načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Valhalla Atlantida - Colin Falconer

Valhalla Atlantida

Elektronická kniha: Valhalla Atlantida
Autor:

Když se skupinka Seveřenů vydává po stopách Leifa Erikssona osídlovat Vinland, zdá se, že je to výprava jako každá jiná. Jejího vůdce však pronásledují podivná vidění, která si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 419
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Lucie Johnová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7705-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se skupinka Seveřenů vydává po stopách Leifa Erikssona osídlovat
Vinland, zdá se, že je to výprava jako každá jiná. Jejího vůdce však
pronásledují podivná vidění, která si nedokáže vysvětlit. Zato šamanka
kmene, jehož součástí jsou i takzvaní Bělovlasí a který žije na
nevelkém ostrově kdesi v Karibiku, má ve svých viděních jasno. Po moři
k nim připlouvají jejich bohové, aby je ochránili před Kariby, kteří
považují zaživa vyrvaná srdce jejích bratrů a sester za nejcennější
oběť na usmíření hněvu svého božstva sídlícího v ohnivé hoře.

Zařazeno v kategoriích
Colin Falconer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložila Lucie Johnová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2016 by Colin Falconer

All rights reserved.

Z anglického originálu Valhalla Atlantis

(First published by Cool Gus Publishing)

přeložila © 2017 Lucie Johnová

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-978-7 (pdf)


ČÁST PRVNÍ

„Vrátíme se za svitu hvězd na velkých lodích; ukončíme vaše trápení.

Naše oči vidí daleko a my vás poznáme, stejně jako vy poznáte nás.“

– z Knihy hvězd


Atlantida

„N

EUMÍREJ, DĚDEČKU,“ šeptá Malá žena. Svírá starce v objetí, jako by pár

drobných paží mohl udržet jeho ducha na zemi. Slyší, jak mu v hrudi

šelestí plíce. Rozzlobená pěst je oba jednou rukou obejme.

Všichni tři leží na hliněné podlaze ve špinavé bambusové kleci. Jejímubratrovi lezou po ráně na noze mouchy, on však nemá sílu je kopnutím zahnat. Ruce má svázané před tělem. Tady dole je vedro a tma.

Město je tiché. Lidé se odešli modlit na svou posvátnou horu. Malá ženaslyšela, jak cestou nahoru zpívají, tisíce pochodní září do noci jako světlušky.

Na střeše Chrámu radosti celou noc duní bubny.

Jsou tu jen dva strážní. Cítí je. Nenávidí je, nenávidí, jak vypadají, nenávidí samotné pomyšlení na ně, nenávidí jejich pach. Z jejich dechu cítí jejichposlední večeři. Ta z nebes Malé ženě vysvětlovala, že někoho nenávidět je špatné.

Stáváme se tím, co nenávidíme. Tohle opakuje znovu a znovu.

Ale já je nenávidět budu, když budu chtít. Budu je nenávidět, ale jako oni nikdy nebudu.

Nikdy.

K bambusové kleci přistoupí jeden ze strážných. „Víš, že až ti vyrvou srdce, bude pořád ještě bít?“

Je to hezký mladík, z chlapecké tváře mu září bílé zuby. Rozzlobená pěst vztekle zařve a vrhne se proti mřížím. Mladík se smíchem couvne.

Druhý strážný posunky naznačuje, jak kněz prořízne kůži pod hrudní kostí, jak rukou sevřenou v pěst sáhne dovnitř. Rozzlobená pěst se snaží holýmarukama rozlomit mříže.

Malá žena si pažemi obejme hruď. Slyší, jak dědeček hlasitě protestuje. Vždyť tu malou děsíte!

Dědečku? vyhrkne Malá žena. Co tím myslí?

7


Bůh promluvil

R

OZZLOBENÁ PĚST sebou trhne a probudí se. Jeho sestra a dědeček ležíschoulení u bambusových mříží klece. Na dědečkovi je vidět každičký den

z oněch tří set padesáti let jeho života. Kůže na něm visí v pomačkanýchhnědých lalocích, vlasy mu přes noc v hustých chomáčích vypadaly.

Rozzlobená pěst vidí šik válečníků, jejich louče se pohupují ve tmě, bosáchodidla bubnují o zem. Po obloze zvolna stoupá okrově žlutá skvrna. Už skoro svítá, téměř nadešel čas zemřít.

Malá žena se s pláčem probouzí. Rozzlobená pěst jí z vlasů odstraní úlomek stébla a řekne jí, aby byla statečná. Narovná jí ramena a slíbuje, že to bude rychlé a brzy bude po všem. Jsme Bělovlasí, připomene jí. Neudělej hanbu svým prapředkům.

Dveře klece se prudce rozletí a strážní se nahrnou dovnitř. Rozzlobená pěst kope a kouše. Nakonec vytáhnou strážní kyje a udeří ho dost silně na to, aby se zklidnil, ale ne natolik silně, aby nevěděl, co se bude dít dál.

Když ho vytáhnou na nohy, zaúpí. Vidí jednoho z jejich kněží, stojí tam v plášti s lebkou a páchne hůř než všichni ostatní. Rozzlobená pěst chce na toho chlapa plivnout, ale má příliš sucho v ústech. Pak ho vyvlečou ven.

Svážou zajatce k sobě, kolem krku každému přehodí smyčku a vyvedou je z klece. Rozzlobená pěst se napřímí a dívá se jim do očí. Pamatuje si, jak zemřeli ostatní, jak s hlavou skloněnou pochodovali v zástupu za svými únosci. U žen mu to nevadilo, ale chovali se tak i muži, šourali se jako zpráskaní psi. Všichni tupí jako želvy, nikdo z nich se Té z nebes nepostavil – a jen se podívejte, kam je to přivedlo. Jejich náboženství je připravilo o mužnost.

Ať si Ta z nebes říká, co chce, on zemřít nehodlá.

Na náměstí se shromáždily davy lidí, kypící, syčící masa, všichni se snaží alespoň zahlédnout jejich bílé vlasy. Rozzlobená pěst je téměř nevnímá, ani když na něj plivou. Strážní je vedou přes náměstí. Rozzlobená pěst zvedne oči a vidí kouř vinoucí se nad vrcholem Chrámu radosti.

Ranní slunce maluje na zeď paláce jemné růžové skvrny.

Strmé kamenné schodiště vede k velkým stupňovitým vyvýšeným plošinám, na nichž chrám stojí. Jsou zde k vidění kamenné balustrády zdobené štukovými maskami a okázalé barevné nástěnné malby, převládají smetanově bílá, rudá a černá. Rozzlobená pěst si uvědomuje, jak je to místo krásné, tedy pokud člověk

8


neví, k čemu je určeno. Ohlédne se po Malé ženě. Klopýtá za ním, provaz kolem

krku, pohled upřený do země, ruce svázané před tělem. Rozzlobená pěst se stydí,

že ji nedokázal zachránit.

Ani jediné zaúpění, ani jediná slza. Dívenka povykování lidí, kteří se tlačí kolem ní, vůbec nebere na vědomí.

Bubny teď duní tak hlasitě, až z toho bolí uši. Rozzlobená pěst cítí kouřvycházející z pyramidy, vůni kopálové pryskyřice a závan spáleného masa z pecí, měďnatý zápach sražené krve, puch vycházející z deseti tisíc rozrušených těl, plných úzkosti. Povolí si jeden jediný pohled vzhůru a zdá se mu, že tam nahoře vidí toho jejich Vránu.

Stáváme se tím, co nenávidíme. Ale jak by se z nás kdy mohlo stát něcotakového?

Znovu se ohlédne a vyšle k Malé ženě povzbudivý úsměv, ale jediná útěšná slova, která ho napadají, jsou táž, která by řekla Ta z nebes, kdyby tu teď byla s nimi: Soustřeď se na svou duši. Ta jediná je skutečná. Tohle je jenom sen. Malá žena v té své špinavé, prosté tunice a s divokou hřívou bílých vlasů vypadá tak maličká a ztracená. Uši jí odstávají, takže její hlava připomíná urnu. Měla by si hrát v blátě s ostatními dětmi. Co je to za lidi, že vraždí děti?

Okamžik před apokalypsou se Rozzlobená pěst zastaví a podívá se nahoru, vycítí, že se něco stane. Hrůza možná zbystřuje smysly. Vycházející slunce jako by se na chviličku zachvělo, bledé a okrově žluté stoupá nad lesem. Hejnopaoušků hřadujících na zdobené stříšce se poleká a s křikem se vznese k obloze, ve stoupající temné parabole krouží nad městem. Dav ztichne. Hlavy se otáčejí za letícími ptáky.

Z vápencové klenby se mihotavě snáší prach.

Rozzlobená pěst zahlédne valící se plameny a kouř dlouho předtím, než k nim dolehne zvuk výbuchu. Všechny obličeje se obrátí a zděšeně hledí k hoře. Lidé křičí, ale v dalších pár vteřinách není slyšet dokonce ani křik. Jako by se k nim v lámající se vlně valil sám vzduch, razí si ostře cestu náměstím a zvuk, který při tom vydává, Rozzlobenou pěst ohluší a porazí na záda.

Jako by něco vysálo z města veškerý vzduch. Rozzlobené pěsti z toho otřesu praskají jemné membrány v uších.

Když se posadí, zjistí, že ze všech vojáků a kněží Karibů nezůstal na celém náměstí na nohou ani jediný. Vidí, že se ženy a děti válejí s křikem na zádech po zemi, ale vůbec nic neslyší. Vedle něj leží jeden ze strážných a z ucha mu vytéká pramínek krve.

Vytrhne mu z opasku obsidiánový nůž, přeřízne si provazy na zápěstích a smyčku kolem krku, pak stejnou službu prokáže Malé ženě a dědečkovi.

9


„Utíkejte,“ pobídne je, ale vzápětí si uvědomí, že ho neslyší. On sám neslyší dokonce ani vlastní hlas. Popadne Malou ženu do náručí, starcem zatřese.„Dokážeme to,“ řekne mu. „Můžeme se odsud dostat.“

Země se chvěje, jako by svět rdousilo nějaké obrovské zvíře. Z ohnivé hory stoupají k obloze mračna černého kouře. Brzy zacloní slunce.

Rozzlobená pěst vidí dědečkův pohled, starý muž je unavený, stydí se. Zavrtí hlavou a ukáže na řeku. „Utíkejte,“ řekne. „Rychle.“

Rozzlobená pěst chvilku uvažuje, že by tu zůstal a pomohl mu, je mu ale jasné, že pokud to udělá, zemřou všichni tři. A kromě toho stařec po tom, co udělal, už odejít nechce. Od onoho útoku jim chátrá před očima.

Rozzlobená pěst se otočí a co nejrychleji utíká pryč z náměstí. Běžícímučlověku nikdo nevěnuje pozornost, ne teď, dokonce ani když jde o Bělovlasého, jejich převzácnou obětinu. Lidé se krčí na zemi a zakrývají si obličej rukama, nebo s otevřenými ústy zírají na horu a buší se pěstmi do hlavy, jako by jepořádná rána mohla zbavit hluchoty. Rozzlobená pěst přeskakuje ležící těla a řítí se k bráně, kterou nikdo nehlídá.

Jen jednou se odváží ohlédnout: jeho dědeček sedí zhroucený na zemi, veškerý duch ho opustil. Ta z nebes předpovídala, že se tohle stane. Měla po celou dobu pravdu. A on jí nevěřil.

Žádný ze strážných se ho ani nepokusí pronásledovat. Karibům v tuhle chvíli dělají těžkou hlavu důležitější věci. Z hory se valí kouř, následuje další výbuch. Všude kolem se snášejí k zemi drobné řeřavé uhlíky. Na Rozzlobenou pěstdoadají drobné kousky pemzy a pálí ho na kůži.

Strmý břeh klesá ke kanálu a vlnolamu. Všechny kánoe Karibů jsouuvázané u mola u východní brány, tady se žádná ukrást nedá. Bude muset plavat. Ale stačí sto pořádných temp a dostane se z vnitřního přístavu na moře. A pak se může pustit přes hlavní rameno zálivu. Dokáže to – koneckonců je jeden z Bělovlasých – Kariba by ovšem ani nenapadlo o něčem takovém vůbecuvažovat.

Vběhne na mělčinu, až voda stříká kolem. Z města k němu doléhá kvílení, Karibové se hlasitě dožadují spásy u svých ohnivých bohů, jako by jim to mohlo být k něčemu dobré.

Rozzlobená pěst se brodí vodou tak dlouho, až mu dosahuje po pás.

Malá žena se ho drží kolem krku tak pevně, že nemůže dýchat. Prolomísevření jejích paží a zakřičí jí do ucha: „Musíme plavat!“ Ale ona ho ani tentokrát neslyší. To zůstaneme hluší už napořád?

Znovu se ohlédne.

Ti dva strážní, kteří ho vyvlekli z klece, se mezitím vzpamatovali ze šoku,

10


který jim výbuch způsobil. Vybíhají z brány u vody a něco na něj křičí. Co tak

asi říkají? pomyslí si. Vraťte se a my vám vyrveme srdce z těla?

Strážní běží k vodě a jeden z nich po nich mrští obsidiánový oštěp,Rozzlobená pěst je však už příliš daleko. Druhý strážný dokonce vběhne do vody, ale jen po kolena, dál už se jít neodváží. Karibové se ve vodě pohybují s elegancí jednonohého krocana. Strážní se přes kameny rozběhnou k pláži, kde majíuvázané kánoe, Rozzlobená pěst si je ale jistý, že než se těm dvěma podaří nějakou najít, zvládne i s Malou ženou z přístavu zmizet.

Zachránili ho sami ohniví bohové Karibů. Karibové tuhle ironii nejspíšnepochopí, on ji však chápe velmi dobře.

Přidržuje Malé ženě bradu nad vodou, lehne si na znak a odrazí se na hloubku,

poté zamíří na otevřené moře. Právě narozený den je čím dál temnější, ažpřiomíná noc. Z hory se snášejí oblaka popela a sopečného skla.

Rozzlobená pěst plave na zádech a směje se.

11


Zmrtvýchvstání

„J

AK SE JIM PODAŘILO UNIKNOUT?“ křičí strašlivý vládce Zuma na strážné.

Ti dva před ním klečí s obličeji přitisknutými k zemi a třesou se strachy.

Oba čekají, že promluví ten druhý. Zuma, svrchovaný král Axtlanty, sedí na

trůně z lebek a otřásá jím děsivý vztek. Je sice teprve poledne, ale venku je šero

jako za soumraku. Na stěnách Síně uctívání zapálili louče.

Nakonec se jeden ze strážných zhostí úkolu podat svému obávanému pánu vysvětlení. „Když posvátná hora promluvila, síla jejího dechu nás srazila k zemi... a když jsme pak vstali...“

„Kam utekli?“

„Běželi k moři a proměnili se v delfíny!“ vykřikne druhý strážný.

„V delfíny?“

„Vrhli jsme se do vody za nimi, ale ten kluk klouzal po břiše mezi vlnami a ta holka mu jela na zádech. Nemohli jsme nic dělat!“

Kameny, na kterých klečí, se zachvějí. Brzy celá hora vybuchne a vezme je všechny s sebou. Jedna z konkubín z doprovodu svrchovaného vládce vyjekne strachy.

Zuma zaletí pohledem na terasu. Už teď ji pokrývá vrstva bílého popela.Jediné, co teď oba strážní ze svého pána vidí, jsou oční bělma. „Nechali jste je utéct! Jsou to Bělovlasí, potomci Hvězdných lidí! Víte, jak si Kinich Ahau cení jejich srdcí?“

Pokyne svým osobním strážcům a naříkající strážní jsou vyvlečeni ze Síně uctívání. Nejsou dost dobří ani na to, aby byli obětováni v chrámu. Kinich Ahau by o takovou ubohou oběť nestál. Jejich srdce opeče Zuma sám a pak je dá sníst kněžím. Ta z nebes vaří ve své chatě večeři. Vtom dovnitř vzrušeně vpadne Zítřejší luna. „Jsou zpátky! Vrátili se!“

Sotva popadá dech a samým rozčilením téměř nedokáže souvisle mluvit. Té z nebes chvíli trvá, než ji uklidní a zjistí, co jí přišla sdělit. Nakonec to z nídostane. Z lesa se prý vypotácel Rozzlobená pěst s Malou ženou v náručí. Nějak se jim podařilo přežít.

Jenže to je nemožné. Z Axtlanty se ještě nikdy nikdo nevrátil.

12


Ta z nebes vyběhne ven. Na druhém konci vesnice se shromáždil dav lidí, který se teď rozestupuje, aby mohla projít. Malá žena leží na zemi, hlavupoloženou v klíně jedné z žen. Rozzlobená pěst se zhroutil vedle ní. Je celý pořezaný od korálů.

Ale oba jsou naživu.

Ta z nebes se vrhne k Rozzlobené pěsti, ale mladík ji odstrčí. Dokonce i teď má ještě sílu jí vzdorovat.

„Mělas mě vyslechnout!“ vyčte jí. „Mělas mě vyslechnout!“

Ta z nebes netouží po ničem jiném než ho políbit, obejmout ho a plakat štěstím nad tím, že se zachránil. Ale on jí to nedovolí. Znovu ji odstrčí.

„Copak ti tohle jako důkaz nestačí?“ houkne na ni.

„Ne!“ vykřikne Ta z nebes v odpověď. „Hadí bohové se vracejí. Viděla jsem to. Zachrání nás. Konec světa ještě nepřišel!“

Rozzlobená pěst si zakryje obličej rukama. Nedovolí jí, aby se ho dotkla. A lidé se dívají, přemýšlejí. Komu z nich uvěří?

13


Nebeská brána

M

ALÁ ŽENA SPÍ. Vypadá klidně a je až po bradu přikrytá bavlněnoupokrývkou. Jedinou památkou na prožité útrapy je rána na čele.

„Jak je na tom?“ zeptá se Ta z nebes Zítřejší luny.

„Má pár škrábanců a šrámů od větví a trnů v lese. Ta podlitina na hlavě, to nic není.“

„Tak v čem je tedy problém? Vidím ti to na očích. Něco ti dělá starosti.“

„Nemluví. Když jí něco říkám, zdá se, že mě ani neslyší.“

„To je jenom šok. Zítra na tom bude líp.“

Ale Malá žena neodpovídá na otázky Zítřejší luny ani druhý den, když seprobudí ze spánku z vyčerpání. A nemluví ani s Tou z nebes, která ji přijde navštívit. Dny ubíhají a Malá žena pořád mlčí. Někdy však nakloní hlavu na stranu, jako by něco slyšela, dokonce i když je ticho. Snad jsou to bubny v Chrámu radosti nebo poslední přerývané nádechy a výdechy jejího dědečka. Oddechující les plný větviček, kůry a dychtivých zelených stvolů. Když Ta z nebes vstoupí na mělčinu potoka, cítí v měkkém bahně pod nohama stočené růžové červy. Voní to tu vlhkým a úrodným rozkladem. Soumrakem krouží hejno zelených papoušků, ve vzduchu tvoří písmeno V.

Ta z nebes je štíhlá a snědá. Na sobě má prostou tuniku utkanou z konopí, a když vystupuje po břehu k útesu, zanechává v blátě otisky bosých nohou.

Pruh stromů halí bílý opar podobný chomáčům bavlny. Kapradí kolem Té z ne - bes houstne, na pokožce se jí objevují kapky potu. Vzduch je tak vlhký, že se tu dá jen stěží dýchat. Cikády utichnou. Není slyšet nic jiného než pokřikování drozdů.

Není tu žádná stezka, ale ona ví, kudy má jít, při chůzi nezaváhá. Jen jednou se zastaví, to proto, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje. Nikdo jiný než ona cestu k Nebeské bráně nezná.

Kdysi dávno tu bývala ohnivá hora a při posledním velkém výbuchu se jí ze chřtánu vyvalila lávová řeka. Poté co její povrch na vzduchu vychladl, utvořil pevný krunýř, pod kterým se však roztavená láva i nadále pohybovala. Když se hora vyčerpala, tunely se vyprázdnily a zůstaly v ní tyhle jeskyně. V průběhu let pak vstup do nich obrostl kapradinami, mechy a lišejníky a není přes ně vidět.

Vedle mohutného vavřínu leží stočená liána. Ta z nebes ji vezme a hodí její

14


konec do ústí jeskyně, potom se s její pomocí spustí z prudkého svahu do chladné,

sametové temnoty. Pod nohama cítí drsné podloží a čeká, až si její oči zvyknou

na šero, vidí bílé kosti jelena, který zabloudil dovnitř. Jeskyně ve tvaru zvonu

zachycuje a zesiluje každičký zvuk, kapání vody ze stropu, zapískání netopýra.

Z výšky sem dopadá svazek slunečních paprsků. Prostor je prosycen plísní a pa chem hub. Ta z nebes s posvátnou úctou přejíždí rukou po stěnách. Jsou dokonale vyhlazené – nikoli působením času, ale díky mimořádnýmschopnostem bohů.

Do skály je vysekán výklenek a v něm stojí pozlacená lebka. Pod ní, v dalším výklenku, leží dva křesací kameny, trocha suché, lámavé trávy a hned vedle ní hromádka svíček. Ta z nebes si na holé skále připraví trávu, potom vezme kameny a křeše s nimi tak dlouho, až tráva začne praskat a vzplane. Zapálí si od jejího rychlého plamene svíčku dřív, než oheň zhasne, potom si od ní připálí ještě jednu.

Nakape vosk z obou svíček na kámen po obou stranách lebky a pak je dotuhnoucího vosku postaví. Poklekne a šeptem odříká dlouhou modlitbu.

Zhruba o dvacet kroků dál, hlouběji v jeskyni, je temné jezírko. Ta z nebes si svlékne tuniku a nahá vstoupí do chladné vody. Ponoří hlavu pod hladinu.Zůstane pod vodou dlouho, déle než by jí trvalo sto nádechů a výdechů.

Když se konečně vynoří, pustí se do odhrnování černého písku v rohu jeskyně, a po chvíli z něj vytáhne velký krystal, temně rudý jako krev. Odnese jej kjezírku a umyje, potom zavře oči a drží ho v dlaních, soustředí se na energii, která z něj vyzařuje. Po chvíli si lehne na záda do písku a upřeně se dívá na skvrnky světla na stropě jeskyně. Dlouho leží bez hnutí, ale potom se začne chvět.

Prsty se jí sevřou, až připomínají dravčí spáry. Prohne se v zádech.

Její tělo se křečovitě zkroutí a v koutcích úst se jí objeví pěna. Zvuky, které vydává, připomínají skřeky ozývající se v nočním lese; jsou pronikavé, nelidské.

Křeče trvají jen krátce, ale dost dlouho na to, aby, když pominou, získala její pokožka namodralý nádech. Obrátí se na bok a usne. Zdá se jí o mužích sdlouhými plnovousy a divoce rozcuchanými vlasy, kteří jedou na mořském hadovi.

V hrůze prudce otevře oči. Stále ještě svírá v rukou krystal. Oblékne si tuniku a krystal znovu zahrabe do hrubého černého písku.

Uhasí svíčky. Mezitím se setmělo, a tak jí chvilku trvá, než najde vhoustnoucím šeru konec liány. Zahájí dlouhý výstup do mlžného lesa nad sebou. „Žádné vážné zranění nemá,“ sdělí jí Zítřejší luna. „Nejhorší jsou ty rány nazádech od jejich válečných kyjů, ale ty se časem zahojí. Taky je poškrábaný od trnů a větví a je vyčerpaný z toho, jak za přílivu přeplaval velkou řeku. Když bude pár dní odpočívat, bude zase v pořádku.“

15


Rozzlobená pěst leží v houpací síti v chatě Zítřejší luny, paže má bezvládně svěšené podél boků a upřeně hledí na trámy nad sebou.

„Rozzlobená pěsti?“ osloví ho Ta z nebes, ale on se na ni ani nepodívá a dál upírá pohled na husté pavučiny v palmových listech tvořících střechu. Něco v nich tam nahoře šustí.

„Jak se cítíš?“

Vezme jeho obličej do dlaní a přiměje ho, aby se na ni podíval.

„Nepřestanou s tím, dokud nás všechny nepozabíjejí,“ řekne Rozzlobená pěst.

„Tak to prostě je. To přece víš.“

„Jenže to tak být nemusí! Je to tvoje volba. Je rozdíl mezi tím, o čem rozhodne osud a o čem rozhodneš ty. Ale ty to odmítáš pochopit.“

„Jednáme správně. A věří tomu i všichni naši lidé.“

„Protože tomu věřili už jejich otcové a před tím otcové jejich otců. Je to zvyk, ne skutečná volba. Je snad víra pravdivá jen proto, že ti někdo řekne, že máš věřit?“ Znovu upře pohled na strop. „Není na čase, abychom věřili něčemu jinému?“

„Například...?“

„Například tomu, že bychom neměli utíkat! Že bychom s nimi měli bojovat, že bychom je měli přimět, aby zaplatili za každého z nás, kterého zabijí. Žebychom se měli chovat jako muži a ne jako nějaké vyděšené opice, které pokaždé, když ti mizerové přijdou, utečou do lesa.“

„My bojovat nemůžeme. Víš, co se pak stane. Viděl jsi to na vlastní oči.“

„Myslím, že to za tu oběť možná stojí. A vůbec, kdo chce žít věčně?“

„Tohle není ten hlavní důvod, proč naši lidé, tvoji lidé, používání čepele akrvavé boje odmítají.“

„Ale já už v ten hlavní důvod nevěřím.“

Nikdy ji nenapadlo, že od něj něco takového kdy uslyší. O krok ustoupí. „O tom teď mluvit nebudeme. Prožil jsi velké utrpení. Teď není ten správný čas.“

„Právě teď je ten správný čas. Viděl jsem, jak mého dědečka kyjem srazili na kolena. Vím, že mu v Chrámu radosti vyrvali srdce. Musel jsem se dívat, jak ta zvěř zavraždila řadu dalších Lidí. A na nás padá stejná vina jako na ně, protože jsme jim to dovolili!“

„Pokud se nedokážeš odvrátit od meče, musíš se odvrátit od nás. Tak to pros - tě je.“

„Ale teď už jsou tu lidé, kteří s tím nesouhlasí,“ opáčí Rozzlobená pěst. „Je tu pár mladíků, jako jsem já. Ani oni už ve staré způsoby nevěří.“

„Pak je budu muset přesvědčit,“ prohlásí Ta z nebes a obrátí se k odchodu. Rozzlobená pěst na ni křikne. „Jak je Malé ženě?“

„Žije. Díky tobě.“

16


„Proč za mnou nepřišla?“

Copak mu to nikdo neřekl? „Nemůže mluvit.“

„Nemůže? Nebo nechce?“

„To je totéž. Dostane se z toho.“

„A možná taky ne. Proč by měla chtít být součástí našeho světa, Velká matko?“

Velká matka, pod tímhle jménem ji kmen zná, ostatní je však vyslovují s úctou. Z hlasu Rozzlobené pěsti naopak zaznívá výsměch.

Zdá se, že nebude spokojený, dokud nezničí všechno, čemu Ta z nebes věří, všechno, co představuje. Ale co s tím ona může dělat?

17


Padající orel

„Z

ASE ZAČNOU ZABÍJET,“ podotkne Rozzlobená pěst.

V davu to zašumí, jako když vlnka zčeří vodní hladinu. Ta z nebes

a Rozzlobená pěst sedí pod přístřeškem z palmových listů na vyvýšené plošince

z udusané hlíny uprostřed vesnice. Padající orel je usazený mezi nimi navyplétané rohoži, hlavu má skloněnou, tvář pokrytou popelem – barvou smutku.

Daleko od nich se z ohnivé hory valí k nebi černá mračna. Od dnů Velképohromy hora mlčela. Všichni vědí, co to znamená.

„Nevezmou si jenom pár lidí jako obvykle. Teď budou prahnout po krvi. Budou potřebovat dostatek obětí.“

Ukáže na ohnivou horu. Z jejího úbočí se do vzduchu valí mraky páry. Včera byl jenom jeden. Dnes jsou čtyři.

Na prašné návsi se tísní tisíce lidí, sešli se tu všichni z vesnice. Jsou zvyklí žít v blízkosti hory, nikdy však neviděli, že by takhle ožila.

„Ze starých příběhů víme, co teď Karibové udělají. Věří, že jejich boha usmíří jen krvavé oběti, že jen díky nim hora nepohltí celý ostrov. Brzy si pro nás zase přijdou, a tentokrát se budou z chrámových zdí valit krvavé řeky.“

„Copak nemáme žádnou naději?“ ozve se osamělý hlas z davu.

Ta z nebes pomalu vstane. Dav umlkne a ona cítí celou tíhu jejich očekávání.

„Poslouchejte. Když se ohnivá hora probudila, šla jsem k Nebeské bráně.Požádala jsem, abych mohla nahlédnout do budoucnosti.“

Není slyšet nic jiného než povzdech větru, který zvedá ze země prach. Ta z nebes přemítá, kolik jim toho má říct.

„Viděla jsem, jak na našem ostrově přistávají bohové, kteří připluli naobrovském hadovi. Přijeli nás zachránit.“

Hadí bohové! Dokonce i Padající orel vypadá ohromeně.

„Kdy?“ vykřikne někdo. „Kdy přijedou?“

„Už jsou blízko, velmi blízko.“

„To jsi říkala i předtím,“ ušklíbne se Rozzlobená pěst. „Co když se mýlíš?“ Ta z nebes nemůže uvěřit, že takhle přede všemi její slova zpochybňuje.

„Ve snu jsem je viděla tak jasně, jako vidím každého z vás. Jejich vůdce měl světlé vlasy a bledé oči a pak tam byl další bůh, a ten měl vousy jako oheň...“

Tohle říkat neměla, byla to chyba.

18


„Démoni!“ zaječí někdo na opačném konci návsi. „Nevidělas v tom snu bohy, ale démony!“

Nastane zmatek.

„Možná je na čase začít se bránit,“ prohlásí Rozzlobená pěst a z davu se nad takovým rouháním ozve lapání po dechu. „Nemůžeme čekat, až se naplní nějaký nejasný příslib, že se objeví bohové. Než dorazí, budeme všichni mrtví!“

Ta z nebes musí zvýšit hlas, aby povykování davu překřičela. „Víte, že nic takového udělat nemůžeme. Naše zákony nám byly předávány z generace na generaci. Pokud je porušíme, už nebudeme čistí. Všichni jsme se zavázali, že se násilí zřekneme.“

„Jestli jsou ty zákony tak staré, jak víme, jak zněly doopravdy?“ vykřikne Rozzlobená pěst. „Možná máme jenom zakázáno na Kariby zaútočit – ale jestli se nemůžeme bránit, jakou máme šanci na přežití?“

Rozhostí se ohromené ticho. Padající orel natáhne ruku a naznačí mladíkovi, aby se posadil, je však jasné, že Rozzlobená pěst teď neustoupí. Oči mu divoce planou.

Všichni upírají pohled na starce. Je jejich náčelníkem, rozhodnutí je na něm.

Rozzlobenou pěst však už nebaví čekat. „Žádám, aby se o tom hlasovalo,“ řekne.

Stařec si povzdechne. Obrátí se k Té z nebes a pokrčí rameny. Nyní už nemají na vybranou. Pokud někdo z Lidí požádá o hlasování, není možné jehopožadavek odmítnout.

„Tak tedy dobrá,“ přikývne. „Rozhodnou kameny.“

Kývne hlavou a několik mužů vstane a zamíří do jedné z chatrčí pro slaměné košíky. Pak procházejí davem a každému dají jeden černý a jeden bílý kámen. Černý kámen znamená ne, bílý vždy znamená ano.

Nějakou chvíli to trvá. Zatímco se lidé připravují na hlasování, Padající orel jim řekne: „Čekal jsem na příchod bohů celý svůj život. Poprvé jsem příběh o hadích lidech slyšel jako malý chlapec a teď mám stříbrné vlasy. To všakneznamená, že nepřijdou. Může to znamenat jen tolik, že nebudu žít tak dlouho, abych je spatřil.“

Odmlčí se, pak pohlédne na Rozzlobenou pěst a zavrtí hlavou.

„Kolik z vás souhlasí s Rozzlobenou pěstí a chce bojovat? Pokud zastáváte tenhle názor, měli byste použít černý kámen. Ale pokud jde o mě, já věřím tomu, co nám vždycky říkala Ta z nebes. Pokud se s nimi pustíme do boje, staneme se tím, co nenávidíme.“

Rozzlobená pěst se znovu postaví. „Ale když se s nimi do boje nepustíme, všichni zemřeme!“

19


„Chceš být jako oni?“

„Nikdy nebudeme jako oni!“

„Jenže jakmile začneme zabíjet, bude mnohem těžší ten rozdíl poznat.“

„Tady vládne soulad. Kdyby na tomhle ostrově nebyli oni, byl by tu ráj.“

„Ale oni tady jsou. Vždycky tu byli.“

Ta z nebes se na mladíka upřeně zadívá. „Řekněme, že je do posledníhozabijeme. To přece chceš, nemám pravdu? Říkám ti, že když to uděláme, budeme od ráje dál než teď.“

Spor zuří dál, zároveň se Lidem rozdávají kameny. Nakonec jsou košíky prázdné a všichni jsou připraveni hlasovat.

Padající orel zvedne ruku. Zhluboka se nadechne, zklidní se. „Bílý kámen znamená, že počkáme na bohy a budeme dál dodržovat zákony. Černý kámen znamená, že navždy opustíme své náboženství, abychom se mohli bránitnadcházejícím útokům. Tato chvíle je důležitým okamžikem v naší historii.Nepoužijte své kameny nemoudře, s důsledky našeho dnešního rozhodnutí budeme muset žít my všichni.“

Ta z nebes sleduje, jak lidé v řadě za sebou postupují kupředu. Má obavy, že Rozzlobená pěst zviklal několik horkých hlav z řad mladých lidí, ale brzy je jasné, že se není čeho bát. Hromádka bílých kamenů je čím dál větší. Brzydosahuje mužům k pasu.

Černých kamenů je jenom pár.

Rozzlobená pěst na konec sčítání nečeká. Rudý ve tváři ze shromáždění odejde. Zahanbili jsme ho, pomyslí si Ta z nebes. Ale je to lepší, než kdybychom se odvrátili od svého náboženství. To udržovalo naše duše v bezpečí století za stoletím; a co z hlediska duchovní pouti znamenají naše těla?

20


Seveřané

S

ETKAJÍ SE V TEN POSLEDNÍ DEN prvního milénia počítaného podle kalendáře

Bílého Krista velmi nezvykle; on stojí na přídi dlouhé otevřené lodi s vesly

a plachtami vedle svého otce a dívá se na ledové vrcholky Grónska, které se tyčí

před nimi; ona se nachází na pláži růžového písku a pozoruje kouř valící se zkuželovitého vrcholu posvátné hory, která jednoho dne přinese konec světa.

Ta z nebes se obrátí k ohnivé hoře zády a všechno najednou působí jakokterýkoli jiný den. Jemné šplouchání přílivu. Křik buřňáka na pláži. Na obzorukuovitá oblaka podobná trsům amarantu.

Voda ji vábí k sobě.

Svlékne si tuniku a brodí se přes mělčinu, voda je tak čirá, že zřetelně vidí členité ulity u svých nohou. Vklouzne do moře a pustí se k útesu, rozráží vodu dlouhými, rozmáchlými tempy. Ví, že tam někde, daleko na severu, je vorvaň. Když se ponoří pod hladinu, slyší jeho naříkavý zpěv, voda působí jako chvějící se membrána.

Kolem ní propluje zářivě modrá medúza a stáhne chapadla, aby se jí nedotkla; o kus dál kladivoun ucítí ve vodě vibrace, a tak otočí ošklivou hlavu a rychle jako šíp vyrazí směrem k ní. Těsně před ní uhne doprava, a než se vydá pryč, chvilku kolem ní krouží.

Ta z nebes doplave doprostřed laguny, kde je voda klidnější a zbarvená doindigové a akvamarínové modři, je tu i písek a útes. Tady si odpočine, splývá na zádech, oči stále upírá na rozmazaný pruh kouře daleko na severu.

Nadechne se a poté ponoří hlavu a prudce vyrazí dolů, do hloubky, míjí želvy a velké tropické rejnoky. Její tělo je hladké a elegantní, pohybuje se nenuceně. Vznáší se ve vodě, záda prohnutá, ruce rozpažené jako ramena kotvy, v kruzích obeplouvá útes a ryby se zářivě barevnými pruhy.

Pak se ponoří ještě hlouběji, a tentokrát se zespodu dívá na hladinu, po níž plují ledové kry, a voda změní barvu ze zelené na šedavě modrou. Rychle zamíří vzhůru, prorazí vodní hladinu vedle oné velké lodi s potrhanou plachtou aobrovským hadem obtočeným kolem přídě. Bohové stojí v řadě podél bortů. Je natolik blízko, že vidí vousy na jejich obličejích, jejich bílou pokožku, světlé vlasy. Něco křičí a někam ukazují. Vidí boha se zlatým plnovousem zapleteným do copu a s vlajícími vlasy, který drží v ruce válečný oštěp.

21


Pod bouřlivou oblohou se vzdouvají šedé vlny.

A Ta z nebes se znovu ponoří, potopí se do hloubky a vrátí se do teplých vod u korálových útesů a růžových písčin. Téměř vedle něj se z vody vynoří obrovské velrybí oko. Tromdur v šoku couvne. Loď se nakloní a zaskřípe, jen taktak že se nepotopí. Muži vyjeknou leknutím. Dva přepadnou přes bort. Velryba je tak blízko, že Seveřané vidí škeble a lastury nalepené na jejím boku, vodu, která jí stéká z ocasní ploutve. Ale Tromdura ohromí to její oko. Viděla nás, pomyslí si. Není to jen nějaká ledajaká ryba.

Muži křičí hrůzou: Vynoří se pod lodí! Převrátí nás! Svein, Tromdurův otec, stojí na přídi. Není jako obyčejní muži, ve tváři se mu nezračí strach, ale touha po krvi. Zahuláká na muže, aby se uklidnili, přinutí je zůstat u vesel. Příď dál udržuje původní kurz. Plnovous ztvrdlý solí Sveinovi čechrá vítr.

Když velryba s obrovským šplouchnutím zajede zpátky pod hladinu, jsou všichni promáčení slanou vodou.

Urychleně vytáhnou své druhy zpátky na palubu. Upřeně hledí na oceán,čekají, až se velryba znovu vynoří, ale nedočkají se.

„Viděli jste to oko?“ zeptá se jeden z nich. „Jako by se dívala přímo na nás.“

„Je to znamení,“ poznamená Tromdur a ostatní zmlknou, protože Tromdur je obdařen seiðem, onou zvláštní magickou mocí, a měl by to tedy vědět.

Svein se zamračí. „Je to jenom ryba,“ odsekne. „A je moje.“

Všichni na něj zůstanou zírat. Je pravda, že letos v létě jednu velrybu ulovili, zahnali ji na mělčinu a pak ji dlouhými oštěpy ubili. Jenže ta byla poloviční než tahle, navíc obloha byla tehdy čistá a moře hladké.

„No tak, co na to říkáš?“ zeptá se Svein.

„Nech ji být.“

„Ty z ní máš strach?“

Tromdur zavrtí hlavou. Měl by strach z jakéhokoli zvířete téhle velikosti – a měl by se bát každý – to však není ten pravý důvod. Na to, aby člověkpochoil, proč tuhle velrybu nemají zabíjet, potřebuje mít seið, ale jeho otec těmhle věcem z jiného světa nikdy nerozuměl.

„Veslujte!“ křikne Svein na muže u vesel. „Pořádně se do toho opřete!“

Obrátí loď a usilovně veslují na otevřené moře, když se však velryba znovu vynoří, je z ní už jen tečka na obzoru, téměř ztracená ve vzdutých vlnách a soli.

„Já ji dostanu,“ prohlásí Svein. „Vrátí se. A až ji najdu, pochutnám si na jejím tuku.“

„Ne,“ řekne mu Tromdur. „Prostě ji nech být. Je to znamení.“

22


Svein se zašklebí a odstrčí syna z cesty. „Ty a ty tvoje nesmysly. Měl sesnarodit jako ženská!“

Tromdur zachytí bratrův pohled, ale Hákon jen pokrčí rameny. Otci nemá cenu cokoli říkat, navzdory tomu, kolikrát už měl Tromdur v těchhle věcech pravdu.

Avšak pokud existuje něco, co ví Tromdur zcela jistě, pak je to tohle: tuvelrybu by měli nechat na pokoji.

23


ČÁST DRUHÁ

„Osud Tromdura Sveinssona utkaly norny v den jeho narození, to ony seslaly onu

velrybu. A potom, co se ta velryba objevila, už neměl na vybranou.“

– ze Ságy o Haraldu Půltváři


Ingólfsfell

N

A HORÁCH V DÁLCE je po celý rok sníh, ve fjordu plave led a jedinýmzvukem, který člověk v nejteplejších dnech slyší, je občasné vzdálené praskání

ledovce. Léto je prostě jeden dlouhý den, kdy si děti hrají a pobíhají vnekonečném stmívání, dokud z naprostého vyčerpání neusnou. V tundře rašípestrobarevné květiny a blízké kopce jsou plné ovcí.

Z posledního lovu si přivezli pořádný náklad tuleňů a na slunci teď schnou kožešiny pověšené na dřevěné rámy. Vzduch je prosycený pachem ryb.

Tromdur pozoruje matku při práci, dívá se, jak přiděluje otrokům úkoly adohlíží na to, aby při jejich plnění nelelkovali; ženy pracují u stavů, muži v pří - střešcích zpracovávají tulení maso. Nikdo by se nemohl splést a považovat Tromdurovu matku za někoho jiného než za ženu náčelníka, ne když má na rukou a na krku tolik krásných stříbrných šperků. Ale v hospodářství ví, co dělá. O domácnost náčelníka se stará už ode dne, kdy se stala jeho ženou. Nosí u pasu klíče ke všem truhlicím v domě, jsou pro ni důležitější než všechny ty amulety a prsteny. Tohle je její království a dokonce i Svein si tu dává pozor na jazyk.

Matka vidí, že se na ni Tromdur dívá, a jde si s ním promluvit. Její výraz se mu nelíbí, zjevně ji něco znepokojilo. „Zase jste si s otcem vjeli do vlasů?“ zeptá se ho.

„Neudělal jsem nic jiného, než že jsem mu řekl pravdu.“

„Hm, to byla pěkná hloupost. Víš přece, jak nerad pravdu slyší, zvlášť když se neshoduje s jeho názorem.“

„Jak ses to dozvěděla?“

„Včera si na tebe celý den stěžoval. Říkal, že nejsi poslušný syn.“

„Jsem poslušný až dost. Jenom prostě nejsem hloupý.“

„Jsi ještě mladý, takže to se teprve uvidí. O co vlastně šlo? Nechtěl mi to říct.“

„Chtěl se pustit za velrybou. Byla tak obrovská, že nám málem převrhla loď. Byl jsem proti.“

„Proč?“

„Ta ryba byla nestvůra. Byla moc velká na to, abychom ji dostali ke břehu, a neměli jsme dost dlouhý oštěp, aby pronikl vším tím velrybím tukem.“

„Byl tohle ten pravý důvod?“

Tromdur nemá rád, když se na něj matka takhle dívá – jako by mu dokázala číst myšlenky. „Možná.“

27


„Jen se přede mnou nestyď, Tromdure Sveinssone. Jsem tvoje matka. Jen mi to hezky řekni.“

„Měl jsem takový pocit.“

„Měl jsi vidění? Upadl jsi do bezvědomí?“

„Ne, ale zase za tím byl seið. Snažil jsem se to otci vysvětlit, ale on tvrdí, že kouzla jsou ženská práce, a jen se jim vysmívá.“

„To si o kouzlech myslí všichni, dokud je nepotřebují.“

„V tom případě on zřejmě nebude jiný.“

Matka si dá ruce v bok a důkladně si ho prohlíží. Tromdur sklopí oči a zašoupe nohama. Ví, co se mu chystá sdělit, a nepřipadá mu, že by byl připravený to slyšet.“

„Až tvůj otec zemře, staneš se náčelníkem ty. Pak pro tebe seið bude důležitý, tak jako byl důležitý pro mě.“

„Ale ty jsi žena.“

„Vida, ty sis toho všiml.“

„Já seið nenávidím. Je to prokletí.“

„Někdy ano a někdy ne. Ale ty ho máš, takže bys ho taky měl co nejlépevyužít.“

Matka se otočí, všimne si, že jeden z otroků zahálí, a tak na něj křikne,nadzdvihne si sukně a vyrazí mu dát pohlavek. „Jestli ti seið říká, že tu velrybunemáte lovit, tak ji nelovte.“

„A jak to mám otci říct?“

„Na to musíš přijít sám,“ odpoví mu přes rameno. „Nikdo netvrdí, že být synem náčelníka je snadné.“

28


Konec světa

V

AXTLANTĚ PRŠÍ KREV.

Druhého dne erupce posvátné hory přestanou, zbyl po nich ve vzduchu

jen rezavý opar a mdlé, okrově žluté slunce. Mraky pomohl rozptýlit svěží déšť,

který však popálil každého, na koho kapky dopadly. Tohle ještě není konec, říká

si Vrána, ale je to varování, že se konec možná blíží.

„Kinich Ahau se na nás zlobí,“ řekne a ukáže na rudé kaluže, které se dělají na terase.

Strašlivý vládce Zuma sedí na trůně z lebek a zírá do prázdna, jako by byl v transu. Klouby na rukou položených na opěrkách sedadla má bílé.

„Jeho podoba na Chrámu radosti se v tomhle dešti rozpouští. Není to snad dostatečné znamení? Už má dost toho našeho váhání. Chce, aby byli Motýlí lidé vyhlazeni jednou provždycky.“

„Jak si můžeš být jistý, že ta znamení znamenají právě tohle?“

Vrána se zasměje a zeptá se, jak o tom vůbec může někdo pochybovat. Odvrátí se od okna a přistoupí blíž k trůnu.

„Podívej.“ Ukáže na praskliny ve zdech paláce. Stalo se to teprve minulou zimu, země se začala třást a všichni si mysleli, že bude zničeno celé město kolem nich. Některé vyšší budovy ještě pořád nebyly opraveny.

„Včera přišel z hory jeden sedlák s tím, že jeho kozy jsou po smrti, a přitom ne - mají ani škrábnutí. Tvrdí, že je vzduch zkažený, a opustil své hospodářství. Říká, že bude radši žít na ulici jako pes, než aby tam nahoře zůstal ještě jediný den.“

„Podivná znamení se objevovala už dřív. A nic z nich nebylo.“

Vrána ukáže ven z okna. „Na svazích ohnivé hory jsou hluboké praskliny a ještě pořád se z nich valí kouř. To může znamenat jen jedno: Kinich Ahau se probudil, můj králi. Vzbudili jsme jeho nelibost.“

Panovník však stále váhá.

„Na pláž jsou každý den vyplaveny mrtvé ryby. V noci viděli chodit mrtvé.“

„To jsou jenom takové povídačky.“

„Musíme bohy usmířit.“

„Vyšlu své válečníky. Tentokrát přineseme dvakrát – ne, třikrát víc obětí.“

„Ne, musíme je úplně vyhladit! Jsou to kacíři a musí být z tohoto posvátného místa odstraněni!“

29


„A kde pak budeme brát to nejlepší maso?“ Ta poslední slova ze sebe Zuma vyrazí velmi divoce, až se mu povislé tváře roztřesou. Vrána zavrtí hlavou. Ten chlap je slaboch, kvůli němu se na ně celá ta hora zřítí.

„Podle kamenného kalendáře nastal čas posledního světa. Před námi byly tři a my jsme poslední. Pokud nebudeš jednat, snese se na nás velká pohroma.Posvátná hora vybuchne a celou Axtlantu pohltí moře.“

Slyší, jak Zuma zamumlá: „Proč se to stalo zrovna teď?“

„Protože je to tvůj osud. Ty budeš tím Velkým králem, o němž se mluví vproroctvích v posvátných knihách. Jsi ten, který nás přišel zachránit.“

Jenže já tomu nevěřím, pomyslí si Vrána. Stačí se ti podívat do očí. Ty jsi tak nanejvýš k ničemu. Strach v některých lidech probouzí to nejlepší, jiní se začnou chovat nezodpovědně. A tebe, můj vládce Zumo, tebe ochromil. Bojíš se tak, že sotva dokážeš dýchat.

Tomuhle člověku nemá smysl cokoli vysvětlovat. Vrána odejde.

30


Klidná, průzračná voda

V

YPLULI NA RYBÁŘSKOU VÝPRAVU do průlivu. Svein s Tromdurem a jeho

bratry a několika dalšími muži. Právě se vracejí z pláže se sítěmi, když ji

uvidí. Prorazí hladinu kousek od břehu, asi tak na délku tří lodí, je závratně

blízko a oni se musejí zastavit a jenom na ni v úžasu zírají. Znenadání se prudce

vynoří, a když se pak s cákáním znovu ponoří, k nebi vystříknou proudy vody.

Potom se v průlivu vzdaluje a racci sledují její pohyb.

Svein za ní civí s otevřenými ústy, potom se rozběhne zpátky k lodi. Tromdur mu zastoupí cestu. „Ne, nech ji být!“

Svein ho srazí na led. Tromdurovi dva bratři, Hákon a Rudovous, utíkají za ním. Svein přivádí čtyři muže, kteří vhazují dnešní úlovek do košíků, a přikáže jim, aby znovu odrazili od břehu.

Ale než doveslují zpátky do průlivu, obrovská velryba opět zmizí. Zůstala po ní jen klidná, průzračná voda a jedna jediná ledová kra plující v silném proudu.

Tromdur stojí na břehu s tváří obrácenou proti větru. Cítí rybinu a led a ještě něco jiného, něco, co si napůl představuje, ale i přesto je to skutečné.

Smrt.

31


Chrám radosti

V

RÁNA STOUPÁ po kamenných schodech na vrchol Chrámu radosti, největší

z pěti pyramid ve městě. V pravé ruce svírá nůž vyrobený z černéhoobsidiánu. Zastaví se několik schodů pod oltářem, aby popadl dech. Už není žádný

mladík a stoupání je strmé.

Posvátná hora utichla, i když její kráter už netvoří dokonalý kužel. Teď je po - škozený a k bleděmodré obloze stoupají obláčky páry. Kinich Ahau vyjádřil jasně svou nelibost a jeho hněv lidi přinejmenším povzbudil k činnosti.

Vrána pohlédne na náměstí pod sebou. Jsou na něm tisíce lidí, někteří nakánoích přepádlovali přes příkop, další zaplnili pohupující se provazové mosty. Město je nyní přeplněné poutníky a uprchlíky, u bran je obrovský nával. Vrána slyšel, že se strážím jen taktak daří situaci zvládnout.

Dívá se na to moře tváří, mnozí lidé na sobě stále ještě mají rezavě rudébavlněné tuniky zničené božím deštěm. Věří mu, že je zachrání. Ale co můžu dělat? Jsem jen váš kněz. Příkazy k tomu, aby se vykonalo, co se vykonat musí, může vydat pouze váš král.

Z horní části pyramidy se ozývá dunění bubnů. Vrána začne znovu stoupat, až konečně dorazí k vrcholu.

Kývne na své pomocníky, nadechne se a zvedne pravou ruku, v níž držílasturu. Nad městem zazní naříkavý tón svolávající lidi k modlitbám. „Ó, Kinichi Ahau, projev nám své milosrdenství a ochraň nás před ohněm.“

Jako první jsou k oltáři přivedeni ti dva strážní, kteří nechali uniknout jejich mladé zajatce. Jeden z nich se brání, před odchodem do Motýlí země křičí a kope kolem sebe. Druhý už je smířený s osudem, přistupuje k oltáři lhostejně jako koza, téměř jako by se těšil, až bude jeho život u konce. Takoví lidé Vránu děsí.

A pak je tu ten vetchý stařec. I tady, vysoko na vrcholu chrámu, slyší, jak dav dole vydechne. Ten člověk vypadá hanebně: nemá na hlavě skoro žádné vlasy a na kostech téměř žádné maso. Jeho srdce, říká si Vrána, bude scvrklé, nebude větší než vlašský ořech. Je to pro něj šok: měl za to, že tihle Prastaří nikdynezestárnou, ovšem ti, kdo starce zajali, přísahají, že se jim postavil a bojoval s nimi.

Co má být tohle za oběť? Vrána je přesvědčený, že tenhle stařičký Bělovlasý onu děsivou lačnost jejich boha po krvi ani zdaleka neukojí.

32


Stráže bezvládnou postavu přivlečou blíž ke kamenné desce. Stařec působí

ochable a je tak vychrtlý, až má Vrána dojem, že je možná už mrtvý. Začne se

vzpírat až ve chvíli, kdy uvidí oltář a zohavené mrtvoly strážných. Na tak starého

člověka se brání docela energicky. Hrůza mu dodává sílu.

Nemohou na něj použít kyje. Na setkání s Kinichem Ahau musí být přivědomí, musí k bohu odejít neposkvrněný.

Vrána si stáhne masku přes obličej a přistoupí blíž. Jeho pomocníci mu podají nůž a čtyři stráže drží starce, který leží na obětním kameni, ruce i nohyroztažené. Je tak hubený, že Vrána téměř vidí, jak nad propadlým břichem bije srdce. Obětuje ho a dole na náměstí lidé vzdychají a nahlas opakují poslední požehnání spolu s ním. „Ó, Kinichi Ahau, projev nám své milosrdenství a ochraň nás před ohněm.“

Vrána je v tom, co dělá, skutečný mistr, a starcův křik brzy utichne. Zvedne srdce oběti oběma rukama, odnese je na kraj terasy a ukáže lidu. Potom se otočí, vydá se k Jámě posvátného vytržení a vhodí je do ohně hořícího v útrobách chrámu hluboko pod ním, za zuřivě zamračenou tvář boha vytesanou z kamene.

Ruce má potřísněny lepkavou krví. Rozmaže ji kamennému bohu po obličeji. Teprve v tu chvíli král pozvedne tvář ze země před oltářem, kde na znamení úcty leží.

Ten hlupák si myslí, že dnešní oběť bude stačit.

„Jsou bohové spokojeni?“ ptá se Zuma.

Vrána vrtí hlavou. „Potřebujeme víc srdcí.“

33


Leviatan

V

ELRYBA SE OBJEVÍ VEDLE LODI. Už to udělala potřetí a všichni jsou z toho

nervózní – tedy všichni kromě Sveina. Jedno obrovské oko se na nězahledí, pak se velryba prudce vynoří a muže zmáčí slaná voda, která z ní stéká.

Zvíře jednou mrskne ocasem a zase zmizí.

„Tak odkud připlula?“ chce vědět Svein.

Honí se za ní už několik týdnů, aniž ji zahlédli. A teď tohle.

Velryba se vynoří znovu, tentokrát na druhé straně napůl zamrzlého zálivu. Plave podél pobřeží a do vzduchu vystřikuje sloup vody.

Vracejí se domů s nákladem tuleních kožešin, mrožích kůží a několika sudů velrybího oleje. Zdá se, že jejich výprava byla úspěšná, a Tromdur nevidí důvod, proč by měli kousek od domova vystavovat náklad i sebe nebezpečí, jakkoli je ta ryba pozoruhodná.

Jeho otec se dívá přes moře do míst, kudy velryba plavala, a oči mu svítí. Tromdurovi je jasné, na co myslí. Vezme Sveina za paži a odvede ho kousek stranou. „Nechme ji být.“

„Nechat ji být? Proč bychom něco takového dělali?“

„Je moc velká.“

„Samozřejmě že je velká. Vždyť je to sakra velryba.“

„Ano, a je větší než kterákoli z těch, které jsem zatím viděl. A je chytrá.“

„Chytrá? Vždyť je to ryba!“

„Opravdu?“

Svein poklepe synovi na čelo. „Chlapče, tobě přeskočilo! Co to s tebou je? Za to můžou ty ženské bláboly, máš jich plnou hlavu!“

Houkne na muže u vesel, aby se do toho pořádně opřeli, protože teď si uloví večeři na dalších padesát let. Všichni se tomu zasmějí. Jeho otec se umí dobře chvástat a tahle schopnost mu byla po všechna ta léta velmi užitečná.

A tak se pustí za velrybou. Jenže kde je?

Když se na místo, kde ji viděli, podívají znovu, je už zase pryč. Dlouhé minuty čekají, až se opět vynoří.

34


Svět zčerná

M

OŘE JE ROVNÉ A KLIDNÉ JAKO OLEJ. Dech jim během čekání zamrzá ve

vzduchu, veslaři se opírají o vesla a všichni upřeně hledí do mlhy, jestli

svou kořist někde nezahlédnou.

„Támhle!“ vykřikne Svein.

Velryba se vynořila mezi lodí a otevřeným mořem. Když ji viděli naposledy, držela se těsně u břehu. Co je to za tvora? Když si velryba vyčistí dýchací otvor, vidí muži opar vodní tříště. Velryba se chvilku jen tak převaluje a pak se zase potopí. Ocas plácne do vody a je pryč.

„Za ní!“

Muži u vesel jsou zmatení. Eirík Loudavý u kormidla neví, jestli by měl loď otočit na otevřené moře nebo zpátky k pevnině. Tohle nemůže dobře dopadnout. Nějak se přihodilo, že už nejsou lovci, stala se z nich kořist.

Ale co může Tromdur udělat, aby to pronásledování zastavil? Jeho otec svému synovi se zasněným pohledem naslouchat nebude. Jde mu o slávu a dobrou smrt a všichni ostatní ať jdou k čertu.

Veslaři se znovu opřou do vesel a začnou nabírat rychlost. Kdyby věděli, kde velryba je, pokusili by se ji hnát k pobřeží, aby uvízla na pláži. S kteroukoli jinou velrybou by se jim to možná povedlo.

Prořezávají teď vlny slušným tempem, ale po jejich kořisti pořád ještě není nikde ani památky. Tromdur má podezření, že je někde za nimi nebo pod nimi, že plave v hlubinách. A má pravdu. Najednou se velryba znovu vynoří těsně vedle nich. Muži vykřiknou leknutím, někdo po ní v panice hodí oštěp. Ten ji škrábne nad prsní ploutví a pak od jejího těla odpadne. Voda se zbarví krví. Kolos vyrazí pryč, vrací se na otevřené moře. Svein přikáže veslařům, aby znovu pořádně zabrali, pustí se za zvířetem do vzdutých vod, rozrážejí vlny.

Jedno veslo odskočí, udeří Óláfa Černého do obličeje, a on se s křikem zhroutí k palubnímu odtoku.

Svein se přesune na příď. Vidí, jak jeho kořist míří na otevřené moře, apředstava, že mu unikne, ho dovádí k zuřivosti.

Najednou je velryba pryč.

„Obrať to!“ zařve Svein na Eiríka Loudavého a jejich loď se natočí bokem k vlnám, jak se veslaři snaží jeho příkaz vyplnit. Na takovém moři je tonebez>35


pečný manévr. Tromdur ví, co se stalo. Velryba se ponořila a v tuhle chvíli je

hluboko pod nimi. Ostatní to vědí také a dívají se přes boky lodi, jestli jinezahlédnou. Nemusejí čekat dlouho.

Když kolos prorazí vlny, udeří ocasem do lodi, jako když se kráva ožene po mouše. Lodní trup praskne a rozlomí se vejpůl. Než se Tromdur vzpamatuje, ocitne se v ledové vodě a snaží se ze všech sil vysvléknout z pláště z tuleníkožešiny, který ho táhne ke dnu. Zalyká se slanou vodou.

Kus naplaveného dřeva, který po něm mrští vlny, mu jen taktak neurazí celou zatracenou hlavu. Když dřevo proplouvá kolem, chňapne po něm a pevně se drží.

Rychle se ohlédne. Kolem dokola se mezi troskami lodi pohupují hlavy.Pruhovaná plachta je namotaná na stěžeň, náklad kožešin už napůl skončil ve vlnách. Voda je tak studená, že Tromdur sotva popadá dech. V tomhle dlouho nevydrží.

Znovu stočí pohled k pevnině. Od břehu se sem blíží čluny, ostatní viděli, co se stalo, jedou jim na pomoc, ale on si není jistý, jestli ho chlad nezabije dřív, než k němu stačí dorazit. Do vzduchu vystříkne gejzír vody. Je to ta velryba, převalí se na bok a on se jí dívá do nekonečně hlubokého oka. Zasměje se, ocení její sílu a mazanost. On otci říkal, že to takhle dopadne, vůbec se za ní neměli pouštět.

A pak uvidí Sveina, je ve vodě pouhých dvacet temp od něj. Jeho otci stéká po tváři krev z rány na hlavě. Něco křičí, ale Tromdur mu nerozumí. Svein k němu vztáhne ruku.

„Tromdure! Pomoz mi!“

Ale Tromdur zaváhá. Musím k němu, pomyslí si, ale zůstane na místě. Dívá se, jak hlava jeho otce mizí pod vlnami. Svein je jinak zdatný plavec, zřejmě tedy ve chvíli, kdy se jejich loď převrátila, utrpěl nějaké zranění.

„Tromdure!“

Vtom se z vody znovu vynoří velryba, opět prorazí hladinu. Tromdur vidívilejše nalepené na jejím obrovském bílém břiše, jako by nad nimi chvíli visela ve vzduchu. Jeho otec vzhlédne a něco vzdorně vykřikne, potom se mohutné zvíře znovu prudce ponoří a z moře vystříknou oblaka pěny. Když se Tromdur na to místo podívá znovu, je Svein pryč.

Co jsem to udělal? Kdybych plaval k němu, možná by se mi podařilo dostat nás oba z cesty. Mohl jsem ho zachránit. A přitom jsem tady, držím se života zuby nehty, a můj otec se zatím pod ohromným břichem velryby utopil.

Slyší čísi hlas – Hákon, jeho bratr, na něho volá z jednoho ze člunů, které u břehu spustili na vodu. Tromdur se ale příliš stydí, než aby se k němu vydal. Nakonec bude asi přece jenom lepší, když tu dnes zemře.

Konečně povolí sevření a kusu dřeva se pustí.

Hlava mu zajede pod hladinu a svět zčerná.

36


Ô

Vzápětí už ho silné ruce vlečou na pláž. Ze svahu sbíhají k pobřeží ženy a nesou

pokrývky, do kterých ho zabalí. Muži ho odnesou do domu a uloží u ohně.Ne

dokáže své tělo přimět, aby se přestalo třást, a tak si jeho sestry lehnou vedle

něj a pokoušejí se ho zahřát. Slyší, jak všude kolem něj lidé mluví zvýšenými

hlasy, a když otevře oči, vidí, jak dovnitř přinášejí otcovo tělo. Svein je v obličeji

sinalý, má mrtvé rybí oči a Tromdur si vzpomene, jak k němu těsně předtím,

než se velryba naposledy vynořila, vztahoval ruku. Měl jsem plavat k němu.

Jsem lepší plavec.

Hákon se k němu skloní a šeptá mu do ucha: „Vrať se k nám, bratře. Ne abys

nám umřel. Jsi teď náš nový náčelník.“

37


Víra

N

A VELEKNĚZE JE JEŠTĚ MLADÝ, i když vzhledem k nažloutlým tvářím asmrtelné bledosti vypadá mnohem starší. Za to může všechna ta krev, kterou

bůh požaduje. Některé dny Vránu břemeno obětí zmáhá a cítí se slabý. Ale on

se ho nezřekne; je veleknězem Karibů a je jeho povinností a zároveň i vášníveřejně předvádět, že je bohu ze všech nejvěrnější, nejoddanější.

Rozhlédne se po ostatních v místnosti, jejich tváře jsou skryté ve stínu. Jediné světlo zde poskytují dvě menší olejové lampy ve výklencích ve stěnách atlumená záře linoucí se z koše s ohněm uprostřed místnosti. Vezme do rukyobsidiánový nůž a nařízne si předloktí, nechá krev z žíly odkapávat do nefritového poháru. Když je pohár plný, vychrstne jeho obsah do ohně.

Acalan sebou trhne. Tohle není žádný muž, pomyslí si Vrána. Je rozmazlený a až příliš dobře živený. Samolibý. A vedle něj stojí ten tlustý pitomec Topoli. Měli by žaludek na tohle? Jediný z těch tří, kdo má skutečně víru, je generál Kavak, který s sebou sice přivádí armádu, ale jestli se k němu přidá jen on,nebude to stačit.

Vrána vystoupí ze stínů a promluví tichým hlasem:

„Před třemi dny nám dvě z našich obětí unikly. Byli to Bělovlasí, Prastaří, nejlepší krev. A my mohli našemu bohu obětovat jenom kostlivce se scvrklým promodralým srdcem, který téměř ani nestál za tu námahu.“

„Vždyť těm dvěma pomohl k útěku sám Kinich Ahau,“ namítne Acalan.

„Protože byl s tím, co mu hodláme obětovat, nespokojený. Jenom dvacet srdcí, naše první oběť za deset měsíců.“

„Proč tedy nedal svůj hněv najevo potom?“

„Ty se mě ptáš na tohle? Znáš snad myšlenky našeho boha lépe než já?“

„Já jenom říkám, že tomu nerozumím. Vysvětli mi to. Copak to není tvoje práce?“

„Už jsem to vysvětlil dost jasně. Je to znamení. Kinich Ahau říká těm z nás, kdo v něj doopravdy věříme, co musíme udělat.“

Pohlédne na ostatní v naději, že ho podpoří. Kavak a Topoli uhnou očima.

„Jestli Motýlí lidi vybijeme, co s námi bude? Co budeme jíst?“

„To, co jsme jedli vždycky. Kozy, kraby, psy.“

„Nemusíme je zabíjet všechny. Možná stačí jenom ještě pár dalších.“

38


„Jsou to nevěřící! Náš bůh nechce jenom pár srdcí, aby se neřeklo. Musíme mu ukázat, že v něj skutečně věříme.“

„Pokud už nebudou žádní Motýlí lidé, nezačneme se jíst mezi sebou? Maso představuje výnosný obchod.“

„Náš bůh nemá pro obchod pochopení,“ odsekne Vrána. Ví, jak Acalan přišel ke všemu tomu bohatství – udělal si z obětí výnosnou živnost. Kéž by tyhle tři tak nepotřeboval! Jenže momentálně nemá jinou možnost.

Pohlédne na vznešeného pána Topoliho, který za celou tu dobu nepronesljediné slovo. Teď konečně řekne: „Za celou dobu naší existence jsme dosudžádného krále nesvrhli. Jak se asi náš bůh bude dívat na tohle? Král je přece jeho hlasem tady na zemi.“

„Zuma už neví, co má bůh na srdci a co zamýšlí. Proto na nás také přivolal takový boží hněv!“

Nakonec se Vrána podívá na Kavaka, ten však zavrtí hlavou. „Šel bych do toho s vámi, ale samotná armáda nestačí. Potřebujeme, aby na naší straně byly i vznešené rody.“

Acalan pohlédne na Topoliho. Ti dva se navzájem nesnášejí, ale přinejmenším v téhle záležitosti jsou zajedno.

„Pokud budeme postupovat ukvapeně, všichni skončíme na obětním kameni,“ nechá se slyšet Acalan. „Zatím bychom měli počkat, jak se věci vyvinou.“

Spolu s Topolim vyjdou z místnosti. Vrána upřeně zírá do věčného ohně.Vysoko nad jejich hlavy vyletují z Jámy posvátného vytržení jiskry. „Nech mě o samotě,“ vyzve generála.

Když Kavak odejde, odříká Vrána modlitbu ke Kinichi Ahau. „Pomoz mi najít sílu, abych ti mohl sloužit,“ mumlá. „Dej, ať jsem tě hoden. Chci, abys na mě byl pyšný a abys mě v posmrtném životě pozvedl. Přiměju je, aby minaslouchali, uvidíš.“ Bruhecchio hledá svého vnuka a dozví se, že si hraje se svými milostnicemi. To je celý on. Každou chvíli může nastat konec světa a on se nezajímá o nicjiného, než jak ohnout nějakou hezounkou kočičku přes balkon. Když jeho strážci vidí, jak se k nim Bruhecchio chodbou blíží, polekají se. Nemohou jísamozřejmě přístup ke svému pánovi zakázat, za to by je nechala nabodnout na rožeň a dala by



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist