načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Válka a naděje -- Osobní příběhy z I. světové války - Peter Englund

Válka a naděje -- Osobní příběhy z I. světové války
-11%
sleva

Kniha: Válka a naděje -- Osobní příběhy z I. světové války
Autor:

Poznejte skutečné příběhy obyčejných lidí za první světové války. Nahlédněte do životů zdravotní sestry, belgického pilota, ruského armádního technika, anglické dobrovolnice, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  149 Kč 133
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,4
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-12-01
Počet stran: 592
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 578 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Beauty and the sorrow
Spolupracovali: překlad Lubomír Sedlák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788026405108
EAN: 9788026405108
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poznejte skutečné příběhy obyčejných lidí za první světové války. Nahlédněte do životů zdravotní sestry, belgického pilota, ruského armádního technika, anglické dobrovolnice, německého námořníka, matky dvou dětí a mnoha dalších… Tato kniha se nesnaží rozebírat příčiny, průběh anebo důsledky první světové války, ale to, jaká vlastně tato válka byla. Na osudech dvaceti různých lidí – mužů i žen, lidí starších i mladších, vojáků i civilistů různých národností – zobrazuje autentické válečné zážitky, pocity a dojmy. Dává nám možnost sledovat rozmanité osudy zmíněných jednotlivců, a poskytuje tak obraz první světové války nejen jako určité události, ale i jako osobního prožitku a zkušenosti. "Během těch čtyř desetiletí, co se zabývám tématem válek, jsem ještě nikdy nečetl tak pozoruhodné dílo. Dvacet životních příběhů, vyprávěných paralelně, poukazuje na komplexnost války lépe než kterákoliv jiná dosavadní publikace na historické téma… Postavy vystupující v této knize jsou naprosto mimořádné díky své sdělnosti. Englund jejich bolestně evokativní výpovědi spájí do podoby strhujícího válečného deníku a přechody mezi nimi vyplňuje dalšími informacemi, které však umí do těchto svědectví tak dobře zakomponovat, že to vypadá, jako by je sdělovaly samotné postavy a ne on." – Washington Post "Hluboce dojímavá paleta osobních výpovědí o této strašlivé válce." – Sunday Telegraph (osobní příběhy z I. světové války)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Peter Englund - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

95

1915

Pravdou je, že osobní zkušeností z této záležitosti zvané válka je maximálně

jen probuzení paměti člověka ze snění o mořích a zamlžených ostrovech.

Několik osobních konfliktů se stává zřetelnějších, přičemž ta zřetelnost,kte

rou mají, vychází z mezilidských kontaktů. Střety hrozící i tím největším

nebezpečím se pak stanou něčím běžným, až dny začnou ubíhat, aniž by se

člověk zajímal o ještě něco jiného než stálou blízkost smrti. I tento způsob

uvažování, zpočátku dosti významný, však časem ustoupí do pozadí jako

něco permanentního a tedy zanedbatelné kvality.

Edward Mousley



97

Chronologický vývoj – 1915

1. ledna Začátek třetí bitvy o Varšavu, která končí nevýraznýmvítězstvím Rusů. Leden Dlouhotrvající boje mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem

v Haliči a Karpatech, které pokračují až do dubna. 4. ledna Ofenzíva Osmanské říše na Kavkaze je zastavena pokatastrofě u Sarikamiše. 14. ledna Britské jednotky zaútočí na německou Jihozápadní Afriku. 3. února Vojáci Osmanské říše podniknou útok na Suezský průplav,

který však skončí neúspěchem. 8. března Britská ofenzíva u  Neuve Chapelle trvá týden, ale bez

významnějších úspěchů. 22. března Haličské město Przemyśl se vydává Rusům, kteří jej obklíčili. 25. dubna Britské jednotky se vyloďují na poloostrově Gallipoli s cílem

uvolnit Bospor. Duben V Osmanské říši začínají rozsáhlé masakry Arménů. 28. dubna Na východě zahájena významná a  úspěšná německo-rakouská ofenzíva. 7. května Americký zaoceánský parník Lusitania potopen torpédem

z německé ponorky. 23. května Itálie vyhlašuje válku Rakousku-Uhersku a zaútočí naTyrolsko a Dalmácii. 23. června Zahájena první italská ofenzíva na řece Isonzo, ale územní

zisky jsou minimální. 9. července Německá Jihozápadní Afrika kapituluje. 15. července Na východě začíná rozsáhlý ústup ruské armády. 18. července Na řece Isonzo zahájena druhá italská ofenzíva, ale opět bez

větších úspěchů. 5. srpna Varšava obsazena německými jednotkami. 19. září Začíná německo-rakouský útok na Srbsko. 25. října Na západě zahájena velká francouzsko-britská ofenzíva, ale

nakonec bez výraznějšího postupu vpřed.


Válkaanaděje

98

26. října Britský armádní sbor začíná postupovat proti proudu řeky

Tigris. 3. října Francouzsko-britské oddíly přistávají v Soluni, abypřispěchaly na pomoc Srbsku. 9. října Bělehrad kapituluje a Srbsko se začíná hroutit. 11. října Bulharsko podniká nepřátelské kroky vůči Srbsku a vzápětí

jej napadá. 18. října Třetí italská ofenzíva na řece Isonzo zahájena, ale bezjakéhokoliv průlomu. 10. listopadu Začíná čtvrtá italská ofenzíva na řece Isonzo, zisky velmi

malé. 22. listopadu Bitva u Ctesiphonu. Britský útok na Bagdád zastaven. 5. prosince Britské speciální jednotky, kterým se nepodařilo dosáhnout

Bagdádu, jsou obklíčeny u Kut al-Amary. 10. prosince Evakuace spojeneckých vojsk z Gallipoli začíná.


Chronologickývývoj–1915

99

29

Neděle 17. ledna 1915

RichardStumpfdrhnepalubulodiHelgolandupobřežíostrovaHelgoland

Moře je studené, má olověnou barvu a napjaté očekávání upadlov ospalou atmosféru. Ani jednou nešli do bitvy, dokonce ani jednou nezahlédli

nepřítele. Během bitvy v helgolandském zálivu koncem srpna jen slyšeli

dunění děl v dáli, ale nedostali žádnou příležitost se přidat, takže Stumpf

hovoří o „černém dnu“ pro něj i pro všechny ostatní členy posádky.Nejblíže bojové činnosti se tak dostali, když na první svátek vánoční opět pouze

zaslechli zvuk britských vzducholodí, jelikož však byli v mlze, shodila jedna

z nich bomby na nedaleký křižník, jakož i jednu obchodní loď, a podařilo

se jí tak způsobit na palubě jednoho z těchto plavidel požár. Helgoland po

explozích ze shozené munice začal střílet, ovšem jen tak říkajíc naslepo,

i když palba tím pádem byla impozantnější.

Ne že by se Stumpfova loď nebo kterékoliv jiné z flotily německého

vojenského námořnictva držely nějak stranou – strategií této země prostě

bylo si pečlivě vybírat cíle, protože Britové měli početní převahu. Pro plnění

běžnějšího úkolu narušovat zásobování britských ostrovů a postupněnepřítele oslabovat se tak počítalo s ponorkami

50

, zatímco k rozsáhlýma velkoleým námořním bitvám nedocházelo, jelikož admirálové na obou stranách

si velmi dobře uvědomovali, že by se také klidně mohla během jednoho

odpoledne prohrát celá válka. V Německu ovšem musela být absenceúspěchů na moři kompenzována jinými triumfy. Když válka vypukla, mělo po

světových oceánech rozptýlené tu a tam různé lehké a tudíž operativní

eskadry lodí, často kotvící v některé z tehdejších německých kolonií, a ty

při svých inspekčních plavbách velmi rychle zahájily úchvatnou hru na

kočku a myš s britskou flotilou.

51

Větší lodě, určené k boji na širém moři, se

50 Začátek byl přitom slibný, protože v září toho roku německá ponorka U9 během více

než jedné hodiny potopila tři britské křižníky – pravda staré, ale stejně...

51 Německá tichomořská eskadra, jak už bylo zmíněno (viz poznámka číslo 34 na straně

???), dosáhla 1. listopadu 1914 nečekaného vítězství u chilského přístavu Coronel,


Válkaanaděje

100

však zatím omezovaly jen na střežení vlastních výsostných vod Německa,

aby jej chránily před výsadky protivníka na svém území, a jen čas od času

lehce zaútočily na anglické pobřeží při Severním moři.

52

SMS Helgoland od Vánoc hlídkovala každý druhý den, což byla únavná

práce a znamenala obvykle, že se člověk moc nevyspal, o její mimořádné

monotónnosti nemluvě. Stumpf si v této souvislosti do svého deníku napsal:

„Neděje se nic, co by stálo za zaznamenání. Kdybych měl každý den uvádět

veškeré mé aktivity, byly by pořád stejné.“

Také dnes se plní jen rutinní úkoly – nejdřív Stumpf s ostatníminámořníky drhnou palubu, pak leští všechny měděné části lodi, až se blýskají,

a nakonec přichází na řadu pedantická kontrola uniforem, která jejvysloveně rozzuří:

Divizní

53

důstojník se pozastavuje nad každým záhybem a každou

skvrnou na našich uniformách, i když my jsme si kvůli všeobecnému

nedostatku vlny už tak dlouho nemohli v lodních skladech vyměnit

obnošené části za nové, a veškeré naše pokusy o vysvětlení situace

odmršťuje standardní odpovědí „to je jen ubohá výmluva“. Pane Bože,

takovéto chování pak vede jen k tomu, že se mi z našeho námořnictva

dělá zle, ale většina ostatních příslušníků mužstva už se aninevzrušuje; ještě že takoví nejsou všichni důstojníci. Stumpf je během té „odporné inspekce“ zticha, v duchu si však říká, kéž by se najednou objevilo nějaké nepřátelské letadlo a „na hlavu toho chlápka shodilo bombu“. Těší jej pouze skutečnost, že odpoledne budou mít volno.

Tu přichází rozkaz, že jejich loď se má vrátit do Wilhelmshavenu a zakotvit tam v suchém doku. „Hergot!“ – píše si do deníku – „zase jedna neděle v háji“; téhle válce se prostě zatím nedaří plnit jeho představy.Odpoledne pak všichni tráví problémy, které je potkají ve zdymadlech, a když se začne stmívat, pokračování plavby vzdávají a na noc loď uvážou.

i když později, konkrétně 8. prosince, byla pomstěna bitvou u Falklandských ostrovů.

52 V polovině prosince 1914 německé křižníky ostřelovaly Scarborough, Hartlepool

a Whitby, následkem čehož 137 lidí zahynulo a 592 bylo zraněných.

53 Divizí se v tomto případě myslí speciální jednotka sestávající z obsluhy lodních děl.


Chronologickývývoj–1915

101

Sarah Macnaughtan svou výdejnu polévky v Belgii zavřela a přes Calais se

vrátila do Londýna, kde se následně nervově zhroutila. V den, kterýpopisuje tato kapitola, si do svého deníku napsala:

Zjistila jsem, že pro mne bylo obtížné se opět začít zabývat prostými

věcmi, a také mne překvapilo, jak se zde lidé dál nerušeně vozí v tehdy

prvních autech. Zároveň jsem si však připadala jako člověk, který se

poté, co strávil nějaký čas v poněkud hrůzném prostředí, opět vrátil

do normálního světa. Dorazila jsem do svého domku a vychutnávala

si už jen vůni toho místa, přičemž vrcholné štěstí mi pak přinesla ta

hodina či dvě v mé malé knihovně. Dostala jsem také řadu pozvání

na nejrůznější akce, ale ven se mi jít vůbec nechtělo, nehledě na to,

že i počasí bylo neuvěřitelně nepříjemné. 30 Pátek 22. ledna 1915 ElfriedeKuhrvSchneidemühlunavštívípekařskýučeň Je už pozdě. Ozve se zvonek a Elfriede jde otevřít. Venku, v mrazivé zimní tmě, stojí pekařův učeň, na nohou dřeváky a na sobě bílé pracovní oblečení pokryté moukou. Drží zakrytý košík, v němž jsou před chvílí upečenérohlíky, ještě teplé, jak je vyndali z pece. Proč je ale přinesl teď? Čerstvé pečivo přece obvykle nosí každé ráno a teď je noc. Chlapec se směje se slovy „to už neplatí, slečinko“ a vysvětluje, že kvůli novým státním restrikcímtýkajícím se spotřeby mouky už nesmějí péct v noci, což mu ovšem ani trochu nevadí, protože teď může spát jako normální člověk. Pak učeň zase běží pryč, jen na Elfriede ještě volá: „Je to kvůli válce!“

Její babička si myslí, že takové opatření je jenom správné, protože Němci jedí moc chleba a pečiva. V novinách mimochodem vycházejí v této době články, které přísně varují před používáním obilí jako krmiva pro zvířata: „Každý jednotlivec, který by něco takového prováděl, se


Válkaanaděje

102

dopouští provinění proti své vlasti a může být potrestán.“ Způsobstravování obyvatel Německa měl již brzy projít radikální proměnou – místo

aby přijímali kalorie nepřímo, konzumací masa, začali je spotřebovávat

v jejich původním, tedy rostlinném stavu, přičemž pokud jíte obilniny,

dostane se do vašeho organismu čtyřikrát více kalorií, než kdy jíte masité

pokrmy. Od nynějška se tedy na stolech Němců při večeři objevovala

především zelenina, ne maso. V okrese, kde žije naše školačka, je pro tři

čtvrtiny obyvatel zdrojem obživy zemědělská půda, což ovšemneznamená, že se mají všichni stejně, malí farmáři a jejich zaměstnanci už začali

pociťovat zhoršující se podmínky, zatímco statkářům se pořád vede velmi

dobře. Elfriede slyšela, že své koně a krávy přes veškeré zákazy stále krmí

obilím, což se ostatně pozná i podle toho, jak jsou tato zvířata „při těle“

a jak se jim leskne srst.

Ne, na velké farmáře a vlastníky statků rozhodně válka ještě nedolehla:

Snídají každé ráno fantastický pšeničný chléb, ve kterém jsou někdy

i rozinky a mandle, a k tomu vajíčka, párky, sýr, šunku, uzenou husu,

nejrůznější druhy marmelády a já nevím co ještě. Když se jim zachce,

tak všichni pijí čerstvé mléko a každý z nich si může dovolit i kávu

nebo čaj, do toho si dokonce dávají celé lžičky ovocného želé. V tomto případě ovšem hněv a závist Elfriede, pokud se života velkých farmářů týče, trochu souvisí i s jejím špatným svědomím, jelikož i ona se v určitém smyslu proviňuje – má velkou slabost pro koně, a když je potká, někdy jim tajně podstrčí kousek chleba, který přitom dostala pro sebe. Koní už každopádně člověk tolik co před válkou nevídá, protože všichni, kterých nebylo bezprostředně potřeba pro práci v zemědělství, bylirekvírováni armádou.


Chronologickývývoj–1915

103

31

Středa 3. února 1915

MichelCordaysevPařížisetkáváshrdinou

A zase jeden oběd. Nejvýraznější osobou u stolu je nepochybně Pierre

Loti

54

, slavný spisovatel, dobrodruh, cestovatel a člen akademie, zatímco

tou nejpodivnější nadporučík Simon, v civilním životě učitel francouzštiny

v Anglii a také překladatel, i když to je možná příliš nadnesené, jelikož

přeložil – z angličtiny do francouzštiny – jedinou knihu, která se sice moc

neprodávala, ale týká se Němců, konkrétně Goetha. Pan Simon tedy není

žádným velkým literátem, ale přesto si své místo v obědvající společnosti

vysloužil, protože se zúčastnil bitvy na Marně, kde přišel o oko a byl také

zasažen do ruky. Venku za oknem se mezitím rozprostírá kousavěmra

zivá Paříž.

Bitva na Marně je obklopena jakousi zvláštní atmosférou. Zčásti je to

pochopitelné, jelikož právě na ní byli zdánlivě nezadržitelní Němcizasta

veni, odvrácena hrozící porážka a zachráněna francouzská metropole.

(Vojenský úspěch na této řece navíc posloužil k tomu, aby se zakrylo jedno

skutečně velké zklamání, totiž že zkrachovala velmi nákladná francouzská

ofenzíva do německého Lotrinska v počátečních fázích této války.) Je tu

ale ještě jedna příčina mimořádné přitažlivosti zmíněné bitvy – místo, kde

se odehrála, je veřejně naprosto přístupné. Oblasti, kde probíhajíozbro

jené boje, bývají obvykle hermeticky uzavřené a nesmějí do nich vstupovat

žádní civilisté, dokonce musíte mít zvláštní povolení, abyste si tam odtud

mohli zatelefonovat. (Problémy mají dokonce i vysoce postavení politici,

kteří by frontovou linii chtěli navštívit, a oni velmi chtějí, jelikož to vypadá

dobře a také jim to dává možnost si na sebe vzít něco nevšedního,individu

ální kreaci napodobující uniformu. Když se při jedné příležitosti vydal na

frontu Briand, tak jej kdosi považoval za řidiče celé skupiny návštěvníků.)

Prostor, kde došlo k bitvě na Marně, je však otevřený pro každého, a navíc

se nachází relativně nedaleko Paříže, takže se následně stal oblíbeným cílem

54 Pokud se v těchto dnech vyslovuje jeho jméno, je to proto, že jej velmi obdivoval Proust.


Válkaanaděje

104

výletů; lidé tam jezdí, probírají se zbytky, které se dosud na bojišti válejí, ať

již jde o helmy s bodci, čepice a knoflíky nebo prázdné nábojnice čistřeiny granátů a šrapnelů, a berou si je domů jako suvenýry. A ti, kteří by

tento nenáročný jednodenní výlet z nějakých důvodů nezvládli, případně

se jim prostě nechce absolvovat cestu, si na některých pařížských trzích

mohou podobné věci koupit, dostanou je v košíku, „čerstvě nasbírané“,

a jde skutečně o originály.

Nadporučík začíná líčit své zážitky z této bitvy a chystá se též popsat,

jak došlo k těm jeho zraněním, ale Corday ke svému zděšení vidí, že ostatní

lidé kolem stolu se zabývají jinými věcmi a téměř už kolegu Simonaneposlouchají – hrdinové a dramatické válečné příběhy, to už je inflačnízáležitost. Corday si v této souvislosti vzpomněl na jednoho důstojníka, kterému

museli amputovat obě nohy a jenž řekl: „Ano, teď jsem hrdina, ale za rok

už budu jen dalším invalidou.“

Ještě stále je však nemyslitelné, aby někdo prohlašoval, že touží po míru,

každý, kdo takový názor uslyší, jej bez rozdílu označí za ostudnýa skandální. Restaurace jsou mimochodem už opět plné lidí.

55

32

Sobota 6. února 1915

WilliamHenryDawkinssedíupyramidapíšesvématce

„Moje milá maminko, bohužel jsme tento týden kvůli nedostatečnému počtu

přepravních lodí nedostali žádnou poštu“, stojí v úvodu jeho dopisu a autor

má pravdu, australským vojákům v Egyptě chodí opravdu jen velminepravidelně. Před třemi týdny například dostal i ostatní dopisy, na které všichni

čekali od listopadu, a jelikož dorazilo 176 pytlů, nebyli někteří lidé málem ani

schopni na všechny odpovědět, zatímco předtím dlouho nic a teď opět nic.

55 Stojí možná za to připomenout, že právě v tento den byli pověšeni tři muži za účast

na atentátu v Sarajevu koncem června 1914. Gavrilo Princip, tedy ten, kdo arcivévodu

a jeho manželku zastřelil, trest smrti nedostal, jelikož mu v době činu ještě nebylodvacet let; místo toho byl odsouzen k dvaceti letům žaláře a uvězněn v terezínské pevnosti,

kde zůstal až do 28. dubna 1918, kdy umírá na tuberkulózu. Fanatického přesvědčení

se mimochodem nikdy nezbavil a svého činu nikdy nezalitoval.


Chronologickývývoj–1915

105

Dopis, který přišel Dawkinsovi, líčil, jak to vypadá u něj doma, takže se dočetl, že jsou všichni v pořádku, že matka byla s dvojčaty u zubaře, že květiny, které se pokusil poslat jedné známé dívce, bohužel nedorazily a že v Austrálii šly nahoru ceny. On sám pak odepisuje, že se má celkem dobře, ale začíná jej už všechno včetně Egypta trochu nudit, žedonekonečna pokračují cvičení a že je v tomto roce zasáhla první písečná bouře. Pořád každopádně nevědí, co se bude dál dít, zda zůstanou tady naStředním východě nebo zda budou pokračovat do Evropy.

Válka se sice pomalinku přiblížila, ale stále ještě není slyšet, natož vidět, i když jen o týden dřív objevila britská průzkumná letadla jednotkyOsmanské říše, které se pohybovaly přes Sinajský poloostrov směrem k Suezskému průplavu, a před třemi dny došlo k tolik očekávanému napadení tétostrategické námořní cesty. Do Ismailije – nejvíce ohroženého místa – tudíž spojenci coby posily vyslali dva prapory australské pěchoty a útok byl brzy odražen.

56

Dawkins a řada jeho kamarádů těm, co odjeli bránit průplav,

trochu záviděli, vyznívá to i mezi řádky jeho dopisu matce, ve kterém celou

akci mírně shazuje:

U průplavu se trochu čistilo, ale o tom se nepochybně dozvíš doma ze

zpráv, a ještě i něco navíc. Čtvrtek byl pro nás každopádněvýznamným dnem, jelikož tam odpochodovaly naše první oddíly, konkrétně

sedmý a osmý pluk, aby jej bránily. V tom sedmém jsou mimo jiné

William Hamilton

57

a major McNicholl, svého času můj velícídůstojník, a všem se hodně závidělo, ale pochybuji, že si to tam bůhvíjak

užívají, protože čekat na Turky, kteří zřejmě moc bojovat neumějí, je

dost monotónní záležitost. 56 Útok osmanských jednotek na východě nebyl tím jediným, co britskou přítomnost

v Egyptě ohrožovalo. Ke konci roku 1915 na tento stát ze západu zaútočila skupina

libyjských bojovníků ovlivněná formou islámu zvanou wahhábismus, kteří ve jménu

Alláha vystupovali proti francouzské i italské koloniální expanzi v severní Africe.

Jejich akce podporovaly i útvary Osmanské říše a britským oddílům trvalo nějaký čas,

než se jim podařilo tyto vetřelce zastavit. (A když už hovoříme o problémech v této

části Afriky, v Maroku stále pokračovaly nepokoje, které začaly už v roce 1912, kdy se

tato země stala francouzským protektorátem.) 57 Jeho starý známý ještě ze školy pro kadety v Duntroonu.


Válkaanaděje

106

On sám trávil většinu času budováním a opětovným strhávánímpontonových mostů

58

, jakož i jejich přepravou. Dnes však byl den volna a ještě

s jedním důstojníkem se odjeli podívat na zbytky starobylého městaMemfis, kde na něj největší dojem udělaly dvě obrovské sochy faraonaRamsese II. V dopise matce napsal: „Byly nádherně vytesány a muselo to trvat

spoustu let, než byly dokončeny.“ Teď už je ale večer a Dawkins sedí opět

ve svém stanu:

Až dostaneš tenhle list, horko léta už budeš mít za sebou a věci jako

mouka už budou po sklizni trochu levnější, alespoň si to myslím.

Cítím se dost unavený, takže budu končit. Pozdrav všem od Willa

xxxxxxxxxxxxxxxx děvčátkům. 33 Pátek 12. února 1915 FlorenceFarmboroughsevMoskvěprobírásvýmcestovnímoblečením Teď už je to všechno za ní – šest měsíců v soukromé vojenské nemocnici v Moskvě, pak další půlrok pilného studia, aby se mohla stát zdravotní sestrou (s praktickou částí neměla žádné problémy, ty byly při teorii, ve složité ruštině), poté zkouška následovaná promocí v pravoslavném kostele, kde měl pop potíže vyslovit její křestní jméno, takže říkal „Floronz“,a nakonec úspěch její snahy být přijata do nově vytvořené mobilní polnínemocnice č. 1, protože opět intervenoval její dřívější zaměstnavatel, významný kardiochirurg.

Do svého deníku si napsala:

Přípravy na můj odjezd už jsou v plném proudu a nemohu se dočkat,

až k tomu konečně dojde, ale ještě je třeba udělat spoustu věcí a ani

sama nemocnice ještě není zcela připravena. Už mi ale ušili úbory

včetně zástěr a roušek a také jsem si koupila černé kožené sako lemo- 58 O stavbě takových mostů se v této době ve svém malém deníčku zmiňuje často.


Chronologickývývoj–1915

107

vané flanelem, ke kterému patří i tlustá vesta z ovčí kůže, na zimu,

její ruské jméno „dušegrejčka“ znamená něco jako „ohřívačka duše“.

Slyšela jsem, že budeme nějaký čas na rusko-rakouské frontěv Karpatech a budeme muset jezdit na koních, protože jiná doprava nebude

možná, takže součástí mé výbavy jsou i vysoké boty a tříčtvrteční

kalhoty tak jako to sako z černé kůže.

Je zima a všude spousty sněhu. Suwalki je v tento den už zase v rukou

německých jednotek, Laura de Turczynowicz však nemůže i s celourodinou opět utéct, protože jedno z jejích dvojčat onemocnělo tyfem a musí být

doma. Jako nikdy se jí stýská po manželovi Stanislawovi a píše:

Najednou jsem uslyšela řev a pak uviděla, jak kriminálnici a vagabundi našeho města rabují a hledají jídlo, přičemž se vzájemně porážejí a křičí, no prostě strašný pohled! Židé, kteří byli vždy tak submisivní, už teď mají víc sebevědomí, vykračují si a vytahují se vzhůru, takže vypadají o celé palce vyšší. Bylo těžké odejít z balkónu, vypadalo to, že i já mám problémy se ovládat – každou chvíli odbíhat k nemocnému dítěti a zase zpátky.

V jedenáct hodin ulice opět utichly, čas se blížil a uviděla jsem prvního vojáka v piklhaubně, vynořil se zpoza rohu, kohoutek pušky natažený – a díval se po ostřelovačích! Za tímhle prvním se záhy objevili jeho kamarádi a pak kolem rohu prošel i důstojník a zastavil se přímo před našimi okny. 34 Neděle 28. února 1915 RenéArnauddostávámožnostnahlédnoutdologikyhistoriografiena

řeceSommě

Chladné jarní ráno. Slunce ještě nevyšlo, ale podporučík René Arnaud už je

vzhůru. V pološeru začínajícího nového dne podnikne obvyklou obchůzku

zákopu, kdy jde od jedné stráže ke druhé (každá je ve službě dvě hodiny),

zkontroluje je a zároveň se ubezpečí, že nepřítel nemá nic za lubem, protože


Válkaanaděje

108

všichni vědí, že právě tohle je ten nejlepší čas na překvapivý útok, ovšem

ne že by tady na Sommě byly nějak časté.

Jde vlastně o tichou část fronty a rizika jsou zde malá. Čas od času jim nad hlavami proletí německý šrapnel, ale nic bůhvíjak těžkého, vystřelují je z kanónů o ráži 77 milimetrů, slyší vždy jejich charakteristický zvuk. Jsou tu pravda také ostřelovači, číhají na každého, kdo není opatrný, a nebezpečné je i použít spojovací zákop, který stoupá nahoru nakopeček a zase dolů, protože v jednom místě v něm může vojáka zasáhnout střelba z německého samopalu „za bukem“; tady ostatně zahynul jeho předchůdce, kulka jej zasáhla do hlavy. Bylo to také vůbec poprvé, co byl Arnaud svědkem, jak někdo padl, ale když pak kolem něj prošli s tělem dotyčného na nosítkách, hlavu a ramena zakryta kouskem celty a červené kalhoty jeho uniformy pro změnu modrým pracovním oblekem,nepřišel mu ten výjev nějak výrazně zneklidňující, i když to pro něj bylo něco nového. „Tolik jsem překypoval životem, že nebylo možné představit si sebe na jeho místě, jak tam tak ležel na těch nosítkách a tak jako všichni mrtví vyzařoval pocit nezúčastněnosti.“

Když tato válka vypukla, byl Arnaud jedním z těch, kdo jásali; nedávno předtím slavil své jedenadvacáté narozeniny, ovšem vypadal na maximálně šestnáct let. Obával se pouze jediného – že by celý ten konflikt mohlskončit dřív, než se on dostane na frontu: „Jak ponižující by to bylo, neprožít největší dobrodružství mé generace!“

Poslední hodina tmy, než se pomalu změní ve světlo, můženezkušenému vojákovi dost brnkat na nervy:

Když jsem se zastavil před okrajem zákopu a hleděl přes zemi nikoho,

někdy mi připadalo, že sloupky držící naši tenkou síť ostnatého drátu

byly ve skutečnosti obrysy německých hlídek, které klečely, připraveny

vyrazit kupředu. Hleděl jsem na ty sloupky, viděl, jak se hýbají, slyšel,

jak se dotýkají země jejich kabáty a cinkají jejich bajonetyv pouzdrech... Pak se vždy obrátím k našemu vojákovi na stráži a jeho

přítomnost mne uklidní, protože pokud on nic neviděl, tak tam nic

nebylo a šlo jen o mé vlastní úzkostné halucinace.


Chronologickývývoj–1915

109

Pak přijde ta chvíle, když obzor už postupně bledne, začnou zpívat první

ptáci a v mléčně šedém ranním světle se nevýrazně vynořují obrysyokolního terénu.

Tu se ozve výstřel, pak další, pak hned dva najednou a zase další,

a během ani ne minuty už řinčí střelba z pušek podél celého zákopu. Arnaud

se vrací zpět, aby probudil spící muže, a u vstupu do bunkru potká vojáky,

kteří už vybíhají ven, v rukou své zbraně, a zároveň se pokoušejí nasadit na

záda ruksaky. Náhle uvidí, jak se nad nepřátelským územím objeví signální

světlice červené barvy, a ví, co to znamená – signál německémudělostřelectvu.

59

Okamžitě poté následuje další krok a před francouzským zákopem,

nad ním i za ním vybuchují celé série šrapnelů; okraj zákopu se rýsuje na

pozadí té záplavy explozí, vzduch je plný „vrčení, kňučení“ a všichni se dusí

zápachem z vypálených granátů.

Bušilo mi srdce, zřejmě jsem zbledl a třásl jsem se strachy. Zapálil

jsem si cigaretu, protože jsem instinktivně předpokládal, že mi pomůže

zklidnit nervy. Zaregistroval jsem mé muže, jak tam klečí na dně

úzkého zákopu, ruksaky nad hlavami, a čekají, až ta střelba skončí.

Arnauda napadne, že Němci teď už možná přecházejí přes území nikoho,

a tak hbitě přeskočí záda ležících vojáků a pospíchá k ohybu zákopu, odkud,

jak ví, lze pozorovat nepřátelské pozice. Vzduch je plný rachotu, kvílení

a burácení. Když dorazí na místo, začne s maximální koncentrací sledovat

Němce: „Soustředění na to, co je třeba udělat, mne osvobodilo od strachu.“

Upřeně hledí na svah, který odděluje francouzské a německé pozice, ale

nevidí nic zajímavého.

Ostřelování pomalu ztrácí na síle a utichá, usedá zvířený prach a vše

opět opanuje ticho. Pak dorazí první zprávy – dva muži byli zabiti v části

linie nalevo, pět v útvaru napravo.

59 Červenou, zelenou a bílou by bylo možné označit za jakési ikonografické barvy nocí

první světové války. Signální rakety v těchto barvách používaly všechny bojující strany

a v různých kombinacích barev se jejich prostřednictvím předávaly zprávy. Červená

každopádně obvykle znamenala „Nepřátelský útok!“, zatímco zelená sdělovala, že

náboje vlastních děl nedopadají dostatečně daleko a dostřel je tedy třeba posunout

vpřed.


Válkaanaděje

110

Postupně se Arnaudovi daří vytvořit obraz toho, co se odehrálo. Dvafrancouzské vojáky na stráži napadlo, že si vystřelí na hejno migrujících ptáků; vypadalo to, že jde o kolihy, které byly na cestě do Skandinávie, kde hnízdí, ale ostatní hlídky se domnívaly, že výstřely upozorňují na nějaké neviditelné nebezpečí, v panice také spustily palbu a ve chvíli se už ozývala z celého zákopu. Tato náhlá střelba pak zřejmě někoho na německé straně vedlak přesvědčení, že se chystá útok, a ať už to byl kdokoliv, vydal povel obsluze děl.

Příští den si všichni mohli přečíst oficiální závěr z této události v komuniké francouzské armády, kde se pravilo: „V Bécourtu, poblíž města Albert, byl palbou našich vojáků stoprocentně odvrácen německý útok.“ Arnaud tuto informaci komentoval následujícími slovy: „Takhle se píšou dějiny.“

V ten samý den napsal William Henry Dawkins své matce:

Tento týden jsem dostal tvůj dopis z dvacátého šestého ledna, bude to

však možná poslední, který mi přijde ještě sem do Egypta, protože se

brzy budeme přesouvat – kam, to nikdo neví. Třetí brigáda a některé

další útvary odjely během dne do Alexandrie a my je budemenásledovat v příštích čtrnácti dnech, tipuji, že cílem budou Dardanely, ale také

by to mohlo být kdekoliv ve Francii, Turecku, Sýrii nebo Černé hoře.

Každopádně se něco začalo dít a konečně se tedy pustíme do práce.

35

Středa 3. března 1915

AndrejLobanov-RostovskýavelkásněhovávániceuLomzy

Blíží se konec zimy a stejně tak německé únorové ofenzívy, přičemž ani

jeden z těchto jevů nelze přesně odhadnout dopředu, i když jsou tuzákonitosti meteorologie a plány vojenských stratégů. Když tedy dostane pluk

Lobanova-Rostovského rozkaz podniknout útok (poslední nebo možná


Chronologickývývoj–1915

111

předposlední), aby se tak napřímil nějaký drobný zákrut ve frontové linii

nebo zlikvidovalo ohrožující postavení nepřítele, nebo prostě provést to

či ono, které se reálně ukáže pouze na štábních mapách v abstraktním

měřítku 1:84 000, zdá se, že téměř nevyhnutelně se přižene prudkásněhová bouře.

Byla to tady v severozápadním Polsku v mnoha ohledech hrozná zima.

Nejnovější Hindenburgova ofenzíva toho moc nedosáhla

60

a Rusové se

v této oblasti vždy trochu posunuli dopředu a pak zase dozadu, ale více

méně vlastně zůstávali na místě. Andrej patří do gardové divize, jednoho

z těch elitních útvarů, které se často využívají k „hašení požárů“, takže se

pohyboval se svými muži dopředu i dozadu, tam, kde byli ruští vojácinejvíce ohroženi, nejhorší boje se mu však vyhýbaly. Nejdřív byl totiž nemocný

a pobýval ve Varšavě a pak trávil celé dny nastupováním a vystupováním

z železničních vagónů nebo prostě tím či oním směrem cestoval vlakem,

zatímco generálové se snažili rozhodnout, kde je jeho divize nejvíc potřeba.

„Tyhle výkyvy v našem itineráři dokazovaly, že situace se mění minutu od

minuty.“ Nakonec jeho divize definitivně vystoupila z jednoho z četných

vlaků v Lomze a odpochodovala severozápadně od nádraží k čáře, která

byla namalovaná na štábní mapě, „a když se objevil nepřítel, stala se ta

čára frontovou linií.“

Jak zima, tak zimní bitvy teoreticky skončily, teď už probíhají pouze

boje související s „lokálními zájmy“. Sněhové vánici není dovoleno, aby

zastavila útok ruské armády, který začne podle plánu,Lobanov-Rostovský je však opět jen pozorovatelem, jako ženisty jej ostatně v podobných

situacích není třeba. Jako obzvláště strašné mu každopádně připadá, že

válka se odmítá přizpůsobit zákonitostem přírody, nebo možná přesněji

generálové, kteří ji vedou. „Hluk z dělostřelecké přípravy a plamenyšlehající z kanónů, jakož i kvílející vítr a vířící sněhové vločky, to všechno

vypadá hrůzněji než kdykoliv předtím.“ Ztráty jsou nezvykle vysoké,

60 Němci nepochybně dosáhli i řady lokálních úspěchů, podařilo se jim například zcela

obklíčit Augustów, kde zlikvidovali celý jeden ruský sbor, konkrétně ten XX. pod

velením generála Bulgakova, takže německý tisk tuto operaci okamžitě začaloslavovat. Ztráty Rusů byly vysoké, místy až hrůzné, ale i Němci přišli o značný počet mužů

a jejich územní zisky přitom byly jen minimální.


Válkaanaděje

112

i poměřeno válečnou optikou, protože většina zraněných vojáků tam, kde

jsou zasaženi, zmrzne, a ti, kterým se vichr, sníh a teploty pod bodem

mrazu podaří přežít, pak často utrpí vážné omrzliny, takže nemocnice

jsou plné pacientů s amputovanými končetinami.

Andrej Lobanov-Rostovský se necítí nějak zvlášť dobře, nejvíc jej ale rozčiluje to věčné monotónní čekání, z minimální činnosti a pasivity je sklíčený. Jediné, co ten poklid občas naruší, jsou německá letadla, která se obvykle za soumraku nebo pozdě v noci nad nimi objeví a shodí pár bomb. 36 Pátek 5. března 1915 SarahMacnaughtantentokrátnalévápolévkuvDePanne Sarah je už zase zpátky, tentokrát však ne ve Veurne, které začalo býtpříliš blízko fronty, a tudíž neúměrně nebezpečné – jednu sestru z jejípředchozí polní nemocnice například zabil granát a domek, v němž bydlela, přišel o všechny okenní tabulky poté, co ten sousední také zasáhla střelba. Teď je tedy v De Panne, malém přímořském letovisku na pobřeží kanálu La Manche, které se v zimě zcela vylidnilo. Podél písčité pláže stojí řadaluxusních hotelů a některé z nich se změnily na vojenské nemocnice; střelba na frontě je slyšet až sem.

Co jiného mohla udělat než se vrátit? Pro ženu s takovým smyslem pro povinnost a s takovými zásadami nic jiného nepřipadalo v úvahu. Svůj návrat do Londýna začátkem ledna nikdy nepovažovala za něco víc než jen krátkou přestávku a ve chvíli, kdy se zotavila ze zhroucení a trochu si odpočinula, zase se před Calais vrátila na kontinent; zdraví jí ovšem bůhvíjak neslouží, takže více jak týden strávila na lůžku v prázdném bytě v Dunkirku. Stále má pochybnosti, ale nechává si je pro sebe a jejínárodnostní cítění rozhodně nezesláblo, spíš naopak, to, čím v nedávné době prošla, jej posílilo: „Bůh ví, že máme spoustu chyb, ale nadřazenostbritské rasy nad všemi ostatními, které znám, je pro mne věcí hlubokého přesvědčení.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist