načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vdovám smutek nesluší - Becky Aikmanová

Vdovám smutek nesluší
-4%
sleva

Elektronická kniha: Vdovám smutek nesluší
Autor:

Šest manželství, šest tragédií, jeden společně prožívaný začátek Šest žen – šest vdov se schází jednou měsíčně a učí se přežít tu nejhorší věc, která se jim ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 338
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Saturday night widows
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-732-1714-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Osudy několika žen, které se po tragické osobní ztrátě pokoušejí nově uspořádat svůj život. Šest žen - šest vdov se schází jednou měsíčně a učí se přežít tu nejhorší věc, která se jim stala. Společně procházejí dobrými i zlými časy a sdílejí své emoce a v průběhu roku podnikají stále dobrodružnější akce. Randí, mají problémy s dětmi, stěhují se, hledají smysluplnou práci, a hlavně dávají opět dohromady své životy a vlastní já, přičemž obracejí tradiční názory na prožívání ztráty blízkého člověka naruby. Je to úžasný důkaz, co dokážou kamarádky, když se navzájem podporují.

Popis nakladatele

Šest manželství, šest tragédií, jeden společně prožívaný začátek Šest žen – šest vdov se schází jednou měsíčně a učí se přežít tu nejhorší věc, která se jim stala. Společně procházejí dobrými i zlými časy a sdílejí své emoce a v průběhu roku podnikají stále dobrodružnější akce. Randí, mají problémy s dětmi, stěhují se, hledají smysluplnou práci, a hlavně dávají opět dohromady své životy a vlastní já, přičemž obracejí tradiční názory na prožívání ztráty blízkého člověka naruby. Je to úžasný důkaz, co dokážou kamarádky, když se navzájem podporují. Vdovám smutek nesluší je neobyčejná kniha, která vás kupodivu rozesměje, samozřejmě i donutí k přemýšlení a připomene vám, že život sice je naprosto nepředvídatelný a občas tragický, ale zároveň i vzácný, křehký a mnohdy radostnější, než by se na první pohled zdálo. Becky Aikmanová vystudovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě, pracovala jako reportérka pro Newsday a jako autorka a redaktorka pro Business Week . Knihu napsala společně s pěti dalšími ženami, které v mladém věku ovdověly. Rozhodly se, že společně opět objeví samy sebe pomocí přátelství, smíchu a společných dobrodružství.

Související tituly dle názvu:
Šišlání nám nesluší Šišlání nám nesluší
Kopecká Irena
Cena: 169 Kč
Zločin slečnám nesluší Zločin slečnám nesluší
Stevensová Robin
Cena: 254 Kč
Vévodům podvlékačky nesluší Vévodům podvlékačky nesluší
Brinda Robert
Cena: 69 Kč
Zločin slečnám nesluší Zločin slečnám nesluší
Stevensová Robin
Cena: 169 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 1


VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 2


Dobrodružství šesti kamarádek,

které si znovu dávají dohromady své životy

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 3


Original title: Saturday Night Widows

Příběh Vdovám smutek nesluší je založen na nahrávkách

a poznámkách z rozhovorů a setkání. Pokud jde o příhody z mé vlastní

minulosti, spoléhala jsem se na svou paměť. U lidí, s nimiž jsem se setkala

krátce či náhodou, jsem změnila jména a nějaké charakteristické rysy.

Rovněž jsem trochu upravila rozhovory a příhody,

aby byly pro čtenáře jasnější.

Copyright © 2013 by Becky Aikman

Cover image © Kudryashka/123RF Stock Photo

Published in the United States by Crown Publishers,

an imprint of the Crown Publishing Group,

a division of Random House, Inc., New York.

www.crownpublishing.com

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2013

Translation © Alena Amchová, 2013

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri

v edici Fortuna Litera

www.fortunalibri.cz

Návrh obálky Daniela Antalovská

Odpovědný redaktor Ivo Železný

První vydání

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována,

ukládánado informačních systémů nebo rozšiřována

jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky

bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-7321-714-3

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 4


Pro Boba

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 5


VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 6


Předmluva

VYRAZILI MĚ Z PODPŮRNÉ SKUPINY PRO VDOVY. ŘEKLA BYCH, ŽE TO ŠLO OD

deseti k pěti, že všechno bylo pořád horší a horší, jenomže tonejhorší už se mi bezpochyby přihodilo. Když člověku zemře manžel

v době, kdy mu je jen něco přes čtyřicet, tak mu vážně všechny

ostatní problémy připadají k smíchu.

Toho večera, kdy jsem se vydala na své první setkání, to nachodbách Ymky doslova žilo. Letěla jsem kolem cedulí, které příchozí zvaly na různé povzbudivé aktivity. Zahlédla jsem napříkladZačínáme s keramikou, Udělejte si vlastní koláž, Víno a sýr pro singly. Kdysi by mi přišlo naprosto nepravděpodobné, že bych se mohlazaojovat do kterékoli z těchto povznášejících či vzdělávacích činností, avšak žádná z těchto akcí se nemohla co do podivnosti rovnat tomu, kam jsem měla namířeno já. Nápis na posledních dveřích hlásalPodůrná skupina pro vdovy a vdovce. Stála jsem na konci chodby. Byl to zkrátka konec.

Místnost vyhlížela tak truchlivě, až to bylo absurdní. Do oválu uspořádané skládací židle působily na pohled tak nepohodlně, až to bolelo, a kancelářský koberec měl barvu zašlého asfaltu. Úsporné

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 7


žárovky na to všechno vrhaly nezdravou záři, takže atmosféra vmístnosti připomínala centrum pro odvykání drogových závislostí nebo

snad poradní výbor, kde se jedná o propuštění z vězení. Nemohla

jsem se zbavit myšlenky – jak dlouho to může trvat, než se odsuddostanu na amnestii?

Většina ostatních vdov už byla na místě. Viděla jsem, že jsou skoro všechny o několik desetiletí starší než já, což pro mě nebylo velké překvapení. V mé demografické kategorii netvoří vdovy velkou skupinu. Přesto jsem však hrozně stála o kontakt, o jakýkoli kontakt se ženami, jako jsem já. Se ženami, které jsou samotné ve světě, jenž se zdá být plný dvojic. Nemohla jsem se dočkat, až se s nimiseznámím a začnu si s nimi vyměňovat pozitivní, inspirující, a třeba ipraktické nápady týkající se toho jak „Pokročit vpřed po ztrátě“, jak mi slibovala brožura.

Nechyběly ani rekvizity. Na jednom z posledních volnýchsedadel ležela krabice papírových kapesníků. Panebože, jak to tady bude probíhat? Pomaloučku jsem došla k židli, opatrně se posadila akrabici s kapesníky si položila na klín. Nebylo kam je dát jinam. Nebyly tu žádné stoly, žádné polštářky na tvrdých kovových židlích, žádné pohodlné vybavení. Tohle byla zkrátka turistická třída. Na rozdíl od rozzářených singlů na druhém konci chodby se vdovám nenabízelo žádné občerstvení. Pomyslela jsem si, že tady se nechystá žádné víno, ženy a zpěv, ale jen ženy a pláč. Potají jsem se nevesele ušklíbla.

S ostatními vdovami jsme na sebe vrhaly pohledy, ale žádná z nás nepronesla ani slovo. V místnosti sedělo jedenáct – ne, vlastnědvanáct žen, většinou oblečených v černém. Byly jsme v New Yorku, kde všichni měli černou ve svém šatníku. Já samozřejmě taky. Dneska večer jsem však pečlivě promýšlela, co si vezmu na sebe. Chtěla jsem něco, co bude opakem vdovského smutku, a oblékla jsem si tedy světle zelenou lněnou sukni, tílko ze žebrovaného úpletu a stříbrné balerínky, v nichž jsem kdysi tancovala na nějaké svatbě, když ještě

BECKY AIKMANOVÁ

8

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 8


žil můj manžel. Říkala jsem si, že tohle oblečení bude vysílat signál,

že přestože mi zemřel manžel, jsem vdova, která chce pokročit vpřed,

která chce kráčet kupředu v módních, avšak relativně pohodlných

botách. Jít dál, ať už se jí doposud přihodilo cokoli.

Anebo jsem možná vysílala podvědomou úpěnlivou myšlenku: Vždyť já sem nepatřím. Nemůžu sem patřit. Tohle je omylkosmických rozměrů, který se určitě napraví, jakmile si tu někdo všimne, že bych vlastně měla být na druhém konci chodby a tvořit nějakéumělecké dílo v ateliéru drhání.

Vtom jsem si všimla, že kromě žen je v místnosti i jeden svižně vypadající pán velikosti skřítka, který je z nás zdaleka nejstarší a všechny si zkoumavě prohlíží. Měl na sobě kalhoty v pase na gumu, humpolácké dědečkovské boty a rozhlížel se po místnostičilýma, zvědavýma očima. Přítomné ženy působily dojmem poroty, jejíž členky se dívají nehybnýma očima jako havrani, jsou uzavřené a nechávají si své pocity pro sebe. Je to snad porota složená z těch, které mají stejný osud jako já? Všechny mi připadaly tak nějak nervní a zároveň sklíčené. V tichu, rušeném jen šoupáním nohou, se ten stísněný pocit přenesl i na mě.

Zdálo se mi, že se na sebe dívám jakoby zvenčí, což se mi vposledních několika šílených letech stávalo až příliš často – vonkologické ordinaci, na jednotce intenzivní péče, v pohřebním ústavu. A teď znovu. Co to má za smysl, vrtět se tu na nepoddajné židli pod sinalým zelenavým světlem, obklopena naprosto cizími lidmi, bez chardonnay nebo goudy, které by nám pomohly prolomit ledy?Neotřebovala jsem pomoc se žalem, který byl součástí mé ztráty. To už jsem měla za sebou. Pláč v pět hodin ráno i prázdný, kamenný pohled svých očí v zrcadle. Ne, teď jsem se potřebovala vrhnout na ten zbytek. Na to, co mám dělat dál. Kým se mám teď stát.

V tak svízelné situaci jsem se dosud nikdy neocitla. Zatím bylo všechno jednoduché. Byla jsem energická, moderní, nezávislá žena

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

9

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 9


a měla jsem energické, moderní a nezávislé zaměstnání jakonovinářka na Manhattanu. Jenomže jsem taky byla polovinou celku a teď

bez té druhé poloviny jsem si nebyla jista, co mi vlastně zbylo. Po

celých dvacet let manželství jsme s mužem byli partneři aspolupracovníci jak osobně, tak i profesně. Neuplynul snad ani den, a někdy

vlastně ani hodina, abych Berniemu, který byl spisovatel a učitel, ze

své kanceláře nezavolala a nezeptala se ho třeba: „Jaké je lepší slovo

místo olejnatý?“ Nebo zavolal on, aby se zeptal, kdy přijdu domů.

Dneska už je to jedno. Jsem vdova a nikdo na mě doma nečeká.

Vdova... nebyla jsem to slovo skoro ani schopna vyslovit... vdova. Zdálo se mi, že se nehodím do žádné definice řádné vdovy, a užnejmíň do své vlastní. Znáte to přece, tu verzi Ingmara Bergmana, tu pochmurnou, tklivou, všeobjímající, nekončící depku. Znovu jsem se nenápadně rozhlédla kolem a řekla si, že tyhle ostatní vdovy přece určitě musí chtít ten stereotyp prolomit právě tak jako já. Pů - jdeme do toho společně, budeme companeras. Od Bernieho smrti uplynul rok a tři měsíce a já věděla, že všechny ty noční můry,zármutek, věčnou touhu po tom, co nemůžu mít, musím už konečně nechat za sebou a jít dál. Musím přece už zase začít normálněfungovat, a to urychleně. Už je na čase – jakže se jmenovala ta brožura? – „Pokročit vpřed po ztrátě“. Do místnosti vstoupil další muž. Byl mi věkově bližší a nesl si pod - ložku se svazkem papírů tlustým asi jako federální rozpočetSpojených států.

„Jmenuju se Jonathan,“ prohlásil se strojenou vážností. „Jsemsociální pracovník a povedu vaši skupinu.“ Byl to středně vysoký muž s celkem příjemnou tváří, která však byla našedle bledá a odrážela se na ní zjevná nejistota. „Ze všeho nejdřív mi dovolte, abych vám

BECKY AIKMANOVÁ

10

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 10


vyjádřil soustrast nad vaší ztrátou.“ Nasadil lítostivý tón hlasu

a schlíplý výraz, což jsem zažila při všech setkáních s nejrůznějšími

lidmi celou dobu od pohřbu.

Očekávala jsem, že předá slovo vdovám, ale on se zatím zhroutil do jedné ze židlí a poslal kolem nějaké okopírované stránky. Natitulním listu stálo Stadia žalu, napsala Elizabeth Kübler-Rossová. No to snad ne, to je zas ten Svatý Grál patosu! Od té doby, co Bernie umřel, mi těchto pět stadií žalu cpalo pod nos tolik lidí! Například moje bytná, úředník na lidských zdrojích, pokladní v bufetu. Zdálo se, že celý svět slyšel o těchto proslulých stadiích a všichni čekají, že se jimi budu řídit podle jakéhosi vdovského jízdního řádu. Vloňském roce jsem se stále dívala na kalendář, jestli se tam oficiálněneobjeví.

Jonathan četl nahlas z papíru asi takovým způsobem, jak bypracovník technické podpory z Bombaje sděloval jakési pokyny. Bylo to těch obvyklých pět stadií, i jejich pořadí bylo stejné: popření, zlost, vyjednávání, deprese, přijetí. Kdykoliv jsem těchto pět stadií slyšela, dávalo mi to stejný smysl jako nějaký počítačový kód. A navíc jsem měla pocit, že kdybych se řídila tím smutečním jízdním řádem, už bych je měla nechat válet někde v prachu v koutě. Já jsem se však vůbec žádných stadií nedržela. Mé pocity se houpaly jako kyvadlo. Někdy jsem se před svítáním utápěla v záchvatech pláče, jindy jsem se zase smála jako blázen, tak jako všichni normální lidi kolem. Jenže pak jsem se obrátila, abych se o tu legraci podělila s Berniem, a....začala jsem zase brečet.

Stadia žalu jsem prostě nebyla schopna dodržovat. Nechápala jsem je. Nezapadala jsem do kategorie správné vdovy.

Opět jsem se podívala kolem sebe a hledala oční kontakt. Třeba se můj pohled setká s očima člověka, který sem taky nezapadá. Avšak vdovy pozorně sledovaly okopírovaný text pomocínejrůznějších brýlí na čtení a své myšlenky skrývaly za neviditelnými závoji.

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

11

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 11


Jakmile Jonathan dočetl, rozdal nám další traktát. Měly jsmezatrhávat okénka u příznaků jako například Nespavost, Záchvaty pláče

a Obtížné rozhodování. To byly typické známky smutku a nebylopotřeba se jimi znepokojovat, prohlásil Jonathan svým mechanickým

hlasem. Musela jsem uznat, že to je moc hezké shrnutí mého nového,

deprimovaného já v těch nejhorších dnech. Dodal, že nejspíš trpíme

klinickou depresí, pokud jsme zatrhli Psychomotorickouretardovanost, Trvalé či významné funkční poškození a cosi, co bylo prostě

nazváno Bezcennost.

Následovaly další materiály, které nám byly předloženy ke čtení, tentokrát pojednávající o Nízkém sebevědomí. Uplynula hodina aJonathan prohlásil, že si musíme pospíšit, abychom se za zbývajících dvacet minut stihli navzájem představit a říct, jak naši partneři ze - mřeli. Věděla jsem, že kvůli tomuhle jsem se přihlásila, ale jen jsem na to pomyslela, mé sebevědomí kleslo k bodu mrazu. První žena, která se ujala slova, se pustila do barvitého popisu dlouhé smrtelné choroby svého manžela, v němž hojně figurovala mísa pronemocného a hádky s pojišťovnami. Frustrace v jejím hlase vzrůstala, když si stěžovala, že se jí sousedka tři týdny po pohřbu přestala ptát, jak se jí daří. „Jsem tu, protože to mí přátelé nechápou,“ uzavřela svůj monolog.

Pak její příklad následovaly další vdovy a setkání se po chvíli zvrhlo v soutěž Která chudinka je na tom nejhůř. Jedna po druhédávaly průchod své hořkosti vůči přátelům, kteří s nimi dostatečněnesoucítili, rodinným příslušníkům, kteří do všeho příliš zasahovali, vůči lékařům, kteří toho dost neudělali, a manželům (ano,manželům), kteří je příliš brzo opustili. Vypadalo to, že všichni zemřeli vposledních několika měsících, a já si dobře pamatovala svou vlastní morbidní pohrouženost do negativních myšlenek, které jsem se krátce po pohřbu nemohla zbavit. Chci to však znovu vytahovat?Probírala jsem se stohem rádoby psychologické literatury, ležící mi na

BECKY AIKMANOVÁ

12

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 12


klíně. Tohle jsem přece rozhodně neměla na mysli, když jsem serozhodla jít do Ymky. Představovala jsem si něco jako brainstorming,

při němž si s novými důvěrnými přítelkyněmi navzájem poradíme,

co dělat dál. Jako třeba co mám provést s manželovými starýmijazzovými deskami? Nebo měla bych se pokusit seznámit s nějakým

novým mužem, a pokud ano, kde bych ho měla hledat? Jenomže

tohle pochmurné shromáždění žal všech přítomných umocňovalo,

a ne tišilo. Vtěsnali jsme své osobnosti do okének v Jonathanověseznamu. Zlost, zatrženo. Deprese, zatrženo.

Všimla jsem si, že nastalo ticho plné očekávání. Zdvihla jsem zrak a zjistila, že se všechny tváře obrátily na mě.

„Ehm, no... můj manžel zemřel před rokem a čtvrt na neobvyklý typ rakoviny,“ začala jsem a snažila se přitom soustředit jen nazákladní fakta. „Žil čtyři a půl roku díky různým chemkám aoperacím... a dalším věcem. V posledních pár letech se mu rakovina rozšířila do mozku, takže to bylo... těžké.“

Zadrhla jsem se a odmlčela. Honem, říkala jsem si, zkus něco jiného.

„No a teď,“ vyhrkla jsem, „chci říct, že... no, prostě už chci přestat se smutkem. Stalo se mu něco strašného a mně taky, ale kvůli tomu nechci po zbytek života žít v tomhle očistci.“ Pokusila jsem se, jak jsem doufala, o optimistický úsměv. „Chci být zase šťastná a vy přece taky, ne?“

Dívala jsem se z jednoho obličeje na druhý, ale všechny byly znovu skryté za imaginárními závoji. V místnosti vládlo netečné ticho. Žena sedící vedle mě po mně zašilhala. „Jistě jste si všimly, že je tu jen jeden muž,“ oslovila skupinu. „Je to proto, že ostatní muži už někde randí s jinými ženami.“

„Jo,“ kývla žena po mé druhé straně a ukázala na mě palcem. „S nějakou mladší.“

Jsem snad paranoidní, nebo se tyhle dámy spolčily proti mně?

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

13

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 13


Doufala jsem, že se atmosféra trochu rozjasní, když vtomupoutala mou pozornost vdova sedící přímo proti mně, která promluvila velmi důstojným tónem.

„Je mi sedmdesát pět,“ řekla odměřeným hlasem. „Prožili jsme s manželem padesát nádherných let.“ Ostatní v místnosti pokyvovali v úctě nad tímto úspěchem. „Teď mám pocit, že můj život skončil.“ Odmlčela se a zřejmě si rovnala v hlavě, co říct dál. „Ale ta mladá žena tamhle,“ upřela na mě vražedný pohled a napřáhla ukazováček přímo na mě, „ta má všechno! Má celý život před sebou! A já... já nemám nic!“ Vrhla se po krabici papírových kapesníků.

Tak hele, počkej, chtělo se mi říct. Padesát nádherných let by se mi taky docela zamlouvalo! Byla jsem ale tak omráčená, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Zbytek skupiny se do toho vložil. Nikdonečekal, až na něj přijde řada. Směrem k Dámě, která prožilanádherných padesát let, se nesly polohlasné soucitné poznámky a ke mně mířily vyčítavé pohledy.

Jonathan vyhlásil konec setkání. Vdova vedle mě, ta se šilhavýma očima, si vzala kabelku a pohlédla směrem ke mně. Poznávala jsem ty oči, v nichž byl pohled podobný mému – nezakotvený a hledající. Každá z nás dvou se samozřejmě nachází v jiné situaci, ale když jsme tu teď takhle stály tváří v tvář, cítila jsem strašně silné nutkání jí říct: Podívejte se, necháme těch blbostí. Jak vám teď je, když jste vdova? Jaké to je? Kdybychom se sešly někde jinde než v tomhletotalitářském prostředí, jsem si jistá, že bychom našly nějaké společné téma, nebo bychom přinejmenším vedly civilizovanou konverzaci.

„Uvidíme se příště,“ řekla a v jejím obličeji se objevil náznaklaskavosti a možná i omluvy.

Místnost se vyprázdnila, ale já jsem tam ještě chvíli zůstala sedět, sama a otupělá na tvrdé skládací židli.

BECKY AIKMANOVÁ

14

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 14


Špatný pocit z podpůrné skupiny mě pronásledoval celou noc

a naprosto prázdný byt mi náladu nevylepšil. Tohle snad byla role,

kterou jsem měla hrát? Jonathan řekl, že mu můžeme zavolat,kdybychom měli nějaké dotazy nebo problémy, takže jsem ráno vytočila

číslo, které naškrábal na stoh papírů.

„Cítila jsem se trochu nepříjemně,“ řekla jsem mu. „Všiml jste si na tom setkání něčeho divného?“

„Jasně,“ odpověděl. „Opravdu se do vás pustily.“

„Připadalo mi, že v místnosti panuje hrozně nepřátelská atmo - sféra.“

„To se děje pořád,“ reagoval lhostejným hlasem. „Zvlášť když je jedna z žen mladší.“

„Byla bych potřebovala spíš trochu empatie,“ poznamenala jsem. „Doufala jsem, že si navzájem poskytneme nějakékonstruktivní rady. Jako třeba co má člověk dělat se starými jazzovýmideskami?“

„S čímže?“ podivil se a pokračoval mrazivým tónem: „Zlost jejedním ze stadií. Lidi to ze sebe potřebují dostat.“

„Vážně? Ale nemohl jste něco udělat? Říct třeba něco jako ,všichni máme problémy, ale pokusme se taky navzájem chápat a podporovat‘?“

V Jonathanově hlase se začalo ozývat nemalé znepokojení. „Je to vaše skupina. Nemůžu zasahovat do toho, co chce někdo říct.“

„Ale vždyť jste mluvil víc než hodinu! Probíral jste všechny tyzáležitosti jako depresi, jak si všichni musíme připadat bezcenní a jak bezútěšně se musíme cítit. Myslíte si snad, že tohle všechno nevíme? Kdybychom předtím deprimovaní nebyli, tak teď už rozhodně má depku každý z nás. Nemohl jste udělat něco proti tomu vzájemnému útočení? Nebyl jste tam přece jen nějaká dekorace.“

No gratuluju, pomyslela jsem si. Konečně jsi dospěla do stadia

zlosti!

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

15

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 15


Vypadalo to, že Jonathan se tam začíná dostávat taky. „Zdá se, že vás to skutečně rozhodilo,“ prohlásil vzteklým tónem. „Pokud se vám nelíbí, co ostatní říkají, pak se proti nim musíte postavit. Musíte za sebe bojovat.“

„Nepřišla jsem se tam hádat! Bylo mi jich líto! ,Můj život skončil,‘ řekla ta žena – nic horšího už přece nemůže být. Proč bych k tomu měla ještě dodávat něco nepříjemného?“

Oba jsme se odmlčeli a uvažovali, jak dál.

„Zdá se, že na té skupině nejste šťastná,“ prohlásil konečněJonathan. Podařilo se mu opět zklidnit hlas. „Možná tam prostěnezapadáte. Možná byste se tam neměla vracet.“

„Cože? Že už bych tam neměla chodit?“

„Myslím, že neměla,“ trval na svém. „Skupinu to narušuje, když je tam někdo takhle kritický,“ opakoval pomalu, jako by pochyboval o mé chápavosti: „Myslím, že byste tam už neměla chodit.“

Zaplavila mě vlna zmatku a umlčela mě. Zavěsila jsem,chvějícíma rukama roztrhala Jonathanovy bezútěšné papíry na kousky a snažila se nějak tuhle šílenou příhodu rozebrat a pochopit. Co se tu vlastně stalo? Něco šíleně smutného a zároveň šíleně legračního. Vykopli mě z podpůrné skupiny pro vdovy. Nezapadala jsem tam, Jonathan mi to jasně řekl. Byla jsem manželka bez manžela a teď jsem vdova bez podpůrné skupiny pro vdovy. Už to teď nejsem já, nejsem ani jako mé kamarádky, ale nejsem jako ty vdovy v Ymce. Kdo tedy jsem?

Ať jde Jonathan do hajzlu, pomyslela jsem si. Dokonce jsem to řekla i nahlas, kdo by mě taky slyšel? „Ať jde Jonathan do hajzlu!“ Nedovolím, aby mi tenhle deprimující člověk nebo ElisabethKübler-Rossová nebo nebo ta paní Můj život skončil říkali, co můžu nebo nemůžu dělat. V hlavě plné zmateného žalu a rozčilení mi začalaklíčit myšlenka. Založím svou vlastní skupinu pro vdovy. Skupinupřeběhlíků! To je ono – Vdovysanci! Musela jsem se smát nahlas.

BECKY AIKMANOVÁ

16

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 16


Nebudeme mít žádné krabice papírových kapesníků. Žádné skládací

židle. Nebudeme zatrhávat v seznamech týkajících se duševního

zdraví. Budeme prostě žít, dívat se a hledat, dohromady a každá

zvlášť, objevovat ve světě tam venku, co nás čeká.

Netušila jsem, kde je najdu, ale tohle jsem věděla: pokud chciPo

kročit vpřed po ztrátě, musím si své souputnice vybrat sama.Pod

půrná skupinaVdovsanců – to snad nemůže být zas tak špatné?

To nejhorší se přece už stalo.

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

17

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 17


1

PLÁCLA JSEM SMUTNÝ ROZPLIZLÝ KOPEČEK GUACAMOLE NA NÁDHERNOU

černou secesní misku a bylo mi to hned jasné. Tohle nebude dobré.

Tahle avokádová omáčka nebude to pravé.

Okamžitě jsem si začala být jistá, že žádné z jídel nebude to pravé. To byl ale nápad, že každá něco přinese. Měla jsem totižtakové pochybnosti o svém kuchařském umění, že jsem se neodvážila připravit večeři sama, a požádala jsem všechny, aby se v lednovém mrazu trmácely s kastrolem v ruce. Teď jsem vůbec netušila, co se na stole objeví – rozčvachtané maso se zeleninou, vodový fazolový dip, ulepené guacamole. No jo, to ulepené guacamole je vlastně můj výrobek, je to stejná omáčka, která kdysi skončila na posledním místě při rodinné soutěži o nejlepší guacamole. A to celá moje rodina pochází ze Skotska! A jako by to nestačilo, ve spěchu jsem tamnestihla dát čili papričky jalapeňos a na koriandr jsem zapomněla úplně. A dost možná i na limetku. Takže přinejmenším guacamole rozhodně nebude to pravé. Tenhle večírek bude katastrofa.

Ani ta místnost nebude to pravé. Viděla jsem to jasně, když jsem položila misku na stolek vedle gauče, narovnala se a rozhlédla kolem

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 18


sebe. Denise nabídla, že tohle setkání můžeme uskutečnit v jejím

bytě na Upper West Side, v jedné z těch klasických budov zdvacátých let. Pro nás všechny to bylo nejpříhodnější místo. Obývací pokoj

velký asi jako Stockholm měl dveře ve francouzském stylu a stěny

byly lemované nekonečnými knihovnami. Dorazila jsem o něco dřív,

čekala na ostatní a náhle mě přepadla jistota, že tenhle pokoj nebude

pro náš účel to pravé, že jeho zařízení je prostě zlý sen, že je příliš

obrovský na nějaký důvěrnější rozhovor. U jedné stěny stál gauč

a proti němu u druhé zdi jediné opuštěné křeslo. Viděla jsem to před

sebou – pět se jich tísní na gauči jako pacienti v čekárně, čekající na

špatné zprávy, a já sedím na křesle stejně jako Jonathan, jenomže

bez oněch pěti stadií žalu, z nichž bych mohla vyjít, a říkám si, co

mě to jen popadlo, že jsem ten večer domluvila.

Přítomné osoby taky nebudou to pravé. Vůbec se neznají a je to skupina každý pes jiná ves. Jediný sjednocující faktor jsem byla já. Já. Všechny se se mnou setkaly, ale jen jednou. No, některé možná dvakrát. Zcela náhodně jsem je posbírala, když jsem se vyptávala svých přátel a přátel svých kamarádů. Teprve teď, když jsem sezabořila do polštářů na gauči a čekala na Denise, která se převlékala v ložnici, mi začínalo s hrůzou docházet, že ty ženy vlastně nemají prakticky nic společného. Nejmladší z nich je devětatřicet anejstarší padesát sedm. Jedna je přímočará právnička, úspěšná tak, až to děsí, jiná upovídaná žena v domácnosti a ostatní něco mezi tím. Některé bydlí v centru New Yorku, jiné na předměstí. Některé mají děti, jiné ne.

Opakovala jsem si v duchu jejich jména a doufala, že nezvorám představování: Denise, Dawn, Marcia, Lesley a Tara. Proč jsem jepozvala? Existovala jediná věc, kterou měly společnou, a ta rozhodně nezaručovala, že se náš mejdan pořádně rozjede. Všechny totiž vněkolika posledních letech ovdověly. A to rozhodně není v pořádku. To vůbec není v pořádku.

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

19

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 19


Co mě to jen napadlo? Proč jsem se pokoušela zorganizovat něco, co bude nepochybně společenský debakl podobných rozměrů jako... jako když mě vyrazili z podpůrné skupiny pro vdovy? Snažila jsem si připomenout, že tahle schůzka byla založena na myšlence, která se mi ještě před několika minutami nezdála být tak scestná, která vyplynula z mých vlastních zmatených, bolestných pocitů a touhy znovu se postavit na nohy poté, co jsem ovdověla, z toho, co jsem se od té doby naučila. A co se, jak doufám, ještě naučím.

Ta myšlenka byla docela prostá. Vyzvu těch pět žen, pět mladých vdov, aby se se mnou po jeden rok scházely každý měsíc. Budeme se setkávat vždycky v sobotu večer, což je pro čerstvé vdovy tonejzrádnější úskalí, které každou loď potopí do nejpochmurnějšíchhlubin. Budeme spolu podnikat něco, co nás baví, a začneme s něčím nenáročným, jako je například tahle večeře, a skončíme u velkých věcí, jako například u cesty do vzdálených krajů. Nakonec se pak ukáže, jestli je pravdivá má teorie, že společně třeba překonáme ztrátu, která nás postihla, vydáme se nečekanými směry a po cestě si ještě užijeme trochu zábavy nebo snad i legrace. Předpokládala jsem, že se vyskytnou zádrhele, kroky zpátky a bolest. A slzy,rozhodně se nevyhneme slzám. Ale taky snad zažijeme praštěné nápady a pošťuchování. A doufejme pokrok. Objetí. A nikoho nebudemevyhazovat.

A jestli nic jiného, tak ty ženy mohou jít společně a navzájem si pomohou překonávat překážky na této nelehké cestě – prvnídovolená bez partnera, okamžik, kdy se odhodlají sundat snubní prsten, první pokus o flirt. Sejdeme se v tomhle nejzranitelnějším,nejslabším a nejošemetnějším zlomovém bodě svých životů a jedna druhé slíbíme, že tohle není konec, ale nový začátek.

Taky jsem si připomněla, že tenhle projekt je založený namnožství informací. Uplynulo hodně času od chvíle, kdy jsem uprchla z poraženecké nálady v té podpůrné skupině pro vdovy, která snad

BECKY AIKMANOVÁ

20

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 20


byla to nejhorší, co kdy sociální služby zorganizovaly pro pozůstalé.

Vlastně už to byly čtyři roky. Po celou tu dobu jsem se nedokázala

zbavit přesvědčení, že přece musí existovat lepší možnost, jakpomoci lidem, aby překonali bolest. Konzultovala jsem to s vědci, kteří

začali provádět výzkumy našich přirozených schopností, jež nám

pomohou se zotavit po ztrátě, a zjistili přitom, že jejich poznatky jdou

proti všeobecně užívaným pravidlům. K mé úlevě například přišli

na to, že těch proslulých pět stadií žalu je naprostá blbina. A mnoho

vědců tvrdilo, že šťastné prožitky se skutečnými lidmi mohoupomoct mnohem víc než uzavírání se v podpůrných skupinách zalo -

žených na zastaralých teoriích. Dověděla jsem se, že Jonathanova

podpůrná skupina pro vdovy nebyla pouze naprosto hrozná, ale itotálně nevědecká. Doufala jsem, že tahle nová skupina budeinformována o zásadních věcech, které nejvíce pomůžou těm, kteří zůstali

sami, což je přátelství, praktická pomoc, otevřenost novým zážitkům

a smích.

Řídila jsem se také vlastní intuicí, již jsem získala během všech těch změn, které se za poslední čtyři roky v mém životě udály. Ne - ustoupila jsem a plánovala svou vlastní skupinu i přesto, že se můj život vyvinul naprosto mimořádným způsobem. Změn bylo skutečně hodně, ale zkrácená verze by zněla asi takto: Setkala jsem se srozvedeným taťkou, spisovatelem žijícím v jiném státě USA, a před rokem a kousek jsem si ho vzala. Naprosto nečekaně jsem zjistila, že mám nového muže, nový domov, novou pubertální nevlastní dceru, nové zaměstnání a velmi starého psa s jedním okem. Naučilo mě to, že jeden život nemusí skončit, když nastal konec toho druhého. Můj život mi nabízel překvapení, z nichž některá byla opravdu nádherná.

Musím ale po pravdě uznat, že nové vztahy v této životní situaci nepřicházejí zabalené v papíře s růžemi, ale omotané komplikacemi. Byla jsem raněna svou ztrátou a bolestí, plná pochybností, hledala jsem radu a pomoc, pořád nevěděla, jak se všemi těmi komplikacemi

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

21

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 21


prokousat (byl tu přece nový muž, nový domov, nová nevlastní

dcera, nové zaměstnání a starý pes) a jak si dokázat vytvořit nový

život, když se ten starý zhroutil.

Takže šestým členem skupiny, která se tu dnes večer shromáždí, budu já. Spíš jako pozorovatel – to jsem si aspoň v tu chvíli myslela. Později se s ostatními vdovami dohodneme, že ať se stane cokoli, bude to součástí téhle knihy.

Budeme sdílet své příběhy a i já se s nimi podělím o to, čím jsem prošla. Nevíme, kam naše společná cesta povede. Byla jsem všakrozhodnutá, že náš příběh nebude plný smutku. Kdepak, bude to do - brodružný příběh. Asi nebudeme pádlovat na neprobádanýchúsecích Amazonky ani nevylezeme na rozervanou stěnu Annapurny, ale stejně to bude dobrodružný příběh. Bude to badatelská cestaživotem, novými příležitostmi, nově nalezenými touhami, což jsou skutečně nebezpečná území. Bude to příběh šesti žen, které se znovu dávají dohromady. Šesti žen, které hledají nové objevy a nové cíle. Šesti žen, které směřují do neznáma a plují životem s plachtaminajatými větrem. Tak tohle byla teorie. A teď realita: Ty ženy se vůbec neznaly. Byly to vdovy. Pravděpodobně byly smutné. A určitě jim nebude chutnat to guacamole.

„Jsi nervózní?“ zeptala se mě Denise, která právě vstoupila dopokoje a samozřejmě znala na svou otázku odpověď.

„Ne, ne. Vůbec ne,“ zalhala jsem. „Jsem si naprosto jistá, že to půjde skvěle.“ Vlastně jsem ale toužila říct: Nevadilo by ti, kdybych teď šla pryč... jen na pár hodin?

Denise se na mě podívala, jako bych byla podvraťák a ona si mě toužila adoptovat. „Už jsem tu měla nějaké večírky,“ podotkla, když

BECKY AIKMANOVÁ

22

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 22


si všimla mého pochybovačného výrazu. „Vždycky to dopadlo dobře.

Lidé sedí na zemi. A já si nakonec zuju boty.“

Pokud se mám uklidnit, pak Denise je přesně ten člověk, který mi pomůže. Její kouzlo spočívalo jak v její neotřesitelnévyrovnanosti, tak i v úžasné harmonii těla i tváře. Bylo jí jen devětatřicet, ale žal, který cítila, dokázala skrývat pod maskou naprostého klidu.Denise byla jedním z těch lidí, kteří cvičí jógu se stejnou ukázněností, s jakou se vzorní studenti připravují na závěrečné zkoušky, avypadala přitom tak půvabně jako nějaká vysoká gladiola. I její byt byl zenově umírněný, plný knih. Denise byla vlastně redaktorka a viděla jsem, že se její povolání odráží na policích její knihovny, kde se mísí klasika a současné tituly s černobílými fotografiemi, které byly dílem jejího manžela. Když jsme se teď ocitly v místnosti spolu, bylo mi jasné, co mě znepokojuje. Tenhle byt byl pro jednoho člověka příliš velký. Chyběl tu Denisin manžel. Tohle místo renovovali společně, doplňovali je věcmi ze dvacátých let jako třeba lampami se slído - vými stínítky, které vrhaly kolem sebe měkké jantarové světlo. Viděla jsem jeho vkus. Cítila jsem jeho nepřítomnost.

Přišla jsem na tohle setkání v džínách a roláku, protože jsem se nesnažila na nikoho udělat nějaký zvláštní dojem. Denise měuklidnila, když mi přišla otevřít v oblečení na jógu. Teď o pár minut později vyšla z ložnice převlečená do pohodlné černé zvonové sukně a svetru s lodičkovým výstřihem, který zdůrazňoval její štíhlý pas. Jemné hnědé vlasy, ještě mokré ze sprchy, měla sčesané dozadu. Na jejím obličeji nebyla ani stopa po make-upu, což jen zvýrazňovalo její oči. Byly to daleko od sebe posazené oči čarodějky, neobyčejně světle modré jako zimní obloha. Když jsem se podívala pozorněji,uvědomila jsem si, že v hloubi těch klidných očí cosi volá, nebo spíše šeptá Pomoz mi. Byl to pohled turisty, který se ztratil v neznámé ulici, ale je příliš plachý, než aby se zeptal, kudy má jít dál. Znala jsem tenpohled. Sama jsem si nasazovala různé masky, abych jej skryla.

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

23

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 23


Když jsme však teď čekaly na ostatní, z Denise vyzařovalzamyšlený klid. Zatímco ze mě vyzařovala jakási toxická úzkost.

Dorazí někdo? Všechny vlastně vyjádřily pochyby ohledněsituace, kdy by mělo pět neznámých sdílet své příběhy. A kdo by se jim taky mohl divit? A pak zazvonil zvonek. Posílena Denisinýmúsměvem, v němž se nepochybně skrývala moudrost všechvýchodních filozofií, kterým jsem samozřejmě ani trochu nerozuměla, jsem otevřela dveře a naše dobrodružství sobotní noci začalo.

BECKY AIKMANOVÁ

24

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 24


2

O DVACET MINUT POZDĚJI JEDNA Z POZVANÝCH STÁLE JEŠTĚ CHYBĚLA.

Možná ztratila odvahu. Ale ty čtyři, které se doposud objevily, mě

zaměstnávaly až dost. Představily se, zatímco já se pokoušela najít

ztracený hlas, zacouvala ke křeslu a přikyvovala jako panenka

s napůl utrženou hlavou. Denise se půvabně posadila na zem dozkří

ženého sedu a pokynula Lesley, aby se uvelebila vedle ní. Oběvypa

daly, že se jim sedí pohodlně a že se cítí dobře. Proti mně na gauči

však seděla, s překříženýma nohama a s rukama složenýma nako

lenou, nejnepravděpodobnější dvojice, jakou si kdo dokáže před -

stavit. Marcia a Dawn byly odlišné jako suché červené víno a dortík.

Skoro jsem sebou trhla, když mi došlo, jak málo toho mají ty dvěspo

lečného.

Dawn byla jako cukrátko. Přímo z ní volalo Sice jsem vdova, ale

to mě nezastaví. Když jsem jí vlastně před chvilkou přišla otevřít,

rovnou mi oznámila, že hned po večeři poběží na skleničku schláp

kem, s nímž se seznámila před týdnem, a byla na tu příležitost taky

patřičně vyparáděná. Měla na sobě úzkou sukni se vzorem černých

a bílých kosočtverců a velmi odvážným stříbrným zipem na boku

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 25


odshora až dolů a černý svetřík s výstřihem, který visel dolů vesmělém oblouku. A to všechno zdůrazňovalo její postavu Barbíny. Voslnivě blonďatých vlasech jí jiskřily dlouhé křišťálové náušnice. Nic

na Dawn nenasvědčovalo tomu, že je v jejím životě něco vnepořádku. Pokud tohle byla maska, pak ji měla nasazenou skutečnědokonale.

„Kde bydlíš?“ zeptala se Marcie.

„Na Upper East Side. A ty?“

„V New Jersey.“

„Hm.“

Dawn bylo pětačtyřicet, pocházela z italsko-americké rodiny z dělnického města poblíž Newarku. Teď bydlela na venkově, aleevidentně to byla skrz naskrz holka z Jersey. Přesněji ze Severního New Jersey, ne úplně ze Shore a ne tak zcela z New Yorku. Stála každou nohou na vysokém podpatku na jednom z těch míst a rovným dílem se v ní mísil elegantní styl a pozlátko. I hlas měla nápadný, zpěvný a plný vášně.

„Bellevile bylo na nesprávné straně silnice,“ vysvětlovala. „Bylo to rodné město Frankie Valliho a jeho skupiny Four Seasons. Moji rodiče mě pojmenovali podle té jeho písničky.“

Člověk zavřel oči, nedíval se na Dawn, snažící se najít společné téma s Marcií, a přímo slyšel tenor Frankie Valliho, jak zpívá text písně: „Dawn, jdi pryč, nejsem pro tebe vůbec dobrej!“

Mohla jsem si jen představovat, co si o ní myslí žena sedící vedle ní. Marcia byla ztělesněním rozumu. Rezavě blond vlasy mělaostříhané na rozumné mikádo, na očích rozumné brýle bez obrouček a oblečena byla taky rozumně do svetru ke krku a pohodlných džínů, které vypadaly, jako by si je snad i vyžehlila. Výraz jejího obličeje toho mnoho neprozrazoval a když promluvila, volila slova stručná, logická, přesná a samozřejmě rozumná. Bylo mi jasné, jak se Dawn musí cítit – Marcia mi taky naháněla strach, když jsem se s ní poprvé

BECKY AIKMANOVÁ

26

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 26


setkala po práci v restauraci. Tenkrát na sobě měla černý kostým,

který člověku připomínal člena politbyra. Prozradila mi, že je o ní

známo, že v kanceláři se kvůli ní podřízení občas rozpláčou. Doufala

jsem, že pod drsným, příkrým chováním je skryta ještě jedna Marcia.

Až někdy později mi Lesley prozradila, čeho si toho večera na Marcii

povšimla. Pod nohavicemi těch rozumných džínů měla schované

strašlivě špičaté kovbojské boty.

Mezi Marcií a Dawn zela obrovská propast, pokud jde o umění prezentace ženských půvabů. Nejdřív jejich rázný střet vypadalriskantně a já se na ně dívala a uvědomovala si, že když jsem tuhle skupinu dávala dohromady, měla jsem trochu víc přemýšlet okomatibilitě svých hostů. Nakonec však dospěly k příměří a mluvily o Marciině nejoblíbenějším tématu – o práci.

„Mám ohromnou práci,“ řekla Marcia Dawn a vůbecnepřeháněla. V padesáti sedmi byla ve svém oboru na vrcholu. Pracovala jako podnikový právník a domlouvala takové obchody, o nichž se člověk dočítá ve Wall Street Journalu, a každý den pracovala dlouho do noci. Žila sama a sbírala drahá kvalitní vína.

Dawn byla spíš na mojito. Když se na ni člověk díval, mohl by si myslet, že se jí při Marciiných řečech o účetních rozvahách acelkových aktivech začne kalit zrak, ale to by se zmýlil. Během několika let založila několik podniků. A teď, vyprávěla Marcii, řídí společnost, která dodává vysílačky policejním oddělením, hasičům, a dokonce i zábavním akcím, jako jsou rockové koncerty nebo oslavy Díků - vzdání v obchodech Macy. Než se jí narodily děti, cestovala po světě a pomáhala například na koncertech Rolling Stones nebo U2.

„Tvoje děti to musí děsně obdivovat,“ pronesla Marcianevzrušeně.

„Moje děti to ještě nezajímá. Je jim teprve osm a devět. AleBarneyho turné se jim hrozně líbilo.“ Viděla jsem, jak Marcia v duchu listuje adresářem. Barney? Jaký Barney? A Dawn pokračovala: „Ale

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

27

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 27


každý miluje Barneyho, protože... protože je to zkrátka chlápek

v dinosauřím obleku. A když tomu člověku uvnitř dojde talent, tak

prostě vyberou nějakého jiného.“ Rozesmála se hlasitým bublavým

smíchem.

„Hm,“ poznamenala opět Marcia.

Podívala jsem se dolů na Denise, abych se zklidnila. Celou dobu si s Lesley povídaly, nebo tedy aspoň Lesley povídala. Konverzace podle všeho nikdy nezadrhne, když je v místnosti Lesley. Vyprávěla cosi zábavného a v jejím hlase se ozývalo nadšení třináctileté holky, která přespává u kamarádky. Ale co si proboha můžou ty dvěpovídat? Redaktorka Denise nemá děti a pohybuje se v literárních auměleckých kruzích. Lesley se v sedmnácti seznámila se svým manželem a vzala si ho, ještě než jí bylo dvacet. Teď jí bylo osmačtyřicet,vychovala tři dcery a kvůli rodině se vzdala vzdělání i kariéry.

Jako zázrakem však ty dvě byly na stejné vlně. Denise mlčela a pozorně poslouchala, jak jí Lesley vypráví, že když už jsou teď dcery dospělé, má v úmyslu koupit nějaký menší dům vConnecticutu poblíž místa, kde teď žije.

„Těším se, že si budu hrát na nějakém novém pískovišti,“ pro - hlásila.

Zasmála jsem se. Lesley, oblečená v obyčejných džínách a volně pleteném svetru, působila mladistvě a koketně. Těžko však říct, co se v ní dělo uvnitř. Může být někdo takhle veselý i v hloubi duše, nebo je to jen ochranné zbarvení? Možná to zjistíme později. Lesley byla malá, měřila jen metr šedesát, a připomínala mi ruskoupanenku matrjošku. Krátké hnědé vlasy jí lemovaly kulatou tvář, z níž nikdy nemizel překvapený výraz. Měla totiž velké oči, udiveně zvednuté obočí, našpulená ústa, jako by neustále vyslovovalapřekvapené Óóóó! Mluvila vysokým veselým hlasem se silným jiho - africkým přízvukem. Jak nám vysvětlila, vyrostla totiž v Jihoafrické republice.

BECKY AIKMANOVÁ

28

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 28


„Všechno zní mnohem víc sexy, když mluvíš s nějakýmpřízvukem,“ svěřila se nám s veselým mrknutím. „Ale i po té dlouhé době mi lidi někdy nerozumí.“

„Lidi člověku někdy nerozumí, i když se narodil v Brooklynu,“ vmísila se do rozhovoru Marcia.

Napětí nejspíš povoluje, když se trochu uvolnila i Marcia, pomys - lela jsem si. Všechny přítomné však pily spíš vodu než víno. Nikdo se ani nedotkl guacamole, čemuž jsem se tedy nedivila, ale všechny se vyhýbaly i okázalému talíři se suši, který donesla Marcia. Ten tuňák a losos začnou být za chvíli cítit jako doky na řece Mississippi v červenci. Bylo mi ale už předem jasné, že na takovémhle setkání cizích lidí to musí zpočátku trochu drhnout, a taky že jsem senemýlila. Všimla jsem si, že Denise má stále ještě boty na nohou.

Uplynulo půl hodiny a po šesté pozvané nebylo ani potuchy. Tara ze všech nejvíc váhala, jestli se má do projektu zapojit. Svěřila se mi, že jí dělá starosti, že setkání s dalšími mladými vdovami v ní znovu vyvolá vzpomínky, k nimž by se raději už nevracela, a že ostatníneochopí komplikovanost jejího žalu a že se dostanou na povrchtajemství, o nichž by raději s nikým nemluvila. Když jsem se jí zeptala, jestli někdy uvažovala o tom, že by chodila do nějaké oficiálnípodůrné skupiny pro vdovy, odpověděla mi: „To bych radši skočila z útesu.“ Právě když jsem si řekla, že to určitě nestihla, zazvonil opět zvonek.

Ve dveřích mi Tara předala obrovitou mísu salátu, ale stálevypadala, jako by nesla něco strašně těžkého. Již jednou jsme se setkaly v country klubu na předměstí, kde bydlela. Tam bylačtyřiapadesátiletá Tara spíš ve svém prostředí. Tenkrát si oblékla černý kašmírový svetr. Luxusně ostříhané, medově hnědé vlasy měla dramatickysčesané z obličeje. Zdravila své přátele s vrozenou společenskou grácií ženy zvyklé na roli hostitelky v lepší společnosti. Věděla jsem, že Tara kdysi vynikala v reklamním průmyslu a později se věnovala

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

29

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 29


filantropii. Její dvě dcery nedávno promovaly na vysoké škole. Dnes

se však v jejím obličeji nezračilo nic než napětí. Nebo možná něco

horšího než napětí – děs.

„Moc se omlouvám,“ pronesla pomalu a po každém slově udělala dramatickou pauzu. „Nějak jsem... neodhadla... jak dlouho mi bude trvat..., než sem dojedu.“ Jejím nejvýraznějším rysem byl hlas –pomalý, váhavý a svůdný alt, podobný hlasu Lauren Bacallové. Byldramatický a poutal pozornost, přestože se Tara snažila mluvit tiše. Když zdravila ostatní, veškerá konverzace umlkla. Tara se posadila do jediného křesla a přitáhla si kašmírovou vestu těsněji k tělu.Lesley mi později řekla. „Jen co jsem se na Taru podívala, okamžitě jsem si pomyslela, že je to zlomená žena.“

Opatrně jsem se posadila na opěradlo křesla, protože jsem chtěla mít pocit, že je mi někdo nablízku. Skupina teď utvořila volný kruh, ale všechny přítomné se stále ještě chovaly ostražitě a připadalo mi, že každá se chrání jiným typem masky. Denise byla klidná. Dawn oslnivá, Marcia vážná a Lesley upovídaná. Já, jak jsem tedy alespoň doufala, jsem vyzařovala jistotu. Jediná Tara se podle všeho dostavila bez masky.

Viděla jsem, jak bude tenhle projekt ošidný. Na jednu stranu jsem chtěla, aby si skupina našla svůj vlastní rytmus a fungovala přirozeně. Byla jsem rozhodnuta, že nebudu hrát Jonathanovu roli, že nebudu pořádat žádné přednášky ani iniciovat povinné vyprávění oindividuálních tragédiích. Ale na druhou stranu jediná vazba, která násspojovala, číhala někde v temném koutě místnosti, zatímco konverzace se točila kolem bezpečných témat domova, práce, rodiny či počasí.

„Pojďte, začneme přípitkem,“ navrhla jsem a donesla z kuchyně šampaňské. Nastal problematický moment, protože všechny vstaly a dohadovaly se, jak láhev otevřít. Nebylo ani zapotřebí říkat nahlas, že tohle je mužská práce. Denise však korek bez problémů vystřelila a já nalévala.

BECKY AIKMANOVÁ

30

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 30


Pozdvihly jsme skleničky a všechny se na mě zadívaly. Ať už se dneska zvrtne cokoli, pomyslela jsem si se vzrůstající nervozitou, všechno to bude moje chyba. Nasadila jsem si svou sebejistou masku, vyloudila na tváři úsměv a začala: „Ani jedna z nás neplánovala, že se ocitne v této podivné situaci, že se bude znovu muset dávatdohromady v době, kdy to nejmíň čekala. Ale když už to tak je, připíjím na to, abychom se do toho daly ve velkém stylu a v dobré společnosti.“

„Na to se ráda napiju,“ kývla Lesley a usrkla jako první.

„Na skvělej novej rok,“ přidala se Dawn zvesela.

„Pro mě,“ prohlásila Tara, „už by horší být nemohl.“

Po jejích slovech zavládlo v místnosti beznadějné ticho. Všechny jsme upíjely a oči měly upřené na svou sklenku, jako bychom senemohly nabažit toho vzácného předmětu. Už jsem si pomalu říkala, že tenhle večer budu muset odepsat a že nejspíš půjde do háje i celý rok, na nějž byl projekt naplánovaný, když vtom tichý, ale důrazný hlas přerušil všeobecné mlčení a porušil nepsané tabu.

„Jak je to dlouho..., co jste ovdověly?“

Byla to Tara. Řekla to slovo. Ne tedy přesně slovo vdova, ale skoro. Doposavad se tomuhle výrazu všechny vyhýbaly, nikdo seneodvážil jej vyslovit.

Mlčení se protahovalo. Všechny jsme se opět nejistě posadily.Pociťovala jsem tíži toho momentu a věděla jsem, že jsme dospěly k bodu, který rozhodne, jak by tenhle večírek, a vlastně celá tahle skupina, mohl pokračovat.

„Už je to rok a půl.“ První promluvila rozumná, na slovo skoupá Marcia.

Pak začaly odpovídat i ostatní, tedy až na Taru. Dawn zemřel manžel před rokem a půl. Mně před pěti lety. Lesley před dvěma lety a kousek. A nejmladší Denise ovdověla před pěti měsíci.

„Ach jo, pro tebe je to tak čerstvý,“ pronesla Lesley něžnýmhlasem.

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

31

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 31


„Ano.“

„Zpočátku je to něco úplně jinýho,“ poznamenala Marcia.

Tara ještě pořád nepromluvila a i ostatní ztichly.

„No, víš,“ obrátila se po chvíli oslnivá Dawn k Denise, která už zase seděla na podlaze. „Lidi ti budou říkat, že všechno spraví čas.“ Z tváře jí nezmizel neuvěřitelně zářivý úsměv. „A ty je budeš chtít normálně zabít.“

Pár z nás se zasmálo. Denise se usmála, schovala si kolena pod sukni a půvabným pohybem se protáhla.

„Ne, to neříkají,“ odpověděla klidně. „Říkají mi: Vypadá to, že jsi v pořádku. To slyším pořád. Každý mi říká: To jsem rád, že jsi vpořádku.“

„A ty všem říkáš, že jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

„Ne, to ne, jen to prostě chtějí slyšet. Chtějí tomu věřit. Kdybych měla lidem poradit jednu věc, tak bych jim řekla, aby prostě uznali, že se to stalo. Neměli by předstírat, že se to nestalo.“ Rychle si lokla šampaňského.

„A taky ti říkají: Ty jsi tak silná?“ zeptala se Tara.

Všechny jsme přikyvovaly. Taky jsme to slýchaly. Samozřejmě že jsme silné – co jiného nám taky zbývá? „No jo, to taky pořádslyším,“ ozvala se Marcia. „Ale jedna z věcí, které jsem zjistila, je to, že i teď se někdy začnu cítit silná, jenže pak to se mnou jde zase z kopce.“

Nečekala jsem, že se dozvím, že uzavřená Marcia, která skutečně vypadala silná, má díru ve svém zdánlivě neprůstřelném brnění. Upřímně řečeno jsem byla překvapená, že tyhle ženy, které se před hodinou ještě ani neznaly, jsou ochotné si navzájem sdělovattakovéhle myšlenky.

„Ano,“ prohlásila Lesley zamyšleně. „Mně se občas stává něco podobného. Kupuju si nový dům, a chci si ho koupit, doopravdy chci, ale pořád si tak nějak myslím, že bych to neměla dělat úplně sama.“

BECKY AIKMANOVÁ

32

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 32


Tara jí naslouchala poněkud nepřítomně. Nakonec vyhrkla: „Můj manžel zemřel loni v únoru... takže už to za chvíli bude rok.“ Poté se zase odmlčela.

Dawn nás zachránila před dalším nepříjemným tichem a bez jakékoli souvislosti pronesla potrhlou poznámku: „Zjistila jsem, že jediný lék na smutek je štěstí.“ Všechny jsme se rozchechtaly,protože to znělo jako naprosté klišé, ale já jsem si uvědomila, že vlastně vyjadřuje hypotézu, kvůli níž jsem tuhle skupinu založila. Možná že je ta hypotéza taky potrhlá.

„Ne, doopravdy,“ pokračovala Dawn a snažila se do situace vnést trochu vážnosti. „Vždycky zjistím, co mi dá nejvíc štěstí, nejvíclegrace, no a pak jdu na to. Někdy se mi do toho nechce. Ale přinutím se. Doopravdy, doopravdy, doopravdy se přinutím.“

„No a pak se do toho úplně zabereš,“ pronesla Marcia rázně. „A nakonec si říkáš: Páni, to jsem si to skvěle užila.“

Dawn s Marcií se na sebe krátce podívaly a bylo vidět, že obě vědí, o čem mluví. Možná měly víc společného, než jsem si předtím myslela.

„Ale zpátky k tomu, co jsem říkala,“ vrátila se Dawn ke svémutématu. Její hlas zněl školeně, jako by byla operní zpěvačka. „Lidi mi pořád tvrdili, že čas všechno spraví, a mně se chtělo je nakopat. Pořád jsem si v duchu říkala: Sklapněte už konečně! Ale teď o rok později musím uznat, že čas opravdu hrozně pomáhá. Šest měsíců po tom, co můj muž zemřel, jsem si připadala jako v mlze.“

„Jo, jako v mlze,“ přikývlo několik žen.

Začínaly jsme jedna druhou skutečně vnímat, měly jsmeopravdový zájem, nacházely podobnosti a styčné body. V tu chvíli opět promluvila Tara a zarazila nás. „Byli vaši manželé... nemocní...dlouhou dobu?“

Bylo mi jasné, že se musela obrnit proti tomu, co nevyhnutelně přijde, co nechce slyšet, co nechce vyslovit. Přesto však tu těžkou

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

33

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 33


otázku vyslovila a pátrala po tom, co nepochybně bylo tou nejhorší

vzpomínkou pro nás všechny. Sondovala tragédii, kvůli níž jsme se

vydaly na tuhle neznámou osamocenou cestu, avšak já jsem si

říkala, jestli se snad nesnaží přinutit sama sebe, aby se s námipodělila o věci, které jí instinkt radí zamlčet. Připravila jsem se na

nejhorší, neboť jsem se obávala, že její otázka rozpoutá stejnou

vlnu zloby, jíž jsem byla svědkem při fiasku s minulou podpůrnou

skupinou.

Nikomu se moc nechtělo stočit hovor tam, kam ho Tarasměřovala, a mně už vůbec ne. Ale byla jsem to já, kdo do téhle patálie všechny zatáhl, a tak jsem se do toho pustila první. Tak jo, jedem: Rakovina, víc než čtyři roky ošetřování – měla jsem dojem, že to není nutné nějak dál rozvádět. Skupina už bude vědět, co ty rokyprovedly s mým manželem a co se mnou.

Když jsem domluvila, vzala si slovo Dawn a tentokrát hovořila monotónním, bezvýrazným hlasem. „Můj muž měl nehodu,“ řekla. „Jel s kamarády na víkend a v Západní Virginii jezdili na terénních čtyřkolkách. Sjel z útesu. To je všechno.“ Pokrčila rameny. „Odjel na víkend a už se nevrátil. Jo. Tak je to.“ Dívala se z jedné na druhou, ruce od těla dlaněmi vzhůru a tvářila se, jako by chtěla říct ́tak si to přeberte ́.

„Kolik mu bylo, Dawn?“ zeptala se Lesley.

„Čtyřicet, no.“

„Tak mladej,“ povzdechla si Lesley.

„Byl... úžasnej.“

A nechal za sebou dvě malé děti, které teď Dawn muselavychovávat sama. Pomalu jsme se ani nestačily vzpamatovat z tragického příběhu, když Marcia stručně nastínila svůj: „Můj manžel mělrakovinu. Nebyl zas tak dlouho nemocný. Možná pět měsíců. Ne dlouho. Bylo to ale obzvlášť hrozné, protože když ho diagnostikovali, mělrakovinu tlustého střeva čtvrtého stupně. Rozhodl se pro alternativní

BECKY AIKMANOVÁ

34

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 34


léčbu, takže nikdy neprodělal chemoterapii. Nevím, jak by todoadlo, kdyby měl chemku.“

Padla na nás tíha těchto smutných informací a sklíčeně jsmečekaly, kdo promluví jako další.

„Já ještě pořád nevím, jak můj muž zemřel,“ svěřila se Denise po chvilce váhání. Dělala jsem si starosti, že všechny ty příběhy o ztrátě a smrti pro ni budou příliš depresivní, když ovdověla před pouhými pěti měsíci, avšak její hlas zněl celkem klidně. „Jednou ráno vešel do sprchy, pak z ní vyšel a zhroutil se. Byla jsem s ním. Poslední, co mi řekl, bylo: Pomoz mi. “

Umřel jí v náručí. Teď, o pět měsíců později, stále ještě čekala na výsledky pitvy.

„S mým manželem to bylo opravdu... složité,“ ozval se tlumený hlas. Tentokrát Tara nečekala, zřejmě nechtěla mluvit poslední.Naklonily jsme se k ní a naslouchaly jejímu hedvábnému hlasu, který zněl ještě pomaleji a tlumeněji než předtím. Nemohly jsme od níodtrhnout oči. Schoulila se v křesle a poposedla si dopředu, jako by chtěla zabrat co nejmíň místa. „Protože... jsem ztratila manželapomalu... v několika stadiích.“ Odmlčela se a já nechápala, co nám asi chce říct, ale pak polkla a pokračovala: „Byl alkoholik.“ Rozhodně kývla, jako by to chtěla sama sobě potvrdit. „Ano, byl. Tak jsme se dívali, jak se mění v něco... něco úplně jiného, než byl ten muž,kterého jsme znali.“

„Takže na to nakonec zemřel?“ zeptala se Lesley.

„Ne, zemřel na selhání srdce. No, víte ale... zasáhne to všechny orgány. Bylo mu padesát šest, když umřel.“

Lesley nečekala ani okamžik, zdvihla se z podlahy, nenechala si žádný čas na rozmyšlenou a vrhla se do toho jako plavec dostudeného jezera: „Můj manžel spáchal sebevraždu,“ řekla příkře. Každou z nás projel šok, ale snažily jsme se to nedat najevo. „Byl to tennejdobrodružnější, nejpracovitější... miloval život a naplno si ho užíval,

VDOVÁM SMUTEK NESLUŠÍ

35

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 35


a bylo mu jen padesát. A podobně jako tvůj manžel, Taro, který

umřel na nemoc zvanou alkoholismus, myslím, že Kevin trpělderesí.“

„A tys to nevěděla?“ zeptala se Marcia.

„Ne,“ zavrtěla Lesley hlavou. „Zjevně o tom uvažoval už nějakou dobu, protože mi nechal nejrůznější poznámky, aby mi pomohl.“ Obočí jí znovu vylétlo do udivených oblouků, koketní oči se doširoka otevřely a mluvila lehkým tónem jako předtím. „Byla jsem totižtrochu rozmazlená, víte. Dělal pro mě všechno. Nechal námtřístránkový dopis, krásný dopis pro mě i holky.“

„Ty máš děti?“ zeptala se Dawn.

„Ano. Ta nejmladší odjela na vysokou dva týdny předtím, než se to stalo.“

Cítila jsem, jak se Tara vedle mě uvolňuje, když si uvědomila, že Lesley, která umí být tak veselá, přestála takovéhle trauma. Tařino vlastní neštěstí se tím zřejmě muselo jevit ve zcela jiném světle. Vzpřímila se a pohlédla na Lesley s úctou v očích. Všechny jsme byly v pokušení říct: „Teda Lesley, ty jsi tak silná.“

Konečně už byly vyřčeny všechny příběhy, nebo alespoň jejich hrubé obrysy. Bylo to na nás skoro až příliš. Všechny ty tragédiespojoval způsob jejich vyprávění, věcný, strohý, bez zbytečných příkras, bez sebelítosti. Možná proto jsme se necítily zas až tak zdeptané, spíš jsme měly tendenci se ostatním otevřít. Napjatá ramena povolila, sevřené čelisti se uvolnily. Místností se přehnala téměř hmatatelná vlna úlevy. Nemohly jsme se dočkat, až dáme průchod i těmnejtajnějším myšlenkám.

Dawn bylo trapně, když nám říkala, že nechtěla slyšet detaily a manželově nehodě. „Ještě teď to nechci vědět,“ pronesla maličko chraplavým, ale zvučným hlasem. „Mužovi kamarádi, kteří tam byli, se mi pokoušeli říct: Snažili jsme se udělat to či ono, ale mně to bylo vážně naprosto jedno. Bylo to pro mě příliš bolestné. Pořád jsemopaBECKY AIKMANOVÁ

36

VDOVY_sazba 7/11/13 10:55 AM Stránka 36


kovala: to je jedno! Pokud se někde neztratil a já bych s tím mohla

něco dělat, tak co na tom sakra záleží? Je mrtvej.“

To vyvolalo všeobecnou vlnu úvah a co kdyby. Lesley prozradila, že svého manžela našla doma po tom, co udělal – neřekla co.„Pokoušela jsem se ho zachránit a strašně dlouho jsem si myslela:panebože, on umřel, protože jsem něco nedělala správně.“

„Jo,“ přikývla Dawn. „Já jsem byla nějakou dobu úplně šílená, protože jsem si myslela, že když umřel, z nějakého důvodu to musela být moje vina. Že jsem to nějak způsobila. Že já jsem ta špatná. Je to hrozně těžký, když ti umře manžel a jeho smrt ovlivní celej tvůj život a ty si máš myslet, že jsi s tím neměla nic společného.“

Výčitky a pocit viny, kterých se vdovy tak těžko zbavují. Všechny jsme měly jejich ostny těsně pod kůží a teď jsme je začaly vytahovat na světlo. „Je těžký si to neprocházet pořád dokola a dokola,“ řekla jsem ve snaze všechny upokojit. „Nemyslet si, že jsem to či ono mohla udělat jinak.“

„T



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist