načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Václav Malý: rozhovory - Jindřich Kabát; Václav Malý

Václav Malý: rozhovory

Elektronická kniha: Václav Malý: rozhovory
Autor: Jindřich Kabát; Václav Malý

- Václav Malý se většině z nás propojuje s rokem 1989, s jeho první otevřenou modlitbou na rozlehlé Letenské pláni a s naprosto nekompromisními postoji v době totality. Jenže v poslední ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 268
Rozměr: 21 cm
Úprava: portréty
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5765-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha rozhovorů s pražským biskupem umožňuje poznat Václava Malého nejen jako církevního hodnostáře, ale také jako aktivního odpůrce totalitního režimu i jako obyčejného člověka. Václav Malý se většině z nás propojuje s rokem 1989, s jeho první otevřenou modlitbou na rozlehlé Letenské pláni a s naprosto nekompromisními postoji v době totality. Jenže v poslední době jako by o něm bylo slyšet méně. Proč muž s takovou autoritou a obrovskou důvěrou nevystoupí veřejně? Rozhovory s Jindřichem Kabátem vedl pražský biskup nejen o sametové revoluci, ale i o tom, jak vypadá jeho běžný den nebo o jeho aktivitách mimo biskupský úřad.

Popis nakladatele

Václav Malý se většině z nás propojuje s rokem 1989, s jeho první otevřenou modlitbou na rozlehlé Letenské pláni a s naprosto nekompromisními postoji v době totality. Jenže v poslední době jako by o něm bylo slyšet méně. Proč muž s takovou autoritou a obrovskou důvěrou nevystoupí veřejně? Rozhovory s Jindřichem Kabátem vedl pražský biskup nejen o sametové revoluci, ale i o tom, jak vypadá jeho běžný den nebo o jeho aktivitách mimo biskupský úřad.

(rozhovory)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jindřich Kabát; Václav Malý - další tituly autora:
 (e-book)
Groh Groh
Útěk Útěk
 (e-book)
Útěk Útěk
Tajemství Karla Janečka Tajemství Karla Janečka
Václav Malý: rozhovory Václav Malý: rozhovory
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Václav Malý:

rozhovory

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jindřich Kabát

Václav Malý: rozhovory – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


VÁC L AV M A LÝ

rozhovory

JindRich Kabát

ˆ




6 Úvod Jméno Václava Malého je pro většinu z nás spjato s rokem 1989, s jeho první otevřenou modlitbou na rozlehlé Letenské pláni a  s  naprosto nekompromisními, zásadovými postoji v době totality.

Ten obličej se nedá zapomenout. Václav má navíc velký dar – dovede se chovat nesmírně otevřeně a upřímně. Dodnes, když jde po ulici, tak jej lidé zastavují a zdraví. Naštěstí se nestal jen symbolem. Na to je až příliš dynamický.

Jenže v poslední době jako by o něm bylo slyšet méně. Proč muž s jeho autoritou a obrovskou důvěrou nevystoupí veřejně? Kam se poděl ten rebel? Zmlknul, stal se apatickým a  klidnějším, poslušnějším a  mlčenlivějším?

Všechno, jen ne apatickým a  klidnějším! Dvouletá práce na knížce skutečně nepostrádala nepřetržitou dynamiku. Ani skutečnost, že jeden z autorů je psycholog a druhý kněz a že se oba znají dlouho, neubrala na skutečném emočním prožívání věcí. Jinak by to nemělo smysl.

Musím se pousmát, když Václav popisuje sebe sama v mládí jako „divoké dítě“. Ano. Dodnes je, ale přirozeně jinak.

 U Václava Malého to není nepřetržitá revolta, a už vůbec ne potřeba na sebe upozornit. Není téma, ke kterému by nevydal stanovisko. Problém zahraničně-politické orientace některých našich představitelů, otázka homosexuality a osvojování dětí, nefunkčnost některých zákonů...

Prostě pokračuje dál, nenápadným a všedním způsobem. Nemá potřebu svolávat velké shromáždění ani potřebu nápadné sebeprezentace na protest proti čemukoli. Místo toho udělá to nejúčinnější: nazve nepravdu nepravdou a zlo zlem.

Díky Bohu. Jedná jako člověk disciplinovaný, jako člověk respektující pravidla svého poslání v  církvi, ale především jako člověk, který si jasně stanovil pravidla života: toto je dobré, toto je špatné a nesmíme se bát to říci.

Úvod


7

I.


8 Nepřehlédnutelnou budovou v  Praze je nepochybně arcibiskupský palác stojící na Hradčanském náměstí. Je to snad nejvýraznější dominanta, vyjma samotné katedrály, díváme-li se na panoráma od Jiráskova mostu anebo z Petřína. Ano, kolikrát jsem takto stával...

Barokní Matyášova brána se dvěma giganty, již se chystají zaútočit na vstupující, napravo Praha a nalevo právě palác. Takto vypadá vlastně každé setkání s Hradem.

Jenže člověka dlouho trápila jistá ambivalence. Pocit hrdosti na straně jedné a vědomí toho, kdo se v tomto prostoru pohybuje, umocněné zvláště v sedmdesátých letech, na straně druhé.

Jistý rozpor zůstává do dnešních dnů. Člověk je na ten palác v jistém směru pyšný a čerpá z něj energii, avšak na druhou stranu není zřejmé, je-li to právě církev, kdo takovou tvář potřebuje.

Jedno je jisté, v  kontextu historického vývoje se jedná o  zcela logický a normální prvek, a pak že dnes mohou být jednotlivé úřady Arcibiskupství pražského rády, že se někam vejdou.

A tak už zůstává jen poslední nejistota, totiž představit si Václava Malého někde uvnitř.

Palác je bezesporu výrazným symbolem a je docela dobré u něj chvíli setrvat. Tato rokoková stavba má jednu optickou zvláštnost, zevnitř je mnohem menší než zvenku.

Nicméně se nebude jednat o  klam, protože vnitřní část je neobyčejně členitá, plná výklenků, průchozích krytých můstků mezi křídly, schodišť, která jsou dublována jinými schodišti, dveří, které navazují na centrální chodby anebo ústí přímo do dvora, kde parkují auta. Díky nárokům na zvýšení kapacity došlo k  postupným dostavbám a  začalo se využívat i  nejvyšší patro, což v důsledku vedlo k jistému subjektivnímu vnímání zmenšení prostoru.

Ale i tak zbývá na jednoho biskupa docela slušné předsálí, místo pro sekretáře, přijímací místnost a najdeme zde ještě jednu místnost, takovou oddělenou, která zbyla.

V  budově sídlí dva biskupové a  pak samozřejmě primas český, kardinál. Jeho kancelář je větší, ale ne zase nějak výrazněji.

Jádrem paláce pro mne zůstává kaple.

Pamatuji si, jak jsme se tam docela často sešli v  době oběda s přítelem Danielem, bylo to v počátcích devadesátých let, kdy práce a stresu bylo hojně.

Palác má také několik reprezentačních místností. Pamatuji si tu pohřeb kardinála Tomáška, palác byl tehdy i místem setkání s německým kancléřem Helmutem Kohlem, případně i  s  jinou významnou reprezentací.

V  některých místnostech jsou vystaveny portréty kardinálů. Mezi obrazy vyniká zvláště jeden, naprosto unikátní. Je to totiž naprosto věrný portrét Vladimira Iljiče Lenina. Byl jsem v šoku, když jsem jej spatřil, a myslel jsem si, že je to jen nějaký ne příliš povedený žert. Nebyl. Název obrazu mluví o ďáblovi.

Všechno ostatní je milé a příjemné.

Pomineme-li Šternberský palác s  galerií, který ustupuje dolů a není z náměstí příliš vidět, navazují na palác malé tzv. kanovnické domy. Dodnes jsou v mnohých z nich byty těch, kdo zastávají nějaký úřad na arcibiskupství anebo v katedrále.

A tady Václav Malý bydlí. Byt ani malý, ani velký, podmínky pro samostatně žijícího muže, který se o sebe stará, nakupuje a vaří.

10

Dobré ráno nebo dopoledne, Václave, jak ses dneska ráno probudil?

Většinou vstávám mezi půl šestou a šestou, probouzím se celkem v klidu,

takže nic zvláštního oproti jiným dnům.

Jaký máš ráno program? Jak to vůbec u tebe vypadá?

Ráno mám následující program: vstanu, jdu se vysprchovat, vyčistím si

zuby, v poslední době si dělám více čaj než v minulosti, to je trošku změ

na, že si skoro pravidelně ráno vařím čaj, pomodlím se ty části breviáře,

které spadají na ráno, a ještě mi zbude čas na přehled tisku, naštěstí tady

dodávají ranní tisk už před šestou hodinou. Ve čtvrt na osm mám v kapli

arcibiskupského paláce mši svatou, nebo koncelebruji s  panem kardiná

lem a dalšími. Potom pokračuje normální denní program. Pokud denní tisk

proletím rychle, tak si ještě něco přečtu, zastavím se u  nějaké duchovní

myšlenky, která mě třeba zaujala, a rozjímám.

Dvakrát za sebou jsi zdůraznil, že si děláš čaj. To působí dojmem

revoluční změny.

Ano, je to u mne revoluční změna. Nejsem čajový typ, víceméně celý život

jsem pil čaj pouze tehdy, pokud jsem byl nachlazen, nebo když mi ho ně

kdo při návštěvě nabídl, tak jsem neodmítl, ale teď si dělám čaj, ale není

to tak, že bych byl závislý, spíš je to tak, že jsem závislý na kávě, kterou

mám opravdu rád.

Teď se zeptám jako úplný laik, když člověk vstane a je věřící, tak cítí

potřebu se pomodlit za spoustu věcí toho dne. Breviář to do značné

míry umožňuje, ale také člověka v jistém ohledu omezuje. Jak je to

tedy s takovou úplně volnou modlitbou?

Modlím se volně. Je to naprosto neučesané, říkám to, co momentálně cí

tím v srdci. Když vstanu, tak řeknu: „Děkuju Ti, Pane Bože, že jsem vstal.“

A zároveň většinou dodám: „Dej mi, abych byl dneska na lidi, se kterými se

setkám, příjemný.“

11

Máš někdy sny? To se ptám raději hned na začátku, než přejdeme

k otázkám tvrdší reality.

Snů mám velmi málo. Občas ano, ale nepamatuji si je. V odborné literatuře

stojí, že každý má sny, ale já se neprobouzím s tím, že se mi zdálo to nebo

ono, takže je to poměrně zřídka, řekl bych tak dvakrát do měsíce. A nemám

žádné hrůzostrašné sny, což je takový další rys. Občas se mi vybaví nějaká

příhoda s rodiči nebo něco z dětství, ale pokud si sny pamatuji, tak nejsou

nějak hororové, takové nemívám. Asi mám poměrně klidný spánek.

Ono by to tak odpovídalo, protože když si člověk nepamatuje ten

sen, tak se probudil po té poslední fázi, je odpočatý, takže to je je

nom plus, ale někdy i škoda. Nezdají se ti třeba létací nebo legrační

sny, ne?

Nemohu ty sny charakterizovat. Spíše to je taková bláznivina, protože přece

jen jsem byl zvyklý konspirovat do roku 1989, nic jsem si nezapisoval, nosil

jsem všechno v hlavě. Dneska už bych to v hlavě neudržel. Telefonní čísla,

adresy, vzkazy a  podobně. Někdy se mi zdá, že mám něco někam přinést,

nebo že jsem se něco dozvěděl, co je důležité předat dál, tak takové sny

občas mám. Ale nemám to vůbec spojené, což jsem docela rád, s výslechy,

protože když někdy političtí vězni hovoří, a byli na tom pochopitelně mno

hem hůř než já, tak mluví o  tom, že se jim to ve snech vrací. To mně ne.

Nevrací se mi ani výslechy, ani vazba, ani různá zadržení, ani represe. Sám

jsem překvapen. Někdy se octnu v situaci, kdy se objeví něco, co mi připo

mene nepříjemné pocity z úplně jiné doby, třeba obyčejná kontrola na letišti,

a já vzpomínám, jak jsem kdysi měl například za úkol přenést nějaký vzkaz,

a policejní kontrola mohla být nebezpečná. Ale děje se to minimálně.

Jaký jsi měl pocit při jmenování, nebo jaký jsi měl pocit, když ses

dozvěděl, že budeš jmenován biskupem? Kdy ses to dozvěděl?

Byl jsem jmenován 3. prosince 1996 a dozvěděl jsem se to koncem listo

padu, kdy mi to sdělil tehdejší nuncius Coppa pár dní před jmenováním.

12

Mimochodem skvělý chlapík, setkal jsem se s  ním ve Štrasburku,

kde působil jako delegát, a  zval jsem jej do Prahy. Přijel, ale jako

nuncius.

Odcházel jsem od něho s rozpaky a s jistou dávkou naivity. Budu upřím

ný. S rozpaky proto, jestli budu schopen dobré věci prosazovat a věcně

ovlivňovat. Přiznávám, že církevní mechanismus je vcelku složitý. Ano,

cítil jsem radost, ale na druhé straně jsem měl jisté pochybnosti. Před

stavoval jsem si, že jako biskup budu moci více ovlivňovat směřování

církve. Po krátkém čase jsem si uvědomil, že cesta není tak jednoduchá

a  široká, jak jsem si představoval. Konstatuji fakt, nejsem zklamán ani

rozčarován.

Ne. To je realita.

Je to realita.

Můžeš vysvětlit těm, kteří tomu nerozumí, co to znamená být titu

lárním biskupem jinde?

Jsem titulární biskup marcelliánský. Dodneška pořádně nevím, kde to bis

kupství bylo...

Nebyl jsi tam?

Ne. Ve starověku existovaly různé diecéze, které postupně zanikaly. Di

ecézní biskup je jmenován do konkrétní diecéze, v  jejímž čele stojí. Po

mocný biskup je k  ruce diecéznímu biskupovi, ale nestojí v  čele diecéze.

Z toho důvodu se mu pro útěchu dává titul nějaké zaniklé diecéze. Z toho

nevyplývá žádná pravomoc, je to tradice, která se dodržuje, podle mého

naprosto zbytečná.

To zní nesmírně krásně: „biskup marcelliánský“.

Stále to někde píšou a  pořád se na to novináři ptají. Málokdo ví, co to

znamená.

16

Přiznám se, naprosto jsem nevěděl. Hledal jsem to na mapě. Hledal

jsem to v některých starých učebnicích. A nenašel.

Ne! Ani jsem se po tom nepídil. Naprosto mě to nezajímalo.

Tak trochu je to práce, tak trochu poslání, tak trochu vyšší vůle.

Začnu tou praktickou otázkou. Když na tebe přes den přijde únava,

jak to vyřešíš?

Nejlépe se osvěžím studenou sprchou. Italský způsob, že pracovní doba

začíná později a po poledni se odpočívá, je výborný. U nás Franz Josef

zavedl pracovní dobu hned od rána, protože on strašně brzo vstával.

Nepočítalo se s poledním odpočinkem, takže na šlofíka po obědě prostor

není...

A kdyby byl?

Když je možnost, tak na půl hodiny, ne déle. Velmi to pomůže, ale není to

pravidelně. Když jsem unavený a zrovna mne nečeká nějaká povinnost, že

musím někde být, tak mi pomůže procházka nebo jízda na kole.

Jak často chodíš ven?

Ven se snažím co nejčastěji, když jdu někam do vnitřního města, většinou

chodím pěšky. Snažím se aspoň jednou za týden, ale ne vždycky to vyjde,

udělat si delší túru, aspoň deset kilometrů.

Hm, a to jdeš do okolí, nebo někam vyjedeš?

Jdu do okolí Prahy, anebo si zajedu i někam dál. Mým nejoblíbenějším mís

tem je Prokopské údolí, tam jsem vyrůstal, a jinak mám rád Křivoklátsko

a Brdy. To jsou dvě místa, kam, když je více času, zajedu.

Řídíš rád auto?

Řídíval jsem velmi rád a řídím poměrně dost, protože přes víkend většinou

nemám k dispozici řidiče, respektuji, že má rodinu, tak to objedu sám. Řidi

17

če mám při ruce tehdy, když ve všední den jedu někam daleko na přednáš

ku a vracím se pozdě večer. Ale řízení už mi nedělá takovou radost, jakou

mi dělávalo.

Řídil jsi někdy v ornátu?

Ne.

Protože je to technicky nemožné, nebo vyloučené?

Nejsem člověk kleriky, nosím ji minimálně, jen když je to společensky

opravdu nutné. Při řízení jsem oblečen do civilního oděvu, jsem v kalho

tách, někdy v saku, ale většinou sako odložím, protože v autě si můžu

zatopit.

Jak na tebe dnes reagují lidé, když tě třeba potkají v obchodě?

Usmějí se. Nerad vzbuzuji pozornost, protože mi to připadá trapné. Jako

by si o to člověk říkal. Rozhodně mě poznává starší generace. Někteří lidé

mají potřebu vyjádřit sympatii. Někteří mě naopak obviňují, že jsem sou

časný systém zavinil, že jsem za to zodpovědný. Více je kladných reakcí,

ale někdy si do mě lidé projektují svá vlastní zklamání. To zrovna příjemné

není. Když někdo pokukuje, jedná se zpravidla o  starší generaci, mladší

generace mě nezná.

Ale já to mohu ovšem skvěle vyvrátit. Na vlastní oči jsem viděl,

tehdy jsme šli společně naproti do jedné hospody, jak se na tebe

okamžitě u  dveří vrhnul hrozně milý pán. Byl k  nezastavení! Pět

minut opakoval, že tobě jedinému věří.

(smích)

Tak ono to tak zřejmě negativní nebude. Objevíš se někdy na veřej

nosti v klerice?

Ne.

18

Ani tě k tomu nic neváže?

To není z nějakého trucu, ale snažím se vystupovat civilně. Kolárek – ne

mám s tím potíže, klidně si ho vezmu –, ale mně připadá, že vytváří určitou

přehradu, bariéru. Každý o mně ví, že jsem katolický farář, nyní biskup. Ni

kdy jsem to nezapíral, vždycky jsem se k tomu hlásil, i když jsem pracoval

v dělnických profesích. Tuhle potřebu nemám.

S tím souvisí jedna otázka. Už kdysi u Bonaventury Boušeho, o kte

rém budeme mluvit, byla jednou taková diskuse o smyslu sakrálního

prostředí ve světě, který je sám také sakrální. O tom, že svět, který

je stvořen Bohem, by měl být sám o sobě považován za vhodné mís

to, není nutné v něm vytvářet jiné, ještě posvátnější. Tedy o smyslu

kostela vůbec. Jak dnes po třiceti či čtyřiceti letech vnímáš tuto

problematiku?

Kostel má nezastupitelný význam. Bohužel z bezpečnostních důvodů se

nedaří mít kostely stále otevřené... Znám dost lidí, kteří řeknou: „No, já na

mši nechodím, ale do kostela si zajdu.“ Čím dál tím více oceňuji, jestliže

existuje možnost, aby si tam člověk mohl zajít a  sednout si, ať už má

v hlavě cokoli, aby se mohl ztišit, zklidnit. Je pravda, že člověk potřebuje

viditelné znamení tajemství ve svém životě. To jsem docela podceňoval.

Jsem civilní, a to se projevuje i v liturgii, jsem tomu tak naučen, ale uvědo

muji si, že se stín posvátnosti tajemství nesmí vytratit. Přílišná civilnost to

opomíjí. Lidé potřebují poukázat na něco, co je za obzorem. Z toho důvodu

si kostelů cením více, i když mi nedělá problém sloužit bohoslužby v příro

dě, což někdy činím o dovolených, případně po bytech. Ale platí, že kostely

jsem ne vždy doceňoval.

Jak vypadá tvoje práce?

Přijímám lidi k  různým rozhovorům, navrhuji personální řešení, některá

personální řešení mám v  kompetenci vyřešit sám, některá předkládám

jako návrhy na společném zasedání biskupské rady. Administrativy ne

19

mám tolik jako generální vikář. Vzhledem k  tomu, že si mě lidé spojují

s  událostmi v  roce ’89 a  vyjadřuji se k  veřejným záležitostem, vyřizu

ji také korespondenci týkající se různých společenských událostí a  akcí,

tedy reaguji na věci, které nemají až tolik společného s arcibiskupstvím či

s otázkami církve. Je to taková agenda mimo, ale mám ve zvyku reagovat

pokud možno hned, protože to pokládám za slušnost. Odpovídám i na do

pisy, které nejsou slušné, jestliže je uveden adresát, a to mi zabere nějaký

čas. Doprovázím bohoslovce, mám na starosti kněžský seminář a Nadaci

arcibiskupského semináře, schvaluji různé výdaje, žádosti. Jsem pověřen

péčí o  církevní školy v  pražské arcidiecézi. To je kláda. Mám na starosti

české katolické komunity na celé planetě. Stojím v  čele Rady Iustitia et

pax. K tomu samozřejmě bohoslužby a pastorační setkání ve farnostech,

přednášky, vizitace aj.

A  je pro tebe právě to setkávání s  lidmi spíš to, co člověka chtě

nechtě unaví, nebo je těžší ta práce administrativní, tedy co, co jsi

právě teď popsal.

Administrativní práce, upřímně řečeno, mě naprosto nebaví. Ale protože

mám smysl pro povinnost, nechci se chlubit, tady vidíš stůl, že je poměrně

prázdný, to každého vždycky zarazí... Snažím se papíry vyřídit co nejdříve, na

stole je nehromadím. Setkání s lidmi jsou různá, protože někteří přicházejí se

žádostmi, se kterými nemám nic společného nebo které nemohu splnit. Lidé

přicházejí, když se potřebují svěřit, poradit, ne vždy řešit nějaké záležitosti.

Někdy je to únavné, s některými lidmi se nedostanu ani ke slovu, s někte

rými je to naopak. Bývají dny, kdy odcházím z  arcibiskupství domů a  jsem

tomu rád, ale bývají i takové dny, kdy třeba celý den někdo přichází, ale je to

velmi příjemné, protože se od druhých něco dozvím. Tak to zkrátka s lidmi

chodí. A rozhodně je příjemnější setkávat se s lidmi než vyplňovat papíry.

Václav Malý měl a  má obrovskou výhodu, totiž své biskupské se

kretáře. Jedná se o  funkci značně vysokou, nikoli jen asistenční. Mají značné možnosti, co vše udělat, čím pomoci, a  často mohou samotného biskupa zastoupit. Prvním biskupským sekretářem byl P. Ing. Jan Kofroň, který je dnes rektorem kostela v Praze Bohnicích. Je to člověk uvážlivého a velmi vlídného humoru a velké moudrosti. Pamatuji si, jak jej Monsignore Malý oslovoval coby „soudruha generálního tajemníka“, po vzoru KSČ.

Jednou jsem na sekretariát poslal psaní s  otázkou, zda „soudruh generální tajemník“ neví, zda by Jeho Excelence nešla někdy na pivo, ale dostalo se mi vlídné odpovědi od někoho jiného. Tak jsem se ne zcela vhodně adresovaným dotazem seznámil s panem Mgr. Janem Rücklem. Mladým, energickým, ale především velmi rozvážným a velice mírným pilířem opory. Zajímalo by mne, jak tímto stylem zvládne vychovávat děti, ale bylo mi hloupé se zeptat.

Nejvíce jsem byl zaskočen, když jsme se spolu bavili o Mílovi Mášovi, u kterého hledal některé dobové zdroje ke své práci. Myslím, že je zaměřená více na Bonaventuru Boušeho.

Ale i tak..., když jsem si vzpomněl, jak jsme kdysi s páterem Mášou jeli navštívit do Zavlekova pátera Josefa Břicháčka, redemptoristu, na nejmenší faru v Čechách, a jak jsme se pak vraceli přes Sušici, pršelo, popíjeli jsme pivo v podloubí a jedli řízek, Míla probíral, že už je určitě zase tlustší než Břicháček (nomen omen), nikdy by mne asi nenapadlo, že se dožiju času, kdy tento skvělý kazatel a překladatel bude mít volně prodejné své Homilie a kdy o něm někdo bude hledat údaje do vědeckých prací. Kdyby sis mohl vybrat zcela svobodně úplně jinou profesi? Úplně jinou profesi... Připouštím, že je to svízelná otázka: prostě úplně jiné povolání se vším všudy. Mám bohužel chatrné vzdělání, mne by ovšem nejvíce bavilo přednášet.

21

Toho jsem se vzdal, měl jsem nabídky i na pobyty v zahraničí. Tehdy jsem

dal přednost působení v  duchovní správě, tím pádem jsem přijal danou

pozici, a i když se vzdělávám, tak nemám kvalifikaci. Dnes už to dohonit

nemohu. Bavilo by mne létat jako pilot, ach! Ale to jsou dětské sny, nebo

i sny dospělosti, ale to už... Nelituji a nemá cenu se k tomu vracet, co by

bylo nebylo, jednou jsem se tak rozhodl, musím to tak brát, ne se tím

neustále zaobírat.

Já jsem tu otázku myslel právě v  tom radostném odreagování,

osobně bych velmi rád uměl hrát na nějaký nástroj... A nikdy jsem

to neuměl.

Jeden čas jsem se docela intenzivně učil na klavír, jsem naprostý amatér.

Čas mi nedovoluje, abych to rozvíjel, proto má klavírní zručnost zakrňu

je. Docela by mě bavilo zahrát si v  nějakém menším souboru, klavírní

trio nebo tak... Nedávno zemřelý kancléř Spolkové republiky Německo

Helmut Schmidt byl vynikající klavírista-amatér, který hrál až do vyso

kého věku.

Nemáš někdy chuť si po tak rušném životě někdy trochu odpoči

nout?

Svého času, hlavně během Charty 77, jsem se tomu všemu věnoval hodně,

bralo to čas, nedalo se telefonovat, vozil jsem samizdaty, jezdil na soudy.

Když jsem přešel do duchovní správy, byl to taktéž takový nával a nápor.

Působil jsem ve velmi živých společenstvích. Zjistil jsem, že je to bezvadné,

ale že taky potřebuju sám duchovně a intelektuálně čerpat. Jsem v inten

zivním zápřahu, hlídám si pečlivě chvíle, kdy se mohu nabíjet prostřednic

tvím meditace nebo četby. Nikdy jsem se neflákal. Nekašlal jsem na čtení

ani studium, ale nyní jsou chvíle usebrání intenzivnější.

A co nejčastěji děláš, když to jde?

Čtu, studuji, rozšiřuji si obzor. Oddychově se podívám na nějaký film, ale

22

bohužel v poslední době je to docela bída. Sleduji zprávy, pokud jsem večer

doma, ale hlavně čtu, čtu a čtu.

Můžeš si například filmy vybírat prostřednictvím nejrůznější techni

ky? Můžeš si film třeba nahrát?

Mám jen klasickou televizi, mám satelit, takže to hodím někdy na CNN

nebo BBC. Zatím jsem se nedostal k tomu, abych si koupil program, kdy se

to dá ještě zpětně vidět. Vynahrazuji si to tím, že chodím do divadla, na

koncerty a výstavy. To mě zcela saturuje.

Denně, jednou týdně, dvakrát týdně? Jak často sleduješ televizi?

V  průměru sleduji televizi dvakrát až třikrát týdně. Zjišťuji, že o  nic moc

nepřicházím, pokud si držím dosavadní kázeň a  nepodléhám pokušení

trávit oddych pouze u televize. Mám rád přírodopisné, historické, poučné

dokumenty a pořady.

Jsi člověk extrémně zdvořilý, slušný... Proto mluvme raději anonym

ně: existuje nějaký typ společnosti, která je ti méně příjemná?

Nepreferuji společnost lidí, ve které se naprázdno mluví. Mezi takovými

jedinci mi nebývá dobře. Nedám nic najevo, ačkoli s lecčíms nesouhlasím,

zjišťuji, že nemá cenu se přít, to mi nesedí. Mám i ve svém okolí několik ta

kových známých, ale ty dobré duše pro mě udělaly velké dobrodiní. Člověk

by neměl zapomínat na to, když pro něj někdo něco dobrého vykoná. Teď

už je jiná doba, nic od tebe nepotřebuji, nezajímáš mě – takový postoj je

mému smýšlení cizí.

V takovémto postoji je však jistá ambivalentnost... Musí to nutně

odebírat energii. Cítíš se spíš jako logický systematik, nebo jsi tako

vý ten empatický, intuitivní typ?

Nejsem žádný intelektuál ani průrazně logicky uvažující člověk. O věcech

přemýšlím, nenechám se strhnout jenom nějakými pocity, to mě život na

23

učil. Dovedu se ovládat. Jsem schopný empatie, ale nerad bych upadl do

laciného sentimentu.

Je to spíš řád, nebo kázeň?

Kázeň. Rád o věcech přemýšlím, ale nejsem vysloveně racionální typ. Emo

ce mnou hýbají, ale mnohdy to lidé ani nepoznají. Ve svém postavení dá

vám občas najevo emoce, jsem takový objímací typ, protože mě maminka

objímala, tatínek občas též, se sestrami si dáváme pusu, a  když někoho

mám rád, tak ho obejmu... Ale naučil jsem se, že někteří lidé se leknou, co

to má znamenat. Naučil jsem se to mírnit. Ano, přiznám, jsou okamžiky, kdy

druhý nepozná, co se ve mně děje, ale není to přetvařování, je to k dobru

věci. Jsem na schůzi, která je k ničemu, a tam se povídají a řeší ptákovi

ny pokládané za moudra, to bych nejradši vybouchl. Nebo přijde někdo

a splete si mě s psychiatrem nebo s vrbou a hustí to do mne... Vyplatila se

mi trpělivost, protože nechci, aby odešli s pocitem: „Hele, farář, a koukněte

se, jak se nepěkně chová.“ Část lidí, se kterými přijdu do kontaktu, je mi

i nepříjemná, obtížná, ale vidím, že je dobré, když se ovládnu. Dneska se

prosazuje spontánnost, ale ta je dobrá jen do určité míry, ty víš.

Mluvíme o tvé práci, ale rád bych se soustředil podrobněji na tvou

současnou biskupskou funkci. Jaký rámec oblastí spadá do tvé

kompetence?

Mám na starosti školy zřízené Arcibiskupstvím pražským. Jsou to školy

různého typu, mateřské, základní, gymnázia a  vyšší odborné, to zaujímá

velkou část mé služby. Dále mám na starosti bohoslovce od okamžiku,

kdy se přihlásí ke studiu bohosloví. Provázím je až do kněžského svěcení.

V rámci České biskupské konference mám na starosti radu Spravedlnost

a mír, která funguje při každé biskupské konferenci a má ve svém poslá

ní šířit znalost sociálního učení církve, reagovat na otázky lidských práv,

sociální otázky v  zemi, v  níž působí. Mám na starosti katolické krajany na celé planetě, z toho důvodu v posledních letech jejich komunity často navštěvuji.

To je těžiště mé činnosti, ale kromě toho se na mne obracejí lidé s různými nadějemi i zklamáními jak z církve, tak společnosti. Dost často jsem kontaktován novináři, abych se vyjádřil k různým otázkám, a někdy je pro mne těžké najít rovnováhu, abych nepodlehl klamu důležitosti, ale současně abych nepodlehl iluzi, že vím všechno a o všem. Převažují klady nad zápory, i když někdy žasnu, jak lidé smýšlejí. To je někdy i břímě, už jsem si na to zvykl... To je ta méně oficiální stránka mé služby, která vyžaduje čas, trpělivost, rozvahu a odolnost. Jsi zodpovědný mimo jiné za oblast školství. Je zde velké množství církevních institucí, ale obvykle největší pozornost vyvolává Seminář a KTF. Jak vidíš tamní vývoj v posledních desetiletích? Situace na katolické fakultě se po tom historickém „vzpěnění “, nebo lépe řečeno sporech na konci 90. let, uklidnila. Nastoupila mladší generace, přicházejí už lidé, kteří mají mezinárodní zkušenosti, kteří publikují, a to je dle mého názoru pozitivní.

Jen se mi zdá, že o teologické fakultě, alespoň v Praze, se málo ví, že ještě není tím správným myšlenkovým „undergroundem“ pro život katolické církve. V tomhle spatřuji stále jistý dluh.

Co se týká posluchačů, je dobře, že fakulta je otevřená mužům i ženám. Je zde mnoho laických absolventů, to znamená těch, co nestudovali na kněze. Někteří vystudovali v  podstatě jenom kvůli titulu a  mnoho z  nich nepůsobí v církevních službách, což myslím není úplně šťastné. Ano – otevřenost, volnost, ale na druhé straně by podle mého názoru, jde-li o absolventy teologické fakulty, mělo být jasněji vymezeno jejich směřování ve službách církve, v různých grémiích apod.

To se myslím úplně neděje nebo nedělo. Na druhé straně právě bohoslovci někdy postrádají větší průpravu teoretickou ke své speciální službě kněžské v rámci tohoto studijního programu. I zde spatřuji jistý dluh, například v  otázkách katecheze a  podobně. Co se týká církevních škol, jsou velmi dobře hodnoceny, především co do vnitřní atmosféry. Mám radost, že velká část pedagogického sboru naváže i  osobnější vztahy ke studentům, že nejenom předává poznatky, ale že je pedagogický personál ochotný a  schopný hovořit se studenty o  jejich osobních záležitostech, což vytváří trochu jinou atmosféru, než když jsou jasně vymezené dvě strany – vyučující a vyučovaný.

V našich školách neznáme ten tolik rozšířený jev jistého umenšování autority. Dneska se docela prosazuje, že žák a učitel jsou na stejné úrovni. Učitel má mít autoritu, protože člověk ve škole by měl být veden k většímu rozšíření poznatků a jejich osvojení, ale současně by si měl uvědomit, že v  životě bude vždycky důležité respektovat autoritu. To nemá nic společného se služebností nebo se ztrátou vlastní identity. Toto rozvolnění autority pozorujeme u  velké části mladé generace, ale musím říci, že na našich školách to ještě není takový žhavý ohýnek, ale přesto i  tam se vyskytují alespoň jednotlivé případy.

Naše školy, jak už jsem řekl, jsou hodnoceny dobře co do vztahovosti, což je dobré, protože škola má také vychovávat k  rozvíjení vzájemných vztahů, k  solidaritě, a  co se týká předávání poznatků, jsou buďto nadprůměrné, nebo průměrné. Takže v tomto smyslu můžeme být spokojeni. Nejsou konfesní, mají tam přístup všichni žáci bez ohledu na to, z jakého prostředí pocházejí, pokud splňují určité předpoklady.

Na druhou stranu se mi zdá, že stále hledáme v našich školách cestu nejen ke zvýšení úrovně, ale cestu k naplnění ducha katolické tradice. Ano, jsou tam školní kaplani, jejich práce je dobrá, některých opravdu vynikající, ale řekl bych, že je to spíše dotyk než pozitivní naplňování těchto tradic. Nemyslím tradicionalismu, ale opravdu zdravé tradice. Je tedy nasnadě položit si otázku, v čem tkví ono katolictví církevních škol, které jsou zřizované samotnou katolickou církví.

Je to samozřejmě závažný okruh problémů a myslím si, že jsou rezervy, že je potřeba se k tomu více a lépe vyjádřit.

Co se týká žáků, jistě i je zasahuje soutěživost, patrná vůbec v celém školství. Jako důsledek tohoto soutěžení někdy vzniká menší solidarita s  těmi, kteří jsou slabší. Ve společnosti budou vždycky úspěšní a  méně úspěšní jedinci. Méně úspěšný neznamená méně hodnotný či méně nadaný. Je třeba se bránit tomuto duchu čiré výkonnosti a soutěživosti, zvlášť když se jedná o školství.

Naopak je třeba pěstovat ducha solidarity a způsob komunikace. S příchodem nových technologií, nic proti nim, je třeba i ve školách klást důraz na osobní komunikaci, nepreferovat pouze komunikaci skrze tato nová média. Je třeba zdůrazňovat důležitost paměti, to znamená, že některé záležitosti se člověk musí naučit nazpaměť. Nejde o slepé opakování, ale o cvičení paměti. Není vhodné se spoléhat pouze na to, co člověk najde na internetu. Zájemci o studium se markantně mění. Pamatuji léta potlačovanou, doslova natěšenou skupinu roku 1968. Pamatuji velmi podprůměrné, ale režimem přijatelné studenty období totality a pamatuji skupiny s vyhrazenými názory v posledních letech. Jak bys viděl takový typický profil dnešního zájemce o  studium teologie na teologické fakultě? Měl by to být katolický křesťan, ale abych řekl upřímně, se zájemci o studium tolik nepřicházím do styku. Jsem v  kontaktu s  těmi, kdo se připravují na kněžství, takže jenom registruji počet těchto studentů a  vím, že v posledních letech se snižuje. Velký zájem je o křesťanské umění, což je obor v rámci teologické fakulty, a tam se mi zdá, že není nutno, aby ten student/studentka byli katolického vyznání. A jak bys charakterizoval profil těch, kteří opouštějí seminář, čím se škola na nich podepsala? Je to generace, která má mnohé možnosti, jež generace před nimi neměly. Ovládají jiné technické a  komunikační prostředky, mají možnost se dnes naučit cizím jazykům už během studia při různých pobytech v zahraničí. To hodnotím velmi kladně.

Ale řekl bych, že dozrávají až ve vyšším věku, že jsou křehcí a že hledají jak během studia, tak potom v církvi jistou formu otcovství, hledají opravdové přijetí. Řekl bych, že s většími obtížemi se pak vyrovnávají s různými osobními nebo institucionálními těžkostmi o samotě.

Je to generace křehčí, jak už bylo řečeno, ale tito lidé mají mnohem větší přehled. Současně je to však generace, a to se týká především bohoslovců, jež málo čte, respektive nečte tolik, jak by bylo záhodno. Tady je právě ona spojitost s křehkostí: nečtou, méně diskutují, a proto část z nich hledá jistoty v  určité podobě církevní tradice, hledá zázemí, protože to mají v jistých směrech ztížené (na rozdíl od generací minulých).

Nabídek a různých lákadel je velmi mnoho a umět si vybrat tu správnou není snadné.

A umět obstát třeba i sám proti všem, to je pro ně, řekl bych, skutečně velmi složité. Někdy se právě proto uchylují k  různým uskupením, aby měli zázemí, aby byli kryti. Anebo myšlenkově ustrnou, nepostupují kupředu, ale to neplatí pro všechny. Tato tendence znamená, že je třeba neustále povzbuzovat, říkat jim, že na cestě se člověk nemůže zastavit. Jak jsi zmiňoval tu křehkost... Dá se tedy mluvit v  rámci toho, co chybí, také o  určité absenci adaptace, tedy až budou „venku“ – v tvrdším světě? Předpokládal bych vyšší společenský rozhled, vědomí toho, do jakého prostředí vstupují. Ano, mluví se o tom, že nejsou úplně dobře připraveni, ale, upřímně řečeno, zatím si nedovedu představit jiný způsob, protože situace jsou dnes tak různé, jiné jsou ve městě a jiné jsou na venkově, naše diecéze a jednotlivé regiony jsou tak různé, že je těžko mladé bohoslovce na tyto záležitosti úplně připravit. Ano, o těch záležitostech je nutné mluvit, existují možnosti v  podobě letních praxí, mají možnost navštěvovat farnosti, ale přesto až zkušenost jim dodá podklad a návod, co a jak činit.

31

Církevních školních zařízení je spoustu, obvykle ta menší, méně ná

padná, naopak dělají člověku velkou radost...

Dělají mi radost naše gymnázia, kde velká část absolventů pokračuje ve vy

sokoškolském studiu, to procento je poměrně vysoké. A atmosféra zvláště

v některých školách, kdy cítím, že zde není vytvořena umělá průrva mezi

učitelem a žáky. Aniž se učitel podbízí, nebo aniž žák bere kantora jenom

jako nějakého kamaráda, s kterým si může tykat. Hodně mě těší dívčí kato

lické školy. To je taková specialita katolické církve. Jedná se o školy, ve kte

rých se připravují dívky, částečně i chlapci, ale hlavně dívky z rozvrácených

rodin, které by jinak skončily dost špatně. Jsou zde vedeny k  tomu, aby

mohly být zdravotními asistentkami, kuchařkami, aby se v  životě mohly

uplatnit. Je to velmi, velmi cenné. Je to část společnosti, která trpí jistým

handicapem, a  je moc dobře, že církev do této situace vstoupila právě

s touto nabídkou. Z toho mám velmi velkou radost a vždycky se těším na

návštěvu těchto škol. Bylo by dobré, kdyby se podařilo v rámci církevního

školství – ale za daných podmínek nemůžeme teď moc plánovat, než se

ustálí nový systém financování církví pomocí restitucí – více zasáhnout

do školství učňovského. Tam vidím dluhy, protože to je zanedbaná část

našeho vzdělávacího systému. Stále se mluví o základním, středním a vy

sokoškolském školství, ale učňovské školství je stranou. Ani církev, pokud

je mi známo, není příliš úspěšná, myslím úspěšná ve smyslu nabídky.

Jak jsi řekl, jsi v čele nesmírně zajímavé komise Spravedlnost a mír.

Můžeš trochu popsat tuto práci?

Tato komise, jež je zřízena při každé biskupské konferenci, má jednak se

znamovat zájemce se sociálním učením církve (bylo vydáno mnoho ency

klik, především posledních papežů, týkajících se sociálního učení církve),

ale zároveň má reagovat na situaci v  oblasti sociálních a  lidských práv

v dané zemi.

To znamená ukázat, že otázky sociální, otázky lidskoprávní se týka

jí všech. Je to takový most mezi společnostmi, které se nehlásí z  velké

32

části ke křesťanství, a církví samotnou. Naše komise se snažila za dlouhá

léta své existence reagovat na aktuální otázky, jmenuji jenom namátkou:

problematika hypermarketů a  jejich zaměstnanců, otázka volných dní,

svěcení neděle jako dne, kdy jsou obchody zavřené, vztah pacient–lékař,

péče o  staré, problematika minorit, rasismu, nacionalismu... Naše rada

předkládá dokumenty a  veřejná prohlášení jako slovo do diskuse, nikoli

jako hotový recept na řešení dané otázky.

Je to skupina velmi agilní, jsou v  ní odborníci z  různých oborů. Než

vydáme dokument k  patřičné otázce, vždycky si zavoláme dalšího od

borníka, který se daným tématem zabývá, vyslechneme si jeho analýzu,

jeho rozbor a na základě toho se potom snažíme vydat vlastní prohlášení.

Pracuji v menší skupině, protože mám zkušenost, že když je na zasedání

mnoho lidí, často se k ničemu nedospěje. A zároveň držím zásadu, kterou

jsem přejal od jednoho zkušeného muže: ten, kdo řídí schůzi, musí hlídat

čas a téma. Naše setkání netrvají déle než dvě hodiny, výjimky potvrzují

pravidlo, aby ti, kteří se toho zúčastňují, měli jistotu, že si potom mohou

naplánovat ještě něco jiného.

Mě v této souvislosti napadá taková odbočka. Aktuální téma teď

představuje jmenování Karla Srpa do etické komise, která by se

měla vyjadřovat k velmi konkrétním lidem, kteří byli zapojeni do

odboje proti komunismu, lidí perzekvovaných. Neposuzuji Karla

Srpa, ale vím, že se vyskytlo příliš mnoho obvinění jeho osob

nosti právě z jistých forem spolupráce s tímto režimem. Jak to

vnímáš? A  setkáváš se často s  tím, že něčí osobní historie se

vleče a že přináší řadu problémů zasetých totalitou do dnešních

dnů?

Tato otázka byla přirozeně hodně živá po roce 1990, dnes už méně. Vždyc

ky je třeba vidět jednotlivého člověka, pokud možno s ním mluvit a zjistit,

jaké byly jeho postoje. Na druhé straně si myslím všeobecně, že člověk,

který se ocitne v tomto podezření a je navržen do významné celospole

33

čensky sledovatelné pozice, i když se hájí, ale nemůže svoji pravdu doká

zat, pokud prostě existují tyto pochybnosti, měl by říci: ničeho jsem se

nedopustil, přesto se nominace vzdávám. To vyžaduje určitou morální sílu,

ale vyčistí se tím prostor, ačkoli dotyčný se může cítit, že s  ním nebylo

spravedlivě jednáno. Nicméně iniciativa by měla vzejít od něj. Většinou

jsem se ovšem během dlouhých let po roce 1989 setkal s případy, že ti lidé

zapírají, zapírají a nikdy se nepřiznají.

Má smysl pátrat po té minulosti?

Znova říkám, že je to třeba. Ano, myslím, že ano. Ale většinou na toto

téma upozorňují ti, kteří byli za bukem, a nic jim nehrozilo. Tam cítím někdy

faleš.

Na druhé straně je třeba svůj stůl vyčistit, a člověk musí mít možnost

obhajoby, přesvědčivé obhajoby. Nelze všechny očerňovat jenom na zá

kladě nějakého písemného záznamu.

Ty jsi nástupem na arcibiskupství změnil profil a přestal jsi být ta

kovým nepřetržitým kritikem. Jsi spíše takovým pokorným komen

tátorem. Ale existují věci a  situace, kdy to prostě nejde! Já nikdy

nezapomenu např. na arcibiskupa Bezáka... Jak moc jsi mohl toto

ovlivnit, měl jsi danou tu strukturu práce?

Pracuji v týmu, mám nadřízeného, mohu ovlivnit leccos dílčím způsobem,

ale abych to mohl ovlivnit celkově, to ne, protože nejsem ten, kdo zásadně

udává směr a rozhoduje.

Jakým způsobem sis mohl vybrat znak?

Je zvykem, že každý biskup si vytvoří znak a  heslo. Mně byl doporučen

dobrý heraldik z Kladna, který vytvořil můj znak. Znázorňuje podobenství

o  deseti pannách z  25. kapitoly Matoušova evangelia. Pět jich bylo po

šetilých a pět moudrých... Dal jsem na něj, mně se to líbilo, nedělal jsem

z toho vědu, chtěl jsem znak prostý. Heslo je moje.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist