načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V zápasech za Boží věc - Oto Mádr

V zápasech za Boží věc

Elektronická kniha: V zápasech za Boží věc
Autor:

Vzpomínky, texty a rozhovory Kniha vyšla u příležitosti 90. narozenin významného českého teologa a bojovníka za svobodu myšlení a života v době komunistické totality. Oto Mádr zde ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: výběr a uspořádání Jolana Poláková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1876-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vzpomínky, texty a rozhovory Kniha vyšla u příležitosti 90. narozenin významného českého teologa a bojovníka za svobodu myšlení a života v době komunistické totality. Oto Mádr zde publikuje především své čtenářskou veřejností už dlouho očekávané vzpomínky. Ty jsou doplněny třemi rozhovory, v kterých se dozvíme více o jeho životě, postojích a životních hodnotách. Další část knihy se věnuje jeho tvorbě. Ukázky z Mádrových teologických prací byly vybrány z aktuálně významných přednášek a statí, které autor uveřejnil u nás a v zahraničí od roku 1990 do současnosti. Na tyto texty navazují dva pohledy na jeho dílo očima kolegů. V závěru čtenář nalezne Mádrovu bibliografii.

Předmětná hesla
Mádr, Oto, 1917-2011
* 20.-21. stol.
Katoličtí kněží -- Česko -- 20.-21. stol.
Katoličtí teologové -- Česko -- 20.-21. stol.
Pastorace -- Česko -- 20.-21. stol.
Katolická teologie -- Česko -- 20.-21. stol.
Teologické fakulty -- Česko -- 20.-21. stol.
Katolicismus -- Česko -- 20.-21. stol.
Křesťanství a společnost -- Česko -- 20.-21. stol.
Náboženská perzekuce -- Československo
Česko -- Náboženské a kulturní poměry -- 20.-21. stol.
Zařazeno v kategoriích
Oto Mádr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vzápasech

za Božívěc



Oto Mádr

Vzápasech

za Božívěc

Vzpomínky,

texty a rozhovory

Vyšehrad


© Oto Mádr, 2007

Editor © Jolana Poláková, 2007

ISBN 975-80-7021-876-1


Vzpomínky

ZAČÍNÁ S EOD ADAMA

Narodil jsem se 15. února 1917 v Karlíně, tehdy ještěsamostatném městě, než se spolu se Žižkovem, Královskými Vinohrady,

Smíchovem a dalšími předměstími spojilo do celku Velká

Praha. Z našeho bytu vedla okna do strmé stráně vrchu Vítkova

v místě, kde roku 1420 Žižka zahnal křižáky dolů.

Pokřtěn jsem byl v novorománské bazilice svatých Cyrila a Metoděje. Tehdy dostalo mnoho novorozenců jméno pomladém císaři rakousko-uherského mocnářství, Ottovi. Ten ještě jako arcivévoda pobýval ve středních Čechách a měl dobrý vztah k našemu národu. Navzdory velké odpadové vlně po vzniku Československa 1918 – asi milion Čechů odešlo zkatolické církve – býval karlínský kostel plný.

Otec pocházel z Moravy, jako tesař pracoval na kostelích, na což s radostí vzpomínal. Krátce před ukončením tříletévojenské služby v rakousko-uherské armádě si dovolil ve Vídni, kde právě sloužil a těšil se na odchod do civilu, husarský kousek – přeplaval Dunaj tam a zpátky. Následek byl tyfus a potomochrnutí poloviny těla, takže další léta trávil v karlínskéInvalidovně. Mluvení mu dělalo potíže, ale rád chodil do okolí města a mne brával s sebou.

Máti, Anička Marková, pocházela z východních Čech. Jako kuchařka v bohatých rodinách poznala různé kraje tehdejšího Rakousko-Uherska. Na popud starší sestry, která žila naMoravě, si v roce 1915 vzala Františka Mádra, který dostal jakovojenský invalida trafiku v Karlíně. Tam jsem se narodil vlastně jako druhorozený, poté, co můj předchůdce nedokázal vstoupit natrvalo do života. Maminčina činorodost ji vedla k tomu, že

7


oživovala dění ve farnosti i v katolické Praze a byla častožádána o radu jako zkušený a sečtělý člověk.

Historický přelom roku 1918 otevřel Československérepublice styky s cizinou. V roce 1919 byl v Praze uvítán vrchnívelitel západních spojeneckých armád, generál Foch. Pražané mu mohli zamávat na Václavském náměstí a já s nimi.

V té době došlo také ke změně v pražském arcibiskupství. Hrabě Huyn, dosazený v době starého mocnářství, odešel do Říma a ze severu Čech přišel do Prahy česky uvědomělý teolog František Kordač. Toho jsem poznal, jako skoro dvouletý, při bohoslužbě v emauzském klášteře. (O jedno desetiletí později mě pak biřmoval v Arcibiskupském gymnáziu.)

K nejranějším vzpomínkám patří také prezident TomášGarrigue Masaryk – jako vrchní velitel československé armády. Na velké, tehdy ještě volné ploše u Invalidovny pořádala armáda velkou přehlídku, na kterou bylo ze sousedního Karlína snadné přijít. Přes hlavy diváků mě máti nadzvedla, takže jsem viděl nastoupené útvary československého vojska, kterémanifestovalo vůli národa uhájit si dobytou svobodu. Pan prezidentcválal se suitou na koních, viděl jsem ho zblízka. Byl jsem však zklamán, protože jsem si představoval, že „přehlídka“ bude něco jako moje prohlídka u pana doktora. Ale uklidnila mě zmrzlina cestou domů a potom posvátné ticho v kapliInvalidovny. Tam však došlo k nehodě. Cestou mi kmotřičkaLudmila Schwarzová koupila balónek na provázku, ten mi vyklouzl z ruky a skončil u stropu. Dostal jsem však radu: „Nech ho tady Ježíškovi!“ Vynikající řešení.

Vstupem do obecné školy se mi otevřel svět tištěného slova. Kromě knížek přiměřených věku jsem mohl sledovat i noviny, protože se prodávaly v naší trafice. Máti mi přitom poskytovala potřebný komentář.

Ve škole patřilo k věci vyučování náboženství s přípravou na první svaté přijímání. Když jsem se dal přesvědčit, že bych měl také ministrovat, doprovázel jsem o Božím těle Pána vmonstranci průvodem po karlínském náměstí. Byla to současně ipříležitost přiznat se ke Kristu a jeho církvi. 8

Tehdy karlínští katolíci dostali nabídku od blízké školyrozebrat si za malý peníz krásné dřevěné kříže vyřazené z učeben po rozpadu Rakousko-Uherska. Jeden z nich mě provází dodnes.

ŽIVOTNÍ ROZCESTÍ

Po páté třídě obecné školy vznikla otázka: Kam dál? Pět minut

od našeho domu stála střední škola technického zaměření,

reálka, jenže bývalý karlínský kaplan, tehdy už svatovítskýkanovník, poradil mamince, aby mě dala do Arcibiskupského

gymnázia v Bubenči, které vedou jezuité a odkud pak někteří

absolventi odcházejí do semináře. Maminka měla jen jednustarost: abych dozrál do svobodného rozhodnutí, aW pro kněžství

nebo pro něco jiného, protože znala nedobré případy kněží„řemeslníků“. To mi také sdělila, a já jsem naprosto souhlasil.

Otcové jezuité mi v Bubenči nabídli něco náročnějšího než pouhé vyučování. Povinné předměty se snažili vyučovat tak, že za to byli státními inspektory trvale chváleni. Navíc paksledovali, co od nich očekávala církev: ovzduší katolické víry a praxe v podobě modlitby před vyučováním, školní bohoslužbu vneděli i pro externí žáky, důkladné vyučování předmětu„náboženství“ a jednou ročně malé exercicie. Přirozeně i my bydlící ne na internátě, nýbrž doma a dojíždějící do ulice Zikmunda Wintra v Bubenči jsme měli možnost osobního duchovníhovedení. Komu to ovzduší nevyhovovalo, mohl odejít. I takoví však vzpomínali v dobrém. Kromě poznatků z výuky jsme se dovídali od některých profesorů jejich literární plány. Tak jsme mohli s dr. Jaroslavem Ovečkou sledovat jeho překládání spisů španělských mystiků. Menší část předmětů vyučovali civilní profesoři. Díky občasným návštěvám školních inspektorů měl náš ústav výbornou pověst.

V sextě mě zaujal inzerát Klubu katolických esperantistů, který pořádal kurz, vedený Ludmilou Dandovou. Otevřel mi cestu do světa mezinárodní osobní korespondencí a setkáními při mezinárodním sjezdu esperantistů, který se tenkrát konal v Brně.

9


Rozhodnutí pro bohosloví bylo jasné a rýsovala se i možnost studovat v Římě. Proti mluvilo hlavně moje zdraví, i když starší přítel MUDr. Karel Svoboda mi řekl, že se římské klima dávydržet. Tak jsem rozhodnutí přenechal příslušnému mecenáši, světícímu biskupovi Antonínu Eltschknerovi. Ten dal přednost plzeňskému maturantovi Františku Kotalíkovi, který už tehdy udivoval svými jazykovými schopnostmi. Ani jsem toho příliš nelitoval, protože kvůli esperantu jsem byl angažován doma. V pražském semináři jsem hned, po několika týdnech, zahájil jeho kurz. Rektor semináře, mons. Josef Beran, byl tomunakloněn, sám se kdysi esperantem zabýval.

Studium jsem bral od samého začátku vážně, aleneuspokojovalo mě zcela, zejména ne fundamentální teologie profesora Kudrnovského, vedená středoškolským stylem. Sympatičtější už byla biblistika s profesorem Starého zákona Hegerem, kam pronikal i duch bádání. První dva semestry nám přednášelcírkevní dějiny historik světového formátu František Dvorník. Škoda, že odešel natrvalo přednášet do ciziny. Zaujal mladý novozákoník Jan Merell. Nejpoutavější postavou byl profesor archeologie a církevního umění Josef Cibulka. Udržoval si od nás určitýodstup, ale byla to věda – a všecko, co vonělo vědou, mě přitahovalo.

Vedle esperanta to však byl ještě skauting, který způsobil, že jsem se tenkrát více nevěnoval teorii. Zavinil to můj kolega a spolužák ještě z Arcibiskupského gymnázia Václav Hovorka. Zpočátku jsem měl ke skautingu odstup, nevěděl jsem, proč bych se měl v krátkých kalhotách a širokém klobouku prohánět někde v přírodě. Až jednou přišel do semináře na pozváníHovorky jeden ze zakladatelů českého katolického skautingu, bratr Vilém Heyduk. Ten patřil k Apoštolátu svatého Františka,založenému Janem Evangelistou Urbanem OFM. Mužská větev Apoštolátu existovala jen kratší čas, více se ujala jeho ženská větev. Heydukova přednáška mi ukázala, že skauting je geniální metoda vyhovující mentalitě mladého člověka, že jí lze podchytit chlapce i děvčata pro kvalitní život. Pěstuje smysl pro čest, pravdivost, dobro celku a z křesWanského pohledu také uskutečňování Božího království. 10

Po prvním ročníku bohosloví jsem absolvoval skautskou lesní školu, vedl ji RNDr. Jan Otakar Martinovský. V novém studijním roce jsem dostal na starost mezinárodní skautskýoddíl. Jeho členy byli čeští hoši z polské Volyně, Belgie,Jugoslávie a dalších zemí, kde žili naši krajani. Byla to součástrozsáhlejší akce pořádané pro katolické zahraniční Čechy, aby si udrželi své češství i v další generaci. Po druhém ročníku jsme spolu s Hovorkovým oddílem uspořádali tábor u Vlašimi. Tam se však ukázalo, kolik unesu a kolik ne.

Náročný studijní rok, k tomu esperantská rubrika a skauting, pak tábor s dalším vypětím a třítýdenním pobytem v přírodě, s nočními chlady, které jsem dobře nesnášel – zkrátka, začal jsem churavět čím dál tím víc. Kromě toho i doba byla těžká: osmatřicátý rok, Mnichov, pak jaro třicet devět. Několikměsíců jsem strávil v nemocnici a ušel tak po Opletalově pohřbu náporu Němců na vysokoškolské koleje, a ovšem také nadejvický seminář. Teologické fakulty byly zrušeny, na náhradním bohosloveckém učilišti v Praze přednášeli řeholníci agymnaziální profesoři. Zbytek studií jsem promarodil doma u rodičů. Zhoršovala se strava, nebyly vitamíny, k tomu karlínskýzakouřený vzduch, takže ne a ne se dát zdravotně dohromady.

Konečně jsem se dostal do pátého ročníku a připravoval se na svěcení. Vicerektor se na mě díval nedůvěřivě, co schuravým bohoslovcem. Do toho přišlo úmrtí kardinála Kašpara na jaře 1941. Cítil jsem se zrovna poměrně dobře, a tak jsem se při pohřebních obřadech zařadil mezi ostatní studenty v dlouhém průvodu po Hradčanském náměstí. V katedrále mi však začalo být horko a zima – položilo mě to na další měsíce. A těsně před svěcením znovu. V posteli jsem se potil a vzpomínal, jakkolegové dostávají svěcení. Zkoušky jsem dodělával v dalším roce, ale ani s následujícím ročníkem jsem nemohl být svěcen. Pan kapitulní vikář Opatrný mi řekl: „Podívejte se, jste dobrý,nadaný, ale co s vámi? Za chvíli z vás bude kněz deficient, a z čeho vás budeme živit?“ Měli totiž špatnou zkušenost s podobným případem krátce předtím. Přes prázdniny jsem se však přecezotavil a MUDr. Karel Svoboda ujistil preláta Opatrného, že se

11


nemusí obávat dát mě vysvětit. Díky tomu jsem se nakonecdočkal, se zpožděním půldruhého roku. Podjáhenství a jáhenství

jsem přijal v kapli semináře, tehdy vyhoštěného do Dolních

Břežan, a kněžství v kapli arcibiskupského paláce na svatou

Cecilii 22. listopadu 1942. Světitelem byl biskup Eltschkner.

KNĚŽSKÁ ZASTAVENÍ

Moje první kaplanské místo byla Liteň u Berouna. Byl tamlidsky i kněžsky výborný pan farář, takového kněze jsem užnepotkal. V Litni ještě tenkrát stála na náměstí památná lípa, která

inspirovala Svatopluka Čecha k napsání poemy Ve stínu lípy.

Mým předchůdcem v kaplance byl kdysi spisovatel VáclavBeneš Třebízský. Fara jako za starých dob, s čeledínem aděvečkou, hospodářství, koně, krávy a vše, co k tomu patří. Vzduch

byl výborný, strava na válečnou dobu slušná, začal jsem se

rychle zotavovat. A také pastoračně jsem se začal rozjíždět.

Náboženství jsem učil na měšWanské škole, s dětmi jsemnacvičoval zpěv. Troufli jsme si i na latinskou chorální mši.

Jako blesk z nebe přišlo po pěti šWastných měsících přeložení do Zásmuk. Nerad jsem odcházel z Litně, ale i to bylo kdobrému, získal jsem další zkušenosti. Můj nový šéf byl zcela jiný typ: precizní, vzorně vedl matriky, krasopisně do nichzapisoval údaje.

Zásmuky byly významná obec. Za války zde Němci zřídili ve františkánském klášteře kněžskou internaci. Byla mnohem volnější, než bývaly pozdější za komunistů. Setkal jsem se zde mezi jinými se svým profesorem a pozdějším šéfem na katedře morálky Karlem Kadlecem, mihl se tam profesor Merell, než ho odvezli do koncentračního tábora, též smíchovský arciděkan Pauly, který v Zásmukách zemřel, a Josef Zvěřina. Ten bylobzvlášW čilý a dovedl využít každé možnosti vyjet na kole dosousedních vesnic za proviantem pro internované kněze. Podobně jako Merell byli i jiní odesláni ze Zásmuk do koncentračních táborů. Například Josef Kos z Kolína, kaplan, který se dostal do 12 Dachau, kde se těsně před koncem války, když tam propukla epidemie tyfu, přihlásil s jinými kněžími k ošetřovánínemocných, nakazil se a nepřežil. Svědectví o tom vydal jehospoluvězeň pater Koláček SJ. Ten posílil Kose v jeho rozhodnutí a mluvil pak o něm s obdivem: jak Kos věděl, do čeho se pouští, jak byl vnitřně vyrovnán a počítal i se smrtí.

Od srpna jsem pak nastoupil na své třetí místo v posázavské Stříbrné Skalici, jako administrátor. Kdysi zde byly doly na stříbro, nyní to bylo převážně zemědělské městečko, kolem stráně, práce těžká, hodně se chodilo pracovat do továren vširokém okolí a až do Prahy. Kostely tam byly sice dva, ale ztisíce obyvatel sotva dvě stovky zbylých katolíků. Obec totiž přešla v roce 1925 i se svým farářem Polednem kČeskoslovenské církvi. Nezmohli se však na kostel, bohoslužby mívali vsokolovně. Působil jsem zde dva roky. Dělalo se, co se za války dělat dalo. Zotavil jsem se ještě víc, přibývalo mi sil, mohl jsem i na kole dojíždět do přifařených obcí učit náboženství, tenkrát ještě pro všechny děti „katolického vyznání“.

Také moje jiná láska, archeologie s historií, zde dostala svou příležitost. Německý vedoucí Archeologického ústavupodporoval průzkum v blízkém Sázavském klášteře, kde se odkrývaly vzácné fresky. Na skalickém hřbitově, v původním sídlišti, stojí románský kostel svatého Jakuba „v Rovných“. Pražskýrestaurátor Fišer udělal sondy i tam a objevil v omítce kresbykorunovaných hlav, krásné románské fresky, jejichž reprodukce zčásti vyšly v knize Románské umění (1984). Měl jsemmožnost sledovat, jak restaurátor postupně fresky odkrýval, bylo to napínavé dobrodružství. Kolem bylo mnoho záhad stavebních, uměleckých a historických, k jejichž rozřešení jsem se snažil přispět. Měl jsem například podezření, že fresky představují výjevy ze života svatého Václava. Řekl jsem to profesoruCibulkovi, když se na ně přijel podívat. Ten se tvářil nedůvěřivě, ale nakonec se k tomuto výkladu přiklonil. Byla to životníepizoda pro mne svůdná.

Mezitím přišel konec války. Všichni jsme se v městečkumobilizovali k činnosti, já jsem se stal kronikářem událostí.Sbra>13


třili jsme se i s novým československým farářem. Už za války

jsem začal s ministranty tajně trochu skautovat, a když jsem se

11. května 1945 dostal do Prahy, ke své radosti jsem viděl, že

skauti už vyšli z podzemí a v uniformách konají strážnou službu

kolem Hradu. Vrátil jsem se do Skalice a rozjeli jsme skauting

veřejně. Zpočátku to byli jen katoličtí hoši, ne však všichni,ně

kteří rodiče skautingu nedůvěřovali. Skautů bylo sotva tucet.

Chodili jsme do přírody, všude kolem terén jakoby stvořený

pro polní hry. Zároveň však s příchodem novéhočeskosloven

ského faráře ožil i Sokol. Také se vyskytla parta výrostků, kteří

si říkali piráti, tvářili se na nás sveřepě, a že nám ukážou.

O jedné neděli jsme uspořádali v lese bojovou hru. Naše hlídky

znenadání hlásily, že „nepřítel“ je v pohybu a chystá se na nás

zaútočit. Zalehli jsme, a když se piráti přiblížili, vyskočili jsme

z úkrytů s bojovým pokřikem. Tři jsme zajali a jednoho z nich

poslali jako parlamentáře k těm, co utekli, s poselstvím:

„Poj]te mezi nás, uvidíte, co děláme.“ Parlamentář se vrátil

sám, ostatní se báli. Nicméně tři „zajatci“ se pak stali členyna

šeho oddílu a za nimi přišli postupně i zbývající. Nakonec měl

katolický farář v oddíle více nekatolíků než katolíků. Založili

jsme i dívčí oddíl, který vedla starší dívka, jak uměla. Podařilo

se uspořádat letní tábor pro hochy v Pošumaví. Jenže opět jsem

přecenil své fyzické možnosti a můj zdravotní stav se zhoršil.

V ZAJETÍ VĚDY A PUBLICISTIKY

Od podzimu 1945 se ukazovaly nové možnosti. Začal vycházet

týdeník Katolík a měsíčník Vyšehrad. Do Katolíka jsem poslal

nějaký nápad. Byl uveřejněn a měl jsem pokračovat. Pater

Kajpr SJ chtěl, aby to byly fejetony, na to nikoho neměl. Já

jsem sice chtěl psát teologické úvahy, ale ty si dělal Kajpr sám.

Vzpomínám si, že můj první fejeton byla úvaha mladého kněze,

jeho pohled na farníky, na jeho práci, jak naráží na těžkosti, ale

zvládá to a navzdory všemu má svou farnost rád. Bylo tomí

něno sice abstraktně, ale ve farnosti bylo z toho nepochopení

14


a pozdvižení: „Tak takhle nás pan farář vidí!“ Jiní to pochopili

správně, ale další fejetony jsem podepisoval už jen šifrou.

Mezitím se otevřela fakulta a já se pustil do studia kdoktorátu, základní studium mi bylo málo. Na fakultu přišli v té době můj kolega ze studií Alexander Heidler, považovaný zakorunního prince pro obor pastorální teologie, a Josef Zvěřina, který byl doma v dogmatice, ale zabral ho Josef Cibulka prokřesWanskou archeologii. Oba kolegové už získali potřebnoukvalifikaci v cizině. I já jsem šilhal po odbornosti v teologii, alenetroufal jsem si na to myslet. I stalo se, že po roce odjel Heidler do Švýcarska, aby si tam připravil disertaci. Nebyl rozhodnut, má-li se věnovat pastorálce, či morálce, a tak se specializacíčekal. Uvolnila se pastorálka, když se její profesor a současně rektor semináře Josef Beran stal v roce 1945 pražskýmarcibiskupem. Vzápětí mi Heidler napsal, že se s morálkou loučí, že je mu pastorálka přece jen bližší a že ji má po Beranovi převzít. Pokud jde o morálku, že by byl rád, kdybych se do toho dal a přihlásil se u profesora Kadlece.

Bylo to lákavé. Původně mě v semináři zajímala spirituální teologie, neuspokojovalo mě, co jsme tam dostávali, alepostupně se mi vše svažovalo k základům morální teologie afilosofické etiky. Zejména mě zaujal problém odpovědnosti za činy, důvodů činu, materiální a formální stránka věci.Přitahovalo mě, že v samotných základech morálky je řada živýchproblémů. Když jsem pak v souvislosti s volbou tématu proodbornou práci k licenciátu přišel za profesorem Karlem Kadlecem, řekl mi: „Nechtěl byste se věnovat morálce víc? Heidler mi odešel a já bych potřeboval asistenta, hlásili se mi sice už dva, ale nelíbí se mi.“ Odpověděl jsem mu, že bych to dělal rád, ovšem najde-li schopnějšího, kdykoliv odstoupím.

Nabídl mi jiné téma, než jsem zamýšlel. Tehdy byla živá problematika kolem umělého oplodnění, vedly se o tomdiskuse, které předcházely oficiálnímu papežskému vyjádření k této věci. Kadlec mi dal číslo časopisu Nouvelle revue théologique s článkem profesora Hürtha. To byl profesor morálky naGregoriánské univerzitě v Římě a osobní poradce Pia XII. v oblasti

15


morální teologie. Zdůvodňoval, proč nikdy a za žádnýchokolností není umělé oplodnění přípustné. Zakousl jsem se do toho

problému a najednou se mi zdálo, že Hürthova argumentace

poněkud pokulhává. Šel jsem za profesorem církevního práva

Šímou, ten pokyvoval hlavou a řekl: „Je to choulostivá otázka,

ale snad jako téma k diskusi by se to mohlo předložit.“

Takže moje první odborná práce vyšla v roce 1947 vČasoisu katolického duchovenstva. Dal jsem si na tom záležet, plně mě to zaujalo. Zjistil jsem, že jiní autoři viděli věc jinak než Hürth, šel jsem zpátky do historie a čím dále tím více jsemzjišWoval, že hürthovská argumentace není tak jednoznačně platná. Jak jsem tu problematiku postupně rozvíjel, propracovával jsem se k metodě, která se tehdy postupně v morální teologii prosazovala a stala běžnou.

Profesor Kadlec se postaral, abych byl uvolněn proodbornou práci. V létě 1947 jsem byl ze Stříbrné Skalice přeložen do Prahy s úkolem učit náboženství na třech gymnáziích. Myslím, že to mé vyučování nebylo příliš kvalitní, už jsem byl zaměřen jinam. Dokončil jsem licenciát a pak jsem měl jít napostgraduální studium do světa. Zvěřina mi doporučoval Lovaň, že je to špičková katolická univerzita. Na Ministerstvu školství mi však úřednice doporučila nežádat do Belgie, protože tam je na deset stipendijních míst mnoho uchazečů, takže je malápravděpodobnost se tam dostat. Rozhodl jsem se tedy podle ní, pro Řím. Železná opona nebyla ještě úplně spuštěna, takže se to podařilo.

Na Gregoriáně jsem si zapsal, co jsem mohl. Byly tamspeciální kurzy pro kandidáty doktorátu, obcházel jsem i jinéuniverzity. Osobně jsem poznal profesora Hürtha. Byl to starší pán, suchý profesor, při přednáškách prostě četl svůj text, bezkontaktu s posluchači. Nicméně v osobním styku se s ním dalo idiskutovat, konkrétně o jeho názoru na umělé oplodnění. Trpělivě vyslechl, namítal, vyvracel, celou hodinu jsme se přeli, aleneřesvědčil mě. Disertace však už nevedl, předal mě někomujinému. Vybral jsem si téma zdánlivě nudné – Malitia intrinseca (o bytostně špatných morálních činech) u teologického klasika 16 Suareze. Byl to velmi palčivý problém, narazil jsem na něj už dříve. Když se pak na Druhém vatikánském koncilu jednalo o obnově morálky jako vědní disciplíny, přivalil se jakopovodeň. Už předtím jsem však cítil, že je to jeden z klíčovýchmorálních problémů. Bádal jsem v Suarezovi, chodil poknihovnách a čím dále tím více jsem viděl, že bych tady měl být ještě rok. Na to však nebylo pomyšlení, a tak jsem se snažil nasbírat co nejvíce zkušeností, vypsat co se dalo, seznámit se s prameny, materiály a tak dále, s nadějí, že práci dokončím v Praze.

Celkový dojem z Říma nebyl příliš slavný. Můj badatelský rozlet tam dostával olověná křídla. Morální teologie ve starém pojetí neudržitelně dobíhala ke svým mezím, sem tam sice něco nového rašilo, ale celkově bylo vše jakoby definitivní. Velice kultivovaným symbolem tehdejšího Říma byl právě profesor Hürth. Ale též Pius XII., poslední velký papež staré tradice. Nebyl to tvůrčí duch jako jeho nástupce. Přesto dokázal aspoň pootevřít okna (evoluce, biblistika, misie). Byly ovšem výjimky i v papežské kurii, jako například vedoucí Státníhosekretariátu Montini, pozdější Pavel VI., člověk laskavého srdce.

Potíže byly také v naší koleji Nepomucenum. Nechtěl jsem příliš zapadnout do vyježděných kolejí. Maličkost: měli jsme nosit římské půlkulaté kněžské klobouky, a já nosil normální měkký klobouk, jako Američané studující na římskýchfakultách.

Papeže Pia XII. jsem viděl celkem čtyřikrát. Naposled krátce před svým návratem do vlasti v létě 1949. Bylo to při hromadné audienci, přecházel jako obvykle od jednoho kdruhému. Také u mne se zastavil. Dostal jsem od patera Feřta za úkol poděkovat mu za rozšíření relací Vatikánského rozhlasu pro naše země. Dodal jsem, že se připravuji na cestu do vlasti. Pokynul hlavou, už odcházel, ale pak se ke mně vrátil a řekl: „AW jsou stateční a věrní, bude to krásná stránka dějin!“Prorocké slovo pro těžká léta, která nás čekala po únoru 1948.

V té době jsem už měl kontakty s rozbíhající se českouredakcí Vatikánského rozhlasu, vedenou jezuitou P. Feřtem.Několikrát jsem v něm ještě mohl hovořit do vlasti. Zakládal se

17


též časopis Nový život, potřebovali redaktora a počítalo se už se

mnou. Situace v Československu se totiž stále zhoršovala a byly

pochybnosti, zda má smysl, abych se vracel. Čeští bohoslovci

poslali po novosvěcenci do Prahy dotaz, zda bych neměl zůstat

v exilu. Pan arcibiskup Beran souhlasil, jenomže vzkaz v Praze

někdo zadržel, do plánovaného dne odjezdu nic nepřišlo, takže

jsem odjel. Vnitřně jsem byl připraven vrátit se i zůstat, nechal

jsem věci volný průběh.

POÚNOROVÉ DUSNO

Hranice do Československa jsem překročil v noci. Do vagonu

nastoupili naši celníci a pohraničníci, bylo to koncem září

1949, arcibiskup Beran byl už internován. Pochopitelně jsem

vzbudil jejich pozornost.

„Tak vy jste byl v Římě?!“

„Ano.“

„Co jste tam dělal?“

„Studoval k doktorátu teologie.“

„Nás tam nemají rádi, co?“

Zavanulo na mě hned v prvních minutách dusno, které za ten rok, co jsem tady nebyl, citelně zhoustlo. AWa Mandl byl už zatčen a řada dalších.

Ještě před odjezdem do Říma jsem byl od roku 1947kaplanem u Svatého Mikuláše na Malé Straně a učil jsemnáboženství na několika školách. Po návratu do Prahy jsem kromě toho dokončoval svou doktorskou disertaci. Bydlel jsem naJungmannově náměstí u františkánů, kde jsem zažil i pražskou„bartolomějskou noc“: policejní přepad poloviny mužských klášterů v republice během noci z 13. na 14. dubna 1950. (O dva týdny později stihlo totéž i zbylé kláštery.) Bylo nás tam jen několik bydlících. Bratr vrátný mě před půlnocí vyvolal na chodbu. Spatřil jsem, jak příslušníci policie i milicionáři se samopaly v ruce vyháněli z cel františkány s uzlíčkem nejnutnějších věcí a soustře]ovali je v refektáři. Pak je odváželi do neznáma. 18

Bydlel jsem v obsazeném klášteře ještě asi čtrnáct dní, než mě vzal k sobě můj přítel pater Václav Soukup na Bílou Horu. Jinak se mi život nezměnil. Měl jsem jednu místnost k obývání, chodil jsem dál do škol a pracoval na své disertaci. Brzy po mém přestěhování přišel za Soukupem a za mnou církevnítajemník s žádostí, abychom převzali duchovní správu vkapucínském kostele na Hradčanech, opuštěném po nedávnémpolicejním zásahu. Zdráhal jsem se a řekl jsem, že jenom když nás tam pošle pan kapitulní vikář. Tajemník poznamenal významně: „Tak to si zapíšu: Jen se souhlasem pana kapitulního.“ Přibyla černá čárka v mém kádrovém listu. Církevní tajemník pakzařídil na konzistoři, co bylo třeba, a my jsme začali působit ukaucínů. Zpočátku nás věřící přijali nedůvěřivě, jako podezřelé, státem dosazené kněze, ale brzy se tam vytvořilo dobré církevní společenství. Už za týden přišel jeden pán a jménem tamníterciářské obce se omlouval za jejich nedůvěru. Uklidnil jsem ho, že mě naopak jejich zdravé církevní smýšlení těší.

Začátkem léta 1950 jsem dokončil disertační práci a obhájil ji na fakultě. Promován jsem byl těsně před vyřazenímteologické fakulty z rámce univerzity.

V červenci 1950 byly, s výjimkou Prahy a Bratislavy,zrušeny všechny teologické fakulty a diecézní i řeholníbohoslovecká učiliště. Státním zásahem bylo „reformováno“ teologické studium. O prázdninách za mnou přišel profesor Merell s tím, že byl pověřen vypracovat studijní program a sestavit novýučitelský sbor reformované pražské teologické fakulty. Studium bylo redukováno na čtyři roky. Říkal, že by byl rád, kdybychvstouil na novou fakultu. Klidně, ale zřetelně jsem mu řekl, že na novou fakultu nejenže nepůjdu, protože mi to nedovolujesvědomí, ale že také jeho prosím, aby šel od toho, že je to podnik nepravý. Pokyvoval hlavou: „Škoda, já to vidím jinak.“Uvědomil jsem si, že má za sebou koncentrační tábor, po kterém se vrátil domů psychicky zcela vyčerpaný. Pamatuji si, jak tehdy opakoval: „Peklo, to bylo peklo.“ Rozešli jsme se přátelsky.

Podobně i spirituál Jan Lebeda zůstal v semináři. Řekl mi, že ho arcibiskup Beran pověřil dovést poslední dva ročníky ke

19


svěcení. Po dvou letech skutečně odešel. Někteří profesořipů

vodní fakulty odcházeli z nové fakulty už během prvního roku

„ze zdravotních důvodů“. Profesor kanonického práva Šíma mi

řekl, že to není k vydržení. Nebylo divu, když do sousedství

okleštěné teologie přibyla katedra společenských věd,předná

šených marxisty.

PASTORAC EVYSOKOŠKOLÁKŮ

Brzy po válce se vytvořila kolem kostela svatého Salvátora

v Klementinu akademická církevní obec. Vedli ji postupněAle

xander Heidler, Josef Zvěřina, Antonín Mandl a nakonecFran

tišek Mikulášek. Heidler po únoru 1948 odešel do exilu,Zvě

řina musel narukovat k útvarům PTP (pomocným technickým

praporům, „černým baronům“), což znamená, že šel s tisíci

jiných „nespolehlivých“ do táborů nucených prací, a Mandl

s Mikuláškem byli zatčeni. Proto mě začátkem padesátého

roku studenti požádali, abych se jich ujal. Mnohé jsem už znal

z různých kroužků Katolické akce. Byla to vyspělá, duchovně

značně zralá obec. Vzal jsem to rád. Ačkoliv jsem z kněží

zůstal pro vysokoškolskou pastoraci jediný, práce se dařila.

Měl jsem se o koho opřít, hlavně o Františka Ondráše, Ilku

Pellerovou, Blanku Bickovou a další v Praze i jinde. V Brně se

věnoval středoškolákům hlavně Václav Razik, kaplan odSva

tého Tomáše. Slovensko pracovalo samostatně, ale měli jsme

s tamní Katolickou akcí dobré spojení.

V té době boj planul na všech stranách a bylo jasné, žemu

sím odložit odbornou literaturu a plně se angažovat. Práce mezi

studenty bylo stále víc. Pracovalo se podle společného pro

gramu. Jeden rok jsme probírali svátosti, pro další jsemrozpra

coval kurz morálky a k tomu četbu. Vyspělé kroužky Katolické

akce, kterým jsme podle západního vzoru říkali „průkopnické“,

vedli sami jejich členové, do některých jsem byl pozván.Odha

dem se dá říci, že v Praze působilo v těchto průkopnických

kroužcích několik set vysokoškoláků a vysokoškolaček. Přině

20


kterých z nich se vytvořily i takzvané záchytné kroužky. Do

nich byli zváni studenti, kteří měli zájem o náboženské otázky,

eventuálně uvažovali o konverzi. V těchto kroužcích se četlo

Písmo, besedovalo se o aktuálních otázkách týkajících sestudií, povolání, různých etických problémů, kulturního dění a tak

dále. U některých účastníků vznikla touha po apoštolátu, ti pak

byli přizváni do průkopnických kroužků. Podobná duchovní

samoobsluha se vytvořila i v Brně, Bratislavě a jinde.

Nadšení bylo velké, čím větší tlak, tím více rostl vzdor.Samozřejmě, někteří z této riskantní aktivity odcházeli. Důvody byly různé – například povinnost vůči rodičům – což serespektovalo.

Také se rozepisovaly různé texty, menší samizdaty. Sestavil jsem například praktický „Přehled svátostí“, popisující výjimečné možnosti pastorace v tísnivé situaci a působení kněze ve vězení. Byla známa i mimořádná povolení, takzvané mexické fakulty, osvědčené tam ve dvacátých letech.

V novém školním roce 1950/51 práce se studentypokračovala jak bohoslužbami u Svatého Salvátora, tak soukromě po domech v kroužcích. A kupodivu, navzdory úderům azvyšujícímu se nebezpečí šířilo se studentské hnutí jakoby samo, od fakulty k fakultě, od jedné vysoké školy k druhé. Praha, Brno, Bratislava, Ostrava, Košice – prakticky jsme byli zastoupeni na hlavních vysokých školách v republice bu] kroužky, neboasoň jedinci. Způsob práce byl jocistický (JOC – Jeunesseouvrière chrétienne – KřesWanská pracující mládež): Písmo,meditace, rozhled kolem sebe, osobní apoštolát v rámci možností.

Dusno však houstlo, museli jsme počítat se vším.Upozorňoval jsem v kroužcích, že je třeba zvažovat všechny okolnosti. Říkal jsem našim chlapcům a děvčatům: „Kdo si netroufá nebo má nějaké vážné závazky, aW raději odejde.“ Jedna zposledních celostátních schůzí vedoucích našich kroužků se konala v Olomouci. Ačkoliv se zde sešli zástupci kroužků jen zlékařských fakult, byla zde zastoupena všechna univerzitní města v republice. I zde jsem účastníky setkání upozorňoval, žemusejí počítat se zatčením, s výslechy, které mohou být velmi

21


tvrdé, s vězením i ztrátou života. Jeden medik ze Slovenska

mě přerušil: „Neztrácejme čas, máme k projednání důležitější

věci. S tím, co říkáte, počítáme.“ Později, už ve vězení, jsem

se dověděl, že tento hoch byl také zatčen a že se chovalznamenitě. Nebyl jediný takový. Dokonce i ti bojácnější obstáli

potom někdy velmi pozoruhodně. Situace z nich vykřesala to

nejhlubší a nejpravější.

Bylo to asi měsíc před zatčením, kdy jsem si potřeboval ujasnit situaci. Při cestě vlakem z Olomouce z pracovní porady jsem načrtl něco na papír a nakonec z toho bylo „Slovo o této době“: apel na věřící, povzbuzení bojovat – beze zbraní a bez nenávisti. Bojovat pravdou a věrností. Dokončil jsem to až v úkrytu u sester boromejek pod Petřínem a svěřil matcepředstavené Bohumile. Ta to dala rozepsat a pustila do katolického světa. Já jsem však nevěděl, co bylo dál, protože jsem byl brzy nato, v noci z 31. května na 1. června 1951, zatčen. Jak jsem se později dověděl, „Slovo“ se v opisech rozšířilo po celérepublice. Po soudu jsem se například setkal na Pankráci s jezuitou P. Cukrem a ten se mě ptal, zda jsem před zatčením ještě mohl číst tajný pastýřský list biskupů. Když mi sdělil obsah,pochoil jsem, že mluví o „Slovu o této době“. Autorství se obecně připisovalo biskupu Hlouchovi.

Nálada, zejména mezi mladými křesWany v kroužcích, byla povzbuzující, ani je nebylo třeba mobilizovat. Sami cítilipotřebu scházet se a působit na okolí. Byla to i přirozená potřeba mít útočiště v sychravém počasí politické a ideologické situace, kdy lidé byli vězněni pro maličkosti. Ale u těch našich to bylo ještě něco navíc. Byli to uvědomělí křesWané, kteří nechtěli někam zmizet, prospat dobu nebo se zkonformovat. Zejména někteří vyzráli v tom krátkém svobodném poválečném ovzduší do osobností odhodlaných riskovat i trpět.

A ještě jeden faktor zde zapůsobil – chorvatský profesor Kolakovič. Nepřišel jsem s ním do styku osobně, v době jeho pražského působení v šestačtyřicátém roce jsem ještě působil na venkově. Ale když jsem v roce 1947 přišel do Prahy,dozvěděl jsem se něco o něm a o jeho kroužcích Katolické akce, 22 jimž se říkalo Rodina. Po Kolakovičově odjezdu se „otcem“ české Rodiny stal Josef Zvěřina. Postupně jsem poznával i další členy Rodiny, protože zejména oni se angažovali vevysokoškolských kroužcích: Vlado Jukl, Silvo Krčméry, oba ze Slovenska, pak okruh lidí kolem paní profesorky Růženky Vackové a další. Když Zvěřina musel na vojnu, doporučil, aby se Rodina obrátila na mne, což se stalo a já jsem se stal jejím náhradním „otcem“.

Je pravda, že mi Kolakovič a jeho styl byl velmi sympatický, i když jeho horování pro „ruský apoštolát“ mně osobně nebylo tak blízké. Imponovala mi jeho promyšlená aktivita, chození po světě s otevřenýma očima a realistický pohled na současnou situaci, počítající se vším, nakonec i s mučednictvím. Byl to apoštolát po jocistickém způsobu, ale ještě rozvinutější operspektivu, kterou uměl předkládat právě Kolakovič. Bylo to okouzlující a přesvědčující. Lidé uchvácení Kristem, oddaní jeho věci, po starokřesWansku, apoštolským způsobem. Hlavně na mladých bylo vidět, jak to elektrizuje a dává orientaci.Snažil jsem se v tom smyslu pokračovat a zdá se, že se to i dařilo. Přímí Kolakovičovi odchovanci mi říkali, že jsem držel jeho autentičtější linii než Josef Zvěřina, který to bral spíše doslova rodinně. Jak jsem však dodatečně uznal, i to mělo základnívýznam.

Domýšleli jsme úkoly v celém církevním terénu. Kroužky zdravotních sester měl na starosti pater Jiří Holub, a uměl to s nimi. Katechetické kroužky si vzal na starost pater Stanislav Novák. Tehdy bylo ještě hodně katechetek, bylo třebaprohlubovat jejich duchovní život, uvědomovat je. Dělal to účinně svým osobitým způsobem. (Po letech byl povolán nateologickou fakultu přednášet katechetiku.) Dělnické kroužky vedl františkán Jan Křtitel Bárta („Baptista“), ten byl jedinečný. Výborně mu pomáhal jeho spolubratr Šamárek. Ale nejvíc kroužků bylo vysokoškolských a středoškolských. Celé toto hnutí mělo perspektivy, schopnost organicky se rozvíjet. Byla tu opravdovost, elán, nešlo jen o to být v nějakém zákoutí.Převládala touha žít dál a připravovat budoucnost.

23


V zájmu pravdy je třeba dodat, že Kolakovič nebyl první, kdo přišel do Čech s Katolickou akcí jocistického typu. Měl tu částečně připravenou půdu. Už za války začali zásluhoudominikána Metoděje Habáně působit první čeští jocisté, dali si jméno Nová pracující mládež. Vydávali časopis Dopisyvnávaznosti na Habáňovy dopisy našim chlapcům nasazeným na práci do Německa.

Ještě je třeba připomenout jeden důležitý podnik. V roce 1947 jsem byl pozván do pondělního klubu zvaného Zvěřinec, protože se scházel ve Zvěřinově kaplance na faře u SvatéhoMikuláše, později v hovorně u kapucínů na Hradčanech. Z těch, kdo tam chodili, si s určitostí vzpomínám kromě Zvěřiny aHeidlera na Antonína Mandla z arcidiecézní Katolické akce,redaktora Dorostu Františka Mikuláška, redaktora Katolíka Adolfa Kajpra, redaktora Neděle Josefa Papicu, břevnovského opata Anastáze Opaska, redaktora kulturní revue Vyšehrad Josefa Myslivce a šéfredaktora nakladatelství Vyšehrad Bedřicha Fučíka. Občas se ukázal z Brna bývalý generální sekretářKatolické akce JUDr. Mečislav Razik nebo spisovatel Jan Čep. Diskutovalo se o tiskových záležitostech a o vývoji situacepolitické a náboženské. Byla to výměna zpráv i názorů lidíznalých prostředí a zákulisí různého dění. Po únoru 1948 seočekávalo to nejhorší a Josef Myslivec řekl: „Te] se už nedá nic dělat. Nacisti byli proti nim břídilové, Hitler se učil u Stalina.“ Nicméně jsme se ještě nějaký čas dál scházeli.

Asi v dubnu nebo květnu 1951 odešel za hranice a potom do misií můj domácí pán Václav Soukup a já zbyl na Bílé Hoře sám, než tam přišel jako duchovní správce profesor Václav Bogner, biblista. Kolem Soukupova útěku byly četné výslechy, mne však kupodivu nepředvolali, zřejmě mě už tehdy začali sledovat soustavněji.

Právě byly májové pobožnosti, v hradčanské Loretě jsme se v nich střídali s paterem Šeborem, který byl duchovnímsprávcem v katedrále. Dne 7. května jsem ho požádal, aby vzalmájovou na pár dní za mne. Z těch pár dní se ovšem vyklubalo mnoho let. Už předtím jsem se domluvil s představenou kláš- 24 tera boromejek v nemocnici pod Petřínem, vzácnou matkou Bohumilou Langrovou, že mě u nich schová, než budepříležitost odejít. Ta statečná řeholnice mě ubytovala v klauzuře,věděla o mně jen sestřička, která mi nosila jídlo. Po týdnechmarného čekání se začala rýsovat cesta lodí z Mělníka, prý už sestrami ověřená. Autem pro mne přijel Miroslav Tomek. Byl to pozoruhodný mladý muž položidovského původu. Nějaký čas byl u jezuitů, potom studoval na zdravotnické škole a v době před zatčením mi oddaně, ochotně a obětavě pomáhal, bez něho bych mnohé nebyl mohl udělat.

V Mělníku jsme však nic nepořídili, lodník mě odmítlpřevzít, že nemůže, ačkoli to předtím bylo domluveno. Museli jsme se vrátit, ale na kraji Prahy nás převzala do totální péče Bezpečnost. Tím začala nová kapitola v mém životě. Bylo to právě o půlnoci z 31. května, tenkrát svátku Prostřednice všech milostí, na 1. červen, svátek Srdce Ježíšova, léta Páně 1951. Viděl jsem v tom dobré předznamenání.

SVOBODEN V NESVOBODĚ

Rozevřela se mi – tehdy už v naprosto reálném vědomí –perspektiva šibenice, ale zároveň mi byl dán bezpečný klid duše,

takže jsem výhled do své nejbližší budoucnosti přijal téměř

s radostí. Spíše zvědavě jsem sledoval další průběh. V blízké

policejní stanici nám vzali všechno z kapes, obvinili nás zezabití dítěte na silnici a nechali čekat. Pak přijeli ostří hoši ze

Státní bezpečnosti a odvezli mě do Bartolomějské ulice, odtud

příští ráno na pár dní do Valdic u Jičína, jak jsem sluchemodhadl. Vše bez výslechu, a nakonec zpátky do Bartolomějské.

Nebylo to tak dávno, co jsem chodil do kostela vBartolomějské ulici k sestrám třetího řádu svatého Františka sloužit mši svatou. V roce 1951 vyhnali sestry z kláštera při kostele a zřídili v něm po důkladných adaptacích věznici. Když jsem se tam ocitl, vonělo to novotou, teprve pár týdnů předtím bylabudova předána k novému účelu. Cely byly ještě čisté, ale téměř

25


bez zařízení. Spali jsme na podlaze na slamnících. Na cele nás

bylo střídavě dva až sedm. V noci se svítilo, ale mohli jsme se

zabalit do přikrývek. Režim nebyl, až na hlad, zvlášW krutý. Kdo

měl peníze, mohl si přikupovat chléb a drobnosti. Já na toneměl, až po čase mi povolili psát a vyžádat si peníze z domova.

Začaly výslechy. První vyšetřovatel nebyl správný„gestaák“, také u toho dlouho nevydržel. Zato náčelník skupinyvyhrožoval: „Vy nám to řeknete! Všechno nám řeknete! Akdybyste to tady měl říct s posledním dechem, tak nám to řeknete!“ Přitom mířil prstem na podlahu přede mnou.

Jenže na mne to nezapůsobilo: „Protestuji, to je násilí, teror.“

Pak jsem měl i jiné referenty: Zásadně jsem ve výpovědích potvrzoval jenom to, o čem mě bezpečně přesvědčili, že už vědí. Před soudem řekl prokurátor: „Mádr nepřiznal nic než to, co se už vědělo.“ Tím nechci tvrdit, že je to jediný správnýzpůsob boje, ale mně se osvědčil. Kněžský svobodný stav bylvýhodou. Přitom bylo ještě cennějším svědectvím statečnéchování ženatých.

Vyšetřovací vazba je zajímavá zkušenost. Byl jsem vBartolomějské přes léto. Ze společníků, které jsem měl na cele, si zvlášW vzpomínám na mladého Holan]ana. Ilegálně k námpřešel, aby utekl v Holandsku vojně. Říkal: „Vojáky posílají u nás do kolonií, a když se dostanou domorodcům do rukou, ti jim přeřezávají šlachy na nohou, to by se mi nelíbilo.“ Tenmládenec měl už v Československu kamaráda, který sem také utekl, pracoval ve Zlíně a měl se prý dobře. Můj Holan]an bylkomunista, říkal: „Rusové do pěti let zaberou Evropu a do dvaceti Ameriku.“

Můj další referent vážil snad sto padesát kilo. Posadil se na stůl, houpal nohama a svrchu na mě hřímal něco o dělnické třídě a imperialistech. „Nepřátele smeteme!“ – říkal v různých obměnách. Pak mi zavázal oči, bylo dlouho ticho. Najednou mi zařval do ucha, abych se přiznal. Další referent mě popadl za límec, jako by mě chtěl škrtit. Protestoval jsem, že je tobezráví, ale vcelku jsem byl klidný. 26

Převezli mě do Ruzyně, kde jsem strávil třináct tvrdýchměsíců, z toho sedm před soudem a šest po něm. Režim byl ostrý. Na cele jsem byl sám. Byla to velká cela s dvěma okny, kdysi tu prý býval nějaký ústav, v oknech byla ozdobná mříž. Ustlal jsem si, jak jsem byl zvyklý v Bartolomějské. Bouchání:„Kabát složit! Položit vedle kavalce!“ Začal jsem usínat, přestože mi prudké světlo svítilo do očí. Bouchání. „Ruce na deku!“Namítal jsem, že je mi zima. „Ruce na deku!“ – trval na svém. Znovu jsem začal dřímat. Bouchání. „Jak to ležíte? Rovněležet!“ Tak to šlo celou noc.

Pomalu jsem se zacvičil na ruzyňský způsob života. Také jsem někdy musel odložit deky a ležet jen v prádle. Když jsem to nevydržel, za trest jsem chodil a chodil, než dozorce řekl: „Můžete si lehnout a přikrýt se.“ Jiní to měli ještě horší, museli třeba svléknout všechno. Všelijakých možností, jak lámatvyšetřovance, bylo mnoho. Později jsem se dověděl, že referent může dovolit mít ruce pod dekou, ale já jsem si žádné výsady nezasloužil.

Náš případ převzali podle všech náznaků referenti z Brna. Byli různí. Jejich šéf byl cynik, starý komunista, bez nějakých lidských citů. Jeho zástupce byl o něco lepší. Držel jsem se svého stylu z Bartolomějské. Co už spolehlivě věděli, to jsem přiznal, jinak nic. Referenti se střídali. Zkoušeli různé metody. Byl jsem v temnici, listopadová zima, tam se netopilo, a já věčně nachlazený. Ráno takzvaná káva s kouskem chleba. Celý den jsem musel chodit, večer jsem si mohl lehnout, ale naledový beton, takže jsem prochodil i noc. Po druhém poslání do temnice jsem řekl referentovi, který se zajímal o můj dojem z takového zacházení: „V temnici někdo změkne a někdo ztvrdne!“

Výslech, to byla šachová partie, kdo s koho. Nejzajímavější z referentů byl jeden Brňák. Zpíval latinsky žalmy a liturgické hymny. „To koukáte, že to znám.“ Jednou přišel jenom na chvíli, aby mě hlídal, když ten, co mě právě vyslýchal, byl náhle odvolán, a řekl mi jen tak: „Já se vám divím, vy a Krčméry, oba doktoři, každý něčeho jiného, a oba stejní, nic

27


z vás člověk nedostane!“ Pro mne to sdělení mělo cenu, byl

jsem mu vděčný – i když on pravděpodobně jen počítal spolitickou změnou.

Nejvíc jsem si dělal starosti o chlapce a děvčata z našich kroužků. Už před zatčením jsem jim říkal: „Kdyby k něčemu došlo, nemusíte mě šetřit, mně už nic ani nepřitíží, aninepomůže.“ Postupně se provalovala jedna věc za druhou, při výsleších padala nová a nová jména. Prosil jsem Pána, aby aspoň ten nebo ta zůstali ušetřeni. Nakonec jsem vše poručil Božímuřízení. Také začalo být jasné, že všechny nezatkli. „Prosím vás,“ řekl mi ten můj referent z Brna, „kdybychom měli všechny zavřít, kdo by nám pak zůstal na vysokých školách?“Samozřejmě to řekl se značnou nadsázkou, ale rozhodně bylo mnoho našich chlapců a děvčat předvoláno k výslechům.

Měsíce plynuly, hladu přibývalo a kilogramů ubývalo.Vážili nás každý měsíc, zhubl jsem velice, jiní však na tom byli ještě hůř. Balíky nebyly. Brýle jsem neměl celou dobu před soudem a pak ještě pár týdnů. Samozřejmě žádné čtení, žádný papír ani tužka, nic. Většinou jsem byl v cele sám. Před soudem mi dali na celu bonzáka (neboli nasazeného donašeče), aby ze mne něco dostal. Byl to starší muž, říkal, že je advokát a žepůsobil v Bratislavě. Později jsem se však dověděl, že to bylnovinář, významná figura v rukou Státní bezpečnosti. Zakolaboraci a konfidentství během německé okupace byl prý původně odsouzen k trestu smrti. Vykládal mi své osudy, jako by sesvěřoval příteli. Koncem války utekl na Západ. Z Vídně bylunesen. Poslední, co si pamatoval, bylo, že seděl v kavárně a pil kávu. Líčil také, jak už šel k popravě, kat se mu omlouval, aby prominul, že mu to musí udělat. Odpověděl sprostě. Najednou mu sdělili, že dostal od prezidenta milost. Mnoho věděl, znal lidí významné i nevýznamné. Kolik z jeho řečí odpovídalo pravdě, to se nedalo zjistit.

Většinou jsem byl na cele sám, a to bylo dobré. Promýšlel jsem otázky svého oboru. Modlil jsem se. Nejhorší byl zápas se zimou. Přitom celý první rok žádná vycházka. Teprve těsně před soudem najednou zvýšení stravy, dvojnásobná dávka – 28 tenká vrstvička jídla v jídelní misce se zvýšila na trochu tlustší. V Ruzyni bylo jídlo dobře připravené, takže hlad spíše probouzelo.

Bylo jasné, že bude proces. Myslel jsem, že se dostanu do skupiny s Josefem Zvěřinou, Baptistou Bártou a dalšími, ale ty soudili teprve půl roku po mně. Sestavili zvláštní skupinu azačali nás připravovat k monstrprocesu. Mne postavili do čela jako vatikánského agenta rezidenta pro celou republiku,vyškoleného v Římě ke špionážní aktivitě. Z Vladimíra Jukla udělali rezidenta pro Slovensko. Ale to jsem se dovídal jen postupně.

K soudu mě začal připravovat mladík v uniformě. Přinesl papír, na něm otázky a žádoucí odpovědi. Bylo to absurdní: samá velezrada a špionáž. Odmítl jsem to rezolutně. Napřed strašil, pak jsme se dohadovali, a já jsem uvažoval. Leccos už bylo známo – moskevské procesy konce třicátých let, nedávno kardinál Mindszenty v Ma]arsku – pozor, pozor, říkal jsem si, monstrproces je téměř jistý. Bu] si připravímmožnost něco tam sdělit, anebo si tu možnost úplně zatarasím. Jestliže mě předtím přiotráví drogami jako Mindszentyho, budu tam jako žalostná figura. V druhé, lepší alternativě snad budu moci vydat svědectví. Udělat nyní nějakou hrdinskou výpově] pro uši jednoho estébáka by nemělo smysl, to simusím připravit až pro soud. To ovšem znamená, že nyní musím přistoupit na nějaký přijatelný kompromis, samozřejmě na nic hanebného.

Celé týdny jsme se handrkovali a vyslýchající se střídali. Znovu jsme se vraceli ke stejným věcem. „Nepodepíšu!“ –opakoval jsem do omrzení. Nakonec jsme se dohodli, že se v textu mých výpovědí neobjeví slovo „velezrada“. Podobně jsemprotestoval proti charakterizování mé korespondence s cizinou a posílání zpráv Vatikánskému rozhlasu jako „špionáž“.Zdůrazňoval jsem, že šlo pouze o interní zprávy z církevního světa a že na spojení s centrem církve máme právo. On však trval na svém, a tak se jednou nebo dvakrát v „mých“ administrativních protokolech slovo špionáž objevilo. Před soudem jsem hodlal podat věci naplno ve správném světle.

29


Pak nastalo období učení nazpaměW. Soustavně jsem seodchyloval od textu a zkoušel formulovat věci posvém.Zastavoval mě:

„Ne, tak to není!“

Odporoval jsem: „Přece si nemyslíte, že někdo vezme mou výpově] vážně, když budu odříkávat text jako gramofon a ještě k tomu vaším jazykem!“

Nakonec si zvykl, a já jsem různým způsobem obměňoval sestavený text s úmyslem teprve před soudem vystoupitnarosto otevřeně.

Režim v Ruzyni se stal snesitelnějším, nabyl jsem dojmu, že mě nemají v úmyslu před soudem fyzicky zlomit. Dokonce mě krátce před ukončením ruzyňského pobytu vzal referent na dvacetiminutovou procházku. Po celém roce vazby poprvé anaosled.

MONSTRPROCES

Konečně se přiblížil den soudu. Jednou večer mě naložili do

antona (jak se říkalo policejnímu autu bez oken) a vezli do

Brna. Na Cejlu mě vsadili do špinavé cely k vězni, který také

čekal na soud, myslím, že za pokus o ilegální přechod hranic.

Oholili mě. Z domova mi zařídili poslání obleku a kolárku.

Referent sice naléhal, abych si vyžádal kleriku. Odmítl jsem,

nebudu přece ještě zvyšovat efekt veřejného monstrprocesu.

Dostal jsem tedy civilní šaty, ale musel jsem si vzít alespoň

kolárek.

Soud začal 11. června 1952. Byl rozvržen na tři dny.Přelíčení se nekonalo v soudní budově, ale v největším brněnském sále, v hale sokolského stadionu, kde mohlo být přítomno na patnáct set diváků, sehnaných z brněnských továren a různých koutů Moravy. Po zahajovacích formalitách a přečteníobžaloby začal výslech obviněných. Byl jsem první na řadě, jako vedoucí nesourodé skupiny. Nesourodé proto, že k naší skupině Katolické akce byla režií toho divadla připojena skupinaobviněná z vraždy, která s námi neměla nic společného. Záměr byl, 30 jak vyplývalo z řeči prokurátora Čížka, čtoucího obžalobu,průhledný: u veřejnosti, zpracované rozhlasem a tiskem, měl být vzbuzen dojem souvislosti mezi náboženskou a kriminálníčinností. Než začal můj výslech, museli ostatní obvinění opustit sál a čekat, až na ně postupně přijde řada. Tak jsem nemohl ovlivnit všechny ostatní.

Vystoupil jsem na vysoké pódium k mikrofonu. Přede mnou soudní senát, nalevo prokurátor Čížek, napravo obhájci ex offo. Čížka jsem už znal z krátkého prokurátorského výslechu těsně před soudem ještě v Ruzyni. Byl to podivný člověk, spíše s maskou než tváří. Později jsem se dověděl, že se v mládí kompromitoval s německými okupanty. Obhájci byli trapní, apriorně uznávali naši vinu za prokázanou a jen nesměle žádali soud, aby nám přiznal polehčující okolnosti, a to způsobemponižujícím nás a urážejícím naši víru a oddanost církvi. Prostě – naplánované divadlo.

Před mikrofon jsem předstupoval s úmyslem odpovídatzdrženlivě a nenechat se vyprovokovat, pokud ovšem nebude třeba hájit Boží věc. Pak bez ohledu na následky jsem hodlal vydat svědectví. Vydrželo mi to jen asi deset minut. Pak začalprokurátor klást stále jedovatější otázky. Útočil, ironizoval. Snažil jsem se odpovídat věcně, s nadhledem, a především svobodně, předpojatí posluchači měli pochopit, že před nimi nestojízdeptaný zločinec hrající zbaběle o svůj život. Situace mi ozřejmila, že nejsem povinen dbát mezí, za nimiž bych si nerozvážně ohrozil život, ale že musím před veřejností vydávat svědectví Kristu a církvi, souzené v nás. Katolíci přítomní v sále mipozději potvrdili, že to tak správně pochopili.

Když jsem se vrátil na lavici obžalovaných, zeptal jsem se vedle sedícího dozorce, jak jsem tam byl dlouho. Ochotně se podíval na hodinky a zašeptal: „Dvě hodiny.“ Tón jeho hlasu mě potěšil. Nesnažil jsem se tedy marně. Zdálo se mi, že ohlas na mé vystoupení i mezi posluchačstvem nebyl nepříznivý. Když jsem pak po výslechu každého dalšího obžalovaného předstupoval na vyzvání k pultu, abych se k výpovědi vyjádřil a zodpověděl doplňující otázky, pokaždé to v sále zašumělo.

31


A pak opět, když se mi někdy podařilo prokurátora trochuusadit. Později, po příchodu na Mírov, mi řekl jeden z tampřítomných kněží, že na brněnském soudu byl mezi diváky i jeden

z jeho farníků a ten že se vrátil z procesu povzbuzen, že sevětšinu z nás souzených nepodařilo zlomit a že prý zejménaVáclav Razik a já jsme vydali krásné svědectví. Nepokládám to za

zvláštní hrdinství, snad to bylo nějakým způsobemzakalkulováno do soudní režie, že potřebovali před veřejností ukázat na

někom, že obvinění vypovídají svobodně, a že chtěli, aby seněkdo odhalil jako zatvrzelý zlosyn, nijak nelitující svýchprotispolečenských činů.

Po mně nastoupil jako další obžalovaný dr. Vladimír Jukl, asistent matematiky na Přírodovědecké fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Choval se ukázněně, odpovídal jako žák, navenek to nebylo to, co bych od něho po všechzkušenostech s jeho nadšeným a obětavým apoštolátem čekal. Přesto to bylo naprosto vyznavačské vystoupení. Když jsem se s ním po letech setkal, řekl mi: „Tehdy před soudem jsem se cítilmimořádně špatně, bolela mě hlava, vše docházelo do mého vědomí zastřeně.“ Není divu, prožil krutou vyšetřovací vazbu vBratislavě, včetně bití a jiných způsobů mučení až do bezvědomí. Tím obdivuhodnější je, že se před soudem choval důstojně.

Růžena Vacková, docentka archeologie a dějin umění naFilosofické fakultě Karlovy univerzity, vešla do soudní síně s úsměvem. Vyzařovala z ní vnitřní svoboda, bylo znát, jak je povznesena nad vykonstruovanou špínu, kterou se necítí být zasažena. Mluvila nepolemicky – Ano, ano. Její přístup bylodlišný od mého, asi v tomto smyslu: „Říkají velezrada, špionáž? Prosím, aW je po jejich. Já bych se za to nestyděla, i kdyby to v této souvislosti bylo pravda.“ Josefu Hoškovi, který soustavně popíral, řekla později při konfrontaci v Ruzyni: „AlePeánku, má to smysl se s nimi hádat? VždyW je to jedno! Jednou budeme na to hrdí, že jsme byli proti nim.“ Měla svouzkušenost. I před soudem se četlo, že ji za války věznilo gestapo, že její blízcí dva příbuzní, bratr a švagr, byli popraveni a že sama byla ilegálně činná v protinacistickém odboji. Bylo na ní vidět, 32 že je vyčerpaná dlouhou vyšetřovací vazbou. Někdy těžcevykoktávala odpově]. Například když prokurátor křesWanskousociální pomoc, v níž Růženka vynikala, znevažoval tím, že to bylo vypočítavé kupování duší, s námahou nalézala přiléhavou formulaci. Ona, která byla známá poutavostí a náročností svých přednášek. Přesto bylo i její vystoupení důstojné a sympatické.

Václav Razik, brněnský kaplan, odpovídal zpočátku jako hodný chlapec. To mi vadilo, ale v rámci odpovědí na otázky zaznělo křišWálově čisté vyznání: „Šel jsem na kněžství proto, abych pomáhal mladým lidem. To byl můj hlavní motiv a cíl. A to jsem také dělal. Nemohl jsem ty mladé nechat opuštěné. Když to nešlo jinak, věnoval jsem se jim soukromě. Žádnépolitické cíle jsem svou činností nesledoval, chtěl jsem jensloužit lidem a Pánu Bohu.“ Jenže i to ohrožovalo režim postavený na ideologické nenávisti.

Matka Bohumila Langrová, představená kláštera boromejek v Praze pod Petřínem, to neměla lehké. Marně jsem jí, dávno před zatčením, když mně poskytla úkryt v klášteře, dokazoval, že oni nemají právo na pravdu, naopak obviněný má právohájit se, jak umí, a v tomto případě hájit spravedlnost a nevinné lidi zapíráním je oprávněná sebeobrana a morální povinnost, tudíž nemůže být hříchem. Odporovala: „Já to nedokážu.“ A tak přiznala, komu poskytla azyl – čtyřem pronásledovaným kněžím, včetně mne – a že dala značné peníze na takzvanouilegální Katolickou akci i na plánovaný odchod můj i jiných dociziny. Před soudem vystupovala pokojně a s úsměvem. Zazářila jako úctyhodná osobnost.

Matka Marie Vintrová, představená kláštera v Rajhradě,vykonávala na Moravě podobnou službu jako Bohumila vČechách. Ale její vystoupení bylo spíše smutné. Vypadala jako raneček neštěstí. Uplakaná se doznávala ke všemu. Hájila se tím, že chtěla jen pomáhat, že nikomu nechtěla ubližovat, že nechtěla jednat proti zákonu. Nevím, co ji tak změnilo. Dříve měla pověst silné osobnosti.

Pak přišla na řadu ta druhá, k nám záměrně přiřazenáskuina: Vlastimil Železný, Alois Pokorný, Zdeněk Čačka, všichni

33


vysokoškoláci, a pater Stanislav Ledabyl. Železný se držel

pěkně. Střízlivě přiznával pravdu, věděl, že mu jde o krk,protože zabili člověka. Pokorný vypovídal trochu zkroušeněji.Nebylo možné nepřiznat to, co považoval za zabití v sebeobraně.

Soud rozmazával detaily činu. Bylo to natolik otřesné a nízké,

že po všech lžích a polopravdách, která jsme dosud od„obránců“ zákona vyslechli, i tento čin, aspoň tak, jak byl referován,

vzbuzoval nedůvěru, zda to skutečně tak bylo. O samotném

faktu zabití však nemohlo být pochyb.

Podle doznání Železného a Pokorného byli oba členyprotistátní skupiny. Z ne zcela jasného důvodu se oba skrývali na domovní půdě v jedné obci. Jednoho dne k nim přišel mladý pekařský dělník s přáním, aby ho přibrali do skupiny. Zpočátku mu důvěřovali, ale pak se hoch začal chovat divně a vzbudil podezření, že spolupracuj



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist