načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Valdštejn a Lukrécie - Ota Filip

Valdštejn a Lukrécie
-4%
sleva

Elektronická kniha: Valdštejn a Lukrécie
Autor: Ota Filip

Na počátku sedmnáctého století konvertuje Valdštejn ke katolické víře a zároveň se za vydatného přispění olomouckých jezuitů žení s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 95
+
-
3,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4%hodnoceni - 62.4% 65%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST - vydavatelství
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 188
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 0.7
PDF velikost (MB): 2.1
MOBI velikost (MB): 0.7
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-7294-494-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na počátku sedmnáctého století konvertuje Valdštejn ke katolické víře a zároveň se za vydatného přispění olomouckých jezuitů žení s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Román Oty Filipa se odehrává ve dvou dějových rovinách: v té první, která tvoří základní dějový rámec, přibližuje toto Vadlštejnovo manželství, ve druhé, odehrávající se v sedmdesátých letech 20. století, pak líčí potíže regionálního historika Martina Orsága, který se na jedné straně vypořádává se svým neuspokojeným citovým životem, na druhé pak pátrá po podrobnostech vztahu mezi Valdštejnem a Lukrecií, trvajícím pět let a končícím až Lukreciinou smrtí. Orság je přesvědčen, že na rozdíl od jeho nevydařených milostných strádání byl Valdštejnův svazek láskyplný a harmonický. Toto tvrzení ale jen nesnadně prosazuje, neboť Valdštejn je tehdejším režimem chápán jako feudální vykořisťovatel, který sňatek s Lukrecií uzavřel pouze ze zištných důvodů. Ota Filip a Martin Orság jsou sice jiného názoru, shodují se ovšem s tehdejšími dějepisci v tom, že po Lukreciině skonu zdědil Valdštejn značný majetek, jenž mu umožnil nastartovat jeho závratnou kariéru. Přepracovaná verze románu známého exilového autora zachycuje vztah mezi vojevůdcem a politikem Albrechtem z Valdštejna a jeho první ženou Lukrecií Nekšovou z Landeku.

Popis nakladatele

Když byl jeden z nejvýznamnějších vojevůdců a politiků z doby třicetileté války Albrecht z Valdštejna ještě neznámým a chudým šlechticem, učinil z dnešního pohledu dva taktické kroky: přestoupil ke katolicismu a oženil se s bohatou vdovou Lukrecií Nekšovou z Landeku, majitelkou vsetínského panství. Po pěti letech paní Lukrecie zemřela a Albrechtovi se podařilo získat její majetek jako dědictví. Jak k tomu došlo? Co se tenkrát ve Vsetíně odehrálo? Byl to klíčový moment pro Valdštejnovu budoucí kariéru? Takové otázky si kladl spisovatel Ota Filip v sedmdesátých letech minulého století, v prvním období svého exilu v Bavorsku. Kniha vyšla v roce 1979 německy a téhož roku česky pod názvem Valdštýn a Lukrecie v exilovém nakladatelství 68 Publishers v Torontu. Nyní vychází po více než třiceti letech česky znovu, pouze s drobnými úpravami a pozměněným názvem.

Ota Filip (nar. 1930) je jednou z předních osobností české exilové literatury. Po maturitě vystřídal mnohá zaměstnání, v roce 1970 byl odsouzen za podvracení republiky a o pár let později se nuceně vystěhoval do Německa. Je držitelem řady německých vyznamenání a cen, předním publicistou a komentátorem. Jeho knihy vycházejí v Německu, Francii, Itálii a dalších zemích. Žije v podalpském městečku Murnau. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří romány Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974 samizdat, 1994), Kavárna Slavia (1993), Osmý čili nedokončený životopis (2007) a autorem do češtiny přeložený román Děda a dělo (2009).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ota Filip - další tituly autora:
Děda a dělo Děda a dělo
Valdštejn a Lukrecie Valdštejn a Lukrecie
Tři škaredé středy -- a sedm dalších elegií o zlých dnech Tři škaredé středy
 (e-book)
Děda a dělo Děda a dělo
 (e-book)
Srpen 1968: čtyřicet let poté -- Sborník textů Srpen 1968: čtyřicet let poté
 (e-book)
Sousedé a ti ostatní Sousedé a ti ostatní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Slovo o románu

I.

II.

III.

I V.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

X V.



Valdštejn a lukrecIe

Brno 2011



Ota Filip

Valdštejn

&Lukrecie


© Ota Filip, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 (elektronické vydání)

ISBn 978-80-7294-576-4 (Formát PdF)

ISBn 978-80-7294-577-1 (Formát ePub)

ISBn 978-80-7294-578-8 (Formát PdF pro čtečky)

ISBn 978-80-7294-579-5 (Formát MobiPocket)

Slovo o románu

Když v roce 1973 vydal Golo Mann, syn slavného Thomase Man­

na, v nakladatelství S. Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem, kde

jsem tehdy publikoval i já, životopis neslavně proslulého Albrech­

ta Václava Eusebia Wallensteina — česky správně Valdštejna, ni­

koliv Valdštýna —, za třicetileté války generalissima katolických

vojsk, vévody frýdlantského, zavražděného v roce 1634 v Chebu,

tak jsem těch devět set stránek přečetl skoro jedním dechem a byl

jsem, z poloviny Valach z Hošťálkové u Vsetína, tak trochu zkla­ mán. Protože jsem Golo Manna osobně znal, dovolil jsem si polo­

žit mu otázku: Proč jedno z významných období Wallensteinova

života, jeho sňatek s ovdovělou majitelkou vsetínského panství,

paní Lukrecií Nekšovou z Landeku, a jeho pětiletý pobyt na Vse­

tíně, odbyl ve svém vynikajícím díle vlastně jen jedním odstavcem?

Golo Mann pokrčil rameny a postěžoval si, že mu pražské

úřady nedovolily vstup do českých archivů, ba ani zjara roku

1970 na Vsetín nesměl.

Vsetínská mezera v Mannově vynikajícím, dodnes nepřeko­

naném Valdštejnově životopisu mě inspirovala k napsání romá­ nu o jeho nešťastném manželství s paní Lukrecií na Vsetíně. Pro

/ 8

exulanta v Bavorsku nedostupnou českou literaturou o Valdštej­

novi mě až do své smrti v roce 1975 zásobil ve třech zásilkách, které

prošly tehdejší poštovní cenzurou na mou mnichovskou adresu,

prof. dr. Oldřich Králík z olomoucké univerzity. Bez jeho pomo­

ci bych asi Valdštýna a lukrecii nenapsal. Moc mě mrzí, že se

prof. dr. Oldřich Králík, kterého jsem si nesmírně vážil, českého

vydání Valdštýna a lukrecie v roce 1979 v 68 Publishers, tedy u Škvoreckých v Kanadě, už nedožil.

Když jsem na skoro tři roky odloženou první verzi svého ro­

mánu o Valdštejnovi — považoval jsem ji v němčině za nevyda­

řenou — v roce 1978 a počátkem roku 1979 německy přepisoval

a převypravoval, tehdy ještě s pomocí překladatelky paní Ma rian­

ny Pasetti ­Svobodové, poslal jsem rukopis s chvějícím se srdcem

Golo Mannovi do Curychu a očekával, že mě syn slavného Tho­

mase Manna a jeden z předních západoněmeckých historiků, jak se česky říká „seřve“, a že tedy uložím rukopis zase do trezoru a ni­

komu neprozradím, že jsem o Valdštejnovi na Vsetíně cosi napsal.

Ale když jsem se s Golo Mannem v Mnichově setkal, zamyslel se

a řekl: „Tak nějak, jak jste to napsal, to s Wallensteinem na Vse­

tíně mohlo být nebo bylo. V románu se však nemusíte držet faktů, můžete popustit uzdu fantazii a fabulaci. I Schiller si ve své slavné

trilogii o Wallensteinovi zafabuloval a nepřidržel se přísně histo­

rických faktů, které moc dobře znal.“

Když můj Valdštýn a lukrecie na Frankfurtském knižním

veletrhu v roce 1979 v nakladatelství S. Fischer vyšel, očekával

jsem, že mě rodina Wallensteinů, přímí potomci v Chebu v roce

1634 zavražděného generalissima a vévody frýdlantského — teh­

dy jsem byl s Wallensteiny spřátelen, dnes už ne — přinejmenším

s nelibostí za román pokárá. Stal se opak. I šéf rodiny, hrabě Wal­

len stein ­Wartenberg, byl s mou interpretací Valdštejnova manžel­ ství na Vsetíně spokojený.

/ 9

Po českém exilovém vydání vychází teď v Hostu — ve srovnání

s původním českým vydáním z roku 1979 v nakladatelství 68 Pub­

lishers — na několika místech mnou po více než třiceti letech „ak­

tualizovaná“ verze. Románovou postavu jsem pro první české vy­

dání „přejmenoval“ z Wallensteina na Valdštýna, ač by se česky

měl jmenovat Valdštejn...

Ota Filip, Murnau, únor 2011

I.

My, Orságové, pocházíme z lhoty u Vsetína a byli jsme od

nepaměti sedláci.

když jsem jednou jako ogar poháněl otci při orání koně,

zastavil se na pokraji role, setřel z čela pot a řekl: „Z tebe,

Martine, sedlák nebude, půjdeš na studie!“

Orságové nikdy ničím nevynikali.

jen jeden vešel do dějin Vsetína, ale v rodině se o něm

radši nemluvilo. Martin, jmenoval se jako já, byl zbojník

a vrahoun, pan albrecht z Valdštejna jej dal v roce 1614 po

pravit a s ním i jeho ženu dorotu kurtinovou, které říkali

Ovčářová.

když jsem se naučil číst, četl jsem si v rodinné kronice,

co o propletené historii mezi panem albrechtem z Vald

štejna, jeho manželkou, paní lukrecií nekšovou z landeku,

a mezi Martinem Orságem a dorotou kurtinovou, zvanou

Ovčářovou, zapsal jakýsi Václav Orság.

až mnohem později jsem zjistil, že Václav Orság zapsal

do kroniky jen to, co považoval pro náš rod za méně kom

promitující.

Ota Filip / 12

ale budiž. Václav Orság měl bujnou fantazii; více než

sedláctvím se zabýval pašováním a zbojničinou.

Valdštejn, Valdštejn! to jméno jsem slýchával od mládí,

stařenka mi o něm vyprávěla podivné zkazky, pravda, leda

cos si vymyslela, tu a tam cosi vynechala a hodně taky přida

la z toho, co slyšela nebo četla o jiných pánech.

albrecht z Valdštejna byl sice před více než třemi sty lety

zavražděn, ale ve mně zůstal podivuhodně živý.

kardinální otázka, na kterou jsem po dlouhá léta hledal

odpověď, zní: Během pěti let, tedy od roku 1609 do roku

1614, kdy pan albrecht z Valdštejna byl na Vsetíně, pode

psal zde jen dva ortely smrti: nad Martinem Orságem a jeho

ženou dorotou. Oba odsouzenci byli popraveni v den, kdy

zemřela Valdštejnova první choť, paní lukrecie nekšová

z landeku. co přimělo Valdštejna, tehdy ve srovnání s ji

nými „osvíceného“ feudála, k tomu, že na Vsetíně poručil

vykonat jen tyto dva rozsudky a že odsouzenci zemřeli (zrá

na na květnou neděli roku 1614), dvě hodiny poté, co sko

nala lukrecie?

a jaký byl vlastně Valdštejnův vztah k paní lukrecii? Mi

loval ji, či ji jen trpělivě snášel, nenáviděl lukrecii, byla mu

lhostejná, vzal si ji jenom proto, aby se stal pánem Vsetína?

Odpovědi neznám.

Pokouším se jen objasnit širší souvislosti.

jsem sice historik, ale tento fakt mě spíš svazuje a brání

mi popustit uzdu fantazii a nechat se unášet bájemi.

V restauraci u Portáše na vsetínském náměstí se dávám

u okna s výhledem na kamenný kříž; kdosi vryl do kříže rysky

naznačující, kam až za povodní vystoupily kalné vody Bečvy.

nejvyšší ryska nad levým ramenem ukřižovaného pochází

ještě z doby, kdy na Vsetíně vládl pan albrecht z Valdštejna.

Valdštejn a lukrecie / 13

civím na tu rysku a oči mi námahou slzí.

Mám naráz dojem, že vodstva řeky Bečvy se znovu zved

la, zaplavila náměstí, převalují se z jednoho konce na dru

hý. Připadá mi, že sedím na palubě neklidné lodi a břeh je

kdesi v nedohlednu.

Vycházím pak ven, nahrbím se, jako by mě slunce tížilo,

a brodím se prudkým světlem strmou silnicí nahoru k zám

ku, kde na Horním náměstí obývám podkrovní světnici.

nad střechami zámku zahlédnu holé temeno kopce, kte

rému říkáme šibeničák.

Martine, Martine, šeptám sotva popadaje dechu, kdy

bych si byl jist, že tě Valdštejn popravil jen kvůli ženské,

odpustil bych ti! Vždyť i já toužím po velkém a překrásném

průšvihu se ženskou! a nic, pořád nic...!

když jsem maturoval, zvolil jsem si za námět závěrečné

práce z jazyka českého téma „tradice valašského odboje

proti feudálům“.

Maturitní komise se k mé práci vyjádřila sice kriticky, ale

jen potud, pokud jsem si popletl některá data. jinak neměli

ustrašení přísedící žádných námitek. Soudruh Vávra, člen

městského výboru strany a redaktor okresních novin, v ko

misi prohlásil, že má práce je vynikajícím dokladem třídní

uvědomělosti a zcela novým, marxistickým pohledem na

Valdštejnovo pětileté působení na Vsetíně. Soudruh Vávra

vyděšené komisi rovněž sdělil, že maturitní práce žáka Mar

tina Orsága bude publikována ve Vlastivědném sborníku

městského muzea na Vsetíně.

Vydavatelé sborníku zčásti rozhořčeně, zčásti zoufale

proti otištění práce protestovali. V obsáhlém a velice opatrně

formulovaném memorandu připomínali soudruhu Vávrovi

mé zjevné omyly a na základě nesporných a kvalifikovaných

Ota Filip / 14

historických faktů dokazovali, že o Valdštejnovi a jeho man

želce lukrecii tvrdím jen a jen bludy.

Soudruh Vávra však členům vlastivědného kroužku při

pomenul skutečnost, že má práce je prvním přísně marxis

tickým, a tudíž vědeckým výkladem Valdštejnova pětiletého

působení na Vsetíně, a že nebude-li zveřejněna, vyvstane

podezření, že vlastivědný kroužek objevnou práci záměrně

sabotuje a ulpívá na pozicích buržoazní pavědy.

Po tomto důrazném poučení se pánové z vlastivědného

kroužku už nezdráhali a mou práci publikovali. aby proká

zali dobrou vůli, doplnili stať reprodukcí Valdštejnovy po

dobizny pocházející prý z let krátce před jeho zavražděním

v chebu, i obrazem jeho první manželky, lukrecie nekšové

z landeku.

Otištěním obou portrétů se pánové z vlastivědného

kroužku od mé práce vlastně distancovali. O podobizně

pana albrechta z Valdštejna se už asi sto let vědělo, že je to

portrét jakéhosi italského seladona ze sedmnáctého stole

tí. Původ dámy, jejímž obrazem vlastivědný kroužek mou

práci doplnil, byl nade všechny pochybnosti rovněž pode

zřelý. Z obrazu se na čtenáře usmívala elegantní dáma, jejíž

podlouhlý obličej, štíhlý nos a aristokraticky klenuté čelo

nemohly v žádném případě patřit paní lukrecii nekšové

z landeku. V době, kdy má stať vyšla, byly už několik let

známy práce předních antropologů, kteří na počátku tři

cátých let hrobku paní lukrecie otevřeli a zjistili, že první

Valdštejnova choť byla malé postavy, měla výrazně kulatou

hlavu a nos zakřivený nahoru.

Ohlas mé maturitní práce dolehl až na olomouckou uni

verzitu, kam jsem přijel skládat přijímací zkoušky. netušil

jsem, že musím obstát. děkanát filozofické fakulty obdržel

Valdštejn a lukrecie / 15

totiž ze Vsetína zčásti výhrůžný a napolo partajním žargonem

sepsaný dopis, v němž soudruzi z městského výboru strany

pánům profesorům důrazně připomenuli, že v mém případě

jde o výrazný marxistický talent a perspektivního soudruha.

Pan profesor nevola, historik ze staré školy, který o Vald

štejnovi publikoval několik děl, se mým výrazným talentem

příliš nezdržoval, ba dokonce jej ignoroval. Moudrý člověk

nevola sklonil hlavu a řekl: „tak vy jste ten nový odborník

přes Valdštejna...“

chtěl jsem už pln nadšení vykoktat, že ano, ale pan pro

fesor zvedl své těžké oči, usmál se a dodal: „Četl jsem ve

Vlastivědném sborníku vaši práci...! ach jo, co se dá dělat,

jste přijat! ale řekněte mi, jsme tady sami, proč jste ve své

práci Valdštejna na Vsetíně interpretoval z hlediska marxis

mu? Snad proto, abychom vás přijali? Odpovězte upřímně:

ano, nebo ne!“

Odpověděl jsem ano.

Pan profesor nevola si povzdechl a řekl, že mi za upřím

nou odpověď děkuje a že teď ví, na čem se mnou je.

když dorazím na Horní náměstí před vsetínský zámek,

pohlédnu vzhůru na věž a opět zjistím, že ciferník se opro

ti slunečním hodinám jako tak často předtím zpožďuje.

tento kráte o pět minut.

a třeba je to opačně, usměji se, a podél zdi zámku, aby

mě neviděla soudružka Machálková, se plížím k domku na

proti, kde v podkroví bydlím.

doma uléhám oblečen na neustlanou postel.

Hned potom přijdou sny.

Z úzké uličky vedoucí k olomouckému náměstí zaslechnu

dusot koňských kopyt. dva jezdci se vynoří ze stínu. ten

Ota Filip / 16

první, voják, se hrbí na grošované kobyle, druhý, zřejmě slu

ha, trpí v sedle zvířete, které se koni podobá jen zdálky. Před

hospodou u Mlynáře voják zastaví, sesedne, a aniž se o zvíře

postará, vejde dovnitř. jeho průvodce sedí ještě chvíli v sed

le, pak si odplivne, zakleje a sveze se ze sedla způsobem, kte

rý prozrazuje, že jezdecké umění ovládá právě tak málo jako

dobré mravy. Sluha se drbe ve vlasech, pohlíží smutně na

cestovní vaky, potom si znovu odplivne: „kuřinec, nechám

je tady! Stejně v nich nic není!“

Voják už sedí v krčmě, na stole rozprostřel pergamen,

hlavu podepřel o dlaň a čte. Po chvíli bouchne pěstí do du

bové desky a vykřikne: „šarlatán! Podvodník a čaroděj! Čert

aby ho vzal!“

Sluha usedá vedle pána.

Hospodský staví na stůl džbán vína a jeden pohár.

„jsme dva,“ říká voják, aniž zvedne hlavu, „sluha žízní

taky!“

„tak jsme, pane z Valdštejna, tady,“ vzdychá sluha, „Bože,

kdy to harcování skončí!“

Hostinský staví před sluhu pohár a nalévá víno.

„Pij!“ přikazuje Valdštejn.

už první doušek trpkne Martinovi na jazyku. Vzpomí

ná na sladká vína z pahorků nad Veronou, na jejich plnou

chuť a sílu, která mu usnadnila snášet štrapáce vojenského

života.

„Podvodník!“ šeptá Valdštejn, ušklíbne se, odloží pohár

a naklání se k Martinovi: „Víno ti tady asi chutnat nebude?“

„ne, pane!“

„co dělat,“ usmívá se pán, „budeme je zřejmě oba muset

dopít do dna!“

„už jsme pili i horší, třeba ve Vídni...“

Valdštejn a lukrecie / 17

„radši ani nevzpomínej!“ naklání se pán znovu nad per

gamen a čte.

Před odjezdem z Vídně obdržel Valdštejn konečně kep

lerův horoskop. Od té doby nepromluvil se svým sluhou

Martinem Orságem kloudného slova. Valdštejn v obličeji

zežloutl a pohubl. cesta z Vídně do Olomouce, kterou by

jinak urazili za dva tři dny, se protáhla na celý týden. Pán

zastavoval koně, uléhal do seschlé loňské trávy, rozkládal

horoskop a četl jej. Ba dokonce ani v noci nespal. do ranní

ho rozbřesku vysedával u ohňů nebo pod loučemi, zvedal

svůj utrápený obličej k hvězdám, jako by se chtěl přesvěd

čit, zdali jejich tajemství nepohaslo.

šarlatán, šeptal si, podvodník! kdybych mohl, dal bych

ho pověsit, čtvrtit a lámat kolem! kdo mě vlastně tak krutě

obelhává? kepler, hvězdy, Bůh? kdo mi vylhává osud, jaké

mocnosti jej určují?

jednou, krátce po půlnoci, Valdštejn u ohně tvrdě usnul.

Horoskop mu vypadl z ruky a Martin si jej nad ohněm pře

slabikoval. nerozuměl sice ani slovu, usoudil však, že v ho

roskopu nestojí psáno nic, co by o svém pánovi či o jiných

pánech, pod nimiž v tureckých vojnách sloužil, už dávno

nevěděl. Všichni do jednoho toužili po moci, po slávě, samo

zřejmě více po slávě světské než nebeské, po bohatých ne

věstách a rozsáhlých statcích.

ráno, slunce už stálo vysoko, se Valdštejn probudil, při

táhl Martina k sobě.

„umíš číst?“

„umím,“ odpověděl Martin, „sám jste mě, pane, naučil

písmenka!“

„Četl sis v horoskopu?“

„Četl, pane!“

Ota Filip / 18

„Svou drzost zaplatíš jednou životem!“

„Písmenka jsem četl,“ chvěl se Martinovi hlas, „ale řeči

nerozuměl!“

Valdštejn pohlédl na svého sluhu, pokusil se o úsměv:

„no vidíš, já sice slovům rozuměl, ale mám z nich strach a ne

chci jim věřit!“

když mě otec vzal poprvé na Vsetín, ukázal na vrch šibeni

čák a řekl tiše: „tož, synku, tam nahoře nechal pan albrecht

z Valdštejna popravit tvého předka Martina Orsága! Od tej

doby se každý prvorozený Orság jmenuje Martin!“

„co ukradl, keho zabil?“ zeptal jsem se.

„ja,“ povzdechl otec, „to sa přesně neví.“

když za okny chalupy ječela podzimní meluzína, vyprá

věla mi stařenka o příšerných mordech, o zbojnících rubají

cích kupce, po klekání přidávala pověsti o oběšencích. ne

mohl jsem potom usnout. nesčíslněkráte mě ve snech věšeli

na šibeničáku, křičel jsem strachy, provaz se mi zařezával

do hrdla; zahlédl jsem pána Vsetína: seděl nahrben na vy

sokém bílém koni, jeho chladné oči sledovaly bez zájmu, jak

sebou na provaze trhám, napínám nohy, abych dosáhl na

pevnou zem.

Po nekonečná léta dospívání jsem se nedokázal vyrov

nat s vědomím, že jsem potomkem zbojníka a pověšence.

S přibývajícími roky jsem sice ztrácel prvotní, dětskou

hrůzu, stařenčiny historky však ve mně zůstaly. Vzbuzovaly

mou zvědavost. chtěl jsem se o Martinu Orságovi a Vald

štejnovi dozvědět více než to, co tak nepřesně a zkresleně

v rodinné kronice zaznamenal Václav Orság.

ani šestiletá výchova v duchu marxistického světové

ho názoru nedokázala ve mně přerušit spojení s rodinnou

Valdštejn a lukrecie / 19

tradicí, v níž jsem vyrůstal a jež se nevykazovala událostí

významnější než popravou jednoho z mých předků.

Po dvou semestrech na olomoucké univerzitě jsem si po

čal namlouvat, že třídní původ určuje i vymezuje mé jed

nání a myšlení. doteky minulosti jsem si vysvětloval jako

přežitky, jichž se musím zbavit. dětská hrůza už dávno po

minula, zůstalo ve mně jen okouzlení, poetické zbytky sta

rých bájí, kterým jsem už sice nemohl věřit, ale přece je cítil

jako vlahý dopad čarovného deště.

V této fázi mladého života jsem se zamiloval do odborné

asistentky, doktorky aleny Hámové.

V častých záchvatech nezkrotného štěstí jsem si připa

dal jako plavec na nekonečné hladině času. neviditelné

proudy mě uchopily a odnášely odkudsi kamsi. Byl jsem

láskou k aleně zpit i zpitomělý. kdykoliv jsem o aleně ve

chvílích nejintenzivnějšího oddání se lásce uvažoval, vždy

jsem dospěl k vědomí, že má přítomnost je jen neměřitel

ný zákmit času.

už ve třetím ročníku jsem se rozhodl věnovat studiu

pěti letého manželství pana albrechta z Valdštejna s paní

lukrecií nekšovou z landeku, do jehož poslední, tragické

fáze spadá i poprava Martina Orsága a jeho manželky do

roty kurtinové, zvané Ovčářové.

Odborná asistentka dr. alena Hámová byla sice mým

rozhodnutím značně překvapena, nicméně však ve mně

vzbudila naději, že současně s vědeckým bádáním o záha

dách Valdštejnova prvního manželství stihnu ve svazku s ní

uspokojit i jiné požadavky, které však blíže nedefinovala.

Manželství s dr. alenou Hámovou skončilo způsobem

skoro trapným. rozhodl jsem se tedy, že jako řádně pro

movaný doktor historických věd opustím navždy Olomouc

Ota Filip / 20

a přijmu zaměstnání odborného pracovníka Vsetínského

městského muzea.

Začal jsem zkoumáním keplerových horoskopů, které

známý astronom pro Valdštejna sestavil.

Brzy jsem zjistil, a to mě obešla hrůza, že jsem se narodil

za téměř stejné konstelace hvězd a planet jako pan albrecht

z Valdštejna.

Proto jsem v sobě hledal stopy Valdštejnových charak

teristických vlastností. nenašel jsem je, ale zcela záměrně

jsem v sobě počal potlačovat vše, co se jen náznakem po

dobalo či přisuzovalo pánu Vsetína, pozdějšímu vévodo

vi frýdlantskému. netoužil jsem po penězích, po moci, žil

jsem a žiji záměrně skromně. Vlastním třeba jen jeden oblek

a dvě košile. Poněkud mě však znepokojila podobnost mezi

dr. alenou Hámovou a paní lukrecií. Obě totiž byly vdovy

a starší než jejich druzí manželé. Pan arkleb z Vičkova, lu

kreciin první manžel, zemřel zřejmě na úbytě, dr. Háma se

zabil při horolezeckém výstupu ve Vysokých tatrách.

Po prostudování dostupných historických pramenů

jsem se však poněkud uklidnil a zavrhl možnost, že skon

čím jako Valdštejn, tedy vraždou. Zjistil jsem totiž, že po

kud jde o Valdštejnův sňatek s paní lukrecií, vykazují horo

skop i prameny četné mezery a nejasnosti. Mnohý historik

by na mém místě prameny přizpůsobil vlastní koncepci

či politickému přesvědčení nebo ideologickému záměru.

Přiznám se: rád bych býval podobného způsobu „vědec

ké práce“ tu a tam použil, ale kdykoliv jsem se k tomu od

hodlával, zjistil jsem, že se nemohu vykázat žádným vyhra

něným vědeckým, politickým či ideolo gickým stanoviskem.

Po dlouholetém badatelském úsilí jsem dospěl rovněž

k přesvědčení, že mnohé prameny popisující Valdštejnovo

Valdštejn a lukrecie / 21

vsetínské působení, zvláště pak zápisy z osmnáctého a devatenáctého století, jsou nespolehlivé a většinou jen chatr

nou, doplňkovou konstrukcí podpírající konstrukci ještě

chatrnější z dob předchá zejících.

na základě vlastních, zřejmě nikoliv přesvědčivých po

znatků jsem si vztah k Valdštejnovi a jeho vsetínské proble

matice dovolil formulovat takto:

Valdštejnovi životopisci, mezi nimi i osobnosti světové

proslulosti, se při hodnocení jeho života dopouštějí snad

zásadního omylu: výklady Valdštejnovy osobnosti se po

většinou zabývají obdobím, kdy už zasahoval do tragických evropských dějin, a přehlížejí skutečnost, že jeden ze základních kamenů Valdštejnovy osobnosti a jeho vývoje leží ve zdech vsetínského zámku. Zde, na Vsetíně, se Valdštejn

poprvé vzepřel osudu, jejž mu z hvězd vyčetl kepler. když

paní lukrecie v březnu roku 1614 zemřela, byl Valdštejn

poprvé poražen. Odešel ze Vsetína a nikdy se sem už nevrátil. evropa se mu stala bojištěm, na němž znovu a znovu vyzýval Boha, hvězdy a osud k souboji.

Prvními oběťmi Valdštejnovy snad rozhodující prohry

v zápasu s osudem byli Martin Orság a jeho žena dorota kurtinová, zvaná Ovčářová.

Zlořečené i blahoslavené ženy, které i já tak marně milu

ji! jakými nudnými a pustými cestami by se asi ubíraly dě

jiny, kdyby vám Všemohoucí ubral na zlořečenosti a přidal

na ctnostech!



II.

Valdštejn kráčí dlouhou chodbou olomoucké jezuitské ko

leje. Zpomaluje krok a uvažuje, má-li před páterem Vítem

Pachtou na uvítanou jen sklonit hlavu, pokleknout, či mu

dokonce políbit prsten s fialovým kamenem.

Odmítnu-li nabídku, o níž mi páter psal, uvažuje, ne

zbude než vrátit se zpět do Vídně a odtamtud k vojsku ge

nerála jiřího Basty, zpět do uherských rovin, do vojenských

táborů plných surovosti, špíny, zběsilých pitek, šarvátek

a smrti. Mohu však říci: ano, důstojný pane, vezmu si ženu,

kterou jste mi vybral! Proč však páter Pachta volil ve svém

posledním listě slova napolo výhrůžná a napolo otcovsky

vlídná, o nevěstě však mnoho nenapsal? chválil do nebes

její ctnosti, man želskou věrnost, kterou už projevovala ze

mřelému choti, zbožnost a pokoru. nic více!

Valdštejn se páterova dopisu lekl. nebylo proti jeho vůli

se oženit, znepokojovala jej však skutečnost, že sňatek s bo

hatou, ale starší vdovou předpověděl kepler už v prvním

horoskopu; šarlatán dokonce vyčetl z hvězd rok sňatku:

1609 nebo 1610.


Ota Filip / 24

Po několik neklidných nocí Valdštejn přemítal, pro kte

rou z bohatých vdov se hvězdy rozhodly. ač namáhal svůj

mozek a paměť, nevzpomněl si ani na jednu z bohatých

vdov, které znal nebo o nichž se doslechl, jež by byla ochot

ná přijmout jej, šlechtice z nepříliš významného rodu a na

víc chudého jako kostelní myš, za manžela.

Po dlouhém rozvažování došel Valdštejn k přesvědčení,

že mistr kepler se mýlil.

Brzy však obdržel od pátera Pachty další list.

tentokráte se jezuita rozplýval líčením bohatství, která

na Valdštejna čekají, pakliže uposlechne jeho otcovské rady

a ožení se. Vřelými slovy vylíčil páter barvitě krásu a veli

kost statků bez pána. jako v předcházejícím listě opome

nul znovu uvést to nejdůležitější, co mladého Valdštejna

zajímalo: je nevěsta hezká, je mladá, jakého je rodu a jak

se jmenuje?

Pod různými záminkami se počal Valdštejn vyptávat

přátel, důstojníků Bastova vojska, zdali neznají bohatou

vdavekchtivou vdovu, která by byla ochotna vzít si za muže

nepříliš významného šlechtice. důstojníci znali mnoho

vdov hledajících manžely, ale ani jednu, která by oplývala

bohatstvím a byla navíc tak neprozíravá, že by svůj vdov

ský úděl zaměnila za sňatek s chudákem, jemuž patřil jen

kůň a dluhy.

„až budeš jenerálem,“ smáli se přátelé, „dočkáš se i bo

haté nevěsty!“

důstojníci, jimž ani hrozba smrti neposkytovala dosta

tečné povyražení, posílali Valdštejnovi podvržená psaníčka,

v nichž se nešťastné vdovy zpovídaly ze svých nejtajnějších

tužeb a zvaly Valdštejna na svá lože, v nichž zesnulí manže

lé nestačili zplodit potomka a dědice nesmírných bohatství.


Valdštejn a lukrecie / 25

na stránkách dopisů rozevíraly vdavekchtivé vdovy klíny,

drahocennými krajkami za krývaly stářím zvrásněné obli

čeje a bezzubými ústy šeptaly ohnivá slova lásky okořeněná

přísliby chlípnosti.

Valdštejn po několik týdnů netušil, že dopisy psali a vy

mýšleli jeho přátelé, zdivočelí důstojníci, vesměs druho

rození synkové chudých rodičů, kteří někde v Čechách či

na Moravě doufali, že ten jejich nevydařenec, když už nedo

kázal čestně žít, tak aspoň v poli slavně zahyne. Pod vržené

dopisy psali také levobočci zhýralých vévodů a knížat, bas

tardi, jimž bezstarostný a nevázaný vojenský život prospíval

na duchu i na těle víc než šlechtické mravy.

Posměch, který Valdštejna zraňoval a urážel, se donesl

až ke generálu Bastovi. Povolal jej k sobě a řekl: „Pane, ode

jděte raději do Vídně a odtud nejkratší cestou do Olomou

ce! I mě o to důstojný pán Pachta v psaní požádal!“

„Vyzvu nactiutrhače na souboj!“ vykřikl Valdštejn.

„to by mi tak ještě scházelo,“ povzdechl si generál, „mně

už stačí mrtví a porubaní luteránskými šavlemi!“

Valdštejn tedy kráčí chodbou olomoucké jezuitské ko

leje. Obává se ortelu, jejž nad ním páter Vít Pachta, blízký

přítel jeho zesnulého otce, vynese ve chvíli, kdy vysloví jmé

no ženy, kterou si má vzít za manželku.

Páter Vít Pachta sedí podoben soše ve výklenku u okna,

tmavé kouty jeho cely osvětluje jen jedna louč. V části své

duše, která zůstala kacířskou, Valdštejn vykřikuje: nepleť

se do mého osudu!

„Synu!“ šeptá socha u okna.

Pohybem, jako by se ulamovala, klesá páterova paže; na

ukazováčku září překrásný fialový kámen.

„Synu...“ šeptá páter podruhé.


Ota Filip / 26

nenávidím tě, křičí Valdštejn v nitru, ale jakási podivná

síla jej přemáhá. Se studem na čele klesá před páterem na

kolena.

V té chvíli vidí před sebou kejklíře z Florencie. Předvá

dějí žasnoucímu lidu záhadný kov, jenž přitahuje hřebíky

a úlomky železa. Valdštejn si připadá jako nicotná kovová

tříska přitažená páterem Pachtou, sražená na kolena a lí

bající prsten.

„Bůh ti žehnej, synu!“ šeptá páter, jako by chtěl říci: Pán

Bůh ti požehnal, a hle, jak ses zachoval! Vstoupils ke mně se

zlobou v duši, pokoru jsi setřásl na prašných cestách mezi

Vídní a Olomoucí, zapomněl jsi, že to byl jeho hlas, který tě

sem přivolal, abys z mých úst vyslechl jeho vůli!

Staženým hrdlem se do Valdštejnovy hlavy žene krev;

bezradný a bezmocný stojí před páterem. Stydí se a zlobí

na slabost, která jej přemohla a srazila na kolena. na rtech

ještě cítí ostří hran fialového kamene.

co tady pohledávám, promlouvá sám k sobě, proč jsem

vlastně do Olomouce přijel? nedokážu-li se vzepřít pátero

vě vůli, jak se mohu měřit s osudem? jsem jen zrnko prachu,

úlomek kovu!

„tvá pokora mě těší,“ usmívá se páter a zkoumá Valdštej

nův obličej, „slíbil jsem tvému otci, Bůh buď milostiv jeho

hříšné duši, že ti, albrechte, pokud mé síly stačí, pomohu.

nedoufal jsem však, že ti zázrak ukáže cestu k pravé víře

a k Bohu a že zavrhneš luteránské pomýlení!“

Zázrak! křičí Valdštejn v duchu, jakýpak zázrak! jako

sedm náctileté páže jsem vypadl z okna innsbruckého zám

ku rovnou do čerstvě zrytého záhonu květin. kdybych ti,

pátere, vyprávěl o zázracích, které mě v bitvách a četných

šarvátkách ochránily před šavlemi, sklonil bych hlavu a do


Valdštejn a lukrecie / 27

znal, že nikdy, slyšíš, nikdy se nestal zázrak! jednou mě za

chránil rychlejší kůň, podruhé mě ochránil pancíř, potřetí

přítel a častěji můj meč! a tehdy v Innsbrucku? Snil jsem

v okně o slunné Itálii, o krásných ženách, toužil jsem po

nich tak silně a neodolatelně, že jsem se už v polospánku

dotýkal jejich šatů! Připadalo mi, že cítím jejich vůně, smích

krasavic mě nadnášel do nadoblačných výšek až nad štíty

ledových hor, které mě dělily od slunce... jakýsi jezuita mě

prý viděl padat z okna, a když jsem se zvedl ze záhonu a čis

til šat, páter počal křičet: „Zázrak, zázrak! Padněte na kole

na! Viděl jsem Panenku Marii! uchopila padající páže do

náruče a snesla je do záhonu! na kolena, páže, na kolena!

Stal se zázrak!“

„Matka Boží tě ochránila, albrechte,“ usmívá se páter.

„Hovořme k věci!“

„trpělivost, synu, trpělivost! dovol mi, abych vyjádřil

uspokojení nad tvou pokorou, ale zároveň i znepokojení,

že pořád ještě podléháš vlivu temných sil! Slyšel jsem o ho

roskopech, které pro tebe sestavuje jakýsi kepler, zřejmě

čaroděj obcující se silami podsvětí!“

„Předpověděl mi, že se ožením s bohatou vdovou!“

„Opravdu, podařená předpověď,“ směje se páter, „oprav

du, podařená! nevzhlížím k hvězdám, ale uhádnu, že muži

tvého věku se obvykle žení! a vidíš, Valdštejne, já, pokorný

sluha boží, jsem ti našel nevěstu!“

„neznám ani její jméno!“

Páter Pachta odvrací hlavu k oknu.

„Měl by ses mě zeptat, zdali je to žena počestná a zbož

ná!“

„V horoskopu stojí psáno, že má žena bude starší!“

Páter Pachta si povzdechne.


Ota Filip / 28

„Inu, ani v tom se tedy ten šarlatán nemýlil! ale nevez

meš si starou vdovu, jen ženu zralého věku. je o pouhý rok

starší než ty!“

„je hezká?“

„krása,“ usmívá se páter, „co je to vlastně? Pomni, že

prach jsi a v prach se obrátíš! jen duše je věčná!“

Páter se zvedne a hlasem, jakým se vynáší ortel, praví:

„tvá paní se jmenuje lukrecie nekšová z landeku, paní vse

tínská!“

Valdštejnovi vyráží pot na čele, stírá jej dlaní, bezmocně

se rozhlédne kolem: „Otče, proboha, kde ten Vsetín vlast

ně leží?“

noční chlad mě probouzí. Otevřeným oknem padá z ná

městí do pokoje vůně čerstvé zeleně.

je jarní noc v předvečer prvního máje, měsíce lásky.

dnes před dvaceti pěti lety se dr. alena Hámová pro

hrabovala štíhlými prsty v mé bujné kštici.

netroufal jsem se jí třeba jen dotknout.

„dnes si probereme Matiegkovu práci,“ řekla.

Postavila na stolek dva šálky bylinného čaje. Voněl ma

teřídouškou. usedla vedle mne, přeložila nohy přes sebe,

položila na kolena poznámkový blok a zeptala se: „tak mi

pověz, co ses u Matiegky všechno dozvěděl?“

Předstíral jsem, že srkám čaj. Spálil jsem si rty. Po chvíli

jsem rozechvělou rukou odložil šálek; vím, že můj hlas byl

drsný: „Profesor Matiegka, tedy, že ano...“

když jsem přivřel oči a neviděl alenina kolena, dokázal

jsem ze sebe vykoktat rozměry, váhy i součásti lukreciiných

kostí, které pan profesor Matiegka před léty prozkoumal,

zvážil a změřil.


Valdštejn a lukrecie / 29

„Profesor Matiegka,“ zajíkal jsem se, „dospěl po změře

ní lukreciiny kostry k poznatku, že nebyla příliš vysokého

vzrůstu, tak asi 160 cm... její postava... její postava...“

Hlas se mi opět beznadějně svázal do uzlíku; když jsem

otevřel oči, zjistil jsem, že mi kolem tváře protéká alenin

horký dech.

„tak pokračuj, Martine, pokračuj...“

„její postava,“ koktal jsem, „byla... Vezmu-li v úvahu dél

ku stehenních kostí... myslím si...“

„co?“ vydechla odborná asistentka.

„Měla úzkou pánev!“ polkl jsem slinu.

„a co její hlava?“

„Byla kulatá!“

„Myslíš, že paní lukrecie byla krásná?“ naklonila se ale

na tak blízko ke mně, že jsem na rameni cítil hroty jejích

prsou.

„Byla krásná, byla krásná, jako ty!“ vykřikl jsem a stržen

láskou vyrážel jsem ze sebe: „Miluji tě, miluji tě!“

alena si mě zkoumavě prohlížela, vrásky kolem úst se jí

prohloubily, celý pokoj mi naráz zešedl a dodal jsem tiše:

„...soudružko...!“

„kolik žen jsi už měl?“ zeptala se mě tiše alena.

„ani jednu,“ šeptl jsem s pláčem na krajíčku.

alena se mě pak zmocnila s chladnou rozvahou. nikdy

nepřipustila sebemenší pochybnosti o tom, kdo komu vlast

ně patří.

je mi zima, ležím na zválené posteli, venku za okny je

májová noc a já, blázen, toužím po aleně. chtěl bych ji mít

teď vedle sebe, dotýkat se jejích vlasů a vdechovat její teplo.

jsem však sám. jen Valdštejn je pořád se mnou.


Ota Filip / 30

„Očekávám, že na Vsetíně, jehož budeš pánem, vymýtíš kací

ře, přivedeš zbloudilé zpět do lůna církve,“ šeptá páter Pach

ta a vyhlíží ven přes poslední střechy královského města Olo

mouce do rovin. „Paní lukrecie, i když zbožná žena, nemá

sílu! Vsetínu chybí pevná ruka! její muž, pan arkleb z Vič

kova, dejž mu Pán Bůh lehké odpočinutí, byl slaboch! kolik

ženichů se už paní lukrecii nabízelo! ale samí luteráni, kací

ři! nemohu, Valdštejne, připustit, aby jedno z nejbohatších

moravských panství připadlo sňatkem kacířům! Bůh tomu

chce, abys, Valdštejne, i tam šířil slávu a moc církve svaté!“

„ano,“ sklání Valdštejn hlavu, „tak stojí psáno ve hvězdách!“

„a tak tomu chce i Bůh, jehož vůle řídí naše osudy,“ do

dává páter tvrdým hlasem.

roviny za olomouckými branami padají do tmy.

„nemám jiné cesty než na Vsetín, nebo zpět do Vídně

a zase do císařovy vojenské služby. Požehnej mi, otče,“ šep

tá Valdštejn, „na cestu!“

Zrána třetího dne vyjíždějí z olomoucké brány dva jezd

ci. Vpředu Valdštejn, za ním Martin a za Martinem kůň na

ložený vaky.

„to je mi ženich,“ hudruje Martin, „jede za nevěstou, kte

rou předtím nikdy nespatřil, a veze darované dary! ani na

svatební šaty páter Pachta nezapomněl! Hanbou bych se

propadl!“

Valdštejn sedí nahrben na koni, po chvíli, aniž se otočí,

se zeptá: „Martine, nemáš strach?“

„ne!“

„Vracíš se přece na Vsetín, na Valašsko, před šesti lety jsi

tam zbojničil, nebohý pán arkleb z Vičkova nad tebou po

depsal ortel!“


Valdštejn a lukrecie / 31

„Zatrápený pantáta z jablůnky,“ poposedává Martin v sed

le, „vždyť já ho zabít nechtěl!“

„už o tom nemluv, co bylo, to bylo! teď budu pánem Vse

tína já!“

jakýpak pán Vsetína, myslí si Martin, ještě ses tam ne

oženil! Bůh ví, jak všechno dopadne! nic ti tam nepatří!

ani dary, které nevěstě vezeš, i koně nám jezuité dali nové.

Mohli být lepší, ten můj, myslím, napadá na zadní. Budu si

muset dát na Vsetíně dobrý pozor, rozmary pánů, to dobře

znám! a kdyby něco, tak se radši včas ztratím!

Prašnými cestami se oba ubírají hanáckými rovinami

k Hostýnským vrchům.

když k večeru vjedou do lesů, ptá se Valdštejn: „Martine,

věříš na zázraky?“

„tož, věřím i nevěřím, podle toho...“

„Odpověz!“

„když sa cosi vydaří, tak věřím, když ne, tak ne! jednou

jsem měl štěstí a nepadl luteránům do zajetí. Modlil jsem

se tehdy k Matce Boží. Pomohla mi!“

„Modli se,“ usměje se Valdštejn a vjíždí na úzkou lesní

cestu vinoucí se vzhůru podél divokého potoka.

je už noc, když zastaví koně.

„tady přenocujeme!“

„Měli jsme zůstat dole v Bystřici,“ hudruje Martin, „ane

bo, pane, jeďme radši dále! Za hodinu jsme v Hoš ťálkové,

znám tam hospodského! nocovat v lesích, pane...“

„rozhodl jsem!“

Martin rozprostírá na vlhkou loňskou trávu houně. ná

klad ukládá pod nízké smrčky. Valdštejn uléhá, zaha luje

se do houní a civí ke hvězdám. Ve tváři jej pálí předjarní


Ota Filip / 32

mrazík. chvěje se zimou a sní o krajině kolem Florencie. na

jazyku mu sládne víno plné slunce a koření.

ach Bože, kdybych paní lukrecii mohl aspoň milovat,

kdyby mě láska k ní oslepila natolik, abych neviděl její vdov

stvím poznamenanou tvář! Smutná nevěsta uprostřed tma

vých a studených hor... Snad bych měl ráno otočit koně

a vrátit se, odkud jsem přišel! Spolu s ní vyžením majetek

pro jezuity! Sbohem, sladká Itálie, sbohem Florencie!

noční mráz padá tiše na horskou planinu a postříbřuje

vrcholky stromů i seschlou trávu.

Valdštejn si přetahuje houni přes obličej.

Martin Orság nespí.

kdesi ve tmě zaslechl neklidného koně. nadzvedává se

na lokte a v přítmí zahlédne několik postav. V suché trávě

obalené jinovatkou slyší kroky.

kolikrát se Martin podobným způsobem plížil nocí ke

kupeckým vozům a hrozil se každého našlápnutí a prasko

tu suchého stébla, bál se svého dechu unikajícího z plic

jako z děravých kovářských měchů. dlaň svírající topůrko

s ostrou sekerou vlhla. Praménky potu stékaly Martinovi

po zádech, lýtka obepnutá houněnými nohavicemi se chvě

la. jako na osvobození z nekonečných muk čekal na táh

lý hvizd jožky Surého a na jeho výkřik: „nikoho nelitujte,

všechny porúbejte!“ Martin vyrazil mezi kupecké vozy, ťal

do živého, ohmatával smrtelným potem zvlhlá prsa zabi

tých hledaje míšky s penězi nebo se zlatem.

V sevřeném hrdle zachrčí Martinovi výkřik.

Buď zticha, Martine, kouše se do rtů, kdo tě tady usly

ší? Ostrá sekerka se ti zatne do hlavy, druhá prorazí páno

vu lebku... ať se to všechno radši odbude v klidu, jak se

sluší a patří. když jsi před lety rubal kupce, modlil ses za


Valdštejn a lukrecie / 33

každou dušičku, která tvým úderem vystoupila bez hluku

z hříšného těla... S jakou radostí jsi, Martine, sekal do těch,

již na kolenou a v slzách prosili a žadonili o svůj život! ja,

tož Martine, včil jsi na řadě zase ty! Ogaři mají vlhké dlaně,

pot jim stéká po zádech a vsakuje do režných košil, chvějí

se nedočkavostí, už jen čekají, až jožka Surých hvízdne...

a potom konec! šest roků, Martine, jsi utíkal před panskou

spravedlností, teď tě dostihla tvá vlastní, zbojnická!

„Martine!“ slyší nalevo tichý hlas.

„Martine, nepoznáváš mě?“

„jožka Surý!“ vydechne Orság.

„Pojď sem!“

Martin se vyhrabe z houní, po čtyřech se plazí zmrzlou

trávou směrem, odkud slyšel hlas. když míjí skupinu smrč

ků, kdosi mu sevře hrdlo.

„tož vítej doma, Martine!“ směje se Surý.

„tož vítej,“ chrčí Martin.

„už dlouho jsme se neviděli!“

„Pravda,“ tře Martin uvolněné hrdlo.

„Od Hostýna jsme za vámi,“ šeptá Surý, „očím jsem nechtěl věřit! Martin se vrací domů... a s pánem! co je to za chlapa?“

„Pan albrecht z Valdštejna,“ chraptí Martin, „jede se na

Vsetín ženit!“

„Z tej svatby nic nebude!“ směje se Surý, „spíš pohřeb!

Včil, Martine, se zvedni, tady máš sekeru a tni pána do

hlavy!“

„nemohu, jožko,“ chvěje se Martin, „nemohu! Ve hvězdách má psáno, že bude jedním z nejmocnějších, Panenka Maria ho ochraňuje!“

jožka Surý se ve tmě tiše směje.


Ota Filip / 34

„Změnil ses, Martine, pravíš, to že je budoucí pán Vsetí

na? tož dobře! ať se žení! ale to ti, Martine, povídám! ještě

o mně uslyšíš, však já si tě na Vsetíně najdu! a včil zalez do

houní a buď zticha! Pobereme koně i všecko. šak na Vsetín

dojdete aj pěšky.“

Po čtyřech se Martin plazí zpět k loži. než se znovu za

balí do houní, nakloní se nad Valdštejna, odhrne přikrýv

ku z jeho obličeje. Martinovi připadá, že se ze sna usmívá.

„Možná že jsem tě měl zabít,“ šeptá.

„Možná,“ šeptá Valdštejn, aniž otevře oči, „nestojí však

psáno ve hvězdách, že bych měl už teď zahynout. nejprve

se musím dvakrát oženit!“

Martinovi se rozklepe brada. Přetahuje houně přes hla

vu a uléhá po boku svého pána.

„Martine,“ slyší Valdštejnův šepot, „tys přece paní luk

recii musel na Vsetíně aspoň zahlédnout! Vyprávěj mi, je

krásná?“

„je,“ třese se Martin chladem a strachy, „je krásná, vzne

šená a dobrá paní...“

„lžeš,“ vydechne Valdštejn, „lžeš, ale povídej dál...“

Vykláním se z okna. Májová noc mi protéká kolem obličeje

a dotýká se mě prsty vonícími medem a rozkvetlými loukami.

„Blázínku,“ směje se ve mně alena, „tak ty si s tou krás

nou paní lukrecií nedáš pokoj! jdi se na ni tedy do depo

zitáře muzea podívat! Vsetínští ji tam schovali a radši ji ani

neukazují!“

Sevřu v kapse svazek klíčů, vycházím z domu a jako zlo

děj se plížím podél zdi k vratům muzea. V tmavém průjez

du nahmatávám cestu k širokému schodišti a vystupuji na

horu ke dveřím depozitáře.


Valdštejn a lukrecie / 35

Otvírám je; hned za dveřmi je vypínač.

V rohu podkrovní místnosti vidím podlouhlou bednu.

než uvolním víko, uklidním dech.

na čele mi vystupuje pot. Pomalým pohybem odhaluji

obraz, brada se mi vzrušením chvěje.

Pohlédnu do lukreciiny tváře a připadá mi, že mě kdosi

pytlem plným mokrých pilin udeřil do tváře.

V mdlém světle zaprášené žárovky se mi zdá, že paní lu

krecie pootevřela masité rty, brada s tukovým polštářkem

jí poněkud poklesla. V unavených očích jsem zahlédl cosi

jako výsměch.

Podlamují se mi kolena, dosedám na okraj bedny a civím

na paní lukrecii.

Z očí se mi řinou slzy.

kdesi kokrhají kohouti. na východním obzoru jistě už

svítá.

Hodiny na zámecké věži odbíjejí, ale marně se snažím

spočítat kolikrát.

Únava mi sedá na ramena, ochromuje mě a svírá. kdy

koliv si znovu vybavím lukreciinu podobu, rozpadá se na

střepy.



III.

už od rána stojí paní lukrecie u okna a nespouští oči z cesty

stoupající k zámku. S netrpělivostí, kterou krotí modlitba

mi, vyhlíží ženicha.

Poslové pátera Pachty dorazili na Vsetín už včera večer

a oznámili, že pan albrecht z Valdštejna přijede příštího

dne dopoledne.

Zámecké zvony odbíjejí poledne, ženich však nikde.

třikrát vyslala paní lukrecie jezdce na silnici do Valaš

ského Meziříčí; vždy se vrátili s nepořízenou.

Znovu a znovu pročítá paní lukrecie list, který jí včera

od pátera Pachty donesli z Olomouce poslové.

„Bůh s tebou,“ čte paní lukrecie, „Všemohoucí ti dopřál

manžela, muže hodného, sluhu božího pana albrechta

z Vald štejna. utiší nejen tvůj vdovský smutek, ale rukou

pádnou zavede na tvém panství pořádek a upevní věc cír

kve svaté. k tomu tobě i jemu dopomáhej Pán Bůh!“

jarní slunce praží do prašné cesty, zvedá oblaka prachu;

ve stínech leží ještě šedá vlhkost.

Od řeky stoupají k zámku dva pocestní.


Ota Filip / 38

kejklíři, pomyslí si paní lukrecie, jindy bych je pozva

la na zámek, aby předvedli svá kouzla, pohostila bych je

vínem, slaninou a chlebem. Zlatku bych jim dala na cestu

a modlitbou bych je doprovodila.

Pocestní zastavují u kašny před zámkem, omývají zaprá

šené tváře, čistí šat.

jeden z nich, zřejmě voják, možná důstojník ve službách

císaře pána, otáčí obličej k zámeckým oknům. jeho pohled se

střetává s paní lukrecií. Muž se hluboce uklání, obřadně sme

ká zaprášený klobouk a pomalým krokem se ubírá k bráně.

toť pan albrecht z Valdštejna, ozývá se v paní lukrecii

hlas.

ne, odpovídá paní Vsetína sama sobě, to není on! Po

hlédni na zaprášený šat, unavenou chůzi! Pan albrecht

z Vald štejna by přijel na nádherném koni, s hrdě vztyče

nou hlavou! a pocestný dole má za sebou dlouhou cestu

prašnými cestami, přichází jistě jen proto, aby poprosil

o nocleh ve stáji, o mísu kaše, nemá, kde by hlavu složil...

Podívej se lépe, křičí naléhavý hlas, je to albrecht z Vald

štejna! Přichází k tobě jako poutník plný pokory! je to on!

Paní lukrecie neví naráz, co učinit. chce vyběhnout na

chodbu, otevřít okno; pocestný však už tluče na bránu, kdo

si ji otevírá, komorná vstupuje a hlas se jí vzrušením chvěje:

„Paní, dole stojí jakýsi pocestný a tvrdí, že je pan albrecht

z Valdštejna!“

„uveď pana albrechta z Valdštejna okamžitě ke mně!“

poroučí paní lukrecie rozhodným hlasem.

Pan albrecht z Valdštejna už stojí na schodišti před

zrcad lem.

Připadá si, jako by se ocitl v jiném světě. nejraději by se

otočil, vyšel ze zámku a vrátil se. ale kam se vracet? Snad


Toto je pouze náhled elektronické

knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist