načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V zemi mocného krále - Judit Bergová; Judit Polgárová

V zemi mocného krále

Elektronická kniha: V zemi mocného krále
Autor: Judit Bergová; Judit Polgárová

Dobrodružný, fantastický příběh Almy a jejích přátel odhaluje čtenářům od 9 let svět šachu a logického uvažování. Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Gyula Magyar
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1402-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný, fantastický příběh Almy a jejích přátel odhaluje čtenářům od 9 let svět šachu a logického uvažování. Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do říše temného vládce, který je opředen tajemstvím, stejně jako jeho záhadný hrad. Je možné, že vládne už přes pět set let? A co myslí tím, když říká, že šachy jsou jako život? Jisté je jen jedno: aby se děti mohly vrátit domů, musí sestavit armádu a vládci se postavit. Jak může Alma vyhrát nejdůležitější partii svého života a zachránit tak sebe i své přátele?

Popis nakladatele

Spoluautorkou je nejslavnější šachistka světa, Judit Polgárová!.

Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do říše temného vládce, který je opředen tajemstvím, stejně jako jeho záhadný hrad. Je možné, že vládne už přes pět set let? A co myslí tím, když říká, že šachy jsou jako život?

Jisté je jen jedno: aby se děti mohly vrátit domů, musí sestavit armádu a vládci se postavit.

Jak může Alma vyhrát nejdůležitější partii svého života a zachránit tak sebe i své přátele?

Zařazeno v kategoriích
Judit Bergová; Judit Polgárová - další tituly autora:
V zemi mocného krále V zemi mocného krále
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V zemi mocného krále

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Judit Bergová

V zemi mocného krále – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


w

JUDIT BERGOVÁ

VbZEMI MOCNÉHO KRÁLE


PODIVNÉ NÁHODY 5

KATEŘINA 16

ÚTOK VČEL 26

POMATENÍ 36

TAJNÉ DVEŘE 48

VÁLKA SKŘÍTKŮ 61

MAPA 76

SEN 88

JIHOVÝCHODNÍ BAŠTA 94

STRÁŽNICE 108

TMAVÁ UNIFORMA 119

ČERNÝ KRÁL 132

V BLUDIŠTI 147

LES STÍNŮ 158

BÍLÁ KRÁLOVNA 170

SETKÁNÍ 182

VICHR A HVĚZDA 189

BÍLÁ ARMÁDA 201

BOJ ZAČÍNÁ 213

BÍLÁ VLAJKA 225

KRÁLOVSTVÍ 240

KONEC HRY 252

DODATEK 260

I.

II.

III.

I V.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

X V.

XVI.

XVII.

XVIII.

XIX.

XX.

XXI.

XXII.

w

Judit Bergová

VbZEMI MOCNÉHO KRÁLE

Napsání této knihy podpořila

Šachová nadace Judity Polgárové pro rozvoj dovedností

I. PODIVNÉ NÁHODY 5

II. KATEŘINA 16

III. ÚTOK VČEL 26

IV. POMATENÍ 36

V. TAJNÉ DVEŘE 48

VI. VÁLKA SKŘÍTKŮ 61

VII. MAPA 76

VIII. SEN 88

IX. JIHOVÝCHODNÍ BAŠTA 94

X. STRÁŽNICE 108

XI. TMAVÁ UNIFORMA 119

XII. ČERNÝ KRÁL 132

XIII. V BLUDIŠTI 147

XIV. LES STÍNŮ 158

XV. BÍLÁ KRÁLOVNA 170

XVI. SETKÁNÍ 182

XVII. VICHR A HVĚZDA 189

XVIII. BÍLÁ ARMÁDA 201

XIX. BOJ ZAČÍNÁ 213

XX. BÍLÁ VLAJKA 225

XXI. KRÁLOVSTVÍ 240

XXII. KONEC HRY 252

DODATEK 260


5

I. PODIVNÉ NÁHODY

O

d rána bylo ve vzduchu něco zneklidňujícího. Zprvu se

zdálo, že to bude den, kdy se všechno jenom vleče, ale odpoledne se přihnala smršť zvláštních, nečekaných, neobvyklých událostí, jejichž společný výskyt postrádal smysl. Tři školáci, kteří spolu do té doby nikdy nemluvili, se setkali v čase, kdy každý z nich měl být někde jinde, a na místě, kde nikdy předtím nebyli. Dohromady je svedla náhoda. Přesněji řečeno série náhod. Jako by někdo zašmodrchal klubko nití tak, aby se nedalo rozmotat. Felix dnes neměl sebemenší chuť vyrazit si do parku. Dopoledne měli zápas v košíkové proti Titánům a po zaslouženém vítězství jim zcela neočekávaně trenér Maslák, který je dosud jen neúprosně honil, slíbil, že půjdou společně do kina. Felix se ohromně těšil, ale nakonec vše změnila hloupá náhoda. Nepomohlo, že je domluvený s kamarády z týmu, ani to, že má ze zápasu na svém kontě dvanáct vhozených míčů! Rodiče byli na odpoledne pozvaní na svatbu a oslava měla trvat až do rána následujícího dne.

I. PODIVNÉ NÁHODY


6

Děti s sebou rozhodně nemínili brát. Babička jako obvykle slí

bila, že přijede vnoučata pohlídat, i když Felix už měl dvanáct

let a žádné hlídání nepotřeboval. Ale na babičku se vždycky

těšil, protože se s ní dalo mluvit o všem a k večeři dělávala

palačinky, po kterých se mohl utlouct. Nejvíc se těšil, že

nebude mít celé odpoledne na krku sestru Bellu.

Těsně před odjezdem rodičů zadrnčel telefon. Ozvala se

babička a bědovala, že jí do bytu oknem vlétl černý kos, který

teď zoufale poletuje z pokoje do pokoje, a i když už otevřela

všechna okna, nebohý pták nemůže najít cestu ven. Do rána

ho nemůže nechat v bytě, protože by se utloukl. Jednou už vra

zil do zrcadla. Babička teď čeká na chlapce ze sousedství, aby jí

pomohl ustrašeného ptáka vyhnat. Hned jak bude kos venku,

přijde. Do večeře určitě. Takže palačinky budou a noční hlí

dání také. Jen je potřeba postarat se odpoledne o Bellu.

Felix nemohl uvěřit tomu, že kvůli nějakému pitomému

ptáku nemůže jít se svým týmem do kina. Náladu měl neval

nou, dalo by se říct pod psa. S hořkým výrazem ve tváři,

mlčky, bez jediného slova rázoval se sestrou do parku. Bella

se chtěla projíždět na kole a Felix se rozhodl, že ji bude hlí

dat jen z dálky. Ještě aby se někde ukazoval s takovým malým

prckem!

Drifťák, černá ovce třídy, se také nechystal do parku. Celé

dopoledne vysedával u počítače, jako obvykle hrál strategic

kou střílečku. Hrál ji už několik měsíců, vylepšoval si skóre

a inkasoval stále více bodů, získával zbraně a zabíral cizí území.

Odpoledne se chtěl věnovat své druhé zálibě, skateboardingu,

a už se domluvil s kamarádem Erikem, že si na náměstí pro

cvičí pár těžších skoků. Erik byl opravdový frajer. Mezi mlá


7

deží na sídlišti něco znamenal. Jednou už získal ve své věkové kategorii na skateboardovém mistrovství druhé místo a zvládal takové triky, ze kterých většině skejťáků spadla čelist. Drifťák přísahal při všech svatých, že ho dožene, a Erik byl ochoten naučit ho své nejlepší fígle.

Chlapci se domluvili, že se sejdou odpoledne na tržnici.

Tou dobou je už na ní docela přijatelně, smetí je zameteno a dodávky pryč. A těch několik kupek zeleninových zbytků a pár rozbitých beden hochům nemohlo bránit v procvi

čování dvojitého obratu. Obvykle jezdili po hrazení kašny

v samém středu tržnice. Drifťák přijel první. Měl za sebou

hodiny u počítače, brněla ho z toho ještě hlava. Přesto si

uvědomoval, že je dnes něco jinak. Nějak divně. V ulič

kách mezi dřevěnými prodejními pulty teď holubi sezobá

vali drobky, které zůstaly na zemi po dopoledním prodeji,

kousek od nich se dvě černobílé straky hašteřily nad zbytky

pečených klobásek.

Drifťák na svém prkně obkroužil náměstí, vyplašil holuby

a vjel mezi straky. Ke svému překvapení oba velcí ptáci neod

létli, jak by měli, ale nerušeně pokračovali ve svém hodování,

a dokonce se jim musel sám vyhnout, aby je nepřejel. Skate

board se naklonil, chlapec s razancí skočil a straky se vznesly

na stříšku nejbližšího stánku. Odvážného jezdce zpražily

dopáleným, káravým pohledem.

„No, tak promiňte,“ zamumlal spíše pro sebe a vytáhl tele

fon, aby si zkontroloval čas. Erik by už tady měl být. Vtom

se lekl, jak mu telefon v ruce nečekaně zazvonil. Erik mu

v něm rozhořčeně sděloval, že dnešní odpoledne je v tahu.

Uvízl ve výtahu mezi sedmým a šestým patrem, sedí v něm

sám v naprosté tmě a čeká, až ho někdo vysvobodí. V žádném

případě se nemůže pohnout ani nahoru, ani dolů. Drifťák ho politoval, a když už se odpolední plány takhle zbortily, rozhodl se, že přejede do parku a bude trénovat sám na kamenných schodech pod sochou slavného vojevůdce. Pokud se Erikovi podaří vyváznout ještě dnes, snadno ho najde. Jak tak stál a uvažoval, uvědomoval si, že ho ty dvě straky sledují a ironicky se mu pošklebují. Posledním z trojice, kdo se dnes neplánovaně vydal do parku pod jeho mohutné stinné stromy, byla Alma. Ona byla vlastně první, protože když dorazili Felix se sestrou Bellou a Drifťák na svém prkně, Alma už hrála pátou partii šachů. Ve stínu staletého platanu stály vedle cestičky patinou pokryté kamenné šachové stolky. Na tomto poloskrytém romantickém místě, mezi kvetoucími keři a voňavými květinovými záhony, bylo vždy živo. Staří páni v kloboucích, většinou inženýři na odpočinku, ale i mladší muži zde u stolků posedávali a hráli. Tady, na šachové promenádě se většina z nich cítila jako doma, a pokud to jen počasí dovolilo, trávili zde veškerý volný čas.

Na trávníku byla postavena obrovská šachovnice s tak velkými políčky, že na každém mohl místo fi gurky stát dospělý člověk. Hráči měli k dispozici velké dřevěné fi gurky, které jim sahaly až nad kolena, a tak nebylo divu, že tohle místo milovaly i děti. Ale zrovna teď děti pobíhaly jinde, velké šachové fi gurky nehnutě stály a pozornost dospělých byla plně zaujata partií odehrávající se na stolku.

Alma hrála šachy od svých pěti let a často se zúčastňovala soutěží. Dnes zamířila do cukrárny, aby si pochutnala na své první letošní zmrzlině a labužnicky olizovala šlehačku z čokoládového a vanilkového kopečku. Květnové slunce pálilo, zmrzlina se rozpouštěla a Almě se nechtělo chodit po rozpáleném asfaltu. Vykročila k parku pod stromy. Tuhle část města ještě neznala. Nedávno se sem přestěhovali a Alma, která svůj volný čas trávila většinou na šachových trénincích, ji dosud ani celou neprošla. Zpravidla projížděla rozsáhlý park na kole po cyklistické stezce, která vedla naproti.

Teď byla okouzlena a ohromena malebností stopadesátiletých stromů a rozkvetlých keřů, mezi nimiž se vinula písková cesta.

Došla k šachové promenádě, s překvapením na ni hleděla a pak si stoupla k jednomu stolku a pozorovala hráče. Muži právě hráli bleskovou partii, probíhal turnaj stálých hráčů. Blesková partie se tak jmenuje proto, že musí být dokončena do pěti minut. Žádné dlouhé uvažování. Tento princip vyžaduje maximální pozornost, soustředěnost a rychlost a pro diváky je to náramná zábava. Když se uvolnilo místo, Alma se na jednu partii přihlásila. Dospělým hráčům se to zpočátku moc nelíbilo, nebyli zvyklí hrát s dvanáctiletými holčičkami, ale když nesehnali jiného uchazeče, dovolili jí to. Po ukončení první partie, kterou Alma snadno vyhrála, již nikdo nic nenamítal. Všichni zcela propadli hře. Pátou dívčinu partii už sledoval větší hlouček lidí, kteří vzrušeným šepotem komentovali neobvyklé tahy a opovážlivé útoky blonďaté dívenky. Alma se soustředila jen na hru, a tak její pozornosti zcela unikla záhadná postava v černém klobouku a černých šatech, která ji pozorně sledovala od první minuty hry. Stíny platanů padaly i na tvář tmavého muže, a tak si nikdo nevšiml, že se mu vrásky při opakujících se Alminých vítězstvích výrazně prohlubují a jeho upřený pohled začíná být děsivý. V parku se nacházela jen jediná osoba obdařená schopností vnímat takové jevy, ale tu teď zaměstnávaly zcela jiné starosti. Tou osobou byl Drifťák, který se pokoušel na prkně vyskákat po strmých schodech k soše vojevůdce.

Jakmile byl nahoře, zastavil se, aby si oddychl, a spokojeně se rozhlédl. V trávníku na levé straně se přehrabovali kosi a vrány, vpravo nad hladinou jezera se vznášelo několik zatoulaných racků.

Pohled Drifťáka se zastavil u keřů a platanů kryjících šachovou promenádu a na okamžik se mu zastavil dech. Na jedné větvi se ptáci usadili neočekávaným a zvláštním způsobem. Vrána, těsně vedle ní racek, pak zase vrána. Černá – bílá, černá – bílá, asi osm ptáků vedle sebe sedělo takhle uspořádaně.

„Nesmysl! To se mi snad zdá!“ pomyslel si hoch a protřel si oči. „Vrány a racci vedle sebe nikdy nesedávají, a už vůbec ne v takovém pořadí... I v cirkuse by to bylo přehnané. Možná to jsou jenom straky,“ přemítal, „slunce mě oslepuje. A možná, že vážně sedím u kompu moc dlouho.“

Skateboard si šoupl pod paži a poklusem zamířil k šachové promenádě, aby si důkladně a zblízka prohlédl tu černobílou ptačí řadu. Když však znova pohlédl na větev, nespatřil už jediného ptáka, jako by to byl před chvílí jen klam a mam. Chlapec vzhlédl k obloze a pak se rozhodl prozkoumat zem pod stromem. Snad najde něco, co mohlo způsobit to předchozí oslnění, zrcadlení, nebo možná i podvádění. Ale pod starým platanem nebyly žádné stopy, žádná ptačí pírka, nic nevysvětlovalo tu předchozí situaci, kdy vrány a racci uzavírali mezi sebou nevídané, neslýchané přátelství. 11

Chlapec se rozhlížel po okolí a pojednou strnul. Přes

šachovou promenádu prolétl mlžný černý stín a jedna z osaměle stojících fi gurek na šachovnici udělala krok vpřed. Hoch si opět protřel oči. Byl zvyklý na své občasné zvláštní stavy, během nichž se mu někdy zdávalo, že ho zvířata pozorují jakoby lidským způsobem, ale samostatně chodící šachová fi gurka byla příliš i na jeho fantazii.

„Že bych dostal úpal?“ prolétlo mu hlavou, ale vzápětí tenhle nápad zavrhl. Květnové slunce není tak silné a navíc on nikdy nechodí ven bez baseballové čepice.

Čepice mu jednak sekne, jednak spoutá jeho dlouhé vlnité vlasy. Drifťák vykročil směrem k šachovnici. Promenáda byla klidná, diváci kolem stolků napjatě sledovali partie bleskového šampionátu. Nehybnost scény pojednou narušila blížící se malá hnědovlasá cyklistka. Její obličej byl chlapci nějak povědomý.

„Ále, vždyť to je sestra toho nadutého Felixe,“ odfrkl si. Felix a Drifťák se k sobě už od první třídy chovali nepřátelsky. Felixovi vadilo, že Drifťák se vyhýbá kolektivu spolužáků, že domácí úkoly píše nepořádně a že se, jak známo, raději oddává svým samotářským zálibám – počítači a skejtu. Považoval také za nemožné jeho ledabylé oblečení i dlouhé vlasy, které mu padaly do očí. Drifťák zase nemohl vystát Felixe, který se výborně učil a vynikal ve sportu a ještě byl díky své pěkné tváři a super oblečení populární nejen mezi kluky, ale i holkami. S úspěchy se však pojila i povýšenost, a tak se Drifťák Felixovi, pokud to šlo, vždycky raději vyhnul. I teď odvracel pohled od blížící se postavičky. Malá cyklistka vypadala přesně jako její bratr. Drifťák se s ní nechtěl setkat.

Promenádou náhle zavanul ledový vítr. Chlapci zatrnulo. Tam pod keři pochodovalo hejno vran a racků, zase v přesném pořadí černá – bílá – černá – bílá... A na protější straně – ano, teď to jasně viděl – se zase posunula jedna šachová fi gurka. Drifťák si pomyslel, zda se náhodou nezbláznil, když vtom přijíždějící dívka těsně vedle něj i s kolem spadla. Byl to ošklivý pád. Hoch se k ní sehnul, aby jí pomohl na nohy, ale z druhé strany promenády se přiřítil Felix. Plačící sestru zvedl, chladně kývl Drifťákovi na pozdrav a začal prozkoumávat nabourané kolo.

„Mohla by sis dávat větší pozor,“ káral mezitím Bellu. „Proč jezdíš tak rychle, když neumíš pořádně brzdit?“

„Ale umím, jen jsem se lekla. Tamta černá fi gurka se pohnula,“ ukazovala Bella třesoucím se prstem na šachovnici.

„To u rčitě, a pak ti do cesty ještě skočil odpadkový koš, ne?“ okřikl ji Felix.

„Já jsem taky viděl, jak se ta fi gura pohnula,“ promluvil za jeho zády Drifťák. Zcela ho ovládla zvědavost a touha porozumět tomu nepochopitelnému jevu. Když si i dívka všimla pohybu fi gury, pak se to opravdu muselo stát, nebo to alespoň vypadalo. Ach, tohle je lepší vysvětlení, než že mu haraší ve věži!

Ale Felix se vzpřímil, změřil si spolužáka s jeho dlouhými vlasy, baseballovou čepicí a prknem zdrcujícím pohledem a ironicky pravil:

„Vždycky jsem tušil, že máš úroveň malého děcka, asi tak na úrovni mé sestry.“

Drifťák se zamračil, prudce se nadechl a vykročil proti Felixovi. Ten jako pravá chlouba basketbalového týmu neustoupil, naopak si protivníka vyzývavě měřil. Vyděšený pohled Belly klouzal z jednoho chlapce na druhého, když vtom si všimla skupinky lidí stojících opodál a ukázala na ně.

„Podívejte se, tamhle je vaše nová spolužačka! Sedí u šachového stolku!“

Felix a Drifťák se oba naráz otočili směrem k šachistům. Felix Almu, ponořenou do hry, hned poznal a obličej se mu protáhl. Tuhle holku neměl rád, i když slyšel o jejích vynikajících šachových výkonech. Pobuřovalo ho, že se sportovcem nazývá někdo, kdo akorát sedí dlouhé hodiny u stolu, tváří se, jako by přemýšlel, a přitom jen přemisťuje fi gurky. To, co on provádí čtyřikrát týdně se svým basketbalovým týmem, to je opravdový sport, s během, posilováním, s házením, vrháním, se zápasením.

V tom okamžiku Drifťák zpozoroval postavu v černém, která stála za šachistkou. Muž světlovlasou dívku očima přímo provrtával, ale vtom nečekaně pohled zvedl a zadíval se Drifťákovi do očí. Chlapci páteří projel ledový děs, a přestože bylo horko, naskočila mu husí kůže. Každičkou buňkou svého těla cítil, že Almě hrozí velké nebezpečí. I když v uplynulých měsících neprohodil s novou spolužačkou ani slovo, teď věděl, že ji nesmí nechat o samotě.

„Koukni na toho týpka v černém klobouku!“ šťouchl Felixe do boku. „Něco s ním není ok.“

Felix na Drifťáka nechápavě pohlédl a potom se otočil zpět k mužům stojícím kolem Almy. Alma v té chvíli dávala zase mat, dav nadšeně zaburácel, několik lidí začalo tleskat. Nad promenádou opět prolétl temný stín. Muž v černém klobouku zmizel. Možná ho zakryli diváci nebo odešel po ukončení partie. Nebyl čas ho hledat, protože z oblohy se najednou ozvalo zadunění, třeskla rána a do stromu u šachové promenády uhodil blesk. Lidé strnuli. Nad sebou viděli oblohu, kde se místo předchozího jiskřícího slunce kupila černočerná bouřková mračna. S následujícím zahřměním se rozpoutalo přímo boží dopuštění, vzedmul se divoký vichr a provazy ledové vody začaly bičovat zem. Všichni se s křikem rozběhli, aby se někde skryli. Alma se postavila, a jak byla zabraná do hry, nechápavě se rozhlédla, chvíli si ani neuvědomovala, kde je. Park ještě neznala a teď byla zmatená z nečekané spouště, a z pobíhajících lidí. V průtrži stála bezradně na místě a uvažovala, kterým směrem by se měla vydat. Vtom uviděla spolužáky a hned se k nim rozběhla.

„Pojďte do autobusové zastávky!“ křičel Drifťák, to bylo nejbližší kryté místo v okolí. Čtyři děti v čele s Drifťákem seběhly po cestičce dolů a už přibíhaly k silnici vedoucí kolem parku. Ještě přeběhnout přes přechod pro chodce a budou v bezpečí kryté zastávky. Bylo tam už plno, ale hledat jiný úkryt na otevřené silnici uprostřed hromů a blesků by bylo šílenství.

Bouřka zuřila a dětem se před očima pruhy zebry rozmazávaly a měnily. Drifťák by mohl odpřisáhnout, že černé a bílé pruhy sklouzly přes sebe a vytvořily na asfaltu vzor černobílých kostek. Ale teď nechtěl řešit žádnou bizarnost, chtěl co nejrychleji pod střechu. Alma, Felix a Bella pádili za ním. Ale než doběhli na druhou stranu vozovky, všichni čtyři se zarazili.

Uprostřed vozovky je zastavila nepochopitelná změna počasí. V polovině přechodu bouře najednou ustala! Přestalo burácet, vichr utichl, zmizela cesta pod jejich nohama i domy na protější straně a druhá část přechodu pro chodce. Čtyři zkoprnělé děti se ocitly na úplně neznámém místě, kde nikdy předtím nebyly. Nikde žádná autobusová zastávka, nikde žádný ukazatel směru. Město úplně zmizelo.

II. KATEŘINA

D

ěti úžasem strnuly. Místo ulic velkoměsta a zuřící bouře

spatřily sluncem zalité louky s hedvábnou trávou; zmi

zely domy, sloupy elektrického vedení a betonové chodníky, beze stopy se ztratil dav prchající před dešťem i auta s divoce kmitajícími stěrači. Pofukoval jen vlažný větřík, ohlašující blížící se léto, okolo tiše šuměly stromy a keře. Pouze pasoucí se dobytek na stráních a osetá políčka prozrazovaly blízkost člověka.

Krajina, zalitá sluncem, byla krásná, ale její půvab nemohl zahnat mrazivý strach, který se dětem usadil v srdcích. V první minutě skoro zkameněly, bály se, že jakmile se pohnou nebo udělají chybný krok, vyvolají další změnu. Bella zděšeně chytla bratra za ruku a vylekaný Felix zapomněl protestovat. Alma se cítila, jako by se po ukončení šachové partie a po vypuknutí bouře ocitla ve zlém snu a sen se nyní změnil ve skutečnost.

„Musím se probudit, musím se probudit,“ odhodlaně si v duchu opakovala.

Pouze Drifťák si zachoval svou duchapřítomnost. Nečekaná proměna okolního světa na něho účinkovala jako uklidňující

II. KATEŘINA


17

lék, cítil, že předchozí nepochopitelné události byly jen přípravou na současnou proměnu. Doteď se domníval, že všechny nezvyklé příhody, od Erikova uváznutí ve výtahu přes ironické straky až po černobílé šifry ptáků, jsou důkazem, že začíná přicházet o rozum. Ale tento poslední div byl tak neuvěřitelný, že všechno předtím se jevilo jako docela přijatelné.

„Musím se probudit, musím se probudit,“ opakovala vedle

něho Alma se sílícím zděšením.

„To je jen zlý sen,“ začal Felix, držící Bellu za ruku.

„Podle mě jsme úplně vzhůru,“ sdělil jim Drifťák.

Jakmile ostatní uslyšeli jeho hlas, zachvěli se.

„No tak, slunce na nás svítí! Všichni čtyři vidíme stejné

věci! Je mezi vámi někdo, kdo vnímá něco jiného?“ zeptal se

Drifťák, a když se nikdo neozval, rázně pokračoval:

„Všichni čtyři nemůžeme mít stejný sen! Vyšli jsme záro

veň a najednou se s námi něco stalo... Nevím, co to mohlo

vyvolat, ale ocitli jsme se v jiném světě.“

„To je nesmysl,“ ozval se Felix přiškrceným hlasem.

„Ale ano, vypadá to tak,“ pokračoval Drifťák. „Jako

na počítači. Zdoláš nějaký úkol a hra sama poskočí do vyššího

levelu.“

„To se přece v reálném světě nestává,“ protestoval Felix.

„Proč by ne? A to, že se šachová fi gurka sama od sebe začne hýbat, se stát může?“ bránil se Drifťák.

„To je přece nemožné!“

„Není, já jsem to viděla! Proto jsem spadla z kola!“ skočila mu do řeči Bella.

„Když jsme u toho, celý den byl divný. Přihodily se podivné věci.“

„Prosím tě, jaképak podivné věci?“ odbyl ho Felix. „Byl to úplně normální den. Zápas v košíkové, oběd, rodina...“

„Já jsem například do parku došla úplně náhodou... Neměla jsem to v plánu,“ přemítala Alma.

„Já jsem měl původně taky práci někde jinde,“ přidal se

Drifťák.

„Dobře, když se na to díváme takhle,“ kývl hlavou Felix. „Nakonec ani mě by ve snu nenapadlo trávit odpoledne hlídáním Belly.“

„Šli jsme do parku, protože babičce vlétl do bytu kos a nepodařilo se jí ho vyhnat. Musela kvůli tomu zůstat doma!“ připomněla Bella. „To se podle tebe děje běžně?“

„Říkalas kos?“ zvedl hlavu Drifťák. „Já jsem měl taky

problémy s ptáky. Jako by se zbláznili všichni racci, straky i vrány... Možná, že všechno nějakým způsobem vyvolali ptáci!“

„Já jsem žádného ptáka nepotkala,“ vrtěla hlavou Alma.

„Nevidělas ani tu divnou postavu, která na tebe zírala?“ zeptal se Drifťák. Najednou si vzpomněl na muže s uhrančivým pohledem, který sledoval Almu tak soustředěně, až to budilo děs. A to také byla jeho poslední myšlenka před vypuknutím bouře – že musí na dívku dávat pozor, aby jí ten člověk neublížil.

„Divní ptáci, pochodující šachové fi gurky a teď ještě ten podivný čaroděj jak z pohádky!“ přerušil ho Felix pohrdavě. „Nevěříš náhodou i na vlkodlaky?“

„To je zbytečná ironie. Taky jsem tě upozornil na toho člověka, ale on mezitím zmizel. Měl děsivý pohled, je jisté, že dobré úmysly neměl ...“

„Já jsem ho neviděla,“ krčila rameny Alma.

„To je jedno. Raději budeme hledat cestu domů,“ mávl rukou Drifťák. „Když jsme se dostali sem, musíme se nějak dostat i zpátky.“

Jelikož to znělo jako věrohodný argument, začali hned s průzkumem. Napřed se postavili přesně na místo, kde se kolem nich zjevil ten nový svět, a opatrně rukama i nohama tápali a pokoušeli se zjistit, jestli se někde neotevírají nějaké neviditelné dveře, které je zavedou zpět k domovu, nebo jestli nenarazí na nějakou škvíru, nějaký zlom spojující louku s opravdovým světem, který nechali za sebou. Nakonec se všichni čtyři shodli, že pokud nesní, mohli se ocitnout v něja

kém paralelním světě, v jehož existenci dříve nevěřili, i když

ve lmech i v knihách se s něčím podobným setkali. Almu

napadlo pokusit se provést pozpátku své poslední pohyby

v bouři, jako ve lmu, který se točí pozpátku, aby se dostali

zpět na zebru. Chodili a skákali, hledali a ohmatávali vše

v okolí, ale nenašli přechod ani žádný drobný náznak, který by jim mohl dát hledanou odpověď.

Bella si mezitím vzpomněla na své kolo a začala plakat.

Kolo buď uvízlo v jejich světě, nebo beze stopy zmizelo a Bella

se bála, že o něj nadobro přišla.

„Můj skejt taky zmizel,“ vzpomněl si Drifťák. „Aby ho...“

„Neříkej to!“ zvedla Alma prst. „Jestli se dostaneme zpátky, určitě ho najdeme!“

„A když ne?“

„Jestli se zpátky nedostaneme, nebudeš ho už potřebovat.“

„Rozumím, jestli ho nenajdeme,“ zamumlal naštvaně

Drifťák, ale když se podíval na Bellu, zmlkl. Děvčátku se ještě

pořád z očí řinuly slzy.

„Já chci k mamince,“ popotahovala a Felix ji výjimečně nepokáral, že je fňukna.

Alma si s sebou mobil nevzala, ale chlapci si rychle prohledali kapsy a jeden vytáhli. Vytočili stodvanáctku, aby přivolali pomoc.

K jejich údivu v okolí nebyl žádný signál, nefungovala navi

gace a systém neukázal existenci žádného připojení na wi-fi . Zoufalý Felix poslal otci SMS. Drifťák napsal Erikovi, jestli může, ať ho zkusí prozvonit. Doufali, že jejich telefony někde aspoň pípnou.

Po krátké poradě konstatovali, že nic víc nemohou dělat a nejrozumnější bude poohlédnout se po okolí a podle možnosti požádat o pomoc. Následkem rozčilení dostali všichni čtyři velký hlad a začala je trápit i žízeň. Co nejdříve proto chtěli najít nějakou obydlenou osadu, nebo aspoň studnu s pitnou vodou poblíž cesty. Felix, který měl rád všechny druhy sportu, vyšplhal na nejbližší strom a z výšky se rozhlížel po kraji.

Kdyby neměli hlavy plné starostí a obav, obdivovali by jarní krásu, sytou zeleň nejbližších lesíků a pravidelné řady stromků ve vzdálených ovocných sadech. Teď místo malebné krajiny vnímali s beznadějí jen nepropustné lesy, křoviny a houštiny. Precizní Felix okomentoval zelená pole jako produkty orné půdy, což znamená, že poblíž by se měla vyskytovat lidská obydlí. Směrem k západu se táhl dlouhý, úzký pruh vysokých stromů a pod jejich korunami se se vší pravděpodobností nachází cesta nebo potok. Vydali se tedy tímto směrem a doufali, že budou moci uhasit žízeň a že narazí na cestu, která je zavede do civilizace.

Nejprve museli sestoupit s kopce, přejít přes mýtinu pokrytou nízkými skalisky a rostlinami se světle fi alovými květy, následoval úsek hustě zarostlý keři. Drifťák se nervózně rozhlížel. Nervy měl napjaté k prasknutí, snad jako důsledek prožitého vzrušení, ale čím hlouběji porostem postupovali, tím zřetelněji se ho zmocňoval nepříjemný pocit, ba až mravenčení po celém těle. Cítil se stejně jako v parku, když poprvé uviděl ptáky na větvi, seřazené do nepravděpodobného vzoru.

Za nízkými keříky vystavovaly slunci své kvetoucí větve

keře černého bezu, spousty jejich bílých deštníčků z dálky vypadaly, jako by se před tmavozeleným pozadím vznášely. Teď už to cítili všichni. Vzduch vibroval neznámým neklidem, a jak se přibližovali k hranici bujných keřů, jako by zaslechli vzdálené dunění. Felix očima prozkoumával horizont, jestli se odněkud neblíží další bouřka, ale na obloze nebyl ani mráček. Hluk přitom stále sílil, už to nebylo hřmění, ale rachot, jako by velké pracovní stroje udusávaly zeminu, nebo jako by obrovská stáda zvířat pádila stepí.

Hřmot se přibližoval od druhého konce bezového po

rostu, z úpatí svahu. Celá krajina najednou ožila. Z keřů vzlétlo hejno ptáků, rozčileně cvrlikalo a šustění listů prozrazovalo přítomnost dalších živočichů. Děti se znovu zastavily. Nemohly se rozhodnout, jestli mají čekat, nebo se schovat, a pokud musí

utíkat, kterým směrem? Co je ohrožuje více: bezinky s tem

nými stíny, nebo blížící se neznámý hluk? Neměly ani dost

času na uvažování, protože zpoza křoví se najednou vynořila

nezvykle oblečená dívka a začala vzrušeně křičet.

„Rychle, rychle, schovejte se!“

Děti se vzpamatovaly a rozběhly se k dívce. Celé udýchané

zapadly pod keře a odtud, kryté a chráněné větvemi, užasle

sledovaly scénu na louce. Přicválal jezdec na koni a za ním celá

armáda v černém brnění, s černými vlajkami, s blyštícími se

zbraněmi. Zdálo se, že účastníci středověkého turnaje se ženou

polem, aby se připojili k rytířům, kteří je už vyčkávají na hrad

ním dvoře, kde má být zahájeno klání. Tyto postavy se jevily

až příliš skutečně, než aby je bylo možné považovat za v histo

rických kostýmech oděný spolek za zachování tradic. Jezdci se rychle jako vítr přehnali podél hustých keřů černého bezu, na vrcholu kopce změnili směr a zmizeli na protilehlé straně. Jakmile se usadil prach zvířený kopyty a vzduch přestal vibrovat, opět v krajině zavládl klid. Chladný vánek, proudící od lesa, s sebou přinesl úlevu.

„Co to bylo za lidi?“ ptala se vyděšená Bella.

„To byli bojovníci. Zase bude válka...“ smutně odpověděla dívka.

Otřesený Felix chrlil jeden dotaz za druhým:

„Kdy? Proti komu? Kde jsme? A kdo jsi ty?“

Dívka si ho změřila od hlavy až k patě, její pohled byl zároveň zvědavý i znepokojený a s očividnou nedůvěrou si prohlížela tenisky chlapců, Drifťákovu baseballovou čepici a těsné rifl e dívek. Ona sama vypadala jako klasická vesnická dívka na ilustraci v učebnici dějepisu. Byla oblečena do sukně sahající po kotníky a pestrými květy vyšívané blůzy, dlouhé vlasy měla svázané stuhou.

„Jste cizinci?“ upírala na ně zrak.

Hlas měla zdrženlivý, ale ne nepřátelský.

„Chceme se dostat domů, ale nemůžeme najít cestu,“

vysvětlovala Alma.

Dívka si pátravě prohlížela svoji nenadálou společnost.

I když byla menší než Alma, podle postavy a rysů v obličeji se zdálo, že má asi tak dvanáct třináct let. Ruce prozrazovaly, že jsou zvyklé na tvrdou fyzickou práci, a upřímné oči na první pohled svědčily o veselém stvoření, radujícím se ze života. Děvče si stále prohlíželo skupinku příchozích, udiveným pohledem se na chvíli zastavilo na Felixově tváři a nakonec se nesměle usmálo:

„Já jsem Kateřina a bydlím tady ve Fianchettě. Okolní kra

jinu znám jako svou dlaň. Ráda vám pomůžu.“

Po vzájemném rychlém představení se jí děti pokoušely vysvětlit, jak se tady ocitly, podrobně vyprávěly o bouřce a hranici mezi oběma světy na přechodu pro chodce. Visely Kateřině na rtech a s nadějemi očekávaly smysluplnou odpověď. Doufaly, že už o podobném případu slyšela, že zná cestu zpět nebo jim alespoň dokáže poradit, co mají dělat. Ale dívčino mlčení bylo výmluvnější než veškerá slova, takže když skončily své vyprávění, samy pochopily, že tady v okolí se nikdy podobný případ neudál a neexistuje žádná časová brána ani tajný vchod do jejich světa. Tedy aspoň Kateřina o nich nic neví. Dívka bezradně rozhodila pažemi.

„Tudy neprocházejí žádní cestující, ani místní nikam neodcházejí. Všichni tu ve své vesnici pokojně žijí, pracují, dokud neumřou, nebo dokud je nepovolají na hrad.“

„Proč na hrad, co je tam?“

„Na hradě sídlí pan Dharma, my všichni jsme jeho poddaní. Když nás povolá do války, musíme poslechnout a jít. Jeho rozkaz je zákonem.“

„I dívky musejí do války?“

„Pokud je třeba, tak ano.“

„Ale to není spravedlivé!“ zvolala ohromeně Bella. „A co když někdo do války nechce jít?“

„I v tom případě musíme poslechnout. Ale mnoho z nás se nemůže dočkat, až bude povoláno...“ řekla Kateřina, potom se naklonila blíž a skoro šeptem pokračovala:

„Podle starších lidí pan Dharma štědře odmění každého, kdo v boji dobře obstojí. Je jedno, jakého je původu, zdali je to

rolník nebo potomek šlechticů. Pokud si to zaslouží, čeká ho

nový život! Babička mi vyprávěla o jedné rolnické dívce, která

byla kdysi v době velké války odvedena. Tak hrdinně vykoná

vala své bojové povinnosti, že se z ní nakonec stala královna!“


24

„Ano, když chudá dívka obstojí v těžkých zkouškách, nakonec se z ní vždy stane královna,“ přikývla Bella a Felix se ironicky zasmál.

„Ovšem, ale jen v pohádce!“

„To není pravda, nestává se to jenom v pohádce!“ protestovala Kateřina.

„To je fakt, i my jsme se možná ocitli v nějaké pohádce,“ uvažoval Drifťák. „A pak je to všechno, co u nás existuje jen v pohádce, skutečné. Zlá čarodějnice, princ, který se proměnil v žábu, dobrá víla.“

„Ale ne! Nejsme v pohádce! Proč se mi vysmíváš?“ zlobila se Kateřina. „Ty nevidíš, že tady je všechno skutečné? Války jsou nemilosrdné a my všichni trpíme. Kdybych vás před chvílí nevarovala, jízda by vás rozdrtila.“

„Děkujeme, že jsi nás upozornila na nebezpečí,“ rychle a srdečně zareagoval Felix. I Drifťák se pokoušel napravit svoji předchozí neobratnost a chtěl si usmířit dívku, které se očividně bolestně dotklo, že její svět nazval pohádkou. Zkusil tedy vše obrátit v žert.

„Jsi si tedy jistá, že tu nemáte draky?“ zeptal se s úsměvem a čekal, že se Kateřina zasměje. Ale k jeho údivu dívka upadla do rozpaků, tváří se jí mihl úlek a nejistě odpověděla.

„No, drak by někdy mohl...“ Drifťák si ji pátravě změřil, ale Kateřina se obrátila k Felixovi, jako by tam nikdo jiný nebyl, a začala ze sebe chrlit:

„Babička mi vyprávěla o drakovi, který žije v horách, ale dosud ho ještě nikdo nespatřil. Podle mě to je stará pověst, kterou staří lidé straší děti, ale nejsem si docela jistá. Babička říká, že je to pravda, stejně jako všechna vyprávění o velké válce.“

„Takže moc šancí na setkání s drakem nemáme a můžeme připustit, že snad ani neexistuje,“ prohlásil Felix a Kateřina mu s úlevným úsměvem mlčky poděkovala za podporu.

Když se takhle domluvili, Kateřina jim nabídla, že je zavede do Fianchetta. V domě jejích prarodičů si mohou odpočinout, dostanou jídlo a pití a staří lidé jim snad budou moci poradit s návratem domů.

III. ÚTOK VČEL

O

sada Fianchetto se nacházela na úpatí blízkých kopců,

děti před sebou měly necelou hodinu chůze. V uklidňu

jící společnosti Kateřiny se dosavadní těžké zkoušky a neuvěřitelné události jevily jako vzrušující dobrodružství, které nemůže skončit jinak než dobře. Děvčata a chlapci spolu vesele putovali stezkou vinoucí se mezi poli a více než na starosti, které je ještě čekají, mysleli na pohoštění v domě Kateřininých prarodičů.

Kateřina šla lehkým, rychlým krokem v čele společnosti a na každý Felixův dotaz odpovídala se zářivým úsměvem. Ten se zajímal o vše – o místní zvyklosti, stavebnictví, zemědělství, o bitvy a války, chtěl si ujasnit, ve kterém historickém období se nacházejí. Nad Kateřininými odpověďmi převážně pokyvoval hlavou, něco si pod nosem mumlal a zase se dalšími dotazy snažil dobrat dalších informací. Almě, která kráčela těsně za ním, se více méně dařilo sledovat nit jejich rozhovoru.

Felix brzy pochopil, že svět Kateřiny je méně rozvinutý a ve srovnání s . stoletím zaostalý. O elektřině, průmy

III. ÚTOK VČEL


27

slu a povinném očkování ještě neslyšeli, neměli auta, asfaltové cesty, počítače, bankovní karty, o chytrých mobilech ani nemluvě. Půdu orali dřevěným pluhem, taženým koňmi a voly, po večerech doma svítili lojovými svíčkami, ve válkách se vzájemně zabíjeli děly a šavlemi.

„Vypadá to, že jsme se dostali do středověku,“ uvažovala Alma, ale dál nepokročila. Felix se dívky marně vyptával na jména okolních měst a řek a na královskou rodinu, ale ani jedna odpověď mu nepřipomněla učivo z hodin dějepisu. Nedalo se určit, ve kterém století se nacházejí.

„Prozraď nám, který rok se teď u vás píše,“ tázal se Felix, ale odpověď Kateřiny jim byla nesrozumitelná.

„Podle mé babičky se pan Dharma usídlil na hradě před pěti sty a třiceti dvěma roky,“ odpověděla s takovou přirozeností, jako kdyby řekla, že nyní píšeme léta Páně . Vyčerpaný Felix se obrátil na Almu.

„Jsi dobrá v dějepise?“

„Měla jsem výbornou,“ pokrčila rameny dívka. „Ale taky nedokážu odhadnout, kdy a kde jsme.“

„Mě taky nic nenapadá,“ vrtěl hlavou Felix a vytrvale se vyptával dál.

Bella kráčela nějakou dobu za Almou, ale cítila se opuštěně. Pomalu starší dívku dohnala a nesměle ji chytla za ruku. Alma se na ni usmála a ručku jí stiskla. Belle se ulevilo, že ji neodehnala, a začala šťastně mluvit a mluvit. Vyprávěla o škole, o kamarádkách, ale hlavně o jízdárně, kam už druhým rokem chodí.

„Podle kluků koně smrdí a jsou nudní,“ šeptala, pošilhá

vajíc po Felixovi, ale když se ani neotočil, pokračovala s větší odvahou. „Jsou to nejchytřejší zvířata na světě. Dá se s nimi mluvit o všem!“

„Rozumějí ti, když na ně mluvíš?“ divila se Alma.

„Určitě něco ano,“ pokývla hlavou Bella, „ale teď nemyslím jen mluvení. Když se na ně moc soustředím, rozumí mi i beze slov... Jako by z pohlazení vyčetli, na co myslím.“

To už ale Felix nenechal bez povšimnutí. Přes rameno opovržlivě poznamenal:

„Všechny holky jsou blázni do koňů. Je to stejně hloupá móda jako hrát si s barbínami. Koně ve skutečnosti smrdí a nic s nimi není.“

„No, co jsem říkala?“ vypískla Bella. Alma se rozesmála.

„I mým oblíbeným zvířetem je kůň. Ale já se s ním setkávám na šachovnici.“

„Tam si na něho nemůžeš sednout,“ hihňala se Bella.

„To je fakt. Na druhé straně, můžu s ním provést řadu

útoků. Občas mívám pocit, jako bych s ním pádila do bitevní

vřavy. Navíc mají koně legrační kroky. Jeden do strany a dva

dopředu nebo dozadu.“

„To jsou celkem tři kroky,“ sečetla je Bella a rozzářily se jí oči. „A prototo může být stejný pocit, jako bys pádila do skutečné bitvy. Víš, že doopravdičtí koně mají při cvalu rytmus tří kroků v jednom taktu?“

Felix se zase ohlédl, ale nic neříkal. Za keři se objevil malý

rybník a v mírném větříku se na jeho březích pohupovalo rákosí. Hoch si všiml, že všechna stavení ve Fianchettu mají střechy rákosové. Drifťák kráčel v řadě poslední, slyšel rozhovor dívek, ale myslel na něco zcela jiného. Nevěřil jako Felix a Alma tomu, že se ocitli v jiné historické době, cítil, že se nacházejí v říši pohádek, kde je vše jinak než ve skutečnosti.

Jakkoliv se pokoušel najít vysvětlení dosavadních událostí, pořád si připadal jako v pasti nějakého kouzla. Opět ho sevřel divný pocit, jako by se něco chystalo. Snažil se ho ze sebe setřást.

Přece je nemožné, aby jim každou půlhodinu hrozilo další nebezpečí! Ale nepříjemný pocit ho neopustil.

„Buď se už brzo zblázním, nebo ze mne bude věštec, který ví všechno dopředu,“ mumlal si pro sebe a neklidně se rozhlížel.

Nemusel dlouho čekat. Kateřina se právě otočila, aby jim řekla, jak je vesnice ještě daleko, když se na stezce objevila běžící postava.

„Včely!“ křičela postava už z dálky.

Děti se zarazily, Bella se bezradně zastavila, na chvilku i Kateřina vypadala nechápavě.

„Rozzuřené včely!“ volal chlapec a běžel ke skupině, co mu síly stačily.

Drifťákovi to zapálilo jako prvnímu. Věděl, že před blížícím se rojem se lze schovat na jediném místě: pod vodou.

„Kateřino! Do rybníka!“ zahulákal.

Na obzoru za prchajícím chlapcem se s hrozivým bzučením vynořil děsivý mrak včel. To už to došlo všem. Tryskem pádili k rybníku a oblečení se do něj vrhli.

Včelí roj je mezitím doháněl, zbylo jim jen tolik času, aby se zhluboka nadechli a ponořili pod vodní hladinu. Ve svém zděšení ani necítili, jak je voda studená. Se zadrženým dechem čekali, až pomine nebezpečí. Alma pořád svírala ruku Belly, a když cítila, že holčička už pod vodou nevydrží, spolu s ní se vynořila nadechnout. Po rychlém nádechu se ihned zase ponořily. Nebylo radno se rozhlížet, jestli už útok hmyzu pominul.

Několik minut se tak skrývali v chladné vodě, vynořili se vždy jen na několik vteřin. Až nakonec Kateřina dostala odvahu po včelách se porozhlédnout. Ty už byly pryč, nezbyla po nich ani stopa. Skupinka dětí v oblečení, ze kterého crčela voda, se těžce brodila k břehu.

„Co to bylo, Jendo?“ ptala se Kateřina třesoucího se chlapce.

„Tvůj dědeček! Jeho včely zdivočely! Utíkej do vesnice!“ vyhrkl skoro nesrozumitelně chlapec. „Strašně ho pobodaly!“

Kateřina zbledla a rozběhla se k vesnici. Za běhu hlasitě

volala:

„Rychle za mnou, rychle!“

Všichni ji následovali, přeběhli stezku, přehnali se přes pastviny, minuli ovocné sady na kraji vesnice, přeskočili příkop a už se dusot ženoucí se dětské tlupy ozýval v uličkách mezi nízkými staveními. Za chvíli byli na místě. Na dvoře domku bylo plno lidí. Mladí i staří přiběhli ke starému včelaři, aby se na vlastní oči přesvědčili, co se mu přihodilo.

Útok zdivočelých včel byl nečekaný, dědeček dostal snad sto žihadel. Včely ho pobodaly na rukou i na nohou, na hlavě a na obličeji. Kateřinina babička potírala tělo svého muže cibulí a zelenou petrželkou, doufala, že rostlinné šťávy vytáhnou z ran včelí jed. Přítomné ženy se snažily studenými obklady zmírnit bolest rudé pulzující kůže, ale místa vpichů byla už tak oteklá, že všichni trnuli strachem, zda starý pán útok včel přežil. Vzlykající Kateřina se zhroutila k nohám svého dědečka. Děti stály vedle ní, bezmocně, se sevřeným srdcem.

„Z tolika štípanců může dostat alergický záchvat i ten, kdo není alergik,“ zamumlal Drifťák.

„Dědeček je alergik?“ zeptala se chvějícím se hlasem Bella. „Já jsem taky alergička, mám u sebe pořád svůj lék!“

„Ovšem, kalcium!“ chytil se za hlavu Felix. „Rychle, Bello, sem s ním!“ 31

Děvčátko si přetáhlo přes hlavu malé pouzdro, které mělo pověšené na krku. Alma si dosud myslela, že to je přepychová vyšívaná peněženka, ani ji nenapadlo, že obal skrývá lék pro záchranu Bellina života. Protože Bella je alergická na vosí bodnutí, její maminka rozhodla, že přes léto, když dcerka jde někam sama, musí mít u sebe ampulky vápníku.

„Jestli tě při lízání zmrzliny píchne do pusy vosa, tohle ti pomůže, dokud nepřijede lékař,“ říkávala maminka.

Bella podala Felixovi jednu ampulku. Chlapec jí zručným

pohybem odlomil vršek a poklekl vedle dědečka.

„Otevřete ústa!“ přikázal tak rozhodným hlasem, že ho

starý muž ihned poslechl. Vůbec ho nenapadlo divit se, kde se tu vzal ten cizí hoch, a také nikdo z šokovaných sousedů nezaprotestoval. Všichni s otevřenými ústy pozorovali Felixe a se zatajeným dechem čekali na zázrak, který by zvětšování otoků zastavil. Chlapec nakapal do úst starého pána celý obsah ampulky.

„Není jisté, že to bude stačit, ale snad to na chvíli pomůže,“

řekl s nadějí v hlase.

Dědeček vděčným pohledem Felixovi poděkoval, potom se obrátil ke Kateřině a skoro neslyšitelným hlasem zašeptal:

„Přines z komory ten zabalený džbánek! Pomažte mě tou kašičkou!“

Kateřina hned vyskočila a vběhla do domu, mezitím několik silných vesničanů starého pána zvedlo a s pomocí babičky ho odneslo dovnitř.

Položili ho na postel pod oknem, babička mu podlo

žila hlavu polštářky. Štípance pokryli pokrájenou červenou cibulí, mezitím Kateřina přinesla džbánek s mateří kašičkou. Babička pomazala muži otoky, potom poslala vnučku pro studenou pramenitou vodu na obklady. Dědeček už začal dýchat zřetelně snadněji.

„Ten lék je zázrak,“ díval se na Felixe. „Asi před padesáti lety mne včely pobodaly přesně jako dnes, tehdy jsem to skoro nepřežil. Co jsi to za léčitele, synku, a kde jsi přišel k tomuto zázračnému léku?“

„Ten lék se jmenuje kalcium a je k dostání v každé lékárně. Ale myslím, že vy tady lékárny nemáte.“

Felix byl v rozpacích, protože mu uprostřed věty došlo, že se jeho slova vesničanům zdají být úplně nesrozumitelná. Zkusil to tedy znova.

„Já vím, že nám těžko můžete uvěřit, ale my jsme přišli z jiného světa. Dostali jsme se sem náhodou a nemůžeme najít cestu zpět. Kateřina povídala, že byste nám snad mohli pomoci.“

K jeho překvapení se mu vesničané nesmáli, ani ho nenazvali lhářem. Pár lidí si mezi sebou začalo šeptat, babička se vztyčila a důrazným, vítězně znějícím hlasem pravila:

„Slyšíte? Vždycky jsem říkala, že zvířata jsou matena nějakými čáry máry. Příroda zase zdivočela, včely se zbláznily a ve stejné době přijeli noví cizinci!“

„Noví?“ dívala se Kateřina nevěřícně na babičku.

„Cizinci se tady objevili i dříve a vždy tvrdili, že se k nám ze vzdáleného světa dostali pomocí nějakého kouzla. Všichni byli divně oblečení, chovali se zmateně, až vystrašeně a při jejich příchodu začalo docházet k velkým katastrofám," vyprávěla babička, která se najednou rozpovídala. „Pamatuješ si, moje drahá, že jsem ti vyprávěla o invazi kobylek, při které ty nenasytné příšery málem sežraly i lidi? Potom zase blázniví špačci, kteří v okolí poničili všechno ovoce, dokonce polámali i větve. Nebo to velké rojení mravenců!“

„Ani nevzpomínej!“ vyjekla jedna žena. „Tenkrát vesnici přepadli červení mravenci, bylo jich plno i v almaře, hemžili se v posteli, po zdech i v truhlách!“

„Přesně tak!“ vzala si zase slovo Kateřinina babička. „A jak

vzpomínám, pokaždé se tou dobou objevil v okolí nějaký cizinec, vždy v čase největšího nebezpečí. Vzpomínáte na toho buranského vousáče, který o sobě tvrdil, že je rytíř? Pak ještě přišli ti dva potřeštěnci, kteří nosili skleněné čočky se skřipcem na nose!“

„Ano, pamatuji se na ně. Jeden z nich o sobě ustavičně tvrdil, že je mukimakit!“ smála se ta žena.

„Matematik,“ opravil ji dědeček, ale jeho hlas, slabý jako povzdech, zaslechl jen Drifťák, který postával u jeho hlavy.

„A co se s těmi lidmi stalo?“ zeptala se s obavami v hlase

Alma.

Lidé z vesnice se po sobě podívali, zmlkli, několik vteřin by se ticho dalo krájet.

„Tedy... odešli,“ tiše promluvila babička. „Určitě se dostali

zase domů.“

„Odkud to víš?“ povytáhla Kateřina obočí.

„Tak, andílku. Protože pokud by to dopadlo jinak, určitě

bychom se to doslechli. Nakonec všichni odešli na hrad, brána se jim otevřela, viděli jsme to na vlastní oči. Někdo z vesnice je stále tajně sledoval, abychom mohli být v klidu, ale pan Dharma je vpustil dovnitř a na hradě už byli v bezpečí.“

„Odkud to víš?“ opakovala Kateřina svoji otázku.

„Když pán někoho přijme, určitě s ním zachází dobře. On si váží hostů, vždyť to je zvyk nás všech. Vím, že těm lidem pomáhal dostat se zpět, do jejich světa.“

„Odkud to víš?“ zeptala se Kateřina potřetí, ale tentokrát

už tak přísně, že staré paní na rtech zmrzl úsměv.

„Takhle se to prostě muselo stát. Přece u něj nemohli zůstat

navěk y.“

„Takže žádný cizinec nikdy z hradu nevyšel?“ zeptala se tiše

Alma.

Stará paní polkla, dlouho se dívala Almě do očí, její usmě

vavé oči na chvíli zvážněly, ale pak z ní najednou rozpaky

spadly a zase to byla ta milá, veselá babička, která jen tak sype

jednu pohádkovou historku za druhou.

„Nevyšli ven, protože ani nemohli vyjít! Říkám, že je pan Dharma poslal zpět do jejich domovů. On je nejmocnější a nejsilnější ze všech. Je pánem nad lidmi i nad zvířaty, je

pánem na zemi i ve vodě. Podle některých vládne i živlům .“

„Může vyvolat vítr a bouřky?“ zeptal se Drifťák nedůvě

řivě.

„Samozřejmě!“ vykřikla stará paní. „A v kamenné studni na hradě je určitě pramen živé vody, protože náš pán zde vládne už pět set třicet dva let. Žije zde od té doby, co vybudoval hrad.“

„Ale co teď bude s námi?“ tázavě se dívala Bella na Almu. Nechápala, co zde bylo řečeno, ale cítila, že babiččina slova ostatní ani trochu neuklidnila.

„Co by bylo?“ odpověděla místo Almy babička.

„Dostanete dobrou večeři a přenocujete u nás. Ráno půjdete na hrad za panem Dharmou a poprosíte ho, aby i vám pomohl dostat se zpátky domů!“

IV. POMATENÍ

I

když se tajuplný hrad a jeho pán, žijící v něm už víc než pět

set let, zdáli dětem stále méně lákavými, už se smířily se sku

tečností, že pomoc odjinud nemohou očekávat.

Pochutnaly si na výborné večeři, kterou jim připravila Kateřinina babička, ještě chvilku zvědavě poslouchaly nevyčerpatelný proud povídaček staré paní, ale brzy se jim začala klížit víčka, a když Bella potřetí vydatně zívla, poslala je babička do postele. Alma a Bella měly ustláno v parádní světnici, chlapci měli připravené spaní na čerstvém seně ve stáji. Zpočátku se jim zdálo toto prostředí nepohodlné, ale brzy je vůně sena a cvrkot cvrčků zvenku ukolébaly ke spánku.

Ráno posnídali kozí sýr a chléb s medem. Drifťák jako opravdové městské dítě ještě nikdy neochutnal čerstvě nadojené, ještě pěnící mléko a s mírnou grimasou přivoněl k vlažnému nápoji v šálku. Felix ho pod stolem silně kopl do kotníku.

„Vypij to bez řečí! Nesmíš je urazit!“ zasyčel.

„Nemůžu si ani přivonět? Nikdy nepiju něco, o čem nevím, co to je,“ bručel Drifťák.

Dívky si vesele pochutnávaly. Jen Kateřina byla vážná a zamyšlená. Poděkovali za snídani a rozloučili se. Babička

IV. POMATENÍ


37

je k dědečkovi nepustila, říkala, že starý pán ještě hluboce spí.

„Nezbyl ti náhodou ještě ten tvůj zázračný lék, synku?“ zeptala se ve dveřích Felixe, který už měl na rameni batůžek plný pagáčků.

„Bohužel, měli jsme jen jednu ampulku,“ zavrtěl chlapec hlavou.

Kateřina se s nimi ještě neloučila. Domluvili se, že děti doprovodí až k hradní bráně.

„Hrad není daleko, tak tě čekám na oběd, moje milá!“ mávala jim babička.

Na kraji vesnice pásl své kozí stádo Janek. Kateřina k němu přistoupila.

„Musím tě o něco poprosit, Janku!“

Chlapec místo odpovědi zrudl až za ušima.

„Babičce jsem řekla, že hosty jen doprovodím. Ale mám na hradě nějakou práci, musím jít až tam. Nepřijdu domů na oběd, prosím tě, vyřiď to, aby o mě neměli starosti.“

„Do hradu nechoď, Kateřino! Víš, jak je to nebezpečné!“ odporoval Janek, pak se zase začervenal, rukou si zakryl ústa a potají mrkl po doprovodu Kateřiny. „Je mi to jasné...“

„Co je nebezpečné?“ chytl ho za slovo Felix. „Doteď jste tvrdili, že pan Dharma pomáhá každému, kdo ho požádá o pomoc.“

„Vlastně nevíme, jestli je to pravda,“ povzdychla si Kateřina. „Jisté je, že tu není nikdo jiný, kdo by měl větší moc, a že je schopen provést věci, které nikdo jiný neumí. Pokud vám může někdo pomoci, je to on. Ale nemůžu potvrdit, že bude přátelský. Ani není jisté, jestli se brána před námi otevře. Ve skutečnosti známe jen legendy, které se ve vesnici vypráví. Ale... však jste slyšeli. Nikdo neví, co je v babiččiných pohádkách pravda. O cizincích dosud nikdo nikdy nevyprávěl .“

„Je možné, že nám ublíží a nikdy nás z hradu nepustí ven?“ zeptala se Bella a ještě silněji se přitiskla k Almě.

„Doufám, že vám bude chtít pomoci,“ řekla odhodlaně Kateřina.

„Ale proč jdeš s nimi i ty? Nebo chceš přejít do jejich světa?“ ptal se nechápavě Janek.

„Dědeček umírá,“ svěsila hlavu Kateřina. „Babička mi ráno řekla, že už je mu lépe a spí, ale já jsem vklouzla k němu do pokoje a viděla jsem ho. Včely ho tak pobodaly, že na to nestačil lék, co dostal od vás. Teď už ho může zachránit jen živá voda.“

„Jestli vůbec existuje,“ poznamenal Felix.

„Musím se o to pokusit!“ pohlédla mu Kateřina do očí. „I když je to nebezpečné, i kdybych se nakonec měla dozvědět, že je to jen pohádka, že žádná živá voda na hradě není. Možná má pan Dharma lék a možná umí čarovat. Poprosím ho!“

„Pohádky tvé babičky jsou krásné a zajímavé. Ale můj otec

považoval tenhle hrad za zločinecké místo a radil každému,

aby se mu z dálky vyhnul,“ ozval se Jan.

„Slibte mi, že budete opatrní!“

„Slibujeme!“ přikývla Kateřina.

Po rozloučení s Jankem pokračovali v cestě. Padla na ně

tíseň, uvažovali o všem, co bylo řečeno. Pěšina vedla lesem,

ve stínu stromů ještě neuschla ranní rosa, mokrá stébla trávy se občas zatřpytila ve světle pronikajícím mezi listovím. Uprostřed tichého lesa, mezi svěží zelení a za vše prostupujícího ptačího zpěvu se zdálo být téměř neuvěřitelné, že ve vesničce, kterou nechali za zády, umírá starý člověk pobodaný včelami a všemocný pán blízkého hradu možná osnuje zločiny.

Jak tak putovali lesem, na dohled se před nimi objevila malá mýtina. Kateřina náhle strnula. Prst přitiskla na ústa, kývla na ostatní, aby ji následovali, a neslyšnými kroky se rychle zamířila ukrýt za mohutný kmen starého stromu. Za keři, obklopujícími mýtinu, bylo slyšet útržky veselé konverzace, vtom se z lesního stínu vynořily dvě postavy. Jejich rozdílnost na první pohled bila do očí. Jednou z nich byl hubený dlouhán s křivým nosem, neupravenými chomáči rozcuchaných vlasů, od hlavy po paty oděn do purpuru. Druhý, s malým kulatým nosem, plešatý, zavalitý, s velkým břichem, se nesl v nápadném azurovém hávu. I když navenek to byly zjevy naprosto odlišné a jejich oděvy se lišily střihem, barvou i zdobením, bylo patrné, že k sobě patří, že se oblékají podle stejné módy. Měli i podobné pohyby, což je vlastní lidem, kteří se dobře znají a tráví spolu většinu volného času.

Podle parádního, už lehce obnošeného oblečení vypadali jako dva komorníci, kteří se z nějakých neznámých pohnutek vypravili do lesa. Nezdáli se být nebezpeční a ani Drifťák se svou jemnou vnímavostí nepociťoval žádné varovné signály. Jakmile muži vystoupili z lesa, pokračovali ve veselém žvanění, když vtom ten v červených šatech spatřil děti vykukující za stromem. Na jeho tváři se objevil údiv a ihned se zastavil. Okamžitě se zastavil i muž v modrém obleku, a když se podíval ve směru druhova pohledu, také on spatřil skupinku dětí. Jakmile si muži uvědomili, že narazili jen na děti schovávající se za stromem, a ne na tlupu pobudů, přívětivě se usmáli a jako marionety ve stejném okamžiku stejným pohybem pozvedli ruce a začali mávat.

Dětem se ulevilo, ale přesto zamířili k těm bizarním posta

vám opatrně a váhavě. Potřebovaly se poptat na cestu a dozvědět se, pokud by to bylo možné, další informace.

„Kdo jste?“ zeptala se udivená Bella.

„Ó, my jsme jen dva cvoci,“ mávl rukou ten v červeném.

„To si vyprošuji, já cvok nejsem!“ zlobil se jeho druh v modrém.

„Těžko někoho přesvědčíš,“ smál se červený.

„Lžeš!“ okamžitě na to modrý.

„Teď to nebudeme rozebírat.“

„Vy dva se vždycky tak hádáte?“ divila se Bella.

„Ano. Ne,“ vysypali oba najednou.

„Doplňujeme se.“

„Jsme dva protiklady.“

Kateřina chvíli poslouchala jejich tlachání s přimhouřenýma očima a pak se obrátila k ostatním.

„Už vím, kdo to je, poznala jsem je. Dávejte si na ně velký pozor. Jeden z nich vždycky mluví pravdu, ten druhý vždycky lž



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist