načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vážka - Michel Bussi

Kniha: Vážka
Autor:

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě ...
Titul je skladem >5ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  355
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  399 Kč
11%
naše sleva
11,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-03-09
Počet stran: 424
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 422 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Miluše Krejčová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-11
ISBN: 9788026705116
EAN: 9788026705116
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě letadla byly dvě děti v tomto věku. A protože se tak stalo v době, kdy testy DNA jsou ještě věcí neznámou, stojí policie před těžkým rozhodnutím: je miminko Lyse-Rose z bohaté a vlivné rodiny Carvilleových, nebo Emily z obyčejné rodiny Vitralových? Nakonec je dítě prohlášeno za Emily. Carvilleovi se s tím ale nechtějí smířit a najmou si soukromého detektiva, který má dokázat, že dítě patří jim. Osmnáct lét pátrá bývalý policista ve Francii i v Turecku, ale marně. Rozhodující důkaz se mu najít nepodaří. Když už chce se vším skončit, padne jeho zrak na staré noviny, kde se o případu psalo. Vše se mu náhle spojí a on pochopí, jak to bylo. Byla nalezeným dítětem Lyse-Rose, Emily, anebo bylo všechno úplně jinak a někdo celou tu dobu se všemi postavami dramatu obratně manipuloval? Michel Bussi se narodil 29. dubna 1965 v Louviers. Je autorem detektivek a profesorem geografie na univerzitě v Rouen. V lednu 2016 patřil mezi 3 nejprodávanější autory ve Francii. Krátce po vydání v domovské Francii byl jeho román Vážka přeložen do dvaceti šesti jazyků a získal mnohá mezinárodní ocenění (např. Prix Maison de la Presse 2012, Murderer's Pen Prize 2014 nebo French Thriller Prize 2011). Autor však sklízí nadšené ohlasy nejen mezi kritiky, ale také u čtenářů, kteří se již nyní těší na filmové zpracování Vážky.

Kniha je zařazena v kategoriích
Michel Bussi - další tituly autora:
Vážka Vážka
Bussi, Michel
Cena: 177 Kč
Maminka neříká pravdu Maminka neříká pravdu
Bussi, Michel
Cena: 311 Kč
Mama klame Mama klame
Bussi, Michel
Cena: 222 Kč
Černé lekníny Černé lekníny
Bussi, Michel
Cena: 311 Kč
Černé lekníny Černé lekníny
Bussi, Michel
Cena: 177 Kč
Čierne lekná Čierne lekná
Bussi, Michel
Cena: 216 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Vážka" mají také často zájem o tyto tituly:
Provazochodkyně Provazochodkyně
Mawer, Simon; Hanzlík, Filip
Cena: 355 Kč
Tady byla Britt-Marie Tady byla Britt-Marie
Backman, Fredrik
Cena: 280 Kč
Ve službách zla Ve službách zla
Galbraith, Robert; Rowlingové, pseudonym J. K.
Cena: 346 Kč
P.S. P.S.
Geislerová, Aňa
Cena: 266 Kč
Touhy Touhy
Keleová-Vasilková, Táňa
Cena: 237 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7
23. prosince 1980, 00 hodin 33 minut
Airbus 5403 z Istanbulu do Paříže se propadl. O téměř tisíc
metrů za necelých deset vteřin, skoro vertikálně, a pak se
znovu stabilizoval. Většina cestujících spala. Prudce se probudili
s děsivým pocitem, že si zdřímli na sedadle pouťové atrakce.
Právě křik vytrhl Izel z lehkého spánku, nikoli pokles letadla.
Na poryvy větru a vzdušné díry byla zvyklá, už téměř tři roky
létala kolem světa s Turkish Airlines. Teď měla přestávku.
Nespala ani dvacet minut. Sotva otevřela oči, spatřila svou
kolegyni Melihu, jak se nad ní sklání s ňadry deroucími se jí z výstřihu.
„Izel? Izel! Dělej! Máme problém. Venku je asi bouřka.
Nulová viditelnost, podle kapitána. Vezmeš si svoji uličku?“
Izel nasadila unavený výraz zkušené letušky, která
nepanikaří kvůli takové prkotině. Vstala, upravila si kostým, trošku
si stáhla sukni, chviličku obdivovala odraz svého půvabného
těla turecké panenky na ztemnělé obrazovce před sebou
a zamířila do uličky vpravo.
Probuzení cestující už nekřičeli, ale měli v očích spíše údiv
než znepokojení. Letadlo se pořád kymácelo. Izel se klidně
sklonila nad každým z nich.
„Všechno je v pořádku. Nebojte se. Prostě jen prolétáváme
sněžnou bouří nad pohořím Jura. Za necelou hodinu
budeme v Paříži.“





8
Izelin úsměv nebyl nucený. Její myšlenky se už toulaly po
Paříži. Měla tam zůstat tři dny, až do Vánoc. Byla vzrušená
jako malá holka při pomyšlení, že si bude hrát na svobodnou
Istanbulčanku ve francouzském hlavním městě.
Svou uklidňující pozornost zaměřila postupně na
desetiletého chlapce, jenž pevně svíral babiččinu ruku, na mladého
manažera ve zmačkané košili, kterého by ráda znovu potkala
zítra na Champs -Elysées, na tureckou ženu, jejíž závoj,
posunutý nejspíš kvůli náhlému probuzení, jí zakrýval polovinu
očí, na starého muže, schouleného na sedadle s rukama mezi
koleny, který na ni hleděl prosebně...
„Ujišťuju vás, že je všechno v pořádku.“
Izel klidně kráčela uličkou, když se airbus znovu naklonil
na bok. Ozvalo se několik výkřiků. Mladík sedící vpravo od
Izel, který držel oběma rukama kazetový přehrávač, vykřikl
s neupřímným smíchem:
„Jak dlouho to bude trvat, tenhle looping?“
Několik lidí se nesměle zasmálo, ale jejich smích byl
okamžitě přehlušen křikem kojence. Dítě leželo v nosítku přímo před
Izel. Pár metrů od ní. Letuščin pohled se upřel na
několikaměsíční holčičku, měla na sobě bílé šatičky s oranžovými květy,
které vykukovaly z béžového svetříčku s norským vzorem.
„Ne, madam, ne,“ řekla Izel. „Ne!“
Matka sedící vedle dítěte si rozepnula pás a  naklonila se
k dcerce.
„Ne, madam,“ naléhala Izel. „Musíte zůstat připoutaná.
Matka se neobtěžovala ani otočit, natož odpovědět letušce.
Její dlouhé rozpuštěné vlasy splývaly do nosítka. Dítě se
rozplakalo ještě víc.
Izel zaváhala, jak se má zachovat, a přistoupila blíž.
Letadlo se znovu propadlo. Tři vteřiny a možná dalších
tisíc metrů.
Ozvaly se výkřiky, ale většina pasažérů byla potichu.
Mlčeli. Uvědomili si, že pohyby letadla nejsou vyvolány pouze





zimními poryvy větru. Když se letadlo otřáslo, Izel upadla na
bok. Loktem udeřila do walkmana na hrudi muže po své
pravici a vylekala ho. Vstala a  ani se mu neomluvila. Tříměsíční
holčička před ní pořád plakala. Její matka se k ní opět
naklonila a začala rozepínat bezpečnostní pás dítěte...
„Ne, madam! Ne...“
Izel zaklela. Mechanicky si stáhla vyhrnutou sukni přes
punčochy s puštěným okem. To je ale dřina! Opravdu si
zaslouží ty tři dny a dvě noci zábavy v Paříži!
Pak se vše seběhlo strašně rychle.
Na okamžik si Izel myslela, že slyší ozvěnu, křik jiného
kojence někde v letadle, kousek dál vlevo. Neklidná ruka chlápka
s walkmanem se dotkla šedého nylonu na jejích stehnech,
starý Turek objal jednou paží svou zahalenou ženu kolem ramen
a druhou ruku natáhl prosebně k Izel. Matka před ní vstala
a vztáhla ruce ke své dceři v nosítku s rozepnutými pásy.
To bylo to poslední, co spatřila před nárazem, předtím než
se airbus střetl s horou.
Náraz odhodil Izel deset metrů daleko, k nouzovému
východu. Její půvabné nohy v tmavých punčochách se
zkroutily jako končetiny umělohmotné panenky v rukou sadistické
holčičky; její štíhlé tělo narazilo do plechu; roh dveří jí
prorazil levý spánek.
Izel byla na místě mrtvá. V tom patřila k těm šťastnějším.
Neviděla, jak světla zhasla. Neviděla, jak se letadlo
zkrabatilo jako obyčejná plastová lahev s vodou, když narazilo do
stromů, které jako by se jeden po druhém obětovaly, aby
zpomalily šílený pád airbusu.
Když se letadlo konečně zastavilo, necítila šířící se zápach
kerosinu. Nepocítila žádnou bolest, když výbuch rozmetal její
tělo stejně jako těla třiadvaceti nejbližších cestujících.
Nevykřikla, když plameny zachvátily kabinu a uvěznily sto
čtyřicet pět přeživších.










O osmnáct let později










13
1
29. září 1998, 23 hodin 40 minut
Teď víte vše.
Crédule Grand -Duc zvedl pero a jeho pohled se vnořil do
průzračné vody obrovského vivária naproti němu. Jeho oči
chvilku sledovaly zoufalé poletování vážky, která ho před
necelými třemi týdny stála skoro dva a půl tisíce franků. Vzácný
druh, jeden z  největších co do veli kosti, přesná replika
jejího prehistorického předka. Dlouhá vážka poletovala od jedné
skleněné stěny k druhé v houfu několika desítek dalších
freneticky se zmítajících vážek. Vězeňkyně. Zajatkyně.
Všechny cítily, že umírají.
Pero se znovu dotklo papíru. Ruka Crédula Grand -Duca
se nervózně zachvěla.
Shromáždil jsem v tomto sešitě všechny indicie, všechny
stopy, všechny hypotézy. Osmnáct let pátrání. Vše je uloženo v této
stovce stránek. Pokud jste je přečetli pozorně, víte nyní tolik co
já. Možná budete důvtipnější. Možná budete sledovat směr,
který jsem opomněl. Možná najdete klíč, jestli existuje. Možná...
Proč ne?
Pro mě to skončilo.
Pero se zvedlo a chvělo se několik milimetrů nad papírem.
Modré oči Crédula Grand -Duca se znovu zatoulaly k 
hladkému sklu vivária, pak přelétly ke krbu, kde dlouhé





14
ny pohlcovaly změť novin, papírů a lepenkových archivních
krabic, než naposledy spočinuly na sešitu. Pero znovu
sklouzlo po papíru.
Říct, že necítím lítost ani nemám výčitky, by bylo přehnané,
ale udělal jsem, co jsem mohl.
Crédule Grand -Duc dlouho hleděl na tuto poslední řádku
a pak světle zelený sešit pomalu zavřel.
Udělal jsem, co jsem mohl, opakoval nakonec, spokojený
se svým závěrem.
23 hodin 43 minut
Uklidil pero do hrnku před sebou, vzal z pravé strany
svého stolu žlutý lepík a  přilepil ho na desky sešitu. Znovu
natáhl ruku k hrnku s tužkami. Jeho prsty uchopily fi x a jedním
tahem napsaly na kousek papíru pro Lylie. Odsunul sešit na
kraj stolu a vstal.
Grand -Ducův pohled se na okamžik zastavil na stole:
leskla se tam měděná destička. Grand -Duc s ironií četl: Crédule
Grand -Duc, soukromý detektiv. Zklamaně se ušklíbl. Všichni
ho už odpradávna nazývali Grand -Duc, nikdo už nepoužíval
jeho směšné křestní jméno. Nikdo kromě Emilie a Marca
Vitralových. Ale to bylo dříve, když byli mladší. Od té doby
uplynula celá věčnost.
Grand -Duc zamířil do kuchyně. Vrhl poslední pohled na
nerezový dřez, na podlahu z  osmibokých bílých dlaždic, na
zavřené skříňky ze světlého dřeva. Každý prvek byl
v dokonalém pořádku, vyleštěný a uklizený; každá stopa předchozího
života byla pečlivě odstraněna, jako v pronajatém domě,
který člověk musí vrátit jeho majiteli. Grand -Duc byl pečlivý až
do konce, až do posledního dechu. Věděl to. To vysvětlovalo
mnohé. Vlastně všechno.





15
Otočil se, přistoupil ke krbu, až měl pocit, že mu teplo
z něj olizuje ruce. Sklonil se a hodil do ohně dva archivační
boxy. Ucouvl, aby ho nezasáhla sprška jisker.
Slepá ulička...
Strávil tisíce hodin zkoumáním těch nejmenších
podrobností tohoto případu... Všechny tyhle indicie, tyhle
poznámky, tohle pátrání, vše se teď mění v  dým. Za několik hodin
všechny stopy vyšetřování zmizí.
Osmnáct let pátrání zbytečně. Jaká ironie...
Celý jeho život shrnutý v  tomto autodafé, jehož byl
jediným svědkem.
23 hodin 49 minut
Za čtrnáct minut bude Lylie osmnáct let, alespoň ofi
ciálně... Kdo je? Pořád nemá žádnou jistotu. Je to jedna ku
dvěma, jako v onen první den. Panna, nebo orel.
Lyse -Rose, nebo Emilie?
Neuspěl. Mathilde de Carville utratila celé jmění, jeho mzdu
za osmnáct let, zbytečně...
Grand -Duc zamířil do pracovny a nalil si další sklenku vína.
Je patnáct let staré, zvláštní zásoba Monique Genevezové,
nakonec jediná dobrá vzpomínka na toto vyšetřování. Zvedl
sklenku k ústům a usmál se. Ničím nepřipomínal karikaturu starého
alkoholického detektiva, sahal do svého sklepa spíše jen
sporadicky, při významných příležitostech. Dnešní Lyliiny
narozeniny takovou příležitostí byly. Ostatně poslední minuty jeho
života také.
Detektiv vypil sklenku vína naráz.
Byla to jedna z mála věcí, kterých opravdu litoval,
nenapodobitelná chuť tohoto vína mu procházela tělem, způsobovala
mu mírnou bolest a zbavovala ho břemene téhle obsese, této
záhady bez odpovědi, jíž zasvětil svůj život.





16
Grand -Duc postavil sklenku na stůl a posunul světle
zelený sešit, váhal, zda ho má ještě naposledy otevřít. Hleděl na
lepík s nápisem pro Lylie.
Zůstane tenhle sešit, tahle stovka stránek, kterou psal do
posledního dne svého života... Pro Lylie, pro Marca, pro
Mathilde de Carville, pro Nicole Vitralovou, pro policisty, pro
advokáty, pro každého, kdo se bude chtít ponořit do tohoto
příběhu...
Nepochybně poutavá četba. Skutečné mistrovské dílo,
dechberoucí policejní vyšetřování... Všechno tu je...
Až na závěr...
Napsal detektivku, u níž odstranil poslední stránku,
thriller, jehož posledních pět řádek bylo vymazáno.
Podfuk...
Budoucí čtenáři si budou určitě myslet, že jsou
chytřejší, pustí se do toho, budou přesvědčeni, že oni najdou řešení.
Ostatně i on si to myslel... Celou dobu byl přesvědčen, že
existuje důkaz, že rovnice má řešení, že něco přehlédl. Byl to
jen pocit, pouhý pocit, ale velmi neodbytný... Tato jistota ho
držela při životě až do dnešního dne, do doby, kdy za deset
minut bude Lylie osmnáct let... Možná že pouze jeho
podvědomí udržovalo tuto iluzi, aby mu zabránilo zcela propadnout
zoufalství, bylo by velmi kruté hledat po celé ty roky klíč
k neřešitelnému problému...
Udělal jsem, co jsem mohl, četl znovu detektiv. Další se mě
už netýká.
Grand -Duc se naposledy rozhlédl po místnosti. Měl co
dělat, aby nevyhodil prázdnou lahev a neuklidil špinavou
sklenku. Znovu se usmál. Policajti a  patologové, kteří se budou
sklánět za pár hodin nad jeho tělem, se nebudou starat
o neumytou sklenku. Jeho krev a mozek se rozstříknou a lepkavá
hmota potřísní tenhle mahagonový stůl a navoskované
parkety. Všechno ušpiní. Tím spíš, pokud jeho smrt nezjistí hned,
což je dost pravděpodobné (komu by také chyběl?), teprve





17
zápach jeho mrtvoly přiláká pozornost sousedů, rozkládající
se tělo pokryté výkaly hmyzu, který už na něm začal hodovat.
O důvod víc, pomyslel si Grand -Duc.
Sklonil se a hodil do krbu kousek kartonu, který unikl
plamenům.
Jeho poslední ušlechtilý čin.
Grand -Duc pomalu přistoupil k mahagonovému
sekretáři v rohu místnosti naproti krbu. Otevřel prostřední zásuvku,
z  koženého pouzdra vytáhl zánovní revolver Mateba, jehož
šedý kov se ve světle leskl. Detektivova ruka zašátrala hlouběji
v zásuvce a vytáhla tři náboje. Ráže 38 milimetrů.
Grand -Duc se usmál. Zkušeným pohybem otevřel
bubínek a lehce do něj zasunul náboje.
Jeden by stačil, i kdyby byl hodně opilý, kdyby se mu
zachvěla ruka, kdyby zaváhal. Ale určitě by dokázal přiložit
hlaveň ke spánku, pevně ho sevřít a stisknout spoušť.
Nemohl minout, ani s dvaašedesáti centilitry vína v krvi.
Položil revolver na stůl, otevřel levou zásuvku, vyndal
odtud noviny, velmi starý výtisk L’Est républicain, úplně
zažloutlý. Celé měsíce promýšlel tuto pochmurnou scénu, tento
symbolický rituál, který by mu pomohl se vším skoncovat, vznést
se defi nitivně nad labyrint.
23 hodin 54 minut
V krbu se svíjelo v plamenech posledních pár listů pa píru.
Detektivův pohled sklouzl k viváriu a pochmurnému
bzučení vážek. Elektrický proud byl vypnut už před třiceti
minutami. Vážky zbavené kyslíku a potravy nepřežijou ani týden...
A  přitom vynaložil obrovskou sumu peněz na nákup těch
nejvzácnějších a  nejstarších druhů; strávil celé hodiny, celé
roky péčí o  toto vivárium, pečlivě vážky krmil všemi
druhy drobného hmyzu, staral se o ně, rozmnožoval je, dokonce





18
v době, kdy musel odjet, je ne chával hlídat specializovanou
fi rmou.
Všechno to úsilí jen proto, aby je nechal zemřít. Je taky...
Koneckonců je příjemné, pomyslel si Grand -Duc,
rozhodovat takto o životě a smrti druhých, pečovat o ně, aby bylo
možné je lépe odsoudit, dát jim naději, aby bylo možné je lépe
obětovat. Hrát si s osudem, jako rozmarný a nepředvídatelný
bůh... Vždyť i on byl vlastně obětí nějakého takového
sadistického boha...
Crédule Grand -Duc se posadil ke stolu, mimoděk posunul
světle zelený sešit víc ke kraji, jako kdyby měl strach, aby ho
neušpinily kapky krve.
Rozložil L’Est républicain před sebou na stole. Vydání
z 23. prosince 1980. Znovu se začetl do první strany novin:
Zázračně zachráněná z hory Terrible.
Titulek se táhl přes celou stránku. Úplně dole se
nacházela dosti rozmazaná fotografi e, na níž bylo vidět siluetu
trupu havarovaného letadla, stromy vyrvané i  s  kořeny, sníh se
stopami záchranářů. Několik řádek pod fotografi í popisovalo
katastrofu:
Dramatický pád Airbusu 5403 letícího z Istanbulu do Paříže
na svahu hory Terrible na francouzsko -švýcarských hranicích
v noci z 22. na 23. prosince 1980. Sto šedesát osm ze sto šedesáti
devíti cestujících a členů posádky zemřelo na místě nebo
zahynulo v plamenech. Jediná zázračně přeživší, tříměsíční holčička,
byla vymrštěna při nárazu, než na palubě vypukl požár.
Grand -Duc zvedl oči. Zemře, nakloní se trochu dopředu
a  vpálí si kulku do hlavy. Dopadne na první stránku těchto
novin. Jeho krev vybarví fotografi i z dramatu, k němuž došlo
před osmnácti lety, a  smísí se s  krví sto šedesáti osmi obětí.
Za pár dnů nebo týdnů ho takhle najdou. Nikdo ho nebude
litovat... Zejména Carvilleovi ne... Vitralovi možná ano,
trošku... Emilie, Marc. Hlavně Nicole.





19
Je to vrchol ironie.
Najdou ho a dají ten sešit Lylie, knihu jejího krátkého
života. Jeho závěť.
Grand -Duc naposledy s jistou hrdostí pohlédl na svůj
odraz v měděné destičce. Byl to ko neckonců krásný konec,
mnohem lepší než to ostatní.
Přinejmenším lze říct, že měl šanci: osmnáct let trvající
pátrání...
23 hodin 57 minut
Nastal čas.
Opatrně položil L’Est républicain přímo před sebe,
posunul si židli a pevně sevřel pažbu revolveru ve vlhké dlani.
Pomalu zvedl paži.
Když se chladná hlaveň dotkla jeho spánku, proti své vůli
se zachvěl. Ale byl připraven. Alkohol mu pomůže.
Pokusil se vyčistit si hlavu, nemyslet na tu kulku,
nacházející se pár centimetrů od jeho mozku, která mu prolétne
lebkou...
Nemyslet už na nic, upnout se na nicotu.
Jeho ukazováček se dotkl spouště. Stačilo jen ji zmáčknout
a všechno skončí.
Má oči zavřít, nebo je nechat otevřené?
Po čele mu stekla kapka potu a dopadla na noviny.
Nechat je otevřené a skoncovat to.
Jeho tělo se předklonilo, oči se upřely na noviny vzdálené
dvacet centimetrů. Naposledy se podíval na fotografi i
spáleného trupu letadla, na snímek hasiče před nemocnicí
v Montbéliardu, opatrně držícího to promodralé tělíčko. Zázračně
zachráněné dítě.
Ukazováček na spoušti strnul.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist