E-kniha: Ve stínu apokalypsy – Leoš Kyša; Boris Hokr

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_apokalypsy_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 26.10.18 19:04

Process Black

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_apokalypsy_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 26.10.18 19:37

Process Black

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Ve_stinu_apokalypsy_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 27.10.18 11:39

Process Black

Copyright © Martin D. Antonín,

Roman Bureš, Oskar Fuchs, Markéta Klobasová,

František Kotleta, Jan Kotouč, Míla Linc,

Petra Lukačovičová, Julie Nováková, Petr Schink,

Kristýna Sněgoňová, Petr Stančík, David Šenk,

Dalibor Vácha, Hanina Veselá, 2018

Cover Illustration © Satine Zillah, 2018

Art Cover © Lukáš Tuma, 2018

Preface © Martin Fajkus, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80-7557-156-4 (print)

ISBN 978-80-7557-617-0 (ePub)

ISBN 978-80-7557-618-7 (mobi)

ISBN 978-80-7557-619-4 (pdf )

5

Odvážná čtenářko,

udatný čtenáři,

vítejte na „palubě“ nové Epochální antologie nazvané příznač

ně Ve stínu apokalypsy. Těší mě, že jsem byl opět demokraticky

zvolen (sám sebou), abych zpříjemnil těch pár stránek, než se

dostanete k prvním skutečným příběhům, a zároveň vyzdvihl

práci dua editorů, kteří stojí za touto povídkovou sbírkou. Jak

už jste jistě pochopili, začínat tuto knihu od předmluvy mož

ná nebyl úplně ten nejlepší nápad ve vašem životě, ale nedá

se už dělat nic jiného než se obrnit trpělivostí a pokračovat

ve čtení. Mohu vás ujistit, že Ježíš to na Křížové cestě měl

o dost horší. A mimochodem, pokud by vám snad přívlastek

„Epochální“ přišel jako příliš bombastický, mějte na paměti,

že je pouhým označením faktu, že povídkovou sbírku vydá

vá Nakladatelství Epocha. O tom, zda je kniha skutečně epo

chální, rozhodnete samozřejmě až vy sami. Tedy, pokud se

prokousáte předmluvou. Ale aniž bych se pokoušel o nějakou

podprahovou propagandu/reklamu, mohu slíbit, že na vás už

zakrátko čeká podivuhodná výprava o patnácti zastávkách,

během které rozhodně nebudete mít čas ani chuť se nudit.

Ostatně jak by také ne, když máte v rukou nástupkyni loňské,

velmi úspěšné povídkové sbírky Ve stínu Říše (2017).

I pro tu jsem připravoval předmluvu, přičemž jsem ale

předpokládal, že se jedná o jednorázovou záležitost – výbor

ný nápad, jež zůstane osamocen, jakmile si duo editorů uvě

domí, kolik mravenčí práce, překážek a stresu je stálo, aby

se kniha dostala na pulty knihkupectví. Jak ale vidno, těžce

jsem podcenil megalomanské sklony blofeldovského alter

ega Borise Hokra a téměř neotřesitelně masosadisticky po

jímanou víru v sebe sama, jež by Leoši Kyšovi mohli závidět

6 Ve stínu apokalypsy i ti nejotrlejší příslušníci NKVD. Oba editoři si totiž úspěch prvního počinu, který měl ve skutečnosti náležet hlavně zúčastněným autorům, bez jakýchkoli skrupulí přivlastnili. A poté, co se několik týdnů vyhřívali a koupali v přízni spokojených čtenářů (zde se omlouvám za slovíčko koupali evokující nočních můr hodnou představu Borise Hokra a Leoše Kyši bez oblečení), jali se kout plány ohledně nové, ještě lepší antologie. A protože se jim terorizování ubohých autorů očividně zalíbilo, nedílnou součástí jejich plánů se stalo vytváření seznamu nešťastníků, kteří pro ně budou v  potu, krvi a jiných tělních tekutinách psát nové příběhy. V  první řadě však bylo třeba zodpovědět tu nejdůležitější otázku: Jaké by mělo být téma tohoto nového počinu?

Po dlouhém uvažování se pánové Hokr a Kyša rozhodli využít zlatého filmového pravidla druhých dílů, jež hlásá, že pokračování musí být větší, bombastičtější a spektakulárnější. Jestliže byl leitmotivem i jednotícím prvkem první antologie nacismus a třetí říše, přičemž na náccích ve všech podobách a formách se autoři skutečně vyřádili, pak dvojka musela přijít s  něčím násobně větším a čtenářsky atraktivnějším. A co je děsivějšího než hnědá záplava, fanatismus a světová válka? Přece APOKALYPSA!!! Ostatně postapo jako žánr se v  posledních letech rozvíjí, tak proč toho nevyužít?

Člověk je totiž jedním z  mála tvorů, který si uvědomuje vlastní smrtelnost. A místo toho, aby se snažil prožít život co nejpříjemněji, věnuje spoustu času vymýšlení těch nejapokalyptičtějších scénářů, jež s  patřičnou mírou expresivity a morbidní zvědavosti popisují konec jednotlivce i lidstva jako takového. Téma konce světa rezonuje všemi národy a lidskými společenstvími. Najdete ho ve starých bájích a pověstech ztracených v  dávnověku, obsahuje ho skoro každé náboženství, ohánějí se jím fanatici, vizionáři i šílenci. A je přítomno i v moderní době a žhavé současnosti. Mění se jen způsoby a možnosti uskutečnění. Nutno přitom říci, že lid

Odvážná čtenářko, udatný čtenáři

ská fantazie dokáže být v tomto ohledu neobyčejně kreativní. Stačí jen vzpomenout na grandiózní biblickou Apokalypsu s  dobře známými čtyřmi jezdci, severskou pověst o Ragnaröku, kterému neuniknou ani bohové, či hrozbu světové jaderné války, jež nás stále ještě nepřestala strašit. A to ani nezmiňuji ty tisíce nejrůznějších způsobů, které nám nabízí literatura, filmy a hry. Jako by vidina konce člověka děsila a fascinovala zároveň.

Naštěstí je tu ale jeden paradox – přese všechny sebezničující sklony je lidstvo ve své podstatě velice přizpůsobivé a tvárné, což znamená, že i v případě skutečné apokalypsy by jeho zbytky pravděpodobně byly schopny přežít. Třeba jako bytosti, jež postoupily na vyšší stupeň existence. Nebo jako primitivní mutanti kreténského typu. Možná, že si s touto teorií trochu fandím, ale rozhodně je to lepší vyhlídka než definitivní konec završený v nicotě. Ale dost už bylo rádobyfilozofování, vraťme se zpět k naší antologii.

Apo a postapo patří v  posledních desetiletích k  oblíbeným žánrům nejen v  rámci fantastiky. Nabízí totiž jedinečnou příležitost vyzkoušet si konec světa a zánik lidstva jaksi na nečisto, přičemž je omezeno jen fantazií a odvahou svého tvůrce. Většinou čtenáře zahrne velkolepě pojatou apokalypsou plnou roztodivných obrazů zmaru a zkázy, jež navždy mění lidskou společnost i člověka samotného. Někdy ale Armageddon přichází plíživě pomalu a takřka nenápadně mění svět v  peklo, kde se nedá žít, což mnohdy působí mnohem děsivěji než blesková katastrofa, jež zasáhne a následně odezní. Takže se můžeme setkat s atomovými válkami, které mění svět v  radioaktivní pustinu, s  invazemi zmutovaných organismů i  vesmírných kolonizátorů, s opravdovým čertem či smrtícími viry... a tak bych mohl jmenovat dál a dál.

To vše jsou ale jen vhodně zvolené exotické kulisy a atraktivní způsoby, jak uvést děj do chodu, jež mají rámovat to hlavní – příběhy lidí, kteří v  takových světech musejí žít

8

Ve stínu apokalypsy

a vyrovnávat se s ním. Extrémní situace, do nichž se hrdinové

dostávají, jsou totiž jedinečným podhoubím, v němž se tříbí

i lámou charaktery, strhávají masky a ukazují skutečné tváře.

A často to není moc příjemný pohled. Ale vždycky existuje

naděje. Protože bez ní se nedá žít. A právě takové příběhy

nabízí tato antologie.

Musím přiznat, že duo Hokr & Kyša zvolilo opět dobře.

Na následujících stránkách najdete „obvyklé podezřelé“, kteří

se už etablovali v předchozí antologii Ve stínu Říše, ale i pár

nových autorů. Co však mají společné, je fakt, že každý z nich

dal do svého příběhu to nejlepší ze sebe sama a připravil pro

vás více než zajímavé čtení. Pěkně si to užijte. Možná přitom

jako bonus získáte i nějaké to morální poučení. Na hordu

zmutovaných monster dobývajících se do vašeho domu se

totiž dá dívat dvěma způsoby. Buď jako na tlupu děsivých,

nezastavitelných bestií, které si chtějí pochutnat na vašich

mozcích, nebo jako na spoustu skvělých cílů pro vaši pušku

a katanu. Osobně doporučuji ten druhý přístup.

Martin Fajkus

ČÁST PRVNÍ

VE VÍRU APOKALYPSY

Markéta Klobasová

Nad námětem do této antologie jsem přemýšlela dlouho. Zkoušela jsem je jako nerozhodná ženská šaty před prvním rande. Protože když se řekne apokalypsa, většina lidí si vybaví něco epického. Dopad meteoritu. Tsunami. Atomové bomby. Otevření bran pekelných.

Já k  epičnosti nemám sklony a post-apokalyptická dystopie mi je když ne cizí, tak aspoň přespolní. A tak na mě z pomyslné skříně nakonec familiárně mrkla jedna z  mých starých známých: matka třetí říše, Sovětského svazu i Československa  – a  především rodička konfliktu, kterému bylo zasvěceno Ve stínu Říše.

Velká válka.

Tak se kdysi říkalo první světové válce, protože nikdo zatím netušil, že za dvacet let přijde její ještě větší a ničivější dceruška. Lidé byli v šoku. Do té doby svět nic tak šíleného a krvavého nespatřil. Lidem se otřásaly základy myšlení. Hroutily se mravy i víra, technika šla kupředu raketovým tempem – hlavně proto, aby zabíjela. A jako velké grandfinále vypukla v  době, kdy si lidé chtěli po podepsání příměří z  Compiègne konečně vydechnout, španělská chřipka. Celkové ztráty během války se včetně civilistů vyšplhaly na 37 milionů. Epidemie zabila skoro 50 dalších.

Byla to vskutku apokalypsa. Kdo by ji nechtěl zastavit?

Werner chce. A není sám. Jenže jiným válka hraje do karet, jak už to bývá. A jejich agenti jsou všude.

Určitě je znáte i vy. Možná jednoho z  nich dokonce máte doma.

Přiznejte se – pracujete pro ně?

Devět životů

Ta noc čtvrtého roku Velké války se Werneru von Weldenovi vypálila do paměti jako rozžhavený cejch do kůže. S bolestí, křikem a smradem škvařícího se masa.

Britská kanonáda cupovala zmrzačenou zemi nikoho už několik hodin. Werner měl pocit, že jeho srdce se tomu nepravidelnému burácení přizpůsobilo a škube sebou mimo lidský takt. Dunění a chvění procházelo celým jeho tělem, až si připadal jako pouhý kožený pytel s chřestícími kostmi. Doslova to ťukání slyšel, nehledě na burácení šíleného dělostřelectva.

Ne. To jednomu ze zelenáčů tak nahlas cvakaly zuby.

Hoch, o němž Werner pochyboval, že mu vůbec bylo osmnáct, se choulil ve vyhloubeném přístřešku jako vyděšené zvířátko v noře a rukama si kryl uši. Modlil se.

Werner ne. Už dávno ne. Věděl, že světlo na nebi, které právě změnilo neproniknutelnou tmu v  rej zrádných stínů a siluet, nejsou andělé, kteří je přišli spasit. Takhle vypadal soudný den. Skoro pokaždé.

„Připravte se!“ štěkl ochraptěle kapitán Dürnbach a povely i nadávkami začal vojáky nahánět ke kulometům. Mrtvé, kteří neměli takové štěstí jako ostatní, prostě odvalili stranou. Třesoucího se hocha vytáhl osobně kapitán za límec a vrazil mu do ruky pušku s bajonetem.

Werner nasucho polkl a také poslušně sevřel svůj gewehr. Ne proto, že by byl tak dobrým vojákem. Ale protože kapitán se nemýlil. Nikdy. Jako by britské vojáky, kteří šli kanonádě v patách, slyšel. Jako by je vyčenichal.

Werner z něj nikdy neměl dobrý pocit. Ale zároveň ho respektoval jako nikoho. Ve stínu apokalypsy

Jenom díky němu byli zatím naživu.

Dürnbach měl pravdu i tentokrát. Kanonáda se nad nimi přehnala jako bouřka a duněla teď pár desítek metrů za nimi – a v zemi nikoho byly přízraky.

Sotva světlice zazářila, černé siluety ověnčené kouřem ihned padaly jako podťaté. Některé dobrovolně, jiné pod krupobitím štěkajícího maxima.

Třetí vlna však zavyla jako šílená zvěř a ještě přidala.

Dürnbach mlčky vytáhl svůj bajonet. Na pušku ho však nepřipevnil.

Prvnímu Britovi, který se sklouzl po bahně a vpadl společně s  kamarády do zákopu, probodl krk. Vytrženou čepel následoval gejzír černě vypadající krve.

„You bloody bastard!“ zaryčel druhý Brit a zacílil.

Werner vystřelil. Přímo přes kapitánovo rameno.

Kulka Britovi ustřelila kus obličeje. Hrozně křičel.

Všichni hrozně křičeli. Dlouho, dlouho potom.

***

Werner si myslel, že je z ostřelování už prakticky hluchý. Ale kvílení raněných ho vždycky vyvedlo z omylu.

Tak si představoval peklo. A to se za poslední měsíce muselo otevřít. Jiné vysvětlení nebylo.

Jak jinak by Bůh mohl dopustit něco tak strašného?

Všude se válela těla. Postřílená, pobodaná, rozcupovaná kulometem. Werner je ve tmě vlastně pořádně neviděl, ale stačilo, že je slyšel. Jejich ochraptělé hlasy prosící o rychlou smrt nebo prostě jenom bez rozumu vyjící v agonii.

Werner by řval taky. Ale něco mu bolestné zasténání zarazilo v hrdle.

Zamžoural do tmy protkané protivným, vytrvalým deštěm.

Na druhé straně zákopu seděla kočka. Tiše, nehybně, na hrudi rozstříleného mrtvého těla.

Devět životů

Werner nikdy pověrčivý nebyl, ale z téhle kočky měl snad ještě divnější pocit než z  Dürnbacha. Černý kožich skoro splýval s  temnotou, která po zhasnutí světlice opět ovládla bojiště. Až v první chvíli zapochyboval, že tam vůbec je. Když však stiskl víčka a znovu je otevřel, zvíře tam pořád sedělo. Sedělo a zíralo.

Werner znaveně opřel hlavu o bednění zákopu. A i když se s ním pohupovala země a šílená bolest, vystřelující z pravé ruky (nebo spíš z toho, co z ní zbylo), se přetransformovala do tupé agonie v celé pravé polovině těla, nemohl omdlít. Nechtěl omdlít.

Ne, dokud tu byla ona.

„Jdi pryč...,“ zašeptal vyschlými rty.

Kočka se ani nehnula.

Werner zoufale zafuněl. Mdloby mu vyvracely oči pod víčka.

Když je poněkolikáté silou vůle otevřel, kočka byla pryč. Úlevně vydechl a málem v  další vteřině omdlel. Ale pak v něm znovu hrklo.

Kočka seděla v bahně půl metru od něj, černý kožíšek čistý a lesklý deštěm. Její zelená očiska byla téměř hypnotická. Tak moc, že se Werner zprvu nezmohl vůbec na nic. Jenom šokovaně vytřeštil oči, když šelmička zničehonic popadla jeho urvanou ruku a jako s kořistí se s ní dala na útěk.

„Ty mrcho...!“ vyjekl za ní. Hlas mu nepřirozeně přeskočil. Z posledních sil po ní hrábl.

Marně. Místo toho se převážil a spadl obličejem do bahna. Po tvářích mu tekly slzy bolesti.

Sáhla po něm temnota. Ale než mu definitivně zatlačila oči, Werner ve světle blesku zahlédl, jak rozstřílené tělo naproti cuklo rukou.

Mělo kapitánské insignie.

***

14 Ve stínu apokalypsy Světlo. Jasné zlaté světlo.

Werner zamžoural. Svit mu růžově pronikal pod víčka a hřál. Wernerovi se vybavilo rodné Bavorsko, sluncem prohřátá pokosená louka za statkem, vůně sena. Mohlo to být nebe...

Ale Werner neměl iluze o tom, že by skončil v nebi. Nikdo z nich. Na to udělali moc špatných věcí...

Nebe neexistovalo, došel k závěru po pár týdnech na frontě. A Bůh možná taky ne. Jedině krutý, nemilosrdný a krvavý... jako ve starých pohanských pověstech.

Světlo protnul stín.

„Herr von Welden?“ broukl zprava anděl. „Slyšíte mě?“

Werner se pokusil něco říct, ale z hrdla se mu vydralo jenom zachroptění. A tak zlehka kývl.

Jako by to bylo pozvání. Bolest ho překvapila ze zálohy a tupými, rezavými zuby se mu zahryzla do pravé ruky. Werner zalapal po dechu a chraplavě zasténal. V levé loketní jamce ho cosi krátce bodlo. Anděl s čepcem a dlouhým tmavým copem vytáhl jehlu a sklonil se nad ním.

„Už to bude dobré. Dala jsem vám něco proti bolesti. Doktore!“

Werner vděčně přivřel víčka a stočil oči k druhému stínu, který se vynořil po jeho levici.

„Herr von Welden, jsem doktor Hertz. Jste v  lazaretu,“ informoval ho anděl-doktor barytonem a přisedl si k němu. „Povězte, co si pamatujete jako poslední?“

Werner nakrčil čelo. Bolest trochu ustoupila a jeho jako by někdo zamotal do tlusté měkké vaty.

„Bomby... Britové...,“ zamumlal. A pak najednou vytřeštil oči. Bolelo to. „Ruka!“

„Klid, Herr von Welden,“ řekl doktor a dlaní ho přitlačil zpět na lůžko. „Operovali jsme vás. Podívejte.“

Werner poslušně koukl doprava. A šokovaně pootevřel ústa.

Byla tam. Jeho ruka. Pod loktem lemovaná pečlivými černými stehy.

Devět životů

„Ne...“ zasípěl a měkká vata zastudila ledovým potem. „Ne...!“

Britové a bomby totiž nebylo to poslední, co si pamatoval.

***

Také tam bylo světlo. Ale tohle bodalo jako ostří.

Werner slyšel, jak někdo nelidsky řve. Už ho to neudivilo. Překvapilo ho, že byl to jeho hlas.

„Marie, utáhněte ty popruhy pořádně, ksakru!“ štěkl baryton.

Síla kolem hrudi ho přikovala k lůžku.

Werner zoufale zavyl. Ne bolestí. Hrůzou.

Pod zkrvavenými obvazy kolem pahýlu se cosi hemžilo. Hemžilo a šimralo v  nesnesitelně bolící ráně. Když sestra na doktorův rozkaz obvazy odmotala, Werner uviděl červy. Hnusné bílé larvy.

Ale to nebylo to nejhorší.

Na pojízdném stolku ležela v lavoru plném ledu ruka. Jeho ruka. Černá ruka.

„Sestro, chloroform,“ přikázal doktor, když očistila pahýl o d l are v.

Sestra Marie Wernerovi poslušně přiložila na obličej plátěnou masku a sáhla po lahvičce s  kapátkem. Doktor opatrně vzal ruku.

„Ne... ne, prosím, nedělejte to!“ vykřikl Werner a sám nevěděl, kde se v něm ta síla vzala.

„Nemějte obavy, Herr von Welden. Je dokonale zachovalá, byla v ledu. A jestli se to podaří...,“ doktor se na ruku fascinovaně podíval, „bude to průlom!“

„Je černá!“ vyjekl Werner. Hlas mu přeskočil, jako by mu zase bylo patnáct.

Sestra kapala na látku ohavně páchnoucí tekutinu. Wernerovi se z ní dělalo zle. Ve stínu apokalypsy

„To se vám jenom zdá.“ Doktor položil ruku k pahýlu a sklonil se nad Wernerem. „Nebojte. Uděláme z vás zase celého chlapa.“

***

Werner na svou pravačku se staženým hrdlem civěl. Teď, ve slunečních paprscích, které do kostela pronikaly skrze vitrážové okno, vypadala úplně normálně. Obyčejně. Jenom trochu cize. Kolem stehů ho svrbělo.

„Úžasné, viďte?“ řekl doktor. „Asi je ještě příliš brzy, ale... mohl byste zkusit pohnout prstem?“

Werner, pohupující se na vatovaných vlnách morfia, váhavě poslechl. Zkřivil tvář námahou...

Ukazováček se zachvěl.

„To je...“ Doktorovi zasvítily oči. Rychle sáhl po notesu ve  vnitřní kapse pláště a něco si do něj naškrábal. „Vedete si výborně, Herr von Welden,“ stiskl mu rameno na zdravé straně. „Ale teď už si odpočiňte. Vyspěte se.“

Werner malátně přikývl. A než ho drogy skolily, nemohl spustit oči ze své ruky.

***

Možná se mýlil, přemítal jednoho dlouhého odpoledne a prohlížel si dobře známou vitráž. Zapadající slunce pronikalo barevnými sklíčky a tvořilo na podlaze kaleidoskop.

Možná se mýlil. Přežil. Měl svou ruku. A sestra Marie se na něj tu a tam tak hezky usmála.

Právě teď byl nebi za poslední čtyři roky asi nejblíž.

„Pan doktor říkal, že se to hojí velmi dobře,“ řekla Marie, když mu upracovanýma rukama opatrně potírala ránu mastí. Její vůně přinesla vzpomínky na lepší časy. Na domov. „Žádná infekce... Je to vlastně zázrak.“

Devět životů

Werner vzhlédl ke kříži na stěně a pousmál se. „To asi ano... Však se o mě stará sama Marie.“ Panna raději neřekl, protože to v nemocnicích a lazaretech byla málokterá.

Sestra se však i přesto zarděla a sklopila oči. Byla hezká tím všedním způsobem, který člověk neocení na první pohled, ale teprve až nahlédne pod roušku těch tmavých očí a nemocniční čepec. A možná ještě dál, napadlo ho.

Z  nepřístojných myšlenek ho však vytrhl pohyb. Cukl sebou.

Na lůžko skočila černá šmouha.

„C o... “

Marie se usmála a otřela si ruku od masti do zástěry. „Nebojte se, Herr von Welden, to je jenom Uhlík,“ pohladila černou kočku po hřbetě.

Werner kočku zkoprněle sledoval. Nejdřív si jeho ruku očichala a pak se o ni s  předením otřela vousky. Nakonec i druhou tváří.

„Líbíte se jí.“

„To vidím...“

„Nemáte rád kočky?“

Werner se nadechl k  odpovědi, ale pak se podíval Marii do  tváře a zarazil se. Byla v  tom všem marastu stále tak... čistá, že se na odmítavá slova nezmohl.

„Ne, jen... jsem se lekl,“ zamumlal. A vlastně ani nelhal. „Kde se tu vzala?“

Marie pokrčila rameny. „Znáte kočky, jednou prostě přišla... Pan doktor jí dal trochu sýra a od té doby tu je. Loví myši, aby nám nežraly zásoby. Viď, Uhlíku,“ pohladila ji znovu a vstala. „Vidíte, Herr von Welden, já už musím jít, ale ona vám tu aspoň bude dělat společnost.“

„Wernere.“

Marie se zase maličko začervenala. „Bude vám dělat společnost. Wernere.“

A s tím v rozpacích odcupitala pryč. Ve stínu apokalypsy

Werner z ní spustil oči, teprve až se mu ztratila mezi dalšími lidmi. Shlédl na kočku.

Ta se mu jako černé klubko uvelebila vedle přišité ruky. Polohlasem předla. Bylo to uklidňující.

Werner zavřel oči a pousmál se. Možná se vážně mýlil...

***

Werner měl pravdu. Ale pouze v tom, že se mýlil. Ve všem.

Vprostřed noci ho probudila nesnesitelná tíha na hrudi. Ztěžka se nadechl, jako by mu na prsou ležela váha mrtvého těla. Jedna taková mu první týden v zákopech zachránila život, ale tady nebyl žádný zákop, žádné bahno, žádné mrtvoly.

Jenom ona.

Werner zalapal po dechu a vytřeštil oči.

Na hrudi mu seděl černý stín.

Kočka.

Tiše, nehybně. Zírala.

Werner ji chtěl shodit, ale zjistil, že nemůže. Tělo ho neposlouchalo, bylo jako cizí. Vlastně... jako by nebylo vůbec. Až na ten dusivý pocit.

„Co jsi zač? Démon?!“ chtěl zasípat, ale ani hlasivky se nepohnuly, natož rty a jazyk.

Kočka na něj shlédla. Intenzivněji.

Pravá ruka ho začala svrbět, jako by v ní lezli červy.

Jdi pryč...! vykřikl zoufale v duchu a jako příliv v něm nevyhnutelně začala stoupat panika. Červi se hýbali, vyžírali mu maso, vysávali morek... a kočka ho hypnotizovala. Její zelená očiska zářila jako světla auta.

Werner si uvědomil, že zuřivě tiskne víčka. Ihned je otevřel, vytřeštil oči do tmy plné těžkého dechu ostatních raněných na lůžkách.

Zelené světlomety byly pryč. A s nimi i strnulost. Werner vytáhl ruku zpod pokrývky a levačkou ji sevřel kolem stehů.

Devět životů

Bylo to tam. Něco tam bylo...!

Werner ze sebe shodil deku. Srdce mu klopýtalo jako chromý kůň a nohy na tom nebyly o nic lépe. Když se pokusil vstát, málem upadl. Před chladem kamenné kostelní podlahy ho chránily tlusté vlněné ponožky a on se jako čerstvě pohřbený nebožtík z  přilehlého hřbitova potácel ke dveřím u oltáře.

Sestra Marie, která měla službu a podřimovala vedle nich, okamžitě vyskočila.

„Herr von Welden, co se děje?“ zašeptala. Držela ho pevně, pevněji, než by se od takové dívky dalo čekat.

„Ta ruka...! Doktore!“ uhodil přišitou pěstí do dveří. Zadunělo to.

Z  lůžek po nich rozespale i zvědavě pokukovaly pohledy vojáků.

Svítily. Zeleně.

Wernera zlil ledový pot. Zalapal po dechu, ale než stačil vykřiknout, doktor ho vtáhl do sakristie, která nyní sloužila jako jeho soukromý kamrlík a pracovna. Na stole hořela petrolejka.

„Wernere, posaďte se,“ řekl doktor tiše, ale pevně, a vtlačil ho do svého křesla. To sem vůbec nezapadalo. Asi ho zkonfiskovali z nějakého bohatého statku, protože bylo měkce čalouněné...

Ale Werner měl stejně pocit, že se do něj zabořil jako do hladových úst.

„Co se děje? Co vám je?“

„Prý něco s  rukou,“ odpověděla za něj Marie, která už Hertzovi přičinlivě svítila lampou. Žlutý plamen po  zdech roztančil jejich stíny a Werner by přísahal, že doktorovi se nezaleskly jenom kulaté brýle.

A pak to uviděl.

Po paži se mu vysoko pod vyhrnutý rukáv košile plazily černé provazce žil. Plazily se a... vlnily. Něčím uvnitř. Ve stínu apokalypsy

„Všechno je v  pořádku,“ ujistil ho po chvíli doktor konejšivě. „Herr von Welden. Herr von Welden! Podívejte se na mě.“

Werner poslechl jenom díky tomu, že Hertz použil vojenskou dikci. Takový tón se mu z let v zákopech zaryl pod kůži.

„Marie, můžete jít,“ řekl doktor sestře, a když klaply dveře, znovu se otočil na von Weldena. „Všechno je v pořádku, Wernere,“ zopakoval a pak důvěrně ztišil hlas. „Všechno je přesně tak, jak má být...“

Werner polkl. Seděl přikovaný do křesla, hypnotizovaný.

A pak na něj znenadání vyskočila ta vzpomínka.

Zákeřně jako britský sapér.

***

Werner se zákopem potácel mrtvou zemí nikoho. U kotníků se mu válely chuchvalce mlhy – a pod nimi těla. Tu a tam o nějaké zakopl. Uklouzl na směsi bahna, krve a obsahu střev. Upadl. Vstal. Nohavici obalenou blátem mu zachytila špička bajonetu. Ohnal se po ní.

Zbytečně. Neměl přece ruku.

Z  posledních sil trhnul nohou, ramenem se vyčerpaně opřel o bednění zákopu. Stanoviště s  telegrafem mu přišlo nekonečně daleko.

Ale nesměl to vzdát. Musel jít. Levá. Pravá. Levá...

Vypotácel se ze zatáčky. Levá. Pra...

Tentokrát byly tři.

Pomalu na něj otočily hlavy. Jako sovy.

Werner ztuhl. Tíha jejich pohledů mu přikovala nohy do bahna. A nejen ta.

Uprostřed kočičího kruhu ležela jeho ruka.

Černá zlodějka z  něj nepouštěla oči. Zírala na něj jako předtím. Ale tentokrát náhle mňoukla.

Devět životů

Byl to hluboký, syrový zvuk, který Wernerovi zarezonoval až v morku kostí. Připomínal vzlyk topeného dítěte.

A znovu.

Znovu.

Mňaučení znělo nad masovým hrobem z kilometrů zákopů nepřístojně. Zlověstně.

Wernera to probralo. Opatrně couvl.

„Chchchch!“

Za patami mu zasyčela další kočka.

Najednou byly všude. Jejich trojúhelníkové hlavy vykukovaly z  okraje zákopu a desítky párů očí se přidaly k  tíze na Wernerových bedrech. Podlomily se mu nohy.

Černá kočka elegantně, s ocasem zvednutým do otazníku, přešla jako balerína bahno a usadila se na hromadě ze tří mrtvých těl.

Skonči to.

Werner si nebyl jistý, jestli to slyšel, dokud se ten hlas neozval znovu.

Skonči to.

„Skončit? Co skončit?!“

Velkou Válku. Válku válek. Po ní už nic nebude.

Werner ztěžka polkl. „Jak...?“

Zdálo se, jako by se kočka pousmála.

Nech se vést. Bude to dobrrré, Werrrnerrre, zapředla náhle a skočila mu do klína. Drsným jazýčkem začala olizovat ohavnou ránu na pahýlu. Překvapilo ho, že to nebolí. Budeš hrrrdina, Werrrnerrre. Nech se vést a všechno to skončí...

Werner unaveně zavřel oči. Měkký kožíšek hřál. Spousta měkkých kožíšků hřála. Smečka koček neslyšně jako duchové seskákala do zákopu a přitulila se k němu.

Do bezvědomí ho vyprovodilo jejich předení.

***

22 Ve stínu apokalypsy Werner hleděl do lesknoucích se skel doktorových brýlí. Pořád nedokázal pochopit, že se to vážně stalo. Že se to děje. Zvlášť poté, co...

Zamrazilo ho.

Seděli tehdy v zákopu zabalení do dek a vyškrabávali z ešusů šlichtu. Povídali si. Povídali si, aby nezešíleli úplně.

„Dal bych celý svý jmění za to, aby ta pitomá válka už skončila,“ povzdechl si Arnold, bohatý synek, který šel do války z mladické blbosti, a když vystřízlivěl, na útěk už bylo pozdě.

„Já klidně svou ženu,“ frkl s  chabým úsměvem Florian, nejstarší z nich.

„Pánové, já klidně svou pravou ruku. Malá cena za to všechno,“ přidal se Werner s úšklebkem.

„Tak to už rovnou pravé varle, barone!“

Zasmáli se.

Ale teď Wernerovi do smíchu nebylo. S obavami se podíval na svou ruku. Tu, kterou tak lehkomyslně obětoval jakýmsi démonům ze zákopů. Cítil na sobě doktorův mlčenlivý pohled.

„Vy to víte, že...,“ zašeptal najednou. „Vy víte, co mám udělat.“

Doktor, sedící na stoličce vedle křesla, přikývl.

Werner také mlčel. Jenom chvíli. Vzhlédl.

„Řekněte mi to. Co se mi to děje... a co ode mě chtějí.“

Hertz pomalu vstal. „Pojďte,“ natáhl k  němu ruku. „Chci vám něco ukázat.“

Werner ji levačkou přijal. A když doktor odemkl železnými pásy pokryté dveře vedoucí dolů do krypty, na okamžik zapochyboval, zda to vlastně vidět chce.

***

Dole bylo vlhko. Vzduch páchnul plísní.

A smrtí.

Devět životů

Na katafalcích vyhloubených do stěn ležely kamenné sarkofágy s jakýmisi vytesanými nápisy a Werner mohl v mihotajícím světle petrolejky jenom odhadovat, že to budou jména a tituly. Aspoň v to doufal.

Protože ten, kdo ležel úplně vzadu v kryptě, by jinak musel mít zatraceně dlouhý rodokmen.

Oprýskaná kovová rakev byla po obvodu pokrytá podivnými znaky, které Wernerovi připomínaly nepochopitelné obrázky vyškrábané kočičími drápy. V  záři lampy se matně zaleskly dva mosazné či bronzové pásy s masivními visacími z ám ky.

A zelené kočičí oči.

Wernerovi škublo srdce. Na rakvi seděla kočka. Zase. Ta .

Mroukla na ně, seskočila a otřela se Wernerovi o nohy. Začala příst.

Doktorovi se na rtech mihl spokojený úsměv. Odložil petrolejku na podstavec a nasadil si kožené rukavice, které měl v kapse. Klíče tiše zachřestily.

„Co... co je uvnitř?“ zeptal se Werner ostražitě. Rakev jste obvykle nezamykali. Pokud v ní nebylo něco... co by mohlo utéct.

Wernerovi se vybavila kapitánova škubající ruka. A opravdu velmi doufal, že to byla jenom posmrtná křeč.

„Proti zlodějům,“ vysvětlil doktor, aniž by vlastně odpověděl na otázku, a pomalu, téměř nábožně víko rakve odklopil. Ani trochu nevrzlo.

V  rakvi ležela žena. Opravdová žena, žádná seschlá kostra obalená pergamenovou kůží. Vypadala, jako by spala – až na to, že její mladá pleť byla podivně černá, jako by se jí rozklad a smrt dotkly pouze tou nepřirozenou barvou.

Werner si vzpomněl na děsivou pohádku o Černé princezně a podvědomě se rozhlédl. A i když nikde nebyly žádné cáry masa, žádné cákance krve, ba ani kosti po královské hostině, ucítil v  zádech známé mrazení a chuť odsud co nejrychleji Ve stínu apokalypsy zmizet. Už se nutil znovu couvnout, když mu na pravé rameno zničehonic vyskočila kočka. Se zaťatými drápky na  něm zabalancovala jako akrobatka v  cirkuse a znovu mroukla. Znělo to téměř něžně.

„Je překrásná, že?“ zašeptal doktor.

Werner neodpověděl. Překrásnou ženu si představoval jinak. Třeba živou. A takovou, ze které mu nenaskakovala husí kůže. Jako by každou chvíli měla otevřít oči a roztrhat je jako prokletá královská dcerka. Nehledě na to, že i kdyby živá byla, vůbec nevypadala jako dívky, které doposud potkal. Měla mandlové oči a výrazné lícní kosti.

„Kdo je to?“

„Mao-šen,“ pronesl doktor s úctou. Zvuk toho slova zašelestil po klenbě jako kočičí kožíšek, jako zaškrábání na dveře. Kočka na Wernerově rameni hlasitě předla. „To její služebnice si tě vybrala. Abys ukončil to šílenství.“

Werner se konečně donutil od ženy odtrhnout zrak. Skepticky frkl.

„Mě? Proč zrovna mě?“

„Záleží na tom? Podstatné je, že máš ve svých rukou osud světa. Tedy, ve své ruce. Požehnala ti.“

Werner zvedl pravačku, jako by se při těch slovech mělo něco stát. Jako by se měl objevit nějaký záhadný starobylý nápis a konečně mu začít dávat odpovědi... a hlavně smysl.

Samozřejmě se nestalo vůbec nic.

„Slíbil jste mi odpovědi, doktore.“ Wernerovi společně s  nervy začínala docházet i trpělivost. „Ale místo toho mě mučíte dalšími otáz...“

Werner nedopověděl. Jeho ruka se najednou pohnula. Sama. S naprostou jistotou se natáhla k jedné z hliněných nádob, které ležely vyskládané v prázdné prohlubni ve zdi. Rozlomila voskovou pečeť u jejího hrdla. A sáhla dovnitř.

Werner se pokusil ruku zastavit, ale byla jako cizí. Vypadala jako cizí. Se zkřivenou tváří čekal, že ho v té nádobě něco

Devět životů

kousne, dotkne se něčeho nechutného..., ale obemknula ho pouze studená vazká tekutina, která konzistencí ze všeho nejvíc připomínala olej. A ten...

Ten zase probudil černotu.

Werner s  hrůzou sledoval, jak žilami opět vzlíná černá – jako by se mu tam vsakovala ta tekutina. Tmavé provazce se jako hadi ale vyplazily ještě dál. O dost dál. Až k rameni. A zoufale křičící Werner by v tu chvíli dal cokoli za to, aby mu britský granát ruku zase urval. Tentokrát nadobro.

„Zastavte to!“ křikl na doktora napůl panovačně, napůl hystericky.

Hertz nic neřekl. Ani nic neudělal. Jenom opatrně couvl dál do stínů. Odlesk jeho brýlí byl tentokrát ještě znepokojivější.

„Ty šmejde!“ zařval Werner a soustředil veškeré své síly, aby nad sebou získal kontrolu. Vždyť s  ní předtím dokázal pohnout!

Do ramene se mu zaryly ostré kočičí drápky a jako by zarazily jakýkoli impuls. Ruka sáhla Černé princezně na čelo a roztaženými mokrými prsty pomalu přejela až k  břichu. Wernerovi na zbytku těla naskočila husí kůže. Mrtvol viděl za válku stovky, chtě nechtě s nimi lehával v zákopech. Ale jedině tahle v něm po těch letech vyvolávala ten prvotní strach pověrčivých neandrtálců, který dokázalo rozehnat pouze hořící ohniště.

Ruku zjevně napadlo to samé.

Sáhla po lampě.

Werner stačil jenom vytřeštit oči.

A pak mu zčernalá pěst vzplanula jako pochodeň.

Celá krypta se během mrknutí oka změnila na ještě děsivější mrtvolné království. Měkké zlatavé světlo vystřídala studená modrá, jakou mívají plameny těsně nad kahanem. Werner sledoval, jak se mu škvaří maso, a zas a znovu by už posté za poslední dny řval, kdyby nebyl v naprostém šoku. Ve stínu apokalypsy

Na rozdíl od ruky. Ta se rozhodně opět dotkla ženina čela.

Mao-šen vzplanula.

Oheň hladově zachvátil její zašlý rubáš a nepřirozeně rychle ho stravoval, jako by byl z navoskovaného papíru. Plameny obnažily její černé ploché břicho, černá drobná ňadra. Werner cítil, jak kůže syčí a puká. Jak odhaluje tmavě rudou tkáň.

Nejen tu její.

Werner se druhou rukou zuřivě pokoušel odtáhnout. Marně. Černá ruka držela na klíčních kostech hořícího těla jako magnet a plameny si nevybíraly. Jeho tuk se škvařil s  Mao-šeniným, jeho tkáně černaly do barvy její kůže. Znaky vypálené po obvodu rakve modře žhnuly...

Jako Mao-šeniny oči.

Werner viděl, jak se její vlhce se lesknoucí tkáň přímo před očima pokrývá novou kůží. Stejně černou, měkkou, sametovou...

Srstí.

Plameny s  pufnutím zhasly, jako by je sfoukla gigantická ústa, a jediným světlem zůstaly symboly.

A Werner.

Oheň mu po paži vystoupal až k  tváři a vytřeštěné bulvy pukly jako vejce.

Už neřval. Už jenom hořel jako modrá pochodeň.

***

Jestli někdo doopravdy mohl za to, co se potom rozpoutalo, byl to Dürnbach. Ne von Welden. Ne doktor Hertz. Ale Karl Gustav Dürnbach. Kapitán první pěší divize a v minulém životě nadšený sinolog.

Konkrétně ve svém prvním minulém životě. Dürnbach jich žil už osm. Nebo lépe řečeno – ztratil jich už osm. Tohle byl jeho devátý. A on věděl, že jestli ve svém poslání neuspěje... Mao-šen si z něj udělá svého poskoka. A jelikož to byl on, kdo

Devět životů

ji zamknul do rakve se dvěma zámky a schoval hluboko pod zem, než ji dopadající bomby odhalily a vyplavily na povrch jako moře vrak španělské fregaty, věděl i to, že ten poslední, devátý život, bude učiněné peklo. Už navždy.

Dürnbach se se zafuněním zamračeně rozhlédl. V  kryptě se pořád vznášel smrad spáleného masa, ale to bylo také jediné, co tu zbylo – kromě otevřené rakve s  vypálenými čínskými symboly... a hromádky popela a kostí.

„Idioti zasraní...,“ ulevil si tiše a vrčivě. S každým ze ztracených životů přišel i o kousek své lidskosti. Cítil, jak se z něj odlupuje jako stará, spálená kůže, aby odhalila... Co vlastně? Co z něj v tomhle devátém životě bude?

Rozhodně ne Mao-šenin otrok, pomyslel si zatvrzele.

„Sviť!“

Vytáhlý, tmavovlasý mladík, který ho doprovázel, poslechl a zvedl petrolejku výš. Bylo mu šestnáct, možná sedmnáct, ale Dürnbach v něm už teď poznával někoho, kdo se jen tak nezalekne. Jednou to dotáhne daleko.

Pokud přežijí.

Kapitán přestal přemítat nad jejich temnou budoucností a dřepl si k hromádce popela. Prstem do ní nakreslil tři symboly.

„Tak se na to podíváme...“

A popel vdechl.

***

Johann poctivě svítil. I když Dürnbach ztuhl s  prázdnýma, strnulýma očima a zíral kamsi do zdi. I když se celou věčnost nic nedělo. Za těch několik dní s kapitánem se naučil, že světlo je už od pravěku to jediné, co člověka chrání před pádem do temnot.

A před tím, co v nich číhá.

Johann Siegfried věděl, že tam něco je. I bez Dürnbacha. Tušil to tak nějak odjakživa, ale teprve až se k nebi začala kuVe stínu apokalypsy pit páchnoucí roztrhaná lidská těla a hutný kouř mámivě vonící střelným prachem čím dál častěji zahaloval slunce, uviděl to náhle jasněji.

Světlo je chránilo před temnotou, která se jim plížila v patách. Ale jeho už nebavilo utíkat. Proč by se měli choulit jako neandrtálci u těžce vydobytého ohně a bát se, aby náhodou nezhasl?

Johann koukl po Dürnbachovi, ale ten byl ve svém transu. Klečel tam jako socha. A tak opatrně odložil lampu na katafalk s prázdnou rakví a zapátral očima ve stínech.

„... pomoc...“

Šepotavé, zoufale úpěnlivé slovo se ozvalo zpoza katafalku. Napůl hluchý Werner by ho neslyšel, ale Johann měl uši jako rys. V  zákopech byl jenom tehdy, když tam na svém hubeném, dlouhonohém koni doručoval zprávy.

A proto taky znal kdejakou nepřátelskou lest. Třeba tu o raněném, který potřebuje pomoc.

Sáhl k pouzdru a vytáhl pistoli. Tichounce ji odjistil.

Za katafalkem se v klubíčku choulila dívka. Byla nahá.

„... prosím...,“ zakňučela slabě. „... nechal mě tu...“

Johann polkl a zkřivil tvář.

Protože ona žádnou neměla.

V mdlém světle petrolejky se leskly odhalené svaly a dívka nemohla zavřít oči... protože jí jednoduše chyběla víčka. I její řeč zněla napůl nesrozumitelně – to kvůli neúplným rtům.

Johann s  pistolí v  ruce zaváhal. Léčka s  pár škrábnutími byla jedna věc. Ale tohle... nic tak strašného nikdy neviděl. S  urvanýma rukama a nohama, když dopadne bomba, se to nedalo srovnat. Tohle vypadalo na chirurgicky přesnou práci.

Dívka k  němu v  naději natáhla ruku. Nevěděl, jestli ho vůbec vidí, oči musela mít úplně vyschlé.

„Ustup od ní!“ štěkl zničehonic Dürnbach chraplavě.

Devět životů

Johann sebou trhl. Dürnbachova pracka s  ním smýkla dozadu. Dívka zaskučela a její tělo se otřáslo suchými vzlyky. Johann ještě o krok ustoupil a podíval se na kapitána.

„Nemůžeme ji tu přece tak nechat...,“ namítl tiše, ale v jeho slovech nezněla kavalírská morální naléhavost. Zněla ploše.

„Máš pravdu. Nemůžeme,“ souhlasil Dürnbach. A pak se Johannovi podíval do oříškově hnědých očí. „Zastřel ji.“

„Nééé...!“ zakvílela dívka.

Johann ji ignoroval. Dál hleděl na Dürnbacha. Něco uvnitř, to, jak ho rodiče vychovali, mu velelo dívce pomoct. A něco ještě hlouběji vědělo, že nemá jak.

Namířil na ni zbraň. „Promiň.“

Prst se mu ani nezachvěl, když mačkal spoušť. Prásknutí se odrazilo od stěn a v uších jim pak zazvonilo hlasité ticho.

Po chvíli ho proťal Dürnbach.

„Znovu.“

Tentokrát Johann zaváhal. „Proč?“

„Německý voják se neptá, Siegfriede. Nepochybuje. Německý voják koná.“

„Nejsem voják.“

„Jsi vojenský kurýr. Součást armády.“

Johann stočil oči k tělu. Tušil, o co Dürnbachovi jde. Aby prokázal svoji loajalitu.

Vystřelil znovu.

„Ještě.“

Prásk.

„Ještě.“

Prásk.

Po osmé ráně se závěr zasekl. Došly mu náboje.

Dürnbach mu otcovsky stiskl rameno. Pochvalně.

„Mají devět životů. Všechny,“ zachraplal po minutě ticha, kterou dívce věnovali.

Johann maličko zesinal a odtrhl oči od těla. „Tolik nábojů přece nikdy neseženeme...“ Ve stínu apokalypsy

„Nemusíme. Oheň funguje stejně dobře.“

„Ale... proč jste mě teda nutil plýtvat municí...!“

Dürnbach se na něj otočil. Na jeho podřízené to platilo, ale hoch pohledem neuhnul, jenom přešlápl z nohy na nohu.

„Abys pochopil, že ne všechno, co zastřelíš, je mrtvé. Napoprvé.“

***

I když se slunce už klonilo k západu, v lazaretu se neutábořili.

Johann byl rád. Neměl z toho místa dobrý pocit. Bylo totiž naprosto prázdné – žádní ranění, žádní nemocní, žádné sestry, žádné hlídky. Ani myš. A přitom ať se díval sebelépe, známky boje nenašel. Jako by se všichni prostě vypařili.

A nejen oni. Okolí kostela bylo stejně děsivě tiché. Johann kromě přešlapování a neklidného frkání jejich koní neslyšel vůbec nic. Datla, kukačku, ani sovu.

Mrtvá země nikoho už dosáhla až sem. Skoro jako by na ně dýchl zápach zákopů.

„Mor,“ řekl Dürnbach lakonicky a chřípí se mu chvělo jako starému vlkovi. „Jde Mao-šen v patách.“

„Ale... mor zabíjí. Proč tu nejsou žádný těla? Proč tu zůstala jenom ta holka?“

Dürnbach se nevesele ušklíbl. „Aby nás zabila, přece.“

„Ta? Vždyť...“ Johann udělal výmluvné gesto u obličeje. Doteď nevěděl, jestli se mu to hnusí, nebo ho to fascinuje. Někdo jí tvář sloupl jako kůži ze spařeného rajčete...

„Byla to... bomba.“

„Bomba?“

„Morová. Byla prolezlá nemocí jako mršina červy. Zbavils ji trápení.“

„Já vím...,“ zamručel Johann. A opravdu, výčitky chyběly. Jako by dorazil nemocnou fenku. „Ale co ten zbytek? Nemohli jen tak odejít. Vždyť i spíž zůstala skoro plná!“

Devět životů

Dürnbach rázně přešel k  jejich koním. Ověšení tlumoky neklidně přešlapovali a pofrkávali.

„Nevím, co se stalo pak, můžu jenom hádat... Ale Mao-šen si vzala tvář té holky a z ostatních asi udělala to, co z ní. A ti, kteří neposloužili... zahnali její hlad. Spala dlouho, musela i dlouho hodovat.“ Kapitán se vyhoupl do sedla. „Její stopa je ještě čerstvá, proto je ti tady tak zle. Musíme rychle pryč, aby ses přece jenom nenakazil. Nebo naši koně.“

Johann roztržitě přikývl a také nasedl. A už v sedle se ještě několikrát zamračeně ohlédl ke kostelu.

Zdálo se mu to, nebo koutkem oka támhle na schodech zahlédl blýsknutí šelmích světýlek?

***

Brzy to nebyl jenom pocit. Brzy ta světýlka byla.

Zrovna se chystali prozkoumat stavení, které z  dálky vypadalo opuštěně a poskytlo by jim přístřeší před protivným drobným deštíkem. Dürnbach seskočil z koně a napřaženou rukou Johanna ihned zarazil.

Na kamenné zídce seděl černý stín.

Dürnbach pomalu, přeopatrně sáhl k pasu pro nůž.

Netřřřeba, Karrrle, zapředla černá kočka. Přřřináším zprrrávu.

Dürnbach si odfrkl. „Jistě, jako vždycky věrná služebnice.“

Johann na kočku pořádně neviděl, ale měl pocit, jako by se pousmála.

To jsem. Na rrrozdíl od tebe.

„Já jí nikdy nesloužil, prašivino.“

Další úsměv. Jako když se Johannova povýšená teta na rodinné oslavě usmívala na všechny, kterými pohrdala. Včetně něj.

Prrravda. Ty jsi jenom krrradl. Kočka dál nehnutě seděla a nedbala deště. Ale i když mě vzájemné urrrážení s tebou nikdy nepřřřestane bavit, mám bohulibější věci na prrráci. Ve stínu apokalypsy Musím ukrrrást dech párrr kojencům a přřřeskočit párrr nebožtíků, aby se z nich stali upířřři.

„Nesměju se.“

Já vím. Nemáš smysl prrro humorrr, prohlásila kočka jízlivě. Tak tedy: má paní na tebe čeká. Ve Stuttgarrrtu.

Dürnbach s Johannem si vyměnili pohled. Kočka si začala lhostejně olizovat zmoklou packu a stejně lhostejně dodala:

Poslední šance, Karrrle. Devátá, viď?

Šelmička se naposledy chladně usmála – a měkce skočila do tmy jako do peřin. V příštím okamžiku po ní nebylo ani stopy.

„Nepůjdete tam doufám...,“ zamumlal Johann, když Dürnbach jenom stál, nechal na sebe pršet a díval se směrem, kudy kočka odpelášila. „Je to past.“

„Samozřejmě. Ale nic jiného nám nezbývá.“ Dürnbach se odmlčel. „Řekla to dobře. Poslední šance. Protože jinak...“

„Jinak...?“

Kapitán se na hocha pootočil.

„Jinak ti tahle válka bude připadat jako lázně.“

***

„Neberte si to tak, kolego. I tak jste odvedl obrovský kus práce. Je od vás šlechetné, jak jste se dobrovolně ujal zrovna epidemiologického oddělení...“

Doktor Hertz se před primářem tvářil skromně a trochu sklesle. Pacienti se na postelích střídali skoro co noc – málokdo vydržel déle než tři dny. Hertz si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby tomu tak nebylo – Kateřinská nemocnice ve Stuttgartu i přesto praskala ve švech. Doktor měl pocit, že tolik lidí ve Württembersku ani nemůže být.

A oni je pořád přiváželi a přiváželi. Muže. Ženy. Děti...

Hertz na primářova slova zlehka pokýval hlavou, ale nezvedl ji, dokud ho starý pán téměř otcovsky nepoplácal po rameni a neposlal ho odpočinout si.

Devět životů

Sestra Marie, stojící o krok a půl za ním, přestala po klapnutí dveří klopit oči a podívala se na zamlklého Hertze.

„Pochybuješ,“ řekla hlasem, který mladé sestřičce nepatřil. Otíral se jako kočičí kožíšek a zároveň nebezpečně praskal statickou elektřinou.

Hertz se na ni poplašeně otočil a energicky zavrtěl hlavou.

„Ne... Ne, Mocná...!“ Snažil se, aby jeho hlas zněl přesvědčivě.

Mao-šen se na doktora podívala zpod Mariina obličeje uhrančivě modrýma očima. Byla drobná, pro Evropana sotva odrostlá dívka, ale vyšší Hertz před ní i tak vypadal maličký. Skláněl hlavu i ramena.

„Lituješ toho,“ konstatovala nakonec.

„Ne...,“ vydechl doktor. Nedokázal přestat myslet na drobounké mrtvolky, kterým z úst, nosu i uší tekla krev. Které se jí doslova udusily.

Napjal se, když k  němu Mao-šen vztáhla ruku. Po cestě k  němu zčernala. Pokryla se srstí. A na konečcích prstů se zablyštěly obrovské kočičí drápy.

Hertz pevně stiskl víčka.

Po tváři ho pohladily měkké kočičí polštářky, špičky drápů mu zvedly bradu.

„Aby se zrodilo něco nového, to staré musí zemřít. To je odvěký kosmický zákon. Ani porod nejde bez krve a bolesti. A tady, človíčku,“ chytila ho oběma prackami za tváře, „se rodí nový svět. Po téhle válce, Velké válce, Válce všech válek, už nic nebude stejné. Ochráním vaše Německo, bude vzkvétat. Stejně jako jsem ochránila Egypt, jako jsem ochránila několik čínských dynastií. Než mě ti hlupáci vyhnali. Svázali. Pokusili se zabít.“ Mao-šen se ušklíbla a spiklenecky zašeptala: „Jako by nevěděli, že zabít černou kočku nosí smůlu. A ono nosilo. Za každou mou upálenou služebnici, kterou hodili na hranici společně s nějakými běhnami, zemřela stovka lidí. Možná víc. Zaslouží si to – když už si neváží ochrany strážců svých domovů, které jsem jim kdysi dala...“ Ve stínu apokalypsy

Odtáhla se.

„Ale neboj se, kocourku. Tobě se nic nestane. Ty nejsi jako ten hlupák Werner...“

„A... proč to vlastně měl být zrovna on?“ osmělil se Hertz, když ho pustila. Její ruce už zase připomínaly lidské. Ačkoli on věděl, co se pod tou křehkou skořápkou skrývá doopravdy.

„Řekněme... že to byl někdo velmi velmi speciální. Jenom ne pro mě...,“ ušklíbla se Mao-šen potutelně a pohladila tmavou kočku rozvalující se na parapetu. Za okny se černala tma. „Pro mě je velmi velmi speciální někdo jiný...“

Její hlas se vytratil. Zadívala se na mourovatou kočku, která právě jakoby odnikud vyskočila na stůl.

Mňoukla. Naléhavě.

„A ten někdo velmi velmi speciální je očividně už tady.“ Mao-šen probodla doktora očima. „Víš, co máš dělat.“

Hertz polkl a stroze přikývl.

Už nebylo cesty zpět.

***

Stuttgart byl v  noci temný. Nesměla svítit žádná lampa, všechna okna musela být zatažená kvůli nebezpečí náletů. Dva tmavé stíny se jeho uličkami prosmýkly jako nic.

Johannovi po zádech přeběhl mráz, jakmile opustili polorozpadlý domek chráněný Dürnbachovými podivnými kouzly. Jako by se dostal do hledáčku ostřelovače.

„Připraven?“ šeptl Dürnbach, když zaklekli na dohled od zadního vchodu do nemocnice. Vedl do márnice, odkud dennodenně vynášeli desítky těl a odváželi je do krematoria. Hutný černý dým se přes den vznášel nad městem jako stigma, jako morový vřed. Mdlé podzimní slunce skrze něj vypadalo jako nemocné a ani teď v noci nevykoukl bledý měsíc – nad Stuttgartem neustále visel opar z celty šedých mraků. Jako proslulý londýnský smog.

Devět životů

Tento však páchl po spáleném tuku a mase.

Johann se zhluboka nadechl a na kapitánova slova přikývl. Každý den cesty sem naráželi na Mao-šeniny stopy. Vylidněnou, mrtvou krajinu s  tichými venkovskými staveními. Občas jejich obyvatele našli ještě živé. Dürnbach mu vždy přikázal počkat kus od domu a hlídat u koní. Sám se po několika minutách vracel a pak si dlouho umýval ruce v sudu s dešťovou vodou.

Neutuchající mrholení jim nedovolilo domy pálit.

I dnes poprchalo. Ale dnes měli něco, co už je nemohlo zastavit.

Johanna na zádech tížila nejstrašlivější zbraň, jakou v téhle válce viděl. Jakou vůbec kdy viděl. Když Dürnbach nakráčel do zásobovacího skladu a začal štěkat rozkazy, bez jakýchkoli papírů a razítek, jenom s odranými kapitánskými frčkami, Johann si myslel, že je vyhodí. Ale Dürnbach měl velení hluboko pod kůží a jeho ocelovému pohledu odolal málokdo. Když dodal, že je to speciální opatření kvůli šířící se epidemii, zásobovač mu ochotně všechno vydal. Dürnbach se podepsal svým jménem. Jako by mu bylo jedno, jestli někdo to rozkrádání armádního majetku zjistí.

„Nemusíš se mnou chodit,“ řekl kapitán zničehonic, když se připravovali a on mu ukazoval, jak se zbraň používá. „Ale budu rád.“

Johann jeho pohled na rozdíl od provianťáka snesl.

„Půjdu, kapitáne. Musíme to zastavit.“

Dürnbach se pousmál. To často nedělal a asi věděl proč – na jeho tvrdými vráskami popukané a ošlehané tváři to vypadalo divně. Jako by za roky v  zákopech zapomněl, jak se to dělá.

„To jsou slova pravého německého vojáka,“ pochválil ho a strčil do tlumoku i opelichanou vlčí kožešinu, na které po cestě spával.

„K čemu to, pane?“ Ve stínu apokalypsy

Dürnbach se ušklíbl. „Pamatuješ, co jsem ti říkal tam v kryptě?“

„Německý voják se neptá.“

Kapitán spokojeně pokýval hlavou. „Nerozptyluj se a udělej vše podle plánu. Já se postarám o Mao-šen.“

Johann přikývl. A už se nezeptal.

To bylo před třemi hodinami. Johannovi připadaly jako věčnost.

Siegfried se v  mrholení krčil za rohem zlatnictví, které bylo kvůli válce zavřené, výlohu zatlučenou prkny, a společně s  Dürnbachem čekali, až projde hlídka. Johann se v  duchu modlil, aby si pohnuli. Cítil, jak mu teče z nosu...

„Nasaď si to. Jdeme,“ sykl kapitán.

Johann úlevně vydechl. Otřel si nos a nasadil si masku.

Dürnbach ho nesměl vidět krvácet.

Odlepili se ode zdi domu. Už se neplížili. Šli přímo k zadním dveřím Kateřinské nemocnice.

Dürnbach na ně drze zabušil. Otevřel mu rozespalý lapiduch v pocintaném bílém plášti.

Nestačil ani heknout. Kapitán mu praštil hlavou o zeď a nechal tělo spadnout. Johann rychle vkročil za ním a zasunul závoru.

„Hodně štěstí,“ šeptl Dürnbach, hlas zdeformovaný plynovou maskou. „A pospěš si. Už o nás určitě ví.“

„Jo...“ Johann chtěl říct ještě něco, cítil to v hrdle, ale nakonec se poklusem rozběhl zatarasit další vchody.

Jeho kašlání už Dürnbach naštěstí neslyšel.

***

Na nemocničních chodbách takhle pozdě skoro nikdo nebyl. Kromě osamělých sester, kontrolujících pacienty a nesoucích jim noční medikamenty, nebo doktorů spěchajících k akutnímu případu.

Devět životů

Dürnbach věděl, že uzavřít celou nemocnici jenom ve dvou je závod s časem. Proto tím úkolem také pověřil mladého kurýra.

On se musel postarat o jiné věci.

Proto neměl v batohu několik řetězů s visacími zámky – ale kožešinu. A pár dalších věcí...

Dürnbach odšrouboval víčko hliníkové bandasky u pasu a  strčil do ní useknutou kočičí packu. Jako štětcem začal po zdech malovat znaky.

Ty samé, které zdobily Mao-šeninu rakev.

Další chodba, stejné kouzlo. Dokud nezaslechl zvuk. A kroky.

Neschoval se. Otočil se.

Sestřička, spěchající za plačícím novorozencem na poporodním oddělení, vytřeštila oči a zalapala po dechu. Stála před ní vysoká figura v  plynové masce a vojenském ochranném oděvu. Přes rameno měla tlumok a na zádech ještě jeden, jakýsi pevný a válcovitý.

„Tady... sem nesmí...“

Dürnbach k ní přiskočil a vrazil jí pěstí. Žena se bezvládně složila jako pytel uhlí. Kapitán ji odvlekl za dveře, kde slyšel plakat děti.

V kovových postýlkách tam ležel snad tucet novorozenců. Jeden křikloun začal, ale teď jich natahovalo hned několik. Úpěnlivě. Zplna hrdla.

Dürnbach na ně pár vteřin hleděl. Potom nahlas zafuněl a podíval se na hodiny. Johann by měl už být hotov.

Čas s tím skoncovat.

Dürnbach vrazil na sesternu. Ty dvě ženy, které se chystaly kolegyni pomoci, umlčel stejně. Židlí rozbil skleněnou výplň kovové skříňky s léky.

„Je mi to líto,“ zamumlal ke křičícím novorozencům, když zapaloval lihem nacucané prostěradlo.

Bylo. Věděl to. Jenom... už to nedokázal cítit. Ve stínu apokalypsy

Látka s  hlasitým bafnutím vzplanula. Dürnbach se otočil na patě a pospíchal pryč, k druhé části svého plánu. Měl pocit, jako by se mu těsně za zády uzavíraly těžké kovové dveře. Jako za každým jeho ztraceným životem. A stejně jako v životě se nešlo otáčet zpět, mohl kráčet jenom kupředu.

Několik dveří, kde tušil pokoje, zvenčí zasekl židlemi. Za řvoucími dětmi a jejich matkami se neohlédl. Stejně byli všichni mrtví...

***

Johann chtěl řetězem zatarasit poslední vchod, když se ze tmy před ním ozvalo zasyčení.

Naježená kočka vztekle švihala ocasem. Dralo se z ní hrdelní varovné mňaučení a oči jí svítily jako zelené reflektory.

Johann ihned sáhl po zbrani. Dürnbachovy rozkazy zněly jasně: jakmile uvidíš kočku, zabij ji.

Sakra rád, pomyslel si a stiskl spoušť.

Proud ohně z plamenometu kočku zasáhl přímo ve skoku. Zvíře zavřískalo a jako ohnivá koule dopadlo Johannovi přímo na obličej. Drápky horečnatě zaškrábaly po plynové masce a zasekly se do ní.

Johann upustil trubici a zuřivě zamáchal rukama v  rukavicích. Před sebou neviděl nic než ohnivé cosi, co škvařilo gumu masky a hrozilo, že ho taky zapálí. Uši mu z toho je