načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Váha inkoustu - Rachel Kadishová

Váha inkoustu

Elektronická kniha: Váha inkoustu
Autor: Rachel Kadishová

V nejnovějším románu americké židovské autorky Rachel Kadishové se proplétají příběhy dvou žen. Churavějící profesorku historie Helen osloví bývalý student s prosbou, aby ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 629
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The weight of ink ... přeložila Zora Freiová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7564-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V nejnovějším románu americké židovské autorky Rachel Kadishové se proplétají příběhy dvou žen. Churavějící profesorku historie Helen osloví bývalý student s prosbou, aby prozkoumala vzácné židovské rukopisy nalezené při rekonstrukci domu. Helen si na pomoc přizve mladého Američana Aarona, který se v Anglii neúspěšně pokouší napsat disertační práci. Nejsou však sami, kdo se o listiny zajímá - souběžně s nimi je zkoumá i konkurenční tým ambiciózních badatelů.

Popis nakladatele

Román o ženách, jež od sebe dělí celá staletí, a o obětech, které musely podstoupit, aby naplnily své životní poslání.

V nejnovějším románu americké židovské autorky Rachel Kadishové se proplétají příběhy dvou žen. Churavějící profesorku historie Helen osloví bývalý student a jeho manželka s prosbou, aby prozkoumala vzácné židovské rukopisy nalezené při rekonstrukci jejich domu. S touto prací jí pomáhá mladý Američan Aaron, který se v Anglii neúspěšně snaží napsat disertační práci. Nejsou však sami, kdo se o listiny zajímá — současně s nimi je zkoumá i konkurenční tým ambiciózních badatelů.

Současně odhalujeme příběh židovské dívky Ester, která v sedmnáctém století přichází se slepým rabínem do Londýna a dostává svolení působit jako jeho písařka. Osiřelá Ester si uvědomuje, že nechce-li po zbytek života strádat v chudobě, bude se muset provdat. Manželství však pro ni představuje zásadní dilema: musela by opustit svět psaní a knih.

Talentovaná spisovatelka obdařená smyslem pro drobnokresbu, poutavé vyprávění a líčení různých podob touhy.
- Toni Morrisonová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

Román  Váha inkoustu  je plný napětí, překvapení a postav, na kterých nám velmi záleží. Je vzrušující pozorovat, jak se z panovačné Helen a vědátorského Aarona stanou literární detektivové, a stejně vzrušující je poznávat ženu, po níž pátrají. Nádherný, inteligentní román, který vás naprosto pohltí.
- Margot Liveseová, spisovatelka

Kadishová vypráví o těžkém boji a následném vítězství ženy, která se snaží dostát svému intelektu a ambicím. Její román je skvěle promyšlený i napsaný.
- Rebecca Newberger Goldsteinová, spisovatelka

Rachel Kadishová je spisovatelka a profesorka tvůrčího psaní. V souvislosti se svým původem se zabývá tematikou židovství a za své texty obdržela mnohá ocenění, například John Gardner Fiction Book Award nebo Koret Jewish Book Award. Vyučuje na Lesley Univer­sity a žije nedaleko Bostonu. Román Váha inkoustu je jejím třetím literárním dílem a kromě značného čtenářského zájmu si za něj od serveru Amazon vysloužila ocenění Kniha roku a deník Usa Today ho zařadil na seznam bestsellerů.

Zařazeno v kategoriích
Rachel Kadishová - další tituly autora:
Váha inkoustu Váha inkoustu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Román

o ženách, jež

od sebe dělí

celá staletí,

a o obětech,

které musely

podstoupit, aby

naplnily své

životní poslání

V nejnovějším románu americké židovské

autorky Rachel Kadishové se proplétají

příběhy dvou žen. Churavějící profesorku

historie Helen osloví bývalý student a jeho

manželka s prosbou, aby prozkoumala

vzácné židovské rukopisy nalezené při

rekonstrukci jejich domu. S touto prací jí

pomáhá mladý Američan Aaron, který se

v Anglii neúspěšně snaží napsat disertační

práci. Nejsou však sami, kdo se o listiny za

jímá — současně s nimi je zkoumá i konku

renční tým ambiciózních badatelů.

Současně odhalujeme příběh židovské

dívky Ester, která v sedmnáctém století

přichází se slepým rabínem do Londýna

a dostává svolení působit jako jeho písař

ka. Osiřelá Ester si uvědomuje, že nechce-li

po zbytek života strádat v chudobě, bude

se muset provdat. Manželství však pro ni

představuje zásadní dilema: musela by

opustit svět psaní a knih.

Rachel

Kadishová

je spisovatelka a profesorka tvůrčího psaní.

V souvislosti se svým původem se zabývá

tematikou židovství a za své texty obdrže

la mnohá ocenění, například John Gardner

Fiction Book Award nebo Koret Jewish

Book Award. Vyučuje na Lesley Univer

sity a žije nedaleko Bostonu. Román Váha

inkoustu je jejím třetím literárním dílem

a kromě značného čtenářského zájmu si za

něj od serveru Amazon vysloužila ocenění

Kniha roku a deník  Today ho zařadil na

seznam bestsellerů.

Talentovaná spisovatelka obdařená smyslem pro drobnokresbu,

poutavé vyprávění a líčení různých podob touhy.

Toni Morrisonová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu

Román Váha inkoustu je plný napětí, překvapení a postav,

na kterých nám velmi záleží. Je vzrušující pozorovat, jak se

z panovačné Helen a vědátorského Aarona stanou literární

detektivové, a stejně vzrušující je poznávat ženu, po níž pátrají.

Nádherný, inteligentní román, který vás naprosto pohltí.

Margot Liveseová, spisovatelka

Kadishová vypráví o těžkém boji a následném vítězství ženy,

která se snaží dostát svému intelektu a ambicím. Její román

je skvěle promyšlený i napsaný.

Rebecca Newberger Goldsteinová, spisovatelka

›œžŸ ¡¢£-£¤-¢¥¢¢-¥¦§- ̈

Váha

inkoustu

Foto © Kevin Day Váha

inkoustu

Váha

 ‰Š‹Œ ž«œ¬œ«®®« ̄

Ÿ°¬›±Ÿ°® ²«³›œ ́ ž±±μ °³° ̄¶

Část 1

1

2

3

4

5

6

7

8

9

Část 2

10

11

12

13

Část 3

14

15

16

17

18

19

20

21

Část 4

22

23

24

25

26

Část 5

27

28

29



Váha

inkoustu

Rachel Kadishová



Brno 2018

Vá ha

inkoustu


The Weight of Ink © 2017 by Rachel Kadish

Cover photo by kzww / Shutterstock.com

Translation © Zora Freiová, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7577-654-9 (Formát pdf)

isbn 978-80-7577-655-6 (Formát ePub)

isbn 978-80-7577-656-3 (Formát MobiPocket)


Talii a Jacobovi

Ne, nevzpomínejte při čtení těchto vět

na toho, kdo je psal.

William Shakespeare, Sonet 71



8. června 1691

11. sivanu hebrejského roku 5451

Richmond, Surrey

Dovolte mi začít znovu. Snad tentokrát povím pravdu. V pro

nikavém tichu inkoustu na papíře, kde by pravda měla zved

nout hlavu a hovořit bez obav, už dlouho poskytuji prostor

lži.

Své činy nemám čím ospravedlnit. Přestože však v  srdci

necítím výčitky, moje skutky by se teď chtěly vyznat papíru

jako nejmenší projev úcty k tomu, který se kdysi dočkal mé

zrady.

V tomto ztichlém domě nekladou brk ani inkoust mé ruce

odpor a  papír se nehýbe. Nechť tyto stránky konečně obe

jmou pravdu, byť by je nikdo nečetl.





13

1

2. listopadu 2000

Londýn

Seděla u svého pracovního stolu.

Bylo krásné odpoledne, ale studené slunce za oknem kan

celáře ji skličovalo. Kdyby byla mladší, možná by se odvážila

vyjít ven a navzdory rozumu by doufala, že se ohřeje.

Naděje navzdory rozumu: opiát, kterého se už dávno

vzdala.

Pomalu si prohlížela svazky na stole. Zaprášené dvojjazyč

né vydání Usqueho spisu Consolação bylo otevřené. Bříškem

prstu přejela stránku a pak knihu opatrně zavřela.

Půl druhé  — a  ten Američan se ještě ani neozval. Nedo

statek profesionality neslučitelný s nálezem takového význa

mu. Darcy však říkal, že je to jeho nejnadanější doktorand —

a  Darcymu, možná jako jedinému z  jejích kolegů, se dalo

věřit.

„Levy vám s těmi dokumenty může pomoct,“ řekl jí do tele

fonu. „Rád vám ho na chvíli půjčím. Je legračně ctižádostivý,

takovým tím americkým způsobem. Myslí si, že historie může

změnit svět. Ale tři dny byste to měla vydržet i vy.“

Při vzpomínce na to se Helen téměř zasmála. I  vy. Bod

pro Darcyho. Zjevně pořád ještě považuje Helen za někoho,

s kým stojí za to se utkat.

Samozřejmě že tři dny nemohou v žádném případě stačit

na skutečné zhodnocení. Je to však aspoň něco  — vlastně

mnohem víc, než na co měla Helen jakýkoli nárok. Jen díky

tomu, že Eastonovi neznali obvyklé postupy, se jí nevysmá

li a  nevyhodili ji z  domu, když prohlásila, že potřebuje mít

k  dokumentům ještě přístup. O  víc se požádat neodvážila,

zatímco seděla u  tmavého dřevěného stolu naproti Ianovi

a Bridgette Eastonovým — sluneční paprsky šikmo dopadaly


14

na jejich pěstěné ruce, vysoká, svisle dělená okna vrhala mří

že stínů a démanty světla... a Heleniny myšlenky stále ještě

divoce vířily v důsledku toho, co právě zahlédla.

Konzultace jako tahle přirozeně nebyly nic neslýchaného;

lidé občas nacházeli na půdě nebo na dně zděděných truhlic staré listiny, a pokud je nenapadlo zavolat do starožitnictví,

obraceli se na univerzitu a domáhali se fakulty historie. Vče

rejší volající si však vyžádal přímo Helen Wattovou. Nějaký Ian

Easton: to jméno Helen nic neříkalo, přestože muž tvrdil, že

byl před lety jejím studentem.

„Víte, moje manželka zdědila nemovitost.“ Eastonův tón

zněl v  telefonu omluvně; Helen si možná nevzpomínala, ja

kou známkou ocenila jeho studijní úsilí, ale on si to rozhodně pamatoval. „Ten dům patřil manželčině tetě a pochází z kon

ce sedmnáctého století. Od začátku ho plánujeme zrenovovat

a pak v něm otevřít galerii. Všechno to samozřejmě vymyslela

manželka — to ona má estetické cítění, ne já, a tak okamžitě pochopila, čeho by se dalo dosáhnout kombinací hodnotného moderního umění a  těch starých místností. Bohužel

však...“ Easton se zarazil a pak opatrně pokračoval, „nastaly

průtahy. V podstatě trvaly dva roky. Získat souhlas s renovací památkově chráněné budovy je v nejlepším případě složité.“ Stísněně se zasmál v chvatné snaze, aby to nevyznělo urážlivě.

„Ne že by ta opatrnost ze strany místního stavebního odboru

nebyla na místě. Památkáři dělají jen svou práci. Bohužel se

ale zdá, že nebožka teta za poslední desetiletí stihla urazit

členy všech památkářských spolků v  okolí. Když jsme teď

konečně získali všechna nezbytná povolení, přišel elektrikář

a otevřel prostor pod starým vyřezávaným schodištěm, aby

tam nainstaloval kabely. Ale po čtvrthodině byl s  prací ho

tov. Zavolal mi, že tam našel nějaké papíry v arabštině a že

bychom měli dům nechat prohledat, jestli se tam neukrývá nějaký imám nebo snad teroristi, podle něj to vyjde nastejno,

a  že než to dám do pořádku, bude v  každém případě pra

covat na něčem jiném. Nejspíš si nevšiml, že ty listiny, které

našel, jsou víc než tři sta let staré. Díval jsem se na ně a mám

dojem, že to písmo by ve skutečnosti mohlo být hebrejské —

myslím, že je tam něco španělsky, pro nějakého rabína. Tak

že...“ Ian Easton se rozpačitě odmlčel. „Takže vám volám,“

dodal.

S telefonem přitisknutým k uchu ramenem nechala He len

odmlku viset ve vzduchu. Uvažovala o souboru, který měla

otevřený v  počítači a  kde už půl hodiny nepřetržitě blikal

kurzor uprostřed odstavce, do něhož se jí nechtělo. Nepamatovala si, že by ji kdy práce nudila. Ale poslední dobou to

tak bývalo: to, co se jí dřív zdálo živoucí a zajímavé, jako by

bledlo — a tu a tam se jí v hlavě začaly objevovat jiné jiskřičky,

jako po ráně kladivem. Záblesky paměti zavrtávající se do

hloubky — tiché bouchnutí dveří, které se zavřely v pouštním

žáru, pachy, jež jí na okamžik naplnily chřípí, až se jí zatočila

hlava. Jiskry, které díkybohu vyhasínaly dřív, než se od nich mohlo něco vznítit.

Narovnala nevelkou hromádku knih. „Možná v  pondělí,“

řekla.

„Víte...“ hlas Iana Eastona nabyl nepatrně úzkostnějšího

tónu. „Myslel jsem, jestli byste nemohla přijet dneska. Sehnat

toho elektrikáře byl dost velký problém a nechceme, aby vzal

jinou zakázku. Navíc ty listiny vypadají křehce, mám za to, že

bychom s nimi neměli hýbat.“

Popravdě řečeno, věděla, že několik hodin volna si klidně

může dovolit. Celý den s psaním skoro nepokročila a článek,

který měla rozepsaný, byl pouhá úklidová práce, něco, co si slíbila dokončit, než půjde do důchodu. Shrnutí kusých informací o rozptýlení londýnské židovské komunity v době moru

v letech 1665 až 1666 — rabín, jehož si Židé přivezli, z Anglie

uprchl ihned po vypuknutí epidemie; bohatí členové komunity utekli na venkov; pak několik dokladů o londýnských Ži

dech v městských záznamech, než se komunita po pár letech

znovu zformovala pod novým vedením. Nijak by ji nemrzelo,

kdyby tu práci na jedno odpoledne opustila.

Přesto však váhala, vyptávala se Iana Eastona na podrob

nosti z historie domu. Když se nakonec uvolila jeho žádosti vyhovět, udělala to tónem, který nijak nepovzbuzoval ro man

tické fantazírování ohledně sbírky starých listin pod jeho

schody.

Tak tedy krátká vyjížďka do Richmondu s cílem prohléd

nout si nějaké papíry. Podjala se jí s  matným vědomím, že

právě takové věci by měla dělat: vyrazit někam, když je venku

hezky, dokud ještě může.

Když nasedla do auta, klíčky jí v  ruce chřestily natolik,

že je musela zkrotit pomocí obou dlaní, než dokázala vybrat

správný klíč. K  tomu, aby jej dostala do zapalování, potře

bovala tři pokusy. Dnes je tedy špatný den. Bude si to muset

zapamatovat.

Po dvaceti minutách zaparkovala v Richmondu a vydala

se po cestičce z kamenů zpola zapuštěných v zemi. Když se

před ní objevil dům, zpomalila. Ano, Ian Easton do telefonu

říkal, že stavba je z konce sedmnáctého století, ale Helen to

až do této chvíle považovala za nepravděpodobné — v okolí

bylo jen málo původních domů ze sedmnáctého století a vět

šina z nich byla vzorně zachovalá a zdokumentovaná až po

poslední omšelou cihlu.

Nemohlo však být pochyb, že tenhle dům z oné doby po

chází. Jak se tak rýsoval v chladném odpoledním světle, lišil se od svých sousedů do té míry, že budil dojem, jako by si sám

pro sebe něco osaměle brumlal. Zdobené převisy, vsazené ka

menné sochání v polovině průčelí z cihel se zaoblenými rohy, dokonce i malé okrouhlé kameny na cestičce k jeho masivním

předním dveřím — nic z toho nepřipouštělo pochybnosti. Podoba tohoto domu byla zřejmou ozvěnou oněch nečetných

zbývajících šlechtických sídel ze sedmnáctého století, i když

ne tak okázalou. Přesto to však byla stavba očividně postave

ná v téže době někým, kdo měl značné bohatství a společen

ské aspirace. Také bylo dobře patrné, proč této budově chybí

status a  věhlas některých jejích současníků. Ať už se dům v době svého vzniku vyznačoval jakoukoli nádherou, zjevně

ho napůl srazilo na kolena zanedbání — a ještě hůř, útržky

lajdácké modernizace: nesourodý přístavek nalevo od hlavní


17

ho vchodu, spíš viktoriánský než ve stylu anglického baroka;

kus podřadného hliníkového okapu vložený mezi břidlici,

nejspíš kvůli nějakému dávnému zatékání; změť telefonních

a  elektrických kabelů ovíjejících dům a  přetínajících rovné

linie dělených oken.

Došla až ke dveřím, hůl jí na nepravidelných kamenech

podkluzovala. Zpomalila, aby se jí zklidnil dech, zrychlený

tou nezvyklou námahou. V úzkém okénku vedle dveří zahléd

la odraz své shrbené postavy. Když se naklonila blíž, rozvlnil

se, jako by byl na tmavé hladině potoka: bledá stárnoucí pro

fesorka ve staromódním kostýmku. Nachýlená k jedné straně,

opřená o hůlku.

Váhavě položila jednu ruku na chladivou cihlu vedle okna.

Pak Helen Wattová nakoukla dovnitř jako obyčejná zlodějka.

Sklo se zamžilo, jak na něj dýchla, ale když se vyčistilo, roze

znala v šeru předsíň, nejdřív matně, posléze však zřetelněji.

Prudce se nadechla. Překlad nade dveřmi lemovali dřevění

cherubínci. Další jim podobní věnčili horní okraj tmavého

krbu. Právě takoví cherubínci zdobili polovinu dosud exis

tujících šlechtických sídel a paláců v Surrey, třebaže jméno

řezbářského mistra, jehož vizitkou kdysi byli, se nedochovalo.

Narovnala se a  uchopila studené železné klepadlo. Ani

hladký těžký kov, ani její hubená třesoucí se ruka nepropou

štěly sluneční svit, který hýřivě zaléval všechno kolem: dveře,

mramorový práh, rukávy Helenina vlněného kabátu. Údery

klepadla tlumeně zavibrovaly mohutnými dveřmi a odumřely.

A v tom tichu — v nezaměnitelném tichu starého domu — se

jí na okamžik zmocnil starý známý pocit: neskutečná bolest

z toho, že stojí tak blízko kusu historie. Pocit, jako by se v je

jím nitru něco bez přestání propadalo — jako kdyby se ocitla

v přítomnosti dávného milence, který kdysi znával každičkou

část její bytosti, ale teď se k ní odmítal hlásit.

Dveře otevřel vysoký muž s uhlazeným účesem. „Paní pro

fesorko! Ani nedokážeme vyjádřit, jak moc si toho vážíme,

skutečně...“ Ozvěna nervózního pozdravu Iana Eastona se

odrážela v  potemnělém vchodu, připomínajícím vstup do


18

jeskyně. Pokynul jí, aby šla dál, ale téměř ho nevnímala. Ma

sivní dřevo řezby, vysoký strop rámovaný ochozem, který shlí

žel ze druhého poschodí domu, řady obrazů v krabicích na

kamenné podlaze. Vůně čerstvého nátěru.

Ian hovořil a vraštil čelo. „Už je to spousta let, kdy jsem byl

vaším studentem, samozřejmě si na mě nemůžete pamato

vat.“ Přinejmenším byl natolik dobře vychovaný, že ji ušetřil

toho, aby to musela říct sama. Vedl ji dál do předsíně a zvolnil

krok, aby mu stačila. „Je mi nesmírně líto, že vás obtěžujeme,

určitě máte na práci důležitější věci.“

Zastavila se. Nad ní se rýsoval široký překlad s vyřezáva

nými cherubínky seřazenými jako vojáci na stráži.

Ian stanul vedle ní, ačkoli po zdvořilé odmlce pokra čoval

ve vysvětlování. Samozřejmě že když uviděl to, co po važo

val za hebrejské písmo, vzpomněl si na její odborné znalosti

a  zkušenosti v  této oblasti. Kdyby mohla navrhnout, co by

měli s těmi písemnostmi udělat, byl by jí vskutku neskonale

vděčný, protože —

Dokonce i  pod tenkou vrstvičkou prachu zářily hladké

tváře cherubínků výrazem dětské moudrosti.

Ian mluvil, ale dům hovořil hlasitěji — ten dům ji téměř

ohlušoval. Napadlo ji, že to, jak se svým bývalým studentem

vycházela, bude možná velice důležité.

Přinutila se soustředit se na toho muže, ležérně, avšak

pečlivě oblečeného, který se k  ní při řeči nakláněl, jako by

pořád ještě usiloval, aby se od své profesorky dočkal uznání.

„Jde o to,“ říkal právě, „že jsme už měli tolik potíží s těmi

povoleními. V tuto chvíli by každé další zdržení...“

Pod Heleniným zkoumavým pohledem se nejistě odmlčel.

Zbytek ponechal nevyslovený a vedl ji k hlavnímu schodišti.

Měla čas prohlédnout si hojnost leštěného dřeva, masivní

zábradlí a  boční táflování s  ozdobami na každém schodu

i  další umělecky provedené dřevořezby vystupující ze stěn,

kde se schodiště stáčelo a  stoupalo ke druhému podlaží  —

Ian ji však vedl za schodiště, kolem jeho základny, k  místu

s jednoduchým táflováním obrácenému pryč od vchodu.


19

Na malém karetním stolku u  okna ležel jediný svazek

v popraskané kůži. Vedle něj byly dvě stránky, o nichž jí Ian

řekl po telefonu: první, které elektrikář vytáhl zpod schodiště,

když objevil ty listiny.

Na okamžik si dopřála upřeně na ně hledět, prohlížela si silný papír, jehož se neodvažovala dotknout; pak kontrapunkt dvou abeced na stránce  — portugalské písmo běžící zleva doprava, tu a  tam přerušované hebrejskými větami

v opačném směru.

Pomalu četla, jednou, podruhé.

Ianův hlas se ozval přímo za ní. „Bylo to tamhle,“ řekl a na něco ukazoval.

Zvedla oči. Ve zšeřelém koutku na úpatí schodiště, nedo

tčená oslepujícím světlem oken z podesty, byla malá dřevěná

deska, kterou někdo násilím otevřel.

Helen si nevšímala Ianovy nesmělé nabídky pomoci a při

stoupila k  otvoru. Zvolna se sehnula k  podlaze, hůl se pod

její vahou silně třásla. Poklekla před otvorem jako kajícnice.

Zůstala v té poloze dlouho, ruce tiskla ke studené podlaze

a málem ji přemohla velká tíha, jako by se všechny její roky

náhle proměnily v  závaží. Dlouho jen hleděla na přeplněné police a dýchala velice tiše. Nakonec s vědomím, že by neměla, natáhla třesoucí se ruku, aby uchopila alespoň jeden list.

Jen na chviličku. K jejímu úžasu stránka spočinula nepo

rušená v jejích rozevřených dlaních, jako pták, který se tam pouze pro tento okamžik uvolil dosednout.

„Tady jste!“ zazvonil něčí hlas. Přes kamennou podlahu

kráčela na klapajících podpatcích vysoká štíhlá žena.

„Moje manželka Bridgette,“ představil ji Ian.

Helen se donutila vstát a potřást hladkou rukou s prsteny,

kterou jí Bridgette Eastonová podávala.

Vedli ji od schodiště do malé místnosti s vysokým stropem

poblíž vchodu, od něhož táhlo. Ian na chvilku zmizel a vrátil se s konvicí čaje. Seděli naproti ní u těžkého dřevěného stolu pod třemi okny, zalévajícími místnost slunečním svitem a vysokými skoro jako člověk, se starodávným hrbolatým sklem,

20

jež měnilo nevelký zadní dvorek, obehnaný zdí, v zářivou im

presionistickou krajinu a oslepovalo Helen.

„Pochopitelně hodláme udělat všechno tak, jak se sluší

a patří,“ začal Ian.

Helen pomalu přikývla.

„Ale s  touhle překážkou jsme nepočítali. Po všech těch

ostatních, jimž už jsme museli čelit.“

Rozhostilo se krátké a stísněné ticho — dostatečně dlouhé

na to, aby si Helen mohla Eastonovy důkladně prohlédnout.

Ian a Bridgette. Dvě světlovlasé hlavy, manželčiny vlasy učesa

né a rovně spadající na ramena, manželovy jemné a řídnoucí.

Ian a Bridgette Eastonovi: oblečení v elegantním formálním

oděvu, třicátníci, se stěží postřehnutelnými vráskami kolem

dosud mladých úst a  očí. Mžikající v  odéru čerstvé omítky

a  pilin, zády ke dveřím, jimiž bylo jen stěží vidět na tmavé

vyřezávané schodiště.

„Kdy podle vás budete moct tu genuzu odvézt?“ naléhavě

se zeptala Bridgette.

„Genizu,“ opravila ji Helen. „Jak jsem Ianovi vysvětlila po

telefonu, ještě není jisté, jestli je to opravdu geniza. Víme

jen, že některé z  těch listin jsou psané hebrejsky. A...“ zhlu

boka se nadechla a  přinutila se mluvit lhostejným tónem,

„že obsahují korespondenci mezi rabíny ze sedmnáctého

století.“

Bridgette se příjemně zasmála. „Že v tomhle domě někdy

na začátku byli Židi, to je pravda, teta to vždycky říkala a zá

znamy to potvrzují. Ale rabíni?“

Bridgette měla dlouhé vláčné tělo tanečnice a  — jak si

Helen všimla  — zvyk zaujmout na židli malebnou pózu, ne

na ní jen tak sedět.

„Zatím ještě nevíme,“ odpověděla Helen velmi pomalu,

„jestli tu nějací rabíni bydleli. Ty listiny sem mohly být přene

seny odjinud. Pokud jde o to, kdy je budeme moci přemístit

a  vy pokračovat ve své renovaci, záleží na stavu těch doku

mentů. Než je bude možné bezpečně přenést, budou muset

být ohodnoceny.“

21

Bridgette úsečně zavrtěla hlavou: to bylo nepřijatelné.

„Rich mondský památkový odbor ještě nezapomněl, že teta

odmítla jejich návrh, aby se dům stal součástí každoročního

pěšího okruhu. Už víc než rok jsme připraveni zahájit reno

vaci, ale odbor nám na každém kroku hází klacky pod nohy.

Všelijaká několikaměsíční zpoždění kvůli těm nejobyčejněj

ším povolením. Vždyť se přece nechystáme měnit nic zásad

ního,“ Bridgette přezíravě mávla prsty. „Jenže oni jsou zřejmě

ještě pořád hysteričtí kvůli tomu, že ve dvacátých letech byl

srovnán se zemí Orleans House.“

„Jejich obavy jsou ovšem pochopitelné,“ skočil jí do řeči

Ian. „Místních dějin si všichni ceníme.“

Bridgette v neposkvrněné bílé halence a s průsvitným ze

leným šátkem kolem krku našpulila rty a  naklonila se, aby

nalila čaj. V tichu místnosti jantarová tekutina hlučně stékala

do šálků. „Teta tu bydlela sama a nikdy nenechala udělat ani

jedinou omítku. K tomu, aby se dům dal jakkoli využívat, je

potřeba neskutečné množství práce. Každé další zdržení by

v této fázi bylo...“ Bridgette si na kratičký okamžik přestala

míchat čaj. Její úzké zápěstí s vkusnými lahvově zelenými ná

ramky zůstalo přeťato lžičkou strnulou ve vzduchu, jako by

se snažila zvolit přesná slova, jimiž by Helen varovala před

jakýmkoli dalším pokusem mařit jí plány.

„Skutečně velmi politováníhodné,“ dokončil za ni Ian. Ne

spokojená Bridgette na něj významně pohlédla.

Až teď si Helen Iana Eastona vybavila: chlapecký student

snažící se vtěsnat své vytáhlé tělo za seminární stoleček, kte

rý mu nikdy nevyhovoval. Jeden z těch příjemných mladíků

z bohatší rodiny, oblíbených a užitečných na ragbyovém hřiš

ti, dostatečně inteligentních, aby dokázali vystudovat střední

školu, ale nikoli univerzitu. Přesto však, jak se upamatovala,

se v jejích hodinách usilovně snažil, navzdory zjevnému ne

dostatku talentu.

Na policích za Eastonovými byly haldy knih vázaných

v  kůži a  vybledlých sluncem: knih, které mohly být cenné,

kdyby se jim dostalo patřičné péče. Tu a  tam se na nich

porůznu vršily časopisy o designu s obrázky jednobarevného

nábytku a nesourodého abstraktního umění.

Jeden dlouhý díl polic byl poset ohmatanými paperbacky,

nepochybně pocházejícími z  doby, kdy v  domě panovala

teta  — ty se brzy dočkají vyhození, odhadovala Helen. Vý

chova, kterou jí poskytl společenský okruh jejích rodičů, byla

sice v  bleskurychlém zařazování neznámých lidí nelítostně návodná, nedalo se však popřít, že se vyskytly situace, kdy se

takový trénink hodil. Už v tuto chvíli měla jasnou představu

o Bridgettině postupně vymírající rodině se starým rodinným

majetkem: na Ianovi se jim nepochybně líbilo všechno kromě — a o tom se mluvilo, leda když se napili — jeho nepopiratelně středostavovské výchovy. Jistě to byl typ rodiny velice

liberální na slovní rovině, ale bylo nepravděpodobné, že by se svými činy výrazně odchýlila od svých privilegovaných kořenů. A nehledě na plány s galerií se Bridgette nejevila jako někdo, kdo by přinášel oběti umění. Možná Bridgette dych

tila jen po puncu výlučnosti — nebo i po příjmu —, jejž jim památka ze sedmnáctého století přinese. Přesto však Helen

cosi říkalo, že neklid Bridgette Eastonové neuhasí ani zalo

žení úspěšné galerie.

Způsobila to nebetyčná výška oken, nebo jen Helenina

vlastní únava, že jí tolik připomínali děti? Ian a  Bridgette

Eastonovi, sedící u úzkého stolku přízemní místnosti svého

dlouho očekávaného dědictví. Netušící, že skutečným po

kladem v domě mohou být právě ty listiny, kterých se tolik

toužili zbavit.

„Začnu,“ ujala se slova Helen, „jen jedním z  mnoha mož

ných vysvětlení toho, co váš elektrikář objevil za táflováním.“

Bridgettin obličej ztuhl. Na tom však nezáleželo, nezáživné

puntičkářství mohlo být v tomto případě Heleninou výhodou.

Vzala to od začátku. Vysvětlovala, jak se biblické čtvrté přiká

zání — ano, to o braní Božího jména nadarmo — v židovských

komunitách od starověku vykládá tak, že žádný dokument

obsahující Boží jméno nemůže být vyhozen, ale místo toho

musí být pohřben, jako by se pohřbívala osoba (při slově starověk nabyl zrak Eastonových skelného výrazu, ale na to byla

Helen zvyklá). Jak synagogy a  náboženské komunity už od

starověku uchovávaly truhlice takových listin zvané genizy,

do té doby, než bylo možné pohřeb zařídit. Jak takové nej

bohatší pokladnice obsahovaly nejen opotřebované modli

tební knihy a  náčrty kázání, ale i  světské materiály: dopisy, účetní knihy... mohly tam patřit vlastně veškeré listiny, vzhle

dem k tradičnímu židovskému zvyku začínat každý dopis vě

tou S pomocí Nejvyššího.

„Je ten čaj moc horký?“ prohodila Bridgette.

Helen se pousmála, aniž zvedla ruku z klína. „Ještě chvilič

ku,“ řekla. Jako by tím, co jí bránilo zvednout křehký šálek ke rtům, byla teplota čaje, a ne jistota, že pohled na její třesoucí se ruce, které by čaj rozlily, by všechno prozradil... že by Eas

tonovi zahlédli nejen její chatrné zdraví, ale i její srdce, které

jí tlouklo tak, jak už léta ne.

Zvýšila hlas jen do té míry, aby svým slovům dodala váhu,

hovořila dál a Bridgette se obezřetně stáhla. Slyšeli Eastonovi

o genize v Káhiře, s jejími doklady každodenního života Židů

před více než tisíci lety, jejíž nálezy stále ještě třídí bezostyšně sobečtí vědci, přestože geniza byla otevřena v roce 1896?

(Eastonovi zavrtěli hlavou, dva zdráhaví školáci přijímající napomenutí). Pokračovala, mluvila rychle, s  vědomím, že začíná mít navrch a  že nesmí zakolísat. Zdůraznila, jak obrovské mají štěstí, že se tyto listiny, ať už jde o genizu, nebo

o nějaký jiný druh sbírky, našly v centru domu, ne ve sklepě

s  nestálou vlhkostí nebo v  horkém podkroví. Vysvětlila jim

trvanlivost lněného papíru, tak nepodobného modernímu

celulózovému, s jeho fatálně kyselým ligninem.

Zatímco jí Eastonovi naslouchali, vyměnili si nenápadný

pohled: šedovlasá modrooká vědkyně, kterou si — možná nemoudře — pozvali z univerzity a která jim teď přednáší o konzervaci dokumentů a sedí přitom u jejich stolu tak nehybně,

až je to znervózňuje. Ruce v klíně, čaj nedotčený.

Nakonec to byl Ian, kdo vyslovil otázku, kterou Helen oče

kávala, i když nevěděla, v jaké podobě se vynoří. Postavil šálek

24

na talířek a mírně povytáhl obočí, jako by pro něj ten dotaz

neměl žádný význam.

„Takže ty listiny odnesete do své komunity?“ Oba se na ni

zahleděli.

„Já nejsem Židovka,“ opáčila nevzrušeně.

Ulevilo se jim tak očividně, až jí připadali pošetilí: drobné

vrásky kolem úst se jim uvolnily, ruce v  klidu spočinuly na

dřevěném stole, Bridgette se lenivěji opřela. Neměla jim to

za zlé. Zřejmě se domnívali, že když se její práce týká židov

ských dějin, znamená to, že ona sama je Židovka. A  teď se

ukázalo, co bylo za Bridgettinými varovnými pohledy urče

nými manželovi. Helen si mohla domyslet, že za tu hodinu

od chvíle, kdy jí Ian zatelefonoval, měli Eastonovi čas začít

litovat, co možná uvedli do pohybu. Třeba jim někdo řekl,

že jestli se o tom doslechne židovská komunita, udělá jim ze

života peklo. Představila si jejich další obavy: civějící žido

americké turisty klepající na jejich dveře, chraň Bůh. Nebo

ještě hůř, Izraelce, kteří neztráceli čas civěním, nýbrž rovnou

strhali nástěnné výtvory zavražděného židovského spisova

tele Bruna Schultze ze zdi na Ukrajině a pašovali je do Izrae

le.  Richmondští památkáři byli sice protivní, ale přinejmen

ším měli smysl pro protokol.

Ne že by ho Židé neměli, samozřejmě.

Helen nic neříkala, vyčkávala. A jak vteřiny plynuly, úlevu

Eastonových skutečně vystřídaly rozpaky, které se během své

kariéry naučila očekávat. Ve tvářích se jim objevila otázka tak

zřetelná, jako by ji vyslovili nahlas: Co tedy Helen dělá u jejich

stolu? Co vedlo nežidovskou ženu její generace k  prapodiv

nému životu odbornice na judaistiku?

„A  neměli bychom nechat na nich, aby se o  ty listiny po

starali?“ navrhl Ian opatrně. „Na Židech,“ dodal.

„Ne!“ To slovo bylo venku dřív, než ho Helen mohla za

držet  — a  v  tichu, jež následovalo, zněl nevyslovený zbytek

věty: Ty listiny jsou moje.

Instinktivně vstala od stolu, jako by chtěla uniknout za

hanbení z toho, co si o její odpovědi musejí myslet — akade

25

mická malost, křesťanská arogance, prachobyčejná touha

vlastnit.

Eastonovi vstali spolu s ní.

„Chci tím říct,“ vysvětlovala, „že ty listiny jsou vaše i moje —

patří nám všem, jsou to dějiny Anglie. Jejich místo je na ně

které z velkých univerzit, kde probíhá výzkum.“

Slova, která nikdo nemohl vyvrátit.

„Okamžitě dám vědět svému vedoucímu katedry a  zahá

jíme proces akvizice. Ozve se vám pracovnice naší knihovny.“

Potom dodala: „Samozřejmě dostanete zaplaceno.“

Eastonovi se zatvářili neutrálně, ale Bridgettin obličej ma

ličko zčervenal. Její manžel byl snad příliš úzkostlivě pře pja tý,

než aby se staral o peníze; Bridgette chtěla vědět kolik.

Ianův pohled se střetl s  Heleniným  — a  ona pochopila,

že i  navzdory svému stylovému oblečení a  pěstěným ru

kám je to přímý člověk. „Hlavní je udělat to, co je správné,“

řekl. „A přemístit ty listiny, abychom mohli pokračovat v re

no vacích.“

Helen přikývla — a pokračovala, jako by její další žádost

byla úplně nabíledni. „Abych získala podpůrné argumenty,

proč by měla univerzita ty dokumenty zakoupit,“ pronesla,

„poprosím vás o  tři dny na základní vyhodnocení. Budu to

muset udělat tady. Nechci riskovat přenášení choulostivých

listin; to je úkol pro školené restaurátory.“

Bridgette to zjevně podráždilo.

„Slibuji vám, že bez vašeho svolení nebudu z  domu nic

odnášet.“

Bridgette vrhla rychlý pohled na Iana, jako by ho varovala,

aby neodpovídal.

Helen pečlivě volila další slova. „Pokud bude mít univerzi

ta o odkup zájem, požádají vás, abyste sem pozvali externího

odhadce — možná ze Sotheby’s — kvůli stanovení ceny.“

Bridgette povytáhla obočí. Sotheby’s.

„Vzhledem k vaší situaci jsem si jistá, že bude možné je pře

svědčit, aby postupovali rychle,“ prohlásila Helen. „Naše archi

vy vlastní rozsáhlou sbírku z období interregna a skutečnost,

26

že vaše listiny zřejmě pocházejí z té doby, bude možná zcela

stačit k tomu, aby je knihovna koupila.“

Obrátila se k Ianovi a nasadila masku mírné profesorské

netrpělivosti. „Musím vás varovat,“ řekla, „že kdybyste si po

zvali sběratelské nadšence, aby si dokumenty prohlédli a vy

jádřili se k nim, pravděpodobně by to nejen poškodilo listiny,

ale i odradilo vážné zájemce.“ Z Iana přenesla pohled na jeho

ženu a chvíli se jí dívala do bystrých nehybných očí.

„Domluveno,“ odpověděl Ian. Vzal manželku za ruku, kte

rá se v jeho velké dlani úplně ztrácela; Bridgette mu ji po let

mém zaváhání s  nepatrným úsměvem stiskla. Ianův obličej

se rozzářil úlevou. „Jen krátké zdržení, než budou ty papí

ry pryč. Vypadá to, že se své galerie dočkáme, ne?“ Políbil

Bridgette na vršek zlatých vlasů a ona se po chvíli konečně

usmála upřímně.

V oslepujícím vzorkovaném světle z oken Eastonovi doho

du zpečetili několika závěrečnými zdvořilostmi. Helen zřetel

ně cítila, jak si oddechli. Ve skutečnosti jim bylo jedno, jestli

listiny skončí na univerzitě, v Britské knihovně nebo třeba na

izraelském vrchním rabinátu. Budou moct přátelům vyprá

vět, že se zachovali správně. Obstáli ve své vlastní zkoušce,

a  když se jejich milovaná budoucí galerie ocitla v  ohrožení

kvůli dvěma policím přeplněným podivnými semitskými pí

semnostmi, nepropadli předsudkům. Teď budou odměněni

cennou historkou, kterou budou moct dávat k  lepšímu při

skleničce jako důkaz mimořádné povahy jejich náročného

starého domu. A nejen to; jako ctnostným postavám z pohád

ky se jim dostane pytle zlaťáků a splnění naléhavého přání —

aby ty nesrozumitelné pozůstatky, čísi dávno mrtvé naděje,

modlitby nebo zármutky, osiřelé pod jejich schodištěm, na

dobro zmizely.

Ale ty listiny. Poté co se s Eastonovými rozloučila ve dve

řích, našla Helen útočiště v  autě. Zavřela oči a  vychutnáva

la si v  duchu ten obraz: dva mělké regály plné dokumentů,

viditelné obdélníkovým prostorem, který elektrikář odkryl

v boční stěně schodiště. Srovnané tak dokonale jako obsah

27

malé knihovny. Složené, víc než tři sta let staré dopisy s roz

lomenými voskovými pečetěmi, seřazené vedle nesvázaných

přeložených archů papíru a vybledlých kožených hřbetů. A je

den volný zažloutlý list, zapadlý do mezery po svazku, který

vyndal elektrikář. Vkleče na studené podlaze v tom stinném

koutě pod schody se Helen natáhla a  dotkla se ho, jako by

její touha po doteku byla stále úplně přirozená. Žízeň, která

si zasloužila uhasit.

Jediná stránka popsaná inkoustem, spočívající na roze

chvělém lůžku jejích dlaní. Graciézní a  lehká ruka pisatele,

hnědý vybledlý inkoust. Portugalská a  hebrejská slova byla

tu a  tam zakončena výraznými vysokými oblouky, které se

nakláněly dozadu přes písmena, jež zdobily: stříšky portu

galských písmen skloněné doleva a u občasných hebrejských

slov doprava, dlouhé nepřerušované linie postupující shora

dolů jako řady zpěněných vln přibližujících se k pobřeží, jed

na za druhou, působící závrať.

V  dutém tichu pracovny zachytila ve skleněném ciferníku

hodin na stole svůj obraz. Přestože byl rozmazaný, nic ne

mohlo skrýt ostré svislé čáry věznící její ústa ani napjatou li nii

brady a  provazce šlach na krku, prozrazující vynechávaná

nebo uspěchaná jídla. Tváře, strmě se svažující z  vysokých

okrouhlých lícních kostí, byly bezbarvé, zvlněné vráskami. Na

okamžik spatřila svou tvář tak, jak ji asi vidí její mladší kole

gové. Naklonila se blíž, pravidelně dýchala a pozorovala, jak

se sklo pokrývá jemnou mlhou.

Kdysi dávno to byl obličej, který budil pozornost, ne-li

svou krásou, pak jinou vlastností.

Nejupřímnější obličej, jaký jsem kdy viděl, řekl jednou Dror.

Někdy však pravda bolela.

Odvrátila se od obrazu; nebude se oddávat klamavým

představám o tom, jaký by byl její život, kdyby se byla naro

dila s jiným obličejem.

28

Zaklepání na dveře. „Vstupte,“ řekla.

Byl mladý, vysoký. Vešel do pracovny, sundal si čepici

a za sunul si ji do kapsy džínů. Na sobě měl tričko a vlněnou

košili: dostatečně ležérní, aby nad tím povytáhli obočí i ti za

městnanci katedry historie, kteří si o  sobě mysleli, že jsou

na takové názory příliš moderní.

„Profesorka Wattová?“ zeptal se.

Vzedmula se v ní stará bojovnost. Dlouho platilo, že z ní

kolegové měli strach, než jí snaha o  jakoukoli interakci za

čala dělat příliš velké potíže. „Jdete pozdě,“ řekla, „pane

Levy.“

Sledovala, jak Aaron Levy zaznamenal její napomenutí.

Nezdálo se, že by ho nějak vyvedlo z míry. Měl štíhlou posta

vu a pohledný obličej, ale i americky měkká ústa. Výsledkem

byla ona sebejistá přátelskost, která se mohla každým oka

mžikem změnit v úsměšek.

„Omlouvám se,“ opáčil. „Autobus měl zpoždění.“

Mluvil se slabým přízvukem. Nečekala, že bude tak židov

ský. Mohou z toho být problémy. Zneklidňovalo ji však něco

jiného. Další bludná jiskřička paměti. Dror.

„Mohl jste zatelefonovat,“ řekla.

Prohlížel si ji. „Omlouvám se,“ zopakoval klidně. Spíš od

vetný tah než omluva.

Uvědomila si, že na něj zírá. Posbírala veškeré soustředění.

Nedopustí, aby z ní rozrušení jediného dne udělalo hlupáka.

Ano, Aaron Levy se vyznačoval fyzickou podobností s někým,

na kom jí hodně záleželo. A  co má být? Lidé jsou si občas

podobní.

„Uvědomujete si, pane Levy,“ otázala se úsečně, „že se od

vás bude vyžadovat profesionální přístup?“

Tváře mu zrůžověly překvapením a pobouřením. Vzápětí

se mu však podařilo docílit záměrného ústupu k ležérnosti.

Viditelně se uvolnil a  mírně se prohnul v  zádech, takže se

jeho hubená postava opírala o zeď. Kolem očí se mu objevily

vějířky vrásek a ve tváři se usadil uličnický výraz. Pochopila,

že je zvyklý dosáhnout u žen svého pomocí flirtování.

29

„Výzvy mám docela rád,“ řekl. Ne, ujistila sama sebe — vů

bec není jako Dror.

„Jde o ty listiny,“ pronesla zřetelně. „O dokumenty, které

se našly v Richmondu. Nebo vám Darcy tu situaci dostatečně

nevysvětlil?“

Pozorně ji sledoval. Cosi v těch očích problesklo a spojilo se

s jejím pohledem, tentokrát vážně — jako by uhlazený Aaron

Levy zívl a  odešel z  oslavy a  místo sebe tam nechal někoho

jiného. „Andrew Darcy říkal, že k poslednímu objevu tak sta

ré nedotčené genizy muselo dojít před víc než padesáti lety.“

„Šedesáti,“ upřesnila. „Ale jestli jde o  genizu, to budeme

vědět jistě teprve po prozkoumání těch listin.“

„Prý byste mohla potřebovat někoho, kdo umí hebrejsky

a portugalsky.“

„Oba jazyky ovládám dokonale.“

Založil si paže na prsou.

„Pokud se toho úkolu ujmete,“ řekla, „strávíte následující

tři dny prováděním mých pokynů. Na základě toho, co už

jsem sdělila Jonathanu Martinovi,“ — vedoucímu katedry his

torie, jehož blízký vztah k  vicekancléři a  dlouho pěstovaný

cíl zastínit konkurenční University College London, mohly

konečně zapůsobit v Helenin prospěch — „by měl brzy začít

proces akvizice. A za předpokladu, že ohodnocení dokumen

tů půjde dobře, se je univerzita pokusí koupit. Pokud se to

podaří, v což doufám..., a pokud budou vaše schopnosti do

statečné, což teprve uvidím —“ nechala ta slova chvilku viset

ve vzduchu, „mohla bych vám možná nabídnout příležitost

zabývat se těmi listinami i v budoucnu.“

Neodpověděl.

„Pochopitelně by to znamenalo zdržení vaší disertace. Prý

už se s  ní lopotíte poměrně dlouho?“ Vyčkávala, záměrně

ho provokovala, ačkoli ji její vlastní pichlavost překvapovala.

Nebyl žádný důvod pro pocit, který v ní plápolal, jako by byl

Aaron Levy hrozbou, kterou musí za každou cenu zaplašit.

Byl to postgraduální student, nic víc — a podle toho, co sly

šela, student s dosti špatně zvoleným cílem.

Darcy ji informoval, že Aaron Levy zkoumá možné spo

jitosti mezi členy Shakespearova okruhu a  Židy, kteří do

alžbětinského Londýna uprchli před inkvizicí. Helen připadalo,

že je to téma vhodnější pro katedru anglistiky, ale Aaron zjevně

pro svůj vybraný předmět agitoval tak dlouho, až Darcy sou

hlasil. Mladý pan Levy hledal zejména důkaz, že Shakespea

rův Shylock nebyl vytvořen pouze podle neblaze proslulého doktora Lopeze — židovského lékaře královny Alžběty, který

byl popraven za údajné plánování její vraždy —, ale i na základě styků s  jinými tajnými Židy, s  nimiž se Shake speare znal.

Ambiciózní a pravděpodobně odvážné téma pro disertaci.

Kdyby se byl Aaron Levy rozhodl zkoumat Shakespearovy

katolické kořeny, mohlo to být jiné; tato oblast byla relativně

nedávno obdařena ohromujícím čerstvým důkazem — nábo

ženským pamfletem nalezeným v  podkroví Shakespearova

otcovského domu. Tento jediný dokument obrátil související

část shakespearovských studií naruby, oživil ji a mladým his

torikům poskytl pro nejbližší roky prostor k produktivnímu

výzkumu. Shakespeare jako tajný katolík, Shakespeare jako

katolický mistr v  útěcích z  pout, vkládající do textů rafino

vané komentáře přímo pod dohledem protestantské monarchie — tam byl neprobádaný terén.

Naopak oblast Shakespeara a Židů byla zmapovaná dobře.

Kromě Kupce benátského a  několika letmých či pochybných

odkazů v jiných textech se ve hrách žádné zmínky o Židech

nevyskytovaly... a  kromě her neexistovaly téměř žádné pří

mé důkazy ke zkoumání. Jistě, spekulovat se dalo o čemkoli: o Shakespearově údajné Černé dámě či Krásném mladíkovi,

nebo klidně o  tom, co Pěvec avonský nejraději snídal. Bez důkazů však zůstávala tvrzení o jakýchkoli náznacích přítom

nosti Židů v Shakespearově díle pouhými teoriemi — a Sha

piro, Katz a Green, kromě jiných, tyto teorie vyčerpávajícím

způsobem pokryli. Jestliže tedy vůdčí osobnosti oboru nebyly

schopné najít nic zásadnějšího, jaká byla pravděpodobnost,

že se to podaří americkému doktorandovi? Podle Darcyho

s tím ten mladík zápasil, ačkoli byl slibný.

31

Aaronův výraz nic neprozrazoval. Zvolna neutrálně při

kývl.

„Ty dokumenty jsou v Richmondu,“ mluvila Helen dál, nyní

energicky. „V domě ze sedmnáctého století patřícím man že

lům Eastonovým, kteří ho zdědili po tetě. Záznamy, které

jsem zatím viděla, svědčí o tom, že dům byl postaven v roce

1661, a to portugalskými Židy. Dům pak v roce 1698 změnil

majitele a  posléze znovu v  letech 1704 a  1723. Jedno křídlo

bylo strženo a opět postaveno v devatenáctém století a roku

1910 dům koupila rodina dotyčné tety  — a  pak ho nechala

chátrat. Podle všeho pan Easton asi před deseti lety navště

voval můj seminář dějin sedmnáctého století, kde jsem se

zřejmě zmínila, že jsem napsala několik článků o židovských

konvertitech v  době inkvizice. Díky tomu jsem jediným od

borníkem na židovské dějiny, kterého kdy potkal — a proto

když se u  nich v  domě v  prostoru pod schody našly jakési

hebrejské písemnosti, po letech zavolal právě mně.“ Cítila,

že se jí na rtech objevil trpký úsměv. „Sama jsem se na pana

Eastona nepamatovala. Zřejmě mi připadal nevýrazný. Zato

teď,“ dodala, „na mě zapůsobil dostatečně silně.“

Po chodbě šlo několik Heleniných kolegů. Hluk kroků sílil

a zase slábl, studené viktoriánské chodby dodávaly jejich po

hybu heroické rozměry. Položila ruku na stůl, jako by chtěla

něco uvést v rovnováhu — ale do hnědých očí Aarona Levyho

padlo bledé světlo od okna a dodalo jim mírnost, která se jí

vysmívala: Helen Wattová, šedesát čtyři let. Strážkyně obno

šených názorů a zklamání. Cestičky její mysli jsou jako stup

ně starého schodiště, prošlapané nohama, po nichž je dávno

veta. Cítila, jak se rozvlnila nehybnost její svatyně lemované

knihami: jen slaboučký záchvěv paměti, který ji však přesto

zarazil. Vůně pošlapaných bylin, prachu. A náhle olověný děs

v jejích měkkých útrobách. Ano, Dror měl tytéž pevné kudrny,

oči ve tvaru mandlí. Ale přitom úplně jiné. Na okamžik měla

před sebou Drorovu tvář: jeho opálenou pleť, jeho čelist, jeho

hovořící rty, rozhodné a  nešetřící. Helen. To není pravda. Ty

víš, že není.

32

Setřásla ten útok. Za ním prázdnota jako ozvěna.

Bylo jasné, že pohled na ty listiny ji rozrušil. Proč by se jí

jinak v mysli vracelo to, co je dávno mrtvé?

Elektrický přímotop tiše klapal. Naproti jejímu stolu stál

doktorand, kterého nikdy předtím neviděla, možná o čtyřicet

let mladší než ona. Díval se na ni a plně se soustředil, jako by

slyšel všechno: to, co říkala, i to nevyřčené.

Uvědomila si, že Aarona Levyho zatím nevyzvala, aby si

sedl. „Jde o období interregna,“ odpověděla na otázku, kte

rou nepoložil. Její hlas byl slabší, než zamýšlela. Vzchopila se

a pokračovala. „První dokument, který jsem viděla, je z pod

zimu 1657.“

Uznale zabručel. Rok 1657. Rané dny znovupřijetí Židů

do Anglie, po téměř čtyřech stoletích oficiálního vyloučení.

„To, jestli bude univerzita schopná listiny získat,“ mluvila

dál, „bude záležet na rozmaru vicekancléře, rozpoložení uni

verzitní knihovnice a samozřejmě na spolupráci s Eastonový

mi. Právě jimi jsem si jistá nejméně. Přestože rabínovy dopisy

schované pod jejich schody pro ně budou jistě zvláštností,

o  níž budou s  potěšením rozprávět u  vína, není to historie,

kterou by rádi vystavovali ve své galerii. Jsou v té věci zdvořilí,

to ano. Ale takovou spolupráci už jsem zažila. Nemá dlouhé

trvání. A —“

„Co je v těch listinách?“ přerušil ji.

„Listiny, jak už jsem říkala, jsou z období —“

„Ano,“ opáčil náhle se skutečným zaujetím, „ale co jste tam

četla?“

„Zdá se mi,“ řekla pomaleji, aby dala najevo nelibost nad

tím, že ji přerušuje, „že jistý rabín HaCoen Mendes, zřejmě

pokročilého věku, sem přijel z Amsterodamu a roku 1657 se

s několika pomocníky usadil v Londýně. Pokud jde o to, co

jsem četla, pane Levy, je to kopie dopisu, který tento rabín

HaCoen Mendes poslal Menašemu ben Izrael.“ Odmlčela se,

aby to jméno mohlo patřičně vyznít, a s potěšením zazname

nala, že se Aaron překvapeně napřímil. „Pozoruhodný dopis,“

pokračovala. „Byl napsán těsně před Menašeho smrtí. Je tam

33

také modlitební kniha vázaná v kůži, vytištěná v Amsteroda

mu v portugalštině a hebrejštině v roce 1650.“ Zaváhala. „Už

teď mohu říct, že jde o významný materiál. Sám dopis, i kdy

by se ukázalo, že je to jediný čitelný dokument z celé sady, se

obrací k Menašemu velice osobně, nemluvě o tom, že potvr

zuje několik faktů o anglické židovské komunitě, které byly

dosud oblastí čiré spekulace. Domnívám se, že je to navýsost

šťastný objev.“

Jeho povytažené obočí jako by říkalo: To je hodně slabý výraz.

Pokračovala. „Ten nález je potřeba držet v tajnosti, dokud

univerzita nedokončí proces akvizice. Dala jsem příslušným

lidem zcela jednoznačně najevo, že by na tom měli pracovat,

a to rychle.“ Třebaže to znamenalo žádat o pomoc Jonathana

Martina — a pak stát a mlčet, když se vychloubal, jaké fondy

a politický kapitál má k dispozici. „Jestli bude akvizice úspěš

ná,“ řekla, „na listinách bude pracovat univerzitní labora toř

a  poté bychom měli mít možnost studovat je v  knihovně.“

„Takže,“ odpověděl pomalu, „dokud ty listiny univerzita

nezíská a laboratoř neošetří, nemáme k nim přístup?“

„Naopak.“ Nadechla se. „Vypadá to, že jsem získala svolení,

abychom je tři dny zkoumali na původním místě, než budou

převezeny k ohodnocení.“

Zvědavě se na ni podíval. Pak se jeho pohled zvolna pře

sunul za ni, ke krbu. A  nad něj, k  zarámované skice, která

tam visela, načrtnuté chvatnými, avšak jasnými liniemi: profil

hory s plochým vrcholem, osamoceně stojící v poušti poseté

balvany.

Byla to silueta, kterou její kolegové z katedry historie nijak

nekomentovali — pro ně dozajista představovala jen jakousi

anonymní stolovou horu v anonymní poušti. Ale Žid — ame

rický Žid, který nepochybně navštívil Izrael v  rámci nějaké

filozoficky vážné výpravy za heroismem a mučednictvím — by

poznal Masadu. A pomyslel by si, že každá nežidovská britská

profesorka, která si nad krb pověsí obrázek Masady, trpí ro

mantickým filosemitismem — nebo ještě hůř, štiplavou sen

timentalitou lidí, kteří poetizují mučednictví Židů.

Když se Aaron obrátil zpátky k ní, tvářil se pobaveně. Ať si

myslí, co chce, řekla si. I kdyby mu to měla vysvětlovat až do posledního detailu, nikdy by nepochopil, proč má někdo jako

Helen kresbu Masady naproti svému pracovnímu stolu, kde

ji musí mít každý den na očích... zarámovanou připomínku,

která ji trestá, kdykoli pocítí touhu hýčkat si představu, že

její život mohl vypadat jinak. A také připomínku oné jediné

víry, která jí stále poskytuje náznak útěchy, i  dlouho poté

co přestala v  útěchu věřit  — víry, že dějiny, ačkoli jsou bo

hem bez duše, člověku vždycky poskytnou to, co musí být po chopeno.

A  protože dějiny se vůbec nestarají o  to, jestli lhostejní

lidé ponechají jejich poselství nepřečtené, trvala na tom, že se bude starat ona. Ona, Helen Wattová, sbírala jakékoli dů

kazy — zasvětila svůj život sbírání každého kousku důkazů, zachraňování opomíjených maličkostí dávných životů.

Znovuvytváření nádoby rozbité surovou rukou.

Přesto v ní přetrvával nepříjemný dojem, jako by Aaronovi

Levymu právě vyzradila něco soukromého  — jako by nějak

mohl vycítit všechno, co v  ní náhlé objevení těch listin zřejmě uvolnilo. Odvrhla ten pocit. Není tak bláznivá  — aspoň zatím —, aby ji tak snadno vykolejila podobnost... ani aby si myslela, že ta podobnost dává cizímu člověku moc poskvrnit,

co nesmí být poskvrněno.

„Rozumíte tomu, co od vás vyžaduji?“ zeptala se. „Potřebuji

asistenta schopného pracovat efektivně a na vysoké úrovni.“

Připravila se na otázku, která se nabízela: proč to tak spě

chá? Dokonce i  doktorandovi muselo být jasné, že tři dny

jsou na skutečné bádání málo — a že univerzitu nakonec ke

koupi nepřesvědčí jejich názor, nýbrž názor odborníků ze Sotheby’s. Právě tak nemohla mít vědkyně Helenina věku, jíž

do povinného odchodu do důchodu zbýval necelý rok, žádné

myslitelné iluze, že dráhu své kariéry změní úsilím o podloudný přístup k písemnostem, které ještě ani nebyly zapsány do

katalogu. Připravila si protiargument: jde jí jen a jen o listiny samotné — a kvůli nim si ty tři dny vyžádala. Rukopisy tam

ležely bez pohnutí víc než tři sta let. Očekávaly dotek lidských

rukou. Když teď byly konečně objeveny, by bylo nesvědomi

té otálet.

Nesvědomité. Jasné, racionální slovo.

Za ním jí však tanula na mysli jiná pravda. Neochotně se přiměla přiznat si ji: jediná skutečná naléhavost tu pramenila z  potřeby nemocné ženy zabránit prodlení. Z  toho zlo věstného dojmu, který začala mít v okamžiku, kdy listiny poprvé spatřila: z ohromujícího pocitu, že její rozum — jediné útočiště ve všem unaveném lomozu světa — není nic než

troud.

K  jejímu překvapení se však Aaron zřejmě rozhodl její po hnutky nezpochybňovat. „Půjdu do toho,“ řekl. S hlavou mírně nakloněnou na stranu se znovu povzneseně usmál

a dodal: „Myslím, že na příští tři dny se můžu uvolnit.“

Téměř se zasmála jeho zřejmé potřebě ukázat svou dů

ležitost.

Pomalu položila ruce na desku stolu. Pravá ruka zůstala na okamžik v klidu. Nepřátelské ruce — v duchu nechala ten

výraz dlouho znít.

Vstala. Zrak mu padl na její hůl, pro niž se natáhla úmysl

ně rázně: do jejího chatrného zdraví mu nic není.

Když se znovu setkali pohledem, cítila jeho záměrnou lhostejnost. Pustila ho ze dveří a pak za nimi oběma energicky zavřela.

Zamířil k východu do ulice a nezpomalil, aby srovnal svůj

krok s jejím. Jak šla za ním, její hůl vyťukávala dutý rytmus.

Kráčel lehce a jeho vysoká postava ovládla chodbu.

Budou společně pracovat na hledání toho, co jim je souzeno objevit. Nelíbila se mu. Ale ani ji nelitoval. Aspoň to.

36

2

15. listopadu 1657

9. kislevu 5418

Londýn

S pomocí Nejvyššího

Učenému Menašemu ben Izrael

Píši ti a mé srdce se chvěje nad smrtí tvého syna.

Zpráva, že byl vzat ke svým praotcům, mne dostihla teprve

po mém příjezdu sem do Londýna. Prý jsem přijel jen nemnoho

dní poté, co jsi z tohoto rušného města odjel ty, abys odvezl tělo

svého syna zpátky do Holandska. Řekli mi také, že jsi nemocen

a že tvůj spor se zdejším společenstvím se ke konci vyostřil.

Chovám naději, že až doprovodíš synovo tělo k odpočinku,

i ty sám nalezneš útěchu a vrátí se ti také zdraví.

Jelikož s tebou nemohu hovořit a důvěrně ti radit přímo, svě

řuji nyní svá slova papíru prostřednictvím pomoc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist