načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Válka čarodějek - Klan vlčice - Maite Carranzová

  > > > > Válka čarodějek  
-14%
sleva

Kniha: Válka čarodějek - Klan vlčice
Autor:

Čas vyvolené přichází a odvěká válka čarodějek znovu vzplane po celém světě. A mladá Anaid do poslední chvíle netuší, že i ona bude na téhle šachovnici hrát důležitou roli. ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 257
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6%hodnoceni - 78.6% 99%   celkové hodnocení
8 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2010-11-03
Počet stran: 376
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 372 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Clan de la loba
Spolupracovali: ze španělského originálu ... přeložil Vladimír Medek
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788074470028
EAN: 9788074470028
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čas vyvolené přichází a odvěká válka čarodějek znovu vzplane po celém světě. A mladá Anaid do poslední chvíle netuší, že i ona bude na téhle šachovnici hrát důležitou roli. Neví nic o čarodějkách Odiš a Omar, dávných proroctvích, ani o přízračném světě. Trápí ji hlavně vlastní vzhled a osamělost. Připadá si jako ošklivé káčátko ve stínu své krásné a výstřední matky. Ale v den, kdy její matka zmizí, se Anaid náhle octne na cestě do neznáma. Troufne si přijmout svůj osud?

Kniha je zařazena v kategoriích
Maite Carranzová - další tituly autora:
Válka čarodějek - Odina kletba Válka čarodějek
Carranzová, Maite
Cena: 300 Kč
Jedovatá slova Jedovatá slova
Carranzová, Maite
Cena: 67 Kč
Jedovatá slova Jedovatá slova
Carranzová, Maite
Cena: 140 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Válka čarodějek - Klan vlčice" mají také často zájem o tyto tituly:
Ztraceni - Temná země Ztraceni
Crossová, Gillian
Cena: 219 Kč
Poselství od protinožců Poselství od protinožců
Morganová, Marlo
Cena: 191 Kč
Sára Kniha první -- O věčném přátelství dvou blízkých duší Sára Kniha první
Hicks, Esther; Hicks, Jerry
Cena: 175 Kč
Poselství pro Kmen mnoha barev Poselství pro Kmen mnoha barev
Crowther, Kiesha
Cena: 213 Kč
Veronika se rozhodla zemřít Veronika se rozhodla zemřít
Coelho, Paulo
Cena: 166 Kč
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonasson, Jonas
Cena: 279 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
KaPitola i Selene zmizela D ívka spala v pokoji s vysokým stropem a stěnami, které už tisíckrát obílili vápnem. Ve  veselém pokoji ve  ven - kovském domě, vonícím dřevem a čerstvě svařeným čerstvým mlékem. Okenice na oknech byly natřené zeleně a zelené byly i kosočtverce kilimu, který zakrýval dřevěnou podlahu, a také údolí na obrázcích pověšených na stěnách a hřbety některých dětských knih, směstnaných na poličkách spolu s mnoha dalšími červenými, žlutými, oranžovými a modrými. Záplava barev, hýřily jí polštáře, přikrývka, krabice se skládačkami i  papuče zastrčené pod postelí. Barvy dětství, které už neladily s tím, že nikde nebylo vidět panenky, ty byly zastrčené vzadu ve skříni, a nehodily se ani k vážně vyhlížejícímu pracovnímu stolu, který skoro úplně zaplňovalo Pentium nejnovější generace. Nejspíš ta dívka už nebyla malá. A i kdyby snad byla, nevěděla, že toho rána malá být přestane. Škvírami ve špatně zatažených žaluziích se dovnitř proudem dralo slunce, zatímco Anaid, jak se ta dívka jmenovala, se neklidně vrtěla a vykřikovala ze spaní. Sluneční paprsek se sunul po přikrývce, s námahou dorazil až k dívčině ruce, a pak 8 jí pomalu, ale houževnatě stoupal po krku, nosu a tváři, až se nakonec dotkl jejích zavřených víček a probudil ji. Anaid znovu hlasitě vykřikla a otevřela oči. Byla zmatená. Nemohla popadnout dech a udivovalo ji bodavé světlo, které pronikalo do pokoje. Byla v onom polobdělém stavu, kdy člo - věk ještě nerozlišuje mezi sny a skutečností. Ve svém těžkém snu, velice živém, utíkala a utíkala v bouřce a pokoušela se schovat v dubovém lese. Mezi rachotem hromů slyšela Selene, jak křičí ‚zastav se!‘, ona však matčiných výzev nedbala. Všude kolem ní bily blesky, po stovkách a po tisících, oslňovaly a oslepovaly ji a zalévaly les ohnivým deštěm, až ji jeden blesk zasáhl a ona padla jako podťatá. Anaid zamrkala a ulehčeně se usmála. Skutečně. Za všechno mohl jediný dovádivý sluneční paprsek, jenž pronikl žaluziemi na jejím okně, aniž ji požádal o dovolení. Po  bouři, která v  údolí řádila včera večer, už nebylo ani stopy. Prudký vítr odehnal mraky a umytá obloha zářila jako fialová voda v jezerech. Cože je takové světlo? To už je tolik hodin? To bylo divné. Jak to, že ji Selene ještě neprobudila, aby šla do školy? Vyskočila z  postele a  potlačila zamrazení, když došlápla bosýma nohama na kilim. Ustrojila se jako obvykle, aniž svému oblečení věnovala víc než vteřinu, a začala hledat hodinky. Devět hodin! Tak pozdě! Zmeškala už první vyučovací hodinu. A co matka? Jak to, že Selene ještě není vzhůru? Nestalo se jí něco? Vždycky ji budila v osm. „Selene?“ šeptla Anaid, když strčila do dveří sousední místnosti, potlačovala přitom úzkost z oné noční můry, která se jí znovu začínala zmocňovat. válKa čaroDĚJeK Klan vlčiCe 9 „Selene?“ opakovala nevěřícně, když zjistila, že v místnos - ti není nikdo jiný než ona a mrazivý severní vzduch, který tam vnikal oknem otevřeným dokořán. „Selene!“ vykřikla rozzlobeně jako vždycky, když jí matka vyvedla nějaký nejapný vtip. Tentokrát však Selene nevystoupila zpoza závěsu a  nesmála se svým potřeštěným smíchem, ani se na  ni nevrhla a  neválely se spolu po  napůl rozestlané posteli. Anaid se zhluboka nadechla, a  potom ještě jednou, a  ke  své lítosti zjistila, že vítr setřel vůni jasmínu, která Selenin pokoj prostupovala a kterou měla tak ráda. Potom se zatřásla zimou a zavřela okno. V noci sněžilo. I když květen už pokročil a objevovaly se první jarní pupence, tu noc sněžilo. V dálce byla vidět černá břidlicová věž místní kaple, poprášená bílým sněhem jako šlehačkový zákusek. Pomyslela si, že je to neblahá předzvěst, poněvadž je přestupný rok, a zkřížila prsty, jak ji to naučila Demeter. „Selene?“ opakovala znovu v kuchyni. Tam však bylo všechno nedotčené, jak to nechaly po  té rozmluvě včera večer, před bouřkou a před oním těžkým snem. Anaid bedlivě proslídila celou místnost. Ani stopa po  kradmém šálku kávy, ani nakousnutá sušenka, ani sklenice vody vypitá pozdě v noci. Selene do kuchyně vůbec nevkročila. Tím si byla Anaid naprosto jistá. „Selene!“ křikla znovu, o poznání nervózněji. Její hlas se rozlehl po zápraží a po zahrádce a dorazil až ke  staré stodole, která sloužila jako garáž. Tam se Anaid na okamžik zastavila, hned u  zchátralých dřevěných vrat, aby její oči uvykly šeru uvnitř. Staré auto tam nehybně stálo, pokryté 10 Maite Carranzová prachem a  s  klíčky v  zapalování. Bez něj se Selene nemohla dostat nikam daleko. Z Urtu totiž bylo všude daleko, a ode - všad byl na půl cestě. Do města, na vlakové nádraží, na sjezdovky, do hor, k jezerům a dokonce i do nejbližšího supermarketu, všude se muselo autem. Takže... pokud si ho nevzala... V  Anaid začínalo klíčit podezření. Vrátila se do  domu a svědomitě ho prohledala. Seleniny věci byly nedotčené. Její matka nemohla odejít z domu bez kabátu, kabelky, klíčů a bot. Anaid byla stále rozrušenější. Rostla v ní větší a větší jistota, která v ní vyvolávala stejnou úzkost, jakou zažívala v den smrti babičky Demeter. Bylo to nesmyslné, ale všechno nasvědčovalo tomu, že Selene zmizela v  tom, co měla na  sobě, bez jediné ubohé spony do vlasů, polonahá a bosa. Srdce jako kdyby jí mělo vyskočit z hrudi. Z věšáku u domovních dveří doslova strhla svou péřovou bundu, halabala si ji natáhla, ujistila se, že má v kapse klíče, zavřela za sebou dveře a vyšla na ulici. Venku se ledový vítr skučivě proháněl úzkou mezerou mezi silnými zdmi domů, postavených tak, aby byly od severu chráněné. Městečko Urt, s kamennými domy a břidlicovými střechami, stálo na horním konci údolí Istaín, na úpatí Pyrenejí, obklopené vysokými vrcholky hor a ledovými plesy. Na náměstí se tyčil románský kostel, obrácený k  východu, tak aby první paprsek slunce dopadl na  oltář. Nahoře nad údolím, u  ústí průsmyku, strměla pobořená strážná věž, obývaná havrany a netopýry. V minulosti tam dnem i nocí bděly hlídky s jediným úkolem: udržovat při životě pochodeň, kterou měly zapálit oheň, když zahlédnou nepřítele. Urtská hláska byla hlavní strážná věž pro všechna údolí, signál z ní bylo vidět v šesti válKa čaroDĚJeK Klan vlčiCe 11 různých obcích a legenda říká, že právě díky ohni z Urtu ne - známí a  bezejmenní hrdinové někdy v  VIII. století zastavili neúprosný postup saracénských hord pyrenejskými údolími. Anaid zůstávala chráněná před větrem, dokud neminula rozvaliny starých urtských hradeb. Jakmile se octla na  otevřeném prostranství, severní vítr ji udeřil přímo do  obličeje. Po skráních se jí skutálely dvě veliké slzy, nedala se však odradit, postavila se vichřici a zamířila k lesu; cestou se ani jednou nezastavila. y y y Stará doubrava vyhlížela po  ránu zbědovaně. Ulámané větve, staleté kmeny zuhelnatělé, servané listí a spálené křoví... Na mnoha místech zanechala bouře rány, které mohl zahojit jedině čas. Anaid píď po pídi rozhrnovala holí, již si vzala sebou, šedavý bahnitý příkrov, který všude ležel. Obávala se, že najde to, co hledá. Bála se natolik, že to znovu a  znovu popírala. Ale i tak a přes všechen strach dělala svou práci svědomitě. Předsevzala si projít les od jednoho konce až na druhý a kousek po kousku propátrat každý kout. Hledala Selenino tělo. Neměla nikdy zapomenout na ono ráno, kdy zmizela Demeter, ani na  noc, která předcházela její smrti. Demeter, její babička, před necelým rokem jedné bouřlivé noci zemřela v lese, když se vracela od svého posledního porodu; byla porodní bába. Při té vzpomínce Anaid ještě cítila slanou chuť slz, které pro ni prolila. Za  svítání onoho rána, po  divoké noční bouřce, zalila všechno bledá mlha. Selene byla znepokojená, poněvadž Demeter nespala ve  své posteli, a  Anaid cítila neurčitý, odtažitý 12 Maite Carranzová strach. Selene jí nedovolila jít do lesa s ní, chtěla jít sama, a když se vrátila, zkřehlá zimou a s očima pokrytýma pavučinou bo - lesti, nedokázala ze sebe vypravit ani těch pár slov, kterými by jí sdělila, že Demeter je mrtvá. Nebylo to však zapotřebí, protože Anaid to už věděla. Od  chvíle, kdy se probudila, už totiž cítila nakyslou pachuť smrti, jak jí stoupá hrdlem. Selene jí s největší námahou vysvětlila, že sama v lese našla babiččino tělo, a potom zmlkla. Ona, od přírody tak hovorná, teď oněměla a neodpověděla Anaid na jedinou otázku. Během následujících dnů zaplnily dům vzdálené příbuzné, které se sjely z celého světa. Zavalily je stovky dopisů, telefonních hovorů a  e-mailů, nikdo se však neodvážil říct, co se vlastně stalo. Nakonec prohlásily, že Demeter zabil blesk, a  soudní lékařka, znalkyně, která přiletěla z  Athén, to tak potvrdila. Anaid však nemohla mrtvou políbit, než ji uložili do rakve, poněvadž její tělo bylo zuhelnatělé a k nepoznání. O  blesku, který oné bouřlivé noci Anaidinu babičku zasáhl, se v  městečku dlouze a  zeširoka mluvilo, nikdo si však nikdy nedokázal vysvětlit − dokonce ani Anaid ne − co v těch nočních hodinách Demeter v  dubině pohledávala. Její auto našli stát na  silnici, odstavené u  příkopu lesní cesty, s  okénkem u  řidiče otevřeným, s  rozsvícenými polohovými světly a se zatvrzele blikajícím blinkrem. Anaid zůstala stát a  do  šera dubového lesa drsně vtrhla zpátky přítomnost, jak holí na něco narazila; na něco tvrdého, zakrytého spadaným listím. Ruce se jí zrádně roztřásly, a přes její úsilí ne a  ne přestat. Připomněla si Demeteřiny rady, jak přemoci strach, když vůli zachvátí panika. Přinutila se na nic nemyslet a potom botou rozhrnula listí a zadržela dech. Tělo válKa čaroDĚJeK Klan vlčiCe 13 bylo ještě teplé, nepatřilo však lidské bytosti, byl to... byl to vlk, nebo vlastně vlčice, poněvadž jasně viděla její cecíky nali - té mlékem. Vlčata nemohla být daleko, chuděry, bez matčina mléka byly odsouzené umřít hlady. Anaid se utěšila pomyšlením, že možná jsou už dost stará, aby s pomocí smečky zůstala naživu. Prohlédla si mrtvolu. Vlčice byla krásná. Srst, i když zacákanou blátem, měla perlově šedou, měkkou a  hebkou na dotek. Přišlo jí mladé vlčice líto a znovu ji zakryla suchým listím, větvemi a  kamením, aby se nestala potravou mrchožroutů. Vlčice byla daleko od hor; sešla do údolí, odvážila se na území lidí a našla tam smrt. Proč asi sešla do údolí? Anaid se podívala na hodinky. Bylo poledne. Usoudila, že bude rozumnější vrátit se domů a zjistit, jestli všechno zůstalo jako předtím. Leckdy se stávalo, že se věci nečekaně změnily a to, co před několika hodinami nebo minutami vypadalo děsivě, už žádnou hrůzu nenahánělo. Spolehla se na vzdálenou možnost, že najde Selene doma, a vydala se na zpáteční cestu. Nedávala si pozor, a tak ke své smůle narazila na spolužáky ze třídy, kteří se houfem hrnuli ze školy. To poslední, oč v  tu chvíli stála, bylo něco vysvětlovat nebo odpovídat na  dotěrné otázky, a  neměla ani chuť čelit jejich posměškům; takže se otočila, jako blesk vyrazila opačným směrem a odbočila uličkou k mostu. Ohlédla se, aby se ujistila, že se jí podařilo uniknout, a  ten pohyb ji přivedl do neštěstí. Nepostřehla modrý landrover, který sjížděl ze svahu, ucítila až prudký náraz do nohy, uslyšela skřípění brzd a pak výkřik. Potom už nic. V mátohách ležela na zemi a nemohla se pohnout. Řidička auta, sportovně oblečená turistka, světlovlasá, modrooká 14 Maite Carranzová a s lehkým cizím přízvukem, k ní zděšeně přiklekla a ohma - távala ji. „Chudinko malá, lež a nehýbej se, zavolám sanitku. Jak se jmenuješ?“ Než Anaid stačila otevřít ústa, množství hlasů odpovědělo místo ní. „Anaid Tsinoulisová.“ „Zakrslá chytrolínka.“ „Naše šprtna.“ Anaid by se nejraději propadla do země a nechtěla otevřít oči. Slyšela hlas Marion, nejhezčí holky ve třídě, která pořádala nejsuprovější večírky a nikdy ji nepozvala. A slyšela i Elenina syna Roka, s kterým si jako malá hrávala, ale teď už s ní vůbec nemluvil, nedíval se na ni a neviděl ji... Chtělo se jí umřít. Domýšlela si, že všichni supi z její třídy stojí v kruhu kolem ní, ukazují si na ni prstem, radují se z jejího neštěstí, říkají si, jak je malá, zakrslá, ubohá a ošklivá, a utahují si z její neho dy... Chtělo se jí umřít hanbou. Od té doby, co holky z její třídy rostly a rostly, až ji beznadějně přerostly, a  posmívaly se jí, jak je malá, připadala si Anaid jako Marťanka. Ani Marion, ani ostatní ji nezvaly na oslavy svých narozenin ani na své večerní výpravy do města, nedělily se s  ní o  svá tajemství ani si s  ní nevyměňovaly oblečení a cédéčka; ne proto, že by na ni měly spadeno nebo jí záviděly, že má nejlepší známky, ale proto, že ji vůbec nevnímaly. Celý problém, Anaidin největší problém, byl v tom, že jí už sice bylo čtrnáct, byla však vysoká jako jedenáctiletá a vážila, jako kdyby jí bylo devět. válKa čaroDĚJeK Klan vlčiCe 15


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist