhal toho mnohonásobně víc než ostatní a představa, že by zrovna on mohl ležet na smrtelné posteli...

Teď, když ho viděla a pohladila po tváři, ji zasáhla nevídaná slabost. Nikdy dříve si ho nedokázala představit takto bezmocného.

Synové, stojící za jejími zády, ji láskyplně zachytili.

Jako psycholožka byla přesvědčena, že jí se nic podobného stát nemůže. Vedla soukromou praxi v Berouně a myslela, že dokáže ustát jakoukoli situaci, vždyť denně byla konfrontována s takovou spoustou lidských problémů a osudů, že se považovala za zcela imunní vůči všem vnějším psychologickým vlivům působícím na její vnitřní vyrovnanost.

A že jich každý den bylo!

Jenomže Karel, který tu teď ležel před ní, nebyl žádným vnějším psychologickým vlivem. Za třicet let jejich soužití jím byla zcela prorostlá, stal se její nedílnou součástí a ona, jak doufala, se stala zase součástí jeho osobnosti.

Domnívala se, že když se dotkne jeho tváře, sáhne si na smrt, ale opak byl pravdou. Pod několikadenním strništěm vousů ucítila teplo a život.

Byla tam kdesi uvnitř společně s ním, po desetiletích společného života splynuly jejich osobnosti v jednu jedinou, jestli umírá on, ona tam vevnitř umírá společně s ním. Ví lékař, že pokud nechá Karla umřít, zabije společně s ním i ji?

Ne, nevěřila, že před sebou vidí jen prázdnou schránku, odumírajícího živočicha, shluk buněk, z něhož už se vytratilo vědomí.

Její zavrávorání bylo vlastně jen vnějším projevem neklidu a úleku.

Lékař se jí před chvilkou snažil vnutit myšlenku, že její muž už je mrtvý. Byla to ale jenom slova, opravdové myšk a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a lení v jeho slovech nebylo. Nemohlo být. Nebo nemocnice potřebuje Karlovy orgány a hraje s ní nějakou šílenou hru...

Zhluboka se nadechla a znovu nabyla alespoň trochu vnitřní síly: „Promiňte, pane doktore, to je jenom únava z cesty a z nevyspání. Jak jsem si ověřila, manžel má velmi kvalitní pojištění...“

„Jistě,“ přitakal, „také dostává tu nejlepší možnou péči. Ale jak jsem říkal, je mi líto, medicína neumí oživit mozek, který...“

„... já vím, jsem doktorkou psychologie a dva z mých synů jsou lékaři, třetí bude na medicíně promovat, jen Vojta, to je tenhle blonďák, je historik. Takže jsme tady tak trochu jako lékařské konzilium, a budeme se muset rozhodnout, co dál, nebojte, já vím, nechceme vám nic komplikovat, ale víte, potřebujeme se ujasnit pár věcí...“

„Samozřejmě, nechám vás o samotě, lékařský pokoj mám hned vedle, jak budete rozhodnuti, přijďte pro mne. Počkám tam na vás. A dovolte, abych pochválil vaši angličtinu.“

Přikývla: „Karel, myslím mého muže, co tady leží, nedal jinak, všichni jsme se museli učit, občas nás brával na zahraniční konference a symposia, kluky bral tu a tam i na své přednášky, s kterými jezdil po světě, po nejrůznějších univerzitách, i tady v L. A. teď přednášel na univerzitě, jeho vášní byla experimentální psychologie a reinkarnační hypnóza, byl v tom jednička, a přestože do něj spousta vědců šila ze všech stran, měl tisíce nadšených příznivců, buddhisté mu dokonce dali nějaké jejich oslavné jméno, jako by byl převtělením kteréhosi jejich guru, nebo jak se ti jejich svatí nazývají, aspoň tak mi to povídal. Nechápu, jak se zrovna on ocitnul kdesi nad ránem pod vodou v bazénu. Nevíte, jak dlouho byl bez kyslíku, než ho našli?“

„To neví nikdo, vytáhli jej ve čtvrt na pět, oživovali ho pak dobrých čtyřicet minut, ale domnívám se, že pod vodou k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a byl určitě několik minut, možná i desítky minut, ale to spekuluji. Více vám řeknou na policii.“

„Zajdeme tam, samozřejmě. Ale nejdříve jsme utíkali sem.“

„To je pochopitelné,“ pousmál se. „Tak já jdu, a až budete mít jasno, zastavte se.“

„Počkejte,“ zadržela ho. „Víte, co je zajímavé? Karel vždycky říkal, že voda je jeho osud. Že až jednou umře, bude v tom hrát voda zásadní roli. Že ve vodě má vždycky strach, na suchu je v bezpečí. Smála jsem se tomu, ale teď nevím, co říct. Jako by to věděl...“

„Ale člověk přece nemůže předpovědět svoji smrt, pokud jí samozřejmě nechce docílit vlastním přičiněním, a to údajně není tento případ, tedy případ vašeho manžela,“ zakroutil hlavou.

Sáhla do kabelky a vytáhla knížku. „Tu máte, a nebojte se, je to anglický překlad. V češtině bych vám ji nenabídla. Chci, ať víte, co byl Karel zač a čím se zabýval.“

Vzal si knihu, přečetl název Tajemství lidského bytí a myšlení, pokýval hlavou a pousmál se: „Moc zajímavé téma. Přečtu si ji s radostí. Moc vám děkuji.“

Vrátil se do svého lékařského pokoje, knížku vsunul mezi ostatní knihy na polici a položil se na gauč. Číst ji patrně nebudu, pomyslel si. Nejhorší je, když si lékař k pacientovi vytvoří osobnější vztah, třeba jen přes jeho myšlenky uvedené v knize. Lékař potřebuje mít od pacienta odstup, anonymita totiž nezatěžuje mozek zbytečnými úvahami a ty o možných alternativách léčby pak mohou být zcela originální bez vazby na to či ono.

Na druhé straně tihle zahraniční pacienti představovali téměř vždy nějaký problém.

A protože zdejší nemocnice byla vyhlášená, končili ti movitější zpravidla právě tady. A jako přes kopírák se jejich příbuzní chovali stejně, ať už byli z Asie, či Evropy – nechtěli si při závažných stavech pacientů připustit, že zrovna k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a jejich příbuzný je na tom opravdu zle. Jenomže když je stav opravdu závažný, za žádné peníze, za žádné medaile, ceny či vyznamenání si zdraví koupit nejde.

Jakmile pacient překročí určitou hranici, odkud není návratu, pak jsou jakákoli slova zbytečná, stejně jako jakákoli suma peněz. Nepomůže ani všechno bohatství světa, nepomůže, kým a čím kdo byl, čím disponoval a vládl, jakou měl moc... Příroda měří všem stejně, bezdomovcům i miliardářům, idiotům i vědcům, pojem majetek nezná a nezabývá se jím.

Zdá se, že v tomto případě budou Češi, co sem dorazili narychlo přes oceán, racionálnější, pomyslel si.

Dva lékaři a jeden skoro lékař jistě manželku pacienta přesvědčí, že jeho udržování při životě postrádá smysl.

Ten člověk je mrtvý, třebaže mu funguje tělo. A jestli je univerzitní profesor, sám by jistě s podobným závěrem souhlasil. Bohužel se nemůže vyjádřit, protože z něj zůstala jen bezduchá hmota. Je jako auto, kterému se definitivně zadřel motor. Zvenčí by člověk mohl říci, že je to skvělý a na první pohled bezvadný vůz. Ale je to jen tvar, je to jen hmota bez toho, co ji dělá provozuschopným autem.

Člověk bez mozku představuje analogicky to samé. Jen tvar a hmotu bez toho, co jej dělá člověkem.

Psycholožka, povzdechl si nahlas a představil si tvář ženy, s kterou před chvílí hovořil.

Neměl psychology rád, považoval je víc za šarlatány než za skutečné odborníky, naopak psychiatrů si velmi vážil, ti pracovali na základě racionální analytiky, používali jednoznačných lékařských postupů, kdežto psychologové pracovali s emocemi, a jestliže deset psychiatrů bylo schopno stanovit u pacienta jednu jedinou diagnózu a shodnout se na ní, pak deset psychologů u stejného pacienta dospělo k dvaceti různým diagnózám.

¢

35 k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

A teď je čas, abych promluvil já sám.

Dosud šlo jen o chronologický soupis toho, co se dělo před tím, než jsem skončil na JIPce v nemocnici v Los Angeles.

Část z toho jsou mé vlastní vzpomínky, část jsem se dozvěděl od své ženy a od svých synů.

Ano, já jsem Karel Fiala, který ležel na posteli, nebyl schopen jediného pohybu, dokonce ani jediného náznaku, že je pořád tady, že vnímá a že není mrtvý, jak se mohlo zdát.

Mozek mi nesloužil tak jako dříve, ale přesto jsem neztratil schopnost vnímat a přemýšlet.

Přešla mne opatrnost a nedůvěra, měl jsem rozšířené schopnosti vnímání, ale bohužel nebylo cesty, kterou bych o tom mohl dát vědět svým blízkým a doktorům.

Mysleli si, že jsem mrtvý, tedy až na mé tělo, že už jsem spadl do propasti, že moje rozervaná duše nic necítí, a jediné, co pro mne ještě mohou udělat, je obstarat mi dobrý a důstojný pohřeb.

Jenomže já jsem nepřišel o uvážlivého ducha, nezažíval jsem ani nějaký posttraumatický syndrom, naopak, stál jsem u zdroje očisty, u zázraku nejživotnější krásy, a s opatrností a nedůvěrou uvažoval, jak z té zapeklité situace ven.

Měl jsem podivný pocit empatie a soucitu se vším živým, ale vnímal jsem zároveň pokoru a nekončící ohromující zážitek jednoty s celým vesmírem.

Tento zážitek mi připadal hřejivý a léčivý, ale na mé tělo neměl ve skutečnosti žádný dopad.

Nenacházel jsem se ani mezi živými, ani mezi mrtvými, ale byl jsem tu, vnímal jsem sám sebe, ale časová osa někam zmizela.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval v bezčasovosti.

Bez vnímání času se zhroutila omezenost mého bytí, vlastně zmizel i prostor, byla tu jen moje očištěná duše, nic kromě ní neexistovalo, a lidé kolem mne, i kulisy, ve ktek a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a rých se pohybovali, to vše nebylo ničím jiným než elementární existencí, která vycházela z vůle mé duše.

Všechno bylo uvnitř ní, bylo to všude, cokoli jsem si dokázal představit, to se hned uskutečňovalo. Dokonalé nic a dokonalé všechno, veškerá očekávání byla ihned splněna v jakési nepopsatelné jednotě a lásce bez strachu či nenávisti, tyto termíny vlastně zcela pozbyly svého významu.

Mystická zkušenost, pomyslel jsem si, snad bude pro mne léčivá.

Mám rozšířenou schopnost vědomí, uvědomil jsem si konečně, vždyť do podobných stavů jsem po mnoho let sám uváděl své pacienty jak hypnózou, tak holotropním dýcháním či pomocí psychofarmak, vždy podle situace, potřeb a možností.

Jak dobře jsem ten rituál přechodu z vědomí do nevědomých sfér lidské duše znal!

A teď...

Teď jsem byl sám sobě zaříkávačem i šamanem.

¢

Sestřička mi načechrala a upravila polštář pod hlavou.

Ach, můj Bože, pomyslel jsem si a současně si uvědomil, jak je můj stav ohromujícím způsobem bezbřehý.

Vnímal jsem celý vesmír, a přitom mi neunikalo ani nic z toho, co se dělo v bezprostřední blízkosti mého dosavadního těla.

Sledoval jsem, jak nemocniční chodbou kráčí moje milovaná žena, ale to spojení slov najednou působilo nepřístojně.

Lépe řečeno, pozoroval jsem, jak nemocniční chodbou kráčí moje žena a moji čtyři synové. Měl jsem ještě dceru, ale ta právě rodila doma v Praze a nemohla cestovat do USA s nimi. Holčička přišla na svět před pár minutami a dostala jméno Marie – trochu starosvětské, ale znovu přicházející do módy. k a r e l c u b e c a • v e s t í n u f a r a o n a

Jak jsem to mohl vědět, když jsem ležel na nemocničním pokoji a dýchal za mne přístroj a krev mi v těle rozháněl také přístroj a z malé trubičky mi přímo do žaludku kapala tekutá strava?

Zní to nabubřele, ale přece jen je to pravda – věděl jsem prostě všechno, ale ztratil jsem schopnost soudit.

Neměl jsem oči ani uši, a přece jsem všechno viděl a všechno slyšel.

Postrádal jsem jen běžné emoce. Proto mi slovo milovaná ve spojení s mojí ženou přišlo nepatřičné, nadbytečné a nicneříkající.

Nicméně svoji rodinu jsem viděl rád (i to je v jistém smyslu emoce, ale jinak svůj pocit označit neumím).

Znamenalo to, že si mne mí blízcí váží a že kvůli mně vážili cestu do Los Angeles. A taky to znamenalo, že jakési emoce ve mně přece jenom v omezené míře zůstaly.

Co se mi stalo?

A není ta otázka zbytečná?

Neměl jsem ve svých myšlenkách úplně jasno.

Vždyť najednou bylo úplně jedno, komu jsem co slíbil, kde napíšu