načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Války samurajů -- Konflikty starého Japonska 1156–1877 - Roman Kodet

Války samurajů -- Konflikty starého Japonska 1156–1877

Elektronická kniha: Války samurajů -- Konflikty starého Japonska 1156–1877
Autor:

- Samurajové byli vojenskou vrstvou zásadním způsobem formující dějiny Japonska. Od druhé poloviny 12. století vedly jednotlivé rody těchto japonských válečníků proti sobě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 490
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty, plány, faksimile, genealogické tabulky
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5258-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historie samurajských válek v Japonsku v období let 1156 - 1877. Práce sleduje počátky Japonska v období starověku, historický vývoj země od středověku do 2. poloviny 70. let 19. století, zrod samurajů (bojovníci tvořící zvláštní společenskou vrtstvu), posilování jejich vlivu na vývoj země, vzestupy a pády jednotlivých rodů, průběh krvavých občanských válek způsobujících rozvrat, pokusy ostatních zemí o obsazení Japonska a snahu Japonců o izolaci před vnějším světem. Éra samurajů končí na konci 70. let 19. století, kdy v Japonsku probíhá společenská i ekonomická modernizace a jsou potlačena poslední samurajská povstání. Součástí textu je chronologie nejdůležitějších událostí a také slovníček pojmů.

Popis nakladatele

Samurajové byli vojenskou vrstvou zásadním způsobem formující dějiny Japonska. Od druhé poloviny 12. století vedly jednotlivé rody těchto japonských válečníků proti sobě nesmiřitelné války. Japonsko tak periodicky zažívalo výbuchy násilí následované obdobími míru a relativní stability. Na konci 15. století se však země propadla do anarchie a války každého s každým. Po století krvavých konfliktů bylo Japonsko opětovně sjednoceno třemi velkými válečníky – Odou Nobunagou, Tojotomim Hidejošim a Tokugawou Iejasuem. Následující období bylo naprostým kontrastem k předchozím neutuchajícím válkám, Japonsko zaznamenalo více než čtvrt tisíciletí trvající mír. Dosáhlo toho však také za cenu izolace země. Když si však Spojené státy a evropské velmoci vynutily otevření Země vycházejícího Slunce, otřáslo to jejím politickým systémem. Vnitřní konflikty provázející obnovení moci císaře (Restaurace Meidži) znamenaly definitivní tečku za dominancí samurajů, jež trvala více než 800 let. Během tohoto dlouhého období bylo Japonsko svědkem vzestupu a následného úpadku a pádu mocných rodů, nesčetných bitev a obléhání, příběhů věrnosti a statečnosti, ale také zrady a neschopnosti. Samurajové tak dodnes představují významnou součást japonských dějin a stále hrají významnou roli v japonské i světové kinematografii a literatuře. Dědictví jejich válek je tak živé i dnes.

37. svazek edice Polozapomenuté války

PhDr. Roman Kodet, Ph.D. (*1981)
Vystudoval obor historie-obecné dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde na Ústavu světových dějin roku 2012 obhájil disertační práci věnující se vztahům Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Od roku 2009 působí na Katedře historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Ve své odborné činnosti se věnuje dějinám Japonska a mezinárodním vztahům v 19. a na počátku 20. století. Je autorem monografie Rakousko-Uhersko a Osmanská říše před první světovou válkou a řady odborných a popularizačních studií v českých i mezinárodních časopisech. Jako výkonný redaktor se spolupodílí na vydávání mezinárodního časopisu West Bohemian Historical Review.

(konflikty starého Japonska 1156-1877)
Předmětná hesla
Vojenské dějiny -- Japonsko -- 12.-19. století
Války -- Japonsko -- 12.-19. století
Bitvy -- Japonsko -- 12.-19. století
Samurajové -- Japonsko -- 12.-19. století
Japonsko -- Dějiny -- 1156-1877
Zařazeno v kategoriích
Roman Kodet - další tituly autora:
Velká Británie a konference v Locarnu -- Příspěvek ke studiu kolektivní bezpečnosti ve 20.letech 20.století Velká Británie a konference v Locarnu
Války samurajů - Konflikty starého Japonska 1156-1877 Války samurajů
Hra o říši středu Hra o říši středu
Příběh samurajů - Život a svět válečníků starého Japonska Příběh samurajů
 (e-book)
Příběh Samurajů -- Život a svět válečníků starého Japonska Příběh Samurajů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Duše bojovníků Heike na dně mořském (vpravo Taira no Tomomori)


Duše bojovníků Heike na dně mořském (vpravo Taira no Tomomori)


Pád Republiky Ezo (1869)


Pád Republiky Ezo (1869)


EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Vojenský historický archiv) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


ROMAN KODET

Války

samurajů

KONFLIKTY

STARÉHO JAPONSKA

1156–1877


Copyright © Roman Kodet, 2015

Cover © Karel Kárász, 2015

Drawings © Zbyněk Rak, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN 978-80-7425-454-3 (pdf)

Recenzovali:

prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc.

PhDr. Jan Kočvar, Ph.D.


OBSAH

Úvod ........................................................ 17

Úsvit samurajů ............................................... 22

Vzestup rodu Taira ........................................... 48

Pád rodu Taira ............................................... 67

Jošicuneho pomsta ............................................131

Císařství vrací úder ...........................................152

Návrat samuraje ..............................................184

Počátek chaosu ...............................................207

Období válčících států .........................................217

Válka o Říši středu ............................................312

Hidejošiho dědictví ...........................................336

Počátek sakoku ...............................................375

Pax Tokugawa ................................................388

Soumrak Tokugawů ...........................................403

Poslední samuraj .............................................450

Závěr .......................................................467

Slovníček vybraných pojmů ....................................470

Chronologie nejvýznamnějších událostí .........................472

Bibliografie ..................................................476

Summary ....................................................484

Rejstřík vybraných jmen .......................................485



16

15

14

10

6

4

3

2

1. Kurikara (1183) 2. Iči no Tani (1184) 3. Jašima (1185) 4. Dan no Ura (1185) 5. Kamakura (1333) 6. Minatogawa (1336) 7. Okehazama (1560) 8. Kawanakadžima (1561) 9. Nagašino (1575)

10. Jamazaki (1582)

11. Šizugatake (1583)

12. Komaki a Nagakute (1584)

13. Sekigahara (1600)

14. Ósaka (1614–1615)

15. Šimabara (1638)

16. Toba – Fušimi (1868)

17. Aizu (1868) Japonské provincie a místa významných bitev


S

Z

J

V

17

13

12

11

9

8

7

5

1


Hlavní větev rodu Minamoto

ve 12. století

Minamoto no Jorijoši

* Narození 998

† Úmrtí 1075

Minamoto no Jošiie

* Narození 1039

† Úmrtí 1106

Minamoto no Tamejoši

* Narození 1096

† Úmrtí 1156

Minamoto no Tomonaga

* Narození ???

† Úmrtí 1160

Minamoto no Jošičika

Šest dalších synů

Dva další synové

Minamoto no Jošikata

* Narození ???

† Úmrtí 1155

Minamoto no Jošinaka

* Narození 1154

† Úmrtí 1184

Šógunem 1184

Otec

Syn

Vnuk

Pravnuk

Pravnuk

2× pra vnuk

2× pra vnuk

2× pra vnuk


Minamoto no Joritomo

* Narození 1147

† Úmrtí 1199

Šógunem 1192–1199

Minamoto no Joriie

* Narození 1182

† Úmrtí 1204

Šógunem 1182–1204

Minamoto no Sanetomo

* Narození 1192

† Úmrtí 1219

Šógunem 1203–1219

Minamoto no Jošihira

* Narození 1141

† Úmrtí 1160

Minamoto no Ičiman

* Narození 1198

† Úmrtí 1203

Minamoto no Jošitomo

* Narození 1123

† Úmrtí 1160

Minamoto no Jošicune

* Narození 1159

† Úmrtí 1189

Minamoto no Jošinari

* Narození 1200

† Úmrtí 1219

Minamoto no Tametomo

* Narození 1139

† Úmrtí 1177

Pravnuk Pravnuk

2× pra vnuk

3× pra vnuk 3× pra vnuk

2× pra vnuk

4× pra vnuk 4× pra vnuk

2× pra vnuk


Rod Taira ve 12. století

Taira no

Motomori

* Narození

1140

† Úmrtí

???

Taira no

Šigemori

* Narození

1138

† Úmrtí

1179

Taira no

Koremori

* Narození

1160

† Úmrtí

1184

Taira no

Tadanori

* Narození

1144

† Úmrtí

1184

Taira no

Kijomori

* Narození

1118

† Úmrtí

1181

Taira no

Munemori

* Narození

1146

† Úmrtí

1185

Taira no

Tomomori

* Narození

1152

† Úmrtí

1185

Tokuto

* Narození

1157

† Úmrtí

1213

Takakura

* Narození

1161

† Úmrtí

1181

Císařem

1168–1180

Antoku

* Narození

1178

† Úmrtí

1185

Císařem

1180–1185

Fudžiwara

Tokiko

(paní Nii)

(Taira no

Kijomori)

Taira no

Tadamori

* Narození

1096

† Úmrtí

1153

Partnerka

či manželka

Neznámá

konkubína

(Taira no

Tadamori)

Partnerka

či manželka

Gion

(Taira no

Tadamori)

Vnuk

Syn Syn

Vnuk Vnuk Vnuk Vnučka

PravnukPravnuk


Taira no

Šigehira

* Narození

1158

† Úmrtí

1185

Čtyři další

synové

Pět dalších

dcer

Taira no

Acumori

* Narození

1169

† Úmrtí

1184

Taira no

Ijemori

* Narození

1130

† Úmrtí

1149

Taira no

Norimori

* Narození

1129

† Úmrtí

1185

Taira no

Cunemori

* Narození

1124

† Úmrtí

1185

Taira no

Tadašige

Taira no

Jorimori

* Narození

1132

† Úmrtí

1186

Partnerka

či manželka

Ariko

(Taira no

Tadamori)

SynSynSynSynSyn

Vnuk Vnuk


Rodokmen šógunů z rodu Tokugawa

Macudaira Hirotada

* Narození 1526

† Úmrtí 1549

Tokugawa Iejasu

* Narození 1543

† Úmrtí 1616

Šógunem 1603–1605

Otec

Tokugawa Tadanaga

* Narození 1606

† Úmrtí 1634

Tokugawa Cunašige

* Narození 1644

† Úmrtí 1678

Tokugawa Iemicu

* Narození 1604

† Úmrtí 1651

Šógunem 1623–1651

Tokugawa Iecuna

* Narození 1641

† Úmrtí 1680

Šógunem 1651–1680

Tokugawa Ienobu

* Narození 1662

† Úmrtí 1712

Šógunem 1709–1712

Tokugawa Iecugu

* Narození 1709

† Úmrtí 1716

Šógunem 1713–1716

Tokugawa Cunajoši

* Narození 1646

† Úmrtí 1709

Šógunem 1680–1709

Vnuk

Pravnuk

Vnuk

Pravnuk

2× pra vnuk

3× pra vnuk

Pravnuk

Macudaira

Nobujasu

* Narození 1559

† Úmrtí 1579

Syn

Júki

Hidejasu

* Narození 1574

† Úmrtí 1607

Syn

Tokugawa

Hidetada

* Narození 1579

† Úmrtí 1632

Šogunem

1605–1623

Syn

Tokugawa

Tadajoši

* Narození 1580

† Úmrtí 1608

Syn

Takeda

Nobujoši

* Narození 1583

† Úmrtí 1603

Syn


Tokugawa Jorifusa

* Narození 1603

† Úmrtí 1661

Syn

Macudaira Jorišige

* Narození 1622

† Úmrtí 1695

Vnuk

Macudaira Joritoši

* Narození 1661

† Úmrtí 1687

Pravnuk

Tokugawa Jorinobu

* Narození 1602

† Úmrtí 1671

Syn

Tokugawa Micusada

* Narození 1627

† Úmrtí 1705

Vnuk

Tokugawa Jošimune

* Narození 1684

† Úmrtí 1751

Tokugawa Munetada

* Narození 1721

† Úmrtí 1764

Tokugawa Iešige

* Narození 1712

† Úmrtí 1761

Šógunem 1745–1760

Tokugawa Harusada

* Narození 1751

† Úmrtí 1827

Tokugawa Ieharu

* Narození 1737

† Úmrtí 1786

Šógunem 1760–1786 Tokugawa Ienari

* Narození 1773

† Úmrtí 1841

Šógunem 1787–1837

Tokugawa Narijuki

* Narození 1801

† Úmrtí 1846

Tokugawa Iejoši

* Narození 1793

† Úmrtí 1853

Šógunem 1837–1853

Tokugawa Iemoči

* Narození 1846

† Úmrtí 1866

Šógunem 1858–1866

Tokugawa Iesada

* Narození 1824

† Úmrtí 1858

Šógunem 1853–1858

Pravnuk

2× pra vnuk

2× pra vnuk

3× pra vnuk

3× pra vnuk

4× pra vnuk

5× pra vnuk

5× pra vnuk

Tokugawa Munetaka

* Narození 1705

† Úmrtí 1730

3× pra vnuk

Tokugawa Munemoto

* Narození 1728

† Úmrtí 1766

4× pra vnuk

Tokugawa Harumori

* Narození 1751

† Úmrtí 1805

5× pra vnuk

Tokugawa Harutoši

* Narození 1773

† Úmrtí 1816

6× pra vnuk

Tokugawa Nariaki

* Narození 1800

† Úmrtí 1860

7× pra vnuk

Tokugawa Jošinobu

* Narození 1837

† Úmrtí 1913

Šógunem 1866–1867

Macudaira

Tadateru

* Narození 1592

† Úmrtí 1683

Syn

Tokugawa

Jošinao

* Narození 1601

† Úmrtí 1650

Syn

Macudaira Joritojo

* Narození 1680

† Úmrtí 1735

2× pra vnuk


Japonští císaři

ve 12. století

Horikawa

* Narození 1079

† Úmrtí 1107

Vládl 1086–1107

Širakawa

* Narození 1053

† Úmrtí 1129

Vládl 1073–1086

Klášterní vláda 1087–1129

Toba

* Narození 1103

† Úmrtí 1156

Vládl 1107–1123

Klášterní vláda 1129–1156

Go-Širakawa

* Narození 1127

† Úmrtí 1192

Vládl 1155–1158

Klášterní vláda 1158–1192

Sutoku

* Narození 1119

† Úmrtí 1164

Vládl 1123–1142

Nidžó

* Narození 1143

† Úmrtí 1165

Vládl 1143–1165

Rokudžó

* Narození 1164

† Úmrtí 1176

Vládl 1165–1168

Antoku

* Narození 1178

† Úmrtí 1185

Vládl 1180–1185

Go-Toba

* Narození 1180

† Úmrtí 1239

Vládl 1183–1198

Takakura

* Narození 1161

† Úmrtí 1181

Vládl 1168–1180

Konoe

* Narození 1139

† Úmrtí 1155

Vládl 1142–1155

Vnuk

Pravnuk

Pravnuk

2× pra vnuk

3× pra vnuk 3× pra vnuk 3× pra vnuk

2× pra vnuk

Pravnuk

Syn


Úvod 17

ÚVOD Termín samuraj evokuje u širší veřejnosti obraz silného a statečného válečníka, kterého většina z nás zná z japonských a amerických filmů, knih nebo komiksů. Nakolik však naše představa odpovídá skutečnosti, vlastně ani mnohdy nevíme, většina čtenářů jistě zná legendami opředený samurajský meč, starší generace slavnou Kurosawovu ságu Sedm samurajů nebo akční řežby Suzuki Noribumiho, mladší pak americký velkofilm Poslední samuraj volně zpracovaný podle osudů jednoho z  posledních samurajských hrdinů Saigóa Takamoriho, nebo film 47 róninů, jenž má ale s historickou realitou pramálo společného.

Dalším zdrojem informací o  válečnících země vycházejícího slunce v  českém prostředí je řada beletristických zpracování tohoto námětu. Patrně nejznámější z nich je monumentální román Šógun od Jamese Cla vella, jehož seriálová podoba nadchla celou generaci diváků a  která v  nich vzbudila zájem o  Japonsko. Přestože je jeho děj založen na  skutečných událostech, autor si řadu historických skutečností upravil pro potřeby knihy natolik, že se výsledný obraz v  mnoha bodech zásadně odlišuje od historické skutečnosti. Na podmanivosti zmíněného díla to však neubírá nic ani pro historika. Mnohem přesnější jsou poněkud idealistické publikace Jošikawy Eidžiho, které si u  čtenářů, zajímajících se o středověké Japonsko, získaly značnou oblibu. Pokud hovoříme o  odborné nebo populárně-naučné literatuře, je český knižní trh poněkud skoupý. Přestože jsou k  dispozici přehledové práce s  povedenou obrazovou výbavou, ucelené dílo chybí. Nelze se proto divit, že o samurajích panuje stále řada mýtů a polopravd. Cílem této publikace je proto zaplnit určitou mezeru na českém knižním trhu, a pokud to je možné, přístupnou formou předložit komplexní přehled dějin „válek samurajů“, jak si autor dovolil nazvat sérii válečných konfliktů v dějinách Japonska.

Tento úkol však není úplně jednoduchý, neboť bylo zapotřebí vypořádat se s celou řadou problémů. Prvním z nich byla otázka, již si klade řada spisovatelů a historiků: „Jak začít?“ Mohlo by se zdát, že tento problém má jednoduché řešení a  odpověď je nasnadě: „Od  začátku.“ Tak snadné to však nebývá. Dějiny a  jednotlivé události často nemají jasně ohraničený začátek. I  takové události jako vypuknutí třicetileté války


18 Války samurajů

mají sice jasně vymezený počátek (v tomto případě třetí pražskou defe

nestraci), běžně uváděné datum – 23. května 1618 – je však v jistém smy

slu zavádějící, neboť se jednalo pouze o vyvrcholení předchozích sporů

a v  případě českých stavů nebyla tato událost vnímána jako definitivní

zpřetrhání svazků s  panovníkem a  tedy jako signál k  válce. Jistou osu

dovost připsali tomuto datu až pozdější generace, jež mohly poněkud

potupné, avšak vzhledem k výsledku nepříliš moudré vyhození českých

místodržících z  oken Pražského hradu vnímat v  širších souvislostech.

Řadu podobných příkladů bychom pak mohli uvádět téměř donekoneč

na, což by bylo vzhledem k tématu této knihy poněkud zbytečné. Pokud

hovoříme o japonských dějinách v kontextu dějin japonského válečnic

tví, nemůžeme se často přidržet ani tohoto „pomocného data“. Vznik

samurajů jako vojenské společenské vrstvy mizí kdesi daleko v dávnově

ku a mnoho ze samurajských konfliktů sice vypuklo náhle, zdánlivě bez

předchozího varování, často však měly návaznost na války starší a jejich

kořeny ležely v hluboké minulosti.

Autor se proto rozhodl vylíčit dějiny samurajských válek od  vzniku

samurajské vrstvy po  její pád ve  snaze poskytnout čtenáři co nejkom

plexnější a nejucelenější dějiny vojenství středověkého a raně novověké

ho Japonska.

1

Vzhledem k rozsahu tématu, které je na tomto omezeném

prostoru zpracováno, bylo nutné dopustit se některých zjednodušení.

Kniha se proto věnuje především velkým konfliktům, které se dotkly

vývoje celého Japonska, zatímco regionální střetnutí jsou povětšinou

vynechána. Autor se také nemohl příliš věnovat vývoji samotných samu

rajských bojových technik, zbraní a dalších atributů, přestože i o nich je

v předkládané knize řeč tam, kde toho bylo třeba. Detailnější informace

o těchto otázkách však musí laskavý čtenář vyhledat jinde (k tomuto úče

lu pak může využít přiloženou bibliografii a poznámkový aparát). Přesto

však zůstává, mimo slavných bitev, rozhodnutí vojevůdců a  statečných

samurajů, řada otázek, jimiž bude třeba se zaobírat. Vzhledem k tomu,

že řada z  představených konfliktů je většině českých (ale i  světových)

1

Termíny „středověký“ a „raně novověký“ jsou pochopitelně výtvorem západní

historiografie, periodizace japonských dějin se samozřejmě od evropských zásadně

liší. Vzhledem k povaze tohoto díla a ve snaze o lepší čtenářovu orientaci se však

autor, pokud to bude možné, přidrží označení, s  nimiž jsou čeští čtenáři lépe

seznámeni.


Úvod 19

čtenářů v podstatě neznámá, snažil se autor pro přehlednost a snadnější pochopení jednotlivých událostí o vysvětlení politické a společenské situace v daném období a jak tato konstelace ovlivňovala probíhající (nebo nadcházející) konflikt. Řeč bude také o samotných vojevůdcích a jejich armádách, protože jejich charakter často ovlivňoval výsledek jednotlivých střetnutí.

Japonské vojenství samotné se přes některé podobnosti dosti odlišovalo od válečnictví v jiných částech tehdejšího světa. Není bez zajímavosti, že většina konfliktů v  japonských dějinách měla charakter občanské války. Přestože bylo Japonsko vzhledem k rozvinutému kodexu válečníka a skutečnosti, že země byla minimálně od roku 1185 ovládána vojenskou společenskou vrstvou, jednou z nejmilitarističtějších zemí

2

na světě, ved

lo ve svých dějinách překvapivě málo zahraničních konfliktů. Mnohem méně než drtivá většina evropských a asijských států. Pokud pomineme nájezdy japonských pirátů zvaných wakó na asijské pobřeží, byly podobné války v podstatě pouze tři: pomoc korejskému království Pekče proti spojeným silám dalšího korejského státu Silla a čínské dynastii Tchang, Kublajchánův pokus dobýt Japonsko ve  13. století a  Hidejošiho invaze do  Koreje na  konci 16. století. Ostatní konflikty pojednané v  této knize byly válkami mezi samotnými Japonci o moc nad vlastní zemí, které vypukaly po dlouhých obdobích míru s nebývalou zuřivostí a úporností a jež často končily stejně náhle, jako vznikaly. S výjimkou 15. a 16. století, kdy se země postupně propadla do anarchie a pak byla opětovně sjednocena třemi velkými osobnostmi, tak Japonsko navzdory výše uvedenému tvrzení o nejmilitarističtější zemi na světě zažívalo dlouhá období míru. Éra tokugawského šógunátu (1603–1868) je, pokud nebereme v  potaz dva krátké výbuchy organizovaného násilí v  letech 1614–1615 a  1637– 1638, které byly navíc jen lokální, patrně nejdelším obdobím míru zaznamenaným ve světových dějinách.

Tento zdánlivý paradox tolik typický pro japonskou kulturu i  dějiny – tedy, že společnost s vysoce vyvinutou vojenskou vrstvou a ritualizovaným a skvěle organizovaným násilím zažívala dlouhá období míru a že si nepočínala agresivně vůči svým sousedům – lze vysvětlit několika faktory. Jedním z  nich byla skutečnost, že kodex válečníka nadřazoval 2

Pokud to tak lze říci.


20 Války samurajů obecné dobro osobním zájmům a pocitům, tento faktor pak umocňovaly morální imperativy buddhismu a konfucianismu, jež japonští válečníci vzali za své a které společně s domácím kultem šintó tvořily základ jejich duševního a intelektuálního světa.

Dalším důležitým faktorem pak byly geografické a  klimatické podmínky, které na jedné straně Japonsko chránily před agresí jeho sousedů a na druhé straně omezené zdroje často kladly překážky nákladným vojenským podnikům. Nelze také opomenout skutečnost, že vrcholným principem válečníka v pojetí dálněvýchodní filozofie bylo dosažení míru. Navzdory této poněkud idealistické představě zažilo Japonsko celou řadu válečných konfliktů, které často zmítaly celou zemí a  jež se zasloužily o zásadní proměny jejích dějin. Některé z nich se staly předmětem zájmu novodobých historiků i čtenářů, jiné poněkud neprávem upadly do zapomnění. Cílem tohoto svazku je předložit přehled těchto válek a poskytnout čtenáři hlubší pohled na jejich dějiny. Autor současně doufá, že shovívavý čtenář nalezne na následujících stránkách nejen poučení a pobavení, ale i námět k zamyšlení nad vrtkavým osudem velkých válečníků, intrikami mocných, lidskou malostí i velikostí a častou ironií dějin. Vypravme se tedy za slavnými samuraji, jejichž touha po dosažení míru vedla k řadě válek, jež proměnily nejen tvář dějin, ale i naše vnímání země vycházejícího slunce.

Ve  svém díle se autor drží tradičního českého přepisu japonských jmen a místních názvů. Pro zachování autentičnosti uvádí japonská jména podle japonského zvyku – nejprve rodové jméno následované jménem osobním.


Úvod 21

Závěrem tohoto krátkého úvodu by autor rád poděkoval lidem, kteří se

na  přípravě této publikace podíleli. Na  prvním místě by chtěl vyslovit

poděkování Nakladatelství Epocha, především jeho řediteli Zdeňku Po

budovi, odpovědnému redaktorovi Václavu Kotrmanovi a  dalším pra

covníkům, bez jejichž trpělivosti by toto dílo nikdy nespatřilo světlo

světa. Zvláštní dík patří také kolegovi Lukáši Novotnému, jehož cenné

rady, názory a  povzbuzování autorovi umožnily vyvarovat se mnoha

chyb. Svým dílem ke zdaru práce na této publikaci přispěl také Miroslav

Šedivý, jenž autora motivoval k další práci. Za pomoc při korekturách

a přípravě mapových podkladů je pak autor také zavázán Martinu Ur

banovi a  Zbyňku Rakovi. Největší dík však bezpochyby patří autoro

vě rodině, především manželce Petře a synu Lukášovi, jejichž podpora

a trpělivost zásadním způsobem přispěly ke zdárnému dokončení této

práce.


22 Války samurajů

ÚSVIT SAMURAJŮ

Zrození Japonska

Původ samurajů nejen jako společenské vrstvy, ale i jako neohrožených

válečníků středověkého Japonska je podobně jako nejstarší japonské

dějiny obestřen rouškou legend a  mýtů. Vzhledem k  tomu, že veškeré

kroniky popisující nejstarší dějiny Japonska byly roku 645 zničeny při

požáru, slouží k poznání nejstarších dějin Japonska dvě zásadní díla –

Kodžiki (712) a Nihonšoki (720, zvaná také Nihongi) –, která obsahují

nejstarší mýty o vzniku Japonska. Podle první z těchto kronik svět vzni

kl z  chaosu, v  němž se zrodili první bohové. Mezi nimi byli i  Izanagi

a jeho sestra a manželka Izanami, kteří krátce po stvoření nebe a země

dali vzniknout i japonskému souostroví. Když Izanami zemřela, pokusil

se ji Izanagi zachránit z říše mrtvých (Jomi). Po svém návratu vykonal

očistu, během níž vznikla celá řada dalších božstev: „Když si pak [Iza

nagi] myl levé oko, zrodila se bohyně [slunce] AMATERASU OPO MI

KAMI.“

3

Amaterasu se měla v  šintoistickém pantheonu stát nejvýznamněj

ší bohyní, od níž Japonci odvozují svůj původ. Právě ona stála u zrodu

3

Kodžiki. Kronika dávného Japonska, Praha 2012, s. 61.

Bohyně Amaterasu vychází ze svého úkrytu v jeskyni


Úsvit samurajů 23

japonské císařské rodiny a  jejích symbolů. Když se totiž během sporu se svým bratrem Susano-óem ukryla dočasně do  jeskyně a  svět se ocitl v  neproniknutelné tmě, byla záhy vylákána ven zkazkou o  mnohem mocnější bohyni, jež ji nahradila. Jakmile vyhlédla ze svého úkrytu, spatřila nejprve klenot pověšený na stromě a tvář své sokyně. Dříve, než si však uvědomila, že se jedná pouze o její vlastní odraz v zrcadle, byla z jeskyně nemilosrdně vytažena.

4

Susano-ó pak byl potrestán a sestoupil

na zem, kde podle pověsti porazil osmihlavou saň s osmi ocasy, z nichž jeden se po odetnutí proměnil v meč později pojmenovaný Kusanagi no curugi (Meč žnoucí trávu).

5

Tyto tři předměty (klenot, zrcadlo a meč) předala Amaterasu svým

potomkům. Dostaly se tak až k Džimmuovi, který se podle tradice zasloužil o  podrobení si Japonska a  11. února roku 660 př. n. l. se stal i prvním japonským císařem,

6

jehož 125. následovník, císař Akihito,

vládne Japonsku v  současnosti. Přestože historikové považují většinu zmíněného příběhu za legendu a za skutečné historické osobnosti považují až císaře z období Kofun (250–538), je uctívání Amaterasu v japonském kultu šintó do  dnešních dnů velmi silné, přičemž jeho centrum ve  svatyni Ise patří mezi nejposvátnější v  celém Japonsku a  je vyhledávaným poutním místem, kde se každý rok v  říjnu pořádá festival Kannamesai, během něhož je Amaterasu nabízena první úroda daného roku jako oběť. Císařská regália, resp. jejich repliky vytvořené v 1. století př. n. l., jsou pak jedním z nejúzkostlivěji střežených pokladů Japonska. Vzhledem k  jejich mytologické a  ceremoniální úloze nejsou na  rozdíl od „korunovačních“ klenotů ostatních států vystavovány na veřejnosti, naopak přístup k nim má jen velmi úzký okruh lidí. Od roku 690 (podle legend již dříve) bylo předání těchto předmětů panujícímu císaři považováno za legitimizaci jeho postavení a za symbol jeho oprávnění vládnout. V  současné době je umístění těchto předmětů neznámé, podle tradice se však meč pravděpodobně nalézá ve  svatyni Acuta v  Nagoji, klenot v císařském paláci v Tokiu a zrcadlo ve velké svatyni v Ise, odkud jsou ve  schránách převáženy pouze v  případě nástupu nového císaře. 4

Tamtéž, s. 72–73. 5

Tamtéž, s. 75–76, srovnej s  TURNBULL, Stephen, Samuraj. Svět válečníka,

Praha 2006, s. 28–29. 6

YASUMARO no O, The Nihongi, London 2013, s. 108.


24 Války samurajů Jeho inaugurace však není veřejná, a proto je podoba těchto posvátných předmětů obestřena tajemstvím.

Ponechme však nyní staré pověsti stranou a vraťme se k dalšímu vy

právění. Přestože podle legend Džimmu a jeho potomci vládli celé zemi, nebylo toto panování úplně bezproblémové. Centrální autorita byla dosti slabá. Většina moci v  zemi ležela v  rukou venkovských rodů (tzv. udži), které ústřední vláda kontrolovala jen teoreticky. Jádro její moci se nalézalo v provincii Jamato, odkud se postupně šířila do dalších oblastí. Období Kofun bylo v  japonských dějinách v  jistém smyslu formativní epochou, kdy se definitivně začaly utvářet struktura a charakter japonské společnosti. Do roku 500 tak nelze hovořit o existenci státu, který by byl schopen v celém Japonsku prosazovat svou centrální autoritu tak, jak ji chápeme dnes.

7

Definitivní upevnění moci ve státu Jamato pak proběh

lo v letech 538–710, označovaných za období Asuka. Právě v této éře se Japonsko dostalo pod sílící vliv Číny dynastie Suej, který s sebou společně se značným množstvím migrantů z  kontinentu (především Koreje) přinášel nejen novou a dokonalejší formu vlády a státní správy, ale i významné kulturní obohacení v podobě buddhismu, jenž se v zemi začal šířit po roce 538.

8

Příchod nového náboženství však připravil půdu pro

konflikt mezi jeho zastánci a odpůrci, díky nimž vznikaly na císařském dvoře znesvářené kliky. Vzestup a pád rodu Soga Na stranu nového náboženství se postavil klan Soga, který udržoval široké kontakty s Čínou a Koreou a jenž byl rodovými vazbami propojen i s  císařskou rodinou státu Jamato. Proti této síle získávající stále větší vliv se postavil klan Mononobe,

9

jehož údajným zakladatelem byl nej

starší syn pololegendárního císaře Suinina (29 př. n. l.–70 n. l.). Příležitost ke  zvrácení rostoucí síly rodu Soga a  pronikání zahraničního náboženství do  země přišla v  roce 587, kdy zemřel císař Jómei známý jako velký podporovatel buddhismu. Obě znesvářené strany se proto 7

TOTMAN, Conrad, A History of Japan, Malden – Oxford – Carlton 2005, s. 47. 8

Jako oficiální datum počátku šíření buddhismu do Japonska se uvádí rok 552.

REISCHAUER, Edwin O., CRAIG, Albert M., Dějiny Japonska, Praha 2000, s. 15. 9

Rivalita mezi klany Soga a Mononobe trvala více než 50 let. SANSOM, George, A History of Japan to 1334, Stanford 1958, s. 49.


Úsvit samurajů 25

ve  snaze o  kontrolu císařského dvora snažily prosadit na  uprázdněný

trůn svého kandidáta. Zprvu se zdálo, že intriky vůdce klanu Mononobe

Morija, který u  dvora zastával úřad ómuradži – pod jehož pravomoci

spadala kontrola venkovských klanů –, budou úspěšné. Jeho kandidát

na císařský trůn Anahobe měl totiž reálnou šanci uspět. Když však byl

o  tomto vývoji zpraven jeho úhlavní nepřítel Soga no Umako, nechal

Princ Šótoku


26 Války samurajů

nešťastného prince i  jeho bratra Jakabeho zavraždit. Tento krok vyvo

lal otevřený válečný konflikt. Mononobe Morija se pokusil proti svému

nepříteli, který ovládal centrální úřady císařského dvora, zburcovat své

spojence v provinciích. Záhy však ke svému překvapení zjistil, že odezva

na  jeho příkazy ke  shromáždění vojska byla mizivá.

10

Navzdory tomu

se mu na počátku července roku 587 podařilo Sogy v několika menších

střetnutích porazit. Umako se společně s princem Šótokuem, který měl

hrát v následujících desetiletích významnou roli v dějinách země, uchýlil

na horu Šigi, kde očekával nápor nepřítele. V následné bitvě stálo štěstí

na jeho straně. Morija se totiž vysunul příliš kupředu k bojujícím vojá

kům, aby jim dodal odvahy při náporu na  nepřátelské linie. Uprostřed

bitevní vřavy zasáhl vůdce klanu Mononobe šíp. Morija se mrtev svezl

ze sedla svého koně, morálka jeho mužů byla podlomena, což Sogům

umožnilo přejít do protiútoku a strhnout vítězství na svou stranu. Moc

klanu Mononobe byla trvale ochromena.

Přestože v tomto období v Japonsku zatím nemůžeme hovořit o exis

tenci samurajské třídy ani o  specifické válečnické vrstvě, jsou některé

rysy tohoto konfliktu shodné s těmi, jež měly následovat. Jedním z prvků

byla skutečnost, že urozené klany napojené na  císařský rod vzájemný

mi sňatky, díky čemuž držely vysoké státní úřady, neváhaly manipulovat

kandidáty na císařský trůn ve snaze podpořit své vlastní postavení. Čle

nové posvátné císařské rodiny se tak stávali rukojmími v  mocenských

hrách svých vlastních poddaných. Přestože moc a  prestiž císařského

rodu měla v  následujících staletích zaznamenat nebývalý růst, měla se

tato praxe v  dějinách Japonska periodicky opakovat. Dalším aspektem

tohoto konfliktu pak byla skutečnost, že jej vedly urozené rody z Kjóta,

které se však často opíraly o vojenskou moc venkovských klanů, na je

jichž loajalitu a ochotu položit životy za spory v hlavním městě se muse

ly spolehnout. Tato skutečnost se jasně projevila na výsledku konfliktu,

který zásadním způsobem ovlivnila neochota provinčních rodů, často

již ovlivněných buddhismem, podpořit Moriju, jenž po svých prvotních

úspěších zahájil tažení proti novému náboženství. Během něho nechal

vypálit celou řadu buddhistických chrámů a buddhistické sochy a obra

zy rozkázal naházet do moře.

10

SATO, Hiroaki, Legends of the Samurai, New York, London 2012, s. 13.


Úsvit samurajů 27

Japonské válečné umění v tomto období se zatím samurajskému válečnictví podobalo jen zčásti. Jeho zárodky je však možné vypozorovat již na konci 6. století. Jednak je zřejmé, že již v tomto období existovaly „mocné starobylé rody, slavné svými vojenskými schopnostmi a hrdé na svou vlastní sílu“,

11

a současně je patrné, že hlavní zbraní japonských

bojovníků této doby byl luk, který se měl stát dominantní zbraní japonských válek až do  15. století. Navíc již z  této doby jsou známy mnohé příběhy dokazující statečnost a neohroženost japonských válečníků. Jedním z nich je vyprávění o jednom z Morijaových služebníků Jorozuovi, který se po porážce svého pána ukryl v nedalekých kopcích. Když byla vyslána skupina vojáků, aby jej jako potenciálního rebela zadržela, osamocený Jorozu dlouho odolával přesile, zasypávaje nepřítele jedním šípem za druhým. Vojáci vyslaní císařským dvorem byli natolik vyděšeni, že se k udatnému protivníkovi dlouho neodvážili přiblížit. Přestože byl zraněn, bránil se Jorozu do  té doby, než mu došly šípy. Pak si ve  snaze nepadnout nepříteli do rukou vrazil nůž do krku a zemřel. Jeho tělo bylo následně rozsekáno na osm kusů a ponecháno na místě, kde mladík zemřel. Podle legendy Jorozuův pes odnesl jeho hlavu ke starému hrobu, kde ji oddaně hlídal, dokud nepošel hlady. Tento příběh naplnil lítostí i Jorozuovy nepřátele, kteří pak dovolili jeho tělo pohřbít. Ve vesnici Arimaka, odkud pocházel, pak byly vytvořeny dvě hrobky, v jedné spočinul Jorozu, v druhé jeho věrný pes.

12

Po  zlomení odporu rodu Mononobe se moci pevně chopili Sogové. Když se nový císař Sušun pokusil jejich moc omezit, nechal jej Soga no Umako roku 592 zavraždit.

13

Na uprázdněný trůn pak dosadil svou neteř

Suiko (dcera císaře Kimmeie), za  niž vládl regent, kterým byl jmenován další z  příbuzných rodu Soga princ Šótoku (574–622), pod jehož vedením byla v Japonsku provedena řada reforem podle čínského vzoru.

14

První polovina 7. století tak představovala vrchol moci rodu Soga.

Avšak extravagantní život jeho vůdců (Soga no Emiši) a  snaha rodu 11

IKEGAMI, Eiko, The Taming of the Samurai. Honorific Individualism and the

Making of Modern Japan, Cambridge, London 1999, s. 47. 12

SATO, s. 14–15.

13

FRIDAY, Karl F. (ed.), Japan Emerging. Premodern History to 1850, Boulder

2012, s. 101. 14

REISCHAUER, CRAIG, s. 16.


28 Války samurajů kontrolovat císařský dvůr vedly ke spojenectví budoucího císaře Tendžiho a N akatomi no Kamatariho, kteří iniciovali krvavý převrat (roku 645, právě během této události byly zničeny nejstarší japonské kroniky, jak bylo zmíněno na  počátku této kapitoly), který zcela vyvrátil moc rodu Soga.

15

Kamatari pak obdržel nové rodové jméno Fudžiwara. Vznikl

tak nový klan, jehož členové se stali blízkými rádci japonských císařů až do 20. století.

16

Nový režim však nepřerušil předchozí vývoj. Naopak

pokračoval v nastoleném kurzu reforem a udržování kontaktů s Koreou a Čínou. Tato politika však přivedla stát Jamato do jednoho z mála zahraničních konfliktů v dějinách Japonska. Na pomoc království Pekče Roku 654 byl japonský císař Kótoku čínským dvorem požádán (z čínského pohledu se jednalo o rozkaz), aby se Japonsko zapojilo do jeho tažení proti korejskému království Pekče, jež se protivilo jeho vůli. Kótoku, který o devět let dříve inicioval reformy Taika (nazvané podle stejnojmenné éry),

17

nejevil příliš ochotu čínskému nátlaku vyhovět. Je sice pravda, že

začal soustřeďovat značné množství mužstva a výzbroje na ostrově Kjúšú, podle mnohých historiků se však nechystal vyslat toto vojsko na Korejský poloostrov, aby vyhověl Číně, nýbrž „se místo toho připravoval na možné následky toho, až Čína zjistí, že ignoroval její rozkaz. Síly shromažďující se na  Kjúšú se nepřipravovaly napadnout Koreu: chystaly se na obranu Japonska“.

18

Avšak navzdory pochopitelné japonské neocho

tě poslouchat poručníkování dynastie Tchang, jejíž expanze vyvolávala na císařském dvoře opodstatněné obavy, byl osud království Pekče zpečetěn. V červenci roku 660 byla jeho armáda rozdrcena desetinásobnou převahou vojsk království Silla v  bitvě u  Hwangsanbeolu.

19

Království,

15

YASUMARO, s. 530–533. 16

Patrně nejznámějším japonským politikem první poloviny 20. století pochá

zejícím z rodu Fudžiwara byl kníže Konoe Fumimaro, který v  letech 1937–1939 a 1940–1941 zastával úřad japonského ministerského předsedy. 17

Reformy Taika jsou velmi detailně popsány v kronice Nihongi. YASUMARO,

s. 543–571. 18

CLEMENTS, Jonathan, The Samurai. A  New History of the Warrior Elite,

Philadelphia, London 2010, s. 7an. 19

K vzestupu království Silla blíže viz JANOŠ, Jiří, Japonsko a Korea. Dramatické


Úsvit samurajů 29

které Japonci vnímali jako účinnou bariéru proti možné čínské expanzi,

tak bylo brzy rozdrceno. Na tuto situaci muselo Japonsko reagovat, zvláš

tě když k  jeho břehům dorazily tisíce uprchlíků z  vyvráceného státu.

20

Právě jejich naléhání výrazným způsobem přispělo k rozhodnutí situaci

na kontinentu zvrátit.

Vojsko koncentrující se na  Kjúšú se urychleně začalo připravovat

na rozsáhlou invazi. Podél pobřeží vyrostly loděnice, kovárny a zbrojni

ce, kde se dnem i nocí připravovaly transportní a válečné lodě společně

s nezbytnou výzbrojí. Na toto úsilí osobně dohlížel budoucí císař Tendži

(princ Naka no Óe). V japonských dějinách doposud nebylo do vojen

ského podniku vloženo větší úsilí než nyní. Díky tomu se záhy shro

máždilo impozantní invazní vojsko o  síle 42  000 vojáků, kteří se měli

na více než 800 plavidlech přepravit k ústí řeky Kumgang a odtud pokra

čovat do  vnitrozemí, kde se stále držely posádky loajální ke  království

Pekče. S  jejich pomocí pak mělo být ze země vytlačeno čínské vojsko

dynastie Tchang a  omezena moc království Silla. Korea se tak pod ja

ponským vlivem mohla stát významným nárazníkovým pásmem mezi

japonskou a čínskou mocí. Dlouhodobá angažovanost Japonska na pev

nině pak mohla mít zásadní vliv na  další vývoj japonské říše. Vše zá

viselo na  výsledcích tohoto jediného tažení, které se zpočátku vyvíjelo

podle očekávání. Transport jednotek ke korejským břehům se obešel bez

zásadnějších komplikací. Vrchní velitel invazní armády Abe no Hirafu

byl navíc bezpochyby potěšen, že mu čelí pouze 170 lodí a 7000 čínských

vojáků, snažících se blokovat japonský postup k  řece Paek a  zabránit

jim ve spojení s korejskými spojenci. V důvěře ve svou značnou početní

převahu zahájil sérii frontálních útoků v poměrně úzkém ústí řeky. Bě

hem 28. srpna roku 663 odrazili Číňané řadu japonských výpadů, které

jejich soupeře vyčerpaly. Téhož dne odpoledne disciplinovanější a  lépe

vyzbrojené čínské loďstvo přešlo do protiútoku, který se zvrhl v krvavý

masakr.

21

„V tomto střetnutí,“ napsal korejský kronikář, „spálily [čínské

sousedství, Praha 2007, s. 62–63.

20

Zvyšování počtu imigrantů z  Koreje do  Japonska bylo zřetelně patrné již

od  roku 600. VERSCHUER, Charlotte von, Japan’s Foreign Relations 600 to 1200

A.D.: A Translation from Zenrin Kokuhōki, in: Monumenta Nipponica 54, 1999,

No.1, s. 2–3.

21

YASUMARO, s. 604.


30 Války samurajů lodě] čtyři stovky japonských plavidel – plameny a kouř stoupaly tak vysoko, že sežehly nebesa, zatímco se mořské vody zbarvily do ruda.“

22

Ten

nešťastný den zahynulo více než 10 000 Japonců. Sen o dominanci nad Koreou se rozplynul. Hluboko do 20. století nemělo Japonsko utrpět tak krutou porážku jako na březích řeky Paek. Příčiny nezdaru byly poměrně zřejmé. Čínské síly byly lépe vyzbrojené a  využívaly mnohem lepší taktiky masových útoků, s níž Japonci – zvyklí na boj individuálních bojovníků – nebyli obeznámeni.

23

Tato katastrofa společně s obavami z čínské odvety vedla císařský dvůr

k pokračování a prohloubení již probíhajících reforem Taika.

24

Modelem

byla pochopitelně tchangská Čína, jež svým vítězstvím dokázala převahu nad japonským státem. V druhé polovině 7. století byly vytvořeny nové zákony, sjednocené roku 702 do zákoníku Ta i h ó. Již roku 670 bylo provedeno první sčítání lidu. Po vzoru Číny pak bylo založeno nové hlavní město země, které se roku 710 přesunulo z Fudžiwary do nedaleké Nary. O 84 let později pak bylo založeno nové město Heian (Kjóto), jež se mělo stát sídelním městem japonských císařů na  dalších téměř jedenáct století.

25

Součástí této politiky byla také snaha o  centralizaci a  konsolidaci

císařské moci. Jedním z jejích stavebních prvků bylo omezení vlivu lokálních klanů (udži), s jejichž zasahováním do dvorské politiky měli japonští panovníci neblahé zkušenosti z předcházejícího období, jak demonstroval vzestup a pád rodu Soga. Vláda proto kodifikovala zákon, podle něhož veškerá půda oficiálně náležela císaři, který ji pak distribuoval svým poddaným výměnou za platbu daně nebo veřejnou službu.

26

Tato změna

pochopitelně vedla ke značným posunům v distribuci držby půdy a k jisté nespokojenosti na venkově, jež musela být potlačována vojenskou silou. Současně došlo k postupné expanzi císařské moci směrem na sever ostrova Honšú, který obývaly kmeny v jistém smyslu záhadného etnika nazývaného Emiši. Někteří historikové je (patrně ne zcela přesně) ztotožňují 22

CLEMENTS, s. 9. 23

FARRIS, William Wayne, Heavenly Warriors. The Evolution of Japan’s Military,

500–1300, Harvard 1995, s. 39. 24

IKEGAMI, s. 54. 25

REISCHAUER, CRAIG, s. 18–20. 26

IKEGAMI, s. 51–52.


Úsvit samurajů 31

s  praobyvateli Japonska Ainu (obývající ostrov Hokkaidó),

27

přestože se

podle mnohých archeologických a  etnologických výzkumů od  Japonců rasově neodlišovali (na rozdíl od obyvatel ostrova Hokkaidó).

28

Právě da

lekosáhlé reformy hluboce ovlivňující a  transformující japonskou veřejnost a  nová vojenská tažení vedly ke  vzniku nového fenoménu – zrodu specifické vojenské vrstvy, která vstoupila do dějin jako samurajové. Původ samurajů Tento proces nebyl pochopitelně nikterak náhlý a navazoval na předchozí vývoj japonského vojenství, přesto kvalitativně výrazně proměnil japonské vojenské síly. Japonští i západní historikové dodnes vedou debatu týkající se vzniku japonské válečnické třídy. V podstatě souhlasí s názorem, že zrod samurajů spočívá v  dramatických ekonomických a  technologických (z  vojenského pohledu) změnách, které Japonsko v  tomto období prodělávalo. Přestože se vojenská společenská vrstva ovládající Japonsko po  téměř sedm staletí definitivně zformovala až během mocenského střetu rodů Taira a  Minamoto vrcholícího válkou Genpei (1180–1185), je nutné říci, že většinu atributů charakterizující samurajské armády v 11., resp. 12. století, lze u vojsk sloužících japonskému císaři sledovat již okolo roku 800.

29

První užití pojmu samuraj je sváza

né s vypracováním již zmíněného zákoníku Ta i h ó, který podle čínského vzoru rozděloval příslušníky státní byrokracie do dvanácti tříd, z nichž nejnižších šest bylo označováno jako „služebníci“ – resp. samurajové,

30

neboť tento termín s největší pravděpodobností pochází od slova sloužit: saburau (původně samorapu).

31

Slovo „samuraj“ původně nebylo použí

váno k označení válečníků, k významovému posunu došlo až mnohem později, právě díky válkám s Emiši a vzniku mocných rodů, jež měly vzít osud Japonska do svých rukou.

Soustavná snaha císařského dvora posunovat svou moc směrem

na sever na úkor kmenů Emiši vyvrcholila v letech 773–802 v konflikt, 27

CLEMENTS, s. 18. 28

IKEGAMI, s. 59. 29

Tamtéž, s. 55. 30

CLEMENTS, s. 11, srovnej s FARRIS, s. 339. 31

http://en.wiktionary.org/wiki/侍う#Etymology_2 [cit. 2. 9. 2014].


32 Války samurajů jenž vstoupil do dějin jako třicetiosmiletá válka. Navzdory možné představě boje civilizovaného státu Jamato přejímajícího čínskou kulturu, již transformoval tak, aby vyhovovala jeho potřebám, s  „barbarskými“ Emiši, nebyl tento konflikt rozhodně jednostranný, o  čemž bezesporu dostatečně vypovídá i  délka jeho trvání. Již v  průběhu 7. a  v  první polovině 8. století pronikali Japonci do severního Honšú. Od roku 724 jim zde jako centrum jejich moci sloužil hrad Taga. Jejich snahou bylo nejen kontrolovat nové oblasti, ale integrovat jejich obyvatelstvo do  státu Jamato. Tato praxe byla očividně běžná a  patrně velmi úspěšná. Část původního obyvatelstva se totiž poměrně rychle přizpůsobovala nové kultuře přicházející s osadníky a dobyvateli z jihu. Ne všichni Emiši však byli připraveni podrobit se císařské vládě. Hlavní problém představovala skutečnost, že s vyspělou formou vlády, jež se šířila na sever, přicházely i různé požitky civilizace, které prostý člověk nepovažuje za žádoucí. Mezi ně pochopitelně patřilo placení daní, jež byly na ovládané obyvatelstvo uvaleny krátce po příchodu nových vládců.

Roku 773 vypověděla část vojenských jednotek rekrutovaných mezi

Emiši poslušnost a otevřeně se přidala na stranu svých někdejších kmenů. Tento krok vedl k vyslání celé řady trestných expedic, které se však nesetkaly se zásadnějším úspěchem. Naopak Japonci utrpěli celou řadu nezdarů. Největším z nich byla bitva na řece Koromo roku 788, kde bylo vojsko 2000 japonských bojovníků donuceno k útěku menšími, leč mobilnějšími jednotkami Emiši.

32

Příčinou tohoto fiaska bylo rozdílné pojetí

války znepřátelených stran. Japonské vojsko po čínském vzoru spoléhalo na  pěchotu vyzbrojenou kopími a  meči (rovnými), doplněnou skupinami lučištníků. K ochraně vojáků pak sloužily velké štíty, jež musely pro jejich nemotornost a velikost nést zvláště vybraní muži. Za hradbou těchto štítů se pak mohli vojáci ukrýt a v příhodném okamžiku vyrazit do útoku.

33

Tato forma války však mohla být úspěšná pouze v klasických

bitvách, jaké Japonci znali z  bojů na  kontinentě nebo z  okolí hlavního města. Další nevýhodou japonských vojsk byla skutečnost, že jejich značná část byla rekrutována z venkovského rolnického obyvatelstva.

34

32

CLEMENTS, s. 21–23. 33

Tamtéž, s. 19. 34

IKEGAMI, s. 66.


Úsvit samurajů 33

Většina mužstva tak nebyla adekvátně vycvičená a  často postrádala větší motivaci a bojové odhodlání. Je proto možné říci, že reformy Taika nebyly při reorganizaci japonské armády příliš úspěšné.

35

Naproti tomu

Emiši byli válečníky, kteří své schopnosti neustále rozvíjeli. Jejich hlavní zbraní byla mobilita – jejich vojska z  drtivé většiny tvořili jízdní lučištníci, využívající dlouhé luky držené ve spodní části, které zaručovaly značný dostřel a přesnost. Na druhé straně však nemotornost dlouhého luku umožňovala jezdci střílet jen do jedné strany, což zvyšovalo nároky na ovládání koně a mobilitu. Proto na rozdíl od Japonců této doby nepoužívali těžká kovová brnění, ale lehčí vrstvenou koženou zbroj. Jako zbraň k boji zblízka pak používali dlouhý zakřivený meč. Právě tuto výzbroj – tolik podobnou budoucí zbroji samurajů – začali Japonci v této době přejímat od svého nepřítele ve snaze se mu vyrovnat.

36

Tažení proti Emiši tak přineslo poměrně zásadní proměnu japonských vojsk a způsobu vedení války.

37

Nebyla však důležitá pouze z po

hledu přijímání nové výzbroje, ale také protože stát, jehož vojenské síly rekrutované z řad běžného obyvatelstva byly neefektivní, cítil potřebu se ve stále větší míře spoléhat na skupiny bojovníků, podřízené místnímu guvernérovi či vládci se znalostí místního prostředí a vojenskými zkušenostmi, které řada dosavadních generálů vybíraných z dvorských úředníků neměla. Tento proces pochopitelně znamenal kvalitativní posun v úrovni japonského vojenství. Tato skutečnost společně s přeběhnutím části Emiši na japonskou stranu nakonec vedla ke slábnutí jejich odporu. Vítězství na řece Koromo, kde nalezlo smrt tisíc japonských bojovníků, bylo vrcholem úspěchů Emiši. Roku 794 velká skupina tzv. Šiwa Emiši přešla na japonskou stranu, což jen posílilo řady císařských vojsk. Přesto válka nabývající guerillového charakteru trvala až do roku 811, kdy byli Emiši vytlačeni na  samotný severní cíp ostrova Honšú a  kdy ustali se svými útoky proti japonským osadníkům, kteří přicházeli z jihu.

Jak je zřejmé, války s  Emiši byly z  vojenského hlediska formativním obdobím pro rozvoj vojenství celého Japonska. Avšak nebylo tomu tak pouze z  pohledu válečných tažení a  výzbroje japonských vojáků. 35

FARRIS, s. 97.

36

CLEMENTS, s. 23–24.

37

K proměnám japonského vojenství v důsledku válek s Emiši blíže viz FARRIS,

s. 104–113.


34 Války samurajů

Zmíněné konflikty totiž dosti proměnily fungování japonského státu

a způsob vlády, která, ačkoli v mnoha ohledech dále pokračovala tradič

ní Čínou inspirovanou formou, v  mnoha ohledech nabývala stále spe

cifičtější a místním podmínkám uzpůsobené podoby. Jednou z novinek

byl vznik titulu vojenského velitele sei-i taišógun, doslova znamenající

generalissimus potlačující barbary. Přestože některé údaje naznačují, že

tento úřad mohl být i starší, je za jeho prvního držitele považován Óto

mo no Otomaro, který se účastnil tažení proti Emiši. Až do  12. stole

tí, kdy tento úřad náhle nabyl na  významu, obdrželi tento titul již jen

tři další muži. Přesto byla prestiž s  ním spojovaná bezpochyby značná

i proto, že jedním z jeho držitelů byl hrdina válek s Emiši Sakanoue no

Tamuramaro. Dalším důležitým mezníkem vedoucím ke vzniku samu

rajů, který byl pravděpodobně ovlivněn konfliktem s Emiši, byly změny

v systému držby půdy a kontroly venkovských klanů.

Zatímco na severu probíhala válka, byl život v Kjótu s jeho pravoúhlý

mi ulicemi postavenými v čínském stylu, rozlehlým císařským palácem,

mnohými chrámy a vybraným životním stylem společenské elity soustře

ďující se okolo císařského dvora naprosto odlišný od  zbytku Japonska.

Od  konce 8. století výrazným způsobem stoupal vliv rodu Fudžiwara,

který se usilovně snažil posilovat své vztahy s císařským rodem prostřed

nictvím manželských svazků. Většina oficiálních manželek a  konkubín

japonských císařů tak pocházela z tohoto rodu, který postupně zastínil

své konkurenty z klanu Tačibana. Od roku 858 pak Fudžiwarové ovládli

dva nejvyšší tituly na císařském dvoře (sesšó – regent za nezletilého cí

saře a k ampaku – nejvyšší ministr a v podstatě regent vykonávající moc

za dospělého panovníka), díky čemuž ovládli politickou scénu v hlavním

městě. Vliv, který vykonávali, jim umožňoval ovlivňovat rozhodnutí pa

novníka a pomocí spletitých intrik, tak dobře popsaných v Gendži Mo

nogatari (v češtině Příběh prince Gendžiho),

38

byli Fudžiwarové v jistém

smyslu vládci hlavního města a tím i celé země.

39

Navzdory své moci, ane

bo možná právě díky ní, však nikdy neaspirovali na obsazení císařského

38

ŠIKIBU, Murasaki, Příběh prince Gendžiho, sv. 1–2, Praha 2002–2008;

SHIKIBU, Murasaki, The Tale of Genji, New York, London 2001. Bezstarostný život

v Kjótu na vrcholu období Heian (794–1185) popisuje také klasické dílo Makura

na Sóši. ŚÓNAGON, Sei, The Pillow Book, New York, London 2006.

39

REISCHAUER, CRAIG, s. 33–34.


Úsvit samurajů 35

úřadu a „nikdy [se] ani náznakem nepokusili o otevřenou uzurpaci trů

nu. Idea dědičné moci a jistá mystická aura obklopující císařský rod byly

přeci jen příliš hluboce zakořeněné. Na  druhé straně se však postupně

vžila praxe, že císaři panují, ale nevládnou“.

40

Vláda Fudžiwarů tak byla

především spoluprací císařského rodu s předními dvořany v zemi, kteří

40

Tamtéž, s. 34.

Císař Saga (vládl v letech 809–823)


36 Války samurajů si zajistili výsadní místo na společenském žebříčku v zemi a zvysoka shlíželi na „nekulturní“ válečníky z provincií.

Na počátku 9. století nebyla pro císařský dvůr bezesporu problémem

dominance Fudžiwarů, nýbrž skutečnost, že náklady na jeho provoz výrazně stoupaly s tím, jak se neustále rozšiřoval počet členů císařské rodiny. Císař Kammu (žil v letech 737–806; vládl 781–806) zplodil za svůj život 36 dětí, jeho syn císař Saga (785–842; 809–823) měl s 30 různými ženami minimálně 49 dětí. Vzhledem k rychlosti, jakou se tímto způsobem panovnický rod rozvětvoval, bylo nutné ulevit císařské pokladně, která musela panovnické potomky i s jejich rodinami zabezpečovat, což byl s přihlédnutím k nákladnému dvorskému životu jistě nelehký úkol. Je také možné, že panovník zamýšlel omezit možné spory v císařské rodině a zajistit hladké nástupnictví, které mohlo být teoreticky ohroženo. V  každém případě císař Saga přikročil k v pravdě revolučnímu a s ohledem na  budoucí vývoj japonských dějin osudovému kroku, když roku 814 udělil svému sedmému synovi rodové jméno Minamoto. Podobně tak učinil u  32 ze svých potomků, kterým byl odebrán status člena císařské domácnosti, přiděleno nové rodové jméno Minamoto (podle čínského čtení stejných znaků se klanu také říkalo Gendži) a úřad v provinciích. Podobným způsobem pak byl roku 825 založen klan Taira (podle čínské výslovnosti Heike), když byl císařský status odebrán vnukům císaře Kammua. Obdobný postup a vytvoření postranních linií rodů Minamoto a  Taira pak využili i  další japonští panovníci



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist