načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válečná smršť – Victoria Aveyardová

Válečná smršť

Elektronická kniha: Válečná smršť
Autor: Victoria Aveyardová

Rodina hlavní hrdinky románu Mare Barrowové patří do kasty Rudých. Ti jsou považováni za podřízené a jsou tak nuceni sloužit kastě Stříbrných, špičkovým válečníkům s božskými schopnostmi. Mare je však díky svým výjimečným schopnostem na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 639
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Alžběta Kalinová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4735-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Rodina hlavní hrdinky románu Mare Barrowové patří do kasty Rudých. Ti jsou považováni za podřízené a jsou tak nuceni sloužit kastě Stříbrných, špičkovým válečníkům s božskými schopnostmi. Mare je však díky svým výjimečným schopnostem na válečné stezce proti kastování. Poté, co ji krutě zasáhla Calova zrada, se zdá vše mnohem těžší, ovšem statečná dívka se nevzdává a hodlá dojít až do velkolepého vítězného finále.

Popis nakladatele

Za každé vítězství se platí. Mare Barrowová to ví až moc dobře. Když ji zradil Cal, málem ji to zničilo. Nyní je odhodlaná bránit své srdce a zajistit svobodu Rudým i novokrevným. Musí zničit království Norty jednou pro vždy… Jenže to nemůže dokázat sama. Nastane čas, aby spojené síly Calových Stříbrných přívrženců a Šarlatové hlídky ukázaly, co umí. Mavenova posedlost Mare je však tak silná, že ho nic ani nikdo nezastaví. Nadchází válka a jisté je jen to, že ne všichni přežijí.

Zařazeno v kategoriích
Victoria Aveyardová - další tituly autora:
Rudá královna Rudá královna
Křišťálový meč Křišťálový meč
 (e-book)
Křišťálový meč Křišťálový meč
Králova klec Králova klec
Válečná smršť Válečná smršť
 (e-book)
Králova klec Králova klec
 
K elektronické knize "Válečná smršť" doporučujeme také:
 (e-book)
Hortenziová zahrada Hortenziová zahrada
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Válečná smršť

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Victoria Aveyardová

Válečná smršť – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


VICTORIA AVEYARDOVÁ

VÁLEČNÁ

SMRŠŤ



Mým rodičům, mým přátelům, mně i vám



7

KAPITOLA 1

Mare

Dlouhou chvíli jsme se topili v tichu.

Všude kolem nás zívalo Corvium plné lidí, ale přesto jakoby prázdné.

Rozděl a panuj.

Bylo to jednoznačné, naprosto jasné. Farley s Davidsonem na mě hleděli se stejným odhodláním, které jsem měla v očích i já.

Cal pravděpodobně netušil, že Šarlatová hlídka ani Montfort nemá v nejmenším úmyslu ponechat mu jakoukoli korunu, kterou se mu podaří urvat. Ale nejspíš mu na ní záleželo víc než na názoru jakého­ koli Rudého. Nejspíš bych mu už ani neměla říkat Cal.

Tiberias Calore. Král Tiberias. Tiberias sedmý.

S tím jménem se narodil a také ho nosil, když jsem se s ním popr­ vé setkala.

Zlodějka, tak říkal pro změnu on mně. Protože to bylo zase mé jméno.

Kéž bych jen uměla tu poslední hodinu vymazat z paměti. Vrátit se zpět, aspoň na chvíli. Trochu zaváhat, zaškobrtnout, vychutnat si o vte­ řinu delší pocit toho zvláštního klidu, kdy jsem necítila nic než bolest v unavených svalech a napravených kostech. To prázdno, které člově­ ka zaplaví, když opadne hladina adrenalinu z boje. Jistotu jeho lásky a podpory. Přestože mi zlomil srdce, nedokážu ho za jeho volbu nená­ vidět. Vztek na něj dostanu až později.

Farley vypadala ustaraně. Zvláštní. Od Diany Farleyové jsem byla zvyklá spíš na chladné odhodlání nebo rudý hněv. Když si všimla, jak se na ni dívám, ušklíbla se.

„Podám o Calově rozhodnutí zprávu velení,“ přerušila napjaté ti­ cho. Řekla to tak tiše a opatrně. „Jenom velení. Nechám to vzkázat po Adě.“

Premiér Montfortu souhlasně přikývl. „Dobrá. Myslím, že gene­ rálové Buben a Labuť s tímto vývojem událostí možná předběžně po­ čítali. Sledují královnu Lerolanovou od té doby, co vstoupila do hry.“

„Anabel Lerolanová se u Mavenova dvora vyskytuje docela dlou­ ho, minimálně pár týdnů,“ poznamenala jsem. Hlas se mi z nějakého důvodu nechvěl. Má slova zněla klidně a důrazně. Musela jsem půso­ bit silně, přestože jsem se tak necítila. Přestože to byla lež, dobře po­ sloužila. „Nejspíš vám bude moct poskytnout daleko víc informací, než kdy dokážu já.“

„Pravděpodobně,“ přikývl zamyšleně Davidson a zadíval se do země. Ne proto, že by něco hledal, ale proto, že se soustředil. Jako by se mu na zemi před očima rodil nový plán. Trnitá cesta, jíž nebude snadné pro­ jít, to by bylo jasné i děcku. „Právě proto se tam nahoru budu muset vrátit,“ řekl téměř omluvně. Jako bych se na něj měla vztekat za to, že dělá, co musí. „Mějte oči a uši otevřené, platí?“

„Oči a uši otevřené,“ zopakovaly jsme s Farley jednohlasně, což nás obě překvapilo.

S těmi slovy se vydal uličkou pryč. Od zářivě šedých vlasů se mu odrážely paprsky slunce. Dal si záležet na tom, aby se po bitvě pořádně umyl. Smyl ze sebe všechen prach i pot a zakrvácenou uniformu vy­ měnil za novou. Aby vypadal jako obvykle. Klidně, rozumně a tak ně­ jak zvláštně obyčejně. Moudré rozhodnutí. Stříbrní obětují tolik času a energie úpravě zevnějšku kvůli té falešné pýše pramenící z nave­ nek viditelné moci a síly. A žádní to nedělali tak moc jako král Samos a jeho rodina ve věži nad námi. Vedle Vola, Evangeliny, Ptolema a té syčící zmijí královny si Davidsona člověk skoro ani nevšiml. Kdyby chtěl, mohl by splynout s prostředím. Nevšimnou si ho. Nevšimnou si nás.

Rozechvěle jsem se nadechla, polkla a přinutila se vzít na vědomí i svou následující myšlenku. Nevšimne si nás ani Cal.

Tiberias, vynadala jsem si tiše, sevřela jednu pěst a zaryla si nehty do kůže, až to zabolelo. Říkej mu Tiberias.

Teď po obléhání mi černé zdi Corvia najednou přišly podivně ti­ ché a holé. Odtrhla jsem oči od vzdalujícího se Davidsona a zadívala se na nižší hradby obklopující srdce opevněného města. Mrazivá sněhová bouře i tma dávno zmizely. Jako by najednou všechno kolem vypada­ lo tak nějak menší. Ne až tak impozantní. Tímhle městem v minulosti pocházely tisíce Rudých vojáků, většina z nich na pochod vstříc jisté smrti v zákopech. A teď to jsou právě oni, kdo střeží hradby, ulice i brá­ ny. Dnes Rudí sedí vedle Stříbrných králů a společně diskutují o vál­ ce. Několik vojáků s rudými šátky pochodovalo po ulicích sem tam. Neustále v pozoru, neustále s prsty na spouštích dávno osvědčených zbraní. Šarlatovou hlídku nikdo nenachytá nepřipravenou. Nicméně až k takové nervozitě důvod neměli, aspoň ne teď. Mavenovy armády se daly na ústup, a dokonce ani Volo Samos neměl dost kuráže na to, aby se pokusil napadnout Corvium zevnitř. Ne teď, když Hlídku potřebu­ je, když potřebuje Montfort, když potřebuje nás. A zejména ne dokud je tu Cal – Tiberias, ty huso! – se všemi těmi svými prázdnými žvásty o rovnosti. Volo ho potřebuje stejně jako nás. Potřebuje jeho jméno, jeho korunu a navíc i jeho zatracenou ruku, aby ho mohl oženit se svou zatracenou dcerou.

Tváře mi hořely. Styděla jsem se, že žárlím. To, že o něj přijdu, by mi přece nemělo dělat žádné vrásky. Nemělo by mě to trápit stejně jako strach ze smrti nebo z toho, že válku prohrajeme a vše, pro co jsme pracovali, přijde vniveč. Jenže to tak je a nemůžu s tím dělat nic jiné­ ho, než se tu bolest pokusit snést.

Proč jsem mu vlastně neřekla ano?

Obrátila jsem se k jeho návrhu zády. Zády k němu. Vnitřně roze­ rvaná další zradou. Nejen tou jeho, ale i tou, které jsem se dopustila sama. Když jsme si řekli miluju tě, učinili jsme slib, který jsme oba po­ rušili. Protože ta slova mají znamenat: Volím si tě nade vším. Protože tě chci víc. Potřebuju tě, pořád. Nemůžu bez tebe žít. A udělám cokoli, aby se naše životní cesty nerozešly.

Jenže to on nedokázal a nedokážu to ani já.

Znamenám pro něj míň než koruna a on pro mě znamená míň než mé poslání.

A daleko, daleko míň než strach, který mám z další klece. Králov­ na, tak to řekl, tak mi nabízel nedosažitelnou korunu. Udělal by ze mě svou královnu, kdyby se mu podařilo Evangelinu odsunout stranou, znovu. Jenže já už dobře vím, jak život z takové perspektivy vypadá. A nehodlám si tu zkušenost prožívat znovu. Ačkoli Cal není Maven, trůn je pořád trůn. Stále lidi mění k horšímu.

Ale byl by to nevšední osud. Cal se svou korunou, jeho královna z rodu Samosů a já. Nemohla jsem si pomoct, jedna malá část mého já si přála, abych mu řekla ano. Bylo by to tak snadné. Dalo by mi to šanci konečně vydechnout, ustoupit do pozadí, vyhrát. A užívat si svě­ ta, o kterém se mi nikdy ani nesnilo. Zajistit ten nejlepší možný život i mé rodině. Zajistit nám všem bezpečí. A zároveň i šanci zůstat s ním. Stát Calovi po boku. Rudá dívka zavěšená do rámě Stříbrného krá­ le. S mocí změnit celý svět. Zabít Mavena. Spát bez nočních můr a žít beze strachu.

Musela jsem se pořádně kousnout do rtu, abych takové myšlenky zaplašila. Byly tak svůdné. Téměř jsem chápala, proč se Cal rozhodl, jak se rozhodl. Dokonce i rozervaní na kusy se jeden pro druhého hodíme.

Vtom se ale Farley pohnula a konečně mě z té spirály vytrhla. Po­ vzdychla si, opřela se o stěnu uličky a založila si ruce na prsou. Ona se na rozdíl od Davidsona s převlékáním neobtěžovala. Ovšem její uni­ forma na tom nebyla tak špatně jako ta moje, neměla ji až tak zabláce­ nou a špinavou. Nicméně do černa zaschlou stříbrnou krev byste na ní samozřejmě našli. Od narození Clary uběhlo jen pár měsíců a Farley hrdě nosila zbývající přebytečná kila. Ať už před chvílí cítila jakýkoli soucit, teď ho nahradil hněv, který jí sršel z modrých očí. Nemířil ale proti mně. Dívala se do nebe, k věži tyčící se nad námi. Tam, kde prá­ vě zasedala zvláštní rada Rudých a Stříbrných, která se snažila rozhod­ nout o naší budoucnosti.

„Viděla jsem ho tam.“ Ani nečekala, že se zeptám koho. „Stříbrný vlasy, tlustej krk, směšná zbroj. A pořád ještě dýchá, přestože Shadeo­ vi probodl srdce.“

Když jsem pomyslela na Ptolema Samose, zaryla jsem si nehty do dlaně ještě silněji. Princ z Riftu. Vrah mého bratra. Najednou se ve mně probudil stejný hněv jako ve Farley. A srovnatelné zahanbení.

„Ano.“

„Protože ses dohodla s jeho sestrou. Tvoje svoboda za jeho život.“

„Za mou pomstu,“ zamumlala jsem. „A ano, dala jsem Evangeli­ ně slovo.“

Farley znechuceně vycenila zuby. „Slib nějaké Stříbrné. Ten má ješ­ tě menší cenu než popel.“

„Ale pořád je to slib.“

Farley zachroptěla jako raněné zvíře, narovnala široká ramena a ob­ rátila se k věži čelem. Říkala jsem si, jak strašně se asi musí ovládat, aby tam nenakráčela a nevyrvala Ptolemovi oči z lebky. Kdyby se to rozhodla udělat, nebránila bych jí. Spíš bych se na to běžela po­ dívat.

Nepatrně jsem uvolnila pěst a bolest trochu ustoupila. Tiše jsem udělala krok směrem k ní. Pak jsem ještě na zlomek vteřiny zaváhala, ale nakonec jsem jí položila ruku na rameno. „Slib, který jsem dala já. Ne ty. Ne nikdo jiný.“

To ji poněkud uklidnilo, přestala se tolik mračit a naopak se trochu potměšile ušklíbla. Pak se ke mně obrátila. Její modré oči v záři slun­ ce jasně zářily. „Myslím, že by ses líp uplatnila v politice než ve válce, Mare.“

Smutně jsem se pousmála. „Politika a válka jsou jedno a to samé.“ Těžká lekce, kterou jsem snad už konečně pochopila. „Myslíš, že to dokážeš? Že ho můžeš zabít?“

Kdysi bych čekala, že kdybych jen naznačila opak, odhodlaně a se­ bejistě si odfrkne. Farley je tvrdá žena s ještě tvrdší slupkou. Je tím, čím musí být. Ale něco, nejspíš Shade a rozhodně Clara, to pouto, které od­ teď sdílíme, mi dovolovalo pohlédnout i kousek za její jako skála pevný zevnějšek. Malinko zaváhala.

„Nevím,“ zamumlala. „Ale nikdy se na sebe nebo na Claru nebudu moct znovu podívat, pokud se o to aspoň nepokusím.“

„To ani já ne, pokud dopustím, že bys při tom pokusu měla přijít o život,“ řekla jsem a stiskla jí paži. „Ale prosím, nedělej žádný hlou­ posti.“

Farley se znovu ušklíbla, dokonce na mě mrkla. „Odkdy dělám ně­ jaký hlouposti, Mare?“

Když jsem se na ni podívala, projela mi jizvami na krku vlna bolesti. Málem jsem na ně už zapomněla. Utrpení, které mi způsobovaly, bylo ve srovnání se vším ostatním úplně titěrné. „Jen si říkám, kde to skon­ čí,“ hlesla jsem. Doufala jsem, že chápe, co tím myslím.

Farley zavrtěla hlavou. „Neumím ti odpovědět na otázku, na kterou existuje příliš mnoho odpovědí.“

„Myslím to se Shadem. Ptolemus. Zabiješ ho, ale co pak? Pak Evan­ gelina zabije tebe? Nebo Claru? A já za to zabiju ji? A takhle to půjde dál až do nekonečna?“ Smrt mi rozhodně není cizí, ale tohle jako by bylo jiné. Předvídané konce. To je něco, v čem se vyžívá Maven, ne my. Přestože Farley dala Ptolema na seznam odsouzených už dávno, ještě když jsem se světem producírovala jako Marina z rodu Titanosových. To ale bylo pro Hlídku. Pro naši věc, nejen pro slepou krvavou pomstu.

Vytřeštila na mě své neskutečně modré oči. „Takže ty po mně chceš, abych ho nechala žít?“

„Samozřejmě že ne,“ skoro jsem vyštěkla. „Já nevím, co chci. Ani nevím, o čem mluvím.“ Slova se mi pletla. „Ale pořád ještě snad můžu přemýšlet, ne? Vím, co s člověkem a s lidmi kolem něj umí udělat vztek a pomstychtivost. A hlavně nechci, aby Clara vyrůstala bez matky.“

Farley se ke mně bryskně otočila zády, ale ne dost rychle, abych si nevšimla, že se jí oči zalily slzami. Slzami, které nikdy nepřetekly přes okraj. Trochu se ošila, aby mě odehnala.

Ale já se nedala. Nesměla jsem. Protože tohle musela slyšet. „Už přišla o Shadea, a kdybych si měla vybrat mezi pomstěním smrti jejího otce a tím, že bude moct žít s matkou, vím, co bych zvolila.“

„Když už mluvíme o tom vybírání a rozhodování,“ procedila, aniž by se na mě podívala, „tak jsem na tebe pyšná za to, jak ses rozhodla.“

„Neodbíhej od tématu, Farley.“

„Copak jsi mě neslyšela, blýskající holčičko?“ Popotáhla, přinutila se k úsměvu a otočila se ke mně. Měla dost rudou tvář. „Říkala jsem, že jsem na tebe pyšná. Tak si to někam napiš. Ať si to zapamatuješ. Pro­ tože to už nejspíš nikdy neuslyšíš.“

Temně jsem se uchichtla. „Fajn. A za co že to na mě vlastně jsi pyšná?“

„No, krom toho, že se mi líbí tvůj styl oblékání,“ řekla a smetla mi z ramene trochu zaschlé krve, „a samozřejmě oceňuju i to, jaký jsi kliďas a pohodář...“

Zase jsem se uchichtla.

„... jsem na tebe pyšná i proto, že vím, jaký je ztratit člověka, kte­ rýho miluješ.“ Tentokrát stiskla paži ona mně. Nejspíš proto, abych jí neutekla od rozhovoru, na který jsem nebyla připravená.

Vyber si mě, Mare. Ta slova nebyla stará ještě ani hodinu. Neustále mě pronásledovala.

„Bylo to jako zrada,“ zašeptala jsem.

Zírala jsem Farley na bradu, abych se jí nemusela podívat do očí. Ta jizva táhnoucí se jí u levého koutku úst byla skutečně hluboká. Trochu jí ho stahovala dolů. Čistý řez. Nožem. Když jsem se s ní poprvé se­ tkala, tehdy u Willa Whistlea u plamínku modré svíčky, ještě ji neměla.

„Z jeho strany. Tak jistě...“

„Ne. Ne z jeho strany.“ Přes Slunce na nebi skryl mrak, který nás zahalil stíny. Letní vánek mi najednou připadal zvláštně studený. Až mi přeběhl mráz po zádech. Úplně instinktivně jsem zatoužila po Calovi a jeho hřejivé přítomnosti. S ním mi nikdy nebyla zima. Při myšlence na to, k čemu jsme se oba otočili zády, se mi zvedl žaludek. „On mi toho sice spoustu nasliboval,“ řekla jsem, „ale já jemu taky. A já ty sli­ by taky porušila. A i on navíc musí dodržet spoustu dalších slibů. Slib, který dal sobě, svému mrtvému otci. Korunu miloval dřív než mě, ať už o tom ví nebo ne. A věří, že nakonec tím dělá správnou věc pro nás pro všechny. Jak mu to můžu klást za vinu?“

Přinutila jsem se Farley zadívat do očí. Hledala jsem v nich, ale ne­ měla pro mě žádnou odpověď. Minimálně ne žádnou, která by se mi líbila. Sice se kousla do rtu, aby dokázala udržet jazyk za zuby, ale ne­ fungovalo to.

Nakonec si odfrkla, přestože se snažila být jemná. Jenže se neuměla nenaježit. „Neomlouvej se tu za to, čím je.“

„To ani nedělám.“

„Mně to tak dost zní,“ povzdechla si vyčerpaně. „Jiný král je pořád král. A Cal je sice trouba, ale tohle ví i on.“

„Možná by to tak ale bylo správné i pro mě. Pro Rudé. Kdo ví, čeho by mohla dosáhnout Rudá královna?“

„Téměř ničeho, pokud vůbec něčeho,“ prohlásila chladně Farley. „Jakákoli šance na změnu, která by mohla vzejít z toho, že by sis na hlavu nasadila korunu, by byla příliš malá a měla by příliš krátkého trvání. A šla by vzít až příliš snadno zpátky,“ dodala trochu jemně­ ji. „Brzy by bylo po všem. A vše, čeho jsme dosáhli, by zemřelo spolu s tebou. Nevykládej si to špatně, ale svět, který chceme vybojovat, nás musí přežít.“

Pro ty, kteří přijdou po nás.

Farley se mi zadívala do očí tím svým téměř nadlidsky intenzivním pohledem. Clara má Shadeovy oči, ne její. Medové, ne modré. V čem všem asi bude po Shadeovi a v čem po Farley?

Vítr se jí prohnal čerstvě zastřiženými vlasy, které při zatažené ob­ loze nazlátle zářily. Pod všemi těmi jejími jizvami se skrývalo stále ješ­ tě mládě, jen další dítě v ničivé válce. Viděla horší věci než já. Udělala toho daleko víc než já. Taky daleko víc trpěla a musela daleko víc obě­ tovat. Matku, sestru, mého bratra i jeho lásku. Představu o sobě jako o ženě, kterou si jako malá vysnila. O to vše přišla. Jestli dokáže v boji pokračovat ona, musím to zvládnout taky. Přestože se spolu často há­ dáme, věřím jí. A její slova útěchy byla sice nečekaná, ale pomohla mi. Už jsem se příliš dlouho hádala sama se sebou. Tak dlouho, že mi z toho začíná být špatně.

„Máš pravdu,“ řekla jsem a něco ve mně se zlomilo. A sen o Calovi se konečně rozplynul ve tmě, aby se už nikdy nevrátil.

Nebudu Rudou královnou.

Farley mi stiskla rameno tak, až mě to skoro zabolelo. Přestože mě léčitelé dali dohromady, byla jsem ještě celá polámaná a Farley má ve­ lice silný stisk. „A krom toho,“ poznamenala, „ty by ses na trůn stejně nedostala. To řekli král Riftu a královna Lerolanová úplně jasně. Byla by to ona, Evangelina.“

Tomu jsem se málem zasmála. Evangelina Samosová dala své pocity všem jasně najevo. Divné, že si toho Farley nevšimla. „Ne, jestli s tím bude moct něco udělat.“

„Cože?“ nechápala.

„Vidělas přece, co udělala. Jak vás provokovala.“ Ta vzpomínka byla ještě čerstvá. Přede všemi zavolala na Rudou služku, pak roztříštila ten pohár a přinutila ji to uklidit, jen tak ze sportu. Jen aby naštvala každé­ ho Rudého v místnosti. Nebylo těžké uhádnout, proč to udělala nebo čeho doufala, že tím dosáhne. „Nechce mít s touhle aliancí nic společ­ ného. Ne když to znamená, že by se musela provdat za... za Tiberiase.“

Farley vypadala pro jednou překvapeně. Zaraženě a zároveň zvěda­ vě zamrkala. „Ale takhle se vrátila zpět na začátek. Myslela jsem... ne že bych chtěla předstírat, že rozumím tomu, proč se Stříbrní chovají, jak se chovají, ale...“

„Teď už je Evangelina princeznou sama o sobě. Všechno, co kdy chtěla, už má. Takže bych neřekla, že se chce vrátit k tomu, že má ně­ komu patřit. Nic jiného pro ni jejich zasnoubení neznamenalo. Ani pro něj,“ dodala jsem posmutněle. „Šlo jen o upevnění moci. Moci, kterou teď už má. Nebo,“ tady jsem trochu znejistěla, „nebo moci, o kterou už nestojí.“ Vzpomněla jsem si na čas, který jsem s ní strávila v Ohnivém paláci. Ulevilo se jí, když si Maven vzal místo ní Iris Cyg­ netovou. A nejen proto, že Maven je zrůda. Myslím, že taky proto... že existuje někdo, na kom jí záleží daleko víc. Víc než na ní samotné nebo na Mavenově koruně.

Elane Havenová. Když proti němu jejich rod povstal, vzpomínám si, že ji Maven nazval její děvkou. Na zasedání rady jsem Elane sice nevi­ děla, ale většina Havenů podporuje Samose a spojila se s nimi. Všichni jsou to stíny, takže když si nepřejí být viděni, nejsou. A Elane tam tudíž klidně mohla celou dobu sedět, aniž bych si jí všimla.

„Ty myslíš, že by se mohla pokusit postavit se otcově vůli? Kdyby mohla?“ Farley se tvářila asi jako kočka, které se právě podařilo chy­ tit k večeři obzvlášť tlustou myš. „Kdyby jí třeba někdo... pomohl?“

Cal se koruny pro lásku nevzdal. Ale jestli by to udělala Evangelina?

Něco mi říkalo, že možná ano. Všechny ty její pletichy, tichý odpor, balancování na ostří nože.

„Je to možné.“ Ta slova pro nás obě najednou získala další rozměr. Větší váhu. „Rozhodně sleduje vlastní cíle. Což by pro nás mohla být malá výhoda.“

Farley se na tváři objevil stín skutečného úsměvu. A přes všechny zkušenosti, které jsem už získala, se ve mně opět zrodila jiskřička na­ děje. Farley mi poklepala prsty na paži a usmála se ještě víc.

„No, Barrowová, zapiš si to znova. Jsem na tebe zatraceně pyšná.“

„Čas od času se hodím.“

Farley se zasmála, pustila mě a pokynula mi, abych šla za ní. Široká cesta na konci úzké uličky se lákavě leskla v záři paprsků letního slun­ ce, které rozpouštěly poslední zbytky sněhu. Ale já zaváhala. Nechtě­ la jsem opouštět bezpečí temného rohu. Svět čekající venku mi stále ještě přišel příliš veliký. Centrum Corvia i s věží uprostřed už čekalo. Rozechvěle jsem se nadechla a přinutila se pohnout. První krok mě úplně bolel. A stejně tak druhý.

„Nemusíš se tam vracet,“ řekla mi Farley, zpomalila a zadívala se k věži. „Dám ti vědět, jak se to vyvíjí. Davidson a já to zvládneme.“

Představa, že se tam vrátím, že tam budu tiše sedět, zatímco mi Ti­ berias bude vše, čeho jsme kdy dosáhli, cupovat před očima... Nevím, jestli to unesu. Ale musím. Protože vidím věci, kterých si ostatní ne­ všimnou. Vím věci, které ostatní nevědí. Musím se tam vrátit. Pro naši věc.

A kvůli němu.

Nemůžu popřít, jak moc se za ním chci vrátit.

„Chci vědět všechno, co víš ty,“ zašeptala jsem Farley. „Všechno, co Davidson plánuje. Do ničeho už se nechci vrhnout poslepu.“

Farley okamžitě souhlasila. Snad až příliš rychle. „Jistě.“

„Jsem vaše. Udělám cokoli, co budeš chtít. Pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

Znovu jsem zpomalila a Farley taky. „Že zůstane naživu. Až to všech­ no skončí.“

Farley se na mě zmateně zadívala.

„Zničte jeho korunu, svrhněte trůn, roztrhejte jeho monarchii na kusy,“ vysvětlila jsem a zatvářila se co nejodhodlaněji. Blesky, které mi kolují v žilách, se hned probudily a chtěly ven. „Ale Tiberias zůstane žít.“

Farley se zhluboka nadechla a narovnala se do své plné výšky. Jako by mě měla přečtenou. Jako by mi viděla až do nedokonalého srdce. Ale stála jsem si za svým. To právo jsem si vydobyla.

„To ti nemůžu slíbit. Ale pokusím se o to. Rozhodně se o to budu snažit, Mare.“

Aspoň mi nelhala.

Cítila jsem se rozpolceně. A trápila mě jedna otázka. Že přesně to možná bude další rozhodnutí, které budu muset učinit. Jeho život za naše vítězství. Netuším, pro co se rozhodnu, jestli na to jednou přijde. Nevím, kterou stranu zradím. A to mě bolí, hluboko, tam, kde to ni­ kdo nevidí.

Nejspíš o tom ten jasnovidec mluvil. Jon toho moc neřekl, ale všech­ na jeho slova měla přesně vypočítaný význam. A přestože zoufale ne­ chci, nejspíš se budu muset smířit s osudem, který mi předpověděl.

Povstat.

A povstat sama.

Dlažební kostky, po nichž jsem kráčela, jako by se pode mnou vlni­ ly. Znovu se zvedl vítr, tentokrát západní. Nesl s sebou nezaměnitelný pach krve. A mně se to najednou všechno znovu vybavilo a chtělo se mi zvracet. Obléhání. Všechna ta těla. Krev na obou stranách. Jak mi ten tuháč jediným stiskem ruky zlomil zápěstí. Sražené vazy, kusy masa odletující z těl obětí detonátorů, vnitřnosti i odštěpky kostí. V bitevní vřavě se od toho všeho dá snadno oprostit. Je to dokonce třeba. Strach by mě akorát zabil. Jenže teď už ne. Teď se mi srdce rozbušilo třikrát rychleji a všude na těle mi vyrašil studený pot. Přestože jsme přežili a navíc zvítězili, hrůznost ztrát mi v duši způsobila hluboké jizvy.

Pořád je cítím. Cítím smažící se nervy všech, jimž tělem projely jis­ kry mých blesků. Mám je před očima jako úzké zářivé větve, každou jinou a zároveň všechny stejné. Tolik, že je ani nejde spočítat. V rudých i modrých uniformách, Norťané i Jezeřané. Všichni Stříbrní.

Aspoň doufám.

Ta možnost mě zasáhla nečekaně jako rána do břicha. Maven Rudé využil jako živé štíty nebo střelivo už vícekrát. Ani jsem na to nepo­ myslela. Nikdo z nás. Nebo ostatní možná ano, ale bylo jim to jedno? Davidson, Cal, možná dokonce i Farley – pokud věřila, že výsledek bude stát za to?

„Hej,“ zamumlala Farley a chytila mě za zápěstí. Jakmile jsem její dotek ucítila, trhla jsem sebou. Její prsty mě objaly jako pouta. Ihned jsem se jí vytrhla a varovně zavrčela. Vzápětí jsem ale zrudla hanbou, že takhle ještě pořád reaguju.

Farley trochu couvla a zvedla obě dlaně do vzduchu. Tvářila se sice překvapeně, ale ne vyděšeně ani jako že mě soudí. Ani lítostivě. Že bych v jejích očích zahlédla porozumění? „Promiň,“ omluvila se rychle. „Zapomněla jsem.“

Nepatrně jsem přikývla a schovala si ruce do kapes, abych skryla rudé jiskry, které se mi roztančily kolem konečků prstů. „To je dob­ rý, o nic nej...“

„Já vím, Mare. Tohle se stává, když člověk konečně na chvíli zpo­ malí. Tělo zase začne vnímat víc. A někdy je toho pak najednou prostě příliš. Není za co se stydět,“ řekla a ukázala za věž. „Není ani ostuda jít si občas trochu odpočinout. Kasárna jsou tam...“

„Bojovali s námi i Rudí?“ přerušila jsem ji a ukázala směrem k bi­ tevnímu poli a zborceným vnějším hradbám Corvia. „Poslali na nás Maven a Jezeřani i Rudé vojáky?“

Farley zaskočeně zamrkala. „Pokud vím, ne,“ odpověděla nakonec s úzkostí v hlase. Ani ona si nebyla jistá. Sama to raději nechtěla vědět. Ani já ne. Nemusela bych pravdu unést.

Otočila jsem se a rychle zamířila k věži, takže Farley projednou musela dohánět mě. Znovu mezi námi zavládlo ticho, tentokrát pře­ tékající vztekem a hanbou. Mučila jsem samu sebe, abych si tu bolest a znechucení zapamatovala. Protože přijdou další bitvy. A zemřou dal­ ší lidé, bez ohledu na barvu krve. Taková už je válka. Taková je revolu­ ce. Do našich bojů se připletou další lidé. Kdybych na tyhle zapomně­ la, znovu bych je tím odsoudila k smrti. Nejen je, ale i ty, kteří se pod palbou ocitnou příště.

Když jsme stoupaly po schodech vzhůru do věže, měla jsem stá­ le ještě ruce schované v kapsách a zaťaté v pěst. A do jedné z nich mě píchala drobná náušnice s malým rudým kamínkem. Měla bych ji vy­ hodit z okna. Jestli je něco, na co bych zapomenout měla, pak je to on.

Jenže se s ní nedokážu rozloučit.

Do zasedacího sálu jsme se spolu s Farley vrátily bok po boku. Snažila jsem se ihned přepnout do svého obvyklého módu, pozorovat, všechno si zapamatovat, hledat ve vyřčených slovech trhliny, pátrat po tajemstvích a lžích v tom, co zůstane nevyřčeno. To byl můj cíl. Něco, na co jsem se mohla soustředit. Došlo mi, proč jsem se sem tak moc chtěla vrátit, ačkoli jsem měla plné právo někam zhrzeně utéct.

Ne proto, že by ta schůzka byla důležitá. Ne proto, že bych moh­ la být užitečná.

Ale proto, že jsem sobecká, slabá a vyděšená. Protože nedokážu být jen sama se sebou. Ještě ne.

A tak jsem se posadila, zaposlouchala a pozorovala.

Ale přesto jsem na sobě cítila pohled jeho očí.

KAPITOLA 2

Evangelina

Bylo by tak snadné ji zabít.

Mezi černými, rudými a oranžovými drahokamy na krku Anabel Lerolanové se proplétal řetízek z růžového zlata. Stačil by jediný pohyb a mohla bych té detonátorce podříznout hrdlo a nechat ji i celý ten její plán vykrvácet. Skoncovat s jejím životem i mým zaslíbením Calovi teď a tady, přede všemi. Před matkou, před otcem i před Calem. A to se nezmiňuju o těch Rudých kriminálnících a cizích bláznech, se kte­ rými jsme nějakým nedopatřením osudu skončili u jednoho jednacího stolu. Ovšem ne před Barrowovou. Ta se ještě nevrátila. Nejspíš někde brečí pro svého ztraceného prince.

Jenže to by samozřejmě znamenalo další válku, protože naše už tak dost křehká aliance by se tím okamžitě rozpadla. Dokázala bych to udělat? Vyměnit loajalitu za štěstí? Stydím se už jen za to, že si takovou otázku vůbec kladu, dokonce i takhle tiše, jen sama pro sebe.

Ta stará ženská musela můj pohled vycítit, protože se na mě na vteři­ nu zadívala a věnovala mi nepřehlédnutelný úšklebek. Pohodlně se uve­ lebila ve svém křesle, ze kterého přetékaly její rudo černo oranžové šaty.

Oblékla barvy Calorů, ne Lerolanů. Jednoznačně dávala najevo, komu je loajální.

Zachvěla jsem se, sklopila zrak a soustředila se místo ní na své ruce. Během bitvy jsem si ošklivě zlomila nehet. Jemně jsem dýchla na jeden ze svých titanových prstenů a vytvořila si z něj dráp, který mi zlomený nehet zakryl. Pak jsem jím zaťukala na loketní opěrku trůnu, čistě jen abych matku trochu pozlobila. Koutkem oka po mně vrhla vražedným pohledem, jinak na sobě nelibost znát nedala.

Fantazírovala jsem o tom, jak vraždím Anabelu, příliš dlouho, takže jsem ztratila přehled o tom, co se zrovna probírá. Naše počty se zten­ čily. Zůstali jen vůdci našich spěšně sjednocených frakcí. Generálové, lordi, kapitáni a členové královských rodů. Nejdřív mluvil ten vůdce Montfortu, pak něco řekl otec, poté Anabel a pak zas to samé celé do­ kola. Všichni hovořili odměřeně a s falešnými úsměvy na rtech se ohá­ něli prázdnými sliby.

Kéž by tu byla Elane. Měla jsem ji s sebou vzít. Stála o to. Vlastně mě o to prosila. Vždycky se snažila držet u mě, i tváří v tvář smrtelné­ mu nebezpečí. Musela jsem se snažit, abych nezačala myslet na ty po­ slední chvíle, které jsme spolu strávily, na to, jak mi ležela v náručí. Je sice štíhlejší než já, ale má plnější křivky. Za dveřmi hlídal Ptolemus, aby nás nikdo nerušil.

„Dovol mi jít s tebou,“ zašeptala mi do ucha snad stokrát. Ale můj i její otec to zakázali.

To stačí, Evangelino.

Teď jsem se za to proklínala. Uprostřed toho chaosu by si jí ni­ kdo ani nevšiml. Elane je koneckonců stín a propašovat někam nevi­ ditelnou dívku není těžké. Tolly by mi pomohl. Nebránil by své ženě v tom, aby nás doprovázela. Ne kdybych ho o to požádala. Jenže to jsem nemohla. Nejdřív bylo třeba vyhrát bitvu. Bitvu, o níž jsem si nebyla jistá, že ji vyhrajeme. A její život jsem riskovat nemohla. Je sice talentovaná, ale není to žádná válečnice. A uprostřed boje by mě jen rozptylovala a akorát bych se o ni bála, což jsem si nemohla dovolit. Ale teď...

Tak dost.

Sevřela jsem prsty kolem opěrek trůnu. Strašně jsem si přála roztr­ hat na kusy to železo, z něhož byl. Doma ve Skalisku máme k dispo­ zici mnoho řekněme terapeutických kusů kovu. Doma si můžu ničit, jak se mi zachce. Směřovat jakýkoli vztek do nekonečně se měnících tvarů soch, aniž bych si musela lámat hlavu s tím, co si o tom budou myslet ostatní. Jestlipak by se i tady v Corviu dalo najít nějaké klidné místo, kde bych mohla vybít frustraci? Jen díky naději, že ano, jsem si dokázala zachovat chladnou hlavu. Trochu jsem svým novým drápem škrábla do kovové opěrky trůnu. Tak tiše, že to zaslechla jen matka. Tady mi za to ale nemohla vynadat, ne před všemi členy téhle podiv­ né rady. Pokud už tu musím sedět všem na odiv, můžu si snad užít těch pár výhod, které to obnáší.

Nakonec se mi podařilo odtrhnout myšlenky od Anabelina odha­ leného hrdla i od nepřítomnosti Elane. Pokud chci přijít na to, jak se z otcova plánu vymotat, musím dávat pozor.

„Jejich armáda je na ústupu. Nemůžeme poskytnout silám krále Mavena čas na to, aby se přeskupily,“ prohlásil chladně otec. Ve vyso­ kých oknech za jeho zády se leskly paprsky zapadajícího slunce, které pomalu mizelo v mracích na horizontu. Z krajiny zničené bojem se stále ještě kouřilo. „Akorát si líže rány.“

„Ten kluk už je někde v Kotli,“ zareagovala pohotově královna Anabel. Kluk. Mluvila o Mavenovi, jako by to nebyl její vnuk. To už nejspíš nikdy neuzná. Ne po tom, co dopomohl k vraždě jejího vlast­ ního syna, krále Tiberiase. Maven není krev její, ale jen a pouze Elařina.

Pak se Anabel opřela o lokty a sepjala vrásčité ruce. Na prsteníčku se jí leskl zásnubní prsten, starý, ale stále zářící. Když nás tehdy všechny překvapila doma v Riftu, aby nám ohlásila, že se chystá podpořit své­ ho vnuka, nevzala si na sebe kovového vůbec nic. To aby unikla našim magnetronským smyslům. Zato teď se celá ověsila, jako by nás chtěla pokoušet, abychom její korunu nebo šperky použili proti ní. Všechno na ní bylo dokonale vypočítavé. Navíc sama nebyla beze zbraně. Dřív než se stala královnou, bývala válečnicí. Sloužila na frontě. Její dotek detonátorky je smrtící. Dokáže vyhodit do vzduchu věci i lidi.

Kdybych ji přestala nenávidět za to, do čeho mě nutí, obdivovala bych ji minimálně za tu oddanost.

„Touhle dobou už bude většina jeho sil za Panenskými vodopády a za hranicemi,“ dodala. „V Zemi jezer.“

„I jejich armáda je zraněná, i ta je stejně zranitelná. Měli bychom na ně udeřit, dokud můžeme, i kdybychom tím měli zlikvidovat jen zadní voj.“ Můj otec pohlédl z Anabel na jednoho z našich Stříbrných lor­ dů. „Letecká flotila Larisů může do hodiny vzlétnout, mám pravdu?“

Generál Laris se pod otcovým pohledem celý naježil. Placatku měl dávno prázdnou a užíval si opojení z vítězství. Trochu si odkašlal. Z jeho dechu táhl alkohol přes celý sál. „Ano, Vaše Veličenstvo. Stačí váš rozkaz.“

Vtom ho přerušil hluboký hlas. „Pokud tak učiníte, postavím se proti tomu.“

První slova, která vyřkl od té doby, co se sem vrátil z hádky s Mare Barrowovou, Cal rozhodně nezahodil. Stejně jako jeho babička na sobě měl černé barvy lemované rudou. Dávno se převlékl z té vypůjče­ né uniformy, kterou oblékl do bitvy. Seděl vedle Anabel, protože se rozhodl zaujmout místo jejího krále. Po jeho levici seděl Julian z rodu Jacosů, po pravici právě královna z rodu Lerolanů. Všichni tři Stříbr­ ní šlechtici s mocnou krví v žilách sešikovaní do jedné fronty. Působil jako král hodný naší podpory.

Za což jsem ho nenáviděla.

Cal mohl mé utrpení ukončit, mohl skoncovat s naším zaslíbením a odmítnout, když mu otec nabídl mou ruku. Jenže kvůli koruně byl ochotný zahodit i Mare a mě znovu uvěznit.

„Prosím?“ To bylo to jediné, co otec řekl. Je mužem mála slov a ješ­ tě méně otázek. Už jen slyšet, jak se ptá, mě znervóznilo.

Cal se tiše narovnal a vypjal široká ramena. Pak si opřel bradu o se­ pnuté dlaně a zamyšleně se zamračil. Vypadal tak nějak větší, starší, moud­ řejší. Ocitl se na stejném hřišti jako král Riftu.

„Řekl jsem, že se postavím proti rozkazu vyslat do akce leteckou flotilu nebo kteroukoli jinou ze složek naší koalice, aby pronásledo­ vala našeho protivníka na nepřátelské území,“ zopakoval Cal klidně. Musím uznat, že i bez koruny vypadal jako král. Budil pozornost, re­ spekt. Což se dalo čekat, protože přesně k tomu ho vychovali. A Cal byl v první řadě poslušným žákem. Jeho babička se sice jen trochu, ale upřímně pousmála. Byla na něj pyšná. „Kotel je pořád minovým po­ lem, doslova. A máme absolutní nedostatek zpravodajských informací, které by nás mohly dovést až na druhou stranu vodopádů. Mohla by to být past. Nebudu riskovat životy vojáků.“

„Celá tahle válka je jedno velké riziko,“ ozval se vedle otce Pto­ lemus. Narovnal se přitom ve svém trůnu úplně stejně jako předtím Cal. Zapadající slunce dodávalo jeho naolejovaným stříbrným vlasům nachový nádech, takže pod korunou doslova zářily. To samé slunce ale dodávalo na důstojnosti i Calovi, rozžhavovalo jeho zlaté oči do ruda a prodlužovalo jeho stín. Jeden ze druhého nespouštěli oči, jako by se navzájem měřili tak, jak se mezi sebou muži poměřují. Všechno může být soutěž, pousmála jsem se sama pro sebe.

„Velice poučné, princi Ptoleme,“ odtušila Anabel suše, „ale Jeho Veličenstvo král Norty si je velice dobře vědom, co je to válka. A já s jeho hodnocením situace souhlasím.“

Takže už ho tituluje jako Jeho Veličenstvo. Nebyla jsem jediná, kdo se pozastavil nad její volbou slov.

Cal zaskočeně sklopil zrak. Brzy se ale ze svého překvapení vzpa­ matoval a odhodlaně stiskl čelisti. Jednou se takhle rozhodl. A teď už nemůžeš couvnout, Calore.

Premiér Montfortu Davidson, sedící za svým vlastním stolem, tiše přikývl. Bez té holky z Šarlatové hlídky a Mare Barrowové ho člověk snadno přehlédl. Skoro jsem na něj zapomněla.

„Souhlasím,“ řekl. Dokonce i jeho hlas byl dokonale neurčitý, bez jakéhokoli přízvuku. „I naše armády potřebují čas, aby se vzpamato­ valy. A tato koalice potřebuje čas...“ odmlčel se a zamyslel. Pořád ještě nedokážu z jeho výrazu nic vyčíst, což mě neskutečně vytáčí. Jestli­ pak by se přes jeho mentální obranu dostal aspoň nějaký našeptávač? „... čas, aby dospěla k rovnováze.“

Matka není takový stoik jako otec, takže toho novokrevného vůdce probodla svým černým pohledem. Její had ji napodobil a na premiéra zamrkal. „To skutečně nemáme žádné informace? Copak za hranice­ mi nemáme žádné zvědy? Odpusťte mi, pane, ale žila jsem v domnění, že Šarlatová hlídka...“ ta slova málem vyprskla, „má jak v Nortě, tak u Jezeřanů rozvinutou špionážní síť, které přeci musí jít využít, pokud se Rudí v sobě samých a ve své síle nemýlí.“ Z jejích slov kapalo zne­ chucení jako jed z hadích zubů.

„Naši operativci fungují dobře, Vaše Výsosti.“

Rudá generálka, ta blonďatá holka, co se v jednom kuse posměšně ušklíbala, vpadla dovnitř s Mare Barrowovou v patách. Obě se ode dveří vydaly rovnou k Davidsonovi, rychle a tiše, jako by se snad mohly ně­ jak vyhnout tomu, že si jich všichni přítomní všimnou.

A zatímco ona si sedala, Mare nespouštěla oči ze mě. Kupodivu jsem v jejím pohledu vycítila silné emoce. Že by snad hanba? Ne, to přece není možné. Přesto se mi ale rozehřály tváře. Mohla jsem jen doufat, že se nečervenám, vzteky nebo studem, na tom nezáleželo. Oba ty poci­ ty se ve mně totiž praly, oba z dobrého důvodu. Raději jsem se podí­ vala jinam, na Cala, abych se rozptýlila pohledem na jediného člověka v sále, který na tom byl ještě hůř než já.

Rozhodně se snažil působit tak, že ho její přítomnost vůbec neroz­ rušuje, jenže není jako jeho bratr a na rozdíl od Mavena své emoce té­ měř nedokáže skrýt. Stříbrně se červenal ve tvářích, na krku a dokonce i na špičkách uší. Teplota v sále najednou trochu vzrostla vinou vnitř­ ního boje, který se v něm zjevně odehrával. Blázen, pomyslela jsem si. Sám ses rozhodl, Calore. A odsoudil jsi nás tím oba. Tak bys mohl aspoň před­ stírat, že se umíš ovládnout. Protože jestli tady má někdo zešílet z toho, jak bolí zlomené srdce, jsem to já.

Skoro jsem čekala, že začne mňoukat jako ztracené kotě. Místo toho zuřivě zamrkal, odtrhl od blýskající holky pohled, zaťal jednu pěst a náramek na zápěstí se mu ve světle zapadajícího slunce rudě rozzářil. Ale opanoval se, takže nevzplál ani ten náramek, ani on sám.

To Mare zachovávala ve srovnání s ním ledový klid. Strnulá, nepod­ dajná, bezcitná Mare. Nevydala ani jiskřičku. Jen na mě bez ustání zí­ rala. Lezlo mi to sice na nervy, ale v jejím pohledu se neskrývala žádná výzva. Jako by z jejích věčně vzteklých očí všechen hněv najednou vy­ prchal. Rozhodně se netvářila mile, ale ani ne tak jednoznačně znechu­ ceně jako obvykle. Nejspíš zrovna teď neměla příliš důvodů mě nená­ vidět. Sevřelo se mi srdce. Ví, že tohle všechno není můj nápad? Určitě.

„Dobře, že jste se vrátila, slečno Barrowová,“ řekla jsem jí. A my­ slela jsem to vážně. Mare uměla prince z rodu Calorů odjakživa bez­ pečně vyvést z míry.

Neodpověděla mi, jen si založila ruce na prsou.

To její společnice, ta generálka, neměla tak mlčenlivou náladu. Na­ neštěstí. Zamračila se na mou matku, jako by se rozhodla pokoušet osud. „Naši operativci jsou právě teď v terénu a mapují ústup armády krále Mavena. Dostali jsme zprávu, že jeho jednotky pochodují k De­ traonu, a to rychle. Sám Maven s několika svými generály se pak na­ lodil na loď na jezeře Eris, která údajně míří tamtéž. Hovoří se o po­ hřbu zesnulého krále Jezeřanů. Navíc mají daleko více léčitelů než my. Všichni jeho lidé, kteří bitvu přežili, budou bojeschopní dřív než naši.“

Anabel se na ni zle zamračila. „Ano, rod Skonosů zůstává i nadá­ le rozdělen, přičemž většina je stále loajální tomu uzurpátorovi.“ Jako by to byla naše chyba. Ale my udělali, co jsme mohli, přesvědčili jsme všechny, které jsme mohli. „A to se ani nezmiňuji o tom, že Jezeřané mají vlast­ ní léčitelské rody.“

Davidson se napjatě usmál a naklonil hlavu. V koutcích očí se mu udělaly vrásky hovořící o jeho věku. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, ale bylo těžké to odhadnout přesněji.

Pak se prsty dotkl čela, jako by zdravil nebo podivně něco přislibo­ val. „Montfort se o to postará. Mám v plánu požádat o další léčitele – jak Stříbrné, tak Ardenty.“

„Požádat?“ sykl otec. Ostatní Stříbrní vypadali stejně zmateně jako on. Vyhledala jsem očima Tollyho. Zamračil se. Taky netušil, co tím Davidson myslí. Z toho se mi trochu zvedl žaludek. Musela jsem se kousnout do rtu. To, co jeden z nás nepochopí, většinou doplní ten druhý. Tentokrát jsme ale tápali oba. A dokonce i otec. Přestože jsem na něj měla pěkný vztek, to, že sám neví, mě děsilo víc než co jiného. Pro­ tože nás nemůže chránit před něčím, čemu nerozumí.

Nerozuměla tomu ale ani Mare, která zmateně trochu ohrnula nos. Tihle cizinci, zaklela jsem sama pro sebe. Jestlipak alespoň ta zjizvená neustále se šklebící holka ví, co tím Davidson myslel.

Premiér se tiše pousmál. Ten mizera si to užívá. Pak sklopil oči a za­ mrkal dlouhými černými řasami. Kdyby chtěl, mohl by být krásný. Ale krása se nejspíš s jeho agendou, ať už byla jakákoli, neslučovala. „Já nejsem král, jak všichni víte,“ řekl, načež se zahleděl na otce, na Cala a nakonec na Anabel. „Sloužím z vůle mého lidu, jehož zájmy hájí i jiní zvolení politici, s nimiž musím dospět ke shodě. Až se vrátím do Montfortu, abych požádal o další vojáky...“

„Vrátíte?!“ vyhrkl Cal. Davidson se zarazil. „Kdy jste nám to měl v plánu říct?“

„Teď,“ pokrčil po chvíli váhání rameny Davidson.

Mare zacukalo v koutcích úst. Jestli bojovala s úsměvem nebo s úšklebkem, to jsem nevěděla. Ale nejspíš s úšklebkem.

Nevšimla jsem si toho jediná. I Cal po ní přejel pohledem a za­ čal mezi ní a premiérem podezíravě těkat očima. „A co máme dělat v době vaší nepřítomnosti, premiére?“ chtěl vědět. „Čekat? Nebo bo­ jovat s jednou rukou svázanou za zády?“

„Vaše Veličenstvo, jsem polichocen, že považujete podporu Mont­ fortu za tak nezbytnou,“ zakřenil se Davidson. „A omlouvám se, ale nemůžu porušit zákony své země, dokonce ani ve válce ne. Nezprone­ věřím se našim principům. Má moc vychází z vůle lidu. A právě ten vám koneckonců dopomůže znovu získat korunu.“ Varování v jeho slovech bylo stejně očividné jako úsměv, který měl stále ještě přišpen­ dlený na tváři.

V tomhle byl otec lepší než Cal. Sám se skryl za prázdný úsměv. „Nikdy bychom po žádném vůdci nechtěli, aby se postavil proti vlast­ nímu národu, pane.“

„Samozřejmě že ne,“ odtušila ta Rudá holka se zjizvenou tváří. Otec její urážku mlčky přešel, jen proto, aby udržel koalici. Nebýt na­ šeho spojenectví, domnívám se, že by ji na místě zabil, aby dal všem lekci slušného chování.

Cal se trochu uklidnil a snažil se zachovat chladnou hlavu. „Jak dlouho budete pryč, premiére?“

„To záleží na mé vládě, ale neočekávám, že by mělo dojít k sáho­ dlouhým diskuzím,“ odpověděl mu Davidson.

Královna Anabel pobaveně spráskla ruce a zasmála se, čímž se vrás­ ky na její tváři ještě prohloubily. „Jak zajímavé. A co vaše vláda pova­ žuje za sáhodlouhou diskuzi?“

V tu chvíli jsem měla pocit, jako bych sledovala špatné divadelní představení. Ani jeden z herců, ani otec, ani Davidson, ani Anabel, ne­ věřili tomu druhému ani slovo.

„Debatu trvající mnoho a mnoho let,“ povzdechl si Davidson. Roz­ hodl se přistoupit na její pokus o nucený humor. „V demokracii může být veselo. Ne že by to tu někdo z vás mohl vědět.“

To poslední rýpnutí mělo zabolet a taky že zabolelo. Anabele ztuhl úsměv na rtech a poklepala prsty na stůl. Další varování. Díky svým schopnostem může jednoduše ničit. Stejně jako my ostatní. Všichni se smrtícími schopnostmi a vlastní motivací. Nevěděla jsem, jak dlouho se ještě udržím.

„Jsem nadšená, že to uvidím na vlastní oči.“

V sále se udělalo vedro snad ještě dřív, než to Mare dořekla. Ona je­ diná se na Cala ani nepodívala. Zato on se do ní vpíjel očima a chvěly se mu rty. Mare se ale tvářila odhodlaně a zcela nečitelně. Myslím, že se od Davidsona dost učí.

Rychle jsem si zakryla ústa, aby si nikdo nevšiml, že jsem se samým překvapením uchichtla. Když jde o to, jak naštvat Calory, má Mare ne­ skutečný talent. Až jsem si začala říkat, jestli si to dopředu plánuje. Jestli v noci tajně nepřemýšlí, jak zmást Mavena nebo vytočit Cala.

Je to možné? Dokázala by něco takového?

Instinktivně jsem se pokusila udusit jiskřičku naděje, která ve mně vzplála, hned v zárodku, ale nakonec jsem ji nechala sílit.

S Mavenem se jí to povedlo. Dostatečně ho zaměstnávala. Vyváděla ho z rovnováhy. Držela ho dost daleko od tebe. Tak proč by se jí to samé nemělo podařit s Calem?

„V tom případě budete skvělou nortskou velvyslankyní.“ Snažila jsem se znít znuděně, nezaujatě. Zcela bez zájmu. Nechtěla jsem, aby si někdo uvědomil, že házím kost co nejdál s vědomím, že štěně za ní poslušně poběží. Mare na mě upřela oči a maličko zvedla obočí. No tak, Mare. Ještěže nikdo z přítomných neumí číst moje myšlenky.

„Ne, to nebude, Evangelino,“ procedil rázně Cal skrz zaťaté zuby. „Nechci vás nijak urazit, premiére, ale nevíme o vašem národě dost na to...“

Naklonila jsem hlavu a probodla svého zaslíbeného pohledem. Přes šupinatou zbroj na klíční kosti mi spadl pramen stříbrných vla­ sů. A v celém těle mi pulzovala všechna moc, kterou jsem v tu chvíli měla, přestože byla malinká. „Je snad lepší způsob, jak se o něm dozvě­ dět víc? Přijmou ji s veškerými poctami, jako hrdinku. Montfort je přeci zemí novokrevných. Její přítomnost naši věc jen podpoří. Nebo se mýlím, premiére?“

Davidson se na mě zahleděl svýma nečitelnýma očima. Jako by se mi díval až do srdce. Jen se klidně dívej, ty Rudý. „Nepochybně.“

„A vy budete věřit jejím zprávám o tom, co tam uvidí? Věříte, že si nic nepřikrášlí ani nic nevynechá?“ poznamenala nevěřícně Anabel. „Nenechte se splést, princezno Evangelino, ta dívka není loajální ni­ komu se stříbrnou krví.“

Cal i Mare oba sklopili zrak, jako by se bránili pohledu jeden na druhého.

Pokrčila jsem rameny. „Tak s ní pošlete ještě nějakého Stříbrného. Například lorda Jacose,“ navrhla jsem. Postaršího muže ve žlutém há­ bitu zjevně překvapilo, že se o něm někdo zmínil. Vypadal unaveně jako nějaký obnošený kus látky. „Pokud mi paměť slouží, jste učenec, nebo ne?“

„To jsem,“ zamumlal.

Mare trhla hlavou. Tváře měla rudé, jinak ale nadále působila klid­ ně. „Pošlete se mnou, koho chcete. Ale já do Montfortu pojedu a žád­ ný král nemá právo mi v tom bránit. Samozřejmě to ale může zkusit.“

Výborně. Calore ve svém křesle úplně ztuhl. Babička se k němu tro­ chu přiblížila. Ve srovnání s ním vypadala menší, ale společnou podobu nezapřeli. Stejné bronzové oči, stejně široká ramena, rovný nos. Stejné srdce vojáka. A nakonec i stejná ambice. Bedlivě pozorovala, jak na její následující slova zareaguje. „Takže lord Jacos a Mare Barrowová budou reprezentovat skutečného nortského krále spolu s...“

To už ale z Calova náramku vyšlehla jiskra a pomalu mu klouzala po kloubech prstů.

„Skutečný nortský král se bude reprezentovat sám,“ prohlásil Cal s očima upřenýma na plamen.

Mare na druhé straně sálu zaskřípala zuby. Stálo mě všechny síly zůstat klidná a odměřená, ale uvnitř v srdci jsem jásala a tančila. Nako­ nec to bylo tak snadné.

„Tiberiasi,“ sykla Anabel. Ale Cal se ani neobtěžoval s odpovědí. A ona na něj neměla jak tlačit. Způsobila sis to sama, stará hloupá ženo. Udělala jsi z něj krále. Tak ho teď poslouchej.

„Připouštím, že v sobě mám kus strýčkovy a matčiny vrozené zvě­ davosti,“ pokračoval Cal. Kdykoli se zmiňoval o matce, vždycky ho­ vořil tak nějak něžněji. Přiznávám, že toho o ní moc nevím. Coriane Jacosová nebyla tématem hovoru, které by královna Elara dobře snáše­ la. „Rád bych vaši svobodnou republiku navštívil, abych se na vlastní oči přesvědčil, zda je vše, co se o ní vypráví, pravda.“ Pak trochu zti­ šil hlas a zadíval se na Mare tak planoucím pohledem, jako by ji mohl přimět, aby ho opětovala. Což mu nevyšlo. „Rád si o věcech dělám vlastní obrázek.“

Davidson přikývl a na vteřinu poodhalil svou masku, když se mu zablýsklo v oku. „Budete vítán, Vaše Veličenstvo.“

„Výborně,“ mrkl Cal ohnivě a zaklepal do stolu. „Pak je vše do­ jednáno.“

Jeho babička se zatvářila tak, jako by snědla něco velice hořkého. „Domluveno?“ odfrkla si. „Nic není domluveno. Musíš vztyčit svou vlajku nad Delfou, prohlásit ji hlavním městem, ovládnout další terito­ ria, zdroje a lid, musíš na svou stranu získat víc rodů...“

Ale Cal byl neoblomný. „Skutečně potřebujeme zdroje, babičko. Vojáky. A Montfort je má.“

„V tom máte pravdu,“ promluvil najednou otec hlubokým silným hlasem, který v mém srdci vyvolal dávný strach.

Že by se na mě zlobil, že jsem to prosadila? Nebo je se mnou naopak spo­ kojen? Už jako dítě jsem se naučila, co znamená pohněvat si Vola Sa­ mose. Stane se z vás přízrak. Ignorovaný. Nechtěný. Dokud si nevyslou­ žíte omilostnění výsledky a chytrostí.

Koutkem oka jsem se na otce podívala. Král Riftu seděl vzpříme­ ně na trůnu. Bledý, dokonalý. Pod jeho bezchybně zastřiženým vou­ sem jsem zahlédla stín úsměvu. Takže jsem si mohla tiše oddechnout.

„Žádost samotného krále Norty bude mít v premiérově vládě ur­ čitě velkou váhu,“ pokračoval otec. „A tuto naši alianci jen posílí. I já bych měl vyslat někoho, kdo bude reprezentovat království Rift.“

Hlavně ne Tollyho! Jen to ne! chtěla jsem vykřiknout. Mare Barrowová mi sice slíbila, že ho nezabije, ale jejímu slovu jsem mohla jen těžko věřit, zvlášť když by se jí naskytla tak výhodná příležitost. Úplně jsem to viděla. Narafičila by to jako nehodu, která by byla všechno jen ne náhoda. Navíc by ho jakožto jeho manželka musela doprovázet i Elane. Jestli otec pošle Tollyho, vrátí se nám v rakvi.

„Připojí se k vám i Evangelina.“

Mou úlevu nahradila ve zlomku vteřiny nevolnost.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli se přede všemi pozvracet, nebo si poručit další pohár vína. V hlavě na mě křičelo tisíc hlasů a všech­ ny ječely to samé.

Způsobila sis to sama, ty hlupačko.

KAPITOLA 3

Mare

Ozvěna mého smíchu se odrážela od východních hradeb a nesla se po temných polích. Úplně jsem se popadala za břicho a nemohla chytit dech. Nedokázala jsem se ovládnout. Přemohl mě skutečný smích vy­ cházející až z hloubi srdce. Prázdný, ostrý smích, který jsem už dávno nezažila. V jizvách na krku a na zádech mi z toho cukalo bolestí, ale nedalo se to zastavit. Smála jsem se, dokud mě nebolela žebra, dokud jsem se nemusela posadit a opřít se o chladnou kamennou zeď. A stej­ ně jsem se smála dál, přestože jsem se kousala do rtů. Menší výbuchy smíchu se mi draly i ze zavřené pusy.

Neslyšel mě nikdo kromě stráží a pochybuju, že ti by se nějak zají­ mali o holku řehtající se dole ve tmě. Vysloužila jsem si právo smát se, plakat nebo křičet, kdy se mi zachce. Mé já se rozdělilo na části, kte­ ré chtěly dělat tohle všechno naráz. Ale nakonec zvítězil právě smích.

Zněla jsem dost nepříčetně a možná jsem i byla. Dnešek by mi kaž­ dopádně mohl posloužit jako dobrá výmluva. Z druhé strany Cor­ via stále ještě ani neodnesli všechny mrtvé. Cal kvůli koruně zahodil všechno, o co jsme celou dobu bojovali, aspoň jsem si to tedy myslela. Z obou ran stále ještě krvácím a ani jednu z nich nedokáže zacelit žád­ ný léčitel. Obě musím zatím ignorovat, pokud nechci přijít o rozum. Můžu si jen schovat obličej v dlaních, stisknout zuby a snažit se ten vnitřní pekelný hloupý smích nějak potlačit.

Vždyť je to celé totálně šílené.

Evangelina, Cal a já. Na společné cestě do Montfortu. Lepší vtip už jsem dlouho neslyšela.

Zprávu v tom smyslu jsem taky poslala Kilornovi, který zůstal v bez­ pečí v Pidmontě. Ale určitě ho zajímalo všechno, co vím. Když už jsem ho přesvědčila, aby tam zůstal, bylo ostatně jedině fér, abych ho držela v obraze. Navíc chci, aby byl v obraze. Potřebuju, aby se tomu všemu se mnou někdo smál a aby se mnou nadával na to, co nás teprve čeká.

Znovu jsem se temně rozesmála a opřela se temenem o kameny. Hvězdy nade mnou připomínaly špendlíkové hlavičky zastíněné světly města a září vycházejícího měsíce. Jako by pevnost Corvium z výšky pozorovaly. Jestlipak se bohové Iris Cygnetové smějí se mnou? Jestli­ pak vůbec existují?

Jestlipak se někde směje i Jon?

Při myšlence na něj mi ztuhla krev v žilách a veškerý manický smích ze mě jak mávnutím kouzelného proutku vyprchal. Ten zatra­ cený novokrevný jasnovidec je někde tam venku, protože nám utekl. Ale proč? Aby se uvelebil někde na kopci a mohl všechno z výšky a z dálky pozorovat? Aby mohl sledovat, jak se mezi sebou vraždíme? Je snad pánem nějaké hry, ve které jsme my ostatní jen figurkami? Baví ho posouvat nás na různé pozice, a vytvářet tak budoucnost, kterou si vybral? Kdyby to bylo jen trochu možné, pokusila bych se ho najít. Pokusila bych se ho přinutit, aby nás uchránil před jistou smrtí. Ale to nejde. Viděl by, že se blížím. Jona najdeme, teprve až si bude sám přát být nalezen.

Frustrovaně jsem si přejela nehty po tvářích a po hlavě a pomalu se probudila zpět do reality. Nejen díky škrábání, ale i díky chladu. S po­ stupující nocí byly kameny za mými zády studenější a studenější a já se pod tenkou uniformou rozechvěla. Navíc tvrdé kamenné zdivo nebylo ani zdaleka pohodlné. Ale přesto jsem tam zůstala sedět.

Kdybych vstala, znamenalo by to, že se vyspím, ale zároveň i to, že se budu muset vrátit za ostatními do kasáren. A i kdybych na cestu nasadila svůj nejzamračenější výraz a běžela bych, stejně bych potka­ la Rudé, Stříbrné i novokrevné. Juliana, toho rozhodně. Úplně vidím, jak sedí u mojí postele a má pro mě připravenou další přednášku. Co by mi ale tak mohl říct, to tedy nevím.

Myslím, že se postaví na stranu Cala. Až tohle všechno skončí. Až začne být jasné, že Cal si nemůže trůn udržet. Stříbrní jsou oddaní vlastní krvi. A Julian je oddaný své mrtvé sestře. Cal je to poslední, co mu po ní zbylo. Julian se k němu nikdy neotočí zády, bez ohledu na všechny ty řeči o historii a o revoluci. Neopustí ho.

Tiberiase. Říkej. Mu. Tiberias.

Už jen pomyslet na jeho jméno mě bolí. Myslím na jeho pravé jméno. Na jeho budoucnost. Tiberias Calore sedmý, král Norty, plamen Severu. Představila jsem si ho na trůnu jeho bratra, v bezpečí tiché­ ho kamene. Nebo si nechá vytáhnout tu hrůzu z diamantového skla, na které sedával jeho otec, zničí všechny stopy po Mavenovi a vymaže ho z dějin? Nechá palác svého otce znovu zbudovat. A věci v Nortě se vrátí zpět do zaběhnutých starých kolejí. Až na nové království Samo­ sů se vše přetočí do toho samého bodu, v němž jsem spadla do arény.

Vše, co se od toho dne seběhlo, ztratí jakýkoli význam.

A to odmítám připustit.

A naštěstí nejsem sama.

Od černého zdiva se odrážel měsíční svit, který jako by postříbřil všechny zlaté parapety a kování na věžích. Pode mnou pochodovala hlíd­ ka. Stráže v rudých a zelených uniformách, z Šarlatové hlídky i z Mont­ fortu. Stříbrní strážní mezi nimi vůbec nebyli tak početní a drželi se spolu. Larisové ve žluté, Havenové v černé, Iralové v červeno modré, Lerolanové v červeno oranžové. Z barev Samosů jsem nezahlédla ani stín. Ti teď patří ke královskému rodu, díky Volovým ambicím a opor­ tunismu. Nemusejí se obtěžovat něčím tak přízemním, jako je noční hlídka.

Co si o tom všem asi myslí Maven? Tolik se upínal na Tiberiase, že si můžu jen představovat, jakou zátěž pro něj nejspíš představuje další královský protivník v podobě Vola. Všechno se vždycky točilo jen ko­ lem jeho bratra, přestože měl Maven zdánlivě vše, co si jen mohl přát. Korunu, trůn i mě. Přesto se ale dál cítil jen jako Tiberiasův stín. Jis­ tě vinou Elary. Přetvořila si ho k obrazu svému tak, jak se jí to hodi­ lo, ukrajovala z jeho osobnosti a stejnou měrou na ni roubovala jinou. Ta jeho obsese v něm podněcovala touhu po moci, čímž naplňoval tu její. Rozšíří se i na krále Vola? Nebo se Mavenovy nejtemnější a nej­ vražednější choutky upínají jen k nám? K tomu, aby zabil Tiberiase a získal mě?

To ukáže až čas. Až jeho následující úder, o kterém vím, že přijde.

Můžu jen doufat, že na něj budeme připraveni.

Že Davidsonova armáda, Šarlatová hlídka a naše rozšiřující se síť in­ filtrátorů bude stačit. Musí.

To ovšem neznamená, že se proti němu nepokusím ještě pojistit. „Kdy odjíždíme?“

Stálo mě to trochu děsivé společenské interakce, ale nakonec se mi podařilo proniknout až k Davidsonově ubikaci. Usídlil se v několi­ ka prostorných kancelářích v administrativním sektoru a umístil tam skupinu montfortských žesťů. I strážců Šarlatové hlídky, ačkoli Farley jsem tam nikde neviděla. Když jsem vešla, nikdo proti tomu nic ne­ namítl a všichni uvolnili cestu té, které stále ještě říkali blýskající hol­ ka. Většina z přítomných měla plné ruce práce s balením všemožných dokumentů, složek a map. Nic z toho tu samozřejmě nikomu nepat­ řilo, všechno to byly informace určené pro povolanější lidi, než jsem já. Nejspíš tam zůstaly po Stříbrných důstojnících, kteří ty kanceláře využívali dřív.

A uprostřed všeho toho hemžení stála Ada, jedna z mých novo­ krevných rekrutek, která si bedlivě prohlížela každý kousíček papíru dřív, než ho někdo sbalil. Využívala své dokonalé paměti k tomu, aby si je všechny zapamatovala. Když jsem kolem ní procházela, kývly jsme si na pozdrav. Až odjedeme do Montfortu, Adu pošle velení tam, kam určí Farley, takže nepředpokládám, že bychom se někdy v blízké bu­ doucnosti měly vidět.

Davidson seděl za prázdným stolem. V koutcích očí se mu uděla­ ly nepatrné vrásky, jediný náznak úsměvu. I v umělém nelichotivém světle lamp vypadal krásný jako vždy. Odměřený. Zneklidňující. S krá­ lovskou mocí, ačkoli králem nebyl. Když mi pokynul, abych přišla blíž, ztěžka jsem polkla a vzpomněla si na to, jak vyhlížel během obléhání. Jak byl zakrvácený, vyčerpaný, vyděšený. A odhodlaný. Stejně jako my všichni. To mě trochu uklidňovalo.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.