načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vandraren - Janiel Kaffe

Vandraren

Elektronická kniha: Vandraren
Autor:

Hlavní hrdina, mladík jménem Vandraren, se vydá na pouť, aby poznal svět. Kromě poznání chce dospět a snad i zmoudřet. Zažije mnoho dobrodružství. Pozná sebe, spoustu lidí, potká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2258-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hlavní hrdina, mladík jménem Vandraren, se vydá na pouť, aby poznal svět. Kromě poznání chce dospět a snad i zmoudřet. Zažije mnoho dobrodružství. Pozná sebe, spoustu lidí, potká svůj osud i osudovou lásku. Autor Janiel Kaffe opět dokazuje, jak lehké je zbořit hranice, které vlastně ani neexistují, mezi fantazií a skutečností. Na celou cestu Vandrarena dohlíží poněkud zvláštní patron, šaman Houbička.

Zařazeno v kategoriích
Janiel Kaffe - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Janiel Kaffe

VANDRAREN


3

COPYRIGHT

Autor: Janiel Kaffe

Foto na obálce: h.koppdelaney

Vydal: Martin Koláček – E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-256-8 (ePub)

978-80-7512-257-5 (mobipocket)

978-80-7512-258-2 (pdf)


4

VĚNOVÁNÍ

Věnováno všem ženám a slečnám, které mi vstoupily do života...

Janiel Kaffe


5

VANDRAREN

Nohy měl již unavené po několikadenním putování. Rozhodl se utábořit.

Měl dost prašné cesty, která byla jediným, co ho v poslední době

neopustilo a zůstalo věrné jeho pouti. Byl trochu rozmrzelý, že se rozhodl

tak narychlo opustit vše, co miloval. Nebylo toho mnoho, ale i tak jej to

mrzelo.

Když opouštěl rodnou vesnici, vzal si s sebou sice jídlo i čistou vodu, ale

nedbal rad rodičů, aby šetřil, než bude mít opět možnost zajistit si zásoby.

První den jedl a pil, jak byl zvyklý. Druhý den ráno zjistil, že vak, který byl

den před tím plný, dost zásadně ztratil na váze. Třetí den pocítil

rozmrzelost, že čím více se držel myšlenky omezit příjem potravy, tím

větší chutě dostával. Čtvrtého dne se začal nedobrovolně postit.

Měl prozatím štěstí alespoň v tom, že jej cestou doprovázel potok, tak pít

mohl dle libosti. Zjistil, že prázdnota žaludku se dá zahnat dostatečným

množstvím vody. Tu a tam cestou narazil na ovocný strom, kterého plody

znal a věděl, že je může jíst. Vždy udělal chybu. Jednu a stále se opakující

dokola. Pro hlad, kterým trpěl, se vrhl na plody stromu a začal doslova

hltat.

Prázdnému a hladem scvrklému žaludku pokaždé dělalo potíž snést

najednou po předchozím půstu příval jídla. Z tohoto důvodu bylo vždy

mladému poutníkovi špatně a nejednou vrhl přírodě zpět to, co si před

chvíli dopřál.

Nebe dnes bylo čisté a bez jediného obláčku. Na dnešní noc se doslova

těšil, už jen proto, že nemusel vyhledávat žádný úkryt před potenciálně

hrozící bouřkou. Při předešlých nocích strávil v únavě, než našel vhodné

místo pro nocování, nezanedbatelné množství času. Ráno byl vždy

podrážděn, že večer hrozící bouřka nedorazila. Své večerní počínání bral

jako zbytečné.

Naštěstí putoval sám. Ranní rozmrzelost neměl na koho převést, tak s ní

nikoho neotravoval a během dne sama pominula.


6

Rozložil svou deku na zem. Položil na ni svůj vak a prakticky vše, co měl u

sebe. Ponechal si a neodložil jen svůj meč a pytlík s penězi, které mu dali

rodiče na cestu.

Vydal se do okolí, aby nasbíral dřevo na oheň dříve, než se setmí. Pár dní

bylo sucho a z nebe nespadla kapka deště. Měl nasbíráno rychle, a to mu

zvedlo náladu.

Rozdělat oheň byla rovněž záležitost pár okamžiků. V tomto byl zkušený a

již mnohokrát si tuto dovednost trénoval doma, ve své rodné vesnici, aby

byl připraven v případě potřeby. Toto úsilí se vyplatilo. Byl rád, že

praktickým dovednostem věnoval nemalé množství času.

Když se tehdy o jeho touze odejít z vesnice, nasbírat ve světě zkušenosti a

dospět dozvěděl šaman Houbička, daroval mu na cestu pár věcí, které

usoudil, že by se mu mohly hodit.

Šaman uznal jeho rozhodnutí a při odchodu mu řekl. „Už teď jsi v mých

očích dospěl. Je dobré, že chceš poznat svět a rozšířit své obzory dál než

jen po palisády naši osady. Svět je bláznivý a i já jsem kdysi putoval napříč

krajinou. Hostinnou i nepřátelskou. Potkával jsem spoustu lidí a viděl

spousty věcí. Mnoho jsem se naučil. Stal jsem se silnějším, vytrvalejším a

snad i moudřejším. Uvidíme, co tobě poskytne pouť, na niž se vydáváš.

Budu rád, když se dožiju tvého návratu, abys mi mohl všechno vyprávět.

Jak se svět změnil od dob, kdy jsem jím putoval já.

Na cestu ti dám tři věci. Pečlivě jsem je zabalil. Rozbal je, až budeš dost

daleko od vesnice a budeš vědět, že se tvé rozhodnutí vrátit se zpět

nezmění. Neřeknu ti, co to je, ale až je rozbalíš, budeš vědět, co s nimi,“

vzpomínal poutník na slova šamanova, jako by mu je právě sdělil.

Vandraren trochu doufal a trochu věděl, co za tajemství skrývají balíčky.

Když je prvně otevřel, byl rád, že se nespletl a nejednou Houbičkovi v

duchu poděkoval.

Každý z darů, který dostal, by neměl zvlášť cenu takovou, jako když byly

darovány pospolu.


7

V jednom balíčku byl pytlík plný voňavé kávy. Šaman si dal i tu práci, že ji

řádně umlel mezi kameny před svou chatrčí. Přidal i stejné množství kávy

zrnkové, u které předpokládal, že se naskytne příležitost pro čerstvé

umletí.

Druhý balíček obsahoval pytlík s nejkvalitnějším tabákem do dýmky.

Šaman myslel na ty maličkosti, bez kterých by se mládenec ve světě jistě

obešel nebo by si je v případě potřeby obstaral, ale než by se tak stalo,

mohl vzpomínat na místo, kde se narodil.

Třetí balíček obsahoval drcenou síru. Šaman předvídal, že sírou ulehčí

mládenci pobyt prvních pár dní v divočině. Pro rozdělání ohně byla

nezbytná.

Mladý poutník znal i pár jiných způsobů rozdělání táboráku, ale se sírou

stačilo nashromáždit trochu suché trávy, trochu klestí a přisypat síru.

Dvěma křemeny dopřát polotovaru jiskru a v mžiku se táborák rozhořel.

Takto si mládenec rozdělal oheň, a když se klestí rozhořelo natolik, že

mohl přihodit několik polen, posadil se na deku. Chvíli seděl, hlavu měl

docela prázdnou. Díval se do ohně a jen poslouchal praskání dřeva.

Po nějaké chvíli, kdy se hodiny večerní staly zcela jistě nočními, přitáhl si

svůj vak. Zalovil rukou a vytáhl si balíčky s kávou a tabákem. Rukou lovil

dále, aby si vytáhl hliněnou nádobu na kávu, železný kotlík a dýmku. Když

měl všechny věci, po kterých toužil, venku, nalil čistou vodu do železného

kotlíku a opatrně jej vložil do žhavých uhlíků na okraji táboráku.

Do hliněné nádoby odsypal trochu mleté kávy. Položil jej vedle a vyčkával,

než voda v kotlíku zavaří. Do jedné ruky vzal pytlík s tabákem a do druhé

dýmku. Do hlavičky dýmky nasypal tabák, utlačil prstem a celé to

zopakoval, než byla hlavička plná řádně udusaným tabákem. Tímto vyplnil

čas, než uslyšel, že voda v kotlíku začala bublat.

Sundal si šátek, který měl uvázaný kolem krku, aby jej měl stále po ruce a

omotal si jej do dlaně. Za okraj uchytil železný kotlík a spěšně naléval vodu

do hliněné nádoby, než se šátek prohřeje a bude v ruce pálit. Chtěl se

vyvarovat opařené dlani. Věděl, jak taková spálenina nepříjemně bolí ještě

několik následujících dní. Toto byla jedna z jeho prvních nabitých

zkušeností a mohl by přísahat, že si tu bolest bude pamatovat až do své

smrti.

Železný kotlík odložil kousek dále od ohně, aby se zbytečně nepřepaloval.

Kávu měl zalitou a nyní mohl opět usednout na deku.


8

Již připravenou dýmku vzal a přiložil ke rtům. Natáhl se pro klacík do

táboráku. Rychlým zamáváním uhasil konec větévky, na kterém tak vznikl

žhavý uhlík. Začal podpalovat tabák uhlíkem na konci větve. Pár dlouhých

a plynulých tahů stačilo, aby se tabák v dýmce rozhořel.

Jakmile v puse a v plících ucítil chuť a sílu tabáku, zasnil se. Rozpomněl se,

jak záviděl starším mužům ve vesnici, kteří bez výjimky kouřili všichni.

Posedávali na terasách svých chatrčí. S chutí se oddávali tichému bafání

dýmky. Rozjímali, pospávali, přemýšleli, ale hlavně si užívali čas trávený

tímto způsobem.

Natáhl další porci dýmu do úst a pokračoval ve svém snění. Nikdy si tato

myšlenka nedala pokoj, a kdykoli bafal, vnutila se do mysli. Viděl se třetí

osobou, coby chlapec, zdaleka ne dítě a zdaleka ani dospělý muž, tajně

zkoušel kouřit. Ukradl dýmku otci a běžel se schovat k oáze nedaleko

vesnice. Ukryl se do houští, aby jej nezahlédl nikdo z vesnice, kdyby se

náhodou vydal pro vodu. Rychle rozdělal malý ohýnek, jen aby získal

hořící větévku, kterou by si mohl odpálit.

Dvakrát potáhl a rozkašlal se. Začal nadávat a klít. Zezelenal, jak se mu

udělalo špatně od žaludku. Hlava se mu točila a celkově byl celý malátný.

Vysypal tabák z hlavičky dýmky, ani se nepodíval kam, a zvažoval, co teď.

Domů, kde by bylo rodičům okamžitě zcela jasné, co provedl, nebo se

projít krajinou okolo vesnice, kterou částečně znal.

Nakonec se rozhodl líným krokem dojít zpět do vesnice. Doufal, že než

dorazí, tak přejde nevolnost a snad, že si rodiče ničeho nevšimnou.

Po příchodu do vesnice k chatrči, kde už čekali rodiče, uviděl ustaranou

mámu a rozzlobeného otce. Věděl, která bije. Rozhodl se mluvit pravdu,

ostatně jako vždy, a přijmout jakýkoliv trest.

Zastavil se před terasou a před rodiči. Máma se k němu chtěla vrhnout,

když viděla, v jakém se nachází rozpoložení, ale otec ji chytil za paži. Máma

se po otci ohlédla, ale nedovolila si protestovat. Otec neřekl jediné slovo.

Ukázal nataženou rukou do obydlí. Dorostenec pochopil, že se mu má

klidit z očí a radši si zalézt do postele.

Ta dýmka, kterou potají otci ukradl, mu nyní dělala společnost. Možná i

jako vzpomínku na jeho první kouření mu ji otec daroval na pouť při

poznávání světa.


9

Otec byl moudrý a na syna nikdy nevztáhl ruku. Věděl, že svůj trest si

vybral tím, jak se právě cítil. Syn cítil respekt ke svým rodičům, a proto v

rodině nikdy nebylo potřeba násilí.

Mladý poutník se usmál a přirozeně opustil sen, do kterého samovolně a

bez zjevného soustředění vplul. Usrkl kávy, která už zchladla natolik, že se

dala popíjet.

Přihodil dvě menší polínka do táboráku a vrátil se zpět na deku.

Pokračoval v bafání a cítil, že si jej žádá další vzpomínka.

Před očima se mu objevil obraz mladšího bratra. Viděl jeho smutný výraz,

když mu oznámil, že se od rodiny na nějaký čas odloučí. Že opustí vesnici a

vydá se na pouť světem, ale slíbil, že se jednoho dne opět setkají a že už i v

tomto okamžiku se na ten čas moc těší. Trvalo necelý týden, než z vesnice

odešel. Po celou dobu se věnoval mladšímu bratrovi více, než doposud.

Ukazoval, co a jak je potřeba dělat. Jaké mu vzniknou povinnosti kolem

obydlí, které po něm přebere na svá břemena. Aby bratra moc netrápil,

neustále ho ujišťoval, že rodiče, cokoliv budou potřebovat, tak si sami

řeknou a z počátku určitě dohlídnou, aby zvládal vše, jak má.

Nespočetněkrát mu opakoval, aby vždy a za všech okolností ctil a

respektoval otce i matku, že jsou moudřejší, a i když se to možná vždy

nejeví, mají pravdu.

Vycítil smutek, který z jeho bratra vyzařoval, ale zároveň si byl vědom

jiskry v jeho očích, kterou zahlédl, že se konečně bude moct podílet svou

osobou v pomoci kolem živobytí. Že konečně nebude jen ten malý synek,

ale bude stejně důležitý, jako jeho starší bratr, který se rozhodl odejít. Než

se nadobro rozloučili, slíbil, že se bude snažit ze všech sil, aby zastal jeho

pozici nejlépe, jak dovede. Pak se objali a rozloučili.

To se poutník rovněž rozloučil se svým snem a najednou se mu stýskalo po

domovu.

Dopřál si další hlt kávy. Hlavu měl prázdnou, když si odbyl vzpomínky,

které se draly z vědomí od doby, co opustil vesnici.

Dopil kávu a pak ještě chvíli bafal dýmku, než se rozhodl ulehnout a nabrat

sílu do následujícího dne.

Té noci nespal nějak tvrdě. Snad poprvé se utábořil pod širým nebem.

Nebyl kryt jeskyní, a tak vítr, který se proháněl plání, nedal mládenci chvíli

pokoj.


10

Ráno jej vzbudilo slunce, ale hodin ještě nebylo mnoho. Poutník byl po

probuzení opět rozmrzelý. Tentokrát ranní nálada klesla na nulu, jestli ne

níže, z důvodu, že se necítil řádně odpočatý. Připadal si, místo plný síly,

vyčerpán zcela a slabší než večer po celodenním šlapání.

Chvíli seděl zabalen do deky. Přemýšlel, ale sám své myšlenkové pochody

nedokázal pochopit. Nezasahoval do toku myšlenek. Jakmile se zdálo, že

vše, co mělo být podvědomím sděleno, odeznělo, začal se líně probouzet

do dne. Teď už ale tak, že to bylo zjevné.

Pomalu se vymotal z deky a svěží ranní vítr mu projel celým tělem až do

morku kostí. Chlad jej přinutil k pohybu, aby se zahřál. I když už pár dní

putoval, ještě pořád se divočině a putování pod širým nebem

nepřizpůsobil. Různorodost teplot mu tropila potíže.

Ranní chlad donutil poutníka, aby příliš neotálel a dodal balení patřičnou

rychlost. Sám se udivil, jak rychle si dokázal posbírat věci. Zkontrolovat,

zdali jsou všechny, a bez dalších zbytečných průtahů se vydat na cestu.

Putoval krajinou, skoro neměnnou. V dáli viděl hory, ale jak se jmenují,

neměl ponětí. V podstatě neměl ponětí o ničem, co bylo vzdáleno od rodné

vesnice dál než pár kilometrů.

Viděl stromy, sem tam oázy. Skaliska, která působily dojmem, že, stejně

jako stromy, rostou za země. Někdy zahlédl menší koberec zelené trávy a

domníval se, že by na nich měl zahlédnout divokou zvěř. Z vyprávění

Houbičky znal nějaké druhy zvířat. Věděl o nich jen pár základních věcí.

Skutečné neviděl nikdy žádné, kromě slepic a prasat, které ve vesnici

chovali.

Houbička, šaman vesnice, zastupoval neoficiálně post jakéhosi učitele. Byl

zajímavý pro děti, které se k němu rády ubíraly, kdykoliv jen mohly. Byl

jiný než ostatní členové vesnice. Rodiče dětí ve vesnici, jak už to tak bývá,

nebyli pro své roztomilé ratolesti tak zajímaví, jako právě místní šaman.

Rodiče byli rodiči. Pro děti, i když je milovali, jen nudní rodiče, kteří

nedělali nic zajímavého. Šaman dětem často vyprávěl, co ho ve světě

potkalo. Co se naučil. Jak musel bojovat o holý život. Co všechno je ve světě

zajímavého. Když vyprávěl a děti rády poslouchaly vyprávění, nenásilně je

učil. Věděl, že jen málokteré nebo téměř určitě žádné nebude jeho

zkušenosti a znalosti potřebovat. Děti nasávaly vědomosti z vyprávění jako

houba.


11

Pro nenásilně a zlehka se měnící krajinu si nevšiml, že zeleně přibývá.

Samozřejmě by byl šok, kdyby z polopusté krajiny najednou zapadl do

oblasti hustě obydlené. Tohoto chtěl vypravěč poutníka ušetřit a dopřát

mu vše, jak se patří.

Vak od rána nepříjemně ztěžkl, i když byl téměř, až na pár maličkostí,

prázdný. Obsahoval jen několik málo věcí, které byly pohodlnější nést ve

vaku, nežli v ruce. Meč a kožený pytlík s penězi bylo jediné, co měl

připoutané u pasu.

Na okraji prašné cesty, po které již pár dní kráčel, zahlédl kousek do cesty

trčet klacek. Zpozoroval jej už z dálky a ať chtěl nebo ne, stále ten kus

přitahoval jeho oči. Došel k němu, neboť neměl na výběr, jedině by to vzal

přes skaliska, a vzal klacek do ruky.

Prohlédl si jej. Zjistil, že se nejedná o kus větve ulomené třeba bleskem, ale

o hůl. Koneckonců, když zvedl významně hlavu, aby se zamyslel, došlo mu,

že nejbližší stromy jsou od cesty poměrně vzdáleny.

Obracel hůl v rukách a přejížděl po ní zrakem z jednoho okraje na druhý.

Minimálně desetkrát přejely oči tam a zpět. Na holi byly vyryté runy, které

nešly hned vidět. Zdálo se, že byly záměrně ukryty před očima obyčejného

smrtelníka. Poutník již něco podobného viděl u šamana Houbičky, ale

význam neznal. Jedna strana hole byla ostrouhaná do špičky a okovaná,

aby se neztupila.

Nevěděl, čemu a komu hůl sloužila, než ji našel, nebo než ji někdo odhodil.

Nemyslel si, že by ji někdo jen zapomněl nebo ztratil. I svým rozumem

obyčejného chlapce z obyčejné vesnice věděl, že hůl není obyčejná a jisto

jistě by se jí původní majitel nezbavil, kdyby pro to neměl pádný důvod.

Rozhodl se hůl si ponechat. Její význam a sílu neznal. Hodila se pro

podpírání těla a ulehčení chůze.

Mladík nebyl žádný lenivec, ani než se vydal do světa a stal se poutníkem.

Kolem obydlí a v pomoci rodičům s každodenními starostmi obyčejného

rolnického života měl často napilno. Byl zvyklý zastávat jakoukoliv práci,

nic mu nedělalo problém a nikdy neodmlouval. Síly měl za tři a únavu

zpravidla pociťoval až večer, když ulehal do postele. Ale v divočině se

střetával s jiným druhem vypětí. Nedostatek teplého jídla, nedostatek

spánku, nedostatek lidí a kamarádů kolem sebe, kteří by povzbudili

slovem pozitivním. Byl sám se všemi svými náladami, myšlenkami, pocity.


12

Po menším prostoji se dal opět do chůze. Okamžitě začal vychutnávat

lehkost kroku, kdy značnou část váhy přenášel na svého nového kamaráda,

hůl.

I uvědomil si, že hůl mohla ležet u cesty dlouho. V hlavě se rozběhlo

vyšetřování s mnoha různými teoriemi. Putoval měsíc, možná i více, ale za

tu dobu na cestě, která postrádala rozcestí, nepotkal jediného člověka.

Nezahlédl stopy po kočárech, jež by naznačily, že tudy proudí obchodníci.

Nikdy, až do teď, nechápal, proč muži z rodné vesnice plánovali obchodní

cesty dlouhodobě dopředu. Každé výpravě předcházela důležitá vesnická

porada. Nechyběl zástupce jediné rodiny žijící ve vesnici a samozřejmě ani

starosta. Vždy se dělala inventura ve skladech s výpočtem doby, na kterou

vydrží zásoby jídla. Obchodní skupina se vždy skládala ze dvou zkušených

obchodníků, dvou lovců, kteří znali zákonitosti přežití v divočině, a zbytek

byl doprovod silných mužů, zdatných válečníků a ochránců. Celá skupina

se jednoho dne odebrala s plně naloženými vozy, to způsobovalo značné

oslabení chodu vesnice. Týkalo se to zejména bezpečnosti v obraně, ale i

samotného zastávání důležitých funkcí, na které se prostě ženy nebo děti

nehodily. Skupina se jen málokdy vracela dříve než za měsíc. Spíše ale

doba, po kterou ve vesnici skupina nebyla, trvala měsíce dva. Historie

vesnice smutně pamatuje jeden případ, kdy se obchodníci nevrátili vůbec.

Jedni tvrdili, že muži zabloudili. Druzí, že zakotvili jinde. Třetí, že byli

cestou přepadeni a zavražděni. Pravdu se nikdy nikdo nedozvěděl.

S úvahami v hlavě šel cestou, která utíkala rychleji, když tolik nesledoval

okolí. Nepozastavoval se nad neměnností krajiny. Nepozastavoval se ani

nad únavou, která se neprojevovala, když na ni nemyslel.

Pokaždé, když zaměřil zrak do dáli na kteroukoliv světovou stranu, zdálo

se, že Země je jedna velká placka. Neviděl nic, jen dlouhé pláně, zčásti

písčité a z části pokryté travnatými koberci. Na samém horizontu

pozoroval hory.

Nad hlavou tu a tam prolétl pták. Vždy si poutník uvědomil, že ti létající

tvorové jsou jedinými živými dušemi, jaké mohl zahlédnout od opuštění

vesnice.

Zrovna v momentu, kdy se trápil filosofickou myšlenkou, že cesta nikde

nezačíná a nikde nekončí, že vede od nikde nikam a jediná cesta je ta

životní, zarazil se.


13

Došel nad hluboké údolí, které nešlo až do teď vidět. Z dáli bylo pohledu

schované. Možná to nebylo ani tak údolí, jako pradávný kaňon. Cesta

najednou skončila a následoval prudký kamenitý sráz. Při troše

nepozornosti hrozilo, že by do něj vstoupil takovým způsobem, že by do

něj prostě spadl.

Stál nad propastí a díval se dolů. Byl fascinován pohledem, který se mu

naskytl. Nikdy nic podobného neviděl. Po pravdě, za svůj život neviděl

více, než pole kolem vesnice a život ve vesnici.

Údolí svou energií návštěvníka vtahovalo. Pohled to byl velkolepý a než se

poutník probral z jakési euforie, která nastala jen z pohledu tam dolů,

uběhlo pěkných pár chvil.

Viděl les, nebo lépe řečeno koruny a špičky stromů. Viděl vodopád.

Mohutnou řeku. Uprostřed všeho překrásný, bíle zářící hrad. Krajina, která

mu připadala až neskutečná a jako fata morgána, byla plná života, i když

očima žádný neviděl.

Rozhlédl se nalevo, napravo, aby zjistil, kudy se dostat dolů. Bez rozmyslu,

co vše by to mohlo obnášet, jaké nebezpečí by jej mohlo potkat, se chtěl

vydat do krajiny, která byla v jeho očích překrásná.

Trochu si zoufal, že nespatřil cestu, která vedla tam, kam se dostat chtěl a

myslel si, že snad i potřeboval. První myšlenkou, když už se odhodlal

porozhlédnout se po místě plného nespatřeného života, že tam by mohlo

být to, co hledá. Nejhorší na hledání, co si uvědomoval, je, když nevíte, kde

hledat. Druhou věcí na hledání, což si rovněž uvědomoval, je, když nevíte,

co hledáte. A právě ono chtěl v malebné krajině, kterou měl před sebou

jako na dlani, najít.

Bylo zvláštní, jak si prašná cesta, po které tolika dní kráčel, jen tak skončí a

dělá se, že se jí to ani trochu netýká. Jen tak jdete a jdete, a pak konec.

Kdyby alespoň šlo z dáli zahlédnout most, který by upozornil na nějakou

změnu cesty prašné.

Promyslel si částečně, co by mohl udělat, aby se ve zdraví dostal dolů. Moc

toho nebylo, a tak se musel uchýlit ke kroku, který napadl hned jako první.

Jeden krátký skok a dostane se na nejblíže postavený strom. Když bude

mít štěstí, tak by se dalo předpokládat, že špička vysoké a silné sosny

vydrží. Doufal, že se pod jeho tělesnou tíhou, i když za ten krátký čas své

poutě výrazně zhubnul, nezlomí a vydrží přistání, u kterého

nepředpokládal, že by mohlo být hladké.


14

Než se odhodlal na sto procent, párkrát se naposledy rozhlédl kolem sebe,

nalevo, napravo. Pořád cítil jakousi naději, že spatří cestičku dolů.

Nenápadnou, ale slibující větší pohodlí a menší riziko pro sestup.

Přidržoval se hole a přistihl se, jak ji svou rukou křečovitě svírá. Oči měl

zavřené. Snažil se nasát energii tohoto podivného místa, vzduch mu těžkl v

plících. Snažil se přijít na jeden jediný důvod, proč se do údolí nepouštět,

nebo alespoň ne takovým způsobem. Podvědomí nereagovalo na

položenou otázku. Než otevřel oči, tak se několikrát zhluboka nadechl.

Odhodlal se a skočil. Do svých nohou soustřeďoval veškerou sílu, aby skok

nabil patřičného rázu.

V půli trajektorie letu mezi pevnou zemí pod nohama a špičkou sosny

zjistil, že nedoskočí, by se snažil sebevíc.

Ucítil dva obrovské pařáty na svých ramenou, jak jej uchopily. Zlekl se a

div neupustil hůl a vak, které držel rukama. Bál se podívat nahoru, co jej

uchopilo. Rozbušilo se mu srdce a zadržoval dech, aniž by si to sám

přikázal.

Nohama se téměř dotýkal vrcholků stromů. Reflexivně vždy nohy trochu

přitáhl k tělu, když už to vypadalo, že o ně chodidly zavadí.

Orel, který nesl poutníka, letěl nejníže, jak mu jen stromy umožnily. Pařáty

vystrašeného turistu držely pevně. Klid a ticho, které doprovázeli let orla,

zapůsobili na poutníka a již se lehce uvolňoval.

Orel zamířil k nevelké mýtince. Zdálo se, že nebude mít dostatek prostoru,

aby zde přistál a vyložil pasažéra. Za poslední řadou stromů, která

vytvářela pomyslnou hranici mýtiny, začal orel prudce až skoro střemhlav

ubírat na výšce. Poutník se nezmohl na nic víc, než zoufalý a čistě upřímný

křik.

Nohy poutníka se jemně dotkly pevné země, a ten si lehce oddechl. Orel,

jako opravdový dravec a predátor, měl celou situaci pod kontrolou, ale

škoda poutníkova, že orlovi do hlavy neviděl. Neznal jeho myšlenkové

pochody. A prozatím mu bylo ukryto i tajemství, co že ho to v pařátech

neslo. Ve vzdálenosti přesně dvou délek pasažéra od země orel dvakrát

mohutně máchl křídly, a tím docílil zpětného chodu jako brzdy. Tím zajistil

hladké a pohodlné odložení pasažéra.

Poutník se až teď dozvěděl, co že jej to neslo. Pohled na obrovského a

majestátního orla jej vyvedl z míry. Určitě alespoň tak, že si neuvědomoval,


15

jak hloupě se na orla dívá. Bohužel se ale nemohl ubránit všem těm

pocitům, které se v hlavě najednou objevily.

Prozatím stál na stejném místě, kde jej orel pustil. Sledoval, jak orel chodí

po mýtině, kousek od něho. Poutník se vzrušením podlamoval v kolenech.

Orel sledoval poutníka se stejným zájmem, jako on jeho. Orel nebyl hloupý,

akorát se nenaučil mluvit. Jinak by se jistě zeptal na těch pár

zdvořilostních otázek, jak už tomu bývá zvykem všude, a tady tomu nebylo

jinak. Například, kdo a odkud je, co ho přivádí do těchhle končin, a tak

podobně.

Poutníka od úplného zkolabování a podlomení se v kolenou vždy udržel

pohled na orla, který i když byl stejně velký jako on sám, možná i o kousek

větší, poskakoval po mýtině jako obyčejná slepice. Z místa na místo a

pokaždé, když se zastavil, začal zobákem cosi dolovat v zemi. Trochu

zobákem a trochu pařátem, ale vždy se zájmem a co vytáhl, překvapilo

poutníka.

Orel přiskákal k poutníkovi a znova si jej podivně prohlédl. Ze zobáku mu

ze stran čouhala živá žížala, která byla rovněž větší, než jakou poutník

znal.

Poutník se otřepal, ale ještě netušil, co ho čeká v příštím okamžiku.

Vytušil, co se mu snaží orel naznačit a reflexivně řekl. „Promiň, ale já tohle

nejím.“

Orel na něj opět podivně pohlédl a přiblížil se zobákem ještě o kousek

blíže.

Poutník měl pocit, že orel je z dobré rodiny a dobře vychovaný. Zároveň si

uvědomil, že orel bude spíše orlice, když projevuje takové pečovatelské

schopnosti.

Nespletl se, a když potravu nepřijal, orlice odložila žížalu před poutníka a

rozběhla se, vyskočila do vzduchu, mávla křídly a už letěla.

Poutník pozoroval se zájmem, co se bude dít. Nenapadla jej možnost odejít

nebo utéct pryč, prostě se vytratit, protože se necítil v nebezpečí. Namísto

toho popošel k balvanu, který se nacházel v jeho blízkosti a posadil se.

Zvedl hlavu k nebi, aby se podíval, co dělá orlice. Chvíli se rozhlížel a pak ji

spatřil, na obloze mu nepřipadala tak obrovská, ale téměř obyčejně.


16

Sledování orlice ho nutilo k rozjímání se nad celou situací. Uvažoval, jak to,

že si takové velké orlice nevšimnul dříve. Přece by něco tak obrovského a

nepřirozeného nemohl přehlédnout. Za celou dobu, co se oddával své

pouti, neviděl nic podivného. Rozváděl dále myšlenkové pochody a

zacházel dále do svého vědomí. Nemohl si vybavit a ani se zbavit pocitu, že

by se před ním všechny podivnosti jen tak lehce schovávaly.

Jediné, nad čím se už v průběhu poutě podivil, bylo, že nepotkal nic

podivného. Očekával, že když opustí rodnou krajinu, kterou za celý svůj

život znal, že se otevřou nové obzory. Myslel si, že uvidí věci, které si ani

představit neumí. A místo toho se stalo, že neviděl ani to, co už znal.

Nepotkával žádné lidi, neviděl žádná zvířata. Sem tam mu nad hlavou

přelétl opeřenec, a to bylo vše, co měl z celé poutě. Samozřejmě měl

spoustu mozolů na nohách a neustále velký hlad.

Při vzpomínce na hlad zakručelo mladému poutníkovi v žaludku, a to

způsobilo, že byl vytažen ze svého zasnění. Hlava stále směřovala k nebi.

Do reality se probral právě včas, aby se stal svědkem čehosi nevídaného,

alespoň pro něj.

Orlice spatřila oběť a spustila se střemhlav dolů k zemi.

Poutník znejistil, neboť se řítila přímo jeho směrem. Rychle se zvětšovala,

jak se blížila pořád rychleji k zemi. Byl trochu nesvůj, ale utéct by stejně

nedokázal, nohy měl jako přibité. Za svůj život se nesetkal s opravdovým

nebezpečím a toto jej z rovnováhy vyvedlo zcela. Dostával malou dávku

toho, za čím se na pouť a do světa vydal.

Čím byla orlice blíže, tím více se poutníkovi zdálo, že jakoby zpomaluje.

Opak byl pravdou. Orlice ve skutečnosti zrychlovala, ačkoliv se to jevilo

jinak.

Posledních pár momentů bylo opravdu hodně dlouhých. Ohnivá kometa,

jak se orlice poutníkovi jevila, se nevrhala střemhlav na něj, ale na něco

zcela jiného, avšak prozatím to nebylo zřejmé.

A když už mládenec myslel, že je po něm, že ho orlice sestřelí, sní, nebo

něco jiného, zavrtala se do země.

Ruce nad hlavou sundal zpět k tělu. Nejprve pomalu, i když věděl, že by mu

před střetem stejně byly k ničemu, že by jej neochránily, a pak zcela.

Pozastavil se, jak se co stalo. Slyšel zřetelně pískavý zvuk, který


17

produkoval vzduch rozrážený zobákem orlice. Pak rána jako když spadne

kometa, a pak už jen ticho.

Přešel k místu, kde se orlice zavrtala do země. Díra byla obrovská,

kruhovitá. Kdyby poutník znal velké vrtáky do země, jistě by si myslel, že

je to vrt stavbařské společnosti. Ale protože o něčem takovém neměl

tušení, že by mohlo existovat, smířil se s tím, že díru doopravdy udělala

orlice.

Stál nad dírou a se zájmem sledoval. Díval se dovnitř a nevěděl, co si o tom

myslet. Slyšel dunění v podzemí. Sem tam zemi poznamenal lehký otřes.

Poutník se zachvěl spolu s půdou pod nohama.

Zlekl se, když se z ničeho nic objevila orlice za jeho zády. Neudělala žádný

zvuk, ale svou přítomnost oznámila svou energií, směřovanou

k poutníkovi.

Poutník se nemohl bránit otázce, jak se tam nabrala. Nedalo mu to a

nedůvěřivě přešel kolem ní, aby sledoval stopy jejího příchodu. Došel k

nedaleké skále a smířil se s tím, že se prohrabala pod zemí až ke skále a

tam si způsobem neslýchaným vylezla z jeskyně.

Orlice držela zobákem za kůži na krku živého zajíce. Nadějně se dívala na

poutníka, že by snad tohle mohlo udělat radost na místo žížaly. Zajíc si

v klidu visel ze zobáku a u toho stříhal ušima i čumáčkem.

Poutník už viděl zajíce napíchnutého na větvi a pečícího se nad ohněm.

Nemohl skrývat svou radost, neboť maso nejedl od doby, kdy odešel z

rodné vesnice. Orlice měla radost z neskrývané radosti poutníkovy.

„Ale jen když přijmeš pozvání na večeři,“ oznámil poutník orlici, ta se na

něj podívala, protože přesně tak to myslela. Bohužel, ale sama si táborák

neuměla rozdělat, aby si alespoň jednou v životě mohla dát teplou večeři.

Zdálo se, že přikývla, a mládenec pro zajíce natáhl ruce. Orlice mu jej

předala. Zajíce chytil za uši a uvažoval, jak dál.

Rozhodl se utábořit na mýtině. Den už značně postoupil, tak nemělo smysl

pro dnešní den pokračovat v putování. Na své cestě netrpěl nedostatkem

času, právě naopak ho měl více než dost. Odpadly mu starosti a povinnosti,

takže byl pánem svého času.

Putoval si dle své chuti a síly. Když chtěl, tak se posadil a spočinul ve stínu

stromu či skály. Nikam se nehonil, protože už věděl, že jediná cesta je ta


18

životní a chtěl si naplno užívat každé vteřiny i každého podniknutého

kroku.

Zajíc byl stále živý a poutníkovi tropil starosti tím, že kdykoliv jej položil

na zem, snažil se pokaždé rozběhnout pryč.

„Já vím, že rád běháš, ale teď už běžet nikde nemusíš,“ řekl zajíci, když už

ho po několikáté chytil a zvedl za uši do vzduchu. Zajíc vždy zastříhal

čumáčkem na znamení souhlasu.

Poutník si připadal hloupě, když zajíce znova položil na zem, a ten se

znovu pokusil utéct.

Následoval stejný scénář, jen s trochu pozměněným závěrem. Poutník na

zem namaloval svou holí kruh a řekl zajíci: „Jestli ten kruh překročíš třeba

jen packou, tak tě bez milosti zabiju. Jasné?“

Zajíc zastříhal čumáčkem.

Když byl zajíc vložen do kruhu, konečně dostal rozum a utéct se

nepokoušel.

Orlice seděla na bleskem rozlomeném kmeni stromu. Křídla měla

roztáhnuté a vytvořila tak zcela realistický totem. Z vrchu pobaveně

sledovala dění dole.

Poutník se pohyboval v malém kruhu od místa, kde si odložil věci. Mírným

a zcela nenápadným pohledem tu a tam kontroloval zajíce, zdali ještě

pořád obývá svůj kruh, který mu byl přidělen. Ve spokojenosti pokračoval

ve sběru dřeva na táborák, když zjistil, že se zajíc opravdu už o nic

nepokouší.

Za chvíli bylo veškeré dřevo naházené na jedné velké hromadě a kousek

vedle vznikla druhá hromada zpřelámaných větví na přikládání.

Poutník sáhl do vaku, aby vylovil pytlík s drcenou sírou. Trochu nasypal na

vrch celého dřevěného stavení, trochu po bocích a něco málo nacpal do

středu.

Zase začal chodit okolo a jako naschvál nemohl najít žádné dva rozumně

velké křemeny, aby dodal jiskru a zažehl táborák. Zajásal, když našel a

kromě jeho samotného nikdo nevěděl, co se vlastně děje.

Rychle přiskočil k hromádce dříví a spokojenost se projevila naplno, když

uslyšel práskání větví, jehličí a šišek.


19

Orlice sletěla se zlomeného kmenu. Nepřišla sice až k poutníkovi, ale oba

cítili jakési pouto přátelství a náklonnosti.

Ze dne ještě zbylo nějaké světlo a mládenec potřeboval vyřešit jeden

zásadní a nezanedbatelný problém. Hlavní hrdina v naplnění žaludku dvou

hladových duší, byl stále živý a zdravý, i když by měl být mrtvý a

napíchnutý na provizorní vidlici na opékání.

Seděl si v do země vyrytém kruhu. Pár skoků sem a za chvíli zase tam.

Zastříhal ušima a hned na to čumáčkem. Dělal, že se ho večerní

představení netýká.

Někdo by zajíce měl zabít, ale nastala tichá výměna názorů. Orlice hájila, že

stačí, když zajíce ulovila. Poutník se hájil tím, že jej upeče a on sám až

takový hlad nepociťuje, aby se snížil k takovému hrubému chování. Snažil

se orlici přesvědčit, že ona je ten dravec, který má tyto schopnosti

zakódované hluboko v krvi.

Chvíli pozorovali jeden druhého. Někdy se současně podívali na zajíce a

ten jim pohledy opětoval. Nikdo nevěděl, co dělat a každý považoval za

hloupé sedět u ohně bez většího či menšího smyslu.

Ještě chvíli trvalo nepřerušené ticho. Poutník se rozhodl, že než se pustí do

činu, ke kterému se orlice zcela očividně neměla a který by měl zbavit

zajíce života, aby se mohli spolu s orlicí pohostit, uvaří si kávu a vykouří

dýmku.

Začal hrabat ve vaku, aby si vytáhl potřebné věci. Nejprve dle zvyku udělal

činy vedoucí k přípravě kávy a posléze začal plnit hlavičku dýmky. Hořící

větvičkou si odpálil dýmku a spokojeně nasával kouř. Cítil jakousi úlevu a

neřešil, i když by měl, jak rozumně a důstojně zbavit zajíce života.

Zvedl se vítr, který při nastávajícím večeru byl chladný. Přinášel vůni

nasbíranou cestou lesem. Byl svěží a osvěžoval i myšlenky přítomných.

Hůl, která byla opřena vedle poutníka o nejbližší strom, se trochu

zapotácela poryvem větru, ale nespadla. Poutník se na ni v tom momentu

díval, ale ani na chvíli neuvažoval, že by ji snad radši položil na zem, aby se

jí případným pádem něco nestalo.

Ticho trvalo nadále. Praskající dřevo táboráku podporovalo večerní

romantiku.


20

Silný vítr opět přinesl vůni lesa a kromě toho se opět opřel o hůl.

Tentokrát už sílu větru neustála a spadla. Z jejího konce vyletěl blesk,

který zasáhl zajíce a na místě, kde byl, jej usmažil.

Orlice i poutník zůstali pohledem strnulí na zaječí pečínce a ani jeden

nevěděl, co se stalo. Touto, pro zajíce, nešťastnou náhodou se vyřešily

naráz dvě věci. Za prvé byl zajíc usmrcen, když se k tomu před tím neměl

ani jeden z potenciálních strávníků. A za druhé byl zajíc ihned upečen, tak

odpadlo to dlouhé čekání, než se pokrm připraví. Poutník tak nemusel

hlídat večeři, točit s ní na větvi a vůbec, ušetřil si spoustu práce kolem

přípravy.

Nasál kouř z dýmky a probral se z šoku dříve než orlice. Uvědomil si, že

můžou začít hodovat, hned, jen co zajíce rozdělí na dva stejné díly. Zároveň

už začal uvažovat nad bleskem, který vylétl z hole. Okamžitě rozvíjel

teorie, jak silná může hůl být.

Jídlo bylo rozděleno a orlice dostala větší podíl, který se skládal z již

upečených vnitřností, které poutník nejedl a dobrovolně by o ně nikdy

nestál. Orlice je s vděkem přijala, neboť z nich měla větší radost, než ze

samotného zajícova masa.

Po jídle si poutník dopil kávu, dokouřil dýmku a bez oznámení, co právě

dělá, se začal ukládat ke spánku. Nemyslel si, že bylo nutné orlici

vysvětlovat, co dělá, neboť měl za to, že by orlice stejně nechápala, a i

kdyby, tak by stejně nestála, aby se jí zpovídal.

Než definitivně zaujal polohu pro spaní, přihodil do ohně tři silnější větve

v domnění, že do rána jich bude akorát.

Ulehl a byl připraven usnout a spát až do rána. Orlice se v tichosti zvedla

od země a odletěla, pro poutníka neznámo kam.

Poutník okamžitě usnul a hlavou se začaly honit sny. Všelijaké a divoké.

Bylo jich mnoho, avšak všechny měli společného jmenovatele. Každý ze

snů byl různorodý. Navzájem se nespojovaly v celek, ale z každého snu

uvízl malý střípek, který celkové skládance nedal žádný smysl.

Noc uběhla rychle a poutník měl pocit, jakoby snad ani nespal. Jen, jakoby

celou noc probděl nad sny, ze kterých si nyní nemohl vybavit vůbec nic.

Snad jen to, že se mu v noci zběsile honily hlavou.

Podíval se do ohně a zjistil, že sice nehoří plamenem, ale v tábořišti je dost

žhavých uhlíků, které by bylo škoda uhasit. Než se rozhodl pokračovat


21

v putování, chytil se myšlenky, která vytanula v hlavě. Samovolně a

nenásilně ji okamžitě přijal jako vyřízenou.

Přihodil dříví z hromady, co bylo připraveno na noc. Nepoužil jej večer, jak

plánoval, a teď se sešlo. Byl rád, po dlouhé době mohl začít ráno kávou.

Oheň se rozhořel okamžitě. Nemusel rozfoukávat žár z uhlíků, aby od něj

chytily polena.

Když káva, tak samozřejmě byla na programu i dýmka. Toto ráno prožíval

tak trochu v rodinném stylu. Žádný spěch do práce, v tomto případě

putování. Dopřál si, co si na své pouti odpíral, ráno v poklidu. Pořádně

promyslet další kroky, které provede a hlavně kam je povede.

Pil kávu, bafal dýmku. Přemýšlel nad sny, ale za nic na světě nemohl si

vzpomenout. V hlavě mu dunělo, jak hrál honěnou se sny, které utíkaly, ale

jen o krůček, neboť měl silný pocit, že je má skoro před očima nebo snad

na jazyku. Jen vyslovit a byly by lapeny.

Po chvíli se vzdal. Nepřemýšlel nad nimi a řekl si, že se snad samy vynoří,

když jim nechá prostor, aby se umoudřily a netrýznily jeho mysl takovým

způsobem.

Chtěl sny vypudit, ale nešlo to tak jednoduše, jak si představoval. Než na

toto přišel, trvalo přibližně stejně dlouho, jako samotnou myšlenku

vyslovit.

Chtěl oklamat svou hlavu tím, že se začal soustřeďovat na jiný objekt

svého zájmu. Nejprve neshledal nic, co by ukojilo touhu jeho záměru.

Spokojený byl v momentu, kdy mysl odvrátil na orlici, která teď fyzicky

přítomna nebyla, včera tomu bylo jinak a to stačilo. Přemýšlel nad

opeřencem. Vymýšlel si spoustu otázek, aby zaměstnal hlavu. Odpovědi

nechal vyplouvat odevšad. Žádné z nich nemohl plně věřit, neboť je neměl,

kdo potvrdit ani vyvrátit. Uspokojení mohl najít v tom, že trénoval vlastní

dedukci. Doufání, že se jednou dozví správné odpovědi, přinášelo pocit

uspokojení a vzrušení.

Jakmile vyčerpal možnosti otázek na tělo, bez těla a bez duše, na orlici,

nechal plavat tohle téma. Připustil si, že si povídá sám se sebou a že

pomalu začíná bláznit ze samoty, která je věrná jeho pouti.

Předmět zaměstnání mysli se stočil na hůl a včerejší nešťastně šťastný

incident. Bylo to takové podivné. Jistým způsobem fascinující. Pohroužil se

do záhady, své osobě ukryté, ale se slibem, že tomu přijde na kloub. Že se

dozví princip, jakým hůl funguje a co všechno umí, dokáže. Nebyl doháněn


22

časem, neboť se neustále ujišťoval, že jej má dostatek a nebude nic

uspěchávat. Důvod poutě, na kterou se vydal, byl jasný. Dospět, dozrát. Nic

nejde uspěchat a zkusit posbírat takové zkušenosti, jaké by nemusely být

hned užitečné pro život, ale hlavně by měly být takového rázu, že by daly

jasnější tvar vlastnímu názoru na život a na svět.

Vstal z deky a pocítil jakousi závrať. Nejspíše z kávy a dýmky, na které si

už časně ráno odvykl. Po vyprchání hvězdiček před očima znovu nabil plné

rovnováhy. Rozhlédl se kolem sebe. Očima nehledal určitý cíl, rozhlédl se

jen proto, že jakési nutkání jej k tomu přinutilo. Úleva se dostavila

okamžitě, jak toto provedl.

Udělal pár dřepů. Rozpažil ruce a začal se otáčet doleva, doprava. Pak ruce

vzpažil, aby udělal několik kmitů do záklonu, ve stejném postoji se začal

předklánět a dlaněmi se v jednotlivých kmitech pokaždé dotkl země a to

bez toho, aby se v kolenou pokrčil. Takovým způsobem se rozhýbal a

rozproudil krev v těle. Energie stoupla, jak v těle, tak v mysli. Cítil se svěží

a zauvažoval, že by nebylo na škodu udělat zvyk z ranního cvičení, jaké

právě absolvoval. Avšak myšlenku o cvičení protáhl hlavou, ale nezaobíral

se jí na tolik, aby se v ní naplno utvrdil. Znal sám sebe, měl to štěstí, neboť

mnoho lidí se domnívá o tomtéž, ale opak je pravdou, a tak věděl, že jeho

rána se nesou ve velice různých a den ode dne v odlišných náladách. Uznal,

že se pokusí, alespoň pokud bude v rozpoložení jako dnes, dodržovat

cvičení. Zavřel oči, aby nasál pocit, který probíhal jeho tělem. To proto, aby

si mohl říct, až se mu nebude chtít cvičit, jak jej cvičení příjemně povzbudí

na těle i na duchu.

Došel k holi a měřil ji pohledem. Od jednoho konce na druhý. Snažil se

zachytit něco, co mu jisto jistě při prvním kontaktu uteklo. I když měl hůl

celou dobu, prakticky, co ji našel v ruce, prohlédl si ji jen jednou. Pak už ji

používal pouze k odlehčení svým nohám, když se o ni opíral.

Chytil ji do pravé ruky a levou se ji začal zlehka dotýkat. Jemně a s jakýmsi

zaujetím, ale zároveň taky láskyplně jako milenec první noci milenky.

Konečky prstů klouzaly po holi. Zastavovaly se u každé dírky či výrostku.

Dotýkal se hole se značným respektem. Nevěděl, jaké tajemství skrývá a co

by mohl nechtěně způsobit. Na hůl začal soustřeďovat veškeré své smysly.

Projevovalo se to tak, že celou svou osobou cítil energii, jakou hůl

disponuje, ale mrzelo jej, že prozatím neví, jak ji vědomě probudit.

Od lehkých kontaktů pomalu přešel k držení hole obouručně. Chvíli si

přehazoval hůl z jedné strany na druhou. Potom začal přehazovat ruce, aby


23

zjistil, jak se mu hůl drží nejpohodlněji a nejpřirozeněji. Zjistil, po

několikanásobném přezkoušení, že nejpohodlnější pro držení je mít

pravou ruku dole a levou vepředu, hůl držet u pravého boku.

Tím měl vyřízený jeden ze základních problémů, ale toto ke štěstí

nestačilo. Potřeboval dosáhnout zjištění, jak holí seslat blesk.

„Blesk!“ vykřikl poutník a u toho prudce mávl koncem hole, celý akt

vypadal, jako by koncem hole chtěl praštit o stůl, který se nenacházel tady

ani nikde jinde. „Blesku leť! Blesku ven!“ zkoušel jiné formule, když první

pokus selhal. Žádný nebyl úspěšný. Vyzkoušel ještě mnoho podobných

formulí, ale nic nezabralo.

Přemýšlel, kde by mohla být chyba. Jen se do přemýšlení pustil, urodila se

mu v hlavě myšlenka. Napadlo jej, že je možné, že se musí soustředit na

nějaký předmět, na nějaký cíl.

Začal realizovat myšlenku a to znamenalo i to, že točil hlavou dokola, aby

si našel cíl zničení. Již před očima viděl, jak z konce hole vylétá blesk a pálí

vše, na co ukáže.

I se zavřenýma očima dal opět do pohybu tělo. Když se zdálo, že se mohl

otočit třikrát, jak chtěl, přestal s točením a oči otevřel.

Před ním se tyčil vysoký strom, jeden z mnoha, jak to v lese bývá a cíl byl

určen.

Pěstmi pevně sevřel hůl a jediné, čeho chtěl dosáhnout, bylo, že se ve své

pouti nehne dál, než strom, který byl osudem určen, neshoří a nezbude

z něj víc, než jen hromádka popela.

V celém těle cítil mravenčení, jak se soustředil. Celou energii, kterou

disponoval, zadržoval v těle a nenechal utéct jedinou myšlenku jiným

směrem, než sám chtěl. Nyní byl natolik koncentrovaný, že nepochyboval o

neúspěchu tohoto tahu.

Poutník přenesl veškerou koncentraci na strom. Soustředil se jen na svůj

cíl. Neviděl nic, kromě cíle na konci tunelu, který se utvořil náhlým

zakřivením prostoru.

Máchl holí, ale pro tentokrát beze slov. Jen s jedinou myšlenkou v hlavě.

Jasně utvořeným obrazem, jak z hole letí blesk směrem stromu. Silný pocit

dával poutníkovi za pravdu, že tohle je ten správný postup.


24

Hůl se rozehřála energií, která v ní byla oživena. Na konci hole se začaly

objevovat slabé modré jiskřičky. Když je mládenec zpozoroval, nutily jej,

aby se pousmál, i když sám nechtěl.

Malé jiskřičky se začaly shlukovat do jedné větší a koncentrovaly se na

konec hole. Ve vzduchu visel zvuk vysokofrekvenčního pískání, které

každou další vteřinu dostávalo větší intenzitu. Pak bylo slyšet slabé

prásknutí a jiskřičky uhasly zcela.

Poutníkovi se nad tímto zkřivila ústa, ale v částečně dobré náladě jej

udržel slabý pramínek kouře, který se táhl z konce hole směrem k nebi.

„Takhle by to šlo. Možná to chce ještě trochu protrénovat a mohlo by to

jít,“ řekl si pro sebe poutník. Hned na to se ubral zpět k dece na mýtinu.

Posadil se a čas, kterého měl spoustu, využil k tomu, aby přemýšlel. Chvíli

bylo problematické, udržet mysl na uzdě. Byla splašená jako mustang, a

neměla v nejmenším úmyslu, nechat se zkrotit.

Poutník okamžitě vymyslel plán, jak dostát svého. Vzpomněl si na slova

Houbičky, který mu jednou řekl, že když byl mladší, zhruba v jeho letech,

taky pořád spěchal, chtěl být všude první a u všeho. Po čase zjistil, že vždy

se závodit nemusí a stačí pouze splynout se svým okolí. Zrovna toto měl

poutník na mysli. Neměl potřebu se s někým rvát, dokud to nebylo nutné.

Nechal myšlenky, aby si dělaly, co samy uznají za vhodné. V poutníkově

hlavě tím vznikl problém, se kterým nepočítal.

Ocital se na místech již dávno zapomenutých nebo ještě nenavštívených.

Viděl přeludy, démony i bohy. Viděl věci, které myslel, že neexistují.

Neexistovalo nic z toho, co viděl. Na čele se začal objevovat pot, ale

poutníkovi byla zima. Udělal krok ze své světnice a ten vedl na nejvyšší

vrchol hory, kterou znal jen z obrázků přivezených kdysi dávno obchodní

skupinou. Ocitl se ve vánici a oblečen byl jen málo. Silný vítr narážel na

holé tělo a vločky dopadající na kůži byly ostré, jako by na něj dopadalo

nespočetně velké množství včelích žihadel. Než zjistil, proč není oblečen a

chodí ve vánici jen v lehkých domácích kalhotách, již byl vtažen tmou.

Osvítil jej reflektor, nic neviděl, do ruky mu vplula hůl. Tu poznal okamžitě,

neznámá síla mu bránila podívat se jejím směrem. Chvíli s holí bojoval, ale

marně. Hůl se vymanila z jeho sevření. Na konci, ze kterého viděl

vyšlehnout blesk, se proměnil v tvář. Chvíli se na sebe dívali, potom se

stala věc pro poutníka nepředpokládaná. Začala bít poutníka po zádech a

ten s panikou utíkal. Když byl chvíli klid, otočil se. Hole nebylo. Vše dokola

se zatočilo a mladík byl vytažen ze snu podivného.


25

„Tak a snad bude chvíli klid,“ řekl si pro sebe poutník s úlevou.

Předpokládal, že myšlenky se dostatečně vyřádily, a již se nebudou

nesystematicky mlít jedna přes druhou.

Nyní nebyl pohlcen množstvím neovladatelných myšlenek a mohl se

soustředit na téma, jaké si určil. Zadíval se do ohně. Práskání dřeva a

jemný plamen jej uklidňovali. Byl zcela při smyslech, ale kdyby byl poblíž

pozorovatel, jistě by si myslel opak. Jediné, co měl poutník v hlavě, bylo

dokonalé pusto prázdno. Nemyslel na nic určitého, a přesto byla mysl

zaměstnána na sto procent.

Přemýšlel nad holí, jak dosáhnout požadovaného úspěchu. Uvažoval nad

cestou, kam se vydat a celkově, jak pokračovat.

Šaman Houbička se u své chýše, kousek dál od rodné vesnice, zaobíral

rozjímáním s dýmkou v koutku pusy. K obědu si dnes, jako každý jiný den,

dal směs z podivně vypadajících houbiček. Houbičky nejen, že divně

vypadaly, měly divnou vůni, ale obyčejnému smrtelníkovi mohly připadat i

nechutné. Šaman Houbička měl na houbičky, které si dával k obědu, stejný

názor, jako každý jiný. Na rozdíl od všech ostatních smrtelníků měl dost

odvahy, aby jednou zkusil a zjistil, že když se překoná ta podivná chuť a

překousne zápach, který se z nich šine, má to spoustu výhod.

Jeden z důvodů byl, že se dostával snadněji do transu. Šaman, abychom

řekli pravdu, byl pořád v transu, jen někdy jim byl zcela pohlcen a někdy

byl ve střízlivějícím stádiu. Šaman někdy už míval problém rozeznat sen

od reality.

Stávalo se, a ne zřídka, že za ním na návštěvu přišly děti. On je registroval,

jako bandu přízraků. A protože děti ještě neměly z některých věcí rozum a

šaman byl přátelský typ, rád odpovídal přízrakům na otázky, jež mu dávali.

Děti se smály a myslely, že schválně dělal to, co dělal. Omyl byl, že on si

myslel, že je vše v pohodě. A tak jeho pohyby a reakce na otázky i na vše ve

svém okolí, vyvolávaly u dětí upřímný smích.

I nyní byl v transu a svým vědomím se dostal daleko od domova. Mysl

létala vysoko v oblacích, ale registrovala i přízemní starosti obyčejných

lidí. Když se prolétl nad oblaky a pozdravil všechny známé bohy, se

kterými často komunikoval, začal pomalu klesat zpět ke svému tělu, které

se pohupovalo v houpacím křesle na verandě malé chýše.


26

Mysl se usadila v těle, ale nechala jej dále odpočívat. Na řadu se dostal

vnitřní zrak, který se ihned zaměřil na poutníka, aby se podíval, jak se mu

vede v tento krásný a slunečný den.

Zrak viděl události částečně dřívější až do přítomnosti. S nazíráním do

budoucnosti měl poslední dobou problémy, které šaman prozatím

nedokázal odhalit a vyřešit. Ale i tak, jak tomu bylo teď, bylo rovněž dobré

a určitě lepší než nic.

Šaman si rychle prolétl události od včerejšího večera až k poslední uběhlé

vteřině. Vyhodnotil situaci a v podstatě se utvrdil, že taková pouť jednoho

pořádně zabaví. Přináší spousty vzrušení všelijakého druhu a chvíli nedá

pokoj. Jeden nikdy neví, co přinese a odnese, koho přivede do cesty, a když

jej zase odvede, co našeho si dotyčný odnese.

Šamanovi se okamžitě vybavily staré vzpomínky, když i on podnikal pouť

za poznáním a s dobrým úmyslem, cestou někde zapomenout nebo

nahradit pubertu za dospělost.

Rozmyslel si, jak by mohl být poutníkovi nápomocen a ne jen sledovat tiše

z povzdálí.

Jedna z výhod astrálního sledování cíle bylo, pokud samozřejmě byl živý,

že pozorovatel neviděl jen obraz, ale slyšel i veškeré úvahy a myšlenky

sledovaného. Šaman tedy vyslechl dění v hlavě poutníkově, a sice nemohl

dát přesné odpovědi na otázky, kterými se poutník zabýval, mohl jej

alespoň trochu povzbudit a nasměrovat.

Již byl rozhodnut a musel začít jednat, dokud byl poutník u ohně a

nerozhodl se, pro nějakou jinou aktivitu. Nyní byla ideální příležitost, aby

přišel na návštěvu.

Poutník ospale sledoval, jak plápolá oheň. Nemyslel na nic víc, než na oheň

a krásu, která vznikala stále se měnícím plamenem. Víčka mu těžkla a

v mysli si představoval, jak už spí. Že by nebylo špatné usnout jen tak,

nesoustředěně a bez mnoha myšlenek a otázek v hlavě. Dívat se do ohně a

ráno jen otevřít oči. Nic víc a nic míň mezi tím. Hluboké okno by se mohlo

stát přítelem, který nepustil večerní chmury dovnitř.

Oheň zapraskal. Poutník byl zvědavostí vytažen o jedno patro výše, než se

nacházelo tiché a uspávající rozjímání. Donutil se vší silou, kterou v sobě


27

dokázal ještě nasbírat, aby udržel víčka očí kousek více otevřené a

zkontrolovat, co to bylo.

Nic se nedělo a poutníkovi pomalu začala padat hlava zpět ke kolenům.

Zvednutím víček ze sebe vydal poslední zbytky sil a teď už byl téměř tuhý.

Oheň znova zapraskal, ale poutník neregistroval ani zapráskání a ani nic

jiného.

„Ty už spíš?“ zeptal se šaman, který se objevil v ohni. Nevěděl, jak bude

poutník reagovat, ale chtěl být férový a ukázat se mu, aby věděl, kdo s ním

mluví.

„Nespím,“ odpověděl poutník, ale vůbec se nepodivil tomu, co viděl a

klidně nechal hlavu zase klesnout.

„Aha, dlouho tě nezdržím. Šel jsem náhodou kolem, tak jsem si řekl, že se

na tebe podívám.“

Poutník zvedl opět hlavu a řekl: „To jsi hodný.“

„No, a jak se máš?“

Poutník jen kývl hlavou do strany a nadzvedl ramena, ale jediného slova ze

sebe nevypravil. Gesto, které provedl, mluvilo za vše.

„Víš, tak nějak, samozřejmě, že ne úmyslně, jsem se napojil na tvou mysl.“

Poutník pokračoval v komunikaci stejným způsobem, neřekl jediného

slova a jen tupě zíral na obraz šamana, pohupujícího se v plameni

táboráku.

„Vadí ti to. Jestli chceš, radši půjdu. Já už se nějak zabavím. Jen jsem si

myslel, že by ti udělalo radost, kdyby sis mohl s někým promluvit.“

Poutník náhle vyskočil ze sedu. Udělal několik rychlých kroků dozadu.

Konečně se probral i na mysli a uvědomil si, co vidí a že si povídá se svým

známým, který je vzdálen stovky kilometrů.

„Co to je? Jak to že jsi tady? To musí být přelud z únavy,“ řekl poutník, ale

slova nesměřoval nikomu, možná jen sobě samému.

„Nejsem přelud. Ne tak úplně,“ odpověděl šaman.

„Jak to, že ne úplně. Vidím, co vidím. A tohle není normální.“


28

„No, už jsem ti říkal, že jsem se napojil na tvé vědomí, abych si s tebou

mohl promluvit. Myslel jsem, že budeš rád. Zaslechl jsem tvoje myšlenky a

starosti. Chtěl jsem ti trochu poradit. Sice by bylo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist