načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vařila jsem pro Picassa -- Román o umění, lásce a jídle v čarovné Provenci - Camille Aubray

Vařila jsem pro Picassa -- Román o umění, lásce a jídle v čarovné Provenci

Elektronická kniha: Vařila jsem pro Picassa -- Román o umění, lásce a jídle v čarovné Provenci
Autor:

Provence, jaro 1936: v přímořském městečku Juan-les-Pins panuje mimosezonní klid. Sedmnáctiletá Ondine, matčina pravá ruka, pracuje ve vyhlášené rodinné restauraci Café Paradis. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 415
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Hana Sichingerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9543-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Provence, jaro 1936: v přímořském městečku Juan-les-Pins panuje mimosezonní klid. Sedmnáctiletá Ondine, matčina pravá ruka, pracuje ve vyhlášené rodinné restauraci Café Paradis. Příjemným vytržením je pro ni nový zákazník z Paříže, slavný Pablo Picasso, vystupující pod falešným jménem. Ondine mu v pronajaté vile připravuje obědy. Picasso se ocitá na životní křižovatce a tajný pobyt u moře v Provenci mu může jenom prospět. Ondine začíná díky němu objevovat své schopnosti, talent i touhy. Setkání s Picassem ovlivní její život na dlouho dopředu, přestože každý z nich jde dál svou cestou.   New York, současnost: úspěšná hollywoodská maskérka Céline přijíždí na Vánoce domů a dozvídá se od matky, že její babička Ondine kdysi vařila pro Picassa. Pod vlivem náznaků o tajemné rodinné historii se vydává na jih Francie. V omamné atmosféře Azurového pobřeží, a za pomoci několika excentrických přátel z kurzu vaření, se Céline konečně může otevřít budoucnosti. Objevuje pravdu nejen o sobě a své rodině, ale také odvahu důvěřovat vlastní intuici.   Vařila jsem pro Picassa je čtivý román plný barev a překvapivých dějových zvratů, který vypráví o umění, provensálské kuchyni, rodinných vztazích a síle tvůrčího přístupu k životu. Podmanivý příběh, inspirovaný jediným málo známým obdobím Picassova života, proplétá fiktivní postavy s historickými v kulisách kouzelné jižní Francie.     „Fanoušci Petera Mayla si román Vařila jsem pro Picassa určitě zamilují pro hřejivou a peprnou kombinaci umění, rodinných vztahů, dobrého jídla a romantiky a pro atmosféru sluncem zalité Provence.

Zařazeno v kategoriích
Camille Aubray - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 1

Camille Aubray

VAŘILA JSEM PRO PICASSA


VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 3

Přeložila

Hana Sichingerová

Camille Aubray

VAŘILA

JSEM PRO

PICASSA


4 / CAMILLE AUBRAY

Copyright © 2016 by Camille Aubray LLC

Translation© Hana Sichingerová, 2017

Czech Edition © Metafora, 2018

All rights reserved.

ISBN 978-80-7359-604-0 (pdf)

Tato kniha je fikce, v níž se vyskytují veřejně známé historické

osobnosti. Veškeré události a dialogy jsou dílem autorčinyobrazo

tvornosti nebo jsou použity v rámci fiktivního vyprávění.Promlu

vy i jednání historických osobností jsou v této knize zcela fiktivní.

Ve všech ostatních ohledech je jakákoliv případná podobnost se

skutečnými osobami, žijícími či zemřelými, zcela náhodná.


VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 5

Pro maminku


VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 7

ÚVOD

Céline v Port Vauban, Francouzská Riviéra, 2016

Moje Matka Měla jedno oblíbené provensálské přísloví,

které mi v dětství vesele zpěvavě přeříkávala: L’eautrouble est le gain du pêcheur sage. Znamená to prý, že Vrozbouřených vodách mívají moudří rybáři bohatý úlovek. Vždycky

jsem ho chápala jako poučení, že v obtížné situaci dosáhnu svého, jen pokud se budu usilovně snažit.

Ale zjistila jsem, že stejně jako u mnoha věcí, které mi matka říkala, má toto přísloví ještě jeden význam, a to: „Když propukne chaos a všichni mají plné ruce práce s bouří a valícími se vlnami, máš jedinečnou příležitost dosáhnout toho, co chceš, aniž by si tě kdo všiml.“

Nevím, proč se mi to přísloví vynořilo v hlavě dnes, když jsem dostala email od člověka, kterého vlastně ani moc neznám: V jednu hodinu zakotvím v Port Vauban, ale chci jenom doplnit zásoby. Jakmile je naložím, odplouvám. Takže pokud to chcete udělat, přijďte. V příloze máte palubní lístek, se kterým vás pustí na palubu.

Už jsem skoro přestala doufat, že o něm ještě někdy uslyším, proto se mi ulevilo, ale pak jsem si zděšeněvšimla, že je skoro poledne. Když jsem se svým francouzským kolegyním ve filmovém studiu v Nice omluvila, že dnes nemohu jít na náš dámský večírek, protože si musím narychlo zařídit něco soukromého v Antibes, okamžitě usoudily, že se chci vytratit, protože mám rande, a jak jsem běžela k autu, z legrace za mnou volaly L’ Americaine mystérieuse.

8 / CAMILLE AUBRAY

Cestovat v polední zácpě znamenalo klestit si cestu mezi turistickými autobusy, náklaďáky i místními, kteří se hekticky valili na svůj déjeuner. Ale v jednu chvíli, kdy jsem musela zastavit a čekat, jsem zdvihla pohled odsilnice a rázem se ve mně znovu rozhostil duševní klid.

Protože ať tuhle scenérii vidím, pokolikáté chci, pokaždé musím zadržet dech nad tím, jak slunce na Riviéře umí jemně zvýraznit a rozzářit k omračující dokonalosti všechny barvy, kterých se dotkne: granátově červenou na střešních taškách, světle hnědou na kamenných domech choulících se na terasovitých kopcích, a především modrou – ten nekonečný baldachýn kobaltově modré oblohy nad mou hlavou a doširoka rozprostřený mořský tyrkys valící se proti pobřeží, až se na obzorusetkají jedna modrá s druhou a spojí se do modrofialové. do port vauban přijíždíM sotva dechu popadajíc avystrašená, že loď, kterou hledám, už odplula. Parkuju naprvním volném místě, které jsem zahlédla.

Vystupuju a v sandálech chvátám kolem veřejného parku, kde pod stromy u venkovních stolečků sedí staří pánové a hrají karty. Vše je zalité melounově zbarveným světlem, které se odráží od hladiny kamenného přístavu, jenž má tvar hvězdy a jehož bašty a hradby po staletí střeží pobřeží proti všem vetřelcům. „Přístavní molomiliardářů“ nacházím až v nejvzdálenějším konci přístavu.

V této výlučné společnosti kotví řada největších jachet světa, některé mají tolik palub a tak složitou architekturu, že vypadají víc jako vesmírné než jako námořní lodě. Zaostřuju na bizarní jména napsaná na bocíchluxusních plavidel, jejichž pyšní majitelé jsou zde dobře známi: arabský princ a nespočet jeho synů; samotářský softwarový magnát z Ameriky; okázalý ruský ropný král. Vzduch přímo praská mocí a penězi. Na konci mola je rušný heliport, na který přímo před mýma očimapřistává hladce jako vážka helikoptéra.

Konečně vidím jachtu, kterou hledám – Le Troubadour,

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 9

se třemi palubami, trupem v královské modři a oslnivě se

lesknoucími zlatými zábradlími. Je tak veliká aohromující, že mám skoro strach se k ní přiblížit. Muži z posádky,

oblečení v modrých uniformách, si mě obezřetněprohlížejí, když opatrně vstupuju na můstek, který se klene přes

šplouchající moře a spojuje zemi s jachtou. Lávka semírně pohupuje a pode mnou ladně a nerušeně proplouvají

kachny, husy a občas labuť. Nad hlavou mi krouží rackové, připraveni střemhlav se potopit, jakmile zahlédnou

třpytící se rybičku.

Zvedám telefon, abych vysokému muži z posádkyukázala svůj palubní lístek. Když si pro něj sahá, koukne se mi na ruku a pak mi věnuje divný pohled. Sleduju jeho oči a zjistím, že mám na nehtech ještě stopyčernomodré voděodolné řasenky a na dlaních několik zatvrzelých růžových, bílých a červených skvrn. To je tím, že jsem dopoledne strávila ve filmovém studiu, kde jsemvylepšovala obličeje nervózních herců, aby ti staří vypadali mladší, mladí kultivovanější a hezcí dokonalejší.

Nedokážu si představit, co si asi o mně tenhle mužmyslí: vysoká, trochu zadýchaná žena s dlouhým kaštanovým copem, který jí spadá až na záda, oblečená v černémkalhotovém kostýmu. Na rozdíl od většiny návštěvníků, kteří sem jistě přicházejí ve světlém, luxusním a pohodlném oblečení a dokonale opálení do sainttropezského odstínu růžolící meruňky.

Muž mávne mým palubním lístkem pod nosem bezečnostnímu počítači a čeká, dokud se neobjeví povel, po kterém ustoupí stranou a uctivě mě vyzve ke vstupu: „Merci, madame, entrez, s’il vous plaît.“ Nicméně cítím, že on i jeho kolegové, kteří mě obklopili, jsou jen zdánlivě zkrocené bestie, které by mě klidně hodily přes palubu, kdyby jim to počítač zavelel.

Poté mě svěřují do péče lodního kapitána, elegantního Francouze v zářivé bílozlaté uniformě. Krátce mi formálně pokývne a vede mě po týkové palubě k točitému schodišti, které končí dole u mahagonovýchdve>10 / CAMILLE AUBRAY

ří. Sáhne do kapsy, vyndá svazek klíčů, odemkne dveře,

otevře je, vpustí mě dál, ucouvne a tiše za sebou zavře.

Slyším jemné cvaknutí, které mi prozrazuje, že místnost

zase zamkl.

Zatím jsem se dostala alespoň sem. Zhluboka se nadechnu a začnu se rozhlížet nejspíš po lodní knihovně vybavené jako pánský klub koženými a hedvábnýmikřesly, perskými vlněnými koberci a zamykatelnýmiknihovnami z třešňového dřeva. Vše je tu v dokonalém stavu, naprosto nedotčené účinky prosoleného mořského vzduchu. Když se rozhlédnu pozorněji, zjišťuju, že celá kajuta je vybavena na zakázku vyrobenou klimatizací, jejíž každý displej má vlastní složitý termostat a indikátor vlhkosti – takže nic nemůže zničit dovezené doutníky v humidorech ani choulostivé poklady ukryté pod sklem ve vitríně kuriozit. Nad hlavou zaslechnu tiché kovové zavrčení – to se jako pták nad kořistí zaostřuje jedna ze čtyř bezpečnostních kamer reagujících na pohyb, které jsou umístěny v horních rozích kajuty. Potlačím nutkání udělat do kamery obličej.

V hlubokém tichu slyším, že mi srdce ještě stále rychle bije, jak jsem se sem snažila dostat včas. A teď tu musím čekat na někoho, kdo se chová jako gangster?

Ale došla jsem až sem a neodejdu, dokud se nedozvím, jestli jsem se rozhodla správně. Rozhlížím se kolem a zmocňují se mě pochyby. Najednou mě napadá, že můj hostitel možná učinil tato bezpečnostníopatření, protože mi taky nevěří.

V této výstřední kajutě jsou jen nezbytná a tlumená světla, zářivé slunce sem nemá přístup, což mipřipomene, že Riviéra má i své temné stránky. Slyšela jsem, že ve zdejších rušných ulicích občas záhadně zmizí bohatá hrabata nebo rozmařilé zazobané dědičky a že otáčení kola v kasinu vás může zruinovat nebo učinit slavným za jedinou noc. Nerada si připomínám slova dramatika Somerseta Maughama, jemuž se Azurové pobřeží stalo domovem: Slunné místo pro temné lidi.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 11

Než jsem sem zavítala poprvé, nikdy by měnenapadlo smýšlet o sobě jako o člověku temného charakteru. Každý však máme mnoho tváří, jako obličej zkubistického snu, a když jsem sem poprvé přijela krátce po svých třicátých narozeninách, začala jsem zjišťovat, že mám v duši sklony k loupeži.

Mé oči se přizpůsobují šeru a stále mám na paměti, že každý můj pohyb je nepochybně sledován, proto zamířím k leštěné ořechové lavici zabudované do stěny tak, že s ní žádné pohazování a převalování moře ani nehne. Tak moc mi připomíná kostelní lavici, že usedám tiše a usebraně jako provensálská žena, která vklouzne do prázdné kaple, skloní hlavu, prsty přebírá růženec a prosí své svaté patrony, aby chránili ty, jež miluje, a opatrovali její duši. Možná to, že jsem dnes tady, je svým způsobem takynějaký druh pobožnosti věnované předkům.

Zatímco čekám, přemýšlím o své stydlivé a tajnůstkářské matce, která mě nečekaně vyslala na tuhle cestu, jako by mi předala štafetový kolík přesně tak, jak to s ní chtěla udělat její matka. Dokázala jsem naplnit naděje, které chovaly – nebo jsem se jim zpronevěřila?

Uvědomuju si, že i dnes hledám odpovědi, vodítka, narážky. A jako bych potřebovala kotvu, která mě udrží v tomto moři nejistoty, zavírám oči a znovu se ocitám ve spojení se svou babičkou Ondine – která kdysi jako mladá dívka před mnoha a mnoha lety žila dalekoodsud ve skromném, medově zbarveném domě nadnenáadnou, zdánlivě obyčejnou restaurací v malémpřímořském městečku.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 13

1

Ondine v restauraci Café Paradis, jaro 1936

slaný jihozápadní vítr se přihnal přes středozeMní Moře

přesně, jak bylo touto dobou zvykem, vrhal vlny s bílými vrcholky proti útesům, pohazoval rybářskými čluny

v přístavu Juan-les-Pins a nakonec se prodral na dvůrrestaurace Café Paradis, kde měla Ondine plné ruce práce

s čištěním zeleniny. Dnešního dubnového rána utekla

se svou prací ven, protože kuchyň restaurace se užproměnila ve výheň. Malý dvorek byl příjemně zastíněný

ohromnou halepskou borovicí a Ondine seděla nanízké kamenné zídce, která ji ohrazovala. S nožem touměla a trpělivě krájela a porcovala poklady provensálského

jara – mladou mrkvičku, hrášek a artyčoky tak jemné, že

se daly podávat syrové, jen ozdobené nakrájenýmicitrony tak sladkými, že je nebylo nutné loupat.

Pracovala svižně a díky jemné vrstvičce potu ihneducítila náhlou změnu větru, který zašuměl ve větvíchborovice. Protože Ondine byla vychovaná, aby věřila v příznivá i nepříznivá přírodní znamení, odložila nůž, zavřela oči a zdvihla hlavu, aby pozdravila svěží vítr, jenž ji hladil po tváři a přinášel vůni moře. Jen zřídka měla chvilku sama pro sebe, kdy si mohla přemýšlet, o čem chtěla. Takže když se jí v mysli začaly objevovat obrysy mlhavé předtuchymnohem víc vzrušující budoucnosti, snažila se ji zachytit, jako by se pokoušela chytit světlušku, než její světlo pohasne.

„Ondine!“ zakřičela matka z kuchyně restaurace. „Kde je? Ondine!“

14 / CAMILLE AUBRAY

Při zvuku svého jména, odrážejícího se od zdí domu ze světlého kamene, sebou Ondine trhla. Vzhlédla a uviděla matčinu hlavu orámovanou oknem jako portrét hrozivé císařovny. I když bylo příliš pozdě na snídani a příliš brzo na podávání obědů, práce v restauraci, která se snažila udržet svou vysoko nasazenou laťku, nebrala konce.

Každý, kdo v restauraci Paradis pracoval, věděl, co má dělat, včetně mourovaté kočky, která měla za úkol chytit každičkou myš, která by se odvážila přiblížit ke kuchyni, i buldoka, který odháněl tuláky, co se poflakovali kolem a poohlíželi se po almužně nebonezajištěném oknu. A Ondine, které bylo sedmnáct, dělala to, co jí řekla matka.

Madam Belangeová vykoukla z okna kuchyně a konečně vyslídila svou dceru. „To hodláš lenošit na dvorku jako nějaký paša?“

„Zrovna jsem skončila, maman!“ ozvala se Ondine, rychle vstala a s košem se zeleninou opřeným o bok chvátala do kuchyně. Teď už se vánek plný šťastnýchpříslibů hnal kamsi dál, bez ní, a na jeho místo nastoupil typický zápach kuchyňského oleje, nafty z náklaďáků a hořícího dřeva z polí sedláků. Přesto dnes ve vzduchu visel náznak něčeho zvláštního – její rodiče se celé ráno chovali divně a něco si tlumenými hlasy šeptali. Jak se blížila k otevřeným oknům kuchyně, její vycvičený nos zachytil první vůně dnešního jídelníčku: tartes s cibulí a černými olivami, kterým se zde říkalo pissaladières;dušené hovězí s červeným vínem a myrtou; a rybu – která by to mohla být...?

Vpadla dovnitř a zamířila rovnou k začernalýmkamnům v rohu, která v sobě po desetiletí střádala žár dobře uvařených jídel. Vůně linoucí se z velkého hrnce se teď už nedala s ničím splést.

„Bouillabaisse!“ vykřikla a divila se, proč si matka právě dnes vybrala tohle zvláštní jídlo – na které potřebovala půl tuctu různých ryb – místo toho, aby udělalajednodušší a levnější rybí polévku zvanou bourride. Ondine

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 15

zdvihla poklici a pořádně si přivoněla. Celer, cibule,

česnek, rajčata, fenykl, paprika, petržel, tymián, nové

koření a pro jih Francie charakteristická pomerančová

kůra. A navíc něco obzvlášť vzácného a cenného, covývar zbarvilo do zlatova.

„Dala jsi tam šafrán otce Jacquesa?“ zeptala seohromená Ondine.

Matka vzhlédla od práce a na chvilku se odmlčela. „Ano,“ přiznala. Pak sáhla pro malou skleněnoulahvičku, zdvihla ji proti světlu a uctivě si ji prohlížela. „Bojím se, že to byl poslední zbytek, až na tuhle nitku, kterou jsem neměla sílu spotřebovat.“ Matka s dcerou sivyměnily bázlivé pohledy nad červenou nitkou šafránu, který zanechával tajemnou chuť, již otec Jacques popisoval jako polibek čerstvě pokosené trávy a kaštanového medu.

Otec Jacques daroval Ondine svůj vlastnoručně vyěstovaný šafrán poté, co dokončila klášterní internátní školu v kopcích nad Nice. Hloubavý starý mnich, který měl na starosti kuchyni v opatství, byl jednou z těch mála vzácných výjimek mezi starší generací, kdo si Ondininy zvědavosti považoval, na rozdíl od většiny ostatních,které popuzovala. Věděl, že její rodina vlastní restauraci, a proto jí umožnil vyhnout se obvyklým klášternímpovinnostem a místo toho mu pomáhala v jeho tichých klidných zahradách a učila se jeho pradávnýmkuchařským trikům.

Francouzskému šafránu se nic na světě nevyrovná,prohlašoval hrdě, když jim ukazoval pole nachově zbarvených krokusů, o které se trpělivě staral, dokud ve dvouvzácných říjnových dnech nevykvetly. Potom se všichnimniši pustili do práce a sbírali jemné červené pestíky – jen tři v jednom květu –, ze kterých se poté, co se nechaly pečlivě uschnout, staly ty tolik ceněné červené nitky, jež otec Jacques schovával ve skleněných lahvičkách. Ondine s matkou šafrán používaly po špetičkách, aby jim vydržel, a jen při výjimečných příležitostech, jakými byly vánoční pudink nebo macarons.

16 / CAMILLE AUBRAY

„Co se tu dneska chystá?“ zeptala se Ondine se zájmem.

„Máme na oběd nového významného hosta,“odpověděla matka nepřítomně.

Ondine nabrala na lžíci trošku bouillabaisse a ochutnala.

„Hm, úžasná! Ale dala bych tam víc papriky,“ navrhla.

Madam Belangeová zavrtěla hlavou a odměřeně tozamítla: „Ne, takhle je to akorát. Dneska se radši budu držet na uzdě.“

Ondine nečekaně pocítila soucit s matkou, která byla na rozdíl od otce Jacquesa vždy napjatá a nervózní, jak neustále bojovala s časem, zásobami a cenami, abyušetřila alespoň nějaký frank nebo chvilku času. A přestože po dceři chtěla pomoc, stejně ji k práci pořádněnepouštěla, jako by bylo jasné, že do téhle malé stísněné kuchyně se dvě ženy prostě nevejdou.

Madam Belangeová si zamoučněným zápěstímodhrnula pramínek vlasů a zvolala: „Vite, vite, jdeme na to!“ Ale vzápětí varovně houkla: „Attention!“ protože serozlétly zadní dveře a dovnitř vběhl místní poslíček sbednou vajec, sýra a smetany v náručí. Ondine mu uhnula z cesty na poslední chvíli. Zatímco matka chlapci platila, Ondine vybalila zboží z bedny na ohromný stůl uprostřed místnosti. Byla vzhůru už od úsvitu, nejdřív přiravila horkou čokoládu na rychlou snídani, kterou si dávala s rodiči, a potom servírovala zákazníkům briošky a kávu. Po snídani nechala na mírném ohni probublávat vývary a vydala se ven čistit zeleninu. Teď nadešel čas přichystat saláty na oběd.

Ale podle všeho dnes měla matka s Ondine jinéplány.

„Dneska připrav jen jeden salát, ale ať si na něm náš nový patron pochutná,“ nakázala jí madam Belangeová. „Potom sepiš všechno, co jsme na dnešní oběd použili, abychom to měli někde poznamenané.“ Bokempřirazila zásuvku do kredence. „Tenhle pán u nás bude jístpraVAŘILA JSEM PRO PICASSA / 17

videlně, takže mu nesmíme servírovat pořád to samé.

Udělej si poznámky, tout de suite – ať ti ta tvoje klášterní

výchova k něčemu je!“

Ondine sáhla na polici pro jeden z prázdných sešitů, které pro tyto příležitosti měli. Byly vázané v jemné vínově červené kůži, dostali je darem od majitelepapírnictví, který u nich třikrát týdně obědval. Otevřela sešit na první straně, kde byl natištěný rámeček ozdobený ilustrací hroznového vína na točité vinné révě. Uvnitř rámečku byla řádka určená pro vepsání jména.Předpokládala, že nový patron musí být nějaký bohatý bankéř nebo právník.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se.

Matka lhostejně mávla naběračkou. „Kdo ví? Mápeníze, na čem jiném by mělo záležet!“

Tak Ondine jednoduše napsala P jako patron. Potom otočila na další stranu a nadepsala ji 2. dubna 1936, pod datum uvedla dnešní jídlo, vyjmenovala přísady, které použili, a jak jídlo vařili. Matka si tyhle záznamy vedla jen pro důležité hosty a také pro zvláštní příležitosti,naříklad když někam dovážela jídlo nebo pořádala svatební hostiny. Později Ondine připíše poznámky o tom, jak patronovi chutnalo a jak by se recept dal upravit, aby mu více vyhovoval.

Madam Belangeová vzhlédla od kamen a rozhodně zavelela: „To by stačilo. Schovej ten sešit a pojď jídlozabalit!“

„Zabalit?“ podivila se Ondine.

Matka nasadila velmi věcný výraz. „Ten pán sipronajal vilu na kopci. Adresu máš tady,“ oznámila jí, sáhla do kapsy pro kousek papíru a podala jí ho. „Každý den mu dovezeš oběd na kole.“

„Jsem snad nějaký soumar?“ postěžovala si Ondine trochu uraženě. „Od kdy rozvážíme obědy? Co je to za člověka, že si nemůže dojít do restaurace jako všichni ostatní?“

„Je to někdo moc slavný z Paříže,“ informovala jimat>18 / CAMILLE AUBRAY

ka. „Mluví francouzsky, ale říkali mi, že je Španěl.Jeptišky tě v klášteře španělsky naučily, ne?“

„Trochu,“ pronesla Ondine obezřetně.

„No, tak se ti to konečně může hodit.“ Matka serázně rozhlédla. „Podej mi ten pěkný pruhovaný džbán na víno.“

„Ale to je tvůj oblíbený,“ namítla Ondine. Kromě toho jí tenhle vysoký, ručně malovaný růžovo-modrý džbánslíbili do výbavy – tedy pokud by se snad někdy ocitla před oltářem. Její nesentimentální matka jen pokrčila rameny. Ondine zamumlala: „Doufám, že ho ten nóbl Španěl ocení.“

Teď si musela pospíšit; jídlo bylo hotové. Oběduložily do tepelně izolovaného kovového koše a každé jídlo pečlivě zabalily do červenobílých utěrek. PotomOndine sešla do sklepa k dubovému sudu domácího vína, ze kterého odtočila tolik bílého vína, kolik se vešlo do měchu z prasečí kůže, a donesla ho nahoru. Madam Belangeová přikázala číšníkovi, aby koš vynesl ven apečlivě ho připevnil ke kovovému nosiči na Ondininěkole.

„Alors! Poslouchej mě.“ Matka na ni upřela přísnýpohled. „Do domu vejdeš bočními dveřmi, které ti nechá odemčené. Půjdeš rovnou do kuchyně. Ohřeješ jídlo a připravíš ho na stůl. Hned potom odejdeš. Nečekej, až se přijde najíst.“

Madam Belangeová štípla dceru do ruky.

„Poslouchalas mě, Ondine?“

„Au!“ protestovala dívka. Dávala pozor a teď mělapocit, že si to nezasloužila. Ale její vyčerpané matce prostě někdy došla slova, a jakmile měl někdo v kuchyni moc otázek, zdůraznila důležitost svých příkazů rychlým plácnutím. V dobách svého mládí madam Belangeová nikdy neviděla, že by si matky a dcery dopřávaly ten luxus trávit spolu čas ve zvídavých filozofických rozhovorech. Děti byly jako kuřátka, láska se jim projevovala stejně, jako ji projevuje kvočna – nakrmíte je, zahřejete,

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 19

naučíte, jak se bránit, a občas do nich klovnete apostrčíte je správným směrem, když nevědí, kudy dál.

Madam Belangeová zopakovala: „Potichu vejdi dál, připrav jídlo, přichystej ho na stůl a zmiz. Nevolej na něho a nedělej hluk. Nádobí posbíráš později a takypotichu.“

Ondine měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, když slyšela ty legrační příkazy, podle kterých se tam měla krást jako zloděj. Ale matka působila tak vážně, žeOndine pochopila tíhu své zodpovědnosti.

„Rozumím, maman,“ přitakala, ačkoliv ty příkazydráždily její zvědavost.

„A vezmi s sebou ty narcisy z jídelny. Až se budeš vracet domů, zastav se na trhu a kup nové květiny do restaurace,“ vyzvala ji matka tiše a znovu sáhla do kapsy zástěry, tentokrát pro pár drobných. „Na.“ Potom do dcery šťouchla loktem. „Jeď!“

Ondine poslušně vyrazila k létacím dveřím, které vedly do hlavní jídelny vyhrazené pouze pro večeře. Snídaně a obědy se podávaly venku na terase, ať pršelo, nebo svítilo slunce, poněvadž ji kryla robustní šedobílá markýza, která se dala natáčet a chránila hosty před nepřízní počasí. Café Paradis sídlilo v přízemí vápencového domu, jenž měl barvu mandlí naložených v medu. Ondinina rodina žila v pokojích nad restaurací. Vedruhém patře byla velká ložnice rodičů a menší ložnice pro příležitostné hosty, kteří se rozhodli zůstat na noc. Kdysi v ní spávali její dva starší bratři, ale oba přišli o život v první světové válce a skončili na městském hřbitově vedle dalších sourozenců, kteří jako úplně malí umřeli na spálu dříve, než se Ondine narodila. Ve třetím,nejvyšším patře byla jen jedna místnost se skosenou střechou, původně určená pro služky, v níž Ondine prožila celý svůj dosavadní život.

Vstoupila do ztichlé jídelny s naleštěnou podlahou z tvrdého dřeva, židlemi a stoly z mahagonu a tmavě obloženými stěnami. Proti baru viselo na zdi zrcadlo

20 / CAMILLE AUBRAY

s pozlaceným rámem a zarámovaná reprodukceslavného Rembrandtova obrazu z roku 1645 nazvaného Dívka

u okna.

„Bonjour,“ pozdravila dívku na obraze, protože už od dětství věřila, že jí to přinese štěstí.

Obraz byl stejně tajemný jako Mona Lisa; hodněodborníků – včetně některých hostů restaurace – si lámalo hlavu nad tím, kdo by ona Rembrandtova Dívka u okna mohla být. Aristokratka, když má kolem krku několikrát obtočený zlatý náhrdelník a pečlivě obšitý okraj blůzky? Služka, protože má načervenalé tváře a vyhrnutérukávy? Nebo děvka, která se naklání z okna opřená o lokty a odvážně vystavuje poprsí?

Ondine ten obraz milovala, protože jí připadalo, že dívčiny rozzářené oči všechno sledují, a kdybyste prošli ulicí pod ní, i vy byste vzbudili její zájem. Ale dnes se jí zdálo, že jí dívka vychytrale naznačuje: Vím, o čem sníš. Myslíš si, že máš na to, abys dokázala dobýt ten velký svět tam venku?

Ondine se zkontrolovala v sousedním zrcadle.Nebyla žádná záhadná žena, ale její pleť měla světle zlatavý odstín, oči byly teple kaštanové a rty půvabně červené. Ale nejvýraznější na ní byly dlouhé tmavé vlasy, které padaly dolů v bohatých, hedvábných vlnách. Jedenmladík jí kdysi řekl, že ty nádherné vlny a kudrliny jsoujako interpunkční znaménka za jejími chytrými otázkami a neotřelými nápady, které jí víří v hlavě.

Mladík se jmenoval Luc a zamiloval se do ní a ona do něho – pro oba to byla první pravá, sladká láska. Osiřel, když mu bylo čtrnáct, čímž skončila jeho školnídocházka. Od té doby tvrdě dřel pro rybáře, který si ho najal. Kdykoliv Luc dorazil k zadním dveřím restaurace sdodávkou pečlivě roztříděných leskle stříbřitých ryb, často Ondine přinášel nějaký dárek – mušli, lesní jahody nebo malovaný náhrdelník z dřevěných korálků, kouený od nějakého námořníka, který jej přivezl ze svých cest do vzdálených exotických zemí.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 21

Na oplátku mu Ondine podstrčila něco k snědku,obvykle lahodné tartelettes upečené z toho nejjemnějšího těsta a chutných kousků různého masa a zeleniny,které dokázala najít. Luc měl neustále hlad, a přesto svou vděčnost projevoval tím, že darované jídlo hnednezhltal, ale jedl ho pomalu, rozvážně a téměř s úctou.Ondine ráda vkládala jídlo do jeho silných, jistých rukou a pak se dívala, jak ho nese k hladovým ústům.

Jenže její otec trval na tom, že než si muž vezme ženu, musí mít dost peněz v bance, aby ji uživil. Tak drahý Luc odplul za prací na jedné z obchodních lodí, které přilouvaly a odplouvaly do přístavu v Antibes.

V noci před svým odjezdem se odvážně vyšplhal po zábradlí na úzkých balkonech a vkradl se do její podkrovní ložnice, aby se s ní rozloučil. Až do té chvíle si vyměnili jen pár polibků a pohlazení na dlouhýchprocházkách po odlehlých místech v lesích a loukách přírodního parku Vaugrenier, ale oné poslední noci se k sobě tiskli a Ondine, která si bolestivě uvědomovala, že Lucovi se může přihodit cokoliv, konečně zjistila, o co v celém tom vychvalování lásky vlastně jde.

Po prvním překvapení z neznámých důvěrností jí to celé přišlo jaksi nevinné, přirozené a příjemné. Spali sladce, dokud je před úsvitem nevzbudili ptáci, a když spatřila Luca spícího vedle ní, bylo jí, jako by na polštáři našla dárek od Ježíška.

„Vrátím se pro tebe,“ slíbil jí a něžně ji políbil, nežsešplhal z okna. „Tvůj otec bude ještě hrdý na to, že jsem jeho zeť, až budu úspěšný!“ prohlásil neohroženě, aby dodal odvahy sobě i jí.

To se stalo přede dvěma lety. Zpočátku jí posílaldoisy; byly stručné, trvalo dlouho, než došly, a přinášely jen staré zprávy, protože ne každý přístav měl poštu. Ale potom přestaly chodit úplně. Jen pár lidí v městečku Juan-les-Pins věřilo, že Luc je ještě naživu, a tomu, že se vrátí domů, nevěřil skoro nikdo.

Ondine nemohla přijmout skutečnost, že je opravdu

22 / CAMILLE AUBRAY

pryč. Propadla zármutku natolik, že jí otec, kterýpředokládal, že ji jeptišky naučily poslušnosti – nikolivumění, hudbě a cizím jazykům –, nařídil, aby na Lucazapomněla a soustředila se na mnohem užitečnější umění

vaření, šití a především obsluhování hostů. „A pokud

budeme mít takové štěstí, že se nám podaří najít timanžela,“ dodal přísně, „budeš se z celého srdce a myslisnažit, aby byl šťastný. Rozumíš?“

Ondine si nedokázala představit za manžela nikoho jiného než Luca. Jenže tou dobou už dávno ovládala jednoduché umění falešného souhlasu a jako madona na obrázku jen sklonila hlavu.

„Ano, papa,“ pronesla cudně.

Ale stejně jako v klášteře její nejvnitřnější myšlenky pořád patřily jen jí. otočila se od zrcadla, vytáhla z vázy narcisy a zabalila je do látkového ubrousku, aby je donesla do vily.

„Bonjour, papa!“ zavolala, když došla do přední části jídelny, kam vysokými okny prosvítalo slunce v úzkých podlouhlých pruzích. Její otec seděl sám u stolku v rohu a přepočítával peníze, které do pokladny uložil včera v noci, než je odnese do banky. Většina Ondininých vzpomínek z dětství, které se týkaly otce, byla o tom, jak počítá peníze za svou staromódní kasou. Byl tohezký, příjemný muž, který měl rád své zákazníky, sousedy a chaos rušného života, ale když kroužil kolem hostů restaurace, vždy s tím živým výrazem v očích zvažoval, jak na každém stolu co nejvíc vydělat.

Hosty restaurace byli většinou místní, protože byla trochu zastrčená v klidnější části městečka dál odhlavních ulic a obchodů. To ovšem nebránilo náhodným turistům nebo slavným osobnostem v „objevování“ Café Paradis, když jim ho doporučili známí nebo recepční v hotelu; nicméně tito vzácní návštěvníci zůstávali poměrně diskrétní a instinktivně si tento drahokamchránili pro sebe.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 23

Monsieur Belange počkal, až Ondine dojde až k němu, pak vzhlédl a potichu pravil: „Ať je všechnodokonalé. Od toho pána nesmí přijít jediná stížnost. Rozumíš?“

Ondine krátce přikývla. „Kdo je to?“ zašeptala.

Otec pokrčil rameny, jako by na tom nesešlo.

„Nějaký důležitý umělec, který chce v klidu pracovat, než se sem v létě všichni nahrnou.“

„Jak se jmenuje?“ naléhala dál Ondine.

„Říká si Ruiz.“ V tom, jak to otec pronesl, bylo něco nezvyklého. Ondine byla natolik všímavá, že to poznala, a v očích se jí objevily pochybnosti.

Monsieur Belange to postřehl, pousmál se nad její bystrostí a tiše doplnil: „Ale ve světě umění ho znají jako Picassa. Říkám ti to, protože bys to jméno mohla u něj doma zaslechnout, ale nesmíš ho nikomu prozradit.Nechce, aby někdo věděl, že je tady. Potřebuje soukromí a víc než slušně nám zaplatí, takže se prostě na nicnetáme,“ varoval ji a zdál se být potěšený tím, že právě on byl tak poctěn. „A ještě něco: nesmíš nikde vykládat o tom, cos v tom domě viděla. Od nás nesmí uniknout ven žádné drby.“

„Oui, papa,“ slíbila ohromeně. Jméno Picasso už zaslechla; bylo spojené s nějakým skandálem, protože ijeptiška, která je učila výtvarné umění, o něm odmítalamluvit. Zatímco si s tím lámala hlavu, vyšla ven na terasu ve tvaru trojúhelníku.

„Bonjour, Ondine!“ zahlaholili tři muži, kteří právě přišli, aby si zabrali svůj oblíbený stůl, u něhož budou při čekání na oběd, který se podává pokaždé přesně v půl jedné, pročítat noviny a popíjet aperitivy. Častopřicházeli dřív, aby mohli pozorovat a komentovat všechny, kdo se přišli najíst.

Usmála se na ně, ale pomyslela si: Vy tři mudrcové tady nemůžete chybět. Tuhle přezdívku pro tři pilíře místního obecního života vymyslel Luc. Bělovlasý doktor Charlot, jenž kouřil dlouhé páchnoucí doutníky; pekař Renard, ve třiceti ještě svobodný mládenec, který měl vždypeč>24 / CAMILLE AUBRAY

livě zastřižený knír a vstával tak brzy, že už dlouho před

obědem trpěl hrozitánským hladem; a Jaubert, ředitel

banky, jehož pleť byla nad černým plnovousem bledá

jako kůže upíra a maso si nechával připravovat taknedoečené, že bylo bleu.

Protože se jim povedlo vydělat víc peněz než ostatním, spoléhala na ně celá místní obec – nejen na podporu plynoucí z jejich profesí, ale také na jejich obezřetné a prohnané rady. Ačkoliv měli velmi staromódní názory, v jádru byli laskaví a vždy si našli čas, aby svým sousedům poradili, ať šlo o cokoliv.

Jak Ondine procházela kolem nich, přestali mluvit a tlumená pokašlávání a zdvižená obočí prozrazovalajejich společný názor, že je lepá a žádoucí. Jejich pohledy na sobě cítila, ještě když si skládala sukni mezi nohy,naskočila na kolo a opřela se do pedálů.

Prvních pár metrů šlo ztěžka, protože váha kovového koše za sedlem ji brzdila tak, že se jí zdálo, že se vůbec nehýbe a jen stojí na místě. Odhodlaně zatnula zuby,zabrala větší silou a konečně začala rytmicky šlapat, a když vjížděla na hlavní silnici plnou obchodů a hotelů, užnabírala rychlost.

„Takže ten důležitý patron z Paříže se sem přijelschovat před přáteli!“ říkala si. Pravdou bylo, že pro většinu zámožných turistů bylo jaro „mrtvá“ sezona, vklíněná mezi dvě událostmi nabitá období. Zima sem lákalabohaté americké vdovy, které si přijely zahrát karty aroulette s nabubřelými ruskými emigranty, německýmibankéři s dlouhými licousy a anglickými princi. Léto přivedlo mladší a divočejší Američany a Angličany, kteří si vzájemně přebírali manželky a porušovali všechna pravidla a tradice, které vymysleli jejich nudní předci.

„Bonjour, Ondine!“ zavolal pošťák a dotkl se okraje své čepice, když projela kolem. Další den bez dopisu od Luca, pomyslela si a zamávala mu. Od té doby, co Luc odjel, měla pod postelí připravený kufřík, aby s ním mohla utéct, kdyby to bylo nutné, až se vrátí. Ale jak čas plynul,

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 25

Ondine si začínala myslet, že uteče sama. Někam, kde

o ní místní nebudou klevetit, že ji pustil k vodě. Vkufříku měla své nejoblíbenější poklady a peněženku, v níž

ještě zdaleka nebylo dost peněz. Zatím.

Když projížděla kolem nádherné přístavní zátoky sjejí nasládlou vůní mořských řas a hladovým křikem poletujících racků, spatřila, že se vracejí rybáři se sítěmi, v nichž se melou ryby a jejich vlhké šupiny se duhově třpytí na slunci. Ještě pořád měla ve zvyku pečlivě prohlížet postavy na molu a hledat Lucovu výraznou hlavu s vysokým čelem, jeho rozcuchané vlasy a štíhlé a přitom silné tělo. Zato odvrátila pohled, když míjela špinavé bary a hotýlky, kde prostitutky a chmatáci lákali námořníky, aby utratili svůj plat, než ho donesou domů dívkám jako Ondine.

„Jestli se pokusím protloukat sama, bude stačit jedno uklouznutí a skončím jako tyhle ošuntělé ženské, které se potloukají po barech u přístaviště,“ pomyslela si. S Lucem po boku se nikdy nebála. Jednou jí řekl: Každý má svou jasnou hvězdu, která ho volá za jeho osudem, ale když přestaneš naslouchat jejímu hlasu, bude utichat, až ho po letech nakonec neuslyšíš.

Ukázal na nebe, kde byly u sebe dvě hvězdy takblízko, jako by se spojily. Tyhle jsou naše, prohlásil a ona to cítila stejně a věřila tomu. Ale teď, sama a pořád bydlící pod rodičovskou střechou, se Ondine cítila jakoosamocená cínová hvězda na starém vánočním stromku, kterou zapomněli sundat.

Odbočila ze silnice táhnoucí se podél přístavnízátoky a vydala se do hrozivého kopce, který byl tak strmý, až se skoro bála, že se překlopí na záda. Do téhle exkluzivní ulice se obvykle nevydávala; po obou stranách byla obklopená vilami se zdmi tak vysokými, že jen stěží zahlédla okna druhého patra nebo střechu posázenou taškami. Bylo jí, jako by se kradla tajným tunelem.

Jakmile vyšlapala na vrchol kopce, s vítězným pocitem se zastavila a ohromeně si prohlížela přístav, protoženi>26 / CAMILLE AUBRAY

kdy neviděla, jak je z téhle dechberoucí perspektivyveliký. Třpytivé safírové moře jako by tu bylo otevřenější

a vábilo ji a světle modrá obloha s nadýchanými bílými

obláčky, připomínajícími jemnou hermelínovou kožešinku, slibovala rozlehlejší, nekonečný svět.

Vzdychla si, odbočila na úzkou, písčitou vedlejší cestu a zanedlouho dorazila k vile s bílou dřevěnou branou zasazenou do zdí v barvě smetany.

„Tady je to,“ vydechla Ondine a zpomalila. Seskočila z bicyklu a došla k bráně, po jejímž horním okraji setáhla řada železných tyčí ve tvaru šípů. Zjistila, že přestože je hlavní brána zavřená, není zamčená a kovová petlice se dá snadno nadzdvihnout. Vešla i s kolem dovnitř, opřela ho hned za branou a rychle za sebou zavřela.

Konečně pronikla do vnitřní svatyně a tiše vedla kolo k patronově vile – rozlehlé dvoupatrové broskvově zbarvené budově s velkými okny, světle modrými okenicemi a střechou pokrytou cihlově červenými taškami. Okenice dole byly zavřené, ale ty ve druhém patře zely dokořán, aby dovnitř vpustily čerstvý vánek, který v jednom z oken povlával bílou záclonou, až se třepetala jako duch.

Zaparkovala bicykl u zdi domu, kolem něhož vedla křivolaká pěšina vykládaná břidlicí ke dveřím kuchyně. Sundala koš a vystoupala po krátkém kamennémschodišti. Volnou rukou stiskla mosaznou kliku. I tady bylo odemčeno.

Cítila zvláštní vzrušení a současně obavy. Zatlačila do dveří.

Potom překročila práh a vešla dovnitř.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 27

2

Ondine v Picassově vile

v doMě patrona vládlo ticho a chladno, protože bylpostavený z omítnutého kamene a zadržoval chladuplynulé jarní vlhké noci. Kuchyň byla celkem prostá, spodlahou ze širokých nepravidelných fošen, které vrzaly, jak

po nich Ondine kráčela a opatrně nesla těžký kovový

koš na kulatý dřevěný stůl uprostřed místnosti.

„Zut!“ zaklela a rozhlédla se, aby se zorientovala. Vprotějším koutě stála úzká černá kamna s rourou vedoucí v poněkud zvláštním úhlu do komína. Naproti stálachladnička.

Odklopila víko koše. Matka navrch prozíravě složila zástěru. Ondine si ji uvázala a zapálila v kamnech.Bouillabaisse byla v masivním hrnci s poklicí, která na něm pevně seděla, takže ji donesla rovnou na kamna azačala ji ohřívat na mírném plameni. Všechno ostatní bylo v různých krabičkách, které i s pruhovaným džbánem vyndala ven.

Zatím odnikud z domu nezaslechla jediný zvuk.

Možná si vyrazil na procházku nebo na návštěvu. Že by někdo mohl spát po východu slunce, nebo dokonce po obědě, ji vůbec nenapadlo. Když se seznámila skuchyní, přitáhly její pozornost létací dveře, které vedly do dalších místností. Opřela se do nich a nakoukla dovnitř domu.

V temné jídelně byl podlouhlý stůl s mnoha vysokými židlemi a vázou zaprášených uschlých květin stojícípo>28 / CAMILLE AUBRAY

někud osaměle přímo v jeho středu. Komodu,používanou jako kredenc, zdobila dlouhá krajka.

„Tady to vypadá, jako by tu nikdo nejedl asi tak tisíc let,“ pomyslela si Ondine s mírným záchvěvem paniky. Kde mu vlastně mám připravit oběd? O tom matkanemluvila. Nepředpokládala, že by se patron milostivěuvolil jíst v kuchyni, i když by to tam bylo veselejší.

Za jídelnou se nacházel nevelký salon s čalouněnými křesly rozestavenými kolem stolku před krbem. Ondine rychle prošla potemnělým salonem a cítila se jako ryba, která zvědavě proplouvá lodí potopenou v hlubinách. Na opačném konci se otevřeným obloukovitýmprůchodem dalo pokračovat do vstupní haly za přednímidveřmi a ke schodům do druhého patra.

Došla ke schodišti a nastražila uši. Shora pořád ani hlásek. Copak není nikdo doma? Zapomněl na jejich domluvu?

Podél schodiště se táhla úzká chodba do zadní části vily, odkud vedly dveře na oplocený dvůr, za kterým se rozprostíraly sousední zahrady plné květů, a do jediné další místnosti v tomto patře. Její dveře byly dokořán a Ondine vešla dovnitř, aby se podívala, jestli bynemohla podávat oběd tady.

Byla to jen úzká pracovna s psacím stolem, židlí,telefonem a lampou. Na stole ležely pařížské noviny a velká hnědá obálka adresovaná panu Ruizovi, kterou už někdo otevřel. Vykukovaly z ní menší obálky adresované Picassovi, přeposlané z Paříže, jak bylo znát podlerazítka, díky kterému vypadal balíček důležitě.

„Nechce, aby listonoš viděl jméno Picasso a vykládal o tom všude po městě. A má pravdu, náš pošťák je ta největší drbna!“ uvědomila si hned Ondine. Patron si opravdu dal práci s tím, aby zatajil svou totožnost. „Kdo to jen tenhle Picasso je?“ zajímalo ji.

Na stole si všimla podložky na psaní, na níž ležel papír zaplněný řádky dramatických kudrlinek napsanýchtlustým inkoustovým perem. To bylo položené hned vedle.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 29

Vzkaz vypadal nedopsaný, protože ho jeho autor neodepsal ani jedním z oněch dvou jmen – Picasso ani

Ruiz –, jako by se tím vůbec nechtěl zabývat.

Byl napsaný španělsky. Ondine si vzpomněla, jakmatka poznamenala, že jí snad konečně její klášterní výchova k něčemu bude. Nemohla odolat, aby to nezkusila, anejistě se prokousávala textem. Byl adresovaný někomu, kdo měl španělské jméno Jaime Sabartés, a šlo zřejmě o poněkud podivný dopis:

Konečně odpočívám, spím jedenáct nebo dvanáct hodin

denně. Slečnu Gertrudu Steinovou můžete ujistit, že básně

už nepíšu. Místo toho jsem se začal věnovat zpěvu, což mě

uspokojuje mnohem víc než všechny ostatní druhy umění.

Olga a její mizerní rozvodoví právníci mě snad nemohou

obrat o polovinu melodií, které si zpívám, nebo ano?

Také jsem obdržel váš balík s hadry, takže hurá! Mám

tím pádem čím čistit své štětce, ovšem za předpokladu, že

se jich ještě někdy dotknu! Co myslíte? Možná se vzdám

malování a budu se raději věnovat zpěvu a stane se ze mě

španělský Caruso.

„Proč by si nechával posílat z Paříže hadry?“ divila se Ondine. „Co je to za člověka, že nemůže jít a sám si je koupit? A když na to přijde, proč prostě neroztrhástarou košili?“

Tenhle patron očividně nemá ženu, která by se o něj starala. Vlastně psal o rozvodových právnících. Ondine neznala nikoho, kdo by se rozvedl. Je to smrtelný hřích.

Ale hříchem je také strkat nos do cizích věcí. Vrátila se do jídelny a došlo jí, že vypadá tak nehostinně prostě proto, že venkovní okenice brání přístupu světla. Otevřela je dokořán a svěží jarní slunce místnost teplerozzářilo. Dovnitř pronikly vůně z přední zahrady a vyhnaly ven zatuchlost. V jídelně zavládlo příjemné kouzloProvensálska.

„Mnohem lepší,“ přikývla Ondine. „Ještěže mi maman

30 / CAMILLE AUBRAY

řekla, abych vzala květiny,“ dodala a vyhodila ty starézarášené. Napustila do vázy vodu a vložila do ní kytici

čerstvých narcisů. Ustoupila, aby posoudila, jakvypadají; místnost se rozzářila ještě víc.

A právě tehdy uslyšela shora žuchnutí a trhla sebou. Kouzlo bylo zlomeno – už nebyla odvážná rybaproplouvající potopenou lodí, ale dívka, co má přivézt anaservírovat oběd. Ondine ztuhla, když zaslechla další zavrzání – ano, někdo se pohyboval u schodiště. Čekala na zvuk kroků, které se ozvou přímo na schodech. Zatím nic.

Ale mohl se objevit každou chvíli, a pěkně hladový. Možná slyšel, jak Ondine prochází dole pokoji, a ucítil lákavou vůni jídla ohřívaného na kamnech, jež se teď linula celým domem.

Rychle se vrátila do kuchyně a opatrně přelila víno z měchýře z prasečí kůže do vysokého džbánu, kterýpřivezla. Matka chytře myslela i na něj. V jednoduché jídelně působily jeho jasně malované svislé růžovomodré pruhy vesele.

Ondine se otočila ke kamnům, nazdvihla pokličku, aby zkontrolovala, zda se bouillabaisse ohřála, donesla hrnec na stůl v jídelně a položila ho na podložku, kterou našla v kredenci. Vývar a ryba se měly jíst odděleně, protopřiravila talíř na polévku, na nějž vyskládala krajíčkychleba, usušené, ale ne opečené, které si může naběračkou přelít vývarem. Plody moře připravila na zvláštní talíř.

Protože myslela na otcovo varování, aby splnila každé přání monsieura Picassa nebo Ruize nebo kdokolivtenhle člověk byl, srovnala talíře s jídlem do půlkruhu kolem hlavního chodu, aby měl všechno pěkně na dosah. Vkuchyni objevila louskáček a malou pletenou misku, dokteré nachystala rozlouskané vlašské ořechy a čerstvé ovoce.

Nadešel čas, aby se sebrala a nechala svého zákazníka v klidu poobědvat. Měla by jít. Věděla to, jenže tenpodivný dopis, který patron nechal dole, nějak nakazil její neposednou mysl; a když na kuchyňském pultu našla prázdný poznámkový blok a tužku, nedokázala odolat

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 31

pokušení načmárat mu vzkaz. A protože podle všeho

četl francouzské noviny a ona si nebyla jistá tím, jak ho

sestavit ve španělštině, napsala ho francouzsky:

Doufáme, že vám tento oběd bude vyhovovat. Pokud Vás

napadá, jak bychom mohli naše služby zlepšit, dejte nám

prosím vědět. Později se vrátíme pro nádobí a uklidit. Bon

appétit.

Ondine opřela vzkaz o mísu s ovocem. Potom vyklouzla z kuchyňských dveří, nasedla na kolo a šlapala, aniž by se ohlédla zpět k domu.

Líbilo se jí, jak je bicykl bez koše na jídlo lehounký. Jakmile vyjela z ulice, kde bydlel monsieur Picasso, zatočila zpátky na větší silnici sevřenou po obou stranách vysokými zdmi. Na vrcholu strmého kopce, odkud byla nádherná vyhlídka, pocítila náhlé vzrušení, když se na krátký, vteřinu trvající okamžik zastavila a pak sestřemhlav vrhla mezi jasnou oblohu, která visela nad ní, a širé moře, jež se rozkládalo za přístavem.

Bez šlapání se řítila dolů z kopce – ale zdálo se jí, že ji cosi táhne vzhůru, jako by se měla vznést jako pták. Jak nabírala rychlost, připadalo jí, že její vlající vlasy a sukně jsou křídla, která ji vynesou výš, až do toho ohromného světa, který se rozpíná za obzorem.

„Hurá!“ křičela z plných plic a užívala si ten pocitbeztíže, odvahy a svobody. Až když podle matčiných instrukcí dorazila na farmářský trh na druhé straně města prokvětiny, její povznesená nálada se rozplynula a přísnépohledy žen sedláků, které hlídaly svou jarní sklizeň taktoužebně očekávanou zákazníky, ji vrátily zpátky na zem. Stánek s květinami hýřil změtí jasných barev a ovoce a zelenina hned vedle byly poskládané do dokonalých pyramid.

„Bonjour, Ondine!“ volala na ni řezníkova tlustámanželka a zamyšleně si ji prohlížela.

„Bonjour, Ondine!“ zatrylkovala rudovlasá květinářka, jakmile dívka u jejího stánku seskočila z kola.

32 / CAMILLE AUBRAY

„Kde jsi dneska jezdila?“ chtěla vědět vyhubláprodavačka ovoce.

„Nový patron,“ vysvětlila Ondine, jako by o nic nešlo, a neurčitě kývla hlavou směrem k vilám. Příliš pozdě si uvědomila, že v tomhle ročním období je tu ještě tak málo lidí, že se každý nový host musí automaticky stát předmětem drbů.

„Myslíš toho Španěla nahoře na kopci?“ ujistila seprodavačka ovoce a podala Ondine malý krvavě červenýpomeranč. „Slyšela jsem, že má tady dole přítelkyni, sekterou se vídá o víkendech. Ale co tu celou dobu jinak dělá?“

Květinářka sáhla mezi květy, aby vytáhla křehké narcisky, na které Ondine ukázala, a prohodila spiklenecky: „Je prý nějaký podezřelý, nikdo ho ještě neviděl za dne, ale můj bratr Rafaello tvrdí, že se u něj svítí dlouho po půlnoci!“ Rafaello byl policista, který hlídal městečko v nočních hodinách a po mnoha letech sledovánítemných stran lidské povahy se už ze zvyku díval na většinu lidí jako na potenciální zločince.

„Zapamatujte si, co vám říkám, ten nový nájemník je bankovní lupič, který se tu zašil i s lupem!“ přidala se manželka řezníka. „To je jasné – kdo jiný by si pronajal celý dům jen pro sebe, když není sezona, a navíc je bez rodiny!“

Ostatním také připadala dobrovolná osamělostnepochopitelná, proto se rychle vrátily na bezpečnou půdu obvyklých drbů o tom, která dívka se ještě na jaře zasnoubí. Dřív nebo později se každý stane tématem jejich věčně klevetících jazyků.

„Neboj, Ondine,“ zapípala drobná prodavačka, která na dřevěných prknech naaranžovala do lákavých řadkoečky smetanových sýrů. „Taky se vdáš a budeš mít děti. Jen dočkej času.“

„Dočkej času!“ opakovaly všechny moudře.

Ondine zaplatila květiny a rychle nasedla na kolo.Věděla, že jí ženy nechtěly ublížit, ale všechny sipředstavovaly, že to s Lucem skončilo špatně, nebo že si, ať už je

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 33

kdekoliv, našel nějakou jinou. Snažila se na takové věci

nemyslet. Přesto v ní jejich všetečné trhovecké klevetění

oživilo pochyby o vlastním úsudku.

Co když patrona rozčílí vzkaz, který mu nechala?Dívka jako Ondine – obzvláště když posluhuje takvýznamné osobě – by se neměla projevovat, pokud ji k tomu někdo nevyzve. Neměla být tak troufalá a psát mu.

„Proč jsem to udělala?“ zlobila se sama na sebe cestou do restaurace. Dokonce ho neuváženě vybídla, abykritizoval matčino jídlo, kdyby chtěl! Otec by byl bez sebe zlostí, kdyby to zjistil.

Ale nebyl čas to rozebírat. Nečekaně dorazila velká skupina venkovských obchodníků, kteří seděli na terase a čekali na pozdní oběd, a číšníci usilovně pobíhali od stolu ke stolu, aby je všechny obsloužili. Jen co Ondine vstoupila do kuchyně, matka, která právě ohřívala polévku, ji zapřáhla do krájení, mazání a plnění bagetstudeným masem, sýrem, paštikou a olivovou tapenádou, aby připravila chutnou variantu chlebíčků, kterým se říkalo tartines.

Madame Belangeová se pohybovala s jistotoukuchařky, která ví, že její kuchyně je vysoce ceněná. Teprve, když jí vybyla chvilka, se obrátila a stručně se zeptala: „Ve vile šlo všechno hladce?“ a spokojila se s jediným Ondininým přikývnutím.

Uběhlo pár chvil, než do kuchyně nakráčel otec,pohlédl na své kapesní hodinky a vyzval ji rozhodně:„Ondine! Vrať se k patronovi pro nádobí.“

„Ano, papa!“ Ondine si umyla ruce, navlékla kabát a vyrazila. Nasedla na kolo a opírala se rovnoměrněstále stejným tempem do pedálů, takže tentokrát dorazila, aniž by lapala po dechu.

V patronově ztichlé kuchyni bylo všechno tak, jak to opustila. Z jídelny se neozývalo žádné cinkání příborů. Opatrně nahlédla dovnitř.

Na talířku s pečivem leželo pár drobků, z garnátů a korýšů zbyly jen skořápky. Salát a sýr také zmizely.

34 / CAMILLE AUBRAY

„Spořádal to všechno!“ zvolala s úlevou. Picassůvlátkový ubrousek byl složený vedle talíře; to gesto ji něčím dojalo.

Jak osamělý asi je umělec, který jí úplně sám, napadlo ji, když odnášela jeho prázdný talíř a zbylé nádobí zpátky do kuchyně. Opuštěný, a přesto musí být podivně osvobozující přicházet a odcházet, jak se vám zachce, a nemuset nikomu vysvětlovat proč nebo naslouchat něčím výčitkám. Takovou svobodu si Ondine takřka nedokázala představit.

Když zdvihla pokličku hrnce, který nechala na podložce, vykřikla překvapením, protože viděla, že Picasso si došel pro pár dalších porcí bouillabaisse. „Maman bude mít radost.“

Začala balit nádobí. Vila byla snad ještě tišší nežpředtím a Ondine vycítila, že tentokrát je dům doopravdy prázdný. Vrátila se do jídelny, aby poklidila.

V misce s ovocem a oříšky se taky prohraboval. A její vzkaz se o ni stále opíral. Ale nejen, že ho přečetl, ale pod její čmáranice, přímo na ten samý papír, napsal:

S’il vou plait, je voudrais plus de piment,

pod to připojil rozmarnou kresbu dlouhé, zářivěčervené papriky, a ještě dopsal:

dans votre excellente bouillabaisse.

„Přál by si v naší vynikající bujabéze víc papriky,“ usmála se Ondine šťastně.

Až se vrátí do restaurace, nesmí si to zapomenoutzasat do sešitu, kam si poznamenává přání zákazníků. S úsměvem si schovala dopis do kapsy. Když všakzavírala kovový koš a nakládala ho na bicykl, uvědomila si, že něco chybí. „Kde je maminčin pruhovaný džbán?“

Patrně v tomhle nepředvídatelném místě beze stopy zmizel.

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 35

3

Ondine v Minotaurově bludišti

neMohla se rozhodnout, co je horší – nechat se nachytat

patronem, jak u něho slídí, nebo snést vztek matky, až

se vrátí bez růžovo-modrého džbánu. Rozhodla serisknout to s umělcem a pustila se do hledání.

Rychlá prohlídka kuchyně jasně ukázala, že musí v pátrání postoupit dál. V jídelně nebylo nic, stejně jako v pracovně. Dodala si odvahu a statečně zahlaholila: „Haló?“

Ticho. Má teď možná jedinou příležitost, aby zkusila hledat džbán nahoře v poschodí.

Zhluboka se nadechla a vyrazila nahoru. Obezřetně nakoukla otevřenými dveřmi do velmi malé a prosté ložnice, ve které spatřila zmačkané polštáře a na zemi pohozenou přikrývku.

Proč se rozhodl, že bude spát jako mnich právě vtomhle pokojíčku? Odpověď našla, když došla do vedlejší místnosti, ve které kupodivu chyběla postel, zato byla přeplněná skicáky, novinami a malířskými potřebami, které se povalovaly úplně všude.

Takového harampádí. Bezmocně se poohlížela po džbánu. Nikde ani stopa. V tomhle provizorním ateliéru ani nevěděla, kam se podívat dřív.

„Co s ním provedl?“ divila se. „Co když ho rozbil avyhodil?“

To se jí zdálo nepravděpodobné, a tak hledala dál. V protějším koutě viselo na stojanu prázdné plátno.

36 / CAMILLE AUBRAY

Vedle něj si všimla stolečku zaplněného neotevřenými

tubami barev a dosud úplně čistými štětci. Popošla kvýklenku se střešním oknem, pod kterým stál velký kulatý

stůl zasypaný náhodně poházenými novinami azmuchlanými skicami. Pod těmi se mohlo skrývat cokoliv.

Ondine přistoupila blíž, spatřila kresby a bezděčně vykřikla: „Dieu! Tak tohle tady provádí?“

Nejdřív odvrátila oči, jako by ji nějaký námořník lákal do postranní uličky, aby jí ukázal neslušné fotky, které si přinesl z bordelu. Ale ty obrázky byly tak složité, že se na ně musela podívat znovu, aby pochopila, co znamenají.

Jedna skica byla děsivým propletencem dvou nahých postav – muže a ženy – křečovitě zaklíněných v divokém zuřivém zvířecím aktu znásilnění, jež v prvnímokamžiku působilo, jako by lev požíral koně. Ale ne, tohle byli lidé – protože obraz nebyl ušetřen jedinéhoanatomického detailu, včetně jejich pubického ochlupení a pohlavních orgánů.

Žena byla blondýna s milou tváří a poněkud dlouhým nosem, který bránil tomu, aby byla vysloveně krásná. Měla plná stehna, paže, prsa i zadek – statná, zdravě vyhlížející dívka, a přesto uvržená do pozice bezmocné submisivity, s hlavou zvrácenou pod dopadem útoku a kulatými prsy a břichem bezbranně nastavenými a požíranými mužem jako šťavnaté melouny. Pokud se té postavě ovšem dalo říkat muž, protože to byla podivná bytost s rohy a nahým lidským tělem s agresivně odhalenými slabinami a jasně zřetelným penisem. Ale hlava a ocas byly býčí; nozdry té nestvůry jako by vyfukovaly obláčky hněvu.

Popletená Ondine si prohlédla další obrázky plnénásilí a objevila, že modelem byla vždy stejná světlovlasá žena, jen pokaždé v jiné póze. Nad poslední skicou se jí ulevilo, protože nebyla tak temná, zobrazovala muže s odhalenou hrudí a jeho nahou dámu spokojeně si hovící na pohovce, s věnci na hlavách a poháry vína v rukou. V okně za nimi se promítal příjemný den. Pár vypadal vlídně a přátelsky, milý satyr a jeho žena bohyně,

VAŘILA JSEM PRO PICASSA / 37

společně doma, zklidnění, nasycení, něžní. Skicu místo

těžítka držela na stole velká mořská mušle. Nachové,fialové a bílé vlnky na ní byly tak líbezné, že ji Ondine

zdvihla a přidržela si ji u ucha, protože ji napadlo, že

bude naslouchat šumění moře a přitom si dál uhranutě

prohlížet tyhle obrazy.

„Líbí se vám Minotaurus?“

Zvučný hlas muže, který mluvil francouzsky s mírným španělským přízvukem, se ozval ode dveří. Ondine se provinile otočila. Nachytal ji, jak strká nos do jehopráce! A bylo to o to horší, že patron se zabýval tím, že kreslil nahé ženy, které dělaly divné věci s muži, co vypadali jako zvířata. Cítila, že hanbou celá zrudla.

Muž ve dveřích se tvářil nevyzpytatelně, postával tam s rukama v kapsách a upřeně na ni zíral těmanejtemnějšíma a nejčernějšíma očima, jaké kdy viděla, a vpíjel se do ní pohledem, až ztuhla jako lesní zvíře, které právě zaslechlo nablízku zapraskat větvičku.

„Bonjour, patron!“ podařilo se jí vyhrknout, a i když by nejraději utekla, byla jako vrostlá do země.

Měl obličej ve tvaru mandle, tupý nos a rozložitou hruď a vypadal jako primitivní figurka vyřezaná ztmavého dřeva. Jako divoch z Afriky



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist