načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: V temném zrcadle – Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

V temném zrcadle

Elektronická kniha: V temném zrcadle
Autor: Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

- Nejznámější sbírka klasika hororového žánru obsahuje pět příběhů, které spojuje postava vypravěče, německého okultisty doktora Hesselia, který příběhy předkládá jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 429
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: Vyd. ve Volvox Globator 1.
Spolupracovali: přeložil František Bommer
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2011
ISBN: 978-80-720-7799-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nejznámější sbírka klasika hororového žánru obsahuje pět příběhů, které spojuje postava vypravěče, německého okultisty doktora Hesselia, který příběhy předkládá jako zápisky o svých pátráních. Nejznámějším z příběhů je „Carmilla“, který definoval základní atributy upírského hororu ještě před Stokerovým „Draculou“. Příběh krásné upírky a jejího mírně lesbického vztahu s její obětí se stal i předlohou pro několik filmových hororů. Kniha vychází v češtině poprvé od roku 1925 v nezkráceném vydání v původním překladu Františka Bommera. Sbírku doplňuje esej Alfréda Višného odkrývající prameny, ze kterých Le Fanu čerpal, a dokládající, že komtesa, jež se stala předobrazem Carmilly, skutečně kdysi ve Štýrsku žila a její příběh má s Le Fanuovou povídkou mnoho společného.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-7207-998-8 (pdf)

ISBN 978-80-7207-997-1 (epub)








Zelený čaj



PŘEDMLUVA

NĚMECKÝ LÉKAŘ MARTIN HESSELIUS

Ačkoliv jsem byl pečlivě vzdělán v medicíně a chirur

gii, nevykonával jsem nikdy praxi v žádném z těchto

oborů. Přes to však mě jejich studium stále ještě vel

mi zajímá. Počestného povolání, jemuž jsem se právě

začal věnovati, jsem se nevzdal ani z lenosti ani z roz

maru. Příčinou toho bylo velmi nepatrné škrábnutí,

které jsem si způsobil pitevním nožem. Tato maličkost

mě stála dva prsty, jež bylo nutno ihned amputovati,

a ještě trapnější újmu na zdraví, neboť od té doby jsem

se necítil nikdy zcela zdráv a sotva jsem kdy dovedl

vydržeti celých dvanáct měsíců na jednom místě.

Za svého bloudění světem jsem se seznámil s dr. Mar

tinem Hesseliem, který se toulal světem jako já, byl

lékařem jako já a miloval svůj obor jako já. Ode mne

se lišil v tom, že se toulal dobrovolně a že byl, když ne

bohat v tom smyslu, jak bohatství oceňujeme v Ang

lii, tedy aspoň, jak říkávali naši předkové, v „dobrých

poměrech“. Byl již stár, když jsem ho po prvé uzřel.

Věkový rozdíl mezi námi činil asi třiapadesát let.

V dr. Hesseliovi jsem našel svého učitele. Jeho vědění

bylo ohromné a on dovedl podstatu každého případu

pochopiti intuicí. Byl právě člověkem, který dovede

naplniti mladého nadšence, jakým já jsem byl, úctou

a radostí. Můj obdiv obstál ve zkoušce času a přežil

i rozluku smrti. Jsem si jist, že byl zcela oprávněn.

Téměř dvacet let jsem zastával funkci jeho lékařského

sekretáře. Svěřil mé péči nesmírnou sbírku listinné

ho materiálu, kterou jsem měl uspořádati, opatřiti

indexem a dáti do vazby. O některých případech po

jednával zvláštním způsobem. Psal totiž o nich dvěma

rozličnými způsoby. Napřed popsal, co viděl a slyšel,

jako by to asi učinil vzdělaný laik, a když tímto vy

právěcím slohem vylíčil siluetu chorého, rýsující se

buď skrze dveře jeho vlastní předsíně proti dennímu

světlu, anebo skrze bránu temna proti jeskyním smrti,

vrátil se znovu k vypravování a přikročil k analyse,

13


diagnose a ilustraci případu v odborné terminologii

své vědy a s veškerou mohutností a původností svého

genia.

Tu a tam se mi zdá, že by některý případ dovedl poba

viti nebo poděsiti laického čtenáře, majícího zcela jiné

zájmy než odborník. Proto jsem opsal v následujícím

vypravování uvedenou historii, pozměniv nepatrně

její znění a ovšem také jména. Vypráví ji dr. Hesse

lius. Našel jsem ji mezi obsáhlými záznamy případů,

jež učinil asi před čtyřiašedesáti lety za své cesty po

Anglii.

Historie jest uložena v řadě dopisů zaslaných profe

soru Van Loovi z Leydenu, který byl jeho přítelem.

Profesor nebyl lékařem, nýbrž chemikem, a rád četl

historická, metafysická a lékařská pojednání, a kdysi

napsal dokonce i divadelní hru.

Proto jest vypravování nutně napsáno tak, aby doved

lo zaujmouti neučeného čtenáře a má jako lékařský

záznam poněkud menší cenu.

Memorandum připojené k dopisům nasvědčuje to

mu, že byly po smrti profesorově roku 1819 vráceny

dr. Hesseliovi. Některé z nich jsou psány anglicky, jiné

francouzsky, největší část však německy. Přeložil jsem

je věrně, ač jsem si vědom, že ne příliš půvabně, a přes

to, že jsem tu a tam vynechal některá místa, nic jsem

do nich nevložil.

14


1 / Dr. Hesselius vypravuje, jak se setkal

s důstojným panem Jenningsem

Důstojný pan Jennings je vysoký a hubený. Je střední

ho věku a obléká se s úhlednou, staromódní přesností

přívržence ortodoxní církevní strany. Vystupuje ovšem

poněkud okázale, ale nikterak strnule. Rysy jeho tváře

nejsou sice pěkné, mají však pravidelný tvar a výraz

nanejvýš laskavý, a také plachý.

Setkal jsem se s ním jednou večer u lady Mary Heydu

kové. Skromnost a dobráckost jeho vzezření dovede

člověka úplně zaujmouti.

Společnost byla jen velmi malá a on zasahoval dosti

příjemně do rozmluvy. Zdá se však, že mnohem ra

ději poslouchá, než přispívá k hovoru. Ale pronese-li

něco, je to vždy k věci a oděno do pěkného roucha.

Lady Mary jest mu velmi nakloněna; patrně se s ním

radí o mnohých věcech a pokládá ho za jednoho z nej

šťastnějších a nejblaženějších lidí na světě. Ví o něm

málo.

Důstojný pan Jennings je starý mládenec a má prý

šedesát tisíc liber hotových peněz. Je dobročinný. Ne

smírně rád vykonává své posvátné povolání, a přece,

ačkoliv jinde je snesitelně zdráv, zdraví ho opustí vel

mi podivným způsobem, jakmile odjede do Warwick

shire, aby se věnoval povinnostem svého posvátného

úřadu. Tak to říká lady Mary.

Není pochyby, že zdraví pana Jenningse se jaksi náhle

a tajemně hroutí, často i tenkrát, když vykonává boho

služby v pěkném starém kostele v Kenlis. Snad příčina

toho vězí v srdci, snad v mozku. Stalo se však třikrát

nebo čtyřikrát, nebo snad i častěji, že došed k jisté

mu místu při bohoslužbě, najednou se zastavil a po

chvíli mlčení, jsa zřejmě neschopen pokračovati, po

nořil se do osamělé, tiché modlitby s očima a rukama

pozdviženýma, a pak, smrtelně bled a vzrušen podiv

ným zahanbením a zděšením, sestoupil dolů, chvěje

15


se na celém těle, a odešel do sakristie, opustiv svou

obec věřících beze slova vysvětlení. To se přihodilo za

nepřítomnosti jeho zástupce. Nyní, když odjíždí do

Kenlis, vždy si s sebou vezme k ruce nějakého duchov

ního, který ho může ihned zastoupiti, když se náhle

stane neschopným vykonávati úřad.

Když se takto pan Jennings zhroutí, odjíždí z vikář

ství a vrací se do Londýna, kde v jedné tmavé uličce

u Piccadilly obývá velmi malý dům; lady Mary říká,

že je potom zase zcela zdráv. Mám o tom o všem své

vlastní mínění. Jsou ovšem různé stupně. Ostatně uvi

díme.

Pan Jennings má vzezření dokonalého gentlemana.

A přece lidé pozorují u něho cosi zvláštního. Působí

dojmem trochu dvojakým. Přispívá k tomu jistě jedna

věc, kterou si lidé podle mého mínění neuvědomují,

anebo kterou snad zřetelně nepozorují. Ale já jsem si

jí všiml téměř ihned. Pan Jennings má ve zvyku dívati

se podél koberce, jako by jeho zraky sledovaly nějaký

pohybující se předmět. Není to ovšem vždycky. Přihá

zí se to jen občas. Ale stává se to dosti často, aby tento

zvyk dodával jeho chování podivný ráz, a v pohledu,

putujícím podél podlahy, jest cosi plachého i úzkostli

vého zároveň.

Lékařský filosof, jak mě laskavě nazýváte, budující

teorie na základě případů, jež si sám vyhledal a jež

pozoruje a zkoumá s větším vynaložením času, a tudíž

s přesností nekonečně větší než ta, s kterou pracuje

průměrný praktik, upadá nevědomky do svého po

zorovacího zvyku, který ho provází všude; činí svá

pozorování, řekli by někteří lidé, drze, o všem, co se

mu naskytne a co dává i nejmenší pravděpodobnost,

že zkoumání bude odměněno úspěchem.

Poněkud bázlivý, avšak odměřený gentleman, s nímž

jsem se po prvé setkal v onom malém večerním shro

máždění, sliboval mi podobný úspěch. Moje pozoro

vání byla ovšem mnohem obsažnější, ale všechno, co

hraničí s čistou odborností, ponechávám si pro přísně

vědeckou zprávu.

16


Snad mohu poznamenati, že mluvím-li zde o lékař

ské vědě, činím tak ve smyslu mnohem širším, než

její obvyklý materielní ráz dovoluje, ale doufám, že se

dočkám dne, kdy se jí bude rozuměti mnohem všeobec

něji. Věřím, že celý přirozený svět jest jen konečným

výrazem onoho nadpřirozeného světa, z něhož, a z ně

hož jedině, dostává svůj život. Věřím, že podstatou

člověka je duch, že duch jest jakási organická látka,

podstatně rozdílná od toho, co dnes jmenujeme hmo

tou, zrovna tak jako světlo nebo elektřina, že hmotné

tělo je jenom jakýmsi rouchem a že tudíž smrt není

přerušením existence živého člověka, nýbrž jen vyproš

těním z přirozeného těla – kterýž proces se začíná ve

chvíli zjevu, jemuž říkáme smrt, a dokonává se o ně

kolik dní později vzkříšením k novému životu.

Kdo uváží důsledky těchto základních vět, dovtípí

se snad jejich praktického účinku na lékařskou vě

du. Zde však není vhodné místo k rozvinutí důkazů

a k rozpravě o následcích tohoto příliš obecně neuzná

vaného stavu věcí.

Poslouchaje svého návyku, pozoroval jsem pana Jen

ningse a myslím, že on přes všechnu mou opatrnost

to vycítil, neboť jsem seznal, že mě rovněž pozoruje,

a stejně opatrně. Když mne lady Mary náhodou oslo

vila mým jménem – jako dr. Hesselia – viděl jsem, že

se na mne ostře zadíval a pak se na několik minut

zamyslil.

Když jsem pak rozmlouval s jistým pánem na opač

ném konci pokoje, povšiml jsem si, že se na mne dívá

mnohem upřeněji a se zájmem, kterému jsem, mys

lím, rozuměl. Pak jsem viděl, že se chopil příležitosti

k rozmluvě s lady Mary, a vycítil jsem, jak to obyčejně

bývá, že moje osoba je předmětem vzdálených otázek

a odpovědí.

Vysoký duchovní se zvolna ke mně přibližoval. A za

malou chvíli jsme navázali rozmluvu. Když dva lidé,

kteří rádi čtou a znají knihy i svět, protože hodně

cestovali, přejí si spolu hovořiti, bylo by zvláštní, aby

nenašli předmětu hovoru. Nebyla to náhoda, jež ho

17


ke mně přivedla a dala mu podnět k rozmluvě. Znal

německy a četl mé „Essaye o metafysické medicíně“,

jež více naznačují, než právě povídají.

Tento zdvořilý, ušlechtilý a plachý muž, nebo stručně

řečeno, člověk přemítající a čtoucí, který se mezi námi

pohyboval a s námi mluvil a přece nebyl úplně z nás,

a kterého jsem měl v podezření, že vede život, jehož

projevy a starosti dovedně skrývá, straně se nepronik

nutelně nejen světa, nýbrž i svých nejlepších přátel –

přemítal opatrně v mysli, jak by měl podniknouti vůči

mně jistý krok.

Pronikl jsem jeho ducha, aniž to vytušil; ale střehl

jsem se, abych řekl něco, co by mohlo prozraditi je

ho citlivé bdělosti mé podezřívavé myšlenky o jeho

postavení anebo mé domněnky o tom, co se mnou

zamýšlí.

Rozmlouvali jsme chvíli o zcela lhostejných věcech,

on však nakonec řekl:

„Velmi mě zajímají některá vaše pojednání o tom,

čemu říkáte metafysické lékařství – četl jsem je v ně

meckém textu asi před desíti nebo dvanácti lety – byla

již přeložena?“

„Ne, jistě nebyla, jinak bych o tom věděl. Myslím, že

by mne byli žádali o dovolení.“

„Před několika měsíci jsem žádal zdejší knihkupce,

aby mi opatřili knihu v německém originále, ale říkají

mi, že je rozebrána.“

„Ano, jest, a to již několik let. Ale jako autoru mi

lichotí, že jste nezapomněl na tak malou knihu, ač

koliv,“ dodal jsem se smíchem, „deset nebo dvanáct

let je značná doba, po kterou jste se bez ní obešel;

domnívám se však, že jste se dal znovu do přemýšlení

o tomto předmětu, anebo se nedávno něco stalo, co

obnovilo váš zájem o ni.“

Při této poznámce, provázené pátravým pohledem,

zmátly pana Jenningse náhlé rozpaky, zcela podobné

těm, jež vhánějí krev do tváří mladé dámě a dávají jí

na chvíli zvláštní výraz, řekli byste provinilý.

18


Pomohl jsem mu z nesnází tím, že jsem předstíral,

jako bych to nebyl zpozoroval, a pokračuje dále, pro

hodil jsem: „Často se mi stává, že se mi takto vrací

zájem o nějakou věc; některá kniha připomene jinou

a často mi vrátí kořist, ztracenou po uplynutí dvaceti

let. Ale záleží-li vám na tom, abyste dostal její výtisk,

budu šťasten, budu-li vám moci jeden věnovati. Mám

ještě dva nebo tři – a dovolíte-li, abych vám jeden

daroval, bude to pro mne velikou ctí.“

„Jste opravdu velmi laskav,“ řekl, vzpamatovav se

ihned; „již jsem pozbýval naděje – nevím, jak bych

vám měl poděkovati.“

„Prosím, ani slovo již; věc je vskutku tak nepatrná,

že jsem vám ji nabídl jen s pocitem ostýchavosti,

a budete-li mi ještě děkovati, hodím ji v záchvatu

skromnosti do ohně.“

Pan Jennings se zasmál. Tázal se, kde bydlím v Lon

dýně a po krátkém hovoru o různých věcech odešel.

19


2 / Doktor se dotazuje lady Mary a ona odpovídá

„Váš vikář se mi líbí, lady Mary,“ řekl jsem, jakmile

odešel. „Četl, cestoval, přemýšlel, a poněvadž také

trpěl, jest asi dokonalým společníkem.“

„Je takový, ba ještě lepší; je to opravdu dobrý člověk,“

řekla ona. „Jeho rada je neocenitelná pro mé ško

ly a pro všechny mé maličké podniky v Dawlbridge,

a on je tak svědomitý, dává si tolik záležeti – nemáte

ponětí – kdykoliv myslí, že by mohl prospěti; je tak

dobromyslný a citlivý.“

„Je příjemno slyšeti tolik dobrého o jeho společen

ských ctnostech. Mohu jen dosvědčiti, že je milým

a jemným společníkem, a k tomu, co jste mi řekla,

mohu, myslím, přidati dvě nebo tři věci,“ řekl jsem.

„Opravdu?!“

„Ano, ale abych začal: on je svobodný.“

„Ano, toť správné – pokračujte.“

„Spisuje, správněji řečeno, spisoval, ale po dvě nebo

snad tři léta nepokračuje již v své práci; a kniha, kte

rou psal, pojednávala o trochu abstraktním námětu –

snad o theologických otázkách.“

„Ano, psal knihu, jak říkáte; nevím dobře, o čem po

jednávala, vím jen, že o předmětu, který mě ani trochu

nezajímá. Je velmi pravděpodobno, že máte pravdu,

a jistě v práci ustal – ano.“

„A přes to, že zde dnes pil jen trochu kávy, má nesmír

ně rád čaj, anebo aspoň měl.“

„Ano, to je úplně správné.“

„Píval zelený čaj a hodně, není-liž pravda?“ pokračoval

jsem.

„Ano, to je zvláštní! O zeleném čaji jsme se téměř

spolu dostali do hádky.“

„Ale vzdal se ho zcela,“ řekl jsem.

„Tak jest.“

20


„A nyní ještě jeden fakt. Znala jste jeho matku nebo

otce?“

„Ano, oba; jeho otec zemřel teprve před desíti lety;

bydleli poblíž Dawlbridge. Znali jsme je velmi dobře,“

odpověděla ona.

„Dobře, buď jeho matka, nebo otec – myslím spíše, že

jeho otec, viděli někdy strašidlo,“ řekl jsem.

„Ano, jste opravdu čarodějník, doktore Hesselie.“

„Čarodějník nečarodějník, ale nemám pravdu?“ od

pověděl jsem rozmarně.

„Jistě máte pravdu, byl to jeho otec: tichý, podivínský

člověk, který nudil mého otce vyprávěním svých snů;

dokonce mu jednou pověděl příběh o duchu, jenž se

mu prý zjevil a s nímž mluvil; byl to velmi podivný

příběh. Pamatuji se na něj dobře, poněvadž jsem se

ho bála. Vyprávěl jej dlouho před tím, než zemřel –

byla jsem tenkrát ještě dítětem. Jeho způsoby byly tak

tiché a nemluvné; někdy k nám chodil za šera, když

jsem byla sama v saloně a namlouval si, že jsou okolo

něho duchové.“

Usmíval jsem se a přikyvoval.

„A nyní, když jsem si získal pověsti čarodějníka, mys

lím, že vám musím přáti dobré noci,“ řekl jsem.

„Jak jste to všechno vyzkoumal?“

„Zajisté z planet jako cikáni,“ odpověděl jsem, a s tím

jsme si navzájem přáli dobré noci.

Příštího rána jsem poslal panu Jenningsovi knížku

a stručný dopis. Když jsem se pak vrátil pozdě v noci,

dověděl jsem se, že mě navštívil v mém bytě a zanechal

tam navštívenku. Tázal se, jsem-li doma a v kterou

hodinu by mě nejspíše našel.

Zamýšlel snad vysvětliti mi svůj případ a poraditi se

se mnou „odborně“, jak lidé říkají? Myslím, že ano.

Sestrojil jsem si již o něm svou teorii. Odpovědi la

dy Mary, dané na mé poslední otázky, ji posílily. Byl

bych rád měl jistotu z jeho vlastních úst. Ale jak ho

přiměti k doznání, abych se neprohřešil proti dobrým

mravům? Nijak. Domnívám se spíše, že sám pomýšlí

21


na takové vyznání. Jistě však, milý van L., nebudu ne

přístupný. Hodlám mu zítra oplatiti návštěvu. Bude

to jen zdvořilý projev za jeho laskavost, když ho navští

vím. Snad se z toho něco vyklube. Zda mnoho, málo,

či nic, to uslyšíte, drahý Van L., příště.

22


3 / Dr. Hesselius našel něco v latinských knihách

Nuže, navštívil jsem ho v Blank Street.

Když jsem se dotazoval u dveří, sluha mi řekl, že pan

Jennings má důležitou rozmluvu s nějakým pánem,

duchovním z Kenlis, což byla jeho venkovská farnost.

Chtěl jsem si uchovati svou výsadu a opakovati ná

vštěvu; proto jsem prostě nadhodil, že se pokusím

jindy, a chtěl jsem odejíti; v tom mě sluha poprosil za

prominutí, a podívav se na mne pozorněji, než dob

ře vychovaní lidé tohoto druhu činí, otázal se mne,

zda nejsem dr. Hesselius. A když zvěděl, že ano, řekl:

„Snad byste mi, pane, dovolil, abych to oznámil panu

Jenningsovi, poněvadž jistě vím, že si přeje s vámi

mluviti.“

Sluha se za chvíli vrátil se vzkazem pana Jenningse,

abych zašel do jeho pracovny, která byla též druhým

přijímacím pokojem; zároveň p. Jennings sliboval, že

přijde za několik minut.

Byla to vskutku pracovna – a téměř knihovna. Míst

nost byla vzdušná, se dvěma vysokými, úzkými okny

a s těžkými tmavými záclonami. Byla mnohem větší,

než jsem očekával, a byla přeplněna na všech stranách

knihami od podlahy až k stropu. Svrchní koberec –

neboť jsem ucítil při chůzi, že na zemi leží dva nebo

tři – byl perský. Mé kroky dopadaly zcela neslyšně.

Vpřed vystupující skříně s knihami zatlačovaly velmi

úzká okna do hlubokého pozadí. Pokoj budil dojem

nanejvýš pohodlně, ba luxusně zařízené, přitom však

hodně ponuré, tiché a téměř tísnivě působící míst

nosti. Ale měl bych snad také něco přičísti asociaci

myšlenek. Spojil jsem v mysli s panem Jenningsem

jisté domněnky. Vstupoval jsem do tohoto dokonale

tichého pokoje ve velmi tichém domě se zvláštní před

pojatostí. A jeho tmavý ráz a vážné knižní roucho,

23


chybějící jen tam, kde byla do zdi zasazena dvě úzká

zrcadla, napomáhaly tomuto ponurému pocitu.

Zatím co jsem čekal na příchod pana Jenningse, ba

vil jsem se tím, že jsem se díval do některých knih,

jimiž byly police napěchovány. Náhodou jsem přišel

zrovna pod nimi na úplné vydání Swedenborgových

„Arcana Cælestia“ ležící na zemi hřbetem nahoru;

bylo to originální latinské dílo v krásném foliovém

formátu, svázané do roucha, v němž si theologie li

buje, totiž do pravého pergamenu se zlatými nápisy

a s karmínovou ořízkou. V několika svazcích byla zalo

žena papírová znaménka; bral jsem je ze země, kladl

na stůl a rozvíraje je na místech, kde byly založeny

papíry, přečetl jsem několik vět, napsaných vážnou

latinou a zatržených na okraji tužkou. Několik z nich

podávám v překladu:

„Když se otevře vnitřní zrak člověka, který je zrakem

ducha, zjevují se mu věci jiného života, jež není možno

uzříti tělesným zrakem...“

„Bylo mi popřáno uviděti vnitřním zrakem věci, jež

existují v jiném životě, a to jasněji, než vidím ty, jež

existují na světě. Z těchto úvah je patrno, že vnější vi

dění pochází od vnitřního vidění a toto zase od vidění

ještě vnitřnějšího atd.“

„Každý člověk je provázen nejméně dvěma zlými du

chy...“

„Zlí geniové hovoří také plynnou řečí; ta je však drsná

a skřípavá. Mají však ještě jinou řeč, jež není plyn

ná; z ní povstává rozkol myšlení plížící se tajně do

duše.“

„Zlí duchové, provázející člověka, pocházejí zajisté

z pekla; ale když přebývají v přítomnosti člověka,

nejsou v pekle, nýbrž jsou z něho vyproštěni. Tehdy

dlí na místě, jež leží uprostřed mezi peklem a nebem,

a tomu se říká svět duchů. – Když zlí duchové, kteří

provázejí člověka, dlí v tomto světě, nejsou ponořeni

do věčných muk, nýbrž v každé myšlence a citu člo

věka, a tedy ve všem, z čeho se člověk těší. Když však

24


jsou posláni zpět do pekla, vracejí se do dřívějšího

stavu...“

„Kdyby se zlým duchům dostalo poznání, že jsou sdru

ženi s člověkem a že přes to jsou duchové, odlišní od

něho, a kdyby mohli vniknouti do věcí jeho těla, snažili

by se zničiti jej tisícerými prostředky; neboť nenávidí

člověka smrtelnou záští.“

„Proto, když zvěděli, že jsem člověk v těle, snažili

se neustále zničiti mě, a to nejen, pokud jde o tělo,

nýbrž zejména, pokud jde o duši; neboť zničiti člověka

nebo ducha jest ohromnou radostí pro ty, kdož jsou

v pekle; ale mne stále chránil Pán. Z toho vyplývá, jak

nebezpečno je pro člověka žíti ve společenství s duchy,

není-li naplněn velikou vírou...“

„Nic není pečlivěji chráněno před poznáním přidruže

ných duchů, než to, že jsou takto spojeni s člověkem;

neboť kdyby to zvěděli, hovořili by k němu s úmyslem

zničiti ho...“

„Rozkoší pekla je činiti zlo člověku a uspíšiti jeho

věčnou zkázu.“

Mé oko se zastavilo u dlouhé poznámky, napsané

úhledným rukopisem pana Jenningse a načrtnuté os

trou a tenkou tužkou. Očekával jsem, že jde o kritiku

textu a přečetl jsem dvě nebo tři slova; ihned jsem

však ustal ve čtení, protože řádky obsahovaly něco úpl

ně jiného a počínaly slovy: „Deus misereatur mei“ –

„Bože, smiluj se nade mnou“. Když jsem byl takto

upozorněn na soukromou povahu poznámky, odvrátil

jsem od ní své oči, zavřel jsem knihu a dal všechny svaz

ky na místo, kde jsem je našel; ponechal jsem si jen

jeden, který mě zajímal a do něhož jsem se po způsobu

lidí, zvyklých na samotu a studium, tolik zahloubal,

že jsem ztratil spojení s vnějším světem a zapomněl,

kde jsem.

Přečetl jsem několik stránek, na nichž se mluví o „před

stavitelích“ a „korespondentech“ v odborné řeči Swe

denborgově; pak jsem přišel k místu, jehož podstatným

obsahem je myšlenka, že zlí duchové, jsou-li viděni

25


jinýma očima než očima jejich pekelných spřeženců,

ukazují se v „korespondujících“ zvířecích podobách

(fera) představujících hrozným a divokým vzezřením

jejich chtíče a život. Je to místo obsáhlé a vypočítávají

se tam všechny zvířecí podoby.

26


4 / Místo v knize četly čtyři oči

Ukazoval jsem si koncem tužky na slova, jež jsem četl,

a náhle mne cosi přimělo, abych pozvedl oči.

Přímo přede mnou bylo jedno ze zrcadel, o nichž jsem

se již zmínil; spatřil jsem v něm odraz vysoké postavy

mého přítele p. Jenningse, sklánějícího se nad mým

ramenem a čtoucího místo, jímž jsem se právě obíral;

jeho obličej byl tak zachmuřen a znepokojen, že jsem

ho sotva poznával.

Obrátil jsem se a povstal. On se vzpřímil také, a po

kusiv se o úsměv, řekl:

„Vstoupil jsem do pokoje a pozdravil jsem, ale nepoda

řilo se mi odtrhnouti vás od knihy. Tak jsem nemohl

zkrotiti svou zvědavost a nahlédl jsem přes vaše rame

no do knihy; myslím, že to bylo velmi impertinentní.

Není to po prvé, co patříte na tyto stránky. Četl jste

nepochybně Swedenborga již dávno.“

„Ach, ano, milý pane! Děkuji Swedenborgovi za mno

hé; najdete jeho stopy i v malé knížce o metafysickém

lékařství, kterou jste si laskavě zapamatoval.“

Ačkoliv můj přítel předstíral veselou náladu, jeho tvář

byla slabě zarudlá a já jsem seznal, že je uvnitř značně

vzrušen.

„Sotva to dovedu, protože znám tak málo Swedenbor

ga. Mám jej teprve čtrnáct dní,“ odpověděl, „a myslím,

že osamělého člověka trochu vzrušuje – soudě podle

toho mála, co jsem přečetl. Ale neříkám, že by snad

vzrušoval mne,“ zasmál se. „Jsem vám tolik zavázán

za vaši knihu. Doufám, že jste dostal můj dopis?“

Učinil jsem projev, kterého vyžadovala zdvořilost.

„Nečetl jsem žádnou knihu tak důkladně jako vaši,“

pokračoval. „Rázem jsem postřehl, že je v ní skryto

více, než se vysvětluje slovy. Znáte doktora Harleye?“

otázal se trochu úsečně.

27


Vydavatel poznamenává, že jmenovaný lékař byl z nej

slavnějších, kteří v Anglii působili.

Znal jsem ho, neboť jsem dostal na něho doporuču

jící listy, a on mi prokázal velmi laskavé a prospěšné

služby za mé návštěvy v Anglii.

„Pokládám tohoto člověka ze jednoho z největších

bláznů, s nimiž jsem se kdy setkal v životě,“ řekl p. Jen

nings.

Bylo to po prvé, co jsem slyšel, že řekl o někom něco

příkrého; zarazil jsem se, když nazval tak vynikajícího

muže tímto slovem.

„Opravdu! A v čem?“ tázal jsem se.

„V jeho povolání,“ odpověděl.

Usmál jsem se.

„Míním to tak,“ řekl. „Zdá se mi, že jest napolo sle

pý – totiž, polovice všeho, nač se dívá, je temná –

a všechno ostatní je nadpřirozeně jasné a živé; a nej

horší na tom jest, že se to zdá úmyslným. Nemohu –

chci říci, on nemůže – mám s ním jakousi zkušenost

jako s lékařem, ale pohlížím na něho – v tomto smys

lu – jako na ochromenou duši, intelekt napolo mrtvý.

Řeknu vám – vím, že to jednou udělám – o tom vše,“

řekl, jsa poněkud vzrušen. „Zůstanete v Anglii něko

lik měsíců. Budu-li krátkou dobu dlíti mimo Londýn

za vašeho zdejšího pobytu, dovolíte, abych vám poslal

dopis?“

„Budu šťasten,“ ujistil jsem ho.

„Jste velmi laskav. Jsem naprosto nespokojen s Har

leyem.“

„Kloní se trochu k materialistické škole?“ řekl jsem.

„Je pouhým materialistou,“ opravil mne p. Jennings;

„nemůžete si představiti, jak něco takového souží člo

věka, který zná více. Neříkejte nikomu – žádnému

z mých přátel, které znáte – že jsem hypochondr; ni

kdo na příklad neví – ani lady Mary – že jsem byl

u Harleye nebo u jiného lékaře. Tedy prosím, nezmi

ňujte se o tom; a bude-li mi hroziti záchvat, dovolíte

mi laskavě, abych vám napsal, anebo, budu-li v městě,

abych se s vámi krátce poradil.“

28


Byl jsem pln dohadů a shledal jsem, že jsem naň ne

vědomky upřel vážně zrak, neboť sklopil na chvilku

oči a pravil:

„Vy, jak vidím, myslíte, že bych vám stejně dobře mohl

říci vše i teď, a já se domnívám, že si činíte své dohady.

Ale upusťte od toho. Kdybyste přemýšlel celý život,

nepřijdete na to.“

Zavrtěl hlavou, usmívaje se; ale náhle zahalil tento

zimní sluneční svit černý mrak a on vtáhl do sebe dech

skrze zuby, jak to činívají lidé, trpící bolestí.

„Jest mi ovšem líto, že tušíte příležitost, kdy budete

nucen raditi se s kterýmkoliv z nás. Ale použijte mých

služeb kdykoliv a jakkoliv vám bude libo; nemusím

vás ujišťovati, že vaše důvěrné sdělení je pro mne

posvátným tajemstvím.“

Hovořil pak celkem vesele o zcela jiných věcech a po

krátké chvíli jsem se s ním rozloučil.

29


5 / Dr. Hesselius je volán do Richmondu

Rozešli jsme se v dobré náladě; ale veselý nebyl ani

on ani já. Jsou jisté výrazy onoho mocného duševního

orgánu, jímž je lidská tvář, které mě vzrušují – přes

to, že jsem je často viděl a že mám lékařské nervy.

Jediný pohled na pana Jenningse dostačil, aby se mne

zmocnily obavy. Moje obrazotvornost byla zachváce

na tak silně, že jsem změnil všechny plány pro ten

večer a zašel jsem do opery cítě, že potřebuji změny

myšlenek.

Neslyšel jsem o něm anebo od něho nic dva nebo tři

dny, až jsem najednou dostal jeho list. Byl radostný

a pln naděje. Oznamoval v něm, že se nějakou dobu

cítí mnohem zdravějším – vlastně zcela zdravým –

takže učiní malý pokus a zajede asi na měsíc do své

farnosti, aby se trochou práce vynasnažil dostati do

starých kolejí. Vyjadřoval horoucí a nábožný dík za

své zotavení, neboť doufá, že snad nyní může takto

nazvati svůj stav.

Po jednom nebo dvou dnech jsem navštívil lady Ma

ry, která opakovala totéž, co mně ohlásil jeho dopis,

a pověděla mi, že dlí právě ve Warwickshire, vrátiv se

k svým duchovním povinnostem v Kenlis. Dodala pak:

„Začínám se domnívati, že je skutečně zcela zdráv,

a že to nikdy nebylo víc než nervy a obraznost. Jsme

všichni nervózní a já si myslím, že pro tuto slabost

není nic lepšího než trochu usilovné práce. On se roz

hodl zkusiti to. Nebyla bych překvapena, kdyby se tam

byl uchýlil na rok.“

Avšak přese všechnu tuto důvěru netrvalo to ani dva

dny a já jsem dostal od něho dopis datovaný z jeho

domu u Piccadilly:

„Milý pane, vrátil jsem se zklamán. Budu-li s to vů

bec s vámi promluviti, napíši vám, abyste mě laskavě

30


navštívil. Nyní jsem příliš sklíčen a prostě neschopen

pověděti, co bych vám chtěl říci. Prosím vás, nezmi

ňujte se o mně mým přátelům. Nemohu se setkati se

žádným z nich. Chci se podívati do Shropshire, kde

mám některé příbuzné. Bůh s vámi! Kéž bychom se

setkali po mém návratu v šťastnější náladě, než v jaké

teď mohu psáti.“

Za týden potom jsem zašel k lady Mary, která mi

řekla, že zbyla v Londýně poslední ze všech a že se

právě chystá do Brightonu, neboť londýnská sezona již

minula. Pověděla mi, že dostala zprávu ze Shropshire

od neteře pana Jenningse, Marty. Z listu nevyplývalo

nic více, než že je sklíčen a nervózní. Jaký svět utrpení

bývá skryt v těchto slovech, jež zdraví berou na tak

lehkou váhu!

Uplynulo téměř pět neděl, aniž jsem dostal jakékoliv

zprávy o panu Jenningsovi. Ke konci této doby jsem

dostal od něho dopis. Psal:

„Byl jsem na venkově a změnil jsem vzduch, kraj, lidi

a vše – jen sám sebe nikoliv. Rozhodl jsem se říci vám

všechno, pokud to dovede nejváhavější tvor na světě.

Dovolí-li vám vaše závazky, přijďte, prosím, ke mně

dnes, zítra nebo pozítří. Ale odkládejte s návštěvou,

prosím vás, co nejméně. Víte dobře, jak potřebuji po

moci. Mám tichý dům v Richmondu, kde nyní dlím.

Snad se můžete zaříditi tak, abyste mohl přijíti k obě

du, lunchi nebo na čaj. Najdete mne beze všech obtíží.

Sluha z Blank Street, který odevzdá tento dopis, bude

vás očekávati u vašeho domu s povozem v kterouko

liv hodinu. A mne najdete kdykoliv. Řekněte, že bych

neměl býti o samotě. Zkusil jsem vše. Přijďte a po

patřte.“

Zavolal jsem sluhu nahoru a rozhodl jsem se, že poje

du ještě téhož večera, což jsem také učinil.

Myslil jsem si, že by mu lépe prospěl pobyt v ně

jakém pensionátě nebo hotelu, když jsem projížděl

31


krátkou alejí ponurých jilmů a blížil se k starobylému

domu z pálených cihel, zastíněnému korunami těchto

stromů, které dosahovaly až nad jeho střechu a obklo

povaly jej téměř na všech stranách. Byla to zvrácená

choutka, neboť bylo si těžko představiti něco smutněj

šího a tiššího. Seznal jsem, že to je jeho dům. Prodlel

dva nebo tři dny v Londýně, shledal však pobyt v měs

tě z jakési příčiny nesnesitelným, a odjel sem, patrně

proto, že dům byl zařízen a jeho vlastnictvím, takže

byl zbaven nutnosti přemýšleti o místě, vhodném pro

pobyt.

Slunce již zapadalo a obraz červeného západního nebe

šířil po krajině náladu, ale když jsem se dostal do zad

ního přijímacího pokoje, jehož okna vedou na západ,

octl jsem se v témž šerém světle.

Usedl jsem, pohlížeje na lesnatý kraj žhnoucí v ohrom

né a smutné záři, jež každým okamžikem slábla. V kou

tech pokoje byla již tma. Vše se začínalo nořiti do

temna a šero nepozorovaně ladilo mou mysl připrave

nou na zlověstné vypravování. Čekal jsem o samotě na

jeho příchod; dostavil se brzy. Otevřely se dveře vedou

cí do předního pokoje a do místnosti vešla kradmým,

klidným krokem vysoká postava pana Jenningse, slabě

osvětlená zarudlým přísvitem.

Potřásli jsme si rukama a on, přistaviv židle k oknu,

kde bylo ještě dosti světla, abychom si viděli do tváří,

usedl vedle mne, a položiv mi ruku na rámě, začal

téměř bez úvodu se svým vypravováním.

32


6 / Jak se pan Jennings setkal s dr. Hesseliem

Před námi se prostíraly nádherné a tenkrát pusté le

sy richmondské, ozářené slabě západním světlem, za

námi pak a okolo nás šeřící se pokoj; na Jenningsově

strnulé, trpitelské tváři – neboť rysy jeho obličeje se

změnily přes to, že byly stále ještě ušlechtilé a jem

né – ležela ona podivná záře, která zdánlivě klesá

a zapaluje všude kam padne, náhlá, třebaže slabá svět

la, ztrácející se téměř bez jakéhokoliv odstupňování

v temnotě. Také ticho bylo úplné. Nebylo slyšeti z dáli

ani rachotu vozů ani štěkotu nebo hvízdání. A uvnitř

leželo skličující ticho domu svobodného, chorého mu

že.

Vytušil jsem dobře povahu, třebaže nikoliv ani zdale

ka podrobnosti odhalení, jehož se mi mělo dostati, ze

strnulé trpitelské tváře, která podivně osvětlena vystu

povala z temného pozadí jako portrét Schalkenův.

„Začalo to,“ řekl, „15. října před třemi lety, jedenácti

nedělemi a dvěma dny – počítám dny velmi přesně,

poněvadž každý je pro mne mukou. Kdybych někde

ve vypravování nechal mezeru, řekněte mi.“

„Je tomu asi čtyři léta, co jsem začal pracovati na díle,

jež mě stálo mnoho přemýšlení a studování. Jednalo

o náboženskou metafysiku antických národů.“

„Vím,“ řekl jsem, „o náboženství vzdělaných a myslí

cích pohanů, nehledě k symbolickému uctívání. Je to

pole velmi široké a zajímavé.“

„Ano, ale není prospěšné mysli – myslím, křesťanské

mysli. Pohanstvo je všechno spjato v podstatnou jed

notu a v ďábelské shodě slučuje náboženství, umění

i zvyky; je to ponižující kouzlo a Nemesis jest neú

prosná. Bůh mi odpusť! Psal jsem hodně; psával jsem

pozdě do noci. Stále jsem myslil na předmět svého stu

dia, kdekoliv jsem chodil a kdekoliv jsem dlel. Zcela

mne nakazil. Musíte míti na paměti, že všechny pod

33


statné ideje související s ním byly více méně krásné,

předmět sám pak byl tak rozkošně zajímavý a já jsem

byl tehdy úplně bezstarostný.“

Vzdychl zhluboka.

„Domnívám se, že každý, kdo se dává do vážného

psaní, udržuje se, jak řekl kdysi jeden můj přítel,

něčím »v chodu« – buď čajem, kávou nebo tabá

kem. Jsem přesvědčen, že při takovém zaměstnání

dochází k hmotné ztrátě, kterou jest nutno každou

hodinu nahrazovati, nemáme-li se státi příliš roztrži

tými a nemá-li duch takřka opustiti tělo, nejsa stále

napomínám vnímáním, že musí zachovati souvislost.

Pociťoval jsem silně tuto potřebu a také jsem ji ukájel.

Čaj byl mým společníkem – zprvu obyčejný černý čaj,

připravovaný obvyklým způsobem a nepříliš silný. Pil

jsem ho značné množství a ustavičně jsem jej zesilo

val. Nikdy jsem z toho nezpozoroval špatné příznaky.

Pak jsem se dal do pití zeleného čaje. Zamlouval se

mi mnohem lépe, neboť čistil a zesiloval myšlenkové

schopnosti. Potom jsem jej pil velmi často, ale ne sil

nější, než si jej lidé připravují pro lahodnou chuť. Psal

jsem mnoho v tomto pokoji, který je tak tichý. Sedá

val jsem hodně dlouho do noci a připravoval jsem si

čaj dvakrát až třikrát mezi jedenáctou hodinou noční

a druhou nebo třetí hodinou ranní, v kterouž dobu

jsem se ukládal ke spánku. Jezdíval jsem každý den do

Londýna. Nebyl jsem poustevníkem a přes to, že jsem

trávil hodinu nebo dvě v knihovně, sháněje prameny

a hledaje fakta objasňující předmět mého studia, ne

trpěl jsem, pokud mohu souditi, žádnými chorobnými

příznaky. Scházel jsem se jako obvykle často se svý

mi přáteli a těšil jsem se z jejich společnosti; celkem,

myslím, nikdy jsem nevedl tak příjemný život.

Setkal jsem se s člověkem, který měl několik podiv

ných starých knih tištěných v Německu a psaných

středověkou latinou; byl jsem nadmíru šťasten, že mi

bylo dovoleno nahlédnouti do nich. Knihy onoho úsluž

ného muže byly ve velmi odlehlé části City. Pobyl jsem

tam déle, než jsem zamýšlel; když jsem vyšel z do

34


mu a nespatřil jediné drožky, napadlo mi vstoupiti

do omnibusu, který jezdil mimo. Setmělo se, když

omnibus dojel k starému domu, jejž jistě znáte a jenž

má na každé straně čtyři topoly; tu vystoupili všichni

cestující, takže jsem zůstal osamocen. Dále jsme je

li mnohem rychleji. Bylo šero. Opřel jsem se v rohu

u dveří, jsa zahloubán do příjemných myšlenek.

Uvnitř autobusu byla již téměř úplně tma. V pro

tějším rohu, ležícím na druhé straně a na opačném

konci vozu, spatřil jsem dva malé okrouhlé odrazy,

jak se mi zdálo, narudlé barvy. Byly od sebe vzdále

ny asi dva palce a dosahovaly téměř velikosti malých

mosazných knoflíků, jež jachtovníci nosívají na svých

veslařských kazajkách. Jako všichni bezstarostní lidé,

začal jsem přemítati o tomto na pohled malicherném

zjevu. Odkud přichází toto slabé, ale sytě červené

světlo a odráží se od nějakých skleněných korálků,

knoflíků nebo titěrných ozdob? Drkotali jsme mírně

kupředu a zbývala nám ještě asi míle cesty. Neroz

řešil jsem tu záhadu a za chvíli se ta věc stala ještě

podivnější, neboť oba světelné body náhle seskočily

k podlaze, zachovávajíce stále svou vzdálenost od se

be a vodorovnou polohu; pak náhle opět vyskočily do

úrovně sedadla, na němž jsem seděl, a potom jsem je

už nespatřil.

Má zvědavost byla teď skutečně podnícena, a než jsem

se vzpamatoval, viděl jsem opět tato dvě matná světla

u podlahy; pak zase zmizela a opět jsem je uzřel v je

jich rohu. Upíraje na ně zraky, šinul jsem se potom

klidně podél své strany k místu, kde jsem stále ještě

viděl malé okrouhlé skvrny červeně. V omnibusu bylo

málo světla. Bylo tam skoro tma. Naklonil jsem se

kupředu, abych mohl seznati, co je to za dva kroužky.

Změnily poněkud polohu, když jsem tak učinil. Zpo

zoroval jsem nyní obrysy něčeho černého a brzy jsem

spatřil dosti zřetelně postavu malé černé opice, jež na

podobujíc můj pohyb, naklonila rovněž tvář kupředu.

Červené body byly její oči a nyní jsem mlhavě viděl,

že na mne cení zuby.

35


Ustoupil jsem nevěda, zda snad nepomýšlí na skok.

Myslil jsem si, že tam někdo zapomněl tuto oškli

vou hračku, a poněvadž jsem chtěl zjistiti její povahu,

a zároveň jsem neměl odvahu nabídnouti jí své prsty,

šťouchl jsem do ní jemně deštníkem. Nepohnula se,

když se jí deštník dotkl, ba ani když prošel skrze ni

bez nejmenšího odporu. Nemohu vám ani zdaleka vy

líčiti hrůzu, jež se mne zmocnila. Když jsem zjistil, že

opice jest přeludem – tak jsem totiž tenkrát myslil –

padla na mne zlá předtucha a strach, který mě tak

očaroval, že jsem po drahnou chvíli nemohl odvrátiti

oči od zraků té nestvůry. Zatím co jsem na ni hleděl,

ona uskočila poněkud dozadu, vtlačila se zcela do ro

hu a já jsem se náhle octl u dveří; vystrčil jsem hlavu

a zhluboka dýchaje venkovní vzduch a patře na světla

a stromy, jež jsme míjeli, byl jsem rád, že jsem s to

ubezpečiti se skutečností. Dal jsem zastaviti omnibus

a vystoupil jsem. Všiml jsem si, že průvodčí se na mne

divně podíval, když jsem mu platil. Myslím, že vyče

tl z mého pohledu a chování cosi nezvyklého, neboť

nikdy předtím jsem neměl tak zvláštního pocitu.“

36


7 / První stadium

„Když omnibus odjel a já jsem zůstal osamocen na

cestě, ohlédl jsem se důkladně kolem dokola, abych se

přesvědčil, zda mě opice nenásleduje. Nesmírně se mi

ulehčilo, když jsem ji nikde nespatřil. Nemohu vám

ani popsati, jak jsem se ulekl a jak jsem děkoval nebi,

když jsem seznal, že jsem se jí naprosto zbavil – tak

jsem se aspoň domníval. Vystoupil jsem dříve než jsme

dostihli mého domu vzdáleného dvě až tři sta kroků.

Podél pěšiny se táhne cihlová zeď a za ní živý plot

z tisu nebo z jakési podobné, věčně zelené rostliny;

dále pak jest alej pěkných stromů, kterou jste asi zpo

zoroval na cestě sem. Cihlová zeď dosahuje asi do výše

mých ramen, a tu jsem spatřil, pohlédnuv náhodou

vzhůru, jak opice po čtyřech kulhavě kráčí nebo leze

zrovna vedle mne na vršku zdi. Zastavil jsem se, zíraje

na ni s pocitem hnusu a strachu. Když jsem se zastavil,

učinila totéž. Posadila se na zdi, položivši své dlouhé

ruce na kolena a pohlížejíc na mne. Nebylo již dosti

světla, abych byl mohl postřehnouti více než její obrys,

nebylo však ani dosti tma, aby byl nějak silně patrný

zvláštní třpyt jejích očí. Zahlédl jsem však ještě dosti

zřetelně jejich rudě mlhavý zásvit. Necenila nyní zuby,

ani neprojevovala nějaké známky rozdrážděnosti; zdá

la se však upachtěná a v špatném rozmaru a vytrvale

mne pozorovala.

Couvl jsem doprostřed cesty. Byl to odskok zcela

bezděčný a teď jsem tam stál, ustavičně zíraje na ni.

Nehýbala se. Otočil jsem se s pudovým odhodláním

pokusiti se o něco – o cokoliv, a kráčel jsem prudce

směrem k městu, pohlížeje po celou tu dobu úkosem

na zvíře a pozoruje jeho pohyby. Lezlo rychle po zdi,

zachovávajíc přesně rychlost mého kroku. Na místě,

kde se poblíž ohbí cesty zeď končí, slezlo a jedním

nebo dvěma dlouhými skoky přiběhlo k mým nohám;

37


i když jsem zrychlil krok, běžela stále se mnou. Zdržo

vala se vlevo ode mne a tak blízko u mé nohy, že jsem

měl pocit, že jednu chvíli na ni šlápnu.

Cesta byla zcela pustá a tichá a šero vzrůstalo každým

okamžikem. Zastavil jsem se zmaten a poplašen; pak

jsem se otočil opět opačným směrem – totiž směrem

k domu, od něhož jsem předtím odcházel. Když jsem

tak tiše stál, opice ustoupila, myslím, asi pět nebo šest

metrů a zůstala státi nepohnutě, pozorujíc mne. Byl

jsem ještě více vzrušen než před tím. Četl jsem ovšem

jako každý něco o »zrakových klamech«, jak vy lékaři

říkáte takovým úkazům. Přemítal jsem o svém posta

vení a patřil jsem do tváře svému neštěstí. Tyto dojmy,

jak jsem četl, jsou někdy jen dočasné, jindy však trvalé.

Dočetl jsem se o případech, kdy tento zjev byl zprvu

zcela neškodný, později však se pozvolna zvrhl v cosi

strašlivého a nesnesitelného a skončil se tím, že usou

žil svou oběť. Když jsem tak tiše stál ve společnosti

svého zvířecího průvodce, pokoušel jsem se utěšiti se

tím, že jsem se stále ujišťoval: »To všechno je pouhá

choroba, známý fysický afekt, stejně určitý jako nešto

vice nebo neuralgie. Všichni lékaři se v tom shodují

a filosofie to potvrzuje. Nesmím blázniti. Seděl jsem

pozdě do noci, a myslím, že mé trávení není v pořád

ku; ale s boží pomocí se z toho zase dostanu a tam

to není nic než symptom nervové dyspepsie.« Věřil

jsem ve všechno to? Ani v jediné slovo, zrovna tak jako

všechny ostatní nešťastné bytosti nikdy v ně nevěři

ly, když byly jednou zachváceny a ukovány do tohoto

satanského zajetí. Nutil jsem se jen takto do klamné

statečnosti zcela proti svému přesvědčení, a mohu říci

i proti svému vědění.

Kráčel jsem nyní k domovu. Měl jsem jen několik set

metrů chůze. Nutil jsem se do jakési odevzdanosti, ne

překonal jsem však chorobný strach a prudké pohnutí,

jež se mne zmocnilo, jakmile jsem si po prvé uvědomil

své neštěstí. Rozhodl jsem se stráviti večer doma. Ta

potvora se pohybovala zrovna za mnou a mne napadlo,

že to jest jakýsi druh úzkostlivé touhy po domově,

38


který lze někdy pozorovati u koní nebo psů, když se

vracejí utrmáceni k domovu.

Bál jsem se jíti do města; bál jsem se, abych se s někým

nesetkal a aby mě někdo nepoznal. Byl jsem si vědom

nepotlačitelného vzrušení v svém chování. Mimo to

jsem se obával změniti nějak násilně své obyčeje, na

příklad tím, že bych byl šel do nějaké zábavy, nebo že

bych byl podnikl dalekou procházku od domova, abych

se unavil. U domovních dveří ta stvůra počkala, až

jsem vystoupil nahoru po schodech, a když se otevřely

dveře, vešla se mnou dovnitř.

Nepil jsem čaje toho večera. Vzal jsem si doutníky, tro

chu brandy a vody. Myslil jsem si, že musím působiti

na svou hmotnou soustavu a že se musím na chvíli

oddati zcela jiným dojmům než myšlenkovým, čímž se

donutím, obrazně řečeno, přejíti na jiné koleje. Vyšel

jsem nahoru do tohoto přijímacího pokoje. Sedl jsem

si zrovna sem. Opice si pak vyskočila na malý stolek,

který tehdy stál tamhle. Vypadala zmatená a unavená.

Nemohl jsem se zbaviti úzkosti z jejích pohybů, a pro

to jsem stále na ni upíral zraky. Její oči byly napolo

zavřeny, ale mohl jsem viděti, jak žhnou. Dívala se

ustavičně na mne. Na všech místech a v každou dobu

bdí a dívá se na mne. To se nikdy nemění.

Nebudu vám dále podrobně líčiti onu noc. Raději vám

popíši úkazy prvního roku, jež se v podstatě nikdy ne

změnily. Popíši vám, jak opice vypadala ve dne. Je

to malá, dokonale modrá opice. Má jednu zvláštnost,

a tou je její lotrovská povaha. V prvním roce vypadala,

jako by byla truchlivá a nemocná. Ale pod touto nevr

lou únavou se vždy skrývala silně zlomyslná a bdělá

povaha. Po všechen ten čas jednala jakoby podle plá

nu, obtěžujíc mě co nejméně a omezujíc se toliko na

pozorování. Nespustila nikdy ze mne oči. A od té doby,

kdy přišla sem, nikdy jsem jí neztratil z dohledu, ať to

bylo ve dne nebo v noci, za šera nebo světla – vyjma

doby, kdy spím. Jen někdy se nevysvětlitelně vzdaluje

na několik týdnů. Jest ji viděti za úplné tmy stejně

dobře jako za denního světla. Nemám na mysli jen

39


její oči. Jest ji zřetelně viděti celou v světelném kruhu,

který se podobá záři žhavého uhlí a jenž doprovází

všechna její hnutí. Opustí-li mě někdy na čas, stává

se to vždy jen v noci, za tmy a týmž způsobem. Za

číná býti zprvu nepokojnou a potom rozvzteklenou;

přichází ke mně, ceníc zuby, zmítajíc sebou a svírajíc

pazoury. A zároveň se objeví v krbu oheň. Nikdy si

nedávám topiti. Nemohu spáti v pokoji, kde je zatope

no. Pak se blíží víc a více ke krbu, chvějíc se, zdá se,

vztekem, a když její vztek dosáhne vrcholu, vskočí do

krbu a odtud do komína, a již mi zmizí z očí. Když se

mi to přihodilo po prvé, domníval jsem se, že jsem byl

osvobozen. Cítil jsem se jako na novém světě. Minul

den – noc – nevrátila se. Minul blažený týden – další

týden – opět týden. Ustavičně jsem, doktore, na ko

lenou děkoval Bohu a modlil se. Uplynul celý měsíc

svobody, ale najednou se mi zjevila opět.“

40


8 / Druhé stadium

„Byla zase u mne a zlomyslnost, která se předtím

ochable skrývala pod unaveným zevnějškem, stala

se nyní aktivní. Ve všech ostatních směrech se nijak

nezměnila. V její činnosti a pohledech byla patrna

čerstvá energie, která se později projevila i jiným způ

sobem. Na čas, chápete, bylo pozorovati změnu jen ve

zvýšené její činnosti a v hrozivé tvářnosti, změnu na

svědčující, že stále jen přemýšlí o nějakém sveřepém

plánu. Jako dříve, tak i nyní nespustila ze mne oči.“

„Je zde nyní?“ tázal jsem se.

„Nikoliv,“ odpověděl p. Jennings, „je tomu přesně

patnáct dní, co zmizela. Někdy byla pryč dokonce

i celé dva měsíce, jednou dokonce i tři. Bývá vždy

nepřítomna nejméně čtrnáct dní, ačkoliv se někdy

stává, že zmizí i na jediný den. Poněvadž je tomu

patnáct dní, co jsem ji naposled viděl, může se nyní

vrátiti každým okamžikem.“

„Jest její návrat provázen nějakým zvláštním zjevem?“

tázal jsem se.

„Ničím – ne,“ řekl p. Jennings. „Prostě se opět u mne

objeví. Když vzhlédnu od knihy nebo když se obrátím,

vidím jako obvykle, že na mne upírá své oči; pak zase

zůstane se mnou jako dříve po svou ustanovenou dobu.

Nikdy jsem tolik a tak podrobně o tom nevypravoval

někomu jinému.“

Zpozoroval jsem, že je vzrušen a smrtelně bled a že

si stále přikládá kapesník na čelo. Nadhodil jsem, že

je snad unaven, a řekl jsem mu, že ho rád opět na

vštívím ráno. Ale on odvětil: „Nikoliv, stojíte-li o to,

vyslechnouti nyní vše. Zašel jsem již daleko a chci to

tak zkusiti. Když jsem se radil s doktorem Herleyem,

nesměl jsem toho tolik pověděti. Vy jste lékař, filoso

ficky založený. Dáváte duchu jeho správné místo. Je-li

to vše skutečné – “

41


Odmlčel se, hledě na mne s tázavým vzrušením.

„Pohovoříme si o tom pak a velmi důkladně. Řeknu

vám vše, co si myslím,“ odpověděl jsem po malé pře

stávce.

„Dobře – velmi dobře. Je-li to vše skutečnost, říkám,

nabývá to pozvolna nade mnou moci a stahuje mne

to ustavičně hlouběji do pekla. On mluvil o zrakových

nervech! Ach, dobrá – jsou ještě jiné sdílné nervy.

Pomoz mi všemocný Bůh! Uslyšíte. Řekl jsem vám,

že její akční síla vzrostla. Její zlomyslnost se v jistém

smyslu změnila v útočnost. Asi před dvěma roky jsem

upravil některé sporné otázky s biskupem a odešel

do své farnosti ve Warwickshire, abych se zaměstnal

svým povoláním. Nebyl jsem připraven na to, co se

stalo, ačkoliv jsem si od té doby již pomyslil, že jsem

mohl předpokládati něco podobného. Mé tvrzení jest

odůvodněno těmito okolnostmi – “

Mluvil nyní s námahou daleko větší a s nechutí, často

povzdechl a občas se zdálo, že je vyčerpán. Ale jeho

chování nebylo nikterak vzrušené. Podobalo se spí

še chování klesajícího chorého, který se úplně vzdal

svému osudu.

„Ano, ale nejprve vám něco řeknu o své farnosti Ken

lis. Byla se mnou, když jsem odsud odjel do Dawl

bridge. Provázela mě tiše na cestě a zůstala se mnou

i ve vikariátu. Když jsem se chystal vykonávati své po

vinnosti, došlo k další změně. Zvíře vyvinulo sveřepé

odhodlání zničiti mně. Bylo se mnou v kostele – sedě

lo na lektoriu – na kazatelně – na oltářním zábradlí.

Konečně zašlo tak daleko, že když jsem předčítal shro

máždění, skočilo mi na otevřenou knihu a posadilo se

na ni, takže jsem nemohl čísti. To se mi stalo několi

krát.

Opustil jsem na čas Dawlbridge. Pak jsem se svěřil

doktoru Harleyovi. Udělal jsem vše, co mi poručil. Vě

noval mému případu mnoho přemýšlení. Myslím, že

ho zajímal. Zdálo se, že bude míti úspěch. Byl jsem

osvobozen od jejího návratu téměř tři celé měsíce.

Počal jsem se domnívati, že jsem zachráněn. Navrá

42


til jsem se do Dawlbridge s jeho výslovným souhla

sem.

Jel jsem v lehkém kočáře. Byl jsem v dobré náladě. Ba

více – byl jsem šťasten a vděčen. Vracel jsem se, jak

jsem myslil, osvobozen od hrozného přeludu do místa

své povinnosti, po níž jsem toužil. Byl krásný slunečný

večer, všechno vypadalo půvabně a radostně, a já jsem

byl naplněn rozkošným veselím. Pamatuji se, jak jsem

vyhlédl z okna, abych uviděl mezi stromy věž svého

kenliského kostelíka z místa, kde je možno spatřiti

ji nejdříve. Tam právě proudí klenutou stokou pod

silnicí malá říčka, jež teče po hranici farnosti, a na

místě, kde vychází na druhé straně cesty, stojí kámen

s prastarým nápisem. Když jsme minuli tento bod,

stáhl jsem hlavu zpět do kočáru; a v jeho koutě byla

opice.

Zápasil jsem chvíli s mdlobami a pak jsem upadl do

zoufalství a hrůzy. Zavolal jsem na kočího, vystoupil

jsem z vozu, posadil jsem se u cesty a modlil jsem se

k Bohu o slitování. Potom následovala zoufalá ode

vzdanost. Když jsem vstoupil do vikářství, můj zvířecí

společník byl se mnou. Pronásledování začalo znovu.

Po krátkém boji jsem se vzdal odporu a brzy jsem

odjel.

Řekl jsem vám, že se zvíře předtím stalo v jistém smys

lu útočným. Vysvětlím vám to trochu. Zdálo se, že je

zmítáno prudkou a stále vzrůstající zlobou, když se

modlím anebo když jen pomýšlím na modlitbu. Došlo

to až tam, že se odvážilo vyrušiti mě. Otážete se, jak by

to mohl učiniti nehmotný fantom? A přece tomu tak

bylo, kdykoliv jsem se chystal k modlitbě. Pobývalo

stále přede mnou a blížilo se stále více. Vyskočila na

stůl, na lenoch židle, na římsu krbu, a pomalu se kýva

la se strany na stranu, pohlížejíc po celou tu dobu na

mne. Její pohyb má nepopsatelnou moc rozptylovati

myšlenky a soustřeďovati všechnu pozornost na sebe,

až se konečně myšlenky scvrknou takřka na jediný

bod a konečně vyhynou – cítil jsem, že bych zešílel,

kdybych se nevzpamatoval a nestřásl ze sebe strnulost.

43


A jsou ještě jiné způsoby,“ povzdechl zhluboka, „na

příklad, když se modlím se zavřenýma očima, přichází

tak blízko, že ji vidím. Vím, že to nelze přičítati fysic

kému vidění, ale vidím ji, i když mám víčka zavřena;

otřásá jaksi mou duší, přemáhá mě a já musím povsta

ti. Kdybyste byl něco podobného poznal, dovedl byste

pochopiti zoufalství.“

44


9 / Třetí stadium

„Vidím, doktore, že vám neuniklo ani slovo z mého vy

pravování. Nepotřebuji vám tudíž připomínati, abyste

věnoval zvláštní pozornost tomu, co vám řeknu nyní.

Mluví se o zrakových nervech a o zrakových přelu

dech, jako kdyby zrakový orgán byl jediným místem,

podléhajícím vlivu, který se na mne úporně zavěsil –

vím to lépe. Po dva roky se u mne většinou omezil na

zrakový orgán. Ale jako potrava bývá lehce uchopena

rty a vtažena mezi zuby, nebo jako konec malíčku,

sevřený v mlýnském soukolí, stáhne s sebou ruku, pa

ži a celé tělo, tak ubohý smrtelník, který byl jednou

pevně zachycen za koneček nejjemnějšího nervového

vlákna, jest pomalu uchvacován obrovským ústrojím

pekla, až dospěje tam, kde jsem já. Ano, doktore, tam,

kde jsem já, neboť ve chvíli, kdy mluvím k vám a úpěn

livě toužím po pomoci, cítím, že se nemohu modliti

a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist