načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válka a naděje - Peter Englund

Válka a naděje
-11%
sleva

Elektronická kniha: Válka a naděje
Autor:

Poznejte skutečné příběhy obyčejných lidí za první světové války. Nahlédněte do životů zdravotní sestry, belgického pilota, ruského armádního technika, anglické dobrovolnice, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 578
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Beauty and the sorrow
Spolupracovali: překlad Lubomír Sedlák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0510-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Zachycení osudů dvaceti lidí v časech první světové války. Švédský historik popisuje životy dvaceti lidí z různých států pocházejících převážně z nižších společenských vrstev; jedná se sice hlavně o příslušníky ozbrojených sil, ale nechybí ani zdravotní sestra, úředník nebo školačka. Autor sleduje jejich každodenní život nejen na různých bojištích první světové války (např. západní fronta, východní fronta, jihovýchodní Evropa, Blízký východ i Afrika), ale i v zázemí. Šlo především o lidi ve věku kolem dvaceti let. Součástí textu je chronologie nejdůležitějších událostí první světové války a poznámky.

Popis nakladatele

Poznejte skutečné příběhy obyčejných lidí za první světové války. Nahlédněte do životů zdravotní sestry, belgického pilota, ruského armádního technika, anglické dobrovolnice, německého námořníka, matky dvou dětí a mnoha dalších…

Tato kniha se nesnaží rozebírat příčiny, průběh anebo důsledky první světové války, ale to, jaká vlastně tato válka byla. Na osudech dvaceti různých lidí – mužů i žen, lidí starších i mladších, vojáků i civilistů různých národností – zobrazuje autentické válečné zážitky, pocity a dojmy. Dává nám možnost sledovat rozmanité osudy zmíněných jednotlivců, a poskytuje tak obraz
první světové války nejen jako určité události, ale i jako osobního prožitku a zkušenosti.


"Během těch čtyř desetiletí, co se zabývám tématem válek, jsem ještě nikdy nečetl tak pozoruhodné dílo. Dvacet životních příběhů, vyprávěných paralelně, poukazuje na komplexnost války lépe než kterákoliv jiná dosavadní publikace na historické téma… Postavy vystupující v této knize jsou naprosto mimořádné díky své sdělnosti. Englund jejich bolestně evokativní výpovědi spájí do podoby strhujícího válečného deníku a přechody mezi
nimi vyplňuje dalšími informacemi, které však umí do těchto svědectví tak dobře zakomponovat, že to vypadá, jako by je sdělovaly samotné postavy a ne on."

– Washington Post

"Hluboce dojímavá paleta osobních výpovědí o této strašlivé válce."
– Sunday Telegraph (osobní příběhy z I. světové války)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Peter Englund - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VÁLKA

A NADĚJE

Osobní příběhy

z I. světové války

Peter Englund



VÁLKA

A NADĚJE

Osobní příběhy

z I. světové války

Peter Englund

CPress

Brno

2014


Válka a naděje

Osobní příběhy z I. světové války

Peter Englund

Překlad: Lubomír Sedlák

Jazyková korektura: Kateřina Hošková

Obálka: Tomáš Krejčiřík

Odpovědný redaktor: Tomáš Krejčiřík

Technický redaktor: Radek Střecha

Tisk: EUROPRINT a.s.

Authorized translation from the English language edition The Beauty and the

Sorrow

Copyright: © 2011, 2012 by Peter Englund

Translation © Lubomír Sedlák, 2014

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0510-8

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2014 ve společnosti Albatros Media

a. s. se sídlem Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 826.

© Albatros Media a. s., 2014. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této

publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování

v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání


OBSAH

Slovo čtenáři 11

Hlavní postavy 15

1914 17

1915 95

1916 233

1917 359

1918 473

Závěr 557

Memento 569

Zdroje a literatura 571



7

Švédský historik a úspěšný spisovatel PETER ENGLUND je nositelem

řady cen, konkrétně mimo jiné ceny August (pojmenované po dramatiku

Strindbergovi), literární ceny Alberta Bonniera (zakladatele významného

švédského nakladatelství), ceny De Nio (švédské literární společnosti)a lite

rární ceny Selmy Lagerlöfové (představitelky švédského novoromantismu).

Jako profesor Univerzity v Uppsale byl navíc v roce 2008 jmenován stálým

tajemníkem Švédské akademie, tedy instituce, která uděluje Nobelovu cenu

za literaturu. První kniha, se kterou jako autor prorazil, tedy bitva u Poltavy,

se setkala s všeobecně nadšenými kritikami a jen v samotném Švédsku se

jí prodalo více jak 250 000 výtisků.



9

Věnováno památce Carla Englunda, vojína (služební

číslo 3304) 43. pěšího praporu 11. brigády 3. divize australské

armády, který se v roce 1917 zúčastnil bitev u Messines

a Passchendaele a 13. září následujícího roku zahynul v boji

u Amiens. Místo jeho posledního odpočinku je neznámé.



11

Slovo čtenáři

Slavný americký válečný korespondent Stanley Washburn byl v roce 1915

vyzván, aby přispěl do encyklopedie Průběh první světové války, kterou se

chystal vydat britský deník Th e Times, ale on odmítl, i když jej o to požádal

sám lord Northcliff e, majitel listu. „Sdělil jsem mu zcela otevřeně, že dopublikace prezentované jako historie jsem během tohoto ozbrojeného konfl iktu

nic psát nechtěl, protože podle mého názoru žádný účastník válečných bojů

není dostatečně dobře informovaný a ani nemá ten správný odstup, aby

něco takového mohl dát dohromady,“ vysvětloval tehdy.

Měl jsem dost důvodů o těchto jeho slovech velmi často přemýšlet. Jsem povoláním vědecký pracovník, konkrétně historik, ale také jsem zkusil být válečným zpravodajem, konkrétně na Balkáně, v Afghánistánu a nejnověji v Iráku, protože jsem mnohokrát toužil být místem i časem tam, kdek příslušným událostem dochází. Když jsem ovšem dorazil například do Kábulu, zjistil jsem to samé, co řada jiných lidí v podobné situaci, totiž že když jste v samém středu takových událostí, ještě to nezaručuje jejich pochopení. Obklopuje vás totiž matoucí, chaotická a hlučná realita a je pravděpodobné, že vaše redakce někde na opačné straně planety bude mít lepší představu o tom, co se děje, než jakou máte vy sami, tak jako historik často poněkud paradoxně lépe rozumí nějaké události než ten, kdo se jí osobně zúčastnil. Následně si uvědomíte, že předpokladem umožňujícím takové pochopení je v řadě případů právě vzdálenost, za tu se ovšem musí platit, jelikožpřicházíte – asi nevyhnutelně – o značnou část přímých zkušeností.

Tato kniha je o první světové válce, není to však nějaké pojednánírozebírající její příčiny, průběh, závěr a důsledky, místo toho se snaží popsat, jaká vlastně byla. Spíš než o nejrůznějších faktorech se v ní dočteteo konkrétních lidech a spíš než o událostech a postupech o pocitech, dojmech, prožitcích a náladách.

Mým cílem nebylo konkurovat všem těm vynikajícím publikacímpopisujícím historii této války, které v průběhu let vyšly. Přál jsem si spíšetakováto díla doplnit poskytnutím obrazu její mnohotvárnosti, vytvořeného


Válka a naděje

12

z autentických válečných zážitků dvaceti osob – mužů i žen, lidí starších

i mladších, vojáků i civilistů – více než desítky různých národností, které

se často nacházely daleko od svého domova. Ti z nás, kteří žijí dnes, totiž

první světovou válku vnímají prizmatem jejího konce a samozřejmě také

tím, co přišlo po ní, takže ji zcela správně považují za velkou tragédii, ale

většině těch, kdo ji prožili na vlastní kůži, to chvíli trvalo, než dospěli

k podobnému závěru, a někteří k němu dokonce nedospěli nikdy.

Čtenář tedy bude sledovat osudy zmíněných dvaceti jednotlivců, již všichni stáli na nižších příčkách společenského žebříčku a dnes už jsou všichni více méně zapomenuti. Synonymem první světové války se navíc v našem povědomí celkem pochopitelně stalo všechno to bláto a bahno na západní frontě, mnozí ze zmíněných dvou desítek lidí se však vyskytovali na dalších jejích bojištích, tedy na východní frontě, v Alpách, na Balkáně, ve východní Africe nebo v Mezopotámii; velká většina osob vystupujících v textu je také mladá, jejich věk se pohybuje jen lehce nad dvacet let. Tři z celé této skupiny nakonec zahynou, dva se stanou válečnými zajatci, dva oslavovanými hrdiny a další dva skončí jako fyzické trosky. Řada z nich válku po jejím vypuknutí přivítala, ale časem ji začala nenávidět, zatímco několik z nich ji odmítalo už od prvního dne a jeden člověk ji naopak od počátku až do konce miloval. Jedna z těch postav se nakonec zblázní, jiná za celé čtyři roky neuslyší ani jeden výstřel, a tak dále a tak podobně. Ve všech případech jsem každopádně vycházel z toho, co nám zanechaly ve svých vzpomínkách.

Těch dvacet lidí jsem vybral s cílem poskytnout co nejúplnější obraz první světové války coby nejen určité události, ale i zážitku. Vystupovat v knize mohla samozřejmě řada dalších osob, protože z té doby sezachovaly četné dopisy, memoáry i časopisy, napsal jsem ji však prostě tak, aby válku ukazovala prostřednictvím osobních zkušeností, jinými slovy nechtěl jsem zůstat u obvyklých historických a sociologických pojednání, a stejně tak jsem se snažil vyhnout obvyklé formě vyprávění, kdy nám podobní jednotlivci v nejlepším případě připadají jen jako nějací komparzisté, kteří přihlížejí velké dějinné události.

Většina z těch dvou desítek osob se stala aktéry dramatických a vpravdě hrůzných událostí, přesto jsem se však pokoušel zaměřit se především na


13

každodenní aspekty této války. Kniha je tudíž svým způsobemantihisto

rická, jelikož jde o pokus představit tuto samozřejmě nesmírně významnou

událost prostřednictvím jejího nejmenšího a základního prvku, kterým je

jednotlivec, a jeho či její zkušenosti z průběhu války.

Peter Englund

Berlín a Uppsala, začátek listopadu roku 2010


Válka a naděje

14

Všechna ta utrpení a muka způsobená na popravištích, v mučírnácha blá

zincích, na operačních sálech a pod oblouky mostů pozdě na podzim jsou

zatvrzele perzistentní, dál a dál přetrvávají a nelze se k nim dostat, ale drží

se nás jako klíště, přitom na vše žárlí a jsou zabarikádována ve své vlastní

strašné realitě. Lidé by rádi, aby se jim dovolilo na většinu z nichzapome

nout, a jejich spánek se lehce vznáší nad rýhami v jejich mozku, ale přicházejí

sny, které ten spánek zaplašují a příslušný obraz opět zaplňují, takže lidé se

zadýchaní probouzejí, zapalují svíčku, aby její světlo rozpustilo okolní tmu,

a toto alespoň částečné, i tak však uklidňující světlo pak hltají plnými doušky,

jako by to byla voda s cukrem. Avšak běda, okraj propasti, na kterém takový

pocit bezpečí balancuje, je velmi úzký, stačí nejmenší pohyb a jejich pohled

se odklání od všeho známého a přátelského, a to, co bylo ještě před chvílíuti

šující, nabývá ostrých rysů jámy plné hrůzy.

Rainer Maria Rilke,

Zápisky Malta Lauridse Brigga, 1910

Léto bylo krásnější než kdy jindy a slibovalo být ještě hezčí, takže jsme všichni

svět vnímali bez jakýchkoliv obav. Pamatuji si, jak jsem v ten poslední den

v Badenu šel s jedním přítelem přes kopce pokryté vinnou révou a starý

vinohradník nám říkal: „Takovéto léto jsme neměli už dlouho. Pokud bude

podobné počasí pokračovat, bude letošní víno zcela mimořádné. Lidé si už

navždy budou léto roku 1914 pamatovat!“

Stefan Zweig,

Svět včerejška, 1942


15

Hlavní postavy

Hlavní postavy v pořadí, v jakém se v knize objevují, jejich povolání

v době války a věk, když začala:

LAURA DE TURCZYNOWICZOVÁ, americká manželka polskéhošlechtice, 35 let

ELFRIEDE KUHROVÁ, německá školačka, 12 let

SARAH MACNAUGHTANOVÁ, skotská humanitární pracovnice, 49 let

RICHARD STUMPF, příslušník německého válečného námořnictva, 22 let

PÁL KELEMEN, maďarský kavalerista rakousko-uherské armády, 20 let

ANDREJ LOBANOV-ROSTOVSKÝ, ruský armádní technik, 22 let

FLORENCE FARMBOROUGHOVÁ, anglická zdravotní sestra v ruské

armádě, 27 let

KRESTEN ANDRESEN, dánský voják v německé armádě, 23 let

MICHEL CORDAY, francouzský státní úředník, 45 let

ALFRED POLLARD, příslušník pěchoty britské armády, 21 let

WILLIAM HENRY DAWKINS, australský armádní technik, 21 let

RENÉ ARNAUD, příslušník pěchoty francouzské armády, 21 let

RAFAEL DE NOGALES, venezuelský kavalerista armády Osmanské říše, 35 let

HARVEY CUSHING, americký vojenský polní chirurg, 45 let

ANGUS BUCHANAN, příslušník pěchoty britské armády, 27 let

WILLY COPPENS, stíhací pilot belgického letectva, 22 let

OLIVE KINGOVÁ, australská řidička srbské armády, 28 let

VINCENZO D’AQUILA, italsko-americký příslušník pěchoty italské

armády, 21 let

EDWARD MOUSLEY, novozélandský dělostřelec britské armády, 28 let

PAOLO MONELLI, vojín jezdectva alpského pluku italské armády, 23 let



17

1914

Jít válčit ne kvůli majetku a zlatu či své rodné vlasti, případně kvůli cti, nebo

abych toužil zabíjet nepřátele, ale v zájmu posílení svého charakteru a vůle,

jakož i svých zvyků a opravdovosti, proto chci já bojovat ve válce.

Kresten Andresen



19

Chronologický vývoj – 1914

28. června Zavraždění rakousko-uherského arcivévody FrantiškaFerdinanda a jeho manželky v Sarajevu 23. července Rakousko-Uhersko dává Srbsku ultimátum. 28. července Rakousko-Uhersko vyhlašuje Srbsku válku. 29. července Rusko v rámci podpory Srbska mobilizuje své jednotky proti

Rakousku-Uhersku. 31. července Německo požaduje, aby Rusko ukončilo mobilizaci, to v ní

však pokračuje. 1. srpna Také Německo mobilizuje a podobně činí i spojenec Ruska

– Francie. 2. srpna Německé jednotky vstupují do Francie a Lucemburska

a první ruští vojáci do východního Pruska. 3. srpna Německo vznáší požadavek na průchod Belgií pro svéjednotky, je však odmítnuto. 4. srpna Německo napadá Belgii a Velká Británie Německu vyhlašuje

válku. 6. srpna Francouzské jednotky vstupují na území německé kolonie

To g o l a n d . 7. srpna Rusko napadá německé Východní Prusko. 13. srpna Rakousko-Uhersko napadá Srbsko, tažení je však nakonec

neúspěšné. 14. srpna Francouzská armáda vstupuje do německého Lotrinska, ale

je z něj zase vytlačena. 18. srpna Rusko napadá rakousko-uherskou provincii Halič. 20. srpna Německá armáda dobývá Brusel a obrací se k jihu, na Paříž. 24. srpna Začíná invaze Spojenců do německé kolonie Kamerunů. 26. srpna Zahájena bitva u Tannenbergu a ruské jednotky veVýchodním Prusku vytlačeny zpět z této oblasti.


Válka a naděje

20

1. září Začíná bitva u haličského Lembergu (Lvova), která skončí

výraznou porážkou Rakouska-Uherska. 6. září Zahájení francouzsko-britské protiofenzívy na řece Marně,

která zastaví německé tažení na Paříž. 7. září Zahájena druhá rakousko-uherská invaze do Srbska. 11. září Začátek tzv. „honby k mořskému pobřeží“ na západní frontě. 23. září Japonsko vyhlašuje válku Německu. 12. října Vypukla první z řady bitev ve Flandrech. 29. října Do války po boku Německa vstupuje Osmanská říše. 3. listopadu Rusko napadá osmanskou provincii Arménii. 7. listopadu Německá kolonie v Číně Čching-tao dobyta japonskými

a britskými jednotkami. 8. listopadu Začíná třetí invaze Rakouska-Uherska do Srbska. 18. listopadu Osmanská říše zahajuje ofenzívu na Kavkaze. 21. listopadu Britské jednotky obsazují Basru v Mezopotámii. 7. prosince Začíná druhá bitva o Varšavu.


1914

21

1

Neděle 2. srpna 1914

Laura de Turczynowiczová je v Augustówě jednoho časného ránaprobuzena

Co by mohlo být tou nejhorší věcí, kterou by si mohla představit? Že je její

manžel nemocen, zraněn či dokonce už nežije? Nebo že jí byl nevěrný?

Uplynulé léto bylo úžasné, nejen díky nádhernému počasí, jelikož bylo velmi jasno a teplo, s okouzlujícími západy slunce, ale i proto, že se rodina přestěhovala do nově postavené letní vily, ukryté u jezer v krásnémAugustowském lese. Během krátkých bílých červnových nocí často s manželem vyjížděla na jedno z těch jezer, aby přivítali vycházející slunce. „Vše bylo tak mírumilovné a úchvatné... poklidný život naplněný prostými radostmi.“

Je ovšem třeba přiznat, že jednoduchost jejího života byla jenrelativním pojmem – tu rozlehlou vilu měli špičkově zařízenou a Lauru neustále obklopovalo služebnictvo a pomocníci v domácnosti, kteří bydleli odděleně. (Oba pětiletí synové měli svou chůvu, šestiletá dcera vlastní vychovatelku a děti se vozily v dvoukoláku taženém koňmi.) Zimu jejich otec a matka, kteří se pohybovali ve společnosti nejvyšších aristokratických kruhů dané oblasti, strávili na francouzské Riviéře, přičemž návrat domů do Polska byl rychlý a jednoduchý, překračovat státní hranice nebyl tehdy v rámci Evropy problém, nepotřebovali mít ani pasy. Rodina vlastnila několik nemovitostí, kromě letní vily také velký dům v Suwalki a ještě i byt ve Varšavě, takže Laura de Turczynowiczová, rozená Blackwellová, vedla zajištěný a pohodlný život, i když při pohledu na myš křičela, bála se hromů, téměř neuměla vařit a byla vlastně skromná a také poněkud nesmělá.

Na fotografi i, která vznikla předchozího léta nebo možná ještě dřív, vidíme šťastnou, spokojenou a hrdou ženu s blond vlasy tmavšího odstínu, v široké sukni, bílé halence a s velkým letním kloboukem na hlavě, jinými slovy vidíme člověka uvyklého na poklidný a privilegovaný život, který se navíc pořád zlepšuje (takovou mimochodem nebyla jediná). Pravda, zaslechla něco o nějakých nepokojích a zavrženíhodných skutcích kdesi daleko, ale rozhodla se je ignorovat (a ani v tom nebyla jedinou).


Válka a naděje

22

Bylo to tedy skutečně nádherné léto, které ostatně ještě neskončilo, v neděli se například chystali uspořádat velkolepý večírek. Ale kde je ten její manžel? Několik dní pracoval v Suwalki, ovšem již předchozího dne se měl právě kvůli té společenské akci vrátit. Schovávali mu večeři, on však nedorazil, což pro něj vůbec nebylo typické, a Laura byla čím dál znepokojenější. Kde může být? Čeká, dívá se na hodiny, ale nic. Takhle neklidná nebyla už dávno. Co se mohlo stát? Usnout se jí podařilo až před svítáním.

Probudilo ji zuřivé bušení na okno. Byly čtyři hodiny ráno. Vyskočila z postele, aby tomu hluku co nejdřív učinila přítrž, než probudí děti, a dole pod oknem uviděla nějakou postavu. Nejdřív se v nastalém zmatkudomnívala, že jde o jednoho ze sluhů, který vyráží na trh a něco potřebuje, snad peníze nebo nějaké instrukce, ale ke svému údivu zjišťuje, že se dívá do bledého a vážného obličeje Janovi, manželovu sluhovi. Podává jí kartičku, na které poznává rukopis svého muže, a čte: „Byla vyhlášena válka.Okamžitě i s dětmi přijeď. Služebnictvo ať zabalí, co chceš vzít s sebou, a ještě dnes se vydej na cestu.“ 2 Úterý 4. srpna 1914 Elfriede Kuhrová sleduje, jak z města Schneidemühl odchází 149. pěší pluk Je letní večer, teplý vzduch a v dáli tlumeně zní hudba. Elfriede se svým bratrem jsou doma, tedy na Alte Bahnhofstrasse číslo 17, ale ten hluk slyší, je čím dál hlasitější a pak si uvědomí, co se děje, takže vyběhnou na ulici a vyrazí vpřed ke žluté budově nádraží, které připomíná pevnost. Náměstí před ním je plné lidí a ozařuje ho bílé elektrické světlo, takže Elfriedepřiadá, jako by listy na okolních kaštanech byly z papíru.

Dívka vyšplhá na železné zábradlí, oddělující stanici od zaplněného náměstí, zatímco hudba je stále hlasitější, a tu spatří nákladní vlak, který čeká na odjezd u třetího nástupiště. Vidí také, že lokomotiva už jepřipravena vyrazit tak říkajíc plnou parou vpřed, a otevřenými dveřmi vagónů letmo zahlédne pár vojáků v záloze, kteří jsou ještě v civilním oblečení, ale


1914

23

už se chystají na mobilizaci; zatím se ale vyklánějí z oken, mávají a smějí.

Mezitím je čím dál víc slyšet hudbu, jejíž tóny doslova protínají vzduch

letního večera, a najednou její bratr vykřikne: „Už jdou! Je to sto čtyřicátý

devátý!“

Na tu chvíli všichni čekali, protože 149. pěší pluk byla vojenskájednotka města Schneidemühl, a teď její příslušníci odjížděli na západní frontu. Výraz „západní fronta“ byl mimochodem zcela novým, Elfriede do tohoto dne o něčem podobném nikdy neslyšela. Ta blížící se válka bude každopádně proti Rusům, ne? To přece ví každý, německá armáda přece mobilizovala v reakci na skutečnost, že tak učinila ta ruská, a každému je jasné, že Rusové již brzy zaútočí.

1

Myšlení lidí tady v Pomořansku se

zaměřuje právě na tuto hrozbu a obyvatelé našeho města nejsou žádnou

výjimkou – ruská hranice je od něj vzdálena ani ne 160 kilometrů a přes

Schneidemühl vede hlavní železniční trať z Berlína do Královce, takže

každý předpokládá, že se pro mocného nepřítele na východě logicky stane

vojenským cílem.

Více méně stejným způsobem jako lidé v tomto městě uvažovali i němečtí politici a generálové, kteří následně za značného tápání,kloýtání a neobratného zápolení zavedli Evropu do války. Jakési informace totiž sice byly k dispozici, ale téměř vždy jen v neúplné formě nebo prostě zastaralého charakteru a kvůli nedostatku konkrétních údajů sedoplňovaly různými odhady, předpoklady, nadějemi, strachem, obsesemi, konspiračními teoriemi, sny, nočními můrami a fámami. Obraz světa byl v těchto dnech ve Schneidemühlu tak jako v desítkách tisíc dalších měst a vesnic po celém kontinentu vytvořen z nejasného a klamného materiálu právě takovéhoto typu, zejména pak z fám a zvěstí. Elfriede Kuhrová, tohle aktivní a inteligentní dvanáctileté děvče s nazrzlými vlasy a zelenýma očima, například slyšelo, jak lidé říkají, že Norimberk užbombardovala francouzská letadla, že byl napaden železniční most nedaleko Eichenriedu, že ruské jednotky míří k Johannisburgu, že ruští agenti v Berlíně usilovali o život korunního německého prince, že jeden ruský 1 To byla ostatně pravda, do konce měsíce už se na německém území nacházely dva ruské

armádní útvary.


Válka a naděje

24

špión se snažil vyhodit do povětří leteckou továrnu na okraji jejího města,

že jiný hodlal infi kovat veřejný vodovod bakteriemi cholery a že jistý

francouzský agent chtěl zaminovat mosty přes řeku Küddow (Gwda). Nic

z výše uvedeného sice nebyla pravda, ale to vyjde na povrch až později.

V tuto chvíli jsou lidé, jak se zdá, připraveni uvěřit čemukoliv, a čím méně

je to pravděpodobné, tím větší šance na úspěch.

Obyvatelé Schneidemühlu, stejně jako většina ostatních Němců,koneckonců vnímají nadcházející válku jako obrannou, jako válku, která jim byla vnucena, a oni nemají jinou možnost než jí přihlížet až do samotného konce. Stejně jako lidé v podobných městech a vesnicích Srbska,Rakouska-Uherska, Ruska, Francie, Belgie a Velké Británie jsou i oni plni jak strachu, tak naděje, ale v nemalé míře také hřejivého a silného pocitu povýšenosti, protože jim připadá, že teď je čeká důležitý boj proti temným silám. Přes jejich město, jakož i přes celé Německo a Evropu vůbec, se právě převalila vlna emocí, která vše a každého před sebou rozmetala, přičemž to, co bylo temné, tehdy naopak vnímali coby pozitivní.

Elfriede slyší svého bratra křičet a pak i ona uvidí to, co on – vojáky, jedna řada za druhou, v šedivých uniformách a ne příliš vysokých botách ze světlé, nečiněné kůže, na zádech velké ruksaky a na hlavách helmys kovovou špicí a šedým látkovým potahem. Před nimi pochoduje vojenská kapela, a jak se blíží k tomu velkému davu lidí u nádraží, začne hrát melodii, kterou všichni tak dobře znají. Odvedenci začnou zpívat, a když dojde na refrén, přidají se i přihlížející, takže tou srpnovou nocí najednou hřmí:

Lieb’ Vaterland, magst ruhig sein

Lieb’ Vaterland, magst ruhig sein

Fest steht und treu die Wacht, die Wacht am Rhein!

Fest steht und treu die Wacht, die Wacht am Rhein!

2

Vzduchem se rozléhá zvuk bubnů, dupání bot, zpěv i provolávání slávy

a Elfriede si do svého deníčku poznamenává:

2 „Drahá vlasti, zůstaň klidná / Pevně a věrně stojí stráž na Rýnu.“ Tato píseň byla od

poloviny devatenáctého století jakousi neofi ciální německou národní hymnou.


1914

25

Pak připochodoval sto čtyřicátý devátý, vojáci těsně jeden vedledruhého, a zaplavil nástupiště jako nějaká šedivá přílivová vlna. Všichni

vojáci měli kolem krku – nebo připíchnuté na prsa – dlouhé věnce

z květin a z hlavní jejich pušek trčely astry a růže, jakož i nejrůznější

stonky, jako by se chystali střílet na nepřítele právě takovýmito náboji.

Jejich tváře však měly vážný výraz, já jsem přitom čekala, že na nich

bude úsměv a že prostě budou veselí. Jednoho smějícího se vojáka nicméně Elfriede nakonec přece jen uviděla. Byl to nadporučík Schön, kterého poznala; teď se dívala, jak se loučí se svými příbuznými a pak se prodírá davem. Vidí také, jak jej přihlížející lidé poplácávají po zádech, objímají a líbají. Chtěla by na něj zakřičet „Ahoj, nadporučíku Schöne!“, ale neodváží se.

Hudba hraje dál a nad hlavami se mává klobouky a kapesníky. Vlak se „záložáky“ dosud v civilu pak zapíská a odjíždí, takže všichni přítomní mávají, křičí a provolávají jim slávu, a záhy odjede i 149. pluk. Elfriede seskočí ze zábradlí a dav ji pohltí, přičemž má pocit, že ji drtí a dusí. Zahlédne jednu starou ženu, která má oči zarudlé od pláče a křičísrdcervoucím způsobem: „Můj malý Pavlíku! Kde je můj malý Pavlík? Nechte mě svého syna aspoň vidět!“ Elfriede tam stojí, utlačovaná tou strkající se a cukající masou zad a rukou a břich a nohou, ale neví, kdo je Pavel. Vyvedená z míry, ale možná spíš jen vděčná, že se v tom převažujícímchaosu plném nejrůznějších vjemů a zvuků a emocí může soustředit na něco konkrétního, odříká rychlou modlitbu: „Bože, prosím ochraňuj toho Pavla a zase ho té ženě vrať! Prosím, Bože, prosím, prosím, prosím!“

Pak se dívá, jak vojáci pochodují kolem ní, zatímco malý chlapec stojící vedle vystrčí prosebně ruku skrz studené tyče železného zábradlí a volá: „Vojáku, vojáku, na shledanou!“, takže jeden z nich, oblečený do šedéuniformy, mu podá tu svou a řekne: „Na shledanou, bratříčku!“ Všichni se smějí, kapela hraje „Deutschland, Deutschland, über alles“ a někteříz přihlížejících se přidávají zpěvem. Pak k prvnímu nástupišti přijede dlouhý vlak vyzdobený květinami a po zaznění polnice začnou vojáci okamžitě nastupovat do vagónů, zatímco jsou slyšet povely, ale i nadávkya vtipkování. Jeden z mladých mužů se snaží dohonit ostatní a běží kolem Elfriede,


Válka a naděje

26

která stojí za zábradlím, takže sebere odvahu, napřáhne k němu rukua ostýchavě zamumlá: „Hodně štěstí!“ On se na ni podívá, usměje se, vezme ji

za tu ruku a odpoví: „Než se zase sejdeme, holčičko!“ Elfriede sleduje, jak

nastupuje do jednoho z těch nákladních vagónů a pak se otáčí a dívá na

ni, v tu chvíli už se ale vlak dává trhavě do pohybu, nejdřív jen pomalu,

postupně však zrychluje.

Jásání se přeměnilo na řev, vojáci namačkáni v otevřených dveřích,

vzduchem létaly květiny a řada lidí na náměstí najednou začala

plakat.

„Však se znovu sejdeme! Brzy budeme opět doma s vámi!“

„Žádný strach! Brzy se vrátíme!“

„Vrátíme se oslavit s mámou Vánoce!“

„Ano, ano, ano, a vraťte se celí!“

Pak se z vlaku, který už byl v pohybu, začaly ozývat tóny nějaké majestátní

písně, Elfriede však rozuměla jen části refrénu: „... in der Heimat, in der

Heimat, da gibt’s ein Wiedersehen!“.

3

Vagóny postupně mizely v noční tmě,

v tom teplém letním vzduchu, a nakonec byly pryč.

Elfriede je velmi rozrušená a při návratu domů potlačuje slzy. Během chůze před sebou drží tu ruku, které se dotkl voják, jako by obsahovala něco velmi cenného a také velmi křehkého, a když stoupá po špatněosvětlených schodech na verandu domu číslo 17 v Alte Bahnhofstrasse, rychle tu ruku políbí.

Sarah Macnaughtanová se toho dne, tedy 4. srpna, po dlouhéma příjemném pobytu na venkově vrátila do Londýna. Léto bylo tentokrát nezvykle

horké a slunné a všeobecný klid, který si se svými přáteli vychutnávala,

nic nenarušovalo. (Na zprávu o dvojité vraždě na Balkáně, která se k nim

dostala, když se zrovna sklízelo seno, rychle zase zapomněli nebo ji prostě

3 „... doma, doma, tam se zase sejdeme.“


1914

27

ve svých myslích potlačili, případně ji jednoduše odsunuli stranou jako

další z těch politováníhodných, ale vzdálených událostí, k jakým bohužel

čas od času dochází.) Sama k tomu napsala:

Téměř nikdo nevěřil, že by mohla vypuknout válka, do té doby než se

vrátili z návštěv během srpnových svátků a spatřili vojáky, kteří se na

nádražích loučili se svými rodinami. Ještě i tehdy však ve všechpanoval pocit čehosi neskutečného, takže bylo velmi těžké si stav věcíuvědomit. Viděli jsme ženy, které mávaly kapesníky odjíždějícím mužům

a do oken železničních vagónů zvedaly své malé děti, aby je ti muži

mohli políbit (...) Přestávali jsme dýchat – ne ze strachu, ale v úžasu. 3 Čtvrtek 20. srpna 1914 Richard Stumpf je na lodi německého válečného námořnictvaHelgoland a opisuje si báseň Richard Stumpf je hluboce znepokojen – sleduje další vyhlášení války, kdy se další země přidává na stranu nepřátel Německa, tentokrát konkrétně Japonsko. Vládci z Tokia jsou mezi prvními z rozšiřující se tlupy válečných dobrodruhů, kteří se v této nejisté a nestabilní situaci chopili příležitosti, aby něco urvali pro sebe, přičemž obvykle jde o nějaké území. Japonsko totiž ministerstvu zahraničí v Berlíně předložilo ultimátum, v němžpožaduje stažení všech válečných plavidel Německa z Asie a nárokuje si jeho kolonii Čching-tao

4

.

4 Čching-tao se nachází na poloostrově pobřeží provincie Šan-tung a Německu bylo

postoupeno koncem devatenáctého století jako kompenzace za zavraždění jehomisionářů. (Německý vliv je v tomto místě patrný dodnes, jelikož se zde vaří nejlepší pivo

v Číně.) Imperiální ambice Japonska, pokud se týče asijské pevniny, neznaly hranic,

vedly již k válkám jak s Ruskem, tak s Čínou, a jeho nejnovější požadavek byl jen

dalším krokem v expanzionistických plánech země vycházejícího slunce, tentokrát

pod záminkou plnění povinností vyplývajících ze spojenectví uzavřeného v roce 1902

s Velkou Británií. Japonské ozbrojené síly byly mimochodem připraveny zaútočit na

Čching-tao už od poloviny srpna, tedy týden předtím, než Tokio předložilo v Berlíně

to ultimátum.


Válka a naděje

28

Námořníkův vztek dosáhne vrcholu a z úst mu vyjde rasistickáinvektiva: „S nápadem na takový bezostyšný požadavek mohli přijít jen tišikmoocí žlutí Asiati.“ Je nicméně přesvědčen, že německé jednotky dislokované v Asii uštědří těm „zlodějským žlutým opicím“ pořádný výprask.

Richard Stumpf, tento dvaadvacetiletý příslušník německého válečného námořnictva, má dělnický původ, jelikož než se zapsal do armády, pracoval dva roky jako kovák, je ale také silně věřícím katolíkem a členemkřesťanských odborů, který se otevřeně hlásí k nacionalistickému přesvědčení.

Tak jako tolik dalších Němců vypuknutí války nesmírně vítá,přinejmenším proto, že jeho země si konečně bude moci vyrovnat účty s těmi proradnými Angličany; myslí si, že Británie Německu „závidí jehohospodářský vzestup“, a to že je tím „skutečným důvodem“, proč se zapojila do celoevropského ozbrojeného konfl iktu. Obvyklým pozdravem některých jeho kolegů, když vstoupí do místnosti, je ostatně zvolání „Bůh ať potrestá Anglii“ a povinná odpověď pak zní „On ji potrestá.“

Stumpf je inteligentní a zvídavý člověk, který má rád hudbu a hodně čte, ale jde také o šovinistu s řadou předsudků. Na jeho fotografi i je vidět snědého, vážně se tvářícího mladého muže s oválným obličejem, očima blízko sebe a malými, avšak sveřepými ústy. V ten konkrétní den je na moři, při ústí řeky Labe, na palubě mohutného křižníku SMS

5

Helgoland

6

,

5 Seine Majestäts Schiff – Loď Jeho Výsosti.

6 Bitevní loď Helgoland, spuštěná na vodu v přístavu Kiel v roce 1909, byla ztělesněním

předválečného soupeření Německa s Británií při budování námořnictva, jelikož šlo

o přímou reakci na její křižník Dreadnought, tehdy největší a nejsilnější válečnéplavidlo na světě. Tato loď totiž díky svým parním turbínám, pancéřování a těžké výzbroji

znamenala naprostý přelom v dějinách vojenského námořnictva, jelikož doslova přes

noc se všechna dosavadní obrněná plavidla stala nemoderní a plánovači této části

národních armád museli zapomenout na jakákoliv rozpočtová omezení. Výzbroj SMS

Helgoland se tedy britskému křižníku již vyrovnala a jeho pancéřování bylo dokonce

ještě o něco mohutnější. (Důvodem byla skutečnost, že německé válečné lodě neměly

operovat do tak velkých vzdáleností jako ty britské, a část toho, co se ušetřilo navelikosti jejich skladů uhlí, se tak mohlo použít na ještě větší ochranu trupu.) Helgoland

byla prostě se sv ými dvanácti děly ráže 30,5 centimetrů „posledním v ýk řikem“německého vojenského námořnictva a spolu se sesterskými plavidly Ostfriesland, Th üringen a Oldenburg vyvolávala jak u veřejnosti a její vlastní posádky, tak u příslušných

admirálů či dokonce samotného císaře Viléma velká očekávání. Všichni věděli, že

celý ten nákladný (a nesmyslný) projekt vybudování válečného loďstva byl jedním


1914

29

tedy plavidla, na němž sloužil od první chvíle, kdy vstoupil do německého

vojenského námořnictva, a kde se nacházel i ve chvíli, kdy vypukla válka.

Richard si pamatoval, že když se jeho loď vrátila do přístavu, panovala na ní poklidná atmosféra, jelikož během pobytu na moři se k nimnedostaly žádné mimořádné zprávy, a někteří z námořníků si tudíž dokonce stěžovali, že je „mnoho povyku pro nic“. Nikdo z posádky ovšem nesměl vystoupit na pevninu a místo toho trávili čas nakládáním střelivaa naoak vykládáním „zbytečných“ věcí. O půl páté večer pak byl vydán povel „Všichni muži na palubu“, takže se seřadili do útvaru a jedenz námořních důstojníků, v ruce nějaký papír, jim ponurým hlasem oznámil, že jak armáda Německa, tak jeho vojenské námořnictvo mají té noci provést mobilizaci, a dodal: „Víte, co to znamená – bude válka.“ Lodní kapela následně spustila vlasteneckou skladbu a každý se k ní „nadšeně“ připojil zpěvem. „Naše radost a vzrušení neznalo hranic a pokračovalo dlouho do noci.“

Uprostřed všeho toho jásání je už nicméně možné pozorovat i jistý výrazně asymetrický jev. Bylo uvolněno obrovské množství energie a ta, jak se zdá, ovládla každého; Stumpf například s jistým sebeuspokojením zaregistroval, že mnozí lidé s radikálními sklony, kteří si udělali jméno díky ostré a vytrvalé kritice éry císaře Viléma, nyní projevují zcela extrémní a neúměrný patriotismus. Co však tato vlna rozbouřených emocí zcela odnesla, byla otázka, proč vlastně válka vypukla – řada lidí byla sice tak jako náš námořník přesvědčena, že ví, o čem to celé „skutečně“ je, že na ten „skutečný důvod“ přišli, tato „opravdová“ a „skutečná“ příčina ovšem byla překryta prostou skutečností, že je válka, a ta už začala jevit známky toho, že je cílem sama o sobě, přičemž jen málo jejích účastníků se ještě vrací k událostem v Sarajevu.

Stumpf se, pravda, domnívá, že propagandistická kampaň protirostoucí skupině nepřátel Německa to místy přehání, příkladem budiž ta vulgární pohlednice, kterou právě zahlédl v obchodě a na níž si německý voják přehnul jednoho protivníka přes koleno, aby mu mohl „dát co

z panovníkových „oblíbených dětí“ a že právě jeho uskutečnění v předválečných letech

zavedlo Německo na cestu konfrontace s Velkou Británií.


Válka a naděje

30

proto“, a svým kolegům stojícím kolem říká: „Netlačte se, na všechny

dojde řada.“ No a pak tu také byla ta velmi populární rýmovačka, kterou

vymysleli kluci na ulicích a psali ji křídou na železniční vagóny, vezoucí

povolance na frontu: „Jeder Schuss ein Russ, Jeder Stoss ein Franzos,

Jeder Tritt ein Britt.“

7

Jiné věci jej ovšem naopak hluboce dojaly,například báseň od oblíbeného autora Otty Ernsta, která vyšla v nacionalisticky

laděném deníku Der Tag a vyjadřuje se ke skutečnosti, že Německo už je

ve válečném stavu se sedmi různými zeměmi; Stumpfa ty verše tak silně

oslovily, že si je rozhodl slovo po slově opsat do svého deníku. Zde jsou

její dvě sloky a také závěr:

O mein Deutschland, wie musst du stark sein,

Wie gesund bis ins innerste Mark sein,

Dass sich’s keiner allein getraut

Und nach Sechsen um Hilfe schaut.

Deutschland, wie musst du vom Herzen echt sein,

O wie strahlend hell muss dein Recht sein,

Dass der mächtigste Heuchler dich hasst

Dass der Brite von Wut erblasst.

8

Morde den Teufel und hol dir vom Himmel

Sieben Kränze des Menschentums,

Sieben Sonnen unsterblichen Ruhms.

9

Štvavý způsob vyjadřování této básně a neúměrně ostrý tón celéproagandy ovšem ve skutečnosti moc neznamenal, vlastně to bylo zcela

7 „Jedním výstřelem jeden Rus, jedním bodnutím bajonetem jeden Francouz, jedno

kopnutí pro každého Brita.“ K této rýmovačce byl mimochodem přidán ještě jeden

verš, a to „Jeder Klaps ein Japs“, tedy „Každému Japonci jedna facka“. Podobně hloupé

básničky se tehdy skládaly ve velkém počtu. 8 „Ach, ty moje Německo, jak pevné musíš být, / jak zdravé až na kořínek, / protože

nikdo se neodvážil sám / a vyhledal pomoc šesti dalších. // Německo, jak silné musí

být tvé srdce, / ach, jak nádherně čistá je tvá oprávněnost, / že jsi dovedlo k takové

nenávisti nejmocnějšího pokrytce / a že Brit zbledl zuřivostí.“ 9 „Zabij ďábla a z výšek nebes seber / sedm vítězných věnců lidstva, / sedm sluncínesmrtelné cti.“


1914

31

naopak. Ve hře sice byly v té době nepochybně určité konfl iktní zájmy, ale

všechny problémy se daly řešit jinak než válkou, a rozhodně nebyly natolik

akutní, aby se jí nedalo vyhnout. Tato válka se prostě stalanevyhnutelnou ve chvíli, kdy ji za takovou začali lidé považovat; když jsou příčiny

nějakého ozbrojeného konfl iktu nejasné a mlhavé jsou i jeho cíle, stává

se nutností spoléhat na nadnesená a nasládlá slova příslušné propagandy.

Richard Stumpf jim naivně uvěřil a teď se potácí po palubě, těmi verši vysloveně intoxikován. Jeho loď natřená šedivou barvou, tlustá a obrovská, se mezitím houpe na mořské hladině a čeká na svou příležitost. Nepřítele zatím ještě nikdo ani neviděl, ale na SMS Helgoland už ve vzduchu panuje jistá netrpělivost. 4 Úterý 25. srpna 1914 Pál Kelemen dorazil na frontu v Haliči Zpočátku měl Pál problém zbavit se dojmu, že tohle je jen další cvičení. Začalo to všechno v Budapešti – vzpomíná si, jak se lidé dívali, když si ukládal do drožky zavazadlo, oblečený do své husarské uniformy skládající se z červených kalhot, modré tuniky, světle modrého maďarského kabátu a vysokých kožených holínek, a jak si na Východním nádraží musel lokty udělat cestu hustým davem a poté se prodrat i k příslušnému vlaku, kde mu ale nakonec nezbylo než zůstat stát v uličce. Také si vybavuje plakající ženy, kdy se jedna dokonce málem sesypala k zemi, nebýt nějakého cizího člověka, který ji zachytil. Jednou z poslední věcí, které zahlédl, to když už se vlak rozjížděl, byl pak starší pán běžící podél soupravy, protože se chtěl naposledy podívat na svého syna.

Po absolvování cesty, která až na horko nebyla nijak zvlášť nepohodlná, se jako obvykle hlásil u svého husarského pluku v Szebenu (muž, který jej přijal, se na něj ani nepodíval, jen mu sdělil, kam má jít). Později toho odpoledne, kdy srpnové slunce už pěkně pálilo, se dostavil domobilizačního střediska v Erfalu a poté byl – opět jako obvykle – ubytovánu jednoho farmáře.


Válka a naděje

32

Následovala celá série rutinních aktů, konkrétně vyzvednout si veškeré potřebné vybavení včetně koně a sedla, nechat vyplatit gáži a pakabsolvovat dlouhou, nesnesitelně dlouhou rekapitulaci dalších praktických úkolů v místnosti, kde bylo takové vedro, že někteří lidé omdlévali, zatímcořečníci ne a ne skončit.

Pak se ovšem ten obraz začal měnit. Nejdřív přišel na řadu noční pochod k vlaku, který už na husary čekal, pak jeho pomalá jízda, kdy cestující na každém nádraží vítaly nadšené davy, „hudba, pochodně, víno, delegace, vlajky a provolávání slávy armádě“, a konečně vybalování a následně první skutečný pochod. Stále však nic nenaznačovalo, že jsou ve válce, žádné vzdálené dunění děl a podobné věci, pořád to ještě mohlo být jen cvičení; bylo teplo, nad hlavami modré nebe a vonělo seno, i když byl tak cítit pot a koňský trus.

Pál Kelemen se narodil o dvacet let dřív v Budapešti, kde vychodil gymnázium se zaměřením na latinský jazyk a také hrál na housle pod dirigentem Fritzem Reinerem, který se později stal slavným. Kelemen pak studoval na univerzitách ve svém rodném městě, jakož i v Mnichově, Paříži a jistou krátkou dobu dokonce i v Oxfordu. Byl v mnoha ohledech typickým představitelem městského obyvatelstva střední Evropy začátku dvacátého století, zcestovalý, sečtělý, aristokratický, ironický, vybroušený, s odstupem – a slabostí pro ženy, takže když vjeli do města Stanislau (Ivano-Frankivsk), metropole rakouské Haliče, myslel tento mladý,elegantní nadporučík (může být někdo víc elegantní než důstojník v této hodnosti v jednotce husarů?) spíš než na válku na něžné pohlaví. Byl přesvědčen, že člověk pozná, zda se nalézá v nějakém provinčním městě, když pohlédne na jeho ženy. „Zde jsou světlé pleti, velmi světlé, ale v očích jim plápolá oheň.“ (Ve velkých městech je to obráceně, tam mají pohled více unavený a zastřený, Pál si tedy alespoň myslí, že to tak je.)

Teprve když jeho útvar opravdu dorazil do Haliče, byla ta iluze, že by mohlo jít o pouhé cvičení, konečně rozptýlena. Už cestou potkávalirolníky a Židy na útěku a ve městě samotném panovala nálada vyznačující se obavami a chaosem, protože Rusové už údajně nebyli daleko. Pál si do svého deníku poznamenal:


1914

33

Spíme ve stanech. O půl dvanácté v noci poplach, Rusové předbranami města. Mám dojem, že všichni naši jsou lehce vystrašení. Házím

na sebe oblečení a vybíhám ven, abych se přidal ke své rotě. Na cestě

stojí v jednotlivých řadách příslušníci pěchoty. Hřmí kanónya nějakých půl kilometru od nás vepředu jsou slyšet pušky. Středem silnice

ze Stanislau rychle odjíždějí automobily a světlo z jejich karbidových

lamp se v dlouhých proudech vrhá směrem k Haliči.

Přelezl jsem živý plot mezi rozestavěnými hlídkami a přeskočil

příkopy u náspu. Rota už na mne čekala, všichni v sedlech, a tak jsme

dál stáli připraveni na další rozkazy a povely.

Když se rozbřesklo, viděli jsme, jak se zdejší obyvatelé v dlouhých

zástupech doslova valí pryč z města, na vozech nebo koních i pěšky,

každý prostě prchal, aby se zachránil, a s sebou toho měli jen tolik,

kolik zvládli. Všude obraz vyčerpání, prachu, potu, obrovskésklíčenosti, bolesti, utrpení a paniky v obličejích, v očích zděšenost a pohyby

těch lidí naprosto odevzdané. Padla na ně strašlivá hrůza, jako by se

ten oblak prachu, který rozvířili, na ně doslova přisál a oni nebyli

schopni se jej zbavit.

Ležím na okraji silnice, spánek nepřichází a sleduji celé to peklo

kolem, jehož součástí jsou dokonce i válející se armádní vozy. Přes

pole předepsaným směrem ustupují vojáci, pěchota i kavalerie, a ani

jeden muž už nemá plnou výstroj a výzbroj. Vyčerpaní se masově valí

údolím a utíkají zpět do Stanislau. To, co Kelemen viděl, zatímco ležel u silnice, bylo výsledkem jednoho z  prvních krvavých a  chaotických střetů s  útočícími Rusy. Tak jako všichni ostatní účastníci této události měl jen velmi hrubou představu, co se vlastně událo, a bude trvat léta, než někdo všechna dostupnásvědectví spojí do příběhu zvaného bitva u Lembergu (Lvova). Nebylo nicméně třeba žádné vyčerpávající zprávy generálního štábu, aby každý pochopil, že šlo o porážku rakousko-uherské armády, a to rozměrů, které byly nejen naprosto kolosální, ale také naprosto nečekané.


Válka a naděje

34

5

Pátek 28. srpna 1914

Laura de Turczynowiczová potká v Suwalki německého válečného

zajatce

Laura tuto válku nikdy nepochopila, natož aby ji uvítala. Je jedním z těch

mnoha lidí, pro něž je to, co se stalo, něco jako přírodní katastrofa, temná

a nakonec i nepochopitelná tragédie, která se najednou bůhví odkudzjevila a přepadla je.

Zároveň si ovšem také povšimla, jak se ta počáteční hrůza rychlepřeměnila na jakési podivné nadšení, které zasáhlo i ji samotnou. Vypadalo to, že starodávné spory mezi Poláky a Rusy zcela zmizely, a o stávající náladě hodně vypovídalo, že když se jednoho večera počátkem srpna rozšířila zvěst, podle níž k válce možná vůbec nedojde, vedlo to dokonce k jistému zklamání. (Velká Británie údajně váhala, zda nezůstat neutrální, a tospustilo poplach mezi vládnoucími představiteli v Petrohradě.)

Laura v tento den slavila své třicáté šesté narozeniny a její život dosud obsahoval všechny prvky snu ve stylu fi n de siècle. Světlo světa spatřila v Kanadě, ale vyrostla v New Yorku a šlo o talentovanou zpěvačku, která vystupovala v Metropolitní opeře i jinde. Poté se přesunula do Evropy, aby „studovala, zpívala... a užívala si“; tady sklidila úspěch v Bayreuthu a Mnichově, uměla ostatně dobře německy, a našla si zde i životníhopartnera v podobě okouzlujícího polského aristokrata, který měl  titul, značné jmění a knír směřující vzhůru. Jmenoval se Stanislaw de Turczynowicz, hrabě z Gozdawy, a vzali se v Krakově, kde se také narodily jejich tři děti; ty byly tudíž poddanými císaře Rakouska-Uherska, zatímco manžel Laury „spadal“ pod cara a ona pro změnu pod britského krále. Před srpnem 1914 ovšem v takových kategoriích uvažovalo jen velmi málo lidí, zatímco dnes je řada těch, kteří stěží myslí na něco jiného.

Válka mezitím začala být poněkud více znát. Týden poté, co vypukla, ji do šedého světla rozbřesku probudil tlumený hluk podobný tomuz vodoádu, což byly tisíce a tisíce pochodujících příslušníků ruské infanterie, konkrétně část sboru zvláštního určení číslo II armády generálaRennen>


1914

35

kampfa, která se chystala zaútočit na sousední Východní Prusko. I když

bylo ještě velmi časně, všichni obyvatelé malého města Suwalki vyšli do

ulic, aby unavené vojáky přivítali jídlem, pitím a různými dárky, mnohé

ruské rodiny přináležející k vyšším vrstvám, s nimiž se Laura a její manžel

dobře znali, se však vrátily domů. Naskytl se také pohled na prvníbojovníky, kteří byli na frontě raněni, a město samotné se dokonce stalo cílem

útoku ze vzduchu, jelikož o několik dní dříve se nad ním objevilo osamělé

německé letadlo a dolů nazdařbůh shodilo několik malých bomb, zatímco

místní muži, plni vzrušení, na něj bezúspěšně stříleli ze svých loveckých

pušek. Ve vagónech vracejících se z fronty bylo také občas možné vidět

kořist uloupenou z německých domovů.

Přes tohle všechno však válka zůstávala něčím abstraktním, něčím, co se odehrávalo daleko, tedy alespoň pokud se Laury týče. Její rodina se vrátila do Suwalki, konkrétně do velkého šlechtického sídla poblíž hlavní silnice, a ona sama i nadále vedla příjemný život dámy, která vlastnila pozemky a byla obklopena nádhernými rodinnými cennostmi, dobře zaplněnými spížemi a vstřícným služebnictvem. Také ovšem pomáhala založit malou soukromou nemocnici, zatímco její manžel zatím ještě nedostalpovolávací rozkaz.

V den, který popisuje tato kapitola, ji přišla navštívit zdravotní sestra z polní nemocnice, jejíž zaměstnanci se právě vrátili z fronty, a to značně vyčerpaní a s minimálními zásobami. Za normálních okolností disponovali sto padesáti postelemi, a i s takovým počtem pacientů měli tři lékaři a čtyři sestry co dělat, v důsledku nedávných tvrdých bojů ve Východním Prusku však zraněných vojáků výrazně přibylo, podle zmíněné sestry odhadem až na sedm stovek, takže personál vysloveně nevěděl, kam dřív skočit. Laura byla dotázána, zda by mohla pomoci, a ta okamžitě souhlasila.

Následně odejde do kasáren, kde se polní nemocnice nachází. Když vchází dovnitř, slyší napjatý šepot pocházející ze stovek různých hlasů; poté začne obcházet jednotlivé místnosti, které jsou plné zraněných mužů, ale nedostalo se jim žádné péče, jelikož vše došlo, od obvazů po dezinfekční prostředky.

Zaměstnanci, jelikož věděli, že ovládá němčinu, ji požádali, zda by se mohla podívat na skupinu německých válečných zajatců, kteří byli všichni


Válka a naděje

36

pohromadě v jednom rohu. Jeden z nich se neustále zuřivě převaluje z jedné

strany na druhou, u toho se modlí a prosí o vodu. Laura na něj začnemluvit a on ji požádá, aby napsala jeho manželce:

Řekl mi, že býval účetním, je mu dvacet šest let, má ženu a děti, žili

všichni ve vlastním malém domě, nikomu nikdy v životě neublížil,

nezajímal se o nic kromě své práce a rodiny, až dostal povolávacírozkaz, že se musí do tří hodin dostavit ke svému pluku a vše zmíněné

nechat za sebou. „Velcí páni se pohádali a my za to musíme zaplatit

svou krví a svými manželkami a dětmi.“ Laura se později vrací s velkým množstvím zdravotnického materiálu, který nese z jejich vlastní malé soukromé nemocnice, a radost, kterou sestry dávají najevo, když tyto darované věci obdrží, jí připadá jako téměř budící soucit.

Pak se znovu vydá na obchůzku po vojenské nemocnici a to, co uvidí, zpočátku vůbec nepozná. Je to jakýsi „předmět“ v posteli a tam, kde má být hlava, je jen „koule z vaty a obinadel, ve které jsou tři černé otvory, jako by na ní nějaké dítě namalovalo ústa, nos a oči“. Z tohoto „objektu“ se najednou ozve hlas, který nejenže není nijak nadpozemský, ale mluví spisovnou polštinou, a už to je pro Lauru šokující, protože ve své naivitě nečekala, že by tato válka mohla nějak zasáhnout i její krajany. Ten hlas každopádně prosí člověka, který stojí u jeho postele, aby neodcházel a dal mu napít, protože má hroznou žízeň, takže ona přistoupí blíž, v tu chvíli však zažije druhý šok, jelikož z té „věci“ vylétnou hejna much – pacient totiž přišel o ruce a z obvazů je cítit silný zápach hnisu a sněti.

Otřesena couvne a udělá se jí nevolno, dokonce málem omdlí, takže musí rychle odejít. Později ale sebere odvahu a k tomu „předmětu“ na posteli se vrátí; pomůže kolem něj postavit síť proti hmyzu a asistuje sestře, která mu vyměňuje obvazy. Muž jí mezitím vypráví, že byl zraněndělostřeleckým granátem, který vybuchl poblíž něj, a že na bojišti ležel čtyři dny. Pak se zeptá, zda přišel o zrak, a odpověď zní „ano, úplně“, a když jej ještě zajímá, zda bude žít nebo zemře, dostane se mu odpovědi, že to druhé, takže poté už jen požádá o vodu.


1914

37

Laura se později dozví, že německý zajatec, se kterým mluvila předtím, ten šestadvacetiletý účetní, byl převážen do jiné nemocnice, ale cestou na nádraží zemřel. 6 Středa 2. září 1914 Andrej Lobanov-Rostovský vidí, jak ve varšavské čtvrti Mokotov potemnělo slunce Teď je řada na nich, aby je tam poslali. Zprávy si protiřečí – vypadá to, že ruská invaze do Východního Pruska má velké problémy, Rennenkampfova armáda zdá se ustupuje, a ta Samsonova dokonce vysloveně prchá. To ale přece nemůže být pravda? Úspěšnější jsou možná Rusové více na jihu, tedy v Haliči, takže je dost pravděpodobné, že Lemberg už každým dnem padne. I když je ovšem daleko větší potřeba posil proti Němcům na severu než proti Rakušanům v Haliči, střelecký pluk Lobanova-Rostovského má být vyslán na jižní frontu, kde se má zapojit do drcení již tak ustupujících rakousko-uherských divizí na hranicích s Polskem.

10

V současné době čekají příslušníci tohoto útvaru v záloze ve Varšavě, kde táboří na rozlehlém poli v městské čtvrti Mokotov. AndrejLobanov-Rostovský je ženista ruské armády a zároveň nadporučíkem v carské gardě, přičemž to druhé postavení získal spíše díky svému původu než talentu. Tento dvaadvacetiletý syn diplomata, fyzicky ne příliš robustní a také trochu úzkostný, je citlivým a intelektuálsky laděným člověkem, který pořád něco čte, nejraději francouzské romány, ale i historickou literaturu, a jemuž se dostalo kvalitního vzdělání (nedávno promoval na právech v Petrohradě, ale studoval i v Paříži a Nice).

Vypuknutí světové války pro něj bylo mimořádným zážitkem, každou volnou chvilku strávil tak jako všichni ostatní vzrušení obyvatelé pobí- 10 Jednotlivé fronty, na kterých bojovali Rusové, byly z praktického hlediska jakýmisi

nezávislými zónami, které disponovaly vlastními zálohami, vlaky, zásobamii samostatnými cíli, takže okamžitý přesun zdrojů byl více méně nemožný, alespoň dokud

si ruští generálové žárlivě a vztekle hlídali teritoria, která si pro sebe „vykolíkovali“.


Válka a naděje

38

háním po městě a obléháním novinových redakcí, aby si mohl přečíst

vývěsky a telegramy týkající se jejího průběhu. Napětí dosáhlo vrcholu,

když dorazila zpráva, že pod palbou se octl Bělehrad, a na těch samých

ulicích, kde ještě o pár dní dříve spontánně demonstrovali stávkující, se

nyní spontánně a masově dávala najevo podpora válce. Andrej sledoval,

jak dav zastavoval tramvaje, aby z nich mohl vyvést nějaké případné

armádní důstojníky a vzal je za všeobecného jásání na ramena, a zejména

mu utkvělo, jak jistý opilý dělník k pobavení všech přihlížejících jednoho

kolem procházejícího důstojníka objal a následně i políbil. Srpen bylkaždopádně tentokrát měsícem prašným a mimořádně horkým, takže Andrej

málem podlehl úžehu, i když byl coby nadporučík zvyklý na dlouhépřesuny v koňském sedle.

Zatím náš ženista ještě nezažil žádnou skutečnou akci. Nejhorší věc, které byl svědkem, se udála v jednom malém polském městě, kam před časem dorazili – vypukl tam velký požár a čerstvě zmobilizovaní ruští vojáci, vybičovaní celkovým vzrušením a také strachem ze špiónů, zastřelili osm Židů, kteří se podle jejich přesvědčení snažili uhašení ohně zabránit.

11

Všeobecná atmosféra se prostě vyznačovala značnou nervozitou.

Ve dvě hodiny celá jeho brigáda nastoupila před záplavu malých stanů na poli, jelikož nastal čas na mši. Asi v polovině však došlo k něčemu zvláštnímu – jasně zářící slunce začalo ztrácet svůj lesk, došlo prostě k jeho částečnému zatmění. Většině přítomných vojáků to přišlo trochu podivné a na ty z nich, kteří byli víc pověrčiví, udělal tento jev dokonce „obrovský dojem“.

Okamžitě po bohoslužbě se tábor zlikvidoval a všechny útvarybrigády začaly nastupovat do připravených vlakových souprav, jako obvykle však celá záležitost trvala déle, než se předpokládalo, takže na jednotku, které velel Lobanov-Rostovský, došla řada až v noci. Ani cesta samotná však nebyla o moc rychlejší, vlak supěl tmou směrem na jih s mimořádně nedostatečnou naléhavostí, pomalost ovšem byla v roce 1914 typická pro tento dopravní prostředek jako takový, někdy vagóny s vojáky ani nepřed- 11 Jako důvod, zmatený a nedokázaný, se uvádělo, že ten požár byl založen úmyslně, aby

se tak Němcům signalizovalo, že na místo dorazily ruské jednotky.


1914

39

jely člověka na kole.

12

Pravda, tratě byly v té době přeplněné, navíc měly

všechny vlaky stejný cíl a mířily stejným směrem, tedy vpřed, na frontu.

13

7

Září 1914

Florence Farmboroughová se v Moskvě poprvé setká se smrtí

„Chtěla jsem ji vidět. Chtěla jsem vidět Smrt.“ Tak si to sama sobě říkala.

Florence Farmboroughová ještě nikdy neviděla mrtvého člověka a do zcela

nedávné doby vlastně ani nějakého nemocného na lůžku, což bylo možná

trochu zvláštní, protože už jí koneckonců bylo dvacet sedm let. Vysvětlení

samozřejmě spočívá v tom, že až do srpna 1914 tato mladá žena vedla dosti

bezstarostný život – narodila se v Buckinghamshire, anglickém hrabství

venkovského charakteru, a tam i vyrůstala, ale od roku 1908 žila v Rusku,

kde pracovala – konkrétně v Moskvě – jako vychovatelka dcervýznamného srdečního chirurga.

12 Důvod byl logistického charakteru – všechny armády se přesunují podle naprosto

detailně vypracovaných, ale přitom neuvě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist