načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Válečná lest -- Příběhy vojáka z Pohraničí - Vladimír Šlechta

Válečná lest -- Příběhy vojáka z Pohraničí

Elektronická kniha: Válečná lest -- Příběhy vojáka z Pohraničí
Autor:

Příběhy vojáka z Pohraničí Roger Schnirega, voják z Pohraničí, je účastníkem lidského pronikání do neznámé a nebezpečné země. Bojuje se skřety i s mýtickými tvory, ochraňuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 386
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0923-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Soubor fantasy povídek, který je volnou součástí cyklu Gordonova země ze světa Krvavého Pohraničí. Hlavní postavou je voják z Pohraničí Roger Schnirega, který bojuje s mytickými tvory a odkrývá stará tajemství. Tento sborník povídek je prvním ze tří plánovaných sborníků, v každém by měly být texty jak už dříve publikované, tak texty nové. Každý je věnován jednomu hlavnímu hrdinovi nebo skupině hrdinů. Autor označuje tento sborník jako vedlejší větev Zahrady sirén - prvního dílu cyklu Gordonova země. Blíže se zde seznámíme s osudy Rogera Schniregy, s příhodami, které ho čekají na daleké cestě do ztraceného města Šťastná Náhoda.

Popis nakladatele

Příběhy vojáka z Pohraničí Roger Schnirega, voják z Pohraničí, je účastníkem lidského pronikání do neznámé a nebezpečné země. Bojuje se skřety i s mýtickými tvory, ochraňuje potřebné, odkrývá stará tajemství. Stává se svědkem zániku dávných zázraků. Vydejte se s ním na dlouhou cestu, na jejímž konci leží ztracené město Šťastná Náhoda. Kniha volně navazuje na 1. díl cyklu Gordonova země.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

VÁLEČNÁ LEST

(Příběhy vojáka z Pohraničí)

Copyright © 2008 by Vladimír Šlechta

Cover © 2008 by Michal Ivan

Maps © 2008 by Ladislav Hrdina

Czech Edition © 2008 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-23-1

ISBN PDF: 978-80-86309-67-5

ISBN PDF pro čtečky: 978-86309-68-2

ISBN ePub: 978-80-86309-69-9

ISBN Mobipocket: 978-80-86309-70-5


Vladimír Šlechta

Válečná lest

(Příběhy vojáka z Pohraničí)

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2008


Obsah:

Válečná lest 7

1. 9

Dobré roky 52

Zbraň mého mrtvého přítele 54

1. 56

Konec starých časů 107

Začarovaný les 110

1. 112

Příchod bouře 163

Děti lesa 167

1. 169

Objevení Šťastné Náhody 216

Spící obr 223

1. 225

Po stupních civilizace 312

Ex-orkista 317

1. 319

Roger Schnirega: chronologie 374

Pár slov na závěr – co teď a co potom 376



Válečná lest



9

1.

První uprchlíci se objevili před polednem.

Hubení výrostci hnali stádečko stračen. Ţeny hraničářů vedly vyděšené děti, ty nejmenší nesly na zádech. Pak se přibelhalo pár bezzubých babic, s nimi přijela i kára taţená podivným spřeţením mezka a volka.

Ale první se přihnala Arietta.

Stál jsem na horní plošině rudenroţské pevnosti, opíral se o předprseň a vyhříval na sluníčku. Měl jsem po sluţbě. Celou noc jsem strávil na stráţi, ale ještě se mi nechtělo jít na kavalec. Mhouřil jsem oči a pozoroval lesy, jejichţ zeleň byla teď na jaře neuvěřitelně svěţí. Cítil jsem tichou radost z toho, ţe zima je konečně ta tam. Uţ se nebudu klepat ve vymrzlé, nevytopitelné stráţnici.

Slunce mi prohřívalo kosti, podřimoval jsem a chvílemi i snil. Přál jsem si, aby se mi zdál sen o Ariettě. Jak přichází, klade mi ruce kolem krku, líbá mě na ústa.

Potichu jsem říkal její jméno: „Arietta.“

Procházela tudy před dvěma dny. Ona i její přátelé táhli krajem a do pevnosti si zaskočili nakoupit pár drobností. Arietta se mnou prohodila pár slov, smála se na mě. Od té doby jsem na ni myslel neustále.

Díval jsem se na krajinu z výšky sto dvaceti stop. Rudenrog znamená v řeči zwergů Dračí zub. Ten název zahrnuje jak skálu, tak pevnost, která je vystavěná na jejím temeni. Ze západu přiléhá skála k luţnímu lesu. Na východě jsme nechávali široký průsek, aby se orkové, přicházející vţdy z téhle strany, nemohli skrývat mezi stromy. Za průsekem se do všech stran rozkládaly nekonečné lesy.

Některé sny se vám splní – ale jinak, neţ byste si přáli. „Arietta,“ zašeptal jsem ještě jednou. A pak jsem ji uviděl.

Vyběhla ze zelené hradby lesů a ostrým vlčím klusem se blíţila k pevnosti. Uţ v té chvíli, kdy jsem ji spatřil jako vzdálenou postavičku, jsem věděl, ţe je to ona. Ale to, ţe se vracela, nebylo dobře.

Za ní běţeli dřevaři, kteří po ránu vyšli narubat dříví pro pevnostní kuchyň. Jakýmsi šestým smyslem, snad podle jejích unavených pohybů, jsem pochopil, ţe utíká uţ od úsvitu. Čtyřicet mil z Chawyny aţ sem.

„Mundrochu!“ křikl jsem na vojáka, který procházel kolem mě. „Něco se děje! Skoč za kapitánem! Arietta z Thompsonova komanda se vrací!“

Arietta doběhla k hradbám a na okamţik mi zmizela z očí. Stál jsem u předprsně a čekal. Arietta se vrátila. Ale takhle jsem si naše setkání nepředstavoval.

Uviděl jsem ji hluboko pod sebou, běţela vzhůru po širokém povlovném schodišti, jehoţ stupně se podobaly malým terasám. Hubená tmavovláska s protáhlým obličejem, jakému se také říká koňský, který mě ohromně vzrušoval. Byla oblečená po elfsku: do volné haleny z jelenice, opatřené ozdůbkami z říčních mušliček, obutá do bot tak vysokých, ţe jí sahaly aţ ke kyčlím. Neměla kalhoty, jen dlouhý pruh látky provlečený mezi stehny, na břiše a na zádech podvlečený pod opaskem. Oba konce bederní zástěrky jí vyzývavě plandaly aţ ke kolenům. Mezi jelenicí vysokých bot a třepením haleny prosvítala nahá kůţe. Já vím, můţe vám přijít divné, ţe takhle vystavovala na odiv nahé kousky stehen, takhle se však nosili elfové. Od elfů převzali tenhle způsob oblékání i hraničáři, samozřejmě jenom muţi. Hraničářky zůstávaly u svých osvědčených dlouhých sukní, nebo alespoň kalhot.

Na zádech nadskakoval Ariettě toulec s lukem a svazkem šípů. Vlasy měla ostříhané nakratičko, tedy s výjimkou pruhu skalpové kadeře, který se podobal koňské hřívě. Na první pohled vás zaujaly její špičaté elfské uši. Jenomţe Arietta nebyla elf. Nebyla ani člověk. Takţe co vlastně? Něco mezi. Kus elfa, kus člověka.

Mně osobně připadala neuvěřitelně půvabná.

Po dlouhém schodišti vyběhla aţ pod horní plošinu.

„Vyhlas poplach, vojáku!“ zakřičela na mě. „Orkové jsou mi v patách!“

2.

Válečná porada byla svolána do kapitánovy prostydlé kanceláře. Nebylo tam moc útulno, kamenné stěny se vlhce leskly a desku důkladného stolu uţ dlouho nikdo neuklidil. Na stole se štosovala lejstra i cínové talíře se zbytky jídla. Kapitán Ron Francis, sedící na nepohodlné ţidli, se za tou hromadou téměř ztrácel.

Kapitán Francis byl zakyslý chlapík s ulízanými vlasy, asi padesátiletý. Měl potíţe s játry, coţ mohlo vysvětlovat jeho nezdravě naţloutlou pleť. Nepotrpěl si na parádu, oblékal se do koţeného kabátce a soukenných kalhot stejně jako my ostatní.

K válečné poradě byl přizván zwergský velitel Zyorgh Gronta a setník Belgamo, zvaný Smrtka. Nejspíš měli pocit, ţe je jich nějak málo, a tak přikomandovali i moji maličkost. Měl jsem hodnost desátníka, byl jsem tedy něco mezi kmánem a šarţí, ani ryba, ani rak.

Moţná bych se měl představit: mé jméno zní Roger Schnirega. Vyslovujte ho tak, jak se píše. Ţe by se mělo říkat Roţr Šnirega, jak mě mnozí přesvědčovali a přesvědčují? Nesmysl. Má matka, ta dobrá ţena z jedné rozblácené vesnice, mě pojmenovala takhle, tedy Ro-ger. O otci mluvila vţdycky jako o S-chniregovi. A pamatujte si: moje matka má vţdycky pravdu.

Usadili Ariettu z druhé strany stolu. V tuto chvíli se ještě nedělo nic vzrušujícího, zářivý jarní den dýchal poklidem a chawynští uprchlíci se dosud nevynořili z lesů. Kapitán Francis promluvil svým nepříjemným hlasem: „Takţe, slečno, mám pocit, ţe předevčírem jste byla ještě tady, v Rudenrogu – nebo se mýlím?“

„Nemýlíte se,“ odsekla Arietta vztekle. „Předevčírem jsme byli tady, včera v Chawyně. Nevím, proč mě vyslýcháte. Musíte okamţitě vyslat jízdního posla, aby varoval Glen Karhô a dojel do Thonnieriky pro pomoc! Musíte si vyţádat posily! Jestli tu nebudou do týdne, tak bude pozdě!“

„Slečno, uklidněte se. Neukvapujte se. Rád bych si to znova zopakoval,“ zafuněl kapitán Francis a zdálo se, ţe ho namáhá uţ jenom samotné mluvení. Svou hodnost si vyslouţil tím, ţe vţdy plnil rozkazy. Pro případ skřetího útoku měl jasné instrukce: zavřít bránu Rudenrogu a hájit hradby. V pevnosti uţ zaţil několik orčích nájezdů a tímto způsobem je pokaţdé přečkal. Orkové zalehli před pevností, řvali, mávali zbraněmi, tloukli kyji do země. Občas naznačili útok na nedobytné hradby. Po několika dnech je to přestalo bavit a zase odtáhli. Tak to bylo vţdycky a kapitán Francis nechápal, proč by to mělo být tentokrát jinak.

„Takţe, slečno, předevčírem jste odsud odešla s Thompsonovým komandem lovců orčích skalpů. Zastavili jste se v Chawyně, abyste doplnili zásoby a trochu se před náročnou cestou poveselili...“

„Chlastali jste celou noc, ţe?“ vpadl do hovoru Smrtka Belgamo, vyzáblý plešatý chlapík, na kterém visel vojenský kabát jako na strašákovi.

„Chlastali jsme od včerejšího poledne,“ přikývla Arietta. „Někdy před půlnocí nám do toho přišla ta zpráva.“

Kapitán Ron Francis uţ věděl všechno, nebo si to alespoň myslel. „Popíjeli jste,“ zafuněl, jako by vypouštěl duši. „Pak přiběhl nějakej vyděšenej kluk, ţe zahlédl pár orků. Mno – já si myslím, ţe to ani orkové nebyli, třeba jen pár spřátelených goblinů z Likaria. A vy, jak jste byli opilí, jste ztratili soudnost a začali jste se chystat na boj s nepřáteli... Kteří tam ani nebyli.“

Domluvil, spokojený s tím, jak jí to nandal. Nejradši by ji nakopl do té její poloodhalené zadnice, aţ by obloukem vylétla před hlavní bránu Rudenrogu, netroufl si však. Arietta přece jen patřila k Thompsonovi a přátelila se s Rônardem.

Půlelfka nechala kapitána Francise vymluvit, jen ho tiše pozorovala. Ve tváři měla mírně nazelenalou barvu. Opilecký dýchánek, doplněný čtyřicetimílovým během, jí zjevně neprospěl. Neodolala však, aby se šibalsky neuculovala na Zyorgha Grontu.

Malý, ale rozloţitý Zyorgh Gronta stál nehybně vedle dveří. Zwergové sice předali Rudenrog lidem, stále tu však nechávali oddíl svých vojáků, coţ od nich bylo gesto přátelství. Zyorgh Gronta byl oblečený do dlouhé košile z drátěného pletiva, obutý do okovaných bot a opíral se o násadu své dvoubřité sekery. Z obličeje mu byly vidět jen zarudlé oči a bambulovitý nos, vše ostatní se ztrácelo v záplavě vlasů a vousů, spletených do drobných copánků.

Zyorgh Gronta zaţil takovýchhle válečných porad nespočet. Rudenrog byl jeho domov a on tady bojoval se skřety dávno před tím, neţ do Pohraničí přišli první lidé.

Zwergové jsou dlouhověcí a on uţ v Rudenrogu slouţil asi tak sto let. Nebo moţná sto padesát – nevím přesně, netroufl jsem si ho zeptat.

„Takţe, mladá dámo,“ zakončil kapitán Francis proslov. „Co s tím uděláme?“

„Bylo to tak, jak jste říkal, kapitáne,“ přikývla. „O půlnoci někdo přišel. Vyděšený kluk. No, já bych o něm nemluvila jako o klukovi. Není sice tak starý a zkušený jako vy, kapitáne Francisi, ale kluk uţ to rozhodně není... Byl to Gordon Fee.“

„Coţe?“ vyskočil kapitán Francis ze ţidle.

„Gordon Fee,“ přikývla, „a jeho parta. Rônard, Thorpi, obě elfice. Přihrnuli se z baţin dost rychle. Ta jejich mrňavá zlodějka, ta Alexandra, uţ byla na dně. Úplně vyřízená.“

„Přestaňte ţvanit!“ zaječel Ron Francis. „To jste měla říct hned, ţe zprávu přinesl Gordon Fee! A co říkal?“

„Přes Zrcadlové hory se valí ohromná armáda.“

A pak, jako by si to byla Arietta připravila, se dveře do kapitánovy pracovny rozlétly a vpadl do nich udýchaný stráţný: „První uprchlíci, pane!“

Kapitán Francis zeţloutl v obličeji ještě víc: „Belgamo, vyhlaste poplach. Schnirego, zjistěte, kteří naši lidé jsou venku – dřevaři, pastevci a tak dál. Zaţeňte je do pevnosti. Zabezpečte bránu a buďte připraven ji zavřít. Gronto – vyhlaste laskavě svému oddílu pohotovost a obsaďte spodní ochoz.“

V několika okamţicích byla místnost prázdná, jen Arietta vyčerpaně seděla na ţidli. Po pár krocích jsem se vrátil a křikl na ni: „Slečno, zajděte si do kuchyně, dají vám najíst. Pak se hlaste u sluţby – zajistím vám někde v koutě postel.“

Zablýskla očima a potřásla hlavou. Nevěděl jsem, co to znamená, a neměl jsem čas to zjišťovat.

3.

První uprchlíci se objevili ještě před polednem.

Hubení výrostci hnali stádečko zpěněných stračen. Se zpoţděním pak vyšel z lesa houfec ţen. Vyzáblé, udřené hraničářky vedly vyděšené děti. Následovalo několik bezzubých babic, belhajících se o holích. Zdálo se neuvěřitelné, ţe tyhle babizny urazily v jediném zátahu čtyřicetimílovou vzdálenost – byly to však hraničářky a měly výdrţ. Snad cestou střídavě odpočívaly na káře taţené podivným spřeţením mezka a volka, která jela za nimi.

Nebyl to souvislý proud uprchlíků. Utečenci přicházeli v malých, osamocených hloučcích. V Chawyně a v hraničářských samotách tou dobou ţilo kolem pěti set lidí, během odpoledne jich dorazila asi polovina.

Ţádní bojovníci. Muţi z Chawyny do pevnosti nikdy nespěchali. Byli to potomci uprchlých nevolníků, vzpurných sedláků i řemeslníků, kteří upadli do dluhů. Prohřešky i dluhy dědů, kteří vystavěli Chawynu, uţ byly promlčené, ale hraničáři stejně nechovali k Rudenrogu plnou důvěru. Svěřili nám do ochrany ţeny, děti a dobytek, o sebe se však starali sami. Stáhli se za dvojitou palisádu Chawyny a bránili ji. Měli výhodu, ţe hlavní síla orků vţdy směřovala proti Rudenrogu. Ti z orků, kteří zůstali vzadu, se spíše neţ dobývání Chawyny věnovali drancování vyklizených hraničářských samot. Chawyna tak nikdy nebyla dobyta, stejně jako většinou nebyla objevena a spálena hraničářská políčka, ukrytá v lesích.

Opíral jsem se o kamennou zárubeň pevnostní brány a čekal na další uprchlíky. Za mými zády stoupalo podél obvodu rudenroţské skály ono povlovné schodiště, jehoţ stupně se podobaly malým terasám. Z vnitřní strany bylo schodiště přimknuté ke skále, z vnější strany je chránila masivní kamenná hradba, vystavěná s proslulým zwergským fortelem. Tohle dlouhé schodiště tvořilo nárazníkovou zónu. Během skřetích útoků slouţilo k ustájení dobytka – toho, který patřil k pevnosti, i toho, který přihnali uprchlíci z Chawyny.

Na schodiště se zvenku vstupovalo okovanou bránou z třípalcových fošen, která se zavírala a otevírala podle potřeby. Nahoře, tam, kde schodiště končilo a začínaly domy, se nacházela ještě jedna brána, které se říkalo vnitřní. Vnitřní brána se nezavírala nikdy. Ať se dělo, co se dělo, zůstávala rozzívnutá dokořán.

Její čas měl však přijít – uţ brzy.

Stál jsem aţ dole a dohlíţel, aby šlo všechno podle vyzkoušeného postupu. Na schodišti bučely hubené kravky. Výrostci, kteří je přihnali, jim z pevnostních seníků nosili náruče sena, které se vzápětí měnilo v píci a o něco později v hnůj. Všude bzučely mouchy, přes kravské boky se protlačovaly vojenské spojky. Na ochozu nad bránou, opření o zuby cimbuří, stáli tiší zwergové, v masitých prackách svírali nataţené samostříly.

Abych na ten zmatek nebyl sám, vzal jsem si k ruce Torga, Mundrocha a Karmína. Jaksi se k nám přitovaryšila i Arietta. Opírala se venku o hradbu a dívala se k lesu. V Chawyně totiţ zanechala přátele – Thompsona a ostatní. Bylo velmi pravděpodobné, ţe se Thompson objeví v další vlně uprchlíků – neměl důvod v Chawyně zůstávat.

Ještě bych podotkl, ţe Thompsonovo komando, které se skládalo ze samých půlelfů a z jednoho ochočeného goblina, se netěšilo dobré pověsti. Říkalo se, ţe se nechávají najímat orky proti jiným orkům. Kdyţ se zadařilo, stáhli skalpy poraţeným skřetům a nechali si je tady v pevnosti proplatit, a k tomu ještě shrábli odměnu od spřátelených orků.

Pálily mě oči a téměř nepřetrţitě jsem zíval. Ariettin příchod mě zastihl ve chvíli, kdy jsem se měl jít prospat po noční sluţbě, na spánek ovšem nedošlo. Pokukoval jsem po ní, snaţil jsem se potlačit zívání a působit tím nejlepším dojmem.

Uţ dlouho nevyšel z lesa ţádný uprchlík, stín rudenroţské skály se prodluţoval.

„Podívejte!“ vykřikla Arietta.

Ze stromů, vzdálených necelou míli, vyrazil běţec. Hubený, oblečený v jelenicové haleně zdobené vlajícím třepením. V ruce svíral dlouhý luk.

„To je Jonni,“ vyhrkla Arietta. „Faylorgův synovec!“

Měla skvělý zrak, kdyţ ho poznala i na tuhle vzdálenost.

Jonni pádil jako jelen a vzápětí se ukázalo proč: o chviličku později se z lesa vyřítil ozbrojenec na robustním černém hřebci. Jonni běţel, seč mohl, ale kaţdým úderem kopyt se jeho náskok zkracoval.

Stačil okamţik a kůň docválal na Jonniho úroveň. Obrněný jezdec se naklonil v sedle, máchl pravicí a bodl kopím.

V té chvíli udělal Jonni kličku. Čepel kopí švihla do prázdna, Jonni byl náhle pět kroků za koněm a na opačné straně, neţ na jakou se jezdec vykláněl. Neodpustil si poslední pokus o zvrácení honičky ve svůj prospěch. Nasadil na tětivu šíp a pak jej vypustil proti koňskému břichu. Nemohl minout a také neminul, šíp se však zabodl do vycpávané čabraky a zřejmě vůbec neprošel skrz.

Jonni zahodil luk, odhodil i toulec se šípy a běţel dál. Cestu k pevnostní bráně mu jezdec právě odřízl, Jonni tedy pádil na jihozápad, k blátivé čáře luţního lesa.

Jezdec otočil koně a pobídl ho za uprchlíkem. Uţ uţ ho měl, Jonni však znovu udělal kličku. Ještě jednou unikl. Naposled. Jeho běh uţ nebyl tak bystrý, na další kličku uţ mu nezbýval dech. Teď upaloval správně, přímo k pevnostní bráně, do cíle mu však zbývalo ještě čtvrt míle.

„Schnirego!“ ozval se odshora hlas Smrtky Belgama. „Zavři bránu!“

„Je tam hraničář, pane!“ zaječel jsem v odpověď.

„Zavři tu bránu, do hajzlu!“

Nezbylo neţ poslechnout, takţe jsem vydal rozkaz. Torgo a Mundroch se opřeli do ţelezem obitého křídla, panty zavrzaly. Karmín popadl jednu z masivních závor, postavených vedle vrat.

„Nechejte ještě škvíru,“ vyhrkl jsem – ne moc nahlas, aby to starý Smrtka nezaslechl.

Vyklonil jsem se z uzoučké škvíry mezi křídly a houkl na Ariettu: „Slečno, musíte dovnitř!“

Jenomţe Arietta, se sveřepým výrazem ve tváři, stála široce rozkročená před hradbou a napínala luk, šíp nasazený na tětivě.

Copak si snad myslí, blesklo mi hlavou, že na tuhle vzdálenost zraní obrněného jezdce?

„Slečno!“

Arietta povolila tětivu, ale nevystřelila, šíp jí zůstal zaklesnutý v prstech. „Támhle!“

Z lesa se vyřítil vůz, taţený čtyřspřeţím mezků. Na kozlíku práskal jakýsi muţ bičem, na korbě se natřásalo několik lidí. Čtyřspřeţí mělo slušnou rychlost, mnohem větší neţ běţící Jonni. Vozka je šlehal do hřbetů splétaným bičem.

Jezdec se ohlédl. Při své hře na kočku a myš se vzdálil od vyjeţděné cesty dobrých sedmdesát kroků. A mezkové letěli jako šílení.

Podíval se po Jonnim, který klusal z posledních sil, ohlédl se po spřeţení. Jeden výrostek – nebo šestice na voze? Pak si vybral: pobídl koně vstříc spřeţení.

Jonniho běh se změnil v kulhavé škobrtání. Hraničářský kluk se uţ ani neohlíţel. S hlavou vraţenou mezi rameny čekal smrtící ránu.

Jezdec se hnal zpátky k cestě. Zdálo se, ţe se vůz prosmýkne, ţe mine kritický bod cesty dřív, neţ k němu dorazí jezdec. A pak, pokud udrţí rychlost, dojede pod ochranu hradeb. Ochoz se jeţil šipkami nataţených zwergských samostřílů. Pokud by se jezdec přiblíţil na dostřel, mohl počítat s tím, ţe se změní v cosi velmi podobného jehelníčku.

Vůz prolétl před hrudí zpěněného hřebce. Unikl. Kůň setrvačností cválal dál, jezdec se však postavil ve třmenech a švihl rukou. Kopí vylétlo, opsalo oblouk přes vůz a shora se zabodlo do hřbetu náručního mezka.

Mezek padl. Druhé zvíře v řadě přes něj přelétlo a pak, strţeno postrojem, udělalo kotrmelec. Vůz se převrátil, lidé vylétli z korby, vozka přepadl do postrojů.

Jezdec zastavil koně a díval se, jaký měl jeho zásah účinek.

Tři lidé se zvedli z trosek vozu a rozběhli se k bráně. Jezdec pobídl koně, aby je dohnal a zabil.

„Kurva! Zavři tu bránu, Schnirego! Jsi hluchej? Jsi slepej? Copak nevidíš, ţe se na nás ţene celej Orcigard?“

Odshora to snad bylo vidět lépe. Takhle, z úrovně terénu, mi skřetí horda splynula s temným pozadím lesa. Neviděl jsem je včas, ale oni tu náhle byli.

Zastavilo se mi srdce: orkové!

Ploskýma nohama dupají trávu, nad hlavami mávají šavlemi a kamennými palicemi. Na temných ksichtech se jim bělají přerostlé spodní špičáky.

Jak jsem je jen mohl přehlédnout?

Pár stovek orků, roztaţených do široké rojnice, se rychle blíţí k pevnosti.

„Slečno!“ zakřičel jsem naposled.

Půlelfka uţ nestojí u brány. Je v pláni před pevností, podepírá Jonniho, vleče ho do bezpečí.

„Torgo! Pomoz jí.“

„Schnirego! Ty blbče!“ řve shora Belgamo. „Nechám tě oběsit!“

Mohutný Torgo vyběhl do pláně. Popadl Jonniho, jako by byl hraničářský kluk jen hadrovou figurkou. Uţ jsou tady, za nimi se prosmýkává Arietta. Zdvíhám masivní dubovou závoru.

Prásk! zaklaplo jedno křídlo do druhého. První závora, druhá, třetí. Je zavřeno.

Uzoučkou špehýrkou se dívám ven. Orkové se přelili přes převrácený vůz, temný příval dostihl uprchlíky. Několik stovek řvoucích bestií buší do vraku, do mezků i do lidí. Jiní skřeti se, rozdivočelí krví, vrhají proti pevnostní bráně. Jsou zaslepení, hotovi rozbít se o hradby, nechat se prostřílet šípy a šipkami.

Mezi přívalem orků a pevností však stojí černý hřebec s obrněným jezdcem.

Jezdec zdvíhá ruku a křičí. Orkové zvolňují. Zastavují se.

Jezdec křičí znovu a znovu. Jeho hlas, zkreslený uzavřenou přílbou, jako by ani nepatřil člověku. A přesto tam, pod tou krouţkovou zbrojí, musí být člověk. Dokázal by snad ork jezdit na koni?

Orkové se otáčejí, vracejí se k lesu – nejprve jednotlivci, pak hloučky. Náhle jsou pryč. Na pláni zbyl jen vůz, rozbitý na třísky, a těla lidí i mezků, roztlučená na krvavou kaši.

„Do hajzlu, Schnirego,“ chytá mě za rameno Smrtka Belgamo. Otáčí mě k sobě a mlátí pěstí do zubů: „Uţ nejsi desátník a nikdy nebudeš! Aţ tohle skončí, budeš stát před vojenským soudem!“

Něco chruplo. Belgamova pěst mi urazila půl řezáku.

4.

Stál jsem na horní plošině, na tom samém místě, kde jsem se ráno vyhříval ve slunečních paprscích. Po levé ruce jsem měl vnitřní bránu, tu, která se nikdy nezavírala. Tahle vnitřní brána je pod plošinou trochu utopená, tím je obranyschopnost Rudenrogu posílena ještě víc. Z horní plošiny se vchází na ochoz hradby, po kterém můţete sestoupit aţ ke spodní bráně. Hradba se stáčí kolem rudenroţské skály do oblouku, ale z horní plošiny dohlédnete aţ na vnější bránu, ačkoliv je vzdálená víc neţ dvě stě kroků. I celé dlouhé schodiště máte z horní plošiny jako na dlani. Zwergové to vymysleli dobře. Pokud by nepřítel nějakým způsobem překonal vnější bránu, zastaví ho vnitřní brána a on tak zůstane chycen v dovedně vytvořeném kaňonu. Z jedné strany má hradbu, z druhé strmou skalní stěnu. Obránci ho mohou ostřelovat z ochozu, nebo na něj z druhé strany svrhávat klády a kameny. Útočníci se na střelce jen tak nedostanou, protoţe i zevnitř, z terasovitého schodiště, je hradba vysoká nejméně patnáct stop.

Za zády mi začínaly kamenné domy. Opravdu, tyhle domy jsou vystavěné z kamenů, budovali je přece zwergové. Mluvím o Rudenrogu jako o pevnosti, ve skutečnosti však má rozlohu městečka. Kromě vojenského velitelství a kasáren se tu nachází i misie Zářícího s velikou zahradou, do níţ mniši, za vynaloţení neuvěřitelného úsilí, nanosili v koších úrodnou půdu. Pak tu najdete pár obchodů, kovárnu, zwergskou kantýnu, jednu hospodu dole a druhou nahoře, sýpky, seníky, stáje, zbrojnici a ubytovnu, kterou v případě orčích nájezdů vyuţívají lidé z hraničářských osad. Také je tu plno pěkných domů, ve kterých bydlí řemeslníci se svými rodinami.

Vnitřní Rudenrog je vystavěný na příkrém skalním zubu, jednotlivé skupiny budov proto spojují kamenná schodiště. Kdyţ navštívíte Rudenrog poprvé, dojem ze schodů přebije všechno ostatní. Schodiště a zase schodiště: povlovná i příkrá, rovná i zakřivená, prošlapaná i zarostlá trávou. Pokud Rudenrog opustíte, nedokáţete si za pár dní vzpomenout na nic jiného neţ na ty schody.

V pevnosti byla stálá posádka asi padesáti člověčích vojáků a čtyřiceti zwergů. Kdyţ však šlo do tuhého, dokázal kaţdý z obyvatel vzít do ruky zbraň a pouţít ji – dokonce i ţeny a děti, mniši z misie a sirotci, kteří v misii našli nový domov. V případě potřeby tak mohlo Rudenrog bránit více neţ tři sta bojovníků.

Stál jsem na horní plošině a díval se do krajiny. Za pěkného počasí se odsud dalo dohlédnout na Borinovy schody na severu a někdy aţ na oblouk Zrcadlových hor na východě. Teď uţ nastala noc a já jsem viděl jenom ohně. Průsek, mimo dostřel samostřílů, byl kropenatý desítkami, snad stovkami ohnivých skvrnek.

Jazykem jsem si osahával pahýl přeraţeného zubu a představoval si, jak si orkové opalují v plamenech hroty dřevěných oštěpů či si tam na ţelezných plátech praţí k večeři ty své červy, ţíţaly a chrousty.

Někdo se dotkl mého ramene.

„Díky, ţe jste mě nenechal venku,“ řekla Arietta.

„Jo, není zač,“ odpověděl jsem.

„Měl jste kvůli tomu nepříjemnosti.“

„Přišel jsem o hodnost a o půlku zubu. Pokud tomuhle říkáte nepříjemnosti, tak jsem je měl.“

„Chtějí vás oběsit...“

„Ále houbelec. To povídal Smrtka. Hrdelní rozsudky musí potvrdit šarţe z Thonnieriky – a starej Francis je moc opatrnej, aby na sebe upozorňoval... Aţ tohle skončí, bude stejně všechno jinak.“

„To máte pravdu. Tam dole v pláni jsou tisíce orků.“

„Nesmysl. To jenom rozdělali hodně ohňů, aby nás zastrašili. Starej válečnickej trik.“

„Ne. Tentokrát je jich opravdu tolik.“

„Co řekl ten kluk? Ten Jonni od Faylorga?“

„Přinesl vzkaz od Gordona Fee. Gordon přijde zítra, ale aţ v noci. Orkové byli příliš rychlí, zaskočili je v Chawyně. Gordon sešikuje hraničáře, po setmění se probije. Opustí Chawynu a přijdou všichni.“

Gordon Fee a hraničáři, přemýšlel jsem, to je spousta dalších bojovníků. Část hraničářů nejspíš uvázla na samotách a v lesích, ale i tak sem přijde nejméně půl druhé stovky mužů. Zkušených. Skvělých střelců. Teď jde jen o to, aby se dostali sem, za hradby.

„A co vaši přátelé? Thompson a ostatní?“ zeptal jsem se Arietty. „Proč nepřišli s uprchlíky?“

„Bojují na straně obránců. Gordon je zadrţel v Chawyně.“

„Ahhh!“ zasmál jsem se přidušeně.

„Vím, co si myslíte,“ naštětila se Arietta. „Chtěl jste říct, ţe by se Thompson také mohl přidat k orkům. Ale my nejsme takoví! Nikdy bychom se nenechali najmout proti lidem! A pak – tohle není ţádná klanová třenice, ale vyhlazovací taţení proti Arkastii. Vedené samotným Temným mágem.“

„Temným mágem? A do hajzlu... To jste předtím neřekla... Jsem rád, ţe nás přijde Gordon podpořit. Aţ se ukáţe na hradbách, vystraší orky k smrti. Polovina z nich se zvedne a uteče přes hory zpátky do baţin... Promiňte, slečno, jdu spát. Nespal jsem den a noc a ještě jeden den. Musím se prospat, abych byl zítra svěţí.“

„Díky za ten pokoj s postelí, který jste mi opatřil.“

„Není zač. Takové věci pro mne byly hračkou, dokud jsem byl ještě desátníkem... Dobrou noc.“

5.

Na stejném místě jsme se sešli za svítání. Já a Arietta. Čtyřicet zwergských bojovníků v krouţkových košilích a ţelezných přilbicích. Kaţdý z nich měl samostříl, pořádnou sekeru či bojové kladivo, a navíc ještě záloţní zbraň, buď krátký meč, nebo sekerku.

Pak tam postávalo asi třicet vojáků. Neměli jsme tak skvělou zbroj jako trpaslíci, jen koţené kabátce pobité ţeleznými pásky a kloboukovité přílby s rovným okrajem. Kaţdý z nás měl v zádovém pouzdře meč a k tomu ještě nějakou střelnou zbraň, buď luk, nebo kuši.

Zbytek vojáků, tedy asi patnáct muţů, se nacházel dvě stě kroků od nás a hluboko pod námi. Pod velením Smrtky Belgama hlídkovali na ochozu nad hlavní bránou.

Čekali jsme, co vymyslí kapitán Francis, ten se však neměl k ţádným odváţným činům. Přes noc zestárl snad o dvacet let. Zwergové stáli disciplinovaně v útvaru a čekali na povel, kdeţto vojáci se rozlili podél předprsně a dívali se dolů.

Za štíty Zrcadlových hor vycházelo slunce, z nekonečných lesů stoupaly obláčky mlhy. Začínalo čisté ráno překrásného jarního dne.

Pod námi, v pláni před pevností, se šikovali orkové.

Tisíce orků.

Na jejich počtu nebylo nic zvláštního. Orkové se mnoţí jako králíci, a kdyţ je jich příliš mnoho, vyráţejí do sousedních končin na loupeţivé výpravy. Šílené bylo to, ţe se šikovali. Orkové zásadně útočí v hordách. Spontánně a bez disciplíny. Přivalí se jako povodeň. Pokud jsou obránci vytrvalí, tak to orky omrzí a zase se odvalí. Ale tihle se šikovali do oddílů.

Bylo na tom cosi děsivého.

Před oddíly přejíţděl černý hřebec, v jehoţ sedle se natřásal obrněný jezdec. Ten jezdec, který včera pronásledoval Jonniho. Rozhazoval rukama a i na tu vzdálenost bylo slyšet, jak řve.

„Co to tam chystají?“ zasykl jeden z vojáků, Falko.

„Útok, nevidíš?“ odpověděl mu Karmín.

„Jak chtějí útočit? Nevidím, ţe by měli ţebříky.“

„A támhle... Podívejte – kdo to tam je? Pro Bledou paní, vţdyť to je...“

„Alarich Touraine!“

„Touraine! Temný mág!“ neslo se podél hradeb.

Nad vojáky se vznášela aura strachu. Temný mág vytáhl z Citadely – to nemůţe znamenat nic dobrého.

Vysoký muţ s dlouhými šedými vlasy a vousy, oblečený v temně modré říze, byl obklopený stráţí z vybraných orků. Vykročil k hradbám.

„Pokusím se ho dostat,“ hlesla Arietta a nasadila šíp na tětivu.

„Je od nás čtvrt míle, nádhero,“ vyhrkl třesoucím se hlasem voják zvaný Vrána.

„Přesto to zkusím.“

Arietta zvedla hrot šípu k obloze, napjala luk. Chvíli se soustředila, pak pustila tětivu. Šíp se zaleskl v paprscích vycházejícího slunce.

Bez dechu jsme se dívali, kam dopadne.

„Třicet kroků vedle,“ poznamenal Vránův kamarád Slimák.

Arietta uţ měla nasazený další šíp. „Zkusím se zastřílet.“

Uţ však nedostala příleţitost.

Temný mág se zastavil a napřáhl ruce. V dlaních se mu objevila ohnivá koule. Drţel ji, jako kněţí Zářícího drţívají monstranci.

Koule narůstala, zvětšovala se.

A pak ji Touraine mrštil proti pevnosti.

Jezdec na černém hřebci mávl palcátem, zakřičel. Skřetí oddíly se daly do pohybu.

Ohnivá koule neletěla přímo. Plula klikatě nad vrcholky trav, tak, jak ji Touraine na dálku navigoval.

Orkové, kyje a šavle zdviţené nad hlavami, řvali a běţeli z plných sil, koule však byla rychlejší.

„Támhle! Na obloze!“ zakřičel kdosi. Zvrátil jsem hlavu. Na modravém nebi jsem uviděl obrysy dvou nestvůrných zvířat. Hlava orla, tělo rysa, křídla z labutě. Byli to griffiti. Vytvořil je Alarich Touraine a zvířata, ze kterých vzal základní části, tedy hlavu, trup a křídla, nejprve mnohonásobně zvětšil.

„Připravte se,“ vykřikl kapitán Francis. „Gronto! Velte svému oddílu! Obsaďte ochoz! Schnirego! Zavelte střelcům! Na vzdušné cíle! Nenechte je přilétnout aţ sem!“

Kapitán Francis jaksi zapomněl, ţe jsem byl včera degradován.

„Natáhněte samostříly,“ zařval jsem. „Nicolasi, Karmíne, Falko! Zamiřte na prvního griffita! Mundrochu, Vráno, Slimáku – na druhého! Nezapomeňte předsadit! Ostatní čekejte! První salva – teď! Střílejte!“

Do toho burácel Zyorgh Gonta svou hrdelní trpasličtinou. Zwergský oddíl se rozvinul do zástupu a jako ocelový had se nasunul na ochoz.

Přísahám, ţe jsem přes všechen ten řev a jekot, i na vzdálenost čtvrt míle, zaslechl odspoda výkřik Smrtky Belgama: „Pro Bledou paní! Ta věc letí přímo na nás!“

Ohnivá koule udeřila do spodní brány a vybuchla.

Zablesklo se, snad sama rudenroţská skála se zachvěla. Dubové fošny, provázené úlomky kování, se rozlétly do stran. Hradba se zatřásla tak silně, ţe větší část oddílu Smrtky Belgama popadala z ochozu.

Štěpiny rozmetané brány dosud nedopadly na zem a orkové uţ jsou u hradby.

Hrnou se dovnitř!

„Zavřete vnitřní bránu!“ řve Ron Francis.

Orkové proudí na schodiště, dusají po terasovitých stupních. Na schodišti jsou provizorně ustájené krávy, přehrazují orkům cestu a ti je tlučou vším, co mají v pazourách.

„Agrôven skügran!“ velí Zyorgh Gronta. Vousatí zakrslíci míří, tisknou spouštěcí páky, natahují samostříly – jednou, dvakrát. Šipky z kuší se shora zakusují do proudu orčích bojovníků. Zranění skřeti padají pod nohy soukmenovců a jsou rozdupáváni na kaši.

Dole, na ochozu hlavní brány, zůstalo pár našich chlapců a ti se také činí, seč můţou. Napínají tětivy a vypouštějí šípy i šipky. Je to však, jako by se pokoušeli zastavit poţár pliváním.

Před roztříštěnou hlavní bránou vytvořili skřeti hemţivý, přelévající se trychtýř. Po jeho okraji přejíţdí obrněný jezdec, mává palcátem, řve, rozkazuje.

„Schnirego! Do hajzlu! Zavři uţ tu vnitřní bránu!“

„Torgo! Mundrochu!“ ječím, „zaberte za levé křídlo! Karmíne! Vráno, Slimáku! Popadněte druhé!“

Hrneme se k vnitřní bráně.

Z nebe se řítí první z griffitů, z těla mu trčí dříky šipek. Fofruje křídly, peří má strakaté vlastní krví.

Z pařátů mu vypadává buclatý soudek.

Nový záblesk, nové ohlušující zahřmění, tentokrát takřka vedle mě. Soudek se roztrhl do jediného zášlehu ohně. Griffit je rázem roztrhán na krvavé cucky a všichni, kteří byli v tuto chvíli kolem, jsou na tom podobně. Všude víří peří.

Koutkem oka jsem zahlédl, ţe nám výbuch přinesl i malinké štěstíčko. Druhý griffit se opozdil a pak, kdyţ soudek vybuchl, ho tlaková vlna odfoukla mimo hradbu. Druhá výbušnina se vzápětí roztrhla někde dole, nikomu z nás však neublíţila.

„Bránu! Tu bránu! Mundrochu! Torgo!“ ječím a lomcuju pravým křídlem. U druhého křídla se hmoţdí Karmín, Vrána a Slimák. S touhle bránou, co kdo pamatuje, nebylo pohnuto. Rozhýbat zatuhlé panty není jen tak.

Moţná se nám to nepodaří. Orkové se hrnou schodištěm a uţ jsou téměř u nás.

„Zaberte!“ řvu z plna hrdla. „Ráz! Ráz! Ráz!“

Deset rukou škube za ţelezem obité dřevo. A pak, za strašlivého kvílení pantů, se křídla dávají do pohybu.

Orkové, zaneprázdnění pobíjením krav, ztratili několik rozhodujících okamţiků. Křídlo vnitřní brány se zaduněním udeřilo do veřejí a vzápětí k němu dolehlo i to druhé. Zpocenýma rukama bereme dubové zástrče, zaprášené a plné pavučin, které do této chvíle leţely ve škvíře za vraty. Zasouváme je do úchytů.

Podařilo se, brána je zavřená.

Rozlícená vlna narazila do vnitřní brány a rozbila se o ni. Popadl jsem odhozený luk a toulec se šípy a společně s ostatními vybíhám na ochoz. Ječím, řvu.

Velím.

Střílím šíp za šípem. Opeření šípů mi kreslí krvavé čáry na kůţi levice.

Orkové buší do brány sekerami, shora na ně prší krupobití šípů a šipek. Před vnitřní bránou narůstá hromada mrtvol.

A pak, jako kdyţ se vlna vsákne do písku, se orkové stahují.

Náhle jsou pryč.

Vnitřní schodiště je zaplněné mršinami krav, mrtvolami orků, mrtvými vojáky z oddílu Smrtky Belgama.

6.

Někam se mi ztratil kus dne. V jednu chvíli, krátce po východu slunce, jsem se díval na šikující se orky. A ve chvíli druhé, která se od té první zdála vzdálená sotva pár okamţiků, se slunce přiblíţilo k poledni.

Kam se ten čas ztratil?

Orkové se sice stáhli, ale jen za ohyb skály, tam, kam na ně z ochozu nedostřelíme. Vlastně se schovávají kousek od vyraţené brány.

Schodiště je ucpáno mrtvými těly. Dobytek, naši vojáci i orkové jsou tam naštosováni ve třech nebo čtyřech vrstvách.

Puch nafukujících se střev, mračna bzučících much. Šílenství.

„Schnirego!“ ozval se za mnou hluboký hlas Zyorgha Gronty. „Vzchopte se! Musíte zorganizovat obranu!“

„Já? Proč já?“

Obrátil jsem se ke zwergovi. Od okovaných bot aţ k hřebenu ţelezné helmice měřil sotva pět stop, ale v ramenou měl asi dvakrát tolik co já. V tlustých pěstích drţel nenataţený samostříl, copánky z vousů i dlouhou drátěnou košili mu pokrývala schnoucí krev i griffití peří.

„Jste zraněný, Gronto?“

„Ne. Nejsem. Ale kapitán Francis je mrtvý – roztrhala ho náloţ, přinesená griffitem. Setník Belgamo je také mrtvý. Jste jediná šarţe v celé pevnosti, Schnirego. Začněte se starat.“

„Já? Jsem přece degradovaný.“

„Houby jste,“ houkl na mě trpaslík. „Degradování, pokud vím, musí provázet nějaký váš člověcký rituál – a nic takového neproběhlo. Jste desátník a teď velíte pevnosti!“

„Ah! Gronto! To po mně nemůţete chtít! Já přeci nemohu velet!“

„Ne? A kdo teda bude velet?“

„Musíte velet vy, Gronto... Tohle je zwergská pevnost!“ chytil jsem se té myšlenky jako tonoucí stébla.

Zwerg pokýval hlavou: „Tohle bývala zwergská pevnost. Vybudovali jsme ji tak dávno, ţe ani já si to uţ nepamatuju. Ale před nějakými osmdesáti roky jsme ji předali vám, lidem! U toho jsem byl! V téhle pevnosti velí lidé a já vedu jenom podpůrný oddíl.“

„Aha... Dobře. Torgo! Kde jsi! Právě jsem se dozvěděl, ţe přebírám velení! Vyhlas nástup! Chci hlášení o počtu bojeschopných muţů, o zraněných. Teď hned!“

Obrovitý voják začal vyřvávat rozkazy. Plouţil jsem se k předprsni, zpoza níţ jsem ráno přehlíţel šiky orků. Prostor horní plošiny pokrývaly kusy mrtvol, krev a všudypřítomné griffití peří. Voják jménem Mundroch tam stál, neschopný pohybu. S ústy dokořán pozoroval tu pekelnou scenérii.

„Mundrochu,“ zaječel jsem mu do ucha. „Seber dva muţe a odkliďte mrtvé!“

„Co... Co s nima uděláme, Rogere?“ zablekotal voják. „Hodíme je přes hradby?“

„Zbláznil ses, blbče? Odneste je do sklepení! Aţ bude po všem, pohřbíme je se ctí!“

Mundroch vzhlédl s nadějí v očích. Tohle byla řeč, která se mu líbila.

Slunce ţhnulo tak, jako by uţ bylo léto. Odpovědnost mě tíţila jako hora kamení.

Arietta stála u předprsně vedle nás a dívala se ke vzdáleným orčím šikům.

„Ještě jeden takový útok a je po nás,“ řekl jsem jí.

Ostře se po mně podívala. „Nemyslím. Viděla jsem Touraina, kdyţ ho odváděli. Byl úplně vyřízený. Neţ bude moct zopakovat to své kouzlo s ohnivou koulí, bude pár dnů nabírat síly.“

„Pár dnů odklad?“ Téměř jsem se zaradoval. „Během pár dnů se můţe stát plno věcí.“

„Co by se asi mohlo stát?“ zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Přijde Gordon Fee a převezme velení.“

„Proč by přebíral velení?“

„Jak to vypadá, velitelem pevnosti jsem já. Kapitán Francis i Smrtka jsou mrtví.“

Nevesele se zasmála. „Gratuluju k rychlé kariéře.“

Obrátil jsem se dozadu, kde se řadili vojáci i zwergové. Torgo na ţádné mluvení nebyl, takţe mi podal hlášení Karmín: „Oddíl setníka Belgama padl bezezbytku, Rogere. Pár kluků tam sice chvíli přeţívalo, ale... Házeli po nich sekery a kameny tak dlouho, dokud je nesundali... Kapitán Francis je mrtvý, s ním padli čtyři muţi a dva zwergové. Dále máme dvanáct váţně raněných lidí i trpaslíků. Zbytek posádky je schopen drţet zbraně.“

„A domobrana?“

„Něco kolem osmdesáti chlapů. Dál ti kluci z Chawyny – umí dobře pouţívat luky. Pro všechny máme zbraně i zbroj.“

„Já jsem tady taky,“ řekla mi za zády Arietta.

Rozkročil jsem se. „Poslouchejte mne dobře,“ zakřičel jsem. „Nebudeme si nic nalhávat. Pokud Touraine ještě jednou zopakuje takovýhle kousek, tak jsme vyřízení. Jediné, co nás teď dělí od orků, je vnitřní brána. Nemá cenu ji zpevňovat, protoţe Touraine ji rozbije i tak. Napadá mne jediné, co bychom mohli udělat: postavíme za bránou zeď.“

Odmlčel jsem se a pozoroval všechny kolem. Zhluboka jsem se nadýchl a pokračoval: „Nemůţeme doufat v ţádnou pomoc. Jak víte, nejbliţší osada je Glen Karhô, ale ta nemá vojenskou posádku, ţijí v ní jenom lovci a dřevaři. Nemůţeme se spoléhat na pomoc zwergů ze Západních Zrcadlových hor ani na elfy z Izironku. Kdybychom k nim vyslali posly, trvalo by týdny, neţ by se k nám dostala nějaká posila. Jediní přátelé, kteří jsou dostupní, jsou hraničáři z Chawyny a Gordon Fee. Gordon nám vzkázal, ţe přijde dnes v noci. Jonni,“ zavolal jsem na pobledlého výrostka, který včera s velkým štěstím unikl obrněnému jezdci. „Je to tak?“

„Přesně tak, pane,“ přisvědčil Jonni. „Gordon mi řekl, ţe přijde. Říkal, ţe počká, aţ se hlavní voje orků přehrnou kolem Chawyny. Pak vyrazí do protiútoku, prorazí obleţení a přes lesy dorazí aţ sem. Se svým komandem i s našimi.“

„Vidíte,“ zakřičel jsem. „Aţ Gordon přijde před pevnost, musíme být připraveni vyrazit mu na pomoc. Budeme stavět zeď a čekat na Gordona. Torgo – postav stráţe a rozděl muţe do směn – vojáky, zwergy i civilisty. Vráno, Slimáku – vezměte ty hraničářské kluky do zbrojnice a seţeňte jim zbroj, luky a dost šípů. Předpokládám, ţe umí všichni dobře střílet. Pokuste se je alespoň trochu procvičit v zacházení s mečem. Rozchod!“

Ještě mě něco napadlo, a tak jsem za odcházejícími houkl: „Jo, a nezapomeňte nechat v té zdi branku.“

Znovu jsem se zadíval do pláně, kde se rozkládalo nepřehledné orčí leţení.

„Dobrá řeč,“ pochválila mě Arietta. „Zvlášť ta zeď za bránou mi připadá jako dobrej nápad.“

„Ale prdlajs,“ trhl jsem rameny. „Musím je nějak zaměstnat... Naší jedinou šancí je, ţe přijde Gordon. Jinak jsme vyřízení.“

7.

„Rogere – pojď sem!“ křikl Falko.

Podíval jsem se přes předprseň. Z pláně, černající se orky, zvolna přijíţděl jezdec. Vedle koně capkala na paťatých nohou drobná nazelenalá bytůstka, v pacičce svírala ţerď s bílou vlajkou.

„Gronto!“ zavolal jsem na trpaslíka. „Deset vašich se samostříly na ochoz! Natáhněte a zamiřte!“

Jezdec minul hranici dobrého dostřelu a pokračoval dál. Zvolna se přibliţoval k hradbám a pak, ve vzdálenosti asi padesáti kroků od skály, zastavil. Goblin s bílou vlajkou přiloţil k pyskům hlásnou troubu: „Chceme vyjednávat!“

„Zastřelíme je oba,“ vyhrkl Falko. „To je ten hajzl, kterej včera zastavil vůz s uprchlíkama!“

„Rozstřílíme je na hadry,“ křikl někdo další. Horní plošina se rychle zaplňovala zvědavci.

Ohlédl jsem se po nich: „Vraťte se ke své práci!“

Zyorgh Gronta stál opodál, jako vţdy opřený o násadu své sekery. Zeptal jsem se ho: „Co teď?“

„Chtějí vyjednávat,“ zabručel.

„Můţeme je zabít.“

„Myslím, ţe můţeme zabít jenom goblina. Ten jezdec má dobrou zbroj.“

„Dobře. Budeme vyjednávat... Jdu tam,“ rozhodl jsem se.

„Jdete tam?“ vyhrkla Arietta, která mi zůstávala nablízku. „Chcete opustit pevnost? Jste velitel!“

„Ten muţ neví, ţe jsem velitel. Copak vypadám jako nějaký velitel? Prostě – jdu tam a zeptám se ho, co chce.“

Sešel jsem z horní plošiny k vnitřní bráně, před níţ několik vojáků a muţů z domobrany stavělo novou, čtyři stopy tlustou zeď. Pokládali na sebe ploché kameny a spojovali je vápennou maltou. Zatím jim sahala sotva po kolena.

„Nezapomeňte na tu branku,“ upozornil jsem je. Trochu znervózněli. Na branku pochopitelně zapomněli a začali reptat, ţe nebudou rozebírat to, co uţ mají postavené. „Můţete tady nechat ten schod,“ napověděl jsem jim a pak jsem křikl nahoru: „Jsou na schodišti orkové?“

„Jenom hromady mrtvol, Rogere,“ zavolal z ochozu Karmín.

„Dobře. Pootevřete mi bránu. Jdu ven.“

Chvíli jsem musel vysvětlovat, kam jdu, proč tam jdu a co oni mají mezitím dělat. Pootevřeli bránu na škvírku a hned ji za mnou přibouchli.

Od ranní bitvy uplynulo sotva půl dne – ale na mrtvoly uţ zapůsobilo odpolední vedro. Těla se nafukovala, bobtnala, vyhřezlé vnitřnosti černaly a nabývaly odstínu fialové a temně zelené. Mračno much, vyplňující vnitřek schodiště, bylo husté jako hrachová kaše.

Šel jsem po mrtvých tělech a vyhýbal se místům, která vypadala příliš tekutě. Jako bych šel po pruţném povrchu slatiny, tak se pode mnou koberec z mršin prohýbal a pohupoval. Chtělo se mi zvracet.

Říkám, ţe se mi chtělo zvracet? Vlastně jsem se nepřetrţitě dávil a ten puch mě téměř ochromoval. Naštěstí jsem uţ od včerejška nic nesnědl.

Souběţně se mnou postupovala nahoře po ochozu desítka zwergů. Došli aţ k místu, kde hradba popraskala a kus ochozu se zřítil. Ztratili jsme přístup k hlavní bráně, která tak zůstala mimo naši kontrolu.

Vyšel jsem roztřepeným otvorem, v němţ ještě dnes ráno byla zasazena ona důkladná okovaná brána z třípalcových fošen. Trhl jsem sebou, kdyţ jsem spatřil desítky orků, kteří se o kus dál tiskli do stínu rudenroţské skály. Sledovali mě zarudlýma očkama, pracky měli poloţené na jílcích šavlí i na násadách kamenných kladiv.

Pokusil jsem si jich nevšímat a šel jsem dál. Aţ tam, kde stál gobliní parlamentář a černý hřebec s obrněným jezdcem.

Jezdec seskočil z koně, postavil se tak, aby byl koňským bokem chráněný před namířenými samostříly. Měl na sobě velmi dobrou, i kdyţ poněkud opotřebovanou zbroj – dlouhou přepásanou košili z krouţkového pletiva, vpředu i vzadu rozstřiţenou, aby mohl sedět v sedle. U pasu mu visela pochva s mečem, za opaskem měl ještě zastrčený palcát.

Sundal si celohlavovou přilbici, takovou, která má vpředu jen mříţku, abyste vůbec něco viděli a mohli se nadechnout. Objevila se jeţatá, téměř dohola ostříhaná hlava. Tvář patřila člověku, nikoliv skřetovi, ale to uţ jsem tušil. Ţádný ork by nedorostl do téhle výšky, a i kdyby, neměl by takhle dlouhé a rovné nohy.

Muţ mohl mít asi pětačtyřicet roků. Na první pohled mi bylo jasné, ţe je to vycvičený, zkušený zabiják na vrcholu ţivotních sil. Byl obrovský. Já, co se postavy týče, jsem spíše průměr a on mě převyšoval téměř o dvě hlavy.

Uţ několik dnů se neholil. Na tvářích měl popraskané ţilky silného pijáka, jeho oči se ukrývaly v závějích vrásek a podobaly se spíš škvírám.

Usmál se. Zaskočilo mě to. Nebyl to ţádný krasavec, působil však sympaticky.

„Co se děje?“ řekl jsem.

„Co se děje, vojáku? Děje se, ţe jste v prdeli. To se děje, jestli sis nevšiml.“

Stále se usmíval, uvolněný a přátelský.

„Ne. Nevšiml,“ namítl jsem. „Odrazili jsme útok, uhájili jsme vnitřní bránu.“

Neznámý muţ se rozesmál. „Uhájili jste vnitřní bránu? Ta vnitřní brána je ovšem okolnost, se kterou nikdo nepočítal. Jinak by si vás orkové opékali k večeři. A všimni si, ţe jsme se ani nepokusili tu bránu dobýt. Stáhli jsme se a počkáme, aţ ji Touraine rozbije novým kulovým bleskem.“

„Alaricha Touraina kouzlo vyčerpalo tak, ţe málem zemřel,“ podotkl jsem.

„Ále hovno. Za dva dny bude zase chlapík. Odpočine si, obnoví síly a vypálí vás jako vosí hnízdo.“

„Tourainovi je uţ dvě stě let,“ pokusil jsem se odporovat. „Obnova sil mu nebude trvat dva dny, ale dva týdny.“

„Nebudeme se přít o prkotiny,“ zasmál se muţ. „Vnitřní schodiště je plné mrtvol – to mračno much vidím odsud a bzučení zní jako vodopády. Uţ zítra se začnou mrtvoly rozkládat. Mrtvolný jed poteče dolů po schodech, mouchy ho roznesou zpátky do pevnosti. Do týdne začnete umírat na nákazu.“

Myslím, ţe jsem zbledl. Ten muţ měl naprostou pravdu. Ano, škubl jsem sebou leknutím.

Černý hřebec poplašeně uskočil, snad se polekal mého prudkého pohybu. Muţ hřebce objal kolem krku a konejšivě mu foukl po nozdrách: „Klid, Blesku, klid, kamaráde.“

Pak znovu promluvil ke mně: „Nebudeme se přít, vojáku. Já jsem Raymond de Couissy – a kdo jsi ty?“

„Schnirega. Desátník Roger Schnirega.“

„Máš kuráţ, Schnirego, to dokáţu ocenit. Pověz mi, Gordon Fee je v pevnosti, viď?“

Na okamţíček jsem zaváhal. Mám říct pravdu – nebo leţ?

Podíval jsem se Raymondovi de Couissy do očí: „Jo. Je tam.“

„Skvělé. Takţe mu vyřiď, ţe ho vyzývám na souboj. Jenom on a já.“

„A podmínky?“

„Rytířský souboj podle pravidel. Opěšalí bojovníci, vyzbrojení mečem, palcátem a dýkou. Kaţdý můţe mít štít a jakoukoli zbroj.“

„Co získá vítěz?“

„Vítěz bude vítěz. Získá výhodu pro své vojsko. Jinak nezíská nic.“

„A důvod?“

„Uţ jsem se s Gordonem střetl – před dvaceti lety. Ve válce, kterou jsme vedli s Arkastií.“

„Takţe vy pocházíte z vévodství Barro.“

„Tak jest, Rogere Schnirego. Vedl jsem jízdu, která prošla vaší obranou jako nůţ máslem. Obrátili jsme vaše pěšáky na útěk, hnali jsme je před sebou!“

„Aţ Gordon Fee se vám postavil,“ pochopil jsem. „Sešikoval naše rozprášené vojáky, postavil se na odpor... Váš útok se rozbil o Gordonovu obranu.“

„Chápeš rychle, chlapče. Ano, takhle se to stalo. Tady se o tom hodně mluví, viď? Gordon Fee je váš hrdina... A nebo... Ale ne, jsi příliš mladý, neţ abys tam tenkrát byl.“

„Bojoval jsem u Selkidy,“ hlesl jsem. Proč jsem to řekl? Nevím. Nejspíš jsem se chtěl pochlubit.

„To na tobě vidím, ţe jsi bojoval. Taková bitva člověka poznamená – uţ napořád. Tam jsi získal svoji hodnost, desátníku Schnirego?“

„Jo...“

„Vévoda Ferdinand to u Selkidy parádně podělal. Všechny bitvy zpackal, to on umí parádně.“

„Viděl jsem ho tenkrát – v polích pod Selkidou. Chodil po bojišti a plakal pro své ţelezné jezdce...“

„Není mi ho líto... Udělal si to sám...“

A pak jsem to pochopil: „Vţdyť já vím, co se stalo! Slyšel jsem o vás! Tehdy, před dvaceti lety, vás vévoda Ferdinand obvinil, ţe jste prohrál bitvu – a vy jste musel uprchnout!“

Raymond de Couissy se náhle změnil. Zpřísněl: „Pozor, chlapče, pozor! Hlídej si pusu! Vévoda je vévoda a můţe si dělat, co chce! To Gordon Fee je zodpovědný za to, co se stalo. Gordon Fee mi ukradl vítězství. Zničil mi ţivot. Proč myslíš, ţe bych tady jinak šaškoval? Proč bych se spolčoval s Tourainem a velel mizerným, smradlavým orkům? Měl jsem se oţenit s dcerou vévody Ferdinanda la Barro, a místo toho...“ zbledl a sevřel pravici na jílci meče. Rozhlédl se po orcích, choulících se ve stínu skály.

„Koukám, ţe ti zelení vepři začínají ztrácet trpělivost.

Ještě chvíli a zahryznou do tebe ty své klektáky. Takţe tohle vyřiď Gordonovi, Rogere: zítra o polednách, na tomhle místě. Jenom on a já. Od této chvíle aţ do konce souboje bude platit příměří.“

„Nevím, jak se na to bude dívat Gordon,“ namítl jsem.

„Nemůţe odmítnout. Nebo snad utrpěl v dnešní bitce zranění?“

„Ne, nemá ţádné zranění.“

„Takţe mu to vyřiď, slovo od slova. Zítra za poledne tady. On a já. A ještě něco, chlapče. Jaké máš pravomoci?“

„Mám pověření velitele pevnosti.“

„Takţe dohodnuto? Příměří do zítřejšího odpoledne? Do konce souboje a vítěz v klidu odejde do bezpečí?“

„Příměří do konce souboje. Souhlasím s podmínkami.“

„Ruku na to?“

Stáhl si rukavici a napřáhl ke mně ruku. A já jsem, i kdyţ jsem nevěděl proč, nabídnutou pravici přijal a stiskl.

8.

Seděli jsme v kanceláři kapitána Francise – já, Karmín, Torgo, Zyorgh Gronta. A také Arietta. Proč jsem Ariettu přizval? No jasně, ať se dělo, co se dělo, chtěl jsem na ni udělat dojem.

„Ten muţ, Raymond de Couissy, měl pravdu,“ řekl jsem. „Ještě dva takhle horké dny a mršiny na schodišti se prostě roztečou. Mouchy roznesou nákazu. Červi nás rozeţerou zevnitř. Spoléhám jen na to, ţe v noci přijde Gordon Fee. Věřím, ţe Raymond de Couissy dodrţí slovo. Během příměří projde Gordon s ostatními do pevnosti.“

„Tomu sám nevěříš,“ zasmála se Arietta.

„Proč by se to tak nemohlo stát? Touraine je k smrti vyčerpaný a bez sebe. Orkům velí Raymond de Couissy a ten slovo dodrţí. Máme odklad do zítřejšího poledne. Navíc jsme získali příleţitost odklidit mrtvoly ze schodiště.“

Zyorgh Gronta pokývl. „To je dobrý nápad. Má však jednu chybu. Nestačíme všechny mrtvé odnést. Není kam je



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist