načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Válka na západní frontě - Editor Gary Sheffiel

Válka na západní frontě
-14%
sleva

Kniha: Válka na západní frontě
Autor:

Boje 1. světové války se odehrávaly na mnoha místech zeměkoule. Ale byla to západní fronta, kde se rozhodlo o jejím výsledku. Tato kniha se soustřeďuje na obyčejné vojáky, kteří na ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6%hodnoceni - 66.6% 80%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2010-01-01
Počet stran: 152
Rozměr: 170 x 243 mm
Úprava: 229 stran : ilustrace (některé barev.), portréty
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: War on the western front
Spolupracovali: překladatel Eva Ferenčáková, Ivona Amranová, Stanislav Krčmař
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788025118795
EAN: 9788025118795
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Boje 1. světové války se odehrávaly na mnoha místech zeměkoule. Ale byla to západní fronta, kde se rozhodlo o jejím výsledku. Tato kniha se soustřeďuje na obyčejné vojáky, kteří na této frontě bojovali – německé, francouzské, britské a americké. Popisuje jejich výcvik, výstroj, taktiku i samotné bojové nasazení, zkušenosti i strašné podmínky, kterými prošli v zákopech i mimo ně. „Brodil jsem se cestou, která byla zaplavena třiceti až šedesáti centimetry marastu… Cesta byla úplně poseta troskami, rozbitými vozy, mrtvými a umírajícími koňmi a vojáky; musel jsem projít okolo stovek těl, stejně jako jsem míjel všude rozházené části těl vojáků a zvířat. Jak jsem se blížil k Poelcapelle, naše děla začala střílet…“ (v zákopech 1. světové války)

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Válka na východní frontě 1941 - 1945 Válka na východní frontě 1941 - 1945
Lucas James
Cena: 133 Kč
Pravda o západní frontě 2.část 1944-1945 Pravda o západní frontě 2.část 1944-1945
Michálek Petr
Cena: 355 Kč
Na jihozápadní frontě Na jihozápadní frontě
Korkin Vladimir
Cena: 356 Kč
Na západní frontě klid Na západní frontě klid
Remarque Erich Maria
Cena: 296 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

16

ráže 7,92 mm nesli v plátěných bandalírech;

v každém bylo 70 nábojů.

Koncem roku 1916 byly v armádách na

západní frontě vytvořeny řádné úderné prapory.

Vojáci byli vybíráni z řadových praporů, na čas

přeloženi k úderným jednotkám, aby se pak

vrátili zpět ke své původní jednotce. V typickém

pěším praporu z poloviny roku 1917 byl určitý

počet důstojníků a poddůstojníků s praxí vúderných jednotkách. Přesné počty není možné zjistit,

protože větší část archivních materiálů německé

císařské armády byla zničena v roce 1945 letadly

britského Bombardovacího velitelství RAF.

Voják, který sloužil v úderné jednotce, se

ke své jednotce vracel v upraveném stejnokroji

a se znalostí nové taktiky. V autobiografickém

románu Ludwiga Renna Válka (Krieg) nově příchozí důstojník řekl poddůstojníkovi: „Máte

kožené povlaky na kolenou a ovinovačky. Je to

u pluku dovoleno, šikovateli?“ (cit. dle překladu

Jana Münzera, 4. vydání, Václav Petr, Praha

1930) Když se dozvěděl, že se tento voják vrátil

z úderného praporu, nadporučík se zaradoval

a začal plánovat vytvoření vlastní úderné čety.

Avšak Renn naznačuje, že někteří důstojníci

nebyli nadšeni návratem poddůstojníka k praoru v upraveném stejnokroji, který vyjadřoval

nárůst jeho důležitosti pro jednotku. Rennovo

skutečné jméno je Arnold von Golssenau; byl

důstojníkem z povolání, který se mezi svými

kolegy často setkával s obdobným negativním

přístupem.

RUČNÍ ZBRANĚ

PUŠKY A KARABINY

V roce 1914 byly německé pěší pluky jednotně

vyzbrojeny armádní puškou Mauser Gewehr

1898. Nabíjel se do ní 7,92 × 57mm bezokrajový

náboj; nábojová schránka měla kapacitu 5 nábojů

nabíjených pomocí mosazného nábojového pásku.

Vybrání na pravé straně pouzdra závěru umožnilo střelci vsunout náboje do nábojové schránky

plochou posledního článku palce. Toto bylvhodnější způsob nabíjení než u britské pušky Short

Magazine Lee-Enfield (SMLE), kde střelec musel

zatlačit náboje špičkou palce, přičemž si ve spěchu

mohl zlomit nehet (viz str. 87). Na druhé straně,

Sturmbataillon Rohr zkoušel v roce 1915 různé typy

ochranné zbroje: jako příliš těžkopádné v boji byly

odmítnuty všechny až na ocelovou přilbu. Tentoproracovaný prsní plát byl postupně přidělovánodstřelovačům a zákopovým hlídkám. (Friedrich Hermann

Memorial Collection)


17

závěr „mauserovky“ byl citlivější na střelivo nižší

kvality a na znečištění. Při palbě „mauserovkou“

se obtížněji drželo zamíření a nábojová schránka

měla poloviční kapacitu oproti nábojové schránce

SMLE. Němci se pokusili zvýšit rychlost střelby

zavedením zásobníku pro 25 nábojů, ale byly

k dispozici jen v omezeném množství a obtížně

se s nimi zacházelo. Sklopené hledí bylo možné

nastavit v rozsahu od 50 metrů do 200 m. Při

zvednutém hledí šlo nastavit maximální hodnotu 2 000 metrů. Vážila bez nábojů 4 kg, byla

dlouhá 1 250 mm. Puška Mauser byla robustní

a přesná zbraň, ideální pro manévrovou válku

v roce 1914, avšak nevhodná pro následujícízákoovou válku.

Německá armáda zavedla karabiny pro

ostatní druhy vojsk – jezdectvo, dělostřelectvo,

zákopníky, samostatné kulometné roty a automobilní jednotky. Jedinými pěšími jednotkami,

které jimi byly na začátku války vyzbrojeny, byly

myslivecké (Jäger) a střelecké (Schützen) praory. Standardní provedení M1898AZ – Mauser

Karabiner 98 (Karabiner 98 mit Aufpf lanz- und

Zusammensetzvorrichtung) bylo dlouhé 1 090 mm,

hlaveň měřila 590 mm na rozdíl od 600 mm

dlouhé hlavně M1989. Dvě ještě kratší karabiny se

zkoušely před válkou, ale byly odmítnuty, protože

intenzita záblesku z ústí hlavně a síla zpětného

rázu při 435 mm dlouhé hlavni byly nepřijatelné.

Sturmbataillon Rohr převzal karabiny K.98

v průběhu roku 1915 a pomalu se stávaly standardní zbraní úderných jednotek německé

armády na západní frontě. Zbraň byla výrazně

krátká a lépe se s ní pohybovalo v zákopech; avšak

Němečtí úderníci v roce 1917. Postavy uprostřed a vlevo patří k plamenometnému (Flammenwerfer) družstvu

3. gardového zákopnického praporu. Jejich zbraní je plamenomet Kleif M1916; dokázal dostřelit zápalnou látku

do vzdálenosti cca 20 metrů. Postava uprostřed směruje hadicový nástavec, postava vlevo má na zádech nádrž

s hořlavinou. Postava vpravo je velitel čety. Na opasku má zavěšeny 3 ruční granáty s násadou M1916. Jepřiraven odhodit „soustředěnou nálož“, kterou tvořil svazek šesti ručních granátů bez násad a jednoho ručního

granátu s násadou. (Adam Hook © Osprey Publishing Ltd)


18

při bojové střelbě vedené na obvyklou vzdálenost

nebyla dostatečně přesná a účinná. Když došlo ve

30. letech k znovuvyzbrojení Německa, armáda

zavedla do výzbroje všech pěších jednotek nové

provedení pušky Mauser s podobnými rozměry,

jako měla K.98.

AUTOMATICKÉ ZBRANĚ

Úderné prapory zavedly do své výzbroje

první použitelný samopal na světě – MP18.

Zkonstruoval jej Hugo Schmeisser; MP 18 se

svým provedením podobal samopalům 2. světové války. Nabíjelo se do něj střelivo 9 mm

Parabellum; MP18 střílel při otevřeném závěru;

při stisknuté spoušti došlo k podání náboje ze

zásobníku do nábojové komory a výstřelu. Když

byla spoušť stále stisknutá, odemkl se a otevřel závěr, vyhodila se vystřelená nábojnice,nanulo se bicí ústrojí, podal se náboj do nábojové

komory a následoval výstřel. Tyto činnosti se

cyklicky opakovaly; pro pohyb mechanismu se

využíval odběr prachových plynů z hlavně. Bylo

to jednoduché a efektivní řešení. Do konce války

jich bylo německé armádě dodáno přes 30 000,

většina jich však přišla až po velké německé

ofenzivě, která začala v březnu 1918. Generál

Ludendorff viděl v MP 18 prostředek pro zvýšení

obranných schopností německé pěchoty, poté co

začala spojenecká ofenziva proti Hindenburgově

linii.

Někteří vojáci úderných praporů měli zkušenosti s rychlopalnými zbraněmi, ne však automatickými. Poddůstojníci, kteří veleli obsluhám

kulometů nebo minometů, byli často vyzbrojeni

samonabíjecími pistolemi. Obě armádní pistole

Parabellum P08 Luger a Mauser C96 s použitím

ramenní opěry byly schopné poměrně přesně

střílet na vzdálenost přes 90 metrů. Byly pro

poddůstojníky mnohem vhodnější než puška,

zejména když nepřátelské granátnické družstvo

vniklo do zákopu. Pro boj zblízka v nepřátelských zákopech mělo použití „dělostřeleckého“

lugeru s bubnovým zásobníkem pro 32 nábojů

mnohem větší smysl než opakovačka s pěti náboji

v nábojové schránce. Erwin Rommel napsal ve své

knize Pěchota útočí (Infanterie greift an): „V b o j i

muže proti muži zvítězí ten, kdo má v zásobníku

o náboj víc.“ Německá kulometná četa při přesunu během druhé bitvy na Sommě v roce 1918. Vojáci jsou vyzbrojenikořistními britskými kulomety Lewis, které byly od roku 1916 velmi rozšířenou zbraní německých kulometnýchjednotek. (IWM, Q55482)


19

RUČNÍ GRANÁTY

Zákopnické ruční granáty z roku 1914 brzy

nahradily mnohem účinnější vzory. Ruční granát

s násadou M1915 Stielhandgranate je neznámější

a stal se jednou z nejdůležitějších zbraní úderných

praporů. Když v únoru 1916 úderné jednotky

postupovaly v prvním sledu útočících jednotek

u Verdunu, mnoho jejich příslušníků vyrazilo do

boje s puškou na zádech, aby měli volné ruce pro

vrhání granátů do francouzských zákopů. Granát

s násadou se skládal z válcovitého těla granátu

o délce cca 100 mm a průměru 75 mm, kteréobsahovalo výbušnou směs chloristanu draselného,

dusičnanu barnatého, černého střelného prachu

a práškového hliníku. Válcové tělo mělo na boku

kovový závěsný klip, který umožňoval zavěsit

granát na opasek. Dále to byla dřevěná násada

225 mm dlouhá. Ze středu hruškovitého zakončení násady trčela trhací šňůra; vytržením šňůry

se zapálil třecí zapalovač (s dobou hoření – zpoždění cca 5,5 sekundy), který inicioval rozbušku

a poté explodovala výbušná směs. Další zapalovače měly dobu zpoždění 7 nebo 3 sekundy; typ

zapalovače byl vyznačen na násadě. Existovala

ještě verze s nárazovým zapalovačem, kterýinicioval rozbušku jehlou úderníku, kterou vymrštila

pružina uvolněná při dopadu granátu na povrch

terénu.

V roce 1916 německá pěchota obdržela nový

typ ručního granátu – Eierhandgranate neboli

ruční vejčitý granát. Vážil 310 g, jeho plášť byl

ze železného odlitku natřeného černou barvou

a měl tvar a velikost slepičího vejce. Třecí roznětka zapálila zapalovač s 5sekundovýmzpožděním, když se odpaloval granátometem, používal

se zapalovač s 8sekundovým zpožděním. Tento

malinký granát dokázal zkušený granátník hodit

přes 50 metrů; granát však neměl velký účinek. S ručním vejčitým granátem se jako první

seznámili Britové v bitvě na Sommě v průběhu

protiútoku vedeného údernými jednotkami včervenci 1916 u Thiepvalu. Nové granáty dopadaly

do původních německých zákopů obsazených

nepřítelem, většinu se jich úderníkům podařilo

dobýt zpět.

Oba německé ruční granáty působily zejména

tlakovou vlnou, účinek střepin byl slabý, a proto

byly efektivnější v zákopech než na volnémprostranství. Úderníci útočili na silně bráněnápostavení svazky granátů, tyto „smrtící balíčky“ vrhali

přes přední násep nepřátelského zákopu nebo do

střílen železobetonových palebných objektů. Němci cvičí házení ručních granátů. (Ian Drury)


20

TĚŽKÉ KULOMETY

Německá armáda nebyla připravena pro nasazení

kulometů jako britská a francouzská armáda; do

výzbroje pěších pluků byly zavedeny až v roce

1913. Válečné zkušenosti brzy ukázaly oprávněnost argumentace pro jejich zavedení v předválečné armádě; počet kulometných rot utěšeně

rostl. V roce 1914 byla v každém pěším pluku

jedna kulometná rota se šesti těžkými kulomety.

V průběhu roku 1915 byly pluky doplněny kulometnými četami s 30–40 muži a 3 až 4 těžkými

kulomety. Na konci roku mnoho pluků mělo

dvě zesílené kulometné roty. V zimě 1915/16

byly vytvořeny speciální kulometné jednotkysložené z kulometných střelců (Maschinengewehr

Scharfschützen Truppen). Byly cvičeny zejména

pro nasazení v útočných akcích, jejich mužstvo absolvovalo čtyř- až pětitýdenní kurs a byli formováni

do samostatných kulometných

rot vyzbrojených šesti kulomety. První z nich se objevily

na frontě u Verdunu.

V polovině roku 1916 nesystémový přístup k vytváření

kulometných jednotek způsobil,

že u některých pluků bylo více

než 25 těžkých kulometů a ujiných jich bylo pouze tabulkových šest. V srpnu byl zaveden

nový standard – všechny kulometné roty měly šest těž-kých

kulometů a v každém pluku

byly tři roty, každá z nich se

stala součástí pěšího praporu.

Kulometné roty složené z kulometných střelců

byly soustředěny do kulometných praporů

(Maschinen-Gewehr Scharfschützen-Abteilungen)

složených ze tří kulometných rot. Jeden praor byl obvykle přidělen jedné bojové divizi na

západní frontě. Když se formovaly v prosinci

divizní Sturmbataillone, v každém praporu byla

jedna nebo dvě kulometné roty.

Početní stavy německých kulometných jednotek rostly i v roce 1917; počet kulometných

rot v plucích se neměnil. Kulometné roty byly

posíleny na osm, deset a nakonec 12 kusů na rotu

a vzrostl i počet samostatných rot. Úderný praor měl ve výzbroji 12 až 24 těžkých kulometů,

přičemž samostatné Sturmkompagnien měly četu

se dvěma zbraněmi. Kulometné roty bylyvyzbrojeny těžkými kulomety MG 08, což byla modiNěmecké úderné jednotky, podzim 1918. Postava vpravo vpředu je velitel družstva Sturmbataillonzformovaného v mnichovském pluku. Postupuje se samopalem MP18 ráže 9 mm. Vlevo je kulometník nesoucí MG08/15 s charakteristickýmbubnovým zásobníkem pro 100 nábojů. V pozadí je desátník zvratislavského pěšího pluku, připravený hodit ruční vejčitý granát. (Adam Hook © Osprey Publishing Ltd)


21

fikovaná verze kulometu Maxim. Zbraň měla

hmotnost 25 kg; s podstavcem a plným chladičem vážila 63,6 kg a nepatřila k lehce přenosným

zbraním pěchoty. Obecně byl MG 08 postrachem

spojeneckých pěšáků, v první řadě byl zbraní

vhodnou pro obranu. Byl těžký a obtížně sepřenášel po bojišti posetém krátery. Nicméně, když

5. německá armáda útočila v červnu 1916 uVerdunu, útočící pluky nasadily kulometné roty

přímo v boji. Bavorský gardový pluk, jejž podoroval Sturmbataillon Rohr, dosáhl obce Fleury,

a aby se probil troskami, nasadil 24 MG 08.

LEHKÉ KULOMETY

Německá armáda dospěla v roce 1915 k názoru,

že potřebuje lehčí kulomety, a proto začal vývoj

odlehčeného těžkého kulometu MG08. V období,

kdy nepřátelé již používali lehké kulomety,

německá armáda formovala speciální prapory

vyzbrojené kořistními zbraněmi. PrvníMusketen-Bataillone byly zformovány v srpnu 1915 aúčastnily se zářijové bit v y v Champagni. Ty to jednot ky

byly vyzbrojeny lehkými kulomety Madsen ukořistěnými Rusům. Kulomety Madsen dánskékonstrukce byly skutečné lehké kulomety – vzduchem

chlazené, s dvounožkou, hmotností nižší než

10 kg a zásobníkem pro 20 nábojů. Ruská armáda

nakoupila před válkou madseny pro jezdectvo;

vyžádalo si to jen malou úpravu – adaptaci na

jinou ráži. Každý Musketen-Bataillone se skládal

ze tří rot, přičemž v každé byli čtyři důstojníci,

160 poddůstojníků a mužstva a 30 kulometů.

Zbraň obsluhovala čtyřčlenná obsluha vyzbrojená

stejně jako kulometné roty pěších pluků karabinami K98.

Musketen-Bataillone byly nasazeny v bitvě na

Sommě ve druhé linii. Když došlo k průlomu,

ucpaly trhlinu v linii ostřelováním spojeneckých

jednotek a současně na sebe vázaly palbu britského dělostřelectva. To nakonec způsobilo těžké

ztráty mužstva a zničení všech madsenů.

Britská armáda používala kulomety Lewis

(viz str. 89), což byla těžší zbraň o hmotnosti 15 kg,

avšak lehčeji přenosná než MG08. S bubnovým

zásobníkem pro 47 nábojů, nestřílel tak dlouho

jako kulomety s pásovým podáváním nábojů. Ale

i tak byl pro pěší čety prostředkem pro umlčení

nepřátelského odporu, aniž by se musely spoléhat

na těžké zbraně. Do konce bitvy na Somměukořistili Němci dostatečné množství kulometů Lewis,

aby jimi mohli vyzbrojit Musketen-Bataillone.

Adaptovány pro německé střelivo, zůstaly lewisy

ve výzbroji i po reorganizaci Musketen-Bataillone

na Maschinen-Gewehr Scharfschützen-Bataillone

v dubnu roku 1918. Všechny německé pěší pluky

měly ve výzbroji tolik lehkých kulometů, že bylo

k dispozici mnohem víc kulometných praporů,

než se předpokládalo. Úderné prapory radějipoužívaly kulomety Lewis než později vyráběné lehké

kulomety německé konstrukce. Kulomety Lewis

sloužily v liniích až do konce války; ukořistěné

zbraně se opravovaly a upravovaly v Bruselu.

V prosinci 1916 německá armáda zavedla do

výzbroje lehký kulomet MG 08/15 vycházející

Obsluha táhne

Granatenwerfer na

dvoukolové lafetě

za údernýmijednotkami v průběhu

bitvy na Marně,

červenec 1918.

(IWM, Q55372)


22

z konstrukce těžkého kulometu MG08, s dvounožkou, s dřevěnou pažbou a pažbičkou. Zůstalo

chlazení kapalinou, plášť hlavně měl menšíprůměr. Hmotností 19,5 kg byl lehkým kulometem

jen podle svých tvůrců. Ale stal se prvním

víceúčelovým kulometem na světě. Byl dostatečně lehký pro pohyb na bojišti a dost těžký

pro palebnou podporu. MG08/15 s nábojovými

pásy se 100 nebo 250 náboji měl mnohem větší

palebnou sílu než spojenecké kulomety Lewis

nebo Chauchat. I přes svoji hmotnost měl stejný

taktický význam jako kulomet MG34 ve 2. světové válce.

MG08/15 se poprvé objevil na západní frontě

na jaře roku 1917. Každá německá rota obdržela

3 kusy. Jejich počet v průběhu roku vzrostl na

šest kusů na rotu. Dodávky kulometů MG08/15

pro německé jednotky na východě měly nízkou

prioritu, takže než byly tyto ve skladech uložené

zbraně jednotkám dodány, boje v Rusku skončily. Jednotky vyzbrojené MG08/15 byly původně

organizovány jako samostatné, efektivněji však

byly formovány jako čtvrtá četa pěšího praporu,

což bylo vhodnější řešení než u britských pěších

čet, v nichž se kulometná družstva s lewisy sloučila se třemi pěšími družstvy. Jak rostl počet

MG08/15, zařazovaly se do výzbroje čet, čímž

dávaly veliteli čety možnost krýt pěší družstva

účinnější palbou.

VRHAČE GRANÁTŮ

Německá armáda začala válku se dvěma typypuškových granátů. Oba měly hmotnost do jednoho

kilogramu a vystřelovaly se z armádní pušky

Gewehr 98 pomocí speciálního náboje. Zpětný

ráz byl silný a rozptyl byl vysoký, ale protože linie

zákopů existovaly, jednotky začaly vytvářet různé

improvizované vrhače. V roce 1916 byl zaveden do

výzbroje Granatenwerfer (vrhač granátů). Vážil

40 kg, rozkládal se na dvě části – vrhač (23 kg)

a ložiště (15 kg). Maximální dostřel byl 350 m

a minimální 50 m. V roce 1916 měl pěší pluk ve

výzbroji 12 kusů se speciálními „odskakujícími“

granáty. Ke granátům byly dodávány přídavné

náplně s černým střelným prachem, takže když

granát dopadl na zem, vymrštila jej náplň do

vzduchu a po vteřině vybuchl. Granatenwerfer

odpaloval i rakety. Tato malá zbraň obsluhovaná dvěma vojáky posílala účinné „pozdravy“

do nepřátelských opěrných bodů. Munice byla

lehká, a když více pěšáků neslo vpřed vaky sgranáty, Granatenwerfer je mohl podporovat přímou

a nepřímou palbou.

MINOMETY

Přesvědčena úspěchem japonských improvizovaných minometů u Port Arturu, objednala

německá armáda pro zákopníky minomety.

V roce 1914 měli zákopníci k dispozici tři typy

Minenwerfer vbojové akci v dunách

na flanderském

pobřeží, červenec

1917. (IWM, Q50665)


23

minometů (Minenwerfer) – lehký, 7,6 cm dlouhý

minomet střílející 4,7 kg těžké miny s maximálním dostřelem 1 050 m, střední, 17cm minomet střílející 49,5 kg těžké miny s maximálním

dostřelem 900 m a těžký, 21cm minomet střílející

100kg miny s maximálním dostřelem 550 m. Ten

poslední byl původně určen pro obranu pevností,

ale na západní frontě se stal jednou z nejúčinnějších zbraní. Střelba vrchní skupinou úhlů

a velká náplň trhaviny dokázala zničit velký úsek

zákopu. Hluk výstřelu a pomalý, neodvratitelný

let miny vzduchem se řadily k válečným hrůzám.

V roce 1916 byly zavedeny nové verze všech tří

minometů; měly delší dostřel a střílely chemické

(plynové) miny.

Zákopové minomety byly určeny v roce 1914

k obléhacím kolonám, ale ačkoli zůstaly nominálně v rukách zákopníků, brzy byly reorganizovány na samostatné minometné oddíly. Jejich

obsluhy pocházely z řad pěchoty a byly přiděleny

k jednotlivým pěším plukům jako Minenwerfer

Abteilung. Každý plukovní oddíl se skládal

z 12 minometů ráže 7,6 cm a 24 vrhačů granátů.

Těžší minomety byly soustředěny do minometných rot, standardně byla jedna rota přidělena

jedné divizi. Každá rota se skládala ze tří sekcí

(poločet) – jedné těžké (4 minomety ráže 24 cm

nebo 25 cm) a dvou středních (osm minometů

ráže 17 cm). Dále bylo v záloze vrchního velení

13 minometných praporů; které mohly být nasazeny pro podporu německých útoků nebo posílit

ohrožený úsek vlastních linií. Minometný prapor

se skládal ze čtyř rot, každá z nich byla vyzbrojena

šesti těžkými a čtyřmi lehkými minomety.

V úderných praporech byla obvykle jedna

minometná rota. Samostatné Sturmkompagnien

měly zpravidla sekci (poločetu) se čtyřmi lehkými

minomety.

PLAMENOMETY

Vojáci ze zákopnických jednotek byli od začátku

začleněni do samostatných úderných jednotek. 18. ledna 1915 byla z řad zákopníků zřízena dobrovolnická jednotka pro obsluhu nově

zkonstruovaných plamenometů. Hrou osudu byl

velitelem Flammenwerfer Abteilung jmenován

kapitán Hermann Reddermann, bývalý velitel lipských hasičů. Vedl pokusy se zápalnými zbraněmi

Lehké plamenomety obsluhovali dva vojáci – jeden nesl nádrž s hořlavinou a stlačeným dusíkem, druhý nesl

hadici. První typy se zapalovaly ručně, což se ukázalo být nebezpečné, pozdější verze měly automatickýzapalovací systém. (IWM, Q44155)


24

již několik let před válkou a spolupracoval s Richardem Fiedlerem, který zkonstruoval prvnípoužitelný plamenomet. V boji se zkoušely dva typy:

Kleif (zk rat ka Kleines Flammenwerfer) – přenosná

verze obsluhovaná dvěma vojáky, a statická verze

(Grosses Flammenwerfer), který vystřeloval zášleh

do vzdálenosti 40 m. Pro obsluhu prvního jeden

voják nesl na zádech nádrž s hořlavinou a druhý

voják zaměřoval hadicový nástavec. Stlačený dusík

vystřeloval hořlavinu, která se zapalovala, když

opouštěla ústí nástavce. Zkoušel se u Verdunu

v únoru 1915 proti Francouzům a v červnu proti

Britům. V obou případech děs vyvolaný proudem

kapalného ohně umožnil německým úderným

jednotkám dobýt jejich cíle relativně lehce. Žádný

z obránců nebyl připraven na to, aby vydržel pohled

na oblouk spalujícího proudu hořící hořlaviny nad

předním náspem zákopu.

Flammenwerfer Abteilung se stal částí 3. gardového zákopnického praporu. Nejdříve seskládal ze šesti rot, v roce 1917 se rozrostl

na 12 rot, dílenský odřad a velitelství

pluku. Každá plamenometná rota měla

20 velkých a 18 malých plamenometů.

Četa (Flammenwerfertruppe) vyzbrojená

čtyřmi až osmi malými plamenomety

byla součástí mnoha úderných praporů.

DĚLOSTŘELECTVO

Kruppův kanón ráže 3,7 cm zkoušený

v roce 1915 byl zklamáním, ale Němci

zůstali přesvědčeni, že nejlepší zbraní proti

nepřátelskému kulometnému postavení je

malý polní kanón pro přímou střelbu.

Sturmkanone byl vhodně nahrazenhorskou houfnicí, kterou mohla obsluha ručně

přesouvat po bojišti. Nicméně začátkem

rok u 1916 úder n íci obd r ž el i speciá l ně upravený polní kanón ráže 7,62 cm Infanterie

Geschütz. Byla to standardní ruská dělostřelecká zbraň s hlavní zkrácenou z 2,28 m na

1,25 m, novými mířidly pro vedení palby do 1 800

m, nízkou lafetou s brzdovratným ústrojím a koly

o průměru 1,1 m. Střílel 5,9 kg těžký granát

německé výroby. Od roku 1917 bylo na západní

frontě 50 pěchotních baterií; každý úderný prapor

měl přidělenu jednu a další byly v liniích pro přímou podporu ohrožených úseků nebo jako podora místních ofenzivních akcí. Polní kanóny ráže

7, 62 c m Infanterie Geschütz se používaly také jako

protitanková děla. Baterie měly čtyři až šest děl.

Během roku 1917 Němci zvýšili počty baterií

pěchotních děl dalšími 50 takzvanými „bateriemi

přímé podpory“ (Nahkampf-Batterien), každá

z nich byla vyzbrojena čtyřmi polními kanóny

ráže 7,7 cm na speciálních lafetách s malými koly.

Hlaveň nebyla uchycena přímo na podvozkové

ose, ale na čepech před ní. Baterie se nepřesouvaly

pomocí přípřeže; nejvíce se nasazovaly jakoprotitankové, střílející municí s průbojnou střelou.

Vzhled úderníka byl použit jako mocenský

nástroj v německé poválečné politice.Granátník nese vlastnoručně u pluku zhotovené

vaky na ruční granáty, 120cm ženijní „dlouhý

rýč“, popruhy upnutý k nárameníku,Karabiner K.98 a pouzdro na ochrannou masku

M1916. (Nigel Thomas)




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist