načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V zemi mocného krále - Judit Bergová; Judit Polgárová

V zemi mocného krále

Elektronická kniha: V zemi mocného krále
Autor: ;

Spoluautorkou je nejslavnější šachistka světa, Judit Polgárová!Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do říše temného vládce, který je opředen tajemstvím, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Gyula Magyar
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1402-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dobrodružný, fantastický příběh Almy a jejích přátel odhaluje čtenářům od 9 let svět šachu a logického uvažování. Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do říše temného vládce, který je opředen tajemstvím, stejně jako jeho záhadný hrad. Je možné, že vládne už přes pět set let? A co myslí tím, když říká, že šachy jsou jako život? Jisté je jen jedno: aby se děti mohly vrátit domů, musí sestavit armádu a vládci se postavit. Jak může Alma vyhrát nejdůležitější partii svého života a zachránit tak sebe i své přátele?

Popis nakladatele

Spoluautorkou je nejslavnější šachistka světa, Judit Polgárová!

Jednoho letního odpoledne je Alma se svými kamarády unesena do říše temného vládce, který je opředen tajemstvím, stejně jako jeho záhadný hrad. Je možné, že vládne už přes pět set let? A co myslí tím, když říká, že šachy jsou jako život?

Jisté je jen jedno: aby se děti mohly vrátit domů, musí sestavit armádu a vládci se postavit.

Zařazeno v kategoriích
Judit Bergová; Judit Polgárová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V zemi mocného krále

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Judit Bergová

V zemi mocného krále – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


w

JUDIT BERGOVÁ

VbZEMI MOCNÉHO KRÁLE


PODIVNÉ NÁHODY 5

KATEŘINA 16

ÚTOK VČEL 26

POMATENÍ 36

TAJNÉ DVEŘE 48

VÁLKA SKŘÍTKŮ 61

MAPA 76

SEN 88

JIHOVÝCHODNÍ BAŠTA 94

STRÁŽNICE 108

TMAVÁ UNIFORMA 119

ČERNÝ KRÁL 132

V BLUDIŠTI 147

LES STÍNŮ 158

BÍLÁ KRÁLOVNA 170

SETKÁNÍ 182

VICHR A HVĚZDA 189

BÍLÁ ARMÁDA 201

BOJ ZAČÍNÁ 213

BÍLÁ VLAJKA 225

KRÁLOVSTVÍ 240

KONEC HRY 252

DODATEK 260

I.

II.

III.

I V.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

X V.

XVI.

XVII.

XVIII.

XIX.

XX.

XXI.

XXII.

w

Judit Bergová

VbZEMI MOCNÉHO KRÁLE

Napsání této knihy podpořila

Šachová nadace Judity Polgárové pro rozvoj dovedností

I. PODIVNÉ NÁHODY 5

II. KATEŘINA 16

III. ÚTOK VČEL 26

IV. POMATENÍ 36

V. TAJNÉ DVEŘE 48

VI. VÁLKA SKŘÍTKŮ 61

VII. MAPA 76

VIII. SEN 88

IX. JIHOVÝCHODNÍ BAŠTA 94

X. STRÁŽNICE 108

XI. TMAVÁ UNIFORMA 119

XII. ČERNÝ KRÁL 132

XIII. V BLUDIŠTI 147

XIV. LES STÍNŮ 158

XV. BÍLÁ KRÁLOVNA 170

XVI. SETKÁNÍ 182

XVII. VICHR A HVĚZDA 189

XVIII. BÍLÁ ARMÁDA 201

XIX. BOJ ZAČÍNÁ 213

XX. BÍLÁ VLAJKA 225

XXI. KRÁLOVSTVÍ 240

XXII. KONEC HRY 252

DODATEK 260


5

I. PODIVNÉ NÁHODY

O

d rána bylo ve vzduchu něco zneklidňujícího. Zprvu se

zdálo, že to bude den, kdy se všechno jenom vleče, ale

odpoledne se přihnala smršť zvláštních, nečekaných, neob

vyklých událostí, jejichž společný výskyt postrádal smysl.

Tři školáci, kteří spolu do té doby nikdy nemluvili, se setkali

v čase, kdy každý z nich měl být někde jinde, a na místě, kde

nikdy předtím nebyli. Dohromady je svedla náhoda. Přesněji

řečeno série náhod. Jako by někdo zašmodrchal klubko nití

tak, aby se nedalo rozmotat.

Felix dnes neměl sebemenší chuť vyrazit si do parku. Dopo

ledne měli zápas v košíkové proti Titánům a po zaslouženém

vítězství jim zcela neočekávaně trenér Maslák, který je dosud

jen neúprosně honil, slíbil, že půjdou společně do kina. Felix

se ohromně těšil, ale nakonec vše změnila hloupá náhoda.

Nepomohlo, že je domluvený s kamarády z týmu, ani to, že

má ze zápasu na svém kontě dvanáct vhozených míčů! Rodiče

byli na odpoledne pozvaní na svatbu a oslava měla trvat až

do rána následujícího dne.

I. PODIVNÉ NÁHODY


6

Děti s sebou rozhodně nemínili brát. Babička jako obvykleslí

bila, že přijede vnoučata pohlídat, i když Felix už měl dvanáct

let a žádné hlídání nepotřeboval. Ale na babičku se vždycky

těšil, protože se s ní dalo mluvit o všem a k večeři dělávala

palačinky, po kterých se mohl utlouct. Nejvíc se těšil, že

nebude mít celé odpoledne na krku sestru Bellu.

Těsně před odjezdem rodičů zadrnčel telefon. Ozvala se

babička a bědovala, že jí do bytu oknem vlétl černý kos, který

teď zoufale poletuje z pokoje do pokoje, a i když už otevřela

všechna okna, nebohý pták nemůže najít cestu ven. Do rána

ho nemůže nechat v bytě, protože by se utloukl. Jednou užvra

zil do zrcadla. Babička teď čeká na chlapce ze sousedství, aby jí

pomohl ustrašeného ptáka vyhnat. Hned jak bude kos venku,

přijde. Do večeře určitě. Takže palačinky budou a noční hlí

dání také. Jen je potřeba postarat se odpoledne o Bellu.

Felix nemohl uvěřit tomu, že kvůli nějakému pitomému

ptáku nemůže jít se svým týmem do kina. Náladu mělneval

nou, dalo by se říct pod psa. S hořkým výrazem ve tváři,

mlčky, bez jediného slova rázoval se sestrou do parku. Bella

se chtěla projíždět na kole a Felix se rozhodl, že ji budehlí

dat jen z dálky. Ještě aby se někde ukazoval s takovým malým

prckem!

Drifťák, černá ovce třídy, se také nechystal do parku. Celé

dopoledne vysedával u počítače, jako obvykle hrál strategic

kou střílečku. Hrál ji už několik měsíců, vylepšoval si skóre

a inkasoval stále více bodů, získával zbraně a zabíral cizí území.

Odpoledne se chtěl věnovat své druhé zálibě, skateboardingu,

a už se domluvil s kamarádem Erikem, že si na náměstípro

cvičí pár těžších skoků. Erik byl opravdový frajer. Mezimlábr />

7

deží na sídlišti něco znamenal. Jednou už získal ve své věkové

kategorii na skateboardovém mistrovství druhé místoa zvlá

dal takové triky, ze kterých většině skejťáků spadla čelist.

Drifťák přísahal při všech svatých, že ho dožene, a Erik byl

ochoten naučit ho své nejlepší fígle.

Chlapci se domluvili, že se sejdou odpoledne na tržnici.

Tou dobou je už na ní docela přijatelně, smetí je zameteno

a dodávky pryč. A těch několik kupek zeleninových zbytků

a pár rozbitých beden hochům nemohlo bránit v procvi

čování dvojitého obratu. Obvykle jezdili po hrazení kašny

v samém středu tržnice. Drifťák přijel první. Měl za sebou

hodiny u počítače, brněla ho z toho ještě hlava. Přesto si

uvědomoval, že je dnes něco jinak. Nějak divně. V ulič

kách mezi dřevěnými prodejními pulty teď holubisezobá

vali drobky, které zůstaly na zemi po dopoledním prodeji,

kousek od nich se dvě černobílé straky hašteřily nad zbytky

pečených klobásek.

Drifťák na svém prkně obkroužil náměstí, vyplašil holuby

a vjel mezi straky. Ke svému překvapení oba velcí ptácineod

létli, jak by měli, ale nerušeně pokračovali ve svém hodování,

a dokonce se jim musel sám vyhnout, aby je nepřejel.Skate

board se naklonil, chlapec s razancí skočil a straky se vznesly

na stříšku nejbližšího stánku. Odvážného jezdce zpražily

dopáleným, káravým pohledem.

„No, tak promiňte,“ zamumlal spíše pro sebe a vytáhltele

fon, aby si zkontroloval čas. Erik by už tady měl být. Vtom

se lekl, jak mu telefon v ruce nečekaně zazvonil. Erik mu

v něm rozhořčeně sděloval, že dnešní odpoledne je v tahu.

Uvízl ve výtahu mezi sedmým a šestým patrem, sedí v něm

sám v naprosté tmě a čeká, až ho někdo vysvobodí. V žádném

případě se nemůže pohnout ani nahoru, ani dolů. Drifťák


8

ho politoval, a když už se odpolední plány takhle zbortily,

rozhodl se, že přejede do parku a bude trénovat sámna kamen

ných schodech pod sochou slavného vojevůdce. Pokud se

Erikovi podaří vyváznout ještě dnes, snadno ho najde. Jak

tak stál a uvažoval, uvědomoval si, že ho ty dvě straky sledují

a ironicky se mu pošklebují.

Posledním z trojice, kdo se dnes neplánovaně vydal do parku

pod jeho mohutné stinné stromy, byla Alma. Ona byla

vlastně první, protože když dorazili Felix se sestrou Bellou

a Drifťák na svém prkně, Alma už hrála pátou partii šachů.

Ve stínu staletého platanu stály vedle cestičky patinou

pokryté kamenné šachové stolky. Na tomto poloskrytém

romantickém místě, mezi kvetoucími keři a voňavýmikvěti

novými záhony, bylo vždy živo. Staří páni v kloboucích,vět

šinou inženýři na odpočinku, ale i mladší muži zde u stolků

posedávali a hráli. Tady, na šachové promenádě se většina

z nich cítila jako doma, a pokud to jen počasí dovolilo, trávili

zde veškerý volný čas.

Na trávníku byla postavena obrovská šachovnice s takvel

kými políčky, že na každém mohl místo fi gurky stát dospělý

člověk. Hráči měli k dispozici velké dřevěné fi gurky, které jim

sahaly až nad kolena, a tak nebylo divu, že tohle místomilo

valy i děti. Ale zrovna teď děti pobíhaly jinde, velké šachové

fi gurky nehnutě stály a pozornost dospělých byla plně zaujata

partií odehrávající se na stolku.

Alma hrála šachy od svých pěti let a často sezúčastňo

vala soutěží. Dnes zamířila do cukrárny, aby si pochutnala

na své první letošní zmrzlině a labužnicky olizovalašle

hačku z čokoládového a vanilkového kopečku. Květnové


9

slunce pálilo, zmrzlina se rozpouštěla a Almě se nechtělo

chodit po rozpáleném asfaltu. Vykročila k parku pod

stromy. Tuhle část města ještě neznala. Nedávno se sem

přestěhovali a Alma, která svůj volný čas trávila většinou

na šachových trénincích, ji dosud ani celou neprošla.Zpra

vidla projížděla rozsáhlý park na kole po cyklistické stezce,

která vedla naproti.

Teď byla okouzlena a ohromena malebnostístopadesátile

tých stromů a rozkvetlých keřů, mezi nimiž se vinula písková

cesta.

Došla k šachové promenádě, s překvapením na ni hleděla

a pak si stoupla k jednomu stolku a pozorovala hráče. Muži

právě hráli bleskovou partii, probíhal turnaj stálých hráčů.

Blesková partie se tak jmenuje proto, že musí být dokončena

do pěti minut. Žádné dlouhé uvažování. Tento principvyža

duje maximální pozornost, soustředěnost a rychlost a pro

diváky je to náramná zábava. Když se uvolnilo místo, Alma

se na jednu partii přihlásila. Dospělým hráčům se to zpočátku

moc nelíbilo, nebyli zvyklí hrát s dvanáctiletými holčičkami,

ale když nesehnali jiného uchazeče, dovolili jí to. Po ukon

čení první partie, kterou Alma snadno vyhrála, již nikdo nic

nenamítal. Všichni zcela propadli hře. Pátou dívčinu partii už

sledoval větší hlouček lidí, kteří vzrušeným šepotemkomen

tovali neobvyklé tahy a opovážlivé útoky blonďaté dívenky.

Alma se soustředila jen na hru, a tak její pozornosti zcela

unikla záhadná postava v černém klobouku a černých šatech,

která ji pozorně sledovala od první minuty hry. Stíny platanů

padaly i na tvář tmavého muže, a tak si nikdo nevšiml, že se

mu vrásky při opakujících se Alminých vítězstvích výrazně


10

prohlubují a jeho upřený pohled začíná být děsivý. V parku

se nacházela jen jediná osoba obdařená schopností vnímat

takové jevy, ale tu teď zaměstnávaly zcela jiné starosti. Tou

osobou byl Drifťák, který se pokoušel na prkně vyskákat

po strmých schodech k soše vojevůdce.

Jakmile byl nahoře, zastavil se, aby si oddychl, a spokojeně se rozhlédl. V trávníku na levé straně se přehrabovali

kosi a vrány, vpravo nad hladinou jezera se vznášelo několik

zatoulaných racků.

Pohled Drifťáka se zastavil u keřů a platanů kryjících

šachovou promenádu a na okamžik se mu zastavil dech.

Na jedné větvi se ptáci usadili neočekávaným a zvláštním

způsobem. Vrána, těsně vedle ní racek, pak zase vrána. Černá

– bílá, černá – bílá, asi osm ptáků vedle sebe sedělo takhle

uspořádaně.

„Nesmysl! To se mi snad zdá!“ pomyslel si hoch a protřel si

oči. „Vrány a racci vedle sebe nikdy nesedávají, a už vůbec ne

v takovém pořadí... I v cirkuse by to bylo přehnané. Možná to

jsou jenom straky,“ přemítal, „slunce mě oslepuje. A možná, že vážně sedím u kompu moc dlouho.“

Skateboard si šoupl pod paži a poklusem zamířil k šachové

promenádě, aby si důkladně a zblízka prohlédl tu černobílou ptačí řadu. Když však znova pohlédl na větev, nespatřil užjediného ptáka, jako by to byl před chvílí jen klam a mam.Chlaec vzhlédl k obloze a pak se rozhodl prozkoumat zem pod stromem. Snad najde něco, co mohlo způsobit to předchozí oslnění, zrcadlení, nebo možná i podvádění. Ale pod starým platanem nebyly žádné stopy, žádná ptačí pírka, nicnevysvětlovalo tu předchozí situaci, kdy vrány a racci uzavírali mezi

sebou nevídané, neslýchané přátelství. 11

12

Chlapec se rozhlížel po okolí a pojednou strnul. Přes

šachovou promenádu prolétl mlžný černý stín a jedna z osa

měle stojících fi gurek na šachovnici udělala krok vpřed. Hoch

si opět protřel oči. Byl zvyklý na své občasné zvláštní stavy,

během nichž se mu někdy zdávalo, že ho zvířata pozorují

jakoby lidským způsobem, ale samostatně chodící šachová

fi gurka byla příliš i na jeho fantazii.

„Že bych dostal úpal?“ prolétlo mu hlavou, ale vzápětíten

hle nápad zavrhl. Květnové slunce není tak silné a navíc on

nikdy nechodí ven bez baseballové čepice.

Čepice mu jednak sekne, jednak spoutá jeho dlouhé vlnité

vlasy. Drifťák vykročil směrem k šachovnici. Promenáda byla

klidná, diváci kolem stolků napjatě sledovali partie bleskového

šampionátu. Nehybnost scény pojednou narušila blížící se malá

hnědovlasá cyklistka. Její obličej byl chlapci nějak povědomý.

„Ále, vždyť to je sestra toho nadutého Felixe,“ odfrkl si.

Felix a Drifťák se k sobě už od první třídy chovali nepřátelsky.

Felixovi vadilo, že Drifťák se vyhýbá kolektivu spolužáků, že

domácí úkoly píše nepořádně a že se, jak známo, raději oddává

svým samotářským zálibám – počítači a skejtu. Považoval také

za nemožné jeho ledabylé oblečení i dlouhé vlasy, které mu

padaly do očí. Drifťák zase nemohl vystát Felixe, který se

výborně učil a vynikal ve sportu a ještě byl díky své pěkné

tváři a super oblečení populární nejen mezi kluky, ale i hol

kami. S úspěchy se však pojila i povýšenost, a tak se Drifťák

Felixovi, pokud to šlo, vždycky raději vyhnul. I teď odvra

cel pohled od blížící se postavičky. Malá cyklistka vypadala

přesně jako její bratr. Drifťák se s ní nechtěl setkat.

Promenádou náhle zavanul ledový vítr. Chlapci zatrnulo.

Tam pod keři pochodovalo hejno vran a racků, zase v přes

ném pořadí černá – bílá – černá – bílá... A na protější straně

– ano, teď to jasně viděl – se zase posunula jedna šachová fi gurka. Drifťák si pomyslel, zda se náhodou nezbláznil, když vtom přijíždějící dívka těsně vedle něj i s kolem spadla. Byl to ošklivý pád. Hoch se k ní sehnul, aby jí pomohl na nohy,

ale z druhé strany promenády se přiřítil Felix. Plačící sestru

zvedl, chladně kývl Drifťákovi na pozdrav a začalprozkoumávat nabourané kolo.

„Mohla by sis dávat větší pozor,“ káral mezitím Bellu. „Proč

jezdíš tak rychle, když neumíš pořádně brzdit?“

„Ale umím, jen jsem se lekla. Tamta černá fi gurka se

pohnula,“ ukazovala Bella třesoucím se prstem na šachovnici.

„To u rčitě, a pak ti do cesty ještě skočil odpadkový koš,

ne?“ okřikl ji Felix.

„Já jsem taky viděl, jak se ta fi gura pohnula,“ promluvil

za jeho zády Drifťák. Zcela ho ovládla zvědavost a touhaporozumět tomu nepochopitelnému jevu. Když si i dívka všimla

pohybu fi gury, pak se to opravdu muselo stát, nebo to alesoň vypadalo. Ach, tohle je lepší vysvětlení, než že mu haraší

ve věži!

Ale Felix se vzpřímil, změřil si spolužáka s jeho dlouhými

vlasy, baseballovou čepicí a prknem zdrcujícím pohledem

a ironicky pravil:

„Vždycky jsem tušil, že máš úroveň malého děcka, asi tak

na úrovni mé sestry.“

Drifťák se zamračil, prudce se nadechl a vykročil proti

Felixovi. Ten jako pravá chlouba basketbalového týmu neustoupil, naopak si protivníka vyzývavě měřil. Vyděšený

pohled Belly klouzal z jednoho chlapce na druhého, když

vtom si všimla skupinky lidí stojících opodál a ukázala na ně.

„Podívejte se, tamhle je vaše nová spolužačka! Sedí

u šachového stolku!“

14

Felix a Drifťák se oba naráz otočili směrem k šachistům.

Felix Almu, ponořenou do hry, hned poznal a obličej se mu

protáhl. Tuhle holku neměl rád, i když slyšel o jejíchvynika

jících šachových výkonech. Pobuřovalo ho, že se sportovcem

nazývá někdo, kdo akorát sedí dlouhé hodiny u stolu, tváří se,

jako by přemýšlel, a přitom jen přemisťuje fi gurky. To, co on

provádí čtyřikrát týdně se svým basketbalovým týmem, to je

opravdový sport, s během, posilováním, s házením, vrháním,

se zápasením.

V tom okamžiku Drifťák zpozoroval postavu v černém,

která stála za šachistkou. Muž světlovlasou dívku očima

přímo provrtával, ale vtom nečekaně pohled zvedl a zadíval

se Drifťákovi do očí. Chlapci páteří projel ledový děs,a přes

tože bylo horko, naskočila mu husí kůže. Každičkou buňkou

svého těla cítil, že Almě hrozí velké nebezpečí. I kdyžv uply

nulých měsících neprohodil s novou spolužačkou ani slovo,

teď věděl, že ji nesmí nechat o samotě.

„Koukni na toho týpka v černém klobouku!“ šťouchl

Felixe do boku. „Něco s ním není ok.“

Felix na Drifťáka nechápavě pohlédl a potom se otočil zpět

k mužům stojícím kolem Almy. Alma v té chvíli dávala zase

mat, dav nadšeně zaburácel, několik lidí začalo tleskat. Nad

promenádou opět prolétl temný stín. Muž v černém klobouku

zmizel. Možná ho zakryli diváci nebo odešel po ukončenípar

tie. Nebyl čas ho hledat, protože z oblohy se najednou ozvalo

zadunění, třeskla rána a do stromu u šachové promenádyuho

dil blesk. Lidé strnuli. Nad sebou viděli oblohu, kde se místo

předchozího jiskřícího slunce kupila černočerná bouřková

mračna. S následujícím zahřměním se rozpoutalo přímo boží

dopuštění, vzedmul se divoký vichr a provazy ledové vody

začaly bičovat zem. Všichni se s křikem rozběhli, aby se někde

skryli. Alma se postavila, a jak byla zabraná do hry, nechápavě

se rozhlédla, chvíli si ani neuvědomovala, kde je. Park ještě

neznala a teď byla zmatená z nečekané spouště, a z pobíhajících lidí. V průtrži stála bezradně na místě a uvažovala,kterým směrem by se měla vydat. Vtom uviděla spolužáky a hned

se k nim rozběhla.

„Pojďte do autobusové zastávky!“ křičel Drifťák, to bylo

nejbližší kryté místo v okolí. Čtyři děti v čele s Drifťákem

seběhly po cestičce dolů a už přibíhaly k silnici vedoucí kolem

parku. Ještě přeběhnout přes přechod pro chodce a budou

v bezpečí kryté zastávky. Bylo tam už plno, ale hledat jiný

úkryt na otevřené silnici uprostřed hromů a blesků by bylo

šílenství.

Bouřka zuřila a dětem se před očima pruhy zebryrozmazávaly a měnily. Drifťák by mohl odpřisáhnout, že černé a bílé

pruhy sklouzly přes sebe a vytvořily na asfaltu vzorčernobílých kostek. Ale teď nechtěl řešit žádnou bizarnost, chtěl co

nejrychleji pod střechu. Alma, Felix a Bella pádili za ním. Ale

než doběhli na druhou stranu vozovky, všichni čtyři se zarazili.

Uprostřed vozovky je zastavila nepochopitelná změna

počasí. V polovině přechodu bouře najednou ustala! Přestalo

burácet, vichr utichl, zmizela cesta pod jejich nohama i domy

na protější straně a druhá část přechodu pro chodce. Čtyři

zkoprnělé děti se ocitly na úplně neznámém místě, kde nikdy

předtím nebyly. Nikde žádná autobusová zastávka, nikde

žádný ukazatel směru. Město úplně zmizelo.


16

II. KATEŘINA

D

ěti úžasem strnuly. Místo ulic velkoměsta a zuřící bouře

spatřily sluncem zalité louky s hedvábnou trávou;zmizely domy, sloupy elektrického vedení a betonové chodníky,

beze stopy se ztratil dav prchající před dešťem i auta s divoce

kmitajícími stěrači. Pofukoval jen vlažný větřík, ohlašujícíblížící se léto, okolo tiše šuměly stromy a keře. Pouze pasoucí se

dobytek na stráních a osetá políčka prozrazovaly blízkostčlověka.

Krajina, zalitá sluncem, byla krásná, ale její půvab

nemohl zahnat mrazivý strach, který se dětem usadilv srdcích. V první minutě skoro zkameněly, bály se, že jakmile se

pohnou nebo udělají chybný krok, vyvolají další změnu. Bella

zděšeně chytla bratra za ruku a vylekaný Felix zapomnělprotestovat. Alma se cítila, jako by se po ukončení šachové partie

a po vypuknutí bouře ocitla ve zlém snu a sen se nyní změnil ve skutečnost.

„Musím se probudit, musím se probudit,“ odhodlaně si

v duchu opakovala.

Pouze Drifťák si zachoval svou duchapřítomnost. Nečekaná

proměna okolního světa na něho účinkovala jako uklidňující

II. KATEŘINA


17

lék, cítil, že předchozí nepochopitelné události byly jenpřípra

vou na současnou proměnu. Doteď se domníval, že všechny

nezvyklé příhody, od Erikova uváznutí ve výtahu přes ironické

straky až po černobílé šifry ptáků, jsou důkazem, že začínápři

cházet o rozum. Ale tento poslední div byl tak neuvěřitelný, že

všechno předtím se jevilo jako docela přijatelné.

„Musím se probudit, musím se probudit,“ opakovala vedle

něho Alma se sílícím zděšením.

„To je jen zlý sen,“ začal Felix, držící Bellu za ruku.

„Podle mě jsme úplně vzhůru,“ sdělil jim Drifťák.

Jakmile ostatní uslyšeli jeho hlas, zachvěli se.

„No tak, slunce na nás svítí! Všichni čtyři vidíme stejné

věci! Je mezi vámi někdo, kdo vnímá něco jiného?“ zeptal se

Drifťák, a když se nikdo neozval, rázně pokračoval:

„Všichni čtyři nemůžeme mít stejný sen! Vyšli jsmezáro

veň a najednou se s námi něco stalo... Nevím, co to mohlo

vyvolat, ale ocitli jsme se v jiném světě.“

„To je nesmysl,“ ozval se Felix přiškrceným hlasem.

„Ale ano, vypadá to tak,“ pokračoval Drifťák. „Jako

na počítači. Zdoláš nějaký úkol a hra sama poskočí do vyššího

levelu.“

„To se přece v reálném světě nestává,“ protestoval Felix.

„Proč by ne? A to, že se šachová fi gurka sama od sebe začne

hýbat, se stát může?“ bránil se Drifťák.

„To je přece nemožné!“

„Není, já jsem to viděla! Proto jsem spadla z kola!“ skočila

mu do řeči Bella.

„Když jsme u toho, celý den byl divný. Přihodily se podivné

věci.“

„Prosím tě, jaképak podivné věci?“ odbyl ho Felix. „Byl to

úplně normální den. Zápas v košíkové, oběd, rodina...“


18

„Já jsem například do parku došla úplně náhodou... Neměla jsem to v plánu,“ přemítala Alma.

„Já jsem měl původně taky práci někde jinde,“ přidal se

Drifťák.

„Dobře, když se na to díváme takhle,“ kývl hlavou Felix. „Nakonec ani mě by ve snu nenapadlo trávit odpoledne hlídáním Belly.“

„Šli jsme do parku, protože babičce vlétl do bytu kos a nepodařilo se jí ho vyhnat. Musela kvůli tomu zůstat doma!“ připomněla Bella. „To se podle tebe děje běžně?“

„Říkalas kos?“ zvedl hlavu Drifťák. „Já jsem měl taky

problémy s ptáky. Jako by se zbláznili všichni racci, straky

i vrány... Možná, že všechno nějakým způsobem vyvolali

ptáci!“

„Já jsem žádného ptáka nepotkala,“ vrtěla hlavou Alma.

„Nevidělas ani tu divnou postavu, která na tebe zírala?“ zeptal se Drifťák. Najednou si vzpomněl na mužes uhrančivým pohledem, který sledoval Almu tak soustředěně, až

to budilo děs. A to také byla jeho poslední myšlenka před

vypuknutím bouře – že musí na dívku dávat pozor, aby jí ten

člověk neublížil.

„Divní ptáci, pochodující šachové fi gurky a teď ještě ten

podivný čaroděj jak z pohádky!“ přerušil ho Felix pohrdavě.

„Nevěříš náhodou i na vlkodlaky?“

„To je zbytečná ironie. Taky jsem tě upozornil na toho

člověka, ale on mezitím zmizel. Měl děsivý pohled, je jisté, že

dobré úmysly neměl ...“

„Já jsem ho neviděla,“ krčila rameny Alma.

„To je jedno. Raději budeme hledat cestu domů,“ mávl rukou Drifťák. „Když jsme se dostali sem, musíme se nějak dostat i zpátky.“

Jelikož to znělo jako věrohodný argument, začali hned

s průzkumem. Napřed se postavili přesně na místo, kde se

kolem nich zjevil ten nový svět, a opatrně rukama i nohama

tápali a pokoušeli se zjistit, jestli se někde neotevírají nějaké

neviditelné dveře, které je zavedou zpět k domovu, nebo

jestli nenarazí na nějakou škvíru, nějaký zlom spojující louku

s opravdovým světem, který nechali za sebou. Nakonec se

všichni čtyři shodli, že pokud nesní, mohli se ocitnoutv nějakém paralelním světě, v jehož existenci dříve nevěřili, i když

ve lmech i v knihách se s něčím podobným setkali. Almu

napadlo pokusit se provést pozpátku své poslední pohyby

v bouři, jako ve lmu, který se točí pozpátku, aby se dostali

zpět na zebru. Chodili a skákali, hledali a ohmatávali vše

v okolí, ale nenašli přechod ani žádný drobný náznak, který

by jim mohl dát hledanou odpověď.

Bella si mezitím vzpomněla na své kolo a začala plakat.

Kolo buď uvízlo v jejich světě, nebo beze stopy zmizelo a Bella

se bála, že o něj nadobro přišla.

„Můj skejt taky zmizel,“ vzpomněl si Drifťák. „Aby ho...“

„Neříkej to!“ zvedla Alma prst. „Jestli se dostaneme zpátky, určitě ho najdeme!“

„A když ne?“

„Jestli se zpátky nedostaneme, nebudeš ho už potřebovat.“

„Rozumím, jestli ho nenajdeme,“ zamumlal naštvaně

Drifťák, ale když se podíval na Bellu, zmlkl. Děvčátku se ještě

pořád z očí řinuly slzy.

„Já chci k mamince,“ popotahovala a Felix ji výjimečně

nepokáral, že je fňukna.

Alma si s sebou mobil nevzala, ale chlapci si rychleprohledali kapsy a jeden vytáhli. Vytočili stodvanáctku, abypřivolali pomoc.

20

K jejich údivu v okolí nebyl žádný signál, nefungovalanavi

gace a systém neukázal existenci žádného připojení na wi-fi .

Zoufalý Felix poslal otci SMS. Drifťák napsal Erikovi, jestli

může, ať ho zkusí prozvonit. Doufali, že jejich telefony někde

aspoň pípnou.

Po krátké poradě konstatovali, že nic víc nemohou dělat

a nejrozumnější bude poohlédnout se po okolí a podlemož

nosti požádat o pomoc. Následkem rozčilení dostali všichni

čtyři velký hlad a začala je trápit i žízeň. Co nejdříve proto

chtěli najít nějakou obydlenou osadu, nebo aspoň studnu

s pitnou vodou poblíž cesty. Felix, který měl rád všechny

druhy sportu, vyšplhal na nejbližší strom a z výšky se rozhlížel

po kraji.

Kdyby neměli hlavy plné starostí a obav, obdivovali by

jarní krásu, sytou zeleň nejbližších lesíků a pravidelné řady

stromků ve vzdálených ovocných sadech. Teď místo malebné

krajiny vnímali s beznadějí jen nepropustné lesy, křoviny

a houštiny. Precizní Felix okomentoval zelená pole jakopro

dukty orné půdy, což znamená, že poblíž by se mělavyskyto

vat lidská obydlí. Směrem k západu se táhl dlouhý, úzký pruh

vysokých stromů a pod jejich korunami se se všípravděpo

dobností nachází cesta nebo potok. Vydali se tedy tímtosmě

rem a doufali, že budou moci uhasit žízeň a že narazí na cestu,

která je zavede do civilizace.

Nejprve museli sestoupit s kopce, přejít přes mýtinu

pokrytou nízkými skalisky a rostlinami se světle fialo

vými květy, následoval úsek hustě zarostlý keři. Drifťák se

nervózně rozhlížel. Nervy měl napjaté k prasknutí, snad

jako důsledek prožitého vzrušení, ale čím hloubějiporos

tem postupovali, tím zřetelněji se ho zmocňoval nepří

jemný pocit, ba až mravenčení po celém těle. Cítil se stejně

21

jako v parku, když poprvé uviděl ptáky na větvi, seřazené

do nepravděpodobného vzoru.

Za nízkými keříky vystavovaly slunci své kvetoucí větve

keře černého bezu, spousty jejich bílých deštníčků z dálky

vypadaly, jako by se před tmavozeleným pozadím vznášely.

Teď už to cítili všichni. Vzduch vibroval neznámým neklidem,

a jak se přibližovali k hranici bujných keřů, jako by zaslechli

vzdálené dunění. Felix očima prozkoumával horizont, jestli se

odněkud neblíží další bouřka, ale na obloze nebyl ani mráček.

Hluk přitom stále sílil, už to nebylo hřmění, ale rachot, jako by

velké pracovní stroje udusávaly zeminu, nebo jako byobrov

ská stáda zvířat pádila stepí.

Hřmot se přibližoval od druhého konce bezového po

rostu, z úpatí svahu. Celá krajina najednou ožila. Z keřů vzlétlo

hejno ptáků, rozčileně cvrlikalo a šustění listů prozrazovalopří

tomnost dalších živočichů. Děti se znovu zastavily. Nemohly se

rozhodnout, jestli mají čekat, nebo se schovat, a pokud musí

utíkat, kterým směrem? Co je ohrožuje více: bezinkys tem

nými stíny, nebo blížící se neznámý hluk? Neměly ani dost

času na uvažování, protože zpoza křoví se najednou vynořila

nezvykle oblečená dívka a začala vzrušeně křičet.

„Rychle, rychle, schovejte se!“

Děti se vzpamatovaly a rozběhly se k dívce. Celé udýchané

zapadly pod keře a odtud, kryté a chráněné větvemi, užasle

sledovaly scénu na louce. Přicválal jezdec na koni a za ním celá

armáda v černém brnění, s černými vlajkami, s blyštícími se

zbraněmi. Zdálo se, že účastníci středověkého turnaje se ženou

polem, aby se připojili k rytířům, kteří je už vyčkávajína hrad

ním dvoře, kde má být zahájeno klání. Tyto postavy se jevily

až příliš skutečně, než aby je bylo možné považovatza v histo

rických kostýmech oděný spolek za zachování tradic. Jezdci

22

se rychle jako vítr přehnali podél hustých keřů černého bezu,

na vrcholu kopce změnili směr a zmizeli na protilehlé straně.

Jakmile se usadil prach zvířený kopyty a vzduch přestal vib

rovat, opět v krajině zavládl klid. Chladný vánek, proudící

od lesa, s sebou přinesl úlevu.

„Co to bylo za lidi?“ ptala se vyděšená Bella.

„To byli bojovníci. Zase bude válka...“ smutně odpověděla

dívka.

Otřesený Felix chrlil jeden dotaz za druhým:

„Kdy? Proti komu? Kde jsme? A kdo jsi ty?“

Dívka si ho změřila od hlavy až k patě, její pohled bylzáro

veň zvědavý i znepokojený a s očividnou nedůvěrou siprohlí

žela tenisky chlapců, Drifťákovu baseballovou čepici a těsné

rifl e dívek. Ona sama vypadala jako klasická vesnická dívka

na ilustraci v učebnici dějepisu. Byla oblečena do sukněsaha

jící po kotníky a pestrými květy vyšívané blůzy, dlouhé vlasy

měla svázané stuhou.

„Jste cizinci?“ upírala na ně zrak.

Hlas měla zdrženlivý, ale ne nepřátelský.

„Chceme se dostat domů, ale nemůžeme najít cestu,“

vysvětlovala Alma.

Dívka si pátravě prohlížela svoji nenadálou společnost.

I když byla menší než Alma, podle postavy a rysů v obličeji se

zdálo, že má asi tak dvanáct třináct let. Ruce prozrazovaly, že

jsou zvyklé na tvrdou fyzickou práci, a upřímné oči na první

pohled svědčily o veselém stvoření, radujícím se ze života.

Děvče si stále prohlíželo skupinku příchozích, udiveným

pohledem se na chvíli zastavilo na Felixově tváři a nakonec se

nesměle usmálo:

„Já jsem Kateřina a bydlím tady ve Fianchettě. Okolníkra

jinu znám jako svou dlaň. Ráda vám pomůžu.“

Po vzájemném rychlém představení se jí děti pokoušely

vysvětlit, jak se tady ocitly, podrobně vyprávěly o bouřce

a hranici mezi oběma světy na přechodu pro chodce. Visely

Kateřině na rtech a s nadějemi očekávaly smysluplnouodpověď. Doufaly, že už o podobném případu slyšela, že zná cestu

zpět nebo jim alespoň dokáže poradit, co mají dělat. Aledívčino mlčení bylo výmluvnější než veškerá slova, takže když

skončily své vyprávění, samy pochopily, že tady v okolí se

nikdy podobný případ neudál a neexistuje žádná časová

brána ani tajný vchod do jejich světa. Tedy aspoň Kateřina

o nich nic neví. Dívka bezradně rozhodila pažemi.

„Tudy neprocházejí žádní cestující, ani místní nikamneodcházejí. Všichni tu ve své vesnici pokojně žijí, pracují, dokud neumřou, nebo dokud je nepovolají na hrad.“

„Proč na hrad, co je tam?“

„Na hradě sídlí pan Dharma, my všichni jsme jeho poddaní. Když nás povolá do války, musíme poslechnout a jít. Jeho rozkaz je zákonem.“

„I dívky musejí do války?“

„Pokud je třeba, tak ano.“

„Ale to není spravedlivé!“ zvolala ohromeně Bella. „A co

když někdo do války nechce jít?“

„I v tom případě musíme poslechnout. Ale mnoho z nás se nemůže dočkat, až bude povoláno...“ řekla Kateřina, potom se naklonila blíž a skoro šeptem pokračovala:

„Podle starších lidí pan Dharma štědře odmění každého,

kdo v boji dobře obstojí. Je jedno, jakého je původu, zdali je to

rolník nebo potomek šlechticů. Pokud si to zaslouží, čeká ho

nový život! Babička mi vyprávěla o jedné rolnické dívce, která

byla kdysi v době velké války odvedena. Tak hrdinněvykonávala své bojové povinnosti, že se z ní nakonec stala královna!“


24

„Ano, když chudá dívka obstojí v těžkých zkouškách,

nakonec se z ní vždy stane královna,“ přikývla Bella a Felix se

ironicky zasmál.

„Ovšem, ale jen v pohádce!“

„To není pravda, nestává se to jenom v pohádce!“protestovala Kateřina.

„To je fakt, i my jsme se možná ocitli v nějaké pohádce,“

uvažoval Drifťák. „A pak je to všechno, co u nás existuje jen

v pohádce, skutečné. Zlá čarodějnice, princ, který se proměnil

v žábu, dobrá víla.“

„Ale ne! Nejsme v pohádce! Proč se mi vysmíváš?“ zlobila

se Kateřina. „Ty nevidíš, že tady je všechno skutečné? Války

jsou nemilosrdné a my všichni trpíme. Kdybych vás před

chvílí nevarovala, jízda by vás rozdrtila.“

„Děkujeme, že jsi nás upozornila na nebezpečí,“ rychle

a srdečně zareagoval Felix. I Drifťák se pokoušel napravit

svoji předchozí neobratnost a chtěl si usmířit dívku, které se

očividně bolestně dotklo, že její svět nazval pohádkou. Zkusil

tedy vše obrátit v žert.

„Jsi si tedy jistá, že tu nemáte draky?“ zeptal se s úsměvem

a čekal, že se Kateřina zasměje. Ale k jeho údivu dívka upadla

do rozpaků, tváří se jí mihl úlek a nejistě odpověděla.

„No, drak by někdy mohl...“ Drifťák si ji pátravě změřil, ale

Kateřina se obrátila k Felixovi, jako by tam nikdo jiný nebyl,

a začala ze sebe chrlit:

„Babička mi vyprávěla o drakovi, který žije v horách, ale

dosud ho ještě nikdo nespatřil. Podle mě to je stará pověst,

kterou staří lidé straší děti, ale nejsem si docela jistá. Babička

říká, že je to pravda, stejně jako všechna vyprávění o velké

válce.“

„Takže moc šancí na setkání s drakem nemáme a můžeme

připustit, že snad ani neexistuje,“ prohlásil Felix a Kateřina

mu s úlevným úsměvem mlčky poděkovala za podporu.

Když se takhle domluvili, Kateřina jim nabídla, že je zavede

do Fianchetta. V domě jejích prarodičů si mohouodpoči

nout, dostanou jídlo a pití a staří lidé jim snad budou moci

poradit s návratem domů.

III. ÚTOK VČEL

O

sada Fianchetto se nacházela na úpatí blízkých kopců,

děti před sebou měly necelou hodinu chůze.V uklidňující společnosti Kateřiny se dosavadní těžké zkouškya neuvěřitelné události jevily jako vzrušující dobrodružství, které

nemůže skončit jinak než dobře. Děvčata a chlapci spolu

vesele putovali stezkou vinoucí se mezi poli a více nežna starosti, které je ještě čekají, mysleli na pohoštění v doměKateřininých prarodičů.

Kateřina šla lehkým, rychlým krokem v čele společnosti

a na každý Felixův dotaz odpovídala se zářivým úsměvem.

Ten se zajímal o vše – o místní zvyklosti, stavebnictví,zemědělství, o bitvy a války, chtěl si ujasnit, ve kterém historickém období se nacházejí. Nad Kateřininými odpověďmi převážně pokyvoval hlavou, něco si pod nosem mumlal a zase se dalšími dotazy snažil dobrat dalších informací. Almě, která

kráčela těsně za ním, se více méně dařilo sledovat nit jejich rozhovoru.

Felix brzy pochopil, že svět Kateřiny je méně rozvinutý

a ve srovnání s . stoletím zaostalý. O elektřině, průmyIII. ÚTOK VČEL


27

slu a povinném očkování ještě neslyšeli, neměli auta, asfal

tové cesty, počítače, bankovní karty, o chytrých mobilech

ani nemluvě. Půdu orali dřevěným pluhem, taženým koňmi

a voly, po večerech doma svítili lojovými svíčkami, ve válkách

se vzájemně zabíjeli děly a šavlemi.

„Vypadá to, že jsme se dostali do středověku,“ uvažovala

Alma, ale dál nepokročila. Felix se dívky marně vyptával

na jména okolních měst a řek a na královskou rodinu, ale

ani jedna odpověď mu nepřipomněla učivo z hodin dějepisu.

Nedalo se určit, ve kterém století se nacházejí.

„Prozraď nám, který rok se teď u vás píše,“ tázal se Felix, ale

odpověď Kateřiny jim byla nesrozumitelná.

„Podle mé babičky se pan Dharma usídlil na hradě před

pěti sty a třiceti dvěma roky,“ odpověděla s takovou přiroze

ností, jako kdyby řekla, že nyní píšeme léta Páně . Vyčer

paný Felix se obrátil na Almu.

„Jsi dobrá v dějepise?“

„Měla jsem výbornou,“ pokrčila rameny dívka. „Ale taky

nedokážu odhadnout, kdy a kde jsme.“

„Mě taky nic nenapadá,“ vrtěl hlavou Felix a vytrvale se

vyptával dál.

Bella kráčela nějakou dobu za Almou, ale cítila se opuš

těně. Pomalu starší dívku dohnala a nesměle ji chytla za ruku.

Alma se na ni usmála a ručku jí stiskla. Belle se ulevilo, že

ji neodehnala, a začala šťastně mluvit a mluvit. Vyprávěla

o škole, o kamarádkách, ale hlavně o jízdárně, kam už druhým

rokem chodí.

„Podle kluků koně smrdí a jsou nudní,“ šeptala, pošilhá

vajíc po Felixovi, ale když se ani neotočil, pokračovala s větší

odvahou. „Jsou to nejchytřejší zvířata na světě. Dá se s nimi

mluvit o všem!“


28

„Rozumějí ti, když na ně mluvíš?“ divila se Alma.

„Určitě něco ano,“ pokývla hlavou Bella, „ale teďnemys

lím jen mluvení. Když se na ně moc soustředím, rozumí mi

i beze slov... Jako by z pohlazení vyčetli, na co myslím.“

To už ale Felix nenechal bez povšimnutí. Přes ramenoopo

vržlivě poznamenal:

„Všechny holky jsou blázni do koňů. Je to stejně hloupá

móda jako hrát si s barbínami. Koně ve skutečnosti smrdí

a nic s nimi není.“

„No, co jsem říkala?“ vypískla Bella. Alma se rozesmála.

„I mým oblíbeným zvířetem je kůň. Ale já se s nímsetká

vám na šachovnici.“

„Tam si na něho nemůžeš sednout,“ hihňala se Bella.

„To je fakt. Na druhé straně, můžu s ním provést řadu

útoků. Občas mívám pocit, jako bych s ním pádila do bitevní

vřavy. Navíc mají koně legrační kroky. Jeden do strany a dva

dopředu nebo dozadu.“

„To jsou celkem tři kroky,“ sečetla je Bella a rozzářily se jí

oči. „A prototo může být stejný pocit, jako bys pádilado sku

tečné bitvy. Víš, že doopravdičtí koně mají při cvalu rytmus tří

kroků v jednom taktu?“

Felix se zase ohlédl, ale nic neříkal. Za keři se objevil malý

rybník a v mírném větříku se na jeho březích pohupovalo

rákosí. Hoch si všiml, že všechna stavení ve Fianchettu mají

střechy rákosové. Drifťák kráčel v řadě poslední, slyšelroz

hovor dívek, ale myslel na něco zcela jiného. Nevěřil jako

Felix a Alma tomu, že se ocitli v jiné historické době, cítil,

že se nacházejí v říši pohádek, kde je vše jinak nežve sku

tečnosti.

Jakkoliv se pokoušel najít vysvětlení dosavadních udá

lostí, pořád si připadal jako v pasti nějakého kouzla. Opět ho


29

sevřel divný pocit, jako by se něco chystalo. Snažil se ho ze

sebe setřást.

Přece je nemožné, aby jim každou půlhodinu hrozilo další

nebezpečí! Ale nepříjemný pocit ho neopustil.

„Buď se už brzo zblázním, nebo ze mne bude věštec, který

ví všechno dopředu,“ mumlal si pro sebe a neklidně serozhlí

žel.

Nemusel dlouho čekat. Kateřina se právě otočila, aby jim

řekla, jak je vesnice ještě daleko, když se na stezce objevila

běžící postava.

„Včely!“ křičela postava už z dálky.

Děti se zarazily, Bella se bezradně zastavila, na chvilku

i Kateřina vypadala nechápavě.

„Rozzuřené včely!“ volal chlapec a běžel ke skupině, co mu

síly stačily.

Drifťákovi to zapálilo jako prvnímu. Věděl, že předblíží

cím se rojem se lze schovat na jediném místě: pod vodou.

„Kateřino! Do rybníka!“ zahulákal.

Na obzoru za prchajícím chlapcem se s hrozivým bzučením

vynořil děsivý mrak včel. To už to došlo všem. Tryskem pádili

k rybníku a oblečení se do něj vrhli.

Včelí roj je mezitím doháněl, zbylo jim jen tolik času, aby

se zhluboka nadechli a ponořili pod vodní hladinu. Ve svém

zděšení ani necítili, jak je voda studená. Se zadrženým

dechem čekali, až pomine nebezpečí. Alma pořád svírala ruku

Belly, a když cítila, že holčička už pod vodou nevydrží, spolu

s ní se vynořila nadechnout. Po rychlém nádechu se ihned

zase ponořily. Nebylo radno se rozhlížet, jestli už útok hmyzu

pominul.

Několik minut se tak skrývali v chladné vodě, vynořili

se vždy jen na několik vteřin. Až nakonec Kateřina dostala


30

odvahu po včelách se porozhlédnout. Ty už byly pryč, nezbyla

po nich ani stopa. Skupinka dětí v oblečení, ze kterého crčela

voda, se těžce brodila k břehu.

„Co to bylo, Jendo?“ ptala se Kateřina třesoucího se chlapce.

„Tvůj dědeček! Jeho včely zdivočely! Utíkej do vesnice!“ vyhrkl skoro nesrozumitelně chlapec. „Strašně ho pobodaly!“

Kateřina zbledla a rozběhla se k vesnici. Za běhu hlasitě

volala:

„Rychle za mnou, rychle!“

Všichni ji následovali, přeběhli stezku, přehnali se přes pastviny, minuli ovocné sady na kraji vesnice, přeskočilipříkop a už se dusot ženoucí se dětské tlupy ozýval v uličkách mezi nízkými staveními. Za chvíli byli na místě. Na dvoře

domku bylo plno lidí. Mladí i staří přiběhli ke starému včelaři,

aby se na vlastní oči přesvědčili, co se mu přihodilo.

Útok zdivočelých včel byl nečekaný, dědeček dostal snad

sto žihadel. Včely ho pobodaly na rukou i na nohou, na hlavě

a na obličeji. Kateřinina babička potírala tělo svého muže

cibulí a zelenou petrželkou, doufala, že rostlinné šťávyvytáhnou z ran včelí jed. Přítomné ženy se snažily studenými obklady

zmírnit bolest rudé pulzující kůže, ale místa vpichů byla už tak

oteklá, že všichni trnuli strachem, zda starý pán útok včelpřežil. Vzlykající Kateřina se zhroutila k nohám svého dědečka.

Děti stály vedle ní, bezmocně, se sevřeným srdcem.

„Z tolika štípanců může dostat alergický záchvat i ten, kdo

není alergik,“ zamumlal Drifťák.

„Dědeček je alergik?“ zeptala se chvějícím se hlasem Bella.

„Já jsem taky alergička, mám u sebe pořád svůj lék!“

„Ovšem, kalcium!“ chytil se za hlavu Felix. „Rychle, Bello, sem s ním!“ 31

Děvčátko si přetáhlo přes hlavu malé pouzdro, které mělo

pověšené na krku. Alma si dosud myslela, že to je přepychová

vyšívaná peněženka, ani ji nenapadlo, že obal skrývá lék pro

záchranu Bellina života. Protože Bella je alergická na vosí

bodnutí, její maminka rozhodla, že přes léto, když dcerka jde

někam sama, musí mít u sebe ampulky vápníku.

„Jestli tě při lízání zmrzliny píchne do pusy vosa, tohle ti

pomůže, dokud nepřijede lékař,“ říkávala maminka.

Bella podala Felixovi jednu ampulku. Chlapec jí zručným

pohybem odlomil vršek a poklekl vedle dědečka.

„Otevřete ústa!“ přikázal tak rozhodným hlasem, že ho

starý muž ihned poslechl. Vůbec ho nenapadlo divit se, kde

se tu vzal ten cizí hoch, a také nikdo z šokovaných sousedů

nezaprotestoval. Všichni s otevřenými ústy pozorovali Felixe

a se zatajeným dechem čekali na zázrak, který by zvětšování

otoků zastavil. Chlapec nakapal do úst starého pána celý

obsah ampulky.

„Není jisté, že to bude stačit, ale snad to na chvíli pomůže,“

řekl s nadějí v hlase.

Dědeček vděčným pohledem Felixovi poděkoval, potom

se obrátil ke Kateřině a skoro neslyšitelným hlasemzašeptal:

„Přines z komory ten zabalený džbánek! Pomažte mě tou

kašičkou!“

Kateřina hned vyskočila a vběhla do domu, mezitímněkolik silných vesničanů starého pána zvedlo a s pomocí babičky

ho odneslo dovnitř.

Položili ho na postel pod oknem, babička mu podložila hlavu polštářky. Štípance pokryli pokrájenou červenou cibulí, mezitím Kateřina přinesla džbánek s mateří kašičkou. Babička pomazala muži otoky, potom poslala vnučku prostu

33

denou pramenitou vodu na obklady. Dědeček už začal dýchat

zřetelně snadněji.

„Ten lék je zázrak,“ díval se na Felixe. „Asi před padesáti

lety mne včely pobodaly přesně jako dnes, tehdy jsem to skoro

nepřežil. Co jsi to za léčitele, synku, a kde jsi přišel k tomuto

zázračnému léku?“

„Ten lék se jmenuje kalcium a je k dostání v každé lékárně.

Ale myslím, že vy tady lékárny nemáte.“

Felix byl v rozpacích, protože mu uprostřed věty došlo,

že se jeho slova vesničanům zdají být úplně nesrozumitelná.

Zkusil to tedy znova.

„Já vím, že nám těžko můžete uvěřit, ale my jsme přišli

z jiného světa. Dostali jsme se sem náhodou a nemůžeme

najít cestu zpět. Kateřina povídala, že byste nám snad mohli

pomoci.“

K jeho překvapení se mu vesničané nesmáli, ani honena

zvali lhářem. Pár lidí si mezi sebou začalo šeptat, babička se

vztyčila a důrazným, vítězně znějícím hlasem pravila:

„Slyšíte? Vždycky jsem říkala, že zvířata jsou matenaněja

kými čáry máry. Příroda zase zdivočela, včely se zbláznily

a ve stejné době přijeli noví cizinci!“

„Noví?“ dívala se Kateřina nevěřícně na babičku.

„Cizinci se tady objevili i dříve a vždy tvrdili, že se k nám

ze vzdáleného světa dostali pomocí nějakého kouzla. Všichni

byli divně oblečení, chovali se zmateně, až vystrašeně a při

jejich příchodu začalo docházet k velkým katastrofám,"

vyprávěla babička, která se najednou rozpovídala. „Pamatuješ

si, moje drahá, že jsem ti vyprávěla o invazi kobylek, při které

ty nenasytné příšery málem sežraly i lidi? Potom zase blázniví

špačci, kteří v okolí poničili všechno ovoce, dokonce polámali

i větve. Nebo to velké rojení mravenců!“

„Ani nevzpomínej!“ vyjekla jedna žena. „Tenkrát vesnici přepadli červení mravenci, bylo jich plno i v almaře, hemžili se v posteli, po zdech i v truhlách!“

„Přesně tak!“ vzala si zase slovo Kateřinina babička. „A jak

vzpomínám, pokaždé se tou dobou objevil v okolí nějakýcizinec, vždy v čase největšího nebezpečí. Vzpomínáte na toho

buranského vousáče, který o sobě tvrdil, že je rytíř? Pak ještě

přišli ti dva potřeštěnci, kteří nosili skleněné čočky seskřipcem na nose!“

„Ano, pamatuji se na ně. Jeden z nich o sobě ustavičnětvrdil, že je mukimakit!“ smála se ta žena.

„Matematik,“ opravil ji dědeček, ale jeho hlas, slabý jako povzdech, zaslechl jen Drifťák, který postával u jeho hlavy.

„A co se s těmi lidmi stalo?“ zeptala se s obavami v hlase

Alma.

Lidé z vesnice se po sobě podívali, zmlkli, několik vteřin by

se ticho dalo krájet.

„Tedy... odešli,“ tiše promluvila babička. „Určitě se dostali

zase domů.“

„Odkud to víš?“ povytáhla Kateřina obočí.

„Tak, andílku. Protože pokud by to dopadlo jinak, určitě

bychom se to doslechli. Nakonec všichni odešli na hrad, brána

se jim otevřela, viděli jsme to na vlastní oči. Někdo z vesnice

je stále tajně sledoval, abychom mohli být v klidu, ale pan

Dharma je vpustil dovnitř a na hradě už byli v bezpečí.“

„Odkud to víš?“ opakovala Kateřina svoji otázku.

„Když pán někoho přijme, určitě s ním zachází dobře. On si váží hostů, vždyť to je zvyk nás všech. Vím, že těm lidem pomáhal dostat se zpět, do jejich světa.“

„Odkud to víš?“ zeptala se Kateřina potřetí, ale tentokrát

už tak přísně, že staré paní na rtech zmrzl úsměv.


35

„Takhle se to prostě muselo stát. Přece u něj nemohli zůstat

navěk y.“

„Takže žádný cizinec nikdy z hradu nevyšel?“ zeptala se tiše

Alma.

Stará paní polkla, dlouho se dívala Almě do očí, jejíusmě

vavé oči na chvíli zvážněly, ale pak z ní najednou rozpaky

spadly a zase to byla ta milá, veselá babička, která jen tak sype

jednu pohádkovou historku za druhou.

„Nevyšli ven, protože ani nemohli vyjít! Říkám, že je pan

Dharma poslal zpět do jejich domovů. On je nejmocnější

a nejsilnější ze všech. Je pánem nad lidmi i nad zvířaty, je

pánem na zemi i ve vodě. Podle některých vládne i živlům .“

„Může vyvolat vítr a bouřky?“ zeptal se Drifťáknedůvě

řivě.

„Samozřejmě!“ vykřikla stará paní. „A v kamenné studni

na hradě je určitě pramen živé vody, protože náš pán zde

vládne už pět set třicet dva let. Žije zde od té doby, covybu

doval hrad.“

„Ale co teď bude s námi?“ tázavě se dívala Bella na Almu.

Nechápala, co zde bylo řečeno, ale cítila, že babiččina slova

ostatní ani trochu neuklidnila.

„Co by bylo?“ odpověděla místo Almy babička.

„Dostanete dobrou večeři a přenocujete u nás. Ráno

půjdete na hrad za panem Dharmou a poprosíte ho, aby i vám

pomohl dostat se zpátky domů!“


36

IV. POMATENÍ

I

když se tajuplný hrad a jeho pán, žijící v něm už víc než pět

set let, zdáli dětem stále méně lákavými, už se smířily sesku

tečností, že pomoc odjinud nemohou očekávat.

Pochutnaly si na výborné večeři, kterou jim připravila

Kateřinina babička, ještě chvilku zvědavě poslouchalynevy

čerpatelný proud povídaček staré paní, ale brzy se jim začala

klížit víčka, a když Bella potřetí vydatně zívla, poslala je

babička do postele. Alma a Bella měly ustláno v parádnísvět

nici, chlapci měli připravené spaní na čerstvém seně ve stáji.

Zpočátku se jim zdálo toto prostředí nepohodlné, ale brzy je

vůně sena a cvrkot cvrčků zvenku ukolébaly ke spánku.

Ráno posnídali kozí sýr a chléb s medem. Drifťák jakooprav

dové městské dítě ještě nikdy neochutnal čerstvě nadojené,

ještě pěnící mléko a s mírnou grimasou přivoněl k vlažnému

nápoji v šálku. Felix ho pod stolem silně kopl do kotníku.

„Vypij to bez řečí! Nesmíš je urazit!“ zasyčel.

„Nemůžu si ani přivonět? Nikdy nepiju něco, o čem nevím,

co to je,“ bručel Drifťák.

Dívky si vesele pochutnávaly. Jen Kateřina byla vážná

a zamyšlená. Poděkovali za snídani a rozloučili se. Babička

IV. POMATENÍ


37

je k dědečkovi nepustila, říkala, že starý pán ještě hluboce

spí.

„Nezbyl ti náhodou ještě ten tvůj zázračný lék, synku?“

zeptala se ve dveřích Felixe, který už měl na rameni batůžek

plný pagáčků.

„Bohužel, měli jsme jen jednu ampulku,“ zavrtěl chlapec

hlavou.

Kateřina se s nimi ještě neloučila. Domluvili se, že děti

doprovodí až k hradní bráně.

„Hrad není daleko, tak tě čekám na oběd, moje milá!“

mávala jim babička.

Na kraji vesnice pásl své kozí stádo Janek. Kateřina k němu

přistoupila.

„Musím tě o něco poprosit, Janku!“

Chlapec místo odpovědi zrudl až za ušima.

„Babičce jsem řekla, že hosty jen doprovodím. Ale mám

na hradě nějakou práci, musím jít až tam. Nepřijdu domů

na oběd, prosím tě, vyřiď to, aby o mě neměli starosti.“

„Do hradu nechoď, Kateřino! Víš, jak je to nebezpečné!“

odporoval Janek, pak se zase začervenal, rukou si zakryl ústa

a potají mrkl po doprovodu Kateřiny. „Je mi to jasné...“

„Co je nebezpečné?“ chytl ho za slovo Felix. „Doteď jste

tvrdili, že pan Dharma pomáhá každému, kdo ho požádá

o pomoc.“

„Vlastně nevíme, jestli je to pravda,“ povzdychla siKate

řina. „Jisté je, že tu není nikdo jiný, kdo by měl větší moc,

a že je schopen provést věci, které nikdo jiný neumí. Pokud

vám může někdo pomoci, je to on. Ale nemůžu potvrdit, že

bude přátelský. Ani není jisté, jestli se brána před námiote

vře. Ve skutečnosti známe jen legendy, které se ve vesnici

vypráví. Ale... však jste slyšeli. Nikdo neví, co jev babiččibr />

38

ných pohádkách pravda. O cizincích dosud nikdo nikdy

nevyprávěl .“

„Je možné, že nám ublíží a nikdy nás z hradu nepustí ven?“

zeptala se Bella a ještě silněji se přitiskla k Almě.

„Doufám, že vám bude chtít pomoci,“ řekla odhodlaně

Kateřina.

„Ale proč jdeš s nimi i ty? Nebo chceš přejít do jejich

světa?“ ptal se nechápavě Janek.

„Dědeček umírá,“ svěsila hlavu Kateřina. „Babička mi

ráno řekla, že už je mu lépe a spí, ale já jsem vklouzla k němu

do pokoje a viděla jsem ho. Včely ho tak pobodaly, že na to

nestačil lék, co dostal od vás. Teď už ho může zachránit jen

živá voda.“

„Jestli vůbec existuje,“ poznamenal Felix.

„Musím se o to pokusit!“ pohlédla mu Kateřina do očí.

„I když je to nebezpečné, i kdybych se nakonec měladozvě

dět, že je to jen pohádka, že žádná živá voda na hradě není.

Možná má pan Dharma lék a možná umí čarovat. Poprosím

ho!“

„Pohádky tvé babičky jsou krásné a zajímavé. Ale můj otec

považoval tenhle hrad za zločinecké místo a radil každému,

aby se mu z dálky vyhnul,“ ozval se Jan.

„Slibte mi, že budete opatrní!“

„Slibujeme!“ přikývla Kateřina.

Po ro



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist