načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Vážka - Michel Bussi

Vážka
-19%
sleva

Kniha: Vážka
Autor:

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  399 Kč 323
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-03-09
Počet stran: 424
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 422 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Miluše Krejčová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-11
ISBN: 9788026705116
EAN: 9788026705116
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dramatický thriller o malém miminku, které bylo nalezeno po havárii letadla ve Francii. V letadle však byly dvě holčičky tohoto věku a tak nezbývá než bez testů DNA rozhodnout, o kterou se jedná. Lyse-Rose nebo Emilie? Kdo je to tříměsíční miminko, které se jako jediné zachránilo při havárii letadla? Komu Vážka, jak děvčátko nazvali novináři, patří, o to se hádají dvě rodiny - jedna bohatá, druhá chudá. Děvčátko je nakonec jako Emilie předáno do rukou chudé rodiny, ale bohatá rodina se s tím nechce smířit. Najme si proto soukromého detektiva, aby zjistil pravdu. A zdá se, že soukromý detektiv po osmnácti letech pátraní konečně našel k této záhadě klíč. Ale pak je jeho tělo nalezeno s prostřelenou hrudí a s tváří spálenou k nepoznání. Naštěstí však po něm zůstal deník s podrobným popisem pátraní. A na konci čeká šokující odhalení...

Popis nakladatele

Když se ve Francii těsně před Vánoci zřítí letadlo letící z Istanbulu, vypadá to, že všichni zahynuli. Pak ale záchranáři najdou poblíž letadla živé miminko. Jenže na palubě letadla byly dvě děti v tomto věku. A protože se tak stalo v době, kdy testy DNA jsou ještě věcí neznámou, stojí policie před těžkým rozhodnutím: je miminko Lyse-Rose z bohaté a vlivné rodiny Carvilleových, nebo Emily z obyčejné rodiny Vitralových? Nakonec je dítě prohlášeno za Emily. Carvilleovi se s tím ale nechtějí smířit a najmou si soukromého detektiva, který má dokázat, že dítě patří jim. Osmnáct lét pátrá bývalý policista ve Francii i v Turecku, ale marně. Rozhodující důkaz se mu najít nepodaří. Když už chce se vším skončit, padne jeho zrak na staré noviny, kde se o případu psalo. Vše se mu náhle spojí a on pochopí, jak to bylo. Byla nalezeným dítětem Lyse-Rose, Emily, anebo bylo všechno úplně jinak a někdo celou tu dobu se všemi postavami dramatu obratně manipuloval? Michel Bussi se narodil 29. dubna 1965 v Louviers. Je autorem detektivek a profesorem geografie na univerzitě v Rouen. V lednu 2016 patřil mezi 3 nejprodávanější autory ve Francii. Krátce po vydání v domovské Francii byl jeho román Vážka přeložen do dvaceti šesti jazyků a získal mnohá mezinárodní ocenění (např. Prix Maison de la Presse 2012, Murderer's Pen Prize 2014 nebo French Thriller Prize 2011). Autor však sklízí nadšené ohlasy nejen mezi kritiky, ale také u čtenářů, kteří se již nyní těší na filmové zpracování Vážky.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Michel Bussi - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Vážka" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

23. prosince 1980, 00 hodin 33 minut

Airbus 5403 z Istanbulu do Paříže se propadl. O téměř tisíc metrů za necelých deset vteřin, skoro vertikálně, a pak seznovu stabilizoval. Většina cestujících spala. Prudce se probudili s děsivým pocitem, že si zdřímli na sedadle pouťové atrakce.

Právě křik vytrhl Izel z lehkého spánku, nikoli pokles letadla. Na poryvy větru a vzdušné díry byla zvyklá, už téměř tři roky létala kolem světa s Turkish Airlines. Teď měla přestávku.Nespala ani dvacet minut. Sotva otevřela oči, spatřila svoukolegyni Melihu, jak se nad ní sklání s ňadry deroucími se jí z výstřihu.

„Izel? Izel! Dělej! Máme problém. Venku je asi bouřka. Nulová viditelnost, podle kapitána. Vezmeš si svoji uličku?“

Izel nasadila unavený výraz zkušené letušky, kteránepanikaří kvůli takové prkotině. Vstala, upravila si kostým, trošku si stáhla sukni, chviličku obdivovala odraz svého půvabného těla turecké panenky na ztemnělé obrazovce před seboua zamířila do uličky vpravo.

Probuzení cestující už nekřičeli, ale měli v očích spíše údiv než znepokojení. Letadlo se pořád kymácelo. Izel se klidně sklonila nad každým z nich.

„Všechno je v pořádku. Nebojte se. Prostě jen prolétáváme

sněžnou bouří nad pohořím Jura. Za necelou hodinu budeme v Paříži.“


8

Izelin úsměv nebyl nucený. Její myšlenky se už toulaly po Paříži. Měla tam zůstat tři dny, až do Vánoc. Byla vzrušená jako malá holka při pomyšlení, že si bude hrát na svobodnou Istanbulčanku ve francouzském hlavním městě.

Svou uklidňující pozornost zaměřila postupně na desetiletého chlapce, jenž pevně svíral babiččinu ruku, na mladého manažera ve zmačkané košili, kterého by ráda znovu potkala zítra na Champs -Elysées, na tureckou ženu, jejíž závoj,posunutý nejspíš kvůli náhlému probuzení, jí zakrýval polovinu očí, na starého muže, schouleného na sedadle s rukama mezi koleny, který na ni hleděl prosebně...

„Ujišťuju vás, že je všechno v pořádku.“

Izel klidně kráčela uličkou, když se airbus znovu naklonil na bok. Ozvalo se několik výkřiků. Mladík sedící vpravo od Izel, který držel oběma rukama kazetový přehrávač, vykřikl s neupřímným smíchem:

„Jak dlouho to bude trvat, tenhle looping?“

Několik lidí se nesměle zasmálo, ale jejich smích bylokamžitě přehlušen křikem kojence. Dítě leželo v nosítku přímo před Izel. Pár metrů od ní. Letuščin pohled se upřel naněkolikaměsíční holčičku, měla na sobě bílé šatičky s oranžovými květy, které vykukovaly z béžového svetříčku s norským vzorem.

„Ne, madam, ne,“ řekla Izel. „Ne!“

Matka sedící vedle dítěte si rozepnula pás a  naklonila se k dcerce.

„Ne, madam,“ naléhala Izel. „Musíte zůstat připoutaná.

Matka se neobtěžovala ani otočit, natož odpovědět letušce. Její dlouhé rozpuštěné vlasy splývaly do nosítka. Dítě serozlakalo ještě víc.

Izel zaváhala, jak se má zachovat, a přistoupila blíž.

Letadlo se znovu propadlo. Tři vteřiny a možná dalšíchtisíc metrů.

Ozvaly se výkřiky, ale většina pasažérů byla potichu.Mlčeli. Uvědomili si, že pohyby letadla nejsou vyvolány pouze


zimními poryvy větru. Když se letadlo otřáslo, Izel upadla na

bok. Loktem udeřila do walkmana na hrudi muže po svépravici a vylekala ho. Vstala a ani se mu neomluvila. Tříměsíční

holčička před ní pořád plakala. Její matka se k ní opětnaklonila a začala rozepínat bezpečnostní pás dítěte...

„Ne, madam! Ne...“

Izel zaklela. Mechanicky si stáhla vyhrnutou sukni přes punčochy s puštěným okem. To je ale dřina! Opravdu sizaslouží ty tři dny a dvě noci zábavy v Paříži!

Pak se vše seběhlo strašně rychle.

Na okamžik si Izel myslela, že slyší ozvěnu, křik jinéhokojence někde v letadle, kousek dál vlevo. Neklidná ruka chlápka

s walkmanem se dotkla šedého nylonu na jejích stehnech,starý Turek objal jednou paží svou zahalenou ženu kolem ramen

a druhou ruku natáhl prosebně k Izel. Matka před ní vstala

a vztáhla ruce ke své dceři v nosítku s rozepnutými pásy.

To bylo to poslední, co spatřila před nárazem, předtím než se airbus střetl s horou.

Náraz odhodil Izel deset metrů daleko, k nouzovémuvýchodu. Její půvabné nohy v tmavých punčochách sezkroutily jako končetiny umělohmotné panenky v rukou sadistické holčičky; její štíhlé tělo narazilo do plechu; roh dveří jíprorazil levý spánek.

Izel byla na místě mrtvá. V tom patřila k těm šťastnějším.

Neviděla, jak světla zhasla. Neviděla, jak se letadlo zkrabatilo jako obyčejná plastová lahev s vodou, když narazilo do stromů, které jako by se jeden po druhém obětovaly, abyzpomalily šílený pád airbusu.

Když se letadlo konečně zastavilo, necítila šířící se zápach

kerosinu. Nepocítila žádnou bolest, když výbuch rozmetal její

tělo stejně jako těla třiadvaceti nejbližších cestujících.

Nevykřikla, když plameny zachvátily kabinu a uvěznily sto

čtyřicet pět přeživších.



O osmnáct let později



13

1

29. září 1998, 23 hodin 40 minut

Teď víte vše.

Crédule Grand -Duc zvedl pero a jeho pohled se vnořil do průzračné vody obrovského vivária naproti němu. Jeho oči chvilku sledovaly zoufalé poletování vážky, která ho přednecelými třemi týdny stála skoro dva a půl tisíce franků. Vzácný druh, jeden z  největších co do velikosti, přesná replika jejího prehistorického předka. Dlouhá vážka poletovala od jedné skleněné stěny k druhé v houfu několika desítek dalšíchfreneticky se zmítajících vážek. Vězeňkyně. Zajatkyně.

Všechny cítily, že umírají.

Pero se znovu dotklo papíru. Ruka Crédula Grand -Duca se nervózně zachvěla.

Shromáždil jsem v tomto sešitě všechny indicie, všechnystoy, všechny hypotézy. Osmnáct let pátrání. Vše je uloženo v této stovce stránek. Pokud jste je přečetli pozorně, víte nyní tolik co já. Možná budete důvtipnější. Možná budete sledovat směr,který jsem opomněl. Možná najdete klíč, jestli existuje. Možná...

Proč ne?

Pro mě to skončilo.

Pero se zvedlo a chvělo se několik milimetrů nad papírem. Modré oči Crédula Grand -Duca se znovu zatoulaly k hladkému sklu vivária, pak přelétly ke krbu, kde dlouhé


14

ny pohlcovaly změť novin, papírů a lepenkových archivních

krabic, než naposledy spočinuly na sešitu. Pero znovusklouzlo po papíru.

Říct, že necítím lítost ani nemám výčitky, by bylo přehnané, ale udělal jsem, co jsem mohl.

Crédule Grand -Duc dlouho hleděl na tuto poslední řádku a pak světle zelený sešit pomalu zavřel.

Udělal jsem, co jsem mohl, opakoval nakonec, spokojený se svým závěrem. 23 hodin 43 minut

Uklidil pero do hrnku před sebou, vzal z pravé stranysvého stolu žlutý lepík a  přilepil ho na desky sešitu. Znovu natáhl ruku k hrnku s tužkami. Jeho prsty uchopily fi x a jedním tahem napsaly na kousek papíru pro Lylie. Odsunul sešit na kraj stolu a vstal.

Grand -Ducův pohled se na okamžik zastavil na stole:leskla se tam měděná destička. Grand -Duc s ironií četl: Crédule Grand -Duc, soukromý detektiv. Zklamaně se ušklíbl. Všichni ho už odpradávna nazývali Grand -Duc, nikdo už nepoužíval jeho směšné křestní jméno. Nikdo kromě Emilie a MarcaVitralových. Ale to bylo dříve, když byli mladší. Od té dobyuplynula celá věčnost.

Grand -Duc zamířil do kuchyně. Vrhl poslední pohled na nerezový dřez, na podlahu z  osmibokých bílých dlaždic, na zavřené skříňky ze světlého dřeva. Každý prvek bylv dokonalém pořádku, vyleštěný a uklizený; každá stopa předchozího života byla pečlivě odstraněna, jako v pronajatém domě,který člověk musí vrátit jeho majiteli. Grand -Duc byl pečlivý až do konce, až do posledního dechu. Věděl to. To vysvětlovalo mnohé. Vlastně všechno.


15

Otočil se, přistoupil ke krbu, až měl pocit, že mu teplo

z něj olizuje ruce. Sklonil se a hodil do ohně dva archivační

boxy. Ucouvl, aby ho nezasáhla sprška jisker.

Slepá ulička...

Strávil tisíce hodin zkoumáním těch nejmenšíchpodrobností tohoto případu... Všechny tyhle indicie, tyhlepoznámky, tohle pátrání, vše se teď mění v  dým. Za několik hodin všechny stopy vyšetřování zmizí.

Osmnáct let pátrání zbytečně. Jaká ironie...

Celý jeho život shrnutý v  tomto autodafé, jehož byl jediným svědkem. 23 hodin 49 minut

Za čtrnáct minut bude Lylie osmnáct let, alespoň oficiálně... Kdo je? Pořád nemá žádnou jistotu. Je to jedna kudvěma, jako v onen první den. Panna, nebo orel.

Lyse -Rose, nebo Emilie?

Neuspěl. Mathilde de Carville utratila celé jmění, jeho mzdu

za osmnáct let, zbytečně...

Grand -Duc zamířil do pracovny a nalil si další sklenku vína.

Je patnáct let staré, zvláštní zásoba Monique Genevezové,nakonec jediná dobrá vzpomínka na toto vyšetřování. Zvedlsklenku k ústům a usmál se. Ničím nepřipomínal karikaturu starého

alkoholického detektiva, sahal do svého sklepa spíše jensporadicky, při významných příležitostech. Dnešní Lyliinynarozeniny takovou příležitostí byly. Ostatně poslední minuty jeho života také.

Detektiv vypil sklenku vína naráz.

Byla to jedna z mála věcí, kterých opravdu litoval,nenapodobitelná chuť tohoto vína mu procházela tělem, způsobovala

mu mírnou bolest a zbavovala ho břemene téhle obsese, této

záhady bez odpovědi, jíž zasvětil svůj život.


16

Grand -Duc postavil sklenku na stůl a posunul světlezelený sešit, váhal, zda ho má ještě naposledy otevřít. Hleděl na lepík s nápisem pro Lylie.

Zůstane tenhle sešit, tahle stovka stránek, kterou psal do posledního dne svého života... Pro Lylie, pro Marca, proMathilde de Carville, pro Nicole Vitralovou, pro policisty, pro advokáty, pro každého, kdo se bude chtít ponořit do tohoto příběhu...

Nepochybně poutavá četba. Skutečné mistrovské dílo,dechberoucí policejní vyšetřování... Všechno tu je...

Až na závěr...

Napsal detektivku, u níž odstranil poslední stránku,thriller, jehož posledních pět řádek bylo vymazáno.

Podfuk...

Budoucí čtenáři si budou určitě myslet, že jsou chytřejší, pustí se do toho, budou přesvědčeni, že oni najdou řešení.

Ostatně i on si to myslel... Celou dobu byl přesvědčen, že existuje důkaz, že rovnice má řešení, že něco přehlédl. Byl to jen pocit, pouhý pocit, ale velmi neodbytný... Tato jistota ho držela při životě až do dnešního dne, do doby, kdy za deset minut bude Lylie osmnáct let... Možná že pouze jehopodvědomí udržovalo tuto iluzi, aby mu zabránilo zcela propadnout zoufalství, bylo by velmi kruté hledat po celé ty roky klíčk neřešitelnému problému...

Udělal jsem, co jsem mohl, četl znovu detektiv. Další se mě už netýká.

Grand -Duc se naposledy rozhlédl po místnosti. Měl codělat, aby nevyhodil prázdnou lahev a neuklidil špinavousklenku. Znovu se usmál. Policajti a  patologové, kteří se budou sklánět za pár hodin nad jeho tělem, se nebudou starato neumytou sklenku. Jeho krev a mozek se rozstříknou a lepkavá hmota potřísní tenhle mahagonový stůl a navoskovanéparkety. Všechno ušpiní. Tím spíš, pokud jeho smrt nezjistí hned, což je dost pravděpodobné (komu by také chyběl?), teprve


17

zápach jeho mrtvoly přiláká pozornost sousedů, rozkládající

se tělo pokryté výkaly hmyzu, který už na něm začal hodovat.

O důvod víc, pomyslel si Grand -Duc.

Sklonil se a hodil do krbu kousek kartonu, který uniklplamenům.

Jeho poslední ušlechtilý čin.

Grand -Duc pomalu přistoupil k mahagonovémusekretáři v rohu místnosti naproti krbu. Otevřel prostřední zásuvku, z  koženého pouzdra vytáhl zánovní revolver Mateba, jehož šedý kov se ve světle leskl. Detektivova ruka zašátrala hlouběji v zásuvce a vytáhla tři náboje. Ráže 38 milimetrů.

Grand -Duc se usmál. Zkušeným pohybem otevřel bubínek a lehce do něj zasunul náboje.

Jeden by stačil, i kdyby byl hodně opilý, kdyby se muzachvěla ruka, kdyby zaváhal. Ale určitě by dokázal přiložithlaveň ke spánku, pevně ho sevřít a stisknout spoušť.

Nemohl minout, ani s dvaašedesáti centilitry vína v krvi.

Položil revolver na stůl, otevřel levou zásuvku, vyndalodtud noviny, velmi starý výtisk L’Est républicain, úplnězažloutlý. Celé měsíce promýšlel tuto pochmurnou scénu, tentosymbolický rituál, který by mu pomohl se vším skoncovat, vznést se defi nitivně nad labyrint. 23 hodin 54 minut

V krbu se svíjelo v plamenech posledních pár listů papíru.

Detektivův pohled sklouzl k viváriu a pochmurnémubzučení vážek. Elektrický proud byl vypnut už před třicetiminutami. Vážky zbavené kyslíku a potravy nepřežijou ani týden...

A  přitom vynaložil obrovskou sumu peněz na nákup těch

nejvzácnějších a  nejstarších druhů; strávil celé hodiny, celé

roky péčí o  toto vivárium, pečlivě vážky krmil všemi druhy drobného hmyzu, staral se o ně, rozmnožoval je, dokonce


18

v době, kdy musel odjet, je nechával hlídat specializovanou

fi rmou.

Všechno to úsilí jen proto, aby je nechal zemřít. Je taky...

Koneckonců je příjemné, pomyslel si Grand -Duc,rozhodovat takto o životě a smrti druhých, pečovat o ně, aby bylo možné je lépe odsoudit, dát jim naději, aby bylo možné je lépe obětovat. Hrát si s osudem, jako rozmarný a nepředvídatelný bůh... Vždyť i on byl vlastně obětí nějakého takovéhosadistického boha...

Crédule Grand -Duc se posadil ke stolu, mimoděk posunul světle zelený sešit víc ke kraji, jako kdyby měl strach, aby ho neušpinily kapky krve.

Rozložil L’Est républicain před sebou na stole. Vydání z 23. prosince 1980. Znovu se začetl do první strany novin: Zázračně zachráněná z hory Terrible.

Titulek se táhl přes celou stránku. Úplně dole senacházela dosti rozmazaná fotografi e, na níž bylo vidět siluetu truu havarovaného letadla, stromy vyrvané i  s  kořeny, sníh se stopami záchranářů. Několik řádek pod fotografi í popisovalo katastrofu:

Dramatický pád Airbusu 5403 letícího z Istanbulu do Paříže na svahu hory Terrible na francouzsko -švýcarských hranicích v noci z 22. na 23. prosince 1980. Sto šedesát osm ze sto šedesáti devíti cestujících a členů posádky zemřelo na místě nebozahynulo v plamenech. Jediná zázračně přeživší, tříměsíční holčička, byla vymrštěna při nárazu, než na palubě vypukl požár.

Grand -Duc zvedl oči. Zemře, nakloní se trochu dopředu a  vpálí si kulku do hlavy. Dopadne na první stránku těchto novin. Jeho krev vybarví fotografi i z dramatu, k němuž došlo před osmnácti lety, a  smísí se s  krví sto šedesáti osmi obětí. Za pár dnů nebo týdnů ho takhle najdou. Nikdo ho nebudelitovat... Zejména Carvilleovi ne... Vitralovi možná ano,trošku... Emilie, Marc. Hlavně Nicole.


19

Je to vrchol ironie.

Najdou ho a dají ten sešit Lylie, knihu jejího krátkéhoživota. Jeho závěť.

Grand -Duc naposledy s jistou hrdostí pohlédl na svůjodraz v měděné destičce. Byl to koneckonců krásný konec,mnohem lepší než to ostatní.

Přinejmenším lze říct, že měl šanci: osmnáct let trvající

pátrání...

23 hodin 57 minut

Nastal čas.

Opatrně položil L’Est républicain přímo před sebe, posunul si židli a pevně sevřel pažbu revolveru ve vlhké dlani.

Pomalu zvedl paži.

Když se chladná hlaveň dotkla jeho spánku, proti své vůli se zachvěl. Ale byl připraven. Alkohol mu pomůže.

Pokusil se vyčistit si hlavu, nemyslet na tu kulku, nacházející se pár centimetrů od jeho mozku, která mu prolétne lebkou...

Nemyslet už na nic, upnout se na nicotu.

Jeho ukazováček se dotkl spouště. Stačilo jen ji zmáčknout a všechno skončí.

Má oči zavřít, nebo je nechat otevřené?

Po čele mu stekla kapka potu a dopadla na noviny.

Nechat je otevřené a skoncovat to.

Jeho tělo se předklonilo, oči se upřely na noviny vzdálené

dvacet centimetrů. Naposledy se podíval na fotografi ispáleného trupu letadla, na snímek hasiče před nemocnicív Montbéliardu, opatrně držícího to promodralé tělíčko. Zázračně

zachráněné dítě.

Ukazováček na spoušti strnul.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist