načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Valhalla - Robert J. Mrazek

Valhalla

Elektronická kniha: Valhalla
Autor:

Na grónském ledovci učiní expediční tým šokující objev. Sto sedmdesát metrů pod povrchem je v ledu pohřbený vrak starodávné lodi – a devět dokonale zachovalých Vikingů. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Valhalla ... přeložil Ondřej Duha
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7564-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bývalý generál vojenského letectva Steven Macaulay se po ukončení aktivní vojenské služby věnuje hledání ztracené vojenské techniky. Při nalezení letounu z druhé světové války na ledovci v Grónsku však jeho výzkumná skupina zjistí, že hluboko pod tímto letounem leží ještě starověká vikinská loď a s ní i další ukrytá tajemství. Tím do příběhu vstupuje mladá archeoložka Lexy, která je odbornicí na dávnou severskou kulturu a runy. Prostřednictvím tohoto objevu se však účastníci expedice ocitnou nebezpečně blízko jistému starodávnému řádu s velkými ambicemi ohledně budoucnosti světa díky možným změnám lidské rasy. A bílé pláně grónského ledovce se brzy zbarví doruda. Úvodní díl dobrodružné série mysteriózních thrillerů protkaných zajímavými historickými i současnými reáliemi. S objevem vraku starodávné vikinské lodi vypluje na povrch i nebezpečné tajemství podivné staré sekty.

Popis nakladatele

Na grónském ledovci učiní expediční tým šokující objev. Sto sedmdesát metrů pod povrchem je v ledu pohřbený vrak starodávné lodi – a devět dokonale zachovalých Vikingů. Runové nápisy naznačují, že plavidlo ztroskotalo v roce 1016 našeho letopočtu.Povzbuzen tímto nálezem shromáždí bohatý průmyslník a dobrodruh Lee Hancock se svým přítelem, penzionovaným generálem amerického letectva Stevenem Macaulayem přední kapacity v norské archeologii včetně odbornice na dekódování Lexy Vaughanové z Harvardu. Expedici však násilně ukončí útok neznámé ozbrojené skupiny, který přežijí jen Macaulay a Vaughanová. Důvodem útoku je fakt, že tento objev skrývá klíč k záhadě, jež změní lidskou rasu. Aby mohli poskládat jednotlivé dílky mozaiky, vrhnou se Macaulay s Lexy po hlavě do pavučiny chaosu a zrady – zatímco je pronásleduje stará tajná sekta, která se nezastaví před ničím, aby ochránila svá tajemství.

Zařazeno v kategoriích
Robert J. Mrazek - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VALHALLA

ROBERT J. MRAZEK

TALPRESS


Copyright © Robert Mrazek, 2014

Translation © Ondřej Duha, 2015

Published by arrangement with The Robbins Office, Inc. and Aitken,

Alexander & Associates, Ltd.

Všechna práva vyhrazena. Žádno učást této knihy není dovoleno po užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-572-4


Martinu Andrewsovi



PROLOG

Už nedokázal snášet ten mučivý chlad.

Tu věčnou temnotu.

Ten neustálý vyjící vítr.

On jediný zbyl.

D otváří h ob odaly led ové jehličky, když jeh op ohm ožděné a bolavé prsty pracovaly na posledním úkolu. Představil si, jak ostatní oslavují s miskami sladké medoviny v síních Valhally. Kde se k nim brzy připojí.

Záchranná výprava dorazí na jaře. Uvidí, co udělal v těch posledních hodinách smrtelného života. Přinesou ty zprávy domů a podělí se o ně s ostatními. Grindl se dozví, co dokázal. Bude na něh opyšná.

A dozvědí se o tom posvátném místě.

A půjdou tam. RUNY BOHŮ

JEDNA

8. listopad

Helheimský ledovec

Grónské ledové pole

„Připíjím na posádku Březňáka,“ překřičel Lee Hancockkvílející vítr, pozvedl cínový pohár Vojenské letecké akademie

a hodil do sebe sedm centimetrů archivního šampaňského Dom

Pérignon z roku 1942. „Dnes odhalíme její tajemství.“

HapArnold,Hancockův pětapadesátikilový německý ovčák, se zavrtěl u jeho nohou, když se k jeho přípitku připojiloostatních dvanáct mužů z expedice. Okolo velitelského stanufoukal vítr rychlostí šedesáti kilometrů v hodině a neupevněnéstanové chlopně práskaly jako výstřely z pistole.

„Steve a já budeme jediní, kd od oletadla vst oupí, ale uvidíte všechno tamhle na monitorech,“ řekl John Lee.

V prosinci 1942 Březňák, nově pokřtěná létající pevnost B-17 s desetičlennou posádkou, odstartovala z Goose Bay na Labradoru, aby se připojila k Osmému velitelstvíbombardovacíh oletectva v Anglii, ale zmizela ve sněh ové b ouři nad grónskou ledovou pokrývkou.

Následkem drsnéh ogrónskéh op očasí se tam během války

11


zřítily desítky letounů, ale Březňák byl jedinečný. Míst ob omb

nesl dřevěné bedýnky s vánočními dárky od prezidentaFranklinaD.Rooseveltajehoevropským obdivovatelům včetně krále

Jiříh oVI., britskéh oministerskéh opředsedy Winst onaChurchilla, evropských monarchů v exilu a předních spojeneckých

vojenských velitelů.

Seznam nákladu obsahoval knihy s osobními věnováními a vlastnoručně psané dopisy od prezidenta, množstvípamětních zlatých mincí a známek z jeho osobní sbírky, olejomalbu „Nového údělu“ od Thomase Harta Bentona a GrantaWooda, pradávné tyrkysové šperky Navajů, ručně vyřezávanédřevěné hlavolamy a tucet přepravek s Old Forester Kentucky Straight Bourbon Whisky.

Březňák upoutal Hancockovu pozornost a on okamžitěinvestoval pět set tisíc dolarů do pátrání po ztracenémvojenském letounu. Jako zakladatel firmy Anschutz International, technologického průkopníka v oboru výzkumu nalezišM ropy a plynu, měl Hancock pověst osmdesátého druhéhonejbohatšího člověka na světě. Jeho zálibou se stalo vyhledáváníneobvyklých dobrodružství.

Při posledním radiovém přenosu z letadla jeho radistaohlásil několik sněhových bouří a skutečnost, že se pilot pokouší přistát někde na rozeklaném a nehostinném pobřeží Grónska.

Jeh ozprávu zachytila mete or ol ogická stanice p oblížKulusku. Na základě síly signálu a směru, ze kteréh opřicházel, byla ze zátoky Comanche Bay vyslána pátrací výprava do oblasti u pobřežní osady Angmagssalik. Bojující s větry orychlosti sto šedesáti kilometrů v hodině neobjevila žádné stopy po Březňákovi ani jeh odesetičlenné p osádce. Letadl ose nikdy nenašlo.

Hancockově expedici stačily k jeho vypátrání čtyři dny.

Protože znali původní plánovanou dráhu letounu, stejně jako sílu a směr poslední radiové depeše, rozhodli se zahájit hledání letadla na Helheimském ledovci západně odAngmagssaliku.

12


Hancockova expedice byla vybavena dvěma vrtulníky stryskovými motory Bell 206L4 LongRanger IV a zahájila pátrání v dvacetikilometrových rovnoběžných liniích vzdálenýchkilometr od sebe. Po pročesání oblasti ji stroje prohledaly ještě jednou stejným způsobem, jen kolmo k původním liniím.

Pod každým vrtulníkem byl upevněn ledem pronikajícíradarový systém QUESTON (V) se shlukem antén schopných vysílat a přijímat ultra široké spektrum pulzů radiofrekvenční energie skrz více než tři sta metrů zamrzléh oledu, a vytvářet tak jasný virtuální obraz.

P očtyřech dnech pátrání začaly r ozp oznávací signályjednoho vrtulníku zaznamenávat nějaký objekt v ledovci. Byl asi patnáct kilometrů od pobřeží. Druhý vrtulník se připojil kprvnímu a oba přistály na ledovém povrchu, aby provedlydůkladnější průzkum.

Virtuální zobrazení odhalilo, že se pilotoviBřezňákapovedlo takřka zázračné přistání mezi dvěma rozeklanými vrcholky. Létající pevnost seděla zpříma na svém kolovém podvozku tam, kde se zastavila, ale teQ spočívala v obří ledové hrobce necelých padesát metrů pod povrchem.

„Půjdeme dolů za ní,“ oznámil Hancock vůdcům svéexedice.

13


DVĚ

9. listopad

Helheimský ledovec

Grónské ledové pole

Byl ot ouvážené rizik o, pustit se d ovyzvednutí nálezu v listoadu, ale Hancock riskoval celý život, od vzdušných soubojů,

v nichž bojoval jako stíhací pilot během operace Pouštníbouře, po založení Anschutz International s padesáti tisíci dolary,

které vyhrál v pokeru v texaském Kilgore.

TeQ se museli každý den spokojit se šesti hodinami denního světla. 22. listopadu to už budou jen tři hodiny. 1. prosince se ta mezera uzavře docela a první slunce zažene naprostoutemnotu až po pětačtyřiceti dnech.

Hancock nehodlal čekat s vyzvednutím letadla šest měsíců. Měl dostatečné vybavení a jeho muži byli připravení pustit se do práce. V nejhorším případě budou muset své úsilí přerušit a vrátit se na jaře. Stevu Macaulayovi, svému zástupci, řekl, aM udělají, c ose dá, bez ohledu na zimu.

Den na t ozačala na ledu růst základna Hanc ock Jedna.

Dva letouny de Havilland DHC-6 Twin Otters bylyupraveny pr otransp ort nákladu a následujícíh odne začaly dopra>14


vovat materiál a vybavení, včetně dvou termálních generátorů

na rozpouštění ledu, čerpadel, vrtných souprav, naftovýchgenerát orů, náhradních dílů satelitníh ok omunikačníh osystému,

plně vybavené táborové kuchyně, dvou buldozerů akontejnerů nacpaných masem, zeleninou a dalšími zásobami potravin.

Muži rychle vybudovali malý komplex zateplenýchpolárních stanů v nepravidelném kruhu okolo místa vybraného pro vrtání. Byla připravena plošina pro vrtulníky s přistávacími světly. Z Kulusuku letecky dopravili nádrž s naftou o objemu osmatřiceti hektolitrů a do každého stanu a buňky skoupelnou a latrínou bylo zavedeno naftové potrubí.

Práce na vyzvednutí Březňáka započaly hned druhý den. Nad místem, kde měla být vyvrtána šachta, vybudovaliocelovou vrtnou plošinu, na níž umístili termální generátor. Měl přezdívku JEZEVEC, byl velký necelé čtyři metry v průměru a měl rozpouštět led, aby vznikla kruhová šachta vedoucí kletadlu. Rozpouštění postupovalo rychlostí šedesáti centimetrů za hodinu a členové týmu spočítali, že se k Březňákovidostanou asi za tři dny.

Jakmile začali, tvrdě je zasáhl ohusté sněžení a náraz ové větry od polárního kruhu. První vánice stany skoropohřbila, ale sníh fungoval jako dobrá izolace a buldozeryexpedice udržovaly cesty mezi komplexem a plochou pro vrtulníky volné.

Teplota klesla hluboko pod dvacet stupňů Celsia a držela se tam. Muži mim oslužbu se nas oukali d osvých p olárních spacáků typu mumie, aby se udrželi v teple. P očtyřech dnech vrtání dosáhl JEZEVEC cílové hloubky čtyřiceti tří metrů.

Hancock a Macaulay měli v plánu vstoupit do Březňáka průlezem ve spodku přední části letadla. Protože nebylovyloučené, že uvnitř najdou lidské ostatky, nechal Macaulay dopravit čestnou stráž z centra pohřebních služeb Základny vojenského letectva v Doveru, aby doprovodila těla domů.

Vytáhli JEZEVCE ze šachty a nahradili ho ocelovouvýtahovou klecí spuštěnou silným jeřábem. Dolů do šachty byli

15


dopraveni dva muži s vysokotlakými parními tryskami. Ti na

dně začali hloubit tunel vedoucí k přednímu průlezu.

Jakmile se muži dostali k letounu, byli vytaženi zpátky napovrch, kde čekali na sestup Hancock s Macaulayem, oba vevodotěsných termálníchoblecíchazateplených gumových botách.

Macaulay měl v plánu vše zaznamenávat lehkou barevnou kamerou s velkým rozlišením určenou k natáčení v uzavřených prostorách. Hancock nesl přenosný reflektor. V přilbách měli zabudované vysílačky s mikrofony aktivovanými hlasem.

„Hej... podívejte se na tohle!“ křikl jeden z techniků uvstuu d ovrtné pl ošiny.

Venku přestalo chumelit a temnou oblohu zaplnily pulzující vlny nachové, rudé a jasně zelené barvy.

„Bohyně Aurora se nám snaží něco povědět,“ řekl Macaulay se smíchem.

Při operaci Pouštní bouře byl Macaulay velitelemHancockovy letky. TeQ se jejich role vyměnily. Svým způsobem se od sebe oba muži nemohli víc lišit. Macaulay byl vysoký a štíhlý, pohodový člověk se smíchem neustále na krajíčku. Hancock byl malý, podsaditý a vážný.

„Jdeme na to,“ řekl Hancock.

Když dosáhli dna šachty, vydal se jako první tunelemkBřezňákovi. Ze zmrzlého klenutého stropu nad nimi kapala voda z roztátého ledu. Když došli k průlezu z naleštěné oceli pod přední kabinou, položil Hancock ruku na kliku.

„Tak dobře... jdeme dovnitř,“ ohlásil Hancock vysílačkou na povrch.

16


TŘI

13. listopad

Helheimský ledovec

Grónské ledové pole

Hancockův dech se v ledovém vzduchu srážel jako cigaretový

kouř, když namířil reflektor na přední stanovištěbombometčíka v nosu letadla. Macaulay následoval světlo svou kamerou.

Kabina byla prázdná. O jednu z přišroubovaných nohbombometčíkovy sedačky byla opřená jeho kožená aktovka s daty.

Na držáku bombového zaměřovače visela baseballová čepice

Red Sox.

„Není tam zaměřovač,“ poznamenal Hancock.

„Norden byl v té době přísně tajný,“ řekl Macaulay.„Bombometčík ho měl dostat, teprve až přiletí do Anglie.“

V přední kabině pracoval tehdy také navigátor letounu a jeho kovový stůl pokrývala topografická mapa Grónska. Tužkou na ní byla zakreslena trasa, kterou stroj uletěl z Goose Bay. Čára končila nad Grónskem.

Nikde nebylo vidět žádnou korozi, žádné známky rozkladu. Kulomety byly naolejované a připravené ke střelbě spolu sjasně mosaznými nábojovými pásy.

17


Vylezli do kokpitu, odkud letadlo ovládal pilot s kopilotem. Byl také prázdný. Třeba se dostali ven, pomyslel se Macaulay. Ale kam odešli?

Macaulay se spustil d opil ot ova sedadla. Na kraji k onz oly s plynovými pákami motorů spočívala otevřená krabičkacigaret Lucky Strike. Přístroje vypadaly, jako by čekaly na zapnutí. Pomyslel si, že tým restaurátorů v Lubbocku nebude mít stímhle letadlem moc práce.

Spolu s Hancockem zamířili na záQ do pumovnice kolem kulometu v horní věži. Kromě skřípání jejich maček tam bylo tich ojak ov hr obce.

Pumovnice byla plná neoznačených dřevěných bedýnek, dosud připoutaných pevnými popruhy. Obsahovaly vánoční dary prezidenta Roosevelta evropské elitě. Hancock ukázal na další hromadu v zadní části prostoru. Každá krabice tam měla štítek Old Forester Kentucky Straight Bourbon Whisky. Jedna z nich byla pootevřená.

Následovala kabina radisty, prázdná stejně jako ostatní. Na stole byl připevněný přijímač BC-348. Na něm ležel komiks Dick Tracy. Vysílač BC-375 na protější přepážce zůstal vpoloze ZAPNUTO.

V prostoru trupového střelce našli řešení hádanky.

Posádka se vůbec nedostala ven. Jejích devět členů leželo v kabině, která byla zjevně upravena jak op oslední úkryt před mučivým mrazem.

Muži ucpali střílny trupových kanónů a nanosili tamvšechno své oblečení a pokrývky, aby se udrželi v teple. Většina z nich měla na sobě pilotní bundy lemované ovčími kůžemi a vysoké boty s lemy z králičiny. Všichni umrzli.

Hancock posvítil jednomu po druhém do tváře a Macaulay je natočil kamerou. Jejich předsmrtné výrazy obsahovalysměsici smutku, rezignace, zmatku a zoufalství.

„To není nejhorší způsob, jak odejít, Steve.“

„Já bych si pohřbení zaživa nevybral.“

Dick Slezak, střelec z horní věže, vypadal překvapivě mladě

18


na člověka, kterému by teQ táhlo na devadesát, pokud bypřežil válku. Už navždy mu bude osmnáct.

„Chybí Ted Morgan,“ konstatoval Macaulay, když siprohlédl všech devět těl.

Morgan byl ten pilot, kterému se podařilo zázračné přistání uprostřed sněhové bouře. Bylo mu dvacet tři a pocházel zvirginského Lexingtonu, Macaulayova rodiště.

Krátce po Pearl Harbouru se Morgan oženil s armádnísestrou Cherie Carterovou. Ta rok nato porodila dceru. Cherie, teQ devadesátiletá babička,bylastále naživu.Sedm let p oTedově zmizení se znovu vdala.

Našli h ov pr ost oru zadníh ostřelce. Ležel na zádech a zíral na led venku, jako by se pohledem pokoušel uniknout z jejich hrobky.

Macaulay si vybavil Morganův obličej z jeho osobní složky. Připomínal mu jeho samotného, štíhlý muž s hranatou bradou a náznakem domýšlivosti. Výborný letec, který chtěl býtstíhačem, a míst ot oh oh opřidělili k b ombardérům.

Domýšlivost byla teQ pryč.

Vedle něh ona p odlaze kabiny stála otevřená láhev whisky. Ke dnu zbývalo sedm centimetrů. Kousek od jeho natažené ruky ležel v kůži vázaný deník na zip. Macaulay h o otevřel a prolistoval několik posledních stránek. Morgan přežíval skoro dva týdny. Zemřel jak op oslední.

28. prosince ’42. Odvedl jsem dobrou práci při přistání ve

sněhu a tmě. Všichni v bezpečí. Vysílačka nefunkční, ale Jeff

doufá, že ji brzo spraví a vyšle naši přibližnou polohu.Nemůžeme být dál než šestnáct kilometrů od pobřeží.

5. ledna ’43. Od přistání nepřestalo sněžit. Slezak seprokoal ze středových dveří a vynořil se ze sněhu skoro tři metry

nad horní věží. Muži se tam te8 střídají se signální pistolí.

Když někdo uslyší letadlo, vystřelí světlici. Nahoře je to

brutální. Nikdo tam nevydrží déle než půl hodiny.

19


8. ledna ’43. Jacobs vystřílel všechny naše světlice, když

podle svých slov uslyšel letadlo.

Morganovo písmo začalo být špatně čitelné.

9. ledna ’43. Už se nedostaneme na povrch. Slezak se pokusil

prokopat, ale v osmi metrech to vzdal. Jsme v pasti...Zásoby jídla snědeny. Prázdné palivové nádrže. Baterky vybité.

Naprostá tma.

Teplo z reflektoru, který Hancock držel, začalo rozpouštět patinu ledu na Morganově tváři. Trocha vody mu natekla do koutků očí, takže to vypadalo, jako by plakal.

11. ledna ’43. Zbyl jsem poslední. Jestli nás někdo najde, a@

se prosím spojí s Cherie a poví jí, že jsem ji miloval až do

konce. A@ mi odpustí.

Macauylay podal deník Hancockovi.

„Chudák,“ řekl Hancock po přečtení posledních záznamů.

Morgan se střelil do srdce svou armádní pětačtyřicítkou.

Macaulay zvedl otevřenou láhev bourbonu, dlouze se napil a podal ji Hancockovi.

„Jak jsi řekl nahoře, Džejele... na posádku Březňáka.“

Dopili láhev.

20


ČTYŘI

14. listopad

Helheimský ledovec

Grónské ledové pole

Poté, co expediční tým vynesl členy posádky na povrch adočasně uložil jejich těla v ledové mohyle, se všichni shromáždili

ke krátké zádušní mši.

Macaulay se neubránil myšlenkám na to, jak by nynítehdejší žena Teda Morgana reagovala při pohledu do jehotřiadvacetiletého obličeje. Už předal jejich jména centru pohřebních služeb na Základně vojenského letectva v Doveru. Slíbili, že vyšlou čestnou stráž, aby je doprovodila domů.

„Potřebuju Melissu,“ řekl Hancock Macaulayovi, kdyžskončili.

„Jistě, Džejele,“ odpověděl s úsměvem.

Hodinu nato přiletěla vrtulníkem Bell z letiště v Kulusuku štíhlá, prsatá mladá žena v elegantní lyžařské čepici,slunečních brýlích se zlatými rámečky a přiléhavé lyžařskékombinéze. Macaulay se s ní setkal na kraji přistávací plochy. Zuřila.

„Bydlím už týden v chatrči z dehtového papíru na tom, čemu v téhle bohem zapomenuté zemi říkají letiště,“ vyštěkla.

21


Tato roztleskávačka fotbalového týmu Dallas Cowboys byla jedním z posledních úlovků Johna Lee. Stejně jako jejímpředchůdkyním koupil i jí nové Porsche 911 Carrera. Autosalon ve Fort Worthu mu teQ dával množstevní slevu. Každé dívce dovolil, aby si sama vybrala barvu. Melissa zvolila neonově růžovou.

„Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává,“ řekl Macaulay s vážnou tváří.

„C ot omá být?“ zeptala se.

„Podobenství o věrném služebníkovi, Melisso,“ řekl.„Lukáš 12:48.“

Podívala se na něho, jako by se zbláznil.

„Kde je?“ řekla.

Macaulay ukázal na Hancockův stan a ona k němu zamířila s malým koženým kufříkem v ruce. Chvilku poté, co vstoupila do stanu, vyšel neochotně ven Hap Arnold, Hancockův bílý německý ovčák.

O hodinu později se Melissa znovu objevila, nasedla do vrtulníku a odletěla. Když byla pryč, strčil Hap hlavu zpátky do stanu, aby zjistil, jestli je vítán, a připojil se ke svému pánovi uvnitř.

V následujících dvou hodinách rozpouštěli muži s parními tryskami led nad letadlem a okolo něj, až vznikla obří jeskyně. Jeden z mechaniků týmu dospěl k názoru, že kdyby bylBřezňák na povrchu, stačilo by vyměnit baterie a naplnit nádrže a mohl by odletět. Takhle však museli dopravit bombardér nahoru po částech.

Macaulay byl ve velitelském stanu a procházel logistické plány na odvoz jednotlivých kusů letadla, když dovnitřvstouil Tommy Sparks, jeden z pilotů vrtulníku, se zmatenýmvýrazem ve tváři.

„Steve, náhodou jsem dneska ráno zapnul QUESTON (V) v jednom ze strojů a zjistil jsem něco moc divného... Pod Březňákem máme další metalický signál.“

„Jak hluboko pod ním?“ zeptal se Macaulay.

22


„To nevím jistě. George provádí překalibrování radaru, aby se ujistil, že jsem neměl vidiny. Brz obudeme mít snímky.“

George Cabot byl bývalý zpravodajský důstojník letectva a technický expert týmu. Dorazil o pár minut později svirtuálními skeny a mrkvově červené vlasy mu stály na hlavě.Hancock se k nim připojil.

„Tohle je rozhodně zajímavé,“ řekl.

„Nemohlo by to být naleziště nějaké rudy?“ zeptal seHancock.

„Na t oje t om oc malé,“ řekl Cab ot. „A má t opravideln ou strukturu.“

Rozložil skeny po stole.

„Podívejte se sem. Vidíte ty tečky? Jsou skoro přesně třicet centimetrů od sebe a tvoří skoro rovné linie... Tyhle čtyři se protínají.“

„C oby t om ohl oznamenat?“ zeptal se Hanc ock.

„Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že to vypadá jako čtyři dlouhé řady nýtů,“ řekl Cabot.

„Že by loQ?“ nadhodil Macaulay.

„Možná... AM je to cokoliv, ta věc je skoro třicet metrů dlouhá a ve střední části pět metrů široká. Ty nýty jako by se na obou koncích sbíhaly. Tyhle uprostřed by mohly být v kýlu, tyhle ostatní v žebrech a příčných vzpěrách.“

Macaulay si prohlížel snímky.

„A mimochodem,“ dodal Cabot, „je tady další metalický pulz vycházející ze skalního podloží pod touhle věcí... Nemám tušení, c oby t om ohl obýt.“

„Co by dělala loQ takhle daleko od pobřeží?“ zeptal se Macaulay.

„Kd oví? Pův odně m ohl om oře sahat až sem... neb oji tam někd opr ostě přenesl. Vím jen om, že sedí na pův odnímskalním podloží, takže je tam dole už hodně dlouho.“

„Jak je hluboko?“ zeptal se Hancock.

Cabot pohlédl na druhý sken.

„Víc než sto padesát metrů,“ odpověděl.

23


„Takže třikrát hlouběji než Březňák,“ řekl Macaulay.

„Jo, moc hluboko,“ souhlasil Cabot.

Hancock si stále prohlížel pravděpodobné linie nýtů.

„No, už jsme ve čtyřiceti metrech,“ řekl, „a bude trvat nejméně další čtyři dny, než Březňáka vyzvedneme a odešleme odsud. JEZEVEC je rozhodně moc pomalý. Nasadíme na to LASIČKU.“

„Takže půjdeme tam dolů?“ zeptal se Cabot a podrbal se na hlavě.

„Když už jsme tady... Sakra, mohla by to být zábava,“ řekl Hancock.

LASIČKA byla přezdívka menší ze dvou termálníchjednotek navržených a sestrojených jeho techniky. Měla jen metr v průměru a dokázala rozpustit půldruhého metru ledu za hodinu, skoro třikrát víc než JEZEVEC. Dalších sto deset metrů by jí zabral oasi tři dny.

O hodinu později už byla připravena ke spuštění.

24


PĚT

16. listopad

Helheimský ledovec

Grónské ledové pole

Už se museli spokojit s méně než třemi hodinami slabého

slunečníh osvitu denně, tedy p ouze během těch dní, kdy se

slunce skutečně vynořilo z olověných mraků. Za dva týdny už

bude tma pořád.

Jeden z vyzvedávacích týmů vybavený acetonovými hořáky začal rozřezávat Březňáka na části, které se vešly d ošachty oprůměru tři sta sedmdesát centimetrů. Druhý tým nakládal vyzvednuté části d oletadel de Havilland Twin Otters, která je dopravovala na bývalou základnu amerického vojenskéholetectva v Narsassuaqu. Třetí tým poháněl LASIČKU čím dál hlouběji k záhadnému cíli.

Když dorazila čestná stráž letectva, aby převzala tělaposádky Březňáka, byly práce nakrátk opřerušeny a expediční tým nastoupil v padajícím sněhu, aby se zúčastnil ceremoniálu s vlajkou.

Den nat ovyzvedli na p ovrch p oslední část Březňáka.Odoledne udeřila bez varování další sněhová bouře. Komplex

25


zasypaly dva metry hutnéh osněhu a všechny lety musely být

zrušeny, zatímc opřistávací pl ochu čistil buld ozer.

Krátce p opůln oci dřímal Macaulay na svém p olním lůžku ve velitelském stanu, když h opr obudil jeden technik, aby mu řekl, že LASIČKA dosáhla skalního podloží více než čtyřicet pět metrů pod ledovým příkrovem.

„Jdeme,“ řekl Macaulay a zamířil probudit Hancocka.

George Cabot už na ně čekal u ústí nové šachty pětačtyřicet metrů pod povrchem. Byl u ní připraven silný naviják s třmeny na ocelovém řetězu, do kterých se mohl postavit jeden člověk a nechat se pomalu spustit na dno.

„Před hodinou jsem tam dolů poslal dva muže s parními tryskami,“ řekl Cabot.

„Pořád nechceš jít s námi, Georgi?“ zeptal se Macaulay s úsměvem.

„Možná jsem malý, ale nejsem hloupý, Steve,“ řekl Cabot a potáhl ze své dýmky. „Neláká mě představa slézání zpadesátipatrové budovy okapem o průměru jednoho metru.“

„Nemusel bys dolů lézt, Georgi,“ dodal Hancock. „Stačilo by, abys zavřel oči, a naviják by tě spustil na dno za dvacet minut. Kromě toho je to jenom čtyřicet pater. Čtrnáct už máme za sebou.“

„Ne, díky,“ trval na svém Cabot. „Spokojím se se záznamy přístrojů.“

Macaulay pohlédl dolů do díry. Nebyla o nic větší nežpoklop od kanálu.

„Žádná světla cestou?“ zeptal se Hancock.

„Kvůli parním hadicím na ně nezbylo místo,“ odpověděl Cabot. „Musíte použít baterky.“

Ve vysílačkách náhle zapraskalo.

„Proboha, tohle musíte vidět!“ vykřikl jeden z mužů na dně šachty.

Cabot zapnul naviják a Hancock se postavil do třmenů. Za několik okamžiků zmizel. Macaulay ho rychle následoval.Cabot se díval, jak se ztrácejí ve tmě, a pokřižoval se.

26


Uvnitř úzké šachty nemohl Macaulay pohnout pažemi, aniž by se při tom neotíral o ledové stěny. Navzdory svémutermálnímu obleku cítil, jak jím při sestupu proniká chlad.

Nebyl t ofyzický strach. Jak odítě vyváznul živý z hr ozné dopravní nehody, při které zahynuli oba jeho rodiče. Přežil také pád d oPerskéh ozálivu p oté, c osestřelil svůj druhý irácký MIG během Pouštní bouře. Tohle bylo jiné. Bylo to cosimimorozumového. Něco tam dole ho naplňovalo strachem.

Když dorazili na dno, vystoupili z třmenů a obrátili se za světlem. Dva další muži svítili baterkami na nějaký předmět necelých šest metrů daleko.

Macaulay málem hlasitě zalapal p odechu. Parní trysky odkryly přední část starodávné lodi. Čelen se zvedal nahoru z přídě s překrývajícím se obitím v oblouku připomínajícím stočenou hlavu mořského hada. Vnější stranu nadvodní části trupu zdobily propracované rytiny zbraní a bojových scén.

Macaulay vystoupil na ledový schod a nahlédl do trupu. Na přídi stála námořní truhla pobitá něčím, co vypadalo jako cínové nebo stříbrné kování. Za ní byly vidět tři veslařské lavice.

„Viděl jsem kresby takových lodí, Féničané je používali asi před tisíci lety,“ řekl.

„Norové upravili své lodní konstrukce podle Féničanů,“ řekl Hancock. „Jejich lodě poháněla vesla nebo plachty,přesně jak ou téhle.“

Vytáhl zavírací nůž.

„Odříznu třísku kvůli karbonovému datování,“ řekl.

„George říkal, že pod tou lodí jsou další kovové impulzy,“ ozval se Macaulay.

Druzí dva muži namířili parní trysky na ledovou plochu pod lodí.

Pár minut nato se v podloží objevil skalní otvor. Hancock nařídil trysky zavřít. Posvítil baterkou do otvoru.

„Vypadá t ojak ojeskyně,“ řekl.

Rukou v rukavici otvor rozšířil a pak vlezl dovnitř.Macau>27


lay, který t osled oval z led ovéh otunelu, viděl, jak paprsek

Hancockovy baterky míří na všechny strany. Ani ne za minutu

se Hancock vyplazil ven.

Jeh oš ok ovaný výraz mluvil za vše.

„Znovu to uzavřete,“ nařídil. „Tam dolů nikdo nesmí.“

28


ŠEST

17. listopad

Jezero Ostlund

Solem, Minnesota

Alexandra Vaughanová právě prožila nejvíce vzrušující den

svéh oživ ota.

Jeho prvopočátek začal před třemi lety, kdy jeden starý farmářpřioráníkamenitéhopolenedaleko Solemu našel ubahnitého pramene jezera Ostlund zlomené ostří sekery. Na okraji mělo zvláštní rytiny a farmář ho poslal Minnesotské historické společnosti v St. Paulu na analýzu.

Alexandra tehdy právě dokončila doktorandské studium norské archeologie na Harvardu. Bylo jí třicet a pracovala jako řadový zaměstnanec archeologického oddělení společnosti. Ostří sekery skončilo na jejím stole.

Stačil ovzít h od oruky a zm ocnil ose jí vzrušení. Identická ostří viděla ve sbírce norských zbraní v Dánském národnímmuzeu v Kodani.

Přestože St. Paul tehdy bičovala sněhová bouře, nasedla do svého starého Land Roveru a jela do Solemu. Po rozhovoru s farmářem si byla jistá, že mluví pravdu o tom, jak a kde ostří

29


našel. Týden nato karbonové datování potvrdilo, že ostřísekery byl ovyr oben opřed více než sedmi sty lety.

Odnesla svá zjištění doktoru Benchleymu, šéfoviarcheologického oddělení, a doporučila provést podrobné vykopávky na místě nálezu. On se jí však p orychlém pr olist ování sl ožky s materiály vysmál.

„Lexo, tohle je další Kensingtonský kámen,“ řekl.„Naprostý podvod. Norové se do Minnesoty nikdy nedostali. Tenfarmář tu sekyru nejspíš koupil od bratrance v Norsku. Chtěl si užít svých patnáct minut slávy.“

„O původu Kensingtonského kamene se ještě nerozhodlo,“ odsekla prudce Lexa. „A já čistě náhodou věřím, že ty runy na ní jsou pravé. To mě přivedlo sem.“

„Dobře,“ řekl. „A co kdybyste zkusila najít seskveče, když už jste v tom?“

Lexa se nenechala odradit a strávila svou dvoutýdennídovolenou tábořením mezi poli a kamením posetými stráněmi nedalek omísta, kde farmář sekyru našel. Byl ot ovelice odlehlé míst oa musela se svým Land R overem přebr odit dva p ot oky, aby se tam dostala.

Její počáteční úsilí nepřineslo nic. Možná to byla čirátvrdohlavost, ale instinkty jí říkaly, že tam najde něco důležitého, pokud bude pátrat dost dlouho a usilovně.

Ve svém volnu se Lexa v následujících dvou letech k jezeru Ostlund vrátila ještě šestkrát a nakonec pročesala celou oblast sondami a detektorem kovů. Při šesté výpravě rozšířila pátrání tak, aby zahrnulo i nedaleký kamenitý svah porostlý osikami a hustým podrostem.

Když přecházela ostrý hřeben, všimla si prohlubně v hlíně, která zakrývala skalní římsu. Přejela detektorem kovů po římse a získala zřetelný signál.

Začala kopat. Když byla jáma už dva metry hluboká,odměnil ji nález trhliny v jinak pevné skále. Poté co z ní vybrala asi třicet centimetrů hlíny, objevila první nález.

Byl t opl ochý kus tepanéh ok ovu, m ožná část válečnéh o

30


štítu. Vzala objev s sebou do historické společnosti a podrobila

ho radioizotopovému datování. Byl sedm set let starý.

TeQ si byla jistá, že jde o norský hrob, a ten, koho tam pohřbili, ulehl k poslednímu odpočinku i se svými zbraněmi na cestu do Valhally, mýtického sídla norských bohů. Při další návštěvě měla štěstí a vykopala další sekyru a pak jílec meče s hlavicí ve tvaru napoleonského klobouku. Stejný viděla ve Vikingském museu v Hedeby, největším norském městěvikingské éry.

Ten objev byl hlavním důvodem, proč vzala práci vMinnesotě a odmítla prestižní vědecké posty v Londýně a Istanbulu. Z matčiny strany byla potomkem starodávných Norů.Některé její nejranější vzpomínky patřily vikingským příběhům,které jí vyprávěla její norská babička. Měla Vikingy v krvi.

Cestou zpátky do St. Paulu uvízl Land Rover v jednom z potoků, takže musela připoutat lano ke stromu na protějším břehu, aby vůz ručním navijákem dostala na mělčinu. Než se jí to podařilo, měla holínky, manšestráky a bundu pokryté bahnem.

Asi hodinu před St. Paul jí začaly selhávat brzdy. Kdyžprojížděla branou historické společnosti, spadl brzdový pedál až na podlahu a ona musela použít ruční brzdu, aby vozidlo zastavila na parkovišti pro zaměstnance.

Popadla přepravku na vzorky,elektronickým klíčem siotevřela vchod do laboratoří ve druhém podzemním podlaží avzala to zkratkou přes dílnu, kde se restaurovaly minnesotské vlajky z občanské války.

Před vitrínou s bojovou zástavou virginského 28. pěšího regimentu, který byl zajat během Pickettova útoku naGettysburg, stál vysoký muž. Na bradě měl strniště a na soběpomačkané khaki kalhoty a modré sako.

„Doktorka Vaughanová?“ zeptal se Macaulay, když kráčela směrem k archeologické laboratoři.

„Sem mohou jen zaměstnanci,“ řekla. „Expozice proveřejnost jsou nahoře.“

31


Ohlédla se a uviděla, že jde za ní.

„C ochcete?“ zeptala se a obrátila se k němu.

Při pohledu do dívčiných fialových očí Macaulay zalitoval, že se už tři dny neoholil. Připomněla mu jeho poslednímanželku Dianu... Byla hezká a měla stejně inteligentní pohled, a navzdory oblečení špinavému od bahna z ní vyzařovalasexualita.

„Můžeme si na chvilku promluvit?“ zeptal se.

„Zrovna teQ nemám čas,“ odpověděla, aniž zpomalila.

„Doktor Benchley se domníval, že byste mi mohla trochu času věnovat,“ nedal se odbýt.

Zarazila se – nechtěla rozčílit Marvina Benchleyho víc, než se jí už podařilo.

Muž jí podal vizitku a ona se na ni podívala. Okolobarevnéh ol oga se vinul nápis ANSCHUTZ INTERNATIONAL. Pod ním stál oBRIG. GENERÁL STEVEN MACAULAY, LETECTVO SPOJENÝCH STÁTŮ (VE VÝSLUŽBĚ).

Opět na něh op ohlédla. Jeh ohusté hnědé vlasy teprvezačínaly šedivět a ze štíhlého obličeje s hranatou bradou a důlky ve tvářích na ni hleděly hnědé oči.

„Na generála vypadáte moc mladě,“ řekla pochybovačně.

„Doma na půdě mám obraz, který stárne za mě. Slyšela jste už o muži jménem John Lee Hancock?“

„O tom miliardáři, jehož hlavním cílem je začít těžit ropu a plyn v každém kousku panenské divočiny?“ řekla.

„Řekněme, že tvrdě prosazuje energetickou soběstačnost.“

„Jsem si jistá, že mu jde opravdu, spravedln ost a americký způsob života, ale právě teQ mám práci,“ řekla a dalšímelektronickým klíčem si odemkla dveře své laboratoře.

„Pět minut,“ řekl Macaulay.

Znovu si vzpomněla na Benchleyho.

„PojQte do laborky,“ řekla.

Velká místnost s vysokým stropem byla dokonale čistá. Tři stěny lemovaly dřevěné skříně s prosklenými dveřmi a v každé spočívaly na policích desítky předmětů. Lexa postavilapře>32


pravku se vzorky na čtvercový stůl pod několika operačními

lampami a ukázala mu na židli u svéh ost olu.

„Uskutečnili jsme zajímavý objev, kterému by prospěly vaše znalosti a zkušenosti,“ začal.

„Kde?“ zeptala se.

„Pod grónským ledovým polem.“

Postřehl v jejích očích první náznak zájmu.

„Byli jsme tam nahoře vyzvednout bombardér z druhésvětové války. Džejel – pan Hancock – je zakladatelem Kaktusové legie, která p ocelém světě shr omažQuje a restauruje vzácná vojenská letadla.“

„T ojsem ráda, že se snaží také něc ozachránit.“

Macaulay ignoroval její sarkasmus.

„Při vyzvedávání letounu jsme našli ještě něco jinéhomnohem hlouběji v ledu. Zdá se, že to je vikingská loQ.“

„Má lanoví?“

„T onevím,“ řekl Macaulay. „Většina z ní je stále zamrzlá v ledu.“

„Nikdo ještě nenašel kompletní vikingskou loQ.Gokstadská loQ objevená v roce 1880 byla skoro nedotčená, ale zplachet a lanoví toho na ní moc nezbylo. Takže se vám možná podařil dobrý nález.“

„Zajela byste tam s námi a pomohla určit jeho důležitost?“

„Právě jsem udělala vlastní objev a doufám, že má proarcheologii mnohem větší význam. Dokáže, že Norové přišli do téhle země dvě stě let před Kolumbem.“

„Jenomdvěstělet?“opáčilMacaulaysposměšnounevinností.

„Zatím je t ojen odhad.“

„Včera jsme provedli karbonové datování dřevěné třísky z té lodi a stromy na její stavbu byly pokácené před více než tisíci lety,“ řekl.

„Na tom není nic překvapivého,“ řekla. „Erik Rudý, otec Leifa Erikssona, založil svou první osadu na jihozápadním pobřeží Grónska v roce 982. Vaše loQ by mohla patřit k jeho zásobovacím plavidlům.“

33


„Co kdybych vám pověděl, že jsme kromě té lodi objevili ještě něco?“

„A co?“

„Obávám se, že vám t onemůžu pr ozradit, d okud tamnedorazíte.“

„Promiňte,“ řekla rozhodně. „To je všechno?“

„Jde nám očas, d okt ork oVaughan ová. Brzy začne tam nahoře zima a počasí se zhoršuje. Už teQ máme jenom tři hodiny slunečního světla denně.“

„Už jsem vám řekla, že nikam nepojedu.“

„Bereme tam ještě tři další archeology,“ řekl Macaulay. „Možná jste o nich slyšela – jsou to profesor Hjalmar Jensen z Norska, sir Dorian St. George Bond z Anglie a Rob Falconer z Berkeley.“

„Sir D orian napsal zásadní díl o on orských navigačníchtechnikách,“ řekla. „Jensen je přední odborník na norskougenealogii. Falconer je geniální, ale trochu bezohledný. Jste vdobrých rukách.“

Nezmínila se ot om, že Falc oner býval její milenec. Sk or oji naučil nenávidět všechny muže.

„Byli bychom rádi, kdybyste jela také.“

„Proč?“

„Profesor Finchem, váš mentor na Harvardu, mi včerapověděl, že co se týče runologie, nikdo v oboru nemá lepšíinstinktivní schopnosti překládat rané norské znaky než vy.Mluvil ovás jak o o,dešifrát orce‘.“

Zasmála se.

„Barnaby t oh oví orun ových znacích víc, než budu kdy vědět já. Měl byste přemluvit jeho.“

„Vlastně byl naší první volbou,“ přiznal Macaulay. „Ale bohužel se zotavuje po operaci srdce a není schopný snášet strázně pobytu na ledovci. Doporučil vás.“

„T oje lich otivé, ale m oje ne platí,“ řekla. „Mám práci tady, generále Macaulayi, a vybrala jsem si už všechnu dovolenou.“

„Doktor Benchley s vaší cestou souhlasí,“ řekl. „Je velice

34


vděčný za příspěvek, který právě poslal pan Hancock dokaitálového fondu historické společnosti. Já mám ještě jeden

přesvědčovací argument. Jestli pojedete s námi, přesunupadesát tisíc dolarů na účet číslojedna-jedna-čtyřiět-šest-tři

v Grove Pilot Grove Savings Bank, ještě než odejdeme z téhle

místnosti.

Byl ot očísl ojejíh oúčtu.

„Jak t ouděláte?“

Pozvedl svůj chytrý mobilní telefon.

„Už jsou v něm uloženy vaše bankovní údaje.“

Peníze pr oni nikdy nebyly důležité, ani dřív, ani teQ, ale pomyšlení na to, že její Land Rover stojí venku bez brzd a ona je šest měsíců v prodlení se splácením studentské půjčky,způsobilo, že se zarazila.

„Na letišti na nás čeká soukromý tryskáč, doktorkoVaughanová, a za čtyři dny vás dopravím zpátky, abyste mohla pokračovat ve své práci.“

„T oje šílené.“

„Povím vám něco o opravdu bohatých lidech. Hodně se liší od vás i ode mě,“ řekl.

„Takže máte taky čas na čtení Fitzgeralda.“

„T obýval o.“

Zadoufala, že nebude svého rozhodnutí litovat.

„Musím se stavit doma,“ řekla. „Osprchovat se a sbalit si věci.“

„Žádný problém.“

„Moje auto je momentálně mimo provoz.“

„Mám venku vůz z půjčovny.“

35


SEDM

18. listopad

Mezinárodní letiště Jeana Lesage

Québec, Kanada

Hancockův learjet se sotva vyrovnal sedm tisíc šest set metrů

nad St. Paulem, když k jejímu křeslu přistoupila mladáeuroasijská žena oblečená do hedvábného kimona a podala jí ručně

psaný jídelní lístek na pergamenu.

Vzpomněla si, že naposledy jedla večeři skládající se zbalíčku sýra a krekrů na zadním sedadle Land Roveru. Najednou dostala hrozný hlad.

Poté, co si vychutnala sklenici pinotu Grigio, zhltla talíř orestovaných hřebenatek se šalotkami ve smetanové omáčce a jako přílohu chřest v octové zálivce. Macaulay si k ní přisedl u naleštěného týkového vykládaného stolu, když dojídalacrème brűlée. Poté, co nastoupil do letadla, se oholil, osprchoval a převlékl d odžínů a m odré prac ovní k ošile.

Upravený vypadalještě mladší.U koutkůunavených hnědých očí měl vějířky vrásek od smíchu nebo stresu. Při holení se řízl.

„Jak jste získal povolení ke startu?“ zeptala se ho.

„Svět někdy funguje záhadně,“ řekla objednal suché martini.

36


Když přistáli na letišti v Minneapolis, hustě sněžilo aletový manažer v terminálu pro soukromé lety Macaulayovioznámil, že veškerá přistání a starty se ruší, dokud se nezlepší viditelnost. Podle odhadů se mělo začít znovu létat ažnásledující den.

Čekárna v malém terminálu byla přeplněná uvízlýmicestujícími, kteří se snažili pronajmout si auta a sehnat ubytování. Macaulay jí řekl, aby tam počkala, dokud se nevrátí.

Jak minuty ubíhaly, začala přemýšlet, jestli t ocelé nenínějakýabsurdníkanadskýžertík.Impulzivněsáhlapr om obil a zavolala do pobočky Pilot Grove Savings Bank v St. Paulu. Poté co uvedla své osobní údaje, pokladník řekl: „Váš momentální zůstatek dělápadesáttisícosmdesátdvadolary,třicetšestcentů.“

O dvacet minut později se Macaulay vrátil.

„Jdeme,“ řekl.

„Vracíme se d oSt. Paulu?“

„Ven k letadlu,“ řekl. „Musel jsem se postarat, aby ho před startem zbavili nánosů ledu.“

„Ale letový manažer hlásil, že všechny lety byly zrušeny,“ začala, ale t ouž ji vedl ven.

Deset minut nat obyl už learjet ve vzduchu.

„Nepůjdou po nás?“ zeptala se, když začal Macaulay žvýkat první s oust okrvavéh osteaku z vys okéh or oštěnce.

„Kdo?“

„Nebeská policie... jak to mám sakra vědět? Porušil jste zákon.“

„Ale pr od obr ou věc.“

Přistáli v Québecu, kde prošli celnicí.

„Jaký mám uvést účel své návštěvy?“ zašeptala, když kráčeli k přepážce.

„Zábavu,“ řekl. „Čirou zábavu.“

Patnáct minut nat ouž byli zpátky ve vzduchu. Když letadl o dosáhlo letové hladiny, požádal Macaulay letušku, abypřinesla dvě sklenky Hancockova stoletého armaňaku. Lexy zjistila, že chutná přím ob ožsky.

37


„Zkusím si tipnout, proč jste mě vzal s sebou na tuhleeskaádu,“ řekla.

„Do toho,“ pobídl ji Macaulay.

„Odhaduju, že jste kromě té vikingské lodi tam nahoře našli i nějakou desku, pergamenový svitek nebo něco jiného srunovými znaky.“

„Dobrý odhad,“ řekl a znovu usrkl brandy.

„Tak c ovlastně víte orun ol ogii?“ zeptala se.

„Nejspíš to, co vy víte o náletech Osmého velitelstvíbombardovacího letectva v Anglii na Schweinfurt v roce 1943,“ řekl a pousmál se.

„Došlo k nim v srpnu a říjnu,“ řekla. „Při prvním byloztracen ošedesát létajících pevn ostí a při druhém jich šl ok zemi sedmdesát sedm. Napodruhé srovnali se zemí továrnu nakuličková ložiska, ale Speer už převedl výrobu jinam.“

Několik vteřin na ni upřeně zíral.

„Vezmete si mě?“ zeptal se.

Zasmála se.

„Můj dědeček byl pilot na bé sedmnáctce. Zahynul nadBerlínem v roce 1944. Slyšeljste někdy o Kensingtonském kameni?“

„Doktor Benchley mi řekl, že je to dvě stě let stará kamenná deska pokrytá údajnými vikingskými znaky a že jste na něj fixovaná. Povídal, že jde o promyšlený podvod a že udělám velkou chybu, když vás vezmu na naši malou výpravu. Nabídl se, že pojede sám.“

„Dokážu, že je pravý,“ řekla a vytáhla ze staré koženékabely několik listů papíru. Položila na stůl před něho první z nich.

„Tohle je nápis na Kensingtonském kameni,“ řekla.

Macaulay upřel pohled na směsici strodávně vypadajících symbolů, písmen, znaků a něčeho, co vypadalo jakopostavičky z čárek. T ovšechn ose zdál obýt seřazené d ořádek možnéh otextu. Už dva dny nespal a měl pr oblémy se s oustředěním. Únavu ještě posílila brandy a tahle zneklidňující mladá žena.

„Vypadá t otr ochu jak ohier oglyfy,“ řekl.

38


„Výborně, generále,“ řekla s úsměvem. „Norové používali při tvoření runové abecedy stejný princip. První runové nápisy jsou staré skoro dva tisíce let, a dokud křesManští mnišinepřinesli v jedenáctém století do Skandinávie latinku, používala se runová abeceda k zaznamenávání všech tamních významných událostí. Je docela jednoduchá, má jen šestnáct nejčastějipoužívaných znaků. Později tyto základní znaky doplnilytakzvané tečkované runy.“

Macaulay vzhlédl a uviděl, že se ty velké fialové oči upírají na něho. Ve světle ze stropní lampičky za ní viděl záblesky zlata v její husté kaštanové hřívě. Byla nepopiratelně atraktivní, ale to poslední, co v té chvíli ve svém životě potřeboval, byla další žena. P oDianě ne.

„Většina runových kamenů z jedenáctého století jsouupomínky na zesnulé, rodinné ságy nebo popisy slavných expedicí. Byly vytesány zručnými kameníky. Před dvěma lety jsempřeložilarunovýkámendatovaný 1050, který vykopali v Norsku.Poisuje objev Vinlandu Leifem Erikssonem o padesát let dříve.“

„Kde je Vinland?“ zeptal se Macaulay.

„Různé teorie ho kladou na místa od poloostrova Nova Scotia po mys Cape Cod, ale nikdo ještě nenašel archeologické důkazy, které by t op otvrz ovaly.“

„C ose stal os Erikss onem?“

„T onikd oneví.“

Položila před něho další list papíru.

„Tohle je interlineární transliterace runových znaků naKensingtonském kameni,“ řekla dychtivě. „Chcete, abych vám je přeložila do angličtiny?“

Macaulay pohlédl na tu matoucí změM písmen. Bylo to to poslední, co chtěl, aby udělala.

8 : göter : ok : 22 : norrmen : po :

...o:opþagelsefärd : fro :

vinland : of : vest : vi :

hade : läger : ved : 2 : skLär : en :

39


dags : rise : norr : fro : þeno : sten :

vi : var : ok : fiske : en : dagh : äptir :

vi : kom : hem : fan : 10 : man : röde :

af : blod : og : ded : AVM :

frälse : äf : illü.

„Jak jste se ot ohle začala zajímat?“ zeptal se.

„Jsem z poloviny Norka,“ řekla. „Babička z matčiny strany byla amatérská archeoložka a moje první inspirace.“

Macaulay se neubránil zívnutí.

„Navrhuju trochu si odpočinout. Za pár hodin přistaneme na Goose Bay kvůli natankování a pak nás čekají další čtyři na ostrov Kulusuk na východním pobřeží Grónska. Naštěstí tam nemusíme projít celnicí. Předpokládají, že tam může chtít cestovat jenom šílenec, tak proč se s ním obtěžovat.“

„Trocha spánku by mi prospěla,“ souhlasila.

„Jste vítána v Džeelově kajutě,“ řekl. „Je tam tanejpohodlnější postel, kterou můžete v devíti tisících metrech najít.“

Měl pravdu.

40


OSM

20. listopad

Letiště Kulusuk

Východní Grónsko

Rozbřesk se plazil dovnitř záclonami na okénku její kajuty,

když Lexa uslyšela tiché zaklepání na dveře. Pomalu seotevřely a objevila se euroasijská tvář letušky.

„Za půl hodiny přistáváme. Přejete si posnídat s generálem Macaulayem?“

Ucítila čerstvě uvařenou kávu a zjistila, že má zase hlad.

„Hned přijdu.“

Oblékla si stejnou kombinaci šatů, kterou vždycky nosila do terénu, volné manšestráky, skotskou kostkovanou flanelovou košili a vysoké kožené boty s gumovými podrážkami.

„Až dorazíme na místo, budete si muset doplnit svou zimní výstroj,“ řekl, když se k němu připojila u stolu se snídaní. Pochutnával si na vaječné omeletě s kávou a pomerančovým džusem a ona si objednala totéž.

„Spojil jsem se vysílačkou s naším základním táborem na ledovém poli. Vaši tři kolegové už dorazili,“ sdělil jí. „Řádí tam vichřice, ale doufám, že se nám podaří dostat na místo vjednom z vrtulníků expedice.“

41


Při pohledu z oken na nekonečnou krajinu ledu a skal měla Lexa

dojem nesmírné odlehlosti a ohromnosti toho všeho. Někteří

z jejích předků tam přišli před více než tisíci lety.

Macaulay sledoval její pohled.

„Ten led je na některých místech přes tři kilometry silný,“ řekl. „Kd oví, k olik tajemství asi skrývá.“

U obzoru viděla rozeklané okraje obřího ledovce klidně plujícíh op obřidličně šedém m oři. Vypadal sk or otak velký, že by se na něm dal opřistát. Jak tryskáč p omalu klesal kpustému pobřeží, přeletěli malou osadu Inuitů. Prosté chatrče byly natřené červeně, modře a žlutě. Poblíž osady běžel nějaký muž za psím spřežením.

Párminutnatodosedlinadlouhou,ledemobklopenouranvej.

„Vítejte v Kulusuku,“ řekl Macaulay. „V dobách své největší slávy byl součástí starého radarového obranného systému DEW Line, který měl varovat před útokem Sovětů. Od té doby, co h ozrušili, t ojde s Kulusukem z k opce.“

Přistávací plochu lemoval malý shluk starých budov. Na ploše stál dopravní vrtulník Bell 412EP a dvě dvoumotorová letadla. Všechny stroje byly označené logem AnschutzInternational. Jakmile se motory zastavily, uslyšeli vyjící vítr.

„Místní počasí vám může připadat drsné, ale umím v něm s bellem létat,“ ujistil ji Macaulay. „Než vyrazíme, musíte se tepleji obléknout. Tamhle v kulusuckém hotelu Four Seasons je spousta rezervního šatstva.“

Vystoupili z letadla do divokých nárazů větru. Ledovéjehličky se zabodávaly Lexe do obličeje, když ji Macaulay vedl k největší budově. Ve vstupní hale kvílení větru sotva zesláblo. Čekárna byla cítit smaženou slaninou.

„Steve!“ ozval se zoufalý výkřik z malého baru na druhé straně haly.

„Ach ne,“ zasténal Macaulay, když se k němu Melissarozběhla.

„Díky bohu,“ řekla, zatímco se mu vrhla kolem krku voblaku bourbonu. „Musím se odsud dostat, Steve. Slunce tady

42


sotva vyjde a už je zase noc. Musíš povědět Džejelovi, že jestli

mě tady už nechce, potřebuju learjet, aby mě dopravil zpátky

d oDallasu.“

„Povím mu to,“ slíbil Macaulay.

„Vážně, myslím, že tady umřu, zlato,“ řekla a po mléčných tvářích jí stékaly slzy. „I t ozatracené psisk omá radši než mě.“

Melissin pohled se soustředil na Lexu.

„Kd ot oje?“ zeptala se.

„Doktorka Vaughanová je archeoložka,“ řekl Macauly.„Doravím ji d ozákladníh otáb ora.“

„Proč poletí ona a já ne?“

„Je t odůležité, Meliss o.“

„Ona je Džejelova nová, co?“

„Ne,“ řekl pevně.

„Nenechávej mě tady, Steve. Přísahám, že už t odál nesnesu.“

„Povídám, že si s Džejelem promluvím,“ řekl. „Jenom ještě chvíli vydrž.“

Odvedl Lexu nahoru, aby si vybrala zimní oblečení.

„O c otam šl o?“ zeptala se, když si natah ovala přes své šaty polární kombinézu.

„Jak by se vám líbil on ové P orsche Carrera 911?“

„Nerozumím.“

„Místní vtip,“ řekl. „John Lee si potrpí na společnostkrásných žen a je rád, když mu jsou k dispozici, jenže je ve chvílích, kdy prožívá takováhle a podobná dobrodružství, moc často nepotřebuje. No a každou obdaruje novým porsche.“

„Chápu.“

Deset minut nat ouž byli zase venku a mířili k vrtulníku Bell 412EP. Byla to hlavní dopravní helikoptéra týmu. Hancockův pozemní tým už dokončil předletovou kontrolu a zahřál pro něh odva m ot ory Pratt & Whitney.

Byl to stroj s dvojitým řízením a Macaulay pokynul Lexe, aby se posadila na sedadlo kopilota. Ještě se nezvedli ze země, a už cítila, jak se vrtulník pohupuje pod silnými nárazy větru.

„Jen klid,“ řekl. „Bude t os námi házet, ale cesta trvá jen

43


čtvrt hodiny, pokud se nedostaneme do opravdu ošklivévichřice.“

Z patnácti minut bylo nakonec třicet a skoro celou cestu jí bylo špatně od žaludku. Kombinace prudkého stoupaní aklesání byla ničivá. V jednom okamžiku vystřelili nahoru a vdalším se divoce řítili dolů. Poprvé v životě chápala, co znamená mít srdce až v krku.

První vlnu skutečnéh ostrachu p ocítila, když vlétli dosněhové bouře. Všude kolem bylo jen bílo a ona ztratila přehled ojejich p ol oze vzhledem k h orskému hřebeni, k němuž mířili. Byl ot ojak oletět mlékem, ale pak je zasáhl další náraz vichru a oni se opět řítili dolů. Pevně chytila ocelový rám svéhočalouněného křesla a křečovitě se ho držela.

Kdykoliv se podívala na Macaulaye, zdálo se jí, že tovšechn oani nevnímá. Zůstával klidný a zdánlivě uv olněný, zatímc o pilotoval vrtulník tím zrádným vzduchem.

Když se konečně vynořili z vichřice, uviděla, že se blíží k malému stanovému městečku na ledovci. Macaulay dosedl se strojem na plochu v kruhu přistávacích světel.

„Držela jste se dobře,“ řekl, když vypnul motory. „Letět v téhle polévce není žádná legrace.“

Lexa neřekla nic. Byla ráda, že nepozvracela celý kokpit. Na roztřesených nohou vystoupila z vrtulníku a následovala ho d onejvětšíh ostanu v k omplexu.

Uvnitř seděl otucet mužů u st olů plných elektr onických přístrojů. Jeden stál vpředu u tabule. Stoly byly rozmístěné do nepravidelného kruhu okolo dvou naftových topidel. Všichni se obrátili, aby se podívali na nově příchozí.

„Dešifrátorka je tady,“ zavolal jeden z nich.

Byl to Rob Falconer.

44


DEVĚT

20. listopad

Základna Hancock Jedna

Grónské ledové pole

John Lee Hancock vstal od předního stolu a zamířil k ní.

„Jsem John Lee,“ řekl a potřásl jí rukou.

Lexy nevěděla, c omá očekávat, ale mírně ji překvapil o zjištění, že je menší než ona a má prošedivělé vlasy sčesané dozadu nad oválným, hladce oholeným obličejem. Nad jeho tmavohnědýma, pronikavýma očima visela těžká víčka.

„Promiňte, že to říkám, ale vypadáte trochu zdrchaně,“ řekl, aniž jí pustil ruku. „Můžu vám nabídnout skleničku naposilněnou?“

„Jsem v pořádku... opravdu,“ řekla, „ale ano, skleničku bych neodmítla.“

S její rukou stále ve své ji dovedl k jednomu stolu, na kterém stála otevřená láhev vedle podnosu se skleničkami. Mělastaromódní etiketu a ona přečetla slova Old Forester, zatímc ojí naléval na dva prsty alkoholu do sklenice. Vypila ten tmavý, kouřový elixír na jeden doušek. Měl překvapivě jemnou chuM.

„Velmi povzbuzující,“ řekla s úsměvem.

45


Jeden z mužů k ní přistoupil z druhé strany.

„Myslím, že jsme se před třemi lety setkali v Londýně,“ řekl.

Obrátila se a uviděla sira Doriana St. George Bonda, jehož distingovanou tvář stále korunovala povědomá kšticenepoddajných stříbrných vlasů. V osmdesáti byl stále hvězdouarcheologie, mužem, který nakonec následoval Howarda Cartera do egyptského Údolí králů a pak vytyčil novou trasu archeologie svými pojednáními o tajemstvích raných norskýchnavigačních metod.

„Děkuju, že si mě pamatujete,“ řekla.

„Toho dne jste přednesla skvělý referát.“

Když viděla sira Doriana naposledy, byl silný avzpřímený. Oči mu sice stále zářily inteligencí, ale temné kruhy pod nimi vypadaly jak om odřiny. Sh odil nejméně dvacet kil o, takže byl skoro vychrtlý. Napadlo ji, proč asi riskuje život, aby tam mohl být.

Hjalmar Jensen vystřídal sira Doriana v malé frontě, která se vytvořila na její přivítání. Tento padesátiletý norskýantroolog studoval na Oxfordu a poté byl součástí týmu, který objevil homérskou polohu Tróji jižně od Dardanel. Nynípůsobil jako přední expert na neandertálskou biologii aevropskou evoluci a jako první extrahoval DNA z pravěkýchskandinávských lidských fosilií.

„Moc rád vás poznávám, doktorko Vaughanová,“ přivítal ji s vřelým úsměvem a úsečným norským přízvukem. „Stejně jak ona sira D oriana i na mě udělala d ojem vaše práce.“

S kovovými brýlemi bez rámečků na malém nose jípřipomínal pana Rogerse z televizního seriálu, který sledovala jako dítě. Nor udělal místo Robu Falconerovi.

Silný a urostlý Rob s postavou sjezdaře měl stále ty samé havraní vlasy po ramena, černý plnovous a výrazné oči barvy světléh ojantaru. Byly stejně ar ogantní, jak si je pamat ovala.

„Tuhle archeoložku mi představovat nemusíte,“ řeklpovědomým táhlým jihokarolínským přízvukem.

Poté co získal doktorát v Berkeley, se Rob specializoval na

46


podvodní archeologii a vysloužil si mezinárodní slávu nálezem

pozůstatků ležení Henryho Hudsona u řeky Ottawa, jehož

vzbouřená posádka vysadila z lodi na člunu na jeho poslední

cestu.

Lexa se do něho zamilovala, když se setkali v Mezopotámii během letních prázdnin před jejím posledním ročníkem na Harvardu. Hodně se lišil od často nudných archeologů, které znala. Rob byl divoce neuctivý a svěřil se jí, že dává přednost „archeologickému stylu Indiany Jonese“.

„Byli jsme skvělý tým,“ řekl Falconer ostatním. „Pořádnevím, proč se mě rozhodla opustit.“

Žili spolu dva měsíce. Prakticky ho zbožňovala, dokud se jí jedné noci nenaboural do počítače a neukradl polovinu její práce otečk ovaných runách z dvanáctéh ost oletí, aby m ohl dokončit svou doktorskou práci. Chtěla ho odhalit, ale její učitel Barnaby Finchem jí poradil, aby to nechala být.

„Byl oby t ojen ošklivé a bezvýsledné,“ řekl jí. „Jen klid. Však vy se prosadíte.“

„Sdíleli jsme moc malý stan,“ pokračoval Falconer. „Možná jsem chrápal.“

Lexa sledovala, jak Macaulayovy oči ztvrdly, zatímcoHancock všechny požádal, aby se posadili, a pak se postavil tváří k nim před řadu počítačů a komunikačních přístrojů.

Když se usadili poblíž topidel, došel k JensenoviHancockův bílý německý ovčák. Zatočil se v několika zužujícíchkruzích a uložil se k jeho nohám. Nor se sklonil, aby ho podrbal za ušima.

„Umíte to se psy, profesore Jensene,“ řekl Hancock, naněhož to zjevně udělalo dojem. „Starý Hap se zřídka stulí uněkoh ojinéh onež u mě.“

Jensen se usmál a nepřestával psa hladit.

„Jen kdyby mit ostejněd obře šl ois opačnýmp ohlavím,“řekl.

„TeQ, když už jste se tu sešli všichni,“ řekl Hancock, „jsme připraveni k našemu prvnímu sestupu k vikingské lodi a do jeskyně pod ní. Měli byste vědět, že jste tu z jediného důvodu,

47


a t oseznámit mě s vašimi náz ory a závěry na t o, c ojsem tam

dole objevil. Všem se vám dostane bohaté odměny, jakprofesionální, tak finanční. Jsem si dobře vědom toho, žearcheologie negeneruje stejné zisky jak otěžba r opy a plynu.“

Snažil se, aby t ozněl oskr omně.

„Představím vám základní pravidla,“ pokračoval.„Bezpečnost je na prvním místě. Až uvidíte, co tam dole je, pochopíte proč. Nebude žádné psaní poznámek, žádné deníky, pera ani tužky. Nevezmete si s sebou fotoaparát, mobil ani žádné jiné elektronické zařízení. Bez mého dovolení se tam dole ničeho nedotknete.“

„A c osmíme dělat?“ zeptal se Falc oner.

„Pozorovat,“ odpovědělHancock jízlivě.„Jste placeni zapozorování.“

Lexa se rozhlédla po velitelském stanu a pochopila, žečlenové Hancockova expedičního týmu jsou na pokraji svých sil. Nápor toho, čím v uplynulých dnech a týdnech prošli, se dal vyčíst z šedéh ozbarvení jejich tváří a zarudlých očí.

„Každý budete muset souhlasit s krátkou tělesnouprohlídkou, než si před sestupem obléknete polární obleky,“pokračoval Hancock. „Pokud vám to nevyhovuje, povězte mi to a my vás odsud hned odvezeme.“

Nikd onic neřekl.

„P osestupu strávíme tam d ole asi třicet minut. Nechceme na jedn oz nalezišM přivést příliš mn oh otepla, takže míst o reflektorů budete odkázáni na silné baterky.“

Obrátil se k tabuli a ukázal na náčrt dvou šachet v ledu.

„První část sestupu proběhne v kleci výtahu. V ní je dost místa pr onás všechny. Druhá šachta je sk or o ost odvacet metrů hlubší a spustí nás d oní jedn oh op odruhém naviják. Budete stát v popruzích pro nohy a držet se jenom řetězu, dokud nenarazíte na dno. Druhá šachta má jen metr vprůměru. Doufám, že nikdo z vás netrpí kl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist