načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Václav IV. -- Sám sobě nepřítelem - Jaroslava Černá

Elektronická kniha: Václav IV. -- Sám sobě nepřítelem
Autor:

Pro milovaného syna Václava IV. najde nevěstu jeho otec – císař Karel IV. Volba padne na Johanku Bavorskou, ta vyhovuje jeho politickým ambicím. Mladá nevěsta se s prostředím pražského ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 240
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3051-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro milovaného syna Václava IV. najde nevěstu jeho otec – císař Karel IV. Volba padne na Johanku Bavorskou, ta vyhovuje jeho politickým ambicím.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











vaclav IV titulka_klic svetla titulka.qxd 13.7.2016 21:26 Stránka 1





Copyright © Jaroslava Černá, 2016
Copyright © ALPRESS, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena.
Žádnou část knihy není dovoleno užít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného
souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací
nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Copyright © Jaroslava Černá, 2016
Redakční úprava Drahomíra Smutná
Grafická úprava obálky Tomáš Řízek
Elektronické formáty Dagmar Wankowska
Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,
www.alpress.cz
v edici Klokan, 2016
shop@alpress.cz
První elektronické vydání
ISBN 978-80-7543-266-7 (pdf )





Máme prince!
Vznešený den jeho zrození byl pro nás přeslavným dnem.
Jeho příchod byl podobný vycházející jitřence, která za -
hání mlhu. Neboť právě tak zahnal tento novorozenec
nerozhodnost, rozpaky, strach i marné naděje ze srdcí našich
poddaných a přinesl nám dřívější pocit štěstí, jasnou
důvěru a lásku.
Máme prince!
A v něm má být naše České království pevně zakotveno
jako na mocné skále.
Vyprošujte tedy společnými modlitbami od božské
prozřetelnosti, aby tomu, komu poskytla možnost se narodit,
propůjčila i dlouhý věk a komu udělila život, aby mu dala
i schopnosti vládnout...
Úryvek z osobního textu a proslovu císaře Karla IV.
při narození Václava





K APITOLA 1
HR AD KARLŠTEJN, 31. PROSINCE 1386
Poslední den v roce, poslední den příběhu
K
rálovna Johana se na svém loži zavrtěla. Ani lehké
dráždivé zakašlání ji neprobralo z hlubokého
spánku. Mohutný lovecký pes, ležící na hrubé kančí kožešině
u nohou královské postele, pouze lehounce nadzvedl
dlouhé levé ucho, po chvíli ho zase neslyšně složil na velkou
hlavu.
Zvíře, věrné svému králi, nikdy nespalo tak hluboce jako
jeho pán. Obzvlášť ne v tyto dny, kdy český a římský král
Václav IV. pobýval v hlavním městě a pes se nemohl
dočkat jeho návratu. Poznal zvuk kopyt pánova koně, sotva
vjel na nádvoří hradu. Jeho kroky rozeznal už z chodeb
v přízemí, kdy nikdo z lidí ještě nemohl slyšet vůbec nic.
Lovecký chrt svého pána nadevše miloval a bez
sebemenšího zaváhání by byl za něj položil život. Bez zaváhání byl
také připraven svého velitele chránit před kýmkoliv a
čímkoliv, co v něm vyvolalo pocit nebezpečí nebo ohrožení.
Pokud král trávil čas na Karlštejně, byli ti dva
nerozlučnou dvojicí jak na lovu, tak při odpočinku v
královských komnatách. Pes miloval hostiny stejně jako jeho
pán. Věrně seděl nebo bez hnutí ležel pod stolem u Vác-





7
lavových nohou a neunikla mu jediná kost, jediné sousto,
které mu obratně házel. Pokud byli ti dva spolu, nikdo se
ve Václavově přítomnosti neodvážil zvýšit výhružně hlas
nebo se krále snad jen dotknout, poplácat ho po rameni.
V tu chvíli se v hloubce mohutného psího těla ozvalo
tiché, varovné zamručení, které postupně přecházelo v
hlasité a nebezpečné vrčení.
Král Václav byl ve společnosti svého oblíbeného psího
ochránce v naprostém bezpečí.
Blížila se třetí hodina ranní. Dva ozbrojení muži na ochozu
hradeb, zachumlaní do teplých ovčích kožichů, už se
nemohli dočkat střídání stráží. Obyvatelé královského
hradního sídla klidně spali, z hlubokých lesů se ozývaly
pouze vzdálené zvuky zvěře na lovu. Někde ve věži zlověstně
zahoukal sýček.
Nic z tlumených nočních zvuků ale nedoléhalo do
ložnice královny Johanky. Pevně zavřenými okenicemi
pronikl jen průvan, způsobený slabým, leč mrazivým větrem,
přestože zima byla mírná.
A tento závan probudil v dohasínajícím ohni v krbu
mírný plamínek, který se nad doutnajícími uhlíky v
horkém popelu zachvěl, vzápětí ale zeslábl a zhasl. Královská
ložnice se ponořila do téměř úplné tmy.
V té chvíli se konečně propadl do neklidného spánku také
králův věrný přítel, mohutný lovecký pes. S velkou tlamou
položenou na předních tlapách několikrát slabě zakňučel,
protože stesk po pánovi ho neopouštěl ani ve snech.
Johana z polospánku povzdechla a pokusila se otevřít
zalepené oči. Nejprve nevěděla, co ji to probudilo, pak si
ale uvědomila nepříjemný tlak a došlo jí, že dokud neuleví
močovému měchýři, znovu neusne.





8
Jaroslava Černá
Předklonila se z lože a začala šátrat po noční váze.
Pes ve spánku nastražil uši.
Nepohodlná poloha však královně nedovolila dosáhnout
až na místo, kam potřebovala. Musela vstát, sklonit se za -
pátrat rukou pod postelí. „Konečně!“ vydechla a uchopila
nočník levačkou. Když se ale chystala zvednout, nádoba
se zachytila o hranu postele, ozvalo se cinknutí a než se
královna stihla narovnat, nočník jí vyklouzl z ruky. Pes
otevřel oči, přikrčil se a z jeho mohutné hrudi vycházelo
varovné chrčení.
Za řinčení rozbíjející se noční vázy o kamenné dláždění
podlahy se Johana napřímila, a přestože věděla, co se stalo,
leknutím vykřikla. Zároveň jí vyletěly obě ruce nahoru.
A v té neobvyklé poloze ztuhla, krve by se v ní nedořezal.
Vylekanému psovi u nohou postele svého pána se
naježily chlupy a s doširoka otevřenýma očima se prudce
odrazil a skočil po tom, co se náhle objevilo nad ložem
a ohrozilo život jeho pána. V té chvíli si věrný pes
neuvědomil, že jeho přítel je na míle daleko, zvířecí
ochranitelský pud mu velel jediné: ochránit svého pána a velitele
před jistým nebezpečím.
Johanka hrůzou nestačila ani vykřiknout. V té prokleté
temnotě a úděsné chvíli byla přesvědčená, že se na ni řítí
sám ďábel, přízrak, jehož útok se jí nevyhnutelně stane
osudným.
Vzápětí ucítila na hrdle tesáky a tíha obrovského zvířete
ji povalila na zem. Až když ji nesnesitelná bolest
zbavovala vědomí, pochopila, co se stalo.
Cos mi to, Václave, udělal? proběhlo jí hlavou.
Tos mi to udělal zrovna ty, člověk, kterého jediného na
světě jsem milovala navzdory všemu, cos mi dovolil
poznat? Jak jsi jen mohl? Ty, který ses dokázal úplně otevřít





9
Václav IV. – Sám sobě nepřítelem
a svěřit pouze mně, své manželce. Anebo musím zemřít
právě pro tvá tajemství?
Johanka cítila, jak stisk tesáků na jejím hrdle povolil,
a věděla, že teď ji čeká boj o holý život. Cítila, jak ji
přemáhá únava, nesnesitelná bolest z ní vysává zbytky sil
a vůle cokoliv udělat pro svou záchranu ji valem opouští.
Pes se olízl. Krev mu zachutnala. Znal tu chuť z lovů.
Svého pána ochránil a těšil se na vděčnou pochvalu.
Královna Johanka se propadla do bezvědomí.
Na ochozu hradeb mocného a bezpečného královského
hradu Karlštejna se konečně stráže dočkaly střídání.
Tlumené kroky dozněly, noví bdělí strážci střežili noční klid.
Do ranního svítání té předposlední noci roku 1386 bylo
ještě hodně, hodně daleko.
R ÁNO
J
ohanku probírala ze spánku podobného mrákotám
neschopnost se zhluboka nadechnout. Nedokázala
otevřít oči, pouze vnímala, že pevně staženým hrdlem
ztěžka a sípavě bojuje o sebemenší nadechnutí.
Snad mě ten noční přízrak už nikdy nepustí! prolétlo
jí zděšeně hlavou.
V celém těle cítila nesmírnou únavu. Hrdlo měla jako
v ohni a i nepatrný pohyb úst jí působil bolest.
„Zemřu?“ pokusila se zeptat postav stojících kolem svého
lože, které nedokázala přes mlhu v očích rozeznat. Její
otázce však nikdo z přítomných neporozuměl. Do strnulého
ticha zazněla pouze jako zoufalý, nesrozumitelný šepot.
„Veličenstvo, nenamáhej se, máš zraněné hrdlo, musel
jsem ti ho ovázat plátnem, proto se ti tak těžce dýchá,“





10
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
ozval se rozechvělý hlas lékaře, zatímco nejstarší komorná
se posadila ke své královně a vzala ji za ruku.
„Jsem u tebe, má paní, neboj se... A také u tebe
zůstanu.“ Stará žena se odhodlaně snažila královnu uklidnit,
ujistit o své oddanosti, jenže náhle se prudce zvedla a
vyběhla z ložnice.
Hned za dveřmi, v kruhu vyděšených sloužících, se
hlasitě rozplakala.
„Bože na nebi, jak jen se něco takového mohlo stát?“
štkala zoufale. „Jak jen se takové rány zhojí? Jak bude
naše paní jíst? Jak polykat, když sotva dýchá?“
Nikdo ze sloužících jí nedokázal odpovědět. Byli stejně
vyděšení, sami potřebovali povzbudivá slova.
Komorná se otočila za zvukem otevírajících se dveří
za zády. Vyšel z nich královnin lékař. Hlavu i pohled
skloněný k zemi, opatrně za sebou zavíral. Poté se
nesměle odvážil pohlédnout na shromážděné hradní
služebnictvo.
„Pane Zbyšku, řekni, přežije naše dobrá královna tak
strašná zranění?“ Žena visela na pevně semknutých rtech
starého muže, z očí a vrásčitého obličeje se bála číst to, co
sama tušila, ale nechtěla si připustit.
„Život naší královny Johanky je v rukou Božích,“
vydechl bezmocně lékař a šouravým krokem se vydal chodbou
ke kuchyním.
„Musím ke své paní!“ Komorná si setřela z tváří slzy,
odhodlaně vešla do ložnice a posadila se na lože. Budeš-li,
naše královno, bojovat o život, pak budu s tebou, rozhodla
se a stiskla Johance chladné prsty.
Zemře, nebo se ta strašná zranění zhojí? kladla si v
duchu otázku.
Zemřu? kladla si v tichu své duše stejnou otázku i mladá
česká královna. Čím jsem se provinila, Bože, že ke mně





11
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
smrt musí přijít tak brzy a za tak krutých a nečekaných
okolností? Vždyť jsem se tolik snažila být svému manželu
Václavovi dobrou a poslušnou manželkou. Tak moc jsem ho
chtěla poznat, abych ho mohla milovat takového, jaký je.
Bože, věř mi... Milovala jsem někoho, kdo nemiloval
nikoho... Anebo snad to, co on sám cítil, byla láska? Pokud
ano, pak má láska tisíce podob. Neznámých a nepoznaných
podob, které snad nechápe ani ten, kdo se milovat snaží.
A česká královna Johana Bavorská se ponořila do
vzpomínek. Do svých vlastních prožitků a také do útržků
vyprávění, které se k ní během života s českým králem
Václavem donesly a jež ona sama potřebovala
vyslechnout, aby pochopila svého manžela, muže a panovníka.
Musela znát pravdu, aby tak nevyzpytatelného člověka
mohla milovat, přijmout ho takového, jaký opravdu je, bez
podmínek a bez iluzí.
Kdy jen začala ta přetěžká životní cesta mého manžela
a krále? položila si Johanka v duchu otázku a jako
odpověď se jí vybavila zář v očích krále a císaře Karla IV.,
Václavova otce, když vyprávěl o nejšťastnějším okamžiku
svého života...





12
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
K APITOLA 2
CÍSAŘSKÉ HR ADNÍ SÍDLO V NORIMBERKU,
26. ÚNOR A 1361, O DVACET PĚT LET DŘÍVE
V
ložnici císařovny Anny Svidnické vládlo napětí.
Zrychlený dech rodičky střídaly hluboké vzdechy, ko -
morná nestíhala utírat kapky studeného potu na jejím čele.
O patro níž, v kruhu svých přátel, těžko ovládal
netrpělivost český král a římský císař Karel IV.
„Konečně přišel den, na který celá země, půlka Evropy,
tak netrpělivě čeká.“ Císař se snažil pronést slova
slavnostně a hlasitě, ale hlas mu přesto selhal.
Nocí se ozval výkřik. Tlumený kameny ve zdech, krátký,
zoufalý, vypovídající o bolesti, s níž matka přivádí na svět
dítě, dolehl až k uším urozených pánů, kteří společně s
císařem už od večerních hodin vyčkávali příchod
královského potomka.
„Nalijte císaři vína, sic se té šťastné chvíle nedočká,“
pronesl jeden z vladařových společníků a pak sám
netrpělivému nastávajícímu otci podal stříbrnou číši
vykládanou rubíny, naplněnou až po okraj tekutinou stejné barvy.
„Cožpak se dá pochopit, co náš panovník prožívá?“
pronesl další šlechtic s úsměvem, protože s císařem už se





13
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
rozumně promluvit nedalo. „Nikdo nemůže vědět, jaké
to je, když s narozením vladařova potomka přichází tak
rozhodující chvíle nejen pro něho, ale i pro země, kterým
vládne. Vždyť může tolik ztratit...“ S úšklebkem
pokrčil rameny.
„Přinejmenším svoji sebejistotu, naději a hlavně..., jak
by se asi smířil s tím, že nebude mít následníka trůnu?
Jen se podívejte, je napjatý k prasknutí. S narozením další
dcery by se těžko smiřoval a taky by to mohl brát jako
Boží trest.“
„Mlč, pane, a přestaň malovat čerta na zeď!“ okřikl
pochybovače další z přítomných německých šlechticů.
„Císařský potomek bude jistě do rána na světě a pak budeme
svědky toho, jak jedno dítě dokáže měnit svět pouze tím,
že se vůbec narodilo.“
Ten poslední, slabý výkřik vysílené císařovny už do sálu
k vyčkávající společnosti nedolehl. Nepronikl ani za
mohutné zdi norimberského hradu. Snad pouze král ho
zaslechl, protože naslouchal srdcem více než ostatní a celou
svou duší byl u své milované manželky Anny Svídnické.
Náhle prudce praštil pohárem o stůl a rázným krokem
opustil síň i rozjařenou společnost. Vyběhl do patra,
přešlápl u dveří ložnice své manželky, ale stisknout kliku
nedokázal. Zatím nechtěl vědět, navíc bylo ještě brzy. Český
král a římský císař Karel IV. potřeboval být sám. Sám se
svým jediným přáním a Bohem.
Zároveň se zrychleným dechem matky pracující k
porodu se přibližovala třetí hodina ranní.
***





14
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
„Bože! Požehnej nám princem, pokorně tě prosíme o
následníka trůnu...“ šeptal král úpornou modlitbu, když
konečně osaměl v malé soukromé modlitebně před
jednoduchým vyřezávaným Kristem na kříži.
„Narodí se syn?“ Zvedl zastřený pohled do míst, kde
viděl hlavu a tušil oči Ukřižovaného, ale s jeho pohledem se
nesetkal.
„Já ti věřím,“ zašeptal po chvíli. „Copak ty sám jsi mi
neukázal cestu k dalšímu manželství, když mě opustila
moje drahá žena Anna Falcká? A ty sám nejlépe víš, jak
to všechno tehdy bylo...“ Císař se ponořil do vzpomínek.
Vzpomínek tak bolestných, že by tu dobu ze svého života
nejraději vymazal. Ale cožpak to jde? Jak můžeme
zapomenout na ránu v duši i srdci, když zůstává otevřená a
krvácející? Jak a kdy se zahojí?
„Ó Bože, tys dal, tys i vzal...“ Císaři se přes pevně
stisknutá víčka tlačily z očí pálivé slzy. Po chvíli si stejně
našly cestu a lehce klouzaly po Karlových tvářích do pečlivě
upraveného vousu. „Tak mě znáš pouze ty, Pane, pokorně
plačícího a prosícího,“ pronesl Karel IV. se znatelnou
výčitkou v třesoucím se hlase. „Vzal sis k sobě mého
prvorozeného syna Václava a já jsem ti tehdy neporozuměl. Měl
jsem s ním tolik plánů! Vždyť ty sám jsi mi ukázal cestu,
jak ho učit vládnout a jak ho výhodně oženit, aby se naše
území rozšířilo, země posílila a moc vzkvétala. To tys mi
vnukl myšlenku, že vhodnou nevěstou pro dědice trůnu je
Anna Svídnická.
A potom... Jak klikatou cestu osudu jsi mi připravil!
Plnou nástrah a bolestí. Vzal jsi mi syna, sotva se
naučil první kroky a vyslovil první slova. A za necelé dva
roky jsi mi vzal i manželku s dítětem, které se chystala
přivést na svět.“ Karel se odmlčel. Stará bolest se dnešní
nadějné noci, v očekávání dalšího potomka, znovu pro-





15
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
budila a strach z nečekaných událostí mu stáhl útroby
i hrdlo.
„Bože,“ zašeptal stísněně, připravený Všemohoucího
dál prosit, vysvětlovat a doufat.
„To, že jsem se nakonec já sám oženil s dívkou,
kterou jsem měl vyhlédnutou pro svého syna, to přece byla
nutnost. Jistě to tak mělo být, jinak by sis mého Václava
neodvedl a mě tou myšlenkou neosvítil. Přivedls mi do
cesty novou mladou dívku, tak krásnou, až se mi tehdy
tajil dech, a dnes se o ni bojím, protože ji nadevše
miluji. Její krásu, moudrost, mládí, které mě opět navrátilo
životu a hlavně... její plodný klín. A díky našemu spojení
se upevnily mé vztahy s uherským králem Ludvíkem,
zároveň i s polským králem Kazimírem. Tolik pro mě moje
malá Anna znamená, že jsem se smířil i s narozením dcery
Elišky.“ Karel hluboce povzdechl. Potřeboval svému Bohu
sdělit úplně všechno.
„A dnes, Pane!“ zvýšil hlas. „Pro dnešní den mám pouze
jedno jediné přání hodno krále a císaře. Pokorně prosím
o narození syna! Prince, který dá našemu životu smysl
a kterého vychovám v Boží bázni jako následníka a dědice
tůnu. To ti přísahám!“ Císaři se zlomil hlas.
„Vždyť stárnu a je nejvyšší čas, abych se dočkal syna,
jemuž bych mohl jednou předat vládu,“ vysvětloval
světci na kříži, ale především sám sobě. A v okamžiku,
kdy si vladař uvědomil, že je mu opravdu už
pětačtyřicet let a dávno není mladíkem, ozvalo se naléhavé
klepání na dveře.
„Veličenstvo! Císařské Veličenstvo!“
Karel se pokřižoval, rychle vyskočil na nohy a rozběhl
se ke dveřím.
„Bože, stůj při nás... Já ti věřím,“ zašeptal a odhodlaně
stiskl kliku.





16
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
„Veličenstvo!“ Nejvyšší komoří císařského sídla padl
před svým vladařem na koleno. „Narodil se chlapec!“
vypravil ze sebe se skloněnou hlavou, a než se
nadechl, aby větu zopakoval a ujistil svého krále, že přání se
stalo skutkem, byl Karel pryč. Chodbou doznívaly rázné
kroky.
„Veličenstvo, snad ještě chvíli, kdybys...,“ pokusil se
rozpačitý lékař zastavit spěchajícího císaře.
„Je zdravý? Opravdu se narodil syn?“ Novopečený otec
potřeboval svého prince vidět. Neodradilo ho ani to, že
novorozeně sotva omyli a ošetřili. Císař Karel IV. hleděl na
ten zázrak, ujistil se, že syn dýchá, má drobné ruce i nohy,
jen do očí mu ještě nemohl pohlédnout.
„Bůh nás vyslyšel, můj synu, můj drahý Václave,“ šeptal
rozechvělým hlasem, a až když si novorozeně v
zavinovačce mohl sám pochovat, konečně uvěřil svému
neskonalému štěstí.
„Dalas mi ten největší dar.“ Karel se posadil ke své
manželce císařovně Anně Svídnické na lože. „Splnilas
všechny mé tajné a dlouho skrývané tužby, udělala jsi mě
šťastným mužem.“ Vzal milovanou, dvaadvacetiletou
manželku za ruku. Nevadilo mu, že únavou sotva udrží
víčka otevřená, že jí vlasy ztmavly potem. Hleděl jí do
očí a nenacházel slova. Až když se dívka lehce zachvěla
vysílením, vzpamatoval se. „Udělám pro tebe cokoliv,
teď ale, moje drahá, hlavně odpočívej. Já sám půjdu
poděkovat za ten dar Bohu a zítra společně oznámíme
celému světu radostnou novinu. Že já, český král a římský
císař, jsem se dočkal syna a země, kterým vládnu,
následníka trůnu.“
***





17
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
O MĚSÍC POZDĚJI
„N
áš císař se raduje jako dítě, co konečně dosta -
lo vytouženou hračku,“ poznamenal
blahosklonně šlechtic Těma z Koldic k malé skupince českých pánů,
kteří společně s ostatními přijali pozvání svého krále ke
slavnostnímu křtu novorozeného Václava.
„A čemu se, Těmo, divíš?“ sklonil se mu k uchu Jošt
z Rožmberka. „Vždyť se mu splnilo největší přání. Má
syna a české země následníka trůnu.“
„Nemyslím, že zůstane pouze u dědice české koruny,“
pokýval hlavou další z Rožmberků, pan Oldřich. „Věřte
mi, že náš císař Karel umete svému následníkovi cestu
ke všem korunám, které po něm může zdědit nebo získat.
Proč by se jinak snažil, aby se dítě narodilo v císařském
sídle, v Norimberku?“
„A to víte, že dal svého syna vyvážit zlatem?“ přidal se
ke skupince pan Zbyněk Zajíc.
„To vědí všichni!“ ušklíbl se Oldřich z Rožmberka.
„Šestnáct hřiven ryzího zlata, stejně tak vážil
novorozenec, poslal jako dar do Cách, korunovačního města
římských králů. Proč asi?“ zvedl šlechtic významně obočí.
„Už teď svému synovi potřebuje zajistit přízeň a dát
najevo přání, aby jednou nastoupil na římský trůn.“
„Přání otce jsou znásobená radostí, kterou v něm
narození dědice vyvolalo. Nedivme se tedy, pánové, copak my
všichni nevíme, jak jsou mužští potomci pro každý
šlechtický rod důležití? A pro vládnoucí Lucemburky to v této
době platí dvojnásob. Vždyť tak schopného krále a císaře
jsme léta neměli a jediné, co mu chybělo ke štěstí, byl syn.





18
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
Teď ho konečně má,“ přidal se k hovoru Hašek ze
Zvířetic, ale vzápětí se musel odmlčet.
Herold ohlásil příchod samotného císaře Karla IV.
Do velkého hodovního sálu vstoupil muž zářící
štěstím. I když s mírně nachýlenými zády po zraněních,
která utržil v turnajích i v boji, nesl hlavu hrdě
vztyčenou a nešetřil úsměvy. Stejně hrdě přiváděl do čela
hodovní tabule krásnou mladou ženu, císařovnu Annu
Svídnickou.
„Činíme vás, pánové, trvalými účastníky naší radosti,“
začal císař slavnostní projev hlasem plným dojetí. „Dostali
jsme od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve
znamení šťastné hvězdy. Radujte se tedy společně s námi! Náš
rod již nikdy nebude trpět nedostatkem budoucích králů.
Narodí-li se syn, nechť je to k jeho slávě a poddaným ke
štěstí.
Vyprošujte společnými modlitbami od božské
prozřetelnosti, aby tomu, komu poskytla možnost se narodit,
propůjčila i dlouhý věk, a komu udělila život, aby dala
i schopnost vládnout.
Plesejte tedy všichni poddaní a celý český národ ať
slaví k prospěchu našeho budoucího krále, protože
nebesa konečně vyslyšela naše vroucí přání a císařovna, naše
manželka, nám porodila dědice a následníka trůnu,
vyprošeného od Hospodina. Máme prince!
Vznešený den jeho zrození byl pro nás přeslavným
dnem, jeho příchod podobný vycházející jitřence, která
zahání mlhu. Právě tak tento novorozenec zahnal strach,
rozpaky i marné naděje ze srdcí našich poddaných a přinesl
jim pocit štěstí, důvěru a lásku.





19
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
Konečně máme prince! A v něm bude naše České
království pevně zakotveno jako na mocné skále.“
Řeč českého krále a císaře Karla IV. neměla konce. Oslavná
slova a radost z narození dědice trůnu byla nekonečná.
„A proto jste byli, urození pánové, pozváni do císařského
města a sídla, abyste se společně s námi radovali z jeho
zrození a byli přítomní slavnostnímu křtu. Náš princ ponese hrdé
jméno přemyslovských králů – Václav, toho jména čtvrtý.“
NORIMBERK, CHR ÁM SVATÉHO SEBALDA,-
NEDĚLE, 11. DUBNA 1361
S
kupina českých šlechticů mlčky sledovala okázalý
křest novorozeněte.
Křtitel, sám pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, na
přání císaře požehnal princi za účasti arcibiskupa
mohučského a kolínského. A dalších šest biskupů a pět opatů
dodalo aktu na vznešenosti a důležitosti.
„Tak snad už se můžeme bavit a připíjet císařské rodině
na zdraví, když si náš panovník zajistil boží přízeň na křtu
syna i do světlé budoucnosti.“ Jošt Rožmberský pronesl
ta slova unaveně, po dlouhé mši. A nebyl sám, kdo se
těšil především na dlouhých osm dnů oslav, které císař slíbil
všem, bez rozdílu stavu a urozenosti.
„Myslíš si, Jošte, že se budeš pouze bavit?“ usmál se na
bratra starší Oldřich. „Jistě, čekají nás hody, turnaje a
radovánky, ale jak znám našeho císaře, všechno má svůj
důvod. Vždyť kdy jindy se sejde na společných oslavách
tolik urozených hlav z různých zemí, církevních
hodnostářů a vlivných přátel? Nejprve nechá všechny přítomné
obdivovat říšské korunovační klenoty, které nechal při-





20
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
vézt z Karlštejna, a pak, až všechny zaslepí jejich leskem
a naplní břicha vybranými lahůdkami, bude vydávat
prohlášení, jednu listinu za druhou. Známe přece císařovu
pracovitost a dnes, když má syna a novou chuť do života,
to se bude snažit dvojnásob.“
„Má pro koho,“ přikývl Zbyněk Zajíc. „Uvidíme, jak
dlouho to neuvěřitelné nadšení císaře z narození syna
vydrží, vždyť už taky není žádný mladík.“
„To si povíme, až se náš panovník vrátí zpět do Prahy,“
poznamenal Oldřich z Rožmberka. „A že si na jeho příjezd
budeme muset počkat, to je snad jasné. Z české kotliny má
přece jen menší rozhled a vliv než z císařského sídla.“
KARLŠTEJN, 31. PROSINCE 1386
Poslední den v roce, poslední den příběhu
C
ísařovna Johana Bavorská, manželka českého krále
Václava IV., bojovala o život.
Ve stavu podobnému hlubokému bezvědomí bloudila
svým životem, ale nenacházela důvod, proč by měla
zemřít, přestože cítila, že život z ní uniká každou vteřinou.
Nejprve se jí v mysli objevily ty nejživější vzpomínky,
kdy se poprvé setkala se svým manželem, pak jejich
sňatek, korunovace a první setkání v soukromí ložnice.
Více než tvář manžela a krále, se jí však vybavoval
obličej tchána, krále a císaře Karla IV. Nikdy nikomu
nezářil pohled podobným světlem naděje, když jí vyprávěl
o nekončící radosti ze zrození syna, jeho korunovace
a slibu Bohu, že on sám udělá pro svého syna všechno na
světě, jen aby dobře a spravedlivě vládl svým poddaným.
A udělal jsi, náš drahý panovníku, pro svého syna a mého
manžela možná více, než jsi měl, napadlo Johanku v hlubo-





21
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
kém snu. A snad tam někde, v pýše a hrdosti otce nad dědicem
trůnu, snad právě v té době bezbřehého okouzlení se začal
odvíjet zvláštní osud dítěte, chlapce, kterému spadlo do klína
všechno, co vybudoval jeho statečný a pracovitý otec. Možná
právě tehdy se nitky osudu spojily, aby ukázaly císařskému
otci a všem poddaným, že nikdy nemůžeme mít všechno,
přestože si myslíme, že se nám všeho dostalo vrchovatě.
A útržky vyprávění císaře, činy a slova jeho další
manželky Alžběty Pomořanské, arcibiskupa Arnošta z
Pardubic, a především společné chvíle se samotným Václavem
se Johance v duši propojily v příběh, který musela sama
sobě a svému srdci převyprávět, aby pochopila chování
svého manžela a dokázala mu odpustit.
Nebo snad potřebuji ulevit svému vlastnímu svědomí,
abych mohla zemřít v míru a má duše směla opustit tento
prapodivný svět? položila si Johana otázku a neznatelně se
usmála. Opravdu je to tak snadné?
Kdo mě nabádá k cestě vzpomínkami zpět mým životem?
A proč? Snad na té cestě poznání najdu pochopení a smíření.
A jestli zemřu, a bude-li to vůle Boží, pak zde přece musí být
nějaký smysl. Poznám smysl svého života v hodině své smrti?
Jak krátký je lidský život. A jak dlouhý okamžik umírání.
„Naše drahá paní jen hoří,“ povzdechla komorná a
vyměnila Johaně chladivý obklad.
„Vypadá, jako by hluboce spala, a přesto se jí ve tváři
zračí jakési pohnutky, snad sny, kterými ve spánku bloudí,“
pokrčila bezradně rameny a zahleděla se na lékaře, tichého
muže, jehož neurčitý výraz nesvědčil vůbec o ničem.
Nedával naději, ale také se v něm nezračila beznaděj. Jako
by on jediný, starý a moudrý muž, dokázal pochopit, čím
mladá a krásná císařovna prochází.





22
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
K APITOLA 3
POLOVINA ČERVNA 1362
„P
ane vévodo, jaký další postup navrhuješ?“ ptal se
císař Karel svého spojence svídnického vévody
Bolka, se kterým společně dorazili do Brna, aby jejich
ochranné oddíly mohly bránit Moravu před vojskem uher -
ského krále Ludvíka.
„Vaše císařské Veličenstvo,“ začal vévoda Bolek
rozvážně. „Jestliže se chceme vyhnout prolévání krve a
krutým bojům, pokusím se nejprve já sám vyjednat prostor
pro dohody s uherským králem.“
„Souhlasím!“ Císaři se návrh hned zalíbil. „Budeš tedy
vyslán do Trenčína. Já vyčkám v Brně. Předpokládám, že ani
Ludvík po bojích netouží a dohodneme podmínky příměří.“
BRNO, O MĚSÍC POZDĚJI
„V
eličenstvo!“ sklonil se Bolek Svídnický před
císařem. „Uherský král je dohodám nakloněn a posílá
k tobě své vyslance.“





23
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
„Budeme tedy jednat o příměří!“ Císaři se rozjasnila tvář.
„Snad alespoň na nějakou dobu zažijeme chvíli klidu a
můžeme se vrátit do hlavního města. Přinesls dobré zprávy,
příteli,“ pochválil vévodu, ale v myšlenkách už byl jinde.
Karel se nemohl dočkat dne, kdy se situace na východní
moravské hranici uklidní a on bude moct konečně spěchat
do Prahy. Vždyť právě v těchto dnech by měl spatřit světlo
světa jeho další potomek. Že to bude opět syn, o tom císař
nepochyboval. A navíc, moc se těšil na svého
prvorozeného syna Václava. Jak se mu asi daří? Jistě mu při
návratu vyběhne naproti!
Moje drahá manželka... Karel se nejprve v obavách
mírně zamračil, pak ale rozjasnil tvář. „Bůh je s námi,“
zašeptal s neotřesitelnou vírou. Je mladá a silná a až se
vrátím, jistě mě přivítá s novorozeným synem v náruči.
Císař Karel v té chvíli pocítil v očích slzy dojetí.
Ještě pár dnů, moje milovaná, jen co uzavřu dohody s
vyslanci uherského krále. Pak už budu, třeba dnem i nocí,
štvát koně k domovu.
PR AHA, 11. ČERVENCE 1362
„P
aní, vydrž! Neusínej a seber síly, dítě musí na svět!“
znělo zoufale a naléhavě ložnicí císařovny Anny.
„Bože na nebi, svatá bohorodičko, stůj při nás!“ šeptala
královnina nejstarší komorná a důvěrnice. Žena z tónu
lékařova hlasu pochopila, že je zle. Jistě, porod se táhne už
druhý den, ale copak se to nestává? Jenže císařskému
potomkovi se na svět opravdu nechtělo a Anna už ztratila
všechny síly. Komorná měla co dělat, aby ji udržela při
vědomí, a donutit ji vytlačit dítě na svět, to už byl přímo nad-





24
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
lidský úkol. S hrůzou se zadívala do bledé tváře rodičky,
ze které vyprchala všechna vůle a síla.
„Pomohu jí!“ křikla na lékaře a ten kývl. „Rychle,
jinak...“
A zoufalá žena přiložila dlaně na břicho císařovny. Stah
přišel okamžitě. Ve stejné chvíli se celou silou své statné
postavy pokusila dítě z lůna matky vytlačit. Vnímala
pohyb dítěte, ale také věděla, že vysílená císařovna jí už
nepomáhá.
„Je na světě,“ procedil lékař bez nadšení mezi zuby,
protože hned poznal, že není všechno, jak má být. Dítě bylo
celé modré a stejnou barvu měly najednou i rty ubohé
císařovny.
„Je to syn! Paní, přivedlas na svět dalšího královského
syna!“ křičela komorná a doufala, že Annu tou
přešťastnou zprávou přivede k vědomí.
Nepřivedla.
Císařovna Anna Svídnická věděla lépe než všichni, kteří
se ji snažili přivést k životu, že duše jejího syna je k ní
pevně připoutaná a že společně opouštějí svět lidí. A v té
chvíli pochopila, že je šťastnější než ti, které opouští.
Odpusť mi, můj pane, bolest, kterou ti způsobím..., byla
její poslední myšlenka na manžela a krále Karla.
„Oba jsou už na pravdě Boží a nám nezbývá...“ Starý
bělovlasý muž neovládl svou lítost a bolest a nad teď už
pokojnou a uvolněnou tváří své panovnice a jejího
novorozeného syna se hořce rozplakal.
„Bůh dal, Bůh vzal, budiž jim oběma země lehká,“
pronášel roztřeseným hlasem narychlo povolaný arcibiskup
Arnošt z Pardubic, aby císařovně i novorozenému synovi
v hodině života a smrti požehnal.





25
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
„Budiž nám útěchou, že nejsou hříchy, které bychom jim
my, nebo snad Hospodin, měli odpouštět.“
Ložnicí císařovny Anny Svídnické se dlouhé hodiny
nesl srdcervoucí pláč a tiché modlitby.
Kdo sdělí císaři zprávu ze všech nejhorší? přemítal v
nitru arcibiskup Arnošt, když zvolna a unaveně odcházel od
úmrtního lože své královny. Kdo se stane poslem
špatných zpráv, když ten, komu jsou určeny, čeká jen ty
nejpříznivější?
Kdo je připraven ranit svého dobrého krále a císaře na
nejcitlivějším místě a jaká slova útěchy budou ta nejlepší?
„Žádná!“ Arcibiskup se zastavil u okna a zahleděl se na
Město pražské. „Není slov, která by mohla zlehčit břímě
ze všech nejbolestnější. Jediným lékem je čas,“ přemítal
svatý muž tichým hlasem, protože sám pociťoval bolest
i smutek. A jemu samotnému nezbylo nic jiného než
sklonit hluboce hlavu, protože myšlenka na Boží
nespravedlnost si sama našla cestu do jeho mysli. „Odpusť mi, Pane,
že nevím..., nemohu pochopit tvůj záměr. Nevím, proč jsi
tak rozhodl, a nevím, jak svému panovníkovi a příteli to
břímě ulehčím.“
Arcibiskup Arnošt zvedl pohled, ale věže a střechy
hlavního města pod Hradem mu splynuly v mlhu. A kdyby
mohl v té chvíli vidět srdcem, spatřil by jezero plné
vlastních slaných slzí.
„Nejen císař, ale i Pražané a všichni poddaní budou
truchlit společně se svým panovníkem, protože ho
milují. Všichni budou plakat pro jeho bolest a svoji krásnou
mladou císařovnu, která měla žít, dělat manžela šťastným
a rodit další potomky pro svoji zemi, rod Lucemburků i
císařský trůn.“





26
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
O DVĚ HODINY POZDĚJI
„C
o navrhuješ, pane kancléři, abychom udělali?“ ozvalo
se do napjatého ticha malé pracovny Jana ze Středy,
císařova kancléře. Arcibiskup Arnošt položil otázku bezbar -
vě, aniž by se v pohodlném křesle pohnul. Snad pouze jeho
chladné prsty pevněji sevřely vyřezávané dřevo na
područkách.
„Nemůžeme nechat císaře, aby se vrátil do hlavního
města a nevěděl o tragických událostech,“ odpověděl po
dlouhé chvíli kancléř.
Když Arnošt z Pardubic souhlasně přikývl, odvážil se
Jan položit další otázku: „Ale kdo? Kdo se vydá císaři
naproti a sdělí mu, že jeho manželka a syn...“
„Ptáš se, pane kancléři, kdo se odváží být poslem
špatných..., těch nejhorších zpráv?“ Arcibiskup pokýval lehce
hlavou. „Budu to já!“ Polkl a krátce dodal: „Císařův přítel,
důvěrník a zpovědník.“
O ČTYŘI DNY POZDĚJI
P
raha byla tichá.
Tiché a vyprahlé bylo i srdce českého krále Karla IV.,
když beze slova, bez jediného gesta z radostného návratu,
mlčky projížděl ulicemi k Pražskému hradu.
Tam... Zvedl nepřítomný pohled. Tam někde nad
městem, v chladu chrámu, na mě čeká moje manželka s
novorozeným synem, abychom se mohli na věky rozloučit.
Císař se musel ovládat, aby nevykřikl a nedal tak nedal





27
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
průchod bolesti, která ho zavalila jako kalná voda, z níž
nelze vybřednout. Cítil se jako raněné zvíře, jako špatně
zasažený jelen, ze kterého pomalu odchází život a nikdo
mu nemůže pomoci. Pouze lovec, ten, který ránu způsobil,
ho může dorazit, aby se netrápil.
Pak tedy ty, Bože, rozhodni, jestli mohu tu
nesnesitelnou zákeřnou ránu přežít, nebo jestli mohu žít dál,
zaprosil Karel v duchu a pak se pokusil rozhlédnout kolem sebe.
Ulice lemovaly davy tichých Pražanů a císař pochopil,
že ne ze zvědavosti, ale z lítosti přišli přivítat svého krále,
dát mu najevo svoji účast. A v očích, do kterých se
odvážil pohlédnout, viděl slzy, bolest i obdiv ke svému
statečnému králi. Viděl v nich lásku k císařovně a pochopil, že
není sám, kdo Annu miloval a komu bude navždy chybět.
„Jsou s tebou, můj pane,“ pronesl s nadějí arcibiskup,
když na nádvoří Hradu vystoupil ze svého kočáru a Karel
sesedl z koně. „Všichni s tebou soucítí a pomohou ti nést
ten krutý úděl.“
„Pane Arnošte,“ konečně promluvil král, i když strnulý
výraz na jeho tváři se nezměnil. „Poradím si s každým
nepřítelem, protože chráním své země. Svoji manželku
a syna jsem ale před zákeřným a skrytým nepřítelem
ochránit nedokázal. Proč?
A ta hořkost, ta nespravedlnost nad smrtí krásné,
oduševnělé a jemné bytosti mě snad udusí. Říkáš, že jsou se mnou
Pražané a naši poddaní. Ale já, drahý příteli, já teď potřebuji
být sám. Možná jste kolem mě, ale já se cítím velmi
osamělý...“ Císaři se zachvěl hlas. Vyrazil nádvořím k
bazilice svatého Víta, kde byly vystaveny ostatky jeho drahých,
a arcibiskup se za ním otočil a zašeptal. „Bůh je s tebou...“





28
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
Karla v tichém chrámu vylekal zvuk vlastních kroků.
Zpomalil a zaposlouchal se do ozvěny, kterou chůzí
způsobil. Jak je zde prázdno... Zamířil k místu, kde v
odkryté rakvi ležela jeho milovaná Anna společně s
novorozeným synem.
Ten pohled ho srazil na kolena. A přesto neplakal. Hleděl
na bílý obličej a tváří v tvář smrti ho náhle naplno zasáhla
pouze jediná myšlenka. Václav! Můj a tvůj prvorozený
syn Václav přece žije! Nikdy ti nepřestanu být vděčný, že
díky tobě přišel na svět náš syn a dědic trůnu.
„A já ti, moje milovaná, přísahám, že pro našeho
Václava udělám všechno, co mohu, dám mu lásku za nás oba,
aby z něho byl jednou dobrý panovník. A začnu tím, že pro
něho zajistím českou korunu a trůn! A pak mu budu
pomáhat na cestě k vládě nad dalšími zeměmi a i k trůnu
císařskému, to ti slibuji!“ pronesl rozechvělým, leč rozhodným
hlasem.
Pak císař sklonil hlavu k modlitbě, protože to, co
přísahal své manželce, sliboval Bohu a především sám sobě.
STEJNÝ DEN V PODVEČER
„V
áclave...“ Císař sotva pohnul rty. Při pohledu na
sedmnáctiměsíční batole se mu sevřelo srdce.
Nedokázal ze sebe dostat jediné další slovo. Chlapec se
postavil na nejisté nohy, vyřezávaného koníka přitiskl na
drobný hrudník a pak se vratkými krůčky rozběhl k otci,
který mezitím poklekl a otevřel náruč.
Ve Václavově komnatě bylo v okamžiku prázdno. Chůvy
i komorné vytušily císařův stav a dva vladaři, současný
i ten budoucí, naráz osaměli.





29
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
Srdce otce přetékající bolestí i láskou objalo v duchu
svého syna více než pevné paže. A v té chvíli se císař Karel
konečně rozplakal. Nedokázal svému synovi říct, co cítí,
ale jeho nitro křičelo: Budu tě milovat i za tvoji matku,
ničeho se neobávej! To ty jsi zůstal jedinou pevnou
jistotou mého života a důvodem mého dalšího žití. Pro tebe
budu spravovat a rozšiřovat naše území, ty poneseš dál
korunu českých králů. A přestože jsi rodem Lucemburk,
věřím, že krev rodu Přemyslovců, horká a hrdá, povede tvé
kroky k dobré vládě v českých zemích.
„O to se postarám,“ pronesl císař nahlas, když se mu
nitro alespoň trochu uklidnilo a konečně mohl promluvit.
„Jsi přece můj syn!“ Vstal a v náruči zvedl Václava ze
země.
„Tvojí babičkou byla velká česká a polská královna
Eliška Přemyslovna. Ta vykonala pro české země svým
sňatkem s Janem Lucemburským více než mnozí panovníci
mečem a bojem. Byla velmi statečná a bohabojná, stejně
jako ostatní čeští králové, jejichž krev koluje v tvých
žilách. Jednou ti o nich budu vyprávět, abys mohl být hrdý na
krále Václava II., velkého panovníka Přemysla Otakara II.
a všechny své předky, po kterých zdědíš trůn a vládu.“
Malý Václav pohnutým řečem svého rozrušeného otce
ani v nejmenším nerozuměl. Vystrašeně se zadíval na
svého koníka, protože z otce cítil něco, co se mu ani
trochu nelíbilo a vyvolávalo v něm touhu plakat.
Když se mu zkřivil obličej a vypadalo to, že už už
propukne v pláč, zavolal císař chůvy.
„Musíš rychle dospět, budeme vládnout společně,“
zamumlal sám pro sebe už na odchodu do svých komnat.
A najednou se v chůzi zastavil. Vždyť i já jsem byl v
Čechách na přání matky pokřtěný jménem českých
přemyslovských králů – Václav, vzpomněl si císař alespoň na své





30
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
původní jméno, když už ostatní kruté vzpomínky z
dětství vymazal čas. Pouze občas, když ho ve spánku
zastihla noční můra, vracel se k němu pláč a křik matky, od
které ho kdysi jeho vlastní otec Jan Lucemburský
násilím oddělil. Dodnes ho ve snech dusí čadivý dým z loučí
a vidí klenuté stropy sklepení někde na hradě Lokti, kde
ho otec věznil a později nechal převézt na Křivoklát. Ten
boj matky Elišky Přemyslovny s otcem nikdy nepochopil,
jenže nakonec ocenil, že ho král poručil odvézt do Paříže,
nechal překřtít na Karla IV. a věnoval mu veškerou péči,
výchovu a vzdělání.
„Mě odloučil od matky otec, tebe krutý osud, můj synu,
můj malý Václave.“ Císař v zamyšlení došel do své
pracovny, pevně zavřel dveře a unaveně klesl do křesla.
Alespoň ve vzpomínkách utekl ze současnosti, ze světa, který
mu vzal to nejdražší.
O DVA TÝDNY POZDĚJI
„D
alší probdělá noc, Vaše císařské Veličenstvo?“
Arcibiskup Arnošt vstoupil do vladařovy ložnice
a přejel pohledem nejdříve po nerozestlaném loži, pak po
kamenné tváři svého krále. Karel nepromluvil.
„Naše císařovna a tvá manželka byla uložena do hrobky
ve Svatovítské katedrále.“ Pan Arnošt rozpačitě přešlápl,
pak složil spojené ruce na břiše a tiše pokračoval: „Všichni,
Veličenstvo, jsou zarmouceni společně s tebou, ale nikdo
z nich nemusí vládnout. Je nutné jít životem dál...“
Až teď císař zvedl pohled ke svému příteli, povzdechl
a nepřítomně pronesl: „Musím pryč, pane Arnošte,
potřebuji být sám. V nejbližších dnech odcestuji na Karlštejn.





31
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
Snad tam, v tichu hlubokých lesů, najdu znovu klid po
tvrdém zásahu osudu. Nemohu jinak. Jak mám dávat sílu
a víru poddaným, když sám se cítím bez síly a bez víry?“
„Země i lid tě potřebují,“ pokýval hlavou arcibiskup.
„A já potřebuji najít zase sám sebe, zhojit tu ránu
alespoň natolik, abych se zbavil té nejhorší bolesti.“
„Veličenstvo...“ Arcibiskup se s jemnou úklonou
rozloučil. Znal svého císaře a přítele. Bude se pomalou chůzí
toulat hlubokými lesy bez konce, aby pak mohl nasednout
na svého koně a v tom největším trysku stíhat zvěř,
lovit jeleny, dostat ze sebe všechno napětí a nespravedlnost
světa.
Muž se při té představě usmál.
A potom náš k smrti unavený milovaný císař
poklekne před ostatky svatých a velkým křížem v
karlštejnské hradní kapli, aby opět hledal v srdci víru a naději.
Arcibiskup se zastavil. „Máš, můj příteli, velkou a
hlubokou ránu plnou bolesti, ale také máš svého velkého
Boha,“ pokýval mírně hlavou. Byl o pevnosti víry svého
císaře přesvědčený a věřil v jeho uzdravení.





32
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
K APITOLA 4
BŘEZEN 1363
„P
ánové...“ Císař pokynul svým nejbližším porad -
cům a přátelům, aby se posadili.
Arcibiskup Arnošt, kancléř Jan ze Středy a Jan Očko
z Vlašimi si znatelně oddechli. Císařův projasněný pohled
i rázná a rozvážná gesta svědčila o jediném – vladař znovu
našel svoji ztracenou rovnováhu a překonal těžkou ránu
osudu. A další císařova slova jeho stav potvrdila.
„Než společně odejdeme podepsat důležité listiny tý -
kající se nové vysoké říšské hodnosti norimberského
purkrabího Fridricha, chci vám sdělit několik vlastních
rozhodnutí. Ty, pane Arnošte, se ode dnešního dne budeš
věnovat výchově mého syna a následníka trůnu. Do
budoucnosti doporučuji pro jeho vzdělání povolat ke dvoru
moudrého učence Francesca Petrarcu. Připrav tedy listiny
k mému podpisu pro jeho pozvání do Prahy. Mému
synovi, pánové, se dostane toho nejlepšího vzdělání a
výchovy, aby byl připravený vládnout českým zemím a mohl
jednou po mně převzít i korunu císaře.“
Arcibiskup Arnošt cítil, jak mu na tváři naskočil výraz
údivu. Hned se ale ovládl a doufal, že si císař jeho
překvapené reakce nepovšiml.





33
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
„A dále, pánové,“ pokračoval císař slavnostně, „náš pr -
vorozený syn se bude co nejdříve účastnit všech
důležitých jednání i sněmování společně se mnou. Chci, aby se
učil naslouchat, porozumět obsahu diplomatických řečí
a také na listiny přidával svůj vlastní podpis.“
Tentokrát se objevil na tvářích všech přítomných
nestrojený údiv, a přestože nikdo nepromluvil, císař si
všeobecného překvapení nemohl nepovšimnout.
„Tak jsem se rozhodl, pánové,“ pronesl s jistotou. „Jsem
odhodlaný nechat schválit českou stavovskou obcí
korunovaci našeho prince, aby nikdo nepochyboval o tom, kdo
po mně převezme vládu.“
„Ještě v letošním roce?“ Arcibiskup nesouhlasně
zavrtěl hlavou.
„Ano, pane Arnošte, pokud možno do konce léta!“ Císař
důrazně zvýšil hlas.
„Císařské Veličenstvo,“ promluvil arcibiskup
rozvážně. „Jako tvůj přítel a rádce nepovažuji korunovaci
dvouletého dítěte za vhodnou, vždyť je čas, můžeme
vyčkat na dobu, kdy si budoucí český král bude sám
uvědomovat, k čemu je předurčený a co slavnostní akt
korunovace znamená. V tomto věku ještě nic
nepochopí, nebude tedy ani schopný ocenit význam tak
důležitého okamžiku.“
„Pane arcibiskupe, už jsem se rozhodl, nebudeme
tedy o mých záměrech pochybovat.“ Císařovo
rozhodnutí bylo pevné. „A ty sám, pane Arnošte, i kdyby se ti
to nelíbilo, nasadíš na hlavu mého syna korunu českých
králů, tak jak to přikazuje český korunovační řád. Tak
to bude!“
V místnosti zavládlo napjaté ticho. Ale i kdyby císař
připustil, že nikdo z jeho přátel a poradců s jeho rozhodnutím
nesouhlasí, na věci by to nic nezměnilo.





34
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
„Nyní se odebereme do jednacího sálu, k podpisu
listin na dědičné právo, hodnosti a pocty příslušející
knížatům svaté Říše římské pro budoucího tchána našeho prince
Václava. Naše diplomatické úsilí bude do budoucna
směřovat pouze jedním směrem – vždy ku prospěchu mého
syna a upevnění jeho moci.“
„Takže korunovace, nevěsta, zajištění moci, síly i slávy
pro malé dítě, které nemá a nebude mít ponětí o tom, co se
kolem něho děje a proč.“ Jan Očko z Vlašimi bručel
přesně tak hlasitě, aby ho slyšel pouze pražský arcibiskup, ale
natolik tlumeně, aby pochybovačná slova nedolehla k
císaři spěchajícímu chodbou v čele svých poradců.
„Pane z Vlašimi, v tuto chvíli buďme vděčni Bohu,
že se císař vzpamatoval a že je schopný zase pracovat,
jednat a přemýšlet o budoucnosti.“ Arcibiskup si i
navzdory rychlé chůzi složil ruce na břiše.
„Třebaže některá rozhodnutí týkající se Václava se zdají
být nepromyšlená, zaslepená a přinejmenším...“
„Mlč, pane z Vlašimi,“ arcibiskup mírně zvýšil hlas.
„Necháme císaře chvíli jednat a pak mu sdělíme své
názory na náznaky v listech od opolského vévody
Vladislava.“ Pan Arnošt se šibalsky usmál. „To už bude mít
císař jiné starosti.“





35
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
K APITOLA 5
KROMĚŘÍŽ, 9. KVĚTNA 1363
„P
ánové, nadešel čas k dalšímu důležitému kroku
v životě mém i mého syna.“ Císař se zahleděl na
malého Václava, ale když viděl, jak mu hlava na slabém
krčku padá na stůl a dítě usíná, usmál se a dal pokyn
chůvám, aby prince uložily k spánku.
„Příměří s nevyzpytatelným Rudolfem Habsburským
bylo úspěšně uzavřeno, můžeme tedy hned zítra vyrazit na
cestu.“ Císař vydával příkazy jasně a stručně.
„Vy všichni budete po mém boku,“ oslovil své nejbližší
přátele. „Cestou do Krakova se k nám ve Slezsku připojí
opolský vévoda Vladislav, který, jak víte, má veliký podíl
na vyjednávání o mém novém sňatku. Navíc je synovcem
uherského krále Ludvíka a to spojenectví nám přinese do
budoucna velké výhody.“
„Ne ovšem tak velké jako nový sňatek,“ poznamenal
císařův kancléř Jan ze Středy spokojeně.
Císař se poznámce přítele chabě usmál a hlasitě pronesl:
„O tom nemůže být pochyb. Vnučka polského krále
Kazimíra je zárukou nového pevného spojenectví, jistých
přátelství v budoucnosti a především...“ Císař se odmlčel.





36
Jൺඋඈඌඅൺඏൺ Čൾඋඇග
„Veličenstvo, nikdo nepochybuje o nutnosti tvého
nového sňatku a vhodnější nevěstu bys nenašel,“ pomohl
příteli ve chvíli zaváhání arcibiskup Arnošt.
KR AKOV, 16. KVĚTNA 1363
„N
utíte mě do sňatku se sedmačtyřicetiletým
starcem?“ Alžběta Pomořanská si na tu myšlenku
pořád nemohla zvyknout. Nejen, že se má provdat, s tím by
se smířit dokázala, ale spojit život se stárnoucím mužem,
v tom je opravdu pouhá vypočítavost a prospěch celé
královské rodiny.
„Vyčkej, dcero,“ chlácholil šestnáctiletou dívku otec,
pomořanský vévoda Bogislav.
„Jednou nám budeš vděčná!“ Alžbětin dědeček a polský
král Kazimír pronesl větu s jistotou, která nepřipouštěla
další odpor. Také už se nechtěl se vzpurnou vnučkou
dohadovat. Zvykne si, omlouval v duchu své záměry. A až
v příštích okamžicích uvidí sebejistého moudrého muže
a uvědomí si, s kým spojí svůj život, zvítězí její ctižádost
a chytrost. Polský král se usmál pod vousy. Byl si svou
věcí jistý.
„Připravíme tedy tvému nastávajícímu ženichovi to
nejokázalejší přivítání,“ zdůraznil s úsměvem nevěstin
dědeček.
„Jak by ne, když datum sňatku už jste stanovili a hosty
z celé Evropy sezvali,“ pronesla rozhořčeně Alžběta.
„Budeš si, dítě, brát samotného císaře Karla IV., svatba
musí být slavná. Nebude chybět uherský král Ludvík,
dánský Waldemar, kyperský vladař Petr Lusignan, vévodové





37
Vගർඅൺඏ IV. – Sගආ ඌඈൻෂ ඇൾඉෞටඍൾඅൾආ
a biskupové z okolních zemí...“ Polský král se odmlčel,
mlčela i Alžběta.
Co když se mu nebudu líbit? napadla ji v poslední chvíli,
když už byl ohlášen císařův příjezd na královský hrad
Wawel, myšlenka, kterou si doposud vůbec nepřipouštěla.
O hodinu později už Alžbětu Pomořanskou opustily
všechny pochybnosti. Muži, kterému život vepsal do
tváře moudrost, chuť do života i bolest, ona přidala náhlé
okouzlení a nečekané štěstí. Jasně viděla, jak se mu
rozzářil pohled, když se na ni poprvé zadíval.
„Ráda se stanu tvoji manželkou, můj pane, a s
potěšením spojím svůj další život s tvým,“ byla první Alžbětina
věta, když si byli budoucí manželé představeni.
„Má paní,“ jihl Karel, „jestli můžeš, odpusť mi, že jsem
si v myšlenkách namlouval šestnáctiletou dívku.
Nedokázal jsem si představit tvoji oduševnělou tvář a krásu.
A musím říct, že působíš jako zralá a moudrá žena.“
Alžběta přimhouřila oči, ale co si myslela, nahlas
neřekla. Věděla, že je na svůj věk neobyčejně vyspělá a jako
žena působí na muže přitažlivě. Trochu si ale musela dávat
pozor, aby ovládla ráznou a sebevědomou povahu, kterou
zdědila po otci i dědovi.
21. KVĚTEN 1363
D
vouletý princ Václav seděl u velkolepé svatební
tabule po otcově levici. Vyšňořený, ale unavený
a znuděný zamračeně sledoval dění kolem sebe.
Rozjařené společnosti se bál, v hlasitém hovoru a hluku mu
nechutnala ani jeho oblíbená jídla. Nechápal otcův příkaz,






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.