načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy - Jiří Slavíček

Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy
-11%
sleva

Elektronická kniha: Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy
Autor:

František Xaver Pobuda je policejním komisařem sedmého pražského obvodu Holešovice a bdí nad pořádkem a klidem ve své čtvrti. Rok 1896 nebyl zrovna tím nešťastnějším a v jeho čtvrti ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 445
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0795-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

František Xaver Pobuda je policejním komisařem sedmého pražského obvodu Holešovice a bdí nad pořádkem a klidem ve své čtvrti. Rok 1896 nebyl zrovna tím nešťastnějším a v jeho čtvrti se staly hned tři hrdelní zločiny. Případ nešťastného urninga nás zavádí do temných koutů Prahy, kde vyplouvají na povrch skryté lidské neřesti a vášně. V druhém případě s názvem Případ dvakrát mrtvého muže řeší komisař bestiální otcovraždu, která byla provedena zvlášť rafinovaným způsobem. Třetím je pak Vánoční případ c. k. komisaře Pobudy. V něm se komisař snaží dostat holešovického gruntovníka ze spárů lichvářky, jejíž vražda má osudovou dohru pro nevinného i po její smrti. Všechny tyto případy dokázal policejní komisař Pobuda objasnit, pachatele zatknout, usvědčit a předat c. k. trestnímu soudu v Praze. Při svém pátrání má dva spolupracovníky, policejního koncipistu Nebeského a vynalézavého policejního praktikanta Rybičku, kteří mají na vyřešení všech tří případů lví podíl.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Slavíček - další tituly autora:
Čenda a mimozemšťané Čenda a mimozemšťané
Záhada na Mojžíšově hoře Záhada na Mojžíšově hoře
Bonako Bonako
Zločiny z Letné Zločiny z Letné
Tři případy policejního komisaře Pobudy Tři případy policejního komisaře Pobudy
 
K elektronické knize "Vánoční případ c. k. policejního komisaře Pobudy" doporučujeme také:
 (e-book)
Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky Holčička, která milovala hřbitovy a jiné povídky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vánoční případ

c. a k. policejního

komisaře Pobudy

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Jiří Slavíček

Vánoční případ c. a k. policejního

komisaře Pobudy – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jiří Slavíček

Tri_pripady_zlom_Sestava 1 28.9.17 21:38 Stránka 3

Praha 2017


Přestože autor používá pro dokreslení atmosféry

historické reálie, příběh i postavy jsou fiktivní

a skutečnými událostmi a osobami pouze inspirované

C. K. POLICEJNÍ KOMISAŘ POBUDA 

SE PŘEDSTAVUJE

/5/

PŘÍPAD NEŠŤASTNÉHO URNINGA

/19/

PŘÍPAD DVAKRÁT MRTVÉHO MUŽE

/157/

VÁNOČNÍ PŘÍPAD C. K. KOMISAŘE POBUDY

/327/


C. K. POLICEJNÍ KOMISAŘ

POBUDA SE PŘEDSTAVUJE

C. K. POLICEJNÍ KOMISAŘ POBUDA SE PŘEDSTAVUJE



7

ohový třípatrový dům s prostou fasádou má okna na

rušnou pražskou Ferdinandovou třídu, ale hlavní vstup

je z Poštovské ulice. Na oválném štítku má ten rozlehlý dům

popisné číslo 314. Vedle vchodu ve výšce dospělého člověka

svítí bílá oválná smaltovaná cedule s rakouským dvojhla­

vým orlem a korunkou. Nápis pak oznamuje, že tato budo­

va je sídlem K. k. Polizey-Direction. Policejním prezidiem

není jen tato hlavní budova, ale i ostatní, celý komplex bu­

dov stáčející se za roh do Bartolomějské ulice. Tady je cen­

tralizována veškerá moc rakouské císařské policie v Praze.

V dalších budovách je zřízeno okresní policejní oddělení

pro Staré Město pražské, místnosti a pokoje pro mužstvo,

věznice, úřadovna policejního lékaře, ústředního inspekto­

ra, zpravodajské oddělení. Budovy jsou vzájemně propojeny

chodbami a dvorem. Na dvoře policejního prezidia postáva­

jí policejní drožky se zapřaženými koňmi pro případ rychlé­

ho nasazení do akce. Hlavní budova č. p. 314 má v přízemí

ústřední přihlašovací úřad, protokol, spisovnu a sídlí zde

i šéf policejních lékařů. V prvém patře je pak zasedací síň,

úřadovny konceptních úředníků, úřadovna policejního ře­

ditele, prezidiální kancelář a síň pro novináře. V druhém

patře sídlí zpravodajské oddělení, kanceláře úředníků, úřa­

dovna přednosty, telegraf a telefonní ústředna a oddělení

litografie. V dalším, posledním patře pak kancelář přednos­

ty IV. oddělení, kanceláře detektivů, výpravna a protokol.

C. k. policejní komisař František Xaver Pobuda stál na


8

měkkém rudém koberci v kanceláři policejního ředitele. Spolu s ním tam stálo v řadě všech devět okresních poli­ cejních komisařů spravujících jednotlivé pražské obvody. Po levé straně komisaře Franze Xavera Pobudy jeho kolega komisař Škampa ze správního okrsku Josefov, mající své komisařství na Jánském náměstí. Po jeho pravé straně poli­ cejní komisař Václav Dvořák z Bubenče, jehož policejní úřa­ dovna sídlí hned vedle kostela sv. Gotharda v Bubenči. Dále pak ostatní páni komisaři zastupující jednotlivé okrsky hlav­ ního města a přilehlých obcí. Zatím mlčky stáli a naslouchali slovům policejního ředitele Franze von Stejskala.

Pobuda po očku pozoroval vedle stojícího komisaře Dvo­ řáka, snad proto, že ho téměř měsíc neviděl a rád by s ním zavedl hovor. Teď to ovšem nešlo, bylo nutné naslouchat přísným direktivám policejního ředitele. Komisař Dvořák byl ze všech devíti komisařů Pobudovu srdci nebližší. Už z toho důvodu, že jejich okrsky spolu sousedily a mnohdy spolupracovali na řešení policejních případů. Oba byli při­ bližně stejně staří a své okrsky měli za řekou, v levobřežní části královského města pražského. Měli i společné názory a vzájemně si nezištně vypomáhali.

Komisař Pobuda spolu s ostatními naslouchal monotón­ ní němčině holohlavého muže s patriarchálním knírem. Stál tam již přes hodinu a jako by mu význam slov staré­ ho muže unikal. Jako obvykle se zabýval omladináři, což byla česká mládežnická politická organizace zasazující se o větší národnostní práva Čechů, o zavedení jednotného hlasovacího práva. Pobuda věděl, že ve své podstatě za to mohly punktace, které měly česko-německé národnostní spory vyřešit rozdělením správy země na německé a smí­ šené oblasti, a tím v podstatě rozložit tradiční Království české. Už před dvěma roky docházelo s rostoucí politickou krizí k demonstracím a nepokojům, veřejnému pobuřování a srážkám s policií. Šlo o demonstrativní zpívání národních písní, pokus o svržení sochy svatého Jana Nepomuckého a konečně došlo i k rozsáhlé bitce s policií na Olšanských hřbitovech v Praze. Docházelo také k hanobení státních znaků, rozšiřování letáků, jejichž obsah byl označen jako protistátní, velezrádný.

V kanceláři na policejním ředitelství šlo o každotýdenní prezentaci, kdy si von Stejskal nechal sezvat všechny své podřízené komisaře a vedl k nim řeč. V tom dnešním proslo­ vu nechtěl připustit, že takzvaní omladináři jsou již pochy­ táni, odsouzeni a jejich hlavní představitelé Rašín, Herold, Neumann, Holzbach či Modráček úpí v žaláři. Připomínal, že stále zde zůstávají skryté buňky oponentů režimu a je nutné je vypátrat a zatknout. I v uhašeném ohni může dout­ nat zárodek příští revoluce, která ohrozí celou rakousko-uherskou monarchii v čele s císařem Františkem Josefem I.

Holohlavý, brunátný policejní ředitel, dvorní rada Franz von Stejskal náhle vstal z křesla. Na uniformě se mu zalesk­ ly řády, které měl vystavené na prsou na odiv svým pod­ řízeným, kteří tu před ním stáli v uctivém postoji. Z pří­ tomných komisařů se mohl vyznamenáním pochlubit jen komisař Piwak z komisařství vinohradského, kterému se na uniformě skvěl saský Záslužný řád. František Xaver Pobu­ da zatím žádným řádem dekorován nebyl, na jeho služební uniformě v ohrádce na límci byly pouze dvě stříbrné hvězdy. Jen Václav Ploch z karlínského distriktu měl na límci hvěz­ dy tři, a to z titulu funkce vrchního komisaře. Pro Pobudu mělo tohle setkání spíše společenský význam, úkoly na něj kladené šly obvykle jinou cestou v Holešovicích, s Omladi­ nou nebojoval. A také se rád se svými kolegy opět po týd­ nu setkal. Dnes policejní prezident von Stejskal neřešil nic podstatného, i když se raport protáhl. Policejní prezident se zmínil o neobvyklém a zatím ojedinělém případu, který se objevil na policejní scéně. Šlo o padělání nebo lépe řečeno zneužití šlechtických predikátů. Skupina osob se pokusila prodávat dokumenty, které poté opravňovaly nosit šlechtic­ ký přídomek. Nic takového se ještě předtím nestalo.

Jinak nebylo o čem hovořit, jen o studentských bouřích. Bokem po pravici prezidenta von Stejskala stál přednosta prezidiální kanceláře policejní rada František Marschan. Za ním pak komisař Václav Olič, muž, který se přes své mládí stal vedoucím IV. vyšetřovacího oddělení. Vrchní komisař Olič byl oblíbencem prezidenta von Stejskala a své ostru­ hy, jak by se řeklo, si vysloužil právě na procesu s Omla­ dinou. Byl to právě on, kdo se s nebývalou vervou zapojil do vyšetřování. Domněnku o tajné organizaci podporovaly zabavené letáky, které se tehdy daly vyrobit na hektografu, tiskařském zřízení podléhajícím státní kontrole a zvlášt­ nímu policejnímu povolení. Jeden nelegálně držený stroj objevil Olič při domovní prohlídce u jistého Jana Zieglosera, jednoho z účastníků demonstrace. Komisař Olič také zaba­ vil jeho osobní deník, kde si Ziegloser zapisoval postřehy z politického života pražské mládeže. Olič si tyto zápisky vyložil jako potvrzení existence tajné organizace s názvem Omladina.

Poté, co demonstranti při oficiálním ceremoniálu na Velkém náměstí přehlušili svým zpěvem vojenskou kape­ lu, vydali se jednotně Celetnou ulicí, kde provolávali hesla, tupili císaře, rozbili výklady restaurace U Císaře rakouského a vývěsní štít šlechtického kasina, policie zakročila. Následovalo rozsáhlé zatýkání a vyhlášení stanného práva nad Prahou a přilehlými obcemi, Olič zatkl 36 domnělých omladinářů. Proto onen strmý kariérní vzestup a přízeň samotného prezidenta von Stejskala. Ovšem přízeň starších kolegů si nevysloužil. Komisař Pobuda ho rád neměl. Ani ne tak pro jeho služební horlivost, ale pro metody vyšetřování, při nichž nebral ohledy na své kolegy a byl ochoten jít i tak říkajíc přes mrtvoly.

Bylo konstatováno, že během posledního týdne nevyvstal žádný zločin, vražda, která by byla hodna zvláštní pozor­ nosti, takže policejní ředitel nemusel zvyšovat hlas a o půl dvanácté jednání ukončil a přítomné propustil.

Komisař Pobuda si tedy stejně jako ostatní páni komisa­ ři odbyl obvyklé kázání, a nyní bude řešit jen svoje vlastní záležitosti na svém holešovicko-bubenském okrsku. Roz­ loučil se krátce s přítomnými komisaři a stavil se ještě při té příležitosti v přízemí ve spisovně. Ale ani tam neměl žádnou zprávu. Všechny písemnosti mu byly již během dopoledne doručeny policejním sluhou do jeho holešovického komi­ sařství na Bělského třídu. Tam roztřídění zřejmě už provedl jeho podřízený, policejní koncipient Jan Nebeský.

Nebývalo to moc často, ale dnes s lehkým srdcem opustil jinak pochmurnou budovu policejního ředitelství, nezatížen žádnými úkoly. Tak to měl rád.

Byl krásný jarní den a on vykročil na rušnou Ferdinan­ dovu třídu, aby se vydal, jak se říká per pedes, na Josefské náměstí. Tam chtěl použít koňku, která by ho dovezla za řeku do sedmé pražské části, Holešovic.

Sotva ale udělal několik kroků, zastavila u chodníku bryčka. Pobuda vzhlédl a uviděl v ní policejního komisaře Dvořáka.

„Pane komisaři, mohu jim nabídnout svezení?“

Komisař chvíli váhal, nechtěl by zneužívat pohostinnosti.

„Posaděj se ke mně, Franzi, a budou mi dělat milou spo­ lečnost.“

„No jestli milou, to nevím,“ podotkl žertovně Pobuda, když spatřil příjemnou tvář bubenečského komisaře. A sou­ hlasil.

Přišlo mu to docela vhod, po téměř dvouhodinovém stá­ ní na jednom místě ho začalo bolet v kříži. Usadil se tedy s úlevou do polstrovaného sedadla proti komisaři Dvořáko­ vi a povolil si knoflík od límce uniformy. Nebyli tu ostatně na hlavní staroměstské ulici, Ferdinandce, s kočárem sami. V tuto polední hodinu tudy ujížděly kočáry, povozy a fiakry. Chodníky plnili vašnostové a občané všeho druhu.

Ferdinandova třída začínala u řetězového mostu Františ­ ka I. a na spodním okraji Wenzelsplatzu, tedy Václavského náměstí, končila. Dalším směrem pak mířila k ulici nazý­ vané německy Am Graben a česky Na Příkopě. Čím byla Ferdinandka Čechům, tím byly Graben pražským Němcům. Bylo zde i německé kasino a vesměs německé obchody, teď na poledne se staženými žaluziemi.

„Tak co říkali tomu dnešnímu entrée von Stejskala,“ řekl nadneseně Pobuda. Prezidiální ředitel nebyl Pobudovi po chuti kvůli tomu, jak přezíravě se díval na komisařství „tam za řekou“, čímž myslel nejen jeho komisařství holešovic­ ké, ale i komisařství bubenečské. Bylo sice jasné, že nejvíce policejních případů se událo zde, jak říkal v „alten Prag“, a že pánové komisaři Drašnar ze Starého Města pražské­ ho a komisaři Rabas a Lichtenstern z Hořejšího a Dolního Nového Města mu byli bližší. To, že v jeho okrsku se neudálo tolik případů, bylo ale spíše předností a výsledkem toho, jak vedl komisař Pobuda svůj policejní úsek. Veškeré případy vyřešil sám společně se svými dvěma úředníky. A co více. Stalo se, že napravoval škody, které způsobil sám komisař Olič ze IV. oddělení, když řadu případů začal vyšetřovat, ale už je nedokončil. Přesto onen Olič měl u policejního prezi­ denta i o zásluhy vystaráno. Stalo se to poté, co byl policejní ředitel oceněn Vídní za úspěšný zásah proti údajnému spik­ nutí mladočechů s úmyslem poškodit a otřást monarchií a samotným trůnem mocnáře. Byl to právě Olič, kdo se toho zhostil velmi obratně a tak se dostal na výsluní prezidentovy přízně a stal se majitelem zlatého záslužného kříže.

Komisař Dvořák pochopil, co mu chce Pobuda naznačit.

„Však se, pane kolego, dočkáme změny a myslím, že už brzo. Proslýchá se, že von Stejskal se má stát vedoucím policejního ředitelství ve Vídni s titulem náčelníka tamější policie.“

„Díky bohu za ty zprávy, i když nevíme, koho nám sem z Vídně dosadí,“ namítl Pobuda. Drožka s oběma komisaři teď mířila širokou a přímou ulicí Am Graben. Z obou stran ji lemovaly luxusní, vesměs německé obchody. Večer býva­ la místem dostaveníček německé mládeže a mnohdy i pro­ vokací. Strhla se tu nejedna šarvátka, to když do těchto míst, které byly doménou buršů, zabrousil Čech.

„To komisaři Drašnarovi z Dolního Nového Města nezávi­ dím,“ řekl Pobuda, když na toto téma komisař Dvořák zave­ dl hovor. „Tady je často policie bezmocná. Je jisté, že buršáci si stále více troufají,“ připustil komisař Pobuda

„Můžou za to punktace, to že se staročeši dohodli s vídeň­ skou vládou a německými liberály a stanovily se hranice dalšího českého vývoje. Rozdělení Čech na část německou a česko-německou je nepřijatelné,“ dodal komisař Dvořák.

„Právě to vyhnalo mladočechy do ulic, kvůli tomu ony národní bouře. Právě ta neschopnost řešit česko-německé vztahy vedla k volebnímu neúspěchu staročechů,“ přisadil si Pobuda.

„To napětí tu stále trvá a aktivita Němců zvláště v příhra­ ničních oblastech je zřejmá. Násilný útlak českého obyvatel­ stva je přitom evidentní. Pojďme ale raději mluvit o něčem příjemnějším, Franzi,“ dodal komisař Dvořák.

Samozřejmě teď, v polední hodině se tady na Graben nic nedělo. Pánové v cylindrech a dámy v kloboucích s péry procházeli ulicí pod staženými žaluziemi. Obloha byla jas­ ná, panovala pohoda. Komisař Pobuda se zahleděl na komi­ saře Dvořáka, s jeho souměrnou tváří a krátkým knírkem, jak labužnicky vychutnává své viržinko, pokukuje do uli­ ce. Občas se ozval s připomínkou, prohodil žertovné slovo či trefnou poznámku na tu či onu osobu, kterou v drožce míjeli. Zdálo se, že už ho nic z toho, co řekl policejní ředitel von Stejskal, netíží. Pobuda ho svým způsobem měl rád. Byli si vlastně v jádru podobní. I on měl rád dobrou krmi, pivo a jemné doutníky. Tak jako byl domovskou stanicí komisaře Pobudy Kejřův bubenský pivovar, komisař Dvořák si dopřá­ val pohostinnosti hospody Na Slamníku v Bubenči.

Pobuda si vzpomněl, jak svého času sloužili společně na bubenečském komisařství v čísle 17, v jednopatrovém domku proti kostelu svatého Gotharda. To ještě nebyl zří­ zen komisariát v Holešovicích a Bubnech. Teprve po ape­ lech na magistrátu, kdy už pro rozsáhlost území a nárůst obyvatelstva nešlo komisariát řídit jen z Bubenče, došlo ke změně. Tehdy byl zřízen komisariát holešovicko-bubenský pojímající zemědělskou část starých Holešovic a industriální část bubenskou s továrnami převážně strojírenského odvětví. Sídlil v Holešovicích v rohovém domě na souběhu ulic Bělského a Strojnické. Tak byl určen správní úsek pro oblast s patnácti tisíci obyvateli, rozkládající se na území od bastionů při Chotkově silnici na severu až po říční přístav holešovický na jihu. Ze západu a východu byl pak Pobudův distrikt limitován tokem řeky Vltavy, která v těch místech vytváří jakýsi poloostrov a její tok se opět vrací k severu.

„Měli by mezi nás přijít jednou na kuželky,“ vyrušil Dvo­ řáka z chvilkového přemýšlení.

„Nevím, příteli, jistě bych jim to kazil,“ váhal Dvořák.

„Myslím, že ne. Koulet kuželky snad uměj. Však Na Slam­ níku taky mají svoji dráhu a krytý kuželník. U nás na Letné je to výtečné. Schází se tam příjemná společnost, obsluha je výborná a kejřovské pivo je jako křen.“

„A kdeže to maj, pane kolego,“ zasmál se Pobudovu nad­ šení.

„Tak jen přijdou v neděli po obědě k nám na Letnou, do restaurantu U Jiřičků v Letohradské ulici a zahrajou si s námi krejcarovej honér. Uviděj, jak se při tom pobavěj a zapomenou na všechny trable.“

Kočár projel kolem Prašné brány, kolem Neffova obcho­ du s fajnovým zbožím, o kterém jeho žena Betty mnoho­

14


15

krát mluvila. Na to Pobuda obvykle nereagoval. Cožpak jeho zajímají hrnce, žehličky a další technické vymoženos­ ti pro kuchyň a dům, které sem ten obchodník dodává až z Paříže?

Drožka zabočila na Josefské náměstí. Tady se komisař Pobuda cítil napůl doma. Průhledem rovnou Eliščinou tří­ dou viděl protější letenskou stráň s koridorem lanovky, na vrcholu v Rudolfových sadech pak restauraci se siluetou podobnou zámku Miramare v Terstu. Josefské náměstí mu bylo blízké i tím, že zde začínala linka koňské dráhy jedoucí odtud přes řeku po mostě Císaře Františka Josefa I. do Holešovic. Mířila hlavní holešovickou třídou Bělského a poté na Výstaviště a do nitra Stromovky.

Zelená linka, pojmenovaná podle zelených terčíků na jed­ notlivých stanicích i značení na vozidle, to byla jeho hole­ šovická trať. Pohon obstarávali obvykle obstarožní koníci, vyřazeni z vojenského eráru. Koňskou tramvají se obyvatelé Holešovic dostávali do „Prahy“, jak říkali městu za řekou. Odtud bylo možno se ještě napojit na linku do Karlína a lin­ ku vedoucí středem města přes Karlův most na Malou Stra­ nu. Ty linky používal Pobuda málo, ale zelená trať byla pro něho domovská, a proto důležitá.

Na Josefském náměstí stála c. k. kadetní škola, na proti­ lehlé straně Josefská vozatajská kasárna. V těsné blízkosti kostela sv. Josefa, vedle Ústavu šlechtičen, bylo volné pro­ stranství, kde nyní hostoval německý cirkus.

„À propos, komisaři, jak se mají u nich doma, co jejich paní Betty a dcera Fany? Věřím, že už si paní tady u nás zvykla. I když se jí popravdě nedivím, Vídeň je přece jen hlavní město. My oba tady na okraji Prahy za řekou žijeme jako v provincii,“ prohodil Dvořák.

Komisař Pobuda se o tom nechtěl zmiňovat. Stav u nich doma dosáhl jakéhosi kompromisu, ale řešení bylo v nedo­ hlednu. Betty mu to neustále připomínala. Cítila se v tom ryze českém prostředí v Holešovicích opomíjená a vyčíta­ la Pobudovi, že ji odvedl právě sem, do Prahy. Jistě, Vídeň není Praha, ale tady v Holešovicích to, podle jejího mínění, snad ani Praha není. Snažila se mu to připomínat při každé příležitosti. Dokonce, i když uměla česky, mluvila tak jen velmi nerada. Pro ni byly Holešovice jen něco mezi před­ městím a vesnicí. Tak se na to jeho žena dívala a komisaře to přece jen rmoutilo.

„Nemyslím si, že to u nich tak zůstane, až se jejich Fany vdá, tak to bude k lepšímu.“

„Věřme tomu, ale Betty se s tím nesmíří snad nikdy,“ povzdechl si komisař Pobuda. „Věděj, to její němčení je nepříjemné. Ona mně má za zlé, že jsem se stal komisařem v Praze, a kdyby tomu bylo v Praze, ale v Holešovicích? Stále mně vyčítá, že jsme měli zůstat ve Vídni a já měl přijmout post na ministeriu.“

Komisař Dvořák se odmlčel, jako by nevěděl, co na to říci.

„Ale víme, příteli, mě to táhlo do Prahy, do Holešovic. Však věděj, tady v Bubnech jsem rozenej a sem patřím.“

„Pokud vím, tak Betty je také Češka,“ namítl komisař Dvořák.

„To maj pravdu. Rozená z českých rodičů, kteří se do Víd­ ně před lety odstěhovali za lepším živobytím.“

„Ale Franzi, uviděj, že se to časem poddá. Jejich Fanynka se vdá a vylétne z hnízda a Betty se umoudří.“

„Kdyby tak měli pravdu, příteli,“ dodal Pobuda. Tohle Pobudu zatím trápilo nejvíce, Fany už bude mít tři křížky za sebou, a stále se nenašel vhodný partner. Komisař největ­ ší díl na neúspěchu přikládal právě Betty. Ani jeden z mož­ ných kandidátů na ženitbu jí nešel pod nos.

„Uviděj, že vše se v dobré obrátí,“ snažil se ho povzbudit komisař Dvořák.

Jeli rovnou Eliščinou třídou a směřovali po mostě přes Vltavu. Zde na jeho předpolí byly Eliščiny lázně, hojně na

16


17

vštěvované pro neobvyklé ozdravné procedury nabízené i v novinách, slibující úplné ozdravení těla. Sem ale komisař Pobuda nechodil. Hned poté, co byly postaveny holešovické vanové a sprchové lázně na rohu Bělského třídy a Skalecké ulice, byl věrný jenom jim.

Když bryčka vjela na mostovku, tak to zadrnčelo. Pod nimi tekla Vltava, jejíž hladina připomínala rozlité stříbro. Přes most Císaře Františka Josefa I. vedla přímá a nejkratší spojnice do Holešovic.

Holešovice a Bubny už od roku 1884 nebyly jen vesnicemi za řekou, ale staly se důležitou a industriální složkou Prahy. Praha je přijala do svého společenství a snad díky tomu se jeho čtvrť rozrůstala. Komisař přijímal ona údajná pozitiva, která stavba mostu s sebou přinesla, ale měl k tomu i svůj ambivalentní vztah. Rázem totiž zanikly jeho rodné Bubny, kdysi rybářská osada na břehu Vltavy, žijící pokojným tem­ pem nezávisle na tom velkém městě za řekou.

Jenže od doby jeho dětství se mnohé změnilo. Během krátké doby sem vtrhl průmysl. Továrny vyrostly jako houby po dešti. Nejvíce kovodělné, jejichž hlučný provoz a čmoud naráz zahltil to poklidné venkovské hnízdo. Pokro­ ku ale nelze zabránit, přinesl i pozitiva. Stavěly se tu nové domy, jeho čtvrť dostávala nový kabát a s ním i vymoženos­ ti, jako je plyn, elektřina, kanalizace. Nad plání letenskou vyrostla nová vodárna. Takže co z toho si vybrat. Tesknit po starém a nepoznat pozitiva nového? Jedno ale komisař Pobuda věděl jistě, je to jeho čtvrť s patnácti tisíci obyva­ tel, živoucí, rušná a on je tu od toho, aby zde udržel pořá­ dek. A jaké k tomu měl prostředky? Samozřejmě zákon na své straně a s ním i třicítku členů Sboru stráže bezpečnosti s jemu podřízeným strážmistrem Janem Černým. Dále pak dva spolupracovníky, důsledného policejního koncipienta Nebeského a ještě mladého, ale schopného a nápaditého policejního praktikanta dr. Rybičku. Zatím se mu dařilo svoji čtvrť uhájit, jeho denním chlebem bylo řešení drob­ ných přečinů, jako jsou urážky na cti, drobné krádeže či odcizené podvlíkačky z půdy. Velký případ tu byl naposledy před rokem, to šlo o vraždu ženy holešovického fotografa A. B. Mandy, kterou se jeho týmu podařilo úspěšně objasnit, a pachatele, v tomhle případě pachatelku, přivést k velectě­ nému c. k. trestnímu soudu v Praze.

Bryčka s oběma komisaři projela podél toku Vltavy po Bělského silnici, poté zahnula ke Skalecké ulici, kolem hole­ šovických vanových lázní v domě, který zdobila na střeše bílá kamenná labuť. Za několik minut byl komisař Pobu­ da na místě. Bryčka zastavila u vznosného třípatrového měšťanského domu na rohu Bělského a Belcrediho třídy.

„Opravdu nechtějí, příteli, k nám na oběd? Máme dnes zadělávané drůbky a věřte, že naše služebná Anička je umí skvěle připravit tak po jihočesku. Místo u stolu je pro nich připraveno,“ zval komisař Dvořáka k nim domů.

„Ne, opravdu ne, příteli. Vyříděj u nich doma pozdravení, Betty ruky políbení, ale musím se vrátit.“

Pobuda věděl, že komisař Dvořák to má ještě do Buben­ če kus cesty.

„Takže jich čekám v neděli u Jiřičků na partii kuželek, příteli,“ rozloučil se s ním.

Poté ještě Pobuda hleděl, jak bryčka jede do kopce po Belcrediho ulici a její silueta se pozvolna ztrácí. To už ale komisař vzal za kliku domu. V té chvíli zazněl z kostela sva­ tého Klimenta zvon a poté následoval výstřel z děla, který na Mariánských hradbách oznámil poledne. Komisař přišel na oběd právě včas a musel si přiznat, že mu notně vytrávilo.

PŘÍPAD

NEŠŤASTNÉHO URNINGA

PŘÍPAD NEŠŤASTNÉHO URNINGA

C

. k. policejní komisař Pobuda vystoupil z koňky na stanici

před Umrathovou fabrikou na holešovické Bělského tří­ dě. Z vozu ho rukou u štítku služební čepice pozdravil kon­ duktér Voříšek. Vzápětí na to trhnul za šňůru zvonce. Kočí na kozlíku mlaskl a hodil opratěmi. Žemlové kobyly zabraly do tahu a vůz tramvaje se opět rozjel. Tohle byla předpo­ slední zastávka na pravidelné lince z Josefského náměstí v Dolním Městě pražském sem na Výstaviště ve Stromov­ ce. O nedělích zajížděla koňka dále, až do lůna Stromovky, a odvážela návštěvníky do největšího pražského parku, ně­ kdejší Královské obory. Jindy by tuhle cestu komisař Po­ buda absolvoval pěšky. Od jeho domu na rohu Belcrediho ulice to nebylo daleko. Dnes se ale po ránu náhle rozpršelo, a tak se rozhodl použít koňku. Komisař obvykle konal tuto ranní cestu rád. Mohl si takzvaně rozhýbat tělo, po nočním, obvykle neklidném spánku si mnohdy připadal jako rozlá­ maný. Tahle cesta ho obvykle dostala znovu do formy. To byl jeden důvod, a druhý, že mohl dohlédnout na dění na nejhlavnější holešovické ulici, Bělského třídě. Předběžně se ujistit, že zde nedochází k porušení pořádku. Rád nahlí­ žel do obchodů i na zboží, nabízené prodejci na vozech při chodníku, kontroloval, zda nedochází k rozmíškám a svá­ rům. Už od božího rána měli prodejci pro své holešovické zákazníky čerstvé zboží. Na vozech a kárách nabízeli nej­ různější potravinářský tovar: mléko, vajíčka, zeleninu, ale i košťata, hrnce, sodu, písek na podlahu. Do oken domů tu volali drátenicí, prodavači octa, hadráři. Prostě bylo zde k dostání vše, co mohli místní obyvatelé potřebovat. Pro­ dejci byli rádi, že zde mohou prodávat a nemusí se zbožím do středu Prahy na trhy. Tam by je stihla daň z prodejního místa, a před mostem Císaře Františka Josefa I., kde byl akcíz, se musela platit potravní daň na čáře. Takto se moh­ li vyhnout dvojímu placení. Komisař věděl, že to mnohdy nebylo, jak by se řeklo košer, ale obvykle zamhouřil oko, někdy i obě. Pokud zde nedocházelo k jinému přečinu, ke krádežím, pranicím, nechtěl svým konáním ztrpčovat i tak nesnadný život obyvatel své čtvrti.

Dnes se ale náhle rozpršelo. Nebyl to sice žádný lijavec, ale protože nechtěl přijít do úřadu zmoklý jako rousňák, zvolil jízdu pražskou koňkou. Během jízdy pak měl mož­ nost od konduktéra Voříška získat zprávy nejen o tom, co se během včerejšího dne i noci událo tam za mostem Císaře Františka Josefa I., ale i tady v Holešovicích-Bubnech. To ještě dříve než dostal hlášení od komisaře stráže bezpeč­ nosti Jana Černého. Dnes, jak mu sdělil konduktér Voříšek, se jednalo o spíše humornou příhodu, kdy o půlnoci vyšli z hotelu Metropol na Bělského třídě dva rozkurážení vaš­ nostové. Na rohu Rudolfovy ulice se zastavili a tam jejich pře přerostla v hlučné dohadování, které rázně ukončila jakási ženština, když na ně z patra domu vylila kýbl vody. Nato oba zanechali vzájemného hašteření a pustili se do spílání té osobě. Přichomejtl se k tomu strážník a oběma rozkuráženým pánům udělil pokutu za rušení nočního kli­ du. Konduktér Voříšek poté významně dodal, že se jednalo o redaktora novin Český  hlas Soukupa a jeho soupeřem byl taktéž redaktor novin Zeithaml z Prager Postu.

Komisař počkal, až koňka odjede, a poté se pustil přes koleje a dlážděnou vozovku na protější chodník. Tam ve dveřích domu viděl policejního sluhu Vašíčka, jak zápolí s deštníkem.

„Nechaj to tak být Vašíček,“ řekl komisař Pobuda, když dorazil před dům, ve kterém sídlilo holešovické komisařství. Na oválném štítě s korunkou a rakouskou orlicí se oznamo­ valo, že zde v tomto domě sídlí K. k. Polizei Kommissariat für  Bezirk  Holeschowiz-Bubna.

„Ráčej prominout, pane komisaři. Chtěl jsem jim jít naproti, aby nepromokli.“

„Nechaj to být.“ Tahle nemotornost komisaře pobavila.

„Jinak jim vinšuji dobrý den, i když to zrovna dobře nevy­ padá,“ řekl Vašíček a ukázal k nebi. „To bude jistě pršet celej boží den, pane komisaři.“

Komisař ale neměl špatnou náladu, a tak jen připome­ nul: „Ta trocha jarní vláhy nám přece neuškodí, Vašíček. Máme přece 23. dubna a svátek má Vojtěch, a ta příroda nám to oplatí.“

„To maj pravdu, pane komisaři, říká se: Na svatého Voj­ těcha, v polích samá potěcha.“

Komisař ale neměl potřebu rozvádět staré pranostiky, proto se rázněji zeptal: „Páni úředníci už jsou na místě?“

„Ano, pane komisaři, jak pan koncipista Nebeský, tak i pan praktikant dr. Rybička už jsou přítomni, už čekají jen na nich.“ Komisař z chodby domu vstoupil do své kancelá­ ře. Z policejní čepice setřásl kapky ranního deště a čepici pověsil na věšák. Poté mu policejní sluha Vašíček pomohl z kabátu a dříve, než ho pověsil na věšák, navlékl kabát na ramínko se slovy: „Takhle jim to líp uschne.“

„Tak už dou, dou, Vašíček,“ vystrnadil policejního sluhu z místnosti komisař a přistoupil k oknu, aby ho otevřel doko­ řán. Výhledem ven zjistil, že náhle přestalo pršet a obloha se kupodivu jasní. Jistě, byl to jen jarní deštík, co spláchl prach a pročistil ovzduší. Pohled z okna jeho kanceláře byl takový nijaký. Mohl jím pozorovat jen železniční násep Buš­ těhradské dráhy zarostlý už novou, svěží zelenou trávou. Po náspu několikrát za den projížděl vlak naložený kladen­ ským uhlím směřující na nádraží do Buben. Komisař si ale tuhle kancelář vybral záměrně. Kancelář, kde úřadovali jeho dva podřízení, měla okna na rušnou Bělského třídu. Tam se provoz za celý den nezastavil, tam hrčely po žulo­ vém dláždění povozy, dojížděla do stanice tramvaj a ozýval se křik a halas prodejců. Tady byl hluk o něco menší, vlast­ ně jen pokud projížděla kolem supící lokomotiva táhnoucí náklad uhlí. Bylo to sice slyšet, ale už si zvykl. Projíždějící vlaky ho zároveň upozorňovaly na čas, protože jejich jízd­ ní řád byl neměnný. To si mnohdy vyndal z vesty hodinky, remontérky, aby se přesvědčil.

Komisař zavřel opět okno a přistoupil ke stěně, na které byla pověšena velká Hurtigova mapa sedmého pražského okrsku. Komisař Pobuda pohlížel na toto velké území svě­ řené do jeho péče. Znal ho sice dobře, po paměti, ale na té mapě ocenil detaily, které do ní byly s přesností zapraco­ vány. Domy měly své číslo popisné, ulice jak v německém, tak i v českém názvu. Byla tam zakreslena kdejaká kaplič­ ka, studna, boží muka. Kartograf v tomhle případě nemohl být přesnější. Komisař o krok odstoupil, aby mapu vnímal jako na celek.

Na západě sousedil jeho úsek s komisařstvím malostran­ ským, kde sídlil komisař Stelzig, a částečně okrskem Bube­ nečským, s jeho dobrým známým komisařem Dvořákem. Tuto hranici vydělovaly bastiony starých Mariánských hra­ deb. Poté následovalo velké prostranství Letenské pláně, kde v současné době bylo vojenské cvičiště pro vojsko v kasár­ nách Františka Josefa I. na Hradčanech. Pak samotná Let­ ná, nově se rodící čtvrť na letenském svahu, kde probíhal čilý stavební ruch. Komisař tomu byl rád. V jeho čtvrti se stavěly nové moderní domy a čtyřpatrové činžáky tu rostly jako houby po dešti. Měly všechny vymoženosti nové doby, kanalizaci, plynové osvětlení, čerstvou vodu z nově posta­ vené vodárny, která jako maják čněla vedle Letenské pláně.

25

Hlavně pak zde byl čistý luft. To se o Holešovicích tak úpl­

ně říci nedalo pro přemíru továren. Ale Letná to bylo něco

jiného, to byla čtvrť budoucnosti. Začínali se tam stěhovat

lidé z města za řekou, doposud sevřeného hradbami, kde

v té době probíhala asanace nevhodných, ohyzdných a zdra­

votně závadných domů na Starém Městě pražském. Také

komisařovy rodné Bubny se rozrostly, přibylo zde několik

továren a společně s Holešovicemi se slily v jeden celek.

Zbývaly ještě dolní Holešovice mající stále ještě původní

zemědělskou zástavbu, i když i tam se dral průmysl. Zatím

tu stála velká Kubinzkého kartounka a nedávno postave­

ná elektrárna a plynárna. Celé to rozlehlé území od severu

k jihu uzavírala řeka a na ní plavební kanál a lodní přístav.

Ano, bylo to velké území a nabývalo na důležitosti. Zcela jis­

tě tomu napomohla i Jubilejní zemská výstava před čtyřmi

roky, kdy sem na holešovické Výstaviště proudily davy lidí

nejen z domoviny, ale z celého slovanského světa. Raritou

pak byla delegace krajanů žijících v Americe, kteří sem váži­

li dlouhou cestu přes moře. Komisař si to rád připomínal.

Byl to fenomenální úspěch, kdy se potvrdila síla Čechie. I na

to byl komisař Pobuda náležitě hrdý.

Komisař poodstoupil od mapy a nechal na sebe působit

velkolepost své čtvrti. Po městském okrese Libni byla dru­

hou největší městskou aglomerací v Praze co do počtu oby­

vatel. Zároveň s tím pocítil určité obavy. Lze beze zbytku

ovládnout tak velké území, kdy každý nastávající den mohl

přinést něco, s čím by si nedokázal poradit? Jistě i takové

okamžiky byly, neboť zločin mnohdy nemá snadné řešení.

V minulém roce to byl zločin, který se odehrál na Josefově,

ale jeho řešení se našlo právě zde v dolních Holešovicích,

či podivná smrt velocipedistického závodníka přímo zde ve

Stromovce, ta zase našla řešení v císařské Vídni. Je pravda,

že i toho se komisař zhostil, ale přineslo mu to dny nejisto­

ty, trápení a bezesných nocí. Jako věrný a oddaný služebník Jeho apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I. byl však schopen čelit výzvám a bojovat se zločinem. Komisař se pohledem obrátil na protější stěnu, kde visel ve zlaceném rámu portrét mocnáře. Odtud na komisaře Pobudu blaho­ sklonně shlížel císař s licousy na tvářích, oblečen v bledě­ modrém kabátci uniformy, ověšen medailemi a s Řádem zlatého rouna zavěšeným na červené stužce. Ten obraz byl zajímavý tím, že kamkoliv se po místnosti komisař hnul, císař ho ze svého místa pozoroval. Pobuda svého císaře ctil a plnil služební příkazy s odpovědností sobě vlastní. Komi­ sař ještě jednou pohledem přelétl svoji kancelář. Vše bylo na svém místě. Litinová kamna Sirius, židle, stolek, skříň na spisy, zástěna s lavorem a nádobami na očistu, ale i trezo­ rová skříň v rohu. Poté se vrátil ke stolu z třešňového dřeva, otevřel nejspodnější zásuvku, vyndal z ní láhev a skleničku a odlil si do ní bylinnou hořkou. Tekutina mu projela hrdlem a cítil, jak mu v žaludku usazuje a vyvolává blahý pocit. Ano, to potřeboval. V poslední době komisař špatně spal, měl pocit, jako by měl v žaludku kámen. Však ho doktor Kotaš, holešovický fyzikus a lékař, nabádal, aby vysadil z práce a vzal si lázně. Jenže na lázně bylo ještě časně, sezona začne až za měsíc, a navíc nevěděl, zda by mu dovolenku schválil policejní ředitel, a nedej bože, aby nastal nějaký případ. To by už s lázněmi nemohl počítat vůbec.

Komisař Pobuda vzal za kliku a otevřel dveře do další kanceláře. V té chvíli škrábání per o papír ustalo a oba jeho úředníci povstali, aby se s komisařem přivítali.

„Jen zůstanou sedět, pánové,“ pokynem ruky je usadil opět na židle a sám přistoupil k oknu, aby vyhlédl na hlavní holešovickou ulici, Bělského třídu. Zrovna projížděly vozy naložené cihlami. Komisař věděl, že jedou z cihelen na Such­ dole a zavážejí stavbu školy v dolních Holešovicích. Z opač­ né strany zase uhlíři vezli uhlí z Buben do některé z továren tady v horních Holešovicích. Mnohdy tudy proudil nejrůz­ nější tovar v takové síle, že se sotva dalo přejít na druhý chodník. Káry a kárky, vozy a fasuňky, vašnostové v bryč­ kách. Do toho hospodyně, služky. Lidí jako o pouti. Ano, hodně se jeho čtvrť změnila. Ale blýskalo se na lepší časy. Továrny se už zde přestaly stavět. Majitelé zdejších pozem­ ků usoudili, že lepší je prodat své parcely na stavbu domů, činžáků, a mít z toho větší profit. Takže snad v budoucnu tu přestanou čmoudit komíny, ubude hluku a prachu jako doposud a čtvrť bude na tom tak jako ta část na letenské stráni, kde vyrůstají nové, světlé domy.

Přímo přes ulici stála továrna Umrathova, největší strojí­ renská továrna zde v Holešovicích zaměstnávající na pět set dělníků, rozlohou od Strojnické ulice až po svažitou Rudol­ fovu třídu. Dále pak Bondovka, Martinka, Reissenzahnova slévárna a další fabriky. Přes most Císaře Františka Josefa I. se sem v ranních hodinách valily davy dělnictva. Rovněž tak i obyvatelé Buben a Holešovic se mění. Namísto rybářů a zemědělců se z nich stávají řemeslníci a tovární dělníci.

Ale dost už těch úvah, které ho tak náhle přepadly. Je nutné věnovat se práci. Pobuda se obrátil na prvního svého úředníka, policejní koncipienta Nebeského.

„Dali už dohromady přípis na policejního radu Marscha­ na?“

„Ano, pane komisaři, rovněž tak na holešovický magis­ trát. Je to u nich na stole.“

„Dobrá,“ řekl.

Komisař se zatím písemné korespondenci nevěnoval a udělá to poté, co se ujistí, že vše je v pořádku a nikde není třeba jeho zásah. Koncipient Nebeský je řádný a při­ činlivý úředník jeho kanceláře a v mnohých záležitostech jej zastupuje. Vždy pečlivý, akurátní, a kdyby nebylo jeho sokolského nadšení, mohl by si myslet, že je to jen takový suchý patron. Ano, koncipient Nebeský byl sokol, v místní sokolské župě zastával jako činný pracovník pozici místo­

28

předsedy a byl v tomto ohledu činorodý. V letních měsících

konal se svými soudruhy vlastenecké pochody po vlastech

českých, kdy demonstrativně v sokolském úboru a s vlajkou

procházeli pamětní místa známá z české historie. Pobuda

věděl, že vykonává bohulibou činnost na obhajobu Čechie.

I to však bylo na pováženou, neboť i německá veřejnost se

angažovala v turnerských spolcích, zejména v pohraničních

oblastech. Pořádala cvičení, přehlídky, stavěla rozhledny

a její činnost byla protipólem české vzájemnosti, s cílem

opanovat nejen své hraniční území, ale co nejvíce se pro­

sadit v krajích ryze českých. Ty nešťastné punktace! Stále

to bylo horké téma. Tenhle Nebeský byl ale bojovníkem za

českou věc, a to se komisaři líbilo. Na prezidiu v Poštovské

ulici však vyšlo nařízení, že ve službách c. k. policie není

radno být v jakýchkoliv politických spolcích, Sokol nevyjí­

maje. Na císaře rudá sokolská garibaldiovská košile půso­

bila jako červený hadr na býka. Komisař ale našel způsob,

jak z toho Nebeského vyvinit. Doložil, že v sokolském hnutí

zastává Nebeský policejní dozor, což byla ale jen zástěrka,

aby koncipient mohl dál provozovat svoji bohulibou čin­

nost. Komisař chvíli sledoval jeho bezvousou tvář, kotlety

na líci a uprostřed hlavy pečlivě učesanou pěšinku. Věděl,

že v něm má spolehlivého úředníka vzorně plnícího své úko­

ly. Pak se obrátil na druhého podřízeného, policejního prak­

tikanta dr. Rybičku. Ten měl obvykle povinnosti související

přímo s životem sedmé pražské čtvrti. Zakládal policejní

konskripci, obesílal jednotlivé obyvatele k předvolání sem

na komisařství, řešil drobné spory a přečiny tak, aby jimi

nezahlcoval svého komisaře. Mnohdy to byly malichernosti,

ale leckdy byl třeba zásah důraznější, protože ani zde nežili

jen lidé zbožní, ale i tací, na které bylo nutné použít služeb

hnanecké policie a takového tuláka dopravit buď do Fišpan­

ky, nebo postrkem do domovské obce. Dr. Rybička byl také

sportovcem. Na bubenském oválu jezdil na vysokém kole

29

společně se členy Holešovického velocipedistického klu­

bu, jehož byl platným členem. A tak bylo často možné vidět

ho ve spurtu na závodní dráze oblečeného do přiléhavého

cyklistického oděvu s čapkou proti oslnění naraženou do

čela. Tak jako Sokol, i jejich klub pořádal nedělní výlety na

velocipédech do přírody za účelem poznání české krajiny,

společenského soudružství a také cyklistické osvěty, neboť

český venkov měl mnohdy chabé vědomosti o smyslu tohoto

sportu. Dr. Rybička věřil, že v budoucnu se kolo stane běž­

ným a potřebným dopravním prostředkem i ve službách

c. k. policie. V Anglii prý tomu tak je, jenže zde, jak řekl, zde

v rakousko-uherské monarchii jsme prý o hodně pozadu.

Komisař se díval na dr. Rybičku, na jeho mladistvou tvář

s jiskrným okem. Pod nosem měl do špičky vytažený svět­

lý knír, móda došlá sem z Frankraichu. Pravda, dr. Rybič­

ka je mladý a trochu ztřeštěný, nemá usedlosti koncipien­

ta Nebeského, ale za to má mnohdy neotřelé nápady, tolik

potřebné v policejní práci.

„No, nebudu jich rušit, pánové, pokračujou ve svojí prá­

ci,“ odkašlal si a vzal za kliku od své kanceláře. Poznal, že

se vlastně nic závažného neděje. Posadil se ke svému stolu,

kde měl vyrovnané už roztříděné spisy. Oběžníky a nařízení

z policejního ředitelství, civilní korespondenci, hlášení od

komisaře stráže bezpečnosti Jana Černého a taktéž osob­

ní korespondenci. Řekl si, že to vezme od konce a věstníky

a nařízení si nechá na konec. Uvolnil si knoflík od límce uni­

formy. Přisunul si popelník s nápisem Carlsbad – penzion 

Prinz  Eugen, suvenýr z jeho pobytu v lázních v minulém

roce, a zapálil si krátký doutníček. Teď už by ho nemělo nic

vyrušit, aby mohl nejen v klidu vychutnat doutník, coro­

nasku, ale i pročíst listiny. Sotva ale vypustil první obláček

tabákového kouře, ozvalo se rázné zaklepání a hned nato

se vřítil do jeho kanceláře praktikant dr. Rybička. Komisař

Pobuda se zamračil.

„Pane komisař, ráčej prominout, něco neodkladného. Raději si vezmou telefon sami.“ Rybičkova tvář vyjadřo­ vala napětí.

„Kdože volá?“ zeptal se ještě před tím, než pokárá Rybič­ ku za ten unáhlený vpád do jeho kanceláře.

„Tady strážník Věchet, pane komisaři. Je prý to naléhavé.“

Proboha, co může mít Věchet naléhavého, že volá přímo jeho, a ne podle subordinace nejdříve komisaře stráže bez­ pečnosti Černého. Oni tady na komisařství policejní prá­ ci řídí, ale výkonnou mocí nejsou. Tu zajišťuje strážmistr Černý se svými strážníky rozdělenými po celém holešovic­ kém okrsku. Dovedl si ale Věcheta představit, jak je horlivý. Mohutný, naditý ve služební uniformě, s masivním knírem. Poněkud obézní budil respekt strážník svým zjevem, byl ale spíše statický typ. Služební povinnosti si dle Černého ovšem plnil spolehlivě. Komisař neochotně vzal sluchátko a zatočil kličkou na aparátu.

„No, co je Věchet, nemůžou zavolat strážmistra?“

„To nejde. Mám zavolat jen jim, pane komisaři. Stala se hrozná věc.“

Hrozná věc, hrozná věc, tihle strážníci mnohdy přehá­ nějí.

Přesto se zeptal: „Odkud volaj Věchet?“

„Já jsem tady v Klárově slepeckém ústavě.“

„Proboha, co dělají v slepeckém ústavě?“

„Musel jsem až sem, jinde tady nemají telefonní přístroj, pane komisaři.“

„Tak o co jde, Věchet?“

„Já jenom, že je tu vrchní komisař Olič a nakázal mi, abych jich urgentně sehnal, pane komisaři.“

Tak Olič, polkl komisař. Olič! Kamkoliv se pohne, tam za sebou zanechá jen problémy, ale komisař ví, proč ho policej­ ní ředitel protežuje na úkor ostatních pánů komisařů. Ale o to teď nešlo. Teď byl tam na místě, na Klárově a sháněl ho. Z pozice vrchního komisaře IV. oddělení vyšetřování měl právo ho kdykoliv povolat. I když si to Pobuda nerad přiznával, byl svým způsobem Oličův podřízený.

„Cože, stalo se něco u těch slepců? Ztratily se jim bílé hole?“ stačil ještě křečovitě zavtipkovat.

„Ne, pane komisaři, to se nestalo u slepců, ale tady neda­ leko na baště svaté Máří Magdaleny.“

„A cože se tak stalo, že si mě žádá sám pan vrchní komi­ sař Olič,“ řekl s notnou dávkou sarkasmu.

„Jedná se o vraždu, pane komisaři.“

„Cože to řekli, Věchet?“ Komisař si myslel, že se snad přeslechl.

„Ano, je tady mord.“

„Proboha, tak to mají říci hned, Věchet.“

„Mají sem sofort přijet, pane komisaři. To jim mám vyří­ dit.“

„Sakra, to je nadělení,“ ulevil si nahlas komisař. V té chví­ li však myslel ani ne tak na možnou vraždu, ale na to, jak se Olič objevil u toho nálezu ještě dříve, než to bylo nahlášeno tady u něho na komisařství. Copak Věchet nemohl zavolat rovnou a musel čekat na Oliče? A jak se tam on sám tak náhle objevil? Vždyť z policejního ředitelství v Poštovské ulici je to kus cesty.

„Něco se děje, pane komisaři?“ otázal se Nebeský.

„Ano, máme tu na Mariánských hradbách mord a je u toho vrchní komisař Olič.“

Komisař věděl, že nesmí ztrácet ani minutu.

„Pane praktikante,“ obrátil se na dr. Rybičku, „zaběhnou k Výstavišti, tam na štaflu bude nějaká drožka, tak ji vez­ mou a sofort s ní přijedou.“

* * *

Bryčka stoupala Strojnickou ulicí směrem k letenskému trhu. Když jeli kolem holešovického hřbitova, komisař letmo pohlédl tím směrem, měl tam pohřbeny oba rodiče. Opač­ nou stranu ulice tvořila tovární zeď Umrathovy kovodělné továrny.

„Hej, rychlejc by to nešlo?“ zavolal na kočího.

„Dělám, co můžu, vašnosto,“ bránil se vozka. Starší koník, jistě vyřazený z vojenského eráru, šel stále stejným neměnným krokem vpřed. Komisaři připadalo, jako by stáli na místě. Už teď litoval, že si najal drožku. Kdyby jel zele­ nou tramvají k mostu Císaře Františka Josefa I., tak by se cestou podél břehu Vltavy na místo dostal dříve. Museli to vzít oklikou Rudolfovou třídou a přes Letenské náměs­ tí. Tam se konal každodenní trh. Dřevěné boudy stály na trojúhelníkovém náměstí sražené k sobě. Prodávala se zde zelenina dovážená ponejvíce z bubenečských zahrad a polí. Hokyně od svých košů pokřikovaly na kolemjdoucí. Policej­ ní praktikant Rybička seděl naproti komisaři a pozoroval jeho zachmuřenou tvář. Komisař stále mlčel, a proto se ho zeptal:

„A kdo je vlastně ten mrtvý. Muž, nebo žena, pane komi­ saři?“

„To jsem se, pane praktikante, nedozvěděl. Snad to ani ten strážník Věchet nevěděl. Jen mluvil stále, že už je tam vrchní komisař Olič a že už tam vyšetřuje.“

Rybička věděl, že to je zlé. Komisař Olič je už na místě a jistě to dá komisaři Pobudovi patřičně na vědomí.

„Mariánské hradby? Věchet neřekl přesně, kde se to stalo. Tam se stýkají tři policejní okrsky: malostranský, bubeneč­ ský a náš holešovický. Je to otázka metrů, komu přiznat, že přímo na jeho území se stal zločin.“

„Třeba to nebude ani patřit nám,“ namítl Rybička.

„Teď už je to vlastně jedno, protože když se toho chopí Olič, tak z toho udělá monstrproces a zapojí do toho vlastně všechna oddělení.“

Komisař Pobuda si dovedl představit, jak budou páni detektivové z Poštovské jezdit po Praze i mimo ni jako šíle­ ní, bude čilá korespondence s okresními hejtmanstvími, budou odesílány depeše do zahraničí. Olič se stane ústřední postavou a policejní prezident von Stejskal si bude pochva­ lovat, jakého má zdatného odborníka.

Kolikrát se přitom dá ta záležitost vyřešit jen v rámci jed­ noho policejního okresu.

Jako v tom případě, kdy v Rudolfových sadech na Letné byl zavražděn řeznický tovaryš z Weissbachu, tedy z Bílé­ ho Potoka, na severu Čech. Tehdy Olič neuspěl a celou záležitost musel komisař vyřešit se svými spolupracovní­ ky Nebeským a Rybičkou. To už ale kolem toho nebyl onen společenský zájem, novináři se přestali zajímat, v novinách už nevycházely články jako před tím. Tehdy mu měl Olič za zlé, že to byl on, Pobuda, kdo případ zdárně vyřešil a vraha předvedl před soud.

Z letenského náměstí bryčka pokračovala již po rovině Belcrediho třídou. Po pravé straně čněla jako maják věž vodárny, z níž byla rozváděna voda po domech na Letné. Zásobovala ale také mechanismus lanovky, jezdící od mostu Císaře Františka Josefa I. do letenských Rudolfových sadů a k Letenské restauraci. Pobuda si ji připomněl, protože na stole měl k posouzení stížnost obyvatel Holešovic, že lanov­ ka odebírá velké množství vody do zásobníků, a tu po jízdě vypouští bez užitku do Vltavy. Problém byl v tom, že se poté v mnohých v činžácích v hořejších patrech vody nedostá­ valo. I takovéhle záležitosti musel řešit a posoudit komisař sedmého okrsku, než stížnost odeslal na magistrát.

Po levé straně se otevřela letenská pláň. Dnes tu výjimeč­ ně necvičili vojáci z hradčanských kasáren. Za ní se tyčila silueta Pražského hradu.

„Říkali na Mariánské šance, vašnosto? Řeknou, kde to bude přesně,“ zeptal se za jízdy drožkář.

Komisař zatím řekl jen směr jízdy.

„Jedou k baště svaté Máří Magdaleny,“ poručil. Komisař se díval v kanceláři na mapu a upřesnil si, že se patrně jedná o bastion číslo XIX, skorem až na konci fortifikace. Tahle bašta nebyla pro Pražany neznámá. Odtud se na praporko­ vý pokyn z věže Klementina střílelo z děla, aby se oznámilo obyvatelům města poledne.

Bryčka dojela na bastion a tam je vojenská stráž zastavila s tím, že dál nemohou.

„Zde došlo k neštěstí,“ prohlásil se praktikant Rybička.

„O ničem takovém mně není nic známo,“ řekl strážný. Hned nato vyšel z objektu setník, a když zjistil, o co se vlast­ ně jedná, mohl jim dát správnou odpověď.

„Bude to na Klárově, tam je vidět celé srocení lidstva pod hradbami.“

Obrátili tedy kočár a silnicí, kterou tu nechal vystavět hrabě Chotek, sjeli dolů. Tam už to srocení lidstva viděli. Komisař věřil, že zde uvidí strážníka Věcheta a ten mu podá hlášení o tom, co se tu vlastně stalo, ale nikde ho nezahlédl. To se policejnímu komisaři vůbec nelíbilo. Ten chumel lidí. Propustil drožkáře a společně s praktikantem Rybičkou se pustili směrem k davu. Pobudu náhle přepadla zlost. Bude-li tam cosi k ohledání, tak všechny stopy budou jistě zničeny.

„Ustupte, úřední jednání!“ zavelel praktikant Rybička a lidé, když viděli policejní uniformy, se jen neochotně roze­ stoupili. Dav ze třech stran zajišťovali strážníci a jedním z nich byl i Věchet. Komisař se k němu prodral, aby se ho zeptal, co se stalo.

„Však viděj, pane komisaři,“ řekl Věchet a ukázal k hra­ dební zdi. Tam ležela na zemi postava, nejspíš muž. Ležel na zádech, košili měl vyhrnutou na břiše, ruce rozhozeny do stran, spuštěné kalhoty. Obličej měl zakrytý modrým kapesníkem.

„Nejspíš na něj přišlo nějaké ujímání,“ zhodnotil situaci praktikant Rybička.

Nad mužem se skláněl muž v policejní uniformě a komi­ sař hned poznal, že je to vrchní komisař Olič.

Když se narovnal, pohlédl Pobudovi přímo do očí.

„Na endlich, Herr Kommissar, že konečně dorazili. To si dali sakra na čas. Nebyli před tím na gáblíku u Macešků? Ona se stala na jejich území vražda, jestli o tom nevědí.“ Přes tvář mu přeběhl pohrdavý úsměv. Pobuda jako by na okamžik zkameněl. Tuhle výtku si přece jen nezasloužil.

* * *

Zpráva o vraždě se roznesla po okolí rychlostí blesku. Místo pod hradbami bylo obklíčeno množstvím lidí, hlavně žen a dětí. Několik policistů jízdních a pěších se snažilo udržo­ vat dav v patřičné vzdálenosti, aby místo zůstalo v tom sta­ vu, v jakém se původně nalézalo. Komisař Pobuda viděl, že hlavní slovo tu má vrchní komisař Olič. Uviděl tu také komisaře Fingra, správce věznice adjunkta Vejříka, konci­ pistu Knoteka. Dále i inspektora Lederera s několika detek­ tivy. Jak mohl ze své pozice Pobuda vidět, tak mrtvola ležela naznak s nohama rovně nataženýma od hradební zdi vzdá­ lené na půl metru. Kabát i vesta byly úplně rozhaleny, kal­ hoty rozepnuté a o něco spuštěné. Ruce a tělo byly bílé jako plátno. Na první pohled bylo patrno, že zavražděný úplně vykrvácel.

„Ten pohled je příšerný,“ policejní praktikant Rybička odvrátil tvář.

„I na to si musej zvyknout při policejní práci,“ podotkl komisař Pobuda.

Hlava zavražděného byla skloněna na pravou stranu. Kos­ ti a maso levé strany obličeje byly roztříštěny kameny a vtla­ čeny dovnitř tak, že podoba muže byla k nepoznání. Očnice levého oka plna sražené krve a rovněž tak ústa, z nichž bylo vyraženo několik zubů. Pod okem zela bodná rána, něko­ lik centimetrů dlouhá a značně hluboká. Při bližším ohle­

36

dání komisař Pobuda zjistil, že na straně k oku má okraje

ostré, na straně k uchu pak tupé. To, že by rána pocházela

od kapesního nože, se mu nezdálo pravděpodobné. Jeden

z Ledererových detektivů namítl, že rána pochází od vojen­

ského bodáku, který byl vražen do obličeje ze strany. Pra­

vá strana byla zbrocena potůčky krve. Stejně zakrvácená

byla i brada, takže tvář zavražděného byla úplně k nepo­

znání. Pod hlavou se mu rovněž nalézala kaluž sražené krve

a kolem dokola na trávě, kamenech i uschlých lupenech byly

četné kapky zaschlé krve. Nalevo od hlavy až na cestičku

zaschl pramínek krve, který vznikl nejspíše vystříknutím

krve po bodné ráně. Vedle mrtvoly ležely dva velké kameny,

z nichž menší měl na spodku krev a vlasy, špičatý kámen

byl krví potřísněn úplně. Detektivové po ohledání okolního

místa zjistili, že kameny ty byly přineseny od křoví, které

se nacházelo asi patnáct kroků od místa, kde byla mrtvo­

la nalezena. To usoudili poté, když nalezli místo se žluta­

vě zelenou trávou, lišící se od okolního místa s trávou sytě

zelenou. V příkopě pod cestičkou byla nalezena žlutavá hůl

s ohnutým koncem, rovněž potřísněná krví. V zaschlé krvi

byly nalezeny rovněž vlasy, z čehož detektivové usoudili, že

i touto holí vrah či vrahové tloukli svoji oběť. Tři metry pod

svahem náspu ležel černý klobouk s promáčknutou stře­

chou. Jeden z detektivů nahlásil Oličovi, že na klobouku

jest značena zhotovitelská firma, a to: Konstantin Zvier

zina, Wien, Mariahilfstr. 6. Kapky krve byly též na límci

u košile, na náprsence, na níž byl nalezen také vyražený zub.

Poté vrchní policejní komisař Olič přikázal fotografovi, aby

tu vyfotografoval nejen oběť, ale i místo činu.

Poté bylo přikročeno k prohlídce šatů, aby se našly nějaké

známky, které by mohly vést ke zjištění totožnosti zavraždě­

ného. Vrchní komisař Olič nechal zapsat do vyšetřovacího

protokolu, který vedl koncipista Knotek, že neznámý jest

asi 25 až 35 let stár, má podlouhlý obličej, tmavé vlasy, sil­ ný zrzavý knír, hnědé oči a hořejší zub má zlatem plombo­ vaný.

Oblečen byl v šedivý oblek označený firmou A. Ried, Carlsbad. Na sobě měl úplně novou, ještě nesepranou koši­ li od firmy Schick ve Vodičkově ulici, hedvábné triko, břišní vlněný pás; dále bílé podvlékačky s červeně vytištěnými pís­ meny G. W. Černé šněrovací boty měl podražené, bez poutek, černožluté pruhované punčochy, které měly špičky i okraj černý. Na pravé punčoše měl vyšitá písmena O. W. Na krku měl zavražděný úplně novou černou kravatu s bílými kvítky, v níž byla zatknuta zlatá jehlice s kulatou hlavičkou, kolem níž byly zasazeny dvě perličky a dva modré kamínky. Na kra­ vatě pak byla firma Josef Michl, Eger, Marktplaz 20.

V takzvané revolverové kapse nalezl detektiv Zobl zla­ té hodinky remontérky, s dvojitým pláštěm, na nichž jest monogram G. W. U hodinek byl nalezen řetízek, takzvaný garibaldi, sestávající ze zlatých článků, které jsou spojovány zlatými drátky na způsob křížků. U řetízku byla při­ věšena tužka na obou koncích pozlacená. Dále byly v kap­ sách nalezeny hnědočervené rukavice od firmy Engelmüller v Praze a bílý šátek. Rukávy u košile byly sepjaty pozlace­ nými knoflíky, které byly spojeny řetízkem. V jedné kapse nalezen byl žlutý papírek a v něm zabaleno sedm párátek. U křoví, odkud byl vzat zřejmě kámen na dotlučení přepa­ deného, byl nalezen knoflík s hvězdicovitou vyraženinou.

„Ten by mohl hrát velkou úlohu při hledání vraha,“ podotkl inspektor Lederer.

„Ze šatů mrtvoly však nepochází,“ děl komisař Finger.

Když byla mrtvola popsána, poručil vrchní komisař, aby se obličej zakryl plátěnou rouškou.

„Nyní se páni detektivové rozjedou do okolních hostinců a přivedou sem hostinské a číšníky, zda by snad v mrtvole nepoznali někoho, kdo u nich večer tančil nebo pil,“ přiká­ zal vrchní komisař Olič.

„Tím myslel pan komisař, že bychom měli i my něco udě­ lat?“ otázal se praktikant Rybička komisaře Pobudy.

„Zatím to nechaj bejt. Však slyšeli pana vrchního komi­ saře, jsou snad oni detektivem?“

Ta Oličova výtka v komisaři Pobudovi stále vězela a nemí­ nil udělat nic nad rámec svých povinností. On považoval jeho nařízení za nepříliš šťastné, protože nevěřil v úspěch. Ten zavražděný podle oblečení a vybavení, které se u něho našlo, nebyl jen tak obyčejným mužem. Byl zřejmě zámožný a možná i cizinec, a to, že by vysedával a pil v některé z ves­ nických hospod či byl na tancovačce, mu nepřipadalo příliš pravděpodobné. On sám by se soustředil spíše na vnitřní Prahu. Proto komisař Pobuda zatím jen stál a bez komentá­ ře pozoroval Oliče, který byl středobodem zdejšího dění.

* * *

O hodi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist