načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vdané - Ivana Havranová

Vdané

Elektronická kniha: Vdané
Autor:

Vstupte do světa vdaných žen, který vám nabízí slovenská autorka. Její ruku vedl sám život a zachytila osudy kolem sebe. Výsledkem je mozaika příběhů o vztazích dvou lidí. Zkušená ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Anahita s.r.o.
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 21 cm
Název originálu: Vydaté
Spolupracovali: ze slovenského originálu ... přeložila Danka Šárková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-4003-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ve třinácti kapitolách, inspirovaných skutečnými zážitky svých známých, vypráví slovenská autorka příběhy rozličných manželských párů a jejich šťastných i nešťastných svazků, viděných očima jejich ženských poloviček.

Popis nakladatele

Vstupte do světa vdaných žen, který vám nabízí slovenská autorka. Její ruku vedl sám život a zachytila osudy kolem sebe. Výsledkem je mozaika příběhů o vztazích dvou lidí. Zkušená novinářka okořenila své příběhy humorem, svérázným pohledem a originálními novotvary. Při čtení příběhů se ve vás probudí sounáležitost - některé hrdinky budete litovat, jiné ženě budete závidět, další budete její osud přát a s některou se možná ztotožníte. Vztah dvou lidí je křehká rovnováha na rozhraní umění a nemožného a o tom píše Ivana Havranová.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Zdraví a tradiční čínská medicína

Sex a vztahy • Osobní rozvoj • Kuchařky

Beletrie • Čtyřnozí přátelé

Ediční plán, novinky a e-shop nakladatelství

Anahita najdete na internetové adrese

WWW.ANAHITACZ.CZ


Ivana

Havranová

A N A H I T A 2 0 1 3

VDANÉ


Ze slovenského originálu Vydaté (vydalo nakladatelství Tatran)

přeložila Danka Šárková

Redakční a jazyková úprava: Martina Joujová

Obálka, grafická úprava a typo: Adam Friedrich

Vydalo nakladatelství Anahita, s. r. o., www.anahitacz.cz

Tisk: Ottova tiskárna, s. r. o., Praha

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této knihy nesmí být kopírována, nahrávána, opisována,

filmována ani překládána do jiných jazyků

bez písemného souhlasu nakladatele.

© 2012 Ivana Havranová

Translation © 2013 Danka Šárková

Czech Edition © 2013 Anahita

ISBN 978­80­87740­46­0 (PDF)

ISBN 978­80­87740­47­7 (PDF pro čtečky)


Obsah

Dáša...............................8

Hana............................21

Helena .........................36

Janka............................51

Julie .............................66

Kamila .........................78

Laura ...........................94

Líba............................108

Marika .......................122

Natálie.......................135

Olina..........................148

Slávka........................162

Zorka .........................177


— 7 —


— 7 —

Narodila jsem se své mamince Julii Štroffekové, rozené

Molitorové.

Narodila jsem se s příjmením Štroffeková. Teď se

jmenuji Havranová.

Moje nejlepší přítelkyně z dětství bývala Marcela

Luhová, teď se jmenuje Ilovičová.

Další moje kamarádka se jmenovala...

Jsme VDANÉ.

Už roky se pohybujeme v přirozeně založenémcelo

světovém klubu vdaných žen, a jelikož jsem novinářka,

víc si všímám, jaký mají ženy život před vstupem do

této instituce a jaký po něm. Zjišťuji, že častokrát se

skutečně poznáme až po boku partnera. Teprve potom

zjistíme, kolik toho uneseme a čeho všeho jsmeschop

né.

Ani jeden příběh v této knize není vymyšlený.Řek

něme si to na rovinu — nikdo nevymyslí příběh lépe

než sladký a zároveň hořký život. Je to nejgeniálnější

scenárista a zároveň realizátor příběhů.

Přiznávám, opisovala jsem. Opisovala jsem odnej

lepšího! Doufám, že mi odpustí, že jsem změnilajmé

na.

Věnuji tuto knihu všem někdy i momentálně vdaným

ženám, věnuji ji i budoucím nevěstám, protože simys

lím, že vdané ženy jsou něco jako hrdinky. A to i tehdy,

pokud by manželství trvalo jen několik sekund a bylo

jakkoli vydařené.

Autorka


— 8 — — 9 —

Dáša

MUŽI NEUMĚJÍ OCENIT VLASTNÍ ŽENY,

TO PŘENECHÁVAJÍ JINÝM.

OSCAR WILDE

— 1 —

Seděla v městském parku, plném barevného podzimu, na nohou

měla kožené boty ke kotníkům a koukala se na svoje nalakované

nehty.

Nemůžu chodit do nehtového studia! Vždyť každý den snadsto

krát umývám nádobí! To nemohou vydržet opravdové umělé nehty

a už vůbec ne nalepovací tipy. Už po dvou dnech se mi začneod

loupávat lak... podívala se na ruce a palcem pravé ruky si sloupla

kousek červeného laku z palce. Jde to lehce, jako kdybych škrábala

nožem tenkou vrstvu másla.

Přiletěl vrabec a pohodlně se uvelebil na okraji opěradladře

věné lavičky. Hned vedle mladé ženy. Nebál se. Dáša to nechápala.

Městští vrabci jsou odvážnější než někteří venkovští lidé. Pták si

sedl skoro na její rameno a čekal na kostičku chleba, možná dvě.

Snažila se nehýbat. Nerada plaší ptáky.

Vrabec ještě chvíli poseděl, zatřepal křídly, načechral se,zo

báčkem si urovnal pírka a seskočil na kamenné dlaždice chodníku.

Přiskákal k cigaretovému nedopalku a pustil se do něho.

„No né, kuřák,“ řekla potichu a vstala. Vrabec odskočil o pár

metrů dál, ale pak se snažil vrátit k nedopalku. Možná je závislý,

pomyslela si Dáša.


— 8 — — 9 —

Procházela se podél trávníku s vysokými topoly a chtěla dojít

k bronzové fontáně. Sochy a fontány mistra Bártfaye zdobí několik

parků tohoto města a Dáša je často vyhledávala. Líbily se jísou

měrné, příjemné tváře kovových siláků, jejich navěky ztvárněná

dynamika, pohyb... Moc ráda chodila občas k mistrovi na kávu!

Pár metrů od železnice je prostor velký jako polovina fotbalového

hřiště, na policích se nachází mnoho sošek a soch, množství tváří,

postav. Tibor Bártfay, sochař lidského charakteru, moc dobře věděl,

jakou značku vína mají oblíbenou jeho přátelé, kdo miluje čokoládu

černou a kdo bílou... Nikdy nic nechybělo. Setkávala se tam velká

část místní bohémy. Spisovatelé, novináři, malíři, sochaři... sem

tam se zatoulal i nějaký politik, zavzpomínala Dáša nostalgicky.

Vyhledávala mokrý duhový prach, který stříkal všude okolofon

tány. Svlažil jí tvář.

Šla podél laviček, kde posedávali starší lidé, studenti s knihami

v rukou a milenci. Podívala se na malé stříbrné hodinky, vyložené

jemnými kamínky. Ještě stále bylo dopoledne.

Pomalu došla k fontáně a pochopila, že parky jsou jako dělané

pro nebeské ptáky. Na mokrém betonovém okraji bazénu postávali

na jedné noze holubi. Zdálo se, že usnuli blahem. Vrabci byliak

tivnější. Snažili se vykoupat, jak jen to nejlépe šlo. Dávali si pozor,

aby nespadli do studené fontány, a proto nezašli až přímo k ní.Po

skakovali v malých loužích, které vytvořila stříkající voda. Dáša si

nevšímala posedávajících lidí a oni si zase nevšímali jich. Takhle

spolu přežívali slunečné dni a navzájem se vůbec nevyrušovali.

Dáša už některé holuby znala. Rozpoznala je podle peří. S vrabci

to bylo horší, ti se od sebe až tak neliší. Holubi ano. Jeden je šedivý,

má černé skvrny a je menší, druhý bílý s černými pírky a kousek

dál je holub s černými péry. Možná mají i jména, pomyslela si.

Sedla si na nejbližší lavičku u fontány a dívala se na vodu.Zavře

la oči a cítila svěžest vody. Pod přivřenými víčky se jí začaly tvořit

zlaté kytice květin, barevné hlubiny, duny... Pod zavřenými víčky

viděla celý krásný svět. Proto sem chodívala tak ráda. Když zavřela


— 10 — — 11 —

oči a nastavila obličej ke slunci, začala v mysli malovat krásnéob

rázky. Jde možná o pohled do věčnosti. Zlaté, malované, fascinující,

říkala často.

Najednou ucítila vůni. Ta přerušila její vizi nebeské krásy.Snaži

la se zjistit, co se děje.

Podél lavičky se procházel muž. Podívala se na něj, on sene

nápadně otočil a Dáša si řekla, že tahle vůně je skutečná. Trošku

tajemná, ale ostrá a strhující. Je to vůně muže.

Ještě chvíli zůstala, koukala se na poskakující holuby, vrabce

a jednu straku a pak se zvedla a šla domů.

— 2 —

Z malého kovového háčku v kuchyni nad sporákem sundala zástěru.

Dostala ji jako dárek k minulým narozeninám. Když ji rozbalovala,

komentáře jejího manžela zněly, jako by jí právě daroval briliantový

náhrdelník. Možná celý briliantový set. Náušnice, prsten,náhrdel

ník, náramek... V hedvábném papíru našla jen kus oblečení.Extra

vagantní, vyzývavou, ale pořád jen zástěru...

Uvázala si kolem pasu ten velký obrázek prsaté ženy vespod

ních kalhotkách ukazující jednu skvělou gastronomickou značku,

zapnula rádio a malým černým knoflíkem naladila stanici Devín.

Věděla přesně, co hledá. Poslouchala vážnou hudbu. Ta jinedráž

dila a dokázala v ní probudit vnitřní pocity, které by bez Verdiho či

Čajkovského dávno usnuly spánkem spravedlivých.

Z komory a ledničky vyndala zeleninu, maso, brambory...su

roviny, které potřebovala. Připravila si koření, sůl a pustila se do

vaření.

Jedna z jejich dcer je v šesté třídě a vrátí se ze školy nejdříve

mezi třetí a čtvrtou hodinou, druhá dcera — osmačka — až okolo

páté. No a manžel Jaroslav někdy přichází dříve než oni dvě. Dnes

dorazí okolo šesté. Má tedy dost času nachystat kompletní oběd i s


— 10 — — 11 —

dezertem a připravit vše tak, aby byla rodina spokojená. Aby cítili

bezpečí, pohodu, pohlazení domova.

Udržet v bytě pohodu, pořádek, klid a komfort, to byla Dášina

každodenní povinnost, práce. Kromě toho se samozřejmě musí

postarat o všechno další. Také o bouřky v duších svých nejbližších.

Má přece dvě dospívající dcery a manžela vědce.

Dvacet čtyři hodin nosila na svých ramenou starosti rodinného

krbu, starala se o spokojenost všech, kteří žili ve společnýchpro

storách zvaných domov. Občas si pomyslela, A co já?

Nic, dala si hned odpověď.

Přesně věděla, kam v domě patří, kde je její místo. Nikdyni

kde pořádně nepracovala a už na střední škole vymýšlela, jak by

se zbavila školních povinností, učebnic a jak by se raději někde

dobře nechala zaměstnat. Malé kapesné od rodičů nestačilo, snila

o vlastním příjmu, o vlastních velkých penězích. Zbožňovala chodit

do obchodů! Aby se mohla z téhle své největší záliby těšit, musela

vydělat alespoň nějaké peníze. To se jí nepodařilo. Snažila se, ale

zůstala bez vzdělání a stálého zaměstnání. Štěstí pro ni bylo, že

potkala Jaroslava.

A teď ji doma berou jako tu, která udělá, připraví, zabezpečí,

vyřeší. Je pořád při ruce. Když tvrdila Jaroslavovi, že by chtěla více,

nechtěl se o tom bavit. Vědci vědí, na co všechno je v životěpotře

ba vynaložit čas. Nečekal od manželky žádné intelektuální debaty,

nechtěl slyšet o rozbitém vysavači nebo poškozené elektrickézá

suvce. O duchovním vnitřním světě své manželky nechtěl nic vědět.

Nepotřeboval to. V rodině všechno klapalo a on, živitel rodiny se

může soustředit na svoji vědeckou práci. Konverzace na témauklí

zení nebo plánování vaření na celý týden, byly pro něj vzdálenější

než Slunce a Mars dohromady. Všechna témata, která by s ním

chtěla žena probrat, chápal jako něco, o čem se nemluví, co je tak

přirozené a bezvýznamné, že vlastně ani neví, že se to děje. Dáša si

své starosti musí odžít. On se přece postaral o její život a teď ať se

stará Dáša o ten jejich.


— 12 — — 13 —

— 3 —

Teorii svého muže znala velmi dobře. Kdykoli chtěla mít v domě

klid, nezkoušela s ním diskutovat ani mu oponovat. S Jaroslavem

se bavila jen o důležitých věcech v ústavu. Jakmile zjistil, že má

manželka chvilku čas, že nestojí u sporáku nebo neluxuje, ujal se

slova, aby odpřednášel svůj další důležitý vědecký monolog.Přeru

šit ho mohla jen třetí světová válka. Vyslechla si mnoho přednášek

a díky nim znala historii slovenských hradů, zámků, kostelů a kúrií.

Často věděla, že její přední historik nezná správné majitele.

Málokdy se odvážila svého muže opravit. Když byl dobřena

laděn, mohla si to dovolit. V ten okamžik si položil dlaň na čelo

a s úsměvem přiznal, Bože, už asi zapomínám. Jakmile byl hádavý

a vzteklý, nebo ho bolela hlava a záda od sezení za stolem, Dáša

ani necekla. Vyčetl by jí špatné vzdělání, drzost a neúctu ke svému

živiteli.

I dnešní oběd připravila bez větších těžkostí. Samozřejměnepo

čítá připečenou rybu ani jemně sraženou smetanu v rajské polévce.

Zavolala jí kamarádka, se kterou si už dlouho nepovídala.Nehlída

la čas a nezvládla to. Byla to chvilička. Možná jedna vteřina...čty

ři. Přesypala jasmínovou rýži do jiného kastrolu, jinak by všichni

ucítili hořkou chuť připáleniny. Černý flek na dně hrnce vydrhla

nejjemnější drátěnkou, jakou měla, a vše bylo v pořádku. Polévky

si nikdy nevšimne. Takovou chybu na chuti pozná jen odborník.

Potom nalila do kávovaru vodu, nasypala tam čerstvě namletou

kávu a čekala, až se její snad jediná domácí radost začne vařit.Ne

rada stála jen tak nečinně. Začala si procvičovat ruce, nohy, celé

tělo. Dělala to tak vždycky, když měla možnost a byla doma sama.

Třásla najednou oběma nohama, jak nejrychleji to šlo, ohýbala se

v pase, zvedala ruce. Jakmile přetekla uvařená horká káva doskle

něné nádoby kávovaru a Dáša ucítila její neodolatelnou vůni, nalila

ji do velkého porcelánového šálku s obrázkem zlatých faraonů

a vyšla na balkon.


— 12 — — 13 —

Blížily se tři hodiny odpoledne a na cestě před domem se začala

objevovat auta lidí, kteří se vraceli z práce. Pod balkonem řvalo

malé dítě, štěkali pobláznění psi na procházce a do toho všehovr

tal někdo ze sousedů do betonové panelákové zdi a snažil se do ní

umístit hmoždinky pro police.

Všechny zvuky z ulice, parku a celého paneláku jako by měly

schůzku právě na jejím balkoně; Dáša srkala horkou neslazenou

kávu a uvažovala o tom, že tišeji by snad bylo i ve strojnítraktoro

vé stanici nebo v kabině buldozeru. Stovky decibelů, řekla si,prud

ce vstala, vešla do obývacího pokoje, zavřela za sebou balkonové

dveře, až se v nich roztřásly výplně ze skla, vestoje dopila kávu,

šálek odložila do dřezu, z komory vytáhla vysavač a pustila se do

luxování.

— 4 —

Jsi posedlá čistotou, říkal jí manžel a děti. Nebylo pro ně normální,

že každý den vytáhla ten hlučný vysávač prachu a nevynechalaje

diný kout v bytě. Neunikl jí ani centimetr.

Mají pravdu, zaslechla vnitřní hlas. Děláš to z nudy, znedo

statku jiné, zajímavější činnosti. Nemáš do čeho píchnout, nemáš

žádné zájmy, přátele. Jsi šťastná, že můžeš aspoň luxovat. Co bys

jinak celý den dělala?

Když jí rodina její vysávání a uklízení předhazovala, nevšímala

si toho. Mohou být šťastní, že mají všude čisto a pořádek. V kolika

rodinách by tohle našli! Občas jim to připomněla. Odpověď přišla

vždy dřív, než stačila dopovědět větu.

Mami, ty nemusíš chodit do práce!

Tato žena, denně opakující stejné práce, žijící vždy podlestej

ného režimu, se celé dny přehrabávala ve svém vnitřním světě.

Žila sama se sebou, občas se lekla svého vnitřního hlasu, který jí

pronikal do mozku.


— 14 — — 15 —

Lekla se ho. Měl pravdu. Vysmíval se její nemohoucnosti, že svůj

jednotvárný, šedý život žije bez řečí, bez úsilí pokusit se něcozmě

nit. Není náhodou hloupá husa? Poskakuje celý život kolem všech

členů své rodiny... Proč žije jejich životy? Co ten její? Kdo ho žije

za ni?

Byly dny, kdy se se svým vnitřním a arogantním hlasem hádala,

vysvětlovala mu situaci a snažila se ho zahnat hluboko do svých

útrob. Tak daleko, aby už nikdy nenašel cestu zpět.

Někdy ho nechala.

Konečně jí někdo řekl věci na rovinu, na nic ji nepotřeboval,

a tak jí mohl vpálit pravdu přímo do očí. Někdy měla Dáša pocit,

že právě tento neúnavný vrtal a vyvolávač nepokoje v duši ji jako

jediný chrání.

Má pravdu. Slouží.

Opět rychle proběhla s vysavačem celý byt. Ještě rychleji ho

uklidila na místo, kam patří, a malou přírodní prachovkou utřela

prach z obrazů a nábytku. Je to veselá prachovka, říkala si. Jako

kdyby byla z peří ptáků ohniváků.

Každý den stejný.

Každý den ve stejnou dobu stejná práce.

Nakonec si rezignovaně lehla na gauč před televizi, pustila si

nějaký seriál pro unuděné manželky a čekala. Čekala na dcery a na

Jaroslava.

Celý život jen čekám, řekla si v duchu a představila si něžné

modré kvítky na vysokém zeleném stonku, stále se ohýbající ve

větru.

— 5 —

Další ráno byla Dáša jako vyměněná. Byla někým jiným. Už zpo

stele vstávala radostněji a s úsměvem. Duši jí rozechvělo příjemné

vzrušení a nevěděla si s ním rady.


— 14 — — 15 —

Rychle připravila stůl plný jídla a povzbuzovala rodinu, aby se

pořádně najedli. Všem strčila do ruky svačinu a vyprovodila je kvý

tahu. Pak vešla do koupelny a začala si upravovat tělo, kterému by

měla skutečně věnovat větší pozornost.

Roztřepené blonďaté kudrny potřebují zkrotit lakem. Vzala do

ruky ten nejsilněji tužící a dopřála svým vlasům jeho hojnost. Je to

dobré. Podívala se na svůj výtvor bez náznaku kritiky. Přesunula

se k toaletnímu stolečku. Vybrala si mejkap lehce hnědého odstínu,

aby to vypadalo, že se právě opalovala. Nanesla ho lehce. Málo

a s citem.

Nalíčila se. Lesklou konturovací tužkou v barvě bordó dobarvila

oči, stejně tak ústa a podívala se na ruce. Ty dostávají zabrat nejvíc.

Voda, saponát, voda, saponát, voda... Snaží se je sice chránit aně

kolikrát denně si je natře ochranným krémem, ale voda a saponát,

voda a... udělají své. Chudinky, politovala své pomocnice a jednu

druhou pohladila. Nato si je vydrhla žínkou z froté a pořádně si je

utřela, namazala je osvědčeným krémem a čekala, než se vpije do

kůže. Krém zmizel v její pokožce, než stačila mrknout okem. Kůže

byla netrpělivá, žíznivá a vypila ho plnými doušky. Potom si sedla ke

kuchyňskému stolu, vzala lak na nehty a pomalými pohybydolako

vala oloupaná místa. Raději to udělá takhle, efekt je stejný a práce

méně.

Pohybovala roztaženými prsty a čekala, až lak zaschne, aby se

za chvíli vydala ve vysokých podpatcích do ulic a nabrala směr

park. Chodí si tam sednout každý den. Celé dopoledne patří jí. To

dopoledne je její dárek.

Sedí a pod tichem stromů vzpomíná, přemýšlí. O časechproži

tých s přítelkyněmi ve škole. Občas se vidí v duchu, jak je zahalená

do velkého pleteného šálu, v kožených zimních polobotkách skluz

kou podrážkou. Někdy se vidí, jak kráčí přes most se svojíkamarád

kou Marcelou ve stejném obutí... Nasmály se, a ta modrá otlučená

kolena a zadek...

Přemýšlí o dětech, o svém životě, o Jaroslavovi.


— 16 — — 17 —

Stává se z ní podivínka, říká si skoro denně. Svůj život přežívá

bez úsměvu, bez radosti. Fascinuje ji vše z minulosti, nic dnešního.

Když spolu randili, když byl Jaroslav na vysoké, chodili do kina, do

opery. Teď, po dvaceti letech, už nepotřebuje ani společné dovolené.

Manžel si cestuje po světě za vykopávkami sám s kolegy a uniká

mu, že Dáša by taky ráda někam vyrazila. Možná k moři, možná by

chtěla vidět nějaké divy světa... namísto toho se v létě připravuje

na zimu. Vaří povidla, nakládá okurky, červené kapie a zavařuje

lečo. Léto prožívá u sporáku.

Ale dopoledne, to si ukradne pro sebe. Ty čtyři hodiny samoty,

ticha, léčení duše a příprava na další den, stejně šedivý...

— 6 —

Doklopýtala ke své lavičce a sedla si. Po chvíli se přemístila blíž

k fontáně, nastavila obličej vodě a slunci. Během chvíle si k níně

kdo přisedl.

„Dovolíte?“ zeptal se, ale na odpověď nepočkal.

Dáša otevřela oči a znervózněla. To je přeci ten včerejšíkolem

jdoucí. Neznámý s vůní muže!

Na pohled byl příjemný, sportovně oblečený, s veselýma očima.

Najednou se přestala vrtat ve vlastním já, přešla ji sebelítost.Zmi

zely myšlenky na Jaroslava, zmizely vzpomínky na dětství a mládí.

Dáša se na lavičce lehce pohnula, znejistěla, nahodila strojený

úsměv a začala se tvářit přirozeně. Jako kdyby se nic nedělo.Vnitř

ní vzrušení, které cítila už od rána, se Dáše usmívalo z očí. Vidíš?

Vědělo jsem to!

„Jmenuji se Tibor. A vy?“

Dáše se chtělo říci, že je vdaná, že patří k Jaroslavovi, že sesta

rá o rodinu, vaří, denně zapíná pračku, potom žehlí oblečení svým

dvěma dospívajícím dcerám a jednomu manželovi, že se stará oce

lou domácnost, uklízí, dělá jim vrbu, běží na poštu zaplatitsloženbr />

— 16 — — 17 —

ky, občas se setkává s profesory svých dvou dcer na rodičovských

sdruženích a vlastně... jim patří..., ale vyšlo z ní jen: „Jsem Dáša.“

Tibor se na lavičce pohodlně uvelebil, roztažené ruce položil na

opěradlo lavičky a jemně se dotkl Dášina ramena. Opatrně, aby

neurazila, se podvědomě trochu odsunula a znovu vystavila svoji

nervózní tvář nebi.

Ani jeden z nich už nepromluvil.

Dášiny myšlenky se začaly utápět v teoriích, co vše může takové

setkání znamenat. Je opuštěný a potřebuje společnost. Jakoukoliv.

Tak je to. Vždyť jsem vrba. Je to grázl a vyhledává osamělé ženy!

Nemá co dělat, a proto hledá zábavu. Je to vrah, co hledá objekt

svých chutí. Možná je kanibal.

Proč si nesedl na lavičku vedle anebo na další lavičky? Vždyť je

jich kolem nás tolik prázdných. A hlavně, na některých sedíosa

mělé ženy. Mladé, jsou mladší než já, starší a staré... Jen tak sedí

a vedle nich nikdo! Proč právě já?

Ve své mysli viděla nejnebezpečnější scénáře. Představovala

si horor, který už za chvíli poznamená její život. Představovala si

vlastní smrt.

Najednou skočil do fontány veliký vlčák. Hustá hnědá srst se mu

přilepila ke kůži a v ten okamžik byl poloviční. Uši měl sklopené

dozadu, přilepené k hlavě... Rychle obeplul celý kruhový bazének

a vystrašil všechny ptáky. Ti v hejnu vzlétli a usadili se ve větvích

nejbližších stromů. Čekali, až pomine psí nebezpečí.

Tak rychle, jak vlčák do vody skočil, tak z ní zase vyběhl. Hned

na chodníku se pořádně otřásl, prudkými pohyby hlavy si vyčistil

uši. Znovu a znovu. Vzduchem lítalo množství kapek jako déšť.

Dáša byla za chvíli mokrá a Tibor také. Vyskočil a pořádněza

klel. Obrátil se k Dáše, prohodil, nashle zítra, a vyvedený z míry

vadou na svém dokonalém oblečení rychle odešel.

Nechápala.

Jak nashle zítra?

Takže přijde znovu a já také? Takže rande?


— 18 — — 19 —

— 7 —

Druhý den seděla v parku o deset minut dřív, než chodí pravidelně,

v ležérním tričku, v béžovém sportovním saku a v kalhotách, které

jí seděly jako ulité. S upraveným obličejem, připravená si promluvit

s mladým člověkem o tom, jak se nemá chovat a jak si nemá dovolit

říkat nepřiměřená slova, věty... Je přece vdaná žena! Nemůže se

s ní bavit, jak se mu to právě hodí, vždyť vůbec neví, s kým mluví!

Jakou to má výchovu?

Po probdělé noci, kterou strávila zíráním do stropu a tmavých

oken, se rozhodla, že se ze svého tichého, nudného a častodepre

sivního života nedá nikým plným energie a síly vyrušovat. Rozhodla

se tomu panáčkovi vytmavit včerejšek i budoucnost. Nepotřebuje

problémy! Stačilo, že včera byla celý večer roztržitá a několik věcí

pokazila. Například... do rybízové bublaniny nedala prášek dopeči

va, Mohla ji vyhodit rovnou do koše! Zdrcla se.

Narušitel Tibor se musí z jejího života ztratit tak rychle, jako se

objevil.

Když ho uviděla mezi keři, trošku se lekla sama sebe. Co když

mu to neřekne? Co když cukne a zatváří se jako naivka, která tady

na lavičce sedí jen tak náhodou. Přece jí ten muž včera jasně řekl,

nashle zítra. Jak bude před ním vypadat? Vzpomněla si na knížku

jedné americké autorky, která napsala příběh vdané, znuděnéman

želky s odrostlými dětmi. Ta svůj problém věčné samoty vyřešila

tak, že se nechávala v parku tak dvakrát týdně znásilňovat cizími

muži.

Kráčel pomalu s rukama v kapsách krátké kožené bundy. V uších

měl sluchátka a puštěnou hudbu. Co když to všechno neřekne? Co

když nenajde odvahu? Vždyť takové ošemetné věci neřešila nikdy.

Ani za mlada.

Přišel k ní s úsměvem, vytáhl z uší sluchátka a strčil je do kapsy.

Jemně ji chytil za ruku, políbil ji a bezstarostně si k ní přisedl.

Navrhl kávu.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist