načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válka -- Jeden rok války v Afghánistánu - Sebastian Junger

Válka -- Jeden rok války v Afghánistánu

Elektronická kniha: Válka -- Jeden rok války v Afghánistánu
Autor:

Autor je americký novinář, který v roce 1997 zdokumentoval ve svém bestselleru The Perfect Storm (česky vydáno jako Dokonalá bouře) zmizení rybářské lodi za stoleté bouře. ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 231
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-2324-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor je americký novinář, který v roce 1997 zdokumentoval ve svém bestselleru The Perfect Storm (česky vydáno jako Dokonalá bouře ) zmizení rybářské lodi za stoleté bouře. Kniha se později se dočkala filmového zpracování s Georgem Clooneyem v hlavní roli. V jeho nové knize jde o nejextrémnější situaci, ve které se člověk může ocitnout - o válku. Jungerovi nešlo při jeho novinářském pátrání o Afghánistán, ani o politiku; vojáci, se kterými se setkával, nikdy nemluvili o politických tématech, která jsou v pozadí této války. „Chtěl jsem zjistit něco jiného,“ říká Junger, „chtěl jsem vědět, co to dnes znamená, být vojákem.“ Jsou to jednoduché otázky, kterými se Sebastian Junger zabývá, jednoduché otázky o lidech, kteří se dostali do extrémní situace. Co třeba dělají muži na potápějící se lodi? Drží se za ruce? Podávají si mezi sebou láhev whisky? Pláčou? Co z nich dělá odvážlivce? Co je dokáže zlomit? V knize Válka si Junger opět pokládá tyto jednoduché otázky: čím válka fascinuje mladé muže? Jak válka změní člověka, který právě vyšel ze střední školy? Proč se někteří chovají jako čestní muži a jiní jako darebáci? Sebastian Junger se od roku 2007 do roku 2008 pohyboval řadu měsíců s vojáky americké výsadkářské jednotky v afghánském údolí Korengal, které se považuje za jednu z nejnebezpečnějších frontových oblastí v boji s Talibánem. Spolu s britským fotografem Tomem Hetheringtonem doprovázeli vojáky na hlídkách a v zákopech. Zažil zde abstraktní válku – většina vojáků nikdy nepohlédla svým nepřátelům do očí. Všechno viděli jenom z dálky. Výsledkem této spolupráce s Timem byl velmi úspěšný film Restrepo , který získal Velkou cenu poroty na významném filmovém festivalu Sundance. Tim Hetherington zahynul 20. dubna 2011 při bojích v libyjské Misurátě, kde působil jako reportér v občanské válce.

Související tituly dle názvu:
Džihád proti Kremlu Džihád proti Kremlu
Novák Martin
Cena: 99 Kč
Astrologická válka Astrologická válka
Howe Ellic
Cena: 273 Kč
Válka Válka
Junger Sebastian
Cena: 260 Kč
Já, voják v Afghánistánu Já, voják v Afghánistánu
Stehlík Pavel
Cena: 159 Kč
Trojí tvář Váchánu Trojí tvář Váchánu
Dušek Libor
Cena: 231 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁLKA


Copyright © 2010 by Sebastian Junger

First Edition: May 2010

© Translation Vlastimil Dominik

ISBN 978­80­905232­4­1


VÁLKA

SEBASTIAN JUNGER



Manželce Daniele


OBSAH

KNIHA PRVNÍ

STRACH

13

KNIHA DRUHÁ

ZABÍJENÍ

79

KNIHA TŘETÍ

LÁSKA

155





AUTOROVA POZNÁMKA

Tato kniha je výsledkem pěti cest do údolí Korengal ve východním Afghánistánu, které jsem podnikl mezi červencem 2007 a červnem 2008 pro časopis Vanity Fair. Byl jsem „usazeným“ reportérem, a pokud jde o stravu, ubytování, bezpečnost a dopravu, závisel jsem zcela na americké armádě. Ani za těchto okolností mě nikdy a nikdo nepožádal – přímo nebo nepřímo – abych jakkoliv změnil způsob svého zpravodajství nebo abych ukázal obsah svých notebooků čifotoaparátů. Spolupracoval jsem s fotoreportérem TimemHetheringtonem, který byl v Korengalu také pětkrát, někdy se mnou a někdy sám. Náš nejdelší pobyt trval jeden měsíc. Tim a já jsme natočili asi 150 hodin videozáznamu a tento materiál se ve zkrácené podobě vysílal ve zprávách stanice ABC a stal se základem pro samostatný dokumentární film Restrepo, který jsem produkoval a režíroval spolu s Timem.

Mnoho situací v této knize se nahrávalo na video a vždy, když to bylo možné, jsem tento záznam používal ke kontrole své reportáže. Dialogy nebo výroky, které jsou uvedeny ve dvojitých uvozovkách („....“), jsme zaznamenali na kameru nebo nahráli do našehonotebooku ve chvíli, kdy je hovořící osoba pronesla nebo hned vzápětí. Dialogy, které si někdo vybavil později, jsem označil jednoduchými

11


uvozovkami (‘...’). Některé situace, u kterých jsem nebyl osobně pří -

tomen, jsem celé rekonstruoval z rozhovorů a videozáznamů. Hodně

událostí, popsaných v této knize, má osobní charakter, a proto jsem

tyto části probíral s muži, kterých se týkaly, abych se ujistil, že nemají

žádné výhrady vůči tomu, co jsem napsal. Také jsem požádal nezávis -

lého experta na fakta, aby mi pomohl odstranit nevyhnutelnénovinář

ské chyby, a na konci knihy je přehled použité literatury. V řadě

případů jsem citace z rozhovorů a z použitých zdrojů zkrátil, abych

čtenáři usnadnil jejich pochopení.

12


KNIHA PRVNÍ

STRACH

13


14


Strach nepovažuji za zbabělost. Zbabělost...je pojem, který sivyhra

zujeme pro něco, co člověk dělá. Co mu prochází hlavou je jeho

osobní věc.

Lord Moran, The Anatomy of Courage

15


16


NEW YORK CITY

Po šesti měsících

O’Byrne stojí na rohu Deváté Avenue a 36. ulice s papírovýmkelímkem v každé ruce a na hlavě má navlečenou kapuci mikiny. Je šest hodin ráno a dost velká zima. Od té doby, co jsem ho viděl naposledy, přibral snad deset kilo a mohl by být dělníkem, který čeká na otevření brány staveniště na protější straně ulice. Teď, když odešel z armády, bych mu měl říkat Brendane, ale zjišťuji, že to asi nedokážu. Podáme si ruce, on mi dá jednu kávu a jdeme pro mé auto. Jizvu na čele má už skoro zahojenou, i když pořád vidím stopy stehů. Jeden z jeho předních zubů má odštípnutý kousek a vypadá jako tesák. Když se vrátil do Itálie, měl to hodně těžké; svým způsobem tam byl víc ohrožený než v boji.

O’Byrne byl s rotou Battle v údolí Korengal, v malém, alemimořádně nebezpečném zářezu na úpatí pohoří Hindúkuš ve východním Afghánistánu. Byl jen jedním ze třiceti vojáků, ale zdálo se, že má talent mluvit o věcech, o kterých nikdo jiný nechtěl ani slyšet. Začal jsem O’Byrneho považovat za představitele celé čety, jehož prostřednictvím bych mohl pochopit chování skupiny mužů, kteří, podle mého názoru, nerozuměli úplně ani sami sobě. V sousedním údolí na severu dosáhly ztráty dvou čet roty Chosen během jejich nasazení kolem 80 procent. Rota Battle nebyla postižena v takové míře, ale i tak dostala dostza>17


brat. Dnes ráno jdu dělat rozhovor s Justinem Kalenitsem, jedním ze

zraněných z roty Chosen, a O’Byrne mě požádal, jestli by mohl jít se

mnou. Je studený slunečný den, provoz na ulicích je slabý a fouká

severní vítr, který se na otevřených úsecích a mostech opírá do auta.

Uháníme průmyslovou džunglí New Jersey a Pensylvánie na jih apovídáme si o bojovém nasazení, o četě a o tom, jak je to zvláštní – svým

způsobem pro nás oba – setkat se nakonec ve Spojených státech.Strávil jsem návštěvami O’Byrneho čety v Korengalu celý rok, ale teď to

skončilo a nikdo z nás to tam už nikdy neuvidí. Ovšem oba o tom

v noci sníme, vybavují se nám podivné nelogické bojové scény, které

nekončí vždy špatně, ale jsou naplněné hrůzou.

Kalenits dostal zásah do pánve během akce, které se pak říkalo přepadení Belly. Bella byla jednou z bojových základen v údolíVajgal, na níž byli rozmístěni příslušníci roty Chosen. Počátkemlistoadu přišlo do blízké vesnice Aranas čtrnáct vojáků roty Chosen, dvanáct afghánských vojáků, jeden námořní pěšák a afghánskýtlumočník, setkali se s místními stařešiny a potom se vydali na zpáteční cestu. Byla to léčka. Nepřítel si zřídil v kruhu kolem části stezky, kde se nedalo krýt, postavení chráněné pytli s pískem a jedinou možnou únikovou cestou byl skok ze skal. Je skoro zázrak, že Chosen útokodrazila. Padlo přitom šest Američanů a osm Afghánců a všichni ostatní utrpěli zranění. Od války ve Vietnamu neměla v boji žádná americká hlídka 100 procent ztrát.

Zatáčíme k armádnímu lékařskému centru Waltera Reeda aparkujeme před Abrams Hall, kde leží Kalenits. Nacházíme ho v jehopokoji, jak potmě kouří a dívá se na televizi. Má stažené žaluzie a cigaretový kouř se vine proužky pronikajícího světla.

Ptám se Kalenitse, kdy si poprvé uvědomil, že byli přepadeni, a on říká, že to bylo ve chvíli, kdy mu sestřelili přilbu z hlavy. Téměřokamžitě byl zasažen třikrát do hrudníku, dvakrát do zad, a pak jenpřihlížel, jak jeho nejlepšího přítele zasáhla kulka do čela a utrhla mu zadní část hlavy. Kalenits říká, že když to uviděl, „pocítil hrozný strach“.

Kolem nich šlehaly výstřely z tolika hlavní, že skály vypadaly, jako by byly ověšeny vánočním osvětlením. Kulky, které Kalenitse trefily, zastavily balistické desky v jeho neprůstřelné vestě, ale jedna honakonec zasáhla do levé hýždě. Roztříštila mu pánevní kost, protrhla

18


mu střeva a vyšla stehnem ven. Kalenits si byl jistý, že mu roztrhla

tepnu a sám si dával tři minuty života. Spatřil obsluhu nepřátelského

kulometu, jak se přesouvá do pozice na blízkém kopci, a vystřelil na

ni. Viděl, jak tam padají muži. Vystřílel všechnu svou munici kromě

jednoho zásobníku, který si schoval pro případ, že k nim nepřítelpřijde, aby je všechny dorazil. Kalenits začínal kvůli ztrátě krveslábnout, a tak předal svou zbraň jinému muži a sedl si. Uviděl, jak jeden

kamarád, Albert, dostal zásah do kolena a začal sklouzávat zeskalního útesu. Velitel Kalenitsova týmu ho zachytil a pokoušel se hovytáhnout zpátky, ale palba byla tak silná, že ohrožovala životy jich

obou. Albert na svého velitele vykřikl, aby ho pustil a on to takéudělal. Albert klouzal po útesu dolů a ztratil přitom svou zbraň a přilbu.

Nakonec se zastavil a jak tam ležel, dostal další tři zásahy.

Všude explodovaly RPG, granáty s raketovým pohonem, a zvedaly tolik prachu, že se zbraně zasekávaly. Muži foukali do jejich závěrů, aby je vyčistili. Během následující hodiny Kalenits střídavě omdléval a přicházel k vědomí a přestřelka pokračovala jako nekonečnáohlušující zamlžená scéna. Konečně se setmělo a přiletěl vrtulníkMEDEVAC pro evakuaci raněných a začal vytahovat na palubu zraněné a mrtvé. Jeden mrtvý muž byl na stromě pod stezkou a další u paty útesu. Jedno tělo při vytahování do vrtulníku vypadlo ze speciálního postroje Skedco a příslušníci skupiny rychlého nasazení z roty Battle, kteří sem přiletěli, ho museli skoro celou noc hledat.

To poslední, co si Kalenits pamatoval, bylo, jak mu na základně v Asádabádu zaváděli lékaři jehlu do žíly; a potom se probral až v Německu. Jeho matka dostala domů zprávu, že se má okamžitěspojit s armádou.

Když to udělala, řekli jí, že jestli chce vidět svého syna ještě živého, tak by měla co nejrychleji přiletět do Německa. Když tam dorazila, byl pořád naživu a nakonec se tak zotavil, že se mohl vrátit doSpojených států.

O’Byrne po většinu rozhovoru mlčel. Nakonec řekl, „uvažoval vůbec někdo o tom, že by se šlo v noci? Přišel někdo s tím, že by se mělo jít nazpátek v noci?“

Vím, proč se tak ptal – 2. četa jednou za dne opustila postavení na vrcholku kopce a u města Aliabád zažila nebezpečný přepad. Voják, který se jmenoval Steiner, byl zasažen do přilby, ale přežil to.

19


„Ne, poručík řekl,’jdeme teď ‘”, odpověděl Kalenits. “Co bys mu řekl?”

„Běž do prdele?“ navrhuje O’Byrne.

Kalenits se směje, ale není to nápad, který by chtěl někdouskutečnit.

20


1

ÚDOLÍ KORENGAL, AFGHÁNISTÁN

Jaro 2007

O’Byrne a muži z roty Battle sem přijeli poslední týden v květnu, kdy je v řekách nejvíc vody a na vrcholcích hor se stále drží sníh.Chinooky, doprovázené vrtulníky Apache, obkroužily temný masiv hory jménem Abas Ghar, ponořily se do údolí a přistály na malinképřistávací ploše zahalené do oblaků prachu. Muži popadli svou výstroj,vyrojili se z vrtulníků a téměř okamžitě se ocitli v minometné palbě. Nepřítel dobře věděl, že do údolí přichází nová jednotka a byl to jeho způsob, jak ji přivítat; za čtrnáct měsíců se s ní stejným způsobemrozloučí. Muži se kryli v prostoru opravářských dílen a potom si nasadili batohy na záda a stoupali ke stanům na vrcholu základny. Svah byl jen sto metrů dlouhý, ale skoro všem dal pěkně zabrat. Kolem nich se na všechny strany vypínaly hory. Ti muži věděli, že než ten rok uplyne, budou muset pravděpodobně vyjít na to všechno, co viděli kolem sebe.

Základna se jmenovala Předsunutá základna Korengal – Korengal Outpost; KOP – a považovala se za nejnebezpečnější místo vAfghánistánu. Byl to ponurý shluk bunkrů, zátarasů z žiletkového drátu abaráků, prostírající se několik set metrů po příkrém úbočí kopce směrem k pásu cesmín, rozcupovaných kulkami. Byla tam budova velitelství z překližky, pár zděných ubytoven pro mužstvo a malé bunkryoblo>21


žené pytli s pískem k ochraně před minometnými útoky. Muži měli vzeleném armádním stanu jedno teplé jídlo denně a jednou týdně sesprchovali ve vodě, čerpané z místního potoka. Tu a tam byla do země zakopána

mírně skloněná plastová roura, do které muži močili. Protože tam nebyly

žádné ženy, tak nebylo potřeba zachovávat soukromí. Za lékařskýmstanem a zásobníkem na vodu byly čtyři cihlami obezděné plochy, které

byly otevřené směrem k majestátním horám na severu. Říkalo se jim

spalovače hoven a pod každým z nich byl kovový sud, který afghánští

dělníci jednou za den vytahovali, aby mohli jeho obsah spálit naftou.

Odtud výš na svahu byl bunkr Afghánské národní armády ANA a potom

stezka, která vedla k předsunutému postavení, asi tři sta metrů nad KOP.

Výstup po ní byl tak strmý, že předchozí jednotka upevnila na nejhorších

místech lana. Američané ji s lehkou výzbrojí dokázali zdolat zapětačtyřicet minut a Afghánci to zvládli za poloviční dobu.

Několik dní po příchodu na základnu šla O’Byrneho četa naobchůzku s muži z 10. horské divize, které v údolí střídali. Desátá horská zahájila svou rotaci zpět do Spojených států už před několika měsíci, ale armádní velitelé si to rozmysleli a rozhodli o prodloužení jejíhobojového nasazení. Muži, kteří se vrátili po roce bojů domů, nastoupili znovu do letadel a letěli zpět do války. Morálka upadala a rota Battle si vyslechla historky o tom, jak jejich předchůdci skákali ze skály, aby si zlomili nohu, nebo prostě odmítali opustit oplocený prostor. Tyto příhody nebyly úplně pravdivé, ale údolí Korengal začínalo mít pověst místa, kde se můžete strašně a nenávratně zbláznit.

Ať už byla 10. horská jakkoliv vyvedená z míry, šplhali po horách kolem údolí víc než rok a rozhodně byli ve formě. Na první společné obchůzce vedli 2. četu dolů k řece Korengal a potom zpátky kžulovému útvaru, zvanému Stolová skála. Desátá horská se je úmyslněsnažila utahat – nechat tyto nové muže zkolabovat vyčerpáním – a na půli cesty ke Stolové skále to začínalo působit. Vandenberge, střelec zkulometu M240, začínal slábnout a O’Byrne, který byl ve stejnémkulometném týmu, si s ním vyměnil zbraň a zavěsil si M240 na rameno. M240 je kulomet s podáváním munice z nábojového pásu a váží skoro patnáct kilogramů; to je totéž, jako byste do hor vynášeli sbíječku. O’Byrne a ostatní muži nesli na zádech dalších pětadvacet kilogramů výstroje a střeliva a deset kilogramů váhy neprůstřelné vesty. Prakticky nikdo z čety nenesl méně než čtyřicet kilogramů zátěže.

22


Muži se plahočili nahoru na dohled z pozic Talibánu na protější straně údolí a nakonec se na polovině cesty k horskému výběžku dostali pod palbu. O’Byrne se dosud nikdy v palbě neocitnul a jeho prvníreakcí bylo to, že se zastavil a rozhlížel se. Někdo na něj zařval, aby se kryl. Byla tam jediná skála, za kterou se dalo ukrýt. Byl za ní užVandenberge a tak se O’Byrne přikrčil za ním. ‘Do prdele, nemůžu uvěřit tomu, že na mě právě vystřelili!’ hulákal.

Vandenberge byl mohutný světlovlasý muž, který pomalu mluvil a byl ohromně chytrý. ‘No,’ řekl, ‘nejsem si jistý, jestli stříleli na tebe...’

‚No tak dobře,‘ řekl O’Byrne, ‚stříleli na nás...’

Nezkušeným vojákům se říká „bažanti“ a stát nekrytý v přestřelce je přesně chování bažanta. Nebo tohle – první noc v KOP uslyšel O’Byrne z lesa podivné naříkání a usoudil, že se na základnu chystá útok. Popadl pušku a čekal. Nic se nedělo. Později zjistil, že to byly jen opice, které přišly k zátarasům pokřikovat na Američany. Bylo to jako by všechny živé bytosti v údolí, dokonce i ta zvířata, chtěly, aby odtud odešli.

O’Byrne vyrůstal na pensylvánském venkově na usedlosti, přes jejíž pozemek protékal potok a za domem byly stovky hektarů lesa, kde si mohl s kamarády hrát na válku. Jednou si vykopali bunkr, jindy zase natáhli mezi stromy lana na ručkování. Většina z jeho kamarádů senakonec přihlásila do armády. Když bylo O’Byrnemu čtrnáct, začal mít neshody s otcem a ihned se dostal do problémů ve škole. Zhoršily se mu známky, začal pít a kouřit marihuanu a pak se dostal do vězení. Jeho otec byl instalatér, který se o rodinu vždy dobře staral, ale doma vládl hrozný chaos – hodně pití, hodně fyzických střetů – a jednou v noci se jim věci vymkly z ruky a otec dvakrát vystřelil na O’Byrneho z pušky ráže 5,39 mm. V nemocnici řekl O’Byrne policistům, že ho otec postřelil v sebeobraně; a tak šel za útok na něj do polepšovny, místo toho, aby šel otec do vězení za pokus o zabití. O’Byrnemu bylo šestnáct let.

Začal se mu věnovat učitel dílenských prací jménem George a O’Byrne trávil spoustu hodin v Georgově truhlárně, kde vyráběl věci ze dřeva a povídal si s ním. Georgemu se podařilo ho změnit. O’Byrne začal hrát fotbal, zajímal se o buddhismus. Začal dostávat dobré známky. Po osmi měsících se odstěhoval k prarodičům a nastoupil na

23




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist