načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válka o Irák -- Očima tří českých reportérů - Michal Kubal; František Šulc; Barbora Šámalová

Válka o Irák -- Očima tří českých reportérů

Elektronická kniha: Válka o Irák -- Očima tří českých reportérů
Autor: ; ;

Publikace tří českých novinářů, přímých aktérů války v Iráku, přináší v deníkové formě jejich osobní svědectví. Každý ze tří reportérů viděl válku odjinud a každý z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 470
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7506-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace tří českých novinářů, přímých aktérů války v Iráku, přináší v deníkové formě jejich osobní svědectví. Každý ze tří reportérů viděl válku odjinud a každý z nich si odnesl trochu jinou zkušenost. Michal Kubal z České televize působil jako jediný český novinář během války přímo v Bagdádu, kde z bezprostřední blízkosti sledoval drama koaliční vzdušné ofenzivy, proplétal se neprůhlednými nástrahami saddámovské propagandy a nakonec se dočkal příjezdu amerických tanků a diktátorova pádu. František Šulc z Lidových novin se stal jediným českým „embedem“, jak se novináři akreditovaní přímo u koaličních vojenských jednotek nazývali; jeho válečnými společníky a průvodci byli Seabees (Mořské včely) – elitní ženijní sbor amerického námořnictva. Barbora Šámalová z České televize pracovala v Kuvajtu a v Jižním Iráku; začátek války trávila společně s vojáky česko-slovenské protichemické jednotky a po vítězném postupu spojenců na jihoirácký přístav Umm Kasr a obklíčení Basry mohla sledovat bezuzdnou anarchii a humanitární katastrofu, která zdejší Iráčany postihla.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Michal Kubal, František Šulc, Barbora Šámalová

sestavil Zdeněk Šámal

Válka o Irák ‒ očima tří českých reportérů

Copyright © Michal Kubal, František Šulc, Barbora Šámalová, Zdeněk

Šámal 2003

Photography © Michal Kubal, Marek Ondříček, František Šulc, Lidové

noviny 2003

ISBN 978-80-7511-045-9

Odborný redaktor Libor Dvořák

Odpovědný redaktor Ladislav Dlabal

Fotografie Michal Kubal (1, 4, 6, 9, 20, 21, 29, 31, 32)

Marek Ondříček (2, 5, 7, 13, 15‒17, 22)

František Šulc (3, 8, 10‒12, 14, 18, 19, 23‒28, 30)

Mapa Antonín Stříž

Obálka Karel Horák s použitím fotografie Michala Kubala

Epub připravil ‒ PureHTML.cz

Vydalo nakladatelství & vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3

www.volvox.cz

5. svazek edice Rubikon celkově jako 626. publikaci

Vydání první Praha 2004

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3 ‒ Žižkov


„Věřící zvítězí! Nadešly rozhodující dny a musíte učinit, co vám uložil

Bůh – podřezat hrdla nepřátel.“

(SADDÁM HUSAIN V TELEVIZNÍM PROJEVU 24. BŘEZNA

2003)

„Zle myslí bezbožník o spravedlivém, a skřípí na něj zuby svými. Ale

Hospodin směje se jemu; neboť vidí, že se přibližuje den jeho.“

(ŽALM 37, VYVEDENÝ NA PŘILBĚ DESÁTNÍKA BYRONA

ESTAYE Z 1. EXPEDIČNÍHO SBORU NÁMOŘNÍ PĚCHOTY USA)




Úvodní poznámka

Toto je příběh války v Iráku, jak ji viděli a na vlastní kůži zažili tři čeští

reportéři. Nejde ani zdaleka o vyčerpávající historii tohoto konfliktu ve

všech jeho složitých politických a vojenských souvislostech. Michal Kubal

z České televize působil jako jediný český novinář během války přímo v

Bagdádu. Z bezprostřední blízkosti sledoval drama koaliční vzdušné

ofenzívy, proplétal se neprůhlednými nástrahami saddámovské

propagandy a nakonec se dočkal příjezdu amerických tanků a diktátorova

pádu. František Šulc z Lidových novin se zase stal jediným českým

„embedem“, jak se nazývali novináři akreditovaní přímo u koaličních

vojenských jednotek. Jeho válečnými společníky a průvodci byli Seabees,

Mořské včely, elitní ženijní sbor amerického námořnictva. Barbora

Šámalová z České televize pracovala v Kuvajtu a v Jižním Iráku. Trávila

začátek války společně s vojáky československé protichemické jednotky a

po vítězném postupu spojenců na jihoirácký přístav Umm Kasr a obklíčení

Basry mohla sledovat bezuzdnou anarchii a humanitární katastrofu,

která postihla zdejší Iráčany. Každý ze tří reportérů, autorů následující

knížky, viděl válku odjinud a každý z nich si z ní odnesl trochu jinou

zkušenost. Je údělem novináře, že aktuálně odvedená práce kvapně

zestárne a upadá v zapomnění. Tato kniha, či spíše trojjediný reportérský

deník, je pokusem o to, aby i to zajímavé, co reportér při práci obvykle

nikdy nesdělí, našlo svoje čtenáře. Pro snazší orientaci jsou až na výjimky

události řazeny den po dni a doplněny stručným úvodním komentářem,

který rámuje nejdůležitější události probíhajícího dne z celkového

hlediska.

ZDENĚK ŠÁMAL


19. BŘEZEN, STŘEDA:

Hodiny před bouří

Bylo naprosto zjevné, ze válka musí brzy začít. Čas polyká poslední

hodiny z ultimáta, které dal americký prezident George W. Bush iráckému

samovládci Saddámu Husajnovi a jeho dvěma synům Udajovi a Kusajovi

k vyklizení mocenských pozic a opuštění země. A bylo také jasné, že irácká

trojice se Američanům nepodrobí. Ačkoli o tom svět oficiálně nevěděl,

koaliční vojska v severním Kuvajtu se v mohutných kolonách přesouvala k

irácké hranici a zaujímala výchozí postavení k útoku. Na západní hranici

Iráku se do akce chystaly obávané speciální jednotky amerických

ozbrojených sil, a také Britové a Australané. Vzdušný prostor nad jižním a

severním Irákem, kde od konce první války v Zálivu v roce 1991

existovaly bezletové zóny, koalice ovládala zcela jednoznačně. Její letectvo

tady bez valné pozornosti očekávajícího světa postupně ochromilo iráckou

protivzdušnou obranu. Figury byly rozestaveny, čekalo se jen na první

tah, 300 000 koaličních vojáků čekalo na signál k útoku – operace

„Irácká svoboda“ směřující ke svržení jednoho z nejkrutějších světových

diktátorů mohla začít a protiválečné nálady milionů lidí na celém světě a

byzantinské diplomatické hry některých států na tom nemohly vůbec nic

změnit.

Michal Kubal, Bagdád:

Poslední hodiny čekání – Dlouhá cesta do

Bagdádu – Přijít ve správnou chvíli – Lidé se

připravují na válečné časy

Ostrý vítr hnal prach prázdnými ulicemi Bagdádu. Silný poryv mě


skoro sfoukl ze střechy ministerstva informací. Právě jsem dělal živý

obrazový vstup do Událostí, komentářů. V Iráku bylo půl druhé v noci.

Už jsem sotva vnímal, co povídám, za posledních deset dnů jsme toho

moc nenaspali.

Bagdád prožíval zřejmě poslední noc míru. Den předtím vyhlásil prezident Bush ultimátum, aby irácké vedení opustilo zemi. Saddám Husajn místo toho rozdělil Irák na čtyři vojenské zóny: do čela té centrální v okolí Bagdádu jmenoval svého syna Udaje, velitele elitních Republikánských gard. Bylo jasné, že válce už nic nezabrání.

Před pár hodinami jsme viděli na tržišti podivnou výpravu. „To jsou lidi z OSN, nakupují suvenýry,“ ukazoval jejich směrem Abú. Abú byl náš syrský průvodce, který s námi letěl z Prahy. Jeho přezdívku Abú Radvan jsme si s Petrem zkrátili na obyčejné Abú, tedy otec. Zbrojní inspektoři OSN byli ukazatelem vážnosti krize. Dokud zůstávali v Bagdádu, bylo jasné, že bomby padat nezačnou. Teď na ně čekalo na runwayi mezinárodního letiště Saddáma Husajna kousek za Bagdádem letadlo. Večer přišla zpráva, že zaplatili účet ve svých hotelích.

„Tak to asi už opravdu začne,“ prohodil ke mně Petr Klíma, když jsme se večer vraceli zpátky do hotelu.

Nechtěl jsem nic zakřiknout, ale vypadalo to, že nám zatím všechno skoro dokonale vyšlo. Jestli opravdu začnou na Bagdád padat bomby a Iráčané nás předtím nevyhostí, ten půlrok nervů a příprav nepřijde nazmar. Na tom, abychom teď jeli po hlavní bagdádské třídě uprostřed města, které se připravuje na válku, jsme pracovali od září. Tehdy jsme poprvé došli na iráckou ambasádu a podali žádosti o víza. Čekali jsme skoro čtyři měsíce. Bylo to na Nový rok, když volali z velvyslanectví, že si můžeme přijít vyzvednout pasy. Ministerstvo vnitra i informací, které schvalovaly příjezd každého novináře do země, poslaly po dlouhém váhání svůj souhlas.

Od prvopočátku jsme chtěli být v Iráku přesně ve chvíli, kdy válka začne. Víza jsme dostali na tři měsíce, do té doby jsme museli překročit irácké hranice. Problém spočíval v tom, že pak jsme do deseti dnů museli kontaktovat ministerstvo vnitra, aby rozhodlo, jestli můžeme v Iráku zůstat déle, nebo zda musíme potupně odjet pryč. O možnosti prodloužení jsme měli rozporuplné informace. Poslední z českých novinářů, který v Iráku byl – Teodor Marjanovič z Respektu – se o prodloužení snažil marně. Zato Rebecca Lipkin, produkční z americké televizní stanice ABC, tvrdila, že to není vůbec žádný problém.

Nechtěli jsme zbytečně riskovat, že by nás Iráčané vypověděli dřív než začnou padat bomby. Čekali jsme tedy s odjezdem do poslední chvíle – aby konflikt byl skutečně na spadnutí, ale zároveň aby situace nebyla ještě tak vážná, aby kvůli tomu okolní země uzavřely hranice s Irákem. Do Bagdádu se totiž dalo dojet v podstatě jenom autem – devět set kilometrů pouští z jordánského Ammánu nebo skoro stejnou vzdálenost ze syrského Damašku.

Povedlo se. Byli jsme zde ve chvíli, kdy konflikt měl vypuknout každou chvíli. Jenom víza jsme stále ještě neměli prodloužená. Abú však stále zůstával ledově klidný: „To je formalita, pánové. Já vám to zařídím – prodloužení třeba na tři měsíce.“

Pobyt v Iráku nebyl levný. Za každého novináře nebo člena štábu sto dolarů denně, stovku za kameru, další za notebook, a kdo si přiveze satelitní telefon, musí zaplatit 150 dolarů denně. Pro běžně vybavený dvoučlenný štáb menší televize, jako je naše Česká, to znamenalo neúnosné denní výdaje 550 dolarů.

My jsme ale měli štěstí. Generální ředitel odboru informací nám poplatky prominul. Museli jsme si za to vyslechnout přednášku o vzájemných vztazích Čechů a Iráčanů. Ty ochladly poté, co se do Prahy se Svobodnou Evropou přesunulo i vysílání Rádia Svobodný Irák. Žádný z iráckých představitelů nám to nikdy neopomenul zdůraznit. Ani generální ředitel nebyl výjimkou: „Proč bych vám měl něco prominout?! Kvůli postoji vaší vlády?! Přidali jste se na druhou stranu! K zemi, která si myslí, že bude rozhodovat o osudu světa. Jenže svět je na naší straně, my neprohrajeme... Všichni se už dávno chtěli vzepřít, ale teprve Irák jim ukázal cestu.“ Naši žádost o prominutí poplatků nicméně podepsal.

Za stovky dolarů denně dostal novinář v Bagdádu po dvou dnech čekání u různých úředníků ministerstva informací akreditaci, kterou si musel v nedalekém papírnictví nechat sám zatavit do obalu. A především mu přidělili „průvodce“. Ten se vyznačoval tím, že skoro nic nezařídil, ale na všechno bedlivě dohlížel.

Náš průvodce Mr. Husajn se projevil asi po čtvrthodině vzájemného soužití ve chvíli, kdy jsme do reportáže o kultu Saddáma Husajna potřebovali natočit malý krámek s podobiznami iráckého prezidenta: „Tady točit nesmíte. O dvě ulice dál je irácký rozhlas. Tady je natáčení zakázané.“ Marně jsme se ho snažili přesvědčit, že chceme točit pouze portréty „Nejvyššího“. Úřad rozhodl...

Ve srovnání s ostatními jsme na tom ovšem nebyli tak špatně. Legendou se stal průvodce americké televize CBS, který jejímu štábu určil ve městě tři místa, kde mohli natáčet. Dvě z toho byly křižovatky a tím zbývajícím ulice před ministerstvem informací.

Vraceli jsme se centrem k hotelu Palestina, kam jsme se před pár dny nastěhovali. Bagdád stále ještě nepřipomínal město, které se připravuje na válku. V ulicích sice vyrostly palposty z pytlů s pískem, nikde jsme ale neviděli žádné vojáky ani tanky nebo obrněné transportéry. Atmosféra nicméně přece jenom houstla.

Když jsme před deseti dny přijeli, jen málokdo věřil, že by válka mohla opravdu začít. „Američani jsou proti celému světu, Francie, Rusko, Německo a Čína, to je síla, kterou nemůžou ignorovat,“ líčil své vidění globální politické situace taxikář, který nás vezl z ministerstva informací do hotelu. Lidé ve městě se ale připravovali na nejhorší: vrtali na zahradách studny, kdyby nálety vyřadily vodovodní systém jako před dvanácti lety při první válce v Zálivu. Nakupovali agregáty, kdyby spojenci zaútočili na elektrárny, doma měli od vlády potravinové dávky na půl roku dopředu. To vše ale byly jenom preventivní kroky. Všichni upřímně doufali, že diplomatický tlak donutí Američany a Brity znovu ustoupit.

Dneska město vypadalo jinak. V centru se objevily cisterny s pitnou vodou, hasičské vozy, auta se čtyřicetimetrovými žebříky i bagry na odstraňování sutin. Bylo jasné, že tentokrát to Američané myslí vážně. Díval jsem se z okna našeho pokoje přes řeku. Tam někde v obrovském areálu prezidentských paláců možná v té chvíli seděl muž, který to všechno ještě mohl odvrátit. Saddám Husajn. Vypadalo to ale tak, že se stejně jako jeho protivník v Bílém domě ve Washingtonu pevně rozhodl. Saddámovi synové Udaj a Kusaj oznámili, že se nepodřídí ultimátu, že oni i otec zůstanou v Iráku. Válka byla jen otázkou času. Nepříliš dlouhého času – ultimátum mělo vypršet čtyři hodiny po půlnoci dnešního dne.

František Šulc, Severní Kuvajt, Camp Moreell:

Život mezi Seabees – Dokonalá válečná nálada –

Vy jste z Čech? – Co se smí a nesmí psát – Pivo

bude v Bagdádu!

Byl jsem se Seabees v Campu Moreell už téměř deset dní. Za-tím jsme

žili ve stanovém táboře na letecké základně Alí Salím na severu

Kuvajtu. Válka se blížila. Všichni jsme věděli, že je to nevyhnutelné.

Většina námořníků byla bojovně naladěna. Jiní, jako chief Joseph

Shingleton byli opatrnější.

„Říkám jim: válka není nic pěkného. Popravdě, kdybych musel, zabíjel bych, ale budu radši, pokud nebudu muset,“ tvrdil Jo Shingleton.

Bylo to v době, kdy už prezident George W. Bush vyhlásil osmačtyřicetihodinové ultimátum a Saddám Husajn – jak jinak – odmítl.

„Měl vzít peníze, když jsme mu je nabízeli, a zmizet,“ říkal jeden námořník, který stál v zóně vymezené pro kuřáky.

Oponoval jsem mu. Myslím si, že by to bylo horší, než jej svrhnout silou. Byl by to ten nejhorší příklad pro ostatní jemu podobné. Pár námořníků přikyvovalo, ale nezdálo se, že by byli všichni přesvědčeni o tom, co jsem říkal. Všichni však měli jasno v jednom: prezident Bush se rozhodl naprosto správně, USA osvobodí Iráčany a ochrání svět před člověkem, který jej chce ovládnout.

Setkával jsem se s tímto jasným názorem velice často. Nejprve jsem příslušníky Seabees podezříval z toho, že jde o naučenou frázi, kterou vytasí pokaždé, když potkají novináře v jídelně, mezi stany či v kuřácké zóně. Určitě tomu ale tak nebylo. Bavili jsme se o tom i s kanadským kolegou z televize CBC Lucem Chartrandem, také přiděleným k Seabees. „Myslíš, že to hrajou, že to mají naučený? Nebo si to skutečně myslí?“ zeptal se mě jednou Luc.

Měl jsem radost, že si toho také všiml. Přemýšlel jsem o tom totiž několik dní. „Podle mě jsou o tom přesvědčení. Kdyby to chtěli na nás hrát, muselo by to být pěkně propracované spiknutí,“ řekl jsem Lucovi a ten souhlasil. Bylo to ale stejně zvláštní. Mezi americkými vojáky jsem našel velice málo těch, kteří by měli větší pochybnosti o správnosti rozhodnutí svého prezidenta jednou provždy se vypořádat se Saddámem Husajnem. Samozřejmě téměř všichni by preferovali mírovou cestu. Ale podle nich už irácký režim promrhal všechny šance.

Překvapovalo mě, jak všichni bez výjimky stojí za prezidentem Bushem a ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem. Snažil jsem se tomu přijít na kloub a ptal jsem se proč. Jednoduchá odpověď asi neexistuje. Američtí vojáci každopádně měli pocit, že jim Bush s Rumsfeldem vracejí ztracenou čest.

Panuje obecný pocit, že o čest přišli během vlády prezidenta Clintona v období takzvané mírové dividendy v devadesátých letech. Není příliš mnoho amerických námořníků, námořních pěšáků a vojáků, kteří by veřejně podporovali Billa Clintona. Všeobecný pocit je, že se tento demokratický prezident o ozbrojené síly příliš nestaral, pouze se je snažil využívat k prosazení svých cílů, jenže vždy zvolil ten nejhorší možný způsob. Takže nakonec z toho vyšli vždy jako hlupáci vojáci.

Nyní je to naprosto jiné. V rámci tažení boje proti terorismu, válce v Afghánistánu a teď v Iráku se z vojáků stávají hrdinové. Dělají svoji práci, kterou umí a mají rádi, takže se opět cítí jako profesionálové. A co víc, republikánská vláda jim vytváří nesrovnatelně lepší podmínky oproti těm, které měli v devadesátých letech. Cítí také, že veřejnost je vnímá daleko lépe než tehdy, kdy si občas připadali jako příživníci.

Jistota, že to, co dělá prezident, je naprosto správné, se odráží například v názoru na válku v Iráku, mírová hnutí, lidské štíty a podobně.

V Campu Moreell, pojmenovaném po zakladateli Seabees admirálu Benu Moreellovi, jsme žili v relativním komfortu. Tábor leží na letecké základně, takže jsme měli tekoucí vodu, jídelnu, kde vařili kuchaři z Pákistánu, Bangladéše a dalších zemí. Stál tu rekreační stan, kde se večer promítaly filmy, byly tam přípojky na internet a člověk si mohl půjčit třeba počítačové hry a strávit s nimi dny a noci, pokud zrovna neměl co na práci.

V jídelně stálo osm televizorů, na kterých neustále běžela konzervativní stanice Fox News, velice blízká Bushově republikánské vládě. Prakticky všichni, se kterými jsem se setkal se odmítali dívat na CNN (samozřejmě jen málo z nich zná CNN International), protože jde o levicovou televizi, která prý neinformuje objektivně. Podobně jako například list The New York Times.

Ještě před začátkem války, když jsme koukali během snídaně, oběda či večera na zprávy, dostávaly velký prostor demonstrace jak proti válce, tak na podporu prezidenta. Bylo vidět, že nikdo k demonstrujícím příliš velké sympatie nepociťuje. Jeden z námořníků to vyjádřil docela jasně: „Nemám nic proti tomu, když nahlas říkají, že se jim něco nelíbí. Ať demonstrují, od toho jsme svobodná země. Ale doufám, že ve chvíli, kdy to začne, tak sklapnou. Měli by vzdát alespoň trochu hold lidem, kteří tady nasazují krky. Já jsem o tomhle nerozhodl, jenom dělám svou práci. Nemělo by to být stejně na houby jako během Vietnamu.“

Den před tím prezident George W. Bush vyhlásil ultimátum. Byly čtyři hodiny ráno, když jsem se nechal vzbudit stráží a šel do rekreačního stanu, abych se podíval na projev v přímém přenosu. Posedávalo tam jenom pár lidí. Prezident neřekl nic, co by kohokoli překvapilo. Všichni věděli ze zpráv, že dá Saddá-movi Husajnovi ultimátum, ale nikdo nevěděl, jakou bude mít podobu a jak dlouho bude trvat.

To, že vše spěje ke konfrontaci, se očekávalo už 17. března 2003. Ještě před ultimátem se během odpoledne dalo všechno do pohybu k severní kuvajtské hranici. Velitelé pronášeli projevy k jednotkám o tom, že nastává chvíle, na kterou se všichni tak dlouho připravovali. Nevím to stoprocentně, ale působilo to na mě dojmem, že místní velitelé přesně netušili, kdy má operace začít a co prezident hodlá v projevu říct. Rada z nich předpokládala, že po projevu začnou útoky, a tak na to chtěli být připraveni.

Volali mi z redakce Lidovek, abych o tom, co se děje, napsal článek. Zkoušel jsem to, ptal jsem se velitelů a dostal jsem jednoduchou odpověď: „Ne. Piš o čem chceš, ale nesmíš nic říkat o pohybech vojsk a o plánech, o kterých ses tady dozvěděl.“

Bylo to jedno z pravidel, které jsem předtím musel podepsat v takzvaných „Ground rules“. Nedodržení jakéhokoli z pravidel se trestalo ztrátou akreditace a odchodem od jednotky. Nakonec jsem o tom nenapsal nic. Domluvili jsme se, že by to nemělo smysl – všechno je v pohybu a já bych psal o tom, jaké je počasí, a že se nic moc neděje. Bylo proto lepší neříkat nic než lhát.

Osmnáctého, po prezidentově projevu, už bylo všude cítit napětí. Paradoxně to bylo pro řadu lidí příjemnější než neustálé čekání. Televize pořád opakovaly Bushův projev a mudrování analytiků o tom, zda válka konečně začne, zda to prezident Bush myslí opravdu vážně, zda Saddám Husajn zmizí, nebo ne. Nedalo se na to dívat.

Odpoledne dorazil do Campu Moreell velitel Seabees v Kuvajtu kontraadmirál Charles Kubic. Je mu okolo padesáti let, je vysoký a umí pořádně stisknout ruku. Když jsem se s ním poprvé setkal v Campu Commando o týden dřív, překvapil mě tím, že se mě česky zeptal: „Jak se máte?“

Pořádně mě překvapil. Něco takového jsem nečekal. A tak jsem ze sebe dostal pouze: „Vy mluvíte česky?“

„Nemluvím,“ řekl mi už anglicky. „Jenom tuhle větu. Moji předci pocházejí z východního Slovenska.“ Jeho děda se původně jmenoval Kubík, ale po příjezdu do země zaslíbené imigrační důstojník jméno zkomolil na Kubic, a to už rodině zůstalo.

Chvíli jsme se bavili o Slovensku a Česku, tedy o místech, kde nikdy nebyl a která zná pouze z doslechu. „Možná, až tohle všechno skončí, se tam k vám zajedu jednou podívat a třeba se mi teď ozvou nějací příbuzní,“ smál se.

„Dejte mi vědět,“ řekl jsem mu.

Osmnáctého přijel do Campu Moreell, aby pronesl bojový projev. Nejprve řekl námořníkům, aby si dali rozchod a shromáždili se kolem něj, potom vtipkoval o abstinování, které musejí všichni podstupovat v Kuvajtu a pronesl památnou větu: „Pivo je v Bagdádu“. Řada námořníků si to potom napsala na helmy a doufala, že se skutečně do Bagdádu dostane, aby si mohla nějaké to vysněné pivo dát.

Kubic samozřejmě hodně hovořil o Seabees, o jejich slavné historii, o tom, že tato akce je srovnatelná s Iwojimou, Normandií či Inčonem, tedy místy, která jsou nesmazatelně zapsána do historie této ženijní jednotky námořnictva, operující pouze na souši.

„Nejsme tu proto, abychom dobyli Irák. Chceme osvobodit Iráčany. Je nutné světu ukázat, že nedovolíme diktátorům podporovat teroristy a snažit se ovládnout svět. Není vůbec problém, pokud se vám svírá žaludek, jestli máte obavy z toho, co přijde. Můžete si připustit, že máte strach, ale zároveň si uvědomte, že tu máte úkol, který musíte splnit,“ říkal Kubic onoho krásného březnového odpoledne.

Námořníci jej několikrát přerušili bojovým pokřikem „hurá“, vyslovovaným tak, jak to umí pouze Seabees: „ura“. Toto slovo u Seabees ostatně občas nahrazuje i tradiční přitakání používané v námořnictvu: „Aye, Aye, Sir (Madam)“, tedy „rozumím a vykonám, pane (madam)“.

Kubic splnil přesně to, co se očekává od každého velitele v jeho pozici: podařilo se mu námořníky povzbudit, přinejmenším na nějakou dobu, zdvihnout morálku a znovu potvrdit to, o čem jsou přesvědčeni. Tedy, že jsou zde právem a jdou vykonat dobrou věc ve jménu míru i vlastní bezpečnosti.

Po tomto projevu a po projevu prezidenta nikdo nepochyboval o tom, že je o všem rozhodnuto. „Husajn skončil,“ říkali námořníci v kuřáckém kroužku.

A měli pravdu.

Barbora Šámalová, Kuvajt City, Tábor Mišrif:

Čeští chemici sní o ovaru – má Saddám

chemické zbraně? – hlídka ve městě – dnes

nechoďte spát

Čas odkrajuje poslední hodiny, které zbývají z Bushova ultimáta.

Noviny spekulují o tom, jestli válka začne už dnes v noci a co to bude

pro Kuvajt znamenat. V zásadě si ale nikdo nemyslí, že by tu hrozilo

nějaké větší nebezpečí. Úřady sice vyzývají občany, ať se připraví na

nejhorší, nakoupí zásoby vody a jídla, seženou plynové masky a

vybudují kryty ve sklepě. Ve skutečnosti všichni do jednoho věří v

neomylnost amerických protiraketových systémů Patriot, které střeží

Kuvajt před nepřítelem ze severu.

Jedeme se podívat, jak poslední chvíle míru tráví naši vojáci. Nedávno se přestěhovali na novou základnu ve městě – na výstavišti v kuvajtské čtvrti Mišrif. Pokud by museli zasahovat v akci, budou odtud mít ke strategickým objektům podstatně kratší cestu než z předchozího působiště v americkém Campu Dauhá.

U hlavní brány nás vítá lelkující hlídka kuvajtské policie. Znuděný policista si prohlíží naše akreditace.

„Čík?“ zívne otráveně.

„Ano,“ přikyvujeme. „Česká televize. Naši vojáci na nás čekají.“

Policista ledabyle mávne rukou a ukazuje, ať jedeme dál. Vzhledem k tomu, že ručí za to, aby se k vojákům nedostaly žádné podezřelé osoby, nepředvádí právě profesionální výkon. Kdybychom byli teroristé převlečení za novináře s autem plným výbušnin, pravděpodobně by si toho všiml až ve chvíli, kdy by základna letěla do povětří. Po týdnu stráveném v této zemi mě to ale nepřekvapuje. Zdá se, že důslednost nepatří ke ctnostem příslušníků kuvajtských bezpečnostních složek.

Jako obvykle necháme auto na parkovišti a jdeme se ohlásit ke vstupní bráně. Přípravy na „velký třesk“ jsou tady čím dál zjevnější. Během uplynulého týdne přibylo kolem haly opevnění a ostnaté dráty. Betonové bloky, rafinovaně rozmístěné na příjezdové silnici, vytvořily překážkovou dráhu. Pokud by se někdo chtěl do základny prodrat v plné rychlosti, měl by dost práce prokličkovat. V každém rohu vyrostla strážní věž, na střeše se ukrývají ostřelovači.

Jinak tu není po žádném zvláštním vzrušení ani stopy. Část vojáků plní rutinní povinnosti, další odpočívají – někteří posedávají před halou, pokuřují a vyhřívají se na sluníčku, ostatní polehávají uvnitř. Na uších walkmana, v ruce knížku. Jediná zábava, kterou nehostinná hala s nedostatkem soukromí umožňuje.

Blíží se čas oběda. Vojáci berou tácy a papírové talíře a jdou si pro příděl. Stejně jako včera, předevčírem a pravděpodobně i zítra je zase kuře. Tentokrát v nasládlé omáčce. Jako příloha rýže a hrášek. Vypadá to skvěle, chutná mizerně. Respektive, nemá to vůbec žádnou chuť. Umělá strava s přesně vypočítanou kalorickou hodnotou z americké kuchyně.

„Jó, takhle ovárek by to chtělo,“ povzdychne si toužebně jeden z vojáků. Jeho kamarádi u stolu souhlasně mručí. Jenže na vepřové si budou muset ještě nějakou dobu počkat. Alespoň dokud se nevrátí domů.

Mnozí vojáci jsou v Kuvajtu už sedmý měsíc. Nekonečné čekání na válku je unavuje.

„Je to těžký. Nejdřív jsme se naladili na to, že půjdeme domů, ale co se dá dělat. Aspoň budou nějaký korunky,“ říká jeden z nich.

Ptám se vojáků na jejich tipy, kdy válka začne.

„To nám snad řeknete vy,“ odvětí jeden z nich. Stejně jako civilisté ani vojáci nemají žádné konkrétní informace. Vědí to, co všichni ostatní, anebo ještě méně: co si přečtou na internetu, z novinových výstřižků nebo co zaslechnou v televizi.

„Už jsme to čekali v lednu, pak v únoru. Tolikrát to bylo na spadnutí a nakonec z toho nic nebylo,“ mávne rukou řidič sanitky Václav Sláma.

„Pořád čekáme a čekáme. Stále to nepřichází, my si přejeme, aby to nepřišlo..., a až to přijde, tak se prostě budeme muset sbalit a vyrazit do války,“ usmívá se kaplan praporu Pavel Ruml.

Ve skutečnosti všichni doufají, že do války nebudou muset. V úvahu by to připadalo jen v případě, že by Irák použil zbraně hromadného ničení – ať už chemické nebo biologické. A to by znamenalo desetitisíce, možná statisíce mrtvých a raněných. Následky, jaké český ani slovenský voják zatím neviděl. Naštěstí.

Už mnohokrát si vojáci vyzkoušeli, jak by to mohlo vypadat v praxi. Nemělo by je tedy nic překvapit. Poslední velké cvičení v součinnosti s americkou armádou a kuvajtskou civilní obranou se konalo naposledy před pár dny. Katastrofický scénář tehdy vyslal vojáky do horké zóny v centru Kuvajt City. Na hotel plný lidí měla dopadnout raketa Scud s padesáti kilogramy yperitu. Prudce jedovatá látka otrávila víc než patnáct set civilistů. Čistě teoreticky reálná situace, která by se během nadcházejících dnů mohla přihodit. Pokud má ovšem Saddám Husajn chemické zbraně.

Ale má je opravdu? Nebo je to jen výmysl Američanů, kteří potřebovali záminku k válce? I to je otázka, která vojákům často vrtá v hlavě.

„Víme, že Saddám Husajn měl zbraně hromadného ničení. Také víme, že nebyl schopen dokázat, že je zničil. Takže musíme počítat s tím, že je má a chce je použít,“ konstatuje velitel jednotky generál Dušan Lupuljev.

Blíží se pátá hodina odpoledne, slunce se pomalu sklání k obzoru. Z brány vyjíždí obrněný transportér se slovenskou vlajkou. Jede plnit rutinní misi, jeho posádka bude tři hodiny projíždět městem a monitorovat strategicky významná místa v jižní části metropole – okolí hotelů, ambasád i ministerstev. Odebere vzorky ovzduší a změří úroveň chemického a biologického znečištění. Jeden z nej důležitějších úkolů, kteří tady Češi a Slováci plní. Jsou tu především proto, aby Kuvajťané neměli pocit, že jim hrozí nebezpečí.

Za branou už čeká několik aut s novináři. Připojují se za vůz kuvajtské policie, která provází transportér do města. Nechybí ani džíp britské televize BBC.

Nikoho to nepřekvapuje. Zájem zahraničních novinářů očeskoslovenskou jednotku je obrovský. V Kuvajtu jich pracují dva tisíce, a to neustálé očekávání věd příštích, je ničí stejně jako vojáky. V šedé nudě stokrát obehraných příběhů patří chemici mezi největší vzrušení, které Kuvajt a jeho vojenské základny nabízejí. Na Čechy a Slováky BBC nedělá dojem, stejně jako ho na ně nedělá ani proslulá americká CNN.

„Kolikrát se člověku stane, aby ho prosila reportérka jednoho z nejsledovanějších amerických kanálů Fox, aby o něm mohla natočit reportáž?“ usmívá se spokojeně mluvčí praporu major Luděk Lávička.

Pravda je, že jen málokomu z České republiky věnovala CNN ve vysílání sedm minut jako chemikům z Kuvajtu. Psala mi dokonce kamarádka z Jižní Afriky, že až tam viděla naši jednotku.

Úsilí novinářů vybojovat si svůj příběh je někdy až komické. Sledujeme španělskou reportérku, jak s typickou jižanskou mentalitou živě gestikuluje. Zuří. V tiskovém centru v hotelu někdo strhl letáček, který zval novináře na prezentaci česko-slovenské-ho praporu.

„Ani jsme se to nedozvěděli. Jak může někdo udělat takovou podlost? Je to přeci sprosté, souhlasíte?“ rozčiluje se spravedlivě Španělka.

Major Lávička přikyvuje a snaží se ji uklidnit. Určitě pro ni najde jinou příležitost. Ostatně jako pro každého.

„Jednou stála za branou zhroucená Číňanka a usilovně mě prosila, abychom jí dovolili natáčet. Prošvihla prezentaci pro novináře a šéf jí pohrozil vyhazovem, pokud nepřinese materiál,“ vypráví major Lávička. „Vypadala jako hromádka neštěstí. Tak moc prosila, až jsme ji pustili dovnitř,“ vzpomíná. „Asi ji nevyhodili. Když jsem ji potkal za pár dnů, zářila spokojeností.“

Teď ale novináře zajímá především jedno. Kdy konečně vypukne válka?

„Zatím jsme nedostali od Američanů žádné informace,“ krčí rameny generál Lupuljev. „Víte, nezáleží všechno jen na politice. Dnes nejenom vyprší ultimátum, ale i měsíc je ve správné fázi a vítr vane správným směrem,“ potutelně se usmívá.

„Dnes v nocí radši nechoďte spát.“

20. BŘEZEN, ČTVRTEK: DEN PRVNÍ

VÁLKA ZAČÍNÁ!

V 5:34 minut místního času zní Bagdádem první výbuchy. Koalice

vedená USA a Velkou Británií zahájila vzdušné útoky proti Iráku. Na

vybrané cíle v Bagdádu zamířilo čtyřicet střel Tomahawk ze čtyř lodí a

dvou ponorek. Do útoku se zapojily i dva neviditelné letouny F-117 z 8.

stíhací squadrony. Po úvodním poprasku vyšlo najevo, že nešlo o žádný

masový útok, jaký Američané slibovali. Ukázalo se, že koalice se dvě

hodiny po vypršení Bushova ultimáta rozhodla zaútočit na „příležitostný

cíl“. Jinými slovy, CIA získala informace o důležitém velitelském

shromáždění za účasti vrcholných iráckých prominentů a George Bush dal

rozkaz k zahájení akce. Pokud měl neplánovaný útok zabít Saddáma

Husajna, byla předehra neúspěšná: tři hodiny po útoku už diktátor v

televizi vyzýval národ k odporu. Válka nicméně začala. Po osmé hodině

večer místního času koalice zahájila pozemní operace v jižním Iráku. 1.

expediční sbor námořní pěchoty USA a britské obrněné jednotky a

Královská námořní pěchota zamířily k Basře a jedinému iráckému

přístavu Umm Kasr. Americká 3. pěší divize v čele s legendární 7.

kavalerií se vydala na sever. Tam byl cíl jasný – Bagdád. V boji zemřel

první americký voják a na Kuvajt

Iráčané vypálili nejméně tři střely. V jednom případě byly obranné

systémy Patriot úspěšné a raketu sestřelily. Další dopadly neškodně do

pouště. Ozbrojené akce zaměřené proti letištím a armádním objektům

začaly i v západním Iráku.

Michal Kubal, Bagdád: Budík zvoní do války –

Slyšíme výbuchy! – Koho vlastně dostali? –

Tatíci na barikádách – Slibovaný příval ohně a

oceli se zatím nekoná

Budík na mobilu zazvonil přesně ve čtyři ráno. Spánku jsme ze

poslední dva týdny moc nedali, i teď jsme naspali sotva pět hodin, ale

tentokrát byl důvod rychle procitnout. Bylo 20. března, čtyři hodiny

bagdádského času! Nejcitovanější termín posledních dvou dnů –

ultimátum George Bushe vypršelo.

Vstal jsem a šel se podívat z okna. Ze svého pokoje ve čtvrtém patře hotelu Palestina jsme měli výhled na areál prezidentských paláců. Obrovské plochy symbolu nedotknutelnosti Saddáma Husajna se rozkládaly pár stovek metrů od nás, na druhém břehu řeky Tigris. Nic se nedělo, Bagdád ještě spal. Znovu jsme usnuli, ale už jenom lehkým spánkem a jenom na necelou hodinu a půl.

Američtí velitelé slibovali bombardování, jaké historie nepamatuje. Na Irák mělo jenom v prvních 48 hodinách dopadnout 3 000 chytrých bomb a střel s plochou dráhou letu. Nálety měly trvat nepřetržitě několik dní a jejich intenzita měla z irácké armády učinit pouhý spolek vystresovaných neurotiků, odříznutých od velitelů i nejvyšších představitelů, kteří se zmůžou maximálně na poklidné předání zbraní do rukou postupujících amerických jednotek. Říkalo se tomu strategie „šoku a strachu“. Byl jsem si jistý, že možnost zaspat tohle peklo je stejně pravděpodobná jako Petrova teorie, že Američané stejně nashromáždili čtvrt milionu vojáků v Perském zálivu jenom proto, aby je nakonec svlékli donaha a vytvořili z nich nápis „PEACE“.

Obezřetnost s nastaveným budíkem se vyplatila. Staré vojenské pravidlo říká, že žádný válečný plán nepřežije první výstřel. I teď bylo všechno úplně jinak, než se před válkou tvrdilo.

Blížila se půl šestá, když se zdálky ozval tichý a táhlý tón: „Už začali. To jsou sirény!“ zakřičel jsem na Petra, který ležel na vedlejší posteli. Okamžitě vylétl a začali jsme kmitat.

Nejdřív zapnout satelitní telefon – až do té doby jsme ctili irácká nařízení a volali pouze z ministerstva informací. Dva polští novináři před několika dny vytáhli anténu od satelitu na balkon, jenom aby vyzkoušeli signál. Za pět minut jim do pokoje vtrhlo pět chlapů, obrátili ho vzhůru nohama a telefon jim zabavili.

Teď nastal čas, kdy jsme museli riskovat. Anténu jsme zabalili do igelitové tašky, aby to aspoň na první pohled vypadalo jako nějaké odložené potraviny a natáhli kabel z balkonu do pokoje. Zapojil jsem notebook, připravil si baterku, aby byla po ruce, kdyby bomby přerušily dodávky elektřiny. Petr mezitím napustil vanu pro případ, že by přestala téct voda. Byli jsme připraveni čelit „šoku a strachu“.

To už jsem volal do Prahy, že v Bagdádu kvílejí sirény. Televize vyrukovala s mimořádným vysíláním. V tu chvíli začala pálit irácká protivzdušná obrana, vystřelované granáty se rozprskávaly na obloze, prosvětlené vycházejícím sluncem. Za pár minut pak dopadly první bomby. Nejdřív zdálky. Další tři exploze zasáhly cíle v centru.

Bombardování trvalo asi dvacet minut. Pak se rozhostilo ticho. Za dalších pět minut začaly opět houkat sirény, tentokrát dlouze – oznamovaly konec poplachu.

„To bylo všechno?“ ptal se mě Petr. Pokrčil jsem rameny a stejnou reakci jsme pak v průběhu dne viděli hned několikrát od mnoha dalších kolegů. „Šok a strach“ se nekonal. Operace, která dostala jméno „Irácká svoboda“, začala úplně jinak, než všichni předpovídali a ohlašovali.

Brzy se Bagdádem začaly šířit zvěsti vysvětlující neočekávaný začátek války. Američané ve Washingtonu oznámili, že se v prvních hodinách pokusili „odseknout drakovi hlavu“. CIA prý dostala informaci od svého člověka v nejbližším okolí Saddáma Husajna, že irácký prezident má poradu s nejvyššími představiteli. Útok měl začít úplně jinak a později, ale tato příležitost byla lákavá. Bomby, které dopadaly na město v prvních hodinách útoku, měly zabít právě nejvyšší představitele iráckého režimu.

Ještě několik dní potom se diskutovalo, jestli ten první nálet byl úspěšný. V různých médiích se objevovaly informace, že Iráčané po bombardování poslali na místo sanitky a způsob poskytnutí zdravotnické péče prý nasvědčoval tomu, že problémy má někdo opravdu hodně vysoko postavený. Padala různá jména: vicepremiér Tárik Azíz, druhý nejmocnější muž Iráku viceprezident Táhá Jásín Ramadán, Saddámovi synové Udaj a Kusaj a samozřejmě sám irácký prezident. Za pár dní jsme Azíze i Ramadána viděli na vlastní oči na tiskových konferencích a Saddám se pár desítek minut po skončení náletů objevil v televizi s projevem. Oblečený poprvé od první války v Zálivu ve vojenské uniformě četl projev viditelně narychlo připravený – z poznámkového bloku, v textu bylo vidět škrtání. Hlavně ovšem zmínil přesný začátek amerického útoku: „Dnes, v době ranních modliteb...“ Američané ještě nějaký čas zkoumali hlas a podrobnosti projevu a nakonec přiznali, že irácký vůdce jejich první nálet s největší pravděpodobností přežil.

Život v Bagdádu se zatím překlápěl do válečného rytmu. Většina obchodů na ulicích byla zavřená, po silnicích jenom sem tam projelo auto. Osiřelé palposty z pytlů s pískem najednou byly jedinými místy, která v Bagdádu skutečně žila. Všude stály skupinky domobrany, pupkatých tatíků a mladých kluků s kalašni-kovy. Představovali jedinou ozbrojenou sílu v ulicích: „Ti proti Američanům bojovat nemají, ti se tu mají v ulicích jenom ukazovat, aby nikoho ani nenapadla nějaká myšlenka na povstání proti Saddámovi,“ brumlal si Abú.

Iráčtí bojovníci nejvíc ze všeho připomínali mravenčí armádu ze seriálu o včelce Máje, která se učí pochodovat „seno, sláma“. Navlečení do nepadnoucích, nepohodlných uniforem s přilbami, které vypadaly jako zvláštní kombinace helmy na americký fotbal a táborového kotlíku, některé navíc se síťkou nahrazující maskování: „To přece není možný, že něco takovýho pošle proti těm profesionálním hovadům ze speciálních jednotek,“ nadával Petr imaginárnímu Saddámovi. „Tohle nebude válka, to bude obyčejnej masakr.“

Zrod jednoho takového bojovníka jsme viděli na vlastní oči. Muhammad sídlil za dveřmi s nápisem „Czechia, Hungary, Uzbekistan“. Právě tam mířily naše první kroky, poté co sirény podruhé odhlásily letecký poplach. Nebyl to příjemný pocit vstoupit pár minut po leteckém poplachu do pobočky ministerstva vnitra, které bylo určitě na jednom z prvních míst v plánech amerického bombardování. Nedalo se ale nic dělat, začátek války nás zastihl v nepříliš příjemné situaci. Den předtím nám vypršela platnost víz a naši žádost o prodloužení, podanou před týdnem, irácké úřady stále ještě zpracovávaly.

Muhammadův podpis byl tím posledním, co nás dělilo od vytoužené nálepky v pase. Čekali jsme na něj skoro hodinu na chodbě imigračního oddělení ministerstva vnitra. Pak konečně přišel, pod oblýskaným sakem se už rýsovalo bříško středního věku. Beze slova vrazil do kanceláře, ani se na nás nepodíval. Kalašnikov v jeho ruce představoval argument, který jakékoli protesty proti nezdvořilému chování dopředu vylučoval.

Úředník zapadl do dveří a my jsme si zase sedli. Trvalo to asi pět minut. Pak vyšel, oblečený v nám už známé nepohodlné uniformě, na hlavě plechovou přilbu, která vypadala vedle těch supermoderních kevlarových, které jsme si do Iráku přivezli my, jako pozdrav ze středověku. Proměna byla dokonána. Z ministerského úředníčka se stal hrdinný obránce vlasti a bojovník za moudrého prezidenta Saddáma Husajna. Metamorfóza ale přece jen nebyla nezvratná. Abú si vzpomněl na svá vojenská léta, postavil se mu odvážně do cesty a vysvětlil náš problém. Muhammad se zatvářil velmi vážně: „Teď nemám čas, musím na pozice. Přijďte zítra, od devíti mám úřední hodiny.“

Petr zabrumlal něco v tom smyslu, že je zvědav, jak pan Muhammad bude zítra razítkovat uprostřed padajících bomb s kalašnikovem v ruce, jenže diskutovat zjevně nemělo smysl.

Jak se ukázalo druhý den, měli pravdu oba, Muhammad i Petr. Nálepku znamenající prodloužení našeho pobytu v bombardovaném Iráku o dalších deset dnů jsme nazítří opravdu dostali – u okýnka „USA, Costarica, Poland“. Kancelář s nápisem „Czechia, Hungary, Uzbekistan“ zůstala až do konce války zavřená. Po osudu iráckého obránce jsem se marně ptal, nikdo však nechtěl nic říct. Nakonec nezbylo než zařadit ho do mé osobní kolonky „největší tajemství druhé války v Zálivu“, hned vedle osudu Saddáma Husajna, chemických zbraní a dalších životních peripetií několika lidí, které jsme v Iráku potkali.

František Šulc, Kuvajt, Camp Moreell: Toto

není cvičení! – Červený poplach - Do krytu a

zase zpátky – útrpný život v protichemickém

oděvu

Vstával jsem před šestou. Bylo po ultimátu. Byla válka, nebo ne?

Nedaleko jídelního stanu jsem potkal velitele našeho 133. praporu Seabees, skoro dvoumetrového commandera Douga Mortona.

„Dobré ráno,“ řekl jsem mu.

„Myslím, že už to začalo,“ odpověděl místo pozdravu.

Vypadal trochu překvapeně. Nikdy jsem se ho už potom na to nezeptal, abych si potvrdil svoje podezření, že o rozkazu zahájit útok nic nevěděl. Asi stejně jako řada dalších velitelů. Proč vypadal tak překvapeně, jsem pochopil, až když jsem se podíval na televizi – letecké útoky začaly neplánovaně.

Američané prý měli zpravodajskou informaci, že v jednom úkrytu se schází Saddám Husajn se svými nejbližšími příbuzným mi a spolupracovníky. Prezident George W. Bush to po válce v prvním rozsáhlém rozhovoru pro NBC popsal následovně: „Zavolal mi ministr obrany Donald Rumsfeld a řekl, že se plány změnily. Tedy, že by mě chtěl požádat, abych povolil změnu plánu.“

Není divu, že se o tom vojáci v Kuvajtu dozvídali postupně, mnohdy až z televizních zpráv. Doug Morton mi ještě před válkou slíbil, že mi dá o zahájení útoků vědět o několik hodin dříve. Samozřejmě podmínka byla jedna – že se to vůbec nikde neobjeví. Vědět mi nedal, což je pro mě důkaz, že mu skutečně nikdo nic neřekl.

Nicméně v tu chvíli to bylo naprosto jedno. Válka začala. Nebo už mohlo být po ní, pokud by se prokázalo, že Američané měli štěstí a skutečně „drakovi usekli hlavu“. To se ovšem nestalo a Saddám Husajn s největší pravděpodobností vyvázl.

Vešel jsem do jídelního stanu. Námořníci tam seděli přibití k obrazovkám, takže se místo hledalo velice špatně. Ti, co dojedli, seděli stále na svých židlích a ne a ne se zdvihnout. Už několik dní jsem nemohl ani cítit k snídani každodenní vajíčka se slaninou, takže jsem si dal s podobným odporem lívance, javorový sirup a nějaké ovoce.

V televizi opakovali totéž pořád dokola. Několik výbuchů a pak klid. V hlase moderátorů bylo cítit velké očekávání. Bude to pokračovat? Nezdálo se, že by ve Washingtonu chtěli pokračovat, alespoň ne okamžitě. Najedl jsem se a odešel z jídelny. Nemělo smysl sledovat těch několik výbuchů pořád dokolečka a poslouchat opakující se moderátory. To je nevýhoda čtyřiadvacetihodinové zpravodajské televize v situaci, kdy se na frontě, o které chci za každou cenu informovat a program musí běžet bez přestávky „live“ neboli „živě“, téměř nic neděje. A je fakt, že Fox News minimálně ze začátku nedávala nic jiného než Irák, Irák a Irák, dvacet čtyři hodin denně.

O něco později jsem si šel zakouřit. V kuřácké zóně nás stálo jen několik. Bavil jsem se s chiefem Jo Shingletonem, který byl něco jako „seržant přes morálku“. Mimo jiné měl na starosti i rekreační stan, kde si měli námořníci odpočinout. Stejně jako já kouřil dýmku. V táboře jsme byli celkem tři kuřáci dýmek a když šel jeden z nás kouřit, vždy se ptal na ty ostatní.

Stáli jsme tam u dřevěného stolu s lavicemi, který se na kuřáckém místě objevil několik dní předtím a vypadal jako pozvánka na kempování, a bavili se samozřejmě o válce. Najednou se ozval poplach! „Hlas shůry“ (což byly reproduktory dobře slyšitelné po celém táboře a zvláště v noci) oznámil, že máme jít do bunkrů.

Strčil jsem dýmku do kapsy a vyrazil. Na stejné místo se hnaly desítky lidí.

„Alarm red, Mopp four, bunkers now“ – najednou začal opakovat automatický hlas v reproduktoru. „Pozor, něco je špatně,“ blesklo mi hlavou. Šlo o poplach červeného stupně, což znamená, že útok na základnu začne během několika minut nebo již probíhá a hlavně Mopp 4 představuje nejvyšší stupeň chemického, biologického a radiologického poplachu. Znamená to navléknout se do protichemického obleku a masky. V tu chvíli jsem ještě netušil, že v protichemickém obleku strávím další téměř tři týdny.

Tak, jak nás to učili jsem se zastavil, vytáhl masku z tašky, připevněné na levém stehně, a během okamžiku si ji dal na obličej, stiskl jeden z průduchů a vydechl vzduch, nasadil si popruhy a utáhl. Kapitán od námořní pěchoty, který nás to novináře učil, by měl určitě radost. Oči jsem několikrát během této operace pootevřel (z toho by kapitán radost neměl). Nesmí se to, ale snad nikdy se mi nepovedlo je nechat zavřené.

Teprve pak jsem se znovu nadechl. S maskou jsem měl možnost se v posledních dnech poměrně důvěrně sžít. Trénovali jsme poplachy a jednou jsme v ní cvičně před polednem strávili hodinu a půl. Nebylo to příliš příjemné. Ke konci jsem měl pocit, že maska je plná potu a já se nemohu nadechnout.

Proti předpisům jsem však u sebe neměl protichemický oblek ani helmu, a tak jsem udělal menší odbočku do svého stanu. Nemělo by to tak být, ale všichni jsme asi stejní. I když nám stokrát někdo říká: připravte se na to, že začne hořet, přesto začneme bláznit ve chvíli, kdy se skutečně něco stane. Důvodem je to, že jsme si předtím užívali příjemného života, i když jsme věděli, že to musí přijít.

Dorazil jsem do bunkru a rychle si sundal vestu, z opasku taštičku a další věci, přes které jsem si nechtěl navlékat oblek. Oblékl jsem si kalhoty a kabát. Na nohy jsem si dal gumové boty, natáhl přes ně nohavice a utáhl suché zipy. Na hlavu přes masku jsem si dal kapuci a utáhl provázek tak, aby se dovnitř nedostala ani jediná irácká molekula. Přitom jsem věděl, že by se jich tam dostala spousta, protože vždycky něco netěsní. Nakonec jsem si na ruce navlékl nejprve bílé bavlněné rukavičky jako do tanečních a na ně gumové rukavice. Strčil jsem je do rukávů a stáhl suchými zipy.

Pak jsme seděli v bunkru a čekali. K mému překvapení jsem nebyl zdaleka poslední, kdo usedl vedle batohu, ve kterém nyní byly mé civilní věci, a těžce oddychoval. Několik námořníků to pěkně schytávalo od velitelů, kteří pobíhali bunkrem. Ten vypadá jako obyčejný zákop, po stranách zpevněný válci nebo pytli naplněnými pískem.

Po pár minutách se vše začalo uklidňovat. Skoro všichni jsme už seděli po stranách a čekali. Začalo počítání. Jde o komický pokus dobrat se absolutního čísla ve světě, ve kterém je každá jednotka proměnnou.

Vypadá to tak, že ten, kdo se chce dopočítat nějakého počtu, obvykle na začátku bunkru řekne jedna a poté na střídačku mají námořníci říkat vždy číslo o jedno vyšší než ten před nimi. Mělo by to fungovat, ale samozřejmě nikdy nefunguje. Vždy se někdo zapomene, někdo někoho přeskočí a podobně. Nadřízené to přivádí k naprostému šílenství, zvláště v noci, když nejsou schopni zjistit, kdo to zase „podělááááál“! Nicméně nějakého

čísla jsme se vždy dobrali. Byť se považovalo za správné, myslím, že bylo spíše plus/mínus, hodně plus/mínus.

Legrační bylo, že zatímco my seděli v bunkrech v maskách a protichemických oblecích, naši kuchaři z Bangladéše, Pákistánu a dalších zemí se schovávali mezi válci naplněnými pískem jen tak. Na sobě měli bílé košile a bílé čepičky. Seděli vedle nás a tvářili se nešťastně. Co by se stalo, kdyby Saddám Husajn skutečně použil zbraně hromadného ničení? S tím by si poradili asi jenom těžko.

Pak byl poplach změněn z červeného na žlutý, což znamená zvýšenou pohotovost a „Mopp level“ snížen na 1. To znamenalo, že musíme zůstat oblečeni v protichemických oblecích. Díkybohu jsme mohli alespoň sundat masky. Pomalu jsme se šourali k přepočítání. Námořníci se seřadili do útvarů.

„Tohle je válka,“ říkal jim velitel praporu Doug Morton. Vynadal jim za to, že reagovali na poplach špatně a že se trousili do bunkru, jako by se nic nedělo. Že bych nebyl sám, kdo si nechal protichemický oblek ve stanu?

Velitel si mohl být jistý, že příště už to bude lepší. Všichni už jsme měli „Mopp obleky“, jak se jim říkalo, na sobě. Po přepočítání jsme se rozešli každý za svou prací. Já jsem v tu chvíli žádnou neměl, jen jsem přemýšlel o tom, co dneska napíšu. A tak jsem se vydal zpět mezi kuřáky, abych dokouřil skoro nenačatou dýmku.

Totéž se opakovalo během odpoledne ještě několikrát. Jednou kousek ode mě ztěžka v bunkru dosedl Nathaniel Bowens. Sotva popadal dech a jeden z námořníků sedících naproti němu mu pomáhal s maskou, se zavázáním kapuce a s čutorou, když se z ní chtěl napít. Chce to totiž cvik, když se člověk musí poslepu trefit do malého otvoru ve víčku polní láhve určeného pro pití s maskou.

Bowens je zvláštní případ. Bylo mu devětapadesát let a pokud nebyl nejstarším ze Seabees v Zálivu, tak byl určitě nejstarší u naší jednotky. U záložníků je od roku 1983, a to předtím nikdy nebyl na vojně. Pracuje jako ošetřovatel v nemocnici a po návratu z Perského zálivu se chystá do důchodu.

„Musel jsem to udělat kvůli sobě,“ řekl mi, když jsem dělal reportáž o záložnících sloužících u Seabees. To, co dělají, je obdivuhodné a pro mnoho lidí těžko pochopitelné. „Děti si myslí, že jsem se zbláznil. Žena je z toho nešťastná,“ popsal to Bowens. Manželce musel slíbit, že už nikam nepojede. Podobně hovořili i další záložníci, se kterými jsem mluvil.

Může to možná znít mnoha uším směšně, ale v naprosté většině z nich se mísí nadšenectví s vlastenectvím a touhou po dobrodružství. Setkal jsem se třeba s Jamesem Allenem z Penn-sylvánie, který si s sebou do Kuvajtu přivezl i své vlastní nářadí, protože „s tím erárním se špatně dělá“.

Záložníci jeden víkend v měsíci cvičí. Někteří přitom dojíždějí na tato setkání i přes dva státy. A dostávají za to od vlády příplatek, který však stejně z valné části padne na cestování na každoměsíční srazy. A pak přijde povolávací rozkaz a oni vyrazí. Někdy se to dozvědí pouhých pár dnů před odjezdem. A nikdo z nich si nestěžuje.

Jediné, co občas kritizují je to, že přicházejí o peníze a doma musejí živit rodiny, mají hypotéky a podobně. Armáda jim totiž většinou platí jenom malou část toho, co si vydělají v civilu. Jediný záložník, který mi řekl, že má stejně, nebo si možná dokonce přilepšil, protože, „když není doma tak neutrácí za zbytečnosti“, pracoval v Kalifornii jako prodavač v Home Depot, což je síť obchodů pro kutily a zahrádkáře.

Během odpoledne poplachů neubývalo. Jeden byl i během večeře. Na stole jsem nechal nedojedené jídlo, nasadil si masku a utíkal do bunkru. Bylo nás takových víc. Doufali jsme, že jídlo po poplachu na stole ještě najdeme a k překvapení jsme ho opravdu našli, pouze naprosto studené.

„Kolikrát skončíme v bunkrech během noci?“ Byla jedna ztiovacích otázek. Očekával jsem, že tak dvakrát. A bylo to hodně naivní.

Byla to dlouhá noc. Do bunkrů jsme museli přibližně každou třičtvrtěhodinu. Potom jsme se šli přepočítat a znovu natáhnout. Jen člověk zamhouřil oči, už tu byl zase monotónní hlas shůry: „Alarm red, Mopp four, bunkers now.“

„Tak co, už máš příběh?“ zeptal se mě jeden z námořníků v bunkru asi v půl druhé ráno. „Co napíšeš o tomhle?“

„Pěkné cvičení,“ řekl jsem tak, aby mi bylo přes masku rozumět.

„Tohle není cvičení. To je naostro,“ řekl a já si poprvé uvědomil, že má pravdu. Válka už vlastně začala.

Když jsem si šel asi v deset hodin lehnout, říkal jsem si, že si alespoň sundám gumové převleky i boty, když už musím mít na sobě protichemický oblek. Totéž jsem zopakoval i po druhém poplachu. Strážní ve stanu se mi smáli. „Chci spát alespoň trochu jako člověk,“ říkal jsem jim.

Po třetím nočním výletu do bunkru jsem jim dal za pravdu a boty si už nesundával. Bylo to tak jednodušší. K ránu jsem vše už dělal jako robot, stejně jako ostatní. Ozval se poplach, automaticky jsem si nasadil masku, vzal si helmu a batoh, který ležel vedle postele a vyrazil. Po cestě jsem si nasadil kapuci, utáhl ji a navlékl si rukavice. V bunkru jsem se potom skácel vedle ostatních.

Jednou trval poplach asi půl hodiny. Podařilo se mi to, co bych normálně považoval za nemožné. Natáhl jsem se napříč přes uličku a usnul jsem, masku jsem měl přitom na obličeji. Odhadem jsem spal tak deset až patnáct minut, dokud poplach neskončil. Později jsem zjistil, že jsem nebyl sám. Spala tak alespoň třetina bunkru.

Barbora Šámalová, Kuvajt City: Novináři v

plynových maskách – Chaotická show pro

místní chudinu – děje se vůbec neco? – Vysílání

během poplachu

Ve čtyři ráno zazvoní telefon. Volají z Prahy.

„Právě to začalo. Američané bombardují Bagdád,“ říká mi editor noční služby. „Připrav se, za dvacet minut jdeš do vysílání.“

CNN vysílá, jak na Bagdád dopadají první rakety. Dozvídáme se, že začíná „dekapitace“ – první fáze operace „Irácká svoboda“. Cílené bombardování, které má zbavit Irák nejvyšších představitelů režimu a vyvolat chaos v iráckém vedení.

Myslím na Michala v Bagdádu, kde asi je a co dělá.

Svítá. V Kuvajtu vládne naprostý klid. Město se probudilo do normálního rána jako obvykle. Jasné nebe prozrazuje, že bude parný den. Nic nenasvědčuje tomu, že vypukla válka. V Praze začínají vysílat několikahodinový zpravodajský blok a mě čekají pravidelné telefonické vstupy do vysílání.

Bombardování Bagdádu bylo krátké a rychlé. Američané svrhli pár bomb a teď to vypadá, že by na pár hodin mohl být klid. Blíží se devátá hodina. Ulicí se rozeznějí sirény leteckého poplachu. Houpavý tón výhrůžně oznamuje, že se ke Kuvajtu blíží irácká raketa.

Dívám se z okna, jestli je na ulici zmatek. Neděje se vůbec nic. Místo, aby se město vylidnilo a lidé spěchali do nejbližšího krytu, nikdo se nevzrušuje. Siréna sice dramaticky kvílí, ale provoz je hustý jako obvykle, lidé dál míří za svými povinnostmi. Obraz a zvuk jaksi nejdou dohromady.

Že by šlo pouze o cvičení? Kdepak. Z nejistoty mě vyvádí kuvajtská televize, která opakovaně vysílá výzvu, aby lidé nevycházeli na ulici a ukryli se v nejbezpečnější místnosti v domě.

Volám Markovi, ať vezme kameru, a vyrážíme ven. Váháme, jestli si nasadit plynovou masku, jak nás k tomu nabádali čeští chemici. Mezi nechráněnými civilisty bychom si ale připadali jako mimozemšťané. Bereme masky s sebou, ale zatím je necháváme v brašně.

Indický personál našeho hotelu už stojí na chodníku a sleduje frmol. Pozorujeme ředitele, který s rukama za zády důležitě diskutuje s recepčním o válce v Iráku. Vypadá to komicky.

„Neměli byste se jít schovat?“ ptám se.

Místo odpovědi se jen usmívají a krčí rameny. Vypadá to, že čekají, až přiletí raketa a rozprskne se jim před očima.

„Když nic jiného, budeme mít dobrý výhled,“ zasměje se recepční Alí.

Za deset minut hlásí další (tentokrát přerušovaný) tón sirény konec nebezpečí. A za půl hodiny je tu nový poplach a po něm ještě jeden... Opakuje se každou chvíli. Na obyvatele města to má naprosto opačný účinek. Místo, aby se ukrývali, vyrazili do ulic a sledují, co se bude dít. Na hlavní třídě vládne ruch. Na ulici postávají hloučky mužů a baví se. Plynovou masku nemá nikdo a žádný z nich také nevypadá, že by ho potenciální nebezpečí jakkoli znepokojovalo. Většinou tu zevlují Indové, Bangladéšané a Filipínci, kteří přijeli do Kuvajtu jako levná pracovní síla.

„Kde mám vzít na plynovou masku?“ ptá se mě mladý Ind, který pracuje v nedaleké čistírně. „I kdybychom se chtěli chránit, co můžeme dělat? Naše vláda se o nás nepostarala, žádné masky ani obleky nám nedala,“ mávne rezignovaně rukou.

Soused z vedlejšího holičství mu přikyvuje. „Plynovou masku jsme nedostali. Museli bychom si ji koupit a na to nemáme. Mám ženu a čtyři děti. Víte, kolik by mě to stálo? Vždyť nemáme ani na to, abychom si nakoupili zásoby jídla na celý měsíc,“ vzdychá.

Prostředky osobní ochrany rozdaly zaměstnancům a jejich rodinám jen velké státní podniky, jako je kuvajtské ministerstvo ropného průmyslu. Ostatní dostali pokyn, ať si je koupí sami. Plynovou masku lze v Kuvajtu koupit za 50 dinárů (asi pět tisíc korun). Pro mnohé přistěhovalce, na které zbyly jen ty nejpodřadnější práce, jde o měsíční mzdu a zbytečný luxus. Kdo měl strach, z Kuvajtu stejně dávno odjel. A ten, kdo nesehnal peníze na cestu domů, prostě nemá na vybranou.

„Samozřejmě máme trochu strach. Kdyby se něco stalo, půjdeme za civilní gardou. Ta nám snad něco půjčí,“ říká dělník z Bangladéše.

Jedeme se podívat do nákupního centra na pobřeží, abychom zjistili, zda zuří nákupní horečka. Samoobsluha je skoro prázdná. U pokladen se vrší baterie, lepenky, svítilny a další věci pro případ nouze. Velký zájem o ně ale není. Jen jeden muž se probírá hromadou lihových vařičů.

„Mám velký dům a tohle by se rodině mohlo hodit, kdybychom museli strávit pár dnů ve sklepě,“ říká.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist