načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii - Christopher W. Gortner

Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii

Elektronická kniha: Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii
Autor:

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Vatican princess přeložila Lenka Faltejsková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3062-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů jsou bouřlivé. Prchlivý bratr Cesare ji miluje, zato s bratrem Juanem se nenávidí, a otec, jehož zbožňovala, se neštítí ničeho. Lucrezia nemá na výběr. Pro své bezpečí se musí podrobit, a zda bude šťastná, nikoho nezajímá. Román amerického prozaika zchacuje životní osudy "vatikánské princezny" Lucrezie Borgii, nemanželské dcery papeže Alexandra VI.

Popis nakladatele

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů jsou bouřlivé. Prchlivý bratr Cesare ji miluje, zato s bratrem Juanem se nenávidí, a otec, jehož zbožňovala, se neštítí ničeho. Lucrezia nemá na výběr. Pro své bezpečí se musí podrobit, a zda bude šťastná, nikoho nezajímá.

Předmětná hesla
Borgia, Lucrezia, vévodkyně z Ferrary, 1480-1519
* 15.-16. století
* 1492-1502
Vévodkyně -- Itálie -- 15.-16. století
Zařazeno v kategoriích
Christopher W. Gortner - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2016 by C. W. GORTNER

Translation © Lenka Faltejsková, 2016

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE VATICAN PRINCESS

přeložila Lenka Faltejsková

Redakční úprava Melita Denková

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2016

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

shop@alpress.cz

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7543-205-6 (pdf )


Věnováno památce Paris

Desidero vobis omnem diem

Se gli uomini sapessino

le ragioni della paura mia,

Capir potrebbero il mio dolor.

(Kdyby lidé znali důvod mých obav,

dokázali by pochopit mou bolest.)

Lucrezia Borgia


KORSIKA

(Janov)

Tyrhénské

moře

Jaderské

moře

DALMÁCIE

NEAPOLSKÉ

KRÁLOVSTVÍ

SAVOJSKO

FERRARSKÉ

VÉVODSTVÍ

SARDINIE

(Neapol)

Italské

městské státy

BENÁTSKÁ

REPUBLIKA

JANOVSKÁ

REPUBLIKA

Milán

Neapol

Řím

Benátky

Pesaro

Ravenna

Forli

Imold

Florencie

Urbino

Perugia

Orvieto

Spoleto

Subiaco

Nepi

SIENSKÁ

REPUBLIKA

PAPEŽSKÉ

STÁT Y

FLORENTSKÁ

REPUBLIKA

MILÁNSKÉ

VÉVODSTVÍ

MANTOVSKÉ

MARKÝZSTVÍ

LUCCSKÁ

REPUBLIKA

MODENSKÉ

VÉVODSTVÍ


7

1506

Z

atracení je jen vrtkavost osudu.

To říkával můj otec. Pronášel to se smíchem, tím svým

bezstarostným způsobem, přitom mával buclatou rukouhonosící se papežským Rybářským prstenem, jako by pouhýmlusknutím prstů mohl rozptýlit temná mračna obvinění, jež se nad

námi stahovala, palčivé řeči o násilí, krvavé korupci abezbožném zneužívání.

Kdysi jsem otci věřila. Kdysi jsem byla přesvědčená, že ví vše.

Dnes už vím své.

Jak jinak vysvětlit chaos, který zůstával v našich šlépějích, zničené životy, obětovanou nevinnost a prolitou krev? Jakjinak ospravedlnit nečekaný směr, jímž se můj život ubíral, ono nekonečné bloudění v labyrintu, nemilosrdně vybudovaného mou vlastní rodinou?

Může to mít jen jediný důvod. Zatracení není žádnávrtkavost. Je to jed, který koluje v naší krvi.

Je to cena, již platíme za to, že jsme Borgiové.

ČÁST I.

1492 – 1493

Klíče od království

Bůh si nepřeje, aby hříšník zemřel,

nýbrž aby žil a platil.

RODRIGO BORGIA „L

ucrezie, basta. Přestaň to všivé zvíře rozmazlovat!“

Matka máchla rukou s prstenem na každém tlustém

prstu. Instinktivně jsem se sklonila k milovanému kocourovi

a tak se vyhnula políčku. Arancino zasyčel, sklopil uši a jeho

přimhouřené oči vyzařovaly pohrdání, jež jsem cítila i já.Věděla jsem, proč Vannozza přišla. Jakmile zemřel papežInocenc a bylo svoláno konkláve za účelem volby Svatého otce,

byla jen otázka času, než matka – v černých sukních azahalená závojem i přes letní žár – přiharcuje do Orsinova paláce

na Monte Giordano, kde jsem žila, a usadí se zde jakovyslankyně zmaru.

Už od chvíle, kdy přijela, jsem se nemohla dočkat, až zase zmizí.

„Ven!“ křikla na Arancina a dupla. Kocour mi vyskočil znáruče a vyběhl otevřenými dveřmi do šeré chodby.

Ani jsem necítila, že mě přitom škrábl, dokud se mi na ruce neobjevil jasně červený korálek krve. Olízla jsem si ranku azamračila se. Matka panovačně mávla rukou. „Tedy Adriano, jak to zvíře můžete strpět v domě? Je to nezdravé. Kočky jsouďáblovo sémě; všichni vědí, že mohou ukrást dech nemluvněti.“

„Naštěstí zde žádná nemluvňata nemáme,“ namítla Adriana hlasem hebkým jako světle šedé hedvábí jejích šatů. „A kocour se občas hodí, zvlášť v létě, kdy je tolik krys.“

„Pch! Kdo potřebuje na hlodavce kočku? Stačí do koutanasypat trochu jedu. Sama to dělám každý červen, a krysy u mě nenajdete.“

C. W. Gortner

Otřásla jsem se při představě, že by byl všude v domě jed –

vždyť by mohl zabít mého kocoura! – a Adriana se ozvala: „Vy

to možná nevidíte, má drahá Vannozzo, ale v Římě, jak obě

víme, mají krysy různé velikosti a podoby.“ Sice nevzala na

vědomí můj vděčný pohled, přesto jsem nepochybovala, že

s bezohledným rozséváním bílé smrti začínat nehodlá. Můj

Arancino, jehož jsem zachránila jako kotě, které chtěli čeledíni

utopit, bude v bezpečí.

Matčina pozornost se zaměřila na mě: pohled měla ostrý jako

břitva. Odešla jsem z její domácnosti v pouhých sedmi letech.

Tehdy se právě podruhé vdala a otec mě přemístil z jejího sídla

blízko Baziliky svatého Petra v řetězech ve Vincoli sem, kAdrianě de Mila, ovdovělé dceři jeho nejstaršího bratra. Adriana

dohlížela na mou výchovu, která zahrnovala i výuku v klášteře

San Sisto. Byla mi matkou více, než tato kyprá zpocená žena.

Vanozza si mě prohlížela jako zákaznice uvažující o koupi.

Ne poprvé jsem se podivovala, čím si dokázala udržet přízeň

papá tolik let.

Z její kdysi proslulé krásy mnoho nezbývalo. V padesáti měla

postavu zničenou opakovanými porody a slabostí pro dobré jídlo,

vypadala jako obyčejná matrona; její šedomodré oči – zdědila

jsem je po ní, byť ve světlejším odstínu – podkreslovaly tmavé

váčky, tváře měla protkané červenými žilkami a skobovitý nosjenom zvýrazňoval neustále zachmuřený výraz. Sice se oblékala

do černého sametu, ale střih jejích šatů dávno vyšel z módy,zejména v kombinaci se staromódním čepcem s bohatým závojem,

pod nímž prosvítaly roztřepené šediny místo kdysi zlatých kadeří.

„Jí vůbec?“ zeptala se, jako by vycítila moje kritickéhodnocení. „Pořád je hubená jako lunt. A bílá! Jako by v životěnebyla na slunci. Asi ještě nezačala krvácet, že?“

„Přirozená bledost je dnes velmi v módě,“ odpověděla klidně

Adriana. „A Lucrezii ještě není ani třináct. Některým dívkám

trvá o něco déle, než se vyvinou.“

Vannozza si odfrkla. „Na to není čas, je přece zasnoubená.

Doufejme, že jí aspoň k něčemu bude to prvotřídní vzdělání,


13

Vatikánská princezna

na němž Rodrigo trval. Osobně nechápu, nač děvče potřebuje

knihy a podobné nesmysly.“

„Mám knihy ráda,“ začala jsem protestovat, ale Adrianahonem zazvonila na stříbrný zvonek, co měla vedle sebe a tak mě přerušila. Z okamžik přispěchala malá Murilla – mojetrpaslice, dar papá k jedenáctým narozeninám – se džbánem vína a talířem sýra. Murilla je opravdu dokonalá liliputka sebenovou pletí; její exotický původ mě okouzlil, přivezli ji zevzdálené země, kde pobíhají domorodci nazí, ale matka ji od sebe odehnala jako komára. Adriana trpaslici pokynula, aby jídlo položila na stůl. Vannozza se totiž od chvíle, kdy bez ohlášení dorazila, netajila svými názory na služebnictvo, či vrhalavýznamné pohledy na tapiserie, vázy s čerstvě řezanýmikvětinami a sochy v rozích pokojů – důkazy přízně mého papá, jež kdysi patřila výhradně jí.

„Řádové sestry mě ujistily, že Lucrezia ve studiu vyniká,“ navázala Adriana. „Ladně tančí a má talent ke hře na loutnu; i její um ve vyšívání je velmi obdivován, dokonce se naučila trochu latinsky...“

„Latinsky?“ zvolala Vannozza, až jí od úst odlétly drobty. „Kromě toho, že si vším tím čtením kazí oči, umí řečnit jako kněz? Jede se do Španělska vdát, ne sloužit mši.“

„Dívka Lucreziina postavení by měla využít všechnymožnosti,“ namítla Adriana, „aby dokázala v manželověnepřítomnosti spravovat vlastní panství. I vy, má drahá Vannozzo, jste se naučila číst a psát, nebo ne?“

„Naučila, musím dohlížet na své hostince, jinak by mědodavatelé dočista okradli. Ale Lucrezia? Když se narodila,sestavila jsem jí horoskop. Hvězdy říkají, že zemře jako vdaná žena. A žádná manželka nepotřebuje umět latinsky – leda by siRodrigo myslel, že dokáže svého manžela zabavit vědomostmi, dokud nebude dost stará, aby roztáhla nohy.“

Adrianin úsměv pohasl. Otočila se ke mně. „Lucrezie,drahoušku, přines donně Vannozze ukázat výšivku, na kterépracuješ. Je nádherná.“

C. W. Gortner

Neochotně jsem slezla za lavice u okna, stále zaskočená

matčiným odporným prohlášením o mé smrti. Při pohledu na

prázdný dolík, co zůstal v polštáři po Arancinovi, mnouprojel další záchvěv zlosti. Uchopila jsem povlak na polštář, který

jsem vyšívala pro papá. Byl to nejsložitější vzor, o jaký jsem se

kdy pokusila. Použila jsem i zlaté a stříbrné nitě a zpodobňoval

znak Borgiů – černého býka na tmavě červeném štítu. Chystala

jsem se výšivku darovat otci jako překvapení po skončeníkonkláve. Matka mi povlak vytrhla z ruky, jako by šlo o špinavý

ubrousek, a záměrně neopatrně přejela po výšivce prsty. Volné

vlákno se zachytilo o jeden z jejích prstenů a býk se zkrabatil.

Zničila stehy, jež mě stály hodiny práce.

„Ucházející,“ prohlásila, „ale vypadá to spíš jako Juno než

Minotaurus.“

Vytrhla jsem jí povlak z ruky. „Suora Constanza říká, ževyšívám lépe než všechny ostatní dívky v San Sisto. Prý bych

mohla zhotovovat roucha pro chudé a i požehnaná PannaMarie by zaplakala nad jejich krásou.“

Vannozza se opřela. „Skutečně? Řekla bych, že Panna Marie by měla spíš plakat nad tvou neuvěřitelnou drzostí vůči vlastní matce.“

„No tak, no tak,“ zasáhla Adriana chlácholivě. „Nechceme se hašteřit. Všechny jsme napjaté, čekání na rozhodnutíkonkláve je nekonečné, navíc to strašné horko, ale snad není třeba tak příkrých...“

„Proč?“ přerušila jsem Adrianu šeptem. „Proč mě tak nenávidíte?“

Nečekaná otázka přece jenom vyvedla Vanozzu z míry, na

kratičký okamžik jsem v její tváři cosi zachytila – jakésizjihnutí rysů, náznak dávné bolesti. Vzápětí vše zmizelo, zůstala

pouze přísně semknutá ústa.

„Kdybys ještě byla v mé péči, otloukla bych ti hlavu o zeď,

dokud by ses nenaučila náležité úctě ke starším.“

Ani na okamžik jsem o tom nepochybovala. Ještě jsemnezapomněla, jak palčivé rány rozdávala matka ve chvílích, kdy


15

Vatikánská princezna

propadla vzteku, často kvůli triviálním prohřeškům, jako je

lem šatů zašpiněný od trávy či natržený rukáv. Její hněv minaháněl téměř stejný strach jako její spolky s věštci a astrology

a každonoční rituál vykládání tarotu. Hraničilo to sčarodějnictvím a církev svatá podobné praktiky zakazovala.

Adriana vzdychla. „Lucrezie, co to do tebe vjelo? Ihned se omluv. Donna Vannozza je náš host.“

Přitiskla jsem poničený povlak k hrudi a zamumlala:„Odusťte mi, donno Vannozzo.“ Otočila jsem se k Adrianě. „Smím odejít?“ Matka v křesle ztuhla; pochopila, že je toprojev vzdoru, prohlášení, že nade mnou nemá žádnou moc. Její zachmuřený výraz pro mě znamenal zadostiučinění.

Adriana svolila: „Ale jistě, mé dítě. To horko nás všechny zmáhá.“

Cestou ke dveřím jsem zaslechla, jak tiše říká: „Musíte jíodustit. To nebohé dítě je bezradné. Přivezla jsem ji ze San Sisto teprve přede dvěma dny kvůli tomu nečekanému zasedáníkonkláve, ještě si nezvykla. Stýská se jí po výuce a...“

„Nesmysl,“ skočila jí Vannozza do řeči. „Víte moc dobře, že je na vině její otec. Vždycky ji rozmazloval, ačkoli jsem mu opakovala, jak je to nerozumné. Dcery vyrostou; opustí nás a vdají se. Porodí vlastní děti a začnou stavět na první místo novou rodinu. Ale Rodrigo o tom nechtěl nic slyšet. JehoLucrezia prý ne, ne jeho farfallina. Je výjimečná. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Troufám si tvrdit, že po našem synu Juanovi je jediná, koho doopravdy miluje.“

Zášť v jejím hlase mě obestřela jako mlha. Neohlédla jsem se, ale jakmile jsem došla na chodbu, musela jsem se zachytit zábradlí schodiště, jak se mi ulevilo, že jsem pryč.

Matka mě vždycky nenáviděla, alespoň pokud jsem sipamatovala. Pro mé starší bratry, Juana a Cesara, měla jen úsměvy, pečovala o ně a povzbuzovala je, zejména Cesara, jehožzbožňovala do té míry, že když jej papá poslal do Pisy studovat na kněze, matka plakala, jako by jí pukalo srdce – první ajediné slzy, které kdy prolila. Dokonce k našemu nejmladšímu

C. W. Gortner

bratrovi Gioffremu, ačkoliv dosud neudělal nic ani trochuvýznamného, chovala vřelejší city než ke mně. Byla jsem jejíjediná dcera; měla by mě vzít pod křídla, ale namísto toho byla

chladná a přísná, jako bych ji urážela už jenom pouhouexistencí. Nikdy jsem to nechápala, ale celé dětství jsem toužila po

úniku. Přestěhování k Adrianě znamenalo vyplnění mýchmodliteb. Adriana mě učila, že jsem důležitá, milovaná a skutečně, jak tvrdil papá, výjimečná.

Náhle jsem zatoužila spatřit jej. Navštěvoval nás tak často,

jak mohl, protože zde, v Adrianině domácnosti, jsmenemuseli nic předstírat. V matčině domácnosti jsme ho nazývalidrahým strýčkem, protože Vannozza měla manžela a bylo třeba

zachovat zdání patřičnosti. U Adriany nás nic nenutilo na

něco si hrát. Papá mě po večeři popadl do náruče, hladil mě

po vlasech, posadil si mě na klín a vyprávěl mi příběhy našich

předků, protože, jak opakoval, nejsme Italové a nesmíme na to

zapomínat. Ačkoli jeho vlastním strýcem byl papež Kalixt III.

a naši příbuzní žili v Římě již celé generace, stále nám v žilách kolovala katalánská krev. Narodili jsme se v rozeklaném údolí řeky Ebro v království Aragonském. „Borja“ bylo španělské příjmení naše i našich předků, kteří bojovali v křižáckýchtaženích proti Maurům, shromažďovali tituly, panství a královskou

přízeň, čímž nám umožnili proniknout do řad církve avystouat až ke Stolci svatého Petra.

„Musíš ale pamatovat na jedno, má farfallina,“ tak mě otec

s oblibou oslovoval, „ať dosáhneme jakékoli pozice nebojakéhokoli bohatství, musíme se vždy hrdě ochraňovat navzájem.

Itálie v nás vidí cizince a nikdy nás nepřijme za vlastní.“

„Ale já se tu narodila a nevypadám jako ty,“ namítla jsem

s rukou na jeho snědé tváři a zadívala jsem se mu douhrančivých tmavých očí. „Jsem i přesto cizinka?“

„Jsi Borgia, můj motýlku, přestože máš světlou pleť poitalské matce.“ Zasmál se. „A díky Bohu za to. Jistě bys nechtěla vypadat jako já, španělský býk!“ Přitáhl mě k sobě. „V žilách

ti koluje má sangre: krev Borgiů. Na ničem jiném nezáleží.


17

Vatikánská princezna

Krev je to jediné, čemu můžeme důvěřovat, jediné, zač stojí

zemřít. Krev je rodina a la familia es sagrada.“ Políbil mě. „Jsi

má nejmilovanější dcera, perla v mé ústřici. Nikdy na tonezaomínej. Jednou tato ubohá země, která námi tak opovrhuje,

padne na kolena a bude ti vzdávat hold. Všechny je ohromíš,

má krásná Lucrezie.“

Sice jsem nechápala, jak přesně mám Itálii dostat na kolena (bylo dost těžké zavděčit se i jen jeptiškám ze San Sisto),přesto jsem se rozesmála a štípla ho do velkého skobovitého nosu, protože jsem věděla, že má další dcery, jež zplodil s jinýmiženami, ale byla jsem si jistá, že žádné neřekl to co mně. Viděla jsem mu to na očích, v tom zářivém úsměvu v jeho výrazné tváři, cítila jsem to v jeho pevné náruči. Slavný kardinálBorgia, jemuž všichni záviděli bohatství a houževnatost, patřící k nejdůvěryhodnějším služebníkům církve v Římě, mě miluje

víc než kohokoli jiného. A tak jsem se mu spokojeně uvelebila

na klíně, protože jej to těšilo, a jemu z hrdla tryskal smích jako

láva, vylétl z něj jako žhnoucí exploze, která musela otřásat

i stěnami paláce – překypující a hrdý, hrubý jako nečesanýsamet, plný nakažlivé radosti ze života. V jeho smíchu jsemslyšela lásku; cítila jsem jeho lásku, když mě zasypával polibky

a dobíral si mě: „Jsi malá koketa! Zrovna jako tvá matkazamlada. Stačil jediný její pohled, a měla mě v hrsti.“

Nedokázala jsem si představit, že by se Vannozza na někoho dokázala dívat koketně. Já se od ní vždycky dočkala jedinězachmuřeného pohledu, úšklebku, který ve mně dokázal uhasit všechnu radost.

Jenomže náhle jsem poprvé porozuměla. Pochopila jsem, proč mě nenávidí. Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží.

Měla jsem něco, co jí už nepatřilo. Lásku papá.

Vylekalo mě naříkavé zamňoukání. Sklonila jsem se avylákala Arancina zpod jedné z antických soch na podestě. Ve chvíli, kdy jsem jej zvedla do náruče, ozvaly se v cortile pod námi kroky. S kocourem v náručí jsem nahlédla přesbalustC. W. Gortner

rádu dolů na vnitřní nádvoří a spatřila Adrianinu snachuGiulii Farnese.

Právě spěšně vešla, rozepnula si plášť a hodila jej služebné. Rychle si upravila čepec – pod kápí pláště se shrnul na stranu – a pustila se po schodišti do piano nobile, obytných prostor v prvním poschodí. Šaty z hedvábí v korálovém odstínu se jí

lepily ke zpocenému tělu, tváře měla červené. Tolik sesoustředila, aby šla po schodech tiše, že si mě všimla až ve chvíli, kdy

mi málem šlápla na nohu. S úlekem se zastavila, v tmavých

očích jí zajiskřilo.

„Lucrezie! Dio mio, tys mě vyděsila! Co se tady potuluješ?“

„Pst!“ Položila jsem si prst na rty a ohlédla se ke dveřím místnosti, odkud se ozýval Adrianin tichý hlas, přerušovaný staccatem matčiných odpovědí.

„Vannozza?“ šeptla Giulia. Přikývla jsem a potlačilauchichtnutí. Seznámily se s mou matkou přede dvěma lety, na svatbě Giulie s Adrianiným synem Orsinem. Po obřadu, který sloužil můj otec, se Vannozza u svatební tabule mračila, protože papá Giulii obdaroval rubínovým náhrdelníkem. Když jí šperkpřiínal na krk, Giulia se radostně smála, až se to rozléhalo po chodbách. Seděla jsem vedle matky a viděla, jak její výrazpotemněl. Když Giulia odvedla Orsina k tanci – díky její nenucené ladnosti působil novomanžel jako porouchaná marioneta –, slyšela jsem Vannozzu zasyčet: „Tak až sem to zašlo? Obětuješ mě kvůli holce, která je dole ještě holá?“

Papá se zamračil. Všimla jsem si toho, protože na veřejnosti dával průchod hněvu jen zřídka. Přes zaťaté zuby procedil: „Vannozzo, i kdybych tě pozvedl jakkoli vysoko, navždyzůstaneš ve splašcích.“

Její ohromený výraz mě v hloubi duše potěšil. Krátce nato

matka odešla, s poslušným manželem v závěsu, ale ještě před

odchodem vrhla přes rameno poslední zoufalý pohled nanevěstu. Giulia se točila za hudby tamburíny a houslí – a z pódia

se zářivě usmíval papá a klepal si do rytmu o područkučalouněného křesla.


19

Vatikánská princezna

Nyní jsem před sebou měla Giulii se zpoceným čelem a očima rozzářenýma vzrušením. Vybavila jsem si, jakotcovy ruce setrvaly na jejím hrdle, když jí připínal rubínový náhrdelník, a jak se na její pleti odrážel lesk jeho prstenů s drahokamy...

Giulii bylo osmnáct. Na rozdíl ode mě již nebyla dítě.

„Odkud jdeš?“ zeptala jsem se. „Adriana si myslela, ženahoře spíš.“

Místo odpovědi mě popadla za ruku a s Arancinem v náručí

mě táhla po úzkém schodišti do druhého poschodí, kde senacházely naše ložnice. Vešly jsme do mého pokoje apřekračovaly přitom svazky čerstvě natrhaných bylin. Stěny pokoje

byly vymalovány mými oblíbenými barvami, modrou ažlutou. Ve výklenku vedle úzké postele se mihotal plamen votivní

svíce před byzantskou ikonou s Pannou Marií a Jezulátkem,

darem od otce. V rohu ležela hromada v kůži vázaných svazků,

Petrarkovy a Dantovy sonety; Cesare mi je poslal z univerzity

v Pise a já je hltala u svíčky dlouho do noci.

„Ochraňuj nás Ježíš Kristus, venku vypuklo peklo.“Giulia mávla k majolikovému džbánu a umývadlu na toaletním

stolku. „Buď tak hodná a přines mi namočené plátno, jinakpřísahám, že omdlím.“

Postavila jsem Arancina na zem. „Byla jsi na náměstí, viď?“ zeptala jsem se a podala jí mokré plátno.

Giulia vzdychla, s přivřenýma očima si začala omývat hrdlo a poprsí. Trpělivě jsem čekala, až bude hotova.

„Tak co? Byla?“

Otevřela oči. „Co myslíš?“

Zprudka jsem se nadechla. „Šla jsi bez dovolení ven, i když ti Adriana nakázala zůstat doma?“

„No jistě,“ prohlásila Giulia, jako by se nestalo niczvláštního, jako by se mladé šlechtičny bez doprovodu promenovaly po ulicích každý den v době, kdy celé město kypí a s napětím očekává usnesení konkláve.

C. W. Gortner

„A... viděla jsi něco?“ vyzvídala jsem. Úžas nad jejísmělostí se ve mně svářel s rozhořčením, že mě na zakázanouvýravu nevzala s sebou.

„Ano. Kolem rázovaly hordy rváčů a slibovaly pomstu,pokud nebude zvolen kardinál della Rovere.“ Ušklíbla se. „Všude na náměstí po nich zůstávala špína, okrádali věřící, kteří se tam shromáždili. Papežská stráž je musela rozehnat. Je to hanba.“

„Adriana nás varovala. Říkala, že před zvolením novéhopaeže je to venku vždycky nebezpečné.“

Giulia chvilku mlčela. „A je tu teď s námi Adriana? Nebomluvím jen se svou Lucrezií?“ Když si všimla mého rozladění –protože ačkoli jsem Adrianu měla moc ráda, nechtěla jsem být jako ona –, dodala: „Jistěže to bylo nebezpečné, ale jak jinak bychom se něco dozvěděly? Od Adriany určitě ne.“ Její hlas nabraldychtivý tón. „Konkláve je ve slepé uličce, žádný z kandidátůnezískal dostatek hlasů. Do zítřka zůstanou jen o chlebu a vodě.“

Zapomněla jsem na rozladění a posadila se na postel. Věděla

jsem, že čím déle kardinálům volba nového papeže potrvá, tím

přísnější jejich podmínky v Sixtinské kapli budou. Kdybyzůstal papežský stolec volný příliš dlouho, mohly by ve městě

vypuknout nepokoje. Omezení privilegií kardinálů mělo celý

proces urychlit. Přesto uplynuly již čtyři dny, aniž by padlo

usnesení, a všichni v Římě byli napjatí jako struny.

„Určitě jsou vyhladovělí,“ pokračovala Giulia, „nemluvě o tom, že když jsou všechna okna a dveře zazděné, musejí se

uvnitř škvařit zaživa. Žádný kandidát nemá šanci na vítězství –

kromě tvého otce. Ten už nyní, zatímco spolu mluvíme,získává nerozhodné na svou stranu.“ Odmlčela se, vážila slova.

„Pokud vše půjde podle plánu, novým Svatým otcem se stane

kardinál Borgia.“

Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup. Giulia dokázala být tak dramatická.

„Posledně papá nevyhrál,“ namítla jsem. Nechtělo se midodávat, že dokonce hned dvakrát po sobě. Byla jsem ještě malá a tyto události nesledovala ani nechápala, příběh o jehoneúspěVatikánská princezna

chu jsem však znala z vyprávění. Otec nepřestával prohlašovat,

že jednou tu poctu vydobyde a s boží pomocí se stane prvnímBorgiou, který bude následovat kroky zemřelého strýce Kalixta III.

Mezitím jsme však měli jiné papeže včetně nedávno zesnulého

Inocence, jemuž papá věrně sloužil, byť mu prozatím ani věrná

služba nezajistila vlastní zvolení.

„To bylo dřív,“ pravila Giulia. „Nyní je vše jiné. Copak tě, Lucrezie, jeptišky ze San Sisto neučí nic o světě mimo klášter?“ Nečekala na odpověď a nevšímala si, jak se mračím. Stáhla si z vlasů síťku a rozpustila zpocené rusé kadeře na ramena.„Vysvětlím ti to: ve Florencii zemřel Lorenzo Medicejský aMilánu nyní vládne tyran Sforza, Il Moro. Benátky zůstávají suverénní, zatímco neapolský královský dům se zmítá mezi Francií a Španělskem, obě země tvrdí, že mají na tamní trůn svrchovaný nárok. Takové rozbroje může ukončit jediněpaež. Řím dnes víc než kdy dříve potřebuje vůdce, který umí používat moc a dokáže obnovit náš... ale to je jedno!“ zvolala podrážděně, protože mě mezitím její zapálené líčení znudilo a začala jsem sledovat Arancina, jak v koutě loví komára.„Nevím, proč se namáhám. Jsi vážně ještě děcko.“

Nečekaně se mi sevřel žaludek. Dosud jsem se Giulii nikdy neodvažovala odmlouvat. Považovala jsem ji za mnohemzkušenější, byť někdy protivnou starší sestru. Posledních pět let jsme žily v poměrně přívětivé soudržnosti, jenže teď už byla vdaná a v Římě se jí přezdívalo la bella Farnese – zatímco já měla stále plochý hrudník a netušila nic o tajemství ženskosti. Ale dnes jsem něco pochopila; zjistila jsem, že mám dar, který mi závidí i má matka, a nehodlala jsem Giulii dovolit, aby se ke mně dál chovala jako k hloupé malé holce.

„Jestli jsem takové děcko,“ ozvala jsem se, „jistě mi nebudeš mít za zlé, až mi uklouzne, žes byla bez dovolení venku ariskovala, že přijdeš do řečí.“

Giulia znehybněla, prsty zabořené ve vlasech. Dlouho se na mě dívala, pak se usmála. „Ty se mě pokoušíš vydírat? Jsi vážně Borgia.“

C. W. Gortner

Cítila jsem příval radosti. „Jestli tvrdíš, že se papá skutečně stane novým papežem, přece mám právo vědět, jak mě to ovlivní.“

„To jistě.“ Olízla si rty. „Co tě zajímá?“

„Všechno.“ Kupodivu mě to skutečně zajímalo, byť jsem si jinak intrik nevšímala. Do Vatikánu jsem vkročila jenzřídkakdy, zaměstnávala mě výuka v San Sisto. Jenže nyní se přímo před naším prahem odehrávaly zásadní změny a papá stál v jejich středu. Náhle se zdálo, že na vážkách spočívá i má vlastní budoucnost a láká mě nevyřčenými možnostmi.

Giulia se nahnula ke mně. „Nuže, kardinálové šli do kaple s jistotou, že zvítězí kardinál della Rovere. Koneckoncůusiloval o papežskou tiáru celé měsíce, podplácel každého, koho mohl získat na svou stranu. Dokonce se šušká, že ifrancouzský král Karel osobně zaplatil dvacet tisíc dukátů, aby zajistil della Roverovo zvolení. Ale jakmile byla okna kaplezabedněna a dveře uzamčeny, přestalo se mu dařit. Della Rovere má víc nepřátel, než si myslel. Je proti němu například kardinál Sforza z Milána. Il Morovi je jedno, jestli dnes na stolecdosedne Francouz, a...“

„Jak to všechno víš?“ přerušila jsem ji. Arancino skočil na matraci a začal příst. Hladila jsem ho po kožichu a nespouštěla z Giulie oči. „Není snad konkláve zakázán styk s vnějšímsvětem, aby nic neovlivnilo posvátné tajemství volby?“

Chtěla jsem jí dokázat, že nejsem tak nevědomá, jak si myslí, ona však jen netrpělivě mávla rukou. „Ano, jistě, posvátnétajemství... Pro zástupy na náměstí, ale ne pro ty, kdo vědí, jak to uvnitř chodí. Papež Inocenc stonal celé měsíce; Rodrigo měl spoustu času sehnat spojence, přestože si nikdo nemyslel, že by mohl mít ve volbách šanci. Tak se vyhrává palio. Nikdo nevidí, že pomalý kůň získává náskok, dokud neproběhne cílovou páskou.“

Rodrigo...

Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela vyslovit otcovo jméno; vyřkla je s takovou důvěrností, že to znělo až rouhavě.Celou dobu pro ni byl kardinál Borgia nebo náš velkorysýmecenáš. Podezření, které jsem cítila, když jsem ji spatřila na

Vatikánská princezna

schodech, se vrátilo a přibrousilo můj tón. „Tvrdíš snad, že ti

tohle všechno prozradil papá? Informoval tě o svých plánech?“

„Ne tak docela, ale i když je konkláve uzavřené, kardinály

pořád musí někdo obsluhovat. Sloužící vyprazdňují nočníky

a roznášejí vzkazy. A sloužící, stejně jako kardinály, je možné

podplatit.“

Chvíli jsem mlčela. Těch několik slov odhalilo, jak málo ve

skutečnosti vím.

„No a?“ pobídla jsem ji nakonec.

Giulia začala být napjatá, rychle ze sebe chrlila popis událostí,

o nichž by podle všech pravidel neměla nic vědět, přesto znala

nejmenší podrobnosti, jako by byla v Sixtinské kapli zazděna

s mým otcem a ostatními kardinály. „Po třetím hlasovacím kole

bylo jasné, že della Rovere nemůže vyhrát. Ani kardinál Sforza

nezískal potřebné dvě třetiny. Tvůj otec měl proslov, jímž sinaklonil několik hlasů, pak ale udělal další tah: slíbil kardinálu

Sforzovi post svého vicekancléře.“ Vítězoslavně se usmála.

„Tím si Sforzu získal; ten člověk je věčně zadlužený a funkce

vicekancléře je nejlukrativnější úřad ve Vatikánu. Do zítřka by

mohlo být po všem. Tvému otci už stačí jen jeden hlas. Jediný.

A jak ho znám, udělá cokoli, aby ho získal.“

Zhoupla jsem se dozadu, všechno se mi to honilo hlavou.

Už jsem se nedivila, jak se Giulii podařilo sehnat přístup ktajným informacím; dokázala jsem myslet jedině na otce, viděla

jsem ho oděného v bílé a zlaté, s Rybářským prstenem svatého

Petra na prstu.

„Papá se stane papežem?“ pronesla jsem nevěřícně nahlas.

Giulia zatleskala. „Jen si to představ! Tolik bychom siužívaly, naše dny by byly plné zábavy od svítání do soumraku.

Z tebe by se stala nejžádanější žena u jeho dvora, milovaná

dcera Jeho Svatosti.“ Objala mě. Přitisknutá k ní jsem slyšela,

jak šeptá: „Zítra, Lucrezie. Zítra se všechno změní.“

Zavřela jsem oči a podlehla jejímu nadšení, byť jsem cítila

i nečekané zamrazení strachu. Nebyla jsem si jistá, jestli se

skutečně chci stát papežovou dcerou.


24

C. W. Gortner

DRUHÁ K APITOLA

G

iulia se neovládla a u večeře vyklopila vše, co sedozvěděla, což jí vyneslo Adrianino zamračení a nesouhlasné

reptání mé matky – nepochybně cítila rozčarování, že jítarotové karty neprozradily tak zásadní novinu. DůležitostGiuliiných zpráv se však nedala opominout. Vannozza s Adrianou

se uzavřely v jídelně, aby vše probraly, my s Giulií šly nahoru

a strávily bezesnou noc.

Když se pátý den od začátku konkláve rozednilo, Adriana

oznámila, že musíme do Vatikánu. Kdyby se můj otec stalpaežem, jak tvrdila Giulia, měly bychom být svědky vyhlášení

nového nejvyššího pontifika. Předtím však Adriana nahnala

Giulii, mou matku (která přespala v pokoji pro hosty) a mě do

kaple, abychom se pomodlily za otcovo zvolení.

Klečela jsem před oltářem a oči mě pálily nevyspáním.

V uších mi pořád znělo Giuliino štěbetání o všech těchšpercích, šatech, kožešinách a dalším bohatství, co bude brzy naše.

Já zůstávala v hloubi duše vážná. Uvědomovala jsem si, že by nás ten dravý proud mohl smést jako povodeň, utopit minulost a odhalit nečekanou budoucnost.

Nemusela jsem se modlit, věděla jsem, že papá zvítězí. Jak

říkala Giulia, udělal by pro to cokoli. Poslaly jsme sloužící pro

pláště a závoje, jimiž jsme si zakryly tváře. Musely jsme si

odpustit kočár i nosítka, abychom nepoutaly pozornost; přesto

jsem cestou ulicemi – mezi zatoulanými psy a prasaty ryjícími

v zemi – sotva cítila kamení a dlažební kostky pod nohama,dokonce jsem ani nevnímala matčiny jedovaté postranní pohledy,

tolik jsem dychtila dostat se do Vatikánu.

Vatikánská princezna

Stane se z tebe nejžádanější žena u jeho dvora...

Přešly jsme po Ponte Sant‘ Angelo a daly se úzkou cestou vzhůru do kopce do Vatikánu, sestávajícího z cihlovéhoApoštolského paláce, v němž sídlil papež, a matoucí změti dalších

budov, průchodů a nádvoří spojujících náměstí se Svatoubazilikou, vybudovanou na místě ukřižování a hrobky svatého

Petra, jehož mučednictví dalo vzniknout křesťanské církvi.

Ocitly jsme se v srdci Říma, před starobylými stavbami naší víry. Snad protože jsem do Vatikánu nezavítala často, ohromilo mě, jak prostě a sešle vše vypadá – jako záplava červených taškových střech a popraskaných fasád, zdobených plísnípokrytými kamennými anděly a světci bez tváří, shlížejícími na dlážděné náměstí. Z místa, kde jsme stály, jsme sotva dohlédly na ohromnou fontánu della Pigna, zurčící v palácovém atriu, jež poskytovala čistou vodu obyvatelům z okolí a v níž jsem si jako dítě ráchala bosé nohy. Zato otevřená podloubí kolem, obvykle plná pouličních prodavačů nejrůznějších cetek avynikajících pražených bobů ceci, zela prázdnotou; lidem bránily v přístupu oddíly papežské stráže.

Časně zrána byl vzduch příjemně chladný, ale brzy jsem se v plášti s kápí začala potit. Kručelo mi v břiše; ve snaze dostat se sem co nejdříve zapomněla Adriana na snídani a já bych dala cokoli za sáček těch pražených bobů... Oblékly jsme se jako zbožné ženy, dychtivé dozvědět se, zda už budeme mít brzy nového vikáře Svatého stolce, ale na náměstí bylo prázdno, jen z nerovných dlažebních kamenů stoupala mlha. Stráže střežily i vnější schodiště do kaple, ovšem poněkud liknavě – vesměs se opíraly o oprýskané zdi, ve tvářích strhaný výraz mužů, kteří jen málo odpočívali a moc pili.

Pak mezi mraky vyšlo slunce. Vzápětí se začali objevovat lidé: černě oděné vdovy s růženci v rukou; uštvané matky vláčející za sebou ušmudlané děti; muži se smeknutýmiklobouky; kupci a pouliční prodavači; a konečně obyvatelépodsvětí, prostitutky v nadýchaných sukních a úzkých živůtcích, kapsáři a zlodějíčci, kteří dokázali ukrást měšec či taštičkujeC. W. Gortner

diným šmiknutím tenké dýky. Během několika minut senáměstí rozeznělo zvuky kroků. Všichni se shromažďovali před

vstupní kolonádou do Vatikánu, jižně od rozpadající sebaziliky, co nejblíže, aniž by vzburcovali stráže. Všechny oči se

upíraly k oknu Sixtinské kaple: lesklo se v provizorní cihlové

zdi, postavené tak, aby se před oznámením jména novéhopaeže dala snadno strhnout.

Pospíchaly jsme k ostatním, obklopeny ochrannou hradbou

tvořenou naším služebnictvem.

Většina žen klesla na kolena. Giulia mi zpod závoje věnovala

znechucený pohled a mně bylo do smíchu. Bála se, že si ušpiní

překrásné azurové šaty – oblékla si je právě proto, abyzabránila Adrianě, často poháněné zbožností, nařídit námpokleknout. Mohlo trvat celé hodiny, než padne rozhodnutí, pokud se

vůbec rozhodne dnes. Při pohledu na dláždění se staletýminánosy špíny jsem Giuliiny rozpaky sdílela, přestože já si vzala

prosté lněné šaty. Tváří v tvář hladu a špíně všude kolem jsem

začínala litovat, že jsem nemohla zůstat doma, pěkně stranou

davu, schoulená s Arancinem...

Matka mi sevřela paži. „Nemysli si, že něco z toho změní

tvůj osud. Jsi zasnoubená; odjedeš do Španělska, daleko od

Říma a od něj. Nikdy nebude tvůj.“

Otočila jsem se a zjistila, že mě probodává pohledem. „Je to

můj otec,“ namítla jsem. „Už můj je.“

Zlostně zkřivila rty. „Dlouho nebude. Myslíš snad, že si

u sebe může všem na očích nechat neprovdanou dceru? Syny

ano; papež vždycky najde místo pro své syny, diskrétní vlivné

posty sloužící jeho záměrům. Ale dceru je třeba provdat tam,

kam uzná za vhodné.“

Zamrazilo mě. Adriana a Giulia se k nám zamračeně otočily.

Než však mohly zasáhnout, v davu to zašumělo, všichni sezačali strkat a radostně vykřikovat. Sledovala jsem zdvižené ruce ukazující vzhůru; náměstím se jako závan větru rozlehlosborové šeptání: „Habemus Papam!“

Vatikánská princezna

Jako omámená jsem sledovala, jak od okna padají cihly. Pak se v oblacích červeného prachu okno otevřelo. Zahlédla jsem uvnitř kaple stíny postav v dlouhých rouchách, pak jedna z nich přistoupila k oknu a vyhodila ven hrst bílých peříček. Pírka se chvíli vznášela, jako by chtěla uletět, vzápětí se jako déšť snesla na dláždění. Lidé se je pokoušeli pochytat; teprve když se Giulia vrhla vpřed, uvědomila jsem si, že to nejsoupeříčka, ale kousky papíru, přeložené napůl.

Giulia již bez ohledu na špínu, která jí ulpívala na sukních, jeden z lístečků zachytila. Matka s Adrianou jí nedočkavěhleděly přes rameno. Giulia papírek rozložila a nahlas četla:„Naším papežem se stal kardinál Rodrigo Borgia z Valencie, budiž zván Alexandr Šestý.“

„Deo Gratias!“ zvolala Adriana a po tvářích jí kanuly slzy.

Kolem nás propukl jásot, ale já vůbec nevnímala, jak se dav

pere o zbývající lístečky, ani výkřiky bolesti kvůli rukám anohám pošlapaným v tlačenici.

A náhle se mi všechny zvuky vrátily a já uslyšelaskandování: „Deo Gratias, Roma per Borgia!“

Užasle jsem poslouchala, jak lidé provolávají jméno mérodiny. Ovace vyplašily holuby hnízdící v okapech baziliky – a Giulia vyjekla: „Podívej! Tamhle je, u okna!“

Naši sloužící se posunuli blíž, dav zaburácel při pohledu na výraznou postavu mého papá. Zvedl ruku a pokynul. Lidé klesli na kolena. I matka s Adrianou zaklekly a mumlalymodlitby díkůvzdání. Giulia mě zatahala za sukni. „Lucrezie,musíš si kleknout, projevit pokoru!“

Ohlušena jásotem, oslavujícím otce jako nového Náměstka Kristova, papeže Alexandra VI., jsem plna vzrušení poklekla.

„Roma per Borgia! Řím Borgiovi!“

Pokřik z náměstí se nesl dál do města, až jej nakonecmusel slyšet snad každý v celé Itálii. Chtělo se mi nahlas smát; sice jsem papá neviděla do tváře, ale věděla jsem, že i on tam u okna, s pozdviženou rukou, zadržuje smích.

Zvítězil.

C. W. Gortner

O chvíli později se ozval cvakot železných podkov. Spěšně jsme se zvedly. Na náměstí vjela skupina mužů ve vínových a šafránových barvách livreje Borgiů, následovaná najatými zbrojnoši. Lidé uskakovali – ale jezdec v čele skupinyignoroval jejich zoufalé snahy uhnout z cesty, aby nebyli ušlapáni, klidně se rozjel přímo mezi ně.

Zastavil koně přímo před námi, strhl čapku a osvobodilzálavu tmavě rusých vlasů. Matka se k němu rozběhla sradostným výkřikem. „Juane, mio figlio! Dnes jsme zvítězili!“

Můj bratr Juan se sebejistě zazubil, jeho zelenomodré oči ve snědé tváři pobaveně jiskřily. V šestnácti již byl urostlým mužem, sametový kabátec se mu napínal přes svalnatou hruď. Měl římské rysy, výrazný nos a vyzařoval syrovou mužnou sílu. Fyzicky se našemu otci podobal nejvíce z nás.

„Možná jsme dnes zvítězili,“ pravil, „ale pokud zůstanete tady, nemusely byste se dočkat večera. Papá předvídal, žepřijdete, přestože vám přikázal zůstat doma. Poslal mě, abych vás rychle odvedl do paláce, než dav docela zdivočí. Do večera se v Římě nenajde místo, které by lidé nevydrancovali nebonezdemolovali. Už teď se shromažďují kolem jeho paláce,chystají se ho rozebrat.“

Zděsila jsem se. „Ach, jeho palác ne!“ Otcův dům na Via dei Bianchi, vybudovaný na místě staré mincovny, proslulnádherou; všechny freskami zdobené místnosti naplnil otecpřekrásnými tapiseriemi z Flander a starožitnostmi z Fora, hostil zde

vyslance, kardinály a krále. Často říkával, že kromě jeho dětí

je Palazzo Borgia to nejcennější, co má.

Juan pokrčil rameny. „Nedá se tomu zabránit. Poslali jsme

zálohy zabránit násilnostem, jinak je ale zvykem nechat lidu

volnou ruku. Svatý otec nepotřebuje světské statky; nyní jebožím služebníkem a vše, co vlastní, se musí vrátit jehoovečkám.“ Pohrdavě se rozhlédl po shromážděných, z nichž se

k němu nikdo neodvažoval přiblížit. „Jaká škoda. Tahlemizerná sebranka ze všeho udělá třísky na podpal nebo plenky

pro svoje usmrkané parchanty.“


29

Vatikánská princezna

„Ale ne,“ zbledla Adriana. „Můj dům. Musíme okamžitě odejít.“

Juan ukázal na své muže. „Doprovodí vás. Jednu z vás vezmu k sobě na koně.“ Giulia se dychtivě protlačila kolem mě, ale Juan přimhouřil oči. „Tebe ne.“

Jeho mrazivý tón ji zarazil. Juan ukázal prstem na mě.„Lucrezie, pojď.“

S Juanem jsme k sobě nikdy neměli blízko. Když jsme byli malí, nemilosrdně mě provokoval, strkal mi červy do bot a živé žáby pod polštář, až jsem se bála obouvat a chodit do postele. Bratr Cesare tvrdil, že Juan žárlí na pozornost, již mi projevuje papá; předtím byl otcovým oblíbencem on.

Ale teď jsem především chtěla uniknout davu, proto jsem se nijak nebránila, když mě jeden z Juanových žoldnéřů zvedl, jako bych nic nevážila, a vysadil k bratrovi do sedla na hřbetě obrovského válečného oře. Když jsem se Juana váhavě chytila kolem pasu a pokusila se napřímit (s jízdou na koni jsem velké zkušenosti neměla), pošeptal mi: „Radši se pevně drž, sestro,“ a křikl na své muže: „Mou matku a donnu Adrianu vezměte do nosítek! Džeme, ty dohlédni na la Farnese!“ Zaslechla jsem matčin spokojený smích a viděla, jak Giulia pobledla.

Z hloučku kolem Juana se vynořil turecký princ Džem. Jel na menším arabském hřebci, na hlavě měl jako vždy turban a na rtech pohrdavý úšklebek. Byl pohledný, zvlášť díkyúchvatným světle zeleným očím, kontrastujícím s tmavou oblou tváří, ale provázala ho pověst násilníka. Do Říma se dostal poté, co jej jeho bratr sultán vyhnal a souhlasil s tím, že bude Vatikánu platit, aby Džema drželi coby privilegovaného zajatce. Džem pobouřil celý Řím výstředním oblékáním a sklony knepravostem. Šuškalo se, že ve rvačkách zabil několik mužů a poté plival na jejich mrtvoly; jako Juanův oblíbený společník byl bratrovi věčně nablízku.

Giulia se zděsila. „To chcete mé bezpečí svěřit tomu... tomu neznabohovi?“

„Lepší neznaboh než rozvášněný dav,“ ušklíbl se Juan.

C. W. Gortner

Otočil koně, hlasitě zavýskl, kopl zvíře ostruhami do slabin, a už jsme se hnali pryč z náměstí a nutili přihlížejícíuskakovat z cesty.

Když jsme letěli kolem zástupů, které ožily v očekávání drancování, ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, jak Giulia nehybně stojí a Džem kolem ní krouží jako pikador kolembezmocného telete.

Poprvé jsem okusila onu slibovanou moc, již mi Giuliapředověděla. Náhle jsem byla papežova dcera, zatímco ona jen Orsinova manželka.

A třebaže jsem to nechtěla přiznat, ta změna se mi zamlouvala.

TŘETÍ KAPITOLA

D

orazili jsme s Juanem k Adrianinu paláci dříve nežostatní. Lidé už se shlukli před bytelnou branou. Juan serozmáchl bičem, rozséval kolem sebe rány a rozráželshromážděné svým hřebcem. Krčila jsem se za bratrem, tiskla mu obličej

mezi lopatky a čekala, že se dav na nás každou chvíli vrhne.

„Marrano!“ zaklel jakýsi chlap. „Španělská svině!“

Ucítila jsem, jak mi něco prolétlo nad hlavou a s mokrým plesknutím narazilo do brány. Musela jsem se podívat. O bránu uhodila prasečí hlava. Ostražitě jsem se ohlédla po záplavěošklivých tváří. Měla jsem pocit, jako by se po nás natahovalytisíce rukou, dychtivých urvat, co půjde.

Zabijí nás. Zatímco náš otec žehná městu jako papežAlexandr VI., jeho dcera a jeho syn budou strženi z koně a...

Juan seskočil na zem, až to zadunělo. Tasil meč z pochvy u sedla a rozkřikl se: „Kdo to řekl?“ Od čepele se odráželo slunce,

jak ji namířil na dav kolem nás. Lidé nejblíž sborem couvali a ve


31

Vatikánská princezna

spěchu do sebe naráželi. „Ukaž se,“ volal Juan. „Sprostýzbabělče, pojď sem a plivni mi do tváře, jestli se odvážíš!“

Vpřed se protlačil obrovský chlap a otřel si dlaně velké jako kýty o koženou kazajku. Na tváři měl ošklivou jizvu, oholenou hlavu posetou štípanci od vší. „Já to řek,“ zaburácel. „A klidně

to řeknu znova, tobě do ksichtu nebo do prdele. Žádnejkatalánskej Židák nemá co dělat papeže.“

Chytila jsem koně za otěže. Juanova tvář potemněla.„Nejsme Židé,“ pronesl smrtelně tichým hlasem. „Nikdy jsme Židé nebyli. Jsme aristokraté španělské krve. Před mým otcem byl papežem náš krajan Kalixt Třetí, ty tupá hlavo.“

Muž zafuněl. „Kalixt byl židomilská svině jako vy ostatní. Že se vaše rodina vydává za šlechtu, neznamená, že k ní patří. Jste špína. Žebrákův podebranej čurák se na Svatej stolec hodí víc než všichni Borgiové.“

Dav začal ryčně provolávat na souhlas, ačkoli většinapřihlížejících zacouvala dostatečně daleko za onoho odvážlivce, aby mohli v případě ohrožení rychle utéct.

„Toho budeš litovat,“ ucedil Juan. „Ten, kdo ti za tohlezalatil, bude litovat.“

Chlap se zašklebil. Všimla jsem si, jak posunul ruku ke kazajce. „Kdo mi zaplatil? Mně za pravdu nikdo neplatí, ty parchante...“

„Juane!“ vykřikla jsem.

Bratr zareagoval tak rychle, že se to skoro nedalopostřehnout. Jednu chvíli muže probodával pohledem; vzápětí se vrhl vpřed a se smrtící přesností máchl mečem.

Na mužově hrdle se objevila červená linka. Chlap civěl,poulil oči a z úst mu vycházely krvavé bubliny. Přihlížejícísborově vykřikli. Juan znovu máchl mečem a tentokrát jej muži zabořil přímo do prsou. Chlap chrčivě vykřikl a zhroutil se na zem. Juan na něj obkročmo skočil s mečem nad hlavou. Snelidským zavytím znovu a znovu bodal do jeho těla, až krev v obloucích stříkala všude kolem.

C. W. Gortner

Kůň, vyplašený pachem čerstvé krve, pohodil hlavou azaržál. Začal se vzpínat. Svírala jsem otěže a pokoušela se dát nohy do třmenů, abych nesklouzla ze sedla.

Dav se při pohledu na Juana, který jako smyslů zbavenýbodal do mrtvoly, dal na ústup. Když Juan konečně omámeně zvedl hlavu, byl celý potřísněn krví a vnitřnostmi. V tu chvíli dorazil zbytek naší skupiny a příchod sloužících a Juanových

žoldáků rozehnal zevlouny jako hejno krys.

Závory cvakly a brána našeho paláce se otevřela; sluhaTomasso přiběhl a zachytil mě přesně ve chvíli, kdy jsem se

svezla z koně. Juan mi pohlédl do očí; sklopila jsem zrak ke

krvavé břečce u jeho nohou. Už vůbec nepřipomínala člověka.

Z nosítek vyhlédla Vannozza. Vykřikla, pak vyskočila a hnala

se k Juanovi. „Co se stalo?“ Vzala jej za bradu, i když mělobličej celý od krve. V podstatě stála na mrtvole, přesto to zřejmě

vůbec nevnímala.

„On nás... urazil,“ vypravil ze sebe Juan, jako by jej to stálo velké úsilí. Dosud svíral meč, z nějž odkapávala krev nazatočené špice jeho bot. „Nazval nás marranos.“

„A chystal se vytáhnout nůž,“ dodala jsem nervózně, ačkoli jsem začala pochybovat, jestli ten člověk skutečně něcovytahoval. „Já... viděla jsem, jak sahá do...“

„To je jedno.“ Matčin hlas mě umlčel. Vytáhla z kapsykaesník, osušila Juanovi tvář a otřela z ní sraženou krev. „Někdo toho ničemu prohledejte,“ nařídila.

Sloužící si vyměnili pohled. Adriana z nosítek zavolala: „Vannozzo, per favore! Nemůže to počkat, až budeme uvnitř?“

„Ne.“ Matka ji zpražila pohledem. „Tenhle pes dostalzaplaceno, aby štěkal. Možná má u sebe něco, co by mohloprozradit, kdo je jeho pán. Prohledat!“

„Raději to udělej,“ pošeptala jsem Tomassovi.

Sluha mě neochotně opustil. Ozvalo se šustění sukní, a když jsem se otočila, spatřila jsem, jak se ke mně blíží Giulia, zpocená a bledá, ale odhodlaná. Vzala mě za ruku, zatímco se Tomasso sklonil k mrtvole a váhavě odtáhl části rozsekané kazajky. Sluha

Vatikánská princezna

se šklebil odporem, pokoušel se dostat pod kazajku, aniž by se

dotkl vnitřností vyhřezlých ze znetvořeného těla.

„Tupče.“ Vannozza jej odstrčila a bez váhání začala mrtvého

prohledávat, černé sukně se jí couraly v krvavé lázni. Oddechla

jsem si úlevou, když Tomassovi hodila úzkou dýku. Náhle se

triumfálně zvedla a ukázala váček. „Eccola!“ Povolila tkanice

a vysypala si obsah do dlaně – stříbrné dukáty. Tolik u sebe

obyčejný zloděj nemohl mít.

„Kdo?“ Juanovy oči doutnaly.

„Mysli,“ zvolala Vannozza. „Rozhodně k tomu nepotřebuješ věštce. Kdo usiloval o papežský titul? Kdo vydal celé jmění na úplatky a Rodrigo jej porazil? Borgia získal klíče ke království svatého Petra. Jeho nepřítel se bude chtít pomstít. Tenhle špína by se ti jinak neodvážil postavit. Není to nikdo jiný než jeden z della Roverových psů.“

„Byl.“ Juan vycenil zakrvácené zuby. Úsměv byl strašlivý. „Teď už je z něj jen maso.“

„Přijdou další. Vlci běhají ve smečce.“

Adriana zaúpěla: „Můžeme, prosím, dovnitř, než se tidarebáci vrátí?“

Vannozzino strohé přikývnutí spustilo úprk za opevněné zdi paláce.

Jedině Juan, Vannozza, Giulia a já jsme zůstali bez hnutí stát. Vannozza trhla bradou k Tomassovi. „Hoď tuhle mršinu do Tibery, i s tou prasečí hlavou. A omyj dlažbu, večer čekáme

hosty. Nedovolím, aby si špinili šaty v della Roverovýchvýkalech.“ Pokynula Giulie. „Vezmi Lucrezii nahoru a dohlédni,

ať se vykoupe.“

Giulia mě odvedla po schodech do mé komnaty. Když jsem překročila práh, náhle se mi udělalo slabo. Giulia mě s pomocí mé služebné Pantalisey svlékla. „Přines vodu,“ nařídilaPantalisee. Dívka vyběhla z komnaty, světle hnědé oči navrch hlavy. Byla jen o tři roky starší než já, dcera kupce, který otciprokázal laskavost a vysloužil tak své dceři místo v mé domácnosti. Musela z okna galerie vidět, jak Juan toho muže zabil.

C. W. Gortner

Adriana vešla se zoufalým úpěním do pokoje. Slyšela jsem sama sebe netrpělivě říkat: „Zio, nestrachuj se, nic se mi nestalo.“

„Že nestalo?“ opakovala nevěřícně. „Juan se dopustilsmrtelného hříchu v den, kdy byl tvůj otec zvolen papežem. To je zlé znamení, další přítěž jeho papežství.“

„Mluvíš jako Vannozza,“ zahučela jsem. „Ten muž násurazil a měl dýku. Juan bránil naši čest. Proč by nás za to měl papá trestat?“

„Ty tomu nerozumíš. Tvůj otec má...“ Zastavila se, když dovnitř přiběhla Pantalisea se šplíchajícím škopíkem plným vody. Adriana se kousla do rtu, věnovala Giulie významnýpohled. Cosi mezi nimi proběhlo, jakési němé sdělení.

„Doprovoď, prosím, donnu Adrianu do jejích komnat,“ řekla jsem Pantalisee. Adriana se k ní tiskla, jako by se blížil konec světa.

Dveře se zavřely a my s Giulií osaměly. Zadumaně se na mě dívala; svlékla mi košilku, pak vzala plátno a vydrhla mě. Když jsem sklopila oči k nohám, zjistila jsem, že voda ve škopku zrůžověla. Krev toho člověka potřísnila i mě. Zvláštní, vůbec jsem to necítila.

„Tvůj župan leží na posteli. Obleč si ho, než nachladneš.“

Honem jsem se zachumlala do sametového pláště, protože jsem se třásla. Venku sice pálilo slunce a dovnitř se dralyoknem oslnivé paprsky, přesto jsem se cítila jako obalená ledem.

Ticho se táhlo.

„Bylas moc statečná,“ ozvala se nakonec Giulia.

„Statečná?“ Takový pocit jsem rozhodně neměla. „Jen... jsem Juana varovala. Ten chlap – sahal do kazajky a...“Nedomluvila jsem. Giulia přikývla.

„Juanův kůň je větší než ti, na kterých jsi už jela,“ řekla, „a všude kolem bylo plno darebáků. Pravděpodobně jsi mu tím varováním zachránila život, nebo ho přinejmenším uchránila před zraněním. Měla bys na sebe být pyšná. Jen málo děvčat by projevilo takovou duchapřítomnost.“

Vatikánská princezna

Mlčky jsem se na ni dívala. Úcta, uvědomila jsem si – to

jsem zaslechla v jejím hlase. Překvapilo mě to. Dříve mě často

napomínala, že jsem jen hloupé a neschopné děcko.

„Co chtěla Adriana říct o papá?“ zajímala jsem se. „Co

nechápu?“

Giulia vzdychla. „Nevím, jestli je na to teď správná chvíle,

Lucrezie.“

„Proč?“

Otočila se k mému zrcadlu. „Ten muž nazval tvou rodinu

marranos.“ Odmlčela se, dívala se na mě do zrcadla. „Víš, co

to znamená?“

„Jistě. Marrano je konvertovaný Žid. Ale my přece nejsme

Židé... nebo ano?“

„O nic víc než kdokoli z těch takzvaných italských šlechticů,

kteří dokáží stěží vystát jeden druhého, natož cizince. Marrano

říkají každému Španělovi, zejména Borgiům, protože se tvůj

otec nespokojil s tahanicemi o nějaký bezvýznamný kus půdy

nebo zatuchlý hrad. Toužil po Svatém stolci a získal jej. Proto

vás uráželi: nenávidí vaši rodinu za ty ambice. Vannozza měla

pravdu, běhají ve smečkách. Je třeba pevné ruky, aby je zkrotila.

Rodrigo je brzy všechny srovná, včetně kardinála della Rovery.“

Vycítila jsem, že mi neříká vše. „Ale Adriana to nazvala

‚další‘ přítěží jeho papežství. Což znamená, že došlo ještě

k něčemu.“ Pohlédla jsem jí do očí. Když se pousmála,zatajila jsem dech.

„Tou další přítěží jsem já,“ odpověděla nakonec. Její úsměv

se rozšířil. „Když ti prozradím tajemství, slíbíš, že o němneovíš živé duši?“

Přinutila jsem se přikývnout, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli

to vůbec chci vědět.

„Dobrá. Rodrigo a já jsme...“ V hrdle jí zabublal smích.

„Jsme milenci. A čekám jeho dítě.“

Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat. Než jsem se stačilaovládnout, vyhrkla jsem: „Ale vždyť jsi vdaná!“

C. W. Gortner

„A co má být? Myslíš, že si nemohu pořídit milence, jenprotože jsem vdaná?“

Netušila jsem, co na to říci. Samozřejmě měla pravdu; spodobnými záležitostmi jsem sice neměla žádné zkušenosti, ale předpokládala jsem, že některé vdané ženy manželský slibporušují. Vlastně mi blesklo hlavou jisté podezření už v té chvíli, kdy mi líčila otcovy machinace v rámci konkláve, soukromé záležitosti, o nichž by vůbec neměla vědět. Přesto mě silně znepokojilo, když mi to nyní potvrdila.

„Ví o tom Juan?“ zeptala jsem se náhle a Giuliinou tváří se mihl stín strachu.

„Proč se ptáš?“ opáčila příkře.

„Nevím, asi kvůli tomu, jak se k tobě choval na náměstí.“

Znechuceně si odfoukla. „Snad. Možná mu to Rodrigopověděl. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč se choval jako barbar a nechal mě v péči toho tureckého divocha. Tvůj bratr ježárlivý; chtěl by lásku vašeho otce jen pro sebe. Dokonce se o mě pokoušel, ale já odmítla. Myslím, že ho ještě nikdo neodmítl – přinejmenším ne žena.“

Otočila se zpět k zrcadlu. Stála napřímená a prohlížela sibřicho – podle mě vypadalo stejně ploché jako jindy – a já sináhle uvědomila, že ji nemám ráda.

„Ale Adriana to musí vědět,“ nedala jsem se. „Musí, pokud tě nazvala přítěží.“

„Ano, ví to.“ Nezdálo se, že by to Giulii dělalo starosti.„Dokonce to pomohla uskutečnit. Poslala mého manžela, svého syna, krátce po svatbě na rodinné panství v Basanellu.“Zasmála se. „Rodrigo na tom trval. Říkal, že nechce, aby se nějaký šilhavý manžel stavěl do cesty jeho...“

„Přestaň,“ okřikla jsem ji mrazivě. „Přestaň o něm takhle mluvit, je to náš papež.“

Otočila se ke mně, ruku v bok. „Ale no tak, mé milé dítě, i papež je muž. Rodrigo se nezmění, jen protože teď nosípaežský prsten. Naopak, říkal mi, že nás přestěhuje do nového paláce blízko Vatikánu, aby nás mohl po libosti navštěvovat.“

Vatikánská princezna

„Nás?“ opakovala jsem.

„Ano. Nás. Tebe a mě. Říkala jsem ti, že budeš nejžádanější žena u jeho dvora, ale pokud mám porodit jeho dítě, jistě sizasloužím přinejmenším vlastní palác.“ Prohlédla si mě. „Měla by sis odpočinout. Jsi dost bledá a dnes večer nás čeká hostina na oslavu. Musíš vypadat co nejlépe.“

Odešla ke dveřím. „A pokud jde o tvé zasnoubení doŠpanělska, už se tím netrap. Nyní nemůže nějaký bezvýznamný šlechtic z Valencie stačit, ne pro dceru Jeho Svatosti. Zatímco spolu mluvíme, všechny urozené domácnosti v Itálii sepřipravují žádat o tvou ruku. Vskutku budeš žádoucí. Než se naděješ, vdáš se.“ Usmála se poněkud kousavě. „Jen si představ, jaká ta svatba bude! Vezmi si dnes večer zelené hedvábí. Rodrigovi se v té barvě líbíš nejvíc.“

Odešla a já zůstala jako solný sloup.

Svedla mého otce. Myslela jsem si, že jsem středobod jehoživota, jeho milovaná dcera a brzy princezna jeho dvora, ale ona mi ho ukradla. Porodí mu dítě; zastíní každý můj krok. Je jedno, jestli se vdám za Valenťana nebo ne. Giulia se postará, abych jí nepřekážela, dokud se pro mě nedohodne jiné manželství.

Rostl ve mně bezmocný vztek. Skutečně jsem byla ještě dítě, hloupé jako kdykoli předtím.

Jenže náhle jsem se stala závislou na ženě, které, jak jsemcítila, už nemohu déle důvěřovat.

ČTVRTÁ KAPITOLA

P

lameny olizovaly večerní vzduch a po citronech vonící

kouř zaháněl protivná letní hejna komárů. Sloužící sklízeli

ze stolů zbytky jehněčího pečeného na bylinkách, zbytky páva,

kance a srnčího spolu s takovým množstvím vína amarcipábr />

38

C. W. Gortner

nu, že by to nasytilo celou legii. Dlouhé stoly v atriu bylyprostřeny dříve běloskvoucím, nyní však poskvrněným benátským

plátnem. Čekalo na namáčení ve vroucí moči, aby se vyčistilo.

Hosté se v Adrianině paláci začali scházet krátce po západu

slunce – příval příbuzných, o nichž jsem nikdy ani neslyšela,

natož abych je poznala, spolu s mnoha šlechtici, dychtícímiurvat svůj díl z našeho rodinného jmění. Nyní odpočívali napolštářích v lodžii a užívali si chladný vánek od Tibery, nebo se

procházeli po zahradních pěšinách.

Navzdory odporu k Giulie jsem poslechla její radu a oblékla si

camora ze zeleného hedvábí a žluté saténové rukávy. Pantalisea

mi upravila vlasy do prstýnků kolem obličeje, vzadu jejichzálavu přidržovala krajková síťka s jedinou perlou. Pantalisea mi

řekla, že vypadám překrásně.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist