načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

V srdci je spousta místa - Franziska Stalmann

  > > > > V srdci je spousta místa  

Elektronická kniha: V srdci je spousta místa
Autor:

Alla má dva téměř dospělé syny, úspěšného manžela a krásnou vilu. Pracuje doma jako překladatelka a stará se o matku, která žije v penzionu pro seniory. Nic jí nechybí, dokud… ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  121
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  129 Kč
6%
naše sleva
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 254
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Soňa Havlová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0617-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Alla má dva téměř dospělé syny, úspěšného manžela a krásnou vilu. Pracuje doma jako překladatelka a stará se o matku, která žije v penzionu pro seniory. Nic jí nechybí, dokud… dokud se nezamiluje. Bláznivě a proti své vůli ztratí hlavu pro muže o deset let mladšího. Když kvůli němu opustí rodinu, otočí se k ní zády nejen rodinní přátelé, ale i její nejlepší kamarádky a dokonce i synové.

Zařazeno v kategoriích
Franziska Stalmann - další tituly autora:
Šampaňské a heřmánkový čaj Šampaňské a heřmánkový čaj
Stalmann, Franziska
Cena: 194 Kč
Šampaňské a heřmánkový čaj Šampaňské a heřmánkový čaj
Stalmann, Franziska
Cena: 121 Kč
V srdci je spousta místa V srdci je spousta místa
Stalmann, Franziska
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






V srdci je spousta
místa
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Franziska Stalmann
V srdci je spousta místa – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Pra ha 2016
V srdci
je spousta
místa
Franziska Stalmann





Přeložila Soňa Havlová





5
1
Jmenuji se Alla. Když skončila válka, bylo mé matce dva -
cet let a měla pocit, že ji Hitler připravil o mládí. Svou
mladost už sice přivolat nemohla, předsevzala si ale, že
alespoň zhlédne všechny filmy, které kvůli jeho diktatuře
propásla. Nezačala s tím hned, přece jen byly důležitější
věci. Když se poměry zlepšily, chodila do biografu tak
často, jak jen mohla. Přitom se zamilovala do herečky
Ally Nazimové, a když jsem o mnoho let později přišla na
svět, pojmenovala mě Alla. Mému otci připadalo strašné,
že by jeho dítě mělo nosit cize znějící jméno mrtvé holly­
woodské herečky, ale proti mé matce nic nezmohl. Šel na
to tedy po svém a nazýval mě vždycky jenom
„milovaná“. Když jsem začala brát rozum, ptala jsem se ho, proč.
„Milovaná znamená, že tě miluji. Je to tvé pravé jméno.
Rozumíš?“ odpověděl. Nerozuměla jsem, ale byla jsem na
něj pyšná, protože byl tak chytrý a znal mé pravé jméno.
A nikdo si nevšiml, že mi neříkal Alla, ani moje matka.
„Allo,“ zeptala se matka. „Co je to tady?“
„Kavárna, mami,“ odpověděla jsem.
„A jak se to tady jmenuje?“
„Amore, mami.“
„Zajímavé,“ řekla. „Originální!“
Takhle se ptala pokaždé a pokaždé řekla: „Zajímavé,
originální.“ Posunula hubené paže po područkách židle
z hnědé koženky a natáhla ruce s modrými žílami.





6
Zamíchala jsem cukr v jejím kapučínu a čokoládový
muffin rozdělila na malé kousky, které si podávala do úst
půvabným pohybem a pomaličku je žvýkala. Potom od
sebe odstrčila talíř a zaměřila pohled na muže naproti.
„Ahoj,“ pozdravila ho.
„Ahoj,“ zvedl pohled od svého laptopu.
„Líbíte se mi.“
Zasmál se.
„Jste správný muž.“
„To doufám,“ odvětil.
„Tím jsem si jistá,“ řekla. „To já hned poznám. Tady
Alla by nějakého muže potřebovala...“
„Já mám muže, mami.“
„Ano, jenže ne toho správného. Vypadáš starší a za­
pšklá.“
Muž se pobaveně zasmál.
„Já mám správného muže.“
„Tak proč potom vypadáš starší a zapšklá?“
„Nevypadám – přestaň, mami!“
„Teď skřípe zuby,“ řekla moje matka. „To dělá
vždycky, když se rozzuří. Na to si musíte zvyknout. Ale jinak
je to úžasná žena.“
„Bezpochyby,“ opáčil muž.
Popadla jsem matku za zápěstí a táhla ji ze židle a pak
za sebou ke dveřím.
„Jak se jmenujete?“ zvolala za ním.
„Matyáš.“
„To je ale hezké jméno!“ vykřikla, zatímco jsem
rozrazila dveře a vyšoupla ji ven.
Dovedla jsem ji zpátky do pečovatelského domu a do
jejího pokoje. Lehla si na gauč, že si chvíli odpočine,
a okamžitě usnula. Na zpáteční cestě jsem přemýšlela,
jak by bylo trapné, kdybych tam toho muže znovu někdy





7
potkala. Leda bych za ním teď hned zašla a vysvětlila
mu, že mé matce je pětaosmdesát a že je dementní a že
neví, co dělá, a se mnou že to nemá vůbec co dělat.
V Amore už nebyl. Zeptala jsem se ženy za prodejním
pultem, jestli ho nezná.
„Je poměrně silný a má rusé vlasy a vousy a na sobě
zašpiněný pulovr. A jmenuje se Matyáš.“
„To je pan Rosenfelder,“ řekla. „Rozbil se mu kávovar.“
„A kde...“
„Má truhlářství za rohem v Ledovcové ulici.“
Šla jsem za roh do Ledovcové ulice a tam byla
truhlárna, shluk staveb, stromů a keřů okolo dvora na velkém
pozemku mezi činžovními domy. Štít, na kterém stálo
„Truhlářství Matyáš Rosenfelder ml.“, byl starý, jen to
„ml.“ tam někdo čerstvě domaloval.
Dveře do dílny byly otevřené. Uvnitř stály stroje,
hromady prken a nedávno zhotovené okenní rámy opřené
jeden o druhý, a bylo to tam cítit dřevem a strojním
olejem.
Vyšel ze dveří, nad kterými byl nápis „Kancelář“.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděla jsem. „Chtěla jsem vám jen říct –
totiž je to tak, moje matka je...“
„Vaše matka je milá.“
„Ano, to určitě. Ale také je nemocná, je...“
„Je milá. A má pravdu.“
„V čem?“
„V tom, že člověk vypadá starší a zapšklý.“
„Takže...“
„Mluvím o sobě,“ přerušil mě. „Člověk stárne a stává
se zapšklým, když nemá ženu.“
„Proč nemáte ženu? Jste velmi přitažlivý muž.“
Podíval se na mě.





8
Existují chvíle, kdy člověk nemůže nic okecat. Nebo
dlouho přemýšlet. Existují jen jasné alternativy. V této
chvíli byl jednou z alternativ okamžitý odchod. A byla
tu i další.
Otevřel dveře do kanceláře úplně dokořán. Vešla jsem
dovnitř, on dveře zavřel a otočil klíčem.
Už si nevzpomínám, kdy naposledy jsem byla tak
rychle svlečená. Nejspíš ještě nikdy. On byl také
rychlý, pozoruhodně rychlý na to, že byl tak velký a těžký.
A potom bylo všechno úplně v pořádku, protože teď už
také neexistovaly žádné alternativy.
Někdo lomcoval klikou od dveří a volal: „Tati!“ Byl to
dívčí hlas.
Vyskočil.
„Tati? Jsi uvnitř?“
„Ano.“
„Všechno v pořádku? Je ti dobře?“
„Ano. Velmi dobře.“
„Proč neotvíráš?“
„To ti vysvětlím zítra.“
„Oukej. Jdu ven.“
Hlas byl čím dál tišší. Osoba, jíž patřil, rozpoznala
svou šanci a pokusila se uniknout bez dohadování.
Jedním skokem byl u dveří.
„Mel? Melanie!“
„Ano?“
„Kam jdeš?“
„Do Heavens. A potom ještě někam. Ještě nevím.“
„V jedenáct ať jsi doma.“
„Tati! Ve dvanáct!“
Podíval se dolů na sebe a potom na mě.
„Ale ani o vteřinu později. Ne abys nastoupila do auta





9
nějakých opilých kluků. Žádná cesta metrem. Když to
bude nutné, vezmi si taxík. Kdyby něco, hned volej. Máš
nabitý mobil a dost peněz?“
„Ano, tati. Čau.“
Opřel se o dveře a vzdychl.
„Kolik jí je?“
„Šestnáct,“ odtušil. „Kdyby už jí bylo aspoň osmnáct.
Nebo dvacet. Pak bych to měl za sebou. S kluky je to
lehčí. Těm se také může ledacos přihodit, ale nepředstavuješ
si celou tu dobu, že je někdo znásilní. Nebo že otěhotní.
Někdy si přeji, aby byla kluk. Přitom je to tak hezké, že
je to děvče.“
Vstala jsem a mezi oblečením na podlaze jsem hledala
své věci.
„Odcházíš?“
„Ano,“ odvětila jsem.
„Škoda.“
Díval se, jak se oblékám. Pak otočil klíčem a otevřel
dveře.
Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. On také nic
neřekl. Když jsem opouštěla dílnu, ohlédla jsem se. Stál
nahý ve dveřích a díval se za mnou.
Náš dům zářil do tmy. Gerd je architekt a navrhl ho. Jeho
snem bylo postavit pro nás dům a okna a barvy a
instalaci světel naplánoval tak, aby dům stále působil teple
a vesele a v noci nabízel fascinující hru barev. Myslím,
že ve skutečnosti teplý a veselý není, na to je příliš veliký
a pravoúhlý, ale když je tma, září.
Šel mi naproti.
„Kdes byla? Už jsem si dělal starosti.“
„U mámy.“
„Volal jsem jí. Řekla, že u ní nejsi.“





10
„Znáš ji přece,“ řekla jsem. „Jen jsem si šla dát sprchu
a ona už zapomněla, že jsem u ní.“
„Ach ano. Samozřejmě. Působila tak přesvědčivě.“
„Je mi to tak líto, Gerde.“
„Co?“
„Že sis dělal starosti.“
„Proč? Byla to moje chyba,“ odtušil. „Jsou tady Gregor
a Iris. Nechali jsme si dovézt pizzu. Rychle ti ji ohřeji.“
Gregor a Iris seděli na lavici u našeho jídelního stolu
a Daniel a Jonáš na druhé, těsně vedle sebe. Jsou dvojčata
a ještě nikdy se nerozdělili, ani v mateřské škole, ani na
základní škole, teď ale vykonávali civilní službu a
museli trávit dlouhé dny jeden bez druhého. Večer vypadali
vyhladovělí po přítomnosti toho druhého a takřka
spolu srůstali.
Vsunula jsem svou hlavu mezi jejich a oni mě
políbili na tvář a řekli: „Ahoj, matko,“ což poukazovalo na
to, že se nacházejí v obtížné fázi, protože jinak mi říkali
„mami“.
Gregor vyskočil a objal mě.
„Allo! Vypadáš nádherně! Jsi ještě hezčí než obvykle!“
Je to Gerdův starý přítel a obchodní partner, známe se
už víc než dvacet let, on ale celou tu dobu mluví pořád
stejně.
„Přestaň s těmi nesmysly.“
„Ale má pravdu,“ řekl Daniel a Jonáš přikývl.
Gerd přede mě postavil pizzu a já ji jedla, přestože
jsem vůbec neměla hlad.
„Chtěli jsme ti něco říct,“ vyhrkl Gregor a vzal Irisinu
ruku do své. „Budeme mít děťátko.“
„Už zase?“ vzdychl Gerd.
Chlapci protočili oči a vstali.
„My půjdeme.“





11
„Kam?“ zeptala jsem se.
„Do Dingolfingu. Na koncert. Vreni,“ řekl Jonáš.
„Dávejte na sebe pozor!“
„ You better take care of yourself, Mum,“ odvětil Daniel
ležérně a demonstrativně opatrně za sebou zavřel dveře
do předsíně.
„Dělám si starosti,“ povzdychla jsem si.
„Allo! Co by se jim mohlo v Dingolfingu stát?“ zeptal
se Gerd.
„Nic proti Dingolfingu. Ale proti Vreni. Vreni je
hlavní zpěvačka skupiny Fanta Fabrik a oni ji zbožňují. Když
nebude chtít ani jednoho, bude všechno v pořádku. Když
bude chtít oba? Strašná představa. Ale když si vybere jen
jednoho? To by byla katastrofa!“
Trojice se zasmála. Musela jsem se také smát.
„A co naše děťátko?“ zeptal se Gregor. „To tady zjevně
nezajímá vůbec nikoho.“
„Je to už čtvrté,“ podotkla jsem. „A tak rychle za se­
bou.“
„My také nevíme, jak se to mohlo stát,“ řekl Gregor
koketně.
„Mohli bychom vám to vysvětlit?“ opáčil Gerd.
„Myslím, že ještě víme, jak to probíhá.“
„Nechcete také ještě jedno? Děti jsou přece to
nejkrásnější na světě. Vůbec nevím, jak bez nich někdo může žít.“
Sám nebyl dlouho nijak žhavý na to, žít s nimi, o to
zapálenější ovšem byl nyní. Vychvaloval výhody plození
dětí, jako kdyby je vynalezl.
„Blázníš?“ řekla jsem.
„Proč ne?“ zeptala se Iris. „To přece není žádný
problém. Je ti teprve čtyřicet sedm, Allo.“
„To vůbec nepřichází v úvahu,“ řekl Gerd. „Všechno,
co si přeji, je ještě několik vnoučat. Ale ne hned.“





12
V noci jsem dlouho nemohla usnout. Chlapci se stále
ještě nevrátili, a nejspíš už také nepřijdou. Když si vyšli,
většinou přespávali jinde, u přátel, u lidí, které právě
poznali. Nebo spali v autě. Byla jsem šťastná, že to byli
chlapci, že byli dva a brzy jim mělo být devatenáct.
Podívala jsem se na hodiny. Půl třetí. Melanie určitě
byla doma ve dvanáct. On mi připadal jako někdo, kdo
by se uměl hrozně rozzuřit.
Gerd spal vedle mě, bez pohybu, nehlučně. I jinak
bylo všechno tiché a dům kolem nás vyhlížel příliš
velký, obrovský, tmavý a chladný.
Dlouho jsem se sprchovala, ale ten pocit v mém těle,
který přetrvává, když se vyspím s mužem, tu ještě byl,
ten se nedá odstranit osprchováním. A vedle mě ležel
můj manžel, a s ním jsem nespala. Už třiadvacet let jsem
ten pocit měla pouze tehdy, když ho měl i on. Nyní ho
měl nějaký naprosto cizí muž.
Jak se to mohlo stát? A proč? Proč jsem se vrhla na
naprosto cizího muže, na prkenné podlaze naprosto cizí
kanceláře?
Stává se to. Psali o tom v jednom z ženských časopisů,
které ležely v Amore. Sex s cizincem. Stává se to, a teď se
to stalo tobě. Stává se to často, mnohem častěji, než si
člověk myslí. Každá třetí žena už měla sex s cizím mužem.
Nebo každá druhá? Není to nic neobvyklého a už vůbec
ne zločin. Naopak. Bylo to krásné a s milým mužem.
A teď jsi měla svůj sex s cizincem, podobně jako každá
druhá nebo třetí, a tak tě někdy v budoucnu nepohřbí do
země jako naprosto tuctovou a poslušnou ženušku.
Otočila jsem se na břicho. Na břiše se mi snáze dařilo
nepřemýšlet a lépe usnout.
* * *





13
Matka a já už jsme do Amore nešly. Navštívily jsme
italskou kavárnu, německou i retrokavárnu, zkoušely jsme
to ještě s jinými kavárnami a s cafetérií u Karstadtu, ale
nikde se jí nelíbilo natolik, aby se zeptala „Co je to tady?
Jak se to tu jmenuje?“ a řekla „Zajímavé, originální!“
a natáhla ruce na područkách židle.
Potom jsem v drogerii potkala ženu z Amore.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Už jsme se dlouho neviděly.
Jak se vede vaší matce?“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
„Ptal se po vás pan Rosenfelder. Říkal, že jste si v jeho
dílně něco zapomněla. Asi to bylo něco důležitého, ptal
se po vás totiž víckrát. Nechybí vám něco?“
Ano. Hodně.
Od té doby jsem chodila s matkou na kávu do města,
ale věděla jsem, že mi to natrvalo nepomůže. Čím dál
totiž člověk utíká, tím blíž se dostane.
Když jsem na konci listopadu vybírala v jednom
knihkupectví vánoční dárky, ucítila jsem jeho ruku na rameni
a uslyšela jeho hlas: „Allo.“
Otočila jsem se.
„Hledal jsem tě,“ řekl.
„Nebudu s tebou spát.“
„To také nemusíš. Půjdeš se se mnou projít?“
Přikývla jsem.
„Jenom si rychle zavolám,“ řekl a vyšel ven a já
koupila knihu, kterou jsem právě měla v rukou, přestože jsem
vůbec nevěděla, jak se jmenuje a o čem je.
Šli jsme do parku. Svítilo slunce, na stromech ještě
viselo několik žlutých a červených listů, tráva byla pokrytá
jinovatkou.
Procházeli jsme se mlčky vedle sebe, snažili jsme se,
abychom se nedotkli, a pozorovali jsme psy ostatních





14
návštěvníků parku, jako bychom ještě nikdy žádného
psa neviděli.
„Jak se vede Melanii?“ zeptala jsem se nakonec.
„Dobře.“
„Kde je její matka?“
„V Augsburgu, se svým novým mužem.“
„Je to zlé?“
„Ne. Byli jsme šťastní, když jsme se konečně rozešli.“
Zakopla jsem a upadla bych, kdyby mě nezachytil.
Hned mě ale pustil.
„A ty?“ zeptal se. „Jak se ti vede?“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Vede se mi dobře.“
„A tvé matce?“
„Také.“
Něco začalo hrát „Marseillaise“. Byl to jeho mobil. Ach
jo. Vzhůru, děti vlasti, den slávy nadešel, zvoní telefon!
„Musím zpátky do dílny,“ řekl. „Uvidíme se zase?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nejde to.“
„Nic jsme nedělali. Ani jsme se nedotkli. Dokonce jsme
si ani nepodali ruku. Jenom jsme mluvili.“
„Ano, dnes. Ale kdybychom se znovu viděli,
nevydrželi bychom to.“
„Proč ne?“
„Chci se tě dotýkat.“
Přikývl a zasmál se.
Měl plné rty, které růžově svítily mezi rusými vousy.
V kanceláři jsme se sotva políbili. Škoda. Nedostali jsme
se k tomu.
„Ale neudělám to. Jsem vdaná, svého muže miluji,
a vede se nám dobře, mému manželovi a mně a
chlapcům. To nezničím.“





„S tvým mužem se ti vede tak dobře, že se mě chceš
dotýkat?“
„Ano! To se přece stává! To neudělám! Určitě ne!“ kři -
čela jsem.
Kolemjdoucí se za mnou otáčeli a jeden pes začal
štěkat.
„Zatraceně,“ řekl a otočil se ke mně zády.
„Matyáši?“
Otočil se a v očích se mu zračila naděje.
„Do Amore už nechodíš, že?“
„Proč?“
„Když už tam nechodíš, mohu se tam zase vrátit. Se
svou matkou. Je to jediná kavárna, kam chodí opravdu
ráda.“
„Zatraceně,“ opakoval, „zatraceně, zatraceně,“ a
dlouhými kroky odcházel. Pak zpomalil a brouzdal nohama
v listí tak, jako to dělávají děti. Na místě, kde se cesta
stáčela do oblouku, zůstal stát a díval se mým směrem.
Počkala jsem, až se zase dal do pohybu a zmizel
v zatáčce. Pak jsem se také vydala na zpáteční cestu, tak
pomalu, abych ho nemohla dohonit.





16
2
Logem Amore je planoucí kávové zrnko. Jedno obrovské
se vznáší nad vchodem a nad prodejním pultem a přes
stěny probíhá široký pruh z mnoha malých planoucích
kávových zrnek. O Vánocích to tu vždycky tak bohatě
vyzdobí, že je není vidět, ale teď už je po Vánocích a
dekorace jsou pryč a kávová zrnka opět hoří na stěnách.
Alžběta na ně ukázala prstem.
„Co je to? Bacily? Viry? Střevní bakterie?“
„Kávová zrna,“ řekla jsem. „Planoucí kávová zrna.“
„To je hnus,“ ušklíbla se. „Nechutné.“
Anna a já jsme se na sebe podívaly. Známe se už
dlouho, už od pískoviště v mateřské školce, a už tehdy byla
Alžběta přebornicí v reptání, proti všemu a všem, písek
nebyl v pořádku, ani lopatičky, bábovičky, ani kyblíky.
Zaškrábala nehtem po potahu pohovky.
„Umělá hmota. Tváří se, jako by to byla kůže. To je
nevkusné. Všechno je tady tak nevkusné. Kapučíno se
ale kupodivu dá pít. Objednáš mi ještě jedno?“
Vstala a škobrtala směrem k toaletám.
„Co jí je?“
„Heiner ji opustil,“ řekla Anna.
„Ale to přece byla taková obrovská láska! A obrovská
vášeň!“
„To ano. Ale mentálně jim to prý neladilo, říká on.“
„Co to znamená?“





17
„Mentální znamená duševní.“
„To vím. Co tím myslí?“
Podívala se na mě netrpělivě svýma úzkýma tmavýma
očima pod černou ofinou.
„Ach, Allo! Má jinou. Mladší, sebevědomější, větší
kozy, víc peněz – víc všeho, co tě jen napadne. A je
příliš zbabělý na to, aby jí to řekl, a tak mele něco o
mentálnu.“
Alžběta se vrátila, přisunula jsem k ní šálek a položila
jí ruku na rameno.
„Pojď, zlato. Napij se.“
Usrkla pěnu z kapučína.
„Vy to máte dobré. Ještě pořád máte své muže.“
„Taky není všechno zlato, co se třpytí,“ řekla Anna.
„Ale alespoň se to třpytí. Já teď budu muset zase
hledat.“
Přitom měla manžela jako první – Nicka. Seznámila se
s ním a takřka okamžitě se za něj provdala. Ve třiadvaceti
letech. Ani nedostudovala. Nick byl podnikový ekonom
a dělal kariéru u jedné soukromé banky. Ona porodila
dvě děti a naprosto ho v jeho kariéře podporovala. Když
ale před osmi lety dostal nabídku stát se členem
představenstva jedné newyorské banky, opustil nejen Evropu,
nýbrž i Alžbětu. Měl už tehdy tolik peněz, že by rozvod
byl neuvěřitelně drahý. Zůstali manželi, Alžbětě
přicházela každý měsíc na účet pozoruhodná částka a od té
doby si hledala nového muže.
„Možná už nemusíš hledat,“ řekla Anna. „Tam uvnitř
sedí jeden, který sem už drahnou dobu zírá. Zrzavé
vousy, zašpiněný svetr, maličko nadváha, vůbec to není tvůj
typ, ale ohol ho, donuť ho zhubnout a navlíkni na něj
něco slušného a bude vypadat fakt dobře. Koukni na něj,
Allo.“





18
„Ani mě nehne,“ odsekla jsem rozrušeně. „Ten není nic
pro tebe, zaručeně ne. Zůstaň sedět, Alžběto!“
Ta už ale vstala a na vysokých podpatcích škobrtala
směrem k němu. Houpala boky, pohazovala blonďatými
vlasy, decentní, elegantní, a přesto vyzývavá.
Stáhla jsem hlavu mezi ramena a zírala na Annin
obličej.
„Ten tě nechce,“ mumlala. „Vůbec ne. Ale ona si nedá
říct. Sakra. Vzdej to, Alžběto. Nech to být.“
Zdálo se, že to trvá celou věčnost, než se Alžběta zase
vrátila. Zhroutila se vedle mě na pohovku a vzdychla.
„Pěkný chlap! Škoda.“
„Proč je to škoda?“
„Nezíral na mě, nýbrž na Allu. Řekl, že vypadá jako
žena, kterou miluje. Potkal tu ženu pouze dvakrát a jen
jednou s ní spal, ale miluje ji. Ptala jsem se ho, jestli by
to jednou nechtěl vyzkoušet s jinou, naprosto nezávazně,
třeba to zafunguje. On ale odpověděl, že by to nemělo
smysl, že se zná, když prý miluje, tak miluje. To je
úžasné, ne? A ta žena musí být také úžasná. Spala s ním jen
jednou a okouzlila ho na zbytek života...“
„No, to je opravdu úžasné,“ řekla Anna posměšně. „On
je tak úžasný, ona je tak úžasná. Velká láska. A pokud
nezemřeli, tak spolu žijí dodnes... Ona už s největší
pravděpodobností ošukává někoho jiného a on se tady zítra
objeví s nějakou novou.“
„Tedy, Anno, to jsi fakt nemusela,“ vyhrkla Alžběta.
Anna už je taková. Když se naštve, například tehdy
když někdo zabředne do sentimentálních plků, bývá
drsná. A drsná je zvláště tehdy, když tím, kdo sentimentálně
plká, je Alžběta.
Alžběta pak vždycky řekne něco jako „Tedy, Anno,
to jsi fakt nemusela.“ S tímhle špičkováním začaly už





v době, kdy jsme si ještě hrály na pískovišti, nebo každo -
pádně přibližně tehdy.
Cítila jsem v zádech Matyášovu přítomnost. Když jsem
zaslechla přehnaně hlučné odsunutí židle a když přešel
těsně kolem mě a já zahlédla jeho záda v zelené bundě
a nad nimi rusé vlasy a dívala se, jak za ním zaklaply
dveře, ulevilo se mi. Bylo mi horko, žár mi vystoupal až
do obličeje.
Ty dvě se na mě zaplaťpánbůh v té chvíli nedívaly.
Přely se kvůli velké lásce, jestli vůbec existuje, a pokud ano,
jak by se dala definovat. Byla to poklidná hádka, protože
obě dvě na ni pevně věřily, přestože Anna se jí vysmívala
a Alžbětina velká láska hrozivě zkrachovala a od té doby
nenašla ani malinkou.
Neposlouchala jsem je, jen jsem se na ně dívala. Alžběta
si nechala donést prosecco, jako to dříve či později
udělala vždy, když jsme se sešly, spokojeně se opřela o
pohovku, přehodila nohu přes nohu a popíjela. Anna zírala do
své sklenice, jako kdyby počítala bublinky v proseccu,
které stoupaly k hladině, napila se a potřásla hlavou, aby
její účes zase nabral správný tvar.
Velká láska. Myslela jsem na to, jak se každá z nás
vdávala. Alžběta celá v bílém, s večírkem, na němž se
loučila se svobodou, s kostelem, obrovskou svatební oslavou
a se mnou a s Annou jako s družičkami, což nám oběma
připadalo částečně komické a částečně velmi dojemné.
Anna na obecním úřadu a s večerní oslavou na zahradě
se sudovým pivem a švédským stolem, na který každý
host něčím přispěl. Gerd a já v New Yorku, aniž by o tom
kdokoliv věděl, a později doma s večírkem, na kterém
jsme to všem oznámili. Naši rodiče to nesli s klidem, zato
Anně a Alžbětě trvalo dlouho, než mi tu tajnou svatbu
odpustily.
19





20
A byly jsme všechny tak přesvědčené o tom, že to je
ta jediná pravá láska, pomyslela jsem si, tak
skálopevně a nesporně. Pro každou z nás to velká láska opravdu
byla. Ale jediná?
„Možná v životě neexistuje jen jedna velká láska,“
vyhrkla jsem. „Možná jich je víc?“
Alžběta povytáhla obočí, Anna se na mě zadívala
s výsměchem v očích.
„No samozřejmě,“ řekla, „jak jednoduché. Štěstí ve
výhodném rodinném balení. Staré člověk odhodí a
vezme si nové.“
„Buď, anebo,“ navázala Alžběta. „Velká láska je jenom
jedna. Jinak to žádná velká láska není.“
„Přesně. Pokud vůbec existuje, pak je jen jedna,“
souhlasila Anna.
Ještě před chvílí se hádaly a teď se spojily proti mně.
Takové změny u nás přicházely rychle a žádná z nás je
nebrala smrtelně vážně. Možná i proto se spolu ještě
přátelíme.
„Ale co pak tedy hledáš?“ zeptala jsem se Alžběty.
„Není to náhodou velká láska?“
„Samozřejmě že ne,“ odtušila rozhořčeným tónem,
který dával tušit, že tomu tak opravdu je. „Lásku, vztah,
ano...“
V Annině batohu zapípal mobilní telefon. Vytáhla ho
a odešla s ním do tichého kouta vedle schodiště.
Je internistka a má společnou ordinaci se svým
manželem Ludvíkem. Tento den v týdnu mívá volné
odpoledne, kdy se spolu často scházíme. Ale takřka vždy
jí volá sestra z ambulance, protože se vyskytne něco, co
zná a umí jenom Anna a jinak nikdo.
Čekaly jsme. Anna se vrátila.
„To byla...“





21
„... sestra z ambulance,“ dokončily jsme s Alžbětou
jednohlasně její větu.
„Co asi tak Ludvík vlastně v ordinaci dělá?“ zeptala se
jako vždycky Alžběta.
„Dává si šlofíka na stole pod rentgenem,“ odpověděla
jsem, také jako vždycky.
„Vy jste ale blbky,“ ucedila Anna. „Musím pryč. Ale tak
jako tak bych za chvíli musela odejít. Je půl páté.“
„Tak to musím také jít,“ přidala jsem se. „Vařit večeři.
Pracovat.“
„A co já?“ zeptala se Alžběta.
Měla spoustu času a peněz a svobodu. Její dcera byla
vdaná v Anglii, její syn žil v New Yorku jako Nick a dělal
stejně jako Nick kariéru. Často je navštěvovala, ale
neexistovalo nic, co by bezpodmínečně musela dělat, a nikdo,
o něhož by se musela nutně starat. Já a Anna jsme na
tom byly lépe.
„Přece se nebudeš sama bát,“ odtušila Anna. „Už jsi
velká holka.“
„Kromě toho támhle sedí jeden muž, který na tebe
zírá, jako kdyby v životě ještě nespatřil žádnou ženu,“
řekla jsem. „A už vůbec ne tak hezkou.“
„Kde, kde?“ ptala se Alžběta.
„U okna. Široká ramena, prokvetlé spánky. Pěkná
lýtka.“
„Hm,“ zamručela Anna.
„A vypadá, jako by měl i rozum, nejen svaly.“
„Už běžte,“ vyhrkla Alžběta.
Když jsem přišla domů, bylo půl šesté a já byla
zmatená a přiopilá, přestože jsem vypila jen doušek prosecca
a zbytek jsem nechala stát. Do filtru v kávovaru jsem
dala dvojnásobné množství kávy, a zatímco jím protékala





22
horká voda, připravila jsem rajčatovou omáčku, vedle
hrnce s vodou položila balíček špaget a prostřela stůl.
Naplnila jsem termosku a jeden šálek černou kávou
a vypila ho cestou nahoru po schodech. Když jsem
dorazila k psacímu stolu, srdce mi bušilo jako o závod, ale
byla jsem zase čilá.
Zapnula jsem laptop a otevřela knihu na místě, kde
jsem přestala. Jsem překladatelka. Kniha se jmenovala
The Collector a pojednávala o ženě, která patnáct let po
velké světové katastrofě cestuje napříč Amerikou.
Civilizace je zničená, města zpustlá, lidé, kteří ještě zbyli, žijí
v lesích a jeskyních.
„Kombinace příběhu o konci světa a road­movie,“
řekla lektorka. „Road­movie se prodá vždycky a konec
světa je právě teď velmi žádaný. Vydáme to co nejdřív,
člověk neví, jak dlouho ještě bude po konci světa poptávka.
Musíš si pospíšit, Allo, půjde to?“
Žádné knihy už neexistují a žena je na cestě proto,
aby sesbírala to, co přežilo v paměti lidí: pasáže z bible,
věty z románů, verše z básní, útržky písniček, bubliny
z komiksů. Neexistuje už také žádný papír, takže se to
učí zpaměti, a všude, kam dorazí, sesbírané úryvky
přednáší a sbírá nové.
Přestala jsem na místě, kde jeden stařec sběratelce
předříkává sloky milostné písně. Bylo hezké pro
změnu překládat verše, rozpumpovalo mě to, a když Da niel
otevřel dveře, bylo půl deváté, a já toho měla hodně
udělaného.
„Ahoj, mami.“
„Ahoj, zlatíčko.“
„Můžeme servírovat.“
„Našli jste všechno?“
„Ne, museli jsme povolat slepeckého psa.“





23
Gerd a Jonáš už naplnili talíře a já jsem se posadila
vedle Gerda. Jedli jsme a chlapci vyprávěli o službě –
Jonáš byl na psychiatrickém stacionáři, Daniel řídil
sanitku. Pak se mi ale začal v hlavě přehrávat refrén písně,
kterou jsem přeložila. Farewell, my lovely, see you again,
tomorrow, my lovely, or when? Next week, my lovely, next
year, or when? When will we meet again? Nedokázala jsem
se už soustředit na to, co vyprávěli, a ke konci jsem do
sebe jídlo už jen mechanicky házela.
Jonáš po posledním soustu zamumlal: „Basketbal,
mami,“ a zmizel v obývacím pokoji. Když zaslechli
úvodní hvizd, Gerd a Daniel ho následovali. Sklidila
jsem ze stolu, rychle nandala nádobí do myčky a oblékla
si kabát.
„Musím ještě ven,“ zavolala jsem do obývacího pokoje
a ti tři přikývli, aniž by odtrhli oči od obrazovky.
Vjela jsem na dílenský dvůr. Všude byla tma až na světlo
v jednom okně v přízemí. Pravděpodobně kancelář.
Vypnula jsem motor, zůstala sedět a doufala, že se
dostaví nějaký impuls, který mě donutí znovu ho
nahodit a jet domů.
Nedostavil se. Vystoupila jsem, šla ke světlu a
zaklepala na okenní tabuli. Musela jsem klepat dlouho, než se
konečně rozhrnuly záclony a okno se otevřelo.
„Kdo to k čertu – co ty tady děláš?“
Měl červený a napuchlý obličej a byl cítit alkoholem.
„Jsi opilý?“
„Ještě ne. Ale brzy budu.“
Zaváhala jsem.
„Proč jednoduše zase nezmizíš?“
„Zkusila jsem to,“ odtušila jsem. „Nejde to.“
„Tak pojď dovnitř.“





24
„Oknem?“
Přikývl.
Prolezla jsem oknem dovnitř.
Z malých kamínek se zelenou glazurou se šířilo tep -
lo. Na psacím stole stála lahev whisky a vedle laptopu,
na kterém běžel film s Humphreyem Bogartem,
poloprázdná sklenice. Humphrey a Lauren Bacallová kouřili
a vypadali ustaraně.
„Kávu nebo whisky?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Z konvice na kávovaru naplnil hrnek kávou a usadil se
na staromódní pohovku u zadní stěny kanceláře.
„Kde je Melanie?“ zeptala jsem se.
Kývl hlavou nahoru.
„V bytě.“
„A proč tam nejsi ty?“ pokračovala jsem. „Proč sedíš
tady?“
„Zajímá tě to?“
„Ano.“
„Nemusí vidět, jak se zpíjím do němoty.“
Velkými doušky usrkával kávu a koukal na
počítačový monitor.
Bacallová a Bogart ještě pořád kouřili, ale už nevypadali
tak ustaraně. Ona na sobě měla proužkovaný župan a
něco říkala, zatímco on tam seděl a díval se na ni. Najednou
se mu posadila na klín, sklonila hlavu na stranu, takže
její krásně upravené vlasy spadly jako opona, a políbila
ho. Vstala, zase hovořili, potom si mu zase sedla na klín
a políbila ho. Tentokrát její polibek opětoval.
Otočila jsem se, sedla jsem si Matyášovi na klín a
políbila ho. Byl mnohem rychlejší než Bogart, upustil hrnek
s kávou, který se s hlukem kutálel po podlaze, objal mě
a stále znovu líbal.





25
Po nějaké době jsem se vymanila z jeho objetí, zvedla
hlavu a podívala se na hodiny, které visely nad psacím
stolem. Bylo po dvanácté.
„Musím jít.“
Pozorně se na mě zadíval.
„Máš okolo pusy rudý kruh. Poškrábal jsem tě svými
vousy.“
„To nevadí.“
„Ale vadí. Pokud mě budeš líbat častěji, oholím se.“
„To by možná nebylo špatné.“
„Dobře.“
Zvedl mě ze svého klína, vstal a objal mě. Chtěla bych
takhle zůstat navěky, v objetí jeho paží, s rukama na jeho
zádech. Ale odtrhla jsem se.
„Pokud teď neodejdu, zůstanu tu.“
Provedl mě tmavou chladnou dílnou a otevřel
bránu. Sněžilo a dvůr byl pokrytý nedotčenou sněhovou
pokrývkou. Pospíšila jsem si k autu.
Doma už byla všude tma, svítilo jen světlo na
chodbě a v mé pracovně. Určitě si mysleli, že jsem u Alžběty.
Když měla trápení s láskou, někdy večer zavolala.
Obvykle jsem za ní ještě jela, přestože bylo hodně pozdě.
Vyšla jsem po schodech a zhasla jsem světlo v
pracovně. Zastavila jsem se u Danielových dveří, pootevřela je
a tiše zavolala „Dane, Jonáši?“
Každý měl svůj vlastní pokoj, mezi nimi ale byly
posuvné dveře, které byly takřka neustále otevřené.
Spali. Daniel ležel v posteli jako vždy našikmo a
zkroucený, přikrývku shrnutou, ramena a nohy odkryté.
Oproti tomu Jonáš uvolněně ležel na zádech, přikrývku
způsobně přetaženou přes sebe, a přesně tak se i ráno
vzbudí. Jako Gerd. Přikryla jsem Daniela a vypnula
Jonášův počítač.





26
V koupelně jsem si prohlédla rudý kruh poraněné
kůže okolo svých úst. Vyhrabala jsem z lékárničky mast
na odřeniny a nanesla jí silnou vrstvu, takže bílá zakryla
rudou, ale příliš to nepomohlo.
Šarlatově rudé písmeno, znamení viny na prsou
cizoložnice. Rudý kruh v obličeji nevěrnice.
Ale jdi, Allo, to je kýč, trapné drama.
Vypustíme­li kýč a drama, zůstane cizoložství. Zní to
tak staromódně. Nazvi to ale podvodem či nevěrou, nic
se nezmění. Poprvé se ti to prostě přihodilo, něco
takového se stává, na tom se shodneme. Tentokrát jsi tam ale
šla dobrovolně a chtělas to, a budeš to znovu chtít, to je
jisté.
A potom? Jak to bude dál?
„Nemám tušení,“ řekla jsem svému odrazu v
zrcadle, zhasla světlo, abych se na sebe už nemusela dívat,
a vyčistila si potmě zuby.
Prošla jsem tmavou chodbou, potichu otevřela dveře
do ložnice a opatrně vklouzla do postele, abych
nevzbudila Gerda.
„Allo,“ řekl.
„Ty jsi vzhůru.“
„Už je to zase v pořádku?“
„Co myslíš?“
„Bylas přece u Alžběty.“
„Ach tak. Ano. Nebylo to tak hrozné.“
Sklonil se ke mně a chtěl mě políbit.
„Ne,“ zarazila jsem ho. „Mám okolo pusy mast.“
„Proč?“
„Mám úplně rudou kůži.“
„Proč?“
„Nemám ponětí.“
Šmátral po vypínači lampy na nočním stolku.





„Nerozsvěcej. Vypadám strašně.“
Přisunul se blíž, až se naše těla dotkla, zamumlal:
„Máš strašně studené nohy,“ a usnul.
Přitiskla jsem se k němu a položila jsem nohy na jeho
teplá lýtka, jak jsem to dělávala vždycky. Tentokrát to ale
nešlo. Před dvěma hodinami jsem seděla na klíně jinému
muži a jeho vůně na mně ještě ulpívala, nemohla jsem
se teď tulit ke svému muži. Nemohla jsem si na něm
hřát své nohy, protože ty byly tak chladné kvůli tomu, že
jsem se na pohovce ve špatně vytopené kanceláři
muckala jako puberťačka s jiným mužem.
Obrátila jsem se k němu zády, třela nohy o sebe a
zírala na závěs, na který pouliční osvětlení vrhalo stín kříže
vytvořeného okenním rámem.
Jak to jenom bude dál?





28
3
Byl počátek března, takové ty špinavě hnědé dny s
černými kmeny stromů pod šedou oblohou, během nichž
člověk ztrácí naději, že ještě někdy bude jaro. Vzduch byl
chladný, mrholilo, štěrkové pěšiny v parku byly mokré
a louky zažloutlé a blátivé.
Má matka se takovými povrchnostmi nezabývala.
„Jaro!“ volala. „Nechává svůj modrý pás vlát zas jaro
v známém vánku; plné předtuchy a spánku vůně
obklopují nás... Mörike!“
Co si vzpomínám, deklamovala na jaře vždy to samé,
a na podzim to bývalo něco od Rilkeho. Dříve mi to často
lezlo na nervy, teď jsem se ale každým rokem radovala,
že si to ještě pamatuje.
„Hezké, mami.“
Vzala spokojeně mou ruku do své.
Zabočily jsme z pěšiny v parku do ulice, na které stál
pečovatelský dům. Postával vedle svého auta, a když nás
spatřil, vydal se dlouhými kroky směrem k nám. Měl
na sobě parku a pod ní světle hnědý pulovr a jeho rusé
vlasy v šedavém dni zářily. Dívala jsem se na jeho nohy
v džínách a jeho ramena pod parkou a v těle se mi
rozechvěla ptačí křídla.
„Ahoj, Allo.“
„Ahoj. Mami, to je Matyáš.“
Podívala se na něj, pak na mě a potom zase na něj. Její





29
dlaň se zaryla do mé, oči jí potemněly a získaly
nepřátelský výraz.
„Můžete zase jít,“ řekla.
Tázavě na mě pohlédl. Pokrčila jsem rameny.
„Pojď, mami.“
Dovedla jsem ji do pečovatelského domu a do jejího
pokoje, vyndala cestovní tašku ze svého vozu, který stál
kousek od ústavu, a vrátila jsem se na místo, kde
parkoval. Otevřel dveře u sedadla spolujezdce, položil tašku na
zadní sedadlo, krátce mě políbil a nastartoval.
Mel jela za svou matkou do Augsburgu, Gerd byl
v Berlíně na konferenci o rozvoji města a bytové
výstavbě, a my jeli na venkov.
„Posledně byla milejší,“ řekl, když zabočil na dálniční
přivaděč.
„Žárlí. Došlo jí, co mezi námi je.“
Přikývl.
Na dálnici šlápl na plyn a brzy jel rychle. Příliš rychle.
Nic jsem neřekla. Beztak mi přijde těžké říkat muži:
„Nejeď tak rychle.“ Je to tak zatraceně typické. On si to
užívá, ona reptá. Někdy to musí být. Ale ne dnes.
Dneska byl výjimečný den. Poprvé jsme spolu seděli v autě.
Po celých týdnech jsme spolu nebyli tajně. Každopádně
jsme se neskrývali.
Kromě toho řídil dobře. Opřela jsem se do sedadla
a vychutnávala jsem si to, že sedím vedle něj a nechám
se jím vézt.
Druhý den po onom lednovém večeru s nekonečnou
líbačkou na pohovce v jeho kanceláři mi zavolal. Dala
jsem mu číslo svého mobilu.
„Chci tě vidět,“ řekl.
„Já tebe taky.“
„Kde? Kdy?“





30
„Nevím,“ odpověděla jsem. „Nevím vůbec nic kromě
toho, že tě chci vidět.“
„Oukej.“
Napadla mě Ingrid Bergmanová, jak říká „musíš teď
myslet za nás oba“ Rickovi v Casablance. Také takovým
přiškrceným hlasem jako já teď. Také něco tak
hloupoučkého, jako jsem teď řekla já. Casablanca. Už zase film
s Bogartem. Doufám, že nebudu nucená přehrát si je
v duchu všechny.
Matyáš přemýšlel rychle. Po půlhodině znovu zavolal.
„Zítra. U mě za rohem je malý penzion. Beringova
ulice číslo 7. Sejdeme se ve dvanáct, dole přede dveřmi. Do
dvou. Mel přijde v půl třetí ze školy. Udělám si delší
přestávku na oběd. Převezme to Karel.“
„Kdo je Karel?“
„Mistr z dílny.“
Někdo vešel. Řekl „tak zítra“ a položil sluchátko.
Beringova ulice byla malá tichá ulička u parku, kde
stála pouze jedna řada domů a v níž se zjevně zastavil
čas někdy v padesátých letech, kdy byly domy
postaveny.
Už měl pronajatý pokoj a v ruce klíč, otevřel
domovní dveře čísla 7 a o poschodí výše dveře od bytu se
štítkem, na němž stálo „Penzion Firenze“. Z otevřených
dveří malé kanceláře takřka na konci chodby nám pokývla
majitelka. I ona pocházela z padesátých let, stejně jako
nábytek a obrazy, koberce a závěsy v jejím penzionu.
Všechno tady bylo tak neskutečné. Ale pasovalo to.
Všechno ostatní bylo také neskutečné.
Opět za námi zavřel dveře, stejně jako poprvé. Ale
pak to bylo úplně jiné než poprvé, pomalé, klidné, tiché,
s intenzitou, která nás takřka spálila na popel.
Potom jsme leželi na jedné straně postele, která byla





31
sestavená ze dvou sražených postelí, mezi nimiž zela
mezera.
„Seženu nám jiný pokoj,“ řekl, „s pořádnou postelí.“
„Mně je to jedno.“
„Mně také. Dnes. Ale ne natrvalo.“
Srovnal mou hlavu na své paži, přitáhl mé tělo na sebe
ještě pevněji a jednu mou nohu přehodil přes obě své,
díky čemuž jsme leželi u sebe tak natěsno a cítili jeden
druhého tak hodně, jak to jen šlo. Zůstávali jsme tak
a mlčeli, až se podíval na hodiny a řekl: „Už musím jít.“
Oblékl se, vyšel ven a hned se zase vrátil a položil na
noční stolek s háčkovanou dečkou pod skleněnou
deskou dva klíče.
„Pokoj číslo 6. Je v něm pořádná postel. Můžeš přijít,
kdy budeš chtít. Pronajal jsem ho až do konce týdne.“
Sklonil se nade mnou a políbil mě.
„Zítra?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „Od půl dvanácté až do půl třetí.“
V pokoji číslo 6 jsme se setkávali skoro každý den,
většinou během jeho polední přestávky. Někdy skončil dříve
i odpoledne a zůstávali jsme tam tak dlouho, dokud jsem
nemusela jít, protože Gerd a chlapci dorazili domů.
„Co si vlastně myslí tvoji zaměstnanci, když stále
odcházíš dříve a přicházíš později?“ zeptala jsem se.
„Vůbec nic. Řekl jsem Karlovi, že jsem rozjel jeden
projekt, a když mu to řeknu takhle, je to jasné. I
zaměstnancům.“
Muži. Jak zázračně jednoduché. Něco řekneš a všem
je to jasné a nikdo si nic nedomýšlí. Zkus to někdy se
ženami.
V pokoji číslo 6 byla pořádná dvojitá postel, stříbřitě
proužkované tapety, nábytek napodobující styl
chippendale a na stěnách spousta rytin Florencie. Florencie je





32
místem touhy. Místem naší touhy byl tento pokoj. Brzy
jí byl plný.
Neboť touha, která nás sem hnala, se nezmenšovala
tím, že jsme ji uspokojovali. Některé dny jsem se roze -
běhla, jakmile jsem zabočila do Beringovy ulice,
netrpělivými prsty jsem odemkla domovní dveře, vyběhla
schodiště, otevřela nahoře dveře a rychle přešla chodbu.
Když tam ještě nebyl, stála jsem u okna, dokud se
nepřiřítila dodávka. Zastavila, Matyáš z ní vyskočil a běžel
k domu. Slyšela jsem bouchnoutí dveří dole, pak dveří od
bytu, jeho kroky na chodbě, dveře od pokoje se otevřely,
zavřel je za sebou a my jsme se objali, jako kdybychom
se viděli naposledy před lety a ne předevčírem.
Na stěně naproti posteli visela nejhezčí rytina pokoje,
pohled na florentský dóm pod oblačnou oblohou. Dóm
se svou vzorovanou fasádou na ní vyhlížel jako
kouzelný zámek.
Matyáš na něj ukázal: „Bylas tam někdy?“
Přikývla jsem.
„Já ještě nikdy. Chtěl bych tam jet s tebou.
Prohlédnout si město, projet venkov, večer si najít hotel, jít na
večeři.“
Znovu jsem přikývla, vzala jsem jeho ruku do svých
a hladila ji, zvláště jizvu na vnější straně a zkroucený
malíček. Vyhlídka, že bych s ním mohla jet do
Toskánska, mi připadala tak neskutečná a pohádková jako ten
dóm na rytině na stěně.
Pokoj 6 se pyšnil i stojacími hodinami. Odbíjely
druhou.
Vytáhl paži pod mou hlavou, vstal a oblékl se.
„Mel?“ zeptala jsem se.
Přikývl.
„Zůstaň ještě. Přece jednou může...“





33
„Až přijde ze školy, chci tam být. Chci vědět, co bylo
a jaké má domácí úkoly. A vůbec. Nechci, aby přicházela
do prázdného bytu.“
Dřepl si před postel a chtěl mě políbit.
Odvrátila jsem hlavu.
„Nechtěj, abych se zbláznila, když tak jako tak
odcházíš. Zmiz!“
Ušklíbl se, navlékl si péřovou bundu a poslal mi
vzdušný polibek.
„Tak v pondělí.“
To bylo v pátek. V sobotu jsem potkala majitelku
penzionu v oddělení potravin v supermarketu. U zeleniny.
Stála na druhé straně pyramidy z paprik a dívala se na
mě. Kývla na mě, usmála se a čekala na mou reakci, která
nepřicházela, protože jsem byla jako ochrnutá a v hlavě
jsem měla prázdno.
Přišel ke mně Gerd a balíček steaků, které vybral u
řeznického pultu, vložil do nákupního vozíku, jehož držadlo
jsem svírala. Obrátila se a šla dál. Díval se za ní.
„Kdo to byl?“
„Nemám tušení.“
„Ale ona ti přece...“
„Nejspíš si zapomněla brýle. Nebo si mě s někým
spletla. Nebo je osamělá a vyhledává kontakt. Tady člověk
často natrefí na komické lidi. Zvláště v oddělení potravin
a tam vepředu, kde...“
„To je v pořádku,“ zarazil mě. „Proč se tak rozčiluješ?“
Večer jsem šla na procházku se svým mobilem a
zavolala Matyášovi.
„Už do toho penzionu nemohu! Ví, kdo jsem? Zná mé
jméno? Cos jí řekl?“
„Jen že potřebujeme místo, kde nás nikdo nebude
rušit.“





34
„A?“
„Řekla, že tomu rozumí. Že to měli s jejím mužem
podobné.“
„Musíš najít něco jiného. Někde, kde mě nikdo neuvidí,
kde nikoho nepotkám, zcela určitě nikdy...“
„To je v pořádku,“ řekl. „Nerozčiluj se. Já už něco
najdu.“
Našel něco, kde jsem nemohla potkat nikoho kromě jeho:
malou místnost vedle skladu dřeva, za starou dílnou.
Sklad měl dveře zvenčí, nikdo mě nemohl spatřit, když
jsem šla dozadu po okraji pozemku mezi keři a stromy,
a když jsem otevřela, vonělo to tam teple a přátelsky
dřevem. Naproti tomu malá místnost, jejíž okna vedla k
protipožární zdi sousedního domu, byla studená a prašná,
a světlo, které dovnitř vcházelo oknem, matné a šedé.
Matyáš ji docela vyčistil, na podlahu položil matraci a na
ni péřový spací pytel.
Nevypadala jako místo touhy. Ale přesto jím byla.
A jakým. Odehrávala se tu jen touha a její naplnění.
Scházeli jsme se tam posledních šest týdnů. Nikdy
jsme se nemohli doopravdy vidět. Když přišel, vždy už
jsem tam byla, a on odcházel přede mnou. Pouze jsme
jeden druhého cítili.
I proto bylo to, že jsem nyní mohla sedět vedle něj
v automobilu, něco zvláštního. Bylo takové světlo.
Ze strany jsem se na něj podívala. Vypadal jinak, než
jsem si ho pamatovala. Hladší. Zdravější. Mladší.
„Vypadáš nějak jinak. To je komické.“
„To vůbec není komické. Miluji nejúžasnější ženu na
světě. Setkáváme se každý den a milujeme se spolu.
Skoro každý den.“
Začervenala jsem se.





35
„To jsem neměla na mysli.“
„Tak to ale je. Proto vypadám jinak. Už nemám vousy,
neopíjím se, nemám břicho. Zhubl jsem pět kilo. Všech -
no kvůli tobě.“
Vypadal tak mladě.
„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se.
„Osmatřicet. A tobě?“
„Čtyřicet,“ odpověděla jsem bezděčně.
Sjel z dálnice a zabočil na okresní silnici.
„Za chvíli tam budeme,“ řekl. „Bude se ti to líbit.
Starý hostinec v malé vesnici. Když ho renovovali, vyráběli
jsme okna a dveře, obložení a...“
Už jsem neposlouchala, co říká. Šlo mi to jedním
uchem dovnitř a druhým ven. Osmatřicet! Je o deset let
mladší. O tom, kolik mu je, jsem nikdy nepřemýšlela.
Přemýšlení ostatně momentálně nebylo mojí nejsilnější
stránkou. Ale mohla jsem se přece někdy zeptat. Nikdy
by mě nenapadlo, že on... Nevypadal na to. O deset let
mladší! Jemu ještě nebylo čtyřicet a mně bude za dva
roky padesát.
„Matyáši?“
„Ano?“
„Není mi čtyřicet,“ vyhrkla jsem. „Je mi čtyřicet osm.“
Jel pomaleji, protože jsme vjeli do vesnice.
„Před chvílí jsi mi tedy lhala? Proč?“
„Jsem o deset let starší než ty!“
„No a?“
„Až mi bude šedesát, tobě bude padesát!“
„A až mi bude sto, tobě bude sto deset.“
Vzdychla jsem.
„Co ti na tom vadí?“ zeptal se.
„Je to těžké, nerozumíš tomu? Směšné. Divné.
Neobvyklé.“





36
Zastavil před hostincem, který stál na tržišti za řadou
stromů. Zhasl motor a otevřel dveře od vozu.
„Mně je to ukradené,“ řekl. „Zapomeň na to. Pojď.“
Vynesli jsme svá zavazadla nahoru do pokoje. Tam
jsme se hned nepomilovali, jak tomu jinak obvykle bylo.
Opustili jsme pokoj a šli se projít. Měli jsme čas. Mohli
jsme dělat, co jsme chtěli. Nemuseli jsme spěchat. Mohli
jsme jít, kam se nám zachtělo. Nemusela jsem mít strach,
že potkám někoho, koho znám.
Šli jsme podél polí a lesem ke zřícenině hradu, loudali
se ruku v ruce každou uličkou malé vesničky, vešli do
každého z několika málo obchodů a do kavárny a večer
povečeřeli v hostinci. Potom jsme ulehli do velké postele
ve světlém, teplém pokoji a ani teď jsme se spolu
nemilovali. Mohli jsme spolu spát ještě dnes v noci nebo brzy
ráno nebo zítra dopoledne nebo zítra v poledne.
Když jsme usínali, otočil se ke mně a objal mě. Vždy
když jsem se v polospánku otáčela a obracela, ruku zvedl
a položil ji teprve, když jsem se zase utišila.
Ráno jsem se vzbudila, protože měl ruku mezi mýma
nohama. Potom jsem ho ucítila v sobě, pohyboval se
lehce a rychle, byl úplně potichu a brzy si zase lehl vedle
mě a objal mě.
Přitiskla jsem hlavu k jeho zádům a za chvíli jsem
znovu usnula.
Když jsem se zase vzbudila, byly závěsy roztažené,
venku svítilo slunce a voněla tu káva. Seděl opřený o čelo
postele a kreslil.
„Co děláš?“
„Kreslím si to okno. Už je to nějakou dobu, co jsme je
dělali. Úplně jsem zapomněl, jak je dobré. Mám velkou
zakázku pro jedny dětské jesle. Tenhle typ oken by se
tam velmi hodil.“





37
Zvedla jsem se, opřela se o něj a koukla na kresbu
v jeho notýsku.
„Moc pěkné.“
„Okna jsou něco nádherného. A těžkého. Napínavého.“
„Dostanu také kávu?“
Podal mi svůj šálek. Pila jsem kávu a dívala se na něj,
jak kreslí, a přemýšlela o všem možném.
„Když se narodila Mel, byl jsi tak mladý,“ podotkla
jsem. „Bylo ti teprve jednadvacet.“
„Mel je ta mladší. Mám ještě syna. To mi bylo
osmnáct.“
„A tvé ženě?“
„Sedmnáct. Když otěhotněla, znali jsme se krátce a
brali jsme to jako znamení, že k sobě patříme. Ale
nefungovalo to. Přitom jsme se snažili. Především já. Chtěl jsem
to překonat vůlí. Gesa byla chytřejší, odpoutala se
mnohem dřív. Já jsem si nechtěl připustit, že to s námi bylo
od začátku špatně.“
„A tvůj syn? Co ten dělá?“
„Složil tovaryšskou zkoušku a hned poté odjel do
Austrálie. Je šikovný, práci najde všude. Dělá to, co jsem chtěl
dělat já.“
Odmlčel se a zíral do svého notesu.
„Zatraceně, zatraceně. Ach, zapomeň na to. Teď je to
přece v pohodě. Gesa má muže, který ji chce, a čeká ještě
jedno dítě. A já...“
Zaklapl notes a podíval se na mě.
„Já mám ženu, kterou miluji.“
Řekl to tak klidně. Tak samozřejmě. Bez jakýchkoliv
pochybností. Jako kdyby bylo všechno jasné a za námi.
Přitom vůbec nic nebylo jasné, naopak, bylo to stále
nejasnější a teprve to začínalo.
* * *





38
Když jsem se vrátila, byla v domě tma. Byla jsem tomu
ráda. Žádné světlo, žádné pohledy, žádné otázky. Žádné
předstírání, že je všechno tak jako vždy. Na pultu mezi
kuchyní a obývacím pokojem ležel vzkaz v Jonášově
telegrafickém stylu: „Vreni. Koncert. Ve Straubingu. Ahoj
zítra. J&D“
Je to dobré. Gerd se vrátí také až zítra.
Osprchovala jsem se a umyla si vlasy, oblékla si Gerdův
župan a v tmavém obývacím pokoji se posadila na
pohovku. Záře pouličního osvětlení dopadala dovnitř dveřmi
na terasu a halila pokoj do přátelského světla. Schoulila
jsem se do klubíčka a natáhla přes sebe přehoz.
Domovní dveře se otevřely a zavřely. Někdo zakopl
o mou cestovní tašku, kterou jsem upustila hned za
dveřmi, a zaklel. Světlo v chodbě se rozsvítilo.
Posadila jsem se.
„Gerde?“
„Allo! Proč tady sedíš ve tmě?“
„Nerozsvěcej, prosím.“
Přišel a posadil se vedle mě. „Stalo se něco?“
„Jsem jen unavená.“
„Bylo to tak náročné?“
Vymyslela jsem si, že navštívím starou přítelkyni ze
školy, kterou jsem krátce předtím znovu potkala.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Jen cesta. Jak to, že jsi už
zpátky? Měl jsi přece přijet až zítra.“
„Vypustil jsem závěr. To nejdůležitější už stejně
proběhlo. A mně to stačilo. Berlín. Samí architekti. Důležití
panáci z ministerstva. A žádná Alla. Chyběla jsi mi.“
Objal mě.
„Měli bychom někam vyrazit, oba. Brzy. Po večírku –
už jsem ti to říkal? Gregor a já to chceme pořádně oslavit:
dvacet let architektonické kanceláře Junge & Rednitz!





39
Se vším tím humbukem okolo, obří švédské stoly, množ­
ství hostů, všechno jen to nejlepší. A ty a Iris si koupíte
něco elegantního na sebe. No, co tomu říkáš?“
„Nádhera.“
Položil mi hlavu na rameno a už nic neříkal. Po chvíli
jsem se zeptala: „A kdy? Kdy bychom měli slavit?“
Neodpovídal. Slyšela jsem, jak pravidelně oddychuje,
a rozsvítila jsem lampu u pohovky. Usnul. Jeho snědá
pleť byla zašedlá a měl vpadlé tváře, tak jako vždy, když
byl velmi unavený.
Pohladila jsem ho po tvářích, na kterých rašily vousy.
Působilo to, jako kdyby měl třídenní strniště, přestože
se určitě ráno holil. Když se holil i večer, věděla jsem,
že má ještě nějakou schůzku. Nebo že se se mnou bude
chtít milovat.
Začala jsem plakat, tak nečekaně a prudce, že než jsem
si uvědomila, že pláču, slzy mi už stékaly po krku. Zase
jsem zhasla a nechala je téci.
Domovní dveře se otevřely a zavřely. Někdo zakopl
o mou cestovní tašku, kterou jsem upustila hned za
dveřmi, a zaklel. Světlo v chodbě se rozsvítilo.
Límcem županu jsem si otřela obličej.
„Jonáši? Danieli?“
Ve dveřích se objevila Danielova postava.
„Ahoj, mami. Co děláš tady ve tmě?“
„Vůbec nic. Táta je tu také a neděláme vůbec nic, jen tu
tak sedíme. Pojď dovnitř a rozsviť.“
Gerd se vzbudil a chlapci přinesli pivo a sklenici
červeného vína pro mě. Vypadali zvláštně sklesle.
„Chtěli jste přece přijet až zítra,“ podivila jsem se. „Co
se stalo?“
Pokrčili rameny pohybem, který naznačoval: žádný
komentář. Zkusila jsem to jinak.





40
„Jak se vede Vreni?“ zeptala jsem se.
Vyměnili si dlouhý pohled.
„Těhotná,“ řekl Jonáš.
„Vreni je těhotná? S kým?“
„S kytaristou.“
Ach tak. Proto vyhlížejí tak zranění, oba dva. Hlav -
ně teď neříct něco nesprávného, Allo. Především žádná
účastná slova, přestože ti srdce hoří soucitem. Buď nad
věcí.
„Je hodný?“ zeptala jsem se. „Je to pro ni ten správný
muž? Správný otec pro dítě?“
Byli zaražení, ale pak se chytli.
„Jistě,“ kývl Jonáš.
„Ano,“ přisvědčil Daniel. „Ano, je to hodný kluk. Hodí
se k ní. Ano, udělala dobře. Možná z toho něco bude.“
„Ano, ano,“ řekl Jonáš.
Zase ožili, dostali hlad a strčili do trouby mraženou
pizzu, spoustu mražené pizzy, protože i Gerd dostal
hlad a dokonce i já. A přinesli ještě více piva a
červeného vína.
Když jsem ležela v posteli, bylo mi těžko po víně a
pizze. Vedle v koupelně šuměla sprcha.
Chci znovu zpátky svůj život, takový jaký byl,
pomyslela jsem si. Je to dobrý život. Už nechci nic dalšího. Zítra to
řeknu Matyášovi. Ne, zítra je neděle, a Mel se ten den
vrací z Augsburgu a já odsud také nemohu odejít. Pozítří.
Sprcha přestala šumět, chvíli bylo ticho a pak začal
bzučet Gerdův holicí strojek. Odkryla jsem pokrývku na
jeho straně a posunula jsem naše polštáře k sobě.
Architektonická kancelář Junge & Rednitz sídlí v
někdejší pobočce banky. V přepážkové hale mají velkou
otevřenou kancelář, ve výlohách stojí jejich nejvydařenější





41
modely, vzadu ve vnitřním atriu jsou menší kanceláře.
Dnes bylo všechno vyklizeno, v hale byly rozmístěny
stoly a židle, na parapetech ležely polštáře, aby se tam
dalo sedět, byl tu bar a velký švédský stůl.
S Iris jsme se vydaly po obchodech a nešetřily jsme.
Gerd a Gregor nás nabádali, abychom nešetřily a byly
co možná nejkrásnější. Měla jsem na sobě karmínově
červený kalhotový kostým a v uších opulentní náušnice
s kameny v různých červených tónech a Gerd a Gregor
říkali, že vypadám ohromně. Ale co je to proti krásné
těhulce! Irisiny šaty byly zhotoveny z hedvábí modrého
jako noční obloha, měly rafinovaný střih, výstřih, který
ukazoval právě dost z jejích krásných těhotenských ňa­
der, a nádherně se hodily k jejím modrým očím a špinavě
blonďatým vlasům.
„Princezna z pohádky,“ řekl Gerd. „Jenom jestli už tu
je princ. Co si myslí? Kde je ten chlap?“
„Tady,“ řekl Gregor hrdě a hlásil se jako žáček ve škole.
Vstoupil muž, který měl na starosti obsluhu.
„Jak si to představujete, paní Jungeová? Šampaňské na
uvítanou při příchodu hostů, nebo až poté, co jim
popřejete dobrý večer?“
„Je to nutné?“ zeptala jsem se Gerda a Gregora. „Tahle
přehlídka? Nejsme přece u předsedy vlády?“
„Je to nutné,“ řekl Gregor. „Přijde spousta lidí, kteří
jsou pro nás důležití. Chceme, aby to bylo stylové a
osobní – ne jen tak nějaký večírek, na kterém hosté jen
postávají a opíjejí se.“
„Pak alespoň nabídněte hostům hned něco k pití,“
prohodila jsem k muži, který řídil obsluhu.
Pohybem ruky poslal mladé ženy se skleněnými
podnosy ke dveřím a podíval se na hodinky.
„Dev


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.