načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válka světů - Herbert George Wells

Válka světů

Elektronická kniha: Válka světů
Autor:

Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 252
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: V Tritonu vydání druhé
Spolupracovali: přeložil Vladimír Svoboda
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3222-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha, odehrávající se v Angli na konci 19. století, má dvě části, z nichž první barvitě líčí nepřirozenou atmosféru v předvečer invaze Marťanů na Zemi - děsivé přírodní úkazy, všudypřítomné napětí a výskyt nestvůrných agresivních živočichů. Druhá část, odehrávající se již po marťanské invazi, popisuje bezmocnost pozemšťanů, neschopných boje s vyspělou marťanskou technikou a stávajících se trpnými obětmi vetřelců. Kruté bytosti z vesmíru v pravidelných intervalech ničí všechno živé, planetu zachrání na poslední chvíli až pozemské bakterie, proti kterým agresoři z Marsu nejsou odolní. Knížka patří ke klasickým dílům v žánru sci-fi. Působivá utopie anglického klasika sci-fi líčí v řadě sugestivních scén katastrofický vpád mimozemšťanů na Zemi.

Popis nakladatele

Anglie na sklonku 19. století. Obyvatelé Země, zaslepení pýchou na vyspělost své civilizace, netuší, že deset krátkých vzdálených záblesků kdesi na planetce Mars znamená dosud největší ohrožení lidstva v jeho dějinách. Deset dutých kovových válců s nezvanými návštěvníky z kosmu dopadá postupně poblíž Londýna a začíná válka o vládu ve vesmíru. Početní převaha Pozemšťanů s jejich těžkopádnými bojovými mechanismy se ukáže být nicotným argumentem ve srovnání se zkázonosnými bojovými metodami Marťanů. Ale ani Marťané nejsou nezranitelní.

Zařazeno v kategoriích
Herbert George Wells - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Přeložil Vladimír Svoboda.

Herbert George Wells

Válka světů

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena

bez písemného souhlasu vydavatele.

The War of the Worlds

Translation © Vladimír Svoboda, 2005, 2017

Cover © Czarny Robert, 2017

© Stanislav Juhaňák — Triton, 2017

ISBN 978-80-7553-347-0 (pdf)

Stanislav Juhaňák – TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz





„Leč pokud by snad byly ony světy oživeny, kdo tedy

pak jsou ti, kdož na nich přebývají? ... Kdo je skutečným

pánem tvorstva – my, anebo Oni? ... A čím to, že přitom

je všechno jakoby přímo stvořeno pro člověka?“

Keplerův výrok citovaný

v Anatomii melancholie

Roberta Burtona (1577–1640)


1

V pfiedveãer války

V oněch několika posledních letech devatenáctého století by

byl asi sotvakdo přistoupil na myšlenku, že lidstvo a jeho život

bedlivě a do podrobností sledují rozumné bytosti, které svou

inteligencí značně předčí člověka, třebaže jsou stejně smrtelné

jako on sám; neuvěřil by patrně, že lidské hemžení jepředmě

tem podobného pozorování a zkoumání, s jakým člověk umi

kroskopu studuje prchavé bytí drobnohledných živočichů,víří

cích a rozplozujících se v pouhé kapičce vody. S nabubřelou

samolibostí se člověk důležitě pachtil za svými nicotnými cíli,

v neotřesitelné víře ve svou nadvládu nad hmotou. Dost možná,

že nálevníci na sklíčku pod drobnohledem se cítí zcela stejně.

Nikoho ani nenapadlo, že by se snad vývojově starší planety

mohly jednou pro člověka stát zdrojem možného nebezpečí,

ba už sama představa, že by snad na těchto oběžnicích kdy

vznikl život, byla předem zavrhována jako absurdní čipřinej

menším zcela nepravděpodobná. Je to dost zvláštní pocit,vy

bavovat si atmosféru oněch dnů předtím. V krajním případě si

pozemšťané dokázali připustit, že dejme tomu ještě tak na

Marsu by snad eventuálně mohli žít nějací tvorové podobní

člověku, ve srovnání s námi bezpochyby značně zaostalí, zralí


pro nějakou misijní akci. Jenomže z hlubin kosmu nás toudobou už dlouho sledovaly závistivé zraky, mysli stojící o tolik

výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři,

mozky s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladněkalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám. A pak bylo

z těchto iluzí lidstvo na samém prahu dvacátého stoletídramaticky vyburcováno.

Planeta Mars – čtenáři je patrně zbytečné to připomínat – obíhá kolem Slunce ve střední vzdálenosti sto čtyřiceti milionů mil a ve srovnání s naší Zemí se jí dostává sotva polovinaslunečního světla a tepla. Pokud má platnost nebulární hypotéza, je to svět nutně mnohem starší než náš a dlouho předtím, než Země začínala tuhnout, započal na něm již vývoj života.Skutečnost, že jeho hmotnost představuje pouhou desetinuhmotnosti Země, bezpochyby přispěla k rychlejšímu ochlazování až na teplotu, při níž již mohl vznikat život. Na Marsu jepřítomen vzduch i voda a všechno ostatní, co je nezbytné proudržení životních pochodů.

Avšak člověk je tak nadutý a je svou povýšeností do té míry zaslepen, že nikdo nepřišel až do samého koncedevatenáctého století s myšlenkou, že by se v oněch dálavách mohlrozvinout život nebo že by život vůbec mohl překročit pozemské hranice. Stejně tak nikoho nenapadlo, že na Marsu, mnohem starším než naše Země, majícím sotva čtvrtinu jejího povrchu a značně vzdálenějším od Slunce, život nejen pokročil odsvého vzniku dál, ale dospěl také blíže ke svému konci.

Postupné vychládaní, které se jednoho dne stane osudným i pro naši planetu, pokročilo již u našich sousedů do značného stupně. Fyzické poměry na Marsu jsou pro nás dosud z větší části tajemstvím, tolik však již víme, že i v rovníkových oblas- 10 / Herbert George Wells • Válka světů


tech se teploty sotva přibližují hodnotám našich nejtužších

zim. Ovzduší na Marsu je mnohem řidší než na Zemi. Jeho

oceány se postupně ztenčovaly, takže dnes již pokrývajípouhou třetinu Marsova povrchu, a jak se pomalu střídajímarťanská období, tají ledové příkrovy v polárních oblastech aperiodicky zavlažují mírnější podnebná pásma. Toto poslední

stadium vyhasínání, pro nás dosud nepředstavitelně vzdálená

budoucnost, se stalo pro obyvatele Marsu nejaktuálnějšímproblémem. Pod tlakem nutnosti se zbystřily jejich duševníschopnosti, znásobily jejich síly a také srdce se jim zatvrdila. Apohled do kosmu, využívající přístrojů a zařízení, o kterých se

člověku ani nesnilo, jim ukázal jitřní hvězdu naděje,vzdálenou při maximálním přiblížení k Marsu pouhých pětatřicet

milionů mil, naši rodnou planetu, vlahou, zelenající sevegetací, šedavou vodami, s oblačnou atmosférou napovídající její

úrodnost, s průhledy mezi plachtícími mračny odhalujícími

zalidněné plochy souší i rušnou plavbu v těsných mořských

průlivech.

My lidé, tvorové tuto planetu obývající, se jim musíme zdát tak cizí a tak nevyvinutí, jako nám připadají opice a lemurové. Člověk si již rozumově připustil, že život se rovná neustálému boji o holou existenci, a zdá se, že k témuž přesvědčenídospěly i myslící bytosti na Marsu. Jejich svět vychládá, náš je zatím plný života, ovšem takového života, který oni považují zaexistenci nižšího řádu. Vyrazit na výboj směrem k Slunci je tedyjejich jediným východiskem, jedinou spásou před zkázou, které generaci za generací kráčejí blíž a blíž.

Avšak dříve než se rozhodneme odsoudit jejich jednání,přiomeňme si, jakou nelítostnou a nenapravitelnou zkázunapáchal náš vlastní rod, a to nejen na živočiších, jako například na

Kniha první • Marťané přicházejí /11


téměř vyhubeném bizonu či zcela vyhlazeném drontovimauricijském, ale i na vlastních zaostalých plemenech. Tasmánci,

tvorové se všemi znaky lidství, byli vymazáni z existencevyhlazovací válkou vedenou evropskými přistěhovalci vprůběhu pouhých padesáti let. Jsme snad takovými apoštolymilosrdenství, abychom si směli oprávněně stěžovat, že Marťané

vedli válku ve stejném duchu?

Výsadek Marťané zjevně naplánovali s udivujícíprecizností – matematické disciplíny jsou v jejich světě neskonalevyvinutější než na Zemi – a při jeho organizaci postupovali vtakřka dokonalé součinnosti. Kdyby to naše přístroje dovolily, byli bychom mohli sledovat narůstající hrozbu již v průběhu celého devatenáctého století. Vědci, jako napříkladSchiaparelli, rudou planetu sice sledovali (je mimochodem dost zvláštní, že po bezpočet staletí byl Mars pro člověka planetou války), avšak nedokázali správně vysvětlit rozmanité proměny jejího vzhledu, které měli tak dokonale zmapovány. Po celou tu dobu marťanské přípravy zřejmě pokračovaly.

V průběhu opozice v roce 1894 byl na osvětlené straně disku pozorován velice jasný záblesk. Stalo se tak nejprve na Lickově hvězdárně, poté potvrdil toto pozorování i Perrotin v Nice a po něm ještě další astronomové. Britská veřejnost se o něm prvně dověděla z vydání Nature datovaného 2. srpna. Osobně sepřikláním k názoru, že jev souvisel s výstřelem obrovitého děla,zabudovaného hluboko do povrchu jejich planety, z něhož bylyodalovány projektily mířící k Zemi. I při dalších dvou opozicích byly zjištěny v místě záblesků různé úkazy, které až dosudnebylo možné nijak vysvětlit.

Je tomu právě šest let, co nás plnou silou zasáhla ona bouře. Když Mars dospěl do opozice, Lavelle v observatoři na Jávě 12 / Herbert George Wells • Válka světů


začal rozechvívat telegrafní dráty korespondencí s kolegy

astronomy, a to ohromující zprávou o obrovité erupcirozžhaveného plynu na povrchu Marsu. Jev nastal před půlnocídvanáctého a spektroskop, který Lavelle na Mars neprodleněnamířil, prozradil masu hořících plynů, převážně vodíku, která

nesmírnou rychlostí tryskala směrem k naší Zemi. Plamenný

výtrysk přestal být pozorovatelný asi patnáct minut podvanácté hodině. Lavelle ho přirovnával k obrovskému zášlehu

vyrazivšímu prudce a znenadání z nitra planety, „jako když

při výstřelu šlehnou z hlavně vznícené plyny“.

Ukázalo se, že je to přirovnání mimořádně přesné. A přece o tom noviny následujícího dne nepřinesly ani řádku, svýjimkou kratičké noticky v Daily Telegraphu, a svět setrval vnevědomosti o jednom z nejhorších nebezpečí, která kdy hrozila lidskému rodu. Byl bych se o erupci patrně také nic nedověděl, kdybych náhodou v Ottershawu nepotkal Ogilvyho, známého astronoma. Jeho ona zpráva neobyčejně vzrušila a podnávalem citů mě pozval, abych za ním v noci zašel a zúčastnil se pozorování rudé planety.

Přes všechno to, co se od té doby událo, si velice jasně tu probdělou noc připamatovávám; potemnělou, ztichlouobservatoř, zastíněnou lampu vrhající slabounký svit na podlahu v rohu místnosti, klidné odtikávání hodinového strojedalekohledu, úzkou štěrbinu v kopuli – protáhlý obdélníčeknekonečna poprášený hvězdami. Ogilvy přecházel sem a tam,nebylo ho vidět, jen slyšet. Pohled dalekohledem ukazoval kruh hluboké modři a v něm v zorném poli jako by plula malá okrouhlá planeta. Zdála se zcela nepatrná, zářící, drobounká, klidná, lehounce pokreslená příčnými pruhy a poněkudzploštělá, cosi jí chybělo do dokonalého kroužku. Vypadala takneKniha první • Marťané přicházejí /13


patrná a hřejivě stříbřitá, pouhá špendlíková hlavička světla!

Zdálo se, jako by se nepatrně chvěla, ale ve skutečnosti sezachvíval jen dalekohled účinkem hodinového stroje, kterýudržoval planetu v zorném poli.

Upřeně jsem ji pozoroval a hvězdička se zdála zvětšovat a opět zmenšovat, jako by se přibližovala a opět vzdalovala, ale to způsobovala jen únava mého oka. Dělilo nás od ní přes čtyřicet milionů mil – víc než čtyřicet milionů mil prázdnoty. Jen málo lidí vnímá nesmírnou rozlehlost propastí, v nichž plují smítka kosmického prachu.

Poblíž Marsu, na to si dobře vzpomínám, byly v zorném poli ještě tři nepatrné světelné body, tři hvězdy viditelné jen dalekohledem, nekonečně vzdálené, a kolem nezměrnáhlubina prázdného kosmu. Znáte dobře onu čerň oblohy zamrazivé hvězdnaté noci. V dalekohledu se zdá ještě mnohem hlubší. A z oněch nepředstavitelných dálav, zatím ještě neviditelný pro své nepatrné rozměry a obrovskou vzdálenost, námbleskurychle a vytrvale letěl vstříc onen objekt, každou minutou se přibližoval o tisícovky mil, těleso, jež přinášelo tolik bojů, tolik neštěstí, smrt. Díval jsem se a ani ve snách by mne nebylo něco takového napadlo; nikdo na celé Zemi neměl tušení oneomylné střele, jež k nám směřovala.

Tu noc došlo na vzdálené planetě k dalšímu výtryskužhavých plynů. Viděl jsem ho. Narudlý záblesk na okrajikotoučku planety, nepatrné vydutí obrysu, právě když chronometr odbíjel půlnoc, a já jsem to ohlásil Ogilvymu, který vzápětí zaujal mé místo. Noc byla teplá a dostal jsem žízeň, takže jsem se potmě a s tápáním vydal nejistými kroky ke stolku, kde stál sifon, zatímco Ogilvy vzrušeně vykřikl při pohledu na výron plynů proudících směrem k nám. 14 / Herbert George Wells • Válka světů


Tu noc se vydala na pouť od Marsu k Zemi druháneviditelná střela, snad sekunda nebo dvě chyběly dočtyřiadvaceti hodin od vypuštění první. Pamatuji se dobře, jak jsem se tam ve tmě posadil na stolek a jak se mi před očima míhaly karmínové a smaragdové skvrny. Měl jsem jedinou touhu, rozžehnout lampu a zapálit si u ní, neměl jsemponětí o pravém významu drobounkého zablesknutí, které jsem před chvílí spatřil, ani o tom, co mi zakrátko přinese. Ogilvy seděl u dalekohledu až do jedné, poté dalšípozorování vzdal. Rozsvítili jsme lucernu a vydali jsme se domů k Ogilvymu. V temnotách dole pod námi ležela městečka Ottershaw a Chertsey a v nich poklidně spaly stovky jejich obyvatel.

Ogilvy tu noc neustával v úvahách o tom, co se asi může dít na Marsu, a ironizoval naivní představy o tom, že naMarsu jsou obyvatelé, kteří nám tímto způsobem dávají o sobě vědět. Podle jeho představy mohl například dopadnout na povrch Marsu silný meteorický déšť nebo tam mohlo dojít k rozsáhlé vulkanické erupci. Zdůrazňoval mi, že je zcelaneravděpodobné, že by se organický vývoj na dvousousedních planetách ubíral týmž směrem.

„Pravděpodobnost, že na Marsu existuje cokoli podobného člověku,“ řekl, „je jedna ku milionu.“

Stovky pozorovatelů zaznamenaly záblesk jak oné noci, tak o půlnoci následujícího dne, a znovu pak další noc a v nocích následujících, celkem desetkrát, pokaždé týž výtrysk plamene. Proč záblesky po desátém už nepokračovaly dál, se nikdo na Zemi nepokoušel vysvětlit. Snad působily zplodiny přiodpalech Marťanům nějaké nesnáze. Silnými dalekohledy byly ze Země patrné husté oblaky dýmu nebo prachu, jevily se jako

Kniha první • Marťané přicházejí /15


našedlé skvrny putující čirou atmosférou planety a zakrývající

její známý reliéf.

Výbuchy konečně vzbudily i pozornost deníků, začaly seobjevovat různé popularizační články o sopkách na Marsu.Humoristický časopis Punch, jak si vzpomínám, jich obratně využil k nějaké politické karikatuře. A zatím, aniž kdo pojalsebemenší podezření, se střely, jež proti nám Marťané vypustili, blížily k Zemi, hnaly se rychlostí mnoha mil za sekundu prázdnotou kosmu, hodinu za hodinou, den za dnem, stále blíž a blíž. Zdá se mi teď takřka neuvěřitelné, jak se lidé dokázali dál věnovat všelijakým malichernostem, zatímco se nad námi rychlesnášela osudová rána. Pamatuji se, jak například Markham jásal nad novou fotografií planety, kterou sehnal pro ilustrovaný časopis, jejž tehdy redigoval. Dnes si už lidé ani nevzpomínají, jak byly naše noviny v devatenáctém století dobře vybavené a jak uměly být nápadité. Pokud jde o mne, měl jsem jediný zájem: učil jsem se jezdit na bicyklu a kromě toho jsem pracoval nasouboru statí o pravděpodobném směru vývoje etiky v průběhu dalšího rozvoje civilizace.

Jednoho večera (první ze střel už od nás nebyla vzdálena víc než deset milionů mil) jsem šel na procházku se svou paní. Nebe bylo plné hvězd a já jsem ženě ukazoval zvířetníková souhvězdí a upozorňoval jsem ji přitom na Mars, narudlý bod stoupající lenivě oblohou, na nějž bylo v tuto chvíli zaměřeno tolik teleskopů. Noc byla vlahá. Cestou domů nás míjelaskuina výletníků vracejících se z Chertsey nebo snad zIsleworthu, zpívali si a hráli. Okna v horních patrech domů bylarozsvícená, jak se lidé ukládali v ložnicích ke spánku. Z nádraží sem zaléhal hluk posunovaných vagonů, třesk a duněníztlumené dálkou téměř do jakési melodie. Žena mne upozorňova- 16 / Herbert George Wells • Válka světů


la, jak čirá je červeň, zeleň a žluť signálních světel nasemafo

rech rýsujících se proti obloze. Všechno se zdálo tak bezpečné,

tak klidné.

Kniha první • Marťané přicházejí /17


2

Padající hvûzda

A pak nastala noc dopadu první létavice. Spatřili ji v časných

ranních hodinách nad Winchestrem řítit se k východu jakopla

mennou čáru vysoko v ovzduší. Musely ji pozorovat celéstov

ky lidí, a všichni ji považovali za běžný povětroň. Albin ve

svém popisu uváděl, že střela za sebou zanechávala zelenavou

stopu, která byla patrná ještě několik sekund po přeletu.Den

ning, náš nejvýznamnější expert na meteority, stanovil výšku

letu v okamžiku, kdy se jev na obloze objevil, na devadesát až

sto mil. Podle jeho odhadu mohlo být místo dopadu asi sto mil

východně od jeho stanoviště.

Byl jsem tou dobou doma a ještě seděl nad rukopisem ve

své pracovně, ale třebaže z ní vedou velké verandové dveře

obrácené směrem k Ottershawu a třebaže jsem neměl staženy

žaluzie (míval jsem tehdy nesmírně rád pohled na nočníoblo

hu), nezahlédl jsem nic. Přitom onen předmět, nejpodivnější ze

všech těles, která kdy připutovala k naší planetě z kosmického

prostoru, se musel snášet k zemi prakticky přímo nade mnou

přesně ve chvílích, kdy jsem si tam hověl. Mohl jsem hosnad

no spatřit, stačilo v tom okamžiku jen pozvednout oči.Někte

ří lidé, kteří přelet pozorovali, mluvili o tom, že byl slyšetja


kýsi svist. Já osobně jsem nic takového nezaslechl. Svědků

onoho jevu bylo mnoho, v Berkshiru, v Surrey i v Middlesexu,

domnívali se zřejmě, že nejde o nic víc než o nějaký dalšímeteorit. Jak se zdá, nikdo se také tu noc nevydal hledat těleso

a místo jeho dopadu.

Zato časně zrána nebohý Ogilvy, který povětroň pozoroval a jenž byl přesvědčen, že meteorit musí ležet kdesi napastvinách mezi Horsellem, Ottershawem a Wokingem, vstalrozhodnut, že ho najde. A také ho našel, brzy po úsvitu, nedaleko jam zbylých po těžbě písku. Projektil vyryl při dopaduobrovskou prohlubeň a vyhrnul masu písku a kamení, kterázavalila vřesoviště v širokém okolí a utvořila valy viditelné už nakilometr daleko. Východně od místa dopadu vznikl na vřesovišti požár a ranním šerem stoupal k nebi lehký modravý dým.

Objekt ležel téměř celý zarytý v písku, uprostřed třísek z jedle roztříštěné za jeho dopadu. Vyčnívající část mělapodobu obrovského válce, na povrchu celého jakoby spečeného, s obrysem změkčeným tlustou šupinovitou krustou narezlé barvy. Jeho průměr činil dobrých třicet yardů. Ogilvy se ktělesu vydal blíž, udiven jeho rozměrem, a ještě více jeho tvarem, jelikož většina meteoritů je víceméně zakulacená ve všech směrech. Bylo však dosud tak rozžhavené po průletuatmosférou, že mu žár nedovolil přiblížit se. Skřípavý zvuk, který se z válce tu a tam ozýval, připisoval Ogilvy nestejnoměrnému vychládání jeho povrchu; tou dobou ho ještě nenapadlo, že by válec mohl být dutý.

Zůstal stát na pokraji jámy, kterou si objekt vyhloubil,prohlížel si jeho prazvláštní podobu, zmaten zejména nezvyklým tvarem a barvou, a rodil se v něm nejasný pocit, že dopadtohoto tělesa je spojen s jakýmsi záměrem, že má svůj cíl. Časné

Kniha první • Marťané přicházejí /19


jitro bylo neobvykle tiché, slunce vystupující nad vrcholkyborovic u Weybridge už začínalo hřát. Nevzpomínal si pak, že by

toho rána slyšel zpívat ptáky, nezavál sebemenší větřík ajedinými zvuky bylo občasné zaskřípění v nitru válce pokrytého

okujemi. Na celé pastvině byl sám.

A pak sebou trhl. Zpozoroval pojednou, jak se kouseknaečené škváry, část kornatého povlaku meteoritu, na jednom místě na okraji válce odlupuje a padá. A krusta odprýskávala dál a dál a v šupinách se sypala dolů na písek. Pak se náhleodlomil větší kus a dopadl na zem s třesknutím, při němž Ogilvy ucítil srdce až v hrdle.

Snad minutu mu trvalo, než si dokázal uvědomit, co to všechno znamená, a pak – třebaže žár byl dosud k nevydržení – sešplhal do jámy a vydal se k tělesu blíž, aby si mohl objekt prohlédnout podrobněji. Ještě stále ulpíval na představě, že příčinou podivných jevů by mohlo být chladnutí tělesa, avšak znepokojovalo ho, že okuje se odlamovaly výhradně kolemzákladny válce.

A pak teprve postřehl, že kruhová deska na vrcholu válce se velice zvolna otáčí. Byl to pohyb tak pomalý, že si ho povšiml jen díky tmavší skvrně, kterou měl prve před očima a která se teď octla na protilehlé straně kruhu. Stále ještě nechápal, co to vlastně znamená, až náhle zaslechl tlumené zaskřípění auviděl, jak se skvrna trhavě posunuje o několik palců dál. A naráz se mu rozbřesklo. Ten válcový objekt je uměle vytvořenétěleso – je dutý a šroubový příklop tvořící jeho základnu se právě otevírá!

Proboha, vydechl Ogilvy. Tam přece musí být člověk – uvnitř jsou nějací lidé! Musí být napůl upražení! Chtějí sedostat ven! 20 / Herbert George Wells • Válka světů


Vmžiku, střelhbitou asociací, si spojil objekt se zábleskem na Marsu.

Pomyšlení na uvězněnou bytost uvnitř bylo tak děsivé, že nedbaje žáru vydal se k válci, aby pomohl víko odšroubovat. Naštěstí ho sálající kov varoval dříve, než si mohl popálit ruce o dosud žhoucí povrch. Na okamžik se nerozhodně zastavil, poté se otočil, vyškrábal se z kráteru ven a jako šílený serozběhl směrem k Wokingu. Muselo to být asi v šest hodin ráno. Běžel kolem nějakého vozu a pokoušel se kočímu vysvětlit, co viděl, ale byla to tak podivná historka a vypadal přitom tak potřeštěně – klobouk ztratil někde v jámě –, že vozka prostě jel svou cestou dál. Neměl víc štěstí, ani když míjel výčepního, který právě odemykal dveře hospůdky u horsellského mostu. Ten byl přesvědčen, že má před sebou nějakého uprchlého chovance z blázince, a bezvýsledně se ho pokusil lapit azamknout do výčepu. Po této příhodě Ogilvy poněkudvystřízlivěl, a když uviděl, že pan Henderson, londýnský novinář, je už venku na zahrádce, křikl na něho přes plot a pak už mu o něco srozumitelněji začal vysvětlovat, oč jde.

„Poslyšte, pane Hendersone,“ halasil, „viděl jste včera večer ten meteor?“

„Viděl, a co má být?“ řekl mu na to Henderson.

„Leží tamhle, na Horsell Common.“

„Pane na nebi!“ řekl Henderson. „Pád meteoritu! No vida!“

„Ale není to obyčejný meteorit, pane. Je to takový válec – no, umělý válec, člověče! A něco v něm uvnitř je.“

Henderson se postavil a opřel se o rýč.

„Cože?“ vyptával se. Je totiž nahluchlý, neslyší na jedno ucho.

Ogilvy mu vylíčil všechno, co viděl. Hendersonovi trvalo minutu nebo dvě, než si to všechno srovnal v hlavě. PakprašKniha první • Marťané přicházejí /21


til rýčem, popadl sako a vyběhl ven na ulici. Oba muži se spěšně

vydali zpátky na pastviny a nalezli válec stále ještě ve stejné

poloze. Zvuky uvnitř však už teď ustaly a mezi víkem akorusem válce zasvítil tenký pruh lesklého kovu. Kolem kraje

buď vnikal vzduch dovnitř, anebo naopak unikal zevnitř ven.

Naslouchali, zabušili na plášť objektu klackem, a když se neozvala žádná odpověď, usoudili, že ten tvor uvnitř je buď v bezvědomí, anebo už nežije.

Ani jeden, ani druhý samozřejmě neuměli v nejmenšímpomoci. Křičeli, slibovali a utěšovali a pak se vydali zpátky do městečka. Není obtížné představit si je, celé od písku, uválené a rozrušené, jak běží v ranním slunci úzkou uličkou, kdekrámské a příručí právě sundávají okenice z výkladů a lidé otevírají okna ložnic a větrají. Henderson zamířil okamžitě na nádraží, aby odtamtud odtelegrafoval zprávu do Londýna. Předchozí články v tisku lidem trochu pomohly vyrovnat se s tou novinou.

Kolem osmé už byla na cestě k pastvinám skupinka kluků a mužských, kteří právě neměli nic na práci, aby si prohlédla „mrtvé Marťany“. V téhle podobě se totiž zpráva rozšířila.První, kdo mi ji sdělil, byl malý kamelot. Bylo asi čtvrt na devět a já jsem si právě vyšel koupil Daily Chronicle. Pochopitelně jsem celý zkoprněl, ale nemeškal jsem a přes ottershawský most jsem se odebral k oněm pískovým lomům. 22 / Herbert George Wells • Válka světů


3

Horsellské pastviny

Zastihl jsem asi dvacetihlavý hlouček, který obklopil obrovitý

kráter, v němž válec spočíval. Vzhled onoho rozměrnéhoobjektu, zarytého do země, jsem už popsal. Tráva i písek kolem

vypadaly jako ožehnuté náhlým výbuchem. Dopad objektu

byl nepochybně doprovázen i plamenným zášlehem. Henderson

ani Ogilvy tu nebyli. Myslím, že si uvědomili, že prozatím se

zde nedá nic podnikat, a odebrali se domů k Hendersonovi na

snídani.

Pár chlapců, čtyři nebo pět, sedělo na okraji jámy, klinkali nohama, a dokud jsem je nenapomenul, bavili se házením kamenů na mohutné těleso. Když jsem jim zábavu překazil, začali si mezi hloučkem ostatních diváků hrát na honěnou.

Skupinku tvořilo pár cyklistů, zahradník, který chodíval za prací po domech a kterého jsem občas zaměstnával i já, řezník Gregg se svým kloučkem, dva tři povaleči, kteří si občaspřivydělávali nošením golfových holí a jinak mívali ve zvykupotloukat se po nádraží. Moc se toho nenamluvilo. V Anglii měl běžný člověk tenkrát ještě jen naprosto matnou představu o astronomických otázkách. Povětšinou civěli na vrchol válce – připomínal trochu kulatý stůl –, který vypadal stále tak, jak


ho opustili Ogilvy s Hendersonem. Řekl bych, že kdokoli sem

přiběhl s primitivní představou hromady seškvařených těl, byl

zmrtvělým objektem poněkud zklamán. Za tu chvíli, co jsem

tam byl, už pár zevlounů odešlo, ale přicházeli zase jiní.Sešplhal jsem do jámy a zdálo se mi, že pod nohama cítím jakýsipohyb. Víko válce se už však zcela určitě přestalo otáčet.

Teprve když jsem byl objektu takhle těsně nablízku, začal jsem vnímat, jak cize působí. Na první pohled nebyl o nic víc vzrušující než převržený kočár anebo strom padlý přes cestu. Snad ani tolik ne. Ze všeho nejvíc se podobal zrezivělémuplynojemu napůl zahrabanému v zemi. Postřehnout, že šedavé okuje odlupující se z válce nejsou běžným oxidem, že bíložlutý kov, který zasvítil ve štěrbině mezi víkem a válcem, má zcela nezvyklé zabarvení, to chtělo určitou míru erudice vpřírodních vědách. „Extraterestrický původ“ byla slova, která pro většinu diváků tehdy ještě neznamenala pranic.

V té chvíli už mně samému bylo zcela jasné, že objekt k nám připutoval z planety Marsu, ale soudil jsem, že jenepravděpodobné, že by mohl v sobě ukrývat jakoukoli živou bytost.Domníval jsem se, že uvolňování víka je snad automaticky řízený pohyb. Na rozdíl od Ogilvyho jsem však byl stále ještěpřesvědčen, že na Marsu lidé jsou. Hýčkal jsem si představu, že válec snad ukrývá nějakou písemnou zprávu a uvažoval jsem, jaké obtíže asi budou spojené s jejím překladem. Přemítal jsem, jestli uvnitř najdeme peníze, modely věcí a tak dále. Ale na to zase byl objekt až příliš rozměrný. Uvědomoval jsem si, že ztrácím trpělivost, že už bych válec chtěl vidět otevřený.

Měl jsem těchto myšlenek stále ještě plnou hlavu, když jsem se asi v jedenáct hodin – zdálo se, že se nic nového nebude dít – odebral domů do Maybury. 24 / Herbert George Wells • Válka světů


Odpoledne už to na pastvinách vypadalo podstatně jinak. První vydání večerníků ohromila Londýn několikapalcovými titulky:

Poselství z Marsu

Neobyčejná příhoda ve Wokingu

A tak dále. Navíc ještě Ogilvyho telegram Astronomickému ústředí vzburcoval pozornost na hvězdárnách celého království.

Kolem kráteru postávalo přes půl tuctu drožek odwokingského nádražíčka, nějaká bryčka z Chobhamu a také nějaký lepší kočár. Kromě toho se tam povalovala spousta bicyklů. A navíc se sem zřejmě vydala spousta lidí z Wokingu i zChertsey pěšky, navzdory vedru, takže se zde shromáždil dost velký dav; dokonce i jednu nebo dvě vyšňořené dámy bylo možné v hloučcích zahlédnout.

Slunce pražilo, na celé obloze nebyl jediný mráček,nezafoukal sebeslabší vánek a trochu stínu vrhalo jen párroztroušených borovic. Požár na vřesovišti už byl uhašen, ale pláň směrem k Ottershawu byla zčernalá, kam až oko dohlédlo, a tu a tam z ní dosud kolmo do vzduchu stoupaly sloupečky kouře. Podnikavý cukrář z Chobham Road už sem poslalsvého chlapce s vozíčkem jablek a zázvorových limonád.

Došel jsem na okraj jámy a uviděl jsem, že se v ní pohybuje asi půltucet mužů – Henderson, Ogilvy, pak nějaký vysoký blondýn (byl to Stent z Královské astronomické společnosti, jak jsempozději zjistil) a nějací dělníci s motykami a lopatkami. Stent řídil práce pokyny udílenými jasným, vysokým hlasem. Stál na tělese válce, jenž už zřejmě značně zchladl; tvář měl do karmínova zrudlou, pot z něho jen lil, jako by ho něco rozčilovalo.

Kniha první • Marťané přicházejí /25


Velká část válce byla teď již odkryta, třebaže spodek dosud vězel v zemi. Jakmile mě Ogilvy zahlédl v davu diváků naokraji kráteru, zavolal mě, abych slezl dolů, a pak mě poprosil, jestli bych laskavě nezašel za lordem Hiltonem, majitelem panství.

Vytrvale se rozrůstající dav lidí, řekl mi, jim začíná dostvážně překážet v kopání; zejména se to týkalo všetečných kluků. Chtěl proto, aby se nahoře postavilo nějaké zábradlí, aby tak bylo možné udržet zástupy zvědavců v potřebném odstupu. Pověděl mi taky, že uvnitř tělesa se stále ještě ozývají tlumené zvuky nějakého pohybu, ale že se dělníkům nepodařiloodšroubovat víko, jelikož na něm není nic, za co by je bylomožné uchopit. Válec má zřejmě mimořádně mohutné stěny, a je tedy možné, že sotva slyšitelné slabé šramoty by mohly ve skutečnosti být projevem čilého ruchu uvnitř.

Byl jsem rád, že mu mohu vyhovět a stát se tak jedním z privilegovaných diváků, jimž bude dovolen vstup dozamýšleného ohrazení. Lorda Hiltona jsem doma nezastihl, ale dozvěděl jsem se, že se má vrátit z Londýna vlakem, kterýpřijíždí v šest hodin; bylo teprve čtvrt na šest, takže jsem ještězašel domů na čaj a pak jsem se vydal k nádraží, abych lorda oslovil hned po příjezdu. 26 / Herbert George Wells • Válka světů


4

Odklopení uzávûru

Když jsem se vrátil na pastvinu, slunce už zapadalo. ZWokingu se sem blížily roztroušené hloučky lidí, tu a tam se někdo

zase vracel. Zástup na okraji jámy zhoustl a černal se proticitronově žluté večerní obloze – zevlovala tu snad stovkazvědavců. Bylo slyšet vzrušené hlasy, u samého kráteru jako by

došlo k nějaké tlačenici. Hlavou mi probíhaly všelijaképředstavy. Když jsem docházel blíže, rozeznal jsem Stentův hlas:

„Ustupte! Zpátky!“

Proti mně vyběhl nějaký kluk.

„Hejbe se to,“ stačil mi říct, když mne míjel, „pořád se to odšroubovává a odšroubovává. Já se toho bojím. Já jdu domů.“

Došel jsem až k zástupu diváků. Teď jsem viděl, že jich jsou už dobré dvě nebo tři stovky. Tlačili se a strkali jeden dodruhého, ba ani pár přítomných dam v tom nezůstávalo nijakpozadu.

„On tam spadl, spadl do jámy!“ křičel kdosi.

„Jděte radši dál!“ radili jiní.

Dav se trochu zavlnil a já si proklestil cestu kupředu. Na všech okolo bylo vidět rozrušení. Z kráteru jsem slyšelnezvyklý bzukot.


„Prosím vás,“ oslovil mne Ogilvy, „pomozte nám typitomce udržet trochu dál od jámy. Vždyť přece nikdo nevíme, co v té zatracené rouře vlastně je!“

Uviděl jsem nějakého mladíka, myslím, že to byl příručí z Wokingu, jak stojí na válci a pokouší se dostat ven z jámy, kam ho strkající se lidé shodili.

Příklop válce se zvolna šroubovitě otáčel, dělo se takzevnitř. Závit byl patrný už bezmála v šíři dvou stop. Někdo do mne vrazil a já jsem div nesletěl přesně na onu poklici. Otočil jsem se a právě v tom okamžiku víko válce zřejmě vyjelo z drážky a se zařinčením dopadlo na kamení dole. Odstrčil jsem loktem toho člověka za mnou a znovu jsem otočil hlavu směrem k objektu. Na okamžik se kruhový otvor zdáldokonale černý. Do očí mi plál západ.

Myslím, že všichni očekávali, že se před nimi z válcevynoří člověk – snad trochu nepodobný nám pozemšťanům, alejinak se zcela lidskou tvářností. Já sám jsem to alespoň čekal. Ale před mým upřeným pohledem se v temnu válce zavlnilo cosi našedlého; vyhřezlo to na okraj cylindru, pak ještě kousek výš a nato se objevily dva světélkující terče, jakoby oči. A poté se ze svíjejícího se středu té masy vychlípil nějaký hádek, tlustý jako hůl, zatápal vzduchem směrem ke mně – a vzápětí nato druhý.

Zamrazilo mě. Těsně za mnou vřískl ženský hlas. Pootočil jsem se, s očima dosud upřenýma na válec, z něhož se sunula nová a nová chapadla, a začal jsem se drát zpátky, pryč odkraje kráteru. Na tvářích okolo mne ustupovalo překvapení děsu. Ze všech stran bylo slyšet neartikulované výkřiky. Nastalvšeobecný ústup. Zahlédl jsem příručího, jak se marně drápe ven z jámy. Náhle jsem tam stál sám a viděl jsem, že i na druhé 28 / Herbert George Wells • Válka světů


straně kráteru všichni prchají, Stent s nimi. Znovu jsem pohlédl

na válec a ovládl mne nepotlačitelný děs. Trčel jsem na místě

jako zkamenělý a nedokázal jsem odtrhnout oči.

Z válce se pomalu, jakoby s nesmírnými bolestmi,vynořoval velký zavalitý trup, rozměrem připomínal asi takmedvěda. Když se vyhoupl konečně nahoru do světla, zaleskl se jako smočená kůže. Dvě obrovské tmavé oči mne nepřestávaly upřeně pozorovat. Tvor byl oblý, dalo se říci, že má jakýsi obličej. Pod očima byla ústa, jejichž okraj sebou poškubával, kanuly z něho sliny. Tělo se křečovitě nadouvalo a zachvívalo. Tenkým chobotovitým výběžkem se teď přidržovalo okraje válce,druhým komíhalo ve vzduchu.

Těm, kdo nikdy nespatřili živoucího Marťana, bude zatěžko představit si onen ochromující děs, jakým jejich vzhled působil na člověka. Zvláštní, zobákovitý tvar úst se zašpičatělýmhorním rtem, tvář bez nadočnicových oblouků a bez brady pod klínovitým spodním pyskem, nepřestávající záškuby těchto úst, medúzovité svazky chapadel, plíce lapající překotně po dechu v nezvyklém ovzduší, zřejmá nemotornost a obtížnost každého pohybu způsobená větší přitažlivou silou Země, ale především nesmírně pronikavý pohled obrovských očí – to vše se spojovalo a vyvolávalo pocit blízký nevolnosti. Slizkáhnědá pokožka měla v sobě cosi houbovitého a lenivé, ovšem přes všechnu neohrabanost cílevědomé pohyby působilynevypověditelným děsem. Už při tomto prvním setkání, při pouhém pohledu na nezvané návštěvníky z Marsu se mne zmocňovaly odpor a hrůza.

Náhle netvor zmizel. Převalil se přes okraj válce a zřítil se dolů do kráteru se žuchnutím, jako by tam spadl velký balík kůží. Zaslechl jsem, že vyrazil zvláštní dušené zasténání, hned

Kniha první • Marťané přicházejí /29


nato se pak v otvoru válce zatmělo a v šeru se objevil další

z těchto tvorů.

Vtom konečně ochromení z prvního úleku pominulo.Obrátil jsem se a zběsile jsem vyrazil k nejbližšímu shluku stromů, asi stovku metrů od jámy; klopýtal jsem a potácel jsem se však, protože jsem od Marťanů stále nedokázal odvrátit oči.

Tam, uprostřed několika mladých borovic, v trnitémpodrostu, jsem se zastavil, popadal jsem dech a čekal jsem, co bude dál. Celá pastvina kolem pískových lomů a jam bylaposeta lidmi, stáli podobně jako já napůl zkamenělí hrůzou azírali na ony tvory, nebo spíše na navršený val hlíny kolemkráteru, v němž bytosti vězely. A pak, s novým úlekem, jsem uviděl jakousi okrouhlou tmavou skvrnu vynořující se nad okraj kráteru a hned zase mizející. Byla to hlava příručího, který se do jámy zřítil, vypadala teď jen jako nepatrný černý kroužek na pozadí žhoucího západního nebe. Vysoukal se ven ramenem a jedním kolenem, ale pak se opět smeklzpátky a posléze z něho bylo vidět už jen hlavu. Náhle zmizel a mně se zdálo, že ke mně dolehl slabý výkřik. Na okamžik jsem pocítil nutkání běžet zpátky a pomoci mu, ale strach je ve mně potlačil.

Nic dalšího už nebylo vidět, všechno zůstávalo skryto v hloubi jámy a za valem písku nakupeným při dopadu válce. Kdyby byl někdo náhodou přicházel od Chobhamu nebo od Wokingu, byl by se asi té podívané dost vynadivil – spousta, snad stovka lidí poschovávaných porůznu ve velkémnepravidelném kruhu, v příkopech, za křovím, za vraty a za ploty; takřka spolu nepromluvili, a když, tak jen krátkýmivzrušenými výkřiky; všichni především napjatě, upřeně pozorovali pár kopečků písku. Kára se zázvorovou limonádou se temněla po- 30 / Herbert George Wells • Válka světů


divně osamocená proti planoucí obloze, v pískovištích trčela

řada opuštěných vozů, koně u nich se buď krmili znavleče

ných pytlů s ovsem, anebo kopyty rozhrabávali půdu.

Kniha první • Marťané přicházejí /31


5

Îhav ̆ paprsek

Poté, co jsem měl možnost zahlédnout Marťany vystupovat

z válce, který je dopravil z jejich planety až na Zemi, byl jsem

jimi do té míry fascinován, že jsem nebyl schopen jakékolivsamostatné činnosti. Zůstal jsem stát, kde jsem byl, po kolena ve

vřesu, a civěl jsem na haldy, za kterými byli mimozemšťané

ukryti. Zvědavost ve mně bojovala se strachem.

Neodvažoval jsem se vrátit ke kráteru, ale nutkavě jsempřitom toužil do něho alespoň nakouknout. Vydal jsem se proto velkým obloukem na obchůzku. Hledal jsem místo, odkud bych měl nejlepší výhled, a nepřestával jsem pozorovatpísečný val, který kryl nově příchozí návštěvníky Země. Jednu chvíli se proti červánkům mihla spleť tenkých hádků, jakochaadla chobotnice, ale hned se stáhla zpět. Vzápětí se začal z kráteru vysouvat vzhůru díl po dílu jakýsi tenký stožárek, který na hrotu nesl kruhový disk rotující kývavým pohybem. Co jen se tam může dít?

Většina diváků se shlukla do jedné nebo dvou menšíchskuinek – jednu tvořil hlouček směrem k Wokingu, druhá seseskupila u cesty ke Chobhamu. Prožívali zřejmě stejné dilema jako já. Okolo mě jich stálo jen pár. K jedné ze skupin jsem se


přiblížil – jak jsem si všiml, byl v ní i jeden můj soused, jehož

jsem sice neznal jménem, ale oslovil jsem ho. Ovšem nasouvislou konverzaci nebyla ta pravá chvíle.

„Potvory hnusné!“ říkal jenom. „Pro boha živého, co je tohle za hnusné potvory?“ Opakoval to znovu a znovu.

„Nevšiml jste si v té jámě nějakého člověka?“ zeptal jsem se; neodpověděl mi. Zmlkli jsme a mlčky jsme se bok po boku chvíli dívali ke kráteru, oba jsme se, jak se aspoň domnívám, cítili ve společnosti druhého trochu lépe. Já jsem pak popošel na kopeček, kde jsem měl výhodnější výhled díky rozdíluvýšky asi jednoho yardu, a když jsem se po sousedovi ohlédl, byl už pryč, na cestě k Wokingu.

Západ se zatím proměnil v soumrak a nic se nedělo.Zástuy vlevo vzadu, směrem k Wokingu, jako by narůstaly auslyšel sem odtamtud nějaké tlumené dohadování. Hrstka lidí u chobhamské cesty se rozplynula. V kráteru nebylo aniznámky nějakého pohybu.

Ať už to bylo toto anebo cokoli jiného, dodalo to lidem opět odvahy. Myslím, že sebedůvěru pomohli obnovit i novípříchozí z Wokingu. V každém případě, jak nadcházel soumrak, začal na pastvině mezi pískovišti opět pozvolný, ale ustavičný ruch, který jako by sílil úměrně tomu, jak klid okolo válcezůstával ničím nenarušen. Vztyčené černé postavy po dvou třech postupovaly kupředu, zastavovaly se a naslouchaly a pak šly opět dál a rozvíjely se přitom do tenkého nepravidelnéhosrpku, jehož růžky se co nevidět spojí a uzavřou tak kráterkruhem. I já jsem se z místa, kde jsem stál, pustil opět k jámě.

Potom jsem uviděl drožkáře a ostatní vozky, jak si chodí už bez obav do pískoven pro své vozy, uslyšel jsem klapot kopyt a skřípot kol. Spatřil jsem mládence, jak odváží vozík s jablky.

Kniha první • Marťané přicházejí /33


A pak, asi třicet metrů od kráteru, jsem spatřil temný shluk lidí

kráčejících směrem od Horsellu; muž v jejich čele mával bílým

praporem.

Tak tohle tedy byla deputace. Předcházela jí rychlá porada, a jelikož Marťané byli přes svůj odpudivý vzhled zjevněinteligentní tvorové, bylo přijato rozhodnutí ukázat jim (tím, že se k nim dostavíme s náležitou vlajkou), že i my jsme bytosti rozumné.

Plesk, plesk, plácá prapor doprava a doleva. Byli přílišdaleko na to, abych mohl rozeznat jednotlivé osoby, ale později jsem se dozvěděl, že se tohoto pokusu o dorozumění spolu s dalšími zúčastnili i Ogilvy, Stent a Henderson. Tato maláskuinka na svém postupu takříkajíc protkla obvod nyní už téměř úplné uzavřené kružnice lidí a pár nezřetelných tmavýchpostav ji v uctivém odstupu následovalo.

Náhle se z jámy prudce zablesklo a ve třech zřetelněodlišených výronech vyrazil z kráteru kolmo vzhůru do klidného ovzduší oblak zářícího zeleného dýmu.

Jas tohoto kouře (nebo snad lépe řečeno plamene) byl tak intenzivní, že hluboká modř oblohy nad námi i nezřetelné hnědé plochy pastvin táhnoucí se k Chertsey a poseté tu a tam černými borovicemi jako by těmi zášlehy dále ztmavěly, azůstaly ještě temnější, když se zeleně planoucí dým opětrozptýlil. Současně se ozval tichý sykot.

Před kráterem stála malá klínovitá formace lidí, s bílouvlajkou na špici, jako zmrazená tím jevem, malá skupinka černých postaviček na tmavé zemi. V okamžiku, kdy vyrazil zelený dým, vystoupily ze tmy bledou zelení jejich tváře a zasezmizely, když se oblak kouře rozplynul.

Potom se začal sykot zvolna měnit v bzučení a posléze vneřetržitý ohlušivý hukot. Z jámy se zvolna vysouvala jakási 34 / Herbert George Wells • Válka světů


konstrukce s kopulkou navrchu a z ní začalo vyšlehávat cosi

jako ohnivý paprsek.

Vzápětí vyrazily skutečné plameny, a to z neuspořádané skupiny mužů před kráterem, oslnivá záře přeskakovala zjednoho na druhého. Vyhlíželo to, jako by se o ně tříštil jakýsineviditelný trysk hořlaviny a vzápětí vybuchoval v bělostný žár, jako by každý z nich byl naráz proměněn v ohnivý sloup.

Ve svitu jejich zkázy jsem uviděl, jak vrávorají, jak se hroutí k zemi a jak se jejich následovníci dávají na útěk.

Nechápavě jsem zíral před sebe, stále ještě jsem nebyl s to připustit si, že v onom vzdáleném hloučku přeskakuje zjednoho muže na druhého skutečně sama smrt. Všechno mi to jen připadalo zvláštní, neskutečné. Další téměř nehlučný,oslepující zášleh světla, a další člověk padal a zůstal nehnutě ležet. Jak ten neviditelný žhavý paprsek přelétal, zaplápolaly v ose jeho dopadu v jednom ohni borovice a suché trní jedinýmvýbuchem vzplálo v masu plamenů. A ještě dále jsem oním směrem viděl nové zášlehy, jak chytaly stromy a živé ploty a jak hořely zasažené dřevěné stavby.

Žhoucí smrt kroužila hbitě a bez ustání jako neviditelný aneúprosný plamenný meč. Podle vzplanuvších keřů, jichž se dotkl, jsem rozpoznal, jak směřuje ke mně, ale ohromením jsem nebyl s to se pohnout. Zaslechl jsem praskot ohně v pískových lomech a náhlé zaržání koně, které vzápětí umlklo. Poté se zdálo, jako by vřesem ležícím mezi mnou a Marťany kdosi táhl neviditelnýžhavý prst, a podél celé této křivky se temné vřesoviště zapískovišti s praskotem zahalilo dýmem. Bylo slyšet, jak se kus dál vlevo, kde cesta od wokingského nádraží končí a ústí na vřesoviště, cosi s rachotem hroutí. Nato utichlo dunění i sykot, temný vrchlík se zvolna opět zanořil do kráteru a zmizel.

Kniha první • Marťané přicházejí /35


Všechno se odehrálo s takovou rychlostí, že jsem stále ještě stál bez hnutí, oněmělý a oslepený předchozími oslňujícímizáblesky. Kdyby ta ohnivá smrt dokončila svůj kruh, i mne byzastihla nepřipraveného a zahubila by mě. Jenomže paprsek mne minul a ušetřil, zůstavil noc kolem mne v náhlé hluboké tmě, cizotu samu.

Zvlněné pastviny se teď zdály dočerna tmavé, až na cesty, které se šedaly pod hlubokou modří oblohy časné noci. Ležely v šeru, náhle na nich nebylo člověka. Nad hlavou se sunuly hvězdy a na západě dosud nebe plálo jasnou a téměř zelenavou září. Na jeho pozadí se ostře rýsovaly koruny borovic a střechy domů v Horsellu. Marťané i jejich zařízení byli zcela skryti, až na onen tenký stožárek, na němž kývavě kroužilo jejichneúnavné zrcadlo. Jen pruhy křovisek a jednotlivé stromy tu a tam dosud doutnaly a z hořících domů u wokingského nádražívyrážely sloupy plamenů do klidného večerního vzduchu.

Nic se tu vlastně nezměnilo, jen tohle, a pak ovšem přibylo to strašlivé ohromení. Hlouček černých postaviček s bílouvlajkou byl naráz vymazán z existence, a přesto takřka nic, jak se mi alespoň zdálo, neporušilo klid toho večera.

A pak jsem začal vnímat, že jsem na té ztemnělé pláni sám, bezmocný, bez ochrany, opuštěný. A jako by se na mne cosi z neznáma náhle sesulo, dostavil se strach.

Přemohl jsem se, otočil se a klopýtavým během jsem sepustil napříč vřesem.

Bázeň, kterou jsem pocítil, v sobě neměla nic racionálního, byla to spíše panická hrůza, nejen z Marťanů, ale i z šera aticha okolo mne. Byla tak silná, že jsem pozbyl veškeré odvahy a rozvzlykal jsem se na útěku jako dítě. Od chvíle, kdy jsem se obrátil, jsem se už neodvážil ohlédnout. 36 / Herbert George Wells • Válka světů


Rozpomínám se, že jsem zakoušel prazvláštní úzkost, že si

se mnou cosi jen pohrává, že co nejdřív, až už budu na samém

prahu bezpečí, se na mne tato tajuplná smrt – rychlá jako samo

světlo – z onoho kráteru se skrytým válcem vrhne, dostihne

mne a zahubí.

Kniha první • Marťané přicházejí /37


6

Chobhamská silnice

v dostfielu tepelného dûla

Zůstává nevyřešenou záhadou, jak vlastně Marťané dokážou

usmrcovat lidi tak neslyšně a s takovou rychlostí. Řadaodbor

níků je přesvědčena, že jsou nějakým způsobem schopnivyvi

nout mimořádně vysokou teplotu v tepelně prakticky nevodivé

komoře. Tento žár pak vysílají v podobě soustředěného paprsku

proti libovolně zvolenému cíli prostřednictvím parabolického

zrcadla z neznámé slitiny – podobně jako vyzařují parabolická

zrcadla na majácích paprsky světelné. Avšak podrobnosti seni

komu nepodařilo s naprostou jistotou vyložit a dokázat. Ať již je

technická podstata jakákoli, jisté zůstává, že základem všeho je

soustředění žáru do úzkého paprsku. Žáru a neviditelnéhosvět

la namísto světla viditelného. Pod jeho dotekem okamžitě

vzplanou všechny hořlavé předměty, olovo teče jako voda; pod

paprskem měkne železo, sklo praská a tříští se, a jakmiledo

padne žhoucí paprsek na vodu, mění ji explozí v páru.

Oné noci zůstala pod hvězdnatou oblohou ležet v okolí

jámy dobrá čtyřicítka lidí, zuhelnatělých a zohavených kne

poznání, a po celou noc stálo opuštěné vřesoviště od Horsellu

až po Maybury v jednom plameni.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist