E-kniha: Válka růží 3: Dynastie – Conn Iggulden

Válka růží: Dynastie

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Conn Iggulden

Válka růží: Dynastie – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Mému otci za všechnu trpělivost a humor.

WARS OF THE ROSES: BLOODLINE

Copyright © Conn Iggulden, 2015

Translation © Ivan Ryčovský, 2019

Cover design © Tomáš Cikán, 2019

ISBN tištěné verze 978-80-259-1051-1

ISBN e-knihy 978-80-259-1083-2 (1. zveřejnění, 2019) Victorii Hobbsové, která bojuje s větrnými mlýny – a vítězí.

ROdOkmenY

Α PřeHled

VysTupujícícH

pOstΑv

Rodokmen anglických králů

Eduard III.

(1327–1377)

Anna

Mortimerová

Tomáš z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru

Edmund,

vévoda z Yorku

Richard,

hrabě z Cambridge

Jasper Tudor

Jan z Gentu

=

Blanka z Lancasteru

Jindřich IV.

(1399–1413)Jindřich V.(1413–1422)

Kateřina

z Valois

Owen Tudor

Jindřich,

vévoda ze

Somersetu

Jan,

hrabě ze Somersetu

Jan,

vévoda ze

Somersetu

Markéta

Beaufortová

Richard,

vévoda z Yorku

Anna

Eduard IV. (1461–1470;

1471–1483)

Edmund

Alžběta

Markéta

Jiří

Richard III.

(1483–1485)

Cecílie Nevillová

Edmund Tudor,

hrabě z Richmondu

Edmund, vévoda ze

Somersetu

Edmund, vévoda ze

Somersetu

Markéta

Jindřich,

vévoda

z Buckinghamu

Humphrey,

hrabě ze Sta ordu

Humphrey Sta ord,

vévoda z Buckinghamu

Lionel,

vévoda z Clarence

† 1368

Eduard,

„Černý Princ“

† 1376

Richard II

.

(1377–1399)

svržen Jindřichem

Bolingbrokem(Jindřich IV.)

Jindřich VI.

(1422–1461; 1470–1471)

Eduard,

Princ z Walesu

Lancasterové

král Eduard III.

3. Kateřina

Swynfordová

2. Konstancie,

dcera Petra I. Krutého,

krále Kastilie a Leónu

Jan z Gentu,

vévoda z Lancasteru

Kateřina =

Jindřich III

.,

král Kastilie a Leónu

Humphrey,

vévoda z Gloucesteru

Jindřich VI.

= Markéta

z Anjou

Jasper Tudor,

hrabě z Pembroku

Eduard,

princ z Walesu

Jindřich VII.

= Alžběta z Yorku

Jindřich VIII.

Edmund Tudor,

hrabě z Richmondu

Markéta

Beaufortová

Markéta

Beaufortová

Jindřich Sta ord,

vévoda z Buckinghamu

Jan Beaufort,

vévoda ze Somersetu

Edmund Beaufort,

vévoda ze Somersetu

Jana Beaufortová

= Jakub I. Skotský

Jindřich Beaufort,

vévoda ze

Somersetu

Edmund Beaufort,

vévoda ze

Somersetu

Jan

vévoda z Bedfordu

Jindřich V.

= Kateřina

z Valois

Tomáš,

vévoda z Clarence

Owen Tudor

Jan Beaufort,

hrabě ze Somersetu,

markýz z Dorsetu

Jindřich Beaufort,

biskup z Winchesteru,

kardinál

Tomáš Beaufort,

vévoda z Exeteru

1. Blanka

z Lancasteru Jindřich IV.

=

=

=

=

=

Yorkové

král Eduard III.

Filipa

=

Eduard,

„Černý princ“

Lionel,

vévoda z Clarence

Filipa

Edmund Mortirner,

hrabě z Marchu

Roger,

hrabě z Marchu

Edmund,

hrabě z Marchu

Anna

Mortimerová

Richard,

vévoda z Yorku

Eduard IV.

Cecílie

Nevillová

Alžběta

Woodvillová

Alžběta

Richard,

vévoda z Yorku

Kateřina

několik

dalších dětí

Eduard

Markéta, hraběnka

ze Salisbury

Eduard,

hrabě z Warwícku

Eduard V.

Alžběta

= Jan de la Pole,

vévoda ze Su olku

Edmund,

hrabě z Rutlandu

Markéta= Karel,

vévoda burgundský

Jiří,

vévoda z Clarence

= Izabela Nevillová

Richard III.

= Anna Nevillová

Richard,

hrabě

z Cambridge

Cecílie

Nevillová

Eleonora

Hollandová

Richard,

vévoda z Yorku

Eduard,

vévoda z Yorku

Richard,

hrabě z Cambridge

Anna Mortimerová,

dcera hraběte

z Marchu

Alžběta

de Burgh

Jan z Gentu,

vévoda z Lancasteru

Edmund z Langley

vévoda z Yorku

Izabela

Kastilská

Tomáš z Woodstocku,vévoda z Gloucesteru

další dva synové

a pět dcer

=

=

=

=

=

=

=

=

=

Nevillové

Ralph Neville

Richard,

vévoda z Yorku

Edmund,

hrabě z Rutlandu

Jiří,

vévoda z Clarence

Richard,

hrabě z Warwicku

a Salisbury,

„Tvůrce králů“

Alice,

sestra a dědička

Jindřicha

Beauchampa,

hraběte a vévody

z Warwicku

Jan,

markýz

z Montacute

Jiří,

vévoda z Clarence

Izabela

Anna

Eduard,

princ

z Walesu

Richard III.

Jiří,

vévoda

z Bedfordu

Jiří,

arcibiskup

z Yorku

Eduard IV.

Richard III.

Cecílie

Nevillová

Richard,

hrabě ze Salisbury

Alice, dcera

Tomáše Montacute,

hraběte ze Salisbury

Jana Beaufort, dcera Jana z Gentu

=

=

=

=

=

= =

Percyové

1. Marie Plantagenetová,

dcera Jindřicha,

hraběte z Lancasteru

1. Markéta,dcera Ralfa,

lorda Nevilla de Raby

Alžběta, dcera

Eduarda Mortimera,

hraběte z Marchu

Eleonora Nevillová,dcera Ralfa Nevilla,

hraběte z Westmorlandu

Alžběta

Alžběta

Maud,

dcera Viléma Herberta,

hraběte z Pembroku

Jindřich,4. hrabě

z Northumberlandu

*1449 †1489

Jindřich,3. hrabě

z Northumberlandu

*1421 †1461

Tomáš,

lord Egremont

Jiří,

kněz

Ralf

Richard

Anna

Kateřina

=

Edmund,

hrabě z Kentu

Jindřich,2. hrabě

z Northumberlandu

*1393 †1455

Alžběta

Jindřich

z Gainsborough

Tomáš

Jindřich

zvaný Hotspur

(Prchlivec)

*1366 †1403

Tomáš

Ralf

Alan

Markéta

Markéta

Jindřich,

lord Percy a 1. hraběz Northumberlandu

*1341 †1408

2. Maud de Lucy,sestra a dědička

Antonína, barona

de Lucy

Tomáš,

hrabě z Worcesteru

Izabela

Jindřich,

lord Percy

*1320 †1368

2. Jana (Johana)

(bezdětná)

=

=

=

=

=

=

=

=

Owen Tudor

*1385 †1461

Markéta Beaufortová

(linie Jana z Gentu)

Jindřich VII.

(1485–1509)

Alžběta z Yorku(dcera Richarda

Plantageneta)

1. Jakub IV.

Skotský

Markéta

Tudorovna

2. Archibald Douglas,

hrabě Angus

Jakub V. Skotský

=

Marie de Guise

Jakub VI. Skotský,v Anglii vládl jako

Jakub I. Stuart

(1603–1625)

Marie Stuartovna

*1542 †1587

Markéta Douglasová

=

Matyáš Stewart,

hrabě z Lennoxu

Marie Tudorovna

*1516

(1553–1558)

Alžběta II.

*1533

(1558–1603)

Eduard VI.

*1537

(1547–1553)

1. Ludvík XII.

Francouzský

Marie,

„Tudorovská

růže“

Karel Brandon,

vévoda

ze Suff olku

Jindřich VIII.

(1509–1547)

=

1. KateřinaAragonská

=

2. Anna

Boleynová

=

3. Jana

Seymourová

Františka

Brandonová

*1559

Jindřich Grey,

vévoda ze

Suff olku

Kateřina z Valois

(vdova po

Jindřichu V.)

Edmund Tudor,

hrabě z Richmondu

*1430 †1456

Jasper Tudor,

hrabě z Pembroku

= =

=

=

=

=

=

=

Tudorovci

Osoby vystupující v knize

Královna Markéta/Markéta z Anjou dcera Reného z Anjou,

manželka Jindřicha VI. Derihew (Derry) Brewer vrchní vyzvědač

Jindřicha VI.

a královny Markéty Jiří, vévoda z Clarence bratr Eduarda IV.

a Richarda, vévody z Gloucesteru Jan Clifford, baron Clifford stoupenec Jindřicha VI.,

vrah Edmunda,

syna Richarda z Yorku Andrew Douglas skotský zeman,

spojenec Jindřicha VI. Eduard IV. anglický král,

syn Richarda z Yorku Vilém Neville, lord Fauconberg strýc hraběte z Warwicku Richard z Gloucesteru syn Richarda z Yorku,

bratr Eduarda IV.

a Jiřího z Clarence,

pozdější král Richard III. sir Jan Grey stoupenec Jindřicha VI.,

první manžel Alžběty Woodvillové Marie Gelderská vdova po skotském

králi Jakubu II. Jindřich VI. anglický král,

syn Jindřicha V. sir Tomáš Kyriell strážný zajatého

Jindřicha VI. Albert Lalonde kancléř krále

Ludvíka XI. sir Edwin de Lise rytíř ve vojsku

královny Markéty Artur Lovelace yorský rytíř

přeběhnuvší na stranu Lancasterů Ludvík XI. francouzský král,

bratranec královny Markéty Jan Neville, baron Montagu bratr hraběte z Warwicku Jiří Neville arcibiskup z Yorku,

bratr hraběte z Warwicku Anna Nevillová dcera hraběte z Warwicku Isabela Nevillová dcera hraběte z Warwicku Jan de Mowbray, vévoda z Norfolku stoupenec Jindřicha VI.,

později přívrženec Yorků Jindřich Percy, hlava rodu Percyů, hrabě z Northumberlandu stoupenec Jindřicha VI. Jindřich Percy mladší dědic hraběte z Northumberlandu

zbavený nástupnictví Hugo Poucher vrchní správce Richarda

z Yorku a důvěrník

Eduarda IV. Richard Woodville, baron Rivers otec Alžběty Woodvillové Edmund Plantagenet, syn Richarda, vévody hrabě z Rutlandu z Yorku; zavražděn

po bitvě u Sandalu Richard Neville, hrabě ze Salisbury pravnuk Jana z Gentu,

otec hraběte z Warwicku;

popraven po bitvě u Sandalu Alice Montacuteová, manželka hraběte hraběnka ze Salisbury ze Salisbury, matka

hraběte z Warwicku Jindřich Beaufort, stoupenec královny vévoda ze Somersetu Markéty; zdědil titul

poté, co jeho otec padl

v bitvě u St. Albans Owen Tudor druhý manžel Kateřiny

z Valois, vdovy

po Jindřichovi V.;

popraven po bitvě u Mortimer’s Cross Anna Beauchampová, manželka vévody vévodkyně z Warwicku z Warwicku Richard Neville (mladší), syn hraběte hrabě z Warwicku ze Salisbury, po jehož

smrti se stal hlavou

rodu Nevillů; později

zvaný „tvůrce králů“ Eduard z Westminsteru princ z Walesu,

syn Jindřicha VI.

a královny Markéty opat Jan Whethamstede opat kláštera St. Albans Antonín Woodville bratr Alžběty Woodvillové Jan Woodville bratr Alžběty Woodvillové Alžběta Woodvillová (Greyová) manželka Eduarda IV. Richard Plantagenet, vévoda z Yorku pravnuk Eduarda III.;

popraven po bitvě u Sandalu Cecílie Nevillová, vévodkyně z Yorku manželka Richarda,

vévody z Yorku, vnučka

Jana z Gentu, matka

Eduarda IV. Alžběta z Yorku dcera Eduarda IV.

a Alžběty Woodvillové Cecílie z Yorku dcera Eduarda IV.

a Alžběty Woodvillové Vítr na ně prudce a nelítostně dorážel. Naplňoval jim plíce silnými poryvy a oba muži měli obličeje rozbolavělé zimou. Třásli se pod jeho náporem, ale dál šplhali po železných příčkách, na nichž jim křehly ruce. Nedívali se pod sebe, přesto cítili, že je dav zezdola sleduje.

Jeden i druhý vyrostli daleko na jihu, v téže vsi v hrabství Middlesex. Byli daleko, daleko od domova, ale stejně jako jejich velitel plnili i oni rozkaz samotné královny Markéty a na ostatním nezáleželo. Měli za sebou cestu od hradu Sandal na sever a za zády nechali krvavé bojiště poseté sinalými vysvlečenými těly. Do města Yorku si uprostřed vichřice přivezli plátěné pytle.

Sir Štěpán Reddes se díval ze země a rukou se chránil proti větrem hnaným krystalkům ledu. Brána Micklegate Bar nebyla zvolena náhodou. Angličtí králové vcházeli do města pokaždé právě tudy, od jihu. Siru Reddesovi pramálo vadilo, že jeho muže vztekle bičují ledové krupky a tma by se dala krájet. Měli své rozkazy, plnili úkol a všichni tři věděli, co je to poslušnost.

Godwin Halywell a Ted Kerch dosáhli úzké dřevěné římsy nad zástupem. Opatrně na ni vykročili a opírali se zády o zeď, aby je další náraz větru neshodil. Dav lidí pod nimi zhoustl a jen bílé krystalky se matně odrážely od jejich tmavých vlasů. Z domů i hostinců se šouraly stále další a další postavy a někteří z příchozích se dožadovali vysvětlení od mužů střežících hradby. Ale žádné odpovědi se nedočkali. Strážným předem nikdo nic neřekl.

Krátké železné bodce trčely asi tucet stop nad zemí, příliš vysoko, než aby na ně přátelé popravených dosáhli. Celkem jich bylo šest, všechny hluboko zaražené do poctivé římské malty na straně přivrácené k městu. Na čtyřech z nich se do noci šklebily hnijící lebky.

PROLOG

22

„Co s tím?“ ozval se Halywell a neradostně ukázal na řadu hlav mezi ním a Kerchem. O ostatcích zločinců se v rozkazech nemluvilo. Halywell polohlasně zaklel. Docházela mu trpělivost a ledové krupky mu bičovaly kůži stále prudčeji.

Nakonec v něm hněv převážil nad pocitem ošklivosti. Sáhl po první lebce a uchopil ji. Ústa měla plná zmrzlých bílých perliček, které se v ní přesypávaly sem a tam. Halywell věděl, že je to hloupost, ale netroufal si strčit prsty mezi čelisti lebky, jako by se bál, že ho může kousnout. Namísto toho ji podebral konečky prstů zespodu, velmi jednoduše tu věc strhl z bodce a nechal ji sletět do tmy. Při tom prudkém pohybu div nesletěl za ní. Bílými prsty se křečovitě chytil kamenů a zhluboka dýchal. Pod ním se ozvaly výkřiky a lidé v zástupu se začali tlačit hned na jednu, hned na druhou stranu v hrůze, že by mezi ně mohly z věže začít padat tak těžké a nebezpečné předměty.

Halywell zamžoural podél zdi na Kerche a oba si vyměnili ponuré a odevzdané pohledy: byli na tu nepříjemnou práci sami, ostatní je jen sledovali z relativního bezpečí a kibicovali. Sundat a shodit dolů zbylé hlavy nějaký čas trvalo. Jedna z nich se téměř roztříštila o dláždění; znělo to, jako když pukne hliněná nádoba.

Halywell neměl důvod domnívat se, že musejí uvolnit všechny bodce. Ve dvou pytlech s sebou přivezli jen tři hlavy; jenže jemu bůh - víproč připadalo nemístné vystavit je vedle obyčejných zločinců. Hlavou mu náhle bleskla myšlenka na Krista ukřižovaného spolu s lotry na hoře zvané Golgota, lebka, ale potřásl hlavou a soustředil se na svou práci.

Ve vyjícím větru zvedl pytel k pravému rameni, zašátral v něm a sevřel chomáč vlasů. Krev přilepila hlavu k pytlovině, takže musel pytel napůl obrátit naruby a znovu přitom div nesletěl ze zdi. Prudce dýchal úlekem i vyčerpáním, ale udržel břemeno v klidu a konečně se mu podařilo vytáhnout hlavu Richarda Nevilla, hraběte ze Salisbury.

Vlasy, které měl omotány kolem prstů, byly ocelově šedé a oči se neobrátily v sloup, takže se zdálo, že si jej ochablá tvář ve světle louče prohlíží. Halywell zamumlal téměř zapomenutou modlitbu a nejraději by se přežehnal, nebo alespoň zavřel oči. Myslel si, že je zvyklý na ledajaké hrůzy, ale cítit na sobě pohled mrtvého, to byla nová zkušenost.

Narazit hlavu na bodec nebylo vůbec jednoduché. Halywellovi nikdo neporadil, jak to provést, jako by na takovou snadnou věc musel přijít každý, kdo má všech pět pohromadě. Naštěstí strávil v dětství jedno léto tím, že s tuctem jiných chlapců porážel prasata a ovce, aby si vydělal nějaký ten stříbrný grošík nebo přinesl domů kus lesknoucích se jater. Měl nejasnou představu, že lebka má vespodu otvor, ale teď se bál, že potmě to místo nikdy nenajde. Obracel hlavu ze strany na stranu a div nevzlykal, jak se mu smekaly ruce a drkotaly mu zuby. Shromážděný zástup z něj nespouštěl oči a mumlal jména popravených.

Železná tyč se náhle zanořila dovnitř, projela mozkem a narazila zevnitř do lebeční kosti. Halywell s úlevou vydechl. Pod jeho nohama se mnozí v davu pokřižovali a ten pohyb připomínal třepotání křídel.

Pak vytáhl druhou hlavu za poctivou kštici tmavých vlasů, mnohem hustších, než byly šedivé chomáče pokrývající tu první. Richard, vévoda z Yorku, zemřel hladce oholen, i když Halywell slyšel, že strniště prý roste ještě nějakou dobu po smrti. Ostatně i on sám cítil, že Yorkova čelist je nepříjemně drsná. Snažil se nedívat na jeho tvář, zavřel oči a narazil hlavu na další z železných bodců.

Rukama umazanýma od mazlavé hmoty se přežehnal. Kerch zatím nabodl na konci řady vedle Yorkovy hlavy i tu třetí. Tohle byla opravdová bezbožnost a říkali to všichni. Podle toho, co se povídalo, Yorkův syn Edmund právě prchal z bojiště, když jej baron Clifford dostihl a zavraždil, jen aby způsobil žal jeho otci.

Všechny hlavy byly ještě vláčné a jejich čelisti se otevíraly dokořán. Halywell slýchal o pohřebních zřízencích, kteří přišívali dolní čelist k lícím nebo cpali do mrtvých úst tér, aby se neotevírala. Podle něj na tom nezáleželo. Mrtvý byl prostě mrtvý.

Byli hotovi a Halywell viděl, jak se Kerch otáčí zpět k železným příčkám zasazeným mezi kameny. Sám se chystal udělat totéž, když slyšel, že na něj sir Štěpán cosi volá. Přes vítr jeho slovům sotva rozuměl, ale náhle si vzpomněl a hlasitě zaklel.

Vespod pytle se nacházela koruna z papíru, ztvrdlá a tmavá zaschlou krví. Halywell ji rozvinul a úkosem pohlédl na Yorkovu hlavu. Ve váčku za pasem měl hrst tenkých rozštípnutých kolíčků ze suchého rákosu. Sklonil se k hlavě a kolíčky postupně připevnil korunu k jednotlivým pramínkům tmavých vlasů. Přitom mumlal něco o bláznovství. Třeba v závětří věže koruna chvíli vydrží, říkal si, ale možná ji vítr rozfouká po městě ještě dřív, než on sám stihne sestoupit na zem. Příliš se tím netrápil. Mrtvý byl prostě mrtvý, a basta. Ani nebeské kůry se nebudou starat, jestli nosí korunu, ať už ze zlata nebo z papíru; teď už ne. Jestli mělo jít o symbol pohany, pak byl mimo Halywellovo chápání.

Opatrně se přehoupl na žebřík a sestoupil po prvních dvou příčkách. Když se jeho oči ocitly v úrovni nabodnutých hlav, zastavil se a pohlédl na ně. York byl dobrý a statečný muž, alespoň to o něm slýchal. A Salisbury také. Společně pošilhávali po trůnu a přišli o všechno. Halywell myslel na to, jak bude jednou vyprávět vnukům, že to byl on, kdo na městských hradbách vystavil Yorkovu hlavu.

Na okamžik měl pocit, že tu s ním někdo je, že mu dýchá na krk. Zdálo se, jako by se vítr trochu utišil, a Halywell beze slova civěl na trojici vystavenou posměchu.

„Bůh s vámi se všemi,“ zašeptal. „Ať vám odpustí hříchy, jestli jste ho o to před smrtí nestihli poprosit. Ať vás uvítá v nebi, braši, a požehná vám. Amen.“

S těmito slovy slezl dolů, zpátky do vzdouvajícího se zástupu, změti hlasů a zimní nepohody a děsivý okamžik ticha nechal za sebou.

1461

Lichotník s nožem v plášti ukrytým

Geoffrey Chaucer, „Povídka rytířova“

ČÁST

РRVNÍ

1

„Děláte z komára velblouda, Brewere!“ vyštěkl Somerset a za jízdy nastavil obličej větru. „Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém – chápete? Columna nubis, kdybyste četl Druhou knihu Mojžíšovu. Černé spirály ve vzduchu, Brewere! Vzbudí hrůzu z Boha všemohoucího v každém, kdo by se nám snad ještě odvážil postavit. A to je jen dobře.“ Mladý vévoda se otočil a pohlédl přes rameno na mastné chuchvalce dýmu, které za nimi ještě stále stoupaly. „Lidi je třeba nakrmit, tak to je. Po tom všem, čeho jsme dosáhli, mi na několika selských vesnicích nesejde. Ať si třeba shoří obloha, jen když se chlapci dosyta najedí, ne? V takové zimě jim pořádný oheň přišel vhod, to si pište.“

„Ale zvěst o našem příchodu poletí před námi, vaše lordstvo,“ namítl Derry Brewer a snažil se nevnímat Somersetův drsný tón. Chtěl být zdvořilý, třebaže měl zoufale prázdný žaludek a hlodal v něm hlad. Ve chvílích, jako byla tato, se mu stýskalo po Somersetovu otci, po citlivé a chápavé povaze starého pána. Syn byl patřičně bystrý a chytrý, ale scházela mu osobnost. Jindřichovi Beaufortovi bylo pětadvacet let a vyzařovala z něj sebedůvěra válečníka, která jeho mužům imponovala. Jako kapitán by mohl být skvělý, ale jako vrchní velitel královniny armády? Právě na to teď Derry myslel, když se mu znovu snažil vyložit své stanovisko.

„Vaše lordstvo, už tak je dost zlé, že k jihu ujíždějí poslové se zprávou o Yorkově smrti, zatímco my se zastavujeme v každém městě kvůli proviantu. Náš předvoj loupí a vraždí a naši muži se s ním snaží celý den udržet krok, zatímco místní chlapci utíkají varovat další vesnici, kterou máme po cestě. Je stále těžší získat něco k jídlu, můj pane, protože ti, kteří chtějí, aby jim vůbec něco zbylo, raději všechno dobře schovají. A proč naši chlapi zakládají požáry, snad víte sám. Jestli takhle budou v každé osadě, kterou projdeme, zahlazovat stopy spáchaných zločinů, země povstane dřív, než budeme mít Londýn na dohled. Něco takového byste si jistě nepřál, vaše lordstvo.“

„Vy byste vymámil tele z jalové krávy, Brewere, to mi je jasné,“ opáčil Somerset. „Máte vždycky po ruce nějaký pádný argument. Ale už příliš dlouho sloužíte královně.“ Byl si natolik jist svým vysokým postavením a mocí, že se při těch slovech ani nenamáhal potlačit neuctivý tón. „Ano, v tom bude ta potíž. Určitě zase přijde čas na vaše dalekosáhlé plány, na vaše... francouzské klevety, Brewere. Snad až dorazíme do Londýna. Umím si představit, že byste byl nejradši, abychom na všech tržištích trpělivě čekali v řadě a smlouvali nebo žebrali o misku dušeného masa a jednoho či dva vypasené kapouny. Hladověli bychom a vy byste se na to díval.“ Pozvedl hlas, aby dolehl až k pochodujícím řadám. „Dnešek patří těmhle mužům, rozumíte? Podívejte se, jak ti chlapi mašírují zemí – zástup lukostřelců a ozbrojenců, čerstvých vítězů, dlouhý celé míle. Se zbraněmi stále připravenými! Stačí se na ně podívat, a vidíte, že vybojovali skvělou bitvu. Pohleďte, jak se pyšně nesou!“

Stoupající síla jeho hlasu si žádala odpověď a muži okolo něj přijali jeho slova s jásotem. Somerset znovu pohlédl na Derryho Brewera a zatvářil se samolibě.

„Jsou zbrocení krví, Brewere. Rozsévali smrt. Teď je nakrmíme červenou hovězinou a skopovinou a vypustíme je na Londýn, rozumíte? Přinutíme hraběte Warwicka, aby nám vydal krále Jindřicha a pokorně prosil o odpuštění za všechno, co spáchal.“

Při tom pomyšlení se Somerset zasmál a nechal se unést vlastními představami. „Dáme svět zase do pořádku, to vám říkám. Rozumíte, Brewere? Co na tom sejde, že se ti chlapi trochu rozparádili v Granthamu nebo Stamfordu, v Peterborough nebo v Lutonu? A jestli ukořistí pár šunek? Ti, co si je schovali na zimu, měli raději táhnout s námi a skoncovat s Yorkem!“ Naštěstí měl tolik rozumu, že při dalších slovech ztišil hlas. „Když podřežou pár krků nebo připraví o čest několik venkovských holek, aspoň jim to rozproudí krev. Jsme vítězové, Brewere, i vy jste vítěz, stejně jako my. Tak se pro jednou trochu uvolněte a nekazte všechno svými obavami a intrikami.“

Derry pohlédl na mladého vévodu a jen stěží skrýval zlost. Jindřich Beaufort byl okouzlující a hezký – a když chtěl někoho přesvědčit, dokázal ze sebe vychrlit vodopád slov. Jenže byl tak mladý! Užíval si pohodlí a dobrého jídla, zatímco města, která patřila vévodovi z Yorku, lehla popelem. Grantham i Stamford zanechali v troskách a Derry byl v jejich ulicích svědkem ukrutností stejně hrozných, jaké kdysi vídal ve Francii. Těžko snášel, když mu chtěl mladý namyšlený šlechtic kázat o tom, že si muži zaslouží odměnu.

Zrak mu sklouzl ke královně Markétě, která jela vepředu v tmavomodrém plášti a při hovoru nakláněla hlavu k hraběti Percymu. Po druhém boku jí na poníkovi klusal sedmiletý syn Eduard a světlé kudrny mu padaly do čela skloněného únavou.

Somerset si všiml vyzvědačova pohledu a vyloudil chlípný úsměv. Díky svému mládí si byl jistý, že má nad starším mužem převahu.

„Královna Markéta chce nazpět manžela, Mistře Brewere, ne poslouchat vaše babské lamentace nad chováním našich lidí. Snad byste jí mohl dovolit být královnou, co? Aspoň v tomhle ohledu.“

Nadechl se, pohodil hlavou a zachechtal se vlastnímu vtipu. Derry sáhl dolů po jeho holínce, rukou v rukavici sevřel trn ostruhy a zabral. Vévoda s hlasitým výkřikem přepadl na stranu a zvíře sebou začalo cukat sem a tam, protože ho řezaly napnuté otěže. Jedna vévodská noha ukazovala téměř přímo k obloze a Somerset se zoufale snažil vyšvihnout se zpátky do sedla. Několik nekonečných vteřin se mu hlava houpala tak nízko, že si mohl zblízka prohlédnout hřebcovy poskakující kožnaté genitálie.

„Dejte pozor, vaše lordstvo,“ zvolal Derry a raději pobídl svou herku, aby odklusala o kus dál. „Cesta je velice hrbolatá!“

Ze všeho nejvíc byl rozzlobený sám na sebe za to, že se neovládl, ale měl vztek i na vévodu. Markétina síla a také podstatná část její autority spočívaly v tom, že byla v právu. Celá země věděla, že Yorkové, zrádci do posledního muže, drží krále Jindřicha v žaláři. Královna a její malý syn, donucení bloudit zemí a hledat podporu pro svou věc, vzbuzovali soucit. Byl to možná trochu romantický pohled, ale přesvědčil dobré muže, jako byl Owen Tudor, a dokázal přivést na bojiště armády, které by jinak zůstaly doma. To královně nakonec zajistilo vítězství a dynastie Lancasterů se po dlouhém živoření znovu vzchopila.

Když se vojsku Skotů a seveřanů dovolí, aby celou cestu do Londýna vraždilo, znásilňovalo a plenilo, Markétině věci to nepomůže a nepřivede to na její stranu ani jednoho nového přívržence. Vítězství bylo příliš čerstvým zážitkem a vojáci jím byli stále napůl opilí. Všichni viděli, jak musel Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, pokleknout a byl sťat. Spatřili, jak poslové odvážejí hlavy nejmocnějších nepřátel do Yorku, aby je tam narazili na bodce na hradbách města. Vřava i divoký zmatek bitvy byly ty tam a patnáct tisíc mužů mělo vítězství v kapse. Po deseti letech bojů padl vévoda na bitevním poli a jeho ambice se rozplynuly. Těžce vydobytý triumf znamenal všechno. Muži, kteří donutili Yorka položit hlavu na špalek, si nárokovali odměnu: jídlo, víno i zlaté kostelní kalichy, vše, co se namanulo.

Zástup vojska se v mlze za Brewerovými zády táhl dál, než oko v ten zimní den dohlédlo. Skotové s holýma nohama kráčeli vedle malých velšských lučištníků a vytáhlých Angličanů s meči, všichni vyhublí, v otrhaných kabátech, ale stále v pohybu a plní hrdosti.

Asi čtyřicet yardů za Derrym Brewerem se mladý vévoda ze Somersetu, celý rudý v obličeji, s pomocí jednoho ze svých mužů znovu vydrápal do sedla. Oba vrhali vražedné pohledy na Derryho, který se s hranou zdvořilostí dotkl rukou čela. Rytíři v brnění pokaždé zvedali hledí, aby neměli zakrytou tvář, když kolem nich projížděli jejich lenní páni. Z gesta se stal jakýsi pozdrav. Derrymu bylo ovšem jasné, že tím nabubřelého mladíka, kterého předtím vyhodil ze sedla, příliš neuchlácholil. Znovu proklínal svou prudkou povahu: když začal vidět rudě, pohltilo ho to tak náhle a beze zbytku, že přestal myslet a udeřil. Odjakživa to byla jeho slabá stránka, ale hodit všechnu opatrnost za hlavu bylo někdy docela příjemné. Jen si říkal, zda na to už není moc starý. Jestli si nezačne dávat pozor, jednou ho nějaký mladší kohout zabije.

Napůl očekával, že za ním Somerset vyrazí a bude žádat satisfakci, ale zatím viděl, jak vévodův společník svému pánovi něco naléhavě šeptá do ucha. Malicherné rozmíšky zřejmě byly pod úroveň člověka v Somersetově postavení. Derry si povzdechl: bude si muset dobře rozmyslet, kde stráví nejbližších pár nocí, a hlavně nesmí nikam vycházet sám. Celý život musel čelit šlechtické nadutosti a moc dobře věděl, že tato sorta lidí pokládá za své právo, a div ne hlavní úkol domáhat se odplaty za každou utrpěnou úhonu, když už ne otevřeně, tedy alespoň lstí. Počítalo se s tím, že ti, na něž mají spadeno, přistoupí na pravidla hry a budou uhýbat a kličkovat, dokud nebude obnoven přirozený řád věcí a oni neskončí zbití do bezvědomí či v horším případě s uťatými prsty nebo ušima.

Snad za to mohl věk, ale Derry už na podobné hry neměl trpělivost. Kdyby na něj Somerset poslal pár tvrdých hochů, aby ho trochu zvalchovali, jedné krásné noci by vévodovi podřízl hrdlo. Jestli se Derry Brewer za léta válčení něco naučil, pak to, že vévodové a hrabata umírají stejně snadno jako obyčejní smrtelníci.

Při té myšlence si vzpomněl na Somersetova otce zabitého v ulicích St. Albans. Starý vévoda byl skutečný lev. Museli ho zničit, protože jej nedokázali ohnout.

„Bůh s tebou, starochu,“ zamumlal Derry. „Dobře, sakra – nezkřivím mu jediný vlas, už kvůli tobě. Ale ať se mi ten nafoukaný fracek klidí z cesty. Dohlédni na to, ano?“ Zvedl oči k nebi, hluboce vydechl a doufal, že ho duše starého přítele slyší.

Derry cítil ve vzduchu pach spáleniště a popela – ulpíval mu vzadu v hrdle jako mastný prst. Předvoj armády za sebou zanechával nové sloupy dýmu a bolesti, slídil ve stodolách po kýtách a nasolených hlavách a hnal před sebou živé býky, které cestou čekala porážka. Na konci každého dne dorazily královniny kolony do nejvzdálenějšího místa, jež předvoj předtím pročesal. Muži obvykle urazili osmnáct až dvacet mil a pro vidinu třepotajícího se kapouna, kterého si uvaří a ohlodají na kost, rádi přehlédli pár dalších vypálených statků a vsí, v nichž plameny a saze zakryly stopy všech zločinů. Patnáct tisíc hlav muselo jíst, to bylo Derrymu jasné, jinak by královnino vojsko cestou prořídlo o dezertéry a muže umírající v zelených příkopech. Přesto se s tím vším těžko smiřoval.

Vrchní vyzvědač se za jízdy mračil. Natáhl se, aby poplácal po krku Odplatu, jediného koně, který mu kdy patřil. Staré zvíře otočilo hlavu, podívalo se na něj a čekalo kus mrkve. Když Derry ukázal, že má prázdné ruce, Odplata ztratila zájem. Vepředu jela královna se synem a tuctem lordů, kteří se ještě stále dmuli pýchou, třebaže od Yorkovy porážky u Wakefieldu už uplynuly celé týdny. Pochod na jih nebyl honem za pomstou, spíš pozvolným přesunem oddílů. Každé ráno odváželi poslové listy adresované spojencům i protivníkům. Do Londýna jim ještě stále zbýval kus cesty a Markéta nechtěla, aby jejího manžela někdo v tichosti zavraždil, dřív než k němu dojede.

Dostat krále živého nebude snadné, to Derry dobře věděl. Hrabě Warwick přišel u Sandalu o otce. Půda byla pořád zmrzlá, noci dlouhé a Warwickův zármutek nepolevoval, právě tak jako žal Yorkova syna Eduarda. Oba rozzuření mladíci ztratili otce ve stejné bitvě – a stále měli v rukou osud krále Jindřicha.

Derry se zachvěl při vzpomínce na to, jak York v okamžiku popravy vykřikl. Vítězové dosáhli jen toho, že pustili ze řetězu syny těch mrtvých. Derry potřásl hlavou, setřel si z horního rtu studenou „nudli“, která mu ukápla z nosu, a pevněji se usadil. Příslušníci staré gardy odcházeli ze světa jeden po druhém a ti, kdo je nahradili, nebyli zdaleka tak ušlechtilí, alespoň Derry Brewer to tak viděl. Ty nejlepší muže už kryla zem. Stěnami stanu lomcovaly prudké poryvy větru. Warwick pozvedl pohár a otočil se ke svým dvěma bratrům.

„Na našeho otce.“

Jan Neville a biskup Jiří Neville slova zopakovali a napili se, třebaže víno bylo studené a den ještě chladnější. Warwick zavřel oči a letmo se pomodlil za otcovu duši. Všude kolem se vítr opíral do plachty stanu a rozvlňoval ji, až se zdálo, že jsou napadeni ze všech stran a ocitli se v samém středu vichřice.

„Člověk musí být blázen, aby válčil v zimě, co říkáte?“ nadhodil Warwick. „Tohle víno je špatné, ale všechno ostatní už se vypilo. Aspoň že mi poskytlo tu radost být s vámi, vy dva všiváci – to myslím vážně. Stýská se mi po otci.“

Měl v úmyslu pokračovat, ale náhlá vlna zármutku mu stáhla hrdlo a hlas se mu roztřásl. Zoufale se snažil popadnout dech, jenže vzduchu v plicích ubývalo, až se docela vyprázdnily, a on náhle viděl rozmazaně. S nesmírným úsilím se dlouze a pomalu nadechl skrze zuby a pak ještě jednou, dokud opět nenašel řeč. Oba bratři neřekli po celou tu dobu ani slovo.

„Chybí mi jeho rady i láska,“ pokračoval Warwick. „Chybí mi jeho pýcha, a dokonce i to, jak mi dával najevo, že se mnou není spokojený, protože jsem ho v takových chvílích aspoň měl vedle sebe.“ Oba posluchači se zasmáli: dobře věděli, o čem bratr mluví. „Teď je všechno pryč a jiné už to nebude. Nemůžu vzít zpátky jediné slovo, nemůžu se mu svěřit s žádným novým činem, který jsem vykonal jeho jménem.“

„Bůh vyslyší tvé modlitby, Richarde,“ ujistil jej bratr Jiří. „Za vším se skrývá posvátné tajemství. Prohřešil by ses pýchou, kdyby sis mys lel, že můžeš odhalit, jaké úmysly má Bůh s námi a s touhle rodinou. To se nikdy nedovíš – a nesmíš truchlit pro ty, kdo se již radují na věčnosti.“

Warwick natáhl ruku a láskyplně sevřel Jiřímu zátylek. Samotného jej překvapilo, že mu ta slova přinesla trochu útěchy, a byl na mladšího bratra pyšný.

„Máš zprávy od Yorka?“ zeptal se Jiří Neville klidným hlasem.

Zdálo se, že ze všech tří Nevillů nese biskup otcovu smrt nejstatečněji, bez známky hněvu, který stravoval Jana, i bez nelítostné zášti, s níž každé ráno procital Warwick. Ať už je v budoucnu čekalo cokoli, zasloužili si za všechno prožité strádání a bolest řádné odškodnění.

„Eduard nepíše,“ odpověděl Warwick a byla na něm znát rozmrzelost. „Nevěděl bych ani, že porazil Tudory, nebýt otrhaných uprchlíků z jejich vlastního vojska, které zajali a vyslechli mí lidé. Poslední, co jsem slyšel, je, že Eduard z Yorku trůní na hromadě pobitých velšských lukostřelců a zapíjí žal nad ztrátou otce a bratra. Zahrnuji ho vzkazy, jak moc je ho tady zapotřebí, ale nepohnuly ho k ničemu. Vím, je mu teprve osmnáct, ale já v jeho věku...“ Warwick si povzdechl. „Někdy si říkám, že je tak velký jen proto, aby nebylo poznat, že je to pořád ještě dítě. Nechápu, jak může okounět ve Wale - su a oddávat se žalu, zatímco proti mně táhne královna Markéta! Stará se jen o sebe, hýčká si svůj vznešený zármutek a zlost. A já mám pocit, že my ani náš otec pro něj neznamenáme nic. Pochopte mě, chlapci: tohle říkám jen vám, nikomu jinému.“

Jan Neville zdědil po otcově smrti titul barona Montagu. Povýšení se odráželo v bohatém zdobení jeho nového pláště, tlustých nohavicích a dokonalých botách zakoupených na dluh od krejčích a ševců, kteří ochotně otevřeli úvěr vznešenému lordovi, což by u obyčejného rytíře nikdy neudělali. Navzdory vrstvám teplého oblečení vrhl Montagu pohled na vlnící se stěny stanu a zachvěl se. Nebylo pravděpodobné, že by je v burácení a hvízdání větru mohl slyšet nějaký špeh, ale opatrnosti nikdy nebylo nazbyt.

„Jestli vichřice ještě zesílí, vznese se ten stan nad vojskem jako jestřáb,“ řekl nahlas. „Bratře, my toho yorského chlapce potřebujeme, i kdyby byl ještě mladší. Dnes ráno jsem byl u toho, když král Jindřich zpíval pod dubem hymny a chorály. Představte si, že mu nějaký kovář omotal provaz kolem nohy!“ Warwick se vytrhl ze zamyšlení a vzhlédl, ale Jan Neville zvedl obě dlaně, aby rozptýlil jeho obavy. „Ne, žádná pouta, bratře. Obyčejný provaz, aby se nám královské neviňátko nikam nezatoulalo. Říkáš, že Eduard je ještě chlapec, ale je to aspoň krásný a silný chlapec, energický a rázný! Zato Jindřich je ukňourané děcko. Nikdy jsem ho nedokázal brát vážně.“

„Pst!“ okřikl ho Warwick. „Jindřich je pomazaný král, ať už je slepý, hluchý, mrzák nebo... prosťáček. Nemá v sobě špetku záludnosti. Je jako Adam před pádem – ne, jako Abel, než ho rozzuřený a žárlivý Kain zavraždil. To, že ho někdo uvázal, vrhá hanbu na nás na všechny. Hned dám rozkaz, aby ho odvázali.“

Warwick došel k otvoru ve stěně stanu, zatáhl za šňůrky a uvolněným dílcem se dovnitř vedral poryv větru. Písemnosti v rohu stanu se navzdory olověným těžítkům vznesly do vzduchu jako ptáci.

Bratři vyhlédli otevřeným vstupním otvorem na noční scenerii, která připomínala pekelný výjev. K jihu se prostíralo město St. Albans. Před městem se v kalném světle pochodní pohybovalo deset tisíc ozbrojenců rozdělených do tří bojových útvarů, které všude kolem budovaly obranná postavení. Ohniště a výhně se táhly do dálky ve všech směrech stejně jako hvězdy na obloze, ale vydávaly jen málo světla. Déšť bičoval a smáčel zástupy vojska, jako by se radoval z jejich strádání. V jeho šumění zaznívaly jednotlivé výkřiky mužů, kteří se skláněli pod tíhou břeven a dalšího nákladu a poháněli podklesávající voly táhnoucí naložené povozy po cestách.

Warwick cítil přítomnost obou bratrů: stáli mu po boku a stejně jako on hleděli ven. Na dvě stě okrouhlých stanů tvořilo srdce tábora. Všechny byly otočeny k severu, odkud se očekával příchod Markétiny armády.

Zpráva o otcově smrti u hradu Sandal zastihla Warwicka na zpáteční cestě z Kentu. Od onoho smutného dne uplynulo šest týdnů naplněných přípravami na střet s královniným vojskem. Warwickovi bylo jasné, že Markéta bude chtít vysvobodit manžela. Jindřich byl slabý a pohled měl vyhaslý, ale stále byl králem. Anglická koruna byla jen jedna a patřila jedinému člověku, třebaže si to ten člověk neuvědomoval.

„S každým východem slunce vidím nové řady ostrých kůlů, nové příkopy a...“

Biskup Jiří Neville mávl rukou, protože mu chyběla slova, jimiž by popsal všechny zbraně a nástroje smrti, které shromáždil jeho bratr. Řady kanonů byly jen jejich nepatrnou součástí. Warwick vyslal posly do londýnských zbrojnic a vyžádal si veškeré smrtící válečné stroje, které se kdy osvědčily v boji od časů sedmi anglosaských království a starých Římanů. Trojice bratrů klouzala pohledem po sítích s trčícími hřeby, ocelových ježcích, vlčích jamách a věžích. Byla to pole smrti připravená na příchod velkého množství nepřátel.

2

Markéta stála ve vchodu do stanu a sledovala, jak se její syn pere s místním chlapcem. Nikdo netušil, kde se tu ten černooký uličník vzal, ale držel se malého Eduarda jako klíště a oba hoši se teď váleli na vlhké zemi, v rukou drželi klacky místo mečů, úpěli a vrčeli. V zápalu boje občas narazili do stojanu se zbraněmi a štíty, který v soumraku hrál všemi barvami. Vítr si pohrával s desítkou šlechtických praporců.

Markéta si všimla, že se k ní blíží Derry Brewer. Vrchní vyzvědač běžel vysokou trávou a bylo znát, že je v dobré kondici. Toho dne si za tábořiště zvolili louku poblíž řeky a s několika návršími v dohledu. Patnáct tisíc mužů připomínalo město na pochodu a všichni koně, vozy a vybavení zabrali spoustu místa. Být tak pozdní léto, očesali by ovocné sady i oplocené zahrady, ale na začátku února nebylo kde brát. Pole se černala a všechen život se ukrýval hluboko pod zemí. Muži už vypadali jako žebráci, šaty se na nich rozpadaly a břicha i svaly mizely. V zimě nikdo neválčil, jenže tady šlo o záchranu krále. Důvody královna nacházela všude kolem, v samotné půdě pokryté námrazou.

Derry Brewer doběhl až ke vchodu do královnina stanu a uklonil se. Markéta mu rukou naznačila, aby počkal, a on se otočil a sledoval, jak princ z Walesu drtí svého soupeře a sráží slabšího chlapce na lopatky. Poražený vřeštěl jako přirdoušená kočka.

Ani Derry, ani královna neřekli nic, co by chlapcům zabránilo v jejich počínání. Princ Eduard si posunul klacek v ruce, našel nechráněné místo a vší silou bodl soupeře do hrudi. Chlapec se stočil do klubíčka a ztratil veškerý zájem o další boj, zatímco princ zvedl klacek jako kopí, přiložil si dlaň k ústům a zavyl jako vlk. Derry se na něj usmál, pobaveně, ale zároveň překvapeně. Chlapcův královský otec nedal za celý život najevo ani špetku bojovnosti, zatímco jeho syna teď zaplavovalo vzrušení, jaké se dostaví jen tehdy, když člověk stojí nad poraženým nepřítelem. Derry si ten pocit jasně vybavoval. Viděl, jak Eduard podává druhému chlapci ruku, aby mu pomohl na nohy, a rychle zasáhl:

„Princi Eduarde, měl byste ho nechat, ať vstane sám.“ V myšlenkách se zatoulal do zápasnických arén Londýna a slova mu sama přišla na jazyk.

„Mistře Brewere?“ podivila se jeho slovům Markéta. V očích jí plály hrdé ohníčky.

„Ach, má paní, lidé na to mají různé názory. Někteří říkají, že je otázkou cti projevit milost těm, které jste porazili. Ale já si myslím, že je to jen jiný druh pýchy.“

„Aha – takže jiní lidé by souhlasili, aby můj syn tomu chlapci pomohl vstát? Hej, ty! Zůstaň, kde jsi!“

Poslední slova patřila zmíněnému uličníkovi, kterého Markéta probodávala prstem. Chlapec se snažil vyškrábat na nohy a všechna ta pozornost mu vháněla červeň do tváří. Vylekalo ho, že na něj promluvila tak vznešená dáma, a znovu se svalil do bláta.

Derry se na královnu usmál.

„Dovolili by mu to, má paní. Podali by nepříteli ruku a velkodušně mu dali najevo, že mu odpouštějí všechna provinění. Otec vašeho manžela to měl ve zvyku. A je pravda, že jeho muži ho za to milovali. V takovém gestu je něco velkého, něco, čeho většina z nás není schopna.“

„A vy, Derry? Co byste dělal vy?“ zeptala se Markéta tiše.

„Ach, já nejsem tak velkorysý, má paní. Nejspíš bych soupeři zlomil nějakou tu kost nebo bych ho polechtal nožem. Když zasáhnete správné místo, není bodnutí smrtelné, ale toho druhého na rok vyřadí ze hry.“ Usmál se vlastnímu vtipu, ale pod královniným pohledem mu úsměv ztuhl na rtech. Nakonec pokrčil rameny. „Pokud zvítězím, má paní, nechci, aby se nepřítel znovu postavil na nohy, možná ještě zuřivější než předtím. Zjistil jsem, že je nejlepší zařídit to tak, aby už nevstal.“

Markéta naklonila hlavu. Jeho upřímnost se jí líbila.

„Myslím, že právě proto vám důvěřuji, Mistře Brewere. Vy takovým věcem rozumíte. Nehodlám si zachovat čest za cenu, že podlehnu svým nepřátelům. Chci zvítězit a tu cenu ráda zaplatím.“

Derry na okamžik zavřel oči a přikývl na znamení, že rozumí. Znal Markétu od dívčích let, ale za ta léta plná intrik, bitev i vyjednávání se z ní stala rafinovaná a pomstychtivá žena.

„Nejspíš jste hovořila s lordem Somersetem, má paní.“

„Hovořila, Derry. Vybrala jsem si ho do čela svého vojska a nezvolila jsem špatně. Já vím, že se se mnou nebude chtít radit, ale udělá to, když ho k tomu přimějete. Mladý Somerset je dravec, svalnatý a srdnatý. Muži ho zbožňují, protože umí zařvat. Ale nevěřím, že by jeho otec zplodil blázna. To jistě ne. Jeho lordstvo má za to, že nás chcete co nejdéle zdržet na severu, když žádáte, abychom si opatřovali proviant jinak než rekvírováním. Má určité obavy. Lord Somerset myslí jen na to, jak dospět do Londýna a udržet muže při síle. Na tom, že má takovou péči o mé vojsko, není nic špatného, Derry.“

Při královniných slovech se Derry snažil nedat najevo překvapení. Nečekal, že Somerset potlačí svou mladickou pýchu a požádá Markétu, aby o věci sama rozhodla. Svědčilo to o Somersetově loajalitě a vyspělosti, a ačkoli to bylo s podivem, Derry z toho čerpal naději.

„Má paní, Warwick je nejsilnější na jihu. Jdou za ním většinou muži z Kentu a Sussexu, těch Bohem zapomenutých rebelských hrabství. Musíme je porazit a buď osvobodit vašeho manžela, nebo...“

Zabloudil očima k oběma chlapcům, protože hole o sebe znovu třeskly. Kdyby král Jindřich nepřežil, z celého domu Lancasterů by v podstatě zbyl jen sedmiletý princ s boulí nad jedním okem, chlapec, který se v tu chvíli usilovně snažil uškrtit svého soupeře.

Markéta sledovala Derryho pohled, pak se znovu zahleděla na něj a zdvihla obočí.

„Ale už teď je jasné, má paní,“ pokračoval Derry, „že od toho dne musí král vládnout Anglii v míru a pokoji. Pokud rozšíříme ty správné zvěsti k těm správným uším, může se král Jindřich stát... Artušem navrátivším se z Avalonu nebo Richardem Lvím srdcem po návratu z křížových výprav. Na trůn znovu usedne pomazaný panovník – ale taky se z něj může stát nový Jan Bezzemek, za nímž se jako stíny potáhnou hrozivé zkazky. Zanechali jsme po sobě pruh zničené země táhnoucí se přes půl Anglie. Stovky mil poznamenaných vraždami a loupením – a všichni ti, kteří nás předtím proklínali, budou teď i hladovět. Děti jako tihle chlapci zemřou, protože jim naši muži ukradli domácí zvířata a snědli jim zásoby obilí, takže na jaře nebude co zasít!“

Derry byl v ráži a odmlčel se, teprve když ucítil na předloktí královninu ruku. Zatímco hovořil, sledoval raději chlapce válející se v blátě, aby se nemusel obracet přímo na Markétu. Teď se k ní otočil a v jejích očích spatřil jistotu i odevzdanost.

„Já... nemám ty muže z čeho platit, Derry. Přinejmenším dokud se nedostaneme do Londýna, a možná ani pak ne. Určitě budou muset znovu do boje ještě dřív, než seženu tolik peněz, aby si naplnili měšce, a kdo ví, jak to všechno dopadne. Znáte to: když nedostanou zaplaceno, očekávají, že jim necháme volnost jako loveckým psům. Očekávají, že budou za pochodu moci drancovat, aby si vynahradili chybějící žold.“

„To říká Somerset?“ opáčil Derry chladně. „Když je to takový starostlivý pán, tak ať ty své psy popadne za kůži a pěkně je drží...“

„Ne, Derry. Jste můj nejdůvěryhodnější rádce, to přece víte. Ale tentokrát žádáte příliš. Mám klapky na očích, Derry. Vidím jen Londýn před sebou, nic jiného.“

„Necítíte ani ten kouř ve vzduchu? Neslyšíte ženský nářek?“ zeptal se Derry.

Bylo neuvážené takhle ji provokovat, třebaže se znali tak dlouho. Viděl, jak jí na tvářích vystupují růžové skvrny a stékají se do ruměnce, který se jí rozlévá až ke krku. Celou tu dobu mu upřeně hleděla do očí, jako by z nich chtěla vyčíst všechna tajemství světa.

„Letošní zima je krutá, Mistře Brewere, a ještě nekončí. Pokud musím přimhouřit oči nad zlem, abych získala nazpět manžela a jeho trůn, pak budu slepá a hluchá. A vy budete mlčet.“

Derry se dlouze nadechl.

„Má paní, stárnu. Někdy si myslím, že moji práci by lépe zastal někdo mladší.“

„Derry, prosím. Nemyslela jsem to jako urážku.“

Vrchní zvěd zvedl ruku.

„Já jsem se neurazil. A nehodlám vás ani připravit o síť, kterou jsem tak dlouho splétal. Má paní, moje služba s sebou někdy nese velké nebezpečí. Neříkám to proto, že bych se chtěl chvástat, jen konstatuji pravdu. Setkávám se na temných místech s tvrdými chlapy a dělám to každý den. Jestli se jednoho dne nevrátím, chci, abyste věděla, co dělat dál.“

Markéta ho pozorovala velkýma tmavýma očima. Derry byl nejistý a to ji ohromilo. Stál před ní jako nervózní chlapec, ruce měl sepjaté před tělem a tiskl je k sobě.

„Pokud mě dostanou, je možné, že se i vy ocitnete v nebezpečí, má paní. Pak se vám ohlásí jiný člověk a prokáže se slovy, která budete znát.“

„Jak bude vypadat ten váš člověk?“ zašeptala Markéta.

„To vám nedokážu říct, má paní. Jsou celkem tři. Mladí, chytří a naprosto oddaní. Jeden z nich přežije ty druhé a chopí se otěží, až mi vypadnou z ruky.“

„Vy byste je nechal, aby se navzájem povraždili v souboji o to, kdo stane po mém boku?“ žasla Markéta.

„Samozřejmě, má paní. Cenu má jen to, co je draze vykoupeno.“

„Dobrá. Ale jak toho vašeho důvěrníka poznám?“

Derry se usmál tomu, jak rychle jí to myslí.

„Podle několika slov, která pro mne něco znamenají, má paní.“

Odmlčel se a zahleděl se mimo ni někam do minulosti – a také do budoucnosti, když si představil vlastní smrt. Znepokojeně zavrtěl hlavou.

„Žena Viléma de la Pole, Alice, stále žije, má paní. Její dědeček, Chaucer, byl možná první anglický spisovatel, ačkoli jsem nikdy neměl příležitost se s ním setkat. Kdysi použila v souvislosti se mnou jeden jeho verš. Když jsem se zeptal, co tím myslela, řekla, že ji to jen tak napadlo a že to nemyslela ve zlém. Přesto mi to utkvělo v hlavě. Říkala, že jsem ,lichotník s nožem v plášti ukrytým‘. Myslím, že je to dobrý popis mé práce, paní.“

Markéta se zachvěla a třela si dlaně.

„Z toho verše mě mrazí, Derry, ale udělám, co říkáte. Pokud se mi ohlásí člověk a prokáže se těmi slovy, poslechnu ho.“ Oči se jí třpytily a výraz jí ztvrdl. „Beru vás za slovo, Derry Brewere. Neplýtvám svou důvěrou, ale vy jste si ji získal.“

Derry sklonil hlavu a vzpomínal na mladou francouzskou dívku, která kdysi připlula přes kanál La Manche, aby se provdala za krále Jindřicha. Ve třiceti letech byla Markéta stále štíhlá, měla čistou pleť a dlouhé hnědé vlasy svázané červenou stuhou do jediného vrkoče. Měla za sebou pouze jedno těhotenství, což byla vzácnost, takže na rozdíl od mnoha svých vrstevnic nevypadala jako sedřená pivovarská kobyla a uchovala si štíhlý pas i pružné tělo. Na člověka, který poznal tolik bolesti a ztrát, jí věk neubral na půvabu, to dokázalo odhalit každé oko. Ale Derry měl zkušený zrak a strávil v její blízkosti šestnáct let. V Markétě teď byla jistá zatvrzelost, a on nevěděl, zda

43

má být rád, nebo nerad. Ztráta nevinnosti je mocný stimul, zejména

u ženy. A to, co následuje, je vždy střiženo z lepší látky, bez ohledu

na občasné rudé skvrny. Derry věděl, že ženy takové věci skrývají mě

síc co měsíc. Snad právě v tomhle spočívá podstata ženských tajem

ství a jejich vnitřního života: že musejí tajit krev – a že jí rozumějí.

3

Derry Brewer cítil, jak ho kořeněné víno hřeje v břiše i na prsou a alespoň trochu mu ulevuje od bolesti. Rytíř sedící proti němu pomalu přikývl a opřel se o opěradlo židle. Plně si uvědomoval důležitost doručené zprávy. Seděli v rohu rušného výčepu a všude kolem se mačkali stojící vojáci. V hospodě už zbylo jen špatné pivo a sedlina ze dna sudů, ale ze silnice sem stále nahlíželi další a další dychtiví zákazníci.

Derry si pro setkání vybral veřejný hostinec: dobře věděl, jak málo jeho vznešení pánové chápou podstatu jeho práce. Vůbec jim nedocházelo, že by někdo mohl putovat od jedné armády k druhé a cestou předávat nesmírně důležité informace. Derry se opřel o okraj dubových fošen a zahleděl se na sira Artura Lovelace, určitě toho nejdomýšlivějšího ze svých informátorů. Malý mužík si pod Derryho zkoumavým pohledem uhladil pěstěný knír, který mu spadal přes ústa a musel zanechávat v každém soustu jídla alespoň jeden vous. Poprvé se setkali po bitvě u Sandalu a Lovelace byl jedním ze stovky sklíčených rytířů a velitelů, jež dal tehdy Derry odvést stranou. Těm, kteří měli prázdné kapsy, rozdal několik mincí, a každému, kdo byl ochoten naslouchat, i pár dobrých rad. Derrymu pomohlo, že se dlouho pohyboval v nejbližším okolí krále Jindřicha. Nikdo nemohl zpochybňovat jeho loajalitu nebo jeho právo činit to, co činí – rozhodně ne po vítězné bitvě.

Důsledkem Derryho přesvědčování bylo, že se nemálo yorských vojáků rozhodlo zevlovat v Sheffieldu a čekat, až se budou moci přidat ke královnině armádě a k mužům, proti nimž dosud bojovali. Mohlo to vypadat jako bláznovství, kdyby lidé nemuseli jíst a dostávat žold. Když se pak ukázalo, že žádný žold nedostanou, možná si řekli, že to bláznovství přece jenom bylo. Stovky vojáků této armády pak pomohly dobýt a vydrancovat města věrná Yorkovi, jen aby si naplnily břicha a měšce.

Lovelace na sobě neměl erbovní barvy, žádný svrchní kabátec ani malované brnění, které by ho odlišovalo a podle kterého by jej po příchodu do tábora mohli poznat a ohlásit. Dostal jen heslo a věděl, že se má ptát po Derrym Brewerovi. To stačilo, aby se dostal přes zvídavé stráže, ale pravda byla taková, že se mu podařilo projít do samého srdce armády královny Markéty, aniž by jej jedinkrát někdo zastavil. Za jiných okolností by to Derryho Brewera rozzuřilo a určitě by si svolal kapitány, aby jim znovu vysvětlil, jak důležité je držet špiony a vrahy co nejdál od míst, kde by mohli napáchat nevýslovné škody.

Lovelace se předklonil a jeho hlas přešel do vzrušeného šepotu. Derry cítil jeho pot, protože rytíř přímo žhnul. Absolvoval divokou jízdu, aby mohl královu vrchnímu vyzvědači prozradit, co ví.

„To, co jsem vám řekl, je životně důležité, Mistře Brewere, rozumíte? Donesl jsem vám Warwicka na podnose, oškubaného, namaštěného a omotaného motouzem – jen ho nabodnout na rožeň!“

„Námořníka!“ zabručel zamyšlený Derry nepřítomně. Warwick býval dlouhá léta kapitánem calaiské posádky a říkalo se, že má slabost pro moře a námořní lodě. Rytíř Lovelace slíbil, že nebude zmiňovat významná jména, ale samozřejmě na to stále zapomínal. V časech, jako byly tyto, se Derry raději choval, jako by mu přes rameno neustále nakukoval nejhorší nepřítel připravený vyslechnout každé slovo a předat ho dál.

Vojáci už všechno vypili a atmosféra v hostinci byla čím dál méně přátelská. V návalu a tlačenici náhle přes jejich stolek přepadl nějaký zrzek, vrazil do Derryho a oběma rukama se snažil chránit před možnou odplatou. Přitom se řehtal na celé kolo. Chtěl se otočit, aby vynadal tomu, kdo do něj předtím strčil, ale když mu Derry přitiskl na hrdlo studený kov, hlas mu selhal.

„Opatrně, synku,“ zamumlal mu Derry do ucha. „Kliď se!“

Uštědřil vojákovi řádnou herdu a pozorně sledoval, jak s vytřeštěnýma očima mizí zpátky v davu. Šlo tedy skutečně jen o náhodu. Nikoli o jednu z těch „náhod“, které končí tragicky, ale jsou koneckonců projevem Boží vůle: je to smůla, že někdo naběhne na čepel a že teď Brewer leží v chladné zemi, ale život jde dál a budeme na něj často a s láskou vzpomínat...

„Brewere!“ ozval se znovu Lovelace a luskl prsty ve vzduchu.

Derry na něj podrážděně zamrkal.

„Co ještě chcete? Předal jste mi zprávu – a pokud je pravdivá, je pro mě užitečná.“

Lovelace se naklonil blíž, takže Derry z jeho dechu ucítil cibuli.

„Nezradil jsem Námořníka pro nic za nic, Mistře Brewere! Když jsme se tehdy potkali v té hospodě v Sheffieldu, nešetřil jste stříbrňáky ani sliby.“ Lovelace se zhluboka nadechl a hlas se mu chvěl nadějí. „Vzpomínám si, že jste se zmínil o uprázdněném titulu hrabat z Kentu a o tom, že tam chybí věrný člověk, který by vybíral pro krále daně a desátky. Tvrdil jste, že muž, který vám vydá Warwicka, se může těšit i na takovou skvostnou a sladkou švestičku.“

„Ach tak,“ opáčil Derry. Záměrně předstíral, že chápe pomalu. Zčásti to bylo proto, že tenhle zabedněný rytíř znovu vyslovil Warwickovo jméno, přestože se kolem nich mačkalo tolik lidí, že se někteří z nich nakláněli přímo nad nimi a jeden z nich téměř skončil Derrymu na klíně.

„Já jsem vám ho vydal!“ zopakoval Lovelace. Byl už celý rudý a krk i obličej měl mírně naběhlý. „Naslibuje