E-kniha: Válka je mým osudem – Lenka Klicperová; Markéta Kutilová

Válka je mým

osudem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová

Válka je mým osudem – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2020

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

1

válka

je

mým

osudem

LENKA KLICPEROVÁ — MARKÉTA KUTILOVÁ

válka

je

mým

osudem

7

6

10 Prolog

I. 20 Poslední bitva 30 Exodus v poušti 42 Na frontě 52 Mezi černými siluetami 58 Cestou po Sýrii 64 Islámský stát za plotem 76 Afrín bez pomoci 84 České ticho po Afrínu 90 Turecká invaze 122 Návrat do Rožavy 128 Doma by nás zabili 136 Kříž na krku, kalašnikov v ruce 146 Mezi džihádisty 152 Takový normální Belgičan 158 V celách 164 Malý Islámský stát 172 Ropa! Ropa? 180 Nová válka v Libyi 192 Syřané v Libyi 198 Sýrii miluju 206 Raději zemřít

II. 216 Od zrodu IS k poslední bitvě 234 Turecko v Sýrii 240 Světová syrská válka 244 Z našich cest obsah

Prolog

Válka se stala pro všechny Syřany osudnou. Posledních devět let ne

znají nic jiného než boj, umírání, truchlení za mrtvé. Jejich životy už

nikdy nebudou takové, jako před válkou. Válka nic nedává, jen bere a nikdy nic nevrátí zpět. Válka v Sýrii nemá vítězů, má jen poražených a těch přibývá. Svým způsobem se tato válka stala i naším osudem...

Poprvé jsme společně překročily hraniční řeku Tigris v horkém

létě roku 2015. Poprvé jsme se ocitly v Sýrii, zemi rozvrácené válkou.

V zemi, odkud se do Evropy přes Turecko valily statisíce uprchlíků.

Naše první cesta vedla do města Kobání. Byly jsme fascinovány

odvahou lidí, kteří vzali staré kalašnikovy a šli město bránit. Pak rodiče pohřbívali svoje dcery a syny a děti svoje rodiče. Kobání bylo zde

vastované, ale svobodné. „Biží ázádí,“ volali tenkrát šťastní lidé. Opili

nás svou láskou k zemi, národu i svým upřímným lidstvím, kterým

nás po celou dobu dobíjeli. V roce 2015 jsme založily sbírku na pomoc

lidem ve městě Kobání a v Česku vybraly 1,3 milionu korun. Za tyto peníze jsme mimo jiné nechaly vyrobit 700 školních lavic a obnovily celou jednu školu ve vesnici Dagirmán, která byla zničena během

bojů s Islámským státem. Funguje dodnes a chodí do ní 275 dětí. Je to

naše, vaše česká škola v Sýrii.

Od té doby se v Sýrii hodně změnilo. Jedno ale ne – válka v ní

trvá i dnes, kdy v létě 2020 píšeme předmluvu k této knize. Je to naše

společná čtvrtá kniha o Sýrii. Posledních šest let nám změnilo ži

vot. Poznaly jsme skutečné hodnoty. Vzpomínáme na Ázáda, snajpra

z Kobání, který nám říkal: „Skutečné hodnoty jsou láska, vášeň, obě

tování, loajalita, sdílení starosti o jiné a dodržování principů.“ Jindy

jsme klesly na dno, když jsme stály tváří v tvář zoufalství a beznadě

ji. Jak odpovědět pětileté Damur, která se ptá, kdy jí zase narostou

nožičky? Ty její vzala mina, kterou tam někdo nastražil. Že se jen špatně narodila?

Prolog

11

Společně s lidmi v Sýrii jsme vnímaly jejich bolest i štěstí, a pak

zase bolest. Nejprve bolest, když krváceli v boji s Islámským státem.

Pak štěstí, když vyhrávali a svět jim držel pěsti. A pak tu nejhorší

bolest, když byli zrazeni všemi spojenci a ponecháni napospas tureckému vpádu. Nemohly jsme k utrpení, které jsme viděly všude kolem sebe, zůstat netečné. Pak jsme se snažily poukázat na nespravedlnost a na bezpráví páchané na Kurdech, křesťanech, jezídech i Arabech,

našich spojencích v boji proti Islámskému státu (IS). Naše poslední dvě cesty do Sýrie koncem roku 2019, tedy v době, kdy Turecko vojensky obsadilo další část severní Sýrie, v době, kdy svět nechal tamní lidi napospas Turecku a jeho spojencům, byly pro nás obzvlášť těžké.

Přijely jsme zničené a zlomené. Nikdy v životě jsme nikde nezažily

tolik zoufalství, neštěstí, beznaděje. Smrt byla všude kolem. Padala

z tureckých letadel nad námi. Panoval chaos. Všechno se zdálo tak

zbytečné! Stejně, jako vlastně celá ta složitá a komplikovaná válka

v Sýrii. Trvá už devět let. A výsledek? Prezident Asad už zase ovládá

velkou část země, zbytek je rozdroben, rozkraden, panuje v něm ná

silí a nestabilita, chudoba a bída. Blíží se mír? Ani po devíti letech to

nikdo nedokáže přesně říct.

Za těch šest let jsme se snažily především pochopit, co se v Sýrii

skutečně odehrává a proč. A pochopit i to, proč se Islámský stát mohl stát tak úspěšným a přitáhnout tolik lidí z celého světa. Součástí hlubšího pochopení je vždy nejprve nutnost odhodit černobílý způsob uvažování. I do Islámského státu ze začátku přicházelo mnoho lidí z celého světa, kteří sem nešli kvůli vraždám a násilí. Zejména

ženy chtěly budovat čistý islámský stát a řád. Není to žádná snaha

o ospravedlnění těchto lidí. V žádném případě. Většina těch, o kte

rých je v této knize řeč, velmi dobře věděli, kam jdou a co tam budou dělat. Ale jestliže Islámský stát zahrnoval tak rozsáhlé území a žilo

v něm několik milionů lidí, je jasné, že to všechno nebyli jen krvežíz

niví vyšinutí blázni. Snažily jsme se mluvit se všemi stranami tohoto

bohatě rozvětveného konfliktu. S některými se spolupracovalo lépe, s jinými hůře. Navštívily jsme za těch šest let skoro všechny oblasti Sýrie, včetně těch režimních. Tam se nám ale podařilo vízum dostat

jen jednou. Pak už jsme nebyly režimem Bašára Asada a jeho úředníky považovány za loajální novinářky. Dělaly jsme rozhovory s členy

islamistických milicí, s Araby, Kurdy, Turkmeny, křesťany, jezídy, ko

munisty i demokraty, a pak i s bojovníky Islámského státu a jejich

manželkami. Snažily jsme se být objektivní. Ale nemůžete psát bez

srdce, to by nebylo ke čtení. Jsme toho názoru, že novinář musí umět pojmenovat zlo, a to zcela jasně, a ne za každou cenu hrát hru na objektivitu a nestrannost.

Syrská válka je mediálně špatně pokrytá. Každá ze stran má svo

ji propagandu, ale nezávislé informace chybí. Mnozí novináři tam

zemřeli, málokdo se tam odváží a těžko se tam vůbec dostává a pracuje. Situace se mění, a ne každý na svoje území novináře pouští.

Na režimních územích jsme novináři pod kontrolou tajných služeb,

které rozhodují o tom, s kým budeme mluvit. Islamistické skupiny

novináře na svoje území nepouštějí vůbec – Islámský stát je rovnou podřezával a jediné místo, kam se dá přijet a svobodně tam pracovat,

jsou území pod správou Kurdů. I proto jsme tam strávily nejvíce času.

Nikdo nám v novinářské práci nekladl žádné podmínky a nikdy ni

kdo necenzuroval naši práci. Proto jsme se na kurdská území vracely opakovaně. Ve všech válkách to platí stejně – i jako novinář si musíte

vybrat stranu. S tou pak můžete v terénu dělat novinářskou práci,

popsat konflikt, ale pro ostatní budete vnímán jako nepřítel. Můžete

si stokrát říkat, že by to tak být nemělo a že novinář by měl být na

všech stranách konfliktu, ale v praxi to nejde. Nemůžete být zároveň

na frontách s IS a zároveň s Kurdy. Nemůžete jezdit na režimní území a zároveň ke Kurdům. Ani pro jednu stranu byste pak nebyli důvě

ryhodný partner. A do války, na frontové linie můžete brát jen toho,

komu věříte. Tak to je. Proto jsme největší část války strávily právě

s Kurdy. Byli pro nás nejpřirozenější možností – jejich samospráva,

myšlení, nastavení, ideály – vše bylo nejvíc podobné tomu evropské

mu. Podobné, nikoliv stejné. Řekněme, že se mu nejvíce blížilo.

S vypuknutím migrační krize v roce 2015 se lidé u nás doma za

čali dělit na „vítače“ a odpůrce uprchlíků. Od té doby naši společnost

dokáže polarizovat kde co, včetně války v Sýrii. A zde je to obzvláště překvapivé. Mezinárodní konflikt, do něhož je přímo zapojeno Rusko,

Írán, USA, Turecko, Saúdská Arábie a Katar. Ne však Česká republika.

Ta tam má ovšem dobré vztahy s režimem Bašára Asada a je jedinou

zemí EU, která má v Damašku otevřenou ambasádu po celou dobu

války. Proč tedy právě tato válka dokáže českou společnost rozdělo

vat tak, že zastánci různých názorů jsou schopni se osočovat a nadá

vat si, a to velmi nevybíravě? Protože zde proti sobě stojí USA a Rusko

a česká společnost i média mají potřebu jednoznačně podporovat

jednu ze stran. A to i přesto, že v syrské válce zlo páchají všechny strany konfliktu a situace není vůbec černobílá.

Snažíme se kriticky přistupovat ke všem. Od začátku poukazuje

me na to, že Rusko se řadí na stranu věčných živitelů konfliktu, a to

podporou Bašára Asada, který je zodpovědný za mučení a vraždy

desetitisíců obyvatel Sýrie. Mluvíme o roli Kataru, Saúdské Arábie a Turecka při rozpoutání syrského pekla. Poukazujeme na spolupráci

mezi IS a Tureckem. Stejně tak ale poukazujeme na selhání Západu a NATO, když dovolili Turecku, aby provedlo invazi do syrského

Afrínu a poté do dalších oblastí spravovaných Kurdy. Při tureckém

bombardování zemřely stovky civilistů a statisíce lidí byly vyhná

ny ze svých domovů. Po Afrínu zavládlo v médiích hrozivé mlčení.

Nebo snad ještě hůře – ospravedlňování tureckých kroků. Vždyť je

to přece partner Západu, člen NATO! Dalo nám spoustu práce do

českých médií vůbec dostat naše články, které nesouzněly s optikou

západních i domácích politiků. Některá česká média tyto materiály

odmítla publikovat úplně.

Kdo jiný by ale na nespravedlnost měl upozorňovat, než novinář

snažící se o objektivní přístup?

Skutečnost není černobílá, jenže to česká společnost a ani naši po

litici nechtějí slyšet. Chtějí jednoduché nálepky. Jsme proruští nebo

protiruští. Jakmile někdo kritizuje postup Západu v Sýrii, jednoznač

ně je tím přesunut do tábora asadovců a putinovců. Česká společnost

je rozjitřená. Chce slyšet jen jednoznačná stanoviska, nad nimiž se

nemusí dlouho přemýšlet. Měli bychom se více snažit vyvarovat se stádnímu, černobílému uvažování, a to i v případě syrské války. Podobné je to s naší kritikou nečinnosti NATO v syrském Afrínu. Kriti

zovaly jsme i Evropskou Unii za mlčení ohledně tureckého vpádu do

Afrínu. A opět jsme byly zneužity nejrůznějšími skupinami stoupen

ců referend o vystoupení z EU a NATO. Protože když něco kritizujete,

tak to přece jasně znamená, že jste v táboře odpůrců institucí jako EU a NATO. Jenže my pouze chceme, aby se tyto instituce chovaly tak, abychom se za ně nemusely stydět, aby v praxi dodržovaly zásady,

na nichž evropské společenství stojí. Neznamená to, že chceme, aby

ČR vystoupila z těchto struktur a vydala se úplně napospas ruskému

vlivu.

Žijeme v těžké době plné nepřátelství. Jsme součástí stále se opa

kující historie, z níž se jen málokdo dokáže poučit. Je to vidět i na dění

na Blízkém východě, kde Západ opakuje stále tytéž chyby vycházející

z nepochopení tamní reality. Nic se nezměnilo ani na tom, že i dnes se

každá země snaží prosazovat hlavně svoje zájmy – mocenské, ekono

mické a politické. Na pozadí všech válek současného světa jsou boje o zdroje, energetické suroviny a o trasy pro jejich transport.

Americký prezident Trump ohlásil vítězství nad Islámským stá

tem už v prosinci 2018. Ještě déle než rok trvalo, než se podařilo zbyt

ky IS udolat. Přišel o svoje území, ale ne o přívržence. A už vůbec ne o bojovníky. Jen změnil strategii a zatím neohrožuje Evropu a Ame

riku. Proto si většina politiků myslí, že už se s ním nemusí počítat.

A Kurdové, kteří proti němu bojovali tváří v tvář, už nejsou potřeba.

Jenže když se porozhlédnete po uprchlickém táboře al-Haul, dí

váte se do tváří nových bojovníků džihádu. Většina ještě nedovršila

osmnáct let. Není to příjemný pohled... Knihu jsme rozdělily do dvou částí – první je reportážně laděná

a odráží naše zážitky a zkušenosti. Ve druhé se věnujeme

politickému vývoji v Sýrii za poslední léta, okolnostem vzniku Islámského státu a roli velmocí v tomto konfliktu.

16

I.

I.

17

I.

Poslední bitva

Sýrie, únor 2019

Je sedmého února 2019. Vstaly jsme brzy, i když zase ne tak brzy, jak

jsme původně chtěly. Se vstáváním máme vždycky problém, jsme

sovy, noční typy, rána nemilujeme. Ale nedá se nic dělat. Přiletěly

jsme včera do Arbíl, metropole Kurdů v Iráku. Bydlíme ve stejném hotelu jako už po několikáté – už je to pro nás rutina. Fascinují nás

snídaně v horním patře tohoto hotelu. Pět let jsou nachlup stejné,

stejné jídlo, stejné ubrusy i stejný muž, který se o ně stará. Za pět let

na menu nepřibyla ani jediná věc. Bohužel ani kafe. Jinak je Arbíl

světem luxusu, světem, kde vše funguje, narozdíl od světa, kam teď

s batohy míříme my. Zavoláme si taxi a necháme se odvézt na hranici

se Sýrií. Oproti jiným novinářům máme výhodu – povolení překročit hranici získáváme díky dobrému, vysoce postavenému kurdskému příteli snadno. Pošle sms úředníkům na hranici, že nás mají nechat jít. Odpadá mnohatýdenní byrokratický proces, kdy musíte dopředu po

slat do Dihóku, města na severu iráckého Kurdistánu, žádost tamním úřadům a pak čekat, až se vám ozvou, že žádost je vyřešena. Anebo

naopak – že vás do Sýrie nepustí, což se také stává.

Někdy je i cesta taxíkem docela o nervy. V Arbíl jsou, řekněme,

hodně specifičtí taxikáři. Naberou vás klidně, i když naprosto netuší,

kde je přesně místo, kam chcete jet. Takže i když muž v Arbíl kýve, že

naprosto jasně ví, kde je hraniční přechod Péšchábúr–Sémálká, jak

je to ve skutečnosti, se často ukáže, až když hodiny bloudí po vesnicích na hranici, a ne a ne se trefit. Potíž je v tom, že hraniční přechod

zavírá ve tři a musíte se tam dostat s předstihem, abyste stihli všech

ny formality. A těch s postupující válkou přibývá. Tytam jsou doby,

kdy si na břehu řeky Tigris prohlédli naše pasy, zeptali se, co chceme

v Rožávě dělat a popřáli příjemný pobyt. Dnes je to proces na dvě až

tři hodiny. Během čekání na vyřízení formalit si na hranici všímá

me zvláštního hubeného mužíčka v brýlích, mluvícího anglicky se

Poslední bitva

21

22

silným francouzským přízvukem. Jako by se sem vůbec nehodil. Nosí

si s sebou podložku, na kterou pokaždé opatrně dosedá s bolestivou grimasou kolem úst. To si tady na těch silnicích užije, zalitujeme ho

na chvíli při představě syrských cest plných děr a výmolů. Pak se ale

naše cesty rozdělí a ztratíme ho z dohledu.

Večer už jsme naštěstí bez problémů v Kámišlí, centru syrské

kurdské oblasti nazývané Rožava. Jedeme tak trochu na blind. Za

normálních okolností už máme předem dohodnutého fixera. To je osoba, která plní úlohu překladatele a také jakéhosi poradce. A především by měla vědět, jaké povolení má žádat na kterém úřadě. V ideálním případě by to měl být člověk dokonale znalý místních poměrů,

který má také zkušenosti s novinářskou prací a měl by tedy umět

zahraničnímu novináři pomoci zorientovat se v situaci. Ale k ideálu

to má v Sýrii daleko. Musí nám stačit, že umí jakž takž anglicky a že je

spolehlivý – že nás neprodá žádné teroristické organizaci a budeme

s ním v tomto ohledu v bezpečí. Kurdové také lidi, kteří pracují se zahraničními novináři, sami prověřují. Nechtějí, aby došlo k únosu no

vináře, především členy Islámského státu. Bezpečný je tedy v zásadě

každý fixer, s těmi ostatními kvalitami je to ale velice různé. Většinou platí, že žádnou invenci a žádné nápady novinář čekat nemůže. Musí

si umět poradit sám a fixer je spíše bezpečný tlumočník. A tak to bude

i v tomto případě. Rozhodly jsme se odjet docela narychlo, bylo nám

jasné, že poslední bitva s IS je událost, u které nemůžeme chybět. Jenže stalo se něco, co jsme za čtyři roky války nikdy nezažily – Rožava je plná zahraničních novinářů! V Kámišlí se pomalu nedá sehnat místo

na spaní a fixeři jsou všichni rozebraní. Navíc vpád desítek štábů

z celého světa způsobil brutální nárůst cen za služby fixerů. My si

takové sumy nemůžeme dovolit. Něco ale vymyslet musíme – bez fixera nás vůbec na frontu nepustí. Taková pravidla zavedli vojáci

z kurdsko-arabských SDF (Syrian Democratic Forces). Naštěstí nás

v tom naši bývalí fixeři nenechají a do cesty nám přihrají Ahmad Ho

sana, mladíka, jehož tvář nám je povědomá. Kde jen jsme ho viděly?

Ano – už si vzpomínáme – v mediálním středisku SDF, kam jsme si

musely vždy pro povolení, když jsme předtím jezdily do Rakky. Tehdy se tvářil, že neumí anglicky, nebavil se s námi. A ejhle – najednou

jeho angličtina zní docela solidně. Navíc má v armádě dobré kontakty,

23

i když už pro ni podle svých slov nepracuje. Tak tedy bereme Ahmad,

stejně nemáme jinou možnost.

Příštího dne vyrážíme zase velice brzy, čeká nás dlouhá cesta do

Hasaky a potom dál na jihovýchod, až na ropné pole Omar. Tam se

vytvořilo jakési předpolí, základna sil SDF a novinářů mířících na

frontu. V Hasace ještě nabíráme ozbrojený doprovod. Nemůžeme jet

jen samy s fixerem. Na pole Omar vede dlouhá cesta přes území, které

obývají sunnitské arabské kmeny. Jsou velmi konzervativní a většina

z nich nadvládu IS vítala. Sice toto území nedávno dobyly síly SDF,

ale tyto kmeny nejsou spojenci, na které by se dalo spolehnout. Myš

lenky radikálního islamismu jim nejsou nijak vzdálené. Pohybuje se

mezi nimi stále velké množství radikálů z IS, zatím to jsou spící buňky.

Jak dlouho bude trvat, než se probudí, je otázka.

Už tohle území docela důvěrně známe. Něco jsme se tu najezdily

v květnu roku 2018, když se dobýval Hadžín. Nakonec Hadžín padl

až 14. prosince 2018. Od roku 2017 už měl neoficiální status centra

Islámského státu, poté, co byla v říjnu 2017 dobyta celá Rakka, ně

kdejší hlavní město nejbohatší teroristické organizace všech dob.

Představitelé iráckých tajných služeb věřili, že v Hadžínu se také

ukrýval vůdce IS Abú Bakr al-Bagdádí. Soustředilo se tu totiž svého

času celé vedení IS, město bylo opevněno a protkáno sítí podzemních

tunelů, díky nimž se mohli islamisté během dobývání nepozorovaně

přeskupovat. Odhaduje se, že Hadžín mohlo bránit až 4 000 po zuby

ozbrojených islamistů.

Z Hadžínu zůstala jen hromada trosek, civilisté věrní IS se přesu

nuli hlouběji na jihovýchod s teroristy, ostatní se vydali hledat útoči

ště buď k příbuzným po okolí, nebo do uprchlických táborů.

Projíždíme neskutečně zanedbanými vesnicemi, kde, jak se zdá,

čas stojí už od roku 622. Ženy na ulicích vidět nejsou vůbec, nebo jen

v přísně konzervativním oděvu, v černém nikábu, který neodhaluje ani

oči, a v černých rukavicích. Musí je doprovázet nějaký mužský příbuzný,

byť by to byl dospívající chlapec. Chlapci a muži jsou ti, kdo tu mají něja

kou cenu, ženy nejsou vhodné k ničemu jinému než k rození dětí. Pokud

tu už nějaké školy jsou, jsou pro chlapce. Dívky za tu investici nestojí.

Proč by měly chodit do školy, když se v patnácti i dříve vdají a budou

plnit své poslání – tedy povít svému muži co největší počet potomků? 24