Kniha: Valentýnka a narozeniny - Ivana Peroutková; Ivona Knechtlová

12 13

Co Valentýnka slyšela,

když ráno venčila Huga

Na konci zahrady stála vysoká kamenná zídka obrostlá břečťanem. Zelené lístky se pnuly do  výšky dvou metrů. I když si Valentýnka stoupla na špičky a natáhla ruku, na  hřbet zídky sotva dosáhla. Nemohla tedy vidět, co se v  sousední zahradě děje. Zato však dobře slyšela, pokud někdo na opačné straně mluvil.

To ráno Valentýnka poslouchala, jak sousedka, paní Vinšová, telefonuje a říká: „Včera jsem si dala do vanyšumivou kouli, kterou jsem od tebe dostala. No, paráda. Ale stejně – tolik peněz za jednu kouli. To je pro mě zbytečný přepych.“

Následovalo ticho. Zřejmě hovořila ta druhá osoba. Až se paní Vinšová ozvala znovu: „Skutečně? Dají se doma levně vyrobit? A je to složité...? Není...? A kolik tozabere času?“

Nastala krátká přestávka a  po  ní paní Vinšová hovor ukončila: „Hm, hm, to se bez té koule radši obejdu. Tak ahoj!“

Zatímco se sousedčiny kroky rychle vzdalovaly,Valentýnka stála zamyšleně u  zídky. Snad správně tušila, o jakých šumivých koulích se tu mluvilo. V obchodě je nikde neviděla. Ale jednou si o nich povídala maminka s tetou 15

i kousek růže, pomyslela si Valentýnka a posbírala plátky

do dlaně.

Najednou jí připadalo, že může v zahradě najít spoustu

krásných voňavých lístků, které by se do šumivé koulebáječně hodily. Jenom tu pak vyrobit. Je to složité? Ale paní

Vinšová se přece divila, že není. Akorát asi neměla čas

na výrobu. Helenou. Též tvrdily, že jsou zbytečně drahé. A že je lepší si nasypat do vany nasušený rozmarýn ze zahrady.

„Koule, koule...“ broukala si Valentýnka. „Jak se asivyrobí taková šumivá koule? A  jak vlastně vypadá? Možná

jako sněhová koule, která se v horké vodě rozšumía přitom pomalu rozpustí? Hm, jistě i nádherně voní!“

Valentýnka pomalu kráčela po zahradě. A jak sio voňavé kouli snila, zastavila se u keře střapatého rozmarýnu

a přičichla. Voněl úžasně! Podobně jako vánoční stromek,

ale mnohem víc. Třeba je v takové kouli schovanýi kousek rozmarýnu, napadlo Valentýnku a hned si ulomila dvě

větvičky.

Od  rozmarýnového keříku popošla k  červené růži.

Včely už odlétly. Ovšem na  zemi leželo několik opadaných okvětních plátků. Třeba je v  takové kouli schovaný

16 17

Valentýnka všem třem postupně oznámila: „Musíte

hned přijít! Už vím, jak začnou naše prázdniny. Vyrobíme

něco hrozně zvláštního!“

„Co zvláštního?“ chtěli vědět kamarádi.

„Všechno vám povím, až přijdete,“ slíbila Valentýnka.

A potom se houpala v houpacím křesle a čekala. Jenže

to dlouho nevydržela. Brzy přešla ke klávesám. Zkoušela

různé tóny a slova, až složila následující písničku:

Koule, koule, koule,

v koupelně jsou koule.

V jedné je růže,

v druhé rozmarýn,

až rozplynou se jako dým,

pak uvidíš ten rozmarýn

a růži červenou

v holínkách sebranou,

pro tebe schovanou,

teto Heleno,

k tvým slavným

narozeninám!

Valentýnka si novou píseň několikrát zazpívala. Moc se

jí líbila. A vtom dole u vrátek zazvonili kamarádi.

„Hugo!“ zavolala Valentýnka na  psa a  oba zamířili

zpátky do domu.

Mezitím se vzbudila babička a připravovala v kuchyni

snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravila Valentýnka v květovanénoční košili a květovaných holínkách.

„Ó, naše Valentýnka si nese poklady ze zahrady,“ všimla

si babička.

Valentýnka pouze přikývla. Ale když vběhl do kuchyně

pes, náhle si vzpomněla: „Jé, víš, jak mě dneska ráno Hugo

vzbudil? Představ si, že hrál na moje klávesy.“

„Vážně?“ žasla babička. „A copak ti zahrál?“

„No...“ zaváhala Valentýnka, jelikož chtěla říct něco

zvláštního a vzletného: „On mi zahrál něco jako Šťastné

narozeniny.“

„To je ale náhoda,“ podivila se babička. „Zrovnaza týden má narozeniny teta Helena. A dokonce kulatiny.Čtyřicet let!“

„Jú, opravdu?“ vyhrkla překvapeně Valentýnka a okamžitě ji napadlo: Ty voňavé šumivé koule vyrobím pro

tetu Helenu k narozeninám!

Holčička se honem nasnídala a  pospíchala do  pokoje

v podkroví. Vzala si mobil a postupně zavolala nejlepším

kamarádům. Nejprve Zuzce, která byla veselá a  moc šikovná. Pak Péťovi, který měl trochu potřeštěné nápady

a byla s ním legrace. A nakonec Jonášovi, který byl chytrý,

ale občas tichý a zasněný.

18 19

„Pojďte, já vám zabzučím,“ řekla babička a zmáčklačervené tlačítko vedle sluchátka.

Děti se za chvíli přihnaly do kuchyně, v letu pozdravily

a vyběhly nahoru do podkroví. Hugo je vesele vítal,zatímco Valentýnka opět seděla v  houpacím křesle. Tentokrát

důstojně a půvabně jako vznešená princezna. Místonoční košile si totiž rychle oblékla nadýchané růžové šatky.

A do dlouhých vlnitých vlasů si zapletla různé ozdoby.

Tajná porada v podkroví

Babička zvedla v kuchyni sluchátko a zeptala se: „Kdo

je u vrátek?“

„To jsme my – Jonáš, Péťa a Zuzka. Jdemeza Valentýnkou,“ ozvali se kamarádi.