Kniha: Válka čarodějek - Klan vlčice -- Klan vlčice - Maite Carranzová

KaPitola i

Selene zmizela

D

ívka spala v pokoji s vysokým stropem a stěnami, které

už tisíckrát obílili vápnem. Ve  veselém pokoji ve venkovském domě, vonícím dřevem a čerstvě svařeným čerstvým

mlékem. Okenice na oknech byly natřené zeleně a zelené byly

i kosočtverce kilimu, který zakrýval dřevěnou podlahu, a také

údolí na obrázcích pověšených na stěnách a hřbety některých

dětských knih, směstnaných na poličkách spolu s mnohadalšími červenými, žlutými, oranžovými a modrými. Záplava barev,

hýřily jí polštáře, přikrývka, krabice se skládačkami i  papuče

zastrčené pod postelí. Barvy dětství, které už neladily s tím, že

nikde nebylo vidět panenky, ty byly zastrčené vzadu ve skříni,

a nehodily se ani k vážně vyhlížejícímu pracovnímu stolu, který

skoro úplně zaplňovalo Pentium nejnovější generace.

Nejspíš ta dívka už nebyla malá.

A i kdyby snad byla, nevěděla, že toho rána malá býtpřestane.

Škvírami ve špatně zatažených žaluziích se dovnitřproudem dralo slunce, zatímco Anaid, jak se ta dívka jmenovala, se neklidně vrtěla a vykřikovala ze spaní. Sluneční paprsek se sunul po přikrývce, s námahou dorazil až k dívčině ruce, a pak

8

jí pomalu, ale houževnatě stoupal po krku, nosu a tváři, až se

nakonec dotkl jejích zavřených víček a probudil ji.

Anaid znovu hlasitě vykřikla a otevřela oči. Byla zmatená. Nemohla popadnout dech a udivovalo ji bodavé světlo, které pronikalo do pokoje. Byla v onom polobdělém stavu, kdyčlověk ještě nerozlišuje mezi sny a skutečností.

Ve svém těžkém snu, velice živém, utíkala a utíkalav bouřce a pokoušela se schovat v dubovém lese. Mezi rachotemhromů slyšela Selene, jak křičí ‚zastav se!‘, ona však matčiných výzev nedbala. Všude kolem ní bily blesky, po stovkácha po tisících, oslňovaly a oslepovaly ji a zalévaly les ohnivým deštěm, až ji jeden blesk zasáhl a ona padla jako podťatá.

Anaid zamrkala a ulehčeně se usmála. Skutečně.Za všechno mohl jediný dovádivý sluneční paprsek, jenž proniklžaluziemi na jejím okně, aniž ji požádal o dovolení.

Po  bouři, která v  údolí řádila včera večer, už nebylo ani stopy. Prudký vítr odehnal mraky a umytá obloha zářila jako fialová voda v jezerech.

Cože je takové světlo? To už je tolik hodin? To bylo divné. Jak to, že ji Selene ještě neprobudila, aby šla do školy?

Vyskočila z  postele a  potlačila zamrazení, když došlápla bosýma nohama na kilim. Ustrojila se jako obvykle, anižsvému oblečení věnovala víc než vteřinu, a začala hledat hodinky. Devět hodin! Tak pozdě! Zmeškala už první vyučovacíhodinu. A co matka? Jak to, že Selene ještě není vzhůru? Nestalo se jí něco? Vždycky ji budila v osm.

„Selene?“ šeptla Anaid, když strčila do dveří sousednímístnosti, potlačovala přitom úzkost z oné noční můry, která se jí znovu začínala zmocňovat.

válKa čaroDĚJeK

Klan vlčiCe

9

„Selene?“ opakovala nevěřícně, když zjistila, žev místnosti není nikdo jiný než ona a mrazivý severní vzduch, který tam

vnikal oknem otevřeným dokořán.

„Selene!“ vykřikla rozzlobeně jako vždycky, když jí matka

vyvedla nějaký nejapný vtip. Tentokrát však Selenenevystouila zpoza závěsu a  nesmála se svým potřeštěným smíchem,

ani se na  ni nevrhla a  neválely se spolu po  napůl rozestlané

posteli.

Anaid se zhluboka nadechla, a  potom ještě jednou, a  ke 

své lítosti zjistila, že vítr setřel vůni jasmínu, která Selenin

pokoj prostupovala a kterou měla tak ráda. Potom se zatřásla

zimou a zavřela okno. V noci sněžilo. I když květen užpokročil a objevovaly se první jarní pupence, tu noc sněžilo. V dálce

byla vidět černá břidlicová věž místní kaple, poprášená bílým

sněhem jako šlehačkový zákusek. Pomyslela si, že je toneblahá předzvěst, poněvadž je přestupný rok, a zkřížila prsty, jak

ji to naučila Demeter.

„Selene?“ opakovala znovu v kuchyni.

Tam však bylo všechno nedotčené, jak to nechaly po  té

rozmluvě včera večer, před bouřkou a před oním těžkým snem.

Anaid bedlivě proslídila celou místnost. Ani stopa po kradmém šálku kávy, ani nakousnutá sušenka, ani sklenice vody

vypitá pozdě v noci. Selene do kuchyně vůbec nevkročila. Tím

si byla Anaid naprosto jistá.

„Selene!“ křikla znovu, o poznání nervózněji.

Její hlas se rozlehl po zápraží a po zahrádce a dorazil až ke 

staré stodole, která sloužila jako garáž. Tam se Anaidna okamžik zastavila, hned u  zchátralých dřevěných vrat, aby její

oči uvykly šeru uvnitř. Staré auto tam nehybně stálo, pokryté

10

Maite Carranzová

prachem a  s  klíčky v  zapalování. Bez něj se Selene nemohla

dostat nikam daleko. Z Urtu totiž bylo všude daleko,a odevšad byl na půl cestě. Do města, na vlakové nádraží,na sjezdovky, do hor, k jezerům a dokonce i do nejbližšíhosupermarketu, všude se muselo autem. Takže... pokud si ho nevzala...

V  Anaid začínalo klíčit podezření. Vrátila se do  domu a svědomitě ho prohledala. Seleniny věci byly nedotčené. Její matka nemohla odejít z domu bez kabátu, kabelky, klíčů a bot.

Anaid byla stále rozrušenější. Rostla v ní větší a většíjistota, která v ní vyvolávala stejnou úzkost, jakou zažívala v den smrti babičky Demeter. Bylo to nesmyslné, ale všechno nasvědčovalo tomu, že Selene zmizela v  tom, co měla na  sobě, bez jediné ubohé spony do vlasů, polonahá a bosa.

Srdce jako kdyby jí mělo vyskočit z hrudi. Z věšákuu domovních dveří doslova strhla svou péřovou bundu, halabala si ji natáhla, ujistila se, že má v kapse klíče, zavřela za sebou dveře a vyšla na ulici. Venku se ledový vítr skučivě proháněl úzkou mezerou mezi silnými zdmi domů, postavených tak, aby byly od severu chráněné.

Městečko Urt, s kamennými domy a břidlicovýmistřechami, stálo na horním konci údolí Istaín, na úpatí Pyrenejí,obklopené vysokými vrcholky hor a ledovými plesy. Na náměstí se tyčil románský kostel, obrácený k  východu, tak aby první paprsek slunce dopadl na  oltář. Nahoře nad údolím, u  ústí průsmyku, strměla pobořená strážná věž, obývaná havrany a netopýry. V minulosti tam dnem i nocí bděly hlídkys jediným úkolem: udržovat při životě pochodeň, kterou měly zaálit oheň, když zahlédnou nepřítele. Urtská hláska bylahlavní strážná věž pro všechna údolí, signál z ní bylo vidět v šesti

válKa čaroDĚJeK

Klan vlčiCe

11

různých obcích a legenda říká, že právě díky ohni z Urtuneznámí a  bezejmenní hrdinové někdy v  VIII. století zastavili

neúprosný postup saracénských hord pyrenejskými údolími.

Anaid zůstávala chráněná před větrem, dokud neminula

rozvaliny starých urtských hradeb. Jakmile se octla na otevřeném prostranství, severní vítr ji udeřil přímo do  obličeje.

Po skráních se jí skutálely dvě veliké slzy, nedala se všakodradit, postavila se vichřici a zamířila k lesu; cestou se ani jednou

nezastavila.

y y y

Stará doubrava vyhlížela po  ránu zbědovaně. Ulámané

větve, staleté kmeny zuhelnatělé, servané listí a spálenékřoví... Na mnoha místech zanechala bouře rány, které mohlzahojit jedině čas. Anaid píď po pídi rozhrnovala holí, již si vzala

sebou, šedavý bahnitý příkrov, který všude ležel. Obávala se,

že najde to, co hledá. Bála se natolik, že to znovu a  znovu

popírala. Ale i tak a přes všechen strach dělala svou prácisvědomitě. Předsevzala si projít les od jednoho konce až na druhý

a kousek po kousku propátrat každý kout.

Hledala Selenino tělo.

Neměla nikdy zapomenout na ono ráno, kdy zmizelaDemeter, ani na  noc, která předcházela její smrti. Demeter, její babička, před necelým rokem jedné bouřlivé noci zemřela

v lese, když se vracela od svého posledního porodu; bylaporodní bába. Při té vzpomínce Anaid ještě cítila slanou chuť slz,

které pro ni prolila.

Za  svítání onoho rána, po  divoké noční bouřce, zalila

všechno bledá mlha. Selene byla znepokojená, poněvadžDemeter nespala ve  své posteli, a  Anaid cítila neurčitý, odtažitý

12

Maite Carranzová

strach. Selene jí nedovolila jít do lesa s ní, chtěla jít sama, a když

se vrátila, zkřehlá zimou a s očima pokrytýma pavučinoubolesti, nedokázala ze sebe vypravit ani těch pár slov, kterými

by jí sdělila, že Demeter je mrtvá. Nebylo to však zapotřebí,

protože Anaid to už věděla. Od  chvíle, kdy se probudila, už

totiž cítila nakyslou pachuť smrti, jak jí stoupá hrdlem. Selene

jí s největší námahou vysvětlila, že sama v lese našla babiččino

tělo, a potom zmlkla. Ona, od přírody tak hovorná, teďoněměla a neodpověděla Anaid na jedinou otázku.

Během následujících dnů zaplnily dům vzdálenépříbuzné, které se sjely z celého světa. Zavalily je stovky dopisů,telefonních hovorů a  e-mailů, nikdo se však neodvážil říct, co se vlastně stalo. Nakonec prohlásily, že Demeter zabil blesk, a  soudní lékařka, znalkyně, která přiletěla z  Athén, to tak potvrdila. Anaid však nemohla mrtvou políbit, než ji uložili do rakve, poněvadž její tělo bylo zuhelnatělé a k nepoznání.

O  blesku, který oné bouřlivé noci Anaidinu babičku zasáhl, se v  městečku dlouze a  zeširoka mluvilo, nikdo si však nikdy nedokázal vysvětlit − dokonce ani Anaid ne − co v těch nočních hodinách Demeter v  dubině pohledávala. Její auto našli stát na  silnici, odstavené u  příkopu lesní cesty, s okénkem u  řidiče otevřeným, s  rozsvícenými polohovými světly a se zatvrzele blikajícím blinkrem.

Anaid zůstala stát a  do  šera dubového lesa drsně vtrhla zpátky přítomnost, jak holí na něco narazila; na něco tvrdého, zakrytého spadaným listím. Ruce se jí zrádně roztřásly, a přes její úsilí ne a  ne přestat. Připomněla si Demeteřiny rady, jak přemoci strach, když vůli zachvátí panika. Přinutila se na nic nemyslet a potom botou rozhrnula listí a zadržela dech. Tělo

válKa čaroDĚJeK

Klan vlčiCe

13

bylo ještě teplé, nepatřilo však lidské bytosti, byl to... byl to

vlk, nebo vlastně vlčice, poněvadž jasně viděla její cecíkynalité mlékem. Vlčata nemohla být daleko, chuděry, bez matčina

mléka byly odsouzené umřít hlady. Anaid se utěšilapomyšlením, že možná jsou už dost stará, aby s pomocí smečky zůstala

naživu. Prohlédla si mrtvolu. Vlčice byla krásná. Srst, i když

zacákanou blátem, měla perlově šedou, měkkou a  hebkou

na dotek. Přišlo jí mladé vlčice líto a znovu ji zakryla suchým

listím, větvemi a  kamením, aby se nestala potravou mrchožroutů. Vlčice byla daleko od hor; sešla do údolí, odvážila se

na území lidí a našla tam smrt. Proč asi sešla do údolí?

Anaid se podívala na hodinky. Bylo poledne. Usoudila, že bude rozumnější vrátit se domů a zjistit, jestli všechno zůstalo jako předtím. Leckdy se stávalo, že se věci nečekaně změnily a to, co před několika hodinami nebo minutami vypadaloděsivě, už žádnou hrůzu nenahánělo.

Spolehla se na vzdálenou možnost, že najde Selene doma, a vydala se na zpáteční cestu. Nedávala si pozor, a tak ke své smůle narazila na spolužáky ze třídy, kteří se houfem hrnuli ze školy. To poslední, oč v  tu chvíli stála, bylo něco vysvětlovat nebo odpovídat na  dotěrné otázky, a  neměla ani chuť čelit jejich posměškům; takže se otočila, jako blesk vyrazila opačným směrem a odbočila uličkou k mostu. Ohlédla se, aby se ujistila, že se jí podařilo uniknout, a  ten pohyb ji přivedl do neštěstí. Nepostřehla modrý landrover, který sjížděl ze svahu, ucítila až prudký náraz do nohy, uslyšela skřípění brzd a pak výkřik. Potom už nic.

V mátohách ležela na zemi a nemohla se pohnout.Řidička auta, sportovně oblečená turistka, světlovlasá, modrooká

14

Maite Carranzová

a s lehkým cizím přízvukem, k ní zděšeně přikleklaa ohmatávala ji.

„Chudinko malá, lež a nehýbej se, zavolám sanitku. Jak se jmenuješ?“

Než Anaid stačila otevřít ústa, množství hlasůodpovědělo místo ní.

„Anaid Tsinoulisová.“

„Zakrslá chytrolínka.“

„Naše šprtna.“

Anaid by se nejraději propadla do země a nechtěla otevřít oči. Slyšela hlas Marion, nejhezčí holky ve třídě, kterápořádala nejsuprovější večírky a nikdy ji nepozvala. A slyšela i Elenina syna Roka, s kterým si jako malá hrávala, ale teď už s ní vůbec nemluvil, nedíval se na ni a neviděl ji... Chtělo se jí umřít.

Domýšlela si, že všichni supi z její třídy stojí v kruhukolem ní, ukazují si na ni prstem, radují se z jejího neštěstí,říkají si, jak je malá, zakrslá, ubohá a ošklivá, a utahují si z její neho dy...

Chtělo se jí umřít hanbou.

Od té doby, co holky z její třídy rostly a rostly, až jibeznadějně přerostly, a  posmívaly se jí, jak je malá, připadala si Anaid jako Marťanka. Ani Marion, ani ostatní ji nezvaly na oslavy svých narozenin ani na své večerní výpravydo města, nedělily se s  ní o  svá tajemství ani si s  ní nevyměňovaly oblečení a cédéčka; ne proto, že by na ni měly spadeno nebo jí záviděly, že má nejlepší známky, ale proto, že ji vůbec nevnímaly. Celý problém, Anaidin největší problém, byl v tom, že jí už sice bylo čtrnáct, byla však vysoká jako jedenáctiletá a vážila, jako kdyby jí bylo devět.

válKa čaroDĚJeK

Klan vlčiCe

15