načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Ve jménu Jeho Veličenstva - Mark Gatiss

Ve jménu Jeho Veličenstva
-15%
sleva

Kniha: Ve jménu Jeho Veličenstva
Autor:

Vezměte to nejlepší z Jamese Bonda, Sherlocka Holmese, Austina Powerse, přidejte spoustu humoru, napětí a podsvětí Londýna… a máte novou knižní sérii se špiónem Luciferem Boxem! Je ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-04-10
Počet stran: 272
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 264 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z britského originálu The Vesuvius club ... přeložila Kateřina Tomcová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2018-15
ISBN: 9788075970244
EAN: 9788075970244
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vezměte to nejlepší z Jamese Bonda, Sherlocka Holmese, Austina Powerse, přidejte spoustu humoru, napětí a prostředí londýnského podsvětí a máte novou knižní sérii se špionem Luciferem Boxem! Je okouzlující, zábavný, duchaplný, ale málokdo o něm ví, že je také nejdůležitějším tajným agentem Jeho Veličenstva. Takže když záhadně zemřou nejprominentnější vědci Británie, existuje jen jeden člověk, na něhož se může země obrátit s prosbou o pomoc. Špionážní román o Luciferu Boxovi, tajném agentovi anglického krále Edwarda.

Popis nakladatele

Vezměte to nejlepší z Jamese Bonda, Sherlocka Holmese, Austina Powerse, přidejte spoustu humoru, napětí a podsvětí Londýna… a máte novou knižní sérii se špiónem Luciferem Boxem! Je okouzlující, zábavný, duchaplný, ale málokdo o něm ví, že je také nejdůležitějším agentem Jeho Veličenstva. Takže když začnou záhadně umírat nejprominentnější vědci Británie, existuje jen jeden člověk, na něhož se může země obrátit s prosbou o pomoc. (svět aristokracie, dekadence a podsvětí v jednom románu)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Mark Gatiss - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

LUCIFER BOX VÁS VÍTÁ

djakživa jsem vynikal v umění odhadnout povahučlověka. Tou schopností přímo

okouzluji okolí.

Jaký obrázek jsem si tedy udělal

o  cti hodném Everardu Povolníkovi,

jehož podobu jsem onoho dusného

červencového odpůldne právězachycoval na plátno ve svém ateliéru?

Byl to přibližně šedesátiletý chlapík s  působivým

vzezřením boxera, který nadělal jmění v  diamantových

dolech poblíž mysu Dobré naděje.

Jak mi sdělil při druhém sezení – to

zákazníci většinou začínají roztávat –,

hodlal sklonek svého života cele zasvětit radostem života, jaké především

poskytují herny a veřejné domyv teplejších a prostopášnějších krajíchEvropy. Soudil, že portrét se bude skvěle

hodit k  tomu, aby v  jeho nepřítomnosti zdobil stěnu nad honosným

obřím krbem v jeho stejně honosném

a  obřím sídle, za něž nedávno vydal

rozmařilých sto tisíc liber.

Dlužno říci, že rod Povolníkůneatřil právě k nejstaršíma nejváženějším dynastiím království. Před pouhou

generací byl Ctihodný Everard ještě mnohem méněctihodným Geraldem, jenž vedl

skromně prosperující manufakturu na výrobu kožených

bandáží na palce. Jeho syn

a dědic se poněkud vzmohl a nyní si

k titulu (ač pochybné vážnosti)a podvrženému erbu, který mu právě narychlo vymýšleli na druhé straněmetropole, hodlal pořídit i vlastní portrét.

Jak mi sdělil se sípavým uchechtnutím, právě to mu dodá vytoužený punc

starosvětské věrohodnosti. A jestli prý

MARK GATISS VE JMÉNU JEHO VELIČENSTVA

1312

ten můj obraz bude stát za to (tohle tedy zabolelo), možná bych neměl nic

proti tomu, spíchnout pro něj i  pár příslušně omšelých pláten s  portréty

jeho předků?

Povolník podle svého zvyku několikrát zamrkal a  jedno víčko se mu

zachytilo o nazelenalou skleněnou panenku (levou), zatímco jsem sipředstavoval, jak si vykračuje do mého ateliéru v renesančním kabátcia punčochách, to vše ve jménu rodinné cti.

S odporným chrchláním si odkašlal a já si uvědomil, že na mě mluví.

Vytrhl jsem se ze svých představ a vykoukl na něj přes okraj plátna. Tohle

mi, podle mínění ostatních, docela jde.

„Hluboce se omlouvám, ponořil jsem se do křivky vašeho ušníholalůčku.“

„Navrhnul jsem vám večeři, pane,“ děl Povolník a z kapsy u vesty vytáhl

cibulové hodinky. „Na oslavu úspěšnýho dokončení mýho vobrazu.“

„Byl bych velice potěšen,“ zalhal jsem. „Považuji však za nutné vás

upozornit, že chovám nevšední odpor k artyčokům.“

Ctihodný Everard Povolník povstal z pochybného ludvíka patnáctého,

do něhož jsem ho předtím donutil žuchnout, a přitom na podlahupokrytou potahem proti prachu seslal závoj šupinek odlupující se barvy.

„No tak to zajdeme do mýho klubu,“ nadhodil, oprašuje si rukáv svého

redingotu. „Nebo byste radši někam, kam choděj tydle umělecký týpci,

jako jste vy?“

Vstal jsem a  dlouhou, kostnatou rukou jsem si prohrábl vlasy. Mám

skutečně dlouhé ruce, bílé a kostnaté, to nemohu popřít, zároveň jsou však

velmi jemné. S vestou i obličejem umazanými od barev jsem pokrčil rameny.

„Vlastně ano,“ odtušil jsem. „Je jedno kouzelné místečko na Rosebery

Avenue. Zastavte se pro mě v  osm a  zajedeme tam.“ S  těmi slovy jsem

nečekaně otočil malířský stojan na rozskřípaných kolečkách a ve zlatavém

světle dopadajícím zvenčí mu ukázal jeho portrét. „Zde, pohleďte! Vaše

nesmrtelnost!“

Povolníkovi zavrzaly drahé holínky, jak nakročil kupředu, a přitom si

celkem zbytečně do levé jamky s falešným okem nasadil monokl. Zamračil

se, naklonil hlavu k levému rameni a ušklíbl se.

„No, počítám, že jeden holt má to, za co si zaplatí. Co, pane Box?“

Jmenuji se Lucifer Box, to už však zřejmě víte. Ať už tyto zápiskynakonec tvoří základ mých pamětí, nebo jste je mnoho let po mé smrti nalezli

zabalené do voskovaného plátna ve splachovací nádržce toalety, nemám

nejmenších pochyb o tom, že jsem přímo úděsně slavný.

Tak stroze, jak jen to bylo možné, jsem Povolníkovi podal jeho měkké

kozinkové rukavice. „Vám se to nelíbí?“

Ten starý trouba pokrčil rameny. „Se mi zdá, že mi to ňák není podobný.“

Pomohl jsem mu do kabátu. „Právě naopak, pane, myslím, že jsem se

vás zmocnil skvěle. Mám na mysli vaši podobu, samozřejmě.“

A usmál jsem se tím, co moji přátelé celkem přirozeně nazývajíúsměškem Luciferovým.

Ach! Léto v Londýně! Každý jeho obyvatel vám potvrdí, že je to přímopekelné. Dokonce i v oněch prvních, panenských letech nového století město

páchlo jako škvařící se lejno. Museli jsme si tedy s Povolníkem tisknout na

ústa kapesníky, když jsme vstupovali do restaurace, kterou jsem vybral.Byla pozoruhodně omšelá, ovšem v dlouhých paprscích zapadajícího slunce

její strohý, bíle obložený interiér jako by vystoupil z Vermeerova obrazu.

Což by mohl říci kdokoli jiný kromě mne. Nad krbem se líně protáčela

zavěšená mucholapka, která svou barevnou směsí jantaru a černipřipomínala spirálu z ušního mazu.

Sdělil jsem Povolníkovi, že tento podnik vlastní a provozuje ženajménem Dalila, jíž jsem kdysi prokázal laskavost tím, že jsem portrétoval její

zmrzačenou dceru.

„Nepatřila možná k  vyhlášeným kráskám,“ důvěrně jsem mu svěřil,

když jsme se usazovali ke stolu. „Kvůli zničující chorobě přišla o obě ruce

MARK GATISS VE JMÉNU JEHO VELIČENSTVA

1514

a nechala si místo nich udělat dřevěné. A – ach, bože! – nožky jí vězely

v otřesném železném krunýři.“ Zoufale jsem kroutil hlavou. „Podle jejího

otce ji měli pohodit hned, když se narodila.“

„To ne!“ vykřikl Povolník.

„Ale ano! Jenže její drahá matka toho drobečka milovala. Když jsem

ten portrét maloval, snažil jsem se malou Idu ze všech sil vyobrazit tak,

aby připomínala anděla. Což bylo poměrně jasnozřivé, protože později se

ukázalo, že holka má v sobě pěkný kus kuráže.“

Povolník si otřel polévku z narůžovělých rtů. Byl to sentimentální starý

viktorián, takže do oka, toho jediného zdravého, už mu vhrkla slza. Když

umřela malá Nell v tom Dickensově románu, nejspíš plakal jako želva.

1

„Ubohá Ida,“ vzdychl jsem, líně okusuje kuřecí stehno. „Ozbrojeníluiči ji unesli přímo z invalidního vozíku a prodali do otroctví.“

Povolník zarmouceně potřásal hlavou. V  jeho prostinkém, stářím

ztrouchnivělém mozku mu bezpochyby vytanula představa mrzáčkas pohledem raněné laně. Prsty pevněji sevřel nůž na ryby. „Mluvte dál. Co se

stalo?“

„Foukla jim, Bůh jí požehnej,“ pokračoval jsem. „Ztratila se po střechách s nepřáteli v patách.“

Mrky mrk. Nazelenalé skleněné oko mě upřeně pozorovalo. „A pak?“

Zavřel jsem oči a spojil prsty na rukou. „Dostala se až do Wappingu,

ale pak ji zradily nemocné nožky. Střechou se propadla do krámuobchodníka s cukrem, rovnou do kádě s melasou. S těma dřevěnýma rukama se

samozřejmě nedokázala zachytit okraje, takže se utopila. Velmi... velmi...

pomalu.“

Abych za vyprávěním udělal tečku, dopil jsem jedním douškem mdlé

burgundské, zatleskal a  odklonil konverzaci směrem k  povzbudivějším

1

Malá Nell je postava z románu Charlese Dickense Starožitníkův krám. Dickensův současník

a kritik Oscar Wilde srdceryvný příběh okomentoval glosou: „Člověk by musel mít srdcez kamene, aby ho příběh malé Nell nedohnal k slzám... smíchu.“ Poznámka překladatelky.

tématům. Teď, když jsem získal Povolníkovu důvěru, nastal čas zraditdůvěru těch druhých. Potřeboval jsem trénink.

Oblažil jsem Povolníka svou pověstnou a nevyčerpatelnou zásobouhumorných historek (z nichž mnohé byly nepravdivé, především ty nejlepší)

ze života slavných a známých lidí, kteří mojí maličkosti nezaplatili dost za

to, že jsem je zvěčnil v oleji.

„Jste velice indiskrétní, pane,“ chechtal se vesele stařík. „Jsem rád, že

jsem vám nesvěřil žádné svoje tajemství!“

Doširoka jsem se na něj usmál.

Když přišla řada na Povolníka, sáhodlouze se rozpovídal o svém životě

v  jižní Africe a  o  skvělých dobrodružstvích, jaká by tam mladík jako já

mohl prožít. Vyprávěl mi o své dceři, velké to radosti jeho pozdních let,

a  já přikyvoval, usmíval se a  snažil se vypadat moudře, jak je u  mě při

podobných příležitostech obvyklé. Velmi okatě jsem dával najevo, jak mě

uchvátil jeho barvitý popis východu slunce nad provincií Transvaal. Přitom

jsem vytáhl hodinky a sledoval cestu minutové ručičky nad porcelánovým

ciferníkem. Přímo jsem slyšel tiché cvakání maličké pružinky.

Přesně uprostřed mezi rybou a  moučníkem, právě když se Povolník

chystal spustit další z nekonečných historek, jsem udělal, co se sluší a patří,

a zastřelil ho.

Na předku jeho škrobené bílé vesty se objevila skvrna připomínající

kvítky vlčího máku, které si razí cestu sněhem. Kéž bych byl měl u sebe svůj

skicář! Ten obraz skýtal přímo orgie červených a karmínových odstínů.

Tak, a je to. Šokoval jsem vás, není-liž pravda? Copak má tenhle pan

Box, u všech ďasů, za lubem? Že by měl takový nadbytek zákazníků? Inu,

budete si zkrátka muset počkat. Jako husa klasu a tak dál.

Povolníkova tvář, která, jak jste možná pochopili, nikdy neoplývala

zničující krásou, zamrzla ve výrazu ublíženého překvapení a na rtech mu

skotačivě ulpěla bublinka rudých slin. Zhroutil se dopředu na stůl, kde

jeho zuby narazily na okraj misky s pudinkem s úděsným křupnutím, jaké

MARK GATISS VE JMÉNU JEHO VELIČENSTVA

1716

obvykle slýcháte v kolenou kajícníků, kteří už vyšli ze cviku.

Díval jsem se, jak z odřezané hlavně pistole, z níž jsem střílel, stoupá

spirála kouře, načež jsem ji vrátil na její místo pod stříbrnou formou na

aspik ve tvaru spícího zajíce, kde byla předtím ukryta.

Zapálil jsem si cigaretu, zastrčil hodinky zpět do kapsy a zvedaje se ze

židle, osušil jsem si koutky plných úst (mám velice pohledná ústa, později

se k nim ještě vrátíme). Vzal jsem dezertní lžičku, zabořil ji do Povolníkovy

levé oční jamky a vyndal staroušovi skleněné oko. Stačilo jen troškuzatlačit. Vyskočilo a přistálo v hnízdě mojí dlaně, kde vypadalo jako racčí vejce.

Podíval jsem se na duhovku a usmál se. Byl to přesně ten odstín zelené,

v němž jsem si chtěl pořídit novou vázanku. Konečně jsem měl barevnou

předlohu pro svého krejčího, jaká to šťastná náhoda! Hodil jsem oko do

kapsy u vesty a hlavu mrtvého jsem ledabyle přikryl ubrouskem.

Nad krbem v  tmavém pokojíku viselo veliké, ošklivé zrcadlo. V  něm

jsem si zkontroloval svůj vzhled (velmi přijatelný), ovšem musel jsem se

posunout, aby fl ekaté okraje zašlého skla neničily výhled na můj nejlepší

frak. Pak jsem zatáhl za chatrnou šňůru od zvonku, která visela poblíž.

Téměř okamžitě se otevřely dveře a  vešla obrovitá žena v kanárkově žlutých šatech. Džinem zbrunátnělé tváře objímající dlouhý fl ekatý

nos způsobovaly, že celek připomínal pohled, jaký se zezadu naskýtá na

zhmožděná varlata koně v postroji.

„Dobrý večer, Dalilo,“ pozdravil jsem a jen malounko jsem se pootočil

od zrcadla.

„Brej večír, pane,“ děla ta nádenice. Trochu nemotorně se přibelhala

a s pohledem na stůl si odkašlala.

„Všecinko v cajku, pane?“

Obrátil jsem se s cigaretou mezi zuby a oběma rukama jsem si upravil

bílou kravatu.

„Hmmm? Ale jistě. Burgundské bylo odporné a  ta koroptev trochu

příliš uleželá. Ale jinak to byl naprosto uspokojivý večer.“

Dalila pokývala obrovskou hlavou. „A co ten druhej džentlmen, pane?“

„Ten je právě na odchodu, děkuji.“

Dalila zabořila své prackovité ruce do podpaždí Ctihodného Everarda

Povolníka a bez zjevné námahy odtáhla jeho jednookou mrtvolu kedveřím. Atletickým skokem jsem se přehoupl přes jeho nohy a z křesla jsem

sebral svůj kabát a cylindr.

„Jak se má malá Ida?“ optal jsem se, když jsem si nasazoval klobouk.

„Moc fajnově, děkuju pěkně za voptání, pane. Brzo za váma zasejc

příde,“ zachrochtala Dalila.

„Určitě,“ odtušil jsem. „Tak zatím!“

Přestoupil jsem práh toho ošklivého zapadáku a vydal se do parné noci.

Usoudil jsem, že si zasloužím malou odměnu, a přivolal jsem si drožku.

„Ke Granátovému jablku,“ oznámil jsem muži na kozlíku. Pro tuhle

chvíli jsem měl práci za sebou. Přišel čas se trochu pobavit.

Za dvacet minut jsem vystoupil nedaleko řečeného nočního podniku

a  vykročil směrem k  jeho drolící se fasádě, která připomínala svatební

dort. Cuchta dveřnice mi pootevřela dveře a mně se naskytl pohled na její

postavu. Kypré tvary měla halabala navlečené do kýčovitého orientálního

župánku, takže se podobala královské favoritce zdevastované syfi lidou,

která je dekadentně přitažlivá a odpudivá zároveň.

Proklouzl jsem umolousanými dveřmi dovnitř.

„Máte tu dnes večer nějakou tu chátru, koťátko?“ zajímal jsem se.

„Celou spoustu,“ zabublala a vzala si ode mě cylindr a plášť, jak už to

dveřníci dělávají.

„Báječně!“

Granátové jablko byl nevelký, dusný podnik osvícený slabýmiplynovými svícny s  tabákově žlutými ornamenty, což jeho prostředí dodávalo

barvu nikoli nepodobnou hořké dužině stejnojmenného ovoce. Nakarmínově rudých kobercích byly rozmístěny rozviklané dřevěné stolky,v každém stinném koutě se leskly bublavé kaluže rozlitého šampaňského. Každý

MARK GATISS VE JMÉNU JEHO VELIČENSTVA

1918

ze stolků byl obsypán větším počtem návštěvníků, než mu příslušelo, na

židlích se povalovali většinou upocení muži ve večerních oblecích, či spíše

v tom, co z nich zbývalo, tedy v bílých vestičkách bez zadního dílu. Ženy,

a bylo jich tam skutečně dost, byly oděny méně úctyhodně, některé byly

takřka nahé. Celý ten výjev byl dosti příšerný a  já v  něm nalézal velké

zalíbení.

Podobné podniky s naprostou pravidelností rašily jako vyrážka kapavky

na naduté tváři velkoměsta, avšak Granátové jablko byl tak trochu zvláštní

případ. V kocovině po horečnaté noci prostopášných devadesátých let jsem

tady, v těchto dusných zdech prosáklých kouřem z doutníků, zahlédlnašeho současného panovníka, jemuž se „věnovala“ jistá francouzská šlechtična

pochybné pověsti.

Dopadl jsem do židle u  jediného volného stolu a  objednal si trochu

jejich patoku. Obtloustlá nevěstka, nalíčená jako mladá dívka, kteroudostal do práce nový zřízenec pohřebního ústavu jako svůj první pokus, na

mě okamžitě začala dělat oči. Prohlížel jsem si nehty tak dlouho, dokud neztratila zájem. Nemohu vystát obézní lidi a u děvek to považuji za

trestuhodný nedostatek profesionality. Ani její kamarádky na tom nebyly

o nic lépe.

Něco jsem pojedl, abych zahnal chuť jejich šampaňského, a pak sivykouřil cigaretu, abych vyhnal z patra chuť jídla. Snažil jsem se nepůsobit

příliš osamělým dojmem. Je to příšerné, když člověk musí jíst sám. Přímo

z toho čpí zoufalství.

S veškerou nonšalancí, jaké jsem byl schopen, jsem sledoval hru světla

ve sklence šampaňského, a přitom jsem vrhal kradmé pohledy k ostatním

zákazníkům v naději, že snad spatřím něco lahodícího mému zraku.

A  potom zčistajasna připlula mladá žena a  posadila se naproti mně.

V  bílých saténových šatech, s  perlami ve výstřihu a  vskutku nádhernými světlými vlasy vyčesanými nahoru vypadala jako jedna z těch malinko

protažených ženských fi gur, jaké maloval Sargent. Tam dole jsem pocítil

jakési cukání, které mohlo být předzvěstí zažívacích potíží, mnohem spíše

ale souviselo s tím, jak na mě upřela svoje zářivé oči.

Pozvedl jsem láhev místní napodobeniny vína a s ní i tázavé obočí.

„Má drahá, právě sem se příliš nehodíte,“ poznamenal jsem a nalil jí

skleničku. „Soudím, že ženy jako vy se v Granátovém jablku nevyskytují

právě často.“

Mírně naklonila hlavu na stranu. „Nemáš cigára?“

Poněkud zaskočeně jsem přikývl a vytáhl pouzdro na cigarety. Jeploché, pěkně vyleštěné a jsou na něm moje iniciály ve švabachu, přesto mu

však dosud nebylo dopřáno zachránit mě před letící kulkou. Od toho má

člověk služebnictvo.

„Arménka, nebo Gruzínka?“ zajímalo mě.

Vytáhla jeden z  dlouhých černých exemplářů, jimiž byla napěchovaná jedna strana pouzdra, a  jedním rychlým pohybem rozškrtla sirku

o podrážku elegantního střevíčku.

Její bezostyšné chování mě okouzlilo.

„Páni, tohle jsem potřebovala,“ pronesla moje vize a náruživěvdechovala kouř. „Můžu si pak vzít ještě jednu do foroty?“

Mávl jsem rukou. „Jen si poslužte.“

Nabrala do hrsti nějaký tucet cigaret a nacpala si je do korzetu.

„Vy jste žena plná překvapení,“ vypravil jsem ze sebe.

„Že jo?“ zasmála se a pak se chrčivě rozkašlala. „Jseš tu sám?“

Ha, byl jsem přistižen. Nalil jsem si další sklenku. „Bohužel.“

Prohlédla si mě od hlavy k patě pohledem, který se nedal nazvat jinak

než jako přisprostlý. „Škoda. Jsi fešák.“

To jsem nemohl popřít.

„Vysoký chlapi se mi líbí,“ pokračovala. „Cizinec?“

Rukou jsem si pročísl dlouhé černé vlasy. „Za svou pleť vděčím především francouzsko-slovanským předkům své mamá, nikoli otci, ten byl

Angličan. Pokud se týče obvodu pasu, to je čistě má vlastní práce.“


MARK GATISS

21

„Hmmm. Určitě byli pyšní, když se jim narodilo takový sladkýděťát

ko.“

„Jedna baronka mi kdysi řekla, že by si o moje lícní kosti klidněpod

řezala zápěstí.“

„Už pro tebe umřela spousta děvčat, že?“

„Jenom ta, která pro mě nemohla žít.“

Opřela si bradu o ruku v rukavičce. „Ale máš studený oči. Jsou modrý

jako lahvička s jedem.“

„Vážně, budete s  tím muset přestat, jinak budu muset sám se sebou

uprchnout.“ Položil jsem svou ruku na její. „Jak se jmenuješ?“

Zakroutila hlavou a  s  úsměvem vyfoukla oblak cigaretového kouře.

„Moje jméno se mi nelíbí. Radši bych slyšela to tvoje.“

Pohrával jsem si s manžetovým knofl íčkem. „Gabriel,“ odpověděl jsem

jedním ze svých krycích jmen. „Gabriel Klapka.“

Bezejmenná kráska chvíli mlčela. „Jmenuješ se jako anděl.“

„Já vím, moje drahá,“ odvětil jsem tiše. „A  obávám se, že už brzy se

zařadím mezi ty padlé.“

II

O EFEKTIVNOSTI VRAŽDY

oc byla příliš horká, stejně

jako moje krev, takže jsme

nemarnili čas cestou do

mého příbytku. Své nové známosti

jsem se zmocnil v úzké uličce zaGra

nátovým jablkem. Živě si vzpomí

nám na její zvednuté sukně, které mě

lechtaly na bradě, a na hebkost jejích

velmi krásných ňader, když se

jich dotýkaly moje ruce,rov

něž jemné a bílé (už jsem se

o  nich zmiňoval). Jak jsem

sebou smýkal dopředu a do

zadu, můj pohled upoutal

plakát náhodně přilepený na

vlhkou cihlovou zídku.

V  Collinsově hudebním divadle vy

stupovala Nellie Bestová. Usoudil

jsem, že mezi touhle kopulací a ná

sledující schůzkou mám právě tolik

času, abych stačil zhlédnout dnešní

druhé představení.

Nellie byla ve skvělé formě stejně

jako já. Poslouchal jsem, jak na celé

kolo vyřvává evergreen S kým jsi včera

byl, a přitom jsem se procházkoucou

ral k  baru v  horním patře, kde jsem

si doplnil tekutiny rýnským. Když

jsem pak potmě hledal svoje sedadlo,

nezodpovědně jsem zakopl nejméně

o  tucet okouzlujících kotníč

ků mladých dam. Hudební sál

se proměnil v jedinounádher

nou, pestrobarevnou šmouhu

tekutých barev, rozpíjejících

se ve světle lamp. Měl jsem

pocit, že jsem se po hlavě vrhl

do jednoho z nádherněkýčo

vitých obrazů od Sickerta.Pokrouce

né stíny mě zahalily do umolousaného

rudého plyše a před mým vyzubeným

obličejem se míhala kanárkově žlutá

krinolína Nellie Bestové, zářivá jako

sluneční paprsky.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist