načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vážka - Michel Bussi

Vážka
-4%
sleva

Elektronická kniha: Vážka
Autor: Michel Bussi

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě ... (celý popis)
191
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 422
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Miluše Krejčová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.7
PDF velikost (MB): 1.6
MOBI velikost (MB): 1.1
ISBN: 9788026705116
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dramatický thriller o malém miminku, které bylo nalezeno po havárii letadla ve Francii. V letadle však byly dvě holčičky tohoto věku a tak nezbývá než bez testů DNA rozhodnout, o kterou se jedná. Lyse-Rose nebo Emilie? Kdo je to tříměsíční miminko, které se jako jediné zachránilo při havárii letadla? Komu Vážka, jak děvčátko nazvali novináři, patří, o to se hádají dvě rodiny - jedna bohatá, druhá chudá. Děvčátko je nakonec jako Emilie předáno do rukou chudé rodiny, ale bohatá rodina se s tím nechce smířit. Najme si proto soukromého detektiva, aby zjistil pravdu. A zdá se, že soukromý detektiv po osmnácti letech pátraní konečně našel k této záhadě klíč. Ale pak je jeho tělo nalezeno s prostřelenou hrudí a s tváří spálenou k nepoznání. Naštěstí však po něm zůstal deník s podrobným popisem pátraní. A na konci čeká šokující odhalení...

Popis nakladatele

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě letadla byly dvě děti v tomto věku. A protože se tak stalo v době, kdy testy DNA jsou ještě věcí neznámou, stojí policie před těžkým rozhodnutím: je miminko Lyse-Rose z bohaté a vlivné rodiny Carvilleových, nebo Emily z obyčejné rodiny Vitralových? Nakonec je dítě prohlášeno za Emily. Carvilleovi se s tím ale nechtějí smířit a najmou si soukromého detektiva, který má dokázat, že dítě patří jim. Osmnáct lét pátrá bývalý policista ve Francii i v Turecku, ale marně. Rozhodující důkaz se mu najít nepodaří. Když už chce se vším skončit, padne jeho zrak na staré noviny, kde se o případu psalo. Vše se mu náhle spojí a on pochopí, jak to bylo. Byla nalezeným dítětem Lyse-Rose, Emily, anebo bylo všechno úplně jinak a někdo celou tu dobu se všemi postavami dramatu obratně manipuloval?

Související tituly dle názvu:
Vážka Vážka
Bussi Michel
Cena: 307 Kč
Maminka neříká pravdu Maminka neříká pravdu
Bussi Michel
Cena: 297 Kč
Nepouštěj se mé ruky Nepouštěj se mé ruky
Bussi Michel
Cena: 297 Kč
Černé lekníny Černé lekníny
Bussi Michel
Cena: 297 Kč
K elektronické knize "Vážka" doporučujeme také:
 (e-book)
Ochlazení -- Špionážní thriller z blízké budoucnosti Ochlazení
 (e-book)
Muž ve střídavé péči Muž ve střídavé péči
 (e-book)
To prší moře To prší moře
 (e-book)
Mimořádný život Franka Derricka, 81 let Mimořádný život Franka Derricka, 81 let
 (e-book)
Žena v okně Žena v okně
 (e-book)
Tma Tma
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁ Ž K A

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.albatrosmedia.cz

Michel Bussi

VÁŽKA – e-kniha

Copyright © motto, 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


Praha 2016

MICHEL BUSSI

VÁŽKA

MICHEL

BUSSI

VÁŽKA


Přeložila Miluše Krejčová

© Presses de la Cité, un département de Place des Editeurs, 2012

Translation © Miluše Krejčová, 2016

ISBN tištěné verze 978-80-267-0197-2

ISBN e-knihy 978-80-267-0533-8


Pro Malou, malou vážku,

která se zrodila s tímto příběhem


7

23. prosince 1980, 00 hodin 33 minut

Airbus 5403 z Istanbulu do Paříže se propadl. O téměř tisíc metrů za necelých deset vteřin, skoro vertikálně, a pak se znovu stabilizoval. Většina cestujících spala. Prudce se probudili s děsivým pocitem, že si zdřímli na sedadle pouťové atrakce.

Právě křik vytrhl Izel z lehkého spánku, nikoli pokles letadla. Na poryvy větru a vzdušné díry byla zvyklá, už téměř tři roky létala kolem světa s Turkish Airlines. Teď měla přestávku. Nespala ani dvacet minut. Sotva otevřela oči, spatřila svou kolegyni Melihu, jak se nad ní sklání s ňadry deroucími se jí z výstřihu.

„Izel? Izel! Dělej! Máme problém. Venku je asi bouřka. Nulová viditelnost, podle kapitána. Vezmeš si svoji uličku?“

Izel nasadila unavený výraz zkušené letušky, která nepanikaří kvůli takové prkotině. Vstala, upravila si kostým, trošku si stáhla sukni, chviličku obdivovala odraz svého půvabného těla turecké panenky na ztemnělé obrazovce před sebou a zamířila do uličky vpravo.

Probuzení cestující už nekřičeli, ale měli v očích spíše údiv než znepokojení. Letadlo se pořád kymácelo. Izel se klidně sklonila nad každým z nich.

„Všechno je v pořádku. Nebojte se. Prostě jen prolétáváme sněžnou bouří nad pohořím Jura. Za necelou hodinu budeme v Paříži.“

Izelin úsměv nebyl nucený. Její myšlenky se už toulaly po Paříži. Měla tam zůstat tři dny, až do Vánoc. Byla vzrušená jako malá holka při pomyšlení, že si bude hrát na svobodnou Istanbulčanku ve francouzském hlavním městě.

Svou uklidňující pozornost zaměřila postupně na desetiletého chlapce, jenž pevně svíral babiččinu ruku, na mladého manažera ve zmačkané košili, kterého by ráda znovu potkala zítra na Champs -Elysées, na tureckou ženu, jejíž závoj, posunutý nejspíš kvůli náhlému probuzení, jí zakrýval polovinu očí, na starého muže, schouleného na sedadle s rukama mezi koleny, který na ni hleděl prosebně...

„Ujišťuju vás, že je všechno v pořádku.“

Izel klidně kráčela uličkou, když se airbus znovu naklonil na bok. Ozvalo se několik výkřiků. Mladík sedící vpravo od Izel, který držel oběma rukama kazetový přehrávač, vykřikl s neupřímným smíchem:

„Jak dlouho to bude trvat, tenhle looping?“

Několik lidí se nesměle zasmálo, ale jejich smích byl okamžitě přehlušen křikem kojence. Dítě leželo v nosítku přímo před Izel. Pár metrů od ní. Letuščin pohled se upřel na několikaměsíční holčičku, měla na sobě bílé šatičky s oranžovými květy, které vykukovaly z béžového svetříčku s norským vzorem.

„Ne, madam, ne,“ řekla Izel. „Ne!“

Matka sedící vedle dítěte si rozepnula pás a  naklonila se k dcerce.

„Ne, madam,“ naléhala Izel. „Musíte zůstat připoutaná.

Matka se neobtěžovala ani otočit, natož odpovědět letušce. Její dlouhé rozpuštěné vlasy splývaly do nosítka. Dítě se rozplakalo ještě víc.

Izel zaváhala, jak se má zachovat, a přistoupila blíž.

Letadlo se znovu propadlo. Tři vteřiny a možná dalších tisíc metrů.

Ozvaly se výkřiky, ale většina pasažérů byla potichu. Mlčeli. Uvědomili si, že pohyby letadla nejsou vyvolány pouze zimními poryvy větru. Když se letadlo otřáslo, Izel upadla na bok. Loktem udeřila do walkmana na hrudi muže po své pravici a vylekala ho. Vstala a ani se mu neomluvila. Tříměsíční holčička před ní pořád plakala. Její matka se k ní opět naklonila a začala rozepínat bezpečnostní pás dítěte...

„Ne, madam! Ne...“

Izel zaklela. Mechanicky si stáhla vyhrnutou sukni přes punčochy s puštěným okem. To je ale dřina! Opravdu si zaslouží ty tři dny a dvě noci zábavy v Paříži!

Pak se vše seběhlo strašně rychle.

Na okamžik si Izel myslela, že slyší ozvěnu, křik jiného kojence někde v letadle, kousek dál vlevo. Neklidná ruka chlápka s walkmanem se dotkla šedého nylonu na jejích stehnech, starý Turek objal jednou paží svou zahalenou ženu kolem ramen a druhou ruku natáhl prosebně k Izel. Matka před ní vstala a vztáhla ruce ke své dceři v nosítku s rozepnutými pásy.

To bylo to poslední, co spatřila před nárazem, předtím než se airbus střetl s horou.

Náraz odhodil Izel deset metrů daleko, k nouzovému východu. Její půvabné nohy v tmavých punčochách se zkroutily jako končetiny umělohmotné panenky v rukou sadistické holčičky; její štíhlé tělo narazilo do plechu; roh dveří jí prorazil levý spánek.

Izel byla na místě mrtvá. V tom patřila k těm šťastnějším.

Neviděla, jak světla zhasla. Neviděla, jak se letadlo zkrabatilo jako obyčejná plastová lahev s vodou, když narazilo do stromů, které jako by se jeden po druhém obětovaly, aby zpomalily šílený pád airbusu.

Když se letadlo konečně zastavilo, necítila šířící se zápach kerosinu. Nepocítila žádnou bolest, když výbuch rozmetal její tělo stejně jako těla třiadvaceti nejbližších cestujících.

Nevykřikla, když plameny zachvátily kabinu a uvěznily sto čtyřicet pět přeživších. O osmnáct let později

1

29. září 1998, 23 hodin 40 minut

Teď víte vše.

Crédule Grand -Duc zvedl pero a jeho pohled se vnořil do průzračné vody obrovského vivária naproti němu. Jeho oči chvilku sledovaly zoufalé poletování vážky, která ho před necelými třemi týdny stála skoro dva a půl tisíce franků. Vzácný druh, jeden z  největších co do velikosti, přesná replika jejího prehistorického předka. Dlouhá vážka poletovala od jedné skleněné stěny k druhé v houfu několika desítek dalších freneticky se zmítajících vážek. Vězeňkyně. Zajatkyně.

Všechny cítily, že umírají.

Pero se znovu dotklo papíru. Ruka Crédula Grand -Duca se nervózně zachvěla.

Shromáždil jsem v tomto sešitě všechny indicie, všechny sto‑ py, všechny hypotézy. Osmnáct let pátrání. Vše je uloženo v této stovce stránek. Pokud jste je přečetli pozorně, víte nyní tolik co já. Možná budete důvtipnější. Možná budete sledovat směr, kte‑ rý jsem opomněl. Možná najdete klíč, jestli existuje. Možná...

Proč ne?

Pro mě to skončilo.

Pero se zvedlo a chvělo se několik milimetrů nad papírem. Modré oči Crédula Grand -Duca se znovu zatoulaly k  hladkému sklu vivária, pak přelétly ke krbu, kde dlouhé plameny pohlcovaly změť novin, papírů a lepenkových archivních krabic, než naposledy spočinuly na sešitu. Pero znovu sklouzlo po papíru.

Říct, že necítím lítost ani nemám výčitky, by bylo přehnané, ale udělal jsem, co jsem mohl.

Crédule Grand -Duc dlouho hleděl na tuto poslední řádku a pak světle zelený sešit pomalu zavřel.

Udělal jsem, co jsem mohl, opakoval nakonec, spokojený se svým závěrem. 23 hodin 43 minut

Uklidil pero do hrnku před sebou, vzal z pravé strany svého stolu žlutý lepík a  přilepil ho na desky sešitu. Znovu natáhl ruku k hrnku s tužkami. Jeho prsty uchopily fix a jedním tahem napsaly na kousek papíru pro Lylie. Odsunul sešit na kraj stolu a vstal.

Grand -Ducův pohled se na okamžik zastavil na stole: leskla se tam měděná destička. Grand -Duc s ironií četl: Crédule Grand ‑Duc, soukromý detektiv. Zklamaně se ušklíbl. Všichni ho už odpradávna nazývali Grand -Duc, nikdo už nepoužíval jeho směšné křestní jméno. Nikdo kromě Emilie a Marca Vitralových. Ale to bylo dříve, když byli mladší. Od té doby uplynula celá věčnost.

Grand -Duc zamířil do kuchyně. Vrhl poslední pohled na nerezový dřez, na podlahu z  osmibokých bílých dlaždic, na zavřené skříňky ze světlého dřeva. Každý prvek byl v dokonalém pořádku, vyleštěný a uklizený; každá stopa předchozího života byla pečlivě odstraněna, jako v pronajatém domě, který člověk musí vrátit jeho majiteli. Grand -Duc byl pečlivý až do konce, až do posledního dechu. Věděl to. To vysvětlovalo mnohé. Vlastně všechno.

Otočil se, přistoupil ke krbu, až měl pocit, že mu teplo z něj olizuje ruce. Sklonil se a hodil do ohně dva archivační boxy. Ucouvl, aby ho nezasáhla sprška jisker.

Slepá ulička...

Strávil tisíce hodin zkoumáním těch nejmenších podrobností tohoto případu... Všechny tyhle indicie, tyhle poznámky, tohle pátrání, vše se teď mění v  dým. Za několik hodin všechny stopy vyšetřování zmizí.

Osmnáct let pátrání zbytečně. Jaká ironie...

Celý jeho život shrnutý v  tomto autodafé, jehož byl jediným svědkem. 23 hodin 49 minut

Za čtrnáct minut bude Lylie osmnáct let, alespoň oficiálně... Kdo je? Pořád nemá žádnou jistotu. Je to jedna ku dvěma, jako v onen první den. Panna, nebo orel.

Lyse -Rose, nebo Emilie?

Neuspěl. Mathilde de Carville utratila celé jmění, jeho mzdu za osmnáct let, zbytečně...

Grand -Duc zamířil do pracovny a nalil si další sklenku vína. Je patnáct let staré, zvláštní zásoba Monique Genevezové, nakonec jediná dobrá vzpomínka na toto vyšetřování. Zvedl sklenku k ústům a usmál se. Ničím nepřipomínal karikaturu starého alkoholického detektiva, sahal do svého sklepa spíše jen sporadicky, při významných příležitostech. Dnešní Lyliiny narozeniny takovou příležitostí byly. Ostatně poslední minuty jeho života také.

Detektiv vypil sklenku vína naráz.

Byla to jedna z mála věcí, kterých opravdu litoval, nenapodobitelná chuť tohoto vína mu procházela tělem, způsobovala mu mírnou bolest a zbavovala ho břemene téhle obsese, této záhady bez odpovědi, jíž zasvětil svůj život.

Grand -Duc postavil sklenku na stůl a posunul světle zelený sešit, váhal, zda ho má ještě naposledy otevřít. Hleděl na lepík s nápisem pro Lylie.

Zůstane tenhle sešit, tahle stovka stránek, kterou psal do posledního dne svého života... Pro Lylie, pro Marca, pro Mathilde de Carville, pro Nicole Vitralovou, pro policisty, pro advokáty, pro každého, kdo se bude chtít ponořit do tohoto příběhu...

Nepochybně poutavá četba. Skutečné mistrovské dílo, dechberoucí policejní vyšetřování... Všechno tu je...

Až na závěr...

Napsal detektivku, u níž odstranil poslední stránku, thriller, jehož posledních pět řádek bylo vymazáno.

Podfuk...

Budoucí čtenáři si budou určitě myslet, že jsou chytřejší, pustí se do toho, budou přesvědčeni, že oni najdou řešení.

Ostatně i on si to myslel... Celou dobu byl přesvědčen, že existuje důkaz, že rovnice má řešení, že něco přehlédl. Byl to jen pocit, pouhý pocit, ale velmi neodbytný... Tato jistota ho držela při životě až do dnešního dne, do doby, kdy za deset minut bude Lylie osmnáct let... Možná že pouze jeho podvědomí udržovalo tuto iluzi, aby mu zabránilo zcela propadnout zoufalství, bylo by velmi kruté hledat po celé ty roky klíč k neřešitelnému problému...

Udělal jsem, co jsem mohl, četl znovu detektiv. Další se mě už netýká.

Grand -Duc se naposledy rozhlédl po místnosti. Měl co dělat, aby nevyhodil prázdnou lahev a neuklidil špinavou sklenku. Znovu se usmál. Policajti a  patologové, kteří se budou sklánět za pár hodin nad jeho tělem, se nebudou starat o neumytou sklenku. Jeho krev a mozek se rozstříknou a lepkavá hmota potřísní tenhle mahagonový stůl a navoskované parkety. Všechno ušpiní. Tím spíš, pokud jeho smrt nezjistí hned, což je dost pravděpodobné (komu by také chyběl?), teprve zápach jeho mrtvoly přiláká pozornost sousedů, rozkládající se tělo pokryté výkaly hmyzu, který už na něm začal hodovat.

O důvod víc, pomyslel si Grand -Duc.

Sklonil se a hodil do krbu kousek kartonu, který unikl plamenům.

Jeho poslední ušlechtilý čin.

Grand -Duc pomalu přistoupil k mahagonovému sekretáři v rohu místnosti naproti krbu. Otevřel prostřední zásuvku, z  koženého pouzdra vytáhl zánovní revolver Mateba, jehož šedý kov se ve světle leskl. Detektivova ruka zašátrala hlouběji v zásuvce a vytáhla tři náboje. Ráže 38 milimetrů.

Grand -Duc se usmál. Zkušeným pohybem otevřel bubínek a lehce do něj zasunul náboje.

Jeden by stačil, i kdyby byl hodně opilý, kdyby se mu zachvěla ruka, kdyby zaváhal. Ale určitě by dokázal přiložit hlaveň ke spánku, pevně ho sevřít a stisknout spoušť.

Nemohl minout, ani s dvaašedesáti centilitry vína v krvi.

Položil revolver na stůl, otevřel levou zásuvku, vyndal odtud noviny, velmi starý výtisk L’Est républicain, úplně zažloutlý. Celé měsíce promýšlel tuto pochmurnou scénu, tento symbolický rituál, který by mu pomohl se vším skoncovat, vznést se definitivně nad labyrint. 23 hodin 54 minut

V krbu se svíjelo v plamenech posledních pár listů papíru. Detektivův pohled sklouzl k viváriu a pochmurnému bzučení vážek. Elektrický proud byl vypnut už před třiceti minutami. Vážky zbavené kyslíku a potravy nepřežijou ani týden... A  přitom vynaložil obrovskou sumu peněz na nákup těch nejvzácnějších a  nejstarších druhů; strávil celé hodiny, celé roky péčí o  toto vivárium, pečlivě vážky krmil všemi druhy drobného hmyzu, staral se o ně, rozmnožoval je, dokonce v době, kdy musel odjet, je nechával hlídat specializovanou firmou.

Všechno to úsilí jen proto, aby je nechal zemřít. Je taky...

Koneckonců je příjemné, pomyslel si Grand -Duc, rozhodovat takto o životě a smrti druhých, pečovat o ně, aby bylo možné je lépe odsoudit, dát jim naději, aby bylo možné je lépe obětovat. Hrát si s osudem, jako rozmarný a nepředvídatelný bůh... Vždyť i on byl vlastně obětí nějakého takového sadistického boha...

Crédule Grand -Duc se posadil ke stolu, mimoděk posunul světle zelený sešit víc ke kraji, jako kdyby měl strach, aby ho neušpinily kapky krve.

Rozložil L’Est républicain před sebou na stole. Vydání z 23. prosince 1980. Znovu se začetl do první strany novin: Zázračně zachráněná z hory Terrible.

Titulek se táhl přes celou stránku. Úplně dole se nacházela dosti rozmazaná fotografie, na níž bylo vidět siluetu trupu havarovaného letadla, stromy vyrvané i  s  kořeny, sníh se stopami záchranářů. Několik řádek pod fotografií popisovalo katastrofu:

Dramatický pád Airbusu 5403 letícího z Istanbulu do Paříže na svahu hory Terrible na francouzsko ‑švýcarských hranicích v noci z 22. na 23. prosince 1980. Sto šedesát osm ze sto šedesáti devíti cestujících a členů posádky zemřelo na místě nebo zahy‑ nulo v plamenech. Jediná zázračně přeživší, tříměsíční holčička, byla vymrštěna při nárazu, než na palubě vypukl požár.

Grand -Duc zvedl oči. Zemře, nakloní se trochu dopředu a  vpálí si kulku do hlavy. Dopadne na první stránku těchto novin. Jeho krev vybarví fotografii z dramatu, k němuž došlo před osmnácti lety, a  smísí se s  krví sto šedesáti osmi obětí. Za pár dnů nebo týdnů ho takhle najdou. Nikdo ho nebude litovat... Zejména Carvilleovi ne... Vitralovi možná ano, trošku... Emilie, Marc. Hlavně Nicole.

Je to vrchol ironie.

Najdou ho a dají ten sešit Lylie, knihu jejího krátkého života. Jeho závěť.

Grand -Duc naposledy s jistou hrdostí pohlédl na svůj odraz v měděné destičce. Byl to koneckonců krásný konec, mnohem lepší než to ostatní.

Přinejmenším lze říct, že měl šanci: osmnáct let trvající pátrání... 23 hodin 57 minut

Nastal čas.

Opatrně položil L’Est républicain přímo před sebe, posunul si židli a pevně sevřel pažbu revolveru ve vlhké dlani.

Pomalu zvedl paži.

Když se chladná hlaveň dotkla jeho spánku, proti své vůli se zachvěl. Ale byl připraven. Alkohol mu pomůže.

Pokusil se vyčistit si hlavu, nemyslet na tu kulku, nacházející se pár centimetrů od jeho mozku, která mu prolétne lebkou...

Nemyslet už na nic, upnout se na nicotu.

Jeho ukazováček se dotkl spouště. Stačilo jen ji zmáčknout a všechno skončí.

Má oči zavřít, nebo je nechat otevřené?

Po čele mu stekla kapka potu a dopadla na noviny.

Nechat je otevřené a skoncovat to.

Jeho tělo se předklonilo, oči se upřely na noviny vzdálené dvacet centimetrů. Naposledy se podíval na fotografii spáleného trupu letadla, na snímek hasiče před nemocnicí v Montbéliardu, opatrně držícího to promodralé tělíčko. Zázračně zachráněné dítě.

Ukazováček na spoušti strnul. 23 hodin 58 minut

Prázdný pohled detektivových očí sklouzl trochu níž a zabodl se do tiskařské černě na první straně starých novin. Kulka pronikne jeho spánkem bez sebemenšího odporu. Stačilo jen o trochu víc, o pár milimetrů, ohnout prst. Jeho pohled se upřel do prázdna; písmo novin se zaostřilo jako v ohnisku fotoaparátu, jako poslední okno do světa, než všechno zahalí mlha.

Ukazováček. Spoušť.

Oči doširoka otevřené.

Cosi nepředstavitelného praštilo Grand -Duca jako zásah elektrickým proudem, prudký a náhlý.

To, na co se upíraly jeho oči, bylo nemožné. Věděl to!

Prst lehce zmírnil tlak na spoušť.

Grand -Duc měl nejdřív pocit, že se mu to zdá, že je to halucinace způsobená blízkostí smrti, obranný mechanismus vyvolaný jeho mozkem...

Ne!

To, co viděl, co četl v  těch novinách, bylo naprosto skutečné. Léty zažloutlé, poněkud vybledlé, ale přesto zcela nepochybné.

Všechno bylo tady.

Detektivovo myšlení začalo pracovat, v průběhu let vytvořil spoustu hypotéz, stovky, ale teď měl výchozí bod, stačilo jen zatáhnout za nit a vše se rozmotá se zarážející jednoduchostí.

Všechno to bylo jasné, naprosto evidentní...

Sklonil zbraň a z úst se mu vydral přihlouplý smích.

Pohlédl na hodiny. 23 hodin 59 minut

Pořád nemohl uvěřit tomu, co viděl. Třásly se mu ruce. Po zádech mu přeběhl mráz.

Dokázal to!

Řešení bylo od začátku tady, v  těch novinách, na první straně. Trpělivě čekalo: ve skutečnosti nemohlo být tenkrát před osmnácti lety objeveno. Všichni to četli, ty noviny, zkoumali, analyzovali, tisíckrát, a přesto to v roce 1980 a během let, která následovala, nemohl nikdo odhalit.

Řešení bylo všem na očích... za jisté podmínky.

Za jediné podmínky. Naprosto šílené.

Že někdo otevře ty noviny o osmnáct let později!

2

2. října 1998, 8 hodin 27 minut

Byli ti dva milenci, nebo bratr a sestra?

Ta otázka pronásledovala Mariam, majitelku baru Lénine na křižovatce avenue de Stalingrad a rue de la Liberté, pár kroků od univerzity Paris VIII -Vincennes -Saint -Denis, už skoro měsíc. V tuto časnou ranní hodinu byl bar téměř prázdný a Ma riam toho využila, aby srovnala stolky a židle.

Ti dva seděli jako obvykle vzadu u okna, u malého stolku pro dva, hleděli si do modrých očí a drželi se za ruce.

Milenci?

Přátelé?

Sourozenci?

Mariam si povzdechla. Ta nejistota ji rozčilovala. Obvykle měla dobrý odhad, pokud šlo o srdeční záležitosti studentů. Pokračovala v práci, ještě utřít stoly, možná trošku zamést; za pár minut se z konečné metra trasy 13, stanice Saint -Denis-Université, vyvalí tisíce spěchajících studentů, přepracovaných, ve stresu... Stanice byla otevřena teprve před čtyřmi měsíci: její zprovoznění úplně změnilo celou čtvrť. Fakulta v Saint -Denis teď měla přímé spojení se srdcem Paříže.

Mariam ledabyle rozestavěla židle kolem stolků, věděla, že značná část z tisíců pilných studentů plných obav se na kratší či delší dobu zastaví v baru Lénine, aby si dala kávu, v  klidu vykouřila poslední cigaretu, a oddálila tak okamžik, kdy se zavřou do amfiteátru... Přijdou pozdě na přednášku... nebo tam nakonec nejdou vůbec... Mariam dobře znala nával ve tři čtvrtě na devět. Byla svědkem toho, jak se univerzita Paris VIII-Vincennes -Saint -Denis, velká univerzita přírodních a společenských věd a kultury, mění z rebelky v umírněnou a banální předměstskou univerzitu. Většina profesorů reptala, když je jmenovali na Paris VIII, chtěli totiž na Sorbonnu, nebo aspoň na Jussieu... Než byla otevřena stanice metra, museli profesoři projít celým Saint -Denis a střetávat se s okolním prostředím. Teď, když tu bylo metro, s tím byl konec. Profesoři nastoupili do metra, do linky třináct, a zamířili do míst zasvěcených pařížské kultuře, knihovnám, laboratořím, ministerstvům, nejvyšším institucím...

Mariam se otočila k pultu a sáhla po houbě, přitom vrhla diskrétní pohled do kouta na pár, který si něco šeptal, hezkou blondýnku a vysokého nesmělého mladíka.

Ten pár jí šel na nervy. Záhada ji pronásledovala.

Co byli zač?

Mariam vůbec nechápala, jak funguje vysokoškolské studium, dílčí zkoušky, bloky, stávky, ale nikdo neměl lepší přehled o  přestávkách než ona. Nikdy nečetla Roberta Castela, Gillese Deleuze, Michela Foucaulta, Jacquesa Lacana, slavné profesory Paris VIII, nanejvýš je jednou nebo dvakrát potkala ve svém baru nebo na nádvoří, ale přesto se považovala za odbornici v psychoanalýze, sociologii a filozofii studentských problémů a lásek. Byla pro své chráněnce kvočnou, byli zvyklí na její kávu, naprosto profesionálně se starala o jejich srdeční záležitosti.

Mariam znovu otočila hlavu k  páru u  okna. Vztah těch dvou vzdoroval její zkušenosti a intuici.

Emilie a Marc.

Ta nejistota ji hrozně rozčilovala.

Nesmělí milenci, nebo příbuzní?

Záhada. Mariam nevěděla, co si má myslet. Něco tu nesedělo. Tak podobní, a přece tak rozdílní. Mariam věděla, jak se jmenují, znala jména všech štamgastů.

Marc už studoval na univerzitě Paris VIII dva roky a  byl pravidelným návštěvníkem baru Lénine. Vysoký, docela hezký chlapec, vypadal mile, tak trochu jako rozcuchaný „malý princ“, lehce zasněný, z nižší společenské třídy; student, který si ještě neosvojil společenská pravidla a který přijel z venkova, bez peněz, aby si opatřil moderní garderobu... A  pokud jde o studium, Marc se nepředřel. Jak zjistila, studoval zvolna evropské právo... Celé ty dva roky klidný, zamyšlený. Ma riam pochopila proč.

Čekal. Na svou Emilie.

Přijela letos v  září. Musela být tedy o  dva nebo tři roky mladší než on.

Ano, měli podobné rysy. Trochu lidový přízvuk, jehož původ se Mariam nedařilo určit, byl stejný jako u Marca. Ale tento přízvuk nešel nějak dohromady s Emilie a s její osobností, stejně jako to jméno, obyčejné, běžné, Emilie... Emilie měla světlé vlasy jako Marc, modré oči jako Marc... Trochu se sobě podobali. Ale zatímco Marcovy pohyby byly nemotorné, rozpačité, poněkud těžkopádné, Emilie se pohybovala tak nějak jinak, s jakousi noblesou v držení těla, s elegancí a vznešeností, které svědčily o dobrém původu a privilegované výchově... Obklopovalo ji fluidum možná běžné na jiných univerzitách, kde studovaly děti z bohatých rodin, z elitních středních škol, ale tady, mezi studenty ze Saint -Denis, působilo nepatřičně.

Další záhada: pokud šlo o peníze, byla na tom Emilie zřejmě mnohem lépe než Marc. Mariam dokázala na první pohled určit značku, kvalitu a cenu oblečení, které měli studenti na sobě, od H & M, přes Jennyfer či Yvese Saint Laurenta až po Zaru...

Emilie se neoblékala u Yvese Saint Laurenta... ale neměla k tomu daleko. Halenka z oranžového hedvábí a asymetrická černá sukně byly jednoduché a zároveň elegantní a určitě stály spoustu peněz... Ne, Emilie a Marc možná pocházeli ze stejné oblasti, ale určitě nepatřili do stejného světa.

Přesto byli nerozluční.

Byl mezi nimi důvěrný vztah, který nevznikne jen tak z ničeho, který se nevytvoří během několika měsíců na fakultě. Jako kdyby spolu žili odnepaměti... Bylo to patrné ze spousty drobných pozorností, které Marc Emilie projevoval, diskrétních a  neustálých, objetí kolem ramen, přisunutí židle, podržení dveří, nalití skleničky...

Mariam dokázala tato gesta dešifrovat: tak se chová starší bratr k mladší sestře!

Utřela židli, s vervou ji postavila na místo a neustále přemýšlela o mladém páru.

Emilie přijela na Paris VIII v září a Marc jako by jí držel dva roky místo v přednáškovém sálu a u stolku u okna v kavárně Lénine. Mariam vycítila, že Emilie je vynikající studentka, ambiciózní, rychlá a cílevědomá. Se sklony k umění. K literatuře. Soudila tak podle odhodlanosti, s jakou vytahovala učebnici nebo přednášky a zběžně procházela poznámky, s nimiž se Marc mořil celé hodiny.

Takže bratr a  sestra navzdory jejich sociálním rozdílům?

Až na to, že Marc byl do Emilie zamilovaný!

To také bilo do očí.

Nikoli jako bratr, jako zoufalý milenec! To bylo Mariam jasné na první pohled. Ta horečnatá vášeň nepřipouštěla pochybnosti.

Mariam ničemu nerozuměla.

Sledovala je už celý měsíc. Bylo to pořád stejné. Nenápadně mrkla na přednášky na stole a zjistila, jak se ti dva jmenují.

Marc Vitral.

Emilie Vitralová.

Ale nebyla o  nic moudřejší. Logické by bylo, že jsou bratr a sestra... Ale co potom ta důvěrná gesta? Ta ruka na Emiliiných zádech. Možná jsou to prostě manželé. V osmnácti dvaceti letech...? Trochu neobvyklé u studentů, ale možné... Zbývá shoda jmen, ale Mariam v takovou náhodu nevěřila, leda by šlo o  vzdálené příbuzné, bratrance, novou rodinu se složitými vztahy...

Mariam rázně utírala židle a pleskala hadrem o barový pult.

Emilie na Marcovi očividně visela. Její pohled však byl záhadný, nečitelný, někdy, zvlášť když byla sama, se ztrácel v dálce, jako kdyby skrývala nějaké zranění, nějaký hluboký smutek... Tato melancholie dodávala Emilie jakýsi odtažitý půvab, odstup od světa, jímž se lišila od ostatních příslušníků kampusu. Všichni studenti v baru Lénine hltali krásnou Emilie očima, ale kvůli této odtažitosti a rezervovanosti se nikdo z nich neodvážil ji balit...

Až na Marca!

Emilie patřila jemu, kvůli tomu tu byl. Nikoli kvůli studiu. Nikoli kvůli fakultě. Jen proto, aby byl s ní, aby ji chránil.

Osobní strážce.

To Mariam pochopila.

Ale co to ostatní? Co pouto, které je spojuje? Mariam se pokusila s Emilie a Marcem promluvit, nejednou, ale nic bližšího se nedozvěděla.

Co se dá dělat, zatím to nechá být; jednou se to dozví.

Právě utírala poslední stolky, když Marc zvedl ruku.

„Mariam,“ zavolal na ni, „přines nám dvě kávy a sklenici vody pro Emilie!“

Mariam se v duchu usmála. Když byl Marc sám, nikdy si kávu nedával, jenom když byl s Emilie. Kávu s větším množstvím vody.

„Hned to bude, vy zamilovaní,“ odpověděla Mariam.

Aby je vyzkoušela.

Marc se rozpačitě usmál. Emilie nikoli. Měla hlavu lehce skloněnou. Až teď si Mariam všimla, že Emilie ten den vypadá strašně, obličej má ztrhaný, jako by celou noc nespala, i když se lehce usmívala, a pouze její elegance to zachraňovala. Obává se zkoušky, učila se celou noc nebo musí urychleně odevzdat nějakou práci?

Ne, šlo o něco jiného.

Mariam vyhodila kávovou sedlinu do koše, propláchla kávovar a připravila dvě espresa.

O něco vážného.

Jako kdyby se Emilie chystala oznámit nějakou bolestnou zprávu. Mariam už viděla hodně, schůzky, na nichž se dva rozcházeli, vzrušené rozhovory, hodné chlapce, kteří zůstali sami se svou kávou, když dívka, trochu nesvá, ale hlavně volná, odešla. Emilie vypadala, jako by celou noc přemýšlela a za svítání se definitivně rozhodla, připravená nést následky své volby.

Mariam kráčela pomalu do zadní části baru a  na tácku nesla dvě kávy a sklenici vody.

Chudák Marc. Tušil, že už je odsouzen?

Mariam dokázala být i  diskrétní. Postavila kávy na stůl a odešla.

3

2. října 1998, 8 hodin 41 minut

Marc Vitral chvilku počkal, než se Mariam vzdálila. Sklonil se ke svému batohu značky Eastpack, položenému vedle židle, a vytáhl malou krabičku zabalenou ve stříbrném papíru.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Emilie,“ řekl Marc vesele.

Podal jí balíček.

Emilie se naoko rozzlobila.

„Marcu!“ hubovala ho. „Tenhle týden už mi blahopřeješ potřetí... Dobře víš, že to nepotřebuju...“

„Mlč a otevři to!“

Emilie svraštila obočí a otevřela krabičku. Byl v ní stříbrný šperk. Zvláštní kříž, jehož tři ramena byla zakončena malými kosočtverci a  čtvrtým, horním, procházel široký kruh, nad nímž byla umístěna koruna. Emilie vzala šperk do ruky.

„Ty jsi blázen, Marcu...“

„Je to kříž Tuaregů! Prý je jich jednadvacet různých. Každé saharské město má svůj vlastní. Tenhle je z Agadezu. Líbí se ti?“

„Samozřejmě, líbí se mi. Ale...“

Marc dychtivě pokračoval:

„Kosočtverce prý představují čtyři světové strany... Ten, kdo daruje kříž Tuaregů, daruje celý svět...“

„Já tu legendu znám,“ zašeptala Emilie něžně. „Daruju ti čtyři kouty světa, protože nevím, kde zemřeš.“

Marc se rozpačitě usmál. Samozřejmě, Lylie věděla všechno o křížích Tuaregů i o všem ostatním. Chvíli mlčeli. Emilie natáhla ruku k šálku kávy. Marc udělal instinktivně totéž. Jejich prsty zamířily k sobě. Náhle Marcova ruka nad stolem ztuhla. Lylie měla na prsteníku prsten! Zlatý gravírovaný prsten se světlým safírem; nádherný starožitný šperk, který měl určitě obrovskou cenu. Marc ho nikdy předtím neviděl. Pohled mu na pár vteřin zamlžila žárlivost, jež se ho zmocňovala pokaždé, když ho nějaký detail, který nechápal, od Lylie vzdaloval. Vykoktal:

„Ten... ten prsten... je tvůj?“

„Ne... ukradla jsem ho dneska ráno na place Vendôme!“

Marc nereagoval. Víčka se mu lehce chvěla. Přestože na stříbrný kříž Tuaregů, který jí právě daroval, musel pracovat celý víkend a ještě tři noci jako operátor France Telecom, což byla jeho studentská brigáda, vypadal vedle tohoto prstenu jako levná cetka. Ostatně Emilie už vrátila africký šperk do krabičky, zatímco ten sběratelský skvost...

Přinutil se polknout doušek kávy a zamumlal:

„Ten... ten prsten. To je... dárek? K narozeninám?“

Emilie sklopila oči a tiše řekla:

„Tak nějak... Je to trošku složitější... Je nádherný, že?“

Odmlčela se a hledala slova.

„Vysvětlím ti to, netrap se kvůli tomu. Kvůli tomu prstenu...“

Emilie položila dlaň na Marcovu ruku.

Netrap se kvůli tomu. Kvůli tomu prstenu...

Ta slova zněla Marcovi v  hlavě. Co tím chtěla říct? Emilie vypadala to ráno hrozně, jako kdyby celou noc nespala, i  když se snažila usmívat a  jako obvykle si do kávy přidala vodu. Náhle se Emiliiny oči rozzářily, jako by dospěla k důležitému rozhodnutí, napila se kávy a sklonila se ke svému batohu. Vyndala sešit se světle zelenými deskami a posunula ho k Marcovi.

„Na, Marcu, teď zas já. To je pro tebe!“

Marca se znovu zmocnil neurčitý neklid.

„Co je to?“

„Grand -Ducův deník,“ odpověděla Emilie, aniž nechala Marca nadechnout. „Přinesl mi ho předevčírem, den po mých narozeninách. Vlastně mi ho hodil do schránky, on nebo někdo, koho o to požádal, našla jsem ho ráno.“

Marc se opatrně dotkl sešitu. Víčka se mu znovu zachvěla.

Ten sešit. Grand -Ducovy zápisky... Teď už rozuměl. Emilie strávila dva předchozí dny a dvě noci čtením tohoto deníku. Osmnáct let pátrání toho starého bláznivého soukromého detektiva. Celý život. Emiliin život. Den po dni.

Zatracený dárek k narozeninám!

Marc pátral v Emiliiných očích. Co v tom sešitu našla? Jakou pravdu? Novou identitu? Konečně klid? Nebo nic? Jen otázky bez odpovědí...

Emilie na sobě nedala nic znát. V téhle hře byla příliš silná. Pomalu nalila vodu do své kávy jako rituál a pila ji po malých doušcích.

„Tak vidíš, Marcu, nakonec mi ho dal, ten sešit. Jak slíbil. Pravdu pro můj přechod do světa dospělých.“

Emilie se zasmála, ale byl to smích spíše nervózní než spontánní. Marc váhal, zda si má sešit vzít.

„No a...?“ zamumlal. „Prozradil ti ten sešit něco? Něco důležitého? Ty... už teď víš?“

Emilie se ještě vyhnula odpovědi a pohlédla z okna na nádvoří Paris VIII, přes nějž se trousili studenti.

„Vím co?“

Marc cítil, jak v něm roste podráždění. V hlavě se mu znovu rojila slova, ale nepronesl je: Víš, proč toho zatraceného sou‑ kromého detektiva celé ty roky platili! Víš, kdo jsi, Lylie. Kdo jsi!

Emilie si roztržitě hrála s  prstenem na pravé ruce. Kvůli chladu a únavě jako by nevnímala Marcovo vzrůstající rozčilení.

„Teď je řada na tobě, Marcu. Přečti si ten sešit.“

Marc měl v hlavě zmatek, neměl už ani sílu myslet na ten podivný prsten, který Emilie nosila. Kdo jí ho dal? Kdy? Proč? Hleděl na sešit před sebou a slyšel se, jak říká:

„Dobrá, vážko moje... Přečtu si ten zatracený sešit...“

Odmlčel se a pak dodal:

„A co ty, jsi v pořádku?“

„Ano... Nedělej si starosti. Jsem v pořádku.“

Emilie smočila rty v kávě a upíjela, jako by se k tomu musela nutit.

Ne! Nebyla v pořádku.

Emilie něco tajila. Něco, co Grand -Duc zjistil a zapsal do svého deníku.

Její totožnost?

„Zanechal Grand -Duc nějaký vzkaz, tedy kromě toho deníku?“

„Ne, žádný, ale všechno je v tom sešitu...“

„A co vlastně?“

„Dočteš se to. Bude lepší, když si to přečteš sám.“

„A kde je teď Grand -Duc?“

Emiliin pohled se zakalil, jako kdyby věděla něco strašného a nechtěla to prozradit. Ostentativně se podívala na hodinky. Marc sebou trhl:

„Už musíš jít?“

„Ano... Nemám dneska ráno přednášky. Ale ty ano! V deset. Evropské ústavní právo. Seminář s  úžasným mladým Grandinem! Musím jít, Marcu.“

Marc byl evidentně rozrušený.

„Kam jdeš?“

Emilie nalila poslední kapku vody do své kávy, dopila ji a unaveně na Marca pohlédla. Naklonila se ke svému batohu, vzápětí se narovnala a řekla:

„Já... já mám pro tebe taky dárek.“

Podala mu dárkový balíček velikosti krabičky od zápalek.

Marc strnul.

Zmocnilo se ho neblahé tušení. Emilie se nechovala přirozeně. Tvářila se vesele, jako by o nic nešlo.

„Ale neotvírej ho teď,“ pokračovala jedním dechem Emilie, „teprve až odejdu. Za hodinu! Slibuješ? Můžu ti věřit? Je to jako hra na schovávanou, dáš mi čas, abych zmizela, zavřeš oči a budeš počítat dejme tomu do tisíce...“

Zdálo se, že Emilie vložila veškerou energii, která jí zbývala, do toho, aby její žádost vypadala jako milenecká hra. Marc nebyl hloupý.

„Slibuješ?“ naléhala Emilie.

Marc rezignovaně přikývl. Dlouho se na sebe dívali. Emiliina víčka se zachvěla jako první.

„Ne, ty to nedodržíš. Jsi tvrdohlavý jako mezek, Marcu, já tě znám, vrhneš se na to, jakmile se k tobě otočím zády...“

Marc to nepopřel. Emilie zvedla půvabnou ruku.

Zase ten prokletý prsten.

„Mariam?“

Majitelka baru, jako by číhala na jejich činy a gesta, stála vzápětí u jejich stolu.

„Mariam, mám pro tebe úkol. Dám ti tenhle balíček. Za hodinu, ne dřív, ho dáš Marcovi! I  kdyby tě prosil, chtěl tě podplatit nebo tě vydíral... A  abych nezapomněla, za hodinu ho pošleš na přednášky, do místnosti B318, a bez diskuse!“

Vložila jí balíček do ruky.

„Důvěřuju ti, Mariam.“

Neměla na výběr. Emilie vyskočila, strčila krabičku s křížem Tuaregů do batohu a vtiskla Marcovi letmý polibek. Napůl na tvář a napůl na koutek rtů. Dvojsmyslný, jako by se Mariam vysmívala...

Emilie otevřela skleněné dveře baru Lénine a zmizela v davu studentů na nádvoří jako duch.

Dveře se zavřely.

Mariam sevřela balíček v  dlani. Samozřejmě Emilie poslechne, ale neměla tento druh her ráda. Mariam už měla zkušenost s páry, které se rozcházely, v takové chvíli projevovaly ženy překvapující rozhodnost a fantazii.

Emilie k takovým ženám patřila.

Celé to představení zavánělo lží. Emilie vzala nohy na ramena a  ten dárek v  Mariamině ruce byla časovaná bomba. Marc ji nikdy neměl nechat jen tak odejít. Ten milý chlapec byl příliš naivní, příliš důvěřivý... Mariam pořád nevěděla, jestli to děvče, co uteklo, byla jeho sestra, manželka, milenka či přítelkyně, nedokázala odhalit pouto, jež je spojovalo, ale byla si jistá, že Emilie má pouze jediný cíl.

Toto pouto přetrhnout.

4

2. října 1998, 9 hodin 2 minuty

Marc upřeně pozoroval Mariam za barovým pultem. Strčila mezi dvěma objednávkami balíček, který jí Emilie svěřila, do pokladny a  vyslala směrem k  Marcovi jednoznačný pohled. Nepřipadá v úvahu, že by mu ho dala dřív, než určila Emilie. Ženská solidarita. Ze zoufalství obrátil svou pozornost k  zelenému sešitu Crédula Grand -Duca. Emilie věděla, co dělá. Musí tu čekat hodinu, hodinu, než mu začne první přednáška, nudný seminář  evropského ústavního práva vedený mladým profesorem, který téměř polovinu času protelefonuje. Emilie ho dostala do pasti. Není úniku. Musí zabít hodinu.

Bar Lénine byl teď narvaný k prasknutí. Jeden dlouhán se zeptal Marca, jestli si může vzít od jeho stolku židli, a  Marc roztržitě přikývl. Červeno -bílé hodiny s  nápisem Martini ukazovaly 9 hodin 3 minuty. Marc neměl na výběr, ale přesto s otevřením sešitu váhal. Rukou lehce přejel po jeho lesklých deskách. Chvilku otálel a znovu zvedl zrak. Černé ručičky na hodinách jako by se vůbec nepohnuly.

9 hodin 4 minuty.

Marc si povzdechl.

Stále nedopil svou kávu, a ani ji pít nebude, vlastně kávu neměl rád. Jeden starý profesor se sklenicí piva a  novinami Le Parisien se opíral o barový pult a pošilhával po jeho místě. Jako by věděl, že Marc v tuto chvíli touží po jediném, vstát, utéct, rozběhnout se za Emilie a hodit ten zatracený sešit do koše.

Hleděl z  okna, jako by v  houstnoucím davu hledal Emiliinu známou postavu, jako by ji ten dav mohl zastavit, rozestoupit se a vytvořit cestičku mezi ní a jím. Zrak se mu zamlžil. Srdce se mu rozbušilo a hrdlo sevřelo. Dobře znal tyto první příznaky, tachykardii, dýchací obtíže... Rychle odvrátil pohled od nádvoří univerzity.

Rázem se mu dýchalo lépe.

Znovu se dotkl prsty světle zeleného sešitu.

Emilie opět vyhraje. I on musí čelit své minulosti.

Marc se zhluboka nadechl a otevřel sešit. Grand -Duc měl drobné, sevřené písmo, velmi pravidelné a  trochu nervózní. Velice dobře čitelné.

Marc se sklonil. Ponořil se do modrých vln písmen, slov a  řádků, jako člověk zadrží dech, aby se ponořil do oceánu pochybností. Deník Crédula Grand ‑Duca

Všechno začalo tou katastrofou. Myslím, že nikdo nebo skoro nikdo před tím 23. prosincem 1980 o hoře Terrible neslyšel. Já také ne. Hora Terrible je jeden z těch nízkých kopců v pohoří Jura na hranicích mezi Švýcarskem a Francií, nacházejících se v jednom zákrutu řeky Doubs; hora, na jejíchž svazích se pasou krávy, daleko od civilizace, od Montbéliardu na francouzské straně a od Porrentruy na té švýcarské. Hora nepříliš vysoká, přesně 804 metrů, ale přitom někdy hůře přístupná, zejména v  zimě, když všechno zakryje sníh. Horu Terrible zná hlavně pár historiků, protože za Francouzské revoluce to byl francouzsko -švýcarský departement. Pak na ni všichni zapomněli kromě několika stovek místních obyvatel, kteří jí obvykle říkali „hora Terri“... Ovšem když Airbus 5403 letící z Istanbulu do Paříže narazil v noci z 22. na 23. prosince do jejího jihozápadního úbočí na francouzské straně, dali novináři přednost jménu Terrible před jménem Terri.

1

Ony to

tiž titulky „Tragédie na hoře Terrible“ zněly mnohem lépe než „Tragédie na hoře Terri“!

Možná si na to lidé ještě pamatují. K leteckým neštěstím dochází a  navzájem jsou si podobná. Několik měsíců předtím se Boeing 747 zřítil poblíž Tenerife na Kanárských ostrovech. Sto čtyřicet šest mrtvých. Rok po nárazu letadla do hory Terrible, 1. prosince 1981, narazilo DC 9 letící z Lublaně do Ajaccia do hory San Pietro: sto osmdesát mrtvých... Jediná letecká nehoda na Korsice. Všichni na tuto katastrofu už zapomněli, snad kromě Korsičanů. Všichni si dneska pamatují nehodu na hoře Sainte -Odile a čekají, jaká bude následovat.

V onom roce 1981 se mluvilo o černé sérii!

Nesmysl! Existují přece statistiky. Věřte mi, surfoval jsem celé hodiny na webových stránkách o  leteckých nehodách, například 1001 crash.com. Podívejte se na ni, uvidíte, že jsou děsivě přesné, počet mrtvých a spousta detailů o okamžicích těsně před katastrofou... Je to až neuvěřitelné, ale za čtyřicet let napočítali přes tisíc pět set leteckých neštěstí a  více než dvacet pět tisíc obětí... Když to spočítáte, je to více než čtyřicet nehod ročně, průměrně jednou týdně někde na světě spadne letadlo, a nejen v Číně nebo na Sibiři...

Takže je vám jasné, že na nehodu na hoře Terrible v roce 1980 už všichni zapomněli! Sto šedesát osm mrtvých... Zrnka prachu... Hvězdného prachu...

Ani já jsem se v té době o katastrofu na hoře Terrible nezajímal. To ráno jsem tu informaci téměř nevnímal. Sledoval jsem Hendaye, šlo o případ zpronevěry týkající se jedno- 1

Terrible = strašný – pozn. překl.


37

ho kasina, za níž stáli baskičtí teroristé... Vzrušující případ. Tenkrát jsem řešil spíše ožehavé případy, byla to moje specialita. Před necelými pěti lety jsem si otevřel detektivní kancelář. Předtím jsem se nechával najímat na případy po celém světě. Blížila se mi padesátka. Měl jsem zničený kyčelní kloub a páteř zkroucenou jak paragraf; nepozorovaně jsem přibíral každý týden kilo, které jsem pak měsíc shazoval, v nejlepším případě... Zkrátka být soukromým detektivem, byť druhořadým, se mi zdálo lepší.

Určitě jsem o nehodě to ráno, jako všichni, slyšel v rádiu, když jsem číhal na parkovišti před Hendayeovým kasinem, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Netušil jsem, že o  několik měsíců později se tato nehoda stane jediným smyslem mého života. Jaká ironie! Kdybych jen věděl...

Airbus 5403 z Istanbulu do Paříže se zřítil na horu Terrible v noci 23. prosince, přesně třicet sedm minut po půlnoci. Nikdo nikdy nezjistil, co se té noci stalo. Zima byla v  té době spíše mírná, ale od rána nepřetržitě sněžilo. V  noci vypukla bouře. Hora Terrible vytváří předěl mezi švýcarskou a  francouzskou částí pohoří Jura. Pilot prý prostě ztratil orientaci. Alespoň to tehdy řekli, bylo snadné svést všechno na ubohého pilota, který uhořel spolu s ostatními v letadle. A co černá skříňka, ptáte se. Ta neprozradila nic, jen to, že letadlo letělo příliš nízko a že pilot nad ním nakonec ztratil kontrolu... Pozůstalí po obětech a  pilotova rodina se snažili dozvědět víc, ale marně. Obviňovali pilota, sníh, bouři, horu, osud, slavný Murphyho zákon o černých sériích, smůlu... Samozřejmě se konal soud. Rodiny obětí chtěly vědět proč. Ale tohle nikoho jiného nezajímalo. Veřejnost tento soud nevzrušoval.

Stroj se zřítil třicet sedm minut po půlnoci... To nakonec stanovili experti, protože nebyli jiní svědci než cestující, a z těch se nic nenašlo, ani rozbité hodinky, z nichž by se dal vyčíst čas nehody. Ekologové bojovali před Vánocemi o každou jedličku z pohoří Jura. A airbus vyrval z kořenů během několika vteřin více stromů, než jich bylo spotřebováno za sto let oslav Vánoc. Ty, které nebyly vyrvány, navzdory sněhu shořely. Než se letadlo zastavilo, vytvořilo v lese dálnici dlouhou několik set metrů. Pak vybuchlo a hořelo až do rána.

Záchranáři objevili letadlo až o  hodinu později. Neštěstí bylo nahlášeno s velkým zpožděním. V okruhu pěti kilometrů od místa nehody nikdo nebyl. Teprve oheň upoutal pozornost obyvatel údolí. Navíc sníh rovněž brzdil pomoc, helikoptéry nemohly vzlétnout a první hasiči se dostali na planoucí mýtinu pěšky, když s  obtížemi sledovali hořící stopu. Bouře ustala až za svítání a  hora Terrible se na několik hodin stala středem světa. Dokonce byl veden proces nebo alespoň vyšetřování toho, proč záchranáři dorazili tak pozdě, ale to také nikoho příliš nezajímalo. Ani tenhle proces veřejnost neupoutal.

Záchranáři vlastně ani nemuseli spěchat, bylo jasné, že nikdo nepřežil. Což se také potvrdilo, když dospěli k  hořícím pokrouceným plechům. Ale hasiči jsou pečliví, dokonce i v půl druhé v noci, uprostřed pohoří Jura, ve sněhové bouři. A tak přesto pátrali, aniž věděli po čem, aby sem nejeli zbytečně, jen aby se ohřáli u velké vatry na úbočí hory, která změnila těla sto šedesáti osmi nebohých cestujících v prach a popel.

Hledali s  očima plnýma kouře a  smutku. Našel ji jeden mladý hasič z  jednotky ze Sochaux, Thierry Mouchot. Tento podrobný popis po tolika letech vás možná překvapuje, ale všechno je pravda. Strávil jsem s ním později několik hodin a  chtěl jsem, aby mi dopodrobna líčil těch pár vteřin zděšení, donekonečna jsem se vracel ke každému detailu. Tu noc si to nejdřív neuvědomil. Myslel si, že našel mrtvolu, tělíčko dítěte. Ovšem bylo to tělo jediného cestujícího z airbusu, které neshořelo. Šlo téměř o novorozence, ani ne tříměsíční dítě. Bylo vymrštěno z trupu letadla, které bylo po nárazu částečně deformované. To všechno zjistili experti, přesně to prokázali během vyšetřování, když se snažili určit, kde se miminko se svými rodiči v letadle nacházelo. Ale k tomu se ještě později vrátíme. Buďte trpěliví...

Mouchot, ten mladý hasič, byl přesvědčený, že našel jen tělíčko bez života: kojenec ležel více než hodinu na sněhu... Ale když se k němu sklonil, zdálo se mu, že tvářička, ručičky a prstíky dítěte jsou jen lehce namodralé. Tělíčko se nacházelo asi třicet metrů od ohně. Teplo sálající z hořícího vraku ho patrně zahřívalo. Mladý hasič ze Sochaux přistoupil ihned, tak jak ho to učili, k umělému dýchání a poté velmi opatrně k masáži srdce. Nikdy by ho nenapadlo, že bude zachraňovat novorozence, a navíc za takovýchto okolností...

Děťátko ještě slaboučce dýchalo. Po pár minutách si ho převzala záchranná služba a postarala se o zbytek. Později lékaři konstatovali, že právě vzniklý požár, teplo sálající z hořícího letadla novorozence zachránilo. Byla to holčička s modrýma očima, neuvěřitelně modrýma na svůj věk, podle světlé pleti pravděpodobně Francouzka. Vymrštilo ji to dostatečně daleko, aby neuhořela zaživa, ale aby ji zároveň plameny ochránily před nočním chladem. Je strašnou ironií, že jí zachránila život smrt cestujících, mezi nimi i jejích rodičů. Tak aspoň ten zázrak vysvětlovali lékaři.

Protože to byl skutečně zázrak!

Většina místních novin vytiskla ještě v  noci mimořádné vydání o katastrofě, ale nečekaly na výsledky šetření záchranářů. Jen jediný deník, L’Est républicain, to risknul a počkal, nespustil rotačky, neposlal domů personál a udržoval ho v neustálé pohotovosti. Šéfredaktor měl dobrý čich. L’Est républi‑ cain měl v každém koutě Jury armádu novinářů, kteří slídili za sanitkami a postávali před nemocnicemi... Zpráva o zázraku přišla ve dvě hodiny ráno. A v L’Est républicain se ve vydání z 23. prosince 1980 objevil titulek: Zázračně zachráněná hol‑ čička na hoře Terrible. Jméno se ujalo. Vedle snímku spáleného trupu letadla na mýtině byla barevná fotografie hasiče s novorozencem v náručí před nemocnicí Belfort -Montbéliard, na níž přibarvili tvářičku, ruce a oči trochu víc do modra. Krátký komentář zněl: Dramatická nehoda Airbusu 5403, letícího z Istanbulu do Paříže, na úbočí hory Terrible na francouzsko‑ ‑švýcarských hranicích v  noci z  22. na 23.  prosince  1980. Sto šedesát osm ze sto šedesáti devíti cestujících a  členů posádky zahynulo okamžitě nebo uhořelo v trupu letadla. Jediným zá‑ zračně zachráněným je tříměsíční dítě, které bylo při nárazu vymrštěno z letadla, ještě předtím, než ho zachvátily plameny.

Francie se probudila pod dojmem této tragédie. Sněžný sirotek rozplakal každého. Během dopoledne převzaly fotografii z L’Est républicain všechny časopisy a rozhlasové a televizní stanice. Možná si na to vzpomínáte. Na tu záplavu horkých slz, která zalila zimní národní smutek...

Zbýval jediný detail. Deník sice uveřejnil snímek zázračně zachráněné holčičky, ale nikoli její jméno... Ve dvě ráno to bylo obtížné: bylo zapotřebí spojit se s Air France v Istanbulu. To si nejspíš řekl šéfredaktor. Ostatně jméno zachráněného dítěte nebylo tak důležité. Samozřejmě, připojit jméno sirotka s modrýma očima pod fotografii na první straně novin by zapůsobilo na city ještě víc, ale „zázračně zachráněná z hory Terrible“ taky neznělo špatně... Bylo v tom určité tajemství, které mělo být odhaleno následující den při identifikaci dítěte.

Nejpozději...

Tak se uvidí...

To příjmení, to jméno... Pátrám po něm už osmnáct let!

5

2. října 1998, 9 hodin 10 minut

Výbuch hurónského smíchu pěti studentů natlačených kolem kulatého stolku deset metrů od Marca ho vyrušil. Chlapci si prohlíželi fotografie na stole, určitě z posledního studentského mejdanu, takové ty fotky, co si schováváte po celý život a budete si je napůl s pýchou, napůl se studem tajně prohlížet. Marc je znal od vidění, patřili k jednomu z hlavních spolků, který organizoval mimoškolní aktivity. Pomoc s přípravou, přehledy zkoušek a fotokopie přednášek, tím financoval mejdany a oslavy.

Marc zvedl hlavu.

9 hodin 11 minut, dá -li se věřit hodinám na zdi.

Mariam se na něj ani nepodívala a  povídala si u  pultu s dívkou oblečenou od hlavy k patě do černého včetně kalhotek, které se rýsovaly pod tmavou přiléhavou sukní této Morticie Addamsové přednáškových sálů.

Marc si povzdechl a znovu se rezignovaně ponořil do čtení. Deník Crédula Grand ‑Duca

Tak... A  právě v  tomto okamžiku začíná záhada hory Terrible. Teď už si možná na něco vzpomínáte. Přesto všechno zpočátku probíhalo normálně... Osiřelý kojenec, objevený mladým hasičem, byl předán do péče pediatrického oddělení nemocnice v  Belfort -Montbéliardu, kde se o  něj starala armáda lékařů.

Rekonstruoval jsem následující události s  přesností metronomu, ale nebudu vás zatěžovat hodinami výslechů svědků. Stačí, když to shrnu, myslím, že to bude dostatečně názorné.

Léonce de Carville se dověděl obě novinky, o nehodě a zázračně zachráněném dítěti, ze zpráv v rádiu v šest hodin ráno. Léonce de Carville vstával každý den za svítání. V  telefonu si ověřil svůj denní rozvrh, rozplánovaný na minutu přesně, a za chvíli už odlétal soukromým letadlem do Montbéliardu. Léonci de Carville bylo v té době pětapadesát let a patřil mezi stovku nejvýznamnějších kapitánů průmyslu ve Francii. Vystudoval na inženýra a  zbohatl na kladení potrubí na všech kontinentech. Carvilleův podnik byl subdodavatelem těch největších nadnárodních naftařských a plynárenských společností. Úspěch Carvilleových nespočíval v  technologických inovacích naftovodů a plynovodů, ale v jejich schopnosti zavést potrubí do těch nejnebezpečnějších nebo nejsložitějších míst naší planety, pod vodou, pod horami, v seizmicky aktivních oblastech... Jejich podnik se prosadil v šedesátých letech, kdy vyvinuli revoluční technologii stabilizace ropovodů v  permafrostu, věčně zmrzlé půdě... a  začali ji vyvážet navzdory studené válce na Sibiř i na Aljašku...

Léonce de Carville si v bílém labyrintu nemocnice v Belfort -Montbéliardu nasadil důstojnou masku, která zapůsobila na personál pronásledovaný novináři.

„Pojďte se mnou,“ vybídla ho ochotná sestřička.

„Kde je?“

„Na kojeneckém oddělení. Nebojte se. Je v pořádku...“

„Kdo se o ni stará?“

Trochu překvapená sestřička zaváhala. Potom vyhrkla:

„Doktor... doktor Morange. On měl v noci službu...“

Carvilleův inkvizitorský pohled sestru tak vyděsil, že rychle dodala:

„Máte štěstí, pane de Carville. Je to jeden z nejuznávanějších specialistů. Ještě je tady. Můžete se ho na všechno vyptat...“

Léonce de Carville naznačil úsměv, což mohlo znamenat spokojenost, ale i  ostražitost. Rázně kráčel dál. Všichni mu ustupovali z cesty.

Předchozí noci přišel průmyslník při tragédii na hoře Terrible o  jediného syna a  snachu. Právě tento ostřílený kapitán průmyslu přesvědčil přede dvěma lety svého syna, aby převzal vedení turecké pobočky Carvilleovy společnosti. Bylo veřejným tajemstvím, že mladý Alexandre de Carville má ve vedení nadnárodní společnosti nahradit svého otce. Výměna měla proběhnout postupně. Alexandre de Carville se se zanícením pustil do práce v  Turecku, kde mohl kromě slušných znalostí získaných při studiu na polytechnice využít i diplom ze společenských a politických věd. Podle toho, jak se měnil režim, musel vyjednávat s  Tureckem vojenským nebo s  Tureckem demokratickým... Konečným cílem byla nejdůležitější akvizice Carvilleovy společnosti, klíčový kontrakt na příští desetiletí: Alexandre de Carville odjel s  rodinou do Turecka, aby osobně jednal o druhém nejdelším ropovodu na světě z  Baku přes Tbilisi do Ceyhanu, měřícího dva tisíce kilometrů od Kaspického po Středozemní moře, z toho více než tisíc kilometrů v  Turecku až do malého přístavu Ceyhan na jihovýchodním pobřeží Turecka, téměř na hranicích se Sýrií, kde měla rodina de Carville letní sídlo. Vyjednávání trvalo dlouho: už dva roky přešlapovali na místě. Alexandre de Carville žil většinu roku v Turecku se svou ženou Véronique a dcerou Malvinou, které bylo v té době šest let. Z toho strávila v  Turecku dva roky. Když Véronique znovu otěhotněla, nevrátila se do Francie: měla křehké zdraví, kvůli rizikovému těhotenství jí lékaři cestování nedoporučovali, a už vůbec ne letadlem... Porod proběhl dobře v Bakirkoy, největší soukromé porodnici v Istanbulu, a malá Malvina si mohla pochovat svou maličkou sestřičku Lyse -Rose... Léonce de Carville se ženou Mathilde ve Francii obdrželi krásné oznámení s trochu rozmazanou fotografií vnučky. Nebylo proč spěchat. Rodina se měla setkat o Vánocích roku 1980. Malvina de Carville odletěla do Francie jako každý rok na začátku vánočních prázdnin, o  týden dřív než rodiče. Zbytek rodiny, Alexandre, Véronique a malá Lyse -Rose, měl odletět o několik dní později, 23. prosince večerním spojem z Istanbulu do Paříže... Oslava se měla konat v obrovském rodinném sídle Carvilleových na břehu řeky Marny. Malvina, roztomilá černovlasá šestiletá holčička, šibalské a neodolatelné dítě, které komandovalo služky ve Francii i v Turecku jako generál, přikázala, aby na počest její malé sestřičky vyzdobili růžovými a bílými střapci cestu od vchodu do haly až do pokoje Lyse -Rose včetně mohutného schodiště z třešňového dřeva.

Malvina de Carville...

Dovolte mi, abych několika řádky odbočil od Léonce de Carville kráčejícího chodbami nemocnice v  Montbéliardu a představil vám Malvinu. Je to důležité. Pochopíte proč.

Tak tedy Malvina de Carville. Myslím, že patřila k těm, co mě neměli moc rádi... Mírně řečeno. A zvláštní je, že to bylo vzájemné. Marně jsem přesvědčoval sám sebe, že za své šílenství nemohla a za jiných okolností by z ní vyrostla skvělá a žádoucí žena, žena z vyšších kruhů, která se dobře narodila a pak i dobře vdala... Ta holka mi však v průběhu let svou narůstající posedlostí naháněla pořádný strach... Na rozdíl od své babičky mi nikdy nedůvěřovala. Musela vycítit, že ji považuju za monstrum. Ano, monstrum! Protože v to se časem ta rozkošná šestiletá holčička změnila. V ošklivé, zatrpklé a nezvladatelné stvoření... Ale pojďme dál. Teď ještě nenastal čas, abychom se bavili o ní... Při troše smůly by se tenhle zápisník mohl dostat do rukou té fúrie, a kdo ví, jakou reakci by u ní četba těchto řádků vyvolala!

Vraťme se k tomu, proč se pomátla. Zázrak. Přesněji řečeno zdání zázraku.

Léonce de Carville v  nemocnici v  Belfort -Montbéliardu zachovával odměřenost, kterou tentokrát



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist