načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii - Christopher W. Gortner

Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii
-6%
sleva

Elektronická kniha: Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii
Autor:

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Vatican princess přeložila Lenka Faltejsková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3062-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů jsou bouřlivé. Prchlivý bratr Cesare ji miluje, zato s bratrem Juanem se nenávidí, a otec, jehož zbožňovala, se neštítí ničeho. Lucrezia nemá na výběr. Pro své bezpečí se musí podrobit, a zda bude šťastná, nikoho nezajímá.

(román o Lucrezii Borgii)

Předmětná hesla
Borgia, Lucrezia, vévodkyně z Ferrary, 1480-1519
* 15.-16. století
* 1492-1502
Vévodkyně -- Itálie -- 15.-16. století
Zařazeno v kategoriích
Christopher W. Gortner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
vatikanska princezna titulka_Layout 1 2.5.2016 14:18 Stránka 1 Copyright © 2016 by C. W. GORTNER Translation © Lenka Faltejsková, 2016 Copyright © ALPRESS, s. r. o. Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení. Z anglického originálu THE VATICAN PRINCESS přeložila Lenka Faltejsková Redakční úprava Melita Denková Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2016 Elektronické formáty Dagmar Wankowska shop@alpress.cz První elektronické vydání v českém jazyce ISBN 978-80-7543-205-6 (pdf ) Věnováno památce Paris Desidero vobis omnem diem Se gli uomini sapessino le ragioni della paura mia, Capir potrebbero il mio dolor. (Kdyby lidé znali důvod mých obav, dokázali by pochopit mou bolest.) Lucrezia Borgia KORSIKA (Janov) Tyrhénské moře Jaderské moře DALMÁCIE NEAPOLSKÉ KRÁLOVSTVÍ SAVOJSKO FERRARSKÉ VÉVODSTVÍ SARDINIE (Neapol) Italské městské státy BENÁTSKÁ REPUBLIKA JANOVSKÁ REPUBLIKA Milán Neapol Řím Benátky Pesaro Ravenna Forli Imold Florencie Urbino Perugia Orvieto Spoleto Subiaco Nepi SIENSKÁ REPUBLIKA PAPEŽSKÉ STÁT Y FLORENTSKÁ REPUBLIKA MILÁNSKÉ VÉVODSTVÍ MANTOVSKÉ MARKÝZSTVÍ LUCCSKÁ REPUBLIKA MODENSKÉ VÉVODSTVÍ 7 1506 Z atracení je jen vrtkavost osudu. To říkával můj otec. Pronášel to se smíchem, tím svým bezstarostným způsobem, přitom mával buclatou rukou hono - sící se papežským Rybářským prstenem, jako by pouhým lusknutím prstů mohl rozptýlit temná mračna obvinění, jež se nad námi stahovala, palčivé řeči o násilí, krvavé korupci a bezbožném zneužívání. Kdysi jsem otci věřila. Kdysi jsem byla přesvědčená, že ví vše. Dnes už vím své. Jak jinak vysvětlit chaos, který zůstával v našich šlépějích, zničené životy, obětovanou nevinnost a prolitou krev? Jak jinak ospravedlnit nečekaný směr, jímž se můj život ubíral, ono nekonečné bloudění v labyrintu, nemilosrdně vybudovaného mou vlastní rodinou? Může to mít jen jediný důvod. Zatracení není žádná vrtkavost. Je to jed, který koluje v naší krvi. Je to cena, již platíme za to, že jsme Borgiové. ČÁST I. 1492 – 1493 Klíče od království Bůh si nepřeje, aby hříšník zemřel, nýbrž aby žil a platil. RODRIGO BORGIA 11 „L ucrezie, basta. Přestaň to všivé zvíře rozmazlovat!“ Matka máchla rukou s prstenem na každém tlustém prstu. Instinktivně jsem se sklonila k milovanému kocourovi a tak se vyhnula políčku. Arancino zasyčel, sklopil uši a jeho přimhouřené oči vyzařovaly pohrdání, jež jsem cítila i já. Věděla jsem, proč Vannozza přišla. Jakmile zemřel papež Inocenc a bylo svoláno konkláve za účelem volby Svatého otce, byla jen otázka času, než matka – v černých sukních a zahalená závojem i přes letní žár – přiharcuje do Orsinova paláce na Monte Giordano, kde jsem žila, a usadí se zde jako vyslankyně zmaru. Už od chvíle, kdy přijela, jsem se nemohla dočkat, až zase zmizí. „Ven!“ křikla na Arancina a dupla. Kocour mi vyskočil z náruče a vyběhl otevřenými dveřmi do šeré chodby. Ani jsem necítila, že mě přitom škrábl, dokud se mi na ruce neobjevil jasně červený korálek krve. Olízla jsem si ranku a zamračila se. Matka panovačně mávla rukou. „Tedy Adriano, jak to zvíře můžete strpět v domě? Je to nezdravé. Kočky jsou ďáblovo sémě; všichni vědí, že mohou ukrást dech nemluvněti.“ „Naštěstí zde žádná nemluvňata nemáme,“ namítla Adriana hlasem hebkým jako světle šedé hedvábí jejích šatů. „A kocour se občas hodí, zvlášť v létě, kdy je tolik krys.“ „Pch! Kdo potřebuje na hlodavce kočku? Stačí do kouta nasypat trochu jedu. Sama to dělám každý červen, a krysy u mě nenajdete.“ 12 C. W. G ortner Otřásla jsem se při představě, že by byl všude v domě jed – vždyť by mohl zabít mého kocoura! – a Adriana se ozvala: „Vy to možná nevidíte, má drahá Vannozzo, ale v Římě, jak obě víme, mají krysy různé velikosti a podoby.“ Sice nevzala na vědomí můj vděčný pohled, přesto jsem nepochybovala, že s bezohledným rozséváním bílé smrti začínat nehodlá. Můj Arancino, jehož jsem zachránila jako kotě, které chtěli čeledíni utopit, bude v bezpečí. Matčina pozornost se zaměřila na mě: pohled měla ostrý jako břitva. Odešla jsem z její domácnosti v pouhých sedmi letech. Tehdy se právě podruhé vdala a otec mě přemístil z jejího sídla blízko Baziliky svatého Petra v řetězech ve Vincoli sem, k Adrianě de Mila, ovdovělé dceři jeho nejstaršího bratra. Adriana dohlížela na mou výchovu, která zahrnovala i výuku v klášteře San Sisto. Byla mi matkou více, než tato kyprá zpocená žena. Vanozza si mě prohlížela jako zákaznice uvažující o koupi. Ne poprvé jsem se podivovala, čím si dokázala udržet přízeň papá tolik let. Z její kdysi proslulé krásy mnoho nezbývalo. V padesáti měla postavu zničenou opakovanými porody a slabostí pro dobré jídlo, vypadala jako obyčejná matrona; její šedomodré oči – zdědila jsem je po ní, byť ve světlejším odstínu – podkreslovaly tmavé váčky, tváře měla protkané červenými žilkami a skobovitý nos jenom zvýrazňoval neustále zachmuřený výraz. Sice se oblékala do černého sametu, ale střih jejích šatů dávno vyšel z módy, zejména v kombinaci se staromódním čepcem s bohatým závojem, pod nímž prosvítaly roztřepené šediny místo kdysi zlatých kadeří. „Jí vůbec?“ zeptala se, jako by vycítila moje kritické hodnocení. „Pořád je hubená jako lunt. A bílá! Jako by v životě nebyla na slunci. Asi ještě nezačala krvácet, že?“ „Přirozená bledost je dnes velmi v módě,“ odpověděla klidně Adriana. „A Lucrezii ještě není ani třináct. Některým dívkám trvá o něco déle, než se vyvinou.“ Vannozza si odfrkla. „Na to není čas, je přece zasnoubená. Doufejme, že jí aspoň k něčemu bude to prvotřídní vzdělání, 13 Vatikánská princezna na němž Rodrigo trval. Osobně nechápu, nač děvče potřebuje knihy a podobné nesmysly.“ „Mám knihy ráda,“ začala jsem protestovat, ale Adriana ho - nem zazvonila na stříbrný zvonek, co měla vedle sebe a tak mě přerušila. Z okamžik přispěchala malá Murilla – moje trpaslice, dar papá k jedenáctým narozeninám – se džbánem vína a talířem sýra. Murilla je opravdu dokonalá liliputka s ebenovou pletí; její exotický původ mě okouzlil, přivezli ji ze vzdálené země, kde pobíhají domorodci nazí, ale matka ji od sebe odehnala jako komára. Adriana trpaslici pokynula, aby jídlo položila na stůl. Vannozza se totiž od chvíle, kdy bez ohlášení dorazila, netajila svými názory na služebnictvo, či vrhala významné pohledy na tapiserie, vázy s čerstvě řezanými květinami a sochy v rozích pokojů – důkazy přízně mého papá, jež kdysi patřila výhradně jí. „Řádové sestry mě ujistily, že Lucrezia ve studiu vyniká,“ navázala Adriana. „Ladně tančí a má talent ke hře na loutnu; i její um ve vyšívání je velmi obdivován, dokonce se naučila trochu latinsky...“ „Latinsky?“ zvolala Vannozza, až jí od úst odlétly drobty. „Kromě toho, že si vším tím čtením kazí oči, umí řečnit jako kněz? Jede se do Španělska vdát, ne sloužit mši.“ „Dívka Lucreziina postavení by měla využít všechny možnosti,“ namítla Adriana, „aby dokázala v manželově nepřítomnosti spravovat vlastní panství. I vy, má drahá Vannozzo, jste se naučila číst a psát, nebo ne?“ „Naučila, musím dohlížet na své hostince, jinak by mě dodavatelé dočista okradli. Ale Lucrezia? Když se narodila, sestavila jsem jí horoskop. Hvězdy říkají, že zemře jako vdaná žena. A žádná manželka nepotřebuje umět latinsky – leda by si Rodrigo myslel, že dokáže svého manžela zabavit vědomostmi, dokud nebude dost stará, aby roztáhla nohy.“ Adrianin úsměv pohasl. Otočila se ke mně. „Lucrezie, drahoušku, přines donně Vannozze ukázat výšivku, na které pracuješ. Je nádherná.“ 14 C. W. G ortner Neochotně jsem slezla za lavice u okna, stále zaskočená matčiným odporným prohlášením o mé smrti. Při pohledu na prázdný dolík, co zůstal v polštáři po Arancinovi, mnou projel další záchvěv zlosti. Uchopila jsem povlak na polštář, který jsem vyšívala pro papá. Byl to nejsložitější vzor, o jaký jsem se kdy pokusila. Použila jsem i zlaté a stříbrné nitě a zpodobňoval znak Borgiů – černého býka na tmavě červeném štítu. Chystala jsem se výšivku darovat otci jako překvapení po skončení konkláve. Matka mi povlak vytrhla z ruky, jako by šlo o špinavý ubrousek, a záměrně neopatrně přejela po výšivce prsty. Volné vlákno se zachytilo o jeden z jejích prstenů a býk se zkrabatil. Zničila stehy, jež mě stály hodiny práce. „Ucházející,“ prohlásila, „ale vypadá to spíš jako Juno než Minotaurus.“ Vytrhla jsem jí povlak z ruky. „Suora Constanza říká, že vyšívám lépe než všechny ostatní dívky v San Sisto. Prý bych mohla zhotovovat roucha pro chudé a i požehnaná Panna Marie by zaplakala nad jejich krásou.“ Vannozza se opřela. „Skutečně? Řekla bych, že Panna Marie by měla spíš plakat nad tvou neuvěřitelnou drzostí vůči vlastní matce.“ „No tak, no tak,“ zasáhla Adriana chlácholivě. „Nechceme se hašteřit. Všechny jsme napjaté, čekání na rozhodnutí konkláve je nekonečné, navíc to strašné horko, ale snad není třeba tak příkrých...“ „Proč?“ přerušila jsem Adrianu šeptem. „Proč mě tak nenávidíte?“ Nečekaná otázka přece jenom vyvedla Vanozzu z míry, na kratičký okamžik jsem v její tváři cosi zachytila – jakési zjihnutí rysů, náznak dávné bolesti. Vzápětí vše zmizelo, zůstala pouze přísně semknutá ústa. „Kdybys ještě byla v mé péči, otloukla bych ti hlavu o zeď, dokud by ses nenaučila náležité úctě ke starším.“ Ani na okamžik jsem o tom nepochybovala. Ještě jsem nezapomněla, jak palčivé rány rozdávala matka ve chvílích, kdy 15 Vatikánská princezna propadla vzteku, často kvůli triviálním prohřeškům, jako je lem šatů zašpiněný od trávy či natržený rukáv. Její hněv mi na - háněl téměř stejný strach jako její spolky s věštci a astrology a každonoční rituál vykládání tarotu. Hraničilo to s čarodějnictvím a církev svatá podobné praktiky zakazovala. Adriana vzdychla. „Lucrezie, co to do tebe vjelo? Ihned se omluv. Donna Vannozza je náš host.“ Přitiskla jsem poničený povlak k hrudi a zamumlala: „Odpusťte mi, donno Vannozzo.“ Otočila jsem se k Adrianě. „Smím odejít?“ Matka v křesle ztuhla; pochopila, že je to projev vzdoru, prohlášení, že nade mnou nemá žádnou moc. Její zachmuřený výraz pro mě znamenal zadostiučinění. Adriana svolila: „Ale jistě, mé dítě. To horko nás všechny zmáhá.“ Cestou ke dveřím jsem zaslechla, jak tiše říká: „Musíte jí odpustit. To nebohé dítě je bezradné. Přivezla jsem ji ze San Sisto teprve přede dvěma dny kvůli tomu nečekanému zasedání konkláve, ještě si nezvykla. Stýská se jí po výuce a...“ „Nesmysl,“ skočila jí Vannozza do řeči. „Víte moc dobře, že je na vině její otec. Vždycky ji rozmazloval, ačkoli jsem mu opakovala, jak je to nerozumné. Dcery vyrostou; opustí nás a vdají se. Porodí vlastní děti a začnou stavět na první místo novou rodinu. Ale Rodrigo o tom nechtěl nic slyšet. Jeho Lucrezia prý ne, ne jeho farfallina. Je výjimečná. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Troufám si tvrdit, že po našem synu Juanovi je jediná, koho doopravdy miluje.“ Zášť v jejím hlase mě obestřela jako mlha. Neohlédla jsem se, ale jakmile jsem došla na chodbu, musela jsem se zachytit zábradlí schodiště, jak se mi ulevilo, že jsem pryč. Matka mě vždycky nenáviděla, alespoň pokud jsem si pamatovala. Pro mé starší bratry, Juana a Cesara, měla jen úsměvy, pečovala o ně a povzbuzovala je, zejména Cesara, jehož zbožňovala do té míry, že když jej papá poslal do Pisy studovat na kněze, matka plakala, jako by jí pukalo srdce – první a jediné slzy, které kdy prolila. Dokonce k našemu nejmladšímu 16 C. W. G ortner bratrovi Gioffremu, ačkoliv dosud neudělal nic ani trochu vý - znamného, chovala vřelejší city než ke mně. Byla jsem její jediná dcera; měla by mě vzít pod křídla, ale namísto toho byla chladná a přísná, jako bych ji urážela už jenom pouhou existencí. Nikdy jsem to nechápala, ale celé dětství jsem toužila po úniku. Přestěhování k Adrianě znamenalo vyplnění mých modliteb. Adriana mě učila, že jsem důležitá, milovaná a skutečně, jak tvrdil papá, výjimečná. Náhle jsem zatoužila spatřit jej. Navštěvoval nás tak často, jak mohl, protože zde, v Adrianině domácnosti, jsme nemuseli nic předstírat. V matčině domácnosti jsme ho nazývali drahým strýčkem, protože Vannozza měla manžela a bylo třeba zachovat zdání patřičnosti. U Adriany nás nic nenutilo na něco si hrát. Papá mě po večeři popadl do náruče, hladil mě po vlasech, posadil si mě na klín a vyprávěl mi příběhy našich předků, protože, jak opakoval, nejsme Italové a nesmíme na to zapomínat. Ačkoli jeho vlastním strýcem byl papež Kalixt III. a naši příbuzní žili v Římě již celé generace, stále nám v žilách kolovala katalánská krev. Narodili jsme se v rozeklaném údolí řeky Ebro v království Aragonském. „Borja“ bylo španělské příjmení naše i našich předků, kteří bojovali v křižáckých taženích proti Maurům, shromažďovali tituly, panství a královskou přízeň, čímž nám umožnili proniknout do řad církve a vystoupat až ke Stolci svatého Petra. „Musíš ale pamatovat na jedno, má farfallina,“ tak mě otec s oblibou oslovoval, „ať dosáhneme jakékoli pozice nebo jakéhokoli bohatství, musíme se vždy hrdě ochraňovat navzájem. Itálie v nás vidí cizince a nikdy nás nepřijme za vlastní.“ „Ale já se tu narodila a nevypadám jako ty,“ namítla jsem s rukou na jeho snědé tváři a zadívala jsem se mu do uhrančivých tmavých očí. „Jsem i přesto cizinka?“ „Jsi Borgia, můj motýlku, přestože máš světlou pleť po italské matce.“ Zasmál se. „A díky Bohu za to. Jistě bys nechtěla vypadat jako já, španělský býk!“ Přitáhl mě k sobě. „V žilách ti koluje má sangre: krev Borgiů. Na ničem jiném nezáleží. 17 Vatikánská princezna Krev je to jediné, čemu můžeme důvěřovat, jediné, zač stojí zemřít. Krev je rodina a la familia es sagrada.“ Políbil mě. „Jsi má nejmilovanější dcera, perla v mé ústřici. Nikdy na to nezapomínej. Jednou tato ubohá země, která námi tak opovrhuje, padne na kolena a bude ti vzdávat hold. Všechny je ohromíš, má krásná Lucrezie.“ Sice jsem nechápala, jak přesně mám Itálii dostat na kolena (bylo dost těžké zavděčit se i jen jeptiškám ze San Sisto), přesto jsem se rozesmála a štípla ho do velkého skobovitého nosu, protože jsem věděla, že má další dcery, jež zplodil s jinými ženami, ale byla jsem si jistá, že žádné neřekl to co mně. Viděla jsem mu to na očích, v tom zářivém úsměvu v jeho výrazné tváři, cítila jsem to v jeho pevné náruči. Slavný kardinál Borgia, jemuž všichni záviděli bohatství a houževnatost, patřící k nejdůvěryhodnějším služebníkům církve v Římě, mě miluje víc než kohokoli jiného. A tak jsem se mu spokojeně uvelebila na klíně, protože jej to těšilo, a jemu z hrdla tryskal smích jako láva, vylétl z něj jako žhnoucí exploze, která musela otřásat i stěnami paláce – překypující a hrdý, hrubý jako nečesaný samet, plný nakažlivé radosti ze života. V jeho smíchu jsem slyšela lásku; cítila jsem jeho lásku, když mě zasypával polibky a dobíral si mě: „Jsi malá koketa! Zrovna jako tvá matka zamlada. Stačil jediný její pohled, a měla mě v hrsti.“ Nedokázala jsem si představit, že by se Vannozza na někoho dokázala dívat koketně. Já se od ní vždycky dočkala jedině zachmuřeného pohledu, úšklebku, který ve mně dokázal uhasit všechnu radost. Jenomže náhle jsem poprvé porozuměla. Pochopila jsem, proč mě nenávidí. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Měla jsem něco, co jí už nepatřilo. Lásku papá. Vylekalo mě naříkavé zamňoukání. Sklonila jsem se a vylákala Arancina zpod jedné z antických soch na podestě. Ve chvíli, kdy jsem jej zvedla do náruče, ozvaly se v cortile pod námi kroky. S kocourem v náručí jsem nahlédla přes balust- 18 C. W. G ortner rádu dolů na vnitřní nádvoří a spatřila Adrianinu snachu Giulii Farnese. Právě spěšně vešla, rozepnula si plášť a hodila jej služebné. Rychle si upravila čepec – pod kápí pláště se shrnul na stranu – a pustila se po schodišti do piano nobile, obytných prostor v prvním poschodí. Šaty z hedvábí v korálovém odstínu se jí lepily ke zpocenému tělu, tváře měla červené. Tolik se soustředila, aby šla po schodech tiše, že si mě všimla až ve chvíli, kdy mi málem šlápla na nohu. S úlekem se zastavila, v tmavých očích jí zajiskřilo. „Lucrezie! Dio mio, tys mě vyděsila! Co se tady potuluješ?“ „Pst!“ Položila jsem si prst na rty a ohlédla se ke dveřím místnosti, odkud se ozýval Adrianin tichý hlas, přerušovaný staccatem matčiných odpovědí. „Vannozza?“ šeptla Giulia. Přikývla jsem a potlačila uchichtnutí. Seznámily se s mou matkou přede dvěma lety, na svatbě Giulie s Adrianiným synem Orsinem. Po obřadu, který sloužil můj otec, se Vannozza u svatební tabule mračila, protože papá Giulii obdaroval rubínovým náhrdelníkem. Když jí šperk připínal na krk, Giulia se radostně smála, až se to rozléhalo po chodbách. Seděla jsem vedle matky a viděla, jak její výraz potemněl. Když Giulia odvedla Orsina k tanci – díky její nenucené ladnosti působil novomanžel jako porouchaná marioneta –, slyšela jsem Vannozzu zasyčet: „Tak až sem to zašlo? Obětuješ mě kvůli holce, která je dole ještě holá?“ Papá se zamračil. Všimla jsem si toho, protože na veřejnosti dával průchod hněvu jen zřídka. Přes zaťaté zuby procedil: „Vannozzo, i kdybych tě pozvedl jakkoli vysoko, navždy zůstaneš ve splašcích.“ Její ohromený výraz mě v hloubi duše potěšil. Krátce nato matka odešla, s poslušným manželem v závěsu, ale ještě před odchodem vrhla přes rameno poslední zoufalý pohled na nevěstu. Giulia se točila za hudby tamburíny a houslí – a z pódia se zářivě usmíval papá a klepal si do rytmu o područku čalouněného křesla. 19 Vatikánská princezna Nyní jsem před sebou měla Giulii se zpoceným čelem a očima rozzářenýma vzrušením. Vybavila jsem si, jak ot - covy ruce setrvaly na jejím hrdle, když jí připínal rubínový náhrdelník, a jak se na její pleti odrážel lesk jeho prstenů s drahokamy... Giulii bylo osmnáct. Na rozdíl ode mě již nebyla dítě. „Odkud jdeš?“ zeptala jsem se. „Adriana si myslela, že nahoře spíš.“ Místo odpovědi mě popadla za ruku a s Arancinem v náručí mě táhla po úzkém schodišti do druhého poschodí, kde se nacházely naše ložnice. Vešly jsme do mého pokoje a překračovaly přitom svazky čerstvě natrhaných bylin. Stěny pokoje byly vymalovány mými oblíbenými barvami, modrou a žlutou. Ve výklenku vedle úzké postele se mihotal plamen votivní svíce před byzantskou ikonou s Pannou Marií a Jezulátkem, darem od otce. V rohu ležela hromada v kůži vázaných svazků, Petrarkovy a Dantovy sonety; Cesare mi je poslal z univerzity v Pise a já je hltala u svíčky dlouho do noci. „Ochraňuj nás Ježíš Kristus, venku vypuklo peklo.“ Giulia mávla k majolikovému džbánu a umývadlu na toaletním stolku. „Buď tak hodná a přines mi namočené plátno, jinak přísahám, že omdlím.“ Postavila jsem Arancina na zem. „Byla jsi na náměstí, viď?“ zeptala jsem se a podala jí mokré plátno. Giulia vzdychla, s přivřenýma očima si začala omývat hrdlo a poprsí. Trpělivě jsem čekala, až bude hotova. „Tak co? Byla?“ Otevřela oči. „Co myslíš?“ Zprudka jsem se nadechla. „Šla jsi bez dovolení ven, i když ti Adriana nakázala zůstat doma?“ „No jistě,“ prohlásila Giulia, jako by se nestalo nic zvláštního, jako by se mladé šlechtičny bez doprovodu promenovaly po ulicích každý den v době, kdy celé město kypí a s napětím očekává usnesení konkláve. 20 C. W. G ortner „A... viděla jsi něco?“ vyzvídala jsem. Úžas nad její smě - lostí se ve mně svářel s rozhořčením, že mě na zakázanou výpravu nevzala s sebou. „Ano. Kolem rázovaly hordy rváčů a slibovaly pomstu, pokud nebude zvolen kardinál della Rovere.“ Ušklíbla se. „Všude na náměstí po nich zůstávala špína, okrádali věřící, kteří se tam shromáždili. Papežská stráž je musela rozehnat. Je to hanba.“ „Adriana nás varovala. Říkala, že před zvolením nového papeže je to venku vždycky nebezpečné.“ Giulia chvilku mlčela. „A je tu teď s námi Adriana? Nebo mluvím jen se svou Lucrezií?“ Když si všimla mého rozladění – protože ačkoli jsem Adrianu měla moc ráda, nechtěla jsem být jako ona –, dodala: „Jistěže to bylo nebezpečné, ale jak jinak bychom se něco dozvěděly? Od Adriany určitě ne.“ Její hlas nabral dychtivý tón. „Konkláve je ve slepé uličce, žádný z kandidátů nezískal dostatek hlasů. Do zítřka zůstanou jen o chlebu a vodě.“ Zapomněla jsem na rozladění a posadila se na postel. Věděla jsem, že čím déle kardinálům volba nového papeže potrvá, tím přísnější jejich podmínky v Sixtinské kapli budou. Kdyby zůstal papežský stolec volný příliš dlouho, mohly by ve městě vypuknout nepokoje. Omezení privilegií kardinálů mělo celý proces urychlit. Přesto uplynuly již čtyři dny, aniž by padlo usnesení, a všichni v Římě byli napjatí jako struny. „Určitě jsou vyhladovělí,“ pokračovala Giulia, „nemluvě o tom, že když jsou všechna okna a dveře zazděné, musejí se uvnitř škvařit zaživa. Žádný kandidát nemá šanci na vítězství – kromě tvého otce. Ten už nyní, zatímco spolu mluvíme, získává nerozhodné na svou stranu.“ Odmlčela se, vážila slova. „Pokud vše půjde podle plánu, novým Svatým otcem se stane kardinál Borgia.“ Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup. Giulia dokázala být tak dramatická. „Posledně papá nevyhrál,“ namítla jsem. Nechtělo se mi do - dávat, že dokonce hned dvakrát po sobě. Byla jsem ještě malá a tyto události nesledovala ani nechápala, příběh o jeho neúspě- 21 Vatikánská princezna chu jsem však znala z vyprávění. Otec nepřestával prohlašovat, že jednou tu poctu vydobyde a s boží pomocí se stane prvním Borgiou, který bude následovat kroky zemřelého strýce Kalixta III. Mezitím jsme však měli jiné papeže včetně nedávno zesnulého Inocence, jemuž papá věrně sloužil, byť mu prozatím ani věrná služba nezajistila vlastní zvolení. „To bylo dřív,“ pravila Giulia. „Nyní je vše jiné. Copak tě, Lucrezie, jeptišky ze San Sisto neučí nic o světě mimo klášter?“ Nečekala na odpověď a nevšímala si, jak se mračím. Stáhla si z vlasů síťku a rozpustila zpocené rusé kadeře na ramena. „Vysvětlím ti to: ve Florencii zemřel Lorenzo Medicejský a Milánu nyní vládne tyran Sforza, Il Moro. Benátky zůstávají suverénní, zatímco neapolský královský dům se zmítá mezi Francií a Španělskem, obě země tvrdí, že mají na tamní trůn svrchovaný nárok. Takové rozbroje může ukončit jedině papež. Řím dnes víc než kdy dříve potřebuje vůdce, který umí používat moc a dokáže obnovit náš... ale to je jedno!“ zvolala podrážděně, protože mě mezitím její zapálené líčení znudilo a začala jsem sledovat Arancina, jak v koutě loví komára. „Nevím, proč se namáhám. Jsi vážně ještě děcko.“ Nečekaně se mi sevřel žaludek. Dosud jsem se Giulii nikdy neodvažovala odmlouvat. Považovala jsem ji za mnohem zkušenější, byť někdy protivnou starší sestru. Posledních pět let jsme žily v poměrně přívětivé soudržnosti, jenže teď už byla vdaná a v Římě se jí přezdívalo la bella Farnese – zatímco já měla stále plochý hrudník a netušila nic o tajemství ženskosti. Ale dnes jsem něco pochopila; zjistila jsem, že mám dar, který mi závidí i má matka, a nehodlala jsem Giulii dovolit, aby se ke mně dál chovala jako k hloupé malé holce. „Jestli jsem takové děcko,“ ozvala jsem se, „jistě mi nebudeš mít za zlé, až mi uklouzne, žes byla bez dovolení venku a riskovala, že přijdeš do řečí.“ Giulia znehybněla, prsty zabořené ve vlasech. Dlouho se na mě dívala, pak se usmála. „Ty se mě pokoušíš vydírat? Jsi vážně Borgia.“ 22 C. W. G ortner Cítila jsem příval radosti. „Jestli tvrdíš, že se papá skutečně stane novým papežem, přece mám právo vědět, jak mě to ovlivní.“ „To jistě.“ Olízla si rty. „Co tě zajímá?“ „Všechno.“ Kupodivu mě to skutečně zajímalo, byť jsem si jinak intrik nevšímala. Do Vatikánu jsem vkročila jen zřídka - kdy, zaměstnávala mě výuka v San Sisto. Jenže nyní se přímo před naším prahem odehrávaly zásadní změny a papá stál v jejich středu. Náhle se zdálo, že na vážkách spočívá i má vlastní budoucnost a láká mě nevyřčenými možnostmi. Giulia se nahnula ke mně. „Nuže, kardinálové šli do kaple s jistotou, že zvítězí kardinál della Rovere. Koneckonců usiloval o papežskou tiáru celé měsíce, podplácel každého, koho mohl získat na svou stranu. Dokonce se šušká, že i francouzský král Karel osobně zaplatil dvacet tisíc dukátů, aby zajistil della Roverovo zvolení. Ale jakmile byla okna kaple zabedněna a dveře uzamčeny, přestalo se mu dařit. Della Rovere má víc nepřátel, než si myslel. Je proti němu například kardinál Sforza z Milána. Il Morovi je jedno, jestli dnes na stolec dosedne Francouz, a...“ „Jak to všechno víš?“ přerušila jsem ji. Arancino skočil na matraci a začal příst. Hladila jsem ho po kožichu a nespouštěla z Giulie oči. „Není snad konkláve zakázán styk s vnějším světem, aby nic neovlivnilo posvátné tajemství volby?“ Chtěla jsem jí dokázat, že nejsem tak nevědomá, jak si myslí, ona však jen netrpělivě mávla rukou. „Ano, jistě, posvátné tajemství... Pro zástupy na náměstí, ale ne pro ty, kdo vědí, jak to uvnitř chodí. Papež Inocenc stonal celé měsíce; Rodrigo měl spoustu času sehnat spojence, přestože si nikdo nemyslel, že by mohl mít ve volbách šanci. Tak se vyhrává palio. Nikdo nevidí, že pomalý kůň získává náskok, dokud neproběhne cílovou páskou.“ Rodrigo... Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela vyslovit otcovo jméno; vyřkla je s takovou důvěrností, že to znělo až rouhavě. Celou dobu pro ni byl kardinál Borgia nebo náš velkorysý mecenáš. Podezření, které jsem cítila, když jsem ji spatřila na 23 Vatikánská princezna schodech, se vrátilo a přibrousilo můj tón. „Tvrdíš snad, že ti tohle všechno prozradil papá? Informoval tě o svých plánech?“ „Ne tak docela, ale i když je konkláve uzavřené, kardinály pořád musí někdo obsluhovat. Sloužící vyprazdňují nočníky a roznášejí vzkazy. A sloužící, stejně jako kardinály, je možné podplatit.“ Chvíli jsem mlčela. Těch několik slov odhalilo, jak málo ve skutečnosti vím. „No a?“ pobídla jsem ji nakonec. Giulia začala být napjatá, rychle ze sebe chrlila popis událostí, o nichž by podle všech pravidel neměla nic vědět, přesto znala nejmenší podrobnosti, jako by byla v Sixtinské kapli zazděna s mým otcem a ostatními kardinály. „Po třetím hlasovacím kole bylo jasné, že della Rovere nemůže vyhrát. Ani kardinál Sforza nezískal potřebné dvě třetiny. Tvůj otec měl proslov, jímž si naklonil několik hlasů, pak ale udělal další tah: slíbil kardinálu Sforzovi post svého vicekancléře.“ Vítězoslavně se usmála. „Tím si Sforzu získal; ten člověk je věčně zadlužený a funkce vicekancléře je nejlukrativnější úřad ve Vatikánu. Do zítřka by mohlo být po všem. Tvému otci už stačí jen jeden hlas. Jediný. A jak ho znám, udělá cokoli, aby ho získal.“ Zhoupla jsem se dozadu, všechno se mi to honilo hlavou. Už jsem se nedivila, jak se Giulii podařilo sehnat přístup k tajným informacím; dokázala jsem myslet jedině na otce, viděla jsem ho oděného v bílé a zlaté, s Rybářským prstenem svatého Petra na prstu. „Papá se stane papežem?“ pronesla jsem nevěřícně nahlas. Giulia zatleskala. „Jen si to představ! Tolik bychom si užívaly, naše dny by byly plné zábavy od svítání do soumraku. Z tebe by se stala nejžádanější žena u jeho dvora, milovaná dcera Jeho Svatosti.“ Objala mě. Přitisknutá k ní jsem slyšela, jak šeptá: „Zítra, Lucrezie. Zítra se všechno změní.“ Zavřela jsem oči a podlehla jejímu nadšení, byť jsem cítila i nečekané zamrazení strachu. Nebyla jsem si jistá, jestli se skutečně chci stát papežovou dcerou. 24 C. W. G ortner DRUHÁ K APITOLA G iulia se neovládla a u večeře vyklopila vše, co se dozvěděla, což jí vyneslo Adrianino zamračení a nesouhlasné reptání mé matky – nepochybně cítila rozčarování, že jí tarotové karty neprozradily tak zásadní novinu. Důležitost Giuliiných zpráv se však nedala opominout. Vannozza s Adrianou se uzavřely v jídelně, aby vše probraly, my s Giulií šly nahoru a strávily bezesnou noc. Když se pátý den od začátku konkláve rozednilo, Adriana oznámila, že musíme do Vatikánu. Kdyby se můj otec stal papežem, jak tvrdila Giulia, měly bychom být svědky vyhlášení nového nejvyššího pontifika. Předtím však Adriana nahnala Giulii, mou matku (která přespala v pokoji pro hosty) a mě do kaple, abychom se pomodlily za otcovo zvolení. Klečela jsem před oltářem a oči mě pálily nevyspáním. V uších mi pořád znělo Giuliino štěbetání o všech těch špercích, šatech, kožešinách a dalším bohatství, co bude brzy naše. Já zůstávala v hloubi duše vážná. Uvědomovala jsem si, že by nás ten dravý proud mohl smést jako povodeň, utopit minulost a odhalit nečekanou budoucnost. Nemusela jsem se modlit, věděla jsem, že papá zvítězí. Jak říkala Giulia, udělal by pro to cokoli. Poslaly jsme sloužící pro pláště a závoje, jimiž jsme si zakryly tváře. Musely jsme si odpustit kočár i nosítka, abychom nepoutaly pozornost; přesto jsem cestou ulicemi – mezi zatoulanými psy a prasaty ryjícími v zemi – sotva cítila kamení a dlažební kostky pod nohama, dokonce jsem ani nevnímala matčiny jedovaté postranní pohledy, tolik jsem dychtila dostat se do Vatikánu. 25 Vatikánská princezna Stane se z tebe nejžádanější žena u jeho dvora... Přešly jsme po Ponte Sant‘ Angelo a daly se úzkou cestou vzhůru do kopce do Vatikánu, sestávajícího z cihlového Apoštolského paláce, v němž sídlil papež, a matoucí změti dalších budov, průchodů a nádvoří spojujících náměstí se Svatou bazilikou, vybudovanou na místě ukřižování a hrobky svatého Petra, jehož mučednictví dalo vzniknout křesťanské církvi. Ocitly jsme se v srdci Říma, před starobylými stavbami naší víry. Snad protože jsem do Vatikánu nezavítala často, ohromilo mě, jak prostě a sešle vše vypadá – jako záplava červených taškových střech a popraskaných fasád, zdobených plísní pokrytými kamennými anděly a světci bez tváří, shlížejícími na dlážděné náměstí. Z místa, kde jsme stály, jsme sotva dohlédly na ohromnou fontánu della Pigna, zurčící v palácovém atriu, jež poskytovala čistou vodu obyvatelům z okolí a v níž jsem si jako dítě ráchala bosé nohy. Zato otevřená podloubí kolem, obvykle plná pouličních prodavačů nejrůznějších cetek a vynikajících pražených bobů ceci, zela prázdnotou; lidem bránily v přístupu oddíly papežské stráže. Časně zrána byl vzduch příjemně chladný, ale brzy jsem se v plášti s kápí začala potit. Kručelo mi v břiše; ve snaze dostat se sem co nejdříve zapomněla Adriana na snídani a já bych dala cokoli za sáček těch pražených bobů... Oblékly jsme se jako zbožné ženy, dychtivé dozvědět se, zda už budeme mít brzy nového vikáře Svatého stolce, ale na náměstí bylo prázdno, jen z nerovných dlažebních kamenů stoupala mlha. Stráže střežily i vnější schodiště do kaple, ovšem poněkud liknavě – vesměs se opíraly o oprýskané zdi, ve tvářích strhaný výraz mužů, kteří jen málo odpočívali a moc pili. Pak mezi mraky vyšlo slunce. Vzápětí se začali objevovat lidé: černě oděné vdovy s růženci v rukou; uštvané matky vláčející za sebou ušmudlané děti; muži se smeknutými klobouky; kupci a pouliční prodavači; a konečně obyvatelé podsvětí, prostitutky v nadýchaných sukních a úzkých živůtcích, kapsáři a zlodějíčci, kteří dokázali ukrást měšec či taštičku je- 26 C. W. G ortner diným šmiknutím tenké dýky. Během několika minut se ná - městí rozeznělo zvuky kroků. Všichni se shromažďovali před vstupní kolonádou do Vatikánu, jižně od rozpadající se baziliky, co nejblíže, aniž by vzburcovali stráže. Všechny oči se upíraly k oknu Sixtinské kaple: lesklo se v provizorní cihlové zdi, postavené tak, aby se před oznámením jména nového papeže dala snadno strhnout. Pospíchaly jsme k ostatním, obklopeny ochrannou hradbou tvořenou naším služebnictvem. Většina žen klesla na kolena. Giulia mi zpod závoje věnovala znechucený pohled a mně bylo do smíchu. Bála se, že si ušpiní překrásné azurové šaty – oblékla si je právě proto, aby zabránila Adrianě, často poháněné zbožností, nařídit nám pokleknout. Mohlo trvat celé hodiny, než padne rozhodnutí, pokud se vůbec rozhodne dnes. Při pohledu na dláždění se staletými nánosy špíny jsem Giuliiny rozpaky sdílela, přestože já si vzala prosté lněné šaty. Tváří v tvář hladu a špíně všude kolem jsem začínala litovat, že jsem nemohla zůstat doma, pěkně stranou davu, schoulená s Arancinem... Matka mi sevřela paži. „Nemysli si, že něco z toho změní tvůj osud. Jsi zasnoubená; odjedeš do Španělska, daleko od Říma a od něj. Nikdy nebude tvůj.“ Otočila jsem se a zjistila, že mě probodává pohledem. „Je to můj otec,“ namítla jsem. „Už můj je.“ Zlostně zkřivila rty. „Dlouho nebude. Myslíš snad, že si u sebe může všem na očích nechat neprovdanou dceru? Syny ano; papež vždycky najde místo pro své syny, diskrétní vlivné posty sloužící jeho záměrům. Ale dceru je třeba provdat tam, kam uzná za vhodné.“ Zamrazilo mě. Adriana a Giulia se k nám zamračeně otočily. Než však mohly zasáhnout, v davu to zašumělo, všichni se začali strkat a radostně vykřikovat. Sledovala jsem zdvižené ruce ukazující vzhůru; náměstím se jako závan větru rozlehlo sborové šeptání: „Habemus Papam!“ 27 Vatikánská princezna Jako omámená jsem sledovala, jak od okna padají cihly. Pak se v oblacích červeného prachu okno otevřelo. Zahlédla jsem uvnitř kaple stíny postav v dlouhých rouchách, pak jedna z nich přistoupila k oknu a vyhodila ven hrst bílých peříček. Pírka se chvíli vznášela, jako by chtěla uletět, vzápětí se jako déšť snesla na dláždění. Lidé se je pokoušeli pochytat; teprve když se Giulia vrhla vpřed, uvědomila jsem si, že to nejsou peříčka, ale kousky papíru, přeložené napůl. Giulia již bez ohledu na špínu, která jí ulpívala na sukních, jeden z lístečků zachytila. Matka s Adrianou jí nedočkavě hleděly přes rameno. Giulia papírek rozložila a nahlas četla: „Naším papežem se stal kardinál Rodrigo Borgia z Valencie, budiž zván Alexandr Šestý.“ „Deo Gratias!“ zvolala Adriana a po tvářích jí kanuly slzy. Kolem nás propukl jásot, ale já vůbec nevnímala, jak se dav pere o zbývající lístečky, ani výkřiky bolesti kvůli rukám a nohám pošlapaným v tlačenici. A náhle se mi všechny zvuky vrátily a já uslyšela skandování: „Deo Gratias, Roma per Borgia!“ Užasle jsem poslouchala, jak lidé provolávají jméno mé ro - diny. Ovace vyplašily holuby hnízdící v okapech baziliky – a Giulia vyjekla: „Podívej! Tamhle je, u okna!“ Naši sloužící se posunuli blíž, dav zaburácel při pohledu na výraznou postavu mého papá. Zvedl ruku a pokynul. Lidé klesli na kolena. I matka s Adrianou zaklekly a mumlaly modlitby díkůvzdání. Giulia mě zatahala za sukni. „Lucrezie, musíš si kleknout, projevit pokoru!“ Ohlušena jásotem, oslavujícím otce jako nového Náměstka Kristova, papeže Alexandra VI., jsem plna vzrušení poklekla. „Roma per Borgia! Řím Borgiovi!“ Pokřik z náměstí se nesl dál do města, až jej nakonec musel slyšet snad každý v celé Itálii. Chtělo se mi nahlas smát; sice jsem papá neviděla do tváře, ale věděla jsem, že i on tam u okna, s pozdviženou rukou, zadržuje smích. Zvítězil. 28 C. W. G ortner O chvíli později se ozval cvakot železných podkov. Spěšně jsme se zvedly. Na náměstí vjela skupina mužů ve vínových a šafránových barvách livreje Borgiů, následovaná najatými zbrojnoši. Lidé uskakovali – ale jezdec v čele skupiny ignoroval jejich zoufalé snahy uhnout z cesty, aby nebyli ušlapáni, klidně se rozjel přímo mezi ně. Zastavil koně přímo před námi, strhl čapku a osvobodil záplavu tmavě rusých vlasů. Matka se k němu rozběhla s radostným výkřikem. „Juane, mio figlio! Dnes jsme zvítězili!“ Můj bratr Juan se sebejistě zazubil, jeho zelenomodré oči ve snědé tváři pobaveně jiskřily. V šestnácti již byl urostlým mužem, sametový kabátec se mu napínal přes svalnatou hruď. Měl římské rysy, výrazný nos a vyzařoval syrovou mužnou sílu. Fyzicky se našemu otci podobal nejvíce z nás. „Možná jsme dnes zvítězili,“ pravil, „ale pokud zůstanete tady, nemusely byste se dočkat večera. Papá předvídal, že přijdete, přestože vám přikázal zůstat doma. Poslal mě, abych vás rychle odvedl do paláce, než dav docela zdivočí. Do večera se v Římě nenajde místo, které by lidé nevydrancovali nebo nezdemolovali. Už teď se shromažďují kolem jeho paláce, chystají se ho rozebrat.“ Zděsila jsem se. „Ach, jeho palác ne!“ Otcův dům na Via dei Bianchi, vybudovaný na místě staré mincovny, proslul nádherou; všechny freskami zdobené místnosti naplnil otec překrásnými tapiseriemi z Flander a starožitnostmi z Fora, hostil zde vyslance, kardinály a krále. Často říkával, že kromě jeho dětí je Palazzo Borgia to nejcennější, co má. Juan pokrčil rameny. „Nedá se tomu zabránit. Poslali jsme zálohy zabránit násilnostem, jinak je ale zvykem nechat lidu volnou ruku. Svatý otec nepotřebuje světské statky; nyní je božím služebníkem a vše, co vlastní, se musí vrátit jeho ovečkám.“ Pohrdavě se rozhlédl po shromážděných, z nichž se k němu nikdo neodvažoval přiblížit. „Jaká škoda. Tahle mizerná sebranka ze všeho udělá třísky na podpal nebo plenky pro svoje usmrkané parchanty.“ 29 Vatikánská princezna „Ale ne,“ zbledla Adriana. „Můj dům. Musíme okamžitě odejít.“ Juan ukázal na své muže. „Doprovodí vás. Jednu z vás vezmu k sobě na koně.“ Giulia se dychtivě protlačila kolem mě, ale Juan přimhouřil oči. „Tebe ne.“ Jeho mrazivý tón ji zarazil. Juan ukázal prstem na mě. „Lucrezie, pojď.“ S Juanem jsme k sobě nikdy neměli blízko. Když jsme byli malí, nemilosrdně mě provokoval, strkal mi červy do bot a živé žáby pod polštář, až jsem se bála obouvat a chodit do postele. Bratr Cesare tvrdil, že Juan žárlí na pozornost, již mi projevuje papá; předtím byl otcovým oblíbencem on. Ale teď jsem především chtěla uniknout davu, proto jsem se nijak nebránila, když mě jeden z Juanových žoldnéřů zvedl, jako bych nic nevážila, a vysadil k bratrovi do sedla na hřbetě obrovského válečného oře. Když jsem se Juana váhavě chytila kolem pasu a pokusila se napřímit (s jízdou na koni jsem velké zkušenosti neměla), pošeptal mi: „Radši se pevně drž, sestro,“ a křikl na své muže: „Mou matku a donnu Adrianu vezměte do nosítek! Džeme, ty dohlédni na la Farnese!“ Zaslechla jsem matčin spokojený smích a viděla, jak Giulia pobledla. Z hloučku kolem Juana se vynořil turecký princ Džem. Jel na menším arabském hřebci, na hlavě měl jako vždy turban a na rtech pohrdavý úšklebek. Byl pohledný, zvlášť díky úchvatným světle zeleným očím, kontrastujícím s tmavou oblou tváří, ale provázala ho pověst násilníka. Do Říma se dostal poté, co jej jeho bratr sultán vyhnal a souhlasil s tím, že bude Vatikánu platit, aby Džema drželi coby privilegovaného zajatce. Džem pobouřil celý Řím výstředním oblékáním a sklony k nepravostem. Šuškalo se, že ve rvačkách zabil několik mužů a poté plival na jejich mrtvoly; jako Juanův oblíbený společník byl bratrovi věčně nablízku. Giulia se zděsila. „To chcete mé bezpečí svěřit tomu... tomu neznabohovi?“ „Lepší neznaboh než rozvášněný dav,“ ušklíbl se Juan. 30 C. W. G ortner Otočil koně, hlasitě zavýskl, kopl zvíře ostruhami do slabin, a už jsme se hnali pryč z náměstí a nutili přihlížející uskakovat z cesty. Když jsme letěli kolem zástupů, které ožily v očekávání drancování, ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, jak Giulia nehybně stojí a Džem kolem ní krouží jako pikador kolem bezmocného telete. Poprvé jsem okusila onu slibovanou moc, již mi Giulia předpověděla. Náhle jsem byla papežova dcera, zatímco ona jen Orsinova manželka. A třebaže jsem to nechtěla přiznat, ta změna se mi zamlouvala. TŘETÍ KAPITOLA D orazili jsme s Juanem k Adrianinu paláci dříve než ostatní. Lidé už se shlukli před bytelnou branou. Juan se rozmáchl bičem, rozséval kolem sebe rány a rozrážel shromážděné svým hřebcem. Krčila jsem se za bratrem, tiskla mu obličej mezi lopatky a čekala, že se dav na nás každou chvíli vrhne. „Marrano!“ zaklel jakýsi chlap. „Španělská svině!“ Ucítila jsem, jak mi něco prolétlo nad hlavou a s mokrým plesknutím narazilo do brány. Musela jsem se podívat. O bránu uhodila prasečí hlava. Ostražitě jsem se ohlédla po záplavě ošklivých tváří. Měla jsem pocit, jako by se po nás natahovaly tisíce rukou, dychtivých urvat, co půjde. Zabijí nás. Zatímco náš otec žehná městu jako papež Alexandr VI., jeho dcera a jeho syn budou strženi z koně a... Juan seskočil na zem, až to zadunělo. Tasil meč z pochvy u sedla a rozkřikl se: „Kdo to řekl?“ Od čepele se odráželo slunce, jak ji namířil na dav kolem nás. Lidé nejblíž sborem couvali a ve 31 Vatikánská princezna spěchu do sebe naráželi. „Ukaž se,“ volal Juan. „Sprostý zba - bělče, pojď sem a plivni mi do tváře, jestli se odvážíš!“ Vpřed se protlačil obrovský chlap a otřel si dlaně velké jako kýty o koženou kazajku. Na tváři měl ošklivou jizvu, oholenou hlavu posetou štípanci od vší. „Já to řek,“ zaburácel. „A klidně to řeknu znova, tobě do ksichtu nebo do prdele. Žádnej katalánskej Židák nemá co dělat papeže.“ Chytila jsem koně za otěže. Juanova tvář potemněla. „Nejsme Židé,“ pronesl smrtelně tichým hlasem. „Nikdy jsme Židé nebyli. Jsme aristokraté španělské krve. Před mým otcem byl papežem náš krajan Kalixt Třetí, ty tupá hlavo.“ Muž zafuněl. „Kalixt byl židomilská svině jako vy ostatní. Že se vaše rodina vydává za šlechtu, neznamená, že k ní patří. Jste špína. Žebrákův podebranej čurák se na Svatej stolec hodí víc než všichni Borgiové.“ Dav začal ryčně provolávat na souhlas, ačkoli většina přihlížejících zacouvala dostatečně daleko za onoho odvážlivce, aby mohli v případě ohrožení rychle utéct. „Toho budeš litovat,“ ucedil Juan. „Ten, kdo ti za tohle zaplatil, bude litovat.“ Chlap se zašklebil. Všimla jsem si, jak posunul ruku ke kazajce. „Kdo mi zaplatil? Mně za pravdu nikdo neplatí, ty parchante...“ „Juane!“ vykřikla jsem. Bratr zareagoval tak rychle, že se to skoro nedalo postřehnout. Jednu chvíli muže probodával pohledem; vzápětí se vrhl vpřed a se smrtící přesností máchl mečem. Na mužově hrdle se objevila červená linka. Chlap civěl, poulil oči a z úst mu vycházely krvavé bubliny. Přihlížející sborově vykřikli. Juan znovu máchl mečem a tentokrát jej muži zabořil přímo do prsou. Chlap chrčivě vykřikl a zhroutil se na zem. Juan na něj obkročmo skočil s mečem nad hlavou. S nelidským zavytím znovu a znovu bodal do jeho těla, až krev v obloucích stříkala všude kolem. 32 C. W. G ortner Kůň, vyplašený pachem čerstvé krve, pohodil hlavou a zaržál. Začal se vzpínat. Svírala jsem otěže a pokoušela se dát nohy do třmenů, abych nesklouzla ze sedla. Dav se při pohledu na Juana, který jako smyslů zbavený bodal do mrtvoly, dal na ústup. Když Juan konečně omámeně zvedl hlavu, byl celý potřísněn krví a vnitřnostmi. V tu chvíli dorazil zbytek naší skupiny a příchod sloužících a Juanových žoldáků rozehnal zevlouny jako hejno krys. Závory cvakly a brána našeho paláce se otevřela; sluha Tomasso přiběhl a zachytil mě přesně ve chvíli, kdy jsem se svezla z koně. Juan mi pohlédl do očí; sklopila jsem zrak ke krvavé břečce u jeho nohou. Už vůbec nepřipomínala člověka. Z nosítek vyhlédla Vannozza. Vykřikla, pak vyskočila a hnala se k Juanovi. „Co se stalo?“ Vzala jej za bradu, i když měl obličej celý od krve. V podstatě stála na mrtvole, přesto to zřejmě vůbec nevnímala. „On nás... urazil,“ vypravil ze sebe Juan, jako by jej to stálo velké úsilí. Dosud svíral meč, z nějž odkapávala krev na zatočené špice jeho bot. „Nazval nás marranos.“ „A chystal se vytáhnout nůž,“ dodala jsem nervózně, ačkoli jsem začala pochybovat, jestli ten člověk skutečně něco vyta - hoval. „Já... viděla jsem, jak sahá do...“ „To je jedno.“ Matčin hlas mě umlčel. Vytáhla z kapsy kapesník, osušila Juanovi tvář a otřela z ní sraženou krev. „Někdo toho ničemu prohledejte,“ nařídila. Sloužící si vyměnili pohled. Adriana z nosítek zavolala: „Vannozzo, per favore! Nemůže to počkat, až budeme uvnitř?“ „Ne.“ Matka ji zpražila pohledem. „Tenhle pes dostal zaplaceno, aby štěkal. Možná má u sebe něco, co by mohlo prozradit, kdo je jeho pán. Prohledat!“ „Raději to udělej,“ pošeptala jsem Tomassovi. Sluha mě neochotně opustil. Ozvalo se šustění sukní, a když jsem se otočila, spatřila jsem, jak se ke mně blíží Giulia, zpocená a bledá, ale odhodlaná. Vzala mě za ruku, zatímco se Tomasso sklonil k mrtvole a váhavě odtáhl části rozsekané kazajky. Sluha 33 Vatikánská princezna se šklebil odporem, pokoušel se dostat pod kazajku, aniž by se dotkl vnitřností vyhřezlých ze znetvořeného těla. „Tupče.“ Vannozza jej odstrčila a bez váhání začala mrtvého prohledávat, černé sukně se jí couraly v krvavé lázni. Oddechla jsem si úlevou, když Tomassovi hodila úzkou dýku. Náhle se triumfálně zvedla a ukázala váček. „Eccola!“ Povolila tkanice a vysypala si obsah do dlaně – stříbrné dukáty. Tolik u sebe obyčejný zloděj nemohl mít. „Kdo?“ Juanovy oči doutnaly. „Mysli,“ zvolala Vannozza. „Rozhodně k tomu nepotřebuješ věštce. Kdo usiloval o papežský titul? Kdo vydal celé jmění na úplatky a Rodrigo jej porazil? Borgia získal klíče ke království svatého Petra. Jeho nepřítel se bude chtít pomstít. Tenhle špína by se ti jinak neodvážil postavit. Není to nikdo jiný než jeden z della Roverových psů.“ „Byl.“ Juan vycenil zakrvácené zuby. Úsměv byl strašlivý. „Teď už je z něj jen maso.“ „Přijdou další. Vlci běhají ve smečce.“ Adriana zaúpěla: „Můžeme, prosím, dovnitř, než se ti darebáci vrátí?“ Vannozzino strohé přikývnutí spustilo úprk za opevněné zdi paláce. Jedině Juan, Vannozza, Giulia a já jsme zůstali bez hnutí stát. Vannozza trhla bradou k Tomassovi. „Hoď tuhle mršinu do Tibery, i s tou prasečí hlavou. A omyj dlažbu, večer čekáme hosty. Nedovolím, aby si špinili šaty v della Roverových výkalech.“ Pokynula Giulie. „Vezmi Lucrezii nahoru a dohlédni, ať se vykoupe.“ Giulia mě odvedla po schodech do mé komnaty. Když jsem překročila práh, náhle se mi udělalo slabo. Giulia mě s pomocí mé služebné Pantalisey svlékla. „Přines vodu,“ nařídila Pantalisee. Dívka vyběhla z komnaty, světle hnědé oči navrch hlavy. Byla jen o tři roky starší než já, dcera kupce, který otci prokázal laskavost a vysloužil tak své dceři místo v mé domácnosti. Musela z okna galerie vidět, jak Juan toho muže zabil. 34 C. W. G ortner Adriana vešla se zoufalým úpěním do pokoje. Slyšela jsem sama sebe netrpělivě říkat: „Zio, nestrachuj se, nic se mi nestalo.“ „Že nestalo?“ opakovala nevěřícně. „Juan se dopustil smrtel - ného hříchu v den, kdy byl tvůj otec zvolen papežem. To je zlé znamení, další přítěž jeho papežství.“ „Mluvíš jako Vannozza,“ zahučela jsem. „Ten muž nás urazil a měl dýku. Juan bránil naši čest. Proč by nás za to měl papá trestat?“ „Ty tomu nerozumíš. Tvůj otec má...“ Zastavila se, když dovnitř přiběhla Pantalisea se šplíchajícím škopíkem plným vody. Adriana se kousla do rtu, věnovala Giulie významný pohled. Cosi mezi nimi proběhlo, jakési němé sdělení. „Doprovoď, prosím, donnu Adrianu do jejích komnat,“ řekla jsem Pantalisee. Adriana se k ní tiskla, jako by se blížil konec světa. Dveře se zavřely a my s Giulií osaměly. Zadumaně se na mě dívala; svlékla mi košilku, pak vzala plátno a vydrhla mě. Když jsem sklopila oči k nohám, zjistila jsem, že voda ve škopku zrůžověla. Krev toho člověka potřísnila i mě. Zvláštní, vůbec jsem to necítila. „Tvůj župan leží na posteli. Obleč si ho, než nachladneš.“ Honem jsem se zachumlala do sametového pláště, protože jsem se třásla. Venku sice pálilo slunce a dovnitř se draly oknem oslnivé paprsky, přesto jsem se cítila jako obalená ledem. Ticho se táhlo. „Bylas moc statečná,“ ozvala se nakonec Giulia. „Statečná?“ Takový pocit jsem rozhodně neměla. „Jen... jsem Juana varovala. Ten chlap – sahal do kazajky a...“ Nedomluvila jsem. Giulia přikývla. „Juanův kůň je větší než ti, na kterých jsi už jela,“ řekla, „a všude kolem bylo plno darebáků. Pravděpodobně jsi mu tím varováním zachránila život, nebo ho přinejmenším uchránila před zraněním. Měla bys na sebe být pyšná. Jen málo děvčat by projevilo takovou duchapřítomnost.“ 35 Vatikánská princezna Mlčky jsem se na ni dívala. Úcta, uvědomila jsem si – to jsem zaslechla v jejím hlase. Překvapilo mě to. Dříve mě často napomínala, že jsem jen hloupé a neschopné děcko. „Co chtěla Adriana říct o papá?“ zajímala jsem se. „Co nechápu?“ Giulia vzdychla. „Nevím, jestli je na to teď správná chvíle, Lucrezie.“ „Proč?“ Otočila se k mému zrcadlu. „Ten muž nazval tvou rodinu marranos.“ Odmlčela se, dívala se na mě do zrcadla. „Víš, co to znamená?“ „Jistě. Marrano je konvertovaný Žid. Ale my přece nejsme Židé... nebo ano?“ „O nic víc než kdokoli z těch takzvaných italských šlechticů, kteří dokáží stěží vystát jeden druhého, natož cizince. Marrano říkají každému Španělovi, zejména Borgiům, protože se tvůj otec nespokojil s tahanicemi o nějaký bezvýznamný kus půdy nebo zatuchlý hrad. Toužil po Svatém stolci a získal jej. Proto vás uráželi: nenávidí vaši rodinu za ty ambice. Vannozza měla pravdu, běhají ve smečkách. Je třeba pevné ruky, aby je zkrotila. Rodrigo je brzy všechny srovná, včetně kardinála della Rovery.“ Vycítila jsem, že mi neříká vše. „Ale Adriana to nazvala ‚další‘ přítěží jeho papežství. Což znamená, že došlo ještě k něčemu.“ Pohlédla jsem jí do očí. Když se pousmála, zatajila jsem dech. „Tou další přítěží jsem já,“ odpověděla nakonec. Její úsměv se rozšířil. „Když ti prozradím tajemství, slíbíš, že o něm nepovíš živé duši?“ Přinutila jsem se přikývnout, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli to vůbec chci vědět. „Dobrá. Rodrigo a já jsme...“ V hrdle jí zabublal smích. „Jsme milenci. A čekám jeho dítě.“ Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat. Než jsem se stačila ovlád - nout, vyhrkla jsem: „Ale vždyť jsi vdaná!“ 36 C. W. G ortner „A co má být? Myslíš, že si nemohu pořídit milence, jen pro - tože jsem vdaná?“ Netušila jsem, co na to říci. Samozřejmě měla pravdu; s podobnými záležitostmi jsem sice neměla žádné zkušenosti, ale předpokládala jsem, že některé vdané ženy manželský slib porušují. Vlastně mi blesklo hlavou jisté podezření už v té chvíli, kdy mi líčila otcovy machinace v rámci konkláve, soukromé záležitosti, o nichž by vůbec neměla vědět. Přesto mě silně znepokojilo, když mi to nyní potvrdila. „Ví o tom Juan?“ zeptala jsem se náhle a Giuliinou tváří se mihl stín strachu. „Proč se ptáš?“ opáčila příkře. „Nevím, asi kvůli tomu, jak se k tobě choval na náměstí.“ Znechuceně si odfoukla. „Snad. Možná mu to Rodrigo pověděl. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč se choval jako barbar a nechal mě v péči toho tureckého divocha. Tvůj bratr je žárlivý; chtěl by lásku vašeho otce jen pro sebe. Dokonce se o mě pokoušel, ale já odmítla. Myslím, že ho ještě nikdo neodmítl – přinejmenším ne žena.“ Otočila se zpět k zrcadlu. Stála napřímená a prohlížela si břicho – podle mě vypadalo stejně ploché jako jindy – a já si náhle uvědomila, že ji nemám ráda. „Ale Adriana to musí vědět,“ nedala jsem se. „Musí, pokud tě nazvala přítěží.“ „Ano, ví to.“ Nezdálo se, že by to Giulii dělalo starosti. „Dokonce to pomohla uskutečnit. Poslala mého manžela, svého syna, krátce po svatbě na rodinné panství v Basanellu.“ Zasmála se. „Rodrigo na tom trval. Říkal, že nechce, aby se nějaký šilhavý manžel stavěl do cesty jeho...“ „Přestaň,“ okřikla jsem ji mrazivě. „Přestaň o něm takhle mluvit, je to náš papež.“ Otočila se ke mně, ruku v bok. „Ale no tak, mé milé dítě, i papež je muž. Rodrigo se nezmění, jen protože teď nosí papežský prsten. Naopak, říkal mi, že nás přestěhuje do nového paláce blízko Vatikánu, aby nás mohl po libosti navštěvovat.“ 37 Vatikánská princezna „Nás?“ opakovala jsem. „Ano. Nás. Tebe a mě. Říkala jsem ti, že budeš nejžádanější žena u jeho dvora, ale pokud mám porodit jeho dítě, jistě si zasloužím přinejmenším vlastní palác.“ Pr


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist