načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

V srdci je spousta místa - Franziska Stalmann

  > > > > V srdci je spousta místa  
-15%
sleva

Kniha: V srdci je spousta místa
Autor:

Láska může přijít v jakémkoliv věku - naplní, obohatí, ale třeba i připraví o vše, co jste považovali za samozřejmé? Alla má dva téměř dospělé syny, úspěšného manžela a ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 211
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-06-01
Počet stran: 256
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 254 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Soňa Havlová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-23
ISBN: 9788026706175
EAN: 9788026706175
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Láska může přijít v jakémkoliv věku - naplní, obohatí, ale třeba i připraví o vše, co jste považovali za samozřejmé? Alla má dva téměř dospělé syny, úspěšného manžela a krásnou vilu. Pracuje doma jako překladatelka a stará se o matku, která žije v penzionu pro seniory. Nic jí nechybí, dokud… dokud se nezamiluje. Bláznivě a proti své vůli ztratí hlavu pro muže o deset let mladšího. Když kvůli němu opustí rodinu, otočí se k ní zády nejen rodinní přátelé, ale i její nejlepší kamarádky a dokonce i synové. Dokáže zvládnout osamělost, nepřátelství partnerovy dcery, odtažitost vlastních synů i naschvály manžela a vybojovat si novou lásku i své místo v životě? Stalo se mi to, co mi Alžběta prorokovala jako nejhorší konec mého dobrodružství: už jsem neměla vůbec žádného muže. Zato jsem měla v obývacím pokoji svou matku, která vyžadovala péči, a byt bez výtahu a domácího telefonu ve čtvrtém patře, ve kterém bylo najednou velmi málo místa, když tu kromě mě a matky byli ještě mí synové. A já byla šťastná. Protože moje máma ještě byla naživu a já mohla zase vidět své syny. Štěstí je také otázkou pozice, z níž se vychází. Franziska Stalmann se narodila roku 1951 v Hamburku a vyrostla v Mnichově. Po studiu psychologie začala pracovat jako psychoterapeutka a vedle toho překládala a psala. Po nějaké době se rozhodla soustředit pouze na psaní. Svým románem Šampaňské a heřmánkový čaj (Champagner und Kamillentee, 1992) získala miliony fanoušků. Podle knihy byl natočen i film. Česky poprvé vyšla v roce 1997 v nakladatelství Motto. Znovu pak v roce 2016. Román V srdci je spousta místa (Das Herz hat viele Zimmer, 2013) vychází česky poprvé.

Kniha je zařazena v kategoriích
Franziska Stalmann - další tituly autora:
Šampaňské a heřmánkový čaj Šampaňské a heřmánkový čaj
Stalmann, Franziska
Cena: 194 Kč
Šampaňské a heřmánkový čaj Šampaňské a heřmánkový čaj
Stalmann, Franziska
Cena: 121 Kč
V srdci je spousta místa V srdci je spousta místa
Stalmann, Franziska
Cena: 121 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "V srdci je spousta místa" mají také často zájem o tyto tituly:
Život po tobě Život po tobě
Moyesová, Jojo
Cena: 279 Kč
Kruh věrných Kruh věrných
Roberts, Nora
Cena: 289 Kč
O fous líp O fous líp
Zhřívalová, Petra
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5
1
Jmenuji se Alla. Když skon čila válka, bylo mé matce
dvacet let a měla pocit, že ji Hitler připravil o mládí. Svou
mladost už sice přivolat nemohla, předsevzala si ale, že
alespoň zhlédne všechny fi lmy, které kvůli jeho diktatuře
propásla. Nezačala s tím hned, přece jen byly důležitější
věci. Když se poměry zlepšily, chodila do biografu tak
často, jak jen mohla. Přitom se zamilovala do herečky Ally
Nazimové, a když jsem o mnoho let později přišla na svět,
pojmenovala mě Alla. Mému otci připadalo strašné, že
by jeho dítě mělo nosit cize znějící jméno mrtvé
hollywoodské herečky, ale proti mé matce nic nezmohl. Šel na
to tedy po svém a nazýval mě vždycky jenom
„milovaná“. Když jsem začala brát rozum, ptala jsem se ho, proč.
„Milovaná znamená, že tě miluji. Je to tvé pravé jméno.
Rozumíš?“ odpověděl. Nerozuměla jsem, ale byla jsem na
něj pyšná, protože byl tak chytrý a znal mé pravé jméno.
A nikdo si nevšiml, že mi neříkal Alla, ani moje matka.
„Allo,“ řekla má matka. „Co je to tady?“
„Kavárna, mami,“ odpověděla jsem.
„A jak se to tady jmenuje?“
„Amore, mami.“
„Zajímavé,“ řekla. „Originální!“
Takhle se ptala pokaždé a pokaždé řekla: „Zajímavé,
originální.“ Posunula hubené paže po područkách židle
z hnědé koženky a natáhla ruce s modrými žílami.





6
Zamíchala jsem cukr v jejím kapu čínu a čokoládový
muffi n rozdělila na malé kousky, které si podávala do úst
půvabným pohybem a pomaličku je žvýkala. Potom od
sebe odstrčila talíř a zaměřila pohled na muže naproti.
„Ahoj,“ řekla.
„Ahoj,“ zvedl pohled od svého laptopu.
„Líbíte se mi.“
Zasmál se.
„Jste správný muž.“
„To doufám,“ odv ětil.
„Tím jsem si jistá,“ řekla. „To já hned poznám. Tady
Alla by nějakého muže potřebovala...“
„Já mám muže, mami.“
„Ano, ale ne toho správného. Vypadáš starší a
zapšklá.“
Muž se pobaveně zasmál.
„Já mám správného muže.“
„Ta k p r oč potom vypadáš starší a zapšklá?“
„Nevypadám – přestaň, mami!“
„Teď skřípe zuby,“ řekla moje matka. „To dělá
vždycky, když se rozzuří. Na to si musíte zvyknout. Ale jinak
je to úžasná žena.“
„Bezpochyby,“ opáčil muž.
Popadla jsem matku za zápěstí a táhla ji ze židle a pak
za sebou ke dveřím.
„Jak se jmenujete?“ zvolala za ním.
„Matyáš.“
„To je ale hezké jméno!“ vyk řikla, zatímco jsem
rozrazila dveře a vyšoupla ji ven.
Dovedla jsem ji zpátky do pe čovatelského domu a do
jejího pokoje. Lehla si na gauč, že si chvíli odpočine,
a okamžitě usnula. Na zpáteční cestě jsem přemýšlela,
jak by bylo trapné, kdybych tam toho muže znovu někdy





7
potkala. Leda bych za ním te ď hned zašla a vysvětlila
mu, že mé matce je pětaosmdesát a že je dementní a že
neví, co dělá, a se mnou že to nemá vůbec co dělat.
V Amore už nebyl. Zeptala jsem se ženy za prodejním
pultem, jestli ho nezná.
„Je poměrně silný a má rusé vlasy a vousy a na sobě
zašpiněný pulovr. A jmenuje se Matyáš.“
„To je pan Rosenfelder,“ řekla. „Rozbil se mu kávovar.“
„A kde...“
„Má truhlářství za rohem v Ledovcové ulici.“
Šla jsem za roh do Ledovcové ulice a tam byla
truhlárna, shluk staveb, stromů a keřů okolo dvora na velkém
pozemku mezi činžovními domy. Štít, na kterém stálo
„Tr u h l ářství Matyáš Rosenfelder ml.“, byl starý, jen to
„ml.“ tam někdo čerstvě domaloval.
Dveře do dílny byly otevřené. Uvnitř stály stroje,
hromady prken a nedávno zhotovené okenní rámy opřené
jeden o druhý, a bylo to tam cítit dřevem a strojním
olejem.
Vyšel ze dveří, nad kterými byl nápis „Kancelář“.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ řekla jsem. „Chtěla jsem vám jen říct – totiž je
to tak, moje matka je...“
„Vaše matka je milá.“
„Ano, to určitě. Ale také je nemocná, je...“
„Je milá. A má pravdu.“
„V čem?“
„V tom, že člověk vypadá starší a zapšklý.“
„Ta k ž e...“
„Mluvím o sobě,“ řekl. „Člověk stárne a stává se
zapšklým, když nemá ženu.“
„Proč nemáte ženu? Jste velmi přitažlivý muž.“
Podíval se na mě.





8
Existují chvíle, kdy člověk nemůže nic okecat. Nebo
dlouho přemýšlet. Existují jen jasné alternativy. V této
chvíli byl jednou z alternativ okamžitý odchod. A byla
tu i další.
Otevřel dveře do kanceláře úplně dokořán. Vešla jsem
dovnitř, on dveře zavřel a otočil klíčem.
Už si nevzpomínám, kdy naposledy jsem byla tak
rychle svlečená. Nejspíš ještě nikdy. On byl také
rychlý, pozoruhodně rychlý na to, že byl tak velký a těžký.
A potom bylo všechno úplně v pořádku, protože teď už
také neexistovaly žádné alternativy.
Někdo lomcoval klikou od dveří a volal: „Tati!“ Byl to
dívčí hlas.
Vyskočil.
„Tati? Jsi uvnit ř?“
„Ano.“
„Všechno v pořádku? Je ti dobře?“
„Ano. Velmi dobře.“
„Proč neotvíráš?“
„To ti vysvětlím zítra.“
„Oukej. Jdu ven.“
Hlas byl čím dál tišší. Osoba, jíž patřil, rozpoznala
svou šanci a pokusila se uniknout bez dohadování.
Jedním skokem byl u dveří.
„Mel? Melanie!“
„Ano?“
„Kam jdeš?“
„Do Heavens. A potom ještě někam. Ještě nevím.“
„V jedenáct ať jsi doma.“
„Tati! Ve dvanáct!“
Podíval se dolů na sebe a potom na mě.
„Ale ani o vteřinu později. Ne abys nastoupila do auta





9
n ějakých opilých kluků. Žádná cesta metrem. Když to
bude nutné, vezmi si taxík. Kdyby něco, hned volej. Máš
nabitý mobil a dost peněz?“
„Ano, tati. Čau.“
Opřel se o dveře a vzdychl.
„Kolik jí je?“
„Šestnáct,“ řekl. „Kdyby už jí bylo aspoň osmnáct.
Nebo dvacet. Pak bych to měl za sebou. S kluky je to
lehčí. Těm se také může ledacos přihodit, ale nepředstavuješ
si celou tu dobu, že je někdo znásilní. Nebo že otěhotní.
Někdy si přeji, aby byla kluk. Přitom je to tak hezké, že
je to děvče.“
Vstala jsem a mezi oble čením na podlaze jsem hledala
své věci.
„Odcházíš?“
„Ano,“ odv ětila jsem.
„Škoda.“
Díval se, jak se oblékám. Pak oto čil klíčem a otevřel
dveře.
Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. On také nic
neřekl. Když jsem opouštěla dílnu, ohlédla jsem se. Stál
nahý ve dveřích a díval se za mnou.
Náš dům zářil do tmy. Gerd je architekt a navrhl ho. Jeho
snem bylo postavit pro nás dům a okna a barvy a
instalaci světel naplánoval tak, aby dům stále působil teple
a vesele a v noci nabízel fascinující hru barev. Myslím,
že ve skutečnosti teplý a veselý není, na to je příliš veliký
a pravoúhlý, ale když je tma, září.
Šel mi naproti.
„Kdes byla? Už jsem si dělal starosti.“
„U mámy.“
„Volal jsem jí. Řekla, že u ní nejsi.“





10
„Znáš ji p řece,“ řekla jsem. „Jen jsem si šla dát sprchu
a ona už zapomněla, že jsem u ní.“
„Ach ano. Samozřejmě. Působila tak přesvědčivě.“
„Je mi to tak líto, Gerde.“
„Co?“
„Že sis dělal starosti.“
„Proč? Byla to moje chyba,“ odtušil. „Jsou tady Gregor
a Iris. Nechali jsme si dovézt pizzu. Rychle ti ji ohřeji.“
Gregor a Iris seděli na lavici u našeho jídelního stolu
a Daniel a Jonáš na druhé, těsně vedle sebe. Jsou dvojčata
a ještě nikdy se nerozdělili, ani v mateřské škole, ani na
základní škole, teď ale vykonávali civilní službu a
museli trávit dlouhé dny jeden bez druhého. Večer vypadali
vyhladovělí po přítomnosti toho druhého a takřka
spolu srůstali.
Vsunula jsem svou hlavu mezi jejich a oni m ě
políbili na tvář a řekli „Ahoj, matko,“ což poukazovalo na
to, že se nacházejí v obtížné fázi, protože jinak mi říkali
„mami“.
Gregor vyskočil a objal mě.
„Allo! Vypadáš nádherně! Jsi ještě hezčí než obvykle!“
Je to Gerdův starý přítel a obchodní partner, známe se
už víc než dvacet let, on ale celou tu dobu mluví pořád
stejně.
„Přestaň s těmi nesmysly.“
„Ale má pravdu,“ řekl Daniel a Jonáš přikývl.
Gerd přede mě postavil pizzu a já ji jedla, přestože
jsem vůbec neměla hlad.
„Chtěli jsme ti něco říct,“ vyhrkl Gregor a vzal Irisinu
ruku do své. „Budeme mít děťátko.“
„Už zase?“ vzdychl Gerd.
Chlapci protočili oči a vstali.
„My půjdeme.“





11
„Kam?“ zeptala jsem se.
„Do Dingol fi ngu. Na koncert. Vreni,“ řekl Jonáš.
„Dávejte na sebe pozor!“
„You bett er take care of yourself, Mum,“ odvětil Daniel
ležérně a demonstrativně opatrně za sebou zavřel dveře
do předsíně.
„Dělám si starosti,“ řekla jsem.
„Allo! Co by se jim mohlo v Dingol fi ngu stát?“ zeptal
se Gerd.
„Nic proti Dingolfi ngu. Ale proti Vreni. Vreni je
hlavní zpěvačka skupiny Fanta Fabrik a oni ji zbožňují. Když
nebude chtít ani jednoho, bude všechno v pořádku. Když
bude chtít oba? Strašná představa. Ale když si vybere jen
jednoho? To by byla katastrofa!“
Trojice se zasmála. Musela jsem se také smát.
„A co naše děťátko?“ zeptal se Gregor. „To tady zjevně
nezajímá vůbec nikoho.“
„Je to už čtvrté,“ řekla jsem. „A tak rychle za sebou.“
„My také nevíme, jak se to mohlo stát,“ řekl Gregor
koketně.
„Mohli bychom vám to vysv ětlit?“ opáčil Gerd.
„Myslím, že ještě víme, jak to probíhá.“
„Nechcete také ještě jedno? Děti jsou přece to
nejkrásnější na světě. Vůbec nevím, jak bez nich někdo může
žít.“
Sám nebyl dlouho nij ak žhavý na to, žít s nimi, o to
zapálenější ovšem byl nyní. Vychvaloval výhody plození
dětí, jako kdyby je vynalezl.
„Blázníš?“ řekla jsem.
„Proč ne?“ zeptala se Iris. „To přece není žádný
problém. Je ti teprve čtyřicet sedm, Allo.“
„To vůbec nepřichází v úvahu,“ řekl Gerd. „Všechno,
co si přeji, je ještě několik vnoučat. Ale ne hned.“





12
V noci jsem dlouho nemohla usnout. Chlapci se stále
ješt ě nevrátili, a nejspíš už také nepřij dou. Když si vyšli,
většinou přespávali jinde, u přátel, u lidí, které právě
poznali. Nebo spali v autě. Byla jsem šťastná, že to byli
chlapci, že byli dva a brzy jim mělo být devatenáct.
Podívala jsem se na hodiny. Půl třetí. Melanie určitě
byla doma ve dvanáct. On mi připadal jako někdo, kdo
by se uměl hrozně rozzuřit.
Gerd spal vedle mě, bez pohybu, nehlučně. I jinak
bylo všechno tiché a dům kolem nás vyhlížel příliš
velký, obrovský, tmavý a chladný.
Dlouho jsem se sprchovala, ale ten pocit v mém těle,
který přetrvává, když se vyspím s mužem, tu ještě byl,
ten se nedá odstranit osprchováním. A vedle mě ležel
můj manžel, a s ním jsem nespala. Už třiadvacet let jsem
ten pocit měla pouze tehdy, když ho měl i on. Nyní ho
měl nějaký naprosto cizí muž.
Jak se to mohlo stát? A pro č? Proč jsem se vrhla na
naprosto cizího muže, na prkenné podlaze naprosto cizí
kanceláře?
Stává se to. Psali o tom v jednom z ženských časopisů,
které ležely v Amore. Sex s cizincem. Stává se to, a teď se
to stalo tobě. Stává se to často, mnohem častěji, než si
člověk myslí. Každá třetí žena už měla sex s cizím mužem.
Nebo každá druhá? Není to nic neobvyklého a už vůbec
ne zločin. Naopak. Bylo to krásné a s milým mužem.
A teď jsi měla svůj sex s cizincem, podobně jako každá
druhá nebo třetí, a tak tě někdy v budoucnu nepohřbí do
země jako naprosto tuctovou a poslušnou ženušku.
Otočila jsem se na břicho. Na břiše se mi snáze dařilo
nepřemýšlet a lépe usnout.
– – –





13
Matka a já už jsme do Amore nešly. Navštívily jsme
italskou kavárnu, n ěmeckou i retrokavárnu, zkoušely jsme
to ještě s jinými kavárnami a s cafetérií u Karstadtu, ale
nikde se jí nelíbilo natolik, aby se zeptala „Co je to tady?
Jak se to tu jmenuje?“ a řekla „Zajímavé, originální!“
a natáhla ruce na područkách židle.
Potom jsem v drogerii potkala ženu z Amore.
„Dobrý den,“ řekla. „Už jsme se dlouho neviděly. Jak
se vede vaší matce?“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
„Ptal se po vás pan Rosenfelder. Říkal, že jste si v jeho
dílně něco zapomněla. Asi to bylo něco důležitého, ptal
se po vás totiž víckrát. Nechybí vám něco?“
Ano. Hodně.
Od té doby jsem chodila s matkou na kávu do m ěsta,
ale věděla jsem, že mi to natrvalo nepomůže. Čím dál
totiž člověk utíká, tím blíž se dostane.
Když jsem na konci listopadu vybírala v jednom
knihkupectví vánoční dárky, ucítila jsem jeho ruku na rameni
a uslyšela jeho hlas: „Allo.“
Otočila jsem se.
„Hledal jsem tě,“ řekl.
„Nebudu s tebou spát.“
„To také nemusíš. Půjdeš se se mnou projít?“
Přikývla jsem.
„Jenom si rychle zavolám,“ řekl a vyšel ven a já
koupila knihu, kterou jsem právě měla v rukou, přestože jsem
vůbec nevěděla, jak se jmenuje a o čem je.
Šli jsme do parku. Svítilo slunce, na stromech ješt ě
viselo několik žlutých a červených listů, tráva byla pokrytá
jinovatkou.
Procházeli jsme se mlčky vedle sebe, snažili jsme se,
abychom se nedotkli, a pozorovali jsme psy ostatních





14
návšt ěvníků parku, jako bychom ještě nikdy žádného
psa neviděli.
„Jak se vede Melanii?“ zeptala jsem se nakonec.
„Dobře.“
„Kde je její matka?“
„V Augsburgu, se svým novým mužem.“
„Je to zlé?“
„Ne. Byli jsme š ťastní, když jsme se konečně rozešli.“
Zakopla jsem a upadla bych, kdyby mě nezachytil.
Hned mě ale pustil.
„A ty?“ zeptal se. „Jak se ti vede?“
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Vede se mi dobře.“
„A tvé matce?“
„Ta k é.“
Něco začalo hrát „Marseillaise“. Byl to jeho mobil. Ach
jo. Vzhůru, děti vlasti, den slávy nadešel, zvoní telefon!
„Musím zpátky do dílny,“ řekl. „Uvidíme se zase?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nejde to.“
„Nic jsme ned ělali. Ani jsme se nedotkli. Dokonce jsme
si ani nepodali ruku. Jenom jsme mluvili.“
„Ano, dnes. Ale kdybychom se znovu viděli,
nevydrželi bychom to.“
„Proč ne?“
„Chci se tě dotýkat.“
Přikývl a zasmál se.
Měl plné rty, které růžově svítily mezi rusými vousy.
V kanceláři jsme se sotva políbili. Škoda. Nedostali jsme
se k tomu.
„Ale neudělám to. Jsem vdaná, svého muže miluji,
a vede se nám dobře, mému manželovi a mně a
chlapcům. To nezničím.“





„S tvým mužem se ti vede tak dob ře, že se mě chceš
dotýkat?“
„Ano! To se přece stává! To neudělám! Určitě ne!“
křičela jsem.
Kolemjdoucí se za mnou otá čeli a jeden pes začal
štěkat.
„Zatraceně,“ řekl a otočil se ke mně zády.
„Matyáši?“
Otočil se a v očích se mu zračila naděje.
„Do Amore už nechodíš, že?“
„Proč?“
„Když už tam nechodíš, mohu se tam zase vrátit. Se
svou matkou. Je to jediná kavárna, kam chodí opravdu
ráda.“
„Zatracen ě,“ opakoval, „zatraceně, zatraceně,“ a
dlouhými kroky odcházel. Pak zpomalil a brouzdal nohami
v listí tak, jako to dělávají děti. Na místě, kde se cesta
stáčela do oblouku, zůstal stát a díval se mým směrem.
Počkala jsem, až se zase dal do pohybu a zmizel
v zatáčce. Pak jsem se také vydala na zpáteční cestu, tak
pomalu, abych ho nemohla dohonit.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist