načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V zájmu všeho křesťanstva -- Bitva u Lepanta, 1571 – Luboš Taraba

V zájmu všeho křesťanstva -- Bitva u Lepanta, 1571

Elektronická kniha: V zájmu všeho křesťanstva
Autor: Luboš Taraba
Podnázev: Bitva u Lepanta, 1571

Práce sleduje tureckou expanzi na Balkán a do Středomoří od 14. do 16. století, tažení tureckých vojsk na Kypru roku 1570, vznik křesťanské alince (tzv. Svatá liga, kterou tvořilo Španělsko, Benátky a papež), vývoj války do konce roku 1570, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83%hodnoceni - 83% 96%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 264
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5256-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce sleduje tureckou expanzi na Balkán a do Středomoří od 14. do 16. století, tažení tureckých vojsk na Kypru roku 1570, vznik křesťanské alince (tzv. Svatá liga, kterou tvořilo Španělsko, Benátky a papež), vývoj války do konce roku 1570, průběh námořního střetu u Lepanta na podzim roku 1571, jeho důsledky a popisuje také válečné operace ve Středomoří probíhající v 70. letech 16. století. Zároveň se můžeme blíže seznámit s výzbrojí, složením posádek nebo s velice tvrdými životními podmínkami panujícími na palubách galér, které v této době představovaly nejpoužívanější válečná plavidla ve Středomoří. Příčiny zápasu křesťanských zemí a Turecka ve Středomoří, který se odehrál během 70. let 16. století. Průběh námořní bitvy u Lepanta, která znamenala porážku tureckého námořnictva.

Popis nakladatele

Tak jako se Waterloo stalo v obecném povědomí synonymem pro porážku, Lepanto – námořní bitva Osmanů s benátsko-španělsko-papežskou koalicí vystupující jako tak zvaná Svatá liga – vstoupila do dějin jako „bod obratu“.
Byť se bojovalo na moři, nechyběli u toho ani čeští rytíři Řádu sv. Jana Jeruzalémského, johanité – pánové z Vartenberka a Házmburka. Byli to příslušníci tohoto řádu, kdo pár let před Lepantem obranou Malty zabrzdil osmanskou expanzi do západního Středomoří, kdo začal onen dlouhotrvající obrat od ústupu před militantním islámem k jeho zadržování, jež později přešlo v jeho zatlačování. Nikoli náhodou zdobí oltář kostela Panny Marie pod řetězem poblíž Karlova mostu v Praze obraz Karla Škréty věnovaný Lepantu. Je svědectvím o českém příspěvku v tomto „svatém boji“.

Luboš Taraba (*1958)
Již od doby studií na Filozofické fakultě UK (obor filozofie-dějepis) se zajímá především o kontroverzní dějinné události a osudy rozporuplných osobností. V roce 1990 vydal svou prvotinu Charles de Gaulle , oceněnou za přínos v oblasti literatury faktu. O dva roky později vyšla jeho monografie Duce , zachycující životní dráhu Benita Mussoliniho. Na dějinné období popsané v monografii Nebezpečný intrikán – Život Charlese Maurice Talleyranda (1995) volně navázaly obsáhlá monografie Waterloo (1999) a  Vídeňský kongres (2002).
V roce 2006 se vrátil k tématu evropských konfliktů 19. století, a to v publikaci Divná válka – francouzsko-pruská válka 1870–1871. Na tuto linii navázal volnou trilogií o válkách za osvobození Itálie – Krve po kolena : Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie (2011), Italské patálie maršála Radeckého : První válka za osvobození Itálie 1848–1849 (2013) a  Prodané vítězství: Poslední válka za osvobození Itálie 1866 (2014).
Pro všechny práce Luboše Taraby je příznačná stylová lehkost a čtivost, zároveň však respekt k historickým faktům, které autor dokáže skloubit v celek přístupný i nezasvěcenému čtenáři.

(bitva u Lepanta 1571)
Předmětná hesla
bitva u Lepanta (1571 : Návpaktos, Řecko)
Zařazeno v kategoriích
Luboš Taraba - další tituly autora:
Divná válka - Francouzsko-pruská válka 1870–1871 Divná válka
 (e-book)
Italské patálie maršála Radeckého Italské patálie maršála Radeckého
Prodané vítězství -- Poslední válka za osvobození Itálie 1866 Prodané vítězství
Krve po kolena: Solferino 1859 - Zlom ve válkách o sjednocení Itálie Krve po kolena: Solferino 1859
Vídeňský kongres - Tanec nových časů Vídeňský kongres
 (e-book)
Krve po kolena-2.vyd. -- Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie Krve po kolena-2.vyd.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. (Ústav dějin UK a archiv UK) prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (FF UJEP Ústí nad Labem) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií

a žurnalistiky) PhDr. Petr Hofman (Vojenský historický archiv) prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, Ústav světových dějin

na FF UK) prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK a Technická univerzita Liberec) PhDr. Karel Richter, CSc. (předseda Klubu autorů literatury faktu) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin)



EDICE


LUBOŠ TARABA

V zájmu

všeho

křesťanstva

BITVA U LEPANTA

1571


Copyright © Luboš Taraba, 2015

Cover © Karel Kárász, 2015

Drewing © Martin Ďásek, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN (e-pub) 978-80-7425-431-4

ISBN (mobi) 978-80-7425-432-1

ISBN (pdf) 978-80-7425-433-8


OBSAH

Ve l k ý Tu r e k ................................................. 9

Všichni proti všem ........................................... 26

Soldato cristiano ............................................ 43

Žraloci Středomoří .......................................... 56

Méně než málo .............................................. 64

Vojsko islámu ............................................... 78

Tam a zase zpátky ............................................ 97

Hrátky diplomatů ...........................................107

Město v písku ...............................................127

Poslední křižák ..............................................153

Bůh to chce .................................................175

Řež u pobřeží ...............................................192

Kdo s koho ..................................................196

Krvavá vybíjená .............................................204

Vítězná kocovina ............................................212

Třetí kolo ...................................................224

Konec bez konce ............................................238

Ordre de bataille ............................................246

Chronologie .................................................258

Výběr použitých pramenů a literatury ...........................262


Velký Turek 9

VELKÝ TUREK

Večer sedmého lednového dne roku 1566 zahlédli obyvatelé Londý

na na  ztemnělé obloze hned dvě komety s  dlouhými krvavými ohony.

Zatím si poddaní „panenské královny“ Alžběty kladli otázku, co toto

znamení, od  kterého nečekali nic dobrého, přinese, nad Vatikánem se

objevil proužek bílého dýmu. „Habemus papam“, znělo Věčným měs

tem. Katolický svět měl po devětadvaceti dnech od smrti Pia IV. nového

Svatého otce. A ve srovnání s jeho předchůdci hodně jiného papeže. „Jen

kůže a kosti“, vystihl vzhled jednašedesátiletého dominikána z Alessan

drie, bývalého generálního inkvizitora Antonia Ghislieriho, který si zvo

lil jako pátý v pořadí jméno Pius, jeden z diplomatů ve Vatikánu. Tento

vizionářský asketa, v mládí pasák ovcí, kterému stačilo k životu vajíčko

P i u s V.


10 V zájmu všeho křesťanstva a  trocha zeleniny a  jehož osobní majetek obnášel dvě košile a  mnišské roucho, se cítil být předurčen stát se spasitelem „církve svaté“. Jak brzy dokázal, neváhal použít sílu a drakonické tresty, aby toho dosáhl. Vedle vyhánění Židů, vyhlazení protestantského Lutherova a Kalvínova býlí či nápravy upadlých mravů se hodlal vypořádat především s „nejkrutějším nepřítelem božího jména“. Jeho snem bylo, „aby byl Turek úplně zničen a doražen“.

Nebyli to však už dávno ti „Turci“, kteří v bitvě u Manzikertu v srpnu 1071 porazili byzantského císaře Romana IV. Diogena a  otevřeli si tak cestu do Jeruzaléma, což vedlo papeže Urbana II. k plamenné výzvě, aby křesťané vytáhli do boje za osvobození Ježíšova hrobu. Jejich místo zaujali Osmané, jak si sami říkali a pro něž „Turci“ byli příslušníci ostatních spřízněných kmenů, což se ale v Evropě běžně směšovalo.

Turecký kmen Kayi, z něhož Osmané vzešli, se objevil v severní Anatólii na  území dnešního Turecka mezi lety 1234 až 1235. Jeho mladý vůdce Ertuğrul tehdy vstoupil se čtyřmi stovkami jezdců do služeb jednoho z tamních seldžuckých panovníků, aby z vesnice Sŏğut ležící poblíž byzantské hranice vyráželi k nájezdům nejen proti Byzantincům, ale i nepřátelským Tatarům. Zatímco Ertuğrul strávil jako prostý gazi (svatý voják) život v sedle koně, jeho syn Osman se už tituloval bej (pán) a patřilo mu malé území poblíž byzantského pohraničního města Prusa.

V té době utrpěla byzantská říše, která od debaklu u Manzikertu působila stále více jen jako stín bývalého východořímského impéria, další smrtelnou ránu. Benátky, kdysi byzantská kolonie, se natolik osamostatnily, že se pustily do  konfliktu se svými bývalými pány o  kontrolu nad Středozemním mořem. Benátští obchodníci a mořeplavci k tomu šikovně využili křižáky. V dubnu 1304 bylo hlavní město byzantské říše Konstantinopol jejich. A spolu s ním i část hroutícího se impéria.

Na porcování snadné kořisti se podíleli i Osmané, jak si začali říkat po svém tehdejším „pánovi“. Ten v roce 1326 dobyl byzantské pohraniční město Prusu, z níž jeho syn Orhan učinil na delší dobu své nové sídlo. Murad I., který po něm převzal vládu v roce 1359, vstoupil do historie jako první sultan (mocný). Byl to on, kdo rychle expandující, ale jinak velmi křehkou říší, stabilizoval. Zavedl systém úřednické správy řízené dvorní radou, divan. Zreformoval armádu opírající se od té doby o profesionální jízdu a pěší sbor.


Velký Turek 11

Podle osmanské tradice zformoval bej Orhan v roce 1330 z křesťanských válečných zajatců, „otroků Porty“ (kappi kullan), novou jednotku nazvanou „mladí vojáci“ (yeni çeri). Každopádně od roku 1438 se janičáři rekrutovali výhradně z křesťanských chlapců a mladých mužů. A protože islám zakazuje zotročit muslima, „sklizeň“ (devçirme) budoucích elitních vojáků se vztahovala výlučně na sultánovy „nevěřící“ poddané. Přibližně jednou za  pět let se v  určených albánských, srbských, chorvatských, bulharských či řeckých vesnicích objevili úředníci a janičářští důstojníci, aby odvedli vhodné adepty. Rodiny, průměrně každá čtyřicátá, na kterou v daném roce přišla řada, odevzdala svého syna ve věku mezi sedmi až čtrnácti roky, ale někdy také až osmnáctileté místnímu křesťanskému, většinou ortodoxnímu duchovnímu a ten je předal dále. Důstojníci provedli výběr a  ostatní poslali domů. Osvobození od  této povinnosti se vztahovalo na  potomky vysoce postavených rodin, jedináčky a vybrané řemeslníky. Z praktických důvodů se „sklizeň“ nevztahovala na cikány, které Osmané pokládali za líné a krajně nespolehlivé, a také na Řeky „zkažené“ městským životem.

Vybraní chlapci putovali do  Konstantinopole, kde je čekala obřízka a  červené uniformy. Poté odcházeli na  tři roky na  statky vysokých hodnostářů zodpovědných za  výuku turečtiny, psaní, čtení a  také konverzi k  islámu. Mladíci vedle výcviku se zbraněmi zároveň pracovali na  polích, aby patřičně zesílili i  fyzicky. Po  návratu do  Konstantinopole prošli dalším sítem. Část z  nich čekala služba u  janičářů. Ti nastupovali do  tamního arsenálu, tedy do  válečné loděnice a  zbrojnice. Zde se vyučili určenému řemeslu potřebnému v  poli a  přitom pokračovali ve vojenském výcviku trvajícím osm až čtrnáct let. V pětadvaceti letech nastoupili do  určených janičářských jednotek, jejichž číslo a  znak měli od té chvíli vytetované na pravé ruce a noze až do smrti. Podobně jako příslušníci křesťanských rytířských řádů se zavazovali k celibátu. Nesměli vlastnit žádný majetek a jejich žold byl symbolický. To se však postupně měnilo. Ze všeho nejdříve dostali povolení zakládat rodiny. V  čase míru zůstávala v Konstantinopoli jen část janičářů, ostatní sloužili v různých částech impéria, kde svým způsobem suplovali policejní jednotky.

Janičářský sbor, kterému velel „vůdce“ (ağa), tvořily tři jednotky, cemmat, bolük a segban sestávající se ze setnin (orta). V roce 1570 v nich sloužilo celkem dvacet a půl tisíce mužů. Zajímavostí je, že velitelé těchto


12 V zájmu všeho křesťanstva tří jednotek se nazývali „mistři polévky“ a  také hodnosti odpovídaly označení kuchařského a loveckého personálu u sultánova dvora. K označení hodností se používaly pokroucené lžičky. Znakem sboru byl kotel na polévku.

Janičářskou výzbroj tvořil luk, šavle, sekyra a  jatagan. Pouze část mužů používala zbroj chránící horní polovinu těla. V průběhu 16. století vystřídala u  části janičářů luk arkebuza. S  rozvojem vojenské techniky vzniklo také janičářské dělostřelectvo a ženijní oddíly.

Jen před nejtalentovanějšími „otroky Porty“ se po návratu do metropole otevírala možnost proniknout až na nejvyšší posty, včetně divanu. Ti všichni nejprve prošli palácovou výchovou a službou. Většina z nich následně obdržela léno (timar), s  nímž byla spojena povinnost výběru daní a vojenská služba u jezdeckého sboru sipahi, a odešla na své statky. Jen vyvolení z vyvolených zůstávali dále v paláci a někteří z nich to dotáhli až na členy státní rady.

Janičář


Velký Turek 13

Na rozdíl od janičářů se příslušníci jízdních jednotek, sipáhíové, rekrutovali výhradně z  Turků usazených v  Anatolii (větší část dnešního Turecka) a Rumélii (jižní Balkán) patřící původně k byzantské říši. Absolutní elitou „jízdní služebníci Porty“ (kapikulu sipahi) byli vesměs synové vysokých hodnostářů a  statkářů. Jejich šest divizí, celkem pět až šest tisíc mužů, sloužilo v  Konstantinopoli za  plat. Do  druhé kategorie spadali timarli sipahi, nájemci půdy a zároveň výběrčí daní, z nich část tvořili „otroci Porty“ vybraní z řad budoucích janičářů. Ti, jejichž roční výnos nepřekročil 20 000 akçe (hlavní turecké platidlo, mince obsahující 2,9  gramu stříbra), tzv. timar sipaki, nastupovali do  pole s  pěti jezdci, zpravidla se svými syny a  nejbližšími příbuznými. Zianet zipaki s  výnosem do  100  000 akçe vyráželi do  války podle výše příjmu se šesti až dvaceti jezdci a  ti nejbohatší, has zipaki, s  výnosem přes 100  000 akçe dodávali sultánovi do  armády dva a  více jezdců. V  druhé polovině 16. století se počet sipáhíů blížil hranici sta tisíc mužů. Zatímco anatolijští tvořili lehkou jízdu, rumelské lze označit za těžkou kavalerii. Ti první se chránili koženým nebo plstěným kabátcem, druzí nosili kroužkovou košili sahající ke kolenům a zesílenou pancířem ze čtyř plátů. Všichni používali kulatý jezdecký štít, jezdecký luk, šavli, sekeru a palcát. Zatímco anatolští sipáhíové používali kopí, rumelijští měli navíc i oštěpy. V průběhu 16. století vznikla také kategorie „námořních sipáhíů“. Sloužili společně s janičáři na válečných galérách jako námořní pěchota.

Císaři upadající Byzance, kteří se po pár desetiletích do Konstantinopole přece jen vrátili, nedokázali rostoucí vojenské osmanské síle čelit. A  jak se brzy ukázalo, ani jiní křesťanští vládci si nevedli lépe. V  roce 1360 už představovaly územní zisky sultána Murada I. v  Evropě větší rozlohu než na asijském kontinentu, kde sunnitští Osmané v první řadě naráželi na  „odpadlické“ perské šíity. A  když po  první bitvě na  Kosově poli roku 1389 Osmané fakticky ovládli Srbsko a o sedm let později, po porážce křížové výpravy u Nikopole, i Bulharsko, jejich panství dosáhlo rozlohy půl milionu kilometrů čtverečních. A  právě v  té době se jejich říše ocitla na  pokraji záhuby, kam ji málem strhl útok Tamerlánových hord. Když v  červenci 1402 nomádští jezdci tohoto kulhavého monarchy zajali u Ankary sultána Bajezída I., zdálo se, že je osmanským dnům konec. Jenže Tamerlán tři roky nato během tažení do Číny zemřel a jeho obrovské impérium se zhroutilo rychleji než hrad z písku.


14 V zájmu všeho křesťanstva

Osmané museli ze všeho nejdříve přečkat desetiletou bratrovražednou válku Bajezídových synů, z  níž jako vítěz vyšel Mehmed I. Když umíral, jeho nástupce Murad II. se už mohl opět věnovat plně poslání „svatého bojovníka“. V roce 1444 rozdrtil u Varny křižácké vojsko a pouhých devět let nato jeho syn Mehmed II. dobyl Konstantinopol odolávající jako poslední výspa turecké záplavě. „Dobyvatel“, jak se Mehmedovi od  té doby říkalo, se nedržel jen pevné země, jako první z  Osmanova rodu se pustil i na nejisté moře. Poměrně snadno se zmocnil janovských kolonií na březích Černého moře a následně se střetl s Benátčany, tehdejšími pány v  „Bílém moři“. Válka s  námořní republikou o  nadvládu nad východním Středozemím trvala čtrnáct let a na jejím konci v roce 1479 zavlály na šest let na několika nedávno ještě benátských pevnostech na ostrovech Zakynthos a Kefalonia zelené prapory s půlměsícem. Ještě nepříjemnější pro námořní republiku byla ztráta strategického přístavu na albánském pobřeží Vlora. Osmané tím stanuli u vjezdu do „Zálivu“, tedy Jaderského moře, které Benátčané žárlivě střežili jako klenot.

Mehmed se v  létě následujícího roku pokusil dobýt Rhodos, nejvýchodnější výspu křesťanství ve  Středomoří patřící řádu svatého Jana Jeruzalémského, ale rytíři s  bílou hvězdou na  červených pláštích, kteří odtud na svých galérách útočili na jeho lodě a pobřeží Levanty, však odolali. Zatímco na Rhodu Mehmed neuspěl, úspěch zaznamenal o rok později, kde se na čas zmocnil jihoitalského Otranta. Italští vládci včetně papeže si tak najednou uvědomili, jak jsou zranitelní. Naštěstí pro ně Mehmed téhož roku zemřel a jeho dva synové si nejprve museli vyjasnit, kdo bude novým sultánem. Evropa si tak mohla na chvíli oddechnout.

Nový sultán Bajezíd II. sice holdoval vědám, včetně filozofie, ale ve válečných taženích pokračoval. Musel, protože jeho říše žila z expanze. Zastavit ji by znamenalo začátek konce. Potřeboval nová a nová léna, která mu poskytovala pracovní síly, finance a vojáky a pro ty zase potřeboval nová léna. Bylo to samozřejmě patřičně nábožensky zdůvodněno. „Svatou“ povinností každého vládce bylo přece šířit „pravou víru“.

Přesně tak se zachoval i jeho vnuk Sulejman, kterému se později v Evropě říkalo Nádherný. Do  paláce Topkapi v  Konstantinopoli vstoupil v roce 1520 v pětadvaceti letech jako v pořadí desátý vládce. Rok nato se stal pánem Bělehradu a o šest let později už spal ve stanu uprostřed dvou tisíc hlav nepřátel nabodnutých na kopí poblíž bitevního pole u Moháče,


Velký Turek 15

zatímco jeho protivník, český král Ludvík Jagellonský ležel mrtvý v baži

ně na bojišti. Tři roky poté Sulejman stanul před Vídní, sídelním městem

Ludvíkova švagra a nástupce na českém trůnu arcivévody Ferdinanda I.

Habsburského. Mezitím ještě dobyl Rhodos a  vyhnal odtud jeho dosa

vadní pány, rytíře řádu svatého Jana Jeruzalémského. Johanité nebo také

špitálníci, jak se jim říkalo, nakonec našli útočiště na Maltě a v Tripolisu,

které jim nikoli bez vypočítavosti daroval Ferdinandův starší bratr, špa

nělský král a budoucí císař Svaté říše římské Karel V.

V té době už Habsburkům patřilo na osmanském seznamu nepřátel

jedno z  předních, ne-li rovnou první místo. Zatímco Ferdinand spra

voval dědičné rakouské země, České a  Uherské království, jeho bratru

Karlovi patřilo vedle Španělska ještě Nizozemí, Burgundsko, Milánsko,

Neapolsko včetně Sicílie, Baleár, Malty, několik enkláv na severoafrickém

pobřeží a k tomu všemu ještě provincie v Kolumbem objeveném Novém

světě. Kdyby nebylo Martina Luthera, jehož myšlenky nejprve nakazily

země Svaté říše římské a odtud se šířily dále za jeho hranice, mohlo by se

Sulejman


16 V zájmu všeho křesťanstva zdát, že kromě osmanských sultánů nárokujících si mimo jiné titul a korunu císařů říše římské nemají potomci hraběte Rudolfa Habsburského, vítěze nad Přemyslem II. Otakarem, většího protivníka.

Tím byla dlouhou dobu Francie. Válka, která propukla mezi Madridem a Paříží už v roce 1495, se sice vlekla, ale byl to Karel V., kdo získával postupně navrch a po vítězství u Pavie získal kontrolu nad většinou Itálie. Po vyplenění Říma německými lancknechty nebylo v Itálii nikoho, kdo by se mohl Španělům na  pevnině postavit. Filip II., který v  devětadvaceti letech usedl v  roce 1556 na  madridský trůn, dokonal mírem z Cateau-Cambrésis dílo svého císařského otce, když přinutil v roce 1559 Jindřicha II. z  rodu Valois, aby si uvědomil, že o  evropských záležitostech se nyní rozhoduje v Madridu a Vídni. Habsburkům tak mezi křesťanskými vládci zbývala jako jediný vážnější rival dcera Jindřicha VIII. Tudora Alžběta a její anglikánská Anglie. Ta však v danou chvíli představovala spíše větší nebezpečí pro španělské zámořské provincie, než aby byla soupeřem na  starém kontinentu. Tím se stali protestanté, nejprve ti němečtí, a po nich, což se ukázalo pro Filipa II. mnohem horší, jeho poddaní v Nizozemí. Úsilí vyhnat Kalvínovo učení z hlav tamních kupců a šlechty stálo „katolického krále“, jak se dával titulovat, hodně úsilí i peněz, ale příliš nebo spíše vůbec se mu to nedařilo. A to nebyla jediná noční můra, která ho pronásledovala. Bylo jen otázkou času, kdy bude muset zareagovat i na osmanské nebezpečí.

Potom, co Sulejmanův otec Selim I. Krutý porazil egyptské mameluky a ovládl roku 1517 jejich zemi, se jeho říše ocitla v bezprostředním kontaktu se španělským královstvím. Nárazníkový pás představovalo berberské pobřeží na  severu černého kontinentu, odkud už po  několik desetiletí vyráželi berberští a  maurští piráti na  moře v  rámci permanentní nevyhlášené války s císařem Svaté říše římské Karlem V. Pro Maury vyhnané Karlovou tchyní Isabelou Kastilskou ze Španělska se navíc jednalo o  odvetu. Pirátští vůdci brzy pochopili, že jim bude lépe pod osmanskými ochrannými křídly, a tak se námořní lupiči proměnili ve „svaté bojovníky“. Sultán od nich inkasoval pětinu kořisti, podporoval je vojensky, ale kdykoli se mu to hodilo, oficiálně se od  nich distancoval. Jejich nájezdy vylidňující španělské a italské pobřeží, stejně jako útoky na obchodní galéry pendlující mezi Sicílií a španělskými přístavy se životně důležitým obilím, vyvolávaly stále větší obavy. Muslimští piráti


Velký Turek 17

navíc pozvolna vytěsňovali Španěly ze severoafrického pobřeží. Roku 1516 se jeden z jejich nejslavnějších vůdců Chajruddin (Heyreddin) přezdívaný Barbarossa zmocnil Alžíru, a třebaže ho na pár let zase ztratil, v roce 1529 z této vesnice definitivně učinil jednu z hlavních pirátských základen včetně obrovského trhu s  otroky. Alžír v  Barbarossových rukách vedl Karla V. k  tomu, aby se dohodl s  řádem sv. Jana Jeruzalémského, který před devíti roky přišel po  půlročním boji o  Rhodos, že se usadí na Maltě a v Tripolisu a odtud bude bojovat s piráty a zároveň jako předsunutá hlídka střežit i  průjezdové trasy do  západního Středomoří kontrolovaného právě Španělskem.

Netrvalo dlouho a Sulejman se dohodl s francouzským králem Františkem I. na společné invazi do Itálie. Francouzi tam vpadnou ze severu a Osmané z jihu. K tomu pirátský vůdce Barbarossa dobyl v roce 1534 Tunis a vyhnal tamního sultána Hasana Mulaje. Tomu se sice podařilo s Karlovou pomocí do města vrátit, ale bez španělské ochrany by se tam neudržel ani den. K francouzsko-osmanskému útoku došlo o čtyři roky později. Skončil stejně rychle, jako začal. František I. uzavřel s Karlem V. příměří a Sulejman stáhnul svou flotilu od břehů jižní Itálie. Neznamenalo to však, že by se přestal o „Bílé moře“ zajímat. Aby si udržel kontrolu nad námořními cestami z  Jaderského do  Egejského moře, napadl benátský ostrov Korfu a  kolonii Naflio na  východním pobřeží Peloponésu. To už proti sobě měl nejen Benátky, ale rovnou i  koalici nazvanou Svatá liga, jejímiž dalšími členy se stali papež Pavel III. a Španělsko. Po Sulejmanově neúspěchu na Korfu přebrala iniciativu ligistická flotila vedená janovským kondotiérem ve španělských službách Andreou Doriou. Jenže jeho nerozhodnost vedla v  září 1538 k  porážce aliančního loďstva u řecké Prevezy.

Třebaže se nejednalo o  velkou bitvu, o  to větší byly její důsledky. Chladně kalkulující Benátky se tajně dohodly s Osmany na míru a Svatou ligu opustily. Karel V. však v boji pokračoval. Pokus zmocnit se tehdy už stotisícového Alžíru ale skončil v  říjnu 1541 katastrofou, když jeho flotilu zničila třídenní bouře. Toho využila Francie a vstoupila opět do  války po  Sulejmanově boku podle hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“. V takovém případě v Paříži nikomu nevadilo, že se jedná o  úhlavního nepřítele „církve svaté“, k  níž se její králové jindy tak vehementně hlásili. František I. umožnil Barbarossově flotile přezimovat


18 V zájmu všeho křesťanstva

na  svém území v  Toulonu a  Evropa si tak mohla udělat představu, jak

může vypadat pokojný import islámu. Během několika zimních měsí

ců se tento francouzský přístav změnil v  osmanské město se vším všu

dy, včetně mešit. Komu se to nelíbilo, tomu Osmané patřičně vysvětlili,

že tak činí pouze v jeho zájmu, aby pochopil, že existuje jediný správný

Bůh. Jenže v roce 1544 francouzský král z aliance s „nevěřícími“ vycou

val. Ani tehdy ale nenastal ve Středomoří klid. „Sultán a padišáh Bílého

a Černého moře,“ jak se Sulejman dal nově titulovat, pokračoval ve „sva

té válce“ prostřednictvím berberských a maurských pirátů. Chajruddin

Barbarossa a jeho nástupce Dragut (Turgut reis) byli se svými početnými

flotilami Španělům více než rovnocenným soupeřem.

I proti nim stáli „svatí vojáci“, a to rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémské

ho. Připomínalo to sice boj Davida s Goliášem, ale fakt, že Sulejman se

o johanitech vyjadřoval jako o „nejhorších z nevěřících“, vypovídá sám

za  sebe. Je logické, že galéry rytířů nechyběly při žádné výpravě proti

pirátům, k níž se v Madridu rozhodli. V roce 1550 využil Andrea Doria

Sulejmanovy ofenzivy v Uhrách a se španělskou flotilou napadl pirátské

Filip II.


Velký Turek 19

severoafrické základny. Jenže stačil rok a Dragut dobyl Tripolis, odkud vyhnal johanitské rytíře, kterým tak zbyla jako poslední útočiště Malta. Třebaže byl o čtyři roky později uzavřen mír, jak berberští piráti podporovaní v  případě potřeby osmanským loďstvem, tak rytíři pokračovali v boji. Dragut napadl i samotnou Maltu, kterou vyraboval a vypálil, ale řád přestál jeho řádění bez větší újmy.

Stejně jako jeho otec Karel V. i Filip II. zkusil čas od času učinit řádění muslimských pirátů a korzárů přítrž. V roce 1559 nařídil útok na Tripolis. Vybral si k tomu konec roku, aby osmanské loďstvo nemohlo zasáhnout, protože v  zimních měsících by bylo příliš riskantní se vydávat na  delší plavbu, takže Dragut zůstane sám. Jenže plán od začátku nabíral zpoždění, nejprve dny, pak týdny a nakonec měsíc. Tak se stalo, že celá flotila, padesát galér a šest tisíc vojáků, vyrazila na moře teprve v prosinci. Velel jí za svého tehdy téměř už čtyřiadevadesátiletého strýce jedenadvacetiletý Gianandrea Doria. Zpočátku šlo vše dobře. „Malý Andrea“, jak mu jeho muži začali říkat, aby ho odlišili od strýce „velkého Andrea“, obsadil ostrov Džerba, kde Španělé začali budovat okamžitě pevnost. „Tripoliský král“ Dragut byl rozhodnut to dlouho netrpět. Když se v  květnu 1560 nečekaně u  Džerby objevil velkoadmirál (kapudan-t deryâ) Piali paša se Sulejmanovými galérami, Doria ztratil během pár hodin třicet galér a  s  nimi většinu mužů. Osmané mohli slavit. Ulicemi Konstantinopole táhli v řetězech stovky křesťanských zajatců a kolem Zlatého rohu defilovaly ukořistěné galéry, zatímco Dragut stavěl na Džerbě z pěti tisíc lebek a kostí zabitých nepřátel pyramidu zvanou „věž hlav“.

Nyní, když španělské loďstvo přestalo téměř existovat, a  Benátčané posílali sultánovi do Konstantinopole gratulaci ke skvělému vítězství, se zdálo, že Sulejmana už nikdo a nic nezastaví. Jenže v roce 1564 Španělé dobyli důležitou pevnost Peñón de Vélaz de la Gomera v dnešním Maroku, na což Sulejman odpověděl následující léto invazí na Maltu. Jejím dobytím by získal jedinečné nástupiště pro další útok na Itálii a Španělsko. První cíl, Sicílie, ležel jen pár hodin plavby odtud. Jenže sedm set johanitských rytířů a  osm a  půl tisíce Malťanů v  létě 1565 zahnalo se španělskou pomocí sultánovu armádu zpátky na moře a Konstantinopolí se rozezněl nářek a pláč za tisíce mrtvých, které tam admirál Piali paša a velitel invazního vojska Lala Mustafa paša zanechali. Za zdi sultánovy rezidence Topkapi však nepronikl. A i kdyby, šestašedesátiletý Sulejman


20 V zájmu všeho křesťanstva

by se jím nedal odradit. Už v polovině ledna 1566 hlásil benátský vysla

nec u  Velké porty Vettore Bragadin, že „velký Turek“ tráví hodně času

nad plány invaze na  Kypr, který Benátky koupily od  své krajanky Ca

teriny Cornaro v  roce 1498 po  smrti jejího manžela, kyperského krále

Jakuba II. Bastarda. Než si v  městě na  laguně stačili Bragadinův dopis

pořádně přečíst (na jeho doručení byl třeba nejméně měsíc, někdy i šest

týdnů), zakotvilo o velikonoční neděli 14. dubna 1566 u ostrova Chios

patřícího po  dvě stě dvacet let Nejjasnější janovské republice osmdesát

osmanských galér s třemi tisíci janičáři a čtyřmi tisíci námořních sipáhíů

na palubách. Jednalo se o každoroční oficiální návštěvu spojenou s výbě

rem dvanácti tisíc dukátů, kterými si Janované kupovali mír. Admirálu

Piali pašovi, který si chtěl podle vlastních slov jen „odpočinout v  tam

ních zahradách“, stačil necelý týden na to, aby po omluvách, že nerad ruší

nejdůležitější křesťanské svátky, obvinil správu města z podpory pirátů,

pomoci uprchlým otrokům i  špionáže ve  prospěch Španělska, obsadil

město a tím i celý ostrov. Následovalo plundrování kostelů, z nichž dva

Piali proměnil rovnou na mešity. Městská rada a zástupci obchodní spo

lečnosti Maona putovali na  Krym do  internace a  všichni křesťané bez

výjimky museli zaplatit pokutu mezi pěti sty a tisícem dukátů na osobu.

Následně jednapadesátiletý Piali prohlásil Chios za správní jednotku sa

nçak patřící od této chvíle sultánovi.

O  dva měsíce později zahlédly Pialiho lodě poblíž benátského ost

rova Zakynthos posádky dvou španělských galér. Když to jejich kapitá

ni ohlásili, v  Římě a  Madridu vypukla panika, zda se nejedná o  novou

invazi na Maltu. Pius V. i Filip II. si však mohli oddechnout. Piali mířil

do  Jaderského moře, aby Benátčanům naznačil, že si nemohou být jis

ti ani pár kilometrů od  náměstí svatého Marka. Přitom je ujišťoval, že

je v  jejich „Zálivu“ výhradně kvůli jejich společným nepřátelům, tedy

španělským a rakouským Habsburkům. Třebaže zastávka ve svobodném

městě  Dubrovník balancujícím na  ostří nože mezi Benátkami a  Kon

stantinopolí, kde Piali hodlal vybrat každoroční tribut pacis ve výši pět

set dukátů, skončila menší blamáží, když tamní velitel dal z obav, aby se

neopakoval scénář z Chia, namířit na jeho lodě děla, osmanský velkoad

mirál si reputaci napravil na zpáteční cestě. Nejprve jeho galéry vyděsily

obyvatele jižní Itálie a pár dnů nato rozšířil sultánovu říši o vévodství Na

xos (ostrovy Naxos, Andros, Zea a Sifanto) spravované po tři sta padesát


Velký Turek 21

devět let několika rodinami benátských patricijů, byť už delší dobu pod osmanským patronátem.

Neúspěšný pokus zmocnit se v  roce 1565 Malty osmanský zájem o  Středomoří neoslabil, ale v  dané chvíli převážila nutnost zakročit v  Uhrách. Druhým rokem vládnoucí císař Svaté říše římské Maxmilián II. totiž využil Sulejmanova zaneprázdnění Maltou a  vyšlápl si na  uherského (vzdoro)krále a  sultánova protegé, sedmihradského vévodu Jana II. Zápolského. Třebaže Maxmilián brzy couvl a dokonce požádal o  mír, v  Konstantinopoli už měli jeho počínání dost. Jak se dal Sulejman slyšet, neodloží meč, dokud na Zápolského hlavě nespočine uherská koruna.

Tažení do  Uher začalo v  červnu 1566. Pro tehdy už dvaasedmdesátiletého Sulejmana bylo v  pořadí již třináctou a  – jak se ukázalo – poslední válečnou výpravou. Ještě než se Turci dostali k Dunaji, napadl je velitel předsunutých habsburských jednotek, manžel Evy z Rožmberka, bán Mikuláš Zrinský. Z  osmanského tábora si odnesl kořist ve  výši sedmnáct tisíc dukátů, s níž zmizel za hradby vodní pevnosti Sziget (Szigetvár) vybudované na levém břehu Dunaje. „Boží meč“ Sulejman nemínil ponechat takovou potupu bez odplaty. Nejprve ze všeho bude dobyto Zrinského hnízdo, rozhodl. Trvalo měsíc, než se janičářům podařilo proniknout až k  szigetské  citadele, kam se Mikuláš Zrinský stáhl s  posledními šesti sty muži. Zrinského hlavy, která mu byla uťata při posledním sebevražedném výpadu, se už Sulejman nedočkal. V noci z 5. na 6. září ukončil jeho život infarkt. Když několik hodin poté Sziget vyletěl do vzduchu, nikdo ve vojsku, kromě po sultánovi nejvyššího představitele říše velkovezíra Mehmeda paši Sokoloviće, netušil, že ten, kterému přezdívali „Zákonodárce“, už není mezi živými.

Šedesátiletý velkovezír, původem syn srbského ortodoxního kněze z  vesnice Sokoloviči, tajil sultánovu smrt nejen kvůli morálce armády, ale především kvůli jeho synovi Selimovi. Dobře věděl, že dvaačtyřicetiletý malý, obtloustlý následník barvící si stejně jako on vousy a  vlasy na  černo není oblíben zvláště mezi janičáři, takže bylo třeba převzetí moci patřičně pojistit. Sulejmanův osobní lékař a  sluhové byli pro jistotu zavražděni a za Selimem pobývajícím v městě Kütahya spěchal posel, Sulejmanův nosič meče, se vzkazem, že se má okamžitě chopit vlády a  hned nato se urychleně dostavit k  vojsku do  Uher. Obavy se ukázaly


22 V zájmu všeho křesťanstva oprávněné. Když se Selim, toho jména druhý, objevil v Konstantinopoli, janičáři mu zavřeli vrata paláce Topkapi před nosem. Obměkčily je až peníze. Teprve na začátku druhé poloviny října vjel Selim do Bělehradu. Na jeho cestě ho doprovázeli francouzský a benátský vyslanec. Snažili se zjistit co nejvíce, jaký nový sultán skutečně je a co od něj lze očekávat.

Trvalo půldruhého měsíce, než Sokolović veřejně oznámil, že Selimův otec, jehož nevábnou mrtvolu vozil stále s sebou, už dávno zemřel. Sulejman původně počítal, že jeho nástupcem bude nejstarší syn Mustafa. Jenže pak se ve  svém harému zahleděl do  pětadvacetileté otrokyně z Ukrajiny, šlechtičny Alexandry Lisowské. Hürrem Sultan, jak znělo její nové jméno, si na  nový život nejen zvykla, ale aktivně ho ovlivňovala. Aby některý z pěti synů, které sultánovi porodila, mohl usednout na jeho místo, znamenalo to zbavit se Mustafy. Jinak by totiž museli zemřít její synové. Tak znělo ostatně pravidlo formulované Mehmedem II. v Knize zákonů: „Kdo z mých čestných synů nebo vnuků získá nejvyšší moc, může v zájmu udržení řádu světa obětovat své bratry. Musí podniknout tomu odpovídající opatření.“

Na kolik dokázala Hürrem Sultan svého manžela ovlivnit, je otázka. Každopádně její zeť, velkovezír, jehož pozice se rovnala prvnímu ministrovi, Rustem paša podstrčil koncem roku 1552 Sulejmanovi dopis dokazující, že jeho nejstarší syn proti němu intrikuje a že se dokonce dává titulovat jako sultán. Když sedmatřicetiletý Mustafa vstoupil v září 1553 do otcova stanu, čekalo tam rovnou devět katů s tětivami v rukou. Sulejman, který exekuci přihlížel, následně označil za následníka nejstaršího ze synů Hürrem Sultan Bajezída. Ale ani jemu nebyl Bůh nakloněn. Jen co v roce 1558 jeho matka zemřela, Bajezíd se rozhodl provést ona „odpovídající opatření“, což se rovnalo likvidaci mladšího bratra Selima. Ten ale získal na svou stranu velkého muftího jako nejvyšší duchovní autoritu a s ním členy divanu. Poté, co Sokolovićovo vojsko rozprášilo Bajezídových asi dvanáct tisíc vesměs špatně vyzbrojených vesničanů, sultánův syn utekl do  sousední Persie. Selim ale tamního šáha Tahmáspa brzy přesvědčil, že bude lepší mu bratra vydat. V  září 1561 skončil Bajezíd spolu se svými čtyřmi dospělými syny v rukou katů. O něco později byl uškrcen na Selimův příkaz i Bajezídův nejmladší, tříletý chlapec. „Děkuji Alláhovi, že jsem žil dost dlouho, abych viděl, že muslimové jsou osvobozeni od války mezi mými syny,“ oddechl si Sulejman.


Velký Turek 23

Kdykoli se sultán odebral do  ráje, jak věřili jeho poddaní, anebo

do pekla, jak se říkalo v Evropě, křesťanský svět s napětím očekával, jaký

bude jeho nástupce. Třebaže mnozí doufali, že by konečně mohlo být

lépe, skeptici opakovali, že není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.

I když po Sulejmanovi snad hůře už ani být nemohlo. Tento „sultán sul

tánů, pán pánů, dárce korun monarchům na  celém světě, Alláhův stín

na zemi“, jak se tituloval, zamíchal během své pětačtyřicetileté vlády řád

ně poměrem sil. Jeho impérium s  třiceti miliony obyvatel připomína

lo při pohledu na mapu obrovskou tlamu požírající Středozemní moře.

Na severozápadě hraničilo v Uhrách se Svatou říší římskou. Severní hra

nici vytyčovalo Černé moře. Na východě sahalo až za Bagdád a na jihu

mu patřil Arabský poloostrov, Egypt a  velká část severoafrického po

břeží. Velice efektivní organizace státního aparátu umožňovala účinnou

mobilizaci všech zdrojů, o  níž si v  Evropě mohli nechat jen zdát. Sto

tisíc elitních jezdců, jež mohl kdykoli mobilizovat, představovalo spolu

Selim II.


24 V zájmu všeho křesťanstva s dvanáctitisícovým sborem obávaných janičářů spolehlivý válečný stroj, který mohl Selim II. kdykoli vrhnout kterýmkoli směrem. Navíc disponoval válečným loďstvem, s nímž se co do velikosti mohla měřit pouze benátská marína.

Jednou z  mála, ale zato podstatnou vadou na  kráse tohoto dědictví byla skutečnost, že zatímco na  pevnině Osmané pronikli přes Balkán k Vídni a málem měli na dohled i Benátky a po severoafrickém pobřeží se blížili k Gibraltarské úžině, Středozemní moře zůstávalo doménou „nevěřících psů“, v  první řadě Benátčanů a  Španělů. Některé benátské provincie ležely podle Konstantinopole provokativně blízko od osmanských minaretů. Nic na tom neměnil fakt, že Benátky za své kolonie odváděly do sultánovy pokladny ročně nemalé částky za to, že je nechával milostivě na pokoji. Například třetí největší ostrov ve Středomoří Kypr, ležící dále na východ než Konstantinopol, dělilo od břehů sultánovy říše pouhých sto sedm kilometrů. Z benátského pohledu to byl „ostrov strčený vlkovi do tlamy“, za který ročně v Konstantinopoli inkasovali osm tisíc zlatých dukátů. Už to byl problém, protože „Turek“ to mohl kdykoli použít jako argument podporující osmanské nároky, proč si ostrov, kde se měla zrodit bohyně Afrodita, jednoduše vzít.

Třebaže Benátčané sultánovy vezíry pilně podpláceli, aby si nejen Kypr, ale i  jejich dalších držav nevšímali, věčně to fungovat nemohlo. Už dvakrát došlo na zbraně. Poprvé v letech 1463–1479 a podruhé mezi roky 1538–1540. A  v  obou válkách patřilo vítězství Osmanům. Benátské loďstvo nejen že v  roce 1538 okusilo společně se španělskou flotilou  a  dalšími spojeneckými loděmi Svaté ligy hořkost porážky v  bitvě u  Prevezy, ale Benátky, kterým se někdy říkalo také Serenissima podle jména jejich republiky (Serenissima repubblica di Venezia), navíc přišly o  většinu svých základen v  Egejském a  Jónském moři a  k  tomu všemu musely zaplatit reparace ve výši tři sta tisíc dukátů a v následujících letech sultánovi odváděly každý rok dalších deset tisíc dukátů. „Je lepší jednat se všemi nepřátelskými vládci jako s přáteli a se všemi přáteli jako možnými nepřáteli,“ zněla proto nejen z těchto důvodů základní poučka benátských diplomatů a obchodníků, což často splývalo dohromady.

Dvojnásob to platilo pro Osmany, hlavního obchodního partnera, a zároveň největšího nepřítele, byť i v případě ostatních se jednalo spíše než o  rivaly o  nepřátele. Na  jejich množství si nemuseli v  republice


Velký Turek 25

svatého Marka stěžovat. Od rakouských Habsburků po jejich španělské

příbuzné, od  papeže přes italské vévody až po  francouzské krále, těm

všem ležely Benátky hluboko v žaludku.

Když se do evropských metropolí dostala konečně zpráva, že obávaný

Sulejman zemřel, každý se logicky zeptal, co nyní bude. Všichni dobře

věděli, že nový sultán by měl co nejdříve vyrazit na své první „svaté“ ta

žení, aby získal prostředky na stavbu mešity, jak bylo tradicí a jak od něj

všichni v  jeho říši očekávali. Snad bude jiný než jeho otec, namlouvali

si mnozí, informovaní o Selimových dvou největších zálibách, o ženách

a  vínu. Zatímco janičáři mu kvůli sexuálnímu apetitu posměšně říkali

„býk“, pro ostatní byl „opilec“ nebo „málo inteligentní... ožrala“, v lep

ším případě „Selim Žlutý“, jak mu říkali kvůli světlým vlasům zděděným

po ukrajinské matce. Napjaté očekávání nezchladila ani slova francouz

ského vyslance v Konstantinopoli Guillauma de Grandchamp, že Selim

je nejen piják vína, milovník mladých žen i mužů, ucházející básník, vy

nikající lučištník, ale také hodně „vznětlivý a krvežíznivý“ člověk. Podle

benátských diplomatů a špionů měl „o sobě příliš velké mínění a pohr

dání pro všechny ostatní vládce. Věří, že může poslat nepřipravené ar

mády na bojiště, a odmítá brát na vědomí opačné názory“.


26 V zájmu všeho křesťanstva VŠICHNI PROTI VŠEM Přesto všechno se zpočátku zdálo, že se Selimem by opravdu mohla přijít změna. Zatímco Sulejman strávil na  válečných taženích velkou část života, on si z Konstantinopole maximálně odskočil na lov, který miloval. Na rozdíl od svých předchůdců nezačal vládu válečným tažením, ale tím, že přerušil válku v Uhrách. Více než nový sultán měla však na toto rozhodnutí vliv dvorská rada (divan). Zatímco bez Sulejmana se nesměl pohnout ani list na  stromě, Selim, kterého otec k  státním záležitostem nepouštěl, přenechal péči o  státní záležitosti pětici vezírů, kteří ji tehdy tvořili. Tito „sultánovi otroci“ se tak stali skutečnými „nosiči břemene“, jak zněl překlad jejich titulu. Scházeli se pravidelně čtyřikrát týdně (v sobotu, neděli, pondělí a středu) ve velkovezírově paláci. Nadměrným pitím v obličeji stále více zarudlý Selim se jejich jednání neúčastnil, kdykoli si však vezíry, kteří byli zároveň nejvyššími vojenskými veliteli, mohl poslechnout neviděn a neslyšen ukryt za zamřížovaným oknem.

Selim se nejvíce spoléhal na  prvního muže divanu, na  velkovezíra Mehmeda pašu Sokoloviće, kterého zdědil po svém otci. Na něj přenesl každodenní řízení říše. V  Benátkách dobře věděli, co je srbský rodák z vesnice Sokolovići, která mu dala přezdívku Sokolović, zač. Stejně jako všichni ostatní vezíři, i on byl typickým příkladem „poturčence“. V deseti letech si ho vyhlédli janičáři, a to i přesto, že podle jedné verze měl být synem ortodoxního duchovního, a odvedli ho do Konstantinopole. Přes službu u janičářů, post správce (berlejbej) v Rumélie, tedy na Balkánu, a vezíra velícího válečnému námořnictvu to dotáhl až na velkovezíra a Selimova zetě.

„Je mimořádně nadaný a  má vysoký cit pro diplomatická jednání. Sultán mu přenechává vládní záležitosti. Přesto si není plně jistý sultánovou přízní, neboť se neodvažuje o něm mluvit beze strachu... Tento strach je částečně založen na sultánovi samém, z části na skutečnosti, že ostatní pašové na  něj neustále žárlí,“ referoval o  tehdy asi sedmašedesátiletém velkovezírovi jeden z benátských diplomatů. Přesně tak vystihl nejen Sokoloviće, ale i  poměry v  divanu. Podle benátského vyslance v  Konstantinopoli Marcantonia Barbara vezíři intrikovali, „aby jeden druhého obrali o  postavení, čest a  život“, ale vše mělo svou mez, a  to


Všichni proti všem 27

poslušnost vůči sultánovi. Byť byli nejmocnějšími muži říše, zůstávali

jeho „otroky“, jen on rozhodoval o jejich osudu, životě i smrti.

V  pořadí druhý za  Sokolovićem, který zastával úřad velkovezí

ra od  června 1566, stál bývalý velitel janičářů, šestaosmdesátiletý Al

bánec Mahmud Pertev paša. Malý postavou, ale jinak uznávaný velitel

pozemních vojsk. Třetím v pořadí byl stejně tak „schopný voják, dobrý

námořník“, bývalý vrchní velitel válečného loďstva, vítěz od Džerby, pět

apadesátiletý Piali paša, původem Maďar nebo Chorvat, o němž se trado

valo, že ho našli jako opuštěné dítě někde u Bělehradu. Určitou zvláštností

bylo, že spolu se jmenováním vezírem Selim II. odebral Pialimu, jenž byl

zároveň jeho zetěm, velení nad válečným loďstvem. Za nového admirála

si vybral Sokolovićova chráněnce, přibližně padesátiletého Aliho pašu,

Mehmed Sokolović paša


28 V zájmu všeho křesťanstva přezdívaného Müezzinzade Ali. Tento rodilý Turek z  prostých poměrů udělal kariéru díky svému hlasu. Jak naznačuje jeho přezdívka, byl „synem muezzina“ a občas za svého otce zaskočil na věži minaretu v Edirne. Jeho hlas se natolik zalíbil Sulejmanově manželce Hürrem, že se postarala o to, aby byl přijat do sultánova paláce Topkapi. Začínal jako ochutnávač jídel, pak povýšil na správce brány a nakonec se dočkal jmenování velitelem janičářů a bejem v Alžíru. Jako Turek se však nemohl stát vezírem, a tudíž mu byl uzavřen přístup do divanu. Nejblíže k Selimovi měl čtvrtý vezír, přibližně stejného věku jako on, Ahmed paša maďarského nebo bosenského původu. Nechyběl u žádné pijatyky a jako jediný mohl Selima kdykoli oslovit. Největším Sokolovićovým rivalem v  divanu byl poslední, pátý vezír Lala Kara Mustafa. Tento sedmdesátník pocházející z  Bosny nebo Černé Hory, někdy se také uvádí, že se narodil ve  stejné vesnici jako Sokolović, byl po janičářském výcviku a pobytu v sultánově paláci zařazen do sboru sipáhíů, pak povýšil na Sulejmanova pokladníka a později na Selimova vychovatele. Ono Lala před jeho jménem znamená preceptor. Podle Benátčanů byl tím nejhorším z  celé pětice vezírů, mužem „s podlou krví, krvežíznivý, krutý, beze studu a zrádný“. Především tomuto muži vděčil nový sultán za to, že nevěděl téměř nic o vládě a správě země. Sulejman se o synovu výchovu nestaral, nepředpokládal, že by mohl někdy zaujmout jeho místo. A když se tak stalo, bylo už příliš pozdě.

Třebaže měl Selim II., jak velela tradice, vzít do ruky zahnutou šavli a  vytáhnout do  „svaté války“, Sokolović i  ostatní vezíři dobře věděli, že tyto plány bude nutné odložit na  později. Ze všeho nejdříve se totiž museli vypořádat s  řadou problémů sužujících říši jejich „velkého pána“. Prvním byla neúroda. Ta nejprve v roce 1566 postihla osmanskou „sýpku“ Egypt a Sýrii a další rok její důsledky pocítila dokonce samotná Konstantinopol sužovaná navíc morovou epidemií. Druhou starostí byla povstání, která propukla po  Sulejmanově smrti v  Jemenu a  Mezopotámii. Válka na západě proto musela logicky počkat.

Aby si zajistil klid na řešení domácích záležitostí, Sokolović obnovil v červenci 1567 mírovou smlouvu s Benátkami a o sedm měsíců později podepsal se zástupci Maxmiliána II. dohodu zaručující osmiletý mír s  Vídní. Zároveň s  tím Sokolović zpacifikoval vzbouřeného arabského vůdce Ibn ‘Ulayyana v  Basře. Vyslal proti němu armádu, ale hlavně se


Všichni proti všem 29

chtěl domluvit. Ibn ‘Ulayyan to rychle pochopil, za  což inkasoval úřad tamního správce pověřeného navíc obranou východní hranice ohrožované perským šáhem. Pak přišel na  řadu povstalec Zaydi Imam, který vyhnal z  Jemenu téměř všechny Turky. V  tomto případě měla rozhodnout síla. Sokolović v  skrytu duše doufal, že toto tažení zároveň zlomí vaz jeho úhlavnímu rivalovi Lala Mustafovi pověřenému velením nad vojskem. Ten se skutečně znemožnil natolik, že velkovezír na něj vyrukoval s obviněním ze zrady a zpronevěry, ale díky Selimovi zůstala jeho vychovateli nejen hlava na krku, ale i místo v divanu. Trvalo ještě téměř dva roky, než padla Zaydi Imamova poslední bašta San’a a  Jemen byl opět plně osmanský.

Po celou tu dobu se zvláště v Benátkách řešilo, jaký cíl si Selim ke svému útoku vybere. O tom, že přijde, nikdo nepochyboval. Vědělo se, že nového sultána více než Balkán přitahovalo Středozemní moře, kterému Osmané říkali Bílé moře (Akdemir) a v němž ho lákal pouhých sto pět kilometrů od pobřeží vzdálený Afroditin ostrov, Kypr. A když vždy velice dobře informovaní rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémského, kterým se právě začínalo říkat maltézští rytíři, už během roku 1567 prodali na Kypru všechen svůj majetek, všichni zpozorněli.

Selimův zájem o  Kypr potvrdila návštěva nového vrchního velitele osmanského loďstva Müezzinzade Aliho na ostrově v září 1568. Zastavil se tam spolu se čtyřiašedesáti válečnými galérami údajně pouze proto, aby pátral po antických sloupech, jež měly ozdobit sultánův palác Topkapi. Více než o  ruiny starých chrámů se ale zajímal o  nové opevnění metropole ostrova Nikósie a o stav hradeb nejdůležitějšího kyperského přístavu Famagusty. Vše si osobně prohlédl v doprovodu svého inženýra Josefa Attanta, v němž domácí poznali muže odsouzeného před několika lety na galeje, a prý ho uspokojila i odpověď, že nikósijské opevnění se přestavuje pouze proto, aby měli lidé ve městě práci. Osmanský admirál se dal slyšet, že Benátčané nemají pro opevňování Nikósie důvod. Kypr přece nikdo neohrožuje, a kdyby se Španělé pokusili ostrov napadnout, sultán by Benátkám určitě pomohl.

Prvotní šok z osmanské návštěvy na Kypru vystřídalo napjaté očekávání, co přinesou další měsíce a  zvláště příští rok. Ve  Středomoří totiž platilo pravidlo, že na moři se válčilo od konce dubna, oficiálně od svatého Jiří, do druhé poloviny října, pak už to bylo kvůli počasí pokládáno


30 V zájmu všeho křesťanstva

za příliš riskantní. Jenže v Konstantinopoli panoval klid. Potvrzovaly to

depeše nového vyslance, padesátiletého benátského patricije Marcan

tonia Barbara. Osmané se na  žádné tažení nechystají, psal opakovaně

dóžeti a Radě deseti, odpovědné za bezpečnost Nejjasnější republiky be

nátské.

Barbaro přijel do Konstantinopole v říjnu 1568 a hned jedna z jeho

prvních prohlídek města ho přivedla k Zlatému rohu a tamnímu „domu

stavby“ (daras-sina ‘ah), tedy arsenálu, jak se zkomoleně říkalo v Benát

kách válečné loděnici ležící ve čtvrti Pera. Na břehu moře tam ve sto dva

atřiceti zastřešených dlouhých nízkých kójích čekal na svou chvíli stejný

počet zakonzervovaných galér, jádro válečné flotily vybudované Sulej

manovým otcem Selimem. Aby se jeho loďstvo vyrovnalo benátskému či

španělskému, Selim zaměstnal v  arsenálu nemálo Benátčanů, kteří byli

uznávanými staviteli lodí. Od  jejich krajanů pak kupoval dřevo na  vý

robu luků a od jejich dávných rivalů Janovanů si pro změnu obstarával

bronz na děla.

Marcantonio Barbaro


Všichni proti všem 31

Barbaro, který měl arsenál pod kontrolou, neobjevil nic závadného ani později. Padesát stavitelů lodí a dvě stovky janičářů, které občas doplnilo několik set otroků na  pomocné práce, provádělo jen běžnou údržbu. Oproti dvěma a půl tisícům řemeslníků zaměstnaných trvale v benátském arsenálu to nebylo nic, co by vzbuzovalo obavy. Až v dubnu 1569 Barbara zaujaly nákupy lan. Vyložil si to jako běžné doplňování zásob. Stejně bohorovný zůstal, když se dozvěděl, že Müezzinzade Ali zadal loděnicím v černomořských přístavech stavbu deseti palandrií, lodí určených k transportu koní. Bez takových plavidel se neobešla žádná invazní akce. Barbara nevyvedl z klidu ani nákup plachet a dělostřeleckých kulí. Když však dělníci v arsenálu zahájili v červnu 1569 kontrolu všech galér, zpozorněl. Na  velkou výpravu bylo v  daném roce sice pozdě, ale příští jaro mohlo být horké. Nyní šlo o to zjistit, co má Selim za lubem. Velkovezír Sokolović však benátského vyslance opakovaně ujišťoval, že ruch v „domě stavby“ souvisí výlučně s povstáním muslimů ve Španělsku. Sultán prý uvažuje o tom své maurské souvěrce podpořit.

Dobytím poslední bašty Granady v  roce 1492 skončilo sedm století muslimské vlády ve  Španělsku. Mauři dostali na  výběr: buď přijmou křesťanství, anebo odejdou. Ti, co zůstali, se stali křesťany většinou pouze navenek. Ostatně islám, který dále praktikovali, jim to umožňoval. Moriskové (moriscos), jak se říkalo těm, co ve Španělsku zůstali, tak vedli dvojí život. Toho si byl vědom i Karel V., když roku 1527 vydal dekret Pragmaticu, jenž měl zajistit výraznější dohled státu a církve nad touto skupinou králových poddaných. Tento dokument měl po několik desetiletí více či méně váhu papíru, na němž byl sepsán. Jenže „Jeho nejkatoličtější Veličenstvo“ Filip II. se rozhodl začátkem roku 1567 přitvrdit. Nemalý podíl na tom měl také jeho tehdejší první ministr Diego de Espinoza, budoucí velký inkvizitor. Maurové nesměli dále používat arabštinu a berberštinu, jejich ženy měly odložit závoje a vzdělávání jejich dětí bylo plně podřízeno dohledu katolických duchovních. Moriskové reagovali tak, že začali shromažďovat zásoby obilí a  od  pašeráků si obstarali zbraně. Místodržící Iñigo López de Mendoza markýz de Mondéjar, který spravoval Andalusii už pětadvacátým rokem, varoval, že to nedopadne dobře, a prozíravě požádal o vojsko. Filip mu poslal pouhých sto padesát vojáků. Jeho nejlepších sedmdesát tisíc mužů totiž zaměstnával od téhož roku stále více se rozmáhající konflikt s rebely ve Španělském


32 V zájmu všeho křesťanstva Nizozemí. Snaha uvést do  života závěry tridentského koncilu, „nejsem králem kacířů“, prohlásil tehdy Filip II., vedla k  odboji tamního nejen kalvinistického, ale i  katolického obyvatelstva. Protože se mu regentka, jeho nevlastní sestra Markéta Parmská zdála příliš tolerantní, poslal do Nizozemí osvědčeného vojáka, šedesátiletého Fernanda Álvareze de Toledo vévodu z Alby. „Není možné zabít dvě stě tisíc lidí,“ komentoval to jeden z vůdců odboje hrabě Lamorral Egmont ještě předtím, než sám skončil na popravišti. Nizozemci se však nevzdávali a „Železný vévoda“, jak Albu nazvou, přitvrzoval.

O Vánocích 1568 proniklo branou v hradbách do Granady sto osmdesát ozbrojených Maurů v bílých turbanech. Vedl je jistý barvíř Farax aben Farax. Zabili několik strážných a vyrabovali lékárnu, jejíž majitel údajně zrazoval tajné muslimy křesťanům. Pak zase zmizeli ve tmě. Maurskými vesnicemi se vzápětí rozletěla fáma, že Turci jsou tady. Moriskové vzápětí zaútočili na  vesnice obývané křesťany. Ničili a  znesvěcovali kostely. Například zabíjeli na oltářích prasata a kněžím uřezávali uši, nosy a jazyky. Obyvatelé končili jako otroci v rukou muslimských překupníků, kteří je s  piráty vyměňovali za  arkebuzy. Kus za  kus. Muže čekaly veslařské lavice nebo osud otroků, stejně jako ženy. Krátce nato se do čela povstání postavil dvaadvacetiletý Hernadez de Valor, potomek maurských vládců z Córdoby. Jako Mohamed ibn Umajja se prohlásil granadským kalifem.

Markýz de Mondéjar to tak nemohl nechat a vyrazil proti vzbouřencům s třemi tisíci osmi sty muži. Hned po první srážce se povstalci stáhli do hor v Alpujarras. Nyní pro změnu hořely maurské osady a v otroctví končili Alláhovi vyznavači. Zároveň vytáhlo proti Maurům další vojsko, asi pět tisíc mužů, které dal dohromady Luis Fajardo de la Cueva markýz de Los Velez. Oba španělští grandi však nedokázali spolupracovat. Dělila je vzájemná nenávist prohlubovaná rozdílným přístupem k  moriskům. Zatímco místodržící Mondéjar dával přednost umírněnosti, jeho rival byl stoupencem rychlého řešení.

Mezitím samozvaný kalif navázal prostřednictvím svého bratra Andallase kontakty s  alžírským bejem Uluç Alim. Tento tehdy devětačtyřicetiletý pirátský velitel, vlastním jménem Giovanni Dionigi Galeni, byl typickým produktem své doby. Jako mladého rybáře ho z rodné Kalábrie unesli berberští piráti. Z  galejníka se po  přestupu k  islámu stal nejprve dozorcem nad veslaři a posléze námořním lupičem pověstným


Všichni proti všem 33

obrovskou fyzickou silou, krutostí a  také hrubým hlasem. Uluç Ali si

brzy z podílu na kořisti koupil první galeotu a brzy už byl pravou rukou

nejobávanějšího piráta a později i osmanského admirála Draguta Aliho.

Když Dragut, který zdědil admirálskou hodnost po  svém učiteli Chaj

ruddinovi Barbarossovi, podlehl zraněním při osmanské invazi na Mal

tu, Uluç Ali, což znamená „barbar Ali“, známý v Itálii jako Ucciali nebo

Occhiali a ve Španělsku jako Luchali, postoupil na jeho místo.

Uluç Aliho nechával osud morisků lhostejným. Španělé ho navíc vy

datně podpláceli, aby si to nerozmyslel. Nakonec se dal přece jen umluvit,

aby Maurům alespoň trochu pomohl. Uvolnil na to šest lodí a vyprázdnil

vězení. Trestanci, které poslal moriskům na pomoc, se zanedlouho stali

nejobávanějšími ze všech na  maurské straně. Uluç Ali povstání využil

po svém. Už dlouho mu byl trnem v oku Tunis, kde se držel u moci jen

díky španělské ochraně bej Mulej Hamid. Protože po moři nepřicházel

útok kvůli španělské pevnosti Goletta chránící vjezd do  tuniské zátoky

do  úvahy, Uluç Ali se rozhodl zaútočit po  souši, kde bylo město navíc

Uluç Ali


34 V zájmu všeho křesťanstva hůře opevněné. Když se se svými muži a berberskými nomády, kteří se k němu přidali, přiblížil v lednu 1859 k Tunisu, jeho vládce raději utekl do Goletty ke Španělům.

V Madridu si mezitím lámali hlavu, zda povstání morisků není předzvěstí osmanské invaze.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.