načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Van Goghova hvězdná noc - Michael Bird

  > > > Van Goghova hvězdná noc  

Kniha: Van Goghova hvězdná noc
Autor:

Tak trochu jiná encyklopedie dějin umění Kdo ti nejlépe představí umělecké dílo? Muzeum? Tam je to samé nesahej, nesmíš a pozorně čti popisky. Když se ale do vylíčení vzniku těch ...
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  424
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  499 Kč
15%
naše sleva
14,1
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2017-11-02
Počet stran: 336
Rozměr: 210 x 270 mm
Úprava: 335 stran : barevné ilustrace, mapa
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Kate Evansová
překlad: Katarína Belejová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Umístění v žebříčku: 688. nejprodávanější kniha za poslední měsíc
Doporučená novinka pro týden: 2017-45
ISBN: 9788026416913
EAN: 9788026416913
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tak trochu jiná encyklopedie dějin umění Kdo ti nejlépe představí umělecké dílo? Muzeum? Tam je to samé nesahej, nesmíš a pozorně čti popisky. Když se ale do vylíčení vzniku těch nejlepších kousků z historie umění pustí samotní tvůrci, modelové, obrazy, sochy… Vyprav se na vzrušující cestu po stopách umění! Projdi se po pravěké jeskyni. Seznam se s půvabnou královnou Nefertiti. Nebo si třeba pohlaď hranostaje z obrazu Leonarda da Vinciho či oslav narozeniny s Marcem Chagallem. (dějiny umění v příbězích pro děti)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Michael Bird - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

3
J
e brzo ráno. Už se rozednělo, ale bůh slunce ještě nezvedl svou planoucí
hlavu nad obzor. Ve vzduchu je cítit rosa. Nebe, modré jako moře zůstává
zatím klidné. Později se ale bude chvět vedrem. Když muži postupující v
řadách žnou zralou pšenici bronzovými srpy, praská jim pod rukama. Polekaní
ptáci se skřehotem a jekotem vylétají směrem k nebi. Za poli, kam už
nedohlédneš, teče široká a mocná řeka Nil. Když muži přeruší práci, aby se
rozhlédli, vidí plachty, jako by lodě pluly přímo pšeničným polem.
V podzemí vybarvuje malíř za svitu lampy postavičky, které nakreslil
na stěny hrobky vysoce postaveného úředníka Menny, jenž měl na starost
ornou půdu. Zobrazuje muže, kteří pracují na poli. Myslím, že později
vypodobí i samotného Mennu, jak rybaří nebo loví u řeky ptáky, společně s celou
jeho rodinou, a dokonce i s kočkou!
Ocitli jsme se před třemi a půl tisíci lety. Od doby jeskynních malířů
uplynuly desítky tisíc let. Nikdo nedokáže udržet přehled o čase, který uběhl,
ale lidé vědí, že jsou jen nejnovějšími přírůstky dlouhatánské rodinné linie.
Pokračují v tom, co umějí nejlépe – vymýšlejí, jak z okolního světa dostat to,
co právě chtějí.
Před asi třinácti tisíci lety se lidé žijící na východ od Středozemního
moře naučili hospodařit. Místo aby divoká zvířata lovili, zkrotili kozy, hovězí
dobytek i ovce a zahnali je do ohrad. Než aby sbírali rostliny a plody, zaseli
je. Pokud rodina obdělávala dostatečně velký kus půdy, měla dost na to, aby
se najedla, a ještě jim zbylo něco na uskladnění. A možná taky na výměnu
[21]
Obrázkové p říběhy
Starověcí malíři, rytci aøpísaři





[22]
za jiné užitečné věci, například konev na vodu nebo hrnec na vaření, který
vyrobil hrnčíř se speciálními dovednostmi, jež se těžce pracující farmář sotva
mohl naučit.
Na pšeničná pole v Egyptě už naplno praží slunce. Jak
neuvěřitelný by tento pohled připadal jeskynním malířům! Ty tvary v dálce, co
vypadají jako velké hnědé balvany nastavěné jeden ke druhému, jsou domy.
Zemědělství lidi přinutilo, aby se usadili. Jsou tu vesnice, ale i města s
budovami mnohem většími než obyčejné rolnické domy. V největších městech žijí
někdy i tisíce lidí.
Mohutné řeky, jakými jsou Nil a mnohem východněji i Eufrat a Tigris,
vytvořily nánosy úrodné půdy, která dokázala dát obyvatelům měst dost
plodin na to, aby je všechny nakrmila. Ale nepracuje se jen na polích. Najdeme
zde i bohaté obchodníky, kněze a vládní úředníky, například Mennu. A jsou
tu také rytci a malíři, kteří zdobí chrámy, hrobky a paláce.
Život ve městě s sebou nese mnohem víc příležitostí než život na
vesnici. Je však také mnohem složitější. Jak může král nebo obchodník všechno
zaznamenat? Daně, které se musejí vybrat. Počet pytlů se zrním ve skladu.
Jméno krále, který nechal postavit chrám a chtěl, aby si ho lidé pamatovali
i po smrti. Nestačí jen říct: „Neboj, my nezapomeneme.“ Odpovědí na
všechny tyto problémy je úžasný vynález písma.
Obrázkové p říběhy





[23]
První písmo se v této části světa zrodilo z obrázků. Kruh znamenal
slunce. Oblý trojúhelník připomínající kravskou hlavu zase krávu. Ale co
když chceš napsat „včera“ anebo „loď pluje na jih“? Muselo to celé začít
fungovat trochu jinak. Obrázek nebo značka mohly zastupovat slovo či zvuk,
který slovo tvořil, a někdy dokonce obojí. Jak se v tom ale vyznat? Přestože
většina lidí číst neumí, existují školení písaři, kteří tomu všemu rozumí.
Malíři, písaři i rytci se učili dovednostem, které se ostatním lidem
zdály magické. Díky nim jsi mohl spatřit či pochopit něco, co před tebou
ve skutečnosti vůbec nebylo. Král nemohl být všude najednou, ale jeho
socha, obraz nebo jeho královská sdělení se mohly objevit na stěnách budov
ve všech městech, jimž vládl. Čím působivější obrazy a slova byly, tím bylo
jejich sdělení mocnější.
V zemi mezi řekami Eufrat a Tigris se obrázkové písmo postupně
změnilo v písmo sestávající z čar a značek. Tyhle znaky už nepřipomínaly
věci, které představovaly. Egypťané se ale
drželi svého obrázkového písma
neboli hieroglyfů. Byli hrdí
na svoje
egyptské způsoby. Tak proč
je měnit? Egyptu vládli bohové, po nich tu
byl král nebo faraón (což bylo nejvíc, jak se člověk mohl
bohu přiblížit), pak kněží a šlechtici a úplně na spodku spočívali
ti nejchudší dělníci a otroci. Tak tomu bylo a tak to mělo také
zůstat. Navždy, dokud se bůh slunce každý den znovu zrodí
po své noční cestě podsvětím.

Starov ěcí malíři, rytci aøpísaři





Achnaton s rodinou
z Achetatonu (nynější El Amarna), Egypt;
přibližně 1353–1336 př. n. l.





4
K
dyž královští sochaři a malíři obdrželi
rozkazy, byli ohromeni. Dostali za úkol zobrazit krále
Achnatona s protáhlou tváří, vystouplou bradou,
velkým nosem, odstávajícíma ušima, tlustým břichem
a křivýma nohama. Takhle nebyl nikdy vypodoben
žádný egyptský faraón.
Než Achnaton před zhruba 3 370 lety
nastoupil na trůn, vystřídalo se před ním už přes sto
faraonů. Zdálo se, že egyptský způsob života přetrvá navždy.
Jména vládců i jejich nadlidské skutky byly
zaznamenány v kresbách, sochách i slovech na palácích,
hrobkách, chrámech, ale i běžných objektech. Tady byl
vyrytý do kamene, jímž se drtil pudr, král Narmer, který
zrovna praštil svého nepřítele po hlavě palicí. A tuhle je
zase obrovská rytina Setiho Prvního, jak vyhladil celičkou
armádu. Protivníci pod faraonovým válečným vozem
padali jako klasy pšenice.
Egyptští sochaři museli být neskonale
trpěliví. Nejtvrdší nástroje, které měli po ruce, byly vyrobeny
z bronzu. To ujde, pokud potřebuješ vyrobit meč nebo
sekyru. Když ale musíš rýt do tvrdého kamene,
například bazaltu, není to nic moc. Umělci nezřídka strávili
Vidím to po øsvém
Achnatonovi umělci
[25]





opracováváním kamenného bloku pomocí ještě tvrdších kamenů celé
měsíce. Postupně se stali přeborníky na tvorbu takzvaného zahloubeného reliéfu.
Její postup spočíval ve vytesávání postav a hieroglyfů do hladkého povrchu
kamene. Když se takového reliéfu dotkla jasná sluneční záře, vrhal ostré
stíny a vypadal jako malba.
Je možné, že někteří faraoni mohli mít na nose bradavice, nebo
dokonce chlupaté uši. Ale umělci je vždy zpodobili tak, aby vypadali uhlazeně, měli
pravidelné rysy a, jen mezi námi, také trochu prázdný výraz. Jako by měli
nasazenou masku a v jejich královských hlavách nesídlila jediná myšlenka.
„Pokud zamýšlejí, že tak bude vypadat i můj portrét,“ pomyslel si
Achnaton, „měli by se připravit na menší překvapení.“ Trval na tom, aby
ho jeho podobizny ukazovaly jako opravdovou lidskou bytost. Možná
dokonce poprosil své umělce, aby mu nos i bradu oproti skutečnosti ještě trochu
zvětšili, a jeho tvář tak byla okamžitě rozpoznatelná. Achnaton s manželkou
Nefertiti měli šest dcer. Královští mistři je zachytili společně s rodiči, jak si
hrají a smějí se jako normální děti, což mělo ke strnulým postavám běžným
ve starém stylu velmi daleko.
Stejně jako všichni Egypťané, i Achnaton vyrůstal obklopen
množstvím božských podobizen. Byl však přesvědčen, že nyní dozrál čas na
změnu. Všechna božstva postavil mimo zákon a vyhlásil, že existuje pouze jediný
bůh, Aton – sluneční koule. Aby rozšířil myšlenku jediného boha po celé
egyptské říši, Achnaton od základů změnil tradiční postavy a výjevy, které
umělci směli zobrazovat. Zmizeli staří bohové s hlavami koček, krokodýlů,
sokolů a šakalů. Teď nastoupil Aton, který mohl být zpodobňován pouze jako
obyčejný kruh. Z něj vyzařovaly paprsky, jež měly na svých
koncích malinké ruce, kterými se dotýkaly faraona a jeho
rodiny. Královská rodina, nad níž se sklání Aton.
Takový měl být obraz, který sis představil v novém
Achnatonově náboženství.
Vidím to po øsvém





„Tohle nesmíme
dovolit!“ mumlali kněží starého
náboženství, „Božstva se budou
hněvat.“ Ale Achnaton si jich
nevšímal. Moc držel v rukou on
a hodlal začít dělat věci jinak.
Chtěl, aby jeho poddaní úplně
zapomněli na staré pořádky. Všechno
mělo být nové.
Achnaton se ujal vlády jako
Amenhotep Čtvrtý. Později
přijal nové jméno – Achnaton – což
znamenalo „ten, který
slouží Atonovi“. Také na břehu Nilu
založil nové město, Achetaton, kde nechal
z vápence vytesat hlavu a ramena
královny Nefertiti. Tutmos ji zobrazil jako
nádhernou ženu s jemným úsměvem
na rtech, pravděpodobně přesně
podle skutečnosti. Na dokonale tvarované
hlavě jí seděla egyptská koruna. To byla
další z Achnatonových změn. Dříve totiž faraoni
nedovolovali, aby byly jejich manželky zpodobovány jako jim rovné.
Achnaton i Nefertiti museli Tutmosovi věřit, že svou práci
odvede opravdu dobře. Vlastnil velký dům a také koňský povoz,
podobně jako opravdoví šlechtici.
Achnaton se zvláštní tváří, přenádherná Nefertiti a jejich šest dcer –
dokonalá rodina. Pokud se mezi nimi někdy vyskytly nějaké neshody, na
královských sochách a rytinách to nepostřehneš. Reliéf ukazuje, jak si děvčátka
hrají kolem svých rodičů a Atonovy paprsky se k nim natahují, jako by je
chtěly malinko polechtat. Žhnoucí egyptské slunce zvýrazňuje každičký
detail a zdá se, že umělcem není nikdo jiný než samotný bůh Aton.
[27]
Achnatonovi um ělci





Poh řební komnata, Tutanchamonova hrobka
Údolí králů, Veset, Egypt; přibližně 1320 př. n. l.





5
[29]
J
estli si Achnaton myslel, že další faraoni budou následovat jeho
příkladu, mýlil se. „Tenhle výmysl s jediným bohem – vždyť to není ani trochu
egyptské,“ namítali kněží starého náboženství. Ale než Achnaton umřel,
museli čekat 17 dlouhých let. Nakonec však mohli vrátit egyptské
náboženství i umění do zajetých kolejí. Nedlouho poté na trůn usedl Tutanchamon.
Faraonem se stal ještě jako malý chlapec, mohlo mu být tak devět let.
Zemřel o necelých deset let později na následky nemoci, zranění, nebo
obojího zároveň.
Pro Egypťany však smrt nepředstavovala konec. Byla pouze dveřmi
vedoucími k posmrtnému životu. Bohatí se těšili, že si budou užívat ještě více
požitků než za svého života – čekalo na ně dobré jídlo, hudba, luxusní
oblečení a nábytek, večírky s přáteli a takové množství otroků, jaké si jen
budou přát. Dokonce i méně majetní Egypťané mohli doufat, že se jejich život
po smrti zlepší – za předpokladu, že měli všechno dopředu připravené.
Nejprve znalí balzamovači, na něž dohlížel bůh Anubis s hlavou
šakala, mrtvé tělo pečlivě mumifi kovali. Sestava balzamovačů musela
nejdříve opatrně rozříznout bok a vyjmout z něj játra, plíce, žaludek a střeva.
Skrz nosní dírku prostrčili dlouhý háček, jímž rozmačkali mozek a vytáhli ho
ven. Poté potřeli kůži slanou směsí a nechali ji čtyřicet dnů schnout. Tělo
následně umyli a vmasírovali do něj vonné oleje. Teď již bylo připraveno na
zabalení do několika vrstev lněných pláten. Nakonec mumii uložili do dřevěné
bedny, která se vkládala do rakve.
Život plyne dál
Tutanchamonova hrobka





V mezičase skupina dělníků a umělců připravovala hrob. Faraonům
byly vyhrazeny podzemní hrobky s několika místnostmi. V jedné z nich
čekal připravený kamenný sarkofág, který se podobal hluboké vaně s víkem.
Do něj se dávaly rakve s mumifi kovaným tělem. Díky suchému egyptskému
podnebí vydržely mumie po celá staletí, aniž by jevily známky rozkladu.
Přípravy kolem pohřbívání zaměstnávaly mnoho umělců, jen ti
nejlepší se však mohli podílet na chystání hrobek v Údolí králů poblíž Luxoru.
Jejich stěny zcela pokrývaly barevné výjevy, na nichž se setkávali egyptští
bohové s vládci a jejich rodinami. Písaři nejdříve zhotovili náčrt postav a ostatní
umělci je poté vybarvovali. Když byly malby dokončeny, hrobka se naplnila
šperky, soškami, nábytkem a jídlem. Celé to připomínalo luxusní obchodní
dům se vším, co by faraon mohl v posmrtném životě potřebovat, a nechyběly
ani malé fi gurky sluhů, kteří se o něj měli starat.
Vyhotovení každé královské hrobky trvalo velmi dlouho.
Tutanchamonova nenadálá smrt v tak mladém věku ale způsobila, že ho museli
pochovat v hrobce, která byla původně určena někomu jinému a práce na ní
náhodou zrovna skončily. Pohřební komnata byla jen taktak dost velká.
Téměř veškerý prostor zabíral zářivý oltář. Vypadal jako drobná dřevěná
místnůstka celá pokrytá zlatem. Nacházely se v něm tři schránky uložené
do sebe a kamenný sarkofág. Uvnitř něj spočívaly tři rakve.
Vnitřní schránka, do níž uložili faraonovu mumii, byla vyrobena
z čistého zlata. Měla tvar sochy Tutanchamona
oblečeného do královské róby.





Mumiinu hlavu zakrývala zlatá maska s faraonskou korunou, vykládaná
tmavě modrými lazurity, polodrahokamy a barevnými sklíčky. Tutanchamon
byl synem, kterého měl Achnaton s jednou ze svých manželek, ale podle této
zlaté masky to nebylo ani trochu znát. Na rozdíl od Achnatonova výrazného
nosu a vystouplé brady vypadala Tutanchamonova tvář naprosto neosobně.
Když byla hrobka zapečetěna, nikdo nečekal, že by zlato a klenoty
ještě někdy spatřily světlo světa. Křesla vykládaná slonovinou a bronzem,
ebenové sochy boha Anubise se šakalí hlavou, zlatá maska – všechny tyto
skvosty měly zůstat v temném podzemí. Kdyby je Tutanchamon po smrti
potřeboval, měly tam pro něj být.
Možná se ti to zdá jako příšerné plýtvání. Přesně to si mysleli i
vykradači hrobů. Tito zlodějíčkové riskovali, že budou
chyceni a zabiti, a někdy je kvůli jejich hamižnosti
a touze zmocnit se bohatství z královských
hrobek dokonce pohřbili zaživa. Během dlouhých
let se jim podařilo vniknout do mnoha
hrobů v Údolí králů. Měli políčeno také na tu
Tutanchamonovu, ale z nějakého důvodu
se nedokázali dostat do nejvnitřnější
komnaty, kde se faraonova mumie nalézala.
Ta zůstala zapečetěna po více než tři
tisíce let.





Nádoba na víno s výjevy z řeckých pověstí a bájí (Francoisova váza)
z Řecka
přibližně 575–560 př. n. l.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist