načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Válka světů - Herbert George Wells

Elektronická kniha: Válka světů
Autor:

Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 252
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: V Tritonu vydání druhé
Spolupracovali: přeložil Vladimír Svoboda
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3222-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní.

Zařazeno v kategoriích
Herbert George Wells - další tituly autora:
Válka světů Válka světů
Wells, Herbert George
Cena: 165 Kč
Vojna svetov Vojna svetov
Wells, Herbert George
Cena: 167 Kč
Ostrov doktora Moreaua Ostrov doktora Moreaua
Wells, Herbert George
Cena: 176 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






TRIFID
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:58 Stránka 1





Přeložil Vladimír Svoboda.
Herbert George Wells
Válka světů
Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena
bez písemného souhlasu vydavatele.
The War of the Worlds
Translation © Vladimír Svoboda, 2005, 2017
Cover © Czarny Robert, 2017
© Stanislav Juhaňák — Triton, 2017
ISBN 978-80-7553-347-0 (pdf)
Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10
www.tridistri.cz
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:58 Stránka 2





Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:58 Stránka 3





Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 5





Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 7





„Leč pokud by snad byly ony světy oživeny, kdo tedy
pak jsou ti, kdož na nich přebývají? ... Kdo je skutečným
pánem tvorstva – my, anebo Oni? ... A čím to, že přitom
je všechno jakoby přímo stvořeno pro člověka?“
Keplerův výrok citovaný
v Anatomii melancholie
Roberta Burtona (1577–1640)
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 8





1
V pfiedveãer války
V oněch několika posledních letech devatenáctého století by
byl asi sotvakdo přistoupil na myšlenku, že lidstvo a jeho život
bedlivě a do podrobností sledují rozumné bytosti, které svou
inteligencí značně předčí člověka, třebaže jsou stejně smrtelné
jako on s ám; neuvěřil by patrně, že lidské hemžení je
předmětem podobného pozorování a zkoumání, s jakým člověk u
mikroskopu studuje prchavé bytí drobnohledných živočichů,
vířících a rozplozujících se v pouhé kapičce vody. S nabubřelou
samolibostí se člověk důležitě pachtil za svými nicotnými cíli,
v neotřesitelné víře ve svou nadvládu nad hmotou. Dost možná,
že nálevníci na sklíčku pod drobnohledem se cítí zcela stejně.
Nikoho ani nenapadlo, že by se snad vývojově starší planety
mohly jednou pro člověka stát zdrojem možného nebezpečí,
ba už sama představa, že by snad na těchto oběžnicích kdy
vznikl život, byla předem zavrhována jako absurdní či
přinejmenším zcela nepravděpodobná. Je to dost zvláštní pocit,
vybavovat si atmosféru oněch dnů předtím. V krajním případě si
pozemšťané dokázali připustit, že dejme tomu ještě tak na
Marsu by snad eventuálně mohli žít nějací tvorové podobní
člověku, ve srovnání s námi bezpochyby značně zaostalí, zralí
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 9





pro nějakou misijní akci. Jenomže z hlubin kosmu nás tou
dobou už dlouho sledovaly závistivé zraky, mysli stojící o tolik
výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři,
mozky s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladně
kalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám. A pak bylo
z těchto iluzí lidstvo na samém prahu dvacátého století
dramaticky vyburcováno.
Planeta Mars – čtenáři je patrně zbytečné to připomínat –
obíhá kolem Slunce ve střední vzdálenosti sto čtyřiceti milionů
mil a ve srovnání s naší Zemí se jí dostává sotva polovina
slunečního světla a tepla. Pokud má platnost nebulární hypotéza,
je to svět nutně mnohem starší než náš a dlouho předtím, než
Země začínala tuhnout, započal na něm již vývoj života.
Skutečnost, že jeho hmotnost představuje pouhou desetinu
hmotnosti Země, bezpochyby přispěla k rychlejšímu ochlazování až
na teplotu, při níž již mohl vznikat život. Na Marsu je
přítomen vzduch i voda a všechno ostatní, co je nezbytné pro
udržení životních pochodů.
Avšak člověk je tak nadutý a je svou povýšeností do té míry
zaslepen, že nikdo nepřišel až do samého konce
devatenáctého století s myšlenkou, že by se v oněch dálavách mohl
rozvinout život nebo že by život vůbec mohl překročit pozemské
hranice. Stejně tak nikoho nenapadlo, že na Marsu, mnohem
starším než naše Země, majícím sotva čtvrtinu jejího povrchu
a značně vzdálenějším od Slunce, život nejen pokročil od
svého vzniku dál, ale dospěl také blíže ke svému konci.
Postupné vychládaní, které se jednoho dne stane osudným
i pro naši planetu, pokročilo již u našich sousedů do značného
stupně. Fyzické poměry na Marsu jsou pro nás dosud z větší
části tajemstvím, tolik však již víme, že i v rovníkových oblas-
10 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 10





tech se teploty sotva přibližují hodnotám našich nejtužších
zim. Ovzduší na Marsu je mnohem řidší než na Zemi. Jeho
oceány se postupně ztenčovaly, takže dnes již pokrývají
pouhou třetinu Marsova povrchu, a jak se pomalu střídají
marťanská období, tají ledové příkrovy v polárních oblastech a
periodicky zavlažují mírnější podnebná pásma. Toto poslední
stadium vyhasínání, pro nás dosud nepředstavitelně vzdálená
budoucnost, se stalo pro obyvatele Marsu nejaktuálnějším
problémem. Pod tlakem nutnosti se zbystřily jejich duševní
schopnosti, znásobily jejich síly a také srdce se jim zatvrdila. A
pohled do kosmu, využívající přístrojů a zařízení, o kterých se
člověku ani nesnilo, jim ukázal jitřní hvězdu naděje,
vzdálenou při maximálním přiblížení k Marsu pouhých pětatřicet
milionů mil, naši rodnou planetu, vlahou, zelenající se
vegetací, šedavou vodami, s oblačnou atmosférou napovídající její
úrodnost, s průhledy mezi plachtícími mračny odhalujícími
zalidněné plochy souší i rušnou plavbu v těsných mořských
průlivech.
My lidé, tvorové tuto planetu obývající, se jim musíme zdát
tak cizí a tak nevyvinutí, jako nám připadají opice a lemurové.
Člověk si již rozumově připustil, že život se rovná neustálému
boji o holou existenci, a zdá se, že k témuž přesvědčení
dospěly i myslící bytosti na Marsu. Jejich svět vychládá, náš je zatím
plný života, ovšem takového života, který oni považují za
existenci nižšího řádu. Vyrazit na výboj směrem k Slunci je tedy
jejich jediným východiskem, jedinou spásou před zkázou, které
generaci za generací kráčejí blíž a blíž.
Avšak dříve než se rozhodneme odsoudit jejich jednání,
připomeňme si, jakou nelítostnou a nenapravitelnou zkázu
napáchal náš vlastní rod, a to nejen na živočiších, jako například na
Kniha první • Marťané přicházejí / 11
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 11





téměř vyhubeném bizonu či zcela vyhlazeném drontovi
mauricijském, ale i na vlastních zaostalých plemenech. Tasmánci,
tvorové se všemi znaky lidství, byli vymazáni z existence
vyhlazovací válkou vedenou evropskými přistěhovalci v
průběhu pouhých padesáti let. Jsme snad takovými apoštoly
milosrdenství, abychom si směli oprávněně stěžovat, že Marťané
vedli válku ve stejném duchu?
Výsadek Marťané zjevně naplánovali s udivující
precizností – matematické disciplíny jsou v jejich světě neskonale
vyvinutější než na Zemi – a při jeho organizaci postupovali v
takřka dokonalé součinnosti. Kdyby to naše přístroje dovolily,
byli bychom mohli sledovat narůstající hrozbu již v průběhu
celého devatenáctého století. Vědci, jako například
Schiaparelli, rudou planetu sice sledovali (je mimochodem dost zvláštní,
že po bezpočet staletí byl Mars pro člověka planetou války),
avšak nedokázali správně vysvětlit rozmanité proměny jejího
vzhledu, které měli tak dokonale zmapovány. Po celou tu
dobu marťanské přípravy zřejmě pokračovaly.
V průběhu opozice v roce 1894 byl na osvětlené straně disku
pozorován velice jasný záblesk. Stalo se tak nejprve na Lickově
hvězdárně, poté potvrdil toto pozorování i Perrotin v Nice a po
něm ještě další astronomové. Britská veřejnost se o něm prvně
dověděla z vydání Nature datovaného 2. srpna. Osobně se
přikláním k názoru, že jev souvisel s výstřelem obrovitého děla,
zabudovaného hluboko do povrchu jejich planety, z něhož byly
odpalovány projektily mířící k Zemi. I při dalších dvou opozicích
byly zjištěny v místě záblesků různé úkazy, které až dosud
nebylo možné nijak vysvětlit.
Je tomu právě šest let, co nás plnou silou zasáhla ona bouře.
Když Mars dospěl do opozice, Lavelle v observatoři na Jávě
12 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 12





začal rozechvívat telegrafní dráty korespondencí s kolegy
astronomy, a to ohromující zprávou o obrovité erupci
rozžhaveného plynu na povrchu Marsu. Jev nastal před půlnocí
dvanáctého a spektroskop, který Lavelle na Mars neprodleně
namířil, prozradil masu hořících plynů, převážně vodíku, která
nesmírnou rychlostí tryskala směrem k naší Zemi. Plamenný
výtrysk přestal být pozorovatelný asi patnáct minut po
dvanácté hodině. Lavelle ho přirovnával k obrovskému zášlehu
vyrazivšímu prudce a znenadání z nitra planety, „jako když
při výstřelu šlehnou z hlavně vznícené plyny“.
Ukázalo se, že je to přirovnání mimořádně přesné. A přece
o tom noviny následujícího dne nepřinesly ani řádku, s
výjimkou kratičké noticky v Daily Telegraphu, a svět setrval v
nevědomosti o jednom z nejhorších nebezpečí, která kdy hrozila
lidskému rodu. Byl bych se o erupci patrně také nic nedověděl,
kdybych náhodou v Ottershawu nepotkal Ogilvyho, známého
astronoma. Jeho ona zpráva neobyčejně vzrušila a pod
návalem citů mě pozval, abych za ním v noci zašel a zúčastnil se
pozorování rudé planety.
Přes všechno to, co se od té doby událo, si velice jasně tu
probdělou noc připamatovávám; potemnělou, ztichlou
observatoř, zastíněnou lampu vrhající slabounký svit na podlahu
v rohu místnosti, klidné odtikávání hodinového stroje
dalekohledu, úzkou štěrbinu v kopuli – protáhlý obdélníček
nekonečna poprášený hvězdami. Ogilvy přecházel sem a tam,
nebylo ho vidět, jen slyšet. Pohled dalekohledem ukazoval kruh
hluboké modři a v něm v zorném poli jako by plula malá
okrouhlá planeta. Zdála se zcela nepatrná, zářící, drobounká,
klidná, lehounce pokreslená příčnými pruhy a poněkud
zploštělá, cosi jí chybělo do dokonalého kroužku. Vypadala tak
neKniha první • Marťané přicházejí / 13
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 13





patrná a hřejivě stříbřitá, pouhá špendlíková hlavička světla!
Zdálo se, jako by se nepatrně chvěla, ale ve skutečnosti se
zachvíval jen dalekohled účinkem hodinového stroje, který
udržoval planetu v zorném poli.
Upřeně jsem ji pozoroval a hvězdička se zdála zvětšovat
a opět zmenšovat, jako by se přibližovala a opět vzdalovala,
ale to způsobovala jen únava mého oka. Dělilo nás od ní přes
čtyřicet milionů mil – víc než čtyřicet milionů mil prázdnoty.
Jen málo lidí vnímá nesmírnou rozlehlost propastí, v nichž
plují smítka kosmického prachu.
Poblíž Marsu, na to si dobře vzpomínám, byly v zorném
poli ještě tři nepatrné světelné body, tři hvězdy viditelné jen
dalekohledem, nekonečně vzdálené, a kolem nezměrná
hlubina prázdného kosmu. Znáte dobře onu čerň oblohy za
mrazivé hvězdnaté noci. V dalekohledu se zdá ještě mnohem hlubší.
A z oněch nepředstavitelných dálav, zatím ještě neviditelný
pro své nepatrné rozměry a obrovskou vzdálenost, nám
bleskurychle a vytrvale letěl vstříc onen objekt, každou minutou se
přibližoval o tisícovky mil, těleso, jež přinášelo tolik bojů, tolik
neštěstí, smrt. Díval jsem se a ani ve snách by mne nebylo něco
takového napadlo; nikdo na celé Zemi neměl tušení o
neomylné střele, jež k nám směřovala.
Tu noc došlo na vzdálené planetě k dalšímu výtrysku
žhavých plynů. Viděl jsem ho. Narudlý záblesk na okraji
kotoučku planety, nepatrné vydutí obrysu, právě když chronometr
odbíjel půlnoc, a já jsem to ohlásil Ogilvymu, který vzápětí
zaujal mé místo. Noc byla teplá a dostal jsem žízeň, takže
jsem se potmě a s tápáním vydal nejistými kroky ke stolku,
kde stál sifon, zatímco Ogilvy vzrušeně vykřikl při pohledu
na výron plynů proudících směrem k nám.
14 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 14





Tu noc se vydala na pouť od Marsu k Zemi druhá
neviditelná střela, snad sekunda nebo dvě chyběly do
čtyřiadvaceti hodin od vypuštění první. Pamatuji se dobře, jak
jsem se tam ve tmě posadil na stolek a jak se mi před očima
míhaly karmínové a smaragdové skvrny. Měl jsem jedinou
touhu, rozžehnout lampu a zapálit si u ní, neměl jsem
ponětí o pravém významu drobounkého zablesknutí, které
jsem před chvílí spatřil, ani o tom, co mi zakrátko přinese.
Ogilvy seděl u dalekohledu až do jedné, poté další
pozorování vzdal. Rozsvítili jsme lucernu a vydali jsme se domů
k Ogilvymu. V temnotách dole pod námi ležela městečka
Ottershaw a Chertsey a v nich poklidně spaly stovky jejich
obyvatel.
Ogilvy tu noc neustával v úvahách o tom, co se asi může
dít na Marsu, a ironizoval naivní představy o tom, že na
Marsu jsou obyvatelé, kteří nám tímto způsobem dávají o sobě
vědět. Podle jeho představy mohl například dopadnout na
povrch Marsu silný meteorický déšť nebo tam mohlo dojít
k rozsáhlé vulkanické erupci. Zdůrazňoval mi, že je zcela
nepravděpodobné, že by se organický vývoj na dvou
sousedních planetách ubíral týmž směrem.
„Pravděpodobnost, že na Marsu existuje cokoli podobného
člověku,“ řekl, „je jedna ku milionu.“
Stovky pozorovatelů zaznamenaly záblesk jak oné noci, tak
o půlnoci následujícího dne, a znovu pak další noc a v nocích
následujících, celkem desetkrát, pokaždé týž výtrysk plamene.
Proč záblesky po desátém už nepokračovaly dál, se nikdo na
Zemi nepokoušel vysvětlit. Snad působily zplodiny při
odpalech Marťanům nějaké nesnáze. Silnými dalekohledy byly ze
Země patrné husté oblaky dýmu nebo prachu, jevily se jako
Kniha první • Marťané přicházejí / 15
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 15





našedlé skvrny putující čirou atmosférou planety a zakrývající
její známý reliéf.
Výbuchy konečně vzbudily i pozornost deníků, začaly se
objevovat různé popularizační články o sopkách na Marsu.
Humoristický časopis Punch, jak si vzpomínám, jich obratně využil
k nějaké politické karikatuře. A zatím, aniž kdo pojal
sebemenší podezření, se střely, jež proti nám Marťané vypustili, blížily
k Zemi, hnaly se rychlostí mnoha mil za sekundu prázdnotou
kosmu, hodinu za hodinou, den za dnem, stále blíž a blíž. Zdá
se mi teď takřka neuvěřitelné, jak se lidé dokázali dál věnovat
všelijakým malichernostem, zatímco se nad námi rychle
snášela osudová rána. Pamatuji se, jak například Markham jásal nad
novou fotografií planety, kterou sehnal pro ilustrovaný časopis,
jejž tehdy redigoval. Dnes si už lidé ani nevzpomínají, jak byly
naše noviny v devatenáctém století dobře vybavené a jak uměly
být nápadité. Pokud jde o mne, měl jsem jediný zájem: učil
jsem se jezdit na bicyklu a kromě toho jsem pracoval na
souboru statí o pravděpodobném směru vývoje etiky v průběhu
dalšího rozvoje civilizace.
Jednoho večera (první ze střel už od nás nebyla vzdálena
víc než deset milionů mil) jsem šel na procházku se svou paní.
Nebe bylo plné hvězd a já jsem ženě ukazoval zvířetníková
souhvězdí a upozorňoval jsem ji přitom na Mars, narudlý bod
stoupající lenivě oblohou, na nějž bylo v tuto chvíli zaměřeno
tolik teleskopů. Noc byla vlahá. Cestou domů nás míjela
skupina výletníků vracejících se z Chertsey nebo snad z
Isleworthu, zpívali si a hráli. Okna v horních patrech domů byla
rozsvícená, jak se lidé ukládali v ložnicích ke spánku. Z nádraží
sem zaléhal hluk posunovaných vagonů, třesk a dunění
ztlumené dálkou téměř do jakési melodie. Žena mne upozorňova-
16/ Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 16





la, jak čirá je červeň, zeleň a žluť signálních světel na
semaforech rýsujících se proti obloze. Všechno se zdálo tak bezpečné,
tak klidné.
Kniha první • Marťané přicházejí / 17
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 17





2
Padající hvûzda
A pak nastala noc dopadu první létavice. Spatřili ji v časných
ranních hodinách nad Winchestrem řítit se k východu jako
plamennou čáru vysoko v ovzduší. Musely ji pozorovat celé
stovky lidí, a všichni ji považovali za běžný povětroň. Albin ve
svém popisu uváděl, že střela za sebou zanechávala zelenavou
stopu, která byla patrná ještě několik sekund po přeletu.
Denning, náš nejvýznamnější expert na meteority, stanovil výšku
letu v okamžiku, kdy se jev na obloze objevil, na devadesát až
sto mil. Podle jeho odhadu mohlo být místo dopadu asi sto mil
východně od jeho stanoviště.
Byl jsem tou dobou doma a ještě seděl nad rukopisem ve
své pracovně, ale třebaže z ní vedou velké verandové dveře
obrácené směrem k Ottershawu a třebaže jsem neměl staženy
žaluzie (míval jsem tehdy nesmírně rád pohled na noční
oblohu), nezahlédl jsem nic. Přitom onen předmět, nejpodivnější ze
všech těles, která kdy připutovala k naší planetě z kosmického
prostoru, se musel snášet k zemi prakticky přímo nade mnou
přesně ve chvílích, kdy jsem si tam hověl. Mohl jsem ho
snadno spatřit, stačilo v tom okamžiku jen pozvednout oči.
Někteří lidé, kteří přelet pozorovali, mluvili o tom, že byl slyšet
jaWells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 18





kýsi svist. Já osobně jsem nic takového nezaslechl. Svědků
onoho jevu bylo mnoho, v Berkshiru, v Surrey i v Middlesexu,
domnívali se zřejmě, že nejde o nic víc než o nějaký další
meteorit. Jak se zdá, nikdo se také tu noc nevydal hledat těleso
a místo jeho dopadu.
Zato časně zrána nebohý Ogilvy, který povětroň pozoroval
a jenž byl přesvědčen, že meteorit musí ležet kdesi na
pastvinách mezi Horsellem, Ottershawem a Wokingem, vstal
rozhodnut, že ho najde. A také ho našel, brzy po úsvitu, nedaleko
jam zbylých po těžbě písku. Projektil vyryl při dopadu
obrovskou prohlubeň a vyhrnul masu písku a kamení, která
zavalila vřesoviště v širokém okolí a utvořila valy viditelné už na
kilometr daleko. Východně od místa dopadu vznikl na vřesovišti
požár a ranním šerem stoupal k nebi lehký modravý dým.
Objekt ležel téměř celý zarytý v písku, uprostřed třísek
z jedle roztříštěné za jeho dopadu. Vyčnívající část měla
podobu obrovského válce, na povrchu celého jakoby spečeného,
s obrysem změkčeným tlustou šupinovitou krustou narezlé
barvy. Jeho průměr činil dobrých třicet yardů. Ogilvy se k
tělesu vydal blíž, udiven jeho rozměrem, a ještě více jeho tvarem,
jelikož většina meteoritů je víceméně zakulacená ve všech
směrech. Bylo však dosud tak rozžhavené po průletu
atmosférou, že mu žár nedovolil přiblížit se. Skřípavý zvuk, který se
z válce tu a tam ozýval, připisoval Ogilvy nestejnoměrnému
vychládání jeho povrchu; tou dobou ho ještě nenapadlo, že by
válec mohl být dutý.
Zůstal stát na pokraji jámy, kterou si objekt vyhloubil,
prohlížel si jeho prazvláštní podobu, zmaten zejména nezvyklým
tvarem a barvou, a rodil se v něm nejasný pocit, že dopad
tohoto tělesa je spojen s jakýmsi záměrem, že má svůj cíl. Časné
Kniha první • Marťané přicházejí / 19
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 19





jitro bylo neobvykle tiché, slunce vystupující nad vrcholky
borovic u Weybridge už začínalo hřát. Nevzpomínal si pak, že by
toho rána slyšel zpívat ptáky, nezavál sebemenší větřík a
jedinými zvuky bylo občasné zaskřípění v nitru válce pokrytého
okujemi. Na celé pastvině byl sám.
A pak sebou trhl. Zpozoroval pojednou, jak se kousek
napečené škváry, část kornatého povlaku meteoritu, na jednom
místě na okraji válce odlupuje a padá. A krusta odprýskávala
dál a dál a v šupinách se sypala dolů na písek. Pak se náhle
odlomil větší kus a dopadl na zem s třesknutím, při němž Ogilvy
ucítil srdce až v hrdle.
Snad minutu mu trvalo, než si dokázal uvědomit, co to
všechno znamená, a pak – třebaže žár byl dosud k nevydržení
– sešplhal do jámy a vydal se k tělesu blíž, aby si mohl objekt
prohlédnout podrobněji. Ještě stále ulpíval na představě, že
příčinou podivných jevů by mohlo být chladnutí tělesa, avšak
znepokojovalo ho, že okuje se odlamovaly výhradně kolem
základny válce.
A pak teprve postřehl, že kruhová deska na vrcholu válce se
velice zvolna otáčí. Byl to pohyb tak pomalý, že si ho povšiml
jen díky tmavší skvrně, kterou měl prve před očima a která se
teď octla na protilehlé straně kruhu. Stále ještě nechápal, co to
vlastně znamená, až náhle zaslechl tlumené zaskřípění a
uviděl, jak se skvrna trhavě posunuje o několik palců dál. A naráz
se mu rozbřesklo. Ten válcový objekt je uměle vytvořené
těleso – je dutý a šroubový příklop tvořící jeho základnu se právě
otevírá!
Proboha, vydechl Ogilvy. Tam přece musí být člověk –
uvnitř jsou nějací lidé! Musí být napůl upražení! Chtějí se
dostat ven!
20 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 20





Vmžiku, střelhbitou asociací, si spojil objekt se zábleskem
na Marsu.
Pomyšlení na uvězněnou bytost uvnitř bylo tak děsivé, že
nedbaje žáru vydal se k válci, aby pomohl víko odšroubovat.
Naštěstí ho sálající kov varoval dříve, než si mohl popálit ruce
o dosud žhoucí povrch. Na okamžik se nerozhodně zastavil,
poté se otočil, vyškrábal se z kráteru ven a jako šílený se
rozběhl směrem k Wokingu. Muselo to být asi v šest hodin ráno.
Běžel kolem nějakého vozu a pokoušel se kočímu vysvětlit, co
viděl, ale byla to tak podivná historka a vypadal přitom tak
potřeštěně – klobouk ztratil někde v jámě –, že vozka prostě jel
svou cestou dál. Neměl víc štěstí, ani když míjel výčepního,
který právě odemykal dveře hospůdky u horsellského mostu.
Ten byl přesvědčen, že má před sebou nějakého uprchlého
chovance z blázince, a bezvýsledně se ho pokusil lapit a
zamknout do výčepu. Po této příhodě Ogilvy poněkud
vystřízlivěl, a když uviděl, že pan Henderson, londýnský novinář, je už
venku na zahrádce, křikl na něho přes plot a pak už mu o něco
srozumitelněji začal vysvětlovat, oč jde.
„Poslyšte, pane Hendersone,“ halasil, „viděl jste včera večer
ten meteor?“
„Viděl, a co má být?“ řekl mu na to Henderson.
„Leží tamhle, na Horsell Common.“
„Pane na nebi!“ řekl Henderson. „Pád meteoritu! No vida!“
„Ale není to obyčejný meteorit, pane. Je to takový válec –
no, umělý válec, člověče! A něco v něm uvnitř je.“
Henderson se postavil a opřel se o rýč.
„Cože?“ vyptával se. Je totiž nahluchlý, neslyší na jedno ucho.
Ogilvy mu vylíčil všechno, co viděl. Hendersonovi trvalo
minutu nebo dvě, než si to všechno srovnal v hlavě. Pak
prašKniha první • Marťané přicházejí / 21
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 21





til rýčem, popadl sako a vyběhl ven na ulici. Oba muži se spěšně
vydali zpátky na pastviny a nalezli válec stále ještě ve stejné
poloze. Zvuky uvnitř však už teď ustaly a mezi víkem a
korpusem válce zasvítil tenký pruh lesklého kovu. Kolem kraje
buď vnikal vzduch dovnitř, anebo naopak unikal zevnitř ven.
Naslouchali, zabušili na plášť objektu klackem, a když se
neozvala žádná odpověď, usoudili, že ten tvor uvnitř je buď
v bezvědomí, anebo už nežije.
Ani jeden, ani druhý samozřejmě neuměli v nejmenším
pomoci. Křičeli, slibovali a utěšovali a pak se vydali zpátky do
městečka. Není obtížné představit si je, celé od písku, uválené
a rozrušené, jak běží v ranním slunci úzkou uličkou, kde
krámské a příručí právě sundávají okenice z výkladů a lidé otevírají
okna ložnic a větrají. Henderson zamířil okamžitě na nádraží,
aby odtamtud odtelegrafoval zprávu do Londýna. Předchozí
články v tisku lidem trochu pomohly vyrovnat se s tou novinou.
Kolem osmé už byla na cestě k pastvinám skupinka kluků
a mužských, kteří právě neměli nic na práci, aby si prohlédla
„mrtvé Marťany“. V téhle podobě se totiž zpráva rozšířila.
První, kdo mi ji sdělil, byl malý kamelot. Bylo asi čtvrt na devět
a já jsem si právě vyšel koupil Daily Chronicle. Pochopitelně
jsem celý zkoprněl, ale nemeškal jsem a přes ottershawský
most jsem se odebral k oněm pískovým lomům.
22 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 22





3
Horsellské pastviny
Zastihl jsem asi dvacetihlavý hlouček, který obklopil obrovitý
kráter, v němž válec spočíval. Vzhled onoho rozměrného
objektu, zarytého do země, jsem už popsal. Tráva i písek kolem
vypadaly jako ožehnuté náhlým výbuchem. Dopad objektu
byl nepochybně doprovázen i plamenným zášlehem. Henderson
ani Ogilvy tu nebyli. Myslím, že si uvědomili, že prozatím se
zde nedá nic podnikat, a odebrali se domů k Hendersonovi na
snídani.
Pár chlapců, čtyři nebo pět, sedělo na okraji jámy, klinkali
nohama, a dokud jsem je nenapomenul, bavili se házením
kamenů na mohutné těleso. Když jsem jim zábavu překazil,
začali si mezi hloučkem ostatních diváků hrát na honěnou.
Skupinku tvořilo pár cyklistů, zahradník, který chodíval za
prací po domech a kterého jsem občas zaměstnával i já, řezník
Gregg se svým kloučkem, dva tři povaleči, kteří si občas
přivydělávali nošením golfových holí a jinak mívali ve zvyku
potloukat se po nádraží. Moc se toho nenamluvilo. V Anglii měl
běžný člověk tenkrát ještě jen naprosto matnou představu
o astronomických otázkách. Povětšinou civěli na vrchol válce
– připomínal trochu kulatý stůl –, který vypadal stále tak, jak
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 23





ho opustili Ogilvy s Hendersonem. Řekl bych, že kdokoli sem
přiběhl s primitivní představou hromady seškvařených těl, byl
zmrtvělým objektem poněkud zklamán. Za tu chvíli, co jsem
tam byl, už pár zevlounů odešlo, ale přicházeli zase jiní.
Sešplhal jsem do jámy a zdálo se mi, že pod nohama cítím jakýsi
pohyb. Víko válce se už však zcela určitě přestalo otáčet.
Teprve když jsem byl objektu takhle těsně nablízku, začal
jsem vnímat, jak cize působí. Na první pohled nebyl o nic víc
vzrušující než převržený kočár anebo strom padlý přes cestu.
Snad ani tolik ne. Ze všeho nejvíc se podobal zrezivělému
plynojemu napůl zahrabanému v zemi. Postřehnout, že šedavé
okuje odlupující se z válce nejsou běžným oxidem, že bíložlutý
kov, který zasvítil ve štěrbině mezi víkem a válcem, má zcela
nezvyklé zabarvení, to chtělo určitou míru erudice v
přírodních vědách. „Extraterestrický původ“ byla slova, která pro
většinu diváků tehdy ještě neznamenala pranic.
V té chvíli už mně samému bylo zcela jasné, že objekt k nám
připutoval z planety Marsu, ale soudil jsem, že je
nepravděpodobné, že by mohl v sobě ukrývat jakoukoli živou bytost.
Domníval jsem se, že uvolňování víka je snad automaticky řízený
pohyb. Na rozdíl od Ogilvyho jsem však byl stále ještě
přesvědčen, že na Marsu lidé jsou. Hýčkal jsem si představu, že
válec snad ukrývá nějakou písemnou zprávu a uvažoval jsem,
jaké obtíže asi budou spojené s jejím překladem. Přemítal jsem,
jestli uvnitř najdeme peníze, modely věcí a tak dále. Ale na to
zase byl objekt až příliš rozměrný. Uvědomoval jsem si, že
ztrácím trpělivost, že už bych válec chtěl vidět otevřený.
Měl jsem těchto myšlenek stále ještě plnou hlavu, když jsem
se asi v jedenáct hodin – zdálo se, že se nic nového nebude dít
– odebral domů do Maybury.
24 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 24





Odpoledne už to na pastvinách vypadalo podstatně jinak.
První vydání večerníků ohromila Londýn několikapalcovými
titulky:
Poselství z Marsu
Neobyčejná příhoda ve Wokingu
A tak dále. Navíc ještě Ogilvyho telegram Astronomickému
ústředí vzburcoval pozornost na hvězdárnách celého království.
Kolem kráteru postávalo přes půl tuctu drožek od
wokingského nádražíčka, nějaká bryčka z Chobhamu a také nějaký
lepší kočár. Kromě toho se tam povalovala spousta bicyklů.
A navíc se sem zřejmě vydala spousta lidí z Wokingu i z
Chertsey pěšky, navzdory vedru, takže se zde shromáždil dost velký
dav; dokonce i jednu nebo dvě vyšňořené dámy bylo možné
v hloučcích zahlédnout.
Slunce pražilo, na celé obloze nebyl jediný mráček,
nezafoukal sebeslabší vánek a trochu stínu vrhalo jen pár
roztroušených borovic. Požár na vřesovišti už byl uhašen, ale pláň
směrem k Ottershawu byla zčernalá, kam až oko dohlédlo,
a tu a tam z ní dosud kolmo do vzduchu stoupaly sloupečky
kouře. Podnikavý cukrář z Chobham Road už sem poslal
svého chlapce s vozíčkem jablek a zázvorových limonád.
Došel jsem na okraj jámy a uviděl jsem, že se v ní pohybuje asi
půltucet mužů – Henderson, Ogilvy, pak nějaký vysoký blondýn
(byl to Stent z Královské astronomické společnosti, jak jsem
později zjistil) a nějací dělníci s motykami a lopatkami. Stent řídil
práce pokyny udílenými jasným, vysokým hlasem. Stál na tělese
válce, jenž už zřejmě značně zchladl; tvář měl do karmínova
zrudlou, pot z něho jen lil, jako by ho něco rozčilovalo.
Kniha první • Marťané přicházejí / 25
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 25





Velká část válce byla teď již odkryta, třebaže spodek dosud
vězel v zemi. Jakmile mě Ogilvy zahlédl v davu diváků na
okraji kráteru, zavolal mě, abych slezl dolů, a pak mě poprosil, jestli
bych laskavě nezašel za lordem Hiltonem, majitelem panství.
Vytrvale se rozrůstající dav lidí, řekl mi, jim začíná dost
vážně překážet v kopání; zejména se to týkalo všetečných kluků.
Chtěl proto, aby se nahoře postavilo nějaké zábradlí, aby tak
bylo možné udržet zástupy zvědavců v potřebném odstupu.
Pověděl mi taky, že uvnitř tělesa se stále ještě ozývají tlumené
zvuky nějakého pohybu, ale že se dělníkům nepodařilo
odšroubovat víko, jelikož na něm není nic, za co by je bylo
možné uchopit. Válec má zřejmě mimořádně mohutné stěny, a je
tedy možné, že sotva slyšitelné slabé šramoty by mohly ve
skutečnosti být projevem čilého ruchu uvnitř.
Byl jsem rád, že mu mohu vyhovět a stát se tak jedním
z privilegovaných diváků, jimž bude dovolen vstup do
zamýšleného ohrazení. Lorda Hiltona jsem doma nezastihl, ale
dozvěděl jsem se, že se má vrátit z Londýna vlakem, který
přijíždí v šest hodin; bylo teprve čtvrt na šest, takže jsem ještě
zašel domů na čaj a pak jsem se vydal k nádraží, abych lorda
oslovil hned po příjezdu.
26 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 26





4
Odklopení uzávûru
Když jsem se vrátil na pastvinu, slunce už zapadalo. Z
Wokingu se sem blížily roztroušené hloučky lidí, tu a tam se někdo
zase vracel. Zástup na okraji jámy zhoustl a černal se proti
citronově žluté večerní obloze – zevlovala tu snad stovka
zvědavců. Bylo slyšet vzrušené hlasy, u samého kráteru jako by
došlo k nějaké tlačenici. Hlavou mi probíhaly všelijaké
představy. Když jsem docházel blíže, rozeznal jsem Stentův hlas:
„Ustupte! Zpátky!“
Proti mně vyběhl nějaký kluk.
„Hejbe se to,“ stačil mi říct, když mne míjel, „pořád se to
odšroubovává a odšroubovává. Já se toho bojím. Já jdu domů.“
Došel jsem až k zástupu diváků. Teď jsem viděl, že jich jsou
už dobré dvě nebo tři stovky. Tlačili se a strkali jeden do
druhého, ba ani pár přítomných dam v tom nezůstávalo nijak
pozadu.
„On tam spadl, spadl do jámy!“ křičel kdosi.
„Jděte radši dál!“ radili jiní.
Dav se trochu zavlnil a já si proklestil cestu kupředu. Na
všech okolo bylo vidět rozrušení. Z kráteru jsem slyšel
nezvyklý bzukot.
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 27





„Prosím vás,“ oslovil mne Ogilvy, „pomozte nám ty
pitomce udržet trochu dál od jámy. Vždyť přece nikdo nevíme, co
v té zatracené rouře vlastně je!“
Uviděl jsem nějakého mladíka, myslím, že to byl příručí
z Wokingu, jak stojí na válci a pokouší se dostat ven z jámy,
kam ho strkající se lidé shodili.
Příklop válce se zvolna šroubovitě otáčel, dělo se tak
zevnitř. Závit byl patrný už bezmála v šíři dvou stop. Někdo do
mne vrazil a já jsem div nesletěl přesně na onu poklici. Otočil
jsem se a právě v tom okamžiku víko válce zřejmě vyjelo
z drážky a se zařinčením dopadlo na kamení dole. Odstrčil
jsem loktem toho člověka za mnou a znovu jsem otočil hlavu
směrem k objektu. Na okamžik se kruhový otvor zdál
dokonale černý. Do očí mi plál západ.
Myslím, že všichni očekávali, že se před nimi z válce
vynoří člověk – snad trochu nepodobný nám pozemšťanům, ale
jinak se zcela lidskou tvářností. Já sám jsem to alespoň čekal.
Ale před mým upřeným pohledem se v temnu válce zavlnilo
cosi našedlého; vyhřezlo to na okraj cylindru, pak ještě kousek
výš a nato se objevily dva světélkující terče, jakoby oči. A poté
se ze svíjejícího se středu té masy vychlípil nějaký hádek,
tlustý jako hůl, zatápal vzduchem směrem ke mně – a vzápětí
nato druhý.
Zamrazilo mě. Těsně za mnou vřískl ženský hlas. Pootočil
jsem se, s očima dosud upřenýma na válec, z něhož se sunula
nová a nová chapadla, a začal jsem se drát zpátky, pryč od
kraje kráteru. Na tvářích okolo mne ustupovalo překvapení děsu.
Ze všech stran bylo slyšet neartikulované výkřiky. Nastal
všeobecný ústup. Zahlédl jsem příručího, jak se marně drápe ven
z jámy. Náhle jsem tam stál sám a viděl jsem, že i na druhé
28 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 28





straně kráteru všichni prchají, Stent s nimi. Znovu jsem pohlédl
na válec a ovládl mne nepotlačitelný děs. Trčel jsem na místě
jako zkamenělý a nedokázal jsem odtrhnout oči.
Z válce se pomalu, jakoby s nesmírnými bolestmi,
vynořoval velký zavalitý trup, rozměrem připomínal asi tak
medvěda. Když se vyhoupl konečně nahoru do světla, zaleskl se jako
smočená kůže. Dvě obrovské tmavé oči mne nepřestávaly
upřeně pozorovat. Tvor byl oblý, dalo se říci, že má jakýsi obli čej.
Pod očima byla ústa, jejichž okraj sebou poškubával, kanuly
z něho sliny. Tělo se křečovitě nadouvalo a zachvívalo. Tenkým
chobotovitým výběžkem se teď přidržovalo okraje válce,
druhým komíhalo ve vzduchu.
Těm, kdo nikdy nespatřili živoucího Marťana, bude zatěžko
představit si onen ochromující děs, jakým jejich vzhled působil
na člověka. Zvláštní, zobákovitý tvar úst se zašpičatělým
horním rtem, tvář bez nadočnicových oblouků a bez brady pod
klínovitým spodním pyskem, nepřestávající záškuby těchto
úst, medúzovité svazky chapadel, plíce lapající překotně po
dechu v nezvyklém ovzduší, zřejmá nemotornost a obtížnost
každého pohybu způsobená větší přitažlivou silou Země, ale
především nesmírně pronikavý pohled obrovských očí – to vše
se spojovalo a vyvolávalo pocit blízký nevolnosti. Slizká
hnědá pokožka měla v sobě cosi houbovitého a lenivé, ovšem přes
všechnu neohrabanost cílevědomé pohyby působily
nevypověditelným děsem. Už při tomto prvním setkání, při pouhém
pohledu na nezvané návštěvníky z Marsu se mne zmocňovaly
odpor a hrůza.
Náhle netvor zmizel. Převalil se přes okraj válce a zřítil se
dolů do kráteru se žuchnutím, jako by tam spadl velký balík
kůží. Zaslechl jsem, že vyrazil zvláštní dušené zasténání, hned
Kniha první • Marťané přicházejí /29
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 29





nato se pak v otvoru válce zatmělo a v šeru se objevil další
z těchto tvorů.
Vtom konečně ochromení z prvního úleku pominulo.
Obrátil jsem se a zběsile jsem vyrazil k nejbližšímu shluku stromů,
asi stovku metrů od jámy; klopýtal jsem a potácel jsem se však,
protože jsem od Marťanů stále nedokázal odvrátit oči.
Tam, uprostřed několika mladých borovic, v trnitém
podrostu, jsem se zastavil, popadal jsem dech a čekal jsem, co
bude dál. Celá pastvina kolem pískových lomů a jam byla
poseta lidmi, stáli podobně jako já napůl zkamenělí hrůzou a
zírali na ony tvory, nebo spíše na navršený val hlíny kolem
kráteru, v němž bytosti vězely. A pak, s novým úlekem, jsem
uviděl jakousi okrouhlou tmavou skvrnu vynořující se nad
okraj kráteru a hned zase mizející. Byla to hlava příručího,
který se do jámy zřítil, vypadala teď jen jako nepatrný černý
kroužek na pozadí žhoucího západního nebe. Vysoukal se
ven ramenem a jedním kolenem, ale pak se opět smekl
zpátky a posléze z něho bylo vidět už jen hlavu. Náhle zmizel
a mně se zdálo, že ke mně dolehl slabý výkřik. Na okamžik
jsem pocítil nutkání běžet zpátky a pomoci mu, ale strach je
ve mně potlačil.
Nic dalšího už nebylo vidět, všechno zůstávalo skryto
v hloubi jámy a za valem písku nakupeným při dopadu válce.
Kdyby byl někdo náhodou přicházel od Chobhamu nebo od
Wokingu, byl by se asi té podívané dost vynadivil – spousta,
snad stovka lidí poschovávaných porůznu ve velkém
nepravidelném kruhu, v příkopech, za křovím, za vraty a za ploty;
takřka spolu nepromluvili, a když, tak jen krátkými
vzrušenými výkřiky; všichni především napjatě, upřeně pozorovali pár
kopečků písku. Kára se zázvorovou limonádou se temněla po-
30 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 30





divně osamocená proti planoucí obloze, v pískovištích trčela
řada opuštěných vozů, koně u nich se buď krmili z
navlečených pytlů s ovsem, anebo kopyty rozhrabávali půdu.
Kniha první • Marťané přicházejí / 31
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 31





5
Îhav ̆ paprsek
Poté, co jsem měl možnost zahlédnout Marťany vystupovat
z válce, který je dopravil z jejich planety až na Zemi, byl jsem
jimi do té míry fascinován, že jsem nebyl schopen jakékoliv
samostatné činnosti. Zůstal jsem stát, kde jsem byl, po kolena ve
vřesu, a civěl jsem na haldy, za kterými byli mimozemšťané
ukryti. Zvědavost ve mně bojovala se strachem.
Neodvažoval jsem se vrátit ke kráteru, ale nutkavě jsem
přitom toužil do něho alespoň nakouknout. Vydal jsem se proto
velkým obloukem na obchůzku. Hledal jsem místo, odkud
bych měl nejlepší výhled, a nepřestával jsem pozorovat
písečný val, který kryl nově příchozí návštěvníky Země. Jednu
chvíli se proti červánkům mihla spleť tenkých hádků, jako
chapadla chobotnice, ale hned se stáhla zpět. Vzápětí se začal
z kráteru vysouvat vzhůru díl po dílu jakýsi tenký stožárek,
který na hrotu nesl kruhový disk rotující kývavým pohybem.
Co jen se tam může dít?
Většina diváků se shlukla do jedné nebo dvou menších
skupinek – jednu tvořil hlouček směrem k Wokingu, druhá se
seskupila u cesty ke Chobhamu. Prožívali zřejmě stejné dilema
jako já. Okolo mě jich stálo jen pár. K jedné ze skupin jsem se
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 32





přiblížil – jak jsem si všiml, byl v ní i jeden můj soused, jehož
jsem sice neznal jménem, ale oslovil jsem ho. Ovšem na
souvislou konverzaci nebyla ta pravá chvíle.
„Potvory hnusné!“ říkal jenom. „Pro boha živého, co je tohle
za hnusné potvory?“ Opakoval to znovu a znovu.
„Nevšiml jste si v té jámě nějakého člověka?“ zeptal jsem se;
neodpověděl mi. Zmlkli jsme a mlčky jsme se bok po boku
chvíli dívali ke kráteru, oba jsme se, jak se aspoň domnívám,
cítili ve společnosti druhého trochu lépe. Já jsem pak popošel
na kopeček, kde jsem měl výhodnější výhled díky rozdílu
výšky asi jednoho yardu, a když jsem se po sousedovi ohlédl, byl
už pryč, na cestě k Wokingu.
Západ se zatím proměnil v soumrak a nic se nedělo.
Zástupy vlevo vzadu, směrem k Wokingu, jako by narůstaly a
uslyšel sem odtamtud nějaké tlumené dohadování. Hrstka lidí
u chobhamské cesty se rozplynula. V kráteru nebylo ani
známky nějakého pohybu.
Ať už to bylo toto anebo cokoli jiného, dodalo to lidem opět
odvahy. Myslím, že sebedůvěru pomohli obnovit i noví
příchozí z Wokingu. V každém případě, jak nadcházel soumrak,
začal na pastvině mezi pískovišti opět pozvolný, ale ustavičný
ruch, který jako by sílil úměrně tomu, jak klid okolo válce
zůstával ničím nenarušen. Vztyčené černé postavy po dvou třech
postupovaly kupředu, zastavovaly se a naslouchaly a pak šly
opět dál a rozvíjely se přitom do tenkého nepravidelného
srpku, jehož růžky se co nevidět spojí a uzavřou tak kráter
kruhem. I já jsem se z místa, kde jsem stál, pustil opět k jámě.
Potom jsem uviděl drožkáře a ostatní vozky, jak si chodí už
bez obav do pískoven pro své vozy, uslyšel jsem klapot kopyt
a skřípot kol. Spatřil jsem mládence, jak odváží vozík s jablky.
Kniha první • Marťané přicházejí / 33
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 33





A pak, asi třicet metrů od kráteru, jsem spatřil temný shluk lidí
kráčejících směrem od Horsellu; muž v jejich čele mával bílým
praporem.
Tak tohle tedy byla deputace. Předcházela jí rychlá porada,
a jelikož Marťané byli přes svůj odpudivý vzhled zjevně
inteligentní tvorové, bylo přijato rozhodnutí ukázat jim (tím, že se k nim
dostavíme s náležitou vlajkou), že i my jsme bytosti rozumné.
Plesk, plesk, plácá prapor doprava a doleva. Byli příliš
daleko na to, abych mohl rozeznat jednotlivé osoby, ale později
jsem se dozvěděl, že se tohoto pokusu o dorozumění spolu
s dalšími zúčastnili i Ogilvy, Stent a Henderson. Tato malá
skupinka na svém postupu takříkajíc protkla obvod nyní už téměř
úplné uzavřené kružnice lidí a pár nezřetelných tmavých
postav ji v uctivém odstupu následovalo.
Náhle se z jámy prudce zablesklo a ve třech zřetelně
odlišených výronech vyrazil z kráteru kolmo vzhůru do klidného
ovzduší oblak zářícího zeleného dýmu.
Jas tohoto kouře (nebo snad lépe řečeno plamene) byl tak
intenzivní, že hluboká modř oblohy nad námi i nezřetelné
hnědé plochy pastvin táhnoucí se k Chertsey a poseté tu a tam
černými borovicemi jako by těmi zášlehy dále ztmavěly, a
zůstaly ještě temnější, když se zeleně planoucí dým opět
rozptýlil. Současně se ozval tichý sykot.
Před kráterem stála malá klínovitá formace lidí, s bílou
vlajkou na špici, jako zmrazená tím jevem, malá skupinka černých
postaviček na tmavé zemi. V okamžiku, kdy vyrazil zelený
dým, vystoupily ze tmy bledou zelení jejich tváře a zase
zmizely, když se oblak kouře rozplynul.
Potom se začal sykot zvolna měnit v bzučení a posléze v
nepřetržitý ohlušivý hukot. Z jámy se zvolna vysouvala jakási
34/ Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 34





konstrukce s kopulkou navrchu a z ní začalo vyšlehávat cosi
jako ohnivý paprsek.
Vzápětí vyrazily skutečné plameny, a to z neuspořádané
skupiny mužů před kráterem, oslnivá záře přeskakovala z
jednoho na druhého. Vyhlíželo to, jako by se o ně tříštil jakýsi
neviditelný trysk hořlaviny a vzápětí vybuchoval v bělostný žár,
jako by každý z nich byl naráz proměněn v ohnivý sloup.
Ve svitu jejich zkázy jsem uviděl, jak vrávorají, jak se hroutí
k zemi a jak se jejich následovníci dávají na útěk.
Nechápavě jsem zíral před sebe, stále ještě jsem nebyl s to
připustit si, že v onom vzdáleném hloučku přeskakuje z
jednoho muže na druhého skutečně sama smrt. Všechno mi to jen
připadalo zvláštní, neskutečné. Další téměř nehlučný,
oslepující zášleh světla, a další člověk padal a zůstal nehnutě ležet. Jak
ten neviditelný žhavý paprsek přelétal, zaplápolaly v ose jeho
dopadu v jednom ohni borovice a suché trní jediným
výbuchem vzplálo v masu plamenů. A ještě dále jsem oním směrem
viděl nové zášlehy, jak chytaly stromy a živé ploty a jak hořely
zasažené dřevěné stavby.
Žhoucí smrt kroužila hbitě a bez ustání jako neviditelný a
neúprosný plamenný meč. Podle vzplanuvších keřů, jichž se dotkl,
jsem rozpoznal, jak směřuje ke mně, ale ohromením jsem nebyl
s to se pohnout. Zaslechl jsem praskot ohně v pískových lomech
a náhlé zaržání koně, které vzápětí umlklo. Poté se zdálo, jako by
vřesem ležícím mezi mnou a Marťany kdosi táhl neviditelný
žhavý prst, a podél celé této křivky se temné vřesoviště za
pískovišti s praskotem zahalilo dýmem. Bylo slyšet, jak se kus dál vlevo,
kde cesta od wokingského nádraží končí a ústí na vřesoviště, cosi
s rachotem hroutí. Nato utichlo dunění i sykot, temný vrchlík se
zvolna opět zanořil do kráteru a zmizel.
Kniha první • Marťané přicházejí / 35
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 35





Všechno se odehrálo s takovou rychlostí, že jsem stále ještě
stál bez hnutí, oněmělý a oslepený předchozími oslňujícími
záblesky. Kdyby ta ohnivá smrt dokončila svůj kruh, i mne by
zastihla nepřipraveného a zahubila by mě. Jenomže paprsek mne
minul a ušetřil, zůstavil noc kolem mne v náhlé hluboké tmě,
cizotu samu.
Zvlněné pastviny se teď zdály dočerna tmavé, až na cesty,
které se šedaly pod hlubokou modří oblohy časné noci. Ležely
v šeru, náhle na nich nebylo člověka. Nad hlavou se sunuly
hvězdy a na západě dosud nebe plálo jasnou a téměř zelenavou
září. Na jeho pozadí se ostře rýsovaly koruny borovic a střechy
domů v Horsellu. Marťané i jejich zařízení byli zcela skryti, až
na onen tenký stožárek, na němž kývavě kroužilo jejich
neúnavné zrcadlo. Jen pruhy křovisek a jednotlivé stromy tu a tam
dosud doutnaly a z hořících domů u wokingského nádraží
vyrážely sloupy plamenů do klidného večerního vzduchu.
Nic se tu vlastně nezměnilo, jen tohle, a pak ovšem přibylo
to strašlivé ohromení. Hlouček černých postaviček s bílou
vlajkou byl naráz vymazán z existence, a přesto takřka nic, jak se
mi alespoň zdálo, neporušilo klid toho večera.
A pak jsem začal vnímat, že jsem na té ztemnělé pláni sám,
bezmocný, bez ochrany, opuštěný. A jako by se na mne cosi
z neznáma náhle sesulo, dostavil se strach.
Přemohl jsem se, otočil se a klopýtavým během jsem se
pustil napříč vřesem.
Bázeň, kterou jsem pocítil, v sobě neměla nic racionálního,
byla to spíše panická hrůza, nejen z Marťanů, ale i z šera a
ticha okolo mne. Byla tak silná, že jsem pozbyl veškeré odvahy
a rozvzlykal jsem se na útěku jako dítě. Od chvíle, kdy jsem se
obrátil, jsem se už neodvážil ohlédnout.
36 / Herbert George Wells • Válka světů
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 36





Rozpomínám se, že jsem zakoušel prazvláštní úzkost, že si
se mnou cosi jen pohrává, že co nejdřív, až už budu na samém
prahu bezpečí, se na mne tato tajuplná smrt – rychlá jako samo
světlo – z onoho kráteru se skrytým válcem vrhne, dostihne
mne a zahubí.
Kniha první • Marťané přicházejí / 37
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 37





6
Chobhamská silnice
v dostfielu tepelného dûla
Zůstává nevyřešenou záhadou, jak vlastně Marťané dokážou
usmrcovat lidi tak neslyšně a s takovou rychlostí. Řada
odborníků je přesvědčena, že jsou nějakým způsobem schopni
vyvinout mimořádně vysokou teplotu v tepelně prakticky nevodivé
komoře. Tento žár pak vysílají v podobě soustředěného paprsku
proti libovolně zvolenému cíli prostřednictvím parabolického
zrcadla z neznámé slitiny – podobně jako vyzařují parabolická
zrcadla na majácích paprsky světelné. Avšak podrobnosti se
nikomu nepodařilo s naprostou jistotou vyložit a dokázat. Ať již je
technická podstata jakákoli, jisté zůstává, že základem všeho je
soustředění žáru do úzkého paprsku. Žáru a neviditelného
světla namísto světla viditelného. Pod jeho dotekem okamžitě
vzplanou všechny hořlavé předměty, olovo teče jako voda; pod
paprskem měkne železo, sklo praská a tříští se, a jakmile
dopadne žhoucí paprsek na vodu, mění ji explozí v páru.
Oné noci zůstala pod hvězdnatou oblohou ležet v okolí
jámy dobrá čtyřicítka lidí, zuhelnatělých a zohavených k
nepoznání, a po celou noc stálo opuštěné vřesoviště od Horsellu
až po Maybury v jednom plameni.
Wells 2017 - zlom 5.9.1956 4:59 Stránka 38






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.