načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vdova - Fiona Barton

Elektronická kniha: Vdova
Autor:

Temný psychologický thriller pro čtenáře, které uhranula Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Jeho tvář byla všeobecně známá z titulních stránek novin: opovrhované monstrum. Podle ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  143
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
20%
naše sleva
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 374
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The widow ... přeložil Michael Havlen
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8165-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Temný psychologický thriller pro čtenáře, které uhranula Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Jeho tvář byla všeobecně známá z titulních stránek novin: opovrhované monstrum.

Zařazeno v kategoriích
Fiona Barton - další tituly autora:
Vdova Vdova
Barton, Fiona
Cena: 279 Kč
The Widow The Widow
Barton, Fiona
Cena: 203 Kč
Vdova Vdova
Barton, Fiona
Cena: 191 Kč
The Widow The Widow
Barton, Fiona
Cena: 193 Kč
The Widow The Widow
Barton, Fiona
Cena: 355 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016
VDOVA
Fi OnA BArtOn





Copyright © 2016 by Fiona Barton
Translation © 2016 by Michael Havlen
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu THE WIDOW,
vydaného nakladatelstvím Transworld Publishers, Londýn 2016,
přeložil Michael Havlen
Odpovědná redaktorka: Karin Lednická
Jazykový redaktor: Martin Pilař
Korektura: Iveta Muchová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Obálka: Rajka Marišinská
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v září 2016
ISBN 978-80-7498-166-1





1
Středa 9. června 2010
V D O Va
Slyším, jak její kroky křupou po  cestičce. Na  vysokých
podpatcích znějí trochu těžkopádně. Už je skoro u dveří. Za­
váhá a odhrne si vlasy z tváře. Je hezky oblečená. Sáčko s vel­
kými knoflíky, pod ním solidní šaty, na čele brýle. Ta určitě
není od Svědků Jehovových, ani od charity. Bude to novinář ­
ka, ale ne ledajaká. Dneska už je druhá a tenhle týden čtvrtá –
a to máme teprve středu. Vsadím se, že spustí: „Omlouvám
se, že vás obtěžuji v tak těžké chvíli.“ Říkají to všichni repor­
téři s tím typicky přihlouplým výrazem. Jako by jim na mně
záleželo.
Počkám, jestli zazvoní dvakrát. Ten chlápek dneska ráno
to neudělal. Někteří jsou zjevně tak otrávení, že to ani nezku­
sí. Jakmile sundají prst ze zvonku, chvatně odkráčejí zpátky
k autu a pryč odsud. Můžou říct nadřízeným, že se snažili, že
klepali, ale ona jim neotevřela. Trapas.
Tahle zazvoní i  podruhé. Pak hlasitě a  rázně zaťuká
na  dveře. Jako policistka. Všimne si, že se dívám škvírkou
vedle záclony, a nasadí zářivý úsměv. Hollywoodský úsměv,
jak by řekla moje máma. a znovu zaklepe.
5





6
FIONa BaRTON
Když otevřu dveře, podá mi láhev mléka ze zápraží a řek­
ne: „Byla by škoda ho tady nechat, zkazí se. Můžu dál? Máte
varnou konvici?“
Nemůžu ani dýchat, natož mluvit. Znovu se usměje a na­
kloní hlavu na stranu.
„Já jsem Kate,“ představí se. „Kate Watersová, reportérka
z  Daily Post.“
„Já...,“ začnu, ale hned si uvědomím, že se mě neptala.
„Vím, kdo jste, paní Taylorová.“ Ve  vzduchu visí nevyř ­
čená slova: Vy jste moje téma. „Přece nebudeme stát tady,“
dodá a jakoby nic vstoupí dovnitř.
Jsem tak zaskočená vývojem událostí, že ze sebe nedoká­
žu vypravit ani slovo, a ona si moje mlčení vykládá jako svo­
lení, aby šla s lahví mléka do kuchyně a uvařila mi čaj. Vykro­
čím za ní. Kuchyně není velká, a tak se v ní trochu tlačíme,
když novinářka kmitá kolem, naplňuje konvici, otvírá moje
skříňky a hledá hrnky a cukr. Já tam jen tak stojím a mlčky
všemu přihlížím.
Začne mi chválit kuchyni. „Krásná nová linka – taky bych
takovou chtěla. Tu jste si sem dali sami?“
Připadá mi, jako bych mluvila s  kamarádkou. Je to úpl­
ně jiné, než jsem očekávala. Myslela jsem, že to bude jako
na policii. Že to bude připomínat výslech, prostě hrůza. Tak
to aspoň tvrdil můj manžel Glen. ale bůhvíproč tomu tak
není.
„ano, vybrali jsme bílá dvířka a  červené kličky, protože
to působilo čistým dojmem.“ Stojím ve vlastním domě a ba­
vím se s reportérkou o kuchyňském nábytku. Glena by z toho
kleplo.
„Tudy?“ zeptá se a já otevřu dveře do obývacího pokoje.





VDOVA
7
Nejsem si jistá, jestli ji tady chci, nebo ne – nevyznám se
sama v sobě. Protestovat mi přijde nepatřičné – vždyť ona jen
sedí s hrnkem čaje v ruce a povídá si se mnou. Je to zvláštní,
ale její zájem mě celkem těší. Teď, když tady Glen není, se
v domě cítím trochu osamělá.
a  ona, jak se zdá, má všechno pod kontrolou. Je vlastně
celkem příjemné mít zase někoho, kdo by mě mohl řídit. Už
jsem pomalu začínala propadat panice, že se budu muset se
vším vyrovnat sama, ale Kate Watersová tvrdí, že všechno
vyřeší.
Prý stačí, když jí povím všechno o svém životě.
O mém životě? Vždyť já ji ve skutečnosti nezajímám. Ne­
přišla na  návštěvu, aby si vyslechla příběh Jean Taylorové.
Chce se dozvědět pravdu o  něm. O  Glenovi. O  mém man­
želovi.
Víte, můj manžel minulý týden zemřel. Srazil ho autobus
před supermarketem Sainsbury’s. Peskoval mě za to, že jsem
koupila špatné ovesné vločky, a za chvilku ležel mrtvý na sil­
nici. Poranění hlavy neslučitelná se životem, říkali. Já tam jen
tak stála a dívala se, jak leží na vozovce. Kolem pobíhali lidé,
sháněli se po  dekách a  na  asfaltu bylo trochu krve. ale ne
moc. Glen by měl radost. Nepořádek přímo nesnášel.
Všichni na mě byli moc hodní a snažili se, abych neviděla
jeho tělo, ale já jim nemohla říct, že jsem vlastně ráda. Už je
konec těm jeho nesmyslům.





8
2
Středa 9. června 2010
V D O Va
Do nemocnice samozřejmě dorazila i policie. Na úrazo­
vém oddělení se dokonce ukázal sám inspektor Bob Sparkes
a chtěl se bavit o Glenovi.
Jemu ani ostatním jsem nic neřekla. Sdělila jsem jim, že
není o čem mluvit a že jsem stejně příliš rozrušená. Trochu
jsem i plakala.
Inspektor Sparkes je součástí mého života už tak dlou­
ho – bude to už přes tři roky –, ale teď možná zmizí s tebou,
Glene.
Kate Watersové nic z  toho nepovím. Sedí v  křesle u  mě
doma v  obýváku, drží v  dlaních hrnek s  čajem a  podupá­
vá nohou.
„Jean,“ osloví mě – vida, takže už ne paní Taylorová. „Mi­
nulý týden pro vás musel být strašný. Zvlášť po  tom všem,
čím už jste si prošla.“
Nic neodpovím, jen sklopím oči do klína. Ona nemá ani
ponětí, čím jsem si prošla. Vůbec nikdo to netuší. Nikdy jsem
to nikomu neprozradila. Glen říkal, že tak to bude nejlepší.
Mlčky čekáme a pak to Kate Watersová zkusí jinak. Vsta­





9
VDOVa
ne a zvedne z krbové římsy naši fotku – oba se na ní něčemu
smějeme.
„Vypadáte velice mladě. To bylo ještě před svatbou?“
Přikývnu.
„Znali jste se předtím dlouho? Seznámili jste se ve škole?“
„Ne, ve škole ne. Potkali jsme se na autobusové zastávce,“
řeknu jí. „Byl moc hezký a  vtipný. Já měla tehdy sedmnáct
a učila jsem se na kadeřnici v Greenwichi, kdežto on praco­
val v bance. Byl o něco starší, nosil oblek a kvalitní boty. Byl
jiný.“
Udělala jsem z  toho trochu červenou knihovnu a  Kate
Watersová na to skočila. Horečně si škrábe zápisky do bloku,
kouká na mě brejličkami a přikyvuje, jako by tomu rozumě­
la. Mě ale neoblafne.
Ve  skutečnosti se Glen ze začátku moc romanticky ne­
choval. Naše námluvy se odehrávaly hlavně potmě – v kině,
na zadním sedadle jeho Fordu Escort nebo v parku – a na ně­
jaké řeči nebylo moc času. Přesně si však vybavuju, kdy mi
poprvé řekl, že mě miluje. Ucítila jsem mravenčení po celém
těle, jako bych najednou vnímala každý centimetr své kůže.
Poprvé v životě mi připadalo, že doopravdy žiju. Odpověděla
jsem, že ho taky miluju. Zoufale. Že nemůžu jíst ani spát, jak
na něj pořád myslím.
Bloumala jsem po domě jako tělo bez duše a máma říkala,
že jsem jako uhranutá. Nevěděla jsem jistě, co to znamená,
ale chtěla jsem být pořád s Glenem a on tenkrát tvrdil, že to
cítí stejně. Myslím, že máma trochu žárlila. Byla na mně zá­
vislá.
„Ona na tobě až nezdravě visí, Jeanie,“ řekl Glen. „Chodit
všude s dcerou není úplně normální.“





10
FIONa BaRTON
Snažila jsem se mu vysvětlit, že se máma bojí vycházet
z domu sama, ale Glen oponoval, že je jen sobecká.
Byl hrozně starostlivý. V hospodě mi vždycky vybíral mís­
to dál od baru: „Nechci, abys musela sedět v hluku.“ a v re­
stauracích objednával jídlo tak, abych okusila něco nového.
„Bude ti to chutnat, Jeanie, uvidíš.“ Tak jsem ho posloucha­
la a  ty nové věci byly někdy opravdu dobré. a  když ne, nic
jsem neřekla, abych ho neurazila. Když jsem se proti něče­
mu ozvala, vždycky ztichl. To jsem nesnášela. Cítila jsem, že
jsem ho zklamala.
Nikdy jsem nechodila s  nikým, jako byl Glen. S  někým,
kdo ví, co od  života chce. Ostatní kluci byli..., no prostě
kluci.
O  dva roky později mě Glen požádal o  ruku. Neklekl si
přitom, ale přitáhl si mě k sobě a řekl: „Patříš ke mně, Jeanie.
My dva patříme k sobě... Vezmi si mě.“
Tou dobou už si získal i  moji mámu. Chodíval k  nám
domů s  kyticí. „Malá pozornost pro druhou nejdůležitější
ženu mého života,“ rozesmával ji a  pak se s  ní bavil o  tele­
vizním seriálu Coronation Street nebo o  královské rodině.
Máma to zbožňovala. Říkala mi, že mám velké štěstí. Že mě
Glen probudil k životu a udělá ze mě něco pořádného. Vědě­
la, že se o mě postará. a on tomu dostál.
„Jaký tenkrát byl?“ ptá se Kate Watersová a povzbudivě se
ke mně naklání. Tenkrát. Myslí předtím, než se stalo všech­
no to špatné.
„Moc hodný. Měl mě rád a udělal by všechno, co mi viděl
na očích,“ odpovím. „Pořád mi nosil kytky a dárky. Říkal, že
jsem jeho jediná. To víte, já z  toho byla celá vedle. Bylo mi
teprve sedmnáct.“





11
VDOVa
Návštěvě se to zjevně zamlouvá. Všechno pečlivě zapíše
směšnými klikyháky a pak vzhlédne. Mám co dělat, abych se
nezačala smát. Cítím, že se o mě pokouší hysterie, ale vyjde
ze mě jen jakýsi vzlyk. Ona natáhne ruku a dotkne se mého
ramene.
„Netrapte se tím,“ říká. „Už je po všem.“
a  má pravdu. Už žádná policie, žádný Glen. Žádný z těch
jeho nesmyslů.
Nemůžu si přesně vzpomenout, kdy jsem tomu tak zača­
la říkat. Začalo to mnohem dřív, než jsem to vůbec dokázala
pojmenovat. Měla jsem plné ruce práce s tím, aby naše man­
želství bylo dokonalé – počínaje svatbou na zámečku Charl­
ton House.
Máma s tátou si mysleli, že jsem na to v devatenácti ještě
moc mladá, ale my jsme je přesvědčili. No, vlastně spíš Glen.
Byl tak odhodlaný a  tolik o  mě stál, že táta nakonec svolil
a mohli jsme to oslavit s láhví šumivého lambruska.
Rodiče zaplatili za  svatbu hromadu peněz, protože jsem
byla jejich jediná dcera, a já trávila veškerý čas prohlížením
obrázků ve  svatebních magazínech a  snila o  svém velkém
dnu. Můj velký den... Strašně jsem se na to upnula a naplni­
la tím celý svůj život. Glen se mi do toho nikdy nepletl.
„To je tvoje doména,“ říkával a já se smála.
Znělo to tak, jako by i on měl nějakou doménu. Myslela
jsem, že svoji práci. S oblibou se prohlašoval za živitele rodi­
ny. „Vím, že to zní staromódně, Jeanie, ale chci se o tebe po­
starat. Jsi ještě mladá a máme všechno před sebou.“
Vždycky měl velké plány, a  když o  nich mluvil, přišlo
mi to vzrušující. Chtěl se stát vedoucím pobočky, pak ode­
jít z banky a založit si vlastní firmu. Udělat se sám pro sebe





12
FIONa BaRTON
a  vydělávat spoustu peněz. Úplně jsem ho viděla v  drahém
obleku se sekretářkou a velkým autem. a já? Já mu budu stát
po boku. „Doufám, že se nikdy nezměníš, Jeanie. Mám tě rád
takovou, jaká jsi,“ říkával.
Tak jsme si koupili dům a po svatbě se do něj nastěhovali.
a bydlíme tu dodneška.
Dům měl původně předzahrádku, ale tu jsme nechali za­
vézt štěrkem, „abychom ušetřili za sekání trávy“. Bylo to Gle­
novo rozhodnutí. Mně se tráva docela líbila, ale on měl rád
věci hezky upravené. Když jsme spolu začali žít, bylo to do­
cela těžké, protože já jsem bývala vždycky trochu nepořádná.
Máma v prachu pod mojí postelí věčně nacházela špinavé ta­
líře a liché ponožky. Glen by umřel, kdyby to viděl.
Vzpomínám si, jak zaťal zuby a přimhouřil oči, když mě
nedlouho po svatbě jednou večer při společném čaji přistihl,
jak smetávám rukou drobky ze stolu na podlahu. Sama jsem
si to ani neuvědomila – musela jsem to udělat bezděčně už
aspoň stokrát, ale tenkrát to bylo naposledy. V tomhle ohle­
du mi Glen pomohl. Naučil mě, jak dělat věci správně tak,
abychom to měli doma hezké. Měl to rád doma hezké.
V našich počátcích mi Glen často vyprávěl o práci v ban­
ce – jaké má úkoly, jak za  ním chodí mladší kolegové pro
radu, jak mezi sebou v kanceláři vtipkují a šéf to nemůže vy­
stát – „Myslí si, že je něco víc než ostatní, Jeanie.“ Říkal jí
i podrobnosti o lidech, se kterými pracoval. O Joy a Liz z ad­
ministrativy; o  Scottovi, co seděl za  přepážkou, měl hroz­
nou pleť a věčně se červenal; o stážistce May, která vždycky
všechno popletla. Ráda jsem ho poslouchala. Ráda jsem se
dozvídala o jeho světě.
Nejspíš jsem mu vyprávěla i o své práci, ale vždycky jsme
se zase rychle vrátili k dění v bance.





13
VDOVa
„Stříhat lidi není žádná extra práce,“ říkával, „ale ty to dě­
láš velice dobře, Jeanie. Jsem na tebe pyšný.“
Tvrdil, že se snaží, abych ze sebe měla lepší pocit. a dařilo
se mu to. S jeho láskou v zádech jsem si připadala v bezpečí.
Kate Watersová se na mě dívá a znovu dělá tu věc s hla­
vou. Je dobrá, to jí nemůžu upřít. Ještě nikdy jsem s žádným
novinářem nemluvila, natož abych si někoho z  nich pustila
domů. Nanejvýš jsem jim řekla, aby šli pryč. Zvonili u našich
dveří už celá léta, zas a  znova, a  žádný se dodnes nedostal
dál. Glen na to dohlídl.
ale teď tady není. a  zdá se, že Kate Watersová je jiná.
Řekla mi, že se mnou „opravdu soucítí“. Prý jí připadá, jako
bychom se znaly celou věčnost. a já vím, jak to myslí.
„Jeho smrt pro vás musela být hrozný šok,“ říká a znovu
mi stiskne ruku. Otupěle přikývnu.
Nemůžu jí prozradit, jak jsem za  bezesných nocí ležela
v posteli a přála si Glenovu smrt. Tedy ne tak docela. Nechtě­
la jsem, aby ho něco bolelo nebo aby trpěl. Jen jsem chtěla,
aby tady už nebyl. Snila jsem o  chvíli, kdy zazvoní telefon
a na druhém konci bude policie.
„Paní Taylorová,“ ozve se hluboký hlas, „je mi to velice
líto, ale mám pro vás špatnou zprávu.“ V očekávání příštích
slov jsem se vždycky málem rozesmála. „Paní Taylorová, váš
manžel zahynul při dopravní nehodě.“
Pak jsem uviděla sama sebe – opravdu jsem se viděla –,
jak s pláčem beru telefon a volám jeho mámě. „Mary, bohu­
žel mám špatnou zprávu. Jde o Glena. Je mrtvý.“
Slyším, jak se ohromeně zajíkne. Cítím její zármutek. Cí­
tím upřímnou soustrast přátel a příbuzných, kteří mě obklo­
pí. a pak to tajné rozechvění.





14
FIONa BaRTON
Já, truchlící vdova. To snad nemyslíte vážně.
Samozřejmě, když se to doopravdy stalo, nepřipadalo mi
to ani zdaleka tak reálné. Zdálo se, že její mámě se v  první
chvíli stejně jako mně ulevilo, že už je po všem. Pak položila
telefon a začala svého chlapečka oplakávat. Pokud jde o přá­
tele, nebylo komu to sdělit, a obklopila mě jen hrstka příbuz­
ných.
Kate Watersová zašvitoří, že si odskočí a  přitom udělá
další čaj. Bez protestů jí podám hrnek a popíšu jí cestu na zá­
chod. Když odejde, rychle se rozhlédnu po pokoji a přesvěd­
čím se, že v dosahu není nic po  Glenovi. Žádné suvenýry,
které by tady mohla ukrást. Glen mě varoval. Vyprávěl mi
o novinářích hrůzostrašné historky. Slyším spláchnutí a Kate
Watersová se po  chvíli objeví s  tácem a  znovu spustí, jaká
jsem skvělá a věrná manželka.
Pořád se dívám na svatební fotografii nad plynovým kr ­
bem. Vypadáme na ní tak mladě, jako bychom na sobě měli
šaty svých rodičů. Kate Watersová si mého pohledu všimne,
zvedne se a fotku přinese.
Posadí se na opěrku mého křesla a díváme se na ni spo­
lečně. 6. září 1989. Den, kdy jsme uzavřeli sňatek. Nevím
proč, ale rozbrečím se – jsou to moje první opravdové slzy
od Glenovy smrti – a Kate Watersová mě bere kolem ramen.





15
3
Středa 9. června 2010
R EPORTéRKa
Kate Watersová si poposedla v křesle. Neměla si předtím
dávat kafe – v kombinaci s čajem to mělo neblahý vliv na její
močový měchýř, který teď vysílal nouzové signály. Hrozilo,
že bude muset nechat Jean Taylorovou samotnou s  vlastní­
mi myšlenkami. To by v  téhle fázi hry nebylo chytré, zvlášť
když Jean přestala mluvit, usrkávala čaj a  zírala před sebe.
Kate zoufale nechtěla narušit vzájemné porozumění, které se
jí podařilo navodit. Nacházely se ve velice křehké situaci. Sta­
čilo ztratit oční kontakt a celá nálada se mohla rázem změnit.
Manžel Steve jednou její práci přirovnal ke  štvaní lovné
zvěře. Na domácím večírku vypil o nějakou sklenku španěl­
ského vína víc a začal se předvádět.
„Dostává se blíž a blíž, láká je na kousky laskavosti a hu­
moru, na vidinu peněz, které by mohli získat, a šanci sdělit
svou vlastní verzi příběhu, až jí nakonec zobou z ruky. Je to
opravdové umění,“ řekl tehdy hostům sedícím u  stolu v  je­
jich jídelně.
Byli to jeho kolegové z onkologického oddělení a Kate jen





16
FIONa BaRTON
seděla, profesionálně se usmívala a zamumlala: „ ale no tak,
miláčku, vždyť přece víš, že taková nejsem,“ zatímco se hosté
nervózně smáli a usrkávali víno. Když pak vztekle myla ná­
dobí a  házela pánve do  dřezu, až voda stříkala na  podlahu,
Steve ji zezadu objal a začal se usmiřovat.
„Přece víš, jak moc tě obdivuju, Katie,“ řekl. „V  tom, co
děláš, jsi jednička.“
Opětovala jeho polibek. Měl vlastně pravdu: aby se člo­
věk sblížil s podezíravým a někdy i nepřátelským protějškem,
musí mít herecký talent a předvádět různé tanečky. a ona to
milovala. Milovala ty adrenalinové zážitky, když se dostala
někam jako první před smečkou ostatních vlčáků, zazvonila
u dveří, uslyšela zevnitř zvuky života a všimla si, že se mění
odstín světla v mléčném skle, jak se dotyčný blíží, a když pak
otevřel dveře, přepnula na plný výkon.
Reportéři při návštěvách cizích lidí používají různé tech­
niky. Jeden její známý z  branže se tvářil jako boží umuče­
ní, aby se nad ním objekt jeho zájmu slitoval. Jiná kolegyně
se vždycky vymlouvala, že to dělá jen kvůli šéfredaktorovi,
který ji poslal. a další si dokonce strkala pod svetřík polštář
a předstírala těhotenství. U dveří se zeptala, jestli si může od­
skočit na toaletu, a proklouzla dovnitř.
To ovšem nebyl styl Kate Watersové. Ona měla vlastní
pravidla: vždycky se usmívat, nikdy nestát moc blízko dveří,
nezačínat omluvou a snažit se odvést pozornost od faktu, že
jí jde o článek. Trik s láhví mléka nepoužila poprvé, ale mlé­
kaři už jsou dneska na  vymření. Měla sama ze sebe radost,
jak zdánlivě snadno tentokrát pronikla do domu.
Upřímně řečeno, původně se jí sem vůbec nechtělo. Po­
třebovala zajet do redakce a vyplnit cestovní příkazy, aby do­





17
VDOVa
stala peníze na konto dřív, než jí ho vybílí splátka za kreditní
kartu. Jenže šéf zpravodajství o tom nechtěl ani slyšet.
„Stav se u té vdovy a zkus zaklepat na dveře – máš to po
cestě,“ křikl na  ni Terry Deacon do  telefonu, aby přehlušil
hlasité zprávy z rádia. „Člověk nikdy neví. Třeba máš dneska
šťastný den.“
Kate vzdychla. Okamžitě věděla, koho tím Terry myslí.
Existovala jen jedna vdova, se kterou chtěl ten týden každý
udělat rozhovor, ale zároveň věděla, že je to zatraceně prošla­
paná cesta. Tři její kolegové z  Daily Post už se o to pokoušeli
a ona měla pocit, že je snad poslední novinářka v zemi, která
na tyhle dveře ještě nezaklepala.
Skoro.
Když dojela k odbočce do ulice, kde bydlela Jean Tayloro­
vá, automaticky se rozhlédla po případné konkurenci a oka­
mžitě si všimla kolegy z Timesů stojícího vedle auta. Tuc­
tová kravata, záplaty na loktech, pěšinka na straně. Klasika.
Zvolna se šinula autem po  hlavní silnici ucpané dopravou
a po očku sledovala nepřítele. Bude muset znovu objet blok
a doufat, že ten chlap během té doby zmizí.
„Sakra práce,“ zamumlala, vyhodila blinkr doleva a  od­
bočila do boční ulice, kde zaparkovala.
Počkala čtvrt hodiny, mezitím si zběžně prolistovala no­
viny, pak si znovu zapnula bezpečnostní pás a nastartovala.
Vtom jí zazvonil telefon a Kate musela zalovit hluboko v ka­
belce, aby ho našla. Když mobil vylovila, spatřila na displeji
číslo Boba Sparkese a znovu zhasla motor.
„ahoj, Bobe, jak se máš? Co se děje?“
Inspektor Bob Sparkes něco chtěl, to bylo zřejmé. Nebyl
to typ, který by volal jen proto, aby si poklábosil. Kate se vsa­
dila sama se sebou, že hovor nepotrvá ani minutu.





18
FIONa BaRTON
„ ah oj, Kate, dobře, díky. Hodně práce, znáš to. Mám
rozdělaných pár věcí, ale nic zvláštního. Hele, Kate, jen mě
tak napadlo, jestli náhodou pořád neděláš na případu Glena
Taylora.“
„Ježíši, Bobe, ty mě snad vidíš někde na kameře nebo co!
Zrovna se chystám zazvonit u Jean Taylorové.“
Sparkes se zasmál. „Neboj, na seznamu sledovaných osob
nejsi, pokud vím.“
„Měla bych něco vědět, než za  ní vyrazím?“ zeptala se
Kate. „Stalo se od smrti Glena Taylora něco nového?“
„ani ne.“ Zachytila v jeho hlase zklamání. „Myslel jsem,
jestli jsi něco nezaslechla. No, každopádně bych ocenil, kdy­
bys mi dala vědět, jestli Jean něco řekne.“
„Já ti potom zavolám,“ slíbila mu. „ale ona mi stejně nej­
spíš přibouchne dveře před nosem. Jako všem ostatním no­
vinářům.“
„Fajn, tak zatím.“
Konec. Podívala se na telefon a usmála se. Čtyřicet jedna
vteřin. Nový rekord. až ho příště uvidí, bude si do něj muset
trochu rýpnout.
O pět minut později vjela do ulice, kde bydlela Jean Tay­
lorová. Tentokrát už tam nebyla po  novinářích ani stopa,
a tak vykročila po cestičce.
a teď potřebovala získat materiál pro svůj článek.
Jak se mám proboha soustředit? zoufala si v duchu a zary­
la si nehty do dlaně, aby alespoň na chvíli přišla na jiné myš­
lenky. Nepomáhalo to.
„Promiňte, Jean, ale mohla bych si u vás odskočit?“ řekla
s omluvným úsměvem. „Čaj proteče rovnou dolů, jak se říká.
Uvařím další, jestli chcete.“





19
VDOVa
Jean přikývla, vstala z  křesla a  ukázala jí cestu. „Záchod
je tamhle,“ řekla a  ustoupila stranou, aby se kolem ní Kate
mohla protáhnout do vítaného azylu toalety.
Když si pak Kate myla ruce navoněným mýdlem pro hos­
ty, vzhlédla a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadám tro­
chu unaveně, konstatovala mlčky, uhladila si neposlušné
vlasy a  konečky prstů si proklepala váčky pod očima, jak jí
poradila dívka, ke které občas chodila na kosmetiku.
Sama v  kuchyni si poté zběžně četla poznámky a  mag­
netky na ledničce a čekala, až voda v konvici začne vřít. Ná­
kupní seznamy a suvenýry z dovolených, nic moc zajímavé­
ho. Fotka Taylorových pořízená v  nějaké plážové restaura­
ci zachycovala rozesmátý pár zvedající sklenky k  objektivu.
Glen Taylor s rozcuchanými tmavými vlasy a bezstarostným
úsměvem, Jean s blond kadeřemi úhledně zastrčenými za uši
a večerním make­upem lehce rozmazaným z horka. Úkosem
se dívala na manžela.
S láskou nebo posvátnou úctou? napadlo Kate.
Všimla si, že poslední roky si na ženě z fotografie vybraly
svoji daň. Jean seděla a čekala na ni v kapsáčích, vytahaném
tričku a propínacím svetru, vlasy jí neposlušně utíkaly z krát­
kého culíku. Steve si ji vždycky dobíral, jakých maličkostí si
všímá, ale patřilo to k její práci. „Jsem zkušená pozorovatel­
ka,“ odpovídala mu žertem a s gustem poukazovala na nepa­
trné, avšak výmluvné detaily. Okamžitě si všimla Jeaniných
drsných popraskaných rukou – „rukou kadeřnice“, usoudila
v duchu – a ožvýkané kůže kolem nehtů, které si vdova zjev­
ně z nervozity kousala.
I vrásky kolem očí vypovídaly o mnohém.
Kate vytáhla telefon a  prázdninový snímek si vyfotila.





20
FIONa BaRTON
Všimla si, že v  kuchyni je čisto jako v  klícce. Ne jako u  ní
doma, kde po  sobě její dospívající synové věčně nechávali
zbytky snídaně – špinavé hrnky od kávy, kysnoucí mléko, ne­
dojedený toast, či dokonce otevřenou sklenici marmelády, ze
které trčel nůž. a jako vždy nemohl chybět ani špinavý fot­
balový dres ležící na podlaze.
Konvice se vypnula a  vytrhla ji z  myšlenek na  domov.
Uvařila čaj a odnesla do obývacího pokoje tác s hrnky.
Jean zírala do prázdna a přitom si usilovně okusovala pa­
lec.
„Hned je mi líp,“ prohodila Kate a ztěžka dosedla. „Ještě
jednou se omlouvám. Kde jsme to skončily?“
Začínala si dělat starosti. S Jean Taylorovou už strávila té­
měř hodinu a měla blok plný útržků z jejího dětství a novo­
manželského života. ale to bylo tak všechno. Pokaždé, když
se posunula o kousek blíž k současnosti, Jean změnila téma
a utekla k něčemu bezpečnému. Vedly tedy například dlou­
hou debatu o problémech s výchovou dětí a pak nastala krát­
ká mezihra, během níž Kate konečně přijala jeden z naléha­
vých telefonátů z redakce.
Když Terry uslyšel, kde Kate je, byl celý bez sebe. „Super!“
zaječel do telefonu. „Skvělá práce – a co říká? Kdy to můžeš
dodat?“
Vdova ji sledovala ostřížím pohledem, a  tak Kate za­
mumlala: „Vydrž chvilku, Terry. Je tady špatný signál.“ Pak
na Jean unaveně zavrtěla hlavou, jako že je otrávená, a vyšla
ven na zahradu.
„Panebože, Terry, seděla jsem vedle ní. Teď nemůžu mlu­
vit,“ sykla. „Upřímně řečeno, jde to trochu pomalu, ale mys­
lím, že mi začíná důvěřovat. Dej mi trochu času.“





21
VDOVa
„Už ji máš pod smlouvou?“ zeptal se Terry. „Dej jí to po­
depsat a pak můžeme všechno v klidu dotáhnout.“
„Nechci tlačit na pilu, abych ji nevyplašila. Udělám, co se
dá. Ozvu se.“
Kate v  rozrušení ukončila hovor a  zvažovala další krok.
Třeba by se měla rovnou zmínit o  penězích. Nabídla jí čaj
a  pochopení, ale teď už dál nemohla chodit kolem horké
kaše.
Ostatně, po  manželově smrti Jean možná bude mít fi­
nanční potíže.
Už se o ni nemohl starat. ani jí zacpávat ústa.





22
4
Středa 9. června 2010
V D O Va
Kate Watersová je i po hodině pořád tady. Ještě včera bych
ji požádala, aby už šla. Nikdy jsem neměla problém vypako­
vat z domu novináře, kteří u náš zazvonili. Chovají se tak ne­
urvale, že si o to sami koledují. „Dobrej,“ zahalasí a hned na
mě začnou pálit otázky. Strašné, dotěrné otázky. Kate Water ­
sová se na nic nepříjemného nezeptala. Zatím.
Bavily jsme se o různých věcech: kdy jsme s Glenem kou­
pili dům, jaká je cena nemovitostí v okolí, co jsme s domem
dělali, kolik stálo vymalování, kde jsem jako holka vyrůstala,
kam jsem chodila do školy a tak podobně. Když něco řeknu,
vždycky se toho hned chytí: „a já jsem chodila do školy tam
a tam. Učitele jsem přímo nesnášela a co vy?“ Navozuje do­
jem, že si povídám s  kamarádkou. Že je přesně jako já. Jde
na  to opravdu chytře, ale takhle se možná chová pokaždé,
když s někým dělá rozhovor.
Vážně není tak špatná. Dokonce mi připadá celkem sym­
patická. Je vtipná a působí mile, ale třeba je to od ní jen pře­
tvářka. Vypráví mi o svém manželovi – říká mu „starej“. Prý





23
VDOVa
mu potom musí zavolat, že možná přijde domů pozdě. Není
mi jasné, proč by se měla opozdit – vždyť ještě není ani po­
ledne a bydlí jen půl hodiny odsud –, ale řeknu jí, ať si radši
zavolá hned, aby si nedělal starosti. Glen by se o mě bál. Kdy­
bych se zdržela venku a neřekla bych mu to, pořádně by mně
vynadal. „To od tebe není fér, Jeanie,“ pokáral by mě. ale to­
hle už jí nepovím.
Kate se směje a říká, že její „starej“ už si na to zvykl, ale
bude se cukat, protože se musí postarat o děti. Mají prý dva
kluky, Jakea a Freddieho, rozjívené puberťáky, co si z nikoho
nic nedělají.
„Bude muset uvařit večeři. ale vsadím se, že objedná piz­
zu. Kluci budou nadšení.“
Oba synové ji i „starýho“ údajně přivádějí k šílenství, pro­
tože si nechtějí uklízet.
„Vypadá to u nich jako v chlívě, Jean,“ tvrdí Kate. „Nevě­
řila byste, kolik misek od  müsli jsem našla u  Jakea v  poko­
jíčku. V  podstatě celou jídelní soupravu. a  týden co týden
ztrácejí ponožky. Náš barák je v  tomhle ohledu něco jako
Bermudský trojúhelník.“ a znovu se zasměje, protože je mi­
luje, i když mají v pokoji chlívek.
Dokážu myslet na  jediné: Jake a  Freddie, taková pěkná
jména. Uložím si je na později, abych je mohla zařadit do své
sbírky, a přikyvuju, že jí naprosto rozumím. ale není to prav­
da. Jak ráda bych doma taky měla nějakého puberťáka, které­
mu bych mohla vynadat.
V příští chvíli se přistihnu, jak nahlas říkám: „Glen uměl
být nepříjemný, když v domě nebylo pořádně uklizeno.“ Jen
jsem jí chtěla dát najevo, že to taky nemám úplně lehké, že
jsem přesně jako ona. Taková hloupost. Jak bych mohla být
jako ona? Nebo jako někdo další. Já.





24
FIONa BaRTON
Glen vždycky tvrdil, že jsem jiná. Když jsme chodili do
společnosti, chlubil se se mnou a říkal kamarádům, že jsem
výjimečná. Vlastně jsem to nechápala. Pracovala jsem v ka­
deřnictví s názvem Vlasy plné krásy – tu rýmovačku vymys­
lela majitelka Lesley – a  celé dny jsem šamponovala hlavy
a  vařila kávu ženským v  přechodu. Myslela jsem, že práce
v salonu bude zábavná, možná i atraktivní. Myslela jsem, že
budu stříhat vlasy a vytvářet nové účesy, ale jako sedmnácti­
letá jsem byla na nejnižším stupni žebříčku.
„Jean,“ volávala na mě Lesley. „Umyj hlavu paní XY a pak
zameť kolem křesel.“ Žádné prosím nebo děkuju.
Zákaznice byly celkem v  pohodě. Rády mi vyprávěly
o všech novinkách i problémech svého života, protože jsem
jim naslouchala a  nesnažila se jim radit jako Lesley. Přiky­
vovala jsem, usmívala se a v duchu snila, zatímco ženské tla­
chaly o  vnukovi fetujícím ředidlo nebo o  sousedce, co hází
psí hovínka přes plot. Dny plynuly, aniž bych se já osobně
nějak vyjádřila jinak než „To je hezké“ nebo spřádáním plá­
nů na dovolenou, aby řeč nestála. ale vytrvala jsem. Uděla­
la jsem si pár kurzů, kde mě naučili správně stříhat a  bar­
vit, a postupně jsem získávala vlastní klientky. Nebyla to moc
dobře placená práce, ale já se na jinou ani nehodila. Ve škole
jsem se moc nepředřela. Máma lidem tvrdila, že jsem dyslek­
tička, ale ve skutečnosti jsem byla spíš líná.
Pak se objevil Glen a najednou jsem byla „výjimečná“.
V práci se toho moc nezměnilo. ale přestala jsem se stý­
kat se třemi kolegyněmi, protože Glen nechtěl, abych někam
chodila sama. Říkal, že ostatní holky jsou svobodné a  zají­
má je jen sex a  chlast. Soudě podle historek, které vždycky
v pondělí ráno vyprávěly, měl asi pravdu. Každopádně jsem
se vymlouvala tak dlouho, až mě nakonec přestaly zvát.





25
VDOVa
Mívala jsem svoji práci ráda, protože v  ní nebyl žádný
stres a mohla jsem si v klidu myslet na svoje věci. Cítila jsem
se tam bezpečně – vůně chemikálií a vyžehlených vlasů, zvuk
lidských hlasů a  tekoucí vody, hučení fénů... Všechno bylo
krásně předvídatelné. Mým dnům vládla kniha objednávek
napsaných tupou tužkou.
O všem bylo rozhodnuto předem, dokonce i o jednotném
úboru sestávajícím z  černých kalhot a  bílého topu – kromě
sobot, kdy jsme povinně nosily džíny. „Pro ženu jako ty je to
ponižující. Jsi přece stylistka, ne nějaká učnice, Jeanie,“ pro­
hlásil Glen později. Každopádně to znamenalo, že jsem se
po většinu dní nemusela rozhodovat, co si vzít na sebe ani co
mám dělat. Vůbec mi to nevadilo.
Všechny kolegyně Glena milovaly. Každou sobotu pro
mě jezdil, a  než jsem se připravila, opíral se o  pult a  bavil
se s Lesley. Tolik toho věděl, můj Glen. Obchodní záležitosti
měl v malíku. a dokázal lidi rozesmát, i když mluvil o váž­
ných věcech.
„Tvůj manžel je velice inteligentní,“ říkávala Lesley. „a ta­
ky hezký. Máš velké štěstí, Jean.“
Nejspíš nemohla pochopit, že si Glen vybral právě mě.
Někdy jsem to nechápala ani já sama. Když jsem to občas
vyslovila, zasmál se a přitáhl si mě k sobě. „Ty jsi moje všech­
no.“ Pomáhal mi vidět věci takové, jaké doopravdy jsou. Po­
mohl mi dospět, dalo by se říct.
Když jsme se vzali, neměla jsem o  hospodaření a  říze­
ní domácnosti ani ponětí, takže mi Glen každý týden dával
určitou částku a všechny utracené peníze jsem měla zapiso­
vat do  sešitu. Pak jsme si spolu sedli a  on porovnával čísla.
Hrozně moc jsem se od něj naučila.





26
FIONa BaRTON
Kate už zase mluví, ale já jsem propásla začátek. Povídá
cosi o nějaké dohodě a o penězích.
„Omlouvám se,“ přeruším ji, „na chvíli jsem se zamyslela.“
Kate se trpělivě usměje a  znovu se předkloní. „Vím, jak
těžké to pro vás musí být, Jean, když vás ve dne v noci pro­
následují novináři. ale upřímně vám řeknu, že máte jediný
způsob, jak se jich zbavit: poskytnout rozhovor. Pak všichni
ztratí zájem a nechají vás na pokoji.“
Přikývnu na znamení, že ji slyším, ale ona se celá rozzáří.
Nejspíš si to vyložila jako souhlas. „Moment,“ vyhrknu v pa­
nice. „Já neříkám ano, ani ne. Musím si to promyslet.“
„Velice rádi vám zaplatíme – berte to jako náhradu za váš
čas a pomoc v těžké době,“ vysype ze sebe. Je až směšné, jak
se to snaží zaobalit. Prý náhrada! Chce tím říct, že mi dají
peníze a já na oplátku všechno vyklopím, ale bojí se, aby mě
neurazila.
Dostala jsem už spoustu velkorysých nabídek, které při­
pomínaly výhru v loterii. Měli byste vidět, jaké dopisy mi no­
vináři házeli do schránky. Nad jejich falší se člověk doslova
červenal studem. Přesto je to pořád lepší než nenávistná poš­
ta, co mi pravidelně chodí.
Lidé občas vystřihnou z  novin nějaký článek o  Glenovi,
velkými písmeny k  tomu připíšou ZRŮDa a  ještě to něko­
likrát podtrhnou – někdy tak silně, že protrhnou papír. Na­
proti tomu novináři dělají pravý opak. ale nejsou proto o nic
míň odporní.
„Milá paní Taylorová,“ – nebo někdy jen Jean –, „omlou­
vám se, že vás oslovuji v této pro vás jistě těžké době, bla bla
bla. Napsalo se toho o vás už hodně, ale my bychom vám rádi
dali prostor k vlastnímu vyjádření. Bla bla bla.“





27
VDOVa
Glen mi je předčítal zpitvořeným hlasem, zasmáli jsme
se a  já je pak strkala do  šuplíku. ale to bylo, když ještě žil.
O tuhle nabídku jsem se neměla s kým podělit.
Znova sklopím oči do čaje. Už vychladl a na hladině pla­
ve tenký povlak. Je to tím plnotučným mlékem, na kterém si
Glen zakládá. Zakládal. Teď už si klidně můžu do čaje dávat
nízkotučné. Usměju se.
Kate, která mi zrovna ohnivě vysvětluje, jak jsou její no­
viny citlivé, zodpovědné a  bůhví co ještě, vyhodnotí můj
úsměv jako další pozitivní signál. Nabízí, že mě vezme na pár
nocí do hotelu. „abyste na chvíli unikla před ostatními novi­
náři a vším tím tlakem,“ říká. „a trochu si odpočinula, Jean.“
Odpočinek bych, myslím, potřebovala.
Jako na povel zazvoní zvonek u dveří. Kate vykoukne přes
záclonu a  sykne. „Sakra, venku je člověk z  místní televize.
Buďte zticha a on zas odejde.“
Udělám, co mi bylo přikázáno. Jako obvykle. Kate vlastně
začíná tam, kde Glen skončil. Velí mi. Chrání mě před repor­
téry, co hlídkují u domu. až na to, že ona je samozřejmě taky
reportérka. Panebože, jsem tady s nepřítelem!
Otočím se a chystám se něco říct, ale znovu se rozezní zvo­
nek a štěrbinou schránky ve dveřích křikne hlas do prázdné
předsíně: „Paní Taylorová?“ Pomlka. „Paní Taylorová? Tady
Jim Wilson z Capital TV. Měla byste na mě chviličku? Jen pár
slov. Jste doma?“
Já i  Kate mlčky sedíme a  díváme se  na  sebe. Je očivid­
ně napjatá. Je zvláštní vidět někoho jiného v takovém stavu,
jaký sama zažívám dvakrát nebo třikrát za den. Chci jí říct,
že jsem se naučila být zticha jako myška. Někdy dokonce za­
tajím dech, aby nepoznali, že je v domě živá duše. ale Kate
nedokáže sedět klidně. Vytáhne mobilní telefon.





28
FIONa BaRTON
„Chcete někomu zavolat?“ zeptám se ve snaze uvolnit na­
pětí, ale televizák mě samozřejmě uslyší.
„Paní Taylorová, já vím, že tam jste. Pojďte ke  dveřím,
prosím. Slibuju, že vás moc nezdržím. Jen na slovíčko. Chce­
me vám dát prostor...“
Vtom Kate vykřikne: „Běž do  prdele!“ a  já se na  ni pře­
kvapeně podívám. Glen by nikdy nedovolil ženě, aby v jeho
domě vyřkla podobné slovo. Pohlédne na mě, němě naznačí
ústy „pardon“ a přiloží si ukazovák ke rtům. a chlap z televi­
ze jde fakt do prdele.
„No, zjevně to funguje,“ uznám.
„Promiňte, ale oni ničemu jinému nerozumějí,“ zasměje
se. Je to příjemný smích. Zní opravdově a  v  poslední době
jsem nic podobného neslyšela. „Takže pojďme vyřešit ten ho­
tel, než dorazí další otrapa.“
Přikývnu. Naposledy jsem byla v  hotelu, když jsme si
s Glenem před lety vyrazili na víkend k moři do Whitstable.
V roce 2004, na naše patnácté výročí.
„Je to milník, Jeanie,“ řekl tehdy Glen. „Tolik roků nedo­
stane ani většina ozbrojených lupičů.“ Rád vtipkoval.
Whitstable byl jen hodinu jízdy od  domova, ale bydleli
jsme v hezkém hotýlku na břehu moře, jedli jsme ryby s hra­
nolky a  brouzdali po  pláži. Sbírala jsem pro Glena placaté
kamínky, on házel žabky na hladinu a společně jsme počítali,
kolikrát skočí. Plachty pleskaly o stěžně lodí a ostrý vítr mi
cuchal vlasy, ale myslím, že jsem tehdy byla opravdu šťastná.
Glen toho moc nenamluvil. Chtěl se jen procházet a já jsem
byla ráda, že se mi konečně zase trochu věnuje.
Víte, Glen se mi totiž začal tak nějak vytrácet ze života.
Byl tam a současně nebyl, jestli víte, jak to myslím. Trávil víc





29
VDOVa
času s počítačem než se mnou. Jako by mu ten stroj nahrazo­
val manželku. Měl dokonce i kameru, aby ho lidé při konver ­
zaci mohli vidět a on zase je. V počítačovém osvětlení všich­
ni vypadají jako mrtvoly. Podivní zombíci. a já ho nechala.
Mohl se v klidu věnovat těm svým nesmyslům.
„Co tam celý večer děláš?“ zajímala jsem se a on jen pokr­
čil rameny. „Povídám si s přáteli. Nic zvláštního.“ ale doká­
zal tím strávit hodiny, ať šlo o cokoliv. Hodiny!
Někdy jsem se v  noci probudila a  on vedle mě neležel.
Z pokoje pro hosty jsem zaslechla jeho tlumený hlas, ale ne­
odvážila jsem se ho rušit. Když byl u  počítače, neviděl mě
rád. Pokud jsem mu uvařila kafe, musela jsem před vstupem
zaťukat na dveře. Tvrdil, že když vtrhnu do pokoje nečekaně,
hrozně se lekne. Tak jsem zaklepala, on vypnul obrazovku
a vzal si ode mě hrnek.
„Díky,“ hlesl.
„Je tam něco zajímavého?“ zeptala jsem se.
„ani ne,“ odpověděl. „Normálka.“ Konec rozhovoru.
Sama jsem počítač vůbec nepoužívala. Byla to čistě jeho
doména.
ale myslím, že jsem měla vždycky tušení, že se tam něco
děje. Tehdy jsem tomu začala říkat „jeho nesmysly“. Zname­
nalo to, že o nich nemůžu mluvit nahlas. On neměl rád, když
jsem se o  tom takhle vyjadřovala, ale nemohl mi na  to nic
říct. Bylo to přece úplně neškodné slůvko. Nesmysly. Něco
a nic. ale nicotné to nebylo. Bylo to svinstvo. Věci, na které
by se nikdo neměl dívat, natož aby za to platil.
Když to policie objevila u něho v počítači, Glen mi řekl,
že to není jeho.
„Našli věci, které jsem si nestáhl – hrozné věci, které se





30
FIONa BaRTON
nechtěně dostanou na harddisk, když si prohlížíš něco jiné­
ho,“ bránil se. O internetu ani o harddiscích jsem neměla ani
ponětí. asi se to mohlo stát, proč ne?
„Spoustu chlapů takhle nespravedlivě obviní,“ tvrdil.
„Noviny o tom píšou každý týden. Někdo ukradne kreditní
kartu a zaplatí s ní za tenhle materiál. Já to nebyl. Řekl jsem
to i policii.“
a když jsem mlčela, pokračoval. „Ty nevíš, jaké to je, když
člověka obviní z něčeho takového a on přitom nic neudělal.
Úplně tě to drtí.“
Natáhla jsem se, pohladila ho po ruce a on mě objal.
„Nedáme si čaj, Jeanie?“ navrhl. a já šla do kuchyně po­
stavit vodu.
Když jsem vyndávala mléko z  ledničky, zarazila jsem se
a zadívala se na fotky na dveřích – my dva na Silvestra, celí
vyšňoření; my dva zacákaní od růžové barvy, když jsme ma­
lovali strop v obýváku; my dva na dovolené; my dva na jar­
marku. My dva. Byli jsme tým.
„Neboj se. Vždyť máš mě, Jeanie,“ říkával Glen, když jsem
přišla domů po dlouhém dni, nebo jsem měla špatnou nála­
du. „Jsme tým.“ a byla to pravda. V sázce bylo příliš na to,
abychom se rozešli.
a  byli jsme v  tom tak namočení, že jsem ho nemohla
opustit. Dokonce jsem kvůli němu i lhala.
a  nebylo to jednou. Nejdřív jsem volala do  banky, že je
nemocný, když se mu nechtělo do práce. Pak jsem lhala, že
jsme ztratili kreditku, když Glen tvrdil, že jsme se dostali
do finančních problémů a banka by nám mohla odepsat pár
výběrů.
„Nikomu to neublíží, Jeanie,“ uklidňoval mě. „No tak, jen
protentokrát.“





31
VDOVa
a le s amozřejmě u toho nezůstalo.
Předpokládám, že právě tohle by asi Kate Watersovou za­
jímalo.
Uslyším ji v předsíni říkat moje jméno, a když se jdu po­
dívat, tak s někým telefonuje a žádá ho, aby nás vyzvedl.
Glen někdy říkával, že jsem jeho princezna, ale je mi jas­
né, že dneska mě nikdo na bílém koni zachránit nepřijede.
Tak se vrátím na  místo, znovu se posadím a  čekám, co
bude.





32
5
Pondělí 1. října 2006
D E TEKTIV
Když Bob Sparkes poprvé uslyšel jméno Belly Elliottové,
bezděčně se pousmál. Bella se totiž jmenovala jeho oblíbená
teta – jedna z mnoha máminých mladších sester, vyhlášená
srandistka. Bylo to na celé týdny naposled, co se usmál.
Oznámení na linku 999 přišlo v 15:38. Ženský hlas vzly­
kal žalem. „Zmizela,“ vyhrkla volající. „Jsou jí teprve dva
roky. Někdo ji unesl...“
Na  záznamu, který si v  následujících dnech zas a  znovu
přehrávali, zněl konejšivý alt operátora v  mučivém duetu
s ostrým ženským sopránem. „Jak se vaše holčička jmenuje?“
„Bella – jmenuje se Bella.“
„a s kým to mluvím?“
„Jsem její máma. Dawn Elliottová. Byla na zahradě před
domem. Bydlíme v Manor Road 44a ve Westlandu. Pomozte
mi, prosím vás.“
„Samozřejmě, vynasnažíme se. Vím, že je to těžké, ale po­
třebujeme vědět pár dalších věcí, které by nám pomohly Bel­
lu najít. Kdy jste ji viděla naposled? Byla na zahradě sama?“





33
VDOVa
„Hrála si s kočkou. Sama. Když se vyspala po obědě. Ne­
byla venku dlouho. Jen pár minut. Kolem půl čtvrté jsem pro
ni šla a už tam nebyla. Dívali jsme se všude. Prosím vás, po­
mozte mi ji najít.“
„Dobře. Zůstaňte u telefonu. Můžete Bellu popsat? Jak je
oblečená?“
„Má blond vlásky – dneska stažené do  culíku. Je ještě
malá. Vlastně pořád miminko... ale teď si nemůžu vzpome­
nout, co má na  sobě. asi nějaké tričko a  kalhoty. Panebo­
že, nedokážu vůbec uvažovat. Taky má brejličky. Malé kulaté
s růžovými obroučkami – víte, je trochu tupozraká. Prosím
vás, najděte ji. Prosím!“
Středem zájmu inspektora Sparkese se Bellino jméno sta­
lo o  třicet minut později, když příslušníci hampshirské po­
licie v  uniformách vyrazili do  terénu ověřit tvrzení Dawn
Elliottové na místě a prohledat dům a okolí.
„Ztratila se dvouletá holčička,“ oznámil mu kolega, jenž
vpadl do jeho kanceláře. „Bella Elliottová. Už skoro dvě ho­
diny ji nikdo neviděl. Hrála si na  předzahrádce a  najednou
zmizela. Jsou to nájemní domky na  okraji Southamptonu.
Matka dítěte se zhroutila – je u ní doktor.“
Seržant Ian Matthews položil šéfovi na stůl tenký spis. Na
deskách bylo černou fixou napsané jméno „Bella Elliottová“,
které doplňovala barevná fotografie malé holčičky připnutá
sponkou.
Než Sparkes spis otevřel, poklepal na  fotku a  zadíval se
na ni. „Co teď děláme? Kde všude pátráme? a kde je otec?“
Seržant Matthews se ztěžka posadil. „Zatím jsme pro­
hledali dům, půdu a  zahradu. Nevypadá to dobře. Jako by





34
FIONa BaRTON
se po ní slehla zem. Otec pochází z Midlands, tedy matka si
to alespoň myslí. Šlo o  krátký vztah a  odešel ještě předtím,
než se Bella narodila. Snažíme se ho vypátrat, ale matka nám
v tom moc nepomáhá. Prý o tom nemusí vědět.“
„ a co ona? Jaká je? Co dělala, když si její dvouletá dcerka
hrála venku?“ zeptal se Sparkes.
„Tvrdí, že Belle vařila čaj. Z kuchyně je výhled na zahradu
za domem, takže ji neviděla. Předzahrádku odděluje od ulice
jen nízká zídka, pokud se to tak dá vůbec nazvat.“
„Trochu nezodpovědné nechat tak malé děcko bez dozo­
ru,“ přemítal Sparkes a snažil se vybavit si, jaké byly ve stej­
ném věku jeho dvě děti. Jamesovi bylo dneska třicet a – světe,
div se – pracoval jako účetní, Samantě šestadvacet a nedávno
se zasnoubila. Nechali je s Eileen jako batolata někdy na za­
hradě samotné? Upřímně řečeno, nemohl si vzpomenout.
Nejspíš měl v tom období hodně práce a s rodinou moc ne­
býval. Když večer přišel domů – tedy pokud se mu to vůbec
podařilo –, nechal si od Eileen všechno vyprávět.
Inspektor Sparkes sundal z háčku za sebou kabát a vylovil
z kapsy klíčky od auta. „Radši tam zajedu a omrknu to osob­
ně, Matthewsi. Porozhlídnu se kolem a promluvím s matkou
dítěte. Vy tady zůstanete a připravíte všechno pro případ, že
budeme potřebovat vyšetřovací místnost. Před sedmou za­
volám.“
V autě cestou do Westlandu zapnul rádio, aby si poslechl
místní zprávy. Bella byla mezi prvními, ale reportér nezjistil
nic, co by už Sparkes nevěděl.
Zaplaťpánbůh za ty dary, pomyslel si. K regionálním no­
vinářům neměl zrovna vřelý vztah.
Při posledním případu ztraceného dítěte se všechno





35
VDOVa
zkom p likovalo, když reportéři začali pátrat na  vlastní pěst
a rozšlapali všechny důkazy. Laura Simpsonová, pětiletá hol­
čička z Gosportu, byla nalezena schovaná ve skříni u svého
nevlastního strýce, špinavá a  vyděšená. „Je to jedna z  těch
rodin, co mají hromadu příbuzných,“ svěřil se tehdy Eileen.
Jeden z  novinářů bohužel z  bytu matky sebral rodinné
album, takže policie nemohla vidět fotku strýčka Jima – re­
gistrovaného sexuálního násilníka – a spojit si ho s pohřešo­
vanou dívkou.
Pokusil se tu malou znásilnit, ale nepovedlo se mu to,
a Sparkes byl přesvědčen, že by ji nakonec zabil. Detektivo­
vé kroužili kolem, někdy jen pár metrů od jejího vězení, ale
možná by ji nikdy nenašli, kdyby se jiný člen té rozvětvené
rodiny neopil a nevyzvonil jeho jméno. Laura z toho vyvázla
se šrámy na těle i na duši. Sparkes v duchu pořád viděl její oči
ve chvíli, kdy otevřel dveře skříně. Hrůza – výstižnější slovo
neexistuje. Hrůza, že bude jako strýček Jim. Povolal na místo
kolegyni, která pak vzala Lauru do  náruče. Konečně v  bez­
pečí. Všichni měli slzy v  očích. Kromě Laury. Ta působila
otupěle.
Vždycky si vyčítal, že jí dostatečně nepomohl. Měl tu sou­
vislost objevit dřív. Měl klást jiné otázky. Měl ji najít rychleji.
Jeho šéf i média slavili nalezení holčičky jako velké vítězství,
ale on nemohl. Pořád viděl ty její oči.
Kde teď asi je? napadlo ho. a kde je strýček Jim?
Ulice byla plná reportérů, sousedů i policistů a všichni se
ptali všech, takže z toho vznikly úplné verbální orgie.
Sparks se protlačil houfem lidí u branky domu číslo 44a
a kývl na novináře, které poznával.





36
FIONa BaRTON
„Bobe,“ zavolal na něj ženský hlas. „Zdravím. Máte něco
nového? Nějaké stopy?“ Kate Watersová se prodrala dopředu
a naoko unaveně se usmála. Naposledy ji viděl během vyšet­
řování jedné příšerné vraždy v New Forest, kdy si spolu pár ­
krát popovídali nad skleničkou, než se po několika týdnech
podařilo dopadnout manžela.
Znali se už docela dlouho. Potkávali se u různých případů
a vždycky navázali tam, kde minule skončili. Opravdové přá­
telství to není, pomyslel si. Šlo výhradně o práci, ale Kate byla
v pohodě. Naposledy dokonce zveřejnila určité informace, až
když jí konečně schválil, že můžou vyjít. Něco jí dlužil.
„ahoj, Kate. Zrovna jsem dorazil, ale později budu mož­
ná vědět víc,“ odpověděl a protáhl se kolem strážníka v uni­
formě hlídajícího dům.
V  obýváku to páchlo kočičinou a  cigaretami. Dawn El­
liottová se choulila na pohovce a v třesoucích se prstech sví­
rala mobil a  panenku. Světlé vlasy měla stažené do  ledaby­
lého culíku, takže vypadla ještě mladší než ve  skutečnosti.
Zvedla oči k vysokému zasmušilému muži ve dveřích a zkři­
vila obličej.
„Našli jste ji?“ vypravila ze sebe.
„Paní Elliottová, inspektor Bob Sparkes. Jsem tady, abych
pomohl najít Bellu, ale potřebuji vaši pomoc.“
Dawn se na něj podívala. „ale já už jsem policii všechno
řekla. K čemu je dobré vyptávat se pořád na stejné věci? Pro­
stě ji najděte! Najděte moje dítě!“ vykřikla ochraptěle.
Pokýval hlavou a posadil se vedle ní. „Tak si to společně
projdeme, ano?“ pronesl mírným tónem. „Kdoví, třeba si ješ­
tě na něco vzpomenete.“
Odvyprávěla mu všechno od začátku a přitom se zalykala





37
VDOVa
žalem. Bella byla její jediné dítě, plod krátkého vztahu s že­
natým mužem, kterého potkala v nočním klubu. Roztomilá
holčička, která se ráda dívala na disneyovky a tancovala. Se
sousedy se Dawn Elliottová moc nedružila. „Ohrnujou nade
mnou nos. Jsem svobodná matka, co žije z  dávek. Pro ně
jsem jen socka,“ svěřila se Bobu Sparkesovi.
a   zatímco spolu mluvili, policejní tým i  dobrovolníci
z okolí, mnozí ještě v pracovním oděvu, prohledávali zahra­
dy, popelnice, živé ploty, půdy, sklepy, kůlny, auta, psí boudy
i  komposty v  celé čtvrti. Venku se už začínalo stmívat a  ja­
kýsi hlas náhle zavolal: „Bello! Bello! Kdepak jsi, broučku?“
Dawn Elliottová vyskočila z gauče, aby se podívala z okna.
„Posaďte se, Dawn,“ požádal ji Sparkes. „Zajímalo by mě,
jestli Bella dneska náhodou nezlobila.“
Zavrtěla hlavou.
„Nevynadala jste jí kvůli něčemu?“ pokračoval. „Děti
umějí dát člověku pořádně zabrat, viďte? Nemusela jste jí tře­
ba naplácat?“
Mladá žena se vzápětí dovtípila, proč se jí na to ptá, a za­
čala se hlasitě bránit. „ani náhodou, nic takového. Nikdy ji
nebiju. Teda ne moc často. Jen když se občas vzteká. Nic jsem
jí neudělala. Někdo ji unesl...“
Sparks jí poklepal na ruku a požádal policejní psycholož­
ku, aby udělala ještě jeden čaj.
Do dveří obývacího pokoje nahlédl mladý strážník a po­
kynul na detektiva, že mu potřebuje něco říct.
„Odpoledne se prý kolem potuloval nějaký cizí chlap,“
oznámil Sparkesovi. „Viděl ho jeden ze sousedů. Neznal
ho.“
„Popis?“





38
FIONa BaRTON
„Prý byl sám. Dlouhé vlasy, vypadal zanedbaně. Podle
souseda nahlížel do aut.“
Sparkes vylovil z kapsy telefon a zavolal seržantu Matthew­
sovi. „Vypadá to zajímavě,“ sdělil mu. „Po  dítěti ani stopa.
Máme popis podezřelé osoby, která se pohybovala v  ulici –
podrobnosti jsou na  cestě. Předejte je ostatním. Já si zatím
promluvím se svědkem.“ a vzápětí dodal: „a taky je potřeba
obejít všechny známé sexuální násilníky v okolí.“ Při pomyš­
lení, že by se to dítě dostalo do spárů jednoho z dvaadvaceti
registrovaných delikventů v oblasti Westlandu, se mu sevřely
vnitřnosti. Hampshirská policie měla na seznamu kolem tří
stovek exhibicionistů, voyeurů, šmíráků, pedofilů a znásilňo­
vačů převlečených za  milé sousedy, do  kterých by to nikdo
v životě neřekl.
U  okna svého dobře udržovaného bungalovu na  druhé
straně ulice zatím Stan Spencer očekával příchod policejní­
ho detektiva. Jak se Sparkes dozvěděl, tento muž před něko­
lika lety založil místní občanskou hlídku, když ho naštvalo,
že nemá kde parkovat se svým volvem, jelikož mu místo ne­
ustále zabírají řidiči dojíždějící za prací. V penzi toho s man­
želkou Susan zjevně neměl moc na práci, a tak si vychutná­
val moc, kterou mu každodenní kontroly parkovacích míst
s blokem v ruce propůjčovaly.
Sparkes mu potřásl rukou a pak se spolu posadili ke stolu
v jídelně.
Soused nahlédl do  svých po


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.