načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ve službách Meče – Ann Leckieová

Ve službách Meče

Elektronická kniha: Ve službách Meče
Autor: Ann Leckieová

Druhá část sci-fi trilogie líčí další osudy perifera Breq, která je vyslána na vesmírnou stanici Athoek, kde pátrá po eventuálních přípravách na vzpouru proti rádčské říši. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 335
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložil Petr Kotrle
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0633-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část sci-fi trilogie líčí další osudy perifera Breq, která je vyslána na vesmírnou stanici Athoek, kde pátrá po eventuálních přípravách na vzpouru proti rádčské říši. Vládce Rádče svěřila Breq velení nad Milostí Kalr a poslala je na stanici Athoek, kde v zahradnictví pracuje sestra poručice Awn. Tato stanice byla připojena už před šesti sty lety a všichni obyvatelé jsou plně civilizovaní nebo by měli být. Nic však není tak poklidné, jak se zdá. Staré národy pořád vzbuzují nervozitu a athoekské stanici Al to na klidu nepřidá. Navíc se zdá, že i Presgery zajímá, co se tu děje. Je jejich zájem bez postranních úmyslů?

Popis nakladatele

Vládce Rádče svěřila Breq velení nad Milostí Kalr a poslala je na stanici Athoek, kde v zahradnictví pracuje sestra poručice Awn. Tato stanice byla připojena už před šesti sty lety a všichni obyvatelé jsou plně civilizovaní – nebo by měli být. Nic však není tak poklidné, jak se zdá. Staré národy pořád vzbuzují nervozitu a athoekské stanici Al to na klidu nepřidá. Navíc se zdá, že i Presgery zajímá, co se tu děje… Je jejich zájem bez postranních úmyslů?

Zařazeno v kategoriích
Ann Leckieová - další tituly autora:
Ve službách Spravedlnosti Ve službách Spravedlnosti
Ve službách Meče Ve službách Meče
Ancillary Sword Ancillary Sword
 (e-book)
Ve službách Milosti Ve službách Milosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ve službách Meče

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Ann Leckieová

Ve službách Meče – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Přeložil Petr Kotrle

PLUS



7

„S ohledem na okolnosti jste mohla použít jinou poručici.“ Anánder Mianáj, vládce všech nedozírných dálav rádčského prostoru (prozatím), seděla v širokém křesle polstrovaném vyšívaným hedvábím. Tělo, které se mnou hovořilo – jedno z tisíců –, vypadalo tak na třináct let. Černý oděv, tmavá pleť. Ve tváři již měla otištěné aristokratické rysy, které byly v rádčském prostoru známkou nejvyššího postavení a stylu. Za normálních okolností se nestávalo, aby někdo tak mladé verze Vládce Rádče spatřil, avšak současná situace měla k normálním okolnostem daleko.

Místnost byla malá, jen tři a půl metru čtverečního, obložená mřížkou z tmavého dřeva. V jednom rohu dřevo chybělo – pravděpodobně se poničilo před týdnem při prudkých sporech mezi soupeřícími částmi samotné Anánder Mianáj. Tam, kde dřevo zůstalo, se plazily úponky nějaké neduživé rostliny s tenkými stříbro-zelenými lístky, která měla tu a tam drobné bílé květy. Nebyla to veřejná část paláce ani přijímací síň. Vedle křesla Vládce Rádče stálo jedno prázdné a na stole mezi nimi byla čajová souprava, termoska a misky z nezdobeného bílého porcelánu, elegantně obroubeného. Bylo to něco, co mohl člověk na první pohled vyhodnotit jako nic zvláštního, ale při druhém si uvědomil, že je to umělecké dílo, které má větší cenu než některé planety.

Byl mi nabídnut čaj a byla jsem vyzvána, abych se posadila. Rozhodla jsem se zůstat stát. „Řekla jste, že si mohu důstojnice vybrat sama.“ Měla jsem dodat uctivé Vládce, ale neudělala jsem to. Také jsem si měla kleknout a přitisknout čelo na podlahu, když jsem vstoupila a našla Vládce Rádče v místnosti. Neudělala jsem ani to.

1


8

„Vybrala jsi dvě. Pochopitelně Seivarden a poručice Ekalu byly jasná volba.“ Jména mi obě osoby bezděčně připomněla. Milost Kalr, zaparkovaná nějakých pětatřicet tisíc kilometrů od této stanice, přijme onu téměř instinktivní žádost o data přibližně za desetinu sekundy a za další desetinu sekundy ke mně dorazí její odpověď. Posledních několik dní jsem se učila dostat ten dávný zvyk pod kontrolu. Úplně se mi to nepodařilo. „Kapitánka flotily má nárok na třetí,“ pokračovala Anánder Mianáj. S krásnou porcelánovou miskou v ruce potažené černou rukavicí mi pokynula. Patrně tím chtěla zdůraznit mou uniformu. Rádčská armáda nosila tmavě hnědé blůzy, kalhoty, boty a rukavice. Moje uniforma byla jiná. Levá strana byla hnědá. Ale pravá černá a mé kapitánské insignie obsahovaly symboly, jež znamenaly, že velím nejenom své lodi, ale také kapitánkám jiných lodí. Ve své flotile jsem samozřejmě neměla jinou loď než tu svou, Milost Kalr, ale v blízkosti stanice Athoek, kam jsem měla namířeno, se žádné jiné kapitánky flotily nenacházely a hodnost mi měla dát výhodu nad jinými kapitánkami, s nimiž bych se mohla se - tkat. Pochopitelně za předpokladu, že by ty jiné kapitánky vůbec byly ochotné mou autoritu uznat.

Před pouhými několika dny se rozhořel dlouho doutnající spor a jedna frakce zničila dvě brány mezi soustavami. Naléhavou prioritou bylo zabránit vyřazení dalších bran – a zamezit tomu, aby se dotyčná frakce zmocnila bran a stanic v jiných soustavách. Chápala jsem důvody, které Anánder Mianáj vedly k tomu, že mi tu hodnost udělila, ale stejně se mi to nelíbilo. „Nechtěla bych,“ řekla jsem, „abyste se mylně domnívala, že pracuji pro v á s .“

Usmála se. „To si přece nemyslím. Ale stejně můžeš vybírat pouze z důstojnic, které jsou momentálně v soustavě a v blízkosti této stanice. Poručice Tisarwat právě ukončila výcvik. Měla namířeno na svůj první post, ale to teď samozřejmě nepřipadá v úvahu. A myslela jsem, že bys ocenila někoho, koho by sis mohla vychovat tak, jak sama chceš.“ Zdálo se, že ji ta poslední představa pobavila.

Během hovoru jsem poznala, že Seivarden je ve druhé fázi NREM spánku. Viděla jsem její pulz, teplotu, dýchání, obsah kyslíku v krvi, hladiny hormonů. Pak její data zmizela a nahradila je poručice Ekalu, která držela hlídku. Byla ve stresu – lehce zatnutá čelist, zvýšený kortizol. Ještě před týdnem, když kapitánku Milosti Kalr zatkly za zradu, byla běžnou vojačkou. Nečekala, že se z ní někdy stane důstojnice. Připadalo mi, že si není úplně jistá, jestli na to má.

Zamrkala jsem, abych se toho obrazu zbavila. „Určitě si nemyslíte,“ řekla jsem Vládci Rádče, „že je dobrý nápad posílat mne do právě započaté občanské války jenom s jednou zkušenou důstojnicí.“

„Nemůže to být horší než mít podstav,“ prohlásila Anánder Mianáj. Možná si mé krátkodobé nepozornosti všimla, možná ne. „A to dítě je z představy, že bude sloužit pod kapitánkou flotily, u vytržení. Čeká na tebe v docích.“ Odložila čaj a narovnala se na židli. „Jelikož brána, která vede k Athoeku, nefunguje a netuším, jaká tam může být situace, nemohu ti dát konkrétní rozkazy. Kromě toho,“ zvedla ruku, teď prázdnou, jako by mi chtěla zabránit, abych něco řekla, „bych stejně marnila čas, kdybych se snažila příliš tě řídit. Bez ohledu na to, co řeknu, si stejně uděláš, co budeš chtít. Máš naloženo? Dostala jsi všechny zásoby, které potřebuješ?“

Byla to jen formální otázka – určitě znala stav mých lodních zásob stejně dobře jako já. Úmyslně jsem projevila drzost a udělala neurčité gesto.

„Klidně si vezmi i věci kapitánky Vel,“ řekla, jako bych odpověděla řádně. „Ona je potřebovat nebude.“

Vel Osck skončila jako kapitánka Milosti Kalr před týdnem. Existovala celá řada důvodů, proč svůj majetek asi nebude po - třebovat, z nichž tím nejpravděpodobnějším samozřejmě bylo, že je mrtvá. Anánder Mianáj nedělala nic polovičatě, zvlášť když šlo o nepřátele. Jistě, v tomto případě byla nepřítelem, jehož podporou se Vel Osck provinila, samotná Anánder Mianáj. „Nechci je,“ řekla jsem. „Pošlete je její rodině.“

„Jestli budu moci.“ Mohlo se stát, že to v jejích silách nebude. „Potřebuješ před cestou ještě něco? Stačí říct.“

Napadly mě různé odpovědi. Ale žádná mi nepřišla vhodná. „ N e.“

„Náhodou, budeš mi chybět,“ řekla. „Tak jako ty se mnou nebude mluvit nikdo. Potkala jsem jen velice málo osob, které se nebály, co se stane, když mě urazí, a ty k nim patříš. A žádná z té chabé hrstky neměla... podobnou minulost jako my dvě.“

Protože já jsem kdysi byla loď. Umělá inteligence, která řídila obrovskou transportní vojenskou loď a tisíce periferů, lidských těl, jež byla mou součástí. V té době jsem se neviděla jako otrokyně, ale byla jsem nástrojem k dobývání, majetkem Anánder Mianáj, která sama zabírala tisíce těl roztroušených po celém rádčském prostoru.

Teď jsem byla jen toto jediné lidské tělo. „Nemůžete mi udělat nic, co by bylo horší než to, co se již stalo.“

„Vím to,“ odvětila, „a uvědomuji si také to, jak moc jsi proto nebezpečná. Možná je ode mne velice pošetilé už jen to, že tě nechávám naživu, natož abych ti svěřovala oficiální pravomoc a loď. Ale hry, jež hraji, nejsou pro bázlivé.“

„Pro většinu z nás to nejsou hry,“ promluvila jsem s neskrývaným hněvem. Věděla jsem, že jeho projevy zaznamená bez ohledu na to, jak netečně se zatvářím.

„Uvědomuji si i to,“ prohlásila Vládce Rádče. „Skutečně. Ale bohužel, určité ztráty jsou nevyhnutelné.“

Mohla jsem si vybrat kterýkoli z půltuctu způsobů, jak jí odpovědět. Ale raději jsem se otočila a opustila místnost bez odpovědi. Když jsem prošla dveřmi, zařadila se za mne vojačka z Milosti Kalr, Pátá Kalr Jedna, která stála do té doby v pozoru za nimi, mlčenlivá a výkonná. Pátá Kalr byla stejně jako všechny vojačky Milosti Kalr člověk, ne perifer. Kromě lodi, čety a pořadového čísla měla své jméno. Jednou jsem ji tím jménem oslovila. Zareagovala tak, že navenek projevila lhostejnost, ale jejím nitrem se přehnala vlna leknutí a neklidu. Podruhé už jsem to nezkusila.

Když jsem byla loď – když jsem byla jen jednou částí vojenské transportní lodi Spravedlnost Toren –, vždycky jsem znala stav svých důstojnic. Věděla jsem, co slyší a co vidí. Věděla jsem o každém jejich nadechnutí, o každém škubnutí každého svalu. Hladiny hormonů, hladiny kyslíku. Skoro všechno kromě konkrétního obsahu jejich myšlenek, třebaže i ten se dal díky zkušenostem a důvěrné znalosti docela dobře odhadnout. Nebylo to něco, co bych předváděla svým kapitánkám – stejně by jim to nic neřeklo, byl by to pro ně jenom proud bezvýznamných dat. Ale pro mě to v té době byla prostě součást mého vědomí.

Teď už jsem loď nebyla. Ale pořád jsem byla perifer a dokázala jsem ta data číst způsobem, jehož by žádná lidská kapitánka nebyla schopna. Nyní jsem měla pouze jediný lidský mozek a dokázala jsem zvládat jen nepatrný zlomek informací, které jsem předtím přijímala trvale a nevědomky. A dokonce i to malé množství vyžadovalo jistou pozornost – když jsem poprvé zkusila jít a zároveň přijímat data, narazila jsem čelem do lodní přepážky. Zeptala jsem se Milosti Kalr, tentokrát záměrně. Věřila jsem, že dokážu jít touhle chodbou a současně monitorovat Pětku, aniž se zastavím nebo klopýtnu.

Bez nehody jsem se dostala až do přijímací zóny paláce. Pětka byla unavená a měla lehkou kocovinu. Určitě se nudila, jak tam během mé porady s Vládcem Rádče stála a hleděla do zdi. Viděla jsem zvláštní směsici očekávání a strachu, která mě trochu znepokojovala, neboť jsem nedokázala přijít na to, čeho by se ten konflikt mohl týkat.

Když jsem se ocitla v hlavní hale, vysoké, široké, dlážděné a prostoupené ozvěnami, otočila jsem se k výtahům, které mě měly dovézt do doků, k raketoplánu, jenž čekal, aby mě dopravil zpátky na Milost Kalr. Bylo to až překvapivé, ale většina obchodů a kanceláří, jakož i rozložitých, v pestrých barvách vyvedených bohyň – oranžových, modrých, červených a zelených –, které se tísnily na průčelí chrámu, vypadala po násilnostech z minulého týdne, kdy boj Vládce Rádče proti sobě samotné propukl naplno, prakticky nedotčeně. Občanky v barevných kabátech, kalhotách a rukavicích, ověšené třpytivými šperky, chodily kolem s lhostejným výrazem. Minulý týden jako by se vůbec nestal. Jako by Anánder Mianáj, Vládce Rádče, byla stále sama sebou, osobou s mnoha těly, ale v podstatě jedinou a nerozdělenou. Jenže minulý týden se stal a Anánder Mianáj ve skutečnosti jedinou osobou nebyla. Nebyla jí už poměrně dlouho.

Když jsem se přiblížila k výtahům, nenadále mě zachvátila vlna rozhořčení a hrůzy. Zastavila jsem se a otočila se. Když jsem se zastavila já, udělala to i Pátá Kalr. Teď hleděla netečně před sebe. Jako by ta vlna rozhořčení, kterou mi loď ukázala, nevzešla od ní. Domnívala jsem se, že většina lidí nedokáže natolik silné emoce maskovat tak dokonale – její tvář postrádala jakýkoli výraz. Ale ukázalo se, že Kalr to dovedou všechny. Kapitánka Vel byla starosvětská – anebo měla přinejmenším idealizovanou představu o tom, co „starosvětská“ znamená – a požadovala, aby se její vojačky chovaly co možná nejvíc jako perifeři.

Pětka nevěděla, že jsem byla perifer. Podle ní jsem byla kapitánka flotily Breq Mianáj, povýšená díky zatčení kapitánky Vel a tomu, co si většina lidí představovala jako mé mocné rodinné vazby. Nemohla vědět, jak moc do ní vidím. „Co se děje?“ zeptala jsem se stroze. Zaraženě.

„Madam?“ Bezbarvě. Bez výrazu. Po krátkém zpoždění signálu jsem poznala, že chce, abych přenesla pozornost jinam a nevšímala si jí. Ale zároveň chtěla promluvit.

Měla jsem pravdu, to rozhořčení a ta hrůza se týkaly mě. „Chcete přece něco říct. Tak si to poslechněme.“

Překvapení. Ryzí děs. A přitom nehnula ani brvou. „Madam,“ řekla znovu a konečně se objevil chabý náznak výrazu, který zase rychle zmizel. Polkla. „Jde o to nádobí.“

Teď byla řada na mně, abych byla překvapena. „Nádobí?“

„Madam, poslala jste věci kapitánky Vel k uskladnění sem na stanici.“

A byly to krásné věci. To nádobí (k němuž patřilo i náčiní a po - třeby na čaj), které Páté Kalr podle všeho leželo v hlavě, tvořil porcelán, sklo a smaltovaný, případně drahokamy zdobený kov. Nebylo však moje. A já jsem po kapitánce Vel nic nechtěla. Pětka čekala, že ji pochopím. Strašně moc chtěla, abych ji pochopila. Ale mně to nešlo. „Prosím?“ Zklamání. Dokonce hněv. Z perspektivy Pětky bylo evidentně jasné, o co jí jde. Ale mně z toho byl jasný jenom fakt, že to nemůže normálně říct, i když jsem ji o to požádala. „Madam,“ promluvila nakonec. Občanky nás obcházely, některé po nás vrhaly zvědavé pohledy a některé dělaly, že si nás nevšímají. „Jestli tomu rozumím, brzy máme opustit soustavu.“

Mě samotné se už začínalo zmocňovat zklamání a hněv, o to víc, že rozhovor s Vládcem Rádče mě připravil o náladu. „Vojačko,“ řekla jsem, „můžeš mluvit přímo?“

„Nemůžeme opustit soustavu, když nemáme pořádné nádobí!“ vyhrkla nakonec, ačkoli její obličej zůstal působivě chladný. „Madam.“ Když jsem neodpověděla, pokračovala a přitom ji zachvátila další vlny hrůzy z toho, že se vyjadřuje tak přímo. „Pro vás to samozřejmě není důležité. Jste kapitánka flotily, máte dostatečnou hodnost, aby to na každého udělalo dojem.“ A taky rodové jméno – byla jsem teď Breq Mianáj. Neměla jsem žádnou zvláštní radost, že jsem dostala jméno, které ze mě dělalo příbuznou Vládce Rádče. Kromě Seivarden a lodní lékařky nikdo nevěděl, že jsem se s ním nenarodila. „I když pozvete kapitánku na večeři a necháte ji jíst obyčejné vojenské jídlo, neřekne ani slovo.“ Nebude moct, pokud nebude mít vyšší hodnost než já.

„Tam, kam letíme, nejedeme pořádat večeře,“ odvětila jsem. Očividně ji to uvrhlo ve zmatek, který se nakrátko projevil i na její tváři.

„Madam!“ řekla prosebně, téměř v úzkých. „Vy si nemusíte dělat starosti z toho, co si o vás myslí jiní. Říkám to jen proto, že jste mi dala rozkaz.“

Samozřejmě. Měla jsem to poznat. Mělo mi to dojít už před několika dny. Trápilo ji, že ona bude vypadat špatně, když nebudu mít jídelní soupravu odpovídající mému postavení. Že se to špatně odrazí na lodi jako takové. „Tebe trápí pověst lodi.“

Zarmoucení, ale zároveň úleva. „Ano, madam.“

„Já nejsem kapitánka Vel.“ Kapitánce Vel záleželo na takových věcech hodně.

„To ne, madam.“ Nebyla jsem si jistá, jestli za jejím důrazem – a úlevou, kterou jsem v ní pozorovala – bylo to, že je dobře, že nejsem kapitánka Vel, nebo to, že jsem konečně pochopila, co se mi snaží říct. Případně obojí.

Už jsem tady uzavřela svůj účet, všechny peníze v podobě bonů jsem měla zamčené ve své kajutě na palubě Milosti Kalr. To málo, co jsem měla u sebe, by na rozptýlení úzkosti Páté Kalr nestačilo. Stanice – umělá inteligence, která to tady řídila, která tímto místem byla – by za mě pravděpodobně mohla finanční záležitosti vyřídit. Jenže mě neměla v oblibě, protože jsem zapříčinila násilnosti z minulého týdne, takže mi nebude s velkým nadšením pomáhat.

„Vrať se do paláce,“ vyzvala jsem ji. „Řekni Vládci Rádče, o co žádáš.“ Pátá Kalr maličko vytřeštila oči. O dvě sekundy později jsem z ní vyčetla nevěřícnost, po níž následovalo upřímné zděšení. „Až bude všechno zařízené k tvé spokojenosti, přijď do raketoplánu.“

Kolem prošly tři občanky s taškami v rukou, na nichž měly samozřejmě rukavice. Z útržku rozhovoru, který jsem zaslechla, jsem poznala, že jdou do doků, aby chytily loď na jednu z vnějších stanic. Dveře výtahu se poslušně otevřely. Pochopitelně. Stanice věděla, kam mají namířeno, nemusely o nic žádat.

Stanice věděla, kam mám namířeno já, ale odmítala mi dveře otevřít, dokud svou žádost velice zřetelně nepřednesu. Otočila jsem se a rychle jsem za nimi nastoupila do výtahu, který jel do doků. Ještě jsem stačila zahlédnout, jak mě dveře oddělily od Pětky, vyděšeně stojící na dláždění z černých kamenů. Výtah se dal do pohybu, trojice občanek pokračovala v klábosení. Když jsem zavřela oči, viděla jsem Pátou Kalr, jak tam stojí v hale, hledí na výtah a trochu zrychleně dýchá. Nepatrně se mračila – tak, že by si toho nejspíš nikdo, kdo ji míjel, nevšiml. Zaškubáním prstů přivolala pozornost Milosti Kalr, ale byla v tom jistá úzkost, jako by se snad bála, že neodpoví.

Ale Milost Kalr samozřejmě byla ve střehu. „Neměj obavy,“ řekla Milost Kalr klidným, neutrálním hlasem do ucha Pětce a mně, „kapitánka flotily se nezlobí na tebe. Běž a udělej to. Bude to dobré.“

Jistě, na Pátou Kalr jsem se nezlobila. Vytěsnila jsem informace, které od ní přicházely, a přijala dezorientující záblesk od Seivarden, která spala a něco se jí zdálo, a od stále napjaté poručice Ekalu, jež právě žádala jednu ze svých Etrep o čaj. Otevřela jsem oči. Občanky, které jely ve výtahu se mnou, se něčemu smály. Nevěděla jsem čemu a bylo mi to jedno. Když se dveře výtahu odsunuly, vyšly jsme do širokého vestibulu doků, ze všech stran lemovaného ikonami bohyň, jež mohly cestujícím přinést užitek nebo útěchu. Lidí tam bylo v tuto denní dobu málo, s výjimkou vstupu do kanceláře dokového úřadu, kde stála fronta rozmrzelých lodních kapitánek a pilotek, které čekaly, až budou moci přednést svou stížnost přetíženým pomocným inspektorkám. Při nepokojích z minulého týdne přestaly fungovat dvě vnitrosoustavové brány a bylo pravděpodobné, že v blízké budoucnosti se k nim přidají další. Vládce Rádče zakázala veškeré cestování těmi zbývajícími, čímž v soustavě uvěznila desítky lodí s nákladem i pasažéry.

Ustoupily mi a maličko se uklonily, jako by se do nich opřel vítr. Byla to zásluha uniformy – zaslechla jsem, jak se jedna kapitánka šeptem ptá druhé: „Kdo to je?“ a šum hlasů, který se v reakci na to rozezněl, když jí sousedka odpověděla a ostatní se k její nevědomosti vyjádřily nebo dodaly něco, co samy věděly. Zaslechla jsem Mianáj a speciální operace. Logika, již se jim podařilo v událostech z minulého týdne najít. Oficiální verze zněla, že jsem do Omaughského paláce přicestovala v utajení, abych vymýtila rozvratné spiknutí. Že jsem celou dobu pracovala pro Anánder Mianáj. Každý, kdo se nějak podílel na událostech, které poté dodatečně získaly oficiální podobu, musel poznat nebo aspoň vytušit, že to není pravda. Ale většina Rádčů vedla nezajímavý život a neměla důvod o tom pochybovat.

Nikdo nic nenamítl, když jsem prošla kolem pomocných inspektorek do přední kanceláře vrchní inspektorky. Její asistentka Daos Ceit se ještě zotavovala ze svých zranění. Na jejím místě seděla pomocná inspektorka, kterou jsem neznala, ale když jsem vešla, pohotově vstala a uklonila se. Totéž udělala velice mladá poručice, elegantněji a rozvážněji, než jsem čekala od sedmnáctileté, jež byla ještě samá ruka samá noha a ve své lehkovážnosti utratila první výplatu za oči šeříkové barvy – určitě se s takto zbarvenýma očima nenarodila. Tmavě hnědá blůza, kalhoty, rukavice a boty byly dokonale upravené a čisté. Rovné tmavé vlasy měla ostříhané nakrátko. „Jmenuji se poručice Tisarwat, kapitánko flotily. Madam,“ řekla a znovu se uklonila.

Neodpověděla jsem, jen jsem se na ni podívala. Jestli ji mé zkoumání znervóznilo, nijak jsem to na ní nepoznala. Zatím neposílala data Milosti Kalr a její hnědou pleť neztmavilo žádné zrudnutí. Malé, nenápadné seskupení špendlíků v blízkosti jednoho ramene ukazovalo na rodinu, která jistou váhu má, ale nepatří v Rádči k těm nejvýznamnějším. Usoudila jsem, že je buď mimořádně vyrovnaná, nebo hloupá. Ani jedna z těch možností mě nepotěšila.

„Můžete dál, madam,“ řekla neznámá pomocná inspektorka a pokynula mi k zadní kanceláři. Šla jsem, aniž jsem poručici Tisarwat cokoli řekla.

Když se za mnou zavřely dveře, vrchní inspektorka Skájat Awer vstala a uklonila se. Pleť měla tmavou, oči jantarové barvy, tmavomodrá uniforma dokového úřadu jí dodávala eleganci a aristokratický vzhled. „Breq. Takže odjíždíte?“ Ote - vřela jsem ústa a chystala se říct: Jakmile od vás dostanu povolení k odletu, ale vzpomněla jsem si na Pětku a úkol, který jsem jí dala. „Čekám už pouze na Pátou Kalr. Zdá se, že bez slušného nádobí nemohu odletět.“

Ve tváři se jí mihlo překvapení, ale ihned zase zmizelo. Samozřejmě věděla, že jsem věci kapitánky Vel poslala sem a nevlastním nic, čím bych je nahradila. Jakmile údiv opadl, zaznamenala jsem pobavení. „Sama byste to viděla stejně, ne?“ zeptala se. Myslela tím, když jsem byla na místě Pětky. Když jsem byla loď.

„Ne, neviděla. Já jsem se na to tak nedívala. Některé jiné lodě to dělaly. A dělají pořád.“ Většinou Meče, které se zkrátka a dobře dopracovaly k přesvědčení, že stojí nad menšími, méně prestižními Milostmi a transportními Spravedlnostmi.

„Mým Issa Sedm na takových věcech záleželo.“ Skájat Awer sloužila jako poručice na lodi s lidskou posádkou, než se stala vrchní inspektorkou tady v Omaughském paláci. Zabloudila očima k mému jedinému šperku, malému zlatému přívěsku připíchnutému u levého ramene. Mávnutím změnila téma, ačkoli to ve skutečnosti žádná změna nebyla. „Takže Athoek?“ Můj cíl nebyl oznámen veřejně, dokonce se dal považovat za tajnou informaci. Avšak Awer patřila k jednomu z nejstarších a nejbohatších rodů. Skájat měla příbuzné, které zase měly informované známosti. „Nejsem přesvědčená, že je to místo, kam bych vás poslala já.“

„Já tam mám namířeno.“

Přijala mou odpověď. V jejím výrazu nebylo vidět údiv ani dotčenost. „Posaďte se. Dáte si čaj?“

„Děkuji, ale ne.“ Ve skutečnosti bych si dala, za jiných okolností bych si ráda dopřála uvolněný rozhovor se Skájat Awer, ale takto jsem se nemohla dočkat, až budu pryč. Také to vrchní inspektorka Skájat přijala vyrovnaně. Ani ona se neposadila. „Až přijedete na Athoeckou stanici, navštívíte Basnájd Elming.“ Nebyla to otázka. Ona věděla, že to udělám. Basnájd byla mladší sestra někoho, koho jsme Skájat a já kdysi milovaly. Někoho, koho jsem z rozkazu Anánder Mianáj zabila. „V některých ohledech se Awn podobá, ale v jiných ne.“

„Říkala jste, že je tvrdohlavá.“

„Velice hrdá. A tvrdohlavá úplně stejně jako její sestra. Možná ještě víc. Velice se jí dotklo, když jsem jí kvůli sestře nabídla klientství. Zmiňuji se o tom, neboť tuším, že se chystáte udělat něco podobného. A jste možná jediná žijící osoba, která je ještě tvrdohlavější než ona.“

Povytáhla jsem obočí. „Ještě víc než tyranka?“ Nebylo to rádč - ské slovo, pocházelo z jedné planety, kterou Rádč anektoval a pohltil. Ne Rádč, ale Anánder Mianáj. Tyranka samotná, kromě Skájat a mne možná jediná osoba v Omaughském paláci, která by to slovo poznala a pochopila.

Skájat Awer zkřivila ústa v trpkém úsměvu. „Možná ano. Možná ne. V každém případě buďte velice opatrná, jestli chcete Basnájd nabídnout peníze nebo přízeň. Nepřijme to vlídně.“ Udělala gesto, dobromyslné, ale rezignované, jako by chtěla říct: Ale vy si samozřejmě stejně uděláte, co budete chtít. „Již jste se jistě setkala se svou mladou poručicí.“

Myslela poručici Tisarwat. „Proč byla tady a nešla přímo do raketoplánu?“

„Přišla se omluvit mé pomocné inspektorce.“ Náhradě za Daos Ceit v přední kanceláři. „Jejich matky jsou sestřenice.“ Oficiálně se slovo, které Skájat použila, týkalo vztahu mezi dvěma lidmi z různých rodin, kteří měli společného rodiče nebo prarodiče, ale neoficiálně znamenalo vzdáleněji příbuznou, s níž je dotyčná osoba v přátelském vztahu nebo s ní vyrůstala. „Měly spolu jít včera na čaj, ale Tisarwat nedorazila ani neodpověděla na zprávy. A sama víte, jak armáda vychází s dokovými úřady.“ Myslela tím naoko zdvořile a v soukromí pohrdavě. „Pomocná inspektorka se urazila.“

„Proč by to poručici Tisarwat mělo trápit?“

„Je vidět, že jste nikdy neměla matku, která se na vás zlobila, že jste urazila sestřenici,“ prohlásila Skájat, napůl žertem. „Jinak byste se tak ptát nemohla.“

To byla pravda. „Co si o ní myslíte vy?“

„Včera nebo přede dvěma dny bych řekla, že je rozmarná. Ale dnes je velice zamlklá.“ Slovo „rozmarná“ se mi k rozvážné mladé osobě, kterou jsem viděla v přední kanceláři, příliš nehodilo. Možná až na ty neskutečné oči. „Až do dneška byla na nejlepší cestě stát se úřednicí v nějaké hraniční soustavě.“

„Tyranka mi posílá úřednici, jíž teče mléko po bradě?“

„Nebrala bych to tak, že vám posílá někoho, komu teče mléko po bradě,“ odvětila Skájat. „Viděla bych to tak, že by s vámi nejraději jela sama. A nejspíš už jí tady nezbývá dost.“ Nadechla se, jako by chtěla říct ještě něco, ale pak zvedla hlavu a zachmuřila se. „Omlouvám se, ale musím něco zařídit.“

Doky byly plné lodí, jež potřebovaly zásoby, opravy nebo naléhavou zdravotní pomoc; lodí, které byly tady v soustavě uvězněné. Jejich posádky a pasažéři z toho byli nesmírně rozčarovaní. Lidé z personálu Skájat měli za sebou řadu náročných dní, kdy pracovali prakticky bez přestávky. „Pochopitelně.“ Uklonila jsem se. „Nebudu překážet.“ Neustále poslouchala kohokoli, kdo pro ni měl nějakou zprávu. Otočila jsem se k odchodu.

„Breq.“ Ohlédla jsem se. Skájat měla stále lehce vztyčenou hlavu a naslouchala tomu, kdo na ni mluvil. „Buďte na sebe opatrná.“

„Vy také.“ Vyšla jsem dveřmi do přední kanceláře. Poručice Tisarwat nehybně stála a mlčela. Pomocná inspektorka hleděla přímo před sebe. Prsty jí jenom kmitaly, jak zřejmě vyřizovala nějaké pracovní záležitosti. „Poručice,“ oslovila jsem ji ostře. Na odpověď jsem nečekala. Opustila jsem kancelář a prorazila si cestu davem nespokojených lodních kapitánek do doků, kde na mě čekal raketoplán, který mě měl odvézt na Milost Kalr. Raketoplán byl příliš malý na to, aby si vytvářel vlastní gravitaci. Já jsem byla v takové situaci jako doma, ale nezkušeným důstojnicím to často dělalo problémy. Nechala jsem poručici Tisarwat v docích, aby počkala na Pátou Kalr, a sama jsem přeskočila přes nepříjemnou, ošemetnou hranici mezi palácovou gravitací a stavem beztíže v raketoplánu. Několika odrazy jsem se dostala k sedadlu a připoutala jsem se. Pilotka mě pozdravila uctivým přikývnutím, neboť úklona se za těchto okolností dělala obtížně. Když jsem zavřela oči, uviděla jsem, že Pětka stojí ve velkém skladišti v útrobách paláce. Byla to obyčejná, funkčně zařízená místnost s šedými stěnami, plná beden a krabic. Pětka držela v hnědé rukavici čajovou misku z křehkého, sytě růžového skla. V otevřené krabici před ní bylo vidět další součásti sady: termosku, zbývajících sedm misek a další nádobí. Její potěšení z krásných věcí, její touhu nahlodávaly pochybnosti. Nedovedla jsem jí číst myšlenky, ale vytušila jsem, že dostala pokyn, aby si v tomto skladišti sama vybrala. Našla tuto sadu a strašně moc ji chtěla, ale nedokázala uvěřit, že si ji bude moci odnést. Byla jsem si vcelku jistá, že jde o kousky, které jsou foukané ručně a staré nějakých sedm set let. Netušila jsem, že se v takových věcech vyzná.

Zapudila jsem ten obraz. Věděla jsem, že jí to nějakou dobu potrvá, a mně se ten čas může hodit, abych se trochu prospala.

Když jsem se po třech hodinách probudila, spatřila jsem šeříkové oči poručice Tisarwat, jež se právě hbitě připoutávala k sedadlu naproti mně. Z Páté Kalr vyzařovala spokojenost, pravděpodobně v důsledku jejího pobytu v palácovém skladišti. Přisunula se k poručici Tisarwat, uklonila se a s gestem, které říkalo Pro všechny případy, jí nabídla pytlík pro okamžik, který téměř nevyhnutelně nastane, až žaludek nové důstojnice zareaguje na mikrogravitaci.

Znala jsem mladé poručice, jež takovou nabídku vzaly jako urážku. Tisarwat pytlík přijala s lehkým, neurčitým úsměvem, který se ve zbytku jejího obličeje neprojevil. Stále působila naprosto klidně a rozvážně.

„Poručice,“ promluvila jsem, když se Pátá Kalr odrazila dopředu, aby se připoutala vedle pilotky, další Kalr. „Vzala jste si nějaké léky?“ Další potenciální urážka. Prostředky proti nevolnosti existovaly a já jsem znala vynikající, dlouhá léta sloužící důstojnice, které je braly po celou svou kariéru vždycky, když nastoupily do raketoplánu. Žádná z nich to nikdy nepřiznala.

Z tváře poručice Tisarwat zmizely poslední stopy úsměvu. „Ne, madam.“ Vyrovnanost. Klid.

„Pokud byste je potřebovala, jsou u pilotky.“ Dalo se čekat, že tohle nějakou reakci vyvolá.

A vyvolalo, i když o nepatrný zlomek sekundy později, než jsem čekala. Náznak zamračení a pobouřené narovnání v ramenou, jež přibrzdily bezpečnostní pásy. „Děkuji, madam, nepotřebuji.“

„Rozmarná“, vyjádřila se o ní Skájat Awer. Nestávalo se jí často, že se v někom tolik zmýlila. „Nebyla jsem to já, kdo si vyžádal vaši přítomnost, poručice.“ Můj hlas zůstal klidný, ale nechala jsem v něm zaznít hněv. Za daných okolností to šlo snadno. „Jste tady jen proto, že to nařídila Anánder Mianáj. Nemám čas ani prostředky, abych si vychovávala nějaké pískle. Doporučuji vám, abyste se zapracovala hodně rychle. Potřebuji důstojnice, které vědí, co dělají. Potřebuji, abych se mohla spolehnout na celou posádku.“

„Rozumím, madam,“ odpověděla poručice Tisarwat. Stále byla klidná, ale teď v jejím hlase zazněla určitá naléhavost a náznak zamračení v její tváři se nepatrně prohloubil.

Určitě v sobě něco měla. Nejspíš prostředky proti nevolnosti, ale kdybych měla zálibu v hazardu, klidně bych vsadila, co mám, na to, že je až po uši napumpovaná nějakými sedativy. Nejraději bych nahlédla do jejích osobních záznamů – Milost Kalr je už touto dobou určitě měla. Jenže Vládce Rádče by poznala, že jsem si ty záznamy otevřela. Milost Kalr ve své podstatě patřila Anánder Mianáj a ona měla přístupová práva, jimiž ji mohla ovládat. Milost Kalr viděla a slyšela totéž, co já, a pokud by tyranka měla o tyto informace zájem, stačilo, aby o ně požádala. A já jsem nechtěla, aby o mém podezření věděla. Po pravdě řečeno jsem si přála, aby se ukázalo, že moje podezření jsou lichá. Neopodstatněná.

Jestli se tyranka dívá – což ona prostřednictvím Milosti Kalr jistě dělá a bude to dělat tak dlouho, dokud budeme v soustavě –, ať si zatím klidně myslí, že jsem se vzepřela tomu, abych dostala na krk zelenáče, ačkoli bych potřebovala spíš někoho, kdo ví, co dělá.

Přenesla jsem svou pozornost jinam. Vepředu se pilotka naklonila k Pětce a tiše, tajemně se zeptala: „Je všechno v pořádku?“ A pak, když Pětka zareagovala nechápavým zamračením, dodala: „Je hrozně zamlklá.“

„Celou dobu?“ zeptala se Pětka. Taky tajemně. Bavily se totiž o mně, ale nechtěly, aby se aktivoval můj případný požadavek, že mi loď má dát vědět, když posádka mluví o mně. Měla jsem dávný zvyk – starý nějaké dva tisíce let – zpívat si melodii, která se mi zrovna v tu chvíli honí hlavou. Nebo si ji pobrukovat. Zpočátku z toho posádka byla trochu zmatená a nervózní – toto tělo, jediné, jež mi zbylo, nemělo nijak zvlášť dobrý hlas. Ale zvykaly si na to a já se teď zlomyslně bavila, když jsem viděla, jak jsou členky posádky nervózní z mého mlčení.

„Ani nepípla,“ svěřila pilotka Páté Kalr. To, jak jí pohled krátce zabloudil do strany a svaly na krku a v ramenou sebou nepatrně škubly, mi prozradilo, že se chtěla ohlédnout po poručici Tisarwat.

„Jo,“ řekla Pětka, a zřejmě tak odsouhlasila pilotčino nevyslovené hodnocení toho, co mě nejspíš trápí.

V pořádku. Jen ať Anánder Mianáj vidí i to. Cesta na Milost Kalr byla dlouhá, ale poručice Tisarwat pytlík nepoužila a nedala ani jinak najevo, že by se necítila dobře. Strávila jsem ten čas spánkem a přemýšlením.

Lodě, zprávy a informace se mezi hvězdami pohybovaly pomocí bran. Byly označené majáky a trvale otevřené. Výpočty už byly hotové a trasy exotickým bránovým prostorem, kde vzdálenosti neodpovídaly normálnímu vesmíru, byly vytyčené. Avšak vojenské lodě – jako Milost Kalr – si mohly vytvářet vlastní brány. Bylo to mnohem riskantnější – volba špatné trasy, nesprávného vstupu nebo výstupu, mohla mít za následek, že loď skončí kdekoli nebo taky nikde. Ale to mi starosti nedělalo. Milost Kalr věděla, co dělá, a dalo se čekat, že na Athoeckou stanici dorazíme bezpečně.

Po dobu, kdy se ve vlastní, omezené bublině budeme pohybovat bránovým prostorem, budeme naprosto izolované. Těšila jsem se na to. Chtěla jsem být pryč od Omaughského paláce, někde, kam Anánder Mianáj nevidí a kam nemůže poslat žádné rozkazy ani jinak zasahovat.

Když jsme byly prakticky na konci cesty a od spojení nás dělilo posledních několik minut, loď mi promluvila přímo do ucha. „Kapitánko flotily.“ Nebylo nutné, aby na mě mluvila takovým způsobem. Možná jen chtěla, abych věděla, že stojí o mou pozornost. A skoro vždycky věděla, co chci, aniž jsem musela

24

něco říct. Mohla jsem se s Milostí Kalr spojit tak, jak to nebylo

v moci nikoho jiného na palubě. Ale nemohla jsem jí být tak, jak

jsem kdysi byla Spravedlností Toren. Ledaže bych úplně ztratila

sama sebe. Trvale.

„Poslouchám, lodi,“ odpověděla jsem tiše. Aniž jsem řekla

cokoli dalšího, Milost Kalr mi předala výsledky svých výpočtů,

které provedla, ačkoli jsem ji o to nepožádala. V zorném poli se

mi rozhořela celá škála možných tras a odletových časů. Vybrala

jsem ten nejbližší a vydala patřičné rozkazy. Pak už stačilo jen

něco málo přes šest hodin a byly jsme pryč. Tyranka řekla, že máme podobný původ, a v jistých ohledech měla pravdu. Stejně jako já v minulosti se také ona skládala ze stovek těl, jež měla společnou identitu. Z toho pohledu jsme byly do značné míry stejné. A je na místě říct, že některé občanky si toho při sporech o vojenské využití periferů všimly (třebaže relativně nedávno, někdy během posledního sta let). Když si člověk představil, že by se něco takového stalo přímo jemu, příbuznému nebo příteli, vypadalo to jako něco hrozného. Ale Vládce Rádče prodělala stejnou zkušenost a v jistém smyslu zřejmě byla stejnou bytostí jako lodě, které jí sloužily, tak jak to mohlo být tak strašné, jak pomlouvačky tvrdily? Je komické, že po celou tu dobu měl Rádč daleko k tomu, aby praktikoval bezvýhradnou spravedlnost.

To slovo bylo součástí známé trojice. Spravedlnost, slušnost a přínos. Žádný spravedlivý skutek nemohl být neslušný, žádný slušný skutek nespravedlivý. Spravedlnost a slušnost byly navzájem tak propletené, že samy o sobě vytvářely přínos. Otázka, komu nebo čemu tento přínos slouží, byla tématem pozdních nočních hovorů nad nedopitými lahvemi araku, ale za normálních okolností žádný Rádča nepochyboval o tom, že spravedlnost a slušnost v konečném důsledku budou přínosné tak, jak si to božstva přejí. Tudíž nepochyboval o tom, že Rádč není nikdy, pokud nenastanou naprosto mimořádné okolnosti, nespravedlivý, neslušný nebo nepřínosný.

Jistě, na rozdíl od svých lodí byla Vládce Rádče občankou – a ne jen tak obyčejnou občankou, nýbrž absolutní panovnicí celého Rádče. Já jsem byla nástroj, který použila k rozšíření

2


26

své moci. Její služebnice. V mnoha ohledech její otrokyně. Ale to pořád nebyly všechny rozdíly. Všechna těla Anánder Mianáj byla totožná s ostatními, byly to klony zplozené a vypěstované čistě proto, aby se staly jejími součástmi. Každý z tisíců jejích mozků vyrostl a vyvinul se kolem implantátů, jež ji se sebou propojovaly. Za tři tisíce let ani na okamžik nepoznala, jaké to je být někým jiným než Anánder Mianáj. Nikdy se jí nestalo, že by měla jediné tělo – nejlépe dospívající nebo sotva dospělé, ale klidně mohlo být i starší–, kterého se někdo zmocní a na desítky, nebo dokonce na stovky let je uloží do hibernace, dokud se nebude hodit. A potom je bez nějakých cirátů rozmrazí, narve mu do mozku implantáty, přeruší stávající spojení, vytvoří nová, zničí veškerou dosavadní identitu a nahradí ji lodní umělou inteligencí.

Myslím, že ta, která to nezažila, si to nedovede doopravdy představit. Tu hrůzu a nevolnost, děs, který nepřestává, ani když je po všem a tělo ví, že patří lodi, že osoba, jíž patřilo předtím, už neexistuje, a tím pádem je mu jedno, že je mrtvá. Může to trvat týden, v některých případech i déle, než si tělo a jeho mozek na nový stav zvyknou. Jde o vedlejší účinek tohoto procesu, který by se nejspíš dal eliminovat anebo by se pravděpodobně dalo zařídit, aby nebyl zdaleka tak strašný. Ale jakou má váhu, že je něco nepříjemné jednomu tělu? Jedno tělo z desítek, ba dokonce stovek nebylo nic a jeho strádání bylo jen nesnází, jež přejde. A pokud se stalo, že byly potíže příliš velké nebo v rozumném období nepolevily, tělo bylo odebráno, zničeno a nahrazeno novým. Ve skladištích jich bylo dost a dost.

Ale teď, když Anánder Mianáj rozhodla, že se žádní další periferové vyrábět nebudou – nepočítaje vězeňkyně, které byly stále uložené ve skladištích obrovských vojenských transportních lodí, tisíce zmrazených, čekajících těl –, se už touto otázkou nemusel zabývat vůbec nikdo.

27

Jako kapitánka Milosti Kalr jsem měla kajutu sama pro sebe.

Byla velká třikrát čtyři metry a po stranách měla dlouhé la

vice, které se také daly využít jako odkládací prostory. Jed

na z těch lavic mi zároveň sloužila jako postel. Uvnitř, pod

krabicemi a bednami, v nichž jsem měla svůj majetek, bylo

pouzdro, které loď nebyla schopná spatřit ani vycítit. Lidské

oči je viděly, dokonce i tehdy, když patřily k tělu perifera. Ale

žádný skener, žádný mechanický senzor nedokázal zachytit to

pouzdro, pistoli uvnitř ani její munici – kulky schopné pro

niknout vším ve vesmíru. Jak k tomu dochází, byla záhada –

nejen v případě nevysvětlitelných kulek, ale také toho, jak je

možné, že světlo vycházející z pouzdra nebo zbraně je vidi

telné pro lidské oči, ale už ne třeba pro kamery, jež fungují

v podstatě na stejném principu. A kupříkladu loď neregistro

vala na místě pouzdra, kde něco mělo být, prázdný prostor, ale

něco, co se na tom místě dalo čekat. Nedávalo to žádný smysl.

Ale přesto to tak bylo. Pouzdro, zbraň i munici vyrobili tajem

ní Presgerové, jejichž záměry byly nejasné. A bála se jich do

konce i Anánder Mianáj, přestože vládla celému obrovskému

rádčskému prostoru a velela jeho zdánlivě nevyčerpatelným

armádám.

Milost Kalr o pouzdru i o zbrani věděla, protože jsem jí to řek

la. Pro Kalr, které mi sloužily, to byla jen jedna z mnoha krabic,

jež tak jako tak neotevíraly. Pokud by doopravdy byly perifery,

za které se občas vydávaly, tím by to pro ně končilo. Jenže ony

perifery nebyly. Byly lidé a sžírala je zvědavost. Když ukládaly

lůžkoviny na pryčnu, na které jsem spala, nad vším spekulovaly

a vrhaly dlouhé pohledy. Kdybych nebyla kapitánka – vlastně

ještě víc, kapitánka flotily –, měly by už každý milimetr mých

zavazadel prolezlý dvakrát nebo třikrát a všechno by to mezi se

bou důkladně probraly. Jenže jsem byla kapitánka, měla jsem

moc nad životem a smrtí celé posádky, a tak jsem si mohla toto

malé soukromí dopřát.

Tato kajuta patřila kapitánce Vel, než si v bitvě Vládce Rádče proti sobě samotné zvolila špatnou stranu. Původní koberce, látky a polštáře z lavic byly pryč, zůstaly v Omaughském paláci. Kapitánka Vel si nechala stěny vymalovat červeno-zelenými spirálovými dekoracemi, jejichž styl a vzory měly připomínat minulou éru, nejspíš považovanou za vznešenější a civilizovanější, než je ta dnešní. Na rozdíl od kapitánky Vel jsem ji prožila a nijak zvlášť jsem nelitovala, že je pryč. Nechala bych je odstranit, ale měla jsem jiné, naléhavější starosti a tato výmalba naštěstí jinam než do kajuty kapitánky nezasahovala.

Její bohyně, které trůnily ve výklenku pod lodními bohyněmi – pochopitelně Amát, tou nejvyšší z rádčského panteonu, a Kalr, již měla tato loď ve jménu –, jsem nahradila Tou, která vyrostla z lilie, EskVar (emanací počátku a konce) a malou, levnou ikonkou Toren. Měla jsem štěstí, že jsem ji našla, neboť Toren byla stará bohyně, která nepatřila k nejpopulárnějším a kromě posádek lodí, jež nesly její jméno, byla již téměř zapomenutá. Tady poblíž nebyla žádná z těchto lodí nasazena a jedna z nich – tedy já – už neexistovala.

Jako vždy by se tam bohyní vešlo mnohem víc. Ale já jsem v žádné nevěřila. Posádce by připadalo zvláštní, kdybych kromě lodní neměla žádnou, a tyto musely stačit. Pro mě to nebyly bohyně, ale připomínky něčeho jiného. Posádka to nevěděla a nepochopila by to, a tak jsem jim každý den zapalovala kadidlo, stejně jako Amát a Kalr, a jako obětiny dostávaly i ony jídlo a smaltované mosazné květiny, nad nimiž se Pětka zamračila, když je poprvé uviděla, protože byly laciné a obyčejné, a tím pádem neodpovídaly tomu, co by podle jejích představ měla Mianáj a kapitánka flotily svým bohyním obětovat. Nenápadně se s tím svěřila Sedmnácté Kalr, aniž přitom zmínila mé jméno nebo titul. Nevěděla, že jsem perifer, takže netušila, jak je pro mne snadné dosáhnout toho, aby mi loď ukázala, co cítí a co

29

říká, kdykoli něco řekla a kdykoli se mi zachtělo. Byla přesvěd

čená, že loď udrží její klepy v tajnosti.

Dva dny poté, co jsme cestou k Athoeku vstoupily do vlastní brá

ny a ocitly se v maličkém, izolovaném střípku vesmíru, jsem

ráno seděla na kraji svého lůžka a popíjela čaj z křehké, hlubo

ké misky z růžového skla, zatímco Pátá Kalr uklízela znamení

a plátno po ranním věštění. Znamení ukazovala, že štěstěna

nám bude nadále nakloněna. Jen ta nejpošetilejší kapitánka

by z obrazce kovových kotoučků, které po vrhu zůstaly ležet na

plátnu, vyčetla něco jiného.

Zavřela jsem oči a ucítila dokonale bílé chodby a místnosti

Milosti Kalr, bez jediné poskvrnky. Celá loď byla prostoupená

uklidňujícím, známým pachem recyklovaného vzduchu a čisticí

ho rozpouštědla. Četa Amát vydrhla část chodeb a místností, za

niž byla odpovědná. Jejich poručice Seivarden, nadřízená všech

poručic Milosti Kalr, právě dokončovala kontrolu jejich práce.

Některé svým elegantním starodávným přízvukem pochválila,

některé pokárala a všem rozdělila úkoly na další den. Seivarden

se pro tuto práci narodila. Měla tvář, z níž bylo patrné, že patří

k jednomu z nejvyšších rodů v Rádči a je vzdálenou příbuznou

samotné Anánder Mianáj, bohatá a urozená. Byla vychována

s tím, že bude jednou velet. V mnoha ohledech byla předobra

zem rádčské armádní důstojnice. Když hovořila se svými Amát,

uvolněná a suverénní, byla téměř přesnou kopií té Seivarden,

kterou jsem znala v době před tisíci lety, než přišla o svou loď

a jedna z jejích periferů ji strčila do záchranného modulu. Lo

kátor modulu se poškodil a ona po staletí plula vesmírem. Když

ji našli a rozmrazili a ona přišla na to, že všichni, které znala,

jsou mrtví, ani její rod už neexistuje a Rádč se změnil k nepo

z nání, prchla z rádčského prostoru a strávila několik let bez

cílným, zhýralým touláním. Tušila jsem, že vysloveně zemřít

nechtěla, ale někde v hloubi duše doufala, že ji potká nějaká osudová nehoda. Od doby, co jsem ji našla, přibrala, částečně si vypracovala ztracené svaly a vypadala teď o poznání zdravěji, ale pořád byla jaksi opotřebovaná. Když ji periferové z její lodi nacpali do záchranného modulu, bylo jí čtyřicet osm. Když se k tomu připočítalo tisíc let v hibernaci, byla na palubě Milosti Kalr druhá nejstarší.

Další služebně nejstarší, poručice Ekalu, držela se svými dvěma Etrepami hlídku ve velicím centru. Teoreticky nebylo nutné, aby někdo držel hlídku, když Milost Kalr byla neustále vzhůru a ve střehu, nepřetržitě sledovala loď, jež byla jejím tělem, i prostor kolem ní. Obzvlášť v bránovém prostoru, kde nebylo pravděpodobné, že se stane něco nepředloženého – a upřímně řečeno ani zajímavého. Ale také lodní systémy se mohly porouchat a v kritické situaci se dalo mnohem rychleji a snadněji reagovat, když posádka už byla ve stavu pohotovosti. V neposlední řadě platilo, že desítky lidí nacpaných do malé lodi potřebovaly práci, aby si udržely disciplínu a zabavily se. Loď zasypávala zorné pole poručice Ekalu čísly, mapami a grafy, šeptala jí do ucha informace, do nichž tu a tam přimíchala slova přátelské podpory. Milost Kalr měla Ekalu ráda a důvěřovala její inteligenci a jejím schopnostem.

Kalr byla četa kapitánky, tedy moje. Všechny ostatní čety na palubě Milosti Kalr měly po deseti vojačkách, ale Kalr jich měla dvacet. Spaly na směny, protože Kalr se od ostatních čet lišila také tím, že měla službu pořád. Byl to poslední pozůstatek z doby, kdy posádku lodi tvořili periferové, kdy její vojačky byly střípky jí samotné, a ne desítky jednotlivých lidských bytostí. Kalr, které se probudily teď, tak jako já, se shromáždily v jídelně. Byla to obyčejná místnost s bílými stěnami, velká tak akorát, aby se v ní najedlo deset lidí a bylo kam dát nádobí. Každá stála vedle své misky skelu, což byla rychle rostoucí, mazlavá, tmavě zelená rostlina obsahující veškeré živiny, které lidské tělo potřebuje. Na chuť si člověk musel nějakou dobu zvykat, pokud na ní nevyrostl. Ve skutečnosti na ní vyrostlo hodně Rádčů.

Kalr se v jídelně rozháraným jednohlasem pustily do ranní modlitby. Květem spravedlnosti je mír. Pár slov jim stačilo, aby se sladily, aby slova zapadla do známého rytmu. Květem slušnosti je krása konání a myšlení.

Zdravotnice – měla jméno a oficiální hodnost poručice, ale nikdo ji jedním ani druhým neoslovoval – patřila ke Kalr, ale nebyla kalrská poručice. Byla to prostě zdravotnice. Mohla dostat rozkaz – už se tak stalo a za další hodinu se to stane znovu –, aby sloužila na hlídce, k níž by se přidaly další dvě Kalr. Zůstala jako jediná z důstojnic kapitánky Vel. Samozřejmě by bylo obtížné ji nahradit a kromě toho její účast na událostech předchozího týdne byla minimální.

Byla vysoká a hubená. Pleť měla na Rádču docela bledou a vlasy o tolik světlejší než hnědé, až to působilo trochu nezvykle, ale nebyl to žádný nápadný odstín, který by mohl být umělý. Nebyla nedůtklivá, ale poměrně často se mračila. Bylo jí sedmdesát šest, ale vypadala prakticky stejně jako ve třiceti a bude tak vypadat nejmíň až do sto padesáti. Její matka, babička a prababička byly lékařky. Momentálně se na mě velice zlobila.

Probudila se s odhodláním promluvit si se mnou, ještě než nastoupí do služby, a protože času bylo málo, ranní modlitbu ze sebe polohlasně vysypala, sotva vylezla z postele. Květem prospěchu je Amát v celé své úplnosti. Odpoutala jsem svou pozornost od Kalr v jídelně, ale nešlo poslechnout si začátek a nevnímat zbytek. Já jsem Meč Spravedlnosti... Zdravotnice, mlčenlivá a napjatá, teď stála u svého místa v síni roty, kde jedly důstojnice.

Seivarden, uvolněná a usměvavá, přišla do síně roty fakticky na večeři a uviděla čekající zdravotnici, viditelně topornou, netrpělivou a zamračenou ještě více než obvykle. Krátce jsem v ní zaznamenala podrážděnost, ale rychle ji zapudila, omluvila se, že přišla pozdě, a vyslechla si huhlavé, mechanické: „Nic se nestalo.“

V jídelně zatím Kalr dokončily ranní modlitbu a z mého rozkazu odříkaly řádky navíc, krátkou modlitbu za mrtvé spolu s jejich jmény. Awn Elming. Nyseme Ptem, vojačka, která se vzbouřila na Ime a za cenu vlastního života zabránila válce s nelid - skými Rrrrrry.

Prostor, kde spala četa Bo, byl spíš výklenek než ložnice. Místa tam bylo sotva dost na to, aby se tam natěsnalo deset jejich spících těl, ale ani na lůžkách pro ně nebylo dost soukromí a prostoru. Škubaly sebou, vzdychaly a prožívaly své sny, neklidnější než periferové, kteří tam spali kdysi.

Jejich velitelka, velice mladá poručice Tisarwat s nepřirozeně šeříkovýma očima, také spala ve své maličké kajutě. Nehýbala se a nic se jí nezdálo, ale měla maličko zvýšený adrenalin a potýkala se pro změnu s nějakým hlubším neklidem. Měla by se probudit tak jako minulou noc, ale zdravotnice jí něco dala, aby se jí lépe spalo. Zdravotnice do sebe naházela snídani, zabručela nějakou omluvu a ze síně roty doslova vystřelila ven. Důrazným škubáním prsty odeslala zprávu lodi. „Chci mluvit s kapitánkou flotily,“ říkalo její gesto.

„Přijde zdravotnice,“ informovala jsem Pátou Kalr. „Nabídneme jí čaj. Ale nejspíš ho odmítne.“ Pětka zkontrolovala, kolik je čaje v termosce, a vyndala další misku z červeného skla. Tušila jsem, že svou starou smaltovanou soupravu už neuvidím, pokud výslovně nenařídím, že ji chci.

„Kapitánko flotily,“ promluvila mi přímo do ucha Milost Kalr a ukázala mi jednu z Amát. Cestou do jídelny si tiše zpívala jednu z těch nesmyslných říkaček, které si prozpěvují děti prakticky všude: „Všechno se točí, dokola dokola, planeta se točí kolem slunce, dokola dokola, měsíc se točí kolem planety, dokola dokola...“ Bezmyšlenkovitě a falešně.

Pátá Kalr se v mé kajutě postavila strnule do pozoru a bezvýrazným hlasem řekla: „Zdravotnice žádá o povolení s vámi pohovořit, kapitánko flotily.“

Amát na chodbě, která za sebou zaslechla kroky další Amát, najednou zrozpačitěla a zmlkla. „Ať vejde,“ řekla jsem Pětce, samozřejmě zbytečně, neboť už věděla, že se chystám zdravotnici přijmout.

Dveře se otevřely a zdravotnice vstoupila, trochu prudčeji, než bylo právě slušné. „Kapitánko flotily,“ spustila napjatým hlasem, v němž zazníval hněv.

Zvedla jsem ruku, abych ji zadržela. „Posaďte se, zdravotnice. Dáte si čaj?“

Sedla si. Čaj odmítla. Pátá Kalr na můj rozkaz opustila místnost. Byla na ní znát nepatrná mrzutost, že neuslyší, s čím za mnou zdravotnice přišla, když vše nasvědčovalo tomu, že půjde o něco zajímavého. Jakmile se za ní zavřely dveře, pokynula jsem zdravotnici, která napjatě seděla na druhé straně stolu. Pokračujte.

„Prosím za prominutí, kapitánko flotily.“ Ale podle hlasu, jímž to řekla, jí bylo úplně jedno, jestli jí něco prominu, nebo ne. Pod stolem zatnula ruce v pěst. „Kapitánko flotily. Madam. Odstranila jste z ošetřovny některé léky.“

„Ano.“

To jí nakrátko vzalo vítr z plachet. Jako by očekávala, že to popřu. „Nikdo jiný to udělat nemohl. Loď trvala na tom, že v inventáři již nejsou. Prošla jsem si záznamy, dokonce i nahrávky, úplně všechno, a neexistuje údaj, že by je někdo vzal. Na palubě není nikdo jiný, kdo by to přede mnou mohl skrýt.“

Obávala jsem se, že to již není pravda. Ale nahlas jsem to neřekla. „Poručice Tisarwat za vámi přišla včera na konci své směny a požádala vás, abyste jí pomohla s mírnou nevolností a stavy úzkosti.“ Přede dvěma dny, několik hodin po našem vstupu do brány, poručice Tisarwat začala pociťovat stres. Udělalo se jí trochu špatně. Zjistila, že do sebe večer nedokáže dostat moc jídla. Její Bo si toho samozřejmě se znepokojením všimly – u většiny sedmnáctiletých byl problém spíš s tím, aby měly dost, než aby bylo třeba je do jídla pobízet. Společně došly k závěru, že se jí stýská po domově. A trápí ji hněv, který dávám v její přítomnosti najevo. „Děláte si obavy o její zdraví?“

Nechybělo mnoho, aby zdravotnice ze své židle pobouřeně vyskočila. „O to nejde!“ Pak jí došlo, s kým mluví. „Madam.“ Polkla a chvíli počkala, ale já jsem neřekla nic. „Je nervózní. Vnímá nás pod určitým emočním napětím. To je naprosto pochopitelné. U mladé poručice, která je poprvé v akci, je to naprosto normální.“ Potom si uvědomila, že mám asi bohaté zkušenosti s tím, co je pro velice mladé poručice poprvé v akci normální. Zalitovala, že promluvila, nakrátko dokonce zalitovala, že sem přišla, aby mi stanula tváří v tvář, aby mě obvinila. Ale jenom na okamžik.

„Za daných okolností je to naprosto normální,“ přisvědčila jsem. Avšak myslela jsem tím něco jiného.

„A já jsem jí nemohla pomoci, protože všechny léky, které jsem jí mohla dát, jste vzala.“

„Ano,“ uznala jsem. „Udělala jsem to. Měla něco v těle, když přišla?“ Už jsem odpověď znala, ale stejně jsem se zeptala.

Zdravotnice zamrkala, jak ji má otázka překvapila, ale hned se zase vzpamatovala. „Pravda je, že vypadala, jako by v sobě něco měla, když přišla z raketoplánu na ošetřovnu. Ale když jsem ji vyšetřila, nenašla jsem nic. Myslím, že byla jenom unavená.“

Nepatrná změna jejího postoje a drobný posun v emocích, které z ní vycházely, mi naznačily, že se zamyslela nad významem mé otázky, nad tím zvláštním, drobným rozporem mezi tím, jak se poručice Tisarwat jevila jejímu profesionálnímu pohledu, a tím, co se dozvěděla z údajů.

„Má ve svých materiálech nějaká doporučení nebo nařízení ohledně léků?“

„Ne, nic.“ Zdravotnice podle všeho k žádnému závěru nedošla. Natož k tomu, ke kterému jsem dospěla já. Ale cítila teď zvědavost, třebaže se s ní stále pojila i zlost. „Nedávné události byly stresující pro nás pro všechny. A ona je velice mladá. Navíc...“ Zaváhala. Možná se chystala říct, že teď už všichni na palubě vědí, jak jsem se rozčílila, když poručici Tisarwat na Milost Kalr přidělili. Tak moc, až jsem na několik hodin přestala zpívat.

Touto dobou už celá posádka věděla, co to znamená. Dokonce jim začalo vyhovovat, že mají tak jasnou metodu, jak zjistit, zda je všechno, jak má být. „Chtěla jste něco říct?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby můj výraz a hlas byly co nejneutrálnější.

„Podle mého názoru cítí, že ji tady nechcete, madam.“

„Je to tak,“ řekla jsem. „Nechci.“

Zdravotnice nechápavě zavrtěla hlavou. „Prosím za prominutí, kapitánko flotily. Mohla jste ji přece odmítnout.“

Mohla jsem ji odmítnout. Mohla jsem ji nechat v docích paláce, když raketoplán Milosti Kalr odletěl, a už se pro ni nevrátit. Vážně jsem zvažovala, že to udělám. Byla jsem přesvědčená, že Skájat by to pochopila. Dokázala by si spočítat, že žádná z kotvících lodí by mladou poručici nedokázala přivézt na Milost Kalr včas. „Dala jste jí něco?“

„Něco, aby se jí lépe spalo. Byl to pro ni konec dne. Nic víc jsem udělat nemohla.“ To jí hnulo žlučí. Nejenže jsem zasáhla do její sféry, ale ještě ani nemohla pomoci.

Neubránila jsem se letmému, krátkému nahlédnutí. Poručice Tisarwat spala, ale její spánek nebyl hluboký. Nebyl klidný. Pořád byla napjatá, v pozadí stále bylo určité znepokojení. Vrátila jsem se svou pozorností tam, kde jsem fyzicky byla. „Zdravotnice,“ řekla jsem, „máte plné právo se na mne zlobit. Čekala jsem, že vás to rozčílí, a čekala jsem, že budete protestovat. Zklamalo by mě, kdybyste to neudělala.“ Zdravotnice zmateně zamrkala. Zatnuté ruce pořád držela v klíně. „Důvěřujte mi.“ O moc víc jsem jí toho v tu chvíli říct nemohla. „Jsem neznámá veličina, nejsem... ten typ, kterému se zpravidla svěřuje velení.“ Zdravotnici se ve tváři mihlo poznání, lehký odpor a potom rozpaky z toho, že jej cítila, když věděla, že to vidím a téměř jistě její reakce sleduji. Opravila mi implantáty, jež jsem předtím deaktivovala a poškodila, abych je zamaskovala. Zdravotnice věděla, kdo jsem, tak jako nikdo jiný na palubě s výjimkou Seivarden. „Ale důvěřujte mi.“

„Beztak jinou možnost nemám, ne? Dokud nedorazíme na Athoek, tak jsme odříznuté, není si komu postěžovat.“ Trápilo ji to.

„Až přiletíme na Athoek, podejte tam stížnost. Pokud to stále budete chtít.“ Jestli vůbec bude komu si stěžovat, aby to mělo nějaký efekt.

„Madam.“ Spolkla, co snad ještě chtěla říct, a vstala. Strnule se uklonila. „Mohu odejít?“

„Ovšem že můžete, zdravotnice.“ Poručice Tisarwat představovala problém. Podle její oficiální osobní historie, suchého výčtu faktů, se narodila a vyrostla na planetě jako třetí dítě jednoho rodiče a druhé dalšího. Dostalo se jí stejného vzdělání jako každému dobře zajištěnému Rádčovi z lepších vrstev. Matematika jí šla dobře, pro poezii měla nadšení, ale chyběl jí talent, a pokud šlo o historii, nedostávalo se jí ani jednoho. Od rodičů měla určitý příjem, ale o žádných velkých perspektivách se mluvit nedalo. Do vesmíru se dostala poprvé, když odcestovala na výcvik.

Nepřímo z toho vysvítalo, že v rodě neměla zaujmout nějaké určité místo, zdědit něčí bohatství a postavení nebo naplnit konkrétní očekávání, ale že se narodila čistě kvůli sobě samé. Rodiče ji určitě milovali, a až do dne, kdy se dala k armádě, ji rozmazlovali. Její korespondence s nimi to potvrzovala. Jejím sourozencům, starším než ona, podle všeho její postavení mazánka nijak nevadilo. Brali to tak, jak to by



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist