načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii - Christopher W. Gortner

  > > > > Vatikánská princezna  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Vatikánská princezna -- román o Lucrezii Borgii
Autor:

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The Vatican princess přeložila Lenka Faltejsková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3062-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byla legendami opředená pověstná kráska Lucrezia Borgia zákeřnou femme fatale, anebo nevinnou dívkou, kterou příbuzní neváhali zneužít pro své cíle? Vztahy v rodině Borgiů jsou bouřlivé. Prchlivý bratr Cesare ji miluje, zato s bratrem Juanem se nenávidí, a otec, jehož zbožňovala, se neštítí ničeho. Lucrezia nemá na výběr. Pro své bezpečí se musí podrobit, a zda bude šťastná, nikoho nezajímá.

Předmětná hesla
Borgia, Lucrezia, vévodkyně z Ferrary, 1480-1519
* 15.-16. století
* 1492-1502
Vévodkyně -- Itálie -- 15.-16. století
Zařazeno v kategoriích
Christopher W. Gortner - další tituly autora:
Zpověď Kateřiny Medicejské Zpověď Kateřiny Medicejské
Gortner, Christopher W.
Cena: 254 Kč
Božská Coco Božská Coco
Gortner, Christopher W.
Cena: 254 Kč
Božská Coco Božská Coco
Gortner, Christopher W.
Cena: 140 Kč
Vatikánská princezna - román o Lucrezii Borgii Vatikánská princezna
Gortner, Christopher W.
Cena: 263 Kč
Marlene Marlene
Gortner, Christopher W.
Cena: 292 Kč
Marlene Marlene
Gortner, Christopher W.
Cena: 215 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











vatikanska princezna titulka_Layout 1 2.5.2016 14:18 Stránka 1





Copyright © 2016 by C. W. GORTNER
Translation © Lenka Faltejsková, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu THE VATICAN PRINCESS
přeložila Lenka Faltejsková
Redakční úprava Melita Denková
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
v edici Klokan, 2016
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
shop@alpress.cz
První elektronické vydání v českém jazyce
ISBN 978-80-7543-205-6 (pdf )





Věnováno památce Paris
Desidero vobis omnem diem
Se gli uomini sapessino
le ragioni della paura mia,
Capir potrebbero il mio dolor.
(Kdyby lidé znali důvod mých obav,
dokázali by pochopit mou bolest.)
Lucrezia Borgia





KORSIKA
(Janov)
Tyrhénské
moře
Jaderské
moře
DALMÁCIE
NEAPOLSKÉ
KRÁLOVSTVÍ
SAVOJSKO
FERRARSKÉ
VÉVODSTVÍ
SARDINIE
(Neapol)
Italské
městské státy
BENÁTSKÁ
REPUBLIKA
JANOVSKÁ
REPUBLIKA
Milán
Neapol
Řím
Benátky
Pesaro
Ravenna
Forli
Imold
Florencie
Urbino
Perugia
Orvieto
Spoleto
Subiaco
Nepi
SIENSKÁ
REPUBLIKA
PAPEŽSKÉ
STÁT Y
FLORENTSKÁ
REPUBLIKA
MILÁNSKÉ
VÉVODSTVÍ
MANTOVSKÉ
MARKÝZSTVÍ
LUCCSKÁ
REPUBLIKA
MODENSKÉ
VÉVODSTVÍ





7
1506
Z
atracení je jen vrtkavost osudu.
To říkával můj otec. Pronášel to se smíchem, tím svým
bezstarostným způsobem, přitom mával buclatou rukou hono -
sící se papežským Rybářským prstenem, jako by pouhým
lusknutím prstů mohl rozptýlit temná mračna obvinění, jež se nad
námi stahovala, palčivé řeči o násilí, krvavé korupci a
bezbožném zneužívání.
Kdysi jsem otci věřila. Kdysi jsem byla přesvědčená, že ví
vše.
Dnes už vím své.
Jak jinak vysvětlit chaos, který zůstával v našich šlépějích,
zničené životy, obětovanou nevinnost a prolitou krev? Jak
jinak ospravedlnit nečekaný směr, jímž se můj život ubíral, ono
nekonečné bloudění v labyrintu, nemilosrdně vybudovaného
mou vlastní rodinou?
Může to mít jen jediný důvod. Zatracení není žádná
vrtkavost. Je to jed, který koluje v naší krvi.
Je to cena, již platíme za to, že jsme Borgiové.





ČÁST I.
1492 – 1493
Klíče od království
Bůh si nepřeje, aby hříšník zemřel,
nýbrž aby žil a platil.
RODRIGO BORGIA





11
„L
ucrezie, basta. Přestaň to všivé zvíře rozmazlovat!“
Matka máchla rukou s prstenem na každém tlustém
prstu. Instinktivně jsem se sklonila k milovanému kocourovi
a tak se vyhnula políčku. Arancino zasyčel, sklopil uši a jeho
přimhouřené oči vyzařovaly pohrdání, jež jsem cítila i já.
Věděla jsem, proč Vannozza přišla. Jakmile zemřel papež
Inocenc a bylo svoláno konkláve za účelem volby Svatého otce,
byla jen otázka času, než matka – v černých sukních a
zahalená závojem i přes letní žár – přiharcuje do Orsinova paláce
na Monte Giordano, kde jsem žila, a usadí se zde jako
vyslankyně zmaru.
Už od chvíle, kdy přijela, jsem se nemohla dočkat, až zase
zmizí.
„Ven!“ křikla na Arancina a dupla. Kocour mi vyskočil z
náruče a vyběhl otevřenými dveřmi do šeré chodby.
Ani jsem necítila, že mě přitom škrábl, dokud se mi na ruce
neobjevil jasně červený korálek krve. Olízla jsem si ranku a
zamračila se. Matka panovačně mávla rukou. „Tedy Adriano, jak
to zvíře můžete strpět v domě? Je to nezdravé. Kočky jsou
ďáblovo sémě; všichni vědí, že mohou ukrást dech nemluvněti.“
„Naštěstí zde žádná nemluvňata nemáme,“ namítla Adriana
hlasem hebkým jako světle šedé hedvábí jejích šatů. „A kocour
se občas hodí, zvlášť v létě, kdy je tolik krys.“
„Pch! Kdo potřebuje na hlodavce kočku? Stačí do kouta
nasypat trochu jedu. Sama to dělám každý červen, a krysy u mě
nenajdete.“





12
C. W. G ortner
Otřásla jsem se při představě, že by byl všude v domě jed –
vždyť by mohl zabít mého kocoura! – a Adriana se ozvala: „Vy
to možná nevidíte, má drahá Vannozzo, ale v Římě, jak obě
víme, mají krysy různé velikosti a podoby.“ Sice nevzala na
vědomí můj vděčný pohled, přesto jsem nepochybovala, že
s bezohledným rozséváním bílé smrti začínat nehodlá. Můj
Arancino, jehož jsem zachránila jako kotě, které chtěli čeledíni
utopit, bude v bezpečí.
Matčina pozornost se zaměřila na mě: pohled měla ostrý jako
břitva. Odešla jsem z její domácnosti v pouhých sedmi letech.
Tehdy se právě podruhé vdala a otec mě přemístil z jejího sídla
blízko Baziliky svatého Petra v řetězech ve Vincoli sem, k
Adrianě de Mila, ovdovělé dceři jeho nejstaršího bratra. Adriana
dohlížela na mou výchovu, která zahrnovala i výuku v klášteře
San Sisto. Byla mi matkou více, než tato kyprá zpocená žena.
Vanozza si mě prohlížela jako zákaznice uvažující o koupi.
Ne poprvé jsem se podivovala, čím si dokázala udržet přízeň
papá tolik let.
Z její kdysi proslulé krásy mnoho nezbývalo. V padesáti měla
postavu zničenou opakovanými porody a slabostí pro dobré jídlo,
vypadala jako obyčejná matrona; její šedomodré oči – zdědila
jsem je po ní, byť ve světlejším odstínu – podkreslovaly tmavé
váčky, tváře měla protkané červenými žilkami a skobovitý nos
jenom zvýrazňoval neustále zachmuřený výraz. Sice se oblékala
do černého sametu, ale střih jejích šatů dávno vyšel z módy,
zejména v kombinaci se staromódním čepcem s bohatým závojem,
pod nímž prosvítaly roztřepené šediny místo kdysi zlatých kadeří.
„Jí vůbec?“ zeptala se, jako by vycítila moje kritické
hodnocení. „Pořád je hubená jako lunt. A bílá! Jako by v životě
nebyla na slunci. Asi ještě nezačala krvácet, že?“
„Přirozená bledost je dnes velmi v módě,“ odpověděla klidně
Adriana. „A Lucrezii ještě není ani třináct. Některým dívkám
trvá o něco déle, než se vyvinou.“
Vannozza si odfrkla. „Na to není čas, je přece zasnoubená.
Doufejme, že jí aspoň k něčemu bude to prvotřídní vzdělání,





13
Vatikánská princezna
na němž Rodrigo trval. Osobně nechápu, nač děvče potřebuje
knihy a podobné nesmysly.“
„Mám knihy ráda,“ začala jsem protestovat, ale Adriana ho -
nem zazvonila na stříbrný zvonek, co měla vedle sebe a tak mě
přerušila. Z okamžik přispěchala malá Murilla – moje
trpaslice, dar papá k jedenáctým narozeninám – se džbánem vína
a talířem sýra. Murilla je opravdu dokonalá liliputka s
ebenovou pletí; její exotický původ mě okouzlil, přivezli ji ze
vzdálené země, kde pobíhají domorodci nazí, ale matka ji od sebe
odehnala jako komára. Adriana trpaslici pokynula, aby jídlo
položila na stůl. Vannozza se totiž od chvíle, kdy bez ohlášení
dorazila, netajila svými názory na služebnictvo, či vrhala
významné pohledy na tapiserie, vázy s čerstvě řezanými
květinami a sochy v rozích pokojů – důkazy přízně mého papá, jež
kdysi patřila výhradně jí.
„Řádové sestry mě ujistily, že Lucrezia ve studiu vyniká,“
navázala Adriana. „Ladně tančí a má talent ke hře na loutnu;
i její um ve vyšívání je velmi obdivován, dokonce se naučila
trochu latinsky...“
„Latinsky?“ zvolala Vannozza, až jí od úst odlétly drobty.
„Kromě toho, že si vším tím čtením kazí oči, umí řečnit jako
kněz? Jede se do Španělska vdát, ne sloužit mši.“
„Dívka Lucreziina postavení by měla využít všechny
možnosti,“ namítla Adriana, „aby dokázala v manželově
nepřítomnosti spravovat vlastní panství. I vy, má drahá Vannozzo, jste
se naučila číst a psát, nebo ne?“
„Naučila, musím dohlížet na své hostince, jinak by mě
dodavatelé dočista okradli. Ale Lucrezia? Když se narodila,
sestavila jsem jí horoskop. Hvězdy říkají, že zemře jako vdaná žena.
A žádná manželka nepotřebuje umět latinsky – leda by si
Rodrigo myslel, že dokáže svého manžela zabavit vědomostmi,
dokud nebude dost stará, aby roztáhla nohy.“
Adrianin úsměv pohasl. Otočila se ke mně. „Lucrezie,
drahoušku, přines donně Vannozze ukázat výšivku, na které
pracuješ. Je nádherná.“





14
C. W. G ortner
Neochotně jsem slezla za lavice u okna, stále zaskočená
matčiným odporným prohlášením o mé smrti. Při pohledu na
prázdný dolík, co zůstal v polštáři po Arancinovi, mnou
projel další záchvěv zlosti. Uchopila jsem povlak na polštář, který
jsem vyšívala pro papá. Byl to nejsložitější vzor, o jaký jsem se
kdy pokusila. Použila jsem i zlaté a stříbrné nitě a zpodobňoval
znak Borgiů – černého býka na tmavě červeném štítu. Chystala
jsem se výšivku darovat otci jako překvapení po skončení
konkláve. Matka mi povlak vytrhla z ruky, jako by šlo o špinavý
ubrousek, a záměrně neopatrně přejela po výšivce prsty. Volné
vlákno se zachytilo o jeden z jejích prstenů a býk se zkrabatil.
Zničila stehy, jež mě stály hodiny práce.
„Ucházející,“ prohlásila, „ale vypadá to spíš jako Juno než
Minotaurus.“
Vytrhla jsem jí povlak z ruky. „Suora Constanza říká, že
vyšívám lépe než všechny ostatní dívky v San Sisto. Prý bych
mohla zhotovovat roucha pro chudé a i požehnaná Panna
Marie by zaplakala nad jejich krásou.“
Vannozza se opřela. „Skutečně? Řekla bych, že Panna Marie
by měla spíš plakat nad tvou neuvěřitelnou drzostí vůči vlastní
matce.“
„No tak, no tak,“ zasáhla Adriana chlácholivě. „Nechceme
se hašteřit. Všechny jsme napjaté, čekání na rozhodnutí
konkláve je nekonečné, navíc to strašné horko, ale snad není třeba
tak příkrých...“
„Proč?“ přerušila jsem Adrianu šeptem. „Proč mě tak
nenávidíte?“
Nečekaná otázka přece jenom vyvedla Vanozzu z míry, na
kratičký okamžik jsem v její tváři cosi zachytila – jakési
zjihnutí rysů, náznak dávné bolesti. Vzápětí vše zmizelo, zůstala
pouze přísně semknutá ústa.
„Kdybys ještě byla v mé péči, otloukla bych ti hlavu o zeď,
dokud by ses nenaučila náležité úctě ke starším.“
Ani na okamžik jsem o tom nepochybovala. Ještě jsem
nezapomněla, jak palčivé rány rozdávala matka ve chvílích, kdy





15
Vatikánská princezna
propadla vzteku, často kvůli triviálním prohřeškům, jako je
lem šatů zašpiněný od trávy či natržený rukáv. Její hněv mi na -
háněl téměř stejný strach jako její spolky s věštci a astrology
a každonoční rituál vykládání tarotu. Hraničilo to s
čarodějnictvím a církev svatá podobné praktiky zakazovala.
Adriana vzdychla. „Lucrezie, co to do tebe vjelo? Ihned se
omluv. Donna Vannozza je náš host.“
Přitiskla jsem poničený povlak k hrudi a zamumlala:
„Odpusťte mi, donno Vannozzo.“ Otočila jsem se k Adrianě.
„Smím odejít?“ Matka v křesle ztuhla; pochopila, že je to
projev vzdoru, prohlášení, že nade mnou nemá žádnou moc. Její
zachmuřený výraz pro mě znamenal zadostiučinění.
Adriana svolila: „Ale jistě, mé dítě. To horko nás všechny
zmáhá.“
Cestou ke dveřím jsem zaslechla, jak tiše říká: „Musíte jí
odpustit. To nebohé dítě je bezradné. Přivezla jsem ji ze San Sisto
teprve přede dvěma dny kvůli tomu nečekanému zasedání
konkláve, ještě si nezvykla. Stýská se jí po výuce a...“
„Nesmysl,“ skočila jí Vannozza do řeči. „Víte moc dobře, že
je na vině její otec. Vždycky ji rozmazloval, ačkoli jsem mu
opakovala, jak je to nerozumné. Dcery vyrostou; opustí nás
a vdají se. Porodí vlastní děti a začnou stavět na první místo
novou rodinu. Ale Rodrigo o tom nechtěl nic slyšet. Jeho
Lucrezia prý ne, ne jeho farfallina. Je výjimečná. Od té doby, co
se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží. Troufám si tvrdit,
že po našem synu Juanovi je jediná, koho doopravdy miluje.“
Zášť v jejím hlase mě obestřela jako mlha. Neohlédla jsem
se, ale jakmile jsem došla na chodbu, musela jsem se zachytit
zábradlí schodiště, jak se mi ulevilo, že jsem pryč.
Matka mě vždycky nenáviděla, alespoň pokud jsem si
pamatovala. Pro mé starší bratry, Juana a Cesara, měla jen úsměvy,
pečovala o ně a povzbuzovala je, zejména Cesara, jehož
zbožňovala do té míry, že když jej papá poslal do Pisy studovat
na kněze, matka plakala, jako by jí pukalo srdce – první a
jediné slzy, které kdy prolila. Dokonce k našemu nejmladšímu





16
C. W. G ortner
bratrovi Gioffremu, ačkoliv dosud neudělal nic ani trochu vý -
znamného, chovala vřelejší city než ke mně. Byla jsem její
jediná dcera; měla by mě vzít pod křídla, ale namísto toho byla
chladná a přísná, jako bych ji urážela už jenom pouhou
existencí. Nikdy jsem to nechápala, ale celé dětství jsem toužila po
úniku. Přestěhování k Adrianě znamenalo vyplnění mých
modliteb. Adriana mě učila, že jsem důležitá, milovaná a skutečně,
jak tvrdil papá, výjimečná.
Náhle jsem zatoužila spatřit jej. Navštěvoval nás tak často,
jak mohl, protože zde, v Adrianině domácnosti, jsme
nemuseli nic předstírat. V matčině domácnosti jsme ho nazývali
drahým strýčkem, protože Vannozza měla manžela a bylo třeba
zachovat zdání patřičnosti. U Adriany nás nic nenutilo na
něco si hrát. Papá mě po večeři popadl do náruče, hladil mě
po vlasech, posadil si mě na klín a vyprávěl mi příběhy našich
předků, protože, jak opakoval, nejsme Italové a nesmíme na to
zapomínat. Ačkoli jeho vlastním strýcem byl papež Kalixt III.
a naši příbuzní žili v Římě již celé generace, stále nám v žilách
kolovala katalánská krev. Narodili jsme se v rozeklaném údolí
řeky Ebro v království Aragonském. „Borja“ bylo španělské
příjmení naše i našich předků, kteří bojovali v křižáckých
taženích proti Maurům, shromažďovali tituly, panství a královskou
přízeň, čímž nám umožnili proniknout do řad církve a
vystoupat až ke Stolci svatého Petra.
„Musíš ale pamatovat na jedno, má farfallina,“ tak mě otec
s oblibou oslovoval, „ať dosáhneme jakékoli pozice nebo
jakéhokoli bohatství, musíme se vždy hrdě ochraňovat navzájem.
Itálie v nás vidí cizince a nikdy nás nepřijme za vlastní.“
„Ale já se tu narodila a nevypadám jako ty,“ namítla jsem
s rukou na jeho snědé tváři a zadívala jsem se mu do
uhrančivých tmavých očí. „Jsem i přesto cizinka?“
„Jsi Borgia, můj motýlku, přestože máš světlou pleť po
italské matce.“ Zasmál se. „A díky Bohu za to. Jistě bys nechtěla
vypadat jako já, španělský býk!“ Přitáhl mě k sobě. „V žilách
ti koluje má sangre: krev Borgiů. Na ničem jiném nezáleží.





17
Vatikánská princezna
Krev je to jediné, čemu můžeme důvěřovat, jediné, zač stojí
zemřít. Krev je rodina a la familia es sagrada.“ Políbil mě. „Jsi
má nejmilovanější dcera, perla v mé ústřici. Nikdy na to
nezapomínej. Jednou tato ubohá země, která námi tak opovrhuje,
padne na kolena a bude ti vzdávat hold. Všechny je ohromíš,
má krásná Lucrezie.“
Sice jsem nechápala, jak přesně mám Itálii dostat na kolena
(bylo dost těžké zavděčit se i jen jeptiškám ze San Sisto),
přesto jsem se rozesmála a štípla ho do velkého skobovitého nosu,
protože jsem věděla, že má další dcery, jež zplodil s jinými
ženami, ale byla jsem si jistá, že žádné neřekl to co mně. Viděla
jsem mu to na očích, v tom zářivém úsměvu v jeho výrazné
tváři, cítila jsem to v jeho pevné náruči. Slavný kardinál
Borgia, jemuž všichni záviděli bohatství a houževnatost, patřící
k nejdůvěryhodnějším služebníkům církve v Římě, mě miluje
víc než kohokoli jiného. A tak jsem se mu spokojeně uvelebila
na klíně, protože jej to těšilo, a jemu z hrdla tryskal smích jako
láva, vylétl z něj jako žhnoucí exploze, která musela otřásat
i stěnami paláce – překypující a hrdý, hrubý jako nečesaný
samet, plný nakažlivé radosti ze života. V jeho smíchu jsem
slyšela lásku; cítila jsem jeho lásku, když mě zasypával polibky
a dobíral si mě: „Jsi malá koketa! Zrovna jako tvá matka
zamlada. Stačil jediný její pohled, a měla mě v hrsti.“
Nedokázala jsem si představit, že by se Vannozza na někoho
dokázala dívat koketně. Já se od ní vždycky dočkala jedině
zachmuřeného pohledu, úšklebku, který ve mně dokázal uhasit
všechnu radost.
Jenomže náhle jsem poprvé porozuměla. Pochopila jsem,
proč mě nenávidí.
Od té doby, co se narodila, už mu na nikom jiném nezáleží.
Měla jsem něco, co jí už nepatřilo. Lásku papá.
Vylekalo mě naříkavé zamňoukání. Sklonila jsem se a
vylákala Arancina zpod jedné z antických soch na podestě. Ve
chvíli, kdy jsem jej zvedla do náruče, ozvaly se v cortile pod
námi kroky. S kocourem v náručí jsem nahlédla přes balust-





18
C. W. G ortner
rádu dolů na vnitřní nádvoří a spatřila Adrianinu snachu
Giulii Farnese.
Právě spěšně vešla, rozepnula si plášť a hodila jej služebné.
Rychle si upravila čepec – pod kápí pláště se shrnul na stranu –
a pustila se po schodišti do piano nobile, obytných prostor
v prvním poschodí. Šaty z hedvábí v korálovém odstínu se jí
lepily ke zpocenému tělu, tváře měla červené. Tolik se
soustředila, aby šla po schodech tiše, že si mě všimla až ve chvíli, kdy
mi málem šlápla na nohu. S úlekem se zastavila, v tmavých
očích jí zajiskřilo.
„Lucrezie! Dio mio, tys mě vyděsila! Co se tady potuluješ?“
„Pst!“ Položila jsem si prst na rty a ohlédla se ke dveřím
místnosti, odkud se ozýval Adrianin tichý hlas, přerušovaný
staccatem matčiných odpovědí.
„Vannozza?“ šeptla Giulia. Přikývla jsem a potlačila
uchichtnutí. Seznámily se s mou matkou přede dvěma lety, na svatbě
Giulie s Adrianiným synem Orsinem. Po obřadu, který sloužil
můj otec, se Vannozza u svatební tabule mračila, protože papá
Giulii obdaroval rubínovým náhrdelníkem. Když jí šperk
připínal na krk, Giulia se radostně smála, až se to rozléhalo po
chodbách. Seděla jsem vedle matky a viděla, jak její výraz
potemněl. Když Giulia odvedla Orsina k tanci – díky její nenucené
ladnosti působil novomanžel jako porouchaná marioneta –,
slyšela jsem Vannozzu zasyčet: „Tak až sem to zašlo? Obětuješ
mě kvůli holce, která je dole ještě holá?“
Papá se zamračil. Všimla jsem si toho, protože na veřejnosti
dával průchod hněvu jen zřídka. Přes zaťaté zuby procedil:
„Vannozzo, i kdybych tě pozvedl jakkoli vysoko, navždy
zůstaneš ve splašcích.“
Její ohromený výraz mě v hloubi duše potěšil. Krátce nato
matka odešla, s poslušným manželem v závěsu, ale ještě před
odchodem vrhla přes rameno poslední zoufalý pohled na
nevěstu. Giulia se točila za hudby tamburíny a houslí – a z pódia
se zářivě usmíval papá a klepal si do rytmu o područku
čalouněného křesla.





19
Vatikánská princezna
Nyní jsem před sebou měla Giulii se zpoceným čelem
a očima rozzářenýma vzrušením. Vybavila jsem si, jak ot -
covy ruce setrvaly na jejím hrdle, když jí připínal rubínový
náhrdelník, a jak se na její pleti odrážel lesk jeho prstenů
s drahokamy...
Giulii bylo osmnáct. Na rozdíl ode mě již nebyla dítě.
„Odkud jdeš?“ zeptala jsem se. „Adriana si myslela, že
nahoře spíš.“
Místo odpovědi mě popadla za ruku a s Arancinem v náručí
mě táhla po úzkém schodišti do druhého poschodí, kde se
nacházely naše ložnice. Vešly jsme do mého pokoje a
překračovaly přitom svazky čerstvě natrhaných bylin. Stěny pokoje
byly vymalovány mými oblíbenými barvami, modrou a
žlutou. Ve výklenku vedle úzké postele se mihotal plamen votivní
svíce před byzantskou ikonou s Pannou Marií a Jezulátkem,
darem od otce. V rohu ležela hromada v kůži vázaných svazků,
Petrarkovy a Dantovy sonety; Cesare mi je poslal z univerzity
v Pise a já je hltala u svíčky dlouho do noci.
„Ochraňuj nás Ježíš Kristus, venku vypuklo peklo.“
Giulia mávla k majolikovému džbánu a umývadlu na toaletním
stolku. „Buď tak hodná a přines mi namočené plátno, jinak
přísahám, že omdlím.“
Postavila jsem Arancina na zem. „Byla jsi na náměstí, viď?“
zeptala jsem se a podala jí mokré plátno.
Giulia vzdychla, s přivřenýma očima si začala omývat hrdlo
a poprsí. Trpělivě jsem čekala, až bude hotova.
„Tak co? Byla?“
Otevřela oči. „Co myslíš?“
Zprudka jsem se nadechla. „Šla jsi bez dovolení ven, i když
ti Adriana nakázala zůstat doma?“
„No jistě,“ prohlásila Giulia, jako by se nestalo nic
zvláštního, jako by se mladé šlechtičny bez doprovodu promenovaly
po ulicích každý den v době, kdy celé město kypí a s napětím
očekává usnesení konkláve.





20
C. W. G ortner
„A... viděla jsi něco?“ vyzvídala jsem. Úžas nad její smě -
lostí se ve mně svářel s rozhořčením, že mě na zakázanou
výpravu nevzala s sebou.
„Ano. Kolem rázovaly hordy rváčů a slibovaly pomstu,
pokud nebude zvolen kardinál della Rovere.“ Ušklíbla se. „Všude
na náměstí po nich zůstávala špína, okrádali věřící, kteří se tam
shromáždili. Papežská stráž je musela rozehnat. Je to hanba.“
„Adriana nás varovala. Říkala, že před zvolením nového
papeže je to venku vždycky nebezpečné.“
Giulia chvilku mlčela. „A je tu teď s námi Adriana? Nebo
mluvím jen se svou Lucrezií?“ Když si všimla mého rozladění –
protože ačkoli jsem Adrianu měla moc ráda, nechtěla jsem být jako
ona –, dodala: „Jistěže to bylo nebezpečné, ale jak jinak bychom
se něco dozvěděly? Od Adriany určitě ne.“ Její hlas nabral
dychtivý tón. „Konkláve je ve slepé uličce, žádný z kandidátů
nezískal dostatek hlasů. Do zítřka zůstanou jen o chlebu a vodě.“
Zapomněla jsem na rozladění a posadila se na postel. Věděla
jsem, že čím déle kardinálům volba nového papeže potrvá, tím
přísnější jejich podmínky v Sixtinské kapli budou. Kdyby
zůstal papežský stolec volný příliš dlouho, mohly by ve městě
vypuknout nepokoje. Omezení privilegií kardinálů mělo celý
proces urychlit. Přesto uplynuly již čtyři dny, aniž by padlo
usnesení, a všichni v Římě byli napjatí jako struny.
„Určitě jsou vyhladovělí,“ pokračovala Giulia, „nemluvě
o tom, že když jsou všechna okna a dveře zazděné, musejí se
uvnitř škvařit zaživa. Žádný kandidát nemá šanci na vítězství –
kromě tvého otce. Ten už nyní, zatímco spolu mluvíme,
získává nerozhodné na svou stranu.“ Odmlčela se, vážila slova.
„Pokud vše půjde podle plánu, novým Svatým otcem se stane
kardinál Borgia.“
Odolala jsem pokušení obrátit oči v sloup. Giulia dokázala
být tak dramatická.
„Posledně papá nevyhrál,“ namítla jsem. Nechtělo se mi do -
dávat, že dokonce hned dvakrát po sobě. Byla jsem ještě malá
a tyto události nesledovala ani nechápala, příběh o jeho neúspě-





21
Vatikánská princezna
chu jsem však znala z vyprávění. Otec nepřestával prohlašovat,
že jednou tu poctu vydobyde a s boží pomocí se stane prvním
Borgiou, který bude následovat kroky zemřelého strýce Kalixta III.
Mezitím jsme však měli jiné papeže včetně nedávno zesnulého
Inocence, jemuž papá věrně sloužil, byť mu prozatím ani věrná
služba nezajistila vlastní zvolení.
„To bylo dřív,“ pravila Giulia. „Nyní je vše jiné. Copak tě,
Lucrezie, jeptišky ze San Sisto neučí nic o světě mimo klášter?“
Nečekala na odpověď a nevšímala si, jak se mračím. Stáhla si
z vlasů síťku a rozpustila zpocené rusé kadeře na ramena.
„Vysvětlím ti to: ve Florencii zemřel Lorenzo Medicejský a
Milánu nyní vládne tyran Sforza, Il Moro. Benátky zůstávají
suverénní, zatímco neapolský královský dům se zmítá mezi
Francií a Španělskem, obě země tvrdí, že mají na tamní trůn
svrchovaný nárok. Takové rozbroje může ukončit jedině
papež. Řím dnes víc než kdy dříve potřebuje vůdce, který umí
používat moc a dokáže obnovit náš... ale to je jedno!“ zvolala
podrážděně, protože mě mezitím její zapálené líčení znudilo
a začala jsem sledovat Arancina, jak v koutě loví komára.
„Nevím, proč se namáhám. Jsi vážně ještě děcko.“
Nečekaně se mi sevřel žaludek. Dosud jsem se Giulii nikdy
neodvažovala odmlouvat. Považovala jsem ji za mnohem
zkušenější, byť někdy protivnou starší sestru. Posledních pět let
jsme žily v poměrně přívětivé soudržnosti, jenže teď už byla
vdaná a v Římě se jí přezdívalo la bella Farnese – zatímco já
měla stále plochý hrudník a netušila nic o tajemství ženskosti.
Ale dnes jsem něco pochopila; zjistila jsem, že mám dar, který
mi závidí i má matka, a nehodlala jsem Giulii dovolit, aby se
ke mně dál chovala jako k hloupé malé holce.
„Jestli jsem takové děcko,“ ozvala jsem se, „jistě mi nebudeš
mít za zlé, až mi uklouzne, žes byla bez dovolení venku a
riskovala, že přijdeš do řečí.“
Giulia znehybněla, prsty zabořené ve vlasech. Dlouho se
na mě dívala, pak se usmála. „Ty se mě pokoušíš vydírat? Jsi
vážně Borgia.“





22
C. W. G ortner
Cítila jsem příval radosti. „Jestli tvrdíš, že se papá skutečně stane
novým papežem, přece mám právo vědět, jak mě to ovlivní.“
„To jistě.“ Olízla si rty. „Co tě zajímá?“
„Všechno.“ Kupodivu mě to skutečně zajímalo, byť jsem si
jinak intrik nevšímala. Do Vatikánu jsem vkročila jen zřídka -
kdy, zaměstnávala mě výuka v San Sisto. Jenže nyní se přímo
před naším prahem odehrávaly zásadní změny a papá stál
v jejich středu. Náhle se zdálo, že na vážkách spočívá i má
vlastní budoucnost a láká mě nevyřčenými možnostmi.
Giulia se nahnula ke mně. „Nuže, kardinálové šli do kaple
s jistotou, že zvítězí kardinál della Rovere. Koneckonců
usiloval o papežskou tiáru celé měsíce, podplácel každého, koho
mohl získat na svou stranu. Dokonce se šušká, že i
francouzský král Karel osobně zaplatil dvacet tisíc dukátů, aby zajistil
della Roverovo zvolení. Ale jakmile byla okna kaple
zabedněna a dveře uzamčeny, přestalo se mu dařit. Della Rovere má
víc nepřátel, než si myslel. Je proti němu například kardinál
Sforza z Milána. Il Morovi je jedno, jestli dnes na stolec
dosedne Francouz, a...“
„Jak to všechno víš?“ přerušila jsem ji. Arancino skočil na
matraci a začal příst. Hladila jsem ho po kožichu a nespouštěla
z Giulie oči. „Není snad konkláve zakázán styk s vnějším
světem, aby nic neovlivnilo posvátné tajemství volby?“
Chtěla jsem jí dokázat, že nejsem tak nevědomá, jak si myslí,
ona však jen netrpělivě mávla rukou. „Ano, jistě, posvátné
tajemství... Pro zástupy na náměstí, ale ne pro ty, kdo vědí, jak to uvnitř
chodí. Papež Inocenc stonal celé měsíce; Rodrigo měl spoustu
času sehnat spojence, přestože si nikdo nemyslel, že by mohl mít
ve volbách šanci. Tak se vyhrává palio. Nikdo nevidí, že pomalý
kůň získává náskok, dokud neproběhne cílovou páskou.“
Rodrigo...
Bylo to poprvé, co jsem ji slyšela vyslovit otcovo jméno;
vyřkla je s takovou důvěrností, že to znělo až rouhavě.
Celou dobu pro ni byl kardinál Borgia nebo náš velkorysý
mecenáš. Podezření, které jsem cítila, když jsem ji spatřila na





23
Vatikánská princezna
schodech, se vrátilo a přibrousilo můj tón. „Tvrdíš snad, že ti
tohle všechno prozradil papá? Informoval tě o svých plánech?“
„Ne tak docela, ale i když je konkláve uzavřené, kardinály
pořád musí někdo obsluhovat. Sloužící vyprazdňují nočníky
a roznášejí vzkazy. A sloužící, stejně jako kardinály, je možné
podplatit.“
Chvíli jsem mlčela. Těch několik slov odhalilo, jak málo ve
skutečnosti vím.
„No a?“ pobídla jsem ji nakonec.
Giulia začala být napjatá, rychle ze sebe chrlila popis událostí,
o nichž by podle všech pravidel neměla nic vědět, přesto znala
nejmenší podrobnosti, jako by byla v Sixtinské kapli zazděna
s mým otcem a ostatními kardinály. „Po třetím hlasovacím kole
bylo jasné, že della Rovere nemůže vyhrát. Ani kardinál Sforza
nezískal potřebné dvě třetiny. Tvůj otec měl proslov, jímž si
naklonil několik hlasů, pak ale udělal další tah: slíbil kardinálu
Sforzovi post svého vicekancléře.“ Vítězoslavně se usmála.
„Tím si Sforzu získal; ten člověk je věčně zadlužený a funkce
vicekancléře je nejlukrativnější úřad ve Vatikánu. Do zítřka by
mohlo být po všem. Tvému otci už stačí jen jeden hlas. Jediný.
A jak ho znám, udělá cokoli, aby ho získal.“
Zhoupla jsem se dozadu, všechno se mi to honilo hlavou.
Už jsem se nedivila, jak se Giulii podařilo sehnat přístup k
tajným informacím; dokázala jsem myslet jedině na otce, viděla
jsem ho oděného v bílé a zlaté, s Rybářským prstenem svatého
Petra na prstu.
„Papá se stane papežem?“ pronesla jsem nevěřícně nahlas.
Giulia zatleskala. „Jen si to představ! Tolik bychom si
užívaly, naše dny by byly plné zábavy od svítání do soumraku.
Z tebe by se stala nejžádanější žena u jeho dvora, milovaná
dcera Jeho Svatosti.“ Objala mě. Přitisknutá k ní jsem slyšela,
jak šeptá: „Zítra, Lucrezie. Zítra se všechno změní.“
Zavřela jsem oči a podlehla jejímu nadšení, byť jsem cítila
i nečekané zamrazení strachu. Nebyla jsem si jistá, jestli se
skutečně chci stát papežovou dcerou.





24
C. W. G ortner
DRUHÁ K APITOLA
G
iulia se neovládla a u večeře vyklopila vše, co se
dozvěděla, což jí vyneslo Adrianino zamračení a nesouhlasné
reptání mé matky – nepochybně cítila rozčarování, že jí
tarotové karty neprozradily tak zásadní novinu. Důležitost
Giuliiných zpráv se však nedala opominout. Vannozza s Adrianou
se uzavřely v jídelně, aby vše probraly, my s Giulií šly nahoru
a strávily bezesnou noc.
Když se pátý den od začátku konkláve rozednilo, Adriana
oznámila, že musíme do Vatikánu. Kdyby se můj otec stal
papežem, jak tvrdila Giulia, měly bychom být svědky vyhlášení
nového nejvyššího pontifika. Předtím však Adriana nahnala
Giulii, mou matku (která přespala v pokoji pro hosty) a mě do
kaple, abychom se pomodlily za otcovo zvolení.
Klečela jsem před oltářem a oči mě pálily nevyspáním.
V uších mi pořád znělo Giuliino štěbetání o všech těch
špercích, šatech, kožešinách a dalším bohatství, co bude brzy naše.
Já zůstávala v hloubi duše vážná. Uvědomovala jsem si, že by
nás ten dravý proud mohl smést jako povodeň, utopit minulost
a odhalit nečekanou budoucnost.
Nemusela jsem se modlit, věděla jsem, že papá zvítězí. Jak
říkala Giulia, udělal by pro to cokoli. Poslaly jsme sloužící pro
pláště a závoje, jimiž jsme si zakryly tváře. Musely jsme si
odpustit kočár i nosítka, abychom nepoutaly pozornost; přesto
jsem cestou ulicemi – mezi zatoulanými psy a prasaty ryjícími
v zemi – sotva cítila kamení a dlažební kostky pod nohama,
dokonce jsem ani nevnímala matčiny jedovaté postranní pohledy,
tolik jsem dychtila dostat se do Vatikánu.





25
Vatikánská princezna
Stane se z tebe nejžádanější žena u jeho dvora...
Přešly jsme po Ponte Sant‘ Angelo a daly se úzkou cestou
vzhůru do kopce do Vatikánu, sestávajícího z cihlového
Apoštolského paláce, v němž sídlil papež, a matoucí změti dalších
budov, průchodů a nádvoří spojujících náměstí se Svatou
bazilikou, vybudovanou na místě ukřižování a hrobky svatého
Petra, jehož mučednictví dalo vzniknout křesťanské církvi.
Ocitly jsme se v srdci Říma, před starobylými stavbami naší
víry. Snad protože jsem do Vatikánu nezavítala často, ohromilo
mě, jak prostě a sešle vše vypadá – jako záplava červených
taškových střech a popraskaných fasád, zdobených plísní
pokrytými kamennými anděly a světci bez tváří, shlížejícími na
dlážděné náměstí. Z místa, kde jsme stály, jsme sotva dohlédly
na ohromnou fontánu della Pigna, zurčící v palácovém atriu,
jež poskytovala čistou vodu obyvatelům z okolí a v níž jsem
si jako dítě ráchala bosé nohy. Zato otevřená podloubí kolem,
obvykle plná pouličních prodavačů nejrůznějších cetek a
vynikajících pražených bobů ceci, zela prázdnotou; lidem bránily
v přístupu oddíly papežské stráže.
Časně zrána byl vzduch příjemně chladný, ale brzy jsem se
v plášti s kápí začala potit. Kručelo mi v břiše; ve snaze dostat
se sem co nejdříve zapomněla Adriana na snídani a já bych dala
cokoli za sáček těch pražených bobů... Oblékly jsme se jako
zbožné ženy, dychtivé dozvědět se, zda už budeme mít brzy
nového vikáře Svatého stolce, ale na náměstí bylo prázdno, jen
z nerovných dlažebních kamenů stoupala mlha. Stráže střežily
i vnější schodiště do kaple, ovšem poněkud liknavě – vesměs
se opíraly o oprýskané zdi, ve tvářích strhaný výraz mužů, kteří
jen málo odpočívali a moc pili.
Pak mezi mraky vyšlo slunce. Vzápětí se začali
objevovat lidé: černě oděné vdovy s růženci v rukou; uštvané matky
vláčející za sebou ušmudlané děti; muži se smeknutými
klobouky; kupci a pouliční prodavači; a konečně obyvatelé
podsvětí, prostitutky v nadýchaných sukních a úzkých živůtcích,
kapsáři a zlodějíčci, kteří dokázali ukrást měšec či taštičku je-





26
C. W. G ortner
diným šmiknutím tenké dýky. Během několika minut se ná -
městí rozeznělo zvuky kroků. Všichni se shromažďovali před
vstupní kolonádou do Vatikánu, jižně od rozpadající se
baziliky, co nejblíže, aniž by vzburcovali stráže. Všechny oči se
upíraly k oknu Sixtinské kaple: lesklo se v provizorní cihlové
zdi, postavené tak, aby se před oznámením jména nového
papeže dala snadno strhnout.
Pospíchaly jsme k ostatním, obklopeny ochrannou hradbou
tvořenou naším služebnictvem.
Většina žen klesla na kolena. Giulia mi zpod závoje věnovala
znechucený pohled a mně bylo do smíchu. Bála se, že si ušpiní
překrásné azurové šaty – oblékla si je právě proto, aby
zabránila Adrianě, často poháněné zbožností, nařídit nám
pokleknout. Mohlo trvat celé hodiny, než padne rozhodnutí, pokud se
vůbec rozhodne dnes. Při pohledu na dláždění se staletými
nánosy špíny jsem Giuliiny rozpaky sdílela, přestože já si vzala
prosté lněné šaty. Tváří v tvář hladu a špíně všude kolem jsem
začínala litovat, že jsem nemohla zůstat doma, pěkně stranou
davu, schoulená s Arancinem...
Matka mi sevřela paži. „Nemysli si, že něco z toho změní
tvůj osud. Jsi zasnoubená; odjedeš do Španělska, daleko od
Říma a od něj. Nikdy nebude tvůj.“
Otočila jsem se a zjistila, že mě probodává pohledem. „Je to
můj otec,“ namítla jsem. „Už můj je.“
Zlostně zkřivila rty. „Dlouho nebude. Myslíš snad, že si
u sebe může všem na očích nechat neprovdanou dceru? Syny
ano; papež vždycky najde místo pro své syny, diskrétní vlivné
posty sloužící jeho záměrům. Ale dceru je třeba provdat tam,
kam uzná za vhodné.“
Zamrazilo mě. Adriana a Giulia se k nám zamračeně otočily.
Než však mohly zasáhnout, v davu to zašumělo, všichni se
začali strkat a radostně vykřikovat. Sledovala jsem zdvižené ruce
ukazující vzhůru; náměstím se jako závan větru rozlehlo
sborové šeptání: „Habemus Papam!“





27
Vatikánská princezna
Jako omámená jsem sledovala, jak od okna padají cihly.
Pak se v oblacích červeného prachu okno otevřelo. Zahlédla
jsem uvnitř kaple stíny postav v dlouhých rouchách, pak jedna
z nich přistoupila k oknu a vyhodila ven hrst bílých peříček.
Pírka se chvíli vznášela, jako by chtěla uletět, vzápětí se jako
déšť snesla na dláždění. Lidé se je pokoušeli pochytat; teprve
když se Giulia vrhla vpřed, uvědomila jsem si, že to nejsou
peříčka, ale kousky papíru, přeložené napůl.
Giulia již bez ohledu na špínu, která jí ulpívala na sukních,
jeden z lístečků zachytila. Matka s Adrianou jí nedočkavě
hleděly přes rameno. Giulia papírek rozložila a nahlas četla:
„Naším papežem se stal kardinál Rodrigo Borgia z Valencie, budiž
zván Alexandr Šestý.“
„Deo Gratias!“ zvolala Adriana a po tvářích jí kanuly slzy.
Kolem nás propukl jásot, ale já vůbec nevnímala, jak se dav
pere o zbývající lístečky, ani výkřiky bolesti kvůli rukám a
nohám pošlapaným v tlačenici.
A náhle se mi všechny zvuky vrátily a já uslyšela
skandování: „Deo Gratias, Roma per Borgia!“
Užasle jsem poslouchala, jak lidé provolávají jméno mé ro -
diny. Ovace vyplašily holuby hnízdící v okapech baziliky –
a Giulia vyjekla: „Podívej! Tamhle je, u okna!“
Naši sloužící se posunuli blíž, dav zaburácel při pohledu
na výraznou postavu mého papá. Zvedl ruku a pokynul. Lidé
klesli na kolena. I matka s Adrianou zaklekly a mumlaly
modlitby díkůvzdání. Giulia mě zatahala za sukni. „Lucrezie,
musíš si kleknout, projevit pokoru!“
Ohlušena jásotem, oslavujícím otce jako nového Náměstka
Kristova, papeže Alexandra VI., jsem plna vzrušení poklekla.
„Roma per Borgia! Řím Borgiovi!“
Pokřik z náměstí se nesl dál do města, až jej nakonec
musel slyšet snad každý v celé Itálii. Chtělo se mi nahlas smát;
sice jsem papá neviděla do tváře, ale věděla jsem, že i on tam
u okna, s pozdviženou rukou, zadržuje smích.
Zvítězil.





28
C. W. G ortner
O chvíli později se ozval cvakot železných podkov. Spěšně
jsme se zvedly. Na náměstí vjela skupina mužů ve vínových
a šafránových barvách livreje Borgiů, následovaná najatými
zbrojnoši. Lidé uskakovali – ale jezdec v čele skupiny
ignoroval jejich zoufalé snahy uhnout z cesty, aby nebyli ušlapáni,
klidně se rozjel přímo mezi ně.
Zastavil koně přímo před námi, strhl čapku a osvobodil
záplavu tmavě rusých vlasů. Matka se k němu rozběhla s
radostným výkřikem. „Juane, mio figlio! Dnes jsme zvítězili!“
Můj bratr Juan se sebejistě zazubil, jeho zelenomodré oči
ve snědé tváři pobaveně jiskřily. V šestnácti již byl urostlým
mužem, sametový kabátec se mu napínal přes svalnatou hruď.
Měl římské rysy, výrazný nos a vyzařoval syrovou mužnou
sílu. Fyzicky se našemu otci podobal nejvíce z nás.
„Možná jsme dnes zvítězili,“ pravil, „ale pokud zůstanete
tady, nemusely byste se dočkat večera. Papá předvídal, že
přijdete, přestože vám přikázal zůstat doma. Poslal mě, abych vás
rychle odvedl do paláce, než dav docela zdivočí. Do večera se
v Římě nenajde místo, které by lidé nevydrancovali nebo
nezdemolovali. Už teď se shromažďují kolem jeho paláce,
chystají se ho rozebrat.“
Zděsila jsem se. „Ach, jeho palác ne!“ Otcův dům na Via dei
Bianchi, vybudovaný na místě staré mincovny, proslul
nádherou; všechny freskami zdobené místnosti naplnil otec
překrásnými tapiseriemi z Flander a starožitnostmi z Fora, hostil zde
vyslance, kardinály a krále. Často říkával, že kromě jeho dětí
je Palazzo Borgia to nejcennější, co má.
Juan pokrčil rameny. „Nedá se tomu zabránit. Poslali jsme
zálohy zabránit násilnostem, jinak je ale zvykem nechat lidu
volnou ruku. Svatý otec nepotřebuje světské statky; nyní je
božím služebníkem a vše, co vlastní, se musí vrátit jeho
ovečkám.“ Pohrdavě se rozhlédl po shromážděných, z nichž se
k němu nikdo neodvažoval přiblížit. „Jaká škoda. Tahle
mizerná sebranka ze všeho udělá třísky na podpal nebo plenky
pro svoje usmrkané parchanty.“





29
Vatikánská princezna
„Ale ne,“ zbledla Adriana. „Můj dům. Musíme okamžitě
odejít.“
Juan ukázal na své muže. „Doprovodí vás. Jednu z vás vezmu
k sobě na koně.“ Giulia se dychtivě protlačila kolem mě, ale
Juan přimhouřil oči. „Tebe ne.“
Jeho mrazivý tón ji zarazil. Juan ukázal prstem na mě.
„Lucrezie, pojď.“
S Juanem jsme k sobě nikdy neměli blízko. Když jsme byli
malí, nemilosrdně mě provokoval, strkal mi červy do bot a živé
žáby pod polštář, až jsem se bála obouvat a chodit do postele.
Bratr Cesare tvrdil, že Juan žárlí na pozornost, již mi projevuje
papá; předtím byl otcovým oblíbencem on.
Ale teď jsem především chtěla uniknout davu, proto jsem se
nijak nebránila, když mě jeden z Juanových žoldnéřů zvedl,
jako bych nic nevážila, a vysadil k bratrovi do sedla na hřbetě
obrovského válečného oře. Když jsem se Juana váhavě chytila
kolem pasu a pokusila se napřímit (s jízdou na koni jsem velké
zkušenosti neměla), pošeptal mi: „Radši se pevně drž, sestro,“
a křikl na své muže: „Mou matku a donnu Adrianu vezměte do
nosítek! Džeme, ty dohlédni na la Farnese!“ Zaslechla jsem
matčin spokojený smích a viděla, jak Giulia pobledla.
Z hloučku kolem Juana se vynořil turecký princ Džem. Jel na
menším arabském hřebci, na hlavě měl jako vždy turban a na
rtech pohrdavý úšklebek. Byl pohledný, zvlášť díky
úchvatným světle zeleným očím, kontrastujícím s tmavou oblou tváří,
ale provázala ho pověst násilníka. Do Říma se dostal poté, co
jej jeho bratr sultán vyhnal a souhlasil s tím, že bude Vatikánu
platit, aby Džema drželi coby privilegovaného zajatce. Džem
pobouřil celý Řím výstředním oblékáním a sklony k
nepravostem. Šuškalo se, že ve rvačkách zabil několik mužů a poté
plival na jejich mrtvoly; jako Juanův oblíbený společník byl
bratrovi věčně nablízku.
Giulia se zděsila. „To chcete mé bezpečí svěřit tomu... tomu
neznabohovi?“
„Lepší neznaboh než rozvášněný dav,“ ušklíbl se Juan.





30
C. W. G ortner
Otočil koně, hlasitě zavýskl, kopl zvíře ostruhami do slabin,
a už jsme se hnali pryč z náměstí a nutili přihlížející
uskakovat z cesty.
Když jsme letěli kolem zástupů, které ožily v očekávání
drancování, ohlédla jsem se přes rameno a spatřila, jak Giulia
nehybně stojí a Džem kolem ní krouží jako pikador kolem
bezmocného telete.
Poprvé jsem okusila onu slibovanou moc, již mi Giulia
předpověděla. Náhle jsem byla papežova dcera, zatímco ona jen
Orsinova manželka.
A třebaže jsem to nechtěla přiznat, ta změna se mi zamlouvala.
TŘETÍ KAPITOLA
D
orazili jsme s Juanem k Adrianinu paláci dříve než
ostatní. Lidé už se shlukli před bytelnou branou. Juan se
rozmáchl bičem, rozséval kolem sebe rány a rozrážel
shromážděné svým hřebcem. Krčila jsem se za bratrem, tiskla mu obličej
mezi lopatky a čekala, že se dav na nás každou chvíli vrhne.
„Marrano!“ zaklel jakýsi chlap. „Španělská svině!“
Ucítila jsem, jak mi něco prolétlo nad hlavou a s mokrým
plesknutím narazilo do brány. Musela jsem se podívat. O bránu
uhodila prasečí hlava. Ostražitě jsem se ohlédla po záplavě
ošklivých tváří. Měla jsem pocit, jako by se po nás natahovaly
tisíce rukou, dychtivých urvat, co půjde.
Zabijí nás. Zatímco náš otec žehná městu jako papež
Alexandr VI., jeho dcera a jeho syn budou strženi z koně a...
Juan seskočil na zem, až to zadunělo. Tasil meč z pochvy
u sedla a rozkřikl se: „Kdo to řekl?“ Od čepele se odráželo slunce,
jak ji namířil na dav kolem nás. Lidé nejblíž sborem couvali a ve





31
Vatikánská princezna
spěchu do sebe naráželi. „Ukaž se,“ volal Juan. „Sprostý zba -
bělče, pojď sem a plivni mi do tváře, jestli se odvážíš!“
Vpřed se protlačil obrovský chlap a otřel si dlaně velké jako
kýty o koženou kazajku. Na tváři měl ošklivou jizvu, oholenou
hlavu posetou štípanci od vší. „Já to řek,“ zaburácel. „A klidně
to řeknu znova, tobě do ksichtu nebo do prdele. Žádnej
katalánskej Židák nemá co dělat papeže.“
Chytila jsem koně za otěže. Juanova tvář potemněla.
„Nejsme Židé,“ pronesl smrtelně tichým hlasem. „Nikdy jsme Židé
nebyli. Jsme aristokraté španělské krve. Před mým otcem byl
papežem náš krajan Kalixt Třetí, ty tupá hlavo.“
Muž zafuněl. „Kalixt byl židomilská svině jako vy ostatní.
Že se vaše rodina vydává za šlechtu, neznamená, že k ní patří.
Jste špína. Žebrákův podebranej čurák se na Svatej stolec hodí
víc než všichni Borgiové.“
Dav začal ryčně provolávat na souhlas, ačkoli většina
přihlížejících zacouvala dostatečně daleko za onoho odvážlivce, aby
mohli v případě ohrožení rychle utéct.
„Toho budeš litovat,“ ucedil Juan. „Ten, kdo ti za tohle
zaplatil, bude litovat.“
Chlap se zašklebil. Všimla jsem si, jak posunul ruku ke
kazajce. „Kdo mi zaplatil? Mně za pravdu nikdo neplatí, ty
parchante...“
„Juane!“ vykřikla jsem.
Bratr zareagoval tak rychle, že se to skoro nedalo
postřehnout. Jednu chvíli muže probodával pohledem; vzápětí se vrhl
vpřed a se smrtící přesností máchl mečem.
Na mužově hrdle se objevila červená linka. Chlap civěl,
poulil oči a z úst mu vycházely krvavé bubliny. Přihlížející
sborově vykřikli. Juan znovu máchl mečem a tentokrát jej muži
zabořil přímo do prsou. Chlap chrčivě vykřikl a zhroutil se na
zem. Juan na něj obkročmo skočil s mečem nad hlavou. S
nelidským zavytím znovu a znovu bodal do jeho těla, až krev
v obloucích stříkala všude kolem.





32
C. W. G ortner
Kůň, vyplašený pachem čerstvé krve, pohodil hlavou a
zaržál. Začal se vzpínat. Svírala jsem otěže a pokoušela se dát
nohy do třmenů, abych nesklouzla ze sedla.
Dav se při pohledu na Juana, který jako smyslů zbavený
bodal do mrtvoly, dal na ústup. Když Juan konečně omámeně
zvedl hlavu, byl celý potřísněn krví a vnitřnostmi. V tu chvíli
dorazil zbytek naší skupiny a příchod sloužících a Juanových
žoldáků rozehnal zevlouny jako hejno krys.
Závory cvakly a brána našeho paláce se otevřela; sluha
Tomasso přiběhl a zachytil mě přesně ve chvíli, kdy jsem se
svezla z koně. Juan mi pohlédl do očí; sklopila jsem zrak ke
krvavé břečce u jeho nohou. Už vůbec nepřipomínala člověka.
Z nosítek vyhlédla Vannozza. Vykřikla, pak vyskočila a hnala
se k Juanovi. „Co se stalo?“ Vzala jej za bradu, i když měl
obličej celý od krve. V podstatě stála na mrtvole, přesto to zřejmě
vůbec nevnímala.
„On nás... urazil,“ vypravil ze sebe Juan, jako by jej to stálo
velké úsilí. Dosud svíral meč, z nějž odkapávala krev na
zatočené špice jeho bot. „Nazval nás marranos.“
„A chystal se vytáhnout nůž,“ dodala jsem nervózně, ačkoli
jsem začala pochybovat, jestli ten člověk skutečně něco vyta -
hoval. „Já... viděla jsem, jak sahá do...“
„To je jedno.“ Matčin hlas mě umlčel. Vytáhla z kapsy
kapesník, osušila Juanovi tvář a otřela z ní sraženou krev. „Někdo
toho ničemu prohledejte,“ nařídila.
Sloužící si vyměnili pohled. Adriana z nosítek zavolala:
„Vannozzo, per favore! Nemůže to počkat, až budeme uvnitř?“
„Ne.“ Matka ji zpražila pohledem. „Tenhle pes dostal
zaplaceno, aby štěkal. Možná má u sebe něco, co by mohlo
prozradit, kdo je jeho pán. Prohledat!“
„Raději to udělej,“ pošeptala jsem Tomassovi.
Sluha mě neochotně opustil. Ozvalo se šustění sukní, a když
jsem se otočila, spatřila jsem, jak se ke mně blíží Giulia, zpocená
a bledá, ale odhodlaná. Vzala mě za ruku, zatímco se Tomasso
sklonil k mrtvole a váhavě odtáhl části rozsekané kazajky. Sluha





33
Vatikánská princezna
se šklebil odporem, pokoušel se dostat pod kazajku, aniž by se
dotkl vnitřností vyhřezlých ze znetvořeného těla.
„Tupče.“ Vannozza jej odstrčila a bez váhání začala mrtvého
prohledávat, černé sukně se jí couraly v krvavé lázni. Oddechla
jsem si úlevou, když Tomassovi hodila úzkou dýku. Náhle se
triumfálně zvedla a ukázala váček. „Eccola!“ Povolila tkanice
a vysypala si obsah do dlaně – stříbrné dukáty. Tolik u sebe
obyčejný zloděj nemohl mít.
„Kdo?“ Juanovy oči doutnaly.
„Mysli,“ zvolala Vannozza. „Rozhodně k tomu nepotřebuješ
věštce. Kdo usiloval o papežský titul? Kdo vydal celé jmění na
úplatky a Rodrigo jej porazil? Borgia získal klíče ke království
svatého Petra. Jeho nepřítel se bude chtít pomstít. Tenhle špína
by se ti jinak neodvážil postavit. Není to nikdo jiný než jeden
z della Roverových psů.“
„Byl.“ Juan vycenil zakrvácené zuby. Úsměv byl strašlivý.
„Teď už je z něj jen maso.“
„Přijdou další. Vlci běhají ve smečce.“
Adriana zaúpěla: „Můžeme, prosím, dovnitř, než se ti
darebáci vrátí?“
Vannozzino strohé přikývnutí spustilo úprk za opevněné zdi
paláce.
Jedině Juan, Vannozza, Giulia a já jsme zůstali bez hnutí stát.
Vannozza trhla bradou k Tomassovi. „Hoď tuhle mršinu do
Tibery, i s tou prasečí hlavou. A omyj dlažbu, večer čekáme
hosty. Nedovolím, aby si špinili šaty v della Roverových
výkalech.“ Pokynula Giulie. „Vezmi Lucrezii nahoru a dohlédni,
ať se vykoupe.“
Giulia mě odvedla po schodech do mé komnaty. Když jsem
překročila práh, náhle se mi udělalo slabo. Giulia mě s pomocí
mé služebné Pantalisey svlékla. „Přines vodu,“ nařídila
Pantalisee. Dívka vyběhla z komnaty, světle hnědé oči navrch hlavy.
Byla jen o tři roky starší než já, dcera kupce, který otci
prokázal laskavost a vysloužil tak své dceři místo v mé domácnosti.
Musela z okna galerie vidět, jak Juan toho muže zabil.





34
C. W. G ortner
Adriana vešla se zoufalým úpěním do pokoje. Slyšela jsem
sama sebe netrpělivě říkat: „Zio, nestrachuj se, nic se mi nestalo.“
„Že nestalo?“ opakovala nevěřícně. „Juan se dopustil smrtel -
ného hříchu v den, kdy byl tvůj otec zvolen papežem. To je zlé
znamení, další přítěž jeho papežství.“
„Mluvíš jako Vannozza,“ zahučela jsem. „Ten muž nás
urazil a měl dýku. Juan bránil naši čest. Proč by nás za to měl papá
trestat?“
„Ty tomu nerozumíš. Tvůj otec má...“ Zastavila se, když
dovnitř přiběhla Pantalisea se šplíchajícím škopíkem plným
vody. Adriana se kousla do rtu, věnovala Giulie významný
pohled. Cosi mezi nimi proběhlo, jakési němé sdělení.
„Doprovoď, prosím, donnu Adrianu do jejích komnat,“ řekla
jsem Pantalisee. Adriana se k ní tiskla, jako by se blížil konec
světa.
Dveře se zavřely a my s Giulií osaměly. Zadumaně se na mě
dívala; svlékla mi košilku, pak vzala plátno a vydrhla mě. Když
jsem sklopila oči k nohám, zjistila jsem, že voda ve škopku
zrůžověla. Krev toho člověka potřísnila i mě. Zvláštní, vůbec
jsem to necítila.
„Tvůj župan leží na posteli. Obleč si ho, než nachladneš.“
Honem jsem se zachumlala do sametového pláště, protože
jsem se třásla. Venku sice pálilo slunce a dovnitř se draly
oknem oslnivé paprsky, přesto jsem se cítila jako obalená ledem.
Ticho se táhlo.
„Bylas moc statečná,“ ozvala se nakonec Giulia.
„Statečná?“ Takový pocit jsem rozhodně neměla. „Jen...
jsem Juana varovala. Ten chlap – sahal do kazajky a...“
Nedomluvila jsem. Giulia přikývla.
„Juanův kůň je větší než ti, na kterých jsi už jela,“ řekla,
„a všude kolem bylo plno darebáků. Pravděpodobně jsi mu tím
varováním zachránila život, nebo ho přinejmenším uchránila
před zraněním. Měla bys na sebe být pyšná. Jen málo děvčat
by projevilo takovou duchapřítomnost.“





35
Vatikánská princezna
Mlčky jsem se na ni dívala. Úcta, uvědomila jsem si – to
jsem zaslechla v jejím hlase. Překvapilo mě to. Dříve mě často
napomínala, že jsem jen hloupé a neschopné děcko.
„Co chtěla Adriana říct o papá?“ zajímala jsem se. „Co
nechápu?“
Giulia vzdychla. „Nevím, jestli je na to teď správná chvíle,
Lucrezie.“
„Proč?“
Otočila se k mému zrcadlu. „Ten muž nazval tvou rodinu
marranos.“ Odmlčela se, dívala se na mě do zrcadla. „Víš, co
to znamená?“
„Jistě. Marrano je konvertovaný Žid. Ale my přece nejsme
Židé... nebo ano?“
„O nic víc než kdokoli z těch takzvaných italských šlechticů,
kteří dokáží stěží vystát jeden druhého, natož cizince. Marrano
říkají každému Španělovi, zejména Borgiům, protože se tvůj
otec nespokojil s tahanicemi o nějaký bezvýznamný kus půdy
nebo zatuchlý hrad. Toužil po Svatém stolci a získal jej. Proto
vás uráželi: nenávidí vaši rodinu za ty ambice. Vannozza měla
pravdu, běhají ve smečkách. Je třeba pevné ruky, aby je zkrotila.
Rodrigo je brzy všechny srovná, včetně kardinála della Rovery.“
Vycítila jsem, že mi neříká vše. „Ale Adriana to nazvala
‚další‘ přítěží jeho papežství. Což znamená, že došlo ještě
k něčemu.“ Pohlédla jsem jí do očí. Když se pousmála,
zatajila jsem dech.
„Tou další přítěží jsem já,“ odpověděla nakonec. Její úsměv
se rozšířil. „Když ti prozradím tajemství, slíbíš, že o něm
nepovíš živé duši?“
Přinutila jsem se přikývnout, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli
to vůbec chci vědět.
„Dobrá. Rodrigo a já jsme...“ V hrdle jí zabublal smích.
„Jsme milenci. A čekám jeho dítě.“
Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat. Než jsem se stačila ovlád -
nout, vyhrkla jsem: „Ale vždyť jsi vdaná!“





36
C. W. G ortner
„A co má být? Myslíš, že si nemohu pořídit milence, jen pro -
tože jsem vdaná?“
Netušila jsem, co na to říci. Samozřejmě měla pravdu; s
podobnými záležitostmi jsem sice neměla žádné zkušenosti, ale
předpokládala jsem, že některé vdané ženy manželský slib
porušují. Vlastně mi blesklo hlavou jisté podezření už v té chvíli,
kdy mi líčila otcovy machinace v rámci konkláve, soukromé
záležitosti, o nichž by vůbec neměla vědět. Přesto mě silně
znepokojilo, když mi to nyní potvrdila.
„Ví o tom Juan?“ zeptala jsem se náhle a Giuliinou tváří se
mihl stín strachu.
„Proč se ptáš?“ opáčila příkře.
„Nevím, asi kvůli tomu, jak se k tobě choval na náměstí.“
Znechuceně si odfoukla. „Snad. Možná mu to Rodrigo
pověděl. Rozhodně by to vysvětlovalo, proč se choval jako barbar
a nechal mě v péči toho tureckého divocha. Tvůj bratr je
žárlivý; chtěl by lásku vašeho otce jen pro sebe. Dokonce se o mě
pokoušel, ale já odmítla. Myslím, že ho ještě nikdo neodmítl –
přinejmenším ne žena.“
Otočila se zpět k zrcadlu. Stála napřímená a prohlížela si
břicho – podle mě vypadalo stejně ploché jako jindy – a já si
náhle uvědomila, že ji nemám ráda.
„Ale Adriana to musí vědět,“ nedala jsem se. „Musí, pokud
tě nazvala přítěží.“
„Ano, ví to.“ Nezdálo se, že by to Giulii dělalo starosti.
„Dokonce to pomohla uskutečnit. Poslala mého manžela, svého
syna, krátce po svatbě na rodinné panství v Basanellu.“
Zasmála se. „Rodrigo na tom trval. Říkal, že nechce, aby se
nějaký šilhavý manžel stavěl do cesty jeho...“
„Přestaň,“ okřikla jsem ji mrazivě. „Přestaň o něm takhle
mluvit, je to náš papež.“
Otočila se ke mně, ruku v bok. „Ale no tak, mé milé dítě,
i papež je muž. Rodrigo se nezmění, jen protože teď nosí
papežský prsten. Naopak, říkal mi, že nás přestěhuje do nového
paláce blízko Vatikánu, aby nás mohl po libosti navštěvovat.“





37
Vatikánská princezna
„Nás?“ opakovala jsem.
„Ano. Nás. Tebe a mě. Říkala jsem ti, že budeš nejžádanější
žena u jeho dvora, ale pokud mám porodit jeho dítě, jistě si
zasloužím přinejmenším vlastní palác.“ Pr


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist